Qoz, Girdəkan və ya Cəviz(lat. Juglans) - Qozkimilər fəsiləsinə aid cins.
Qışda yarpağını tökən ağaclardandır. Gənc sürgünlərin özü bölməlidir. Tumurcuqlar az sayda markalarla örtülmüşdür. Yarpaqcıqların kənarları bəzi növlərdə incə dişli, bəzilərdə isə düzdür (tam kənarlı). Yarpaqcıq sayı növlərə görə (3) 5-23 arasında dəyişir.
Çiçəklər bir evciklidir. Kişi çiçəklər bir əvvəlki ilin sürgünlərində yan vəziyyətli, aşağıya sallanan pişikcik halında qurul meydana gətirər. Qurullar budaqlanmamışdır. Hər bir kişi çiçəyin 1 brahte, 2 brahtecik ilə 3-4 yumşaqlı bir ətraf yarpağı (çanaq) vardır. Etamin sayı 7-105dir. Dişi çiçəklər isə yeni sürgünlərin ucunda terminal (təpədə) vəziyyətli tik dayanan 2-8 çiçəkli kasıb qurullar meydana gətirər. Dişi çiçəyin də 1 brahte, 2 brahtecik, 4 yumşaqlı ətraf yarpağı vardır. Bunlar ovaryumla qaynaşmışdır, tək ucları sərbəstdir. Ovaryum alt vəziyyətlidir; ətli qalın 2 stigması olduqca inkişaf etmişdir.
Payızda yetişkinləşən böyük nüvəli sulu meyvənin iç qismi 2 bölməyə ayrılmışdır. Toxum 2 yumşaqlı, yağlı və ləzzətlidir, yod ilə zəngindir.
Qoz bitkisinin toxumundan qida məhsulu kimi, yağından mətbəxtdə və təbabətdə istifadə olunur.
Odununun özü tünd, xarici qismi açıq rəngli, ağır və gözəl cila qəbul edən odunları vardır. Sənayedə, əsasən də mebel istehsalında istifadə edilir.
Bağırsaqları yumşaldır. 2 ovuc qozu 10 ovuc əncir və qatıqla qarışdırıb yemək orqanizmi təmizləyir. Köhnəlmiş qozu bədənin gərilmiş əzələ yerinə sürtmək həmin yeri müalicə edir. Qoz ilə saça maska tük tökülməsinin qarşısını alır. Yaşıl yetişməmiş qozun suyunu bal və üzüm sirkəsi ilə qarışdırıb qarqara etmək ağızdakı yaraları, damaq və diş qanamasını müalicə edir. Təzə qoz yarpağını alına sürtmək baş ağrısı kəsir. Qoz ağacının şirəsini çeynəmək diş ağrısına xeyirlidir. Qoz yağını isidib içmək bud ağrılarını sakitləşdirir. Qoz yağı həmdə əsəb sinirlərini sakitləşdirir, tük tökülməsinin qarşısını alır.
Vikianbarda Qoz ilə əlaqəli mediafayllar var.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin.
Payızda yetişkinləşən böyük nüvəli sulu meyvənin iç qismi 2 bölməyə ayrılmışdır. Toxum 2 yumşaqlı, yağlı və ləzzətlidir, yod ilə zəngindir.
Qoz bitkisinin toxumundan qida məhsulu kimi, yağından mətbəxtdə və təbabətdə istifadə olunur.
Odununun özü tünd, xarici qismi açıq rəngli, ağır və gözəl cila qəbul edən odunları vardır. Sənayedə, əsasən də mebel istehsalında istifadə edilir.
Una noguera, noguer o anouer (Val., Alta Segarra) és un gènere de plantes amb flor de la família Juglandaceae.[1] Són arbres caducifolis de fruits en drupa força apreciats. La paraula Juglans prové del llatí Jupiter glans, "gla de Júpiter". L'única espècie que prolifera de forma natural als Països Catalans és el noguer (Juglans regia). D'altres es troben del Japó fins al Canadà i a l'extrem meridional de l'Amèrica del Sud.
Un lloc on abunden els noguers és una noguereda o un noguerar. El fruit n'és la nou o noga (rossellonès).
[flos]: moc [amnt ♂]
[frut]: nou, anou, pelló (coberta verda)
[lign]: noguera
Juglans regia L. Juglans duclouxiana Dode, Juglans fallax Dode, (NTAX): Juglans hispanica D.Rivera, Obón, Verde, F.Méndez & S.Ríos, Juglans regia var. orientis (Dode) Kitam., Juglans regia var. sinensis C.DC., Juglans sinensis (C.DC.) Dode noguera comuna [pr], noguera [pr], noguera europea [pr], noguera vera, noguer, noguer comú, nouer, nouera, anouer, anouera cn10 Eur-N, 11 Eur-C, cn11 Eur-C, 13 Eur-SE, cn13 Eur-SE, cn12 Eur-SW (Fra, ICor, ISar, And, PCat, PVal, IBal, Esp, Por), cn14 Eur-E, c20 Afr-N, n21 Macar, 32 As-C, 33 Cauc, 34 As-W, 36 Xina, 36 Tib, c38 As-E, 40 SubcInd, n50 Aus, n51 NZel, c-7 AmN, c-8 AmS, natz [..., cult, Phan; 10-35 m Juglans sigillata Dode ~Juglans regia noguera sigil·lada [pr], noguera de ferro, noguera de Yunnan 36 Xina, c36 Xina, 36 Tib, 40 SubcInd, Phan; 25 m Juglans intermedia, Juglans ×intermedia Jacques Juglans nigra × J. regia noguera intermèdia, noguera híbrida c1 Eur, Phan; 30 m Juglans cinerea L. noguera cendrosa [pr], noguera blanca, noguera cendrosa americana c10 Eur-N, c11 Eur-C, c13 Eur-SE, c14 Eur-E, 72 Can-E, 74 EUA-CN, 75 EUA-NE, 78 EUA-SE, cult, cult-orn, Phan; 20(35) m Juglans nigra L. noguera negra [pr], noguera americana 1, noguera negra americana 10 Eur-N, c11 Eur-C, cn12 Eur-SW (Fra, Esp), c13 Eur-SE, c14 Eur-E,72 Can-E, 74 EUA-CN, 75 EUA-NE, 77 EUA-CS, 78 EUA-SE, cult, cult-orn Phan; 25(50) m Juglans californica S. Watson noguera de Califòrnia [pr], noguera del sud de Califòrnia, noguera negra de Califòrnia 76 EUA-SW, Phan; 6-9(17) m Juglans hindsii Jeps. ex R.E.Sm. Juglans californica var. hindsii Jeps. noguera de Hinds [pr], noguera del nord de Califòrnia 76 EUA-SW, cult, cult-orn, Phan; 9-23 m Juglans hirsuta W.E.Manning noguera de Nuevo Leon 79 Mex-N, Phan; Juglans microcarpa Berland. Juglans rupestris Engelm. ex Torr., Juglans nana Engelm. noguera de Texas [pr], noguera petita 74 EUA-CN, 77 EUA-CS, 79 Mex-N, cult-10 Eur-N, Phan; 3-10 m Juglans major (Torr.) A.Heller Juglans arizonica Dode, Juglans elaopyren Dode, Juglans microcarpa var. major (Torr.) L.D.Benson, Juglans neomexicana Dode, Juglans torreyi Dode noguera d'Arizona 74 EUA-CN, 76 EUA-SW, 77 EUA-CS, 79 Mex-N, 79 Mex-S, Phan; 5-18 m Juglans mollis Engelm. Juglans mexicana S.Watson noguera de Mèxic 79 Mex-N, 79 Mex-S, Phan; 15 m Juglans paradox, Juglans ×paradox Burbank Juglans hindsii ♀ × J. regia ♂ noguera paradox, noguera híbrida de Burbank cult,
Distribució WGSRPD = World Geographical Scheme for Recording Plant Distributions - Sistema geogràfic mundial per al registre de la distribució de les plantes. Mapa: Fig.1 "Molecular phylogeny of Juglans (Juglandaceae): a biogeographic perspective"
n, natz = naturalitzada, subespontània; a, adventícia; c, cult = cultivada; cult-orn = cultivada ornamental; [... = introduïda (sense especificar);
Forma vital (F.v.; g = alçària de les gemmes persistents) Forma vital de Raunkiær, Flora dels Països Catalans, ...}.
F.v.: Phan = Phanerophyta (faneròfits; g> 2-3 m); Nphan = Nanophanerophyta (nanofaneròfits; 2-3> g> 0,2-0,5 m);
Alçària (h): alçària total de l'arbre o de la planta (m)
[pr]: nom preferent; [flos]: flor; [amnt]: ament; [frut]: fruit; [semn]: llavor; [cupl]: cúpula, involucre; [lign]: fusta
[silv]: salvatge, silvestre; [cult-frut], [prod-frut]: cultivada /producció de fruit; [cult-orn] = cultivada ornamental
Taula Juglans (bibliografia)
A Viquidites hi ha citacions, dites populars i frases fetes relatives a Noguer 
Una noguera, noguer o anouer (Val., Alta Segarra) és un gènere de plantes amb flor de la família Juglandaceae. Són arbres caducifolis de fruits en drupa força apreciats. La paraula Juglans prové del llatí Jupiter glans, "gla de Júpiter". L'única espècie que prolifera de forma natural als Països Catalans és el noguer (Juglans regia). D'altres es troben del Japó fins al Canadà i a l'extrem meridional de l'Amèrica del Sud.
Un lloc on abunden els noguers és una noguereda o un noguerar. El fruit n'és la nou o noga (rossellonès).
Ořešák (Juglans) je rod rostlin z čeledi ořešákovité. Jsou to povětšině opadavé stromy s aromatickými, střídavými, lichozpeřenými listy. Květy jsou drobné, uspořádané v jednopohlavných jehnědovitých květenstvích a opylované větrem. Plodem je pseudopeckovice neboli oříšek v dužnatém obalu. Rod zahrnuje asi 21 druhů. Je rozšířen v mírném a subtropickém pásu severní polokoule a v horských oblastech Latinské Ameriky. Z opadaných listů a plodů a také z kořenů ořešáků se uvolňuje hnědě zbarvená látka zvaná juglon, která potlačuje rozvoj vegetace v okolí stromu (tzv. alelopatie).
Hospodářsky nejvýznamnějším druhem je ořešák královský, pěstovaný v mírných oblastech celého světa pro vlašské ořechy. Vyhledávány jsou také aromatické ořechy severoamerického ořešáku černého a některých dalších druhů. Ořešáky mají kvalitní, dekorativní a velmi ceněné dřevo. Některé druhy jsou zdrojem oleje nebo se používají k barvení. Význam mají i v medicíně.
Ořešáky jsou opadavé jednodomé stromy nebo výjimečně keře. Ořešák černý dorůstá výšky až 50 metrů. V centru větévek je (přinejmenším u ořešáků z mírného pásu) přehrádkovaná dřeň, zimní pupeny jsou kryté několika šupinami. Listy jsou střídavé, zpravidla lichozpeřené, složené z 5 až 31 lístků. Jednotlivé lístky jsou téměř či zcela přisedlé, na okraji pilovité nebo řidčeji celokrajné. Jizvy po opadu listů jsou velké, trojúhelníkovité až trojlaločné. Květy jsou uspořádané v oddělených jednopohlavných květenstvích. Samčí květenství jsou postranní a vyrůstají na starších, dvouletých větévkách, zatímco samičí květenství jsou vrcholová, vyrůstající na koncích letorostů. Květy mají čtyřčetný kalich a jsou podepřeny listenem a 2 listenci. V samičích květech je 7 až mnoho tyčinek. Samičí květy obsahují spodní semeník srostlý ze 2 plodolistů. Listen i listence jsou srostlé se semeníkem. Plodem ořešáku je pseudopeckovice s tlustou, víceméně dužnatou slupkou a oříškem uvnitř.[1][2]
Přehrádkovaná dřeň ve větévce ořešáku královského
Samčí květenství ořešáku popelavého
Samičí květenství ořešáku japonského
Juglans neotropica z Latinské Ameriky
V minulosti panovaly jisté neshody nad tím, zda plody ořešáku označovat za oříšek, nebo za peckovici. Podle současné morfologie se jedná o pseudopeckovici neboli oříšek obalený dužnatou vrstvou, která se však neformuje ze stěny semeníku (jak by tomu bylo u pravé peckovice), nýbrž zdužnatěním kalicha a zákrovu. Oplodí je většinou nepukavé, pouze u nemnohých druhů (např. ořešák královský) za zralosti nepravidelně puká. Oříšek je dřevnatý, zpravidla se skulpturovaným povrchem, uvnitř rozdělený dvěma sekundárními a u řady druhů i dvěma terciárními přehrádkami. V průběhu klíčení semene skořápka plodu uprostřed puká a masité, olejnaté dělohy zůstávají v polovinách plodu.[3][4]
Plody ořešáku královského
Rozpůlený plod ořešáku černého
Tlustostěnný plod Juglans californica
Plody ořešáku japonského
Rod zahrnuje 21[5] až 23[6] druhů. Je přirozeně rozšířen v Americe, jihovýchodní Evropě a Asii.[6] Největší počet druhů roste v Americe. Jediným původním evropským druhem je ořešák královský. Jeho současný areál sahá od jihovýchodní Evropy přes jihozápadní Asii a země okolo Kaspického moře po Sin-ťiang na severozápadě Číny a přes svahy Himálaje po hory severního Myanmaru a jižní oblasti Číny. Podle výsledků paleobotanických výzkumů tento druh zmizel z jihovýchodní Evropy a jihozápadního Turecka s nástupem poslední doby ledové a opět se zde objevil ve druhém tisíciletí před naším letopočtem, pravděpodobně přičiněním lidí. Pylové záznamy ukazují, že v době železné kolem roku 1000 př. n. l. již byl ořešák královský v Evropě velmi hojně pěstován jako užitková rostlina.[7] Z Asie je mimo již zmíněného ořešáku královského udáváno ještě 5 druhů. Jejich areál zahrnuje Čínu, Japonsko, Koreu, Ruský Dálný východ na sever po Chabarovský kraj a Sachalin (ořešák mandžuský).
V USA se přirozeně vyskytuje 6 druhů ořešáků. Nejrozsáhlejší areál mají druhy ořešák černý a ořešák popelavý, jejichž rozšíření zabírá celou východní část severoamerického kontinentu. Zbývající druhy jsou výskytem omezeny na jih nebo jihozápad USA. Latinská Amerika hostí celkem 12 druhů. V Mexiku roste 5 druhů. V Jižní Americe se ořešáky vyskytují pouze v západních hornatých oblastech, rod není zastoupen v Brazílii, Paraguayi, Uruguayi a nezasahuje ani do Chile. Nejdále na jihu (v severozápadní Argentině a Bolívii) se vyskytuje Juglans australis.[8][2]
Květy ořešáků jsou opylovány větrem. Plody poskytují potravu různým zvířatům, jako jsou hlodavci a někteří ptáci, zejména vrány. Tato zvířata také rozšiřují semena. Zejména veverky plody odnášejí i na větší vzdálenost od stromu a zahrabávají je do země jako zásobu potravy.[9][10] Semena ořešáku černého rozšiřuje v Severní Americe především veverka liščí (Sciurus niger). U ořešáku Juglans major bylo v Arizoně zjištěno, že rozšiřování stromu na nová místa je výrazně zpomaleno, pokud se na něm veverky nepodílejí.[9][11]
Význačnými obsahovými látkami ořešáků jsou zejména fenolické sloučeniny, juglon a syringaldehyd. Juglon patří mezi polycyklické chinony, což jsou velmi reaktivní a vesměs také toxické látky.[12] Je to hnědožlutě zbarvená látka, která je v živé tkáni ořešáku glykosidicky vázána v netoxické a bezbarvé podobě jako glykosid nucin (někdy nazývaný regianin). Ten při porušení tkáně nejprve hydrolyzuje na hydrojuglon (1,4,5-trihydroxynaftalen), který následně oxiduje kyslíkem či oxidačními činidly na toxický juglon (5-hydroxy-1,4-naftochinon). Tato látka způsobuje intenzivní hnědé zbarvení porušených listů, plodů i kůry ořešáků, ořechovců a dalších zástupců čeledi ořešákovité. Juglon je částečně rozpustný v horké vodě, dobře se rozpouští v alkoholu, chloroformu a dalších organických rozpouštědlech.[13][14] Nejvyšší obsah juglonu je v ořešáku černém. V suchých slupkách plodů dosahuje jeho obsah 6 až 17 mg na gram a vrcholí před dozráním plodů. V listech činí jen 1 až 2 mg a je nejvyšší na začátku sezóny.[15] Tenká hnědá slupka pokrývající jádra ořechů je bohatá na fenolické sloučeniny s antioxidačními účinky, které chrání olejnaté jádro před oxidací.
Koně mohou onemocnět akutním zánětem kopyt, pokud se jako podestýlka používají hobliny a piliny ořešáku černého nebo pokud jsou ustájeni v blízkosti stromu. Pyl může způsobit u koní i u lidí alergické reakce. Slupky z ořechů mohou u zvířat přivodit otravu vlivem mykotoxinu Penitrem A, vytvářeného plísní rodu Penicillium. Z tohoto důvodu by se neměly konzumovat žádné ořechy, jejichž slupky nesou známky hniloby. U psů jsou známy i smrtelné otravy.[14]
Strukturní vzorec juglonu
Syringaldehyd
Mykotoxin penitrem A
Negativní vliv ořešáku na okolní vegetaci je znám již dlouho a zmiňoval jej již Plinius starší v 1. století př. n. l.[16] Je to jeden z nejznámějších případů alelopatie, tedy vztahu dvou organismů, při němž jeden potlačuje růst toho druhého vylučováním toxických metabolitů. Hlavní látkou podílející se v případě ořešáků na tomto jevu je juglon, zřejmě však spolupůsobí i další příbuzné látky a produkty štěpení. Jeho obsah je vysoký zejména v severoamerickém ořešáku černém.
