Pomerančovník čínský (Citrus sinensis) je jedním z nejrozšířenějších druhů rodu citrus. Dnes již neexistuje jeho planá forma a tím není jeho původ zcela jasný. Podle novějších výzkumů je považován za křížence (Citrus ×sinensis) mezi druhy mandarinkou obecnou (Citrus reticulata) a pomelem (Citrus maxima). Bylo vypěstováno mnoho morfologicky odlišných odrůd, mezi kterými je úzká genetická diverzita, většina z nich má původ v jediném exempláři.
Pochází pravděpodobně z oblastí v jihozápadní Číně a severovýchodní Indii. Do Evropy, do okolí Středozemního moře, se dostal patrně okolo roku 1450 s italskými nebo roku 1500 s portugalskými mořeplavci.
Zprvu byly pomerančovníky čínské v Evropě ceněné pro léčebné vlastnosti, teprve později se dostaly do obliby jeho chutné plody. Začaly být pěstované na místech se subtropickým klimatem v zahradách a v mírném pásmu v oranžériích. Postupně byly šířené do dalších světadílů a staly se na mnoha místech s vhodnými klimatickými podmínkami běžnými ovocnými dřevinami. Je považován za nejčastěji pěstovaný strom na světě.[1][2][3]
Půda vhodná pro zdárný růst musí být dostatečně vzdušná, dobře odvodněná, hluboká, nezasolená a podzemní voda nesmí sahat blízko k povrchu. Nejvhodnější jsou stanoviště s průměrnou roční teplotou 21 °C, kde se denní teplota pohybuje od +5 °C do +35 °C. Starší strom přežije krátkodobě pokles teploty pod bod mrazu, plody nikoliv. Rostlina musí mít průběžně dostatek vláhy, vhodná jsou místa s ročními srážkami 1000 až 2500 mm v nadmořské výšce nepřevyšující 2500 m n. m. Při nesprávné teplotě v době dozráváni jsou plody zelené nebo hnědě skvrnité.[1][4][5]
Pomerančovník čínský je neopadavý strom, s pravidelně větvenou, kulovitou korunou, vysoký 10 až 15 m. Jeho mladé větve jsou mírně hranaté a mívají štíhlé trny.Větve jsou porostlé střídavými listy se slabě křídlatým řapíkem a bývají dlouhé 7 až 15 a široké 3 až 8 cm. Jejich kožovité čepele jsou leskle, tmavě zelené, eliptické nebo podlouhle vejčité, na bázi klínovité nebo vejčité, na vrcholku zašpičatělé, po obvodě celokrajné nebo jemně zubaté a jsou protkané žlázkami s aromatickým olejem. Někdy jsou listy považovány za lístky složených listů.
Vonné, kolovité, voskovitě bílé květy, velké 2 až 3 cm, vyrůstají jednotlivě nebo až po šesti v paždí listů na koncích větví. Květy vytvářejí vrcholíková květenství, jsou oboupohlavné, mají pět špičatých kališních lístků a pět podlouhlých, bílých či narůžovělých korunních lístků velkých 15 × 5 mm, obsahují 20 až 25 tyčinek s výrazně žlutými prašníky, vícedílný vejčitý semeník s jedním nebo dvěma vajíčky v oddíle a krátkou čnělku s kyjovitou bliznou. Květy nejsou schopné samoopylení a bývají opylovány hlavně včelami.
Plod je kulovité, oválné nebo mírně zploštělé hesperidium, což je modifikovaná bobule, měřící v průměru 6 až 10 cm, které se stává zralým nejméně po devíti měsících. Jeho vnější vrstva flavedo je oranžová nebo žlutá a je posetá žlázkami s aromatickým olejem. Vnitřní vrstva albedo je bílá, houbovité struktury a nevonná. Endokarp je tvořen 10 až 14 oddíly uzavřenými v klínovitých, blanitých váčcích obsahující sladkou šťavnatou dužinu. V závislosti na kultivaru může mít barvu žlutou, oranžovou, červenou až krvavě tmavě červenou. V každém dílku mohou být dvě až čtyři nepravidelná semena s kožovitým osemením. Semena si zachovávají klíčivost nejdéle půl roku, s vysycháním jejich životaschopnost rychle klesá. Jsou vyšlechtěné i bezsemenné kultivary. Asi 3500 semen váží 1 kg.[1][2][4][5][6][7]
Semenáče pomerančovníku čínského si nezachovávají vyšlechtěné vlastnosti svých rodičů. Nové stromy se proto získávají naočkováním požadovaných kultivarů na podnože, které se volí podle místa stanoviště. Podnože ovlivňují rychlost růstu, odolnost k chorobám i produktivitu a vlastnosti plodů, nejčastěji se používá pomerančovník hořký (Citrus aurantium), který odolává půdním nemocem a umožňuje velký výtěžek plodů v dobré kvalitě. Následný rok jsou roubovance přesazeny na trvalé stanoviště.
