Filipendula vulgaris ye una planta de la familia de les rosácees.
La filipéndula (Filipendula vulgaris) ye una especie erecta, perenne, de tarmos cuasi glabros d'hasta 80 cm, xeneralmente ramosos y con poques fueyes; raigaños con tubérculos ovoides. Fueyes basales con 8-25 pares de grandes foliolos oblongos y estremaos; estípules presentes. Inflorescencia más ancha que llarga; de normal 6 pétalos blancos, xeneralmente moraos per debaxo, de 5-9 mm; estames aprosimao del mesmu llargor. Floria en primavera y branu.
Habita en praderíes, praos de siega y montes abiertos.
En gran parte d'Europa, hasta 64º Norte.
Reproducir por grana y pola división de los raigaños reptantes. Los raigaños tuberosas y les fueyes nueves pueden cocinase como una verdura o comíes crudes como una ensalada. El sabor ye agriduz. Les fueyes madures tienen el golor del aceite de Wintergreen, estrapaes, producen la lliberación del salicilato de metilu.[1]
Les flores de Filipendula vulgaris utilizáronse na medicina tradicional austriaca internamente como té pal tratamientu de reumatismu, gota, infeiciones, y fiebre.[2]
Filipendula vulgaris describióse por Hill ex Moench y espublizóse en Methodus Plantes Horti Botanici et Agri Marburgensis : a staminum situ describendi 663. 1794.[3]
Filipéndula: nome xenéricu que remanez del llatín medieval filipendula = "la filipéndula" (Filipendula vulgaris Moench). Según paez, esti nome recoyer por primer vegada nel “Antidotarium” de Nicolaus Praepostius (Salerno, Italia, sieglu XII) y, d'acordies con Andrés Llaguna, llámase asina “por razon d'aquelles munches cabeçuelas que cuelguen de la so rayz, y paecen escolgar d'un filo” (lat. filum = "filo"; y pendulus = "pendilexu, qu'escolga, colgante")[4]
vulgaris: epítetu llatín que significa "vulgar, común".
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Filipendula vulgaris ye una planta de la familia de les rosácees.
Adi quşqonmaz, altıləçək quşqonmaz (lat. Filipendula vulgaris)[1] - quşqonmaz cinsinə aid bitki növü.[2]
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Filipendula vulgaris és una espècie de planta de la família de les Rosàcies.
Aquesta és una espècie erecta, perenne, de tiges gairebé glabres de fins a 80 cm, generalment ramoses i amb poques fulles; arrels amb tubercles ovoides. Fulles basals amb 8-25 parells de grans folíols oblongs i dividits; estípules presents. Inflorescència més ampla que llarga; normalment amb 6 pètals blancs, generalment morats per sota, de 5-9 mm; estams aproximadament de la mateixa longitud. Floreix a la primavera i estiu.
Es distribueix per gran part d'Europa, fins a 64º Nord. Habita als prats, prats de sega i boscos oberts.
Es reprodueix per llavor i per la divisió de les arrels reptants. Les arrels tuberoses i les fulles joves es poden cuinar com una verdura o menjar crues com una amanida. El gust és agredolç. Les fulles madures tenen l'olor de l'oli de Wintergreen i, aixafades, produeixen l'alliberament del salicilat de metil.[1]
Les flors de Filipendula vulgaris s'han utilitzat en la medicina tradicional austriaca internament com a te per al tractament del reumatisme, gota, infeccions, i febre.[2]
Filipendula vulgaris va ser descrita per Moench i publicada a Methodus Plantas Horti Botanici et Agri Marburgensis : a staminum situ describendi 663, l'any 1794.[3]
Filipendula vulgaris és una espècie de planta de la família de les Rosàcies.
Planhigyn blodeuol sy'n frodorol o Hemisffer y Gogledd yw Y grogedau sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Rosaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Filipendula vulgaris a'r enw Saesneg yw Dropwort.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Crogedyf.
Mae'r teulu Rosaceae yn perthyn i'r genws Rosa (rhosyn) fel ag y mae'r cotoneaster a'r eirinen. Prif nodwedd y teulu yw ei ffrwythau amrywiol a phwysig i economi gwledydd.[2] Ceir 5 sepal, 5 petal ac mae'r briger wedi'u gosod mewn sbeiral sy'n ffurfio llestr tebyg i gwpan o'r enw hypanthiwm.
Planhigyn blodeuol sy'n frodorol o Hemisffer y Gogledd yw Y grogedau sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Rosaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Filipendula vulgaris a'r enw Saesneg yw Dropwort. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Crogedyf.
Mae'r teulu Rosaceae yn perthyn i'r genws Rosa (rhosyn) fel ag y mae'r cotoneaster a'r eirinen. Prif nodwedd y teulu yw ei ffrwythau amrywiol a phwysig i economi gwledydd. Ceir 5 sepal, 5 petal ac mae'r briger wedi'u gosod mewn sbeiral sy'n ffurfio llestr tebyg i gwpan o'r enw hypanthiwm.
Tužebník obecný (Filipendula vulgaris), druh rodu tužebník, je planě rostoucí bylina okolo půl metru vysoká s přízemními listy zdáli připomínající kapradinu a s bohatým květenstvím drobných bílých kvítků.
Vyjma středomořských ostrovů a vysokého severu je rozšířen po celé Evropě. Dále vyrůstá na Sibiři, v Malé Asii, oblastech okolo Kavkazu a v severozápadní Africe a na Azorských ostrovech. Druhotně byl zavlečen i do Severní Ameriky.
Nepatří, na rozdíl od většiny tužebníků, mezi vlhkomilné rostliny. V České republice roste většinou roztroušeně, hojně vyrůstá místy ve Středních Čechách a na východě Moravy v termofytiku i mezofytiku. Svědčí mu dobře propustná půda, nejlépe s vápnitým podložím a osvětlená stanoviště jako jsou sluncem ozářené stráně, světlé lesní mýtiny a lesní lemy, občas je také k vidění i okolo cest nebo náspů železničních tratí.[1][2]
Podle "Florabase.cz" se tužebník obecný v ČR vyskytuje: [1]
Je to vytrvalá rostlina s přímou, v průřezu oblou lodyhou dorůstající průměrně do výše 30 až 80 cm. Jednoduchá nebo v horní části větvená lysá lodyha vyrůstá z dlouhých kořenových vřetenovitých hlíz. Tmavě zelené listy 10 až 30jařmé vyrůstají v přízemní růžici a pouze 1 až 3 rostou ve spodní části lodyhy. Jsou přetrhovaně lichozpeřené, skládají se z četných lysých střídavě malých a několikanásobně větších lístků. Větší lístky jsou opětovně hluboce rozeklány v postranní pilovité úkrojky a leží v rovině s řapíkem, kdežto malé lístky jsou přirostlé k řapíku šikmo; list takto nabývá kadeřavého vzhledu. Koncový lístek je 3klaný. Palisty jsou podlouhle srdčité.
