Arbutus ye un xéneru de la familia Ericaceae con unes 11 especies aceptaes, de les más de 100 descrites,[1] d'árboles y parrotals natives de les rexones templaes del Mediterraneu, Europa occidental y Norteamérica. Delles de les especies son llargamente cultivaes como plantes ornamentales fuera del so hábitat natural.
Son árboles a parrotales; corteza esprendiéndose en hojuelas grandes, que permanecen namái nes partes vieyes de los tueros. Fueyes alternes, perennes, peciolaes, coriáceas, la nervadura eucamptódroma, los márxenes enteros o finamente serraos. Inflorescencies terminales en recímanos arrexuntaos; brácteas florales tempranamente endurecíes; pedicelos continuos cola mota; bractéolas 2, basales. Flores 5-meres, ensin arume, la estivación inxerida; llobos de la mota llibres; corola urceolada, constriñéndose escontra la metá y enchiéndose simultáneamente; estambres 10, iguales; filamentos distintos, iguales, espandíos na parte inferior escontra una base vellosa enchida, el conectivo dacuando enllargáu escontra una nala membranácea sagitada estendiéndose percima del ápice de l'antera; anteres espolonadas, el ápice dehiscente por poros elípticos subterminales, con texíu de desintegración; polen ensin filos de viscina; ovariu súpero. Frutos en bagues, aspru-tuberculadas, glabras o peloses; granes marrones, parcialmente enfiñíes nuna llibradura carnosa.[2]
El xéneru foi descritu por William Jackson Hooker y publicáu en Icones Plantarum 3: ad t. 243. 1839.[2]
Un recién estudiu nel que s'analizó l'ADN ribosomal de Arbutus y los sos xéneros emparentaos suxuren que les especies de la Cuenca mediterránea nun tán bien estrechamente emparentaes coles norteamericanes y que la dixebra ente los dos grupos producir ente los periodos del Paleógeno y el Neógeno.
Los miembros d'esti xéneru son alimentu de delles especies de lepidópteros, incluyida la mariposa emperador.
.
Arbutus ye un xéneru de la familia Ericaceae con unes 11 especies aceptaes, de les más de 100 descrites, d'árboles y parrotals natives de les rexones templaes del Mediterraneu, Europa occidental y Norteamérica. Delles de les especies son llargamente cultivaes como plantes ornamentales fuera del so hábitat natural.
Nota: Delles especies de los xéneros Epigaea, Arctostaphylos y Gaultheria taben enantes clasificaes nel xéneru Arbutus.Çiyələk ağacı (lat. Arbutus) - erikakimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Çiyələk ağacı (lat. Arbutus) - erikakimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Arbutus és un gènere de plantes amb flors dins la família ericàcia. És natiu de la conca del Mediterrani, oest d'Europa i Amèrica del Nord. Consta de 14 espècies i a Europa dues l'arboç (Arbutus unedo) i l'arboç grec (A. andrachne) que s'hibriden de forma natural.
Arbutus són arbres petits o arbusts amb l'escorça vermella i fruits comestibles.[1] El desenvolupament del fruit es retarda uns cinc mesos després de la pol·linització i les flors apareixen l'any previ a la maduració del fruit.
El gènere resulta parafilètic i les espècies meditarrànies (Arbutus unedo i A. andrachne) estan més relacionada amb els gèneres Arctostaphylos, Arctous, Comarostaphylis, Ornithostaphylos i Xylococcus que a les espècies nord-americanes, la divisió va ocórrer entre el Paleogen i el Neogen.[2]
Les espècies d'Arbutus són aliment de certs lepidòpters com Pavonia pavonia.
Arbutus menziesii—
Arbutus menziesii—
Arbutus menziesii—escorça
Arbutus unedo—Còrsega
Arbutus unedo—
Arbutus menziesii — tronc
Arbutus és un gènere de plantes amb flors dins la família ericàcia. És natiu de la conca del Mediterrani, oest d'Europa i Amèrica del Nord. Consta de 14 espècies i a Europa dues l'arboç (Arbutus unedo) i l'arboç grec (A. andrachne) que s'hibriden de forma natural.
Genws o blanhigion blodeuol yn nheulu'r Ericaceae yw Arbutus. Mae'n cynnwys sawl rhywogaeth o goed a llwyni bythwyrdd a geir mewn rhanbarthau tymherus, cynnes yng Ngogledd America, Gorllewin Ewrop ac o gwmpas y Môr Canoldir.
Planika (Arbutus) je rod rostlin z čeledi vřesovcovité. Jsou to stálezelené stromy nebo keře s nápadně červenou borkou a jednoduchými, střídavými, tuhými listy. Květy jsou pětičetné, uspořádané ve svazečcích nebo hroznech, plodem je bobule. Rod zahrnuje 12 druhů a je rozšířen v teplých oblastech Eurasie a Severní Ameriky. V Evropě rostou dva druhy, planika obecná a planika drobnoplodá. Do střední Evropy žádný z těchto druhů nezasahuje. Plody planiky obecné jsou využívány jako ovoce a vyrábějí se z nich alkoholické nápoje. Planiky mají význam v medicíně a poskytují výhřevné dřevo. V subtropických oblastech jsou pěstovány jako okrasné dřeviny, v podmínkách střední Evropy však nejsou zimovzdorné.
Planiky jsou vzpřímeně rostoucí, stálezelené stromy nebo keře s červenou nebo rezavě hnědou kůrou, odlupující se v tenkých plátech. Některé druhy mohou mít vlivem působení periodických požárů vegetace zduřenou bázi kmene. