Die Geelpensklipkabeljou (Epinephelus marginatus) is 'n vis wat slegs aan die ooskus van Suid-Afrika en Mosambiek voorkom. Die vis is bruin met 'n geel pens en het wit-groen vlekke op die rug en sye. Dit word tot 1.5 m lank en weeg dan 26.7 kg. Die vis kom voor in diep rotsriwwe. Dit is 'n gewilde lynvis.
Die Geelpensklipkabeljou (Epinephelus marginatus) is 'n vis wat slegs aan die ooskus van Suid-Afrika en Mosambiek voorkom. Die vis is bruin met 'n geel pens en het wit-groen vlekke op die rug en sye. Dit word tot 1.5 m lank en weeg dan 26.7 kg. Die vis kom voor in diep rotsriwwe. Dit is 'n gewilde lynvis.
L'anfós, amfòs,[4] el rei, la gerna o el mero/nero (de roca/groc)[4] (castellanisme), el moret vermell[4] (Epinephelus marginatus) és una espècie de peix de la família dels serrànids i de l'ordre dels perciformes. De carn ferma i saborosa, és molt apreciat en gastronomia.
És hermafrodita proterogin. Les femelles assoleixen la maduresa sexual quan tenen 5 anys i els mascles 12.[10] Als 7-10 anys les femelles passen a mascles segons l'estructura demogràfica del grup. Es reprodueix durant l'estiu. La femella entra dins el territori del mascle i es queda recolzada al fons esperant la seua arribada (el dors és fosc i el ventre clar). Quan el mascle (amb la vora de l'opercle de color blanc) s'apropa, la femella fuig en diverses ocasions i quan es troba preparada, pugen junts cap a la superfície un parell de vegades i, en la darrera, es produeix l'alliberament de les cèl·lules sexuals. Els òvuls formen un filament bastant llarg.[11][12][13]
Menja crancs i polps, tot i que els individus més grossos, en canvi, prefereixen alimentar-se de peixos, especialment d'aquelles espècies associades als esculls de corall. Durant la primavera s'atraca a la costa per poder alimentar-se de calamars i sípies.[14]
Es pot trobar des de pocs metres de fondària fins als 300 m. És bentònic i viu a fons rocallosos. Els exemplars adults són fàcils de trobar a pedres aïllades dins les praderies de Posidonia.[15] Els exemplars joves són més propensos a apropar-se a la costa.[16][17][18]
Es troba a la Mar Mediterrània i des de les Illes Britàniques fins al sud de Moçambic i Madagascar. També a l'Uruguai, l'Argentina i el sud-est del Brasil.[7][19]
El dot (Polyprion americanus), la xerna (Epinephelus caninus), Mycteroperca rubra, el nero ratllat (Epinephelus alexandrinus) i l'anfós blanc (Epinephelus aeneus) poden ésser confoses amb l'anfós.[21]
És pescat esportivament amb fusell submarí. La prohibició de la pesca submarina amb scooters deixaria veure'n més exemplars a poca fondària, ja que són molt esquius als submarinistes. La pesca comercial es fa amb palangres i nanses.[22] Per culpa d'una pesca indiscriminada amb arpó ha arribat a desaparèixer de moltes costes del Mediterrani (abans ocupades fins a les aigües superficials), retrocedint fins a les grans profunditats.[23]
No s'adapta a viure bé dins d'un aquari a causa de la seva mida.[24]
L'anfós, amfòs, el rei, la gerna o el mero/nero (de roca/groc) (castellanisme), el moret vermell (Epinephelus marginatus) és una espècie de peix de la família dels serrànids i de l'ordre dels perciformes. De carn ferma i saborosa, és molt apreciat en gastronomia.
Kanic gauza (Epinephelus marginatus) nebo kanic vroubený je ostnoploutvá ryba z čeledi kanicovití (Serranidae) a rodu Epinephelus. Druh popsal Percy Lowe v roce 1834.[3] Je to velká ryba, která dosahuje velikosti až 1,5 m. Kanic je predátor. Má prostornou tlamu, s protáhlou spodní čelistí, pomocí níž dovede rychle uchvátit kořist. Mladší jedinci se živí především kraby a krevetami, zatímco dospělci pojídají hlavně ryby. Navzdory potravě není kanic gauza útočný, naopak často připlouvá k potápěčům a nechá se od nich hladit a krmit.
Vyskytuje se hlavně ve Středozemním moři, ale nalézt ho lze i v Indickém oceánu. Jde o oblíbenou konzumní rybu. Kvůli nadměrnému rybolovu dnes jde podle IUCN o ohrožený druh.
Všichni kanicové žijí převážně v teplých mořích subtropického pásu,[4] což se týká i tohoto druhu. Jeho areál rozšíření spadá do více oblastí,[5] konkrétně žije v Indickém oceánu, Atlantském oceánu, nalézt je lze i u pobřeží Afriky, výskyt byl potvrzen například u Mosambiku, nepotvrzený u Madagaskaru. I u pobřeží Jižní Ameriky lze kanice nalézt (Argentina, Uruguay), hlavní oblast výskytu je ovšem Středozemní moře.[6][7][8]
Kanicům je dobře jak v mělkých vodách, tak v hloubkách. Preferují především skalnaté oblasti mezi 8–300 m[5] a život v blízkosti tzv. mořských luk tvořených porosty Posidonia oceanica či vochy mořské.[9] Žijí ve skalních proláklinách, které mají vždy dva východy[10] a do nichž jiné zvíře kromě kaniců nemůže vstoupit. V případě toho, že je vetřelec neodbytný, může kanic otevřít tlamu a zvednout hřbetní ploutev s výraznými trny[9], čímž mu naprosto zamezí vstup dovnitř.[11]
Kanic gauza dosahuje velikosti až 1,5 m, hmotnost se může vyšplhat až k 60 kg. Tělo je oválné a zhruba 4x delší než výška kanice, kůže má šedo-hnědé zbarvení se skvrnami, přičemž staří samci bývají rovnoměrně hnědí.[12] Hřbetní ploutev je posázena tvrdými a měkkými trny,[9] žáberní víčka mají trny tři.[13] Spodní čelist je výrazně větší než horní a slouží k výpadu na kořist. Jacques-Yves Cousteau o něm kvůli jeho vzhledu údajně prohlásil, že jde o jednoho z nejpodivnějších tvorů, jakého lze v moři potkat.[14]
I přes svou velikost jsou kanicové poměrně mírní, ve Středozemním moři jsou dokonce zvyklí na lidi a připlouvají k potápěčům pro pohlazení a potravu.[15] Takto „naučené” je lze potkat zvláště v přírodní rezervaci Garajau na Madeiře.[16] Samci jsou však, navzdory mírnosti k lidem, k sobě velice teritoriální. Tyto ryby se dožívají až 50 let.[9][17]
Kanicové gauza jsou protogynní hermafrodité – narodí se jako samice, ale časem se z nich vyvinou samci. Pohlavní dospělosti dosahují relativně pozdě. Samice se mohou začít pářit až v pěti letech, zatímco samci dokonce až v dvanácti.[6] Tření ryb probíhá v létě.[14][18] Jikry po nakladení plavou ve vodě.[13]
Kanic gauza je dnes často loveným druhem. Ryby jsou oblíbené jako konzumní a dospělí jedinci bývají někdy odchytáváni jako trofeje.[14] Díky mírné povaze[16] jde navíc o snadný cíl, jenž jde chytit i během volného potápění nebo pomocí háku a lana. Probíhá lov tzv. overharvestingem, tedy v takovém množství, že se nestíhá přirozeně obnovovat populace.[19] Právě rybolov společně s tím, že mají kanici gauza pomalý rozmnožovací cyklus,[14] čímž se rychle neobnovují populace, způsobuje ohroženost tohoto druhu.[8] Například nekontrolovaný lov ryb u pobřeží Francie v minulosti přispěl skoro k jejich vymizení v této oblasti.[6] Dnes je již lov kontrolován, u francouzských břehů dokonce zakázán. Právě zde je také pozorováno oživení kaniců.[6] V jižní Africe, kde se tento druh také vyskytuje, je lov omezen na maximálně pět kaniců za den.[14]
Mimo to probíhají výzkumy odchovu v akváriíích, ovšem zatím s velkými obtížemi.[14]
Kanic gauza patří do čeledi kanicovití (Serranidae) a rodu kanic (Epinephelus). Druh popsal Percy Lowe roku 1834.[3] Společně s ním je v tomto rodě popsaném Murcusem Elieserem Blochem zastoupeno ještě dalších 89 druhů.[20]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Epinephelus marginatus na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu kanic gauza ve Wikimedia Commons
Kanic gauza (Epinephelus marginatus) nebo kanic vroubený je ostnoploutvá ryba z čeledi kanicovití (Serranidae) a rodu Epinephelus. Druh popsal Percy Lowe v roce 1834. Je to velká ryba, která dosahuje velikosti až 1,5 m. Kanic je predátor. Má prostornou tlamu, s protáhlou spodní čelistí, pomocí níž dovede rychle uchvátit kořist. Mladší jedinci se živí především kraby a krevetami, zatímco dospělci pojídají hlavně ryby. Navzdory potravě není kanic gauza útočný, naopak často připlouvá k potápěčům a nechá se od nich hladit a krmit.
Vyskytuje se hlavně ve Středozemním moři, ale nalézt ho lze i v Indickém oceánu. Jde o oblíbenou konzumní rybu. Kvůli nadměrnému rybolovu dnes jde podle IUCN o ohrožený druh.
Der Braune Zackenbarsch (Mycteroperca marginatus, Syn.: Epinephelus marginatus) ist eine Art der zu den Zackenbarschen gehörenden Gattung Epinephelus. Er lebt in den Riffen und Felsküsten des östlichen und westlichen Atlantiks und im Mittelmeer.
Der Bestand ist, hauptsächlich wegen Überfischung durch kommerziellen Fischfang, bedroht. Die International Union for Conservation of Nature and Natural Resources (IUCN) stuft die Art als stark gefährdet (Endangered, EN) ein.[1]
Der Braune Zackenbarsch erreicht eine maximale Länge von über 1,5 Meter, bleibt allerdings in der Regel unter einem Meter lang. Das Gewicht beträgt durchschnittlich 12 Kilogramm. Er besitzt, wie andere Zackenbarsche, einen hochrückigen und seitlich etwas abgeflachten Körper mit großem Kopf. Das Maul ist endständig und reicht bis unter die Augen. Rücken und Seiten des Fisches sind braun bis dunkelgrün mit einer gelben Marmorierung, der Bauch ist gelb gefärbt.
Wie andere Zackenbarsche besitzt er einen Kiemendeckel mit einem gezackten Rand, der den Fischen ihren Namen gab. Der Körper ist mit kleinen Kammschuppen besetzt. Die Rückenflosse ist groß ausgebildet und in der Mitte gekerbt, sie besitzt 11 Hart- und 15 bis 16 Weichstrahlen. Die Bauchflossen sind brustständig mit 16 bis 18 Flossenstrahlen, die Analflosse hat 3 Hart- und 8 bis 9 Weichstrahlen.
Der Braune Zackenbarsch ist ein im Ost- und Westatlantik sowie im Mittelmeer verbreiteter Riff- und Felsbewohner, wobei er vor allem in subtropischen Regionen vorkommt. Dabei ist er im Ostatlantik von der Biskaya bis zur Küste von Angola sowie um die Südspitze Afrikas bis nach Madagaskar verbreitet. Im Westatlantik reicht das Verbreitungsgebiet von den Bermudas bis Brasilien, Uruguay und Nordargentinien.
Die Fische sind standorttreue Einzelgänger und bilden Reviere in Riffen und Felsküsten in Tiefen von 8 bis 200 Meter. Sie ernähren sich von Weichtieren, vor allem Kraken, Krebstieren und kleineren Fischen.
Der Braune Zackenbarsch ist ein Protogyner Zwitter, der anfangs weibliche Fisch wechselt entsprechend ab einer Körperlänge zwischen 40 und 80 Zentimeter sein Geschlecht und wird zu einem männlichen Tier. Die Laichzeit reicht im Nordostatlantik von März bis Juni, wobei die Weibchen den Laich ins Freiwasser abgeben. Die Eier treiben pelagisch mit der Strömung und schlüpfen entsprechend im Freiwasser.
Der Braune Zackenbarsch erreicht ein Alter von bis zu 50 Jahren.
Der Braune Zackenbarsch wurde erstmals im Jahr 1834 durch den Engländer Richard Thomas Lowe beschrieben und dabei der Gattung Serranus zugeordnet. Später wurde die Art in die Zackenbarschgattung Epinephelus gestellt. In einer im September 2018 veröffentlichten umfangreichen Revision der Zackenbarsche wurde der Braune Zackenbarsch in die Gattung Mycteroperca gestellt.[2]
Der Braune Zackenbarsch (Mycteroperca marginatus, Syn.: Epinephelus marginatus) ist eine Art der zu den Zackenbarschen gehörenden Gattung Epinephelus. Er lebt in den Riffen und Felsküsten des östlichen und westlichen Atlantiks und im Mittelmeer.
Der Bestand ist, hauptsächlich wegen Überfischung durch kommerziellen Fischfang, bedroht. Die International Union for Conservation of Nature and Natural Resources (IUCN) stuft die Art als stark gefährdet (Endangered, EN) ein.
Epinephelus marginatus sī Serranidae-kho ê hî-á, sǹg chi̍t chióng chio̍h-pan.
Epinephelus marginatus sī Serranidae-kho ê hî-á, sǹg chi̍t chióng chio̍h-pan.
A Lucerna (Epinephelus marginatus) hè un pesciu di mare chì face parte di a famiglia di i Serranidae.
A lucerna pò campà sin'à 50 anni. Diventa masciu versu l'età da 9 à 12 anni. A lucerna si nutrisce di molluschi, di crustacei è d'altri pesci.
A lucerna hà risicatu à sparisce da e coste di u nordu di u mare Mediterraniu, chì hè stata vittima di i fattu ch'ella hè una prede faciule per a caccia sottumarina. A lucerna diventa magaru più cumuna dipoi parechji anni, per via di a prutezzione incausata da l'interdizzione di a caccia sottumarina di a lucerna.
A lucerna hè prisente in Corsica. Hè ancu chjamata a cernia. Esistenu dinù in Corsica quattru altri spezie di lucerna:
A caccia sottumarina di a lucerna in Corsica hè interditta da l'arristatu di u 13 decembre 2004, sin'à 2012. A prutezzione cuncerna cinqui spezie: epinephelus marginatus, epinephelus costae, epinephelus caninus, polyprion americanus è mycteroperca rubra.
A Lucerna (Epinephelus marginatus) hè un pesciu di mare chì face parte di a famiglia di i Serranidae.
A lucerna pò campà sin'à 50 anni. Diventa masciu versu l'età da 9 à 12 anni. A lucerna si nutrisce di molluschi, di crustacei è d'altri pesci.
A lucerna hà risicatu à sparisce da e coste di u nordu di u mare Mediterraniu, chì hè stata vittima di i fattu ch'ella hè una prede faciule per a caccia sottumarina. A lucerna diventa magaru più cumuna dipoi parechji anni, per via di a prutezzione incausata da l'interdizzione di a caccia sottumarina di a lucerna.