Oboupohlavné bílé, pravidelné, radiálně symetrické květy o velikosti do 5 mm jsou sestaveny do kružele, květenství (širšího než delšího) které není u u vyšších dvouděložných rostlin běžné. Květ je tvořen 6 trojúhelníkovitě vejčitými kališními lístky dlouhými 6 až 8 mm a taktéž 6 podlouhle obvejčitými korunními lístky 10 až 15 mm dlouhými které jsou uvnitř bílé a hlavně u poupat vně narůžovělé. V květu je dále do dvou kruhů uspořádáno okolo 20 tyčinek s prašníky na dlouhých nitkách a obyčejně 12 semeníků s bliznami. V semenících je nejčastěji po dvou vajíčkách.
Opylování se děje cizím i vlastním pylem. Protože nejdříve dozrávají blizny, jsou tyto opylovány cizím pylem přinášeným hmyzem hledajícím v květu nektar (který tam ovšem není). Později dozrává pyl v prašnících (od vnějšího kruhu ke středu) ale nitky jsou zpočátku vykloněny ven z květu takže nemohou vlastní blizny opylit. Ke konci kvetení se nitky s prašníky sklánějí dovnitř květu až se dotýkají blizen a ty které nebyly opyleny cizím pylem se zúrodní vlastním. Kvete od května, semena dozrávají koncem září.
Plody jsou jednosemenné nezkroucené hustě chlupaté kožovité nažky hnědé barvy dlouhé 3 až 4 mm které při zralosti nepukají. Rostliny se rozmnožují semeny nebo hlíznatými kořeny.[2][3][4][5]
Rostlina se dříve používala hlavně jako léčivka. V kořeni jsou anthelmintické látky působící proti parazitickým červům a dále se kořene užívalo k rozpouštění ledvinových kamenů nebo při léčbě epilepsie. Ze sušených květů se vaříval čaj pro pocení. V současnosti se používá občas jako dekorativní trvalka na sušších a výslunných místech nebo jako půdokryvná rostlina při vysazování ve sponu 45 × 45 cm.[2]
Přízemní listy
Květenství
Odkvetlá květenství
Jednosemenné nažky
Obrázky, zvuky či videa k tématu tužebník obecný ve Wikimedia Commons
Tužebník obecný (Filipendula vulgaris), druh rodu tužebník, je planě rostoucí bylina okolo půl metru vysoká s přízemními listy zdáli připomínající kapradinu a s bohatým květenstvím drobných bílých kvítků.
Knoldet mjødurt (Filipendula vulgaris) er en 50-70 cm høj, rosetdannende, vintergrøn, flerårig urt med en flad, fingrenet vækstform og store toppe af hvide blomster. På grund af disse bliver arten dyrket i haver og parker.
Knoldet mjødurt er en rosetdannende, vintergrøn flerårig urt med en flad, fingrenet vækstform. Bladene er flere gange fjersnitdelte (røllike-agtige). Ribberne er lyse og stive, og bladranden er takket. Oversiden er blank og mørkegrøn, mens undersiden er lyst grågrøn. Bladene er vintergrønne, dvs. at de holder sig friske til langt ud på vinteren. Blomsterne er seks-tallige og flødehvide (i knopstadiet lyserøde). De sidder samlet i store stande for enden af høje, næsten bladløse stilke. Frøene modner godt og spirer villigt på solåbent land.
Rodsystemet består af en lodret jordstængel og en kraftig og dybtgående pælerod med trævlede, siderødder, som bærer tykke knolde med oplagsnæring.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,25 x 0,50 (25 x 2 cm/år), men blomsterstandene når dog op i 0,50-0,70 m højde.
Knoldet mjødurt er en typisk steppeplante, men vokser dog i Danmark på tørre, solrige græsarealer (overdrev), hvor den findes sammen med andre flerårige urter og enkelte, tornede og giftige buske. Den vokser hist og her på Øerne og i Østjylland samt ved Limfjorden.
På Ørnebjerg nordøst for Tissø, Vestsjælland, findes arten i et fredet overdrev sammen med bl.a. alm. guldstjerne, alm. kamgræs, alm. knopurt, alm. kongepen, alm. kællingetand, blåklokke, dunet vejbred, hulkravet kodriver, hundeviol, hvidkløver, håret star, kantet perikon, kornet stenbræk, lancetvejbred, lægeærenpris, prikbladet perikon, rødkløver, tjærenellike, tyndakset gøgeurt, vellugtende gulaks og vårvikke[1]
Vækstform
Blade
Blomster
Blomsterstand
Biotop
Knoldet mjødurt (Filipendula vulgaris) er en 50-70 cm høj, rosetdannende, vintergrøn, flerårig urt med en flad, fingrenet vækstform og store toppe af hvide blomster. På grund af disse bliver arten dyrket i haver og parker.
Das Kleine Mädesüß (Filipendula vulgaris), auch Klein-Mädesüß oder Knolliges Mädesüß genannt (weitere Trivialnamen sind Knollen-Geißbart, Wiesenkönigin und Filipendelwurz), ist eine Pflanzenart aus der Gattung Mädesüß (Filipendula) und gehört in die Familie der Rosengewächse (Rosaceae).
Das Kleine Mädesüß ist eine sommergrüne, ausdauernde krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 30 bis 80 Zentimetern.[1] Die Wurzeln sind oft spindelförmig, seltener kugelig angeschwollen, woraus sich der deutsche Trivialname Knolliges Mädesüß ergibt. Der meist aufrechte und einfache, seltener im oberen Bereich verzweigte Stängel ist kahl, im Querschnitt stielrund bis schwach kantig[1] oder schwach mit Rillen versehen und nach oben weniger beblättert.
Die Laubblätter in einer grundständigen Rosette und wechselständig am Stängel entfernt verteilt angeordnet[1]. Die kurz gestielten oder sitzenden Laubblätter sind 15 bis 25 cm lang sowie 3 (selten bis zu 4) cm breit und unterbrochen undeutlich doppelt gefiedert[1]. Die 8 bis 30 Fiederblättchen[1] sind im Umriss länglich und selbst wieder fiederlappig oder doppelt gezähnt und die größeren sind 10 bis 25 mm lang und 4 bis 8 mm breit. Die Blätter sind beiderseits grün, oberseits kahl und unterseits etwa behaart.
Die Blütezeit reicht von Mai bis Juli. Viele Blüten stehen in einem zusammengesetzten, doppeltraubigen Blütenstand zusammen, der eine Länge von 3 bis 10 cm und unterschiedlich lange und starke Verzweigungen aufweist. Die teils gestielten, teils sitzenden Blüten sind radiärsymmetrisch. Sie besitzen meist sechs Kelchblätter. Die meist sechs weißen, außen oft etwas rötlichen Kronblätter sind 5 bis 9 mm lang und länglich-verkehrt-eiförmig. Jede Blüte besitzt 20 bis 40 Staubblätter, die so lang wie oder länger als die Kronblätter sind. Die sechs bis zwölf Fruchtblätter sind behaart und tragen an der Spitze eine schirmförmige Narbe.
Die einsamigen, balgfruchtähnlichen Achänen sind 3 bis 4 mm lang und hellbraun.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 14, selten 16.
Die Wurzelknollen enthalten Stärke und Gerbstoffe.
Extrakte zeigten keine Zytotoxizität in drei verschiedenen Zelllinien (IC50> 50 μg/ml).[2]
Das Kleine Mädesüß ist eine vielstängelige Staude mit teilweise verdickten, sprossbürtigen Wurzeln mit Speicher- und Wurzelfunktion. Diese bilden außerdem Laubsprosse zur Selbstausbreitung. Die Keimung erfolgt bereits im Vorfrühling.[3]
Die sich strahlig ausbreitenden Griffel der Blüten bieten den Bestäubern eine gute Aufsitzfläche, wodurch in der Regel Fremdbestäubung ermöglicht wird. Bei ausbleibendem Blütenbesuch krümmen sich die innersten Staubblätter zur Narbe hin und es kommt zur Selbstbestäubung.[3]
Die behaarten, geraden Früchte haben einen gebogenen Griffelrest, der die Klettausbreitung ermöglicht.[3]
Das Verbreitungsgebiet des Kleinen Mädesüß reicht von Europa und Nordafrika bis Zentralasien. Fundorte gibt es im Vereinigten Königreich, Irland, Dänemark, Schweden, Norwegen (bis fast 64 Grad nördlicher Breite), Finnland, dem Baltikum, Polen, Weißrussland, Ukraine, Orenburg, Altai, Oblast Swerdlowsk, Russland, Mitteleuropa, Italien, Frankreich, Portugal, Spanien, dem ehemaligen Jugoslawien, Ungarn, der Slowakei, Albanien, Bulgarien, Griechenland, Rumänien, der Türkei, Marokko, Algerien, im Kaukasusgebiet von Georgien, Aserbaidschan, Armenien und im Iran.[4][5] In Nordamerika und der östlichen Region Primorje kommt das Kleine Mädesüß als Neophyt vor.[6]
In Mitteleuropa kommt das Kleine Mädesüß im Tiefland vereinzelt vor (beispielsweise auf Fehmarn und an der Unterelbe). In den Mittelgebirgen mit kalkhaltigem Gestein ist es selten, und es fehlt hier gebietsweise.[7] Die mitteleuropäischen Fundorte liegen am Westrand des Verbreitungsgebietes.[7] In den Alpen steigt es bis in Höhenlagen von etwa 900 Metern, im Jura bis 1000 Metern auf.[8] In Österreich tritt das Klein-Mädesüß in allen Bundesländern auf und gilt als gefährdet. Im pannonischen Gebiet kommt diese Art häufig vor, ansonsten ist sie zerstreut bis sehr selten.[9]
Das Kleine Mädesüß gedeiht vorwiegend auf trockenen oder wechselfeuchten, stickstoffarmen, humushaltigen Lehm- oder Tonböden in nicht zu kalter Lage.[7]
Das Knollige Mädesüß in Mitteleuropa kommt auf Magerrasen, in Halbtrockenrasen, in Pfeifengraswiesen, in Kiefernwäldern und an Waldrändern vor auf kalkhaltigem, tonigem, wechseltrockenem Untergrund. Es kommt in Mitteleuropa in Gesellschaften des Mesobromion, des Cirsio-Brachypodion, des Molinion, des Potentillo-albae-Quercion-petraeae und des Geranion sanguinei vor.[8]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Spiraea filipendula L. durch Carl von Linné in Species Plantarum.[10] Conrad Moench stellte sie 1794 in die Gattung Filipendula und ersetzte den Namen von Linné mit dem nomen novum Filipendula vulgaris Moench.[11] Weitere Synonyme Filipendula vulgaris Moench sind: Filipendula hexapetala Gilib. ex Maxim., Ulmaria filipendula (L.) Hill.[12][6]
Die Blüten können zu Sirup oder Marmelade verarbeitet werden.[13] Wurzelknollen und junge Laubblätter können als Gemüse oder Salat zubereitet werden. Ihr Geschmack ist süßlich bitter.
In der Heilkunde wurde das Kleine Mädesüß (lateinisch früher als filipendula und „rote Steinbreche“ bezeichnet) zur Behandlung von Steinleiden eingesetzt.[14][15]
Das Kleine Mädesüß (Filipendula vulgaris), auch Klein-Mädesüß oder Knolliges Mädesüß genannt (weitere Trivialnamen sind Knollen-Geißbart, Wiesenkönigin und Filipendelwurz), ist eine Pflanzenart aus der Gattung Mädesüß (Filipendula) und gehört in die Familie der Rosengewächse (Rosaceae).
Kulawata smalanka (Filipendula vulgaris, syn. Filipendula hexapetala[2]) jo rostlina ze swójźby rožowych rostlinow (Rosaceae).
Kulawata smalanka jo wěcejlětna rostlina, kótaraž dośěgnjo wusokosć wót 30 až 60 (90) cm. Čerstwe zelo jo glykosidow dla słabje gadowate.
Jadnotliwe korjenje su kulawaśe tłustnjone a słužy rostlinje ako składowański organ.
Paprośojte łopjena su na wobyma bokoma zelene, pjerinate z 21-81 grupnje zubatymi łopjenkami.
Kwiśo wót junija až julija. Wona ma zwětšego 6 kwiśonkowe łopjeńka, kótarež dośěgnu dłujkosć wót 5 až 10 cm. Jeje kronowe łopjeńka zwenka zwětšego su cerwjenojte. Běłe kwiśonki stoje w njepšawych wokołkach.
Někotare zagrodne warjetety njasu rožojte kwiśonki.
Płody su kósmate, rowne a wurownane.
Wóna rosćo na suchych łukach, w krickach, na lěsowych kšomach a swětłych lěsach.
Rostlina jo w Europje a w Aziji rozšyrjona.
Kulawata smalanka (Filipendula vulgaris, syn. Filipendula hexapetala) jo rostlina ze swójźby rožowych rostlinow (Rosaceae).
Аҡбаш, ураз уты (рус. Та́волга обыкнове́нная, йәки Лаба́зник обыкновенный, лат. Filipéndula vulgáris) — рауза сәскәлеләр ғаиләһенең еркәүек төрөнә ҡараған күп йыллыҡ үлән үҫемлек.
Ареал распространения — Европа, Төркиә, Сирия, Марокко. Рәсәй территорияһында Урал, Алтай, Алыҫ ,Көнсығыш, Камчатка, Сахалинды үҫә[1]. Башҡортостанда Баймаҡ, Хәйбулла, Әбйәлил, Учалы, Өфө, Благовещен районданында йышыраҡ күҙәтелә.
Ҡоро тупраҡлы туғайҙарҙа, далаларҙа, аҡландарҙа, урман ситтәрендә үҫә. Бейеклеге 30-80 см, июнь-июль айҙарында аҡһыл зәңгәр сәскә ата.
Дарыу өсөн үҫемлектең үләне, тамыры һәм тамырһабағы ҡулланыла.
Аҡбаш, ураз уты (рус. Та́волга обыкнове́нная, йәки Лаба́зник обыкновенный, лат. Filipéndula vulgáris) — рауза сәскәлеләр ғаиләһенең еркәүек төрөнә ҡараған күп йыллыҡ үлән үҫемлек.
Обичен тажник или само тажник (науч. Filipendula vulgaris) — повеќегодишна билка од семејството на розите (Rosaceae). Вирее на суви пасишта ширум најголемиот дел од Европа, како и средна и северна Азија. Присутно е и во Македонија.[1]
Има ситни зраковидни ливчиња налик на папрат и исправено стебленце со висина од 20-50 см.[2] и проретчено соцветие на крајот. Овие минијатурни цветчиња се распоредени во густи китки и излегуваат доцна напролет и траат до средината на летото. Кога ќе се смачкаат, листовите и корењата оддаваат мирис многу сличен на масло од зимзелен (Gaultheria procumbens).
Растението претпочита целосна изложеност на сонце. Трпи сушни услови подобро од другите членови на родот.
Растението никнува од семе, а потоа може да се размножи од ползечките корења.
Обичен тажник или само тажник (науч. Filipendula vulgaris) — повеќегодишна билка од семејството на розите (Rosaceae). Вирее на суви пасишта ширум најголемиот дел од Европа, како и средна и северна Азија. Присутно е и во Македонија.
Filipendula vulgaris, commonly known as dropwort or fern-leaf dropwort, is a perennial herbaceous plant in the family Rosaceae, closely related to meadowsweet (Filipendula ulmaria). It is found in dry pastures across much of Europe and central and northern Asia, mostly on lime.
The crushed leaves and roots have a scent of the oil of wintergreen (methyl salicylate).
The genus name Filipendula comes from Latin filum ("thread") and pendulus ("hanging") in reference to the root tubers that hang from the roots in some species. The specific epithet vulgaris means "common". The English name "dropwort" comes from the tubers that hang like drops from the root.
It has finely-cut, fern-like radical leaves which form a basal rosette, and an erect stem 20–50 centimetres (8–20 in) tall[2] bearing a loose terminal inflorescence of small creamy white flowers. The flowers appear in dense clusters from late spring to midsummer atop sparsely leafed stems about 30 cm tall.
This plant prefers full sun or partial shade. It is more tolerant of dry conditions than most other members of its genus. It is a perennial of chalk and limestone downs and on heaths on other basic rocks.
Propagation is by seed and the division of the creeping roots. The tuberous roots and young leaves can be cooked as a vegetable or eaten raw as a salad. The taste is bitter sweet. The mature leaves smell of oil of wintergreen when crushed, due to the release of methyl salicylate.[3]
_Filipendula_vulgaris_-_Habit.jpg)
Habitat
Illustration showing tubers
Filipendula vulgaris, commonly known as dropwort or fern-leaf dropwort, is a perennial herbaceous plant in the family Rosaceae, closely related to meadowsweet (Filipendula ulmaria). It is found in dry pastures across much of Europe and central and northern Asia, mostly on lime.
The crushed leaves and roots have a scent of the oil of wintergreen (methyl salicylate).
Filipendula vulgaris es una especie de la familia de las rosáceas nativa de Europa.
Especie rizomatosa, perenne, de porte erecto y hábito cespitoso. Los tallos, de entre 50 a 100 cm de altura, son glabros, generalmente ramosos y con 3 a 6 hojas basales con 8-25 pares de grandes folíolos oblongos y divididos; estípulas presentes. La inflorescencia es más ancha que larga; las flores normalmente tienen 6 pétalos blancos, generalmente morados por debajo, de 5-9 mm; estambres aproximadamente de la misma longitud. Florece en primavera y verano.[1]
Su rango de distribución natural se extiende por gran parte de Europa hasta el suroeste de Siberia y el norte de África. En Norteamérica se cultiva como ornamental.
Habita en praderas, prados de siega y se suele encontrar también en jardines descuidados y cementerios.[1]
Se reproduce por semilla y por la división de las raíces reptantes. Los rizomas y las hojas jóvenes se pueden cocinar como verdura o crudas como una ensalada. El sabor es agridulce. Las hojas maduras tienen el olor del aceite de Wintergreen, aplastadas, producen la liberación del salicilato de metilo.[2]
Las flores se han utilizado en la medicina tradicional austriaca internamente como té para el tratamiento de reumatismo, gota, infecciones, y fiebre.[3]
F. vulgaris fue descrita por Hill ex Moench y publicado en Methodus Plantas Horti Botanici et Agri Marburgensis : a staminum situ describendi 663. 1794.[4]
Filipendula vulgaris es una especie de la familia de las rosáceas nativa de Europa.
Angerpist (Filipendula vulgaris) on taimeliik roosõieliste sugukonnast angervaksa perekonnast.[1]
Taim kasvab Eestis loodudel, loomännikutes. Taim on Põhja- ja Lääne-Eestis tavaline, ent mujal Eestis on teda harva.[1]
Angerpist (Filipendula vulgaris) on taimeliik roosõieliste sugukonnast angervaksa perekonnast.
Taim kasvab Eestis loodudel, loomännikutes. Taim on Põhja- ja Lääne-Eestis tavaline, ent mujal Eestis on teda harva.
Sikoangervo (Filipendula vulgaris) on angervojen sukuun kuuluva kasvilaji joka kasvaa kuivilla ja paahteisilla paikoilla[1] Euroopassa ja keski- sekä Pohjois-Aasiassa.
Sikoangervo on tavallista sukulaistaan, mesiangervoa (Filipendula ulmaria) paljon pienempi ja sirompi.
Sikoangervo kasvaa usein alle puolimetriseksi ja sen saattaa sekoittaa hienojakoisten lehtiensä takia siankärsämöön. Kukinto on huiskilo ja kukat valkoisia, mutta nuorena joskus punertavia. Juuret ovat osittain mukulamaisesti turvonneita.
Kukkii 2. vuodesta alkaen ja kesä- heinäkuussa.[1] Sikoangervo on lähes tuoksuton.[2]
Säteittäinen, pienehkö kehä jonka leveys 10–15 mm, 5–6-lukuinen. Teriö valkoinen, hiukan punertava. Verhiönliuskat ovat useasti taakäänteisiä ja sisäpinnan tyveltä karvaisia. Heteitä paljon ja erillisiä emejä useita. Kukinto on kerrannaishuiskilo.[2]
Sikoangervon lehdet ovat kierteisesti, korvakkeellisia. Sen alalehdet on lyhytruotisia, läheltä tyveä ruusukemaisesti, 10–20 cm pitkiä, päätöparisia, parilehdykkäisiäliuskaisia. Lehdykkäpareja on paljon ja niiden välissä pieniä välilehdyköitä. Varsilehdet ovat lähes ruodittomia, 0,5–2 cm pitkiä, parijakoisia, isohampaisia, kapeita ja hieman karvaisia.[2]
Sikoangervo on monivuotinen, eikä se leviä helposti ympäristöönsä. Se kasvaa kuivilla kalkkiperäisillä kedoilla, pientareilla, rinneniityillä ja kallioilla.[1] Sen yleisimmät pölyttäjät ovat kärpäset ja mehiläiset.[2] Levinneisyysalue on laaja ulottuen Euroopasta, keski- ja pohjois-Aasiaan.