Juglon se uvolňuje do půdy zejména z opadaných listů a dalšího organického opadu a je rovněž vymýván ze živých listů dešťovou vodou. Jeho uvolňování z kořenů ořešáku způsobují také některé oxidující látky uvolňované z kořenů jiných rostlin. U citlivých druhů rostlin působí juglon jako inhibitor buněčného dýchání. V postižené rostlině pak neprobíhá správně výměna kyslíku a oxidu uhličitého, která je nutná pro řádný průběh procesů fotosyntézy a vytváření energie. U některých rostlin, jako jsou např. rajčata, způsobuje také ucpání cév xylému kalusovým pletivem a následně poruchu příjmu vody od kořenů. Otrava se u rostlin může projevit zpomaleným růstem, částečným nebo celkovým uvadnutím nebo až odumřením rostliny. Toxická reakce je někdy velmi náhlá a rychlá a rostlina odumírá bez předchozích příznaků v průběhu jednoho nebo dvou dní. Juglon, uvolňovaný z rozkládajících se kořenů, zůstává v půdě i více než rok po odstranění stromu. Přitom dosah kořenů bývá značný, u ořešáku černého mohou přesahovat průměr koruny až o 25 metrů.[16][14]
Bylo zjištěno, že na toxickou reakci má velký vliv vlhkost půdy, respektive její provzdušnění. Juglon se hromadí zejména v podmáčených půdách, v nichž převládají anaerobní procesy a nedochází k jeho přirozené dekompozici. Naopak v dobře provzdušněných, propustných půdách je poměrně rychle metabolizován bakterií Pseudomonas putida, která jej využívá jako zdroj energie a uhlíku a štěpí jej na semialdehyd 2-hydroxymukonátu a pyruvát. V takových půdách se proto nemusí toxický účinek ani u citlivějších druhů projevit.[17][16][12]
Ze zahradních plodin jsou vůči juglonu odolné např. mrkev, fazol, kukuřice, vinná réva, cibule a pšenice. U některých dusík fixujících bobovitých rostlin bylo dokonce zjištěno, že významně posilují růst i kondici ořešáku. Mezi citlivé kulturní rostliny náleží jabloně, paprika setá, rajčata a tabák virginský, z okrasných dřevin většina jehličnanů s výjimkou jalovce, pěnišníky, mochnovec křovitý, lípy, skalníky a pivoňky. Ořešákové listí a ostatní opad je nutno alespoň 1 rok kompostovat, než je možno je použít jako mulč nebo kompost k citlivým rostlinám.[14][16] V ořešáku královském je obsah juglonu menší a toxické reakce rostlin proto nejsou tak časté. Přesto bylo zaznamenáno, že některé plodiny pod tímto stromem špatně rostou, mezi jinými rajčata, brambory a tolice vojtěška.[17]
Nejblíže příbuzným rodem je dle výsledků molekulárních studií rod Pterocarya (lapina).[18] Rod Juglans je zejména na základě morfologie plodů, anatomie dřeva a uspořádání listů členěn do 4 sekcí.[5]
Řada druhů ořešáků poskytuje jedlé plody. Nejvýznamnější je ořešák královský, který je jednou z nejstarších pěstovaných ořechovin v historii lidstva a je pěstován ve většině zemí mírného pásu. V některých oblastech Balkánu, Střední Asie a Indického subkontinentu dosud roste divoce.[7] Z cizokrajných druhů je nejdůležitější Juglans neotropica (syn. J. honorei), rozšířený na severozápadě Jižní Ameriky, a rovněž některé severoamerické druhy, zejména ořešák černý z východních oblastí a druhy Juglans major, Juglans californica a Juglans hindsii z východu a jihovýchodu USA.[21][17] Druh Juglans sigillata je v jihočínském Jün-nanu již po dlouhý čas pěstován jako zdroj jedlého oleje.[22] Ořechy také slouží k výrobě různých likérů (v ČR např. známá ořechovka).
Jádra vlašských ořechů
Ořechový likér z Lucemburska
Olej z vlašských ořechů
Ořešáky poskytují kvalitní, dekorativní a ceněné dřevo. Žádané je zejména dřevo ořešáku královského. Jádrové dřevo může být vlivem stanoviště světle až tmavě hnědé nebo i šedé, často je tmavě žilkované a obsahuje našedlé, nafialovělé nebo načervenalé vložky. Zvláště dekorativní bývá kořenicová struktura, stromy se proto za účelem výroby dýh vykopávají i s pařezovou částí. V současné době se tento materiál velmi obtížně shání a bývá proto nahrazován jinými, vesměs exotickými dřevy. Podobné dřevo má i jihoamerický druh Juglans neotropica. Bývá obchodováno pod názvem nogal. V Severní Americe je těžen zejména ořešák černý. Jeho dřevo má poměrně všestranné použití, nejčastěji se z něj vyrábějí dýhy, nábytek a obložení interiérů automobilů. Obchoduje se pod názvem black walnut.[23] Ořechové dřevo je pro vynikající vlastnosti, stálost a pěkný vzhled tradičně používáno na pažby pušek.[24]
Dřevo ořešáku královského
Fošny z ořešáku černého
Kmeny ořešáku mandžuského
Juglon získávaný z ořešáku má účinky proti střevním parazitům, houbovým, virovým i bakteriálním infekcím a je používán při ošetřování úžehu. Také působí proti bakteriím podílejícím se na vzniku zubního kazu (Streptococcus mutans, Streptococcus sanguis) a některým dalším ústním patogenům (Porphyromonas gingivalis, Prevotella intermedia). Má rovněž projímavý účinek.[7]
Juglon, získávaný ze slupek nezralých plodů ořešáku královského a také ořechovce Carya illinoinensis, je tradičně (minimálně již od 17. století) používán k barvení gobelínů. Vlnu barví na hnědožlutou barvu, zatímco bavlnu do růžových odstínů. Alkoholický výluh nezralých slupek v kombinaci s kamencem sloužil k barvení vlasů.[13]
V České republice se lze zdaleka nejčastěji setkat s ořešákem královským neboli vlašským, který je pěstován v řadě kulturních kultivarů. Ve sbírkách botanických zahrad a arboret se pěstují i některé méně běžné druhy, zejména ořešák černý, ořešák mandžuský, ořešák japonský a ořešák popelavý.[25]
V roce 2016 činila světová produkce více než 3,7 milionu tun neloupaných ořechů. Zemí s největší produkcí byla Čína, která se podílela na světové produkci 47,7 %. V Asii celkem bylo sklizeno přibližně 67,5 % celkového množství.[26]
Tabulka uvádí deset největších producentů ořechů v roce 2016:[26]
Pořadí Stát Množství v tunách 1
Čína 1 785 879 2 
Spojené státy americké 607 814 3 
Írán 405 281 4 
Turecko 195 000 5 
Mexiko 141 818 6 
Ukrajina 107 880 7 
Chile 73 529 8 
Uzbekistán 53 116 9 
Francie 39 410 10 
Rumunsko 34 095 svět celkem 3 747 549 
Obrázky, zvuky či videa k tématu ořešák ve Wikimedia Commons
Ořešák (Juglans) je rod rostlin z čeledi ořešákovité. Jsou to povětšině opadavé stromy s aromatickými, střídavými, lichozpeřenými listy. Květy jsou drobné, uspořádané v jednopohlavných jehnědovitých květenstvích a opylované větrem. Plodem je pseudopeckovice neboli oříšek v dužnatém obalu. Rod zahrnuje asi 21 druhů. Je rozšířen v mírném a subtropickém pásu severní polokoule a v horských oblastech Latinské Ameriky. Z opadaných listů a plodů a také z kořenů ořešáků se uvolňuje hnědě zbarvená látka zvaná juglon, která potlačuje rozvoj vegetace v okolí stromu (tzv. alelopatie).
Hospodářsky nejvýznamnějším druhem je ořešák královský, pěstovaný v mírných oblastech celého světa pro vlašské ořechy. Vyhledávány jsou také aromatické ořechy severoamerického ořešáku černého a některých dalších druhů. Ořešáky mají kvalitní, dekorativní a velmi ceněné dřevo. Některé druhy jsou zdrojem oleje nebo se používají k barvení. Význam mají i v medicíně.
Valnød (Juglans) er en planteslægt, der er udbredt i Europa, Asien og Nord- og Sydamerika. Det er en slægt af større og mindre, løvfældende træer. Slægten kendes på de duftende blade, de store, spiselige nødder og de kegleformede hanrakler. Her omtales kun de arter, der dyrkes i Danmark.
Beskrevne arter
Die Walnüsse (Juglans) sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Walnussgewächse (Juglandaceae). Es sind vorwiegend Bäume, deren Nussfrüchte bei manchen Arten von großer wirtschaftlicher Bedeutung sind. In Mitteleuropa ist vorwiegend die Echte Walnuss (Juglans regia) anzutreffen, wesentlich seltener kultiviert oder verwildert die Schwarznuss (Juglans nigra).
Die Vertreter sind sommergrüne Bäume oder große Sträucher. Die Zweige besitzen ein gekammertes Mark. Die Knospen besitzen wenige Knospenschuppen, die endständige Knospe ist vergrößert. Die Seitenknospen sind sitzend.
Die Blätter sind wechselständig, unpaarig oder paarig gefiedert, groß, aromatisch und ohne Nebenblätter. Sie bestehen aus 5 bis 31 Fiederblättchen. Selten ist das endständige Blättchen reduziert. Der Blattrand ist gesägt oder ganzrandig, die Blattspreite ist auf der Unterseite mit Drüsenpunkten versehen.
Die Pflanzen sind einhäusig monözisch. Die männlichen Kätzchen stehen einzeln seitenständig an vorjährigem Holz. Sie stehen in den Achseln von Blattnarben, sind ungestielt und hängend. Die unreifen, nackten Kätzchen erscheinen im Spätsommer in den Blattachseln und überwintern als kleine, knospenartige Strukturen. Die weibliche Ähre besteht aus 2 bis 25 Einzelblüten und steht endständig an diesjährigen Trieben. Männliche wie weibliche Blüten stehen an einem Tragblatt und haben zwei Brakteolen und vier Kelchblätter. In den männlichen Blüten ist die Kelchblattanzahl häufig reduziert. Das Tragblatt ist klein, schmal, nicht gelappt. Die männliche Blüte trägt 7 bis 85 (selten bis 105) Staubblätter, die scheinbar auf Tragblatt, Brakteolen und Kelchblättern stehen, da diese mit dem Blütenboden verschmolzen sind. Die Antheren sind kahl, manchmal auch leicht behaart. Die weiblichen Blüten bestehen aus dem Tragblatt, zwei Brakteolen, deren freie Enden gelappt sind und vier Kelchblättern. Alle sind mit der Spitze des Fruchtknotens verschmolzen mit Ausnahme ihrer Spitzen. Der Fruchtknoten ist damit unterständig. Er besteht aus zwei Fruchtblättern, die median angeordnet sind, in einzelnen Blüten gibt es selten auch 3 oder 4 Fruchtblätter. Der Griffel trägt zwei verlängerte, gekrümmte Griffeläste, auf deren Innenseite die Narbenpolster sitzen.
Die Früchte (Scheinfrucht) sind groß und ähneln Steinfrüchten (und werden in deutschsprachiger Literatur auch oft als solche bezeichnet). Sie bestehen aus einer gefurchten oder runzeligen Nussfrucht (Tryma), die von einer ihr anhaftenden, dicken, faserigen und sich meist nicht öffnenden Hülle (äußeres Perikarp) umgeben ist. Diese Hülle geht aus den Hüllblättern und dem Kelch hervor. Frisch geerntete Walnüsse, bei denen die äußere Hülle noch erhalten ist, die also geschält werden müssen, werden Schälnüsse genannt. Die hölzerne Nusswand, das (innere Perikarp, Endokarp), besitzt meist deutliche Wandhöhlungen. An der Basis ist die Nuss zwei- oder vierfächrig. Die Kotyledonen sind fleischig, vierlappig und gerade. In jeder Klappe sitzt ein Keimblatt. Die Keimung erfolgt hypogäisch. Der Knoten der Kotyledonen hat 2 bis 4 Lakunen und ebenso viele Blattspuren.
Die Walnüsse sind neben Carya die einzige Gattung der Familie, die sowohl in der Neuen wie der Alten Welt vorkommt. Ihr Hauptverbreitungsgebiet sind die temperaten bis subtropischen Gebiete der Nordhalbkugel. In Amerika reicht ihr Areal vom Süden Kanadas bis Nordargentinien. In Asien kommt sie im Osten Chinas, der Mandschurei, Korea und Japan vor. Die Echte Walnuss kommt als einzige in Europa vor, ihr natürliches Gebiet dürfte der Balkan und Vorderasien sein. Ihre Vorkommen vom Kaukasus bis nach West-China könnten durch den Menschen bedingt sein.[1]
2019 wurden laut der Ernährungs- und Landwirtschaftsorganisation FAO weltweit 4.498.442 t Walnüsse (mit Schale) geerntet.[2]
Folgende Tabelle gibt eine Übersicht über die zehn größten Produzenten von Walnüssen weltweit, die insgesamt 93,7 % der Erntemenge produzierten.
Die Gattung bildet eine natürliche Verwandtschaftsgruppe, ist also monophyletisch. Innerhalb der Familie Walnussgewächse und der Unterfamilie Juglandoideae bildet Juglans zusammen mit Pterocarya und Cyclocarya, deren Schwestergruppe sie ist, die Subtribus Juglandinae.[3] Der Gattungsname Juglans ist von der lateinischen Bezeichnung für die Echte Walnuss verallgemeinert; er wird auf die Genitiv-Fügung *Di̯ou̯es glans ‚Eichel des Jupiter‘ zurückgeführt, welche selbst agr. Διὸς βάλανος Diòs bálanos ‚Edelkastanie, (eine Art) Nuss‘ nachgebildet zu sein scheint.[4][5]
Seit den Arbeiten von L. A. Dode 1906/1909 wird die Gattung Juglans in vier Sektionen untergliedert. Diese Gliederung wurde von den meisten weiteren Bearbeitern der Gattung übernommen und auch durch molekulargenetische Untersuchungen[1] bestätigt. Die Untersektionen von Dode konnten molekulargenetisch nicht bestätigt werden.
W. E. Manning listet 21 Arten. Teilweise wird die Trennung oder Zusammenlegung einzelner Arten unterschiedlich diskutiert.
Die molekulargenetische Untersuchung von Stanford et al. (2000) umfasste 15 der 21 Arten und ergab folgende Verwandtschaftsverhältnisse der Sektionen:
Trachycaryon
Cardiocaryon
Dioscaryon
Rhysocaryon
Die Walnüsse (Juglans) sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Walnussgewächse (Juglandaceae). Es sind vorwiegend Bäume, deren Nussfrüchte bei manchen Arten von großer wirtschaftlicher Bedeutung sind. In Mitteleuropa ist vorwiegend die Echte Walnuss (Juglans regia) anzutreffen, wesentlich seltener kultiviert oder verwildert die Schwarznuss (Juglans nigra).
Ky artikull në lidhje me biologjinë është i cunguar. Ndihmoni dhe ju në përmirsimin e tij.
Gûz an jî gwîz dareka bi fêkî, ji famîleya dargûzan (Juglandaceae) ye. Fekiyên wê bi qalik in. Rengê qalikên guzên negihîştî, kes e. Paşê hişk dibe ev çerma ji ser radibe û qalikên xwe dertên meydanê. Ew qalik pirr hişk in. Hundirê gûzê ji mejiyê mîrovan re bikêr e. Çermê keskane jî, ji pidûyan re rind e. Ku pidiyên yekî xwîn dibin, qalikê kesk dikutin û ava wê li pidiyên didin.
Gûz
Gûz an jî gwîz dareka bi fêkî, ji famîleya dargûzan (Juglandaceae) ye. Fekiyên wê bi qalik in. Rengê qalikên guzên negihîştî, kes e. Paşê hişk dibe ev çerma ji ser radibe û qalikên xwe dertên meydanê. Ew qalik pirr hişk in. Hundirê gûzê ji mejiyê mîrovan re bikêr e. Çermê keskane jî, ji pidûyan re rind e. Ku pidiyên yekî xwîn dibin, qalikê kesk dikutin û ava wê li pidiyên didin.
Orah (genus Juglans) je biljka iz porodice Juglandaceae. To je drvo visoko 10–40 m, sa šiljastim listovima dugim 20–30 cm.
Dvadeset jedna vrsta oraha proteže se od sjeverne umjerene klime Starog svijeta u području od jugoistočne Evrope do Japana, a u Novom svijetu od jugoistočne Kanade do Kalifornije na zapad i Argentine na jug.
Plodovi svih vrsta oraha su jestivi, ali orasi koji se obično kupuju u trgovinama potiču od perzijskog oraha, jedine vrste koja ima velik plod i tanku ljusku. Poljoprivredna vrsta koja je izabrana zbog tanke ljuske i izdržljivosti u umjerenoj klimi ponekad se naziva "karpatskim orahom". Orasi imaju mnogo ulja i jedu se sirovi ili kuhani. Također su izvrstan izvor masnih kiselina omega-3, te se pokazalo da snižavaju holesterol.
Nozos inclui cualce spesie de arbor en la jenera Juglans, la semes de cual es nomida nozas. Tota spesies es caducas, 10 -40 m en altia, con folias plumin. La 21 spesies en la jenera estende tra la norde temperada de la emisfero este de Europa sude-este a Japan, e plu vasta en la emisfero ueste de Canada sude-este a California e sude a Arjentina. Xina produi un dui de tota nozas de la mundo. La du spesies la plu importante comersial es J. regia per lenio e nozas, e J. nigra per lenio. Ambos ave nesesas simil per cultiva en la zonas temperada. Nozos es spesies cual nesesa multe lus e benefia de proteje de la venta. Los es ance dur contra seca.