Ο Ροφός είναι ψάρι, που ανήκει στα περκοειδή, η επιστημονική ονομασία του είναι Epinephelus marginatus - Επινέφελος ο κρασπεδωτός και ανήκει στην οικογένεια των σερανιδών. Λέγεται και "ορφός" και κατά Αριστοτέλη "Ορφώ". Συγγενεύει με την στήρα, την σφυρίδα και την πίγγα. Είναι σύνηθες λάθος να αναφέρονται ως συγγενικά είδη ο βλάχος Polyprion americanus ή το λαυράκι Dicentrarchus labrax τα οποία ανήκουν στην οικογένεια των Polyprionidae και Moronidae αντίστοιχα.
Είναι πετρόψαρο και συχνάζει σε βραχώδεις βυθούς και σε βάθη από 5-300 μέτρα. Είναι μεγάλο ψάρι, το βάρος του μπορεί να φτάσει και τα 60 κιλά, (στις ελληνικές θάλασσες μέχρι 25 κιλά βάρος και 1,5 μέτρο μήκος), ενώ η διάρκεια ζωής του μπορεί να φτάσει και τα 50 χρόνια. Το χρώμα του είναι σκούρο καφέ προς το μαύρο (ανάλογα την μορφολογία του βυθού που ζει) με κίτρινες κηλίδες σαν νέφη, γι΄ αυτό το λόγο ονομάζεται και "επινέφελος", δηλαδή νεφοσκεπής.
Είναι το κυρίαρχο ψάρι στη Μεσόγειο ενώ συναντάται στον Βορειοδυτικό και Ανατολικό Ατλαντικό, στον Δυτικό Ινδικό ωκεανό στην Μοζαμβίκη, Μαδαγασκάρη. Σποραδικές εμφανίσεις έχουμε στις Βρετανικές Νήσους, στα Ανατολικά του Πορθμού της Μάγχης, την νότια Βραζιλία και από την Ουρουγουάη μέχρι την Αργεντινή.
Λατρεύει τα ζεστά νερά. Είναι πολύ νόστιμο ψάρι γνωστό από την αρχαιότητα. Το όριο αλιείας του κατά την Ελληνική νομοθεσία είναι 45 cm TL (ολικό μήκος).
Ο ροφός ζει συνήθως μόνος του σε βραχώδεις εγκολπώσεις (θαλάμους) γύρω από τις οποίες περιφέρεται. Μόνο οι μικροί ροφοί ζουν κατά κοπάδια. Ο ροφός αλιεύεται με πετονιά ή ψαροτούφεκο και με κιούρτο κοντά στη θαλάμη του. Δόλωμα χρησιμοποιείται συνήθως ψαροδόλι ή βραστό καθαρό κρέας χταποδιού (χωρίς το δέρμα) ή για καλύτερα ζωντανό δόλωμα.
Όταν ο ροφός "πιαστεί" στη πετονιά καταφεύγει στη θαλάμη του και εκεί φουσκώνοντας τα σπάραχνα και στρέφοντας την ουρά του προσπαθεί να "μαγκώσει", καθιστώντας την απόσπασή του δύσκολη. Πολλοί ψαράδες τότε περνούν στη πετονιά βαριά μεταλλικά αντικείμενα προκειμένου να τον χτυπήσουν έτσι στο ρύγχος και να πεταχτεί έξω. Άλλοι χρησιμοποιούν μικρό πλωτήρα ή παράβλημα που δένουν στην πετονιά "τεζαριστά" (κοντά και σφιχτά), μισό μέτρο κάτω από την επιφάνεια της θάλασσας, οπότε στη πρώτη αναπνοή του ροφού (που αναγκαστικά θα ξεφουσκώσει) αυτό θα το εκθαλαμώσει.
Με το ψαροντούφεκο η αλιεία του είναι περισσότερο εύκολη διότι δεν μετακινείται από τη θαλάμη του. Αντίθετα με κιούρτο είναι περισσότερο δύσκολη.
Η αλιεία των μικρών ροφών και άλλων πετρόψαρων γίνεται με παραγάδι.
Ιδιαίτερη προσοχή απαιτείται στο ανέβασμα του ροφού στη βάρκα που πρέπει να γίνει με γάντζο ή πιάνοντάς τον με τον δείκτη και τον αντίχειρα από τα μάτια και ποτέ από τα σπάραχνα, που κυριολεκτικά κόβουν σαν μαχαίρι και μπορεί να προκαλέσουν ατύχημα.
Επειδή τα μάτια του ροφού είναι χαρακτηριστικά μεγάλα συνηθίζεται κατά δημώδη έκφραση ως ροφοί να χαρακτηρίζονται ομοίως άτομα με σακουλιασμένα μεγάλα μάτια και γουρλομάτικα.
(*)Σημειώνεται ότι οι ψαράδικες ιστορίες αποτελούν διασκευασμένη περίληψη από το βιβλίο του Θ. Ποταμιάνου σ.60-62 που κοσμεί σχεδόν όλες τις βιβλιοθήκες των ελληνικών εμπορικών πλοίων. Ο συγκεκριμένος συγγραφέας έχει τιμηθεί με έπαινο του διεθνούς Βραβείου Άντερσεν.
Ο ροφός μπορεί να χρησιμοποιηθεί και σαν καλάθι! Άμα ανοίξει το στόμα του, που κρύβει όλο το σώμα του, χωράει μέσα και άλλο ροφό μικρότερο και πάει λέγοντας! Το στόμα του είναι οπλισμένο με τρεις σειρές δοντιών, μια μπροστά στα χείλη, μια στο μέσον, στον ουρανίσκο και μια στην αρχή του οισοφάγου, μόνο στη κοιλιά του δεν έχει! Επειδή άμα θαλαμώσει δεν βγαίνει με τίποτα πολλοί του στέλνουν πεσκέσι με τη πετονιά ένα σακουλάκι ασβέστη που καθώς αυτό βράζει αυτός παραδίδεται! Για να μη χαλάσει η φάτσα του με το πιάσιμο από τα μάτια αυτό μπορεί να γίνει από το μαλακό υποσάγονο, με τίποτα όμως από τα βράχια! Το ανέβασμά του γίνεται με τράβα - μόλα! Τότε η απόχη ή ο γάντζος λένε τον επικήδειο!
Ο ροφός είναι ο μόνιμος γίγαντας των ελληνικών αλιευμάτων! Επίσης αν και νυκτόβιος είναι σοβαρός και μετρημένος και μένει χωρίς παρέες στην αναζήτηση τροφής του. Άμα πιαστεί σε κιούρτο (συρμάτινη δικτυωτή παγίδα) στρώνεται στο φαΐ! Όταν αναζητήσει την έξοδο και δεν τη βρίσκει ξαναστρώνεται στο φαΐ! Μέχρι το πρωί που θα καταλήξει αυτός φαΐ σε κάποιο τσουκάλι! Οι πιασμένοι ροφοί σε κιούρτους πρέπει να μείνουν δυο μέρες στο νερό νηστικοί μπας και ξεμυρίσουν από τις βρωμορέγκες που θα ΄χουν "χλεμπονιάσει" γιατί περί τέτοιου πρόκειται!
Ο Ροφός είναι ψάρι, που ανήκει στα περκοειδή, η επιστημονική ονομασία του είναι Epinephelus marginatus - Επινέφελος ο κρασπεδωτός και ανήκει στην οικογένεια των σερανιδών. Λέγεται και "ορφός" και κατά Αριστοτέλη "Ορφώ". Συγγενεύει με την στήρα, την σφυρίδα και την πίγγα. Είναι σύνηθες λάθος να αναφέρονται ως συγγενικά είδη ο βλάχος Polyprion americanus ή το λαυράκι Dicentrarchus labrax τα οποία ανήκουν στην οικογένεια των Polyprionidae και Moronidae αντίστοιχα.
