Orsej jarní (Ficaria verna) je bylina z čeledi pryskyřníkovitých.
Orsej jarní je vytrvalá bylina nejčastěji 3–15 cm vysoká s kyjovitě ztlustlými kořenovými hlízami.[1][2] Lodyha je vystoupavá, zpravidla kořenující, v paždí listů se vyvíjí pacibulky nebo pacibulky chybí (záleží na poddruhu, v ČR se zpravidla vyvíjejí).[1] Z jedné lodyhy vyrůstá většinou jen jedna květní stopka. Listy jsou jednoduché, dlouze řapíkaté, nejvyšší s kratšími řapíky. Čepele jsou srdčitě vejčité až okrouhle ledvinité, lysé, na okraji nepravidelně vroubkované.[1] Kališní lístky jsou asi 5–6 mm dlouhé, zelené, na okrajích blanité, lysé. Tyčinek je mnoho. Korunní lístky jsou úzce vejčité, žluté, nejčastěji 12–16 mm dlouhé.[1] Kvete brzy na jaře, v březnu až v květnu. Plodem je nažka, nažky jsou uspořádány do souplodí. Často ale bývají zakrnělé a rostlina se rozmnožuje vegetativně.[2] Počet chromozómů je 2n=32.[2] Mimo ČR ovšem i 2n=24 a 2n=16.
Orsej jarní je přirozeně rozšířen skoro po celé Evropě, chybí jen na úplném severu a na Islandu, dále roste v Malé Asii a na Kavkaze. Člověkem byl zavlečen do Severní Ameriky, kde se může místy chovat i jako invazní druh.[3][4] V České republice to je běžná rostlina rozšířená od nížin do podhůří, v horách je už vzácný. Najdeme ji nejčastěji ve vlhčích typech listnatých lesů, ale i na loukách a v křovinách.
Orsej jarní je varibilní druh, je rozlišováno více poddruhů. V České republice roste pouze Ficaria verna subsp. verna. Nastal zde ovšem trochu zmatek v tom, že rostliny rostoucí v ČR byly dříve tradičně řazeny k poddruhu Ficaria verna subsp. bulbifera.[1] Díky zkoumání Linného typového materiálu ovšem většina současných autorů usoudila, že typus je tetraploidní rostlina dříve řazená pod poddruh subsp. bulbifera. Ovšem toto zjištění má za následek to, autonymum připadne tetraploidním rostlinám s pacibulkami (dříve subsp. bulbifera) a rostliny dříve udávané pod subsp. verna se musí uvádět pod jiným jménem.[5] V Evropě jsou udávány níže uvedené poddruhy, s tím, že Ficaria calthifolia je brán v tomto článku jako samostatný druh.
Pro vysoký obsah vitamínu C se z ní dělával salát, ale jen do doby než vykvetla, po vykvetení je totiž jedovatá.