Suomessa sikoangervoa tavataan Lounais- ja Etelä-Suomessa sekä Hämeessä. Laji on muinaistulokas kaikkialla muualla paitsi Etelä-Savossa ja Etelä-Karjalassa, jossa sitä on tavattu satunnaisena uustulokkaana. Ruotsissa sikoangervoa kasvaa varsin runsaasti, mutta vain etelässä Tukholmaan asti. Norjassa lajia esiintyy maan kaakkoisosissa.
Sikoangervoa tavataan usein rautakauden asutuksen yhteydessä. Sen runsas esiintyminen etelä- ja lounaisrannikon tuntumassa on usein liitetty merenkulkuun ja erityisesti viikinkien tukikohtiin, esimerkiksi Lounais-Suomen muinaisilla satamapaikoilla Sauvossa ja Huttalanmäellä Piikkiössä sekä Ahvenanmaalla. Rautakautisilla linnoilla Lounais-Suomessa sitä tavataan muun muassa Halikossa Rikalan linnavuorella niukasti ja Liedon Vanhalinnan ylätasanteella hyvin runsaasti. Sikoangervoa kasvaa myös vanhojen kartanoiden, kirkkojen ja pappiloiden ympäristöstä, mikä viittaisi myöhempäänkin rohdoskäyttöön.
Etelä-Hämeen eliömaakunnassa se on luokiteltu harvinaiseksi muinaistulokkaaksi ja alueella sitä tavataan vain Someron ja Hauhon kirkonkylällä. Koko Hämeessä kasvi on silmälläpidettävä sekä esiintymisensä että suojelun takia. Sen levinneisyysalueen pohjoisrajat ovat Satakunnassa missä se on harvinainen. Satakunnassa kasvia tavataan ainakin Kokemäen Leikkimäen rautakautisessa kalmistossa. Luonnosta löydettävät kasvustot ovat todennäköisesti merkki vanhasta asutuksesta ja löytötiedot olisi tärkeä ilmoittaa.
Angervot ovat suosittuja lääkekasveja, ja myös sikoangervon juuret ja versot sisältävät parkkiaineita ja salisyylihappoa. 1800-luvulle saakka angervojen juurista, kukista ja lehdistä saatavia rohdoksia käytettiin muun muassa reumatismin ja kihdin lääkkeenä ainakin Saksassa. Lääketieteen professori Elias Tillandzin vuonna 1683 laatiman Turun ja sen ympäristön kasviluettelossa, sikoangervo esiintyy nimellä ”Filipendula saxifraga rubra”.
Sikoangervoa on käytetty myös ravintona sen runsaasti tärkkelystä sisältävien juurien takia. Esimerkiksi merimatkoilla sen juuria on käytetty ravintona, ja kasvi on levinnyt satamapaikoille. Etenkin Ruotsissa juuria on kerätty huonoina satovuosina. Kun vielä siat kulkivat vapaasti kylänraitilla, niiden on kerrottu mielellään kaivaneen sikoangervoa ravinnokseen.
Sikoangervo (Filipendula vulgaris) on angervojen sukuun kuuluva kasvilaji joka kasvaa kuivilla ja paahteisilla paikoilla Euroopassa ja keski- sekä Pohjois-Aasiassa.
Filipendula vulgaris • Filipendule commune
La Spirée filipendule ou Filipendule commune (Filipendula vulgaris) est une plante vivace de la famille des Rosaceae très proche de la reine-des-prés que l'on trouve dans les prés de la plus grande partie de l'Europe et dans le centre et le nord de l'Asie.
Elle mesure de 25 à 50 cm de haut avec des feuilles finement découpées rappelant des fougères et des inflorescences terminales à fleurs blanches qui apparaissent de la fin du printemps au milieu de l'été.
Les feuilles de cette plante forment une rosette basilaire et sont également disposées de manière alterne sur la tige. Les feuilles sont stipulées et celles situées le plus bas sur l’axe sont pétiolées tandis que celles situées en haut de l’axe sont sessiles. Les feuilles sont finement divisées, dentelées, d’un vert foncé et composées de plusieurs folioles[1].
Filipendula vulgaris est une plante formant une inflorescence composée d'un racème de racèmes. Chaque fleur est actinomorphe et formée d’une corolle circulaire de 10-15 mm de diamètre. Les pétales sont généralement de couleur crème et tendent parfois vers un rouge léger. Le nombre de pétales insérés sur le calice est habituellement de 6 chacun mesurant en moyenne 6 à 8 mm de long. L’androcée est formé d’un grand nombre d’étamines, de même que le gynécée qui est formé de plusieurs carpelles. La pollinisation est entomogame ou autogame[2].
La plante fleurit de juin à août[1].
Les fruits de la spirée filipendule sont des akènes plats, droits et velus de 3-4 mm de long et sont généralement regroupés à plusieurs[1]. La dissémination du fruit est épizoochore, c’est-à-dire que les fruits sont transportées sur le pelage ou plumage des animaux[2].
La Filipendula vulgaris est une espèce héliophile ou de demi-ombre se trouvant sur des sols argileux ou limoneux riches en bases, à pH alcalin à légèrement acide. Elle se développe sur des sols secs ou offrant des variations annuelles importantes d’humidité[3].
Cette plante est originaire des plaines calcaire sèches d’Asie et d’Europe. Elle a ensuite été importée sur le continent américain où on la retrouve principalement sur la côte ouest des États-Unis et du Canada. On la retrouve généralement dans les prés et les champs mais aussi dans des milieux plus ombragés du type sous-bois[4],[5].
Filipendula vulgaris est facile à cultiver car elle est vivace robuste et peu exigeante. Elle apprécie une condition d’exposition mi-ombre ainsi qu’un sol riche, légèrement alcalin, humifère et d’humidité moyenne. Cependant, la Spirée filipendule tolère un sol sec et est même considérée comme la filipendula la plus résistante à la sécheresse. Si l’humidité est suffisante, le feuillage peut rester en bon état toute la durée de la croissance mais en cas de dépréciation des feuilles à la fin de l’été, il est conseillé de les couper en retour après la floraison5.
La spirée filipendule est utilisé dans de nombreux pays à des fins thérapeutiques dans des pays tels que la Serbie, l’Ukraine, la Pologne et la Bulgarie. En effet, la poudre extraite de ses racines contenant des flavonoïdes et de l’acide salicylique est utilisée pour soigner des problèmes rénaux, des maux de gorges, des problèmes respiratoires et la congestion. La présence de tanin dans ses racines permet également d’apaiser des maux de ventre et diarrhée. Le thé fait à partir des feuilles contenant de l’acide salicylique est utilisé pour calmer les yeux endoloris et nettoyer les plaies. Ainsi cette plante possède des propriétés antipyrétiques, anti-inflammatoires, analgésiques et antirhumatismales[6].