Είναι πετρόψαρο και συχνάζει σε βραχώδεις βυθούς και σε βάθη από 5-300 μέτρα. Είναι μεγάλο ψάρι, το βάρος του μπορεί να φτάσει και τα 60 κιλά, (στις ελληνικές θάλασσες μέχρι 25 κιλά βάρος και 1,5 μέτρο μήκος), ενώ η διάρκεια ζωής του μπορεί να φτάσει και τα 50 χρόνια. Το χρώμα του είναι σκούρο καφέ προς το μαύρο (ανάλογα την μορφολογία του βυθού που ζει) με κίτρινες κηλίδες σαν νέφη, γι΄ αυτό το λόγο ονομάζεται και "επινέφελος", δηλαδή νεφοσκεπής.
Είναι το κυρίαρχο ψάρι στη Μεσόγειο ενώ συναντάται στον Βορειοδυτικό και Ανατολικό Ατλαντικό, στον Δυτικό Ινδικό ωκεανό στην Μοζαμβίκη, Μαδαγασκάρη. Σποραδικές εμφανίσεις έχουμε στις Βρετανικές Νήσους, στα Ανατολικά του Πορθμού της Μάγχης, την νότια Βραζιλία και από την Ουρουγουάη μέχρι την Αργεντινή.
Λατρεύει τα ζεστά νερά. Είναι πολύ νόστιμο ψάρι γνωστό από την αρχαιότητα. Το όριο αλιείας του κατά την Ελληνική νομοθεσία είναι 45 cm TL (ολικό μήκος).
Дөө гупер (лат. Epinephelus gigas, syn. Epinephelus marginatus) – корумчул алабугалардын бир түрү.
Дөө гупер (лат. Epinephelus gigas, syn. Epinephelus marginatus) – корумчул алабугалардын бир түрү.
Epinephelus marginatus (Latin pronunciation: [epiːˈnepʰelus marɡiˈnaːtus]), the dusky grouper, yellowbelly rock cod or yellowbelly grouper, is a species of marine ray-finned fish, a grouper from the subfamily Epinephelinae which is part of the family Serranidae, which also includes the anthias and sea basses. This species is the best known grouper species of the Mediterranean Sea and North Africa coast.
Epinephelus marginatus is a very large, oval-bodied and large-headed fish with a wide mouth which has a protruding lower jaw.[3] The head and upper body are coloured dark reddish brown or greyish, usually with yellowish gold countershading on the ventral surfaces; the base colour is marked by a vertical series of irregular pale greenish yellow or silvery grey or whitish blotching which is normally rather conspicuous on the body and head; the black maxillary streak varies in its markedness; dark brown median fins; distal edges of the anal and caudal fins and also often pectoral fins have narrow white terminal bands; the pelvic fins are black towards their tips while the pectoral fins are dark reddish-brown or grey; the margin of spiny dorsal fin and basal part of the pectoral fins are often golden yellow in colour.[2] There are eleven spines and 13-16 soft rays in the dorsal fin. This species can grow up to 150 cm in standard length but is more often 90 cm.[4]
Epinephelus marginatus has two disjunct distribution centres, the main one is in the eastern Atlantic from the west coast of Iberia south along the western coast of Africa to the Cape of Good Hope, extending east into the south-western Indian Ocean, as far as southern Mozambique, with doubtful records from Madagascar and possibly Oman. It is found throughout the Mediterranean too. The second population occurs in the south western Atlantic off the coast of South America in southern Brazil, Uruguay and northern Argentina.[1] In the eastern Atlantic it is not normally found further north than Portugal but there have been rare records from the Bay of Biscay and in the English Channel as far north as northern France, Great Britain and Ireland.[5]
Epinephelus marginatus is demersal, normally found in and around rocky reefs from surface waters down to as much as 300 metres in depth. It often occurs in the vicinity of beds of Posidonia sea grass. Juveniles are generally found more inshore than the adult fish, even being found in rock pools. Where they are protected, in marine nature reserves and no take zones, both adults and juveniles occur in shallow waters, but the depths at which juveniles are found is always shallower than the preferred depths of adults.[3]
Epinephelus marginatus adults are solitary and territorial, preferring areas with a rocky substrate but both adults and juveniles will enter brackish waters, such as estuaries. Their main food is molluscs, crustaceans, and octopuses. But as they grow larger other fish form an increasingly important part of their diet, with reef fish being preferred.[2][3]
E. marginatus is a protogynous hermaphrodite, meaning that all fish begin adult life as females but as they grow larger and older they develop into males. They attain sexual maturity at quite a late age, females begin to breed when they are around five years of age, and then between their 9th and 16th years they change into males, most commonly at 12.[3] The fish start to transform into males at a length of 65 cm,[6] although most change sex when they are between 80 and 90 cm in total length.[2] In some populations the presence of large female fish suggests that not all females change sex.[6] During the breeding season small clusters of a few tens of individuals form at specific spawning sites, an exception to their normally solitary existence. Known sites where E. marginatus traditionally gather to spawn include the Medes Islands Marine Reserve in Spain, off Lampedusa in Italy and Port-Cros National Park in France, all in the Mediterranean; fishermen in Brazil suspect there are aggregations off the coast of Santa Catarina but so far none has been definitely found.[6] In the Mediterranean spawning lasts from June to September, mating is polygynous and the spawning clusters normally have seven females to each male. Off Brazil E. marginatus reproduces in the early summer, between November and December.[7] While spawning, the dominant males set up territories and aggressively defend them from neighbouring males and smaller females. They are reported to live for up to 50 years.[3]
Epinephelus marginatus was first formally described as Serranus marginatus in 1834 by the English botanist, ichthyologist, malacologist and clergyman Richard Thomas Lowe (1802-1874) with the type locality given as "off Madeira".[8] The name Perca gigas was coined by the Danish zoologist Morten Thrane Brünnich (1737-1827) in 1768 but was unused and some authorities are of the view that this name should be suppressed by the International Commission on Zoological Nomenclature.[9]
Epinephelus marginatus is a popular food fish and is caught across its range by commercial fishermen while large adult fish are targeted as trophies by spear-fishing,[3] and is readily taken by anglers.[10] The slow growth rate of this species and its particular mode of reproduction make it vulnerable to over-exploitation, for example the targeting of large males by spear fishers may skew the sex ratio even further and affect reproductive productivity.[1] There have been attempts to grow and breed this fish in aquaculture in Italy.[11]
In some countries the dusky grouper is considered a delicacy. Referring to its preference among restaurant guests, the Spanish say 'De la mar el mero y de la tierra el carnero' (From the sea the dusky grouper, from the land the lamb).[12]
Epinephelus marginatus catch declined by 88% in seven countries between 1990–2001, these countries forming a significant part of its overall distribution. In other regions, such as West Africa, where this species is heavily exploited, there is little data about the status of this fish. For these reasons, the International Union for Conservation of Nature has assessed E. marginatus as being Vulnerable, citing a suspected reduction in the population size reduction in excess 50% over the last three generations and where the causes of the decline continue. Conservation measures have included a spearfishing ban for ten years in France and bag limits in South Africa. In addition, a number of Marine Protected Areas have been established to protect the habitat of E. marginatus.[1] In Turkey recommended actions have included no take zones along the Aegean and Mediterranean Sea coasts and a total fisheries ban for a minimum of 3–5 years.[13]
Epinephelus marginatus (Latin pronunciation: [epiːˈnepʰelus marɡiˈnaːtus]), the dusky grouper, yellowbelly rock cod or yellowbelly grouper, is a species of marine ray-finned fish, a grouper from the subfamily Epinephelinae which is part of the family Serranidae, which also includes the anthias and sea basses. This species is the best known grouper species of the Mediterranean Sea and North Africa coast.
La garopa, mero o chernia marrón[2][3] (Epinephelus marginatus) es un pez actinopterigio perciforme de la familia Serranidae.
Vive en el mar Mediterráneo, en el océano Atlántico cerca de las Azores,[4] Islas Canarias, frente a las costas del sur de Brasil, Uruguay y norte de la costa de Argentina[5] y en el océano Índico frente a las costas de Mozambique y Madagascar, comúnmente a una profundidad entre los 10 y 50 m, llegando a veces hasta los 200 m,[3] especialmente en áreas de fondos rocosos o cerca de grutas.