La frutas de la nozo es un tipo de fruta conoseda como un pseudodrupa: La covre esterna de la fruta es derivada de un spiral de brateas sirca la flor. La interna de la noza de tota spesies es comable, ma la nozas la plu comun vendeda per come es de la J. regia, a sola spesie cual ave un noza grande con un casco magra. En la SUA, J. nigra nozas es ance produida.
La nozas es ance comeda par otra animales, como muses e scurales. En California e en Suiz, corvones ia es oservada prendente noza en sua becos, volante a 20 metres de altia en la aira, e cade los a la solo per craci la cascos per come la noza interna.
La nozo comun e la nozo negra es importante per sua lenio atraosa, cual es dur, densa, con un pelo streta, e pote es briliada multe lisa. La colores varia de un blanca cremin en a lenio de sava a la brun de xocolada oscur en la lenio de cor. Lo es desirada per sua color, duria e pelo per fabrica mobilas e siselis. La nodas de nozos es usada comun per crea boles o otra pesos turnadorida. Xapa taliada de un noda de nozo es un de la plu valuada par fabricores de armarios.
Tuqti (genus Juglans) nisqa kapka ruruyuq yurakunaqa huk sach'akunam, urmaykuq 5-25-man rakisqa raphiyuq, 10-manta 40-kama hanaqman wiñaq, tukuy Tiksimuyuntinpi.
Rurunkunatam mikhunchik.
Nihun tuqti (Juglans ailantifolia)
Pharsi tuqti (Juglans regia)
Pharsi tuqti rurup ukhun, q'umir qaranwan
Pharsi tuqti (Juglans regia)
Wikispecies nisqaqa qillqasqa p'anqayuqmi kay hawa: Tuqti
Tuqti (genus Juglans) nisqa kapka ruruyuq yurakunaqa huk sach'akunam, urmaykuq 5-25-man rakisqa raphiyuq, 10-manta 40-kama hanaqman wiñaq, tukuy Tiksimuyuntinpi.
Rurunkunatam mikhunchik.
Nihun tuqti (Juglans ailantifolia)
Pharsi tuqti (Juglans regia)
Pharsi tuqti rurup ukhun, q'umir qaranwan
Pharsi tuqti (Juglans regia)
Tekst üüb Öömrang Walnöden (Juglans) san en plaantenskööl uun det famile faan a Walnödplaanten (Juglandaceae). Jo waaks miast huuch ap tu en buum, an hör früchten, a nöden san wichtag för a büürerei. Uun Euroopa wääkst fööral det (Echt) Walnöd (Juglans regia).
J. ailantifolia – J. australis – J. boliviana – J. californica – J. cinerea – J. hindsii – J. hirsuta – J. hopeiensis – J. jamaicensis – J. major – J. mandshurica – J. microcarpa – J. mollis – J. neotropica – J. nigra – J. olanchana – J. pyriformis – J. regia – J. sigillata – J. soratensis – J. steyermarkii – J. venezuelensis
J. × bixbyi – J. × intermedia – J. × notha – J. × quadrangulata – J. × sinensis
Walnöden (Juglans) san en plaantenskööl uun det famile faan a Walnödplaanten (Juglandaceae). Jo waaks miast huuch ap tu en buum, an hör früchten, a nöden san wichtag för a büürerei. Uun Euroopa wääkst fööral det (Echt) Walnöd (Juglans regia).
Wórješyna[1] (Juglands) jo rod ze swójźby (Juglandaceae).
Rod se do styri sekcijow rozrědujo:
K rodoju wórješyny (Juglans) słuša wuše 20 družynow:
(Juglans cinerea):
štom.
Łopjena a muske kwiśonkowe stołki.
Pjerinate łopjeno.
Pšawa wórješyna (Juglans regia):
Wórješyna.
Žeńske kwiśonki wórješyny.
Muske kwiśonkowe stołki wórješyny.
Łopjena a płody.
(Juglans nigra):
Chorosći
Gribowe napadowanje
železowa chloroza (žołtnica)
Rozpukliny a gniśe na štomje
Wórješyna (Juglands) jo rod ze swójźby (Juglandaceae).
Η καρυδιά (επιστ: Καρυά, Juglans)[1][2] ανήκει στην οικογένεια των Καρυοειδών (Juglandaceae[3]) με 20 είδη φυλλοβόλων δέντρων. Είναι αυτοφυές, αγγειόσπερμο, μονοχλαμυδικό φυτό. Δεν αντιμετωπίζει πρόβλημα προσαρμογής και καλλιεργείται σε διάφορους τύπους κλιμάτων και περιβάλλοντος. Όμως αποδίδει περισσότερο σε περιοχές με θερμό και υγρό κλίμα. Το πιο συνηθισμένο και γνωστό είδος είναι η Καρυά η βασιλική, λατινική ονομασία Juglans regia.
Η ονομασία στα λατινικά του γένους Juglans προέρχεται από τις λέξεις Jovis glans, που σημαίνουν Διὸς βάλανος[4][5] (Διοσβάλανος).
Τα φύλλα της καρυδιάς είναι μεγάλα, μακριά, σύνθετα. Το κάθε φύλλο αποτελείται από 7-9 μικρά φύλλα, με ωοειδές σχήμα. Τα άνθη της είναι αφανή χωρίς πέταλα και τα αρσενικά σχηματίζουν ταξιανθίες. Ο κορμός της είναι παχύς και η διάμετρος του φτάνει τα 2,5 μέτρα.
Η κοινή καρυδιά φτάνει σε ύψος τα 35 μέτρα και είναι γνωστή και με τις ονομασίες αγγλική ή περσική.
Καλλιεργείται για τον καρπό της, το καρύδι, και για την εξαιρετικής ποιότητας ξυλεία της.
Τα καρύδια, όταν ωριμάσουν, τινάζονται από το δέντρο με ράβδισμα και μαζεύονται από το έδαφος πριν μαυρίσουν. Στη συνέχεια ξεφλουδίζονται και ξεραίνονται σε ειδικά ξηραντήρια. Το καρύδι έχει σχήμα σφαιρικό και το περικάρπιο του όταν είναι χλωρό είναι παχύ σαρκώδες και πράσινο ενώ όταν ωριμάζει αλλάζει χρώμα σε ανοιχτό μπεζ-καφέ και γίνεται σκληρό, ξυλώδες κέλυφος.
Το εσωτερικό του καρυδιού, η καρυδόψιχα, αποτελείται από δύο μεγάλες κοτυληδόνες οι οποίες περιβάλλονται από ένα λεπτό σπερματικό περίβλημα. Η καρυδόψιχα τρώγεται σκέτη σαν ξηρός καρπός, χρησιμοποιείται στη ζαχαροπλαστική, στη μαγειρική και τρώγεται με μέλι. Το χλωρό καρύδι γίνεται νόστιμο γλυκό του κουταλιού.
Η Κίνα είναι πρώτη στον κόσμο σε παραγωγή καρυδιών. Ακολουθούν οι Η.Π.Α., το Ιράν, η Τουρκία και η Ουκρανία. Η έκταση που καταλαμβάνει στην Ελλάδα ανέρχεται σε 700.000 στρ. περίπου, ενώ η ετήσια παραγωγή καρυδιών ανέρχεται σε 25.000 τόνους. Η αποφλοίωση - σπάσιμο των καρυδιών πέρα των καρυδοθραυστών προσωπικής χρήσης γίνεται και σε ειδικά μηχανήματα τους σπαστήρες καρυδιών. Τα τελευταία χρόνια υπάρχουν εταιρίες που προσφέρουν τέτοιες υπηρεσίες.
Το ξύλο της καρυδιάς είναι ιδιαίτερα ανθεκτικό και δεν εμφανίζει ρωγμές. Είναι συμπαγές με εξαιρετική ελαστικότητα και χρησιμοποιείται στην κατασκευή επίπλων πολύ καλής ποιότητας. Επειδή κατεργάζεται εύκολα χρησιμοποιείται και στην ξυλογλυπτική.
Στην Ελλάδα η καρυδιά πολλαπλασιάζεται με σπόρο από καλά και ειδικά επιλεγμένα δέντρα. Σε άλλες χώρες ο πολλαπλασιασμός γίνεται με εμβολιασμό αλλά θεωρείται αρκετά δύσκολος.
Πολύ διαδεδομένο είδος καρυδιάς στην Ευρώπη είναι η Καρυα η βασιλική (Juglans regia). Ένα είδος καρυδιάς είναι η μαύρη καρυδιά (Juglans nigra) δέντρο της Βόρειας Αμερικής που φτάνει σε ύψος τα 25 μέτρα και είναι μακρόβιο φυτό, που μπορεί να ξεπεράσει την ηλικία των 250 ετών. Το ξύλο της είναι εξαιρετικής ποιότητας , ακριβό και ανθεκτικό. Τα καρύδια που παράγει χρησιμοποιούνται στην αρτοποιία και στην παρασκευή γλυκών και παγωτού. Ακόμα ένα σημαντικό είδος είναι η Πτεροκαρύα της Κίνας και της Ιαπωνίας.
Η καρυδιά (επιστ: Καρυά, Juglans) ανήκει στην οικογένεια των Καρυοειδών (Juglandaceae) με 20 είδη φυλλοβόλων δέντρων. Είναι αυτοφυές, αγγειόσπερμο, μονοχλαμυδικό φυτό. Δεν αντιμετωπίζει πρόβλημα προσαρμογής και καλλιεργείται σε διάφορους τύπους κλιμάτων και περιβάλλοντος. Όμως αποδίδει περισσότερο σε περιοχές με θερμό και υγρό κλίμα. Το πιο συνηθισμένο και γνωστό είδος είναι η Καρυά η βασιλική, λατινική ονομασία Juglans regia.
Арэх, гарэх[1][2] (лац. Juglans) — род лістападных дрэў сямейства арэхавых.
Дрэвы вышынёй да 30 м, з густой, разгалістай кронай і сьветла-шэрай, бурай або амаль чорнай карой. Лісьце вялікае, няпарнаперыстае. Кветкі раздзельнаполыя: мужчынскія ў доўгіх зьвіслых каташках, жаночыя адзіночныя або па некалькі ў гронках. Плод — сухая касьцянка (арэх).
Радзіма — Эўропа, Паўднёва-Ўсходняя Азія, Паўночная Амэрыка.
На Беларусі інтрадукавана 10 відаў і форм. Найбольш вядомыя: валоскі арэх, арэх манчжурскі, сэрцападобны, Зібальда, чорны, шэры, скальны. Цвітуць у красавіку-чэрвені, рэгулярана пладаносяць. Добра пераносяць гарадзкія ўмовы.
Каштоўныя пладовыя, тэхнічныя і дэкаратыўныя дрэвы.
— сховішча мультымэдыйных матэрыялаў
Арэх, гарэх (лац. Juglans) — род лістападных дрэў сямейства арэхавых.
Дрэвы вышынёй да 30 м, з густой, разгалістай кронай і сьветла-шэрай, бурай або амаль чорнай карой. Лісьце вялікае, няпарнаперыстае. Кветкі раздзельнаполыя: мужчынскія ў доўгіх зьвіслых каташках, жаночыя адзіночныя або па некалькі ў гронках. Плод — сухая касьцянка (арэх).
Радзіма — Эўропа, Паўднёва-Ўсходняя Азія, Паўночная Амэрыка.
На Беларусі інтрадукавана 10 відаў і форм. Найбольш вядомыя: валоскі арэх, арэх манчжурскі, сэрцападобны, Зібальда, чорны, шэры, скальны. Цвітуць у красавіку-чэрвені, рэгулярана пладаносяць. Добра пераносяць гарадзкія ўмовы.
Каштоўныя пладовыя, тэхнічныя і дэкаратыўныя дрэвы.
Гьивхь (латIин Juglans) ххяххияр. Ва цинявгу ахъулссар, нахIусса ахъулссар.
Гьивхьхьул мурхьирал бюхттулшиву 35 метралийн дияйсса дур, му цуппагу 400 шинай яшайсса бур. Ахъулсса дуллай байбишайсса бур 8-10 шинава. Гьивхьхьул тIамагу ххуйсса дур, гьивхь цирдагу нахIусса дур, чурххан хайр бусса дур.
Гьивхь датIайссар кIийла. Цалчин июнь зуруй, макьарттуйн ххалаххи кьутIин бюхъайсса чIумал. Ва чIумал гьивхьхьуя дайссар мураппа, ликер. КIилчин датIайссар сентябрь зуруй щюлли ккири хъя-хъя тIий гьивхь щяв кьатIа тIутIийни. ЧIявусса чивчуну бур гьивхьхьул дарувсса тIабиаьтраягу.
Инсаннан дарувсса бур чIапIив, чIапIавусса затру. Миннул оьттуву нацIушиву чан дайсса дур, нерварду паракьат дайсса дур. Гьивхьхьул оьрватIуву 60% аьгъушиву, витамин С, 11-19% белокрал, каратин, витамин В, чIявусса фосфор, кальций, железо дур. Дур мукунна микроэлементру, йод ва медьгу. Гьивхьхьул оьрватIуву бур чIявусса натрий, мунияту гьивхь дуркуну хъинссар ччаруллал, къюкIлил къашайшалтран. Хъинну хъинссар гьивхь элмулуха зузиминнан, ня щурущи дайссар. Хъинссар гьивхь мукунма бучминнангу.
Гьивхь (латIин Juglans) ххяххияр. Ва цинявгу ахъулссар, нахIусса ахъулссар.
Гьивхьхьул мурхьирал бюхттулшиву 35 метралийн дияйсса дур, му цуппагу 400 шинай яшайсса бур. Ахъулсса дуллай байбишайсса бур 8-10 шинава. Гьивхьхьул тIамагу ххуйсса дур, гьивхь цирдагу нахIусса дур, чурххан хайр бусса дур.
Гьивхь датIайссар кIийла. Цалчин июнь зуруй, макьарттуйн ххалаххи кьутIин бюхъайсса чIумал. Ва чIумал гьивхьхьуя дайссар мураппа, ликер. КIилчин датIайссар сентябрь зуруй щюлли ккири хъя-хъя тIий гьивхь щяв кьатIа тIутIийни. ЧIявусса чивчуну бур гьивхьхьул дарувсса тIабиаьтраягу.
Инсаннан дарувсса бур чIапIив, чIапIавусса затру. Миннул оьттуву нацIушиву чан дайсса дур, нерварду паракьат дайсса дур. Гьивхьхьул оьрватIуву 60% аьгъушиву, витамин С, 11-19% белокрал, каратин, витамин В, чIявусса фосфор, кальций, железо дур. Дур мукунна микроэлементру, йод ва медьгу. Гьивхьхьул оьрватIуву бур чIявусса натрий, мунияту гьивхь дуркуну хъинссар ччаруллал, къюкIлил къашайшалтран. Хъинну хъинссар гьивхь элмулуха зузиминнан, ня щурущи дайссар. Хъинссар гьивхь мукунма бучминнангу.
Жаңгактар (лат. Juglans, L. 1753) - жаңгактар тукумундагы дарак, 20дай (40дай деген маалымат да бар) түрү мээлүүн, субтропик, тропик алкактарында (көбүнчө Түштүк Европа, Чыгыш Азия, Түндүк жана Түштүк Америка), 3 түрү КМШнын жазы жалбырактуу аралаш токойлорунда өсөт. Грек Ж-ы абдан баалуу. Ыраакы чыгышта 2 түрү бар: манжурия Ж-ы жана Зибольда Ж-ы. Кыргызстанда Ж. Фергана жана Чаткал кырка тоолорунун түштүк-батыш беттеринде өсөт. 28,2 миң га жерди ээлейт. Бийикт. 20 мге чейин, сөңгөгү түз, тегиз, кабыгы каралжын боз. Шагынын диаметри 10-12 м. Май айында гүлдөп, мөмөсү сентябрдын 2-жарымында, массалык түрдө октябрда быша баштайт. Мөмөсүндөгү май (75 %ке чейин), белок, (8-12 %), кант жана витаминдердин (А, В1, В2, С) ар түрдүүлүгү боюнча дүйнөдө 1-орунда турат: жегиликтүүлүгү, даамдуу, сиңимдүү, калориялуулугу менен айырмаланат. Жаңгак майы тамак-ашка керектелет, ошондой эле лак, самын жасоодо колдонулат; күнжарасы мал үчүн жергиликтүү тоют; жыгачынан мыкты буюмдар жасалат; мөмөсүнүн көк кабыгынан өңдөгүч заттар алынат жана башкалар.
Жаңгактар (лат. Juglans, L. 1753) - жаңгактар тукумундагы дарак, 20дай (40дай деген маалымат да бар) түрү мээлүүн, субтропик, тропик алкактарында (көбүнчө Түштүк Европа, Чыгыш Азия, Түндүк жана Түштүк Америка), 3 түрү КМШнын жазы жалбырактуу аралаш токойлорунда өсөт. Грек Ж-ы абдан баалуу. Ыраакы чыгышта 2 түрү бар: манжурия Ж-ы жана Зибольда Ж-ы. Кыргызстанда Ж. Фергана жана Чаткал кырка тоолорунун түштүк-батыш беттеринде өсөт. 28,2 миң га жерди ээлейт. Бийикт. 20 мге чейин, сөңгөгү түз, тегиз, кабыгы каралжын боз. Шагынын диаметри 10-12 м. Май айында гүлдөп, мөмөсү сентябрдын 2-жарымында, массалык түрдө октябрда быша баштайт. Мөмөсүндөгү май (75 %ке чейин), белок, (8-12 %), кант жана витаминдердин (А, В1, В2, С) ар түрдүүлүгү боюнча дүйнөдө 1-орунда турат: жегиликтүүлүгү, даамдуу, сиңимдүү, калориялуулугу менен айырмаланат. Жаңгак майы тамак-ашка керектелет, ошондой эле лак, самын жасоодо колдонулат; күнжарасы мал үчүн жергиликтүү тоют; жыгачынан мыкты буюмдар жасалат; мөмөсүнүн көк кабыгынан өңдөгүч заттар алынат жана башкалар.