Pro docílení co největšího přínosu se pomerančovník čínský ve velkovýrobě pěstuje na plantážích ve sponu nejčastěji 7,5 × 7,5 m. Stromy tam začínají plodit ve věku 3 až 5 let, jsou pravidelně prořezávány, hojně hnojeny, ošetřovány proti škůdcům a v případě potřeby i zavlažovány. Statné, volně rostoucí stromy v oblasti Středomoří mohou dát ročně až 3000 plodů, stromy na plantáží asi 300 ks. Z plantáží se získá 130 až 160 tun z 1 ha při průměrné váze plodu 0,3 kg. Zralé plody se sklízejí převážně ručně, odrůdy určené ke strojnímu zpracování (k lisování) i setřásáním.[2][4][5]
Dřevo stromu je tvrdé, nažloutlé, dobře se opracovává s vyrábí se z něho nábytek a další truhlářské výrobky, dobře se soustruží a je vyhledáváno rytci. Je však náchylné k napadení termity a jeho jemné piliny vznikající při broušení mohou způsobit astma. Nadměrný kontakt se slupkou plodů způsobuje u citlivých osob dermatitidu. Olej vylisovaný ze semen sloužívá jako stolní olej, vzniklé pokrutiny obsahují mnoho bílkovin vhodných ke zkrmení. Z 1 kg květů se získá 1 g oleje ceněného v kosmetice. Další oleje jsou lisovány z listů, mladých větviček i nezralých plodů. Strom je důležitou medonosnou dřevinou, květy během kvetení poskytují hojnost nektaru a např. v Kalifornii je asi 25 % všeho medu citrusového původu. Z vrchních vrstev kůry se získávají terpeny používané k výrobě nátěrových hmot pro lodě.
Využití plodů a obsažené látky v nich je uvedeno v článku Pomeranč.[4][5][6]
Plantáž
Listy
Plody
Rostliny z oranžérie
Obrázky, zvuky či videa k tématu pomeranč ve Wikimedia Commons
Pomerančovník čínský (Citrus sinensis) je jedním z nejrozšířenějších druhů rodu citrus. Dnes již neexistuje jeho planá forma a tím není jeho původ zcela jasný. Podle novějších výzkumů je považován za křížence (Citrus ×sinensis) mezi druhy mandarinkou obecnou (Citrus reticulata) a pomelem (Citrus maxima). Bylo vypěstováno mnoho morfologicky odlišných odrůd, mezi kterými je úzká genetická diverzita, většina z nich má původ v jediném exempláři.
Pochází pravděpodobně z oblastí v jihozápadní Číně a severovýchodní Indii. Do Evropy, do okolí Středozemního moře, se dostal patrně okolo roku 1450 s italskými nebo roku 1500 s portugalskými mořeplavci.
Zprvu byly pomerančovníky čínské v Evropě ceněné pro léčebné vlastnosti, teprve později se dostaly do obliby jeho chutné plody. Začaly být pěstované na místech se subtropickým klimatem v zahradách a v mírném pásmu v oranžériích. Postupně byly šířené do dalších světadílů a staly se na mnoha místech s vhodnými klimatickými podmínkami běžnými ovocnými dřevinami. Je považován za nejčastěji pěstovaný strom na světě.
,_Conservatorio_bot%C3%A1nico,_Fort_Wayne,_Indiana,_Estados_Unidos,_2012-11-12,_DD_01.jpg)