Mide entre 140 y 150 cm de largo[3] y pesa en promedio 60 kg. Vive unos 50 años[6] habiéndose observado una edad máxima de 61 años[7]). Tiene boca grande y prominente con labios gruesos; su aleta dorsal es larga; su aleta caudal es convexa y le permite movimientos rápidos en distancias cortas y su cola es redondeada. En el opérculo tiene tres espinas.
Su color varía del verde al marrón dependiendo de la estación y de la edad. Es verde a azulado durante su fase juvenil. El adulto es marrón obscuro con los puntos amarillos fuerte y claro. Puede además presentar distintas coloraciones según su estado emocional y reproductor.[8][9][10]
Se distingue de otras especies parecidas por el margen de la aleta caudal redondeado de forma convexa, por las bandas laterales claras en la cabeza y por el color típicamente marrón, más gris en otras especies.
Solitario, territorial, algo esquivo, pero está documentada cierta curiosidad de esta especie.[3]
Es hermafrodita sucesivo madurando como hembra hacia los 5 años y convirtiéndose en macho hacia los 12 años, aunque puede hacerlo desde los 7 años según la situación demográfica del grupo. Se aparea durante el verano. La hembra transitoria busca al macho en su territorio y lo espera.
Se nutre principalmente de moluscos, especialmente octópodos y crustáceos así como también de algunos peces.
La garopa, mero o chernia marrón (Epinephelus marginatus) es un pez actinopterigio perciforme de la familia Serranidae.
Mero zuria (Epinephelus marginatus) Epinephelus generoko animalia da. Arrainen barruko Serranidae familian sailkatzen da. Jateko ona da eta Mediterraneon eta iparraldeko Afrikako itsasertzean bizi da. 50 eta 100 cm-ko luzera eta 3 eta 10 kg arteko pisua izan ditzake.
Mero zuria (Epinephelus marginatus) Epinephelus generoko animalia da. Arrainen barruko Serranidae familian sailkatzen da. Jateko ona da eta Mediterraneon eta iparraldeko Afrikako itsasertzean bizi da. 50 eta 100 cm-ko luzera eta 3 eta 10 kg arteko pisua izan ditzake.
Mérou brun, mérou de Méditerranée, Mérou rouge
Le Mérou brun (Epinephelus marginatus), aussi appelé mérou de Méditerranée, mérou noir, mérou rouge ou mérou sombre est une espèce de poissons. Il fait partie des huit espèces de mérous recensées dans la mer Méditerranée de la famille des Serranidae mais on le trouve aussi au Brésil.
Son corps est ovale et massif, couvert de petites écailles. La tête est épaisse et porte des yeux proéminents, entourés de taches claires. Ce poisson porte une nageoire dorsale unique, et a une queue arrondie à bordure blanche. Les nageoires pectorales et anale s'assombrissent distalement[2]. Cette espèce peut atteindre 150 cm[3] pour 100 kg. Son espérance de vie moyenne est de 50 ans.
,_Madeira,_Portugal,_2019-05-31,_DD_24.jpg)
Ce poisson vit entre 20 et 200 mètres de profondeur, près du fond, dans les zones rocheuses accidentées. On le trouve dans toute la mer Méditerranée mais aussi en océan Atlantique est (de la Bretagne à l'Afrique du Sud), et jusqu'au Brésil. Il est également présent dans l'océan Indien occidental[2].
Il est généralement solitaire cependant on peut rencontrer quelques individus (deux ou trois) partageant une même grotte ou un périmètre relativement réduit mais qui seront toujours de taille différente, au moment du frai il migre vers des eaux profondes.
Cette espèce consomme notamment des céphalopodes comme seiches, poulpes, calmars.
Le mérou n'a pas de sexe déterminé avant l'âge de 4 ans. Ce poisson possède une glande hermaphrodite capable de produire des gamètes femelles, puis mâles. Comme la girelle, le mérou peut donc changer de sexe, une fois au cours de sa vie lorsqu'il n'y a plus de mâle dominant : entre 5 et 12 ans, le mérou est femelle, puis, jusqu'à la fin de sa vie (environ 50 ans), il devient mâle. On dit que le mérou est hermaphrodite protogyne.
Le nom mérou vient de l'espagnol mero. Au Québec, son nom vernaculaire est badèche à gueule jaune[réf. nécessaire].
Son nom scientifique est Epinephelus marginatus (pour le mérou brun). Classe des Ostéichthyens, ordre des Perciformes, famille des Serranidés. Il a été longtemps été appelé Epinephelus guaza jusqu'à la fin des années 1980, mais cette dénomination impropre n'est plus en usage [4].
Le mérou brun a bien failli disparaître des côtes du Nord de la mer Méditerranée, victime de sa placidité et de la facilité qu'ont eu les hommes à le pêcher.
Néanmoins, en France notamment, à la suite d'un moratoire sur sa pêche (pêche sous-marine et à l'hameçon), le mérou brun est de plus en plus fréquent sur les côtes.
Le mérou brun, est probablement le poisson le plus recherché et le plus médiatique de la mer Méditerranée. Il peut vivre jusqu'à 200 mètres de profondeur. Les sites où ce poisson imposant et peu farouche a élu domicile sont particulièrement appréciés des plongeurs et des photographes (voir Jojo le Mérou dans Le Monde du silence de Jacques-Yves Cousteau). Il était autrefois très commun, mais la surpêche a fait des ravages sur l'espèce, c'est pourquoi sa pêche est réglementée.[évasif]
Mérou brun, mérou de Méditerranée, Mérou rouge
Le Mérou brun (Epinephelus marginatus), aussi appelé mérou de Méditerranée, mérou noir, mérou rouge ou mérou sombre est une espèce de poissons. Il fait partie des huit espèces de mérous recensées dans la mer Méditerranée de la famille des Serranidae mais on le trouve aussi au Brésil.
O mero de altura [1] (Epinephelus marginatus) é un peixe da familia dos serránidos (Serranidae), subfamilia dos epinefelinos (Epinephelinae),[2] que vive nas costas do océano Atlántico, incluíndo o mar Mediterráneo, as Azores,[3] e nas costas do sur de Brasil, Uruguai e o norte da Arxentina [4] así como no océano Índico fronte ás costas de Mozambique e Madagascar, comunmente a unha profundidade entre os 10 e os 50 m, chegando á veces até os 200 m,[5] especialmente en zonas con fondos rochosos ou veciñas a furnas.
O mero de altura (Epinephelus marginatus) é un peixe da familia dos serránidos (Serranidae), subfamilia dos epinefelinos (Epinephelinae), que vive nas costas do océano Atlántico, incluíndo o mar Mediterráneo, as Azores, e nas costas do sur de Brasil, Uruguai e o norte da Arxentina así como no océano Índico fronte ás costas de Mozambique e Madagascar, comunmente a unha profundidade entre os 10 e os 50 m, chegando á veces até os 200 m, especialmente en zonas con fondos rochosos ou veciñas a furnas.
Kirnja ili kirnja golema (lat. Epinephelus marginatus) je najpoznatiji predstavnik svoga roda Epinephelus, poznat po tome da u potrazi za plijenom zađe i u vrlo plitko more. Nazivaju je još i kjerna. Ima veliko tijelo s izraženim ustima, dugu leđnu peraju i zaobljen rep. Boje variraju od smeđe do zelene (boja mladih kirnji), ovisno o godišnjem dobu i starosti ribe. Odrasla riba postaje smeđa s žutim mrljama i žućkastim donjim dijelom.
Živi uglavnom sama, u procijepima stijena i špiljama, na dubinama do 60 m, iako zna zaći i na veće dubine, čak i do 300 m. u plićem moru se uglavnom mogu pronaći mlađi primjerci, dok se dublje nalaze veće jedinke. Rupe u kojima živi obično imaju dva izlaza, tek nešto veća od kirnje, tako da je u rupi sigurna.