Орев (науч. Juglans) — род на дрва од фамилијата ореви (Juglandaceae) чиј плод се користи во секојдневната исхрана. Ова се листопадни дрва со висина од 10 до 40 м и листови долги по 2–9 см, со по 5–25 ливчиња на секоја дршка. Плодот има јатка која ја дели внатрешноста на два дела.
Родот опфаќа 21 вид, распространет од умереноконтиненталните стариот свет од Балканот на запад до Јапонија на исток. Во Америка, видовите се застапени од југоисточна Канада до Калифорнија и на југ до Аргентина.
Во Македонија оревот традиционално се употребува во копаничарството, за покуќнина и иконстаси и за изработката на народни инструменти како шупелка, зурла и тн. Содржината на оревот наоѓа најразлична примена во народната кујна. Јатката се става да одлежи во ракија, со која таа добива боја и вкус. Од неа се добива и материјал за боење.
На празникот Духовден, гробовите се прекривале со оревови листови
Родот се дели на четири оддели:[1]
Најпознат вид од родот е обичниот орев (J. regia), со автохтон ареал на Балканот, југозападна и централна Азија до Хималаите и југозападна Кина.
Двата вида од најголемо стопанско значење се обичниот орев (J. regia) за дрвен материјал и плодовите, и црниот орев J. nigra за дрвена граѓа. Обата вида се нашироко застапени и имаат разни сорти.
Дрвото е светлољубиво и треба да се штити од ветер, но затоа се мошне отпорни на суша.
Меѓу оревовите насади се садат растенија што го врзуваат азотот како дафината (Elaeagnus × ebbingei или Elaeagnus umbellata) и разни видови евла, со што се добива до 30% повисоко и подебело стебло.[2]
Цветовите излегуваат на пролет. Машките се валчести реси што настануваат од лански безлисни изданоци. Долги се околу 10 см и имаат голе број цветчиња. Женнските се јавуваат во снопови, во екот на разлистувањето.[3]
Во 2014 година, глобалното производство на ореви (во тони) изнесувало 3,5 милиони тони, предводени од Кина со 46% од вкупниот број на светот (табела). Други главни производители биле САД и Иран (табела).
Оревовото дрво е темно, густо и многу мазно со обработка. Бојата се движи од драп во понадворешните до темнокафеава во внатрешните делови. Кога се суши во печка, дрвото добива матна кафеава, а на воздух богата виолетово-кафеава боја. Ужива голема популарност во резбарството поради бојата и цврстиот состав. Особена примена наоѓа во изработката на мебел, украсни предмети, кундаци за пушки и музички инструменти.
Во 100 гр ореви има:[5]
Уште од минатото, оревот се смета за идеална храна за мозокот. Оревите се богат извор на омега-3 масни киселини, кои се одговорни за правилно функционирање на мозочните клетки и невротрансмитерите одговорни за промена на расположението, поради што тие се корисни при лекувањето на депресијата.[6]
Дрво од орев во село Раштак
Плодови од Орев
Орев (науч. Juglans) — род на дрва од фамилијата ореви (Juglandaceae) чиј плод се користи во секојдневната исхрана. Ова се листопадни дрва со висина од 10 до 40 м и листови долги по 2–9 см, со по 5–25 ливчиња на секоја дршка. Плодот има јатка која ја дели внатрешноста на два дела.
Родот опфаќа 21 вид, распространет од умереноконтиненталните стариот свет од Балканот на запад до Јапонија на исток. Во Америка, видовите се застапени од југоисточна Канада до Калифорнија и на југ до Аргентина.
Во Македонија оревот традиционално се употребува во копаничарството, за покуќнина и иконстаси и за изработката на народни инструменти како шупелка, зурла и тн. Содржината на оревот наоѓа најразлична примена во народната кујна. Јатката се става да одлежи во ракија, со која таа добива боја и вкус. Од неа се добива и материјал за боење.
На празникот Духовден, гробовите се прекривале со оревови листови
Goz, jew meywey dar o.
Xetay lua: unknown error.
Walnut trees are any species of tree in the plant genus Juglans, the type genus of the family Juglandaceae, the seeds of which are referred to as walnuts. All species are deciduous trees, 10–40 metres (33–131 ft) tall, with pinnate leaves 200–900 millimetres (7.9–35.4 in), with 5–25 leaflets; the shoots have chambered pith, a character shared with the wingnuts (Pterocarya), but not the hickories (Carya) in the same family.
The 21 species in the genus range across the north temperate Old World from southeast Europe east to Japan, and more widely in the New World from southeast Canada west to California and south to Argentina.
Edible walnuts, which are consumed worldwide, are usually harvested from cultivated varieties of the species Juglans regia. China produces half of the world total of walnuts.
The common name walnut derives from Old English wealhhnutu, literally 'foreign nut' (from wealh 'foreign' + hnutu 'nut'),[2] because it was introduced from Gaul and Italy.[3] The Latin name for the walnut was nux Gallica, "Gallic nut".
Tradition has it that a walnut tree should be beaten. This would have the benefit of removing dead wood and stimulating shoot formation.[4]
In 2017, world production of walnuts (in shell) was 3.8 million tonnes, led by China with producing half of the world total (table). Other major producers were the United States (15%) and Iran (9%).
.jpg)
The two most commercially important species are J. regia for timber and nuts, and J. nigra for timber. Both species have similar cultivation requirements and are widely grown in temperate zones.
Walnuts are light-demanding species that benefit from protection from wind. Walnuts are also very hardy against drought.
Interplanting walnut plantations with a nitrogen fixing plant, such as Elaeagnus × ebbingei or Elaeagnus umbellata, and various Alnus species, results in a 30% increase in tree height and girth (Hemery 2001).
When grown for nuts, care must be taken to select cultivars that are compatible for pollination purposes; although some cultivars are marketed as "self fertile", they will generally fruit better with a different pollination partner. Many different cultivars are available for growers, and offer different growth habits, flowering and leafing, kernel flavours and shell thicknesses. A key trait for more northerly latitudes of North America and Europe is phenology, with ‘late flushing’ being particularly important to avoid frost damage in spring. Some cultivars have been developed for novel ‘hedge’ production systems developed in Europe and would not suit more traditional orchard systems.
The leaves and blossoms of the walnut tree normally appear in spring. The male cylindrical catkins are developed from leafless shoots from the past year; they are about 10 cm (3.9 in) in length and have a large number of little flowers. Female flowers appear in a cluster at the peak of the current year’s leafy shoots.[6]
The fruits of the walnut are a type of accessory fruit known as a pseudodrupe (or drupe-like nut), the outer covering of the fruit is an involucre - in a drupe the covering would be derived from the carpel.[7]
The nut kernels of all the species are edible, but the walnuts most commonly traded are from the J. regia, the only species which has a large nut and thin shell. J. nigra kernels are also produced commercially in the US.
Two-thirds of the world export market[8][9] and 99% of US walnuts are grown in California's Central Valley and in Coastal Valleys, from Redding in the north to Bakersfield in the south.[10] Of the more than 30 varieties of J. regia grown there, Chandler and Hartley account for over half of total production.[9] In California commercial production, the Hinds' black walnut (J. hindsii) and the hybrid between J. hindsii and J. regia, Juglans x paradox, are widely used as rootstocks for J. regia cultivars because of their resistance to Phytophthora and to a very limited degree, the oak root fungus. However, trees grafted on these rootstocks often succumb to black line.[11]
In some countries, immature nuts in their husks are preserved in vinegar. In the UK, these are called pickled walnuts and this is one of the major uses for fresh nuts from the small scale plantings. In Armenian cuisine, unripe walnuts, including husks, are preserved in sugar syrup and eaten whole. In Italy, liqueurs called Nocino and Nocello are flavoured with walnuts, while Salsa di Noci (walnut sauce) is a pasta sauce originating from Liguria. In Georgia, walnuts are ground with other ingredients to make walnut sauce.
Walnuts are heavily used in India. In Jammu, it is used widely as a prasad (offering) to Mother Goddess Vaisnav Devi and, generally, as a dry food in the season of festivals such as Diwali.
The nuts are rich in oil, and are widely eaten both fresh and in cookery. Walnut oil is expensive and consequently is used sparingly; most often in salad dressings. Walnut oil has been used in oil paint, as an effective binding medium, known for its clear, glossy consistency and nontoxicity.
Manos and Stone studied the composition of seed oils from several species of the Rhoipteleaceae and Juglandaceae and found the nut oils were generally more unsaturated from species which grow in the temperate zones and more saturated for species which grow in the tropical zones.[12] In the northerly-growing section Trachycaryon, J. cinerea oil was reported to contain 15% linolenate (the report did not specify whether the linolenate was the alpha (n-3) or gamma (n-6) isomer, or perhaps a mixture), 2% of saturated palmitate, and a maximum concentration of 71% linoleate. In the section Juglans, J. regia nut oil was found to contain from 10% to 11% linolenate, 6% to 7% palmitate, and a maximum concentration of linoleate (62% to 68%). In the section Cardiocaryon, the nut oils of J. ailantifolia and J. mandshurica were reported to contain (respectively) 7% and 5% of linolenate, 2% of palmitate, and maximum concentrations of 74% and 79% linoleate. Within the section Rhysocaryon, the nut oils of the U.S. native black walnuts J. microcarpa and J. nigra were reported to contain (respectively) 7% and 3% linolenate, 4% and 3% palmitate, and 70% and 69% linoleate. The remaining results for black walnuts were: J. australis contained 2% linolenate, 7% palmitate, and 61% linoleate; J. boliviana contained 4% linolenate, 4% palmitate, and 70% linoleate; J. hirsuta contained 2% linolenate, 5% palmitate, and 75% linoleate; J. mollis contained 0% linolenate, 5% palmitate, 46% linoleate, and 49% oleate; J. neotropica contained 3% linolenate, 5% palmitate, and 50% linoleate; and J. olanchana contained only a trace of linolenate, 9% palmitate, and 73% linoleate;
The walnut shell has a wide variety of uses. Eastern black walnut (J. nigra) shell is the hardest of the walnut shells, and therefore has the highest resistance to breakdown.
Walnut husks are often used to create a rich yellow-brown to dark brown dye used for dyeing fabric, yarn or wood and for other purposes. The dye does not require a mordant and will readily stain the hand if picked without gloves.
The common walnut, and the black walnut and its allies, are important for their attractive timber, which is hard, dense, tight-grained and polishes to a very smooth finish. The color is dark chocolate or similar in the heartwood changing by a sharp boundary to creamy white in the sapwood. When kiln-dried, walnut wood tends toward a dull brown color, but when air-dried can become a rich purplish-brown. Because of its color, hardness and grain, it is a prized furniture and carving wood.
When walnut vascular cambium is involved in a crotch (a branch fork), it behaves unusually, producing characteristic "crotch figure" in the wood which it makes. The grain figure exposed when a crotch in a walnut log is cut in the plane of its one entering branch and two exiting branches is attractive and sought after.
There are some differences between the wood of the European walnut (Juglans regia) and the wood of the black walnut (Juglans nigra). For example, Juglans regia wood sometimes has patches with a wavy texture.[14] Black walnut wood tends to be darker than European walnut wood, and can suffer from paler sapwood that only really comes to light when the wood has been planed.
Walnut wood has been the timber of choice for gun makers for centuries, including the Gewehr 98 and Lee–Enfield rifles of the First World War. It remains one of the most popular choices for rifle and shotgun stocks, and is generally considered to be the premium – as well as the most traditional – wood for gun stocks, due to its resilience to compression along the grain. Walnut is also used in lutherie and for the body of pipe organs.
Walnut burls (or "burrs" in Europe) are commonly used to create bowls and other turned pieces. Veneer sliced from walnut burl is one of the most valuable and highly prized by cabinet makers and prestige car manufacturers.
The wood of the butternut and related Asian species is of much lower value, softer, coarser, less strong and heavy, and paler in colour.
Freshly sawed walnut heartwood may be greenish in color, but with exposure to air this color quickly changes to brown due to oxidation of the pigment.
In North America, forestry research has been undertaken mostly on J. nigra, aiming to improve the quality of planting stock and markets. In some areas of the US, black walnut is the most valuable commercial timber species.[15] The Walnut Council[16] is the key body linking growers with scientists. In Europe, various EU-led scientific programmes have studied walnut growing for timber.[17]
The Cherokee Indians would produce a black dye from walnut bark, which they used to dye cloth.[18] As early as the 2nd century CE, shells and kernels of the edible walnut were used to make a dye solution in the Levant.[19][20]
Walnuts are very attractive trees in parks and large gardens. Walnut trees are easily propagated from the nuts. Seedlings grow rapidly on good soils.[15] The Japanese walnut in particular is known for its huge leaves, which have a tropical appearance.
As garden trees, they have some drawbacks, in particular the falling nuts, and the releasing of the allelopathic compound juglone, though a number of gardeners do grow them.[21][22] However, different walnut species vary in the amount of juglone they release from the roots and fallen leaves - J. nigra, in particular, is known for its toxicity, both to plants and horses.[23] Juglone is toxic to plants such as tomato, apple, and birch, and may cause stunting and death of nearby vegetation. Juglone appears to be one of the walnut's primary defence mechanisms against potential competitors for resources (water, nutrients and sunlight), and its effects are felt most strongly inside the tree's "drip line" (the circle around the tree marked by the horizontal distance of its outermost branches). However, even plants at a seemingly great distance outside the drip line can be affected, and juglone can linger in the soil for several years even after a walnut is removed as its roots slowly decompose and release juglone into the soil.
Walnut species are used as food plants by the larvae of some Lepidoptera species. These include:
The nuts are consumed by other animals, such as mice and squirrels.
In California (US) and Switzerland, crows have been witnessed taking walnuts into their beaks, flying up to 60 feet or so in the air, and dropping them to the ground to crack the shells and eat the nut inside.[24]
The raw edible seed of walnut is composed of 4% water, 14% carbohydrates, 15% protein, and 65% fat.[25] In a 100 gram amount, walnuts provide 654 calories and are a rich source (≥20% of Daily Value) of protein, dietary fiber, the B vitamins, niacin, vitamin B6, and folate, and several dietary minerals, particularly manganese.[25]
Walnut oil is composed mostly of polyunsaturated fatty acids, particularly alpha-linolenic acid and linoleic acid, although it also contains oleic acid, a monounsaturated fat and 31% of total fat is saturated fat.[25]
The genus Juglans is divided into four sections.[26]
The best-known member of the genus is the Persian walnut (J. regia, literally "royal walnut"), native from the Balkans in southeast Europe, southwest and central Asia to the Himalaya and southwest China. Walnuts are a traditional feature of Iranian cuisine; the nation has extensive orchards which are an important feature of regional economies. In Kyrgyzstan alone, there are 230,700 ha of walnut-fruit forest, where J. regia is the dominant overstory tree (Hemery and Popov 1998). In non-European English-speaking nations, the nut of the J. regia is often called the "English walnut"; in Great Britain, the "common walnut."
The eastern black walnut (J. nigra) is a common species in its native eastern North America, and is also widely cultivated elsewhere. The nuts are edible, and though they are often used in expensive baked goods, the Persian walnut is preferred for everyday use because it is easier to extract the nutmeat. The wood is particularly valuable.
The Hinds' black walnut (J. hindsii) is native to northern California, where it has been widely used commercially as a rootstock for J. regia trees. Hinds' black walnut shells do not have the deep grooves characteristic of the eastern black walnut.
The Japanese walnut (J. ailantifolia) is similar to butternut, distinguished by the larger leaves up to 90 cm long, and round (not oval) nuts. The variety cordiformis, often called the heartnut has heart-shaped nuts; the common name of this variety is the source of the sectional name Cardiocaryon.
The butternut (J. cinerea) is also native to eastern North America, where it is currently endangered by an introduced disease, butternut canker, caused by the fungus Sirococcus clavigignenti-juglandacearum. Its leaves are 40–60 cm long, the fruits are oval, the shell has very tall, very slender ridges, and the kernel is especially high in fat.
A study[27] of sequenced nuclear DNA from the external transcribed spacer (ETS) of ribosomal DNA (rDNA), the internal transcribed spacer (ITS) of rDNA, and the second intron of the LEAFY gene taken from at least one individual of most of the species of Juglans has supported several conclusions:
The paper presenting these results did not publish any new names for the subdivisions of sect. Rhysocaryon, for any combinations of the other sections, or for J. olanchana var. standleyi.
Fossils of Juglans nuts have been described from the Tertiary period of North America.[28] The paleontological history of Juglans regia in Europe shows signs of a post-Ice-Age re-expansíon from refugia in the southeast, much influenced by people carrying walnut nuts about after the numbers of humans had been much increased by the start of agriculture.
_(32903712491).jpg)
_(2).jpg)
_(20852697526).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
{{cite web}}: Missing or empty |title= (help) {{cite web}}: CS1 maint: bot: original URL status unknown (link) {{cite web}}: Missing or empty |title= (help) Walnut trees are any species of tree in the plant genus Juglans, the type genus of the family Juglandaceae, the seeds of which are referred to as walnuts. All species are deciduous trees, 10–40 metres (33–131 ft) tall, with pinnate leaves 200–900 millimetres (7.9–35.4 in), with 5–25 leaflets; the shoots have chambered pith, a character shared with the wingnuts (Pterocarya), but not the hickories (Carya) in the same family.
The 21 species in the genus range across the north temperate Old World from southeast Europe east to Japan, and more widely in the New World from southeast Canada west to California and south to Argentina.
Edible walnuts, which are consumed worldwide, are usually harvested from cultivated varieties of the species Juglans regia. China produces half of the world total of walnuts.