Planche botanique
Inflorescence
Fleurs
Feuilles
Filipendula vulgaris • Filipendule commune
La Spirée filipendule ou Filipendule commune (Filipendula vulgaris) est une plante vivace de la famille des Rosaceae très proche de la reine-des-prés que l'on trouve dans les prés de la plus grande partie de l'Europe et dans le centre et le nord de l'Asie.
Elle mesure de 25 à 50 cm de haut avec des feuilles finement découpées rappelant des fougères et des inflorescences terminales à fleurs blanches qui apparaissent de la fin du printemps au milieu de l'été.
Planda ceartingearach ilbhliantúil a fhásann 80 cm ar airde, dúchasach don Eoraip, iarthar na hÁise agus tuaisceart na hAfraice. Na fréamhacha tiúbrach. Na duilleoga cleiteach, le péirí duilleoigíní idir 8-20 péire duilleog mór. Na bláthanna sé-pheitealach, na seipil athfhillte, bánbhuí le daithnín corcra, ag déanamh maise neamhrialta foirceanta. Na cairpéil díreach.
Dulkata smjetanka (Filipendula vulgaris, syn. Filipendula hexapetala[2]) je rostlina ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
Dulkata smjetanka je wjacelětna rostlina, kotraž docpěje wysokosć wot 30 hač 60 (90) cm. Čerstwe zelo je glykosidow dla słabje jědojte.
Jednotliwe korjenje su dulaće stołstnjene a słuža rostlinje jako składowanski organ.
Paproćojte łopjena su na woběmaj stronomaj zelene, pjerite z 21-81 hrubje zubatymi łopjenami.
Kćěje wot junija hač julija. Wona ma zwjetša 6 kćenjowe łopješka, kotrež docpěja dołhosć wot 5 hač 10 cm. Jeje krónowe łopješka zwonka zwjetša su čerwjenojte. Běłe kćenja steja w njeprawych wokołkach.
Někotre zahrodne warjetety njesu róžojte kćenja.
Płody su kosmate, rune a zrunane.
Wona rosće na suchich łukach, w kerčinach, na lěsowych kromach a swětłych lěsach.
Rostlina je w Europje a w Aziji rozšěrjena.
Dulkata smjetanka (Filipendula vulgaris, syn. Filipendula hexapetala) je rostlina ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
Pievinė vingiorykštė (Filipendula vulgaris) – erškėtinių (Rosaceae) šeimos, vingiorykščių (Filipendula) genties augalas. Paplitęs Europoje, vidurio ir šiaurės Azijoje.
Aukštis 30-60 cm. Lapai pražanginiai, smulkūs. Žiedynas baltas, susitelkęs šluotelėje, žydi birželio-liepos mėnesiais. Pievinė vingiorykštė auga sausose pievose, saulėtuose šlaituose.
Lielziedu vīgrieze (Filipendula vulgaris) ir rožu dzimtas lakstaugs.
Lielziedu vīgrieze ir daudzgadīgs, līdz 1 m gars lakstaugs. Saknes ar gumveidīgiem paresninājumiem. Stublājs stāvs un kails. Lapas ar 10-30 pāriem sīku, sēdošu plūksnu. Lapiņu mala smailzobaina. Piezemes lapas ar kātu, stublāja lapas sīkākas, sēdošas. Ziedi vairogveidīgā skarā stublāja galotnē. Skaras zari stāvi. Ziedi balti, lielāki nekā Parastās vīgriezes. Zied jūnijā, jūlijā.
Raksturīga suga sausās pļavās.
Tā ir plaši izplatīta Eiropā, Āzijā. Aug arī dažviet Ziemeļāfrikā un ieviesta Ziemeļamerikā.[1] Diezgan bieži sastopama visā Latvijas teritorijā.
Lielziedu vīgrieze (Filipendula vulgaris) ir rožu dzimtas lakstaugs.
De knolspirea (Filipendula vulgaris; synoniem: Filipendula hexapetala) is een vaste plant uit de rozenfamilie (Rosaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en zeer sterk afgenomen. Deze plant is in Nederland wettelijk beschermd sinds 1 januari 2017 door de Wet Natuurbescherming. De soort wordt ook als sierplant gebruikt. De Nederlandse naam is afgeleid van het knolvormend vermogen van de plant. De wortelknollen zijn eetbaar.
De plant wordt 30 tot 60 cm hoog. De wortels vormen eivormige knollen. De bladeren zijn afgebroken geveerd en hebben minimaal acht paar, tot 2 cm lange, gezaagde blaadjes. Het eindstandige blaadje is meestal niet groter dan de andere blaadjes
De knolspirea bloeit van juni tot september met roomwitte, van onderen purperroze, bloemen. De plant heeft meestal zes 5-9 mm lange kroonbladen. De soort groeit vooral op vrij droge plaatsen, hooi- en weilanden, wegbermen en bosranden.
De rechte vruchtjes zijn behaard.
De knolspirea is een waardplant voor verschillende insecten, waaronder vlinders en bladmineerders.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Filipendula vulgaris op Wikimedia Commons. De knolspirea (Filipendula vulgaris; synoniem: Filipendula hexapetala) is een vaste plant uit de rozenfamilie (Rosaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en zeer sterk afgenomen. Deze plant is in Nederland wettelijk beschermd sinds 1 januari 2017 door de Wet Natuurbescherming. De soort wordt ook als sierplant gebruikt. De Nederlandse naam is afgeleid van het knolvormend vermogen van de plant. De wortelknollen zijn eetbaar.
De plant wordt 30 tot 60 cm hoog. De wortels vormen eivormige knollen. De bladeren zijn afgebroken geveerd en hebben minimaal acht paar, tot 2 cm lange, gezaagde blaadjes. Het eindstandige blaadje is meestal niet groter dan de andere blaadjes
De knolspirea bloeit van juni tot september met roomwitte, van onderen purperroze, bloemen. De plant heeft meestal zes 5-9 mm lange kroonbladen. De soort groeit vooral op vrij droge plaatsen, hooi- en weilanden, wegbermen en bosranden.
De rechte vruchtjes zijn behaard.
De knolspirea is een waardplant voor verschillende insecten, waaronder vlinders en bladmineerders.
Knollmjødurt (Filipendula vulgaris) er en plante i rosefamilien.
Den er flerårig urt med opprett stengel, og ligner slektningen mjødurt, men blir ikke så høy, maksimalt 50 cm. Stilken er nesten bladløs, og de fleste bladene sitter i en rosett ved marka. Bladene er finnete med 8–25 par avlange, tannete småblad. Blomstene er kremgule, men purpur på undersiden og i knopp; de sitter i uregelmessige blomsterstander på enden av stengelen. Det er som regel 6 kronblad. Røttene har mørke knoller. Plantedeler som knuses dufter av metylsalisylat. Planten vokser på tørre bakker, gjerne på kalkgrunn.[2][3]
Knollmjødurt finnes i Mellom- og Sør-Europa, Nord-Afrika, Sørvest-Asia og Vest-Sibir.[3]I Norge vokser den på Østlandet fra Østfold og muligens Telemark nordover til Oslo-området og Ringerike. Funn ved Kristiansand, Levanger og enkelte andre steder kan skyldes spredning med grasfrø.[1]
Blomster
Blad
Avblomstret plante
Knollmjødurt (Filipendula vulgaris) er en plante i rosefamilien.