Raširena je na Mediteranu, uzduž afričke obale te oko Brazila. Rijetko je se može naći i na obalama indijskog oceana, Urugvaja, Argentine, te sjeverno oko Francuske i Britanije.
Kirnja spada u skupinu ugroženih vrsta, te je u nekim zemljama zaštićena.
Razmnožava se u ljetnim mjesecima (srpanj i kolovoz), a zanimljivost je da se sve jedinke izlegu kao ženke, a kada narastu (u dobi od 12-14 godina[1] ) pretvaraju se u mužjake.
Uglavnom se hrani drugom ribom, rakovima, te glavonošcima. Vrlo je pohlepna i jedan je od glavnih grabežljivaca u moru.
Uobičajena veličina je između 50 i 100 cm, odnosno 3 do 10 Kg. Nisu rijetki ni primjerci od preko 40 Kg. Može narasti do 150 centimetara duljine i do 60 kilograma težine. Zabilježena je starost kirnje i od 50 godina.
U Wikimedijinu spremniku nalazi se članak na temu: KirnjaU Wikimedijinu spremniku nalazi se još gradiva na temu: Kirnja
Wikivrste imaju podatke o: Kirnji Kirnja ili kirnja golema (lat. Epinephelus marginatus) je najpoznatiji predstavnik svoga roda Epinephelus, poznat po tome da u potrazi za plijenom zađe i u vrlo plitko more. Nazivaju je još i kjerna. Ima veliko tijelo s izraženim ustima, dugu leđnu peraju i zaobljen rep. Boje variraju od smeđe do zelene (boja mladih kirnji), ovisno o godišnjem dobu i starosti ribe. Odrasla riba postaje smeđa s žutim mrljama i žućkastim donjim dijelom.
Živi uglavnom sama, u procijepima stijena i špiljama, na dubinama do 60 m, iako zna zaći i na veće dubine, čak i do 300 m. u plićem moru se uglavnom mogu pronaći mlađi primjerci, dok se dublje nalaze veće jedinke. Rupe u kojima živi obično imaju dva izlaza, tek nešto veća od kirnje, tako da je u rupi sigurna.
Raširena je na Mediteranu, uzduž afričke obale te oko Brazila. Rijetko je se može naći i na obalama indijskog oceana, Urugvaja, Argentine, te sjeverno oko Francuske i Britanije.
Kirnja spada u skupinu ugroženih vrsta, te je u nekim zemljama zaštićena.
La cernia bruna[5][6] (Epinephelus marginatus (Lowe, 1834)), è un pesce appartenente alla famiglia dei Serranidi.
Di grosse dimensioni, fino a 140-150[6] centimetri per anche 60 chilogrammi di peso. Molto longeva (anche 50 anni[7] con un'età massima stimata di 61 anni[8]). È di colore bruno con macchie più chiare, tendenzialmente più scuro negli esemplari più vecchi; tipiche le macchie chiare attorno l'occhio. Anche le pinne sono di colore bruno scuro, con l'eccezione del margine: negli esemplari giovanili è chiaro, caratteristica che si perde nei maschi adulti[6].
Solitaria, territoriale, piuttosto schiva, anche se è documentata[6] una certa curiosità dell'animale.
Il pesce è un ermafrodita proterogino, che diviene maschio intorno ai dodici anni. Gli esemplari di grandi dimensioni sono pertanto tutti di sesso maschile. La riproduzione avviene durante il periodo estivo.
Si nutre principalmente di molluschi, crostacei e di altri pesci.
Nel Mar Mediterraneo vivono altre specie di Epinephelus oltre alla E. marginatus come E. aeneus, E. costae, E. caninus. E. marginatus si riconosce dalle altre per via del margine della pinna caudale arrotondato in modo convesso, per le strisce chiare laterali sulla testa e per il colore tipicamente marrone, più grigio nelle altre specie. La famiglia delle cernie mediterranee è però completata da altre due specie di cernie di genere differente:Polyprion americanus e Mycteroperca rubra, note rispettivamente come cernia di fondale e cernia rossa.
Vive comunemente nel Mar Mediterraneo ad una profondità variabile tra i 10 e i 50 metri (spingendosi fino ai 200[6]), spesso vicino a fondali rocciosi e ricchi di grotte e fenditure. Gli esemplari più giovani vivono in prossimità della costa. Viene comunque incontrata anche nell'Oceano Atlantico orientale e nell'Oceano Indiano occidentale, nelle isole Britanniche[9] e fino al Mozambico e al Madagascar. Nell'Oceano Atlantico occidentale nel Brasile meridionale e dall'Uruguay all'Argentina[10].
La Lista rossa IUCN classifica Epinephelus marginatus come specie vulnerabile.[1]
La cernia bruna (Epinephelus marginatus (Lowe, 1834)), è un pesce appartenente alla famiglia dei Serranidi.
De bruine tandbaars (Epinephelus marginatus), uit het geslacht Epinephelus, komt vooral voor langs de rotsachtige kusten van de Middellandse Zee. Hij wordt ook wel Epinephelus guaza of (in Frankrijk) Merou genoemd.
Deze baars kan maximaal 50 jaar oud worden en een gewicht van 60 kg bereiken. Zij zijn in hun jeugd vrouw en bereiken het man-stadium tussen 9-12 jaar (zie ook verder bij tandbaarzen). De bruine zeebaars dreigde uit te sterven langs de kusten van de Middellandse Zee, mede door het feit dat hij makkelijk te vangen was door beroeps- en sportvissers, dit omdat de vissoort niet erg schuw is tegenover mensen. Ook was zijn vlees een geliefd onderdeel van menukaarten. Door een verbod om op deze vis met een harpoen of vishaak te jagen is hun aantal in Frankrijk in de afgelopen 20 jaar weer flink toegenomen.[1]
Bronnen, noten en/of referenties
Zie de categorie Epinephelus marginatus van Wikimedia Commons voor mediabestanden over dit onderwerp. Mero (Epinephelus marginatus eller Epinephelus guaza) er en abborfisk som lever i saltvann.
Den har en kraftig kropp. Ryggfinnen har 11 piggstråler og 13–16 bløtstråler. Halefinnen er avrundet. Skjellene er små og vokst inn i den tykke huden. Fargen er rødbrun med lysere flekker, og halefinnen har en hvit kant. Vanlig lengde er opptil 90 cm og maksimal lengde 150 cm.
Mero lever på 8–200 m dyp på steinbunn og er svært stedbunden. Føden består hovedsakelig av blekkspruter, men den tar også krepsdyr og fisker. Alle individer begynner livet som hunner, og de blir kjønnsmodne når de er fem år. Når fiskene er mellom ni og 16 år, skifter de kjønn til hanner.
Utbredelsen er todelt og omfatter begge sider av Atlanterhavet. I vest finnes den utenfor kysten til sørøstlige Brasil. I øst finnes den fra Biscaya, eller mer sjeldent De britiske øyer, sørover til Sør-Afrika og inn i Det indiske hav til sørlige Mosambik. Den finnes også i hele Middelhavet.
Overfiske har ført til at denne arten har hatt en betydelig tilbakegang, og den har status som sterkt truet på IUCNs rødliste. Sein vekst og den spesielle forplantningsbiologien gjør arten sårbar. Marine verneområder, forbud mot harpunfiske og økte havtemperaturer har ført til en økning av bestanden i Sør-Frankrike.
Mero (Epinephelus marginatus eller Epinephelus guaza) er en abborfisk som lever i saltvann.
Den har en kraftig kropp. Ryggfinnen har 11 piggstråler og 13–16 bløtstråler. Halefinnen er avrundet. Skjellene er små og vokst inn i den tykke huden. Fargen er rødbrun med lysere flekker, og halefinnen har en hvit kant. Vanlig lengde er opptil 90 cm og maksimal lengde 150 cm.