Juglando[1], juglandarbo[2], juglandujo[3] (science: Juglans) estas genro de falfolia, unuseksa arbo kun grandaj, pinataj duope kontraŭesidantaj, tre aromaj folioj. La stamenaj floroj staras en amento, la ina floro en fasko. La frukto evoluas el sube staranta ovario, kiu estas drupo kun ekstere verda, karneca, tavolo defalanta je maturiĝo. La verda kovraĵo evoluas ankaŭ el perigonio kaj hipsofolioj (folioj kreskantaj super la foliaro). Tiu arbo devenas el Malgrand-Azio.
La vorto juglando devenas el la latina Jovis glans, «jupitera glano».
Juglando, juglandarbo, juglandujo (science: Juglans) estas genro de falfolia, unuseksa arbo kun grandaj, pinataj duope kontraŭesidantaj, tre aromaj folioj. La stamenaj floroj staras en amento, la ina floro en fasko. La frukto evoluas el sube staranta ovario, kiu estas drupo kun ekstere verda, karneca, tavolo defalanta je maturiĝo. La verda kovraĵo evoluas ankaŭ el perigonio kaj hipsofolioj (folioj kreskantaj super la foliaro). Tiu arbo devenas el Malgrand-Azio.
La vorto juglando devenas el la latina Jovis glans, «jupitera glano».
nigra juglando (Juglans nigra) estas arbo el Nordameriko kun plaĉa malhela trunkoŝelo kaj ligno uzata por meblofabrikado, kulturata en parkoj. reĝa juglando (Juglans regia) estas fruktoarbo multe kulturata pro la valora nukso, kies manĝebla kerno konsistas ĉefe el du grandaj karakterize falditaj kotiledonoj.Juglans es un género de árboles caducifolios llamados comúnmente nogales, de la familia de las juglandáceas. Lo componen una veintena de especies aceptadas de las 150 descritas.[1]
El término en latín Juglans deriva de Jovis glans, "bellotas de Júpiter": figuradamente, una nuez apropiada para un dios.
Árboles –rara vez arbustos, en especies extraibéricas–, monoicos. Ramillas de médula perforada. Yemas terminales sésiles, con algunos catafilos en disposición valvar, densamente hirsutos. Hojas caducas, alternas, imparipinnadas; lámina, pecíolo y raquis con glándulas peltadas –que al secarse adquieren aspecto de escamas–; foliolos 5-31, de margen serrado o entero, con pelos no glandulíferos simples o fasciculados, a veces glabros; raquis áptero; peciólulos muy cortos o inexistentes. Inflorescencia masculina en amento, solitario –a menudo superpuestos–, lateral, sésil, péndulo. Inflorescencia femenina en racimo, de (1)2-25 flores, solitario, terminal, erecto en la fructificación. Flores masculinas de bráctea soldada al receptáculo excepto en el ápice, que es pequeño, ovado o lanceolado y entero; bractéolas 2, soldadas al receptáculo y a los sépalos, de ordinario algo más grandes que éstos y externos, de tal forma que en el conjunto hay hasta 6 lóbulos más o menos desiguales –en algunos casos hasta 8(-16); los adicionales se supone que son divisiones de los ápices calicinos–; sépalos 1-4; estambres 7-85(105); anteras glabras o escasamente pelosas. Flores femeninas de bráctea soldada al receptáculo excepto en el ápice, que es pequeño y entero; bractéolas 2, soldadas al receptáculo excepto en el ápice, que es más o menos dentado o lobulado; sépalos 4, soldados al receptáculo en más de 2/3 de su longitud; carpelos 2 –rara vez y en algunas flores 3-4–; estilo normalmente con 2 ramas estilares, recurvadas, con la zona estigmática hacia el interior. Fruto drupáceo (trima); epicarpio/mesocarpio rugoso o liso, indehiscente o dehiscente de forma más o menos irregular (tras la fructificación acaba secándose, se hace correosa y se desprende); nuez de pared más o menos pétrea, rugosa o áspera, con 2 o 4 lóculos en la base. Semillas de cotiledones carnosos, con 2 lóbulos cada uno.[2]
Las veintena de especies aceptadas del género se distribuyen por todas las regiones septentrionales frías desde la Europa sudoriental hasta el este del Japón y más ampliamente en el continente americano, desde el sudeste de Canadá hasta el noreste de México y el sur de Argentina.
El género Juglans se divide en cuatro secciones.[3]
El miembro más conocido del género es el nogal común (J. regia, literalmente "nogal real"), originario de los Balcanes en el sudeste de Europa, sudoeste y centro de Asia hasta el Himalaya y el sudoeste de China. Las nueces son un rasgo tradicional de la cocina iraní; la nación tiene amplios huertos de frutales que son un importante elemento de la economía regional. Tan sólo en Kirguistán hay 230.700 hectáreas de bosques de nogales, donde J. regia es el piso dominante (Hemery y Popov 1998).
El nogal negro americano (J. nigra) es una especie común en su originario este de Norteamérica, y también se cultiva ampliamente en otros lugares. Las nueces son comestibles, pero tienen un núcleo más pequeño y una cáscara extremadamente dura, y no se cultivan mucho para la producción de nueces. La madera es particularmente valiosa.
Juglans hindisii procede del norte de California, donde se ha usado comercialmente como un sustituto de los nogales comunes. Sus cáscaras no tienen profundas grietas que son características del nogal negro americano.
El "nogal de Japón" (Juglans ailantifolia) es parecido al nogal blanco (Juglans cinerea), pero se distingue por tener hojas más grandes de hasta 90 cm de largo, y unas nueces redondeadas, no ovales.
El nogal blanco (J. cinerea) también es originario del este de Norteamérica, donde actualmente es una especie en peligro por una enfermedad causada por el hongo Sirococcus clavigignenti. Sus hojas tienen 40–60 cm de largo, los frutos son ovalados, la cáscara muy gruesa, con bordes muy delgados, y el núcleo es especialmente alto en grasa.
Un estudio[4] de ADN nuclear secuenciado del External Transcribed Spacer (ETS) de DNA ribosomal (rDNA), el Internal Transcribed Spacer (ITS) de rDNA, y el segundo intron del gen LEAFY tomado de al menos un individuo de la mayor parte de las especies de Juglans ha apoyado varias conclusiones:
En el informe sobre estos resultados no se publicó ningún nombre nuevo para las subdivisiones de las secciones Rhysocaryon, para cualquier combinación de las otras secciones, o para J. olanchana var. standleyi.
Las dos especies comerciales más importantes son J. regia para madera y nueces, y J. nigra para madera. Ambas especies tienen similares exigencias de cultivo y son ampliamente cultivadas en zonas templadas.
Los nogales son especies heliófitas (que exigen luz) y se benefician de la protección contra el viento. También son muy resistentes a la sequía.
Las plantaciones de nogales, denominadas nocedales, con plantas que fijen el nitrógeno como Elaeagnus × ebbingei o Elaeagnus umbellata y varias especies de Alnus incrementan en un 30% la altura y grosor de los árboles (Hemery 2001).
Cuando los cultivos se dedican a la obtención de nueces, se deben seleccionar cultivares compatibles para propósitos de polinización; aunque algunos cultivares se venden como "auto-fértiles" generalmente fructificarán mejor con un compañero de polinización diferente. Existen muchos cultivares diferentes disponibles para los cultivadores que ofrecen diversos hábitos de crecimiento, florecimiento y hojas, sabor del fruto y grosor de la cáscara.
Es tradicional en Inglaterra la preparación de pickle de nueces.
Follaje y nueces del nogal japonés (Juglans ailantifolia) en flor.
Nueces del nogal persa (Juglans regia).
Interior de una nuez persa con la corteza verde visible en la esquina izquierda.
Ejemplar de nogal negro americano (Juglans nigra).
Juglans es un género de árboles caducifolios llamados comúnmente nogales, de la familia de las juglandáceas. Lo componen una veintena de especies aceptadas de las 150 descritas.
Pähklipuu (Juglans L.) pöögilaadsete seltsi pähklipuuliste sugukonda kuuluv puude perekond.
Pähklipuud on levinud Euraasia parasvöötmes Kagu-Euroopast Jaapanini ning Ameerika mandri kirdeosas Kagu-Kanadani, loodes USA California osariigini ja lõunas Argentinani.
Pähklipuude perekonda kuulub 23 liiki. Pähklipuud kasvavad 10–40 m kõrgeks. Neil on 2–9 dm pikkused sulgjad lehed, mis koosnevad 5–25 lehekesest. Sarnaselt samasse sugukonda kuuluva perekonnaga Pterocarya on võrsetel säsi kambriteks jagunenud.
Pähklipuude lehed ja õied puhkevad kevadel. Isasurvad on silinderjad, 1 dm pikad ja arenevad eelmise aasta lehtedeta võrsetest. Emasõied ilmuvad kobaratena eelmise aasta lehtedega võrsete tippu. Pähklipuu vili on pähkel. See on teatud tüüpi rüüsvili, täpsemalt pseudoluuvili. Kui luuvilja kate tekib viljalehest, siis pähkli väliskate tekib kandelehest.
Pähklipuud on valgustlembesed ja põuakindad, kuid vajavad kaitset tuule eest.
Kui pähklipuid kasvatatakse pähklite saamiseks, soovitatakse tolmeldamise huvides kasvatada mitut pähklipuud kõrvuti. Mõningad kultivarid on ka isetolmlevad ehk siis õied viljastuvad samalt puult pärit õietolmuga, kuid ka need puud annavad mitmekesi lähestikku kasvades paremat saaki. Euroopas on aretatud mitmeid kultivare, mida saab kasvatada hekina.
Majanduslikult on kõige suurema tähtsusega kreeka pähklipuu, mida kasvatatakse viljade ja puidu pärast, ning must pähklipuu, mida kasvatatakse puidu saamiseks.
Pähklipuude puit on kõva, suure tihedusega ja seda saab väga siledaks poleerida. Puidu värv ulatub kreemikasvalgest maltspuidul kuni tumeda šokolaadi karva pruunini puusüdamikul. Ahjus kuivatatud puit muutub kahvatupruuniks, vabas õhus kuivatatud puit punakaspruuniks. Värvi, kõvaduse ja suure teralisuse tõttu on pähklipuu hinnatud materjal mööbli ja nikerduste valmistamiseks. Pahkasid kasutatakse kausside ja teiste sarnaste esemete valmistamiseks. Pähklipuu on üks hinnalisimaid materjale vineeri valmistamiseks. Seda kasutatakse ka muusikariistade tegemiseks. Aasias kasvavad liigid on pehmemad, väiksema tihedusega, vähem vastupidavad, värvilt kahvatumad ja seetõttu palju odavamad.
Kõigi pähklipuude viljad on söödavad, kasvatatakse pähklite saamiseks üksnes kreeka pähklipuid, sest kreeka pähkel on suur ja pähklikoor õhuke. Kaks kolmandikku maailmaturule ja 99% USA turule jõudvatest pähklitest on kasvatatud USA-s Californias.
Pähklipuid kasvatatakse laialdaselt ka ilupuuna. Neid on hõlbus pähklitest paljundada. Seemikud kasvavad heas pinnases kiiresti. Jaapani pähklipuudel on eriti suured lehed, mis annavad puule troopilise välimuse. Pähklipuude miinuseks on alleopaatiline aine jugloon, mida sisaldavad pähklipuude juured ja langenud lehed. Jugloon on taimemürk, mis takistab teiste taimede kasvu pähklipuu all. Eriti mürgine on jugloon tomatile, õunapuule ja kasele, loomadest hobusele. Jugloon on pähklipuu kaitsemehhanism hoidmaks eemale võistlejad, kes võiksid konkureerida veele, toitainetele ja valgusele. Arvatakse, et jugloon mõjub kogu pähklipuu võra raadiuses, kuid on võimalik, et see mõjub ka kaugemale. Aine mõju võib kesta ka aastaid pärast puu hukku, kuna pähklipuu juured lagunevad aeglaselt ja neist pääseb pinnasesse veelgi juglooni. Eri liiki pähklipuud sisaldavad juglooni eri määral, kõige rohkem must pähklipuu.
Mitmesugused liblikad kasutavad pähklipuu lehti oma röövikute toidutaimena. Paljud loomad, näiteks hiired ja oravad, söövad pähkleid ja koguvad neid talvevarudeks.
Eestis kasvatatakse pähklipuid peamiselt ilupuudena:
Liigid mujal maailmas:
Pähklipuu (Juglans L.) pöögilaadsete seltsi pähklipuuliste sugukonda kuuluv puude perekond.
Intxaurrondoa (Juglans) zuhaitz genero bat da. Tamaina handiko zuhaitzak dira, itzalpe handikoak eta zur oso onekoak, fruitua intxaurra dutenak (Juglans regia). Adaburua nahiko behean izaten du. Adarkera bera biribila edo luzexka izan dezake. Enborra eta adarrak azal leun zurixkakoak ditu gaztea denean, latzagoak eta ilunagoak gero. Hosto elkartua izaten du, arrautza itxurako hosto-atal erorkorrez osatua, lorea sexu banakoa, eta gerba egiturakoa arra. Lur sakon eta azpi gozoa dutenetan hazten da. Berez Persia eta Kaukasokoa da, baina gaur egun negu epel samarra egiten duen Europako eskualde guztietan hazten da. Ematen duen fruituagatik eta duen zur bikainagatik lantzen da. Intxaurrondoa hosto-erorkorra da, eta zur gogorra du.
Intxaurrondoa (Juglans) zuhaitz genero bat da. Tamaina handiko zuhaitzak dira, itzalpe handikoak eta zur oso onekoak, fruitua intxaurra dutenak (Juglans regia). Adaburua nahiko behean izaten du. Adarkera bera biribila edo luzexka izan dezake. Enborra eta adarrak azal leun zurixkakoak ditu gaztea denean, latzagoak eta ilunagoak gero. Hosto elkartua izaten du, arrautza itxurako hosto-atal erorkorrez osatua, lorea sexu banakoa, eta gerba egiturakoa arra. Lur sakon eta azpi gozoa dutenetan hazten da. Berez Persia eta Kaukasokoa da, baina gaur egun negu epel samarra egiten duen Europako eskualde guztietan hazten da. Ematen duen fruituagatik eta duen zur bikainagatik lantzen da. Intxaurrondoa hosto-erorkorra da, eta zur gogorra du.
Jalopähkinät[1] (Juglans) on jalopähkinäkasveihin kuuluva suku, jossa on noin 15 lajia. Luontaisena jalopähkinäpuita kasvaa Balkanilta Itä-Aasiaan sekä Pohjois-Amerikasta Andeille saakka. Useat lajit tuottavat arvostettua puutyöainetta ja syötäviä pähkinöitä.
Jalopähkinät ovat kesävihantia, isoja jopa 25 metriä korkeita ja laajalatvuksisia puita. Pohjois-Amerikasta tunnetaan enimmillään 50-metrisiäkin mustajalopähkinöitä.[2] Lehdet ovat isoja, vuorottaisia ja parilehdykkäisiä. Hedekukinnot ovat oksilla roikkuvia norkkoja. Hedelmät ovat meheväkuorisia luumarjoja halkaisijaltaan 4,5–6,5 cm.
Jalopähkinöistä käytetään usein yleisnimitystä pähkinäpuu. Niiden puuaines soveltuu mainiosti puusepäntöihin. Eurooppalaisen pähkinäpuun eli saksanjalopähkinän (Juglans regia) puuaines on vaalean- tai harmaanruskeaa. Puuaineksen huokoset ovat tasaiset ja hienot. Se on ominaispainoltaan kuivana noin 0,60, joten se on verrattain raskasta. Amerikkalaisen pähkinäpuun eli mustajalopähkinän (Juglans nigra) puuaines on punaisempaa sinipunaisin vivahduksin. Se on myös keveämpää ja pinnaltaan karkeampaa. Pähkinäpuuta käytetään muun muassa viiluina tai kokopuuna hienoihin koriste-esineisiin, soittimiin, ampuma-aseiden periin, huonekaluihin ja sisustustöihin.[3] Erityisen arvostettua on ranskalainen Dordognen alueen jalopähkinäpuu[2].
Jalopähkinät ovat huomattavan paljon hiiltä sitovia puita.[2]
Näistä japaninjalopähkinä menestyy Keski-Suomessa ja Pohjois-Karjalassakin; amerikanjalopähkinä ja mantšurianjalopähkinä talvehtivat suotuisilla paikoilla vain eteläisimmässä Suomessa.[9]
Jalopähkinät (Juglans) on jalopähkinäkasveihin kuuluva suku, jossa on noin 15 lajia. Luontaisena jalopähkinäpuita kasvaa Balkanilta Itä-Aasiaan sekä Pohjois-Amerikasta Andeille saakka. Useat lajit tuottavat arvostettua puutyöainetta ja syötäviä pähkinöitä.
Jalopähkinät ovat kesävihantia, isoja jopa 25 metriä korkeita ja laajalatvuksisia puita. Pohjois-Amerikasta tunnetaan enimmillään 50-metrisiäkin mustajalopähkinöitä. Lehdet ovat isoja, vuorottaisia ja parilehdykkäisiä. Hedekukinnot ovat oksilla roikkuvia norkkoja. Hedelmät ovat meheväkuorisia luumarjoja halkaisijaltaan 4,5–6,5 cm.
Juglans
Les noyers (Juglans L.) sont un genre d'arbres appartenant à la famille des Juglandacées, originaire des régions tempérées et chaudes principalement de l'hémisphère nord (Eurasie, Amérique du Nord). Selon Pline l'Ancien et d'autres savants, le nom latin Juglans vient de Jovis glans, « gland de Jupiter »[1]. Son fruit est la noix.