Den er flerårig urt med opprett stengel, og ligner slektningen mjødurt, men blir ikke så høy, maksimalt 50 cm. Stilken er nesten bladløs, og de fleste bladene sitter i en rosett ved marka. Bladene er finnete med 8–25 par avlange, tannete småblad. Blomstene er kremgule, men purpur på undersiden og i knopp; de sitter i uregelmessige blomsterstander på enden av stengelen. Det er som regel 6 kronblad. Røttene har mørke knoller. Plantedeler som knuses dufter av metylsalisylat. Planten vokser på tørre bakker, gjerne på kalkgrunn.
Knollmjødurt finnes i Mellom- og Sør-Europa, Nord-Afrika, Sørvest-Asia og Vest-Sibir.I Norge vokser den på Østlandet fra Østfold og muligens Telemark nordover til Oslo-området og Ringerike. Funn ved Kristiansand, Levanger og enkelte andre steder kan skyldes spredning med grasfrø.
Multimedia w Wikimedia Commons Wiązówka bulwkowa, syn. wiązówka bulwkowata (Filipendula vulgaris) – gatunek rośliny należący do rodziny różowatych. Jest gatunkiem eurosyberyjskim, występuje od północno-zachodniej Afryki, Europy południowej i środkowej po Syberię[2]. W Polsce gatunek rodzimy, rozpowszechniony, lokalnie rzadki.
Bylina, hemikryptofit. Kwitnie od czerwca do lipca[3]. Rośnie w miejscach słonecznych lub półcienistych, na glebach przeciętnych, ciężkich. Jako jedyny gatunek wiązówek rośnie na suchych stanowiskach, z dala od wody[4], w cieplejszych lasach, na suchszych, trawiastych zboczach na niżu i w niższych położeniach górskich[3]. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla klasy (Cl.) Festuco-Brometea[5].
Wiązówka bulwkowa, syn. wiązówka bulwkowata (Filipendula vulgaris) – gatunek rośliny należący do rodziny różowatych. Jest gatunkiem eurosyberyjskim, występuje od północno-zachodniej Afryki, Europy południowej i środkowej po Syberię. W Polsce gatunek rodzimy, rozpowszechniony, lokalnie rzadki.
Filipendula vulgaris é uma espécie de planta com flor pertencente à família Rosaceae.[1]
A autoridade científica da espécie é Moench, tendo sido publicada em Methodus Plantas Horti Botanici et Agri Marburgensis : a staminum situ describendi 663. 1794..
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental e no Arquipélago dos Açores.
Em termos de naturalidade é nativa de Portugal Continental e introduzida no Arquipélago dos Açores.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Filipendula vulgaris é uma espécie de planta com flor pertencente à família Rosaceae.
A autoridade científica da espécie é Moench, tendo sido publicada em Methodus Plantas Horti Botanici et Agri Marburgensis : a staminum situ describendi 663. 1794..
Aglica (Filipendula vulgaris) este o plantă perenă din familia Rosaceae, specie înrudită cu crețușca (Filipendula ulmaria)[1].
Carte · 
Categorie · 
Portal · 
WikiProiect Aglica (Filipendula vulgaris) este o plantă perenă din familia Rosaceae, specie înrudită cu crețușca (Filipendula ulmaria).
Brudbröd (Filipendula vulgaris) är en art i familjen rosväxter.
Brudbröd är lätt igenkänd på de starka och sega rötternas tjocka, kulformiga uppsvällningar, hårda men dock något köttiga knölar, som magasinerar vatten för torra perioder och mot hösten blir mjukare och tämligen välsmakande. För deras skull bökar svinen upp jorden, varav växten fått en mängd benämningar, exempelvis:
Blommorna är väldoftande på grund av sitt innehåll av metylsalicylat.
I trädgårdar odlas ibland sorterna 'Multiplex' ('Plena') som har fyllda blommor och 'Rosea' med rosa blommor.
Brudbröd förväxlas ibland med älggräs, Filipendula ulmaria L.
Arten förekommer i Europa till västra Sibirien och Turkiet, samt i nordvästra Afrika. Enstaka fynd i Nordamerika, men arten är inte ursprunglig där,
I Sverige går den i norr endast till Dalarna och Hälsingland; i Norge finns den endast i syd-östra hörnet; i Danmark på Sjælland och i norra Jylland, samt i Finland endast i det sydvästra hörnet.
Brudbröd är en allmän karaktärsväxt för torra, solöppna ängsbackar, där den rikligt blommar i början av juli eller något före gulmåran.
De näringsrika rotknölarna är ätbara, vilket ibland uppmärksammas i överlevnadskurser.
Av malda rotknölar kan nödbröd bakas, vilket är anledning till namnet brudbröd. Hur ledet brud skall förklaras är däremot oklart. Noteras kan emellertid att det tyska namnet för brudbröd är Kleines Mädesüß, ungefär Lilla sötnosen i betydelsen ung flicka. Detta kan kanske antyda ett sammanhang med en brud (gemensam etymologisk rot långt tillbaka i tiden).
I somliga trakter lär brudbröd ha insamllats för att ge smak åt vissa maträtter.[4] Om exempelvis brudbrödblommor kokas i mjölk får mjölken god smak, antagligen p.g.a. blommornas innehåll av metylsalicylat. (Detta ämne används f ö även för att ge smak åt vissa sorters tuggummi.)
Wikimedia Commons har media som rör Brudbröd.
Місцеві назви — лабазник, таволга, балабан тощо.
Багаторічна трав'яниста рослина родини розових (Rosaceae) 30-80 см заввишки з тонким кореневищем, з веретеноподібними або майже кулястими бульбами. Стебло одне або кілька, прямостояче, нерозгалужене, слабооблистнене.
Прикореневі листки зібрані в розетку, переривчастоперисторозсічені, мають до 20 пар видовжених, глибоконадрізаних або перистозубчастих бокових часток. Стеблові листки чергові, нечисленні, з великими прилистками, що зрослися з черешками. Квітки дрібні, двостатеві, правильні, зібрані в кінцеву багатоквіткову волоть. Оцвітина подвійна, шестипелюсткова, чашечка вільна. Віночок білий, з вільних, зовні рожевих пелюсток. Тичинок багато, майже стільки, скільки і пелюсток. Маточок 5-15, зав'язь верхня. Плід — складна листянка.
Цвіте у червні — липні.
Гадючник шестипелюстковий росте у мішаних лісах на галявинах, узліссях, у чагарниках. Рослина тіньовитривала. Поширений по всій Україні, крім Карпат і південних районів Степу. Райони заготівель — Лісостеп, південне Полісся. Охороняється в багатьох областях України.[1]
Лікарська, харчова, медоносна, дубильна, фарбувальна й декоративна рослина.
У науковій медицині використовують кореневища з 3 коренями гадючника шестипелюсткового як в'яжучий, потогінний і сечогінний засіб. Кореневища і корені містять глікозид гаультерин.