Mero lever på 8–200 m dyp på steinbunn og er svært stedbunden. Føden består hovedsakelig av blekkspruter, men den tar også krepsdyr og fisker. Alle individer begynner livet som hunner, og de blir kjønnsmodne når de er fem år. Når fiskene er mellom ni og 16 år, skifter de kjønn til hanner.
Utbredelsen er todelt og omfatter begge sider av Atlanterhavet. I vest finnes den utenfor kysten til sørøstlige Brasil. I øst finnes den fra Biscaya, eller mer sjeldent De britiske øyer, sørover til Sør-Afrika og inn i Det indiske hav til sørlige Mosambik. Den finnes også i hele Middelhavet.
Overfiske har ført til at denne arten har hatt en betydelig tilbakegang, og den har status som sterkt truet på IUCNs rødliste. Sein vekst og den spesielle forplantningsbiologien gjør arten sårbar. Marine verneområder, forbud mot harpunfiske og økte havtemperaturer har ført til en økning av bestanden i Sør-Frankrike.
Multimedia w Wikimedia Commons Granik wielki[3] (Epinephelus marginatus) – gatunek ryby okoniokształtnej z rodziny strzępielowatych (Serranidae).
Atlantyk, we wschodniej części od Zatoki Biskajskiej do południowej Afryki, także Morze Śródziemne, w części zachodniej od Gujany do Brazylii.
Żyje przy brzegach klifowych nad dnem skalistym z licznymi szczelinami i pieczarami, na głębokości od 8 do 200 m. Żyje samotnie w granicach wyraźnie zaznaczonego terytorium z dużą ilością kryjówek, zazwyczaj przebywa w pobliżu kryjówki lub w jej wnętrzu.
Dorasta maksymalnie do 2,5 m długości, choć zazwyczaj nie przekracza 1,5 m[4]. Osiąga masę ciała do 330 kg[5], jednak standardowa masa wynosi ok. 60 kg[4]. Ciało podłużnie owalne, bocznie spłaszczone. Pokryte drobnymi grzebykowatymi łuskami. Pokrywa skrzelowa z 3 krótkimi kolcami. Otwór gębowy szeroki z wysuwalnymi szczękami. Uzębienie w postaci długich, spiczastych zębów, mogących się odchylać do tyłu dzięki stawowemu połączeniu u podstawy. Płetwa grzbietowa długa, najpierw podparta 11 twardymi promieniami, a później 13–16 miękkimi, wcięta w miejscu, gdzie kończą się promienie twarde. Płetwa odbytowa podparta 3 twardymi i 8–9 miękkimi promieniami. Płetwa piersiowa podparta 1 twardym i 5 miękkimi promieniami. Płetwa ogonowa zaokrąglona.
Ubarwienie: grzbiet zielonkawobrązowy, boki jaśniejsze, brzuch żółtawy. Na głowie żółtozielone marmurkowanie rozmieszczone promieniście wokół oczu. Na bokach prążki przechodzące w smugi. Płetwy obwiedzione, grzbietowa obwódką koloru pomarańczowego, pozostałe obwódką jasnoniebieską.
Odżywia się skorupiakami, mięczakami i rybami.
Tarło odbywa się w miesiącach letnich. Ikra unosi się swobodnie w wodzie.
Granik wielki (Epinephelus marginatus) – gatunek ryby okoniokształtnej z rodziny strzępielowatych (Serranidae).
Epinephelus marginatus, conhecido pelos nomes comuns de garoupa-verdadeira, garoupa-crioula, piracuca[3][4] e garoupa-preta,[5] é um peixe que pertence à família Serranidae.
"Piracuca" é oriundo do tupi antigo pirakuka.[6]
Viveː no Mar Mediterrâneo; no Oceano Atlântico perto dos Açores,[7] frente às costas do sul do Brasil, do Uruguai e do norte da Argentina;[8] e no Oceano Índico frente às costas de Moçambique e Madagascar. Geralmente a uma profundidade entre os 10 e 50 metros, chegando às vezes até os 200 metros,[4] especialmente nas áreas de fundos rochosos ou em grutas.
Mede entre 140 e 150 centímetros de longo[4] e pesa uma media 60 quilogramas. Vive cerca de 50 anos,[9] tendo-se observado uma idade máxima de 61 anos.[10] Tem boca grande e destacada com lábios proeminente, sua barbatana é comprida e sua barbatana caudal é convexa e permite movimentos rápidos em distâncias curtas e sua cabeça é arredondada. No opérculo, tem três espinhas.
Sua cor varia do verde ao marrom dependendo da estação do ano e da idade. É verde a azulado durante sua fase juvenil. O adulto é marrom-obscuro com os pontos cor amarelo-forte e claro. Pode, ademais, apresentar distintas colorações segundo seu estado emocional e reprodutor.[11][12][13]
Se distingue de outras espécies parecidas pela margem da barbatana caudal arredondada de forma convexa, pelas laterais claras na cabeça e pela cor tipicamente marrom, mais cinza nas outras espécies.
Solitário, territorial, um pouco esquivo, mas está documentada certa curiosidade desta espécie.[4]
É hermafrodita sucessivo, madurando como fêmea aos 5 anos e mudando em macho aos 12 anos, embora possa ser desde os 7 anos segundo a situação demográfica do grupo. Se emparelha durante o verão. A fêmea transitória busca ao macho em seu território e espera sua chegada.
Se nutre principalmente de moluscos, especialmente octópodos e crustáceos também de peixes pequenos.
Epinephelus marginatus, conhecido pelos nomes comuns de garoupa-verdadeira, garoupa-crioula, piracuca e garoupa-preta, é um peixe que pertence à família Serranidae.
Epinephelus guaza (Jordan & Evermann, 1896)
Kirnja (znanstveno ime Epinephelus marginatus) je morska riba iz družine zobčastih ostrižev.
Kirnja je velika riba roparica, katere glavna hrana so manjše ribe, raki in hobotnice, ki jih lovi iz zasede. Ta samotarska riba živi na kamnitih tleh obalnega morja, kjer se skriva v razpokah med kamenjem. Mlajši primerki živijo v globinah do 60 metrov, starejše pa je moč najti tudi do 300 metrov globine. Značilna za kirnjo je njen čokat, kratek in nabit trup, na katerem se od hrbta proti trebuhu prelivajo barve, od temno rjave do rumenkasto zlate. Predvsem pa je za to ribo značilna velika glava z ogromnim gobcem. Na škržnem poklopcu ima tri bodice. Hrbtna plavut je dolga in na prvem delu bodičasta, rep pa je okroglo zaključen.
V Jadranu je to ena največjih rib, saj lahko zraste do 150 cm in lahko tehta tudi do 60 kg. Povprečne mere so nekoliko manjše in se gibljejo od 50 do 100 cm, povprečna teža pa se giblje med 3 in 10 kg. Kirnja je okusna riba in je kot taka izredno priljubljena tarča za podvodni ribolov.
Kot tudi nekateri ostali zobčasti ostriži je tudi kirnja hermafrodit. Mlajše ribe so namreč samice, v starosti pa spremenijo spol in postanejo samci. Kirnje se drstijo v poletnih mesecih.
Kirnja (znanstveno ime Epinephelus marginatus) je morska riba iz družine zobčastih ostrižev.
Brun havsabborre[3] (Epinephelus marginatus) är en art i familjen havsabborrfiskar som finns i delar av Atlanten och Indiska oceanen.