Les Juglans sont des arbres de grande taille, à feuilles caduques, glabres, opposées, imparipennées avec des folioles aromatiques de saveur amère et astringente, à branches très ramifiées, à la cime large et touffue. L'astringence provient de la présence d'un tanin, l'hydroxyjuglone, qui embaume quand on froisse la feuille. À la chute des feuilles, l'oxydation de ce composé, avec le temps ou les microbes, donne un dérivé toxique, la juglone[2].
Ce sont des plantes monoïques à sexes séparés, à pollinisation anémophile.
Les fleurs petites verdâtres sont unisexuées.
Les fleurs mâles (staminées) sont groupées en épis ou chatons allongés, elles comptent jusqu'à 36 étamines.
Les fleurs femelles (pistillées) sont réunies par groupes de 2 à 4, elles ont un stigmate bilobé.
Les fruits sont généralement des drupes indéhiscentes, à endocarpe sclérifié, contenant une seule graine à cotylédons développés et riches en matière grasse, le fruit qui pousse sur l'arbre est la noix.
Ce genre est répandu principalement dans les régions tempérées et subtropicales d'Eurasie et d'Amérique, essentiellement dans l'hémisphère nord. Il est totalement absent, sauf introduction par l'homme, d'Afrique et d'Océanie.
La plupart des espèces sont originaires d'Amérique du Nord. Une seule est spontanée en Europe : Juglans regia, le noyer commun. Un des modes de culture est de greffer du noyer à fruit sur un tronc déjà haut de noyer-bois. On produit ainsi à la fois des noix et du bois de valeur.
Le noyer-bois est réputé relativement rustique une fois qu'il a passé les premières années. Le noyer-fruit souffre du stress hydrique (pour les fruits plus que pour le bois). Les trois quarts des noyers plantés en France en boisement de terre agricole sur des sites ne lui convenant pas, ou sans entretien les premières années sont morts (cette espèce est sensible à la concurrence dans les premières années)[réf. souhaitée].
C'est une des premières espèces testées, avec succès en agrosylviculture par l'INRA dans le Domaine de Restinclières, notamment. Ces expériences montrent que le noyer pousse très lentement en milieu sec et drainant, mais qu'il gagne néanmoins en diamètre et peut après une cinquantaine d'années fournir un bois de valeur[3].
Le noyer empêche la croissance de plantes qui poussent dans son voisinage : la pluie emporte avec elle un composé, le juglon, sécrété par le noyer qui s'oxyde une fois au sol. Cette substance, présente dans les feuilles et l'écorce, inhibe la germination des graines et perturbe la croissance des autres plantes. Cet effet d'inhibition de la rhizosphère est peut-être à l'origine de la superstition populaire qui dit que se coucher sous un noyer est dangereux (risque d'être visité par le Diable, l'odeur forte du noyer étant jadis réputée provoquer des nausées, céphalées). Dans la même optique, Olivier de Serres rapproche nux du verbe latin nocere, « nuire », il est recommandé par exemple ne pas tailler des statues de la Vierge dans son tronc ; refuge pour les sorcières, les bancs de brume matinale entourant les noyers sont interprétés comme les dessous abandonnés par ces sorcières.
Jacques Brosse rapproche[4] le nom en grec ancien du noyer, καρύα (karya), des Kères, divinités infernales. Dans la mythologie grecque, Karya était la plus jeune des filles du roi Dion, métamorphosée par Dionysos en noyer. Il existait à l'époque pélasgique une divinité nommée Kar, ou Ker, qui donna son nom à la Carie, et qui devint ensuite Artémis Karyatis.
Ces superstitions n'empêchent pas le monde médiéval d'utiliser tous les produits du noyer : bois en ébénisterie ou pour fabriquer les meilleurs sabots, brou de noix comme colorant pour fabriquer des encres brunes ou comme teinture du bois, des étoffes et des cuirs, écorce, feuilles dépuratives, antiscrofuleuses et antituberculeuses, huile de noix vermifuge[5].
Plusieurs espèces sont cultivées pour leurs fruits, les noix, en particulier le noyer commun, dont les noix assez grosses ont une coque mince, et le noyer noir originaire d'Amérique du Nord, bien que les noix de ce dernier aient un goût très recherché, elles sont cependant plus difficiles à extraire de leur coque très épaisse.
Certaines sont cultivées aussi pour leur bois, le noyer est traditionnellement recherché pour cet usage, tant en ébénisterie que pour la fabrication d'objets divers, dont les crosses de fusil. Le bois du noyer noir, dense et lourd, est également très apprécié bien que d'une couleur plus sombre. Son bois est particuliérement utilisé en ébenisterie pour des produits haut de gamme[6].
Le noyer hybride, issu du croisement (à l'origine naturel) entre le noyer commun et le noyer noir, est utilisé pour la production de bois car il est de croissance très rapide. Plusieurs variétés hybrides sont testées en agroforesterie. Diverses variétés sont aussi recherchées comme arbres d'ornement.
Production en tonnes. Chiffres 2004-2005
Données de FAOSTAT (FAO) Base de données de la FAO, accès du 14 novembre 2006
Nota bene : poids donné avec la coquille.
Chine 415 000 29 % 420 000 28 % 
États-Unis 294 840 20 % 322 050 21 % 
Iran 150 000 10 % 150 000 10 % 
Turquie 126 000 9 % 133 000 9 % 
Ukraine 90 700 6 % 93 000 6 % .svg){kind=small}
France 26 422 2 % 33 241 2 % 
Inde 34 000 2 % 31 500 2 % 
Égypte 27 000 2 % 27 000 2 % .svg){kind=small}
Serbie-et-Monténégro 22 684 2 % 24 000 2 % 
Espagne 25 700 2 % 22 000 1 % 
Grèce 20 181 1 % 21 643 1 % 
Mexique 19 000 1 % 19 000 1 % 
Moldavie 18 000 1 % 18 000 1 % 
Autriche 17 735 1 % 17 000 1 % 
Allemagne 16 900 1 % 16 900 1 % 
Italie 15 000 1 % 16 000 1 % 
Roumanie 15 608 1 % 15 500 1 % Autres pays 121 358 8 % 132 982 9 % Total 1 456 128 100 % 1 512 816 100 % Cette étude[7] a comparé les compositions lipidiques, la teneur en composants mineurs, l'indice de stabilité à l'oxydation et les capacités de piégeage des radicaux libres des huiles de noix de deux espèces : Juglans regia (noix commune) et Juglans sigillata (noix de fer). Les résultats ont montré que l'huile de fer et de noix contenait moins de C16: 0 (4,97–5,25%) et un acide gras spécial (acide érucique C22: 1). L'huile de noix commune a fourni des tocophérols plus élevés (441,03–490,32 mg / kg), des phytostérols (1014,49–1211,40 mg / kg), du squalène (4,41–5,21 mg / kg) et des polyphénols (44,78–64,61 mgGAE / kg) et de meilleures capacités antioxydantes.
L'huile de noix des différentes espèces de noix peut être distinguée par une analyse en composantes principales et une analyse par grappes hiérarchiques. De plus, une régression linéaire multiple a été utilisée pour évaluer les contributions des composants mineurs à la capacité de piégeage des radicaux libres des huiles de noix et pour développer un modèle prédictif de la capacité antioxydante de l'huile.
Ces informations ont des implications importantes pour la valeur nutritionnelle et la production industrielle d'huile de noix.
Juglans
Les noyers (Juglans L.) sont un genre d'arbres appartenant à la famille des Juglandacées, originaire des régions tempérées et chaudes principalement de l'hémisphère nord (Eurasie, Amérique du Nord). Selon Pline l'Ancien et d'autres savants, le nom latin Juglans vient de Jovis glans, « gland de Jupiter ». Son fruit est la noix.
Teimpléad:Redirect Teimpléad:Automatic taxobox Is éard is crainn ghallchnó ann ná aon speiceas crainn sa ghéineas plandaí Juglans, an tíopaghéineas den fhine Juglandaceae, agus tugtsr gallchnóanna ar síolta inite d'aon chrann den ghéineas Juglans. Is crainn dhuillsilteacha iad gach speiceas, 10-40 milliméadar, le 5–25 duillín; bíonn tar seomracha, carachtar roinnt leis na cnónanna eiteacha (Pterocarya), ach nach bhfuil ann sna hicearaí (Carya) sa bhfine céanna.
Síneann na 21 speiceas sa ghéineas trasna an tSean-Domhain mheasartha ó oirdheisceart na hEorpa soir go dtí an tSeapáin, agus níos leithne sa Domhan Nua ó oirdheisceart Cheanada siar go California agus ó dheas go dtí an Airgintín.
Eascraíonn an t-ainm coitianta gallchnó as Old English wealhhnutu, go huathoibríoch 'foreign nut' (ó wealh 'gall' + hnutu ''cnó'), [1] mar gur tugadh isteach é ón Ghaill agus ón Iodáil. [2] Ba é an t-ainm Laidineach ar an ngallchnó ná nux Gallica, "cnó na Gallice ".
Tagann an t-ainm cineálach ón Laidin jūglans, rud a chiallaíonn 'gallchnó, crann gallchnó,'; dá bharr sin, is giorrúchán jūglans de Jōvis glans 'cnó [an dia] Iúpatarnut of [an Dia] Iúpatair'.
De réir traidisiúin ba chóir crann gallchnó a bhualadh. Bheadh sé seo chun adhmad marbh a bhaint agus foirmiú meathán a spreagúil. [3]
Sa bhliain 2014, ba é a bhí i dtáirgeadh domhanda gallchnónna (sa bhlaosc) ná 3.5 milliún tonna, bhí an tSín chun tosaigh le 46% d'iomlán an domhain (tábla). Ar na táirgeoirí móra eile bhí na Stáit Aontaithe agus an Iaráin (tábla).
Is iad an dá speiceas is tábhachtaí ó thaobh na tráchtála de ná J. regia le haghaidh adhmaid agus cnónna, agus J. nigra le haghaidh adhmaid. Tá riachtanais cothaithe comhchosúla ag an dá speiceas agus fástar iad go forleathan i gcriosanna measartha.
Is speicis atá éilitheach ó thaobh an tsolais iad gallchnónna a bhaineann leas as cosaint ón ngaoth. Tá gallchnónna an-triomach-chrua.
Teimpléad:Redirect Teimpléad:Automatic taxobox Is éard is crainn ghallchnó ann ná aon speiceas crainn sa ghéineas plandaí Juglans, an tíopaghéineas den fhine Juglandaceae, agus tugtsr gallchnóanna ar síolta inite d'aon chrann den ghéineas Juglans. Is crainn dhuillsilteacha iad gach speiceas, 10-40 milliméadar, le 5–25 duillín; bíonn tar seomracha, carachtar roinnt leis na cnónanna eiteacha (Pterocarya), ach nach bhfuil ann sna hicearaí (Carya) sa bhfine céanna.
Síneann na 21 speiceas sa ghéineas trasna an tSean-Domhain mheasartha ó oirdheisceart na hEorpa soir go dtí an tSeapáin, agus níos leithne sa Domhan Nua ó oirdheisceart Cheanada siar go California agus ó dheas go dtí an Airgintín.
As nogueiras ou croucheiras (xénero Juglans) son plantas da familia Juglandaceae. Son árbores de folla caduca, de 10 a 40 metros de alto, con follas pinnadas.
As 21 especies do xénero espállanse polas zonas temperadas de Eurasia e, en América, dende o sueste de Canadá ata a Arxentina. O nome latino Juglans deriva de Jovis glans 'noces de Xúpiter'. As nogueiras son usadas como alimento polas larvas de varios lepidópteros e coleópteros.
A especie máis coñecida en Europa e a de máis importancia comercial é a nogueira común (Juglans regia). A nogueira negra (Juglans nigra) e común na súa área nativa do leste de Norteamérica e cultívase tamén noutras zonas do mundo. As noces son comestibles, pero máis pequenas que ás da Juglans regia e de casca moi dura. A nogueira xaponesa (Juglans atlantifolia) caracterízase polas súas noces redondas.
As dúas especies de máis importancia comercial son Juglans regia ( a nogueira común), pola madeira e as noces, e Juglans nigra (a nogueira negral), pola madeira principalmente. As esixencias das dúas especies son semellantes e ámbalas dúas son de cultivo frecuente en areas de clima temperado.
As nogueiras precisan niveis de luz solar elevados e a produción mellora se están protexidas do vento. A utilización de plantas fixadoras do nitróxeno nos solos das plantacións de nogueira favorece o crecemento da árbore. Cando se cultivan para a produción de noces é preciso escoller plantas que sexan compatibles coa polinización, que adoitan ser máis productivos que as “auto- fértiles”. Hai moitas variedades con diferentes pautas de crecemento, florecemento, sabor e groso de casca. En zonas setentrionais procúranse variedades que florezan máis tarde, para reducir as perdas causadas por xeadas en primavera.
As noces de tódalas especies de nogueiras son comestibles, pero as que se aproveitan comercialmente son, en xeral, as da nogueira común, que son as de tamaño maior e de pel interior máis fina. As noces son ricas en aceite e pódense consumir crúas ou cociñadas. O aceite empregase a miúdo na pintura ó óleo. As noces son unha fonte de ácidos graxos omega-3 e demostráronse eficaces na redución do colesterol. Necesitan conservarse en fresco, xa que en condicións cálidas teñen tendencia a se pór rancias en poucas semanas.
Nalgúns países as noces verdes consérvanse en vinagre coa súa casca. A noz e a casca son usados tamén para producir substancias para tinxir.
A nogueira común, a nogueira negra e as outras especies semellantes son importantes pola súa madeira dura, densa e compacta e que se pode pulir ata acadar un acabado moi suave e satinado. A cor da madeira vai do crema ó chocolate dependendo se proceda da cerna ou das partes máis externas. Secada ó forno tende a ser castaño mate, mentres que secada ó aire pode ter matices purpúreos. Pola cor, a dureza e o tipo de grao, a nogueira é moi valorada para fabricar mobles e para ser labrada. Foi usada durante séculos para facer culatas de armas de fogo e segue a usarse para armas de caza. A madeira da Juglans cinerea e outras especies asiáticas é de menos valor, máis branda, menos forte e pesada, mais salagre e de cor máis pálida.
As nogueiras adoitan usarse coma árbore decorativa en parques e xardíns grandes. A nogueira xaponesa é a principal especie usada con este fin, polas súas follas enormes, que lle dan un aspecto tropical. Non son axeitadas para pequenos xardíns, xa que deixan caer moita folla, polas, ramallos e noces. As follas caídas e as raíces producen unha substancia que é tóxica para algunhas plantas coma o tomate, a maceira e o bidueiro. Esta substancia a xuglina parece ser un mecanismo de defensa da planta e pode persistir no solo anos despois de ser cortada a árbore, debido a descomposición das raíces. A área de máis afectación e que vai desde o tronco as puntas das polas máis exteriores.
Un estudo recente publicado na revista do Colexio americano de cardioloxía (American College of Cardiology) afirma que o consumo de noces despois dunha comida rica en graxas isaturadas pode reducir os danos destas graxas no aparato circulatorio. Investigadores do Hospital Clinic de Barcelona levaron a cabo un estudo en 24 persoas adultas que amosou a redución do risco de inflamación e oxidación das arterias en persoas que consumiron noces ou aceite de oliva despois de comidas ricas en graxas saturadas. A diferenza do aceite de oliva, as noces facilitaban que as arterias mantiveran a súa flexibilidade mesmo no caso de persoas con niveis de colesterol elevados. Os investigador Dr. Emilio Ros atribuíu os efectos protectores das noces ó seu alto contido en antioxidantes e ALA, un ácido graxo omega-3. As noces conteñen tamén arxinina, un aminoácido usado polo corpo para a produción de óxido nítrico, necesario para manter a elasticidade dos vasos sanguíneos. Fonte: Journal of the American College of Cardiology - 17, Outubro 2006
O xénero das nogueiras (Juglans) ten máis de 20 especies:
Aínda que na medicina popular é empregado como purgante cando se inxire ou bo para a cute por vía tópica, considérase unha árbore de efecto nocivo. A súa sombra áchase danina para animais e persoas.[1]
Pólas con froitos verdes de (Juglans regia)
Noces da nogueira persa
Interior dunha noz persa coa codia verde visible na esq. esquerda
Noces
Folla de Juglans regia
As nogueiras ou croucheiras (xénero Juglans) son plantas da familia Juglandaceae. Son árbores de folla caduca, de 10 a 40 metros de alto, con follas pinnadas.
As 21 especies do xénero espállanse polas zonas temperadas de Eurasia e, en América, dende o sueste de Canadá ata a Arxentina. O nome latino Juglans deriva de Jovis glans 'noces de Xúpiter'. As nogueiras son usadas como alimento polas larvas de varios lepidópteros e coleópteros.
A especie máis coñecida en Europa e a de máis importancia comercial é a nogueira común (Juglans regia). A nogueira negra (Juglans nigra) e común na súa área nativa do leste de Norteamérica e cultívase tamén noutras zonas do mundo. As noces son comestibles, pero máis pequenas que ás da Juglans regia e de casca moi dura. A nogueira xaponesa (Juglans atlantifolia) caracterízase polas súas noces redondas.
Orah (latinski Juglans) su rod biljaka iz porodice Juglandaceae. To je drvo visoko 10-40m, sa šiljastim listovima dugim 20-30cm.
Dvadeset jedna vrsta oraha proteže se od sjeverne umjerene klime Starog svijeta u području od jugoistočne Europe do Japana, a u Novom svijetu od jugoistočne Kanade do Kalifornije na zapad i Argentine na jug.
Plodovi svih vrsta oraha su jestivi, ali orasi koji se obično kupuju u trgovinama potječu od perzijskog oraha, jedine vrste koja ima velik plod i tanku ljusku. Poljoprivredna vrsta koja je izabrana zbog tanke ljuske i izdržljivosti u umjerenoj klimi ponekad se naziva "karpatskim orahom". Orasi imaju mnogo ulja i jedu se sirovi ili kuhani. Također su izvrstan izvor masnih kiselina omega-3, te se pokazalo da snižavaju kolesterol.