У народній медицині всю рослину використовують як сечогінний засіб при нирковокам'яній хворобі. Застосовують також квітки, траву і кореневища з коренями гадючника в'язолистого. Чай з квіток п'ють як сечогінний засіб при нефритах, хворобах сечового міхура, ревматизмі, подагрі, а також при болях у шлунку. Траву використовують як потогінне і сечогінне, при укусах собак.
Корінь гадючника в'язолистого містить метилсаліцилову ефірну олію, тому його застосовують для лікування ревматизму, різних катарів, геморою, для промивання гнійних ран, клізм при проносах, для компресів на довго незагоювані рани, фістули, виразки, чиряки.
Трава гадючника в'язолистого містить ефірну олію з саліциловим альдегідом, метилсаліцилову ефірну олію, вільну саліцилову кислоту, дубильні речовини, віск, жир і вітамін С (300 мг%).
У гомеопатії препарати з гадючника в'язолистого застосовують для лікування ревматизму і подагри.
Гадючник в'язолистий — гарна танідоносна рослина. Корені його містять від 11,3 до 15 % дубильних речовин, листки — від 6,5 до 20,6 %, стебла від 2,4 до 3,7 %. За дубильними якостями екстракт гадючника не відрізняється від екстрактів дуба і верби. Знаряддя рибного лову, видублені екстрактом гадючника, довше експлуатуються і менше загнивають. Гадючник шестипелюстковий містить менше дубильних речовин: у коренях — 8,6-0,8 %, у листках і квітках — 8,4-22,4 % , у стеблі — 2,3 % .
Листки й квітки гадючника в'язолистого дають жовту фарбу, а з квасцями — чорну. Останнім часом у квітках знайдено фітонциди.
Обидва види гадючника декоративні рослини. Вони придатні для насаджень на узліссях, відкритих ділянках у парках і лісопарках, а також уздовж шосейних доріг і залізниць.
Квітки обох видів гадючника використовують як сурогат чаю, в Скандинавії — для ароматизації пиво і вина.
Кореневі бульби гадючника шестипелюсткового, що містять багато крохмалю, вживають в їжу. На Кавказі коріння викопують восени або напровесні - до початку рості, очищають від шкірки і варять у солоній воді. На смак нагадують виварені фрукти з узвару. В Кореї та на узбережжі Японського моря й Татарської протоки коріння їдять сирим і вареним. Раніше удегейці заготовляли корені на зиму.
Навесні молоді соковиті, дещо кислуваті на смак листки разом з черешками вживають для приготування юшок, зелених борщів, окрошки.[2]
Обидва види — добрі літні медоноси і пилконоси, бджоли збирають з них багато меду і пилку.
Кореневища з коренями гадючника шестипелюсткового заготовляють восени (вересень — жовтень) або рано навесні до початку відростання (квітень) . Викопують їх лопатами, струшують землю, секаторами обрізують від них стебла і зразу ж миють у холодній воді. Сушать сировину на горищах під залізним дахом або під навісами з гарною вентиляцією, розстеливши шаром 3-5 см на папері або тканині. Пакують у мішки по 30 кг або в тюки по 50 кг. Упаковану сировину зберігають у сухих, добре провітрюваних приміщеннях на стелажах.
Квіти
Квіти
Листя
Сорт Мультиплекс
Filipendula vulgaris là loài thực vật có hoa trong họ Hoa hồng. Loài này được Moench mô tả khoa học đầu tiên năm 1794.[1]
_plant.JPG)
Bài viết liên quan đến phân họ Hoa hồng này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Filipendula vulgaris là loài thực vật có hoa trong họ Hoa hồng. Loài này được Moench mô tả khoa học đầu tiên năm 1794.
Filipendula vulgaris Moench, 1794
Синонимы
Та́волга обыкнове́нная, или Лаба́зник обыкновенный, или Лабазник шестилепестко́вый (лат. Filipéndula vulgáris) — растение семейства Розовые (Rosaceae), типовой вид рода Таволга. Растение также известно под названием Земляные орешки[2].
Ареал — Европа (кроме арктических и южных районов[2]), Турция, Сирия, Марокко. На территории России произрастает на Урале, Алтае, Дальнем Востоке, Камчатке, Сахалине[3], в центральных и южных районах европейской части[2].
Растёт на недостаточно увлажнённых почвах — на лугах, лесных опушках, полянах, степных склонах.
Корневище с клубневидными утолщениями («орешками») на корнях.
Стебель прямой, тонкий, высотой 80 см.
Листья в прикорневой розетке, перистые.
Цветки мелкие, белые или беловатые, шестилепестные. Соцветия многоцветковые, щитковидно-метельчатые.
Плоды — опушённые листовки.
Цветёт в июне — июле. Плоды созревают в июле — августе.
Корневище содержит флавоноиды, гликозид гаультерин, дубильные вещества, много крахмала и небольшое количество аскорбиновой кислоты. В надземной части обнаружены эфирное масло, следы синильной кислоты; в семенах — 6 % жирного масла; в листьях — 0,25—0,29 % аскорбиновой кислоты, каротин, таниды.
Богатые крахмалом корневые клубни съедобны, имеют приятный вкус. Цветки, содержащие эфирное масло, используют как суррогат чая, для ароматизации пива и вина[2].
Хороший летний медонос, даёт много нектара и пыльцы.
Растение очень декоративно во время цветения.
Сельскохозяйственными животными на пастбищах поедается плохо, в сене — лучше. Клубни служат кормом кабанам[2].
В качестве лекарственного сырья используют корневище и корень таволги обыкновенной (лат. Rhizoma et radix Filipendulae hexapetalae). Сырьё заготавливают осенью. Растение обладает вяжущим и мочегонным действием, его применяют при воспалениях слизистой оболочки желудочно-кишечного тракта, заболеваниях почек и мочевыводящих путей. Корни входят в состав сбора по прописи М. Н. Здренко, применяемого при папилломатозе мочевого пузыря, анацидном гастрите и язвенной болезни желудка.
В народной медицине растение использовали как слабовяжущее, при язвенной болезни желудка, эпилепсии, укусах бешеных собак, при мочекаменной болезни, мигрени, кожных болезнях, связанных с нарушением обмена веществ, укусах ядовитых змей, как кровоостанавливающее средство при маточных кровотечениях, при белях, геморрое, ревматизме.
Та́волга обыкнове́нная, или Лаба́зник обыкновенный, или Лабазник шестилепестко́вый (лат. Filipéndula vulgáris) — растение семейства Розовые (Rosaceae), типовой вид рода Таволга. Растение также известно под названием Земляные орешки.
土庄绣线菊（学名：Spiraea pubescens）为蔷薇科绣线菊属下的一个种。
.jpg)
.jpg)
_leaves.JPG)
.jpg)
Karte mit allen verlinkten Seiten: 
.jpg)
_Filipendula_vulgaris_-_Inflorescence.jpg)
_flowers.JPG)
_leaves.JPG)
_leaves.JPG)
|access-date=中的日期值 (帮助)
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