En stor, avlång fisk med kraftigt huvud, konvex panna och stor mun med tjocka läppar.[4] Ryggfenan har 9 taggstrålar (av vilka den 3:e eller 4:e är tydligt förlängd) och 14 till 16 mjukstrålar. Analfenan har 3 taggstrålar och 8 (sällan 9) mjukstrålar, medan bröstfenorna, som är tydligt längre än bukfenorna, har 17 till 19 mjukstrålar. Stjärtfenan är avhuggen med rundade hörn (hos ungfiskar mer eller mindre helt rundad). Ryggen och huvudets ovansida är mörkt rödbrun till gråaktig, och vanligen guldgula på sidorna. På huvud och kropp har den oregelbundna, vita, ljust gröngula eller silvergrå fläckar, vanligen i form av tvärränder. De centrala fenorna är mörkbruna, och med tunna, via treck i spetsen på anal-, stjärt- och ofta även bröstfenorna. Ytterkanten på den främre, taggstråliga delen av ryggfenan samt fenbaserna på bröst- och bukfenorna är ofta gyllengula.[5] Som mest kan den bruna havsabborren bli 150 cm lång och väga 60 kg.[6]
Den bruna havsabborren är en bottenfisk som lever vid klipprev ner till 300 meters djup. Ungfiskarna uppehåller sig vanligen i mer kustnära vatten, som tidvattensdammar med klippbotten.[4] Födan utgörs framför allt av krabbor och bläckfisk, men ju större en individ är, desto större andel fiskar (framför allt revlevande sådana) ingår i dieten.[5] Arten är solitär utom under parningstiden. Den kan bli upp till 50 år gammal.[6]
Arten är en hermafrodit som börjar sitt liv som hona. Som sådan blir den könsmogen vid 5 års ålder, medan den byter kön till hane mellan 9 och 16 års ålder, med en topp vid 12.[1] I Medelhavet [1]minfaller lektiden mellan juni till september, då hanarna börjar hävdra revir och fiskarna samlas i mindre grupper med ungefär 6 honor för varje hane.[4]
Den bruna havsabborren är föremål för ett betydande kommersiellt fiske[6] och den är även en populär sportfisk[4], även om spjutfiske har förbjudits i Frankrike sedan 1993.
Arten är klassificerad som starkt hotad ("EN") av IUCN, underklassificering "A2d", och beståndet minskar. Främsta orsaken är överfiske. Klimatförändringarnas effekt på Medelhavet tros också spela in.[1]
Utbredningsområdet omfattar östra Atlanten och västra Indiska oceanen från Brittiska öarna (där den dock är sällsynt[5]), via Medelhavet runt Sydafrika till södra Moçambique och eventuellt Madagaskar, samt västra Atlanten från Brasilien över Uruguay till Argentina.[6] Uppgifterna från Madagaskar har ifrågasatts; å andra sidan finns det även rapporter från södra Oman.[1]
Brun havsabborre (Epinephelus marginatus) är en art i familjen havsabborrfiskar som finns i delar av Atlanten och Indiska oceanen.
Orfoz (Epinephelus marginatus), Serranidae familyasından bir balık türü.
Vücudu yandan yassı ve ovaldir. Başı ve ağzı büyüktür. Derisi kalın olup ufak pullarla kaplıdır. 1. sırt yüzgeci daha yüksek olup, 2. sırt yüzgeci ile birleşmiştir. Kafa, sırt ve yanlarında canlı iken görülen, ölünce kaybolan yeşilimsi, sarı lekeler ve dikey bantlar bulunur. alt tarafı daha açık renklidir. Solungaç kapakları açık ve dikenlidir. Kuyruk yüzgeci yuvarlaktır.
Orfoz hermafrodit olup[1], cinsel olgunluğa eriştiği zaman dişi cinsiyet organlarına sahiptir. Hayatının belirli bir dönemini dişi olarak geçirdikten sonra 18. yaşına geldiğinde dişi cinsiyet organları kaybolarak yerine erkek cinsiyet organları gelişir ve hayatının geri kalanını erkek olarak yaşar.
Derinliği 100 m. kadar olan suların kaya aralarında yaşar. Büyüklüğü ortalama 60 cm'dir, maksimum 140 cm olur. Ortalama ağrlığı 15 kg. civarındadır, maksimum 60 kg olur. Yaşadığı her yılda bir kilo alır ve 60 yıl yaşar.
Birey sayısının hızla azalması ve türün tehdit altına girmesi akabinde Gıda Tarım ve Hayvancılık Bakanlığı’nın yayınladığı tebliğe[2] göre 1 Eylül 2016’dan 31 Ağustos 2020’ye kadar her türlü avlanması, toplanması yasaklanmış ve tür koruma altına alınmıştır.
Orfoz (Epinephelus marginatus), Serranidae familyasından bir balık türü.
Vücudu yandan yassı ve ovaldir. Başı ve ağzı büyüktür. Derisi kalın olup ufak pullarla kaplıdır. 1. sırt yüzgeci daha yüksek olup, 2. sırt yüzgeci ile birleşmiştir. Kafa, sırt ve yanlarında canlı iken görülen, ölünce kaybolan yeşilimsi, sarı lekeler ve dikey bantlar bulunur. alt tarafı daha açık renklidir. Solungaç kapakları açık ve dikenlidir. Kuyruk yüzgeci yuvarlaktır.
Orfoz hermafrodit olup, cinsel olgunluğa eriştiği zaman dişi cinsiyet organlarına sahiptir. Hayatının belirli bir dönemini dişi olarak geçirdikten sonra 18. yaşına geldiğinde dişi cinsiyet organları kaybolarak yerine erkek cinsiyet organları gelişir ve hayatının geri kalanını erkek olarak yaşar.
Derinliği 100 m. kadar olan suların kaya aralarında yaşar. Büyüklüğü ortalama 60 cm'dir, maksimum 140 cm olur. Ortalama ağrlığı 15 kg. civarındadır, maksimum 60 kg olur. Yaşadığı her yılda bir kilo alır ve 60 yıl yaşar.
Birey sayısının hızla azalması ve türün tehdit altına girmesi akabinde Gıda Tarım ve Hayvancılık Bakanlığı’nın yayınladığı tebliğe göre 1 Eylül 2016’dan 31 Ağustos 2020’ye kadar her türlü avlanması, toplanması yasaklanmış ve tür koruma altına alınmıştır.
Cá mú sẫm màu, tên khoa học Epinephelus marginatus, được biết đến nhiều nhất ở Địa Trung Hải và bờ biển Bắc Phi. Nó được cho là có hương vị tốt nhất của tất cả các loài cá Địa Trung Hải.
Bài viết chủ đề bộ Cá vược này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Cá mú sẫm màu, tên khoa học Epinephelus marginatus, được biết đến nhiều nhất ở Địa Trung Hải và bờ biển Bắc Phi. Nó được cho là có hương vị tốt nhất của tất cả các loài cá Địa Trung Hải.
烏鰭石斑魚，為輻鰭魚綱鱸形目鱸亞目鮨科的其中一種，被IUCN列為瀕危保育類動物，分布於東大西洋區，從法國比斯開灣至南非、西南大西洋區，包括巴西、烏拉圭、阿根廷、西印度洋區，包括馬達加斯加南部、莫三比克、留尼旺海域，棲息深度8-300公尺，體長可達150公分，棲息在岩石底質海域，為底棲性魚類，屬肉食性，以螃蟹、章魚、魚類等為食，為高經濟價值的食用魚及遊釣魚。
烏鰭石斑魚，為輻鰭魚綱鱸形目鱸亞目鮨科的其中一種，被IUCN列為瀕危保育類動物，分布於東大西洋區，從法國比斯開灣至南非、西南大西洋區，包括巴西、烏拉圭、阿根廷、西印度洋區，包括馬達加斯加南部、莫三比克、留尼旺海域，棲息深度8-300公尺，體長可達150公分，棲息在岩石底質海域，為底棲性魚類，屬肉食性，以螃蟹、章魚、魚類等為食，為高經濟價值的食用魚及遊釣魚。
_1.jpg)
,_isla_de_Mouro,_Santander,_Espa%C3%B1a,_2019-08-15,_DD_89.jpg)
,_Pistol_Bay,_Pafos,_Chipre,_2021-12-12,_DD_04.jpg)
,_Madeira,_Portugal,_2019-05-31,_DD_25.jpg)