Nedovršeni članak Orah koji govori o biljkama treba dopuniti. Dopunite ga prema pravilima Wikipedije.
Orah (latinski Juglans) su rod biljaka iz porodice Juglandaceae. To je drvo visoko 10-40m, sa šiljastim listovima dugim 20-30cm.
Dvadeset jedna vrsta oraha proteže se od sjeverne umjerene klime Starog svijeta u području od jugoistočne Europe do Japana, a u Novom svijetu od jugoistočne Kanade do Kalifornije na zapad i Argentine na jug.
Plodovi svih vrsta oraha su jestivi, ali orasi koji se obično kupuju u trgovinama potječu od perzijskog oraha, jedine vrste koja ima velik plod i tanku ljusku. Poljoprivredna vrsta koja je izabrana zbog tanke ljuske i izdržljivosti u umjerenoj klimi ponekad se naziva "karpatskim orahom". Orasi imaju mnogo ulja i jedu se sirovi ili kuhani. Također su izvrstan izvor masnih kiselina omega-3, te se pokazalo da snižavaju kolesterol.
Włóska worješina[1] (Juglands) je ród ze swójby (Juglandaceae).
Ród so do štyri sekcijow rozrjaduje:
K rodej włóskeje worješiny (Juglans) słuša wyše 20 družinow:
(Juglans cinerea):
Zdónk.
Łopjena a muske kwětnistwa.
Pjerite łopjeno.
Prawa włóska worješina (Juglans regia):
Włóska worješina.
Žónske kćenje włóskeje worješiny.
Muske kwětnistwa włóskeje worješiny.
Łopjena a płody.
(Juglans nigra):
Chorosće
Hribowy nadpad
železowa chloroza (žołtnica)
Škałoby a zhnilizna na zdónku
Włóska worješina (Juglands) je ród ze swójby (Juglandaceae).
Pohon buah kenari atau Juglans adalah sebuah genus tumbuhan dari keluarga Juglandaceae, yang biji-bijinya dikenal sebagai buah kenari. Mereka adalah pohon deciduous, yang memiliki tinggi 10–40 meter (33–131 ft), dengan daun-daun pinnate seukuran 200–900 milimeter (7,9–35,4 in)
21 spesies dalam genus tersebut tersebar di wilayah utara Dunia Lama dari tenggara Eropa sampai timur Jepang, dan di Dunia Baru dari tenggara Kanada sampai Barat California dan selatan Argentina.
Nama genus "Juglans" berasal dari kata Latin jūglans, yang artinya 'buah kenari, pohon buah kenari'; jūglans berasal dari turunan Jōvis glans, 'kacang dari [dewa] Jupiter'.[1][2]
Pohon buah kenari atau Juglans adalah sebuah genus tumbuhan dari keluarga Juglandaceae, yang biji-bijinya dikenal sebagai buah kenari. Mereka adalah pohon deciduous, yang memiliki tinggi 10–40 meter (33–131 ft), dengan daun-daun pinnate seukuran 200–900 milimeter (7,9–35,4 in)
21 spesies dalam genus tersebut tersebar di wilayah utara Dunia Lama dari tenggara Eropa sampai timur Jepang, dan di Dunia Baru dari tenggara Kanada sampai Barat California dan selatan Argentina.
Juglans L. è un genere di angiosperme eudicotiledoni appartenente alla famiglia Juglandaceae,[1] comunemente note con il nome generico di noci.
Il nome del genere deriva dal latino Iovis glans (ghianda di Giove).
La specie più conosciuta è Juglans regia, noto come noce da frutto o noce bianco. Quest'ultimo è la principale specie da cui viene prodotto l'omonimo frutto commestibile.
Le Juglans sono alberi di grande taglia, con altezze comprese tra 10 e 40 metri. Le foglie sono alterne e imparipennate. Le piante sono monoiche a sessi separati, con impollinazione anemofila. Sono alberi caducifoglie e latifoglie, con altezza compresa tra 10 e 40 metri, hanno foglie pennate lunghe 200–900 mm, con 5-25 foglioline. I fiori maschili sono raggruppati in spighe che comprendono fino a 36 stami. I fiori femminili (pistilli) sono riuniti a gruppi di 2-4, con uno stigma. Il frutto è una drupa indeiscente a endocarpo sclerificato, contenente un solo seme con cotiledoni sviluppati e ricchi in materia grassa, chiamato noce.
L'areale naturale comprende l'America Settentrionale e Meridionale, l'Asia e l'Europa centrale e meridionale.
Il noce è tra i legni più pregiati al mondo, particolarmente apprezzato per la sua resistenza e durezza, si presenta bruno con tendenza a scurirsi. Il noce europeo (Juglans regia), chiamato "noce nazionale" è assolutamente il più pregiato, in particolare la parte della radice ossia la "radica di noce".
Il noce viene principalmente impiegato in falegnameria fine, mobili di prestigio, piccola carpenteria, porte, impiallacciature di varia tipologia, battiscopa, coprifili e inoltre per piccoli oggetti e sculture in legno.
Nei legnami truciolari melaminici, il colore standard "noce" indica una stampa della copertura melaminica abbastanza scura, prossima al mogano.
Da notare che un tipo di legno comunemente trovato in commercio chiamato "noce Tanganica", (conosciuto anche come Aningre o Aniegre)[2] non ha niente a che vedere con il genere Juglans, in quanto ricavato da una pianta delle Sapotaceae del genere Pouteria chiamata Aningeria altissima (o anche Aningeria robusta o Aningeria superba) che cresce nelle foreste umide della fascia equatoriale africana dalla Costa d'Avorio al Kenya.[3] La struttura si presenta con fibratura diritta e tessitura fine, ma il colore è più biondo/rossastro rispetto al noce nazionale. Di peso e durezza medi, scarsamente elastico, risulta abbastanza agevole da lavorare a patto però che l'operatore si riveli esperto, se scurito può essere abbinato a noce nazionale.
Sono riconosciute le seguenti specie:[1]
Juglans L. è un genere di angiosperme eudicotiledoni appartenente alla famiglia Juglandaceae, comunemente note con il nome generico di noci.
Il nome del genere deriva dal latino Iovis glans (ghianda di Giove).
La specie più conosciuta è Juglans regia, noto come noce da frutto o noce bianco. Quest'ultimo è la principale specie da cui viene prodotto l'omonimo frutto commestibile.
Juglans (nomen a Linnaeo anno 1753 statutum) est arboreum plantarum florentium genus, typus familiae Juglandacearum, fructus et ligni causa notissimum. Secundum Varronem, arbor suum nomen accepit ex verbis Iovis glande 'dei fructus', sed fortasse nomen re vera est iug-glans, ex iu(n)go et glans, 'iuncta nux' significans.
Vide "Juglans" apud Vicispecies. 
Situs scientifici: Tropicos • GRIN • ITIS • NCBI • Biodiversity • Encyclopedia of Life • Plant Name Index • Fossilworks • Plantes d'Afrique • Flora of China • Flora of North America • USDA Plants Database Juglans (nomen a Linnaeo anno 1753 statutum) est arboreum plantarum florentium genus, typus familiae Juglandacearum, fructus et ligni causa notissimum. Secundum Varronem, arbor suum nomen accepit ex verbis Iovis glande 'dei fructus', sed fortasse nomen re vera est iug-glans, ex iu(n)go et glans, 'iuncta nux' significans.
Riešutmedis (Juglans) – riešutmedinių (Juglandaceae) šeimos augalų gentis. Jai priklauso plačialapiai, 10-40 m aukščio medžiai. Auga daugiausia vidutinių platumų, subtropinėse srityse Eurazijoje, bei įvairiose srityse Amerikoje.
Daugelio riešutmedžių riešutai valgomi, naudojami maisto pramonėje.
Riešutmedis (Juglans) – riešutmedinių (Juglandaceae) šeimos augalų gentis. Jai priklauso plačialapiai, 10-40 m aukščio medžiai. Auga daugiausia vidutinių platumų, subtropinėse srityse Eurazijoje, bei įvairiose srityse Amerikoje.
Daugelio riešutmedžių riešutai valgomi, naudojami maisto pramonėje.
Riekstkoki (Juglans) ir riekstkoku dzimtas ģints. No vairākām šīs ģints sugām iegūst pārtikā lietojamus valriekstus, tāpēc šo ģinti mēdz dēvēt arī par valriekstu kokiem. No dažām ģints sugām iegūt koksni, kuru izmanto mēbeļu ražošanā un tās preču zīme ir "riekstkoka koksne".[1]
Riekstkoku ģintī ietilpst 21 suga.
riekstkoki (Juglans)
Riekstkoki (Juglans) ir riekstkoku dzimtas ģints. No vairākām šīs ģints sugām iegūst pārtikā lietojamus valriekstus, tāpēc šo ģinti mēdz dēvēt arī par valriekstu kokiem. No dažām ģints sugām iegūt koksni, kuru izmanto mēbeļu ražošanā un tās preču zīme ir "riekstkoka koksne".
Walnut (genus Juglans) ialah tumbuhan dalam keluarga Juglandaceae. Ia adalah pokok berdaun luruh, 10–40 meter tinggi (lebih kurang 30–130 kaki), dengan daun pinat 200–900 milimeter panjang (7–35 inci), dengan 5–25 anak daun; tunasnya mempunyai empulur yang berkebuk, ciri yang sama dikongsinya dengan wingnut tetapi bukan dengan pokok hikori dari keluarga yang sama.
21 spesies dalam keluarga tersebut menganjur merentasi kawasan utara Dunia Lama beriklim sederhana dari tenggara Eropah menghala timur ke Jepun, dan lebih meluas di Dunia Baru dari tenggara Kanada menghala barat ke California dan selatan ke Argentina. Nama Latin, Juglans, berasal daripada Jupiter glans, "Jupiter's acorn": secara kiasannya, kacang selayaknya untuk dewa.
Perkataan walnut berasal dari Bahasa Inggeris Lama wealhhnutu, bermaksud "kacang asing", wealh bermaksud "asing" (wealh serupa dengan istilah Welsh dan Vlach; lihat *Walha dan Sejarah istilah Vlach).[1] Walnut digelar sedemikian kerana ia diperkenalkan daripada Gaul dan Itali. Nama Latin untuk walnut adalah nux Gallica, kacang "Gallic".[1]
Ahli yang terkenal dalam keluarga ini adalah walnut Persian (J. regia, bermaksud "walnut diraja"), berasal dari Balkans di tenggara Eropah, barat daya & tengah Asia hingga ke Himalaya dan barat daya China. Spesies ini ditanam secara meluas untuk mendapatkan kacangnya yang enak. Menurut UN Food and Agriculture Organization (FAO), kebun Shahmirzad di Iran adalah yang terbesar di dunia (700-750 hektar). Di Kyrgyzstan sahaja terdapat 230,700 hektar hutan buah-walnut, didominasi oleh J. regia yang pokoknya tinggi dan membentuk kanopi (Hemery dan Popov 1998). Di negara yang penduduknya tidak bertutur dalam bahasa Inggeris, J. regia sering dipanggil sebagai "walnut English"; di Great Britain, "walnut biasa".
Walnut Hitam (J. nigra) adalah spesies biasa di tempat asalnya di timur Amerika Utara, malah juga ditanam secara meluas di lain-lain tempat. Kacangnya boleh dimakan, tetapi isirongnya lebih kecil dan mempunyai kulit yang sangat keras, dan tidak ditanam secara menyeluruh bagi pengeluaran kacang. Kayunya terutama sekali amat bernilai.
Pokok Butternut (J. cinerea) juga berasal dari timur Amerika Utara, di mana ia sekarang ini merupakan spesies yang terancam oleh penyakit butternut, disebabkan oleh kulat Sirococcus clavigignenti. Panjang daunnya 40–60 cm, buahnya berbentuk bujur, kulitnya mempunyai rabung yang tinggi dan isirongnya sangat tinggi lemak.
Walnut Hitam Hinds (J. hindsii) berasal dari utara California, di mana ia digunakan secara meluas secara komersil untuk pembiakan pokok J. regia. Kulit walnut hitam Hinds tidak mempunyai alur yang dalam seperti ciri kacang walnut hitam (J. nigra).
Walnut Jepun (J. ailantifolia) serupa seperti walnut Butternut, dibezakan oleh daun yang lebih besar sepanjang 90 cm dan kacangnya bulat (bukan bujur). Kepelbagaian cordiformis, seringnya dipanggil hatikacang mempunyai kacang berbentuk hati; nama biasa keperlbagaian ini menjadi sumber kepada nama keratan Cardiocaryon.
Dua spesies komersil utama adalah J. regia untuk kayu dan kacang, dan J. nigra untuk kayu. Kedua-dua spesies mempunyai keperluan penanaman yang sama dan ditanam secara besar-besaran dalam zon beriklim sederhana.
Walnut sejenis spesies yang sangat perlukan cahaya yang mendapat manfaat dari perlindungan dari angin. Walnut juga sangat tahan lasak semasa kemarau.
Penanaman walnut secara selingan di ladang dengan pokok pengikatan nitrogen seperti Elaeagnus × ebbingei atau Elaeagnus umbellata, dan pelbagai jenis spesies Alnus menyebabkan peningkatan sebanyak 30% terhadap ketinggian dan lilitan pokok (Hemery 2001).
Bagi menanam pokok untuk mendapatkan kacang, ketelitian perlu dititikberatkan semasa memilih anak pokok yang bersesuaian bagi tujuan pendebungaan, walaupun sesetengah anak pokok dipasarkan sebagai "subur sendiri" ia secara umumnya akan berbuah dengan lebih baik dengan pasangan pendebungaan yang berbeza. Terdapat pelbagai anak pokok tersedia untuk para penanam, menawarkan habit pertumbuhan yang berbeza, berbunga dan berdaun, rasa isirong dan ketebalan kulit. Satu sifat penting bagi kacang Amerika Utara dan Eropah dengan latitud yang lebih mengarah ke utara adalah fenologi, dengan ‘lewat merah’ terutamanya penting untuk mengelak kerosakan akibat suhu bawah takat beku semasa musim bunga. Sesetengah anak pokok dibiakkan untuk sistem produksi pendekatan ‘memagari’, sistem yang dibangunkan di Eropah dan tidak sepadan dengan sistem kebun yang lebih tradisional.
Walnut (genus Juglans) ialah tumbuhan dalam keluarga Juglandaceae. Ia adalah pokok berdaun luruh, 10–40 meter tinggi (lebih kurang 30–130 kaki), dengan daun pinat 200–900 milimeter panjang (7–35 inci), dengan 5–25 anak daun; tunasnya mempunyai empulur yang berkebuk, ciri yang sama dikongsinya dengan wingnut tetapi bukan dengan pokok hikori dari keluarga yang sama.
21 spesies dalam keluarga tersebut menganjur merentasi kawasan utara Dunia Lama beriklim sederhana dari tenggara Eropah menghala timur ke Jepun, dan lebih meluas di Dunia Baru dari tenggara Kanada menghala barat ke California dan selatan ke Argentina. Nama Latin, Juglans, berasal daripada Jupiter glans, "Jupiter's acorn": secara kiasannya, kacang selayaknya untuk dewa.
Perkataan walnut berasal dari Bahasa Inggeris Lama wealhhnutu, bermaksud "kacang asing", wealh bermaksud "asing" (wealh serupa dengan istilah Welsh dan Vlach; lihat *Walha dan Sejarah istilah Vlach). Walnut digelar sedemikian kerana ia diperkenalkan daripada Gaul dan Itali. Nama Latin untuk walnut adalah nux Gallica, kacang "Gallic".
Walnoot (Juglans) is een geslacht van bladverliezende bomen uit de okkernootfamilie (Juglandaceae). De gewone walnoot of okkernoot (Juglans regia) is de bekendste soort. De botanische naam Juglans is afgeleid van Jovis glans = de eikel van Jupiter.
De bomen worden 10–40 m hoog. De geveerde bladeren bestaan uit vijf tot vijfentwintig deelblaadjes. De jonge loten hebben geladderd merg.
Het geslacht telt zo'n anderhalf dozijn soorten, die in de Oude Wereld beperkt zijn tot de gematigde gebieden, van Zuidoost-Europa tot Japan, maar in de Nieuwe Wereld een grotere verspreiding kennen, van Zuidoost-Canada tot Californië en Zuid-Argentinië.
De vruchten van met name de gewone walnoot of okkernoot (Juglans regia) worden gegeten. Het hout van een aantal soorten wordt verhandeld onder de naam noten.
Walnoten worden gebruikt als waardplant door de larven van sommige Lepidoptera soorten waaronder bastaardsatijnvlinder (Euproctis chrysorrhoea), kleine zomervlinder (Hemithea aestivaria), Pavonia pavonia en gewone spikkelspanner (Ectropis crepuscularia).
In Nederland wordt de Nationale Plantencollectie Juglans-soorten en -cultivars beheerd door het Beemster Arboretum.
De Nederlandse Planten Collectie van het Juglans-geslacht wordt beheerd door P. en J. van ‘t Westeinde, Kwekerij Westhof in 's-Heer Abtskerke.
Walnoot (Juglans) is een geslacht van bladverliezende bomen uit de okkernootfamilie (Juglandaceae). De gewone walnoot of okkernoot (Juglans regia) is de bekendste soort. De botanische naam Juglans is afgeleid van Jovis glans = de eikel van Jupiter.
De bomen worden 10–40 m hoog. De geveerde bladeren bestaan uit vijf tot vijfentwintig deelblaadjes. De jonge loten hebben geladderd merg.
Het geslacht telt zo'n anderhalf dozijn soorten, die in de Oude Wereld beperkt zijn tot de gematigde gebieden, van Zuidoost-Europa tot Japan, maar in de Nieuwe Wereld een grotere verspreiding kennen, van Zuidoost-Canada tot Californië en Zuid-Argentinië.
De vruchten van met name de gewone walnoot of okkernoot (Juglans regia) worden gegeten. Het hout van een aantal soorten wordt verhandeld onder de naam noten.
Walnoten worden gebruikt als waardplant door de larven van sommige Lepidoptera soorten waaronder bastaardsatijnvlinder (Euproctis chrysorrhoea), kleine zomervlinder (Hemithea aestivaria), Pavonia pavonia en gewone spikkelspanner (Ectropis crepuscularia).
In Nederland wordt de Nationale Plantencollectie Juglans-soorten en -cultivars beheerd door het Beemster Arboretum.
De Nederlandse Planten Collectie van het Juglans-geslacht wordt beheerd door P. en J. van ‘t Westeinde, Kwekerij Westhof in 's-Heer Abtskerke.
Valnøttslekta (Juglans) er en gruppe planter i valnøttfamilien.
De er løvfellende og sambu trær og busker med en høyde på 3–50 m. Kvistene er purpurbrune og mer eller mindre dekket av hår og kjertler. Knoppene er tett dekket av hår. Margen i kvistene er kamret som hos vingenøtt (Pterocarya), altså oppdelt av tverrgående, parallelle skillevegger. Bladene er finnete med 5–25 småblad. Frukten er en rund nøtt omgitt av tykk bast.
Slekta er hovedsakelig utbredt i tempererte og subtropiske strøk på den nordlige halvkule, men finnes også i Sør-Amerika sørover til Argentina. Den mest kjente arten, valnøtt (J. regia), vokser vilt fra Balkan og østover. Den er vanlig dyrket og forvillet i Vest- og Sør-Europa. Valnøttrær er ikke vanlige i Norge, men både valnøtt og de amerikanske artene smørvalnøtt (J. cinerea) og svartvalnøtt (J. nigra) er plantet i Sør-Norge.
Flere av artene har stor økonomisk betydning og gir nøtter, fargestoffer og trevirke til møbelproduksjon.
Bark hos Juglans major
Knopper hos Juglans major
Bladverk hos svartvalnøtt
Hann- og hunnrakler hos japanvalnøtt
Nøtter hos japanvalnøtt
Kamret marg hos valnøtt
Valnøttre
Valnøttslekta (Juglans) er en gruppe planter i valnøttfamilien.
De er løvfellende og sambu trær og busker med en høyde på 3–50 m. Kvistene er purpurbrune og mer eller mindre dekket av hår og kjertler. Knoppene er tett dekket av hår. Margen i kvistene er kamret som hos vingenøtt (Pterocarya), altså oppdelt av tverrgående, parallelle skillevegger. Bladene er finnete med 5–25 småblad. Frukten er en rund nøtt omgitt av tykk bast.
Slekta er hovedsakelig utbredt i tempererte og subtropiske strøk på den nordlige halvkule, men finnes også i Sør-Amerika sørover til Argentina. Den mest kjente arten, valnøtt (J. regia), vokser vilt fra Balkan og østover. Den er vanlig dyrket og forvillet i Vest- og Sør-Europa. Valnøttrær er ikke vanlige i Norge, men både valnøtt og de amerikanske artene smørvalnøtt (J. cinerea) og svartvalnøtt (J. nigra) er plantet i Sør-Norge.
Flere av artene har stor økonomisk betydning og gir nøtter, fargestoffer og trevirke til møbelproduksjon.
Orzech (Juglans L.) – rodzaj roślin z rodziny orzechowatych, obejmujący kilkanaście gatunków drzew, o owocach zwanych potocznie orzechami, w rzeczywistości będących pestkowcami. Gatunkiem typowym jest Juglans regia L.[2].
Orzechy zawierają w swoich liściach, korzeniach, bądź łupinach związek chemiczny zwany juglonem. Jest to organiczny związek chemiczny z grupy barwników chinonowych, który wykazuje właściwości allelopatyczne.
Nux Duhamel du Monceau
Rodzaj z rodziny orzechowate z rzędu bukowców, należącego do kladu różowych w obrębie okrytonasiennych[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa oczarowe (Hamamelididae Takht.), nadrząd Juglandanae Takht. ex Reveal, rząd orzechowce (Juglandales Dumort.), rodzina: orzechowate (Juglandaceae A. Rich. ex Kunth), podrodzina Juglandoideae Eaton, plemię Juglandeae Rchb., rodzaj orzech (Juglans L.)[3].
Orzech (Juglans L.) – rodzaj roślin z rodziny orzechowatych, obejmujący kilkanaście gatunków drzew, o owocach zwanych potocznie orzechami, w rzeczywistości będących pestkowcami. Gatunkiem typowym jest Juglans regia L..
Juglans ou Iuglans é um género botânico pertencente à família Iuglandaceæ.[1]
Seu nome científico deriva do latim “Iovi glans” que significa “Bolota de Júpiter", pois na civilização greco-romana a nogueira foi consagrada a Júpiter; o epíteto específico dirigido sempre se refere ao rei dos deuses.
Juglans ou Iuglans é um género botânico pertencente à família Iuglandaceæ.
Orech alebo zriedkavo orešiak (lat. Juglans) je rod rastlín z čeľade orechovité. Sú to stromy, často hospodársky využívané pre drevo a/alebo plody.
Na Slovensku je orech čierny (Juglans nigra) a orech kráľovský (Juglans regia).
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Orech (rod)
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Orech (rod)
Tento článok týkajúci sa botaniky je zatiaľ „výhonok“. Pomôž Wikipédii tým, že ho doplníš a rozšíriš. Orech alebo zriedkavo orešiak (lat. Juglans) je rod rastlín z čeľade orechovité. Sú to stromy, často hospodársky využívané pre drevo a/alebo plody.
Na Slovensku je orech čierny (Juglans nigra) a orech kráľovský (Juglans regia).
Valnötter (Juglans)[1] är ett växtsläkte av högväxta vackra träd, typsläkte för familjen valnötsväxter. Släktet innehåller ett tjugotal arter och förekommer i sydöstra Europa, östra Asien, Nord- och Sydamerika.
Bland släktets arter är den vanliga valnöten (J. regia) mest bekant och var redan i forntiden känd för sina ätliga frökärnor. Andra arter odlas för sitt timmer och några är uppskattade parkträd.
Valnötssläktets arter bildar vanligen träd, endast en art är i sällsyna fall en buske. Barken är djupt fårad. Knopparna har fjäll. Bladen är parbladiga. Hanblommorna sitter i hängen och honblommorna i korta, fåblommiga ax. Frukten är en stenfrukt och sitter ensamma, eller flera tillsammans i en klase. Fröhyller är läderartat och spricker upp vid mognaden.
Valnötter (Juglans) är ett växtsläkte av högväxta vackra träd, typsläkte för familjen valnötsväxter. Släktet innehåller ett tjugotal arter och förekommer i sydöstra Europa, östra Asien, Nord- och Sydamerika.
Bland släktets arter är den vanliga valnöten (J. regia) mest bekant och var redan i forntiden känd för sina ätliga frökärnor. Andra arter odlas för sitt timmer och några är uppskattade parkträd.
Ceviz, cevizgiller (Juglandaceae) familyasından Juglans cinsinden tek tüysü yaprakları karşılıklı dizilmiş ve aromatik kokulu ağaç türlerinin ortak adı.
Kışın yaprağını döken ağaçlardır. Genç sürgünlerin özü bölmelidir. Tomurcuklar az sayıda pullarla örtülmüştür. Yaprakçıkların kenarları bazı türlerde ince dişli, bazılarda ise düzdür (tam kenarlı). Yaprakçık sayısı türlere göre (3) 5-23 arasında değişir.
Çiçekler bir evcikli dir. Erkek çiçekler bir önceki yılın sürgünlerinde yan durumlu, aşağıya sarkan kedicik halinde kurul oluşturur. Kurullar dallanmamıştır. Her bir erkek çiçeğin 1 brahte, 2 brahtecik ile 3-4 loplu bir çevre yaprağı (çanak) vardır. Etamin sayısı 7-105 dir.Dişi çiçekler ise yeni sürgünlerin ucunda terminal (tepede) durumlu dik duran 2-8 çiçekli fakir kurullar oluşturur. Dişi çiçeğin de 1 brahte, 2 brahtecik, 4 loplu çevre yaprağı vardır. Bunlar ovaryumla kaynaşmıştır, yalnız uçları serbesttir. Ovaryum alt durumludur; etli kalın 2 stigması oldukça gelişmiştir.
Sonbaharda olgunlaşan büyük çekirdekli sulu meyvenin iç kısmı 2 bölmeye ayrılmıştır. Tohum 2 loplu, yağlı ve lezzetlidir.
Odununun özü koyu, dış kısmı açık renkli, ağır ve güzel cila kabul eden odunları vardır.
Ceviz, cevizgiller (Juglandaceae) familyasından Juglans cinsinden tek tüysü yaprakları karşılıklı dizilmiş ve aromatik kokulu ağaç türlerinin ortak adı.
Kışın yaprağını döken ağaçlardır. Genç sürgünlerin özü bölmelidir. Tomurcuklar az sayıda pullarla örtülmüştür. Yaprakçıkların kenarları bazı türlerde ince dişli, bazılarda ise düzdür (tam kenarlı). Yaprakçık sayısı türlere göre (3) 5-23 arasında değişir.
Çiçekler bir evcikli dir. Erkek çiçekler bir önceki yılın sürgünlerinde yan durumlu, aşağıya sarkan kedicik halinde kurul oluşturur. Kurullar dallanmamıştır. Her bir erkek çiçeğin 1 brahte, 2 brahtecik ile 3-4 loplu bir çevre yaprağı (çanak) vardır. Etamin sayısı 7-105 dir.Dişi çiçekler ise yeni sürgünlerin ucunda terminal (tepede) durumlu dik duran 2-8 çiçekli fakir kurullar oluşturur. Dişi çiçeğin de 1 brahte, 2 brahtecik, 4 loplu çevre yaprağı vardır. Bunlar ovaryumla kaynaşmıştır, yalnız uçları serbesttir. Ovaryum alt durumludur; etli kalın 2 stigması oldukça gelişmiştir.
Sonbaharda olgunlaşan büyük çekirdekli sulu meyvenin iç kısmı 2 bölmeye ayrılmıştır. Tohum 2 loplu, yağlı ve lezzetlidir.
Odununun özü koyu, dış kısmı açık renkli, ağır ve güzel cila kabul eden odunları vardır.
Óc chó hay Hồ đào, Hạch đào, Vạn Tuế Tử là một Chi thực vật thuộc Họ Óc chó. Chúng là những cây rụng lá, cao khoảng từ 10 tới 40 mét. 21 loài của chi này có mặt ở vùng ôn đới Cựu Thế giới từ đông nam châu Âu tới Nhật Bản, và có phạm vi trải rộng hơn ở Tân Thế giới từ đông nam Canada tới California về phía tây và Argentina về phía nam. Nhân (hạt giống) của tất cả các loài óc chó đều ăn được, trong đó loài J. regia được trồng phổ biến nhất do có nhân hạt to và lớp vỏ hạt cứng khá mỏng.
Chi Juglans được chia thành bốn đoạn (sections).[1]
Óc chó hay Hồ đào, Hạch đào, Vạn Tuế Tử là một Chi thực vật thuộc Họ Óc chó. Chúng là những cây rụng lá, cao khoảng từ 10 tới 40 mét. 21 loài của chi này có mặt ở vùng ôn đới Cựu Thế giới từ đông nam châu Âu tới Nhật Bản, và có phạm vi trải rộng hơn ở Tân Thế giới từ đông nam Canada tới California về phía tây và Argentina về phía nam. Nhân (hạt giống) của tất cả các loài óc chó đều ăn được, trong đó loài J. regia được trồng phổ biến nhất do có nhân hạt to và lớp vỏ hạt cứng khá mỏng.
Juglans L.
Синонимы
Оре́х (лат. Júglans) — род растений семейства Ореховые (Juglandaceae), включающий в себя более 20[3] видов, произрастающих в теплоумеренных районах Евразии, Северной Америки и в горах Южной Америки.
Виды ореха — листопадные деревья высотой 10—40 м.
Листья сложноперистые длиной 20—90 см с 5—25 листочками.
Цветки двуполые мелкие, собраны в серёжки.
Плод — костянковидный орех, в отличие от костянки, образующийся из ценокарпного гинецея.
Ряд представителей являются известными орехоплодовыми культурами, среди которых наиболее важен орех грецкий, кроме того некоторые являются источником ценной древесины, обладающей высокими декоративными и механическими качествами.
Секция Juglans
Секция Rhysocaryon
Секция Cardiocaryon
Секция Trachycaryon
Оре́х (лат. Júglans) — род растений семейства Ореховые (Juglandaceae), включающий в себя более 20 видов, произрастающих в теплоумеренных районах Евразии, Северной Америки и в горах Южной Америки.
本條目介紹的是学名为“胡桃屬”的各种植物。關於其中常见的物种，請見“普通胡桃”。核桃（英语：walnut），又稱作羌桃、合桃、萬歲子，為胡桃科胡桃屬（學名Juglans）植物的统称，原产于中亚地带。(常與山胡桃 pecan搞混)
叶边缘鋸齒状，花为穗状花序，有树脂，小枝中空，内有片状髓心，雌雄同株。堅果大，肉质的绿色外殼（通称果皮）包被住堅果[1]，其汁液见空气后，氧化变黑色，所以如果用手去掰果皮，会使手沾黑，不容易洗掉，但干燥后肉質外殼就会变成纤维狀。绿色“果皮”内部是种子，通称坚果，种皮通称核桃壳，其子叶肉质多油，通称核桃仁。
坚果內的子叶肉质多油，可生食，制造糕点，也可用来榨油。英國一項研究報告建議，以核桃入菜，作為正餐更營養。研究指出，如果能當成正餐菜餚食用，每餐吃2~3粒核桃，可涼拌、炒菜、煮粥或做成餡料，既能補充營養，也能確保攝取到核桃健腦、降血脂、平衡膽固醇、保護心臟等好處。核桃油无色，挥发速度不快也不慢，是油画用来稀释颜料的最好溶剂。最常見的品種為普通胡桃。
核桃坚果皮可以制造活性炭，木材细致不开裂，是制造枪托的最佳木材，也可用于雕刻或做為高價汽車內裝飾板。
李时珍《本草纲目》曰：甘，平、溫，無毒。
核桃（含壳）产量前五名（2014年，吨）Zomlefer, W. B. 1995. Juglanndaceae. 171-174 p. Guide to Flowering Plant Families. 430 p.p. University of North Carolina Press. ISBN 0-8078-2160-5
「クルミ」のその他の用法については「くるみ (曖昧さ回避)」をご覧ください。 
クルミ（胡桃、山胡桃、英: Walnut、Black walnut、学名：Juglans）は、クルミ科クルミ属の落葉高木の総称。また、その核果の種子（仁）を加工したナッツ。仏語ではノア (noix) 。木材としてはウォールナット。
原産地はヨーロッパ南西部からアジア西部とされ、北半球の温帯地域に広く分布する。樹高は8メートルから20メートルに及ぶ。日本に自生している胡桃の大半はオニグルミといい、核はゴツゴツとして非常に硬く、種子（仁）が取り出しにくい。なお、クルミとして利用されるのはクルミ属の植物の一部にすぎない。
木材としては、日本国内でも「ウォールナット」という名称で扱われる。北アメリカやカナダで産出されており、チークやマホガニーと共に世界三大銘木の一つに数えられる。1660年から1720年にかけ、ヨーロッパ市場ではイギリスデザインやウォールナット種の製品が大きな人気を博し、ヨーロッパ家具の歴史では「ウォールナットの時代」と呼ばれるほど持て囃された。
木質は重硬で衝撃に強く、強度と粘りがあり、狂いが少なく加工性や着色性も良いという特性を持つ。落ち着いた色合いと重厚な木目から、高級家具材や工芸材に用いられてきた。アメリカ合衆国大統領の指揮台やアメリカ合衆国最高裁判所のベンチに使用されるほか、耐衝撃性の強さを生かしてライフルの銃床にも使用される。また、チップは薫製づくりの際のスモークチップとしても用いられる。
以上ような需要の高さから持続的な伐採が行われた結果、資源が枯渇ぎみであり、現代ではクルミ材は高級木材となっている。
仙台などで「くるみ餅」（クルミゆべし）と言えばくるみ餡で和えた餅を指す。堺などで「くるみ餅」と言えば大豆餡、または、枝豆餡で包んだ餅や白玉を指し、植物のクルミではなく、餡で包む（くるむ）ことが語源である[1]。
実の中のクルミ
クルミ割り器
クルミ材を使用したフローリング
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 クルミ（胡桃、山胡桃、英: Walnut、Black walnut、学名：Juglans）は、クルミ科クルミ属の落葉高木の総称。また、その核果の種子（仁）を加工したナッツ。仏語ではノア (noix) 。木材としてはウォールナット。
原産地はヨーロッパ南西部からアジア西部とされ、北半球の温帯地域に広く分布する。樹高は8メートルから20メートルに及ぶ。日本に自生している胡桃の大半はオニグルミといい、核はゴツゴツとして非常に硬く、種子（仁）が取り出しにくい。なお、クルミとして利用されるのはクルミ属の植物の一部にすぎない。
가래나무속(Juglans) 또는 호두나무속은 씨앗이 호두로 잘 알려진 가래나무과에 속하는 식물 속이다. 가래나무속은 낙엽성 나무로, 크기는 10~40 미터이다. 깃모양 나뭇잎은 200~900 밀리미터로, 작은 잎이 5~25개 달린다. 같은 가래나무과인 개굴피나무속(Pterocarya)과 비슷한 특징을 공유하지만, 히코리(Carya)와는 다른 특징을 나타낸다.
가래나무속은 4가지 절(節, section)로 나눌 수 있다.[1] 총 21종이 존재한다.
.jpg)
Wikispecies har information om 
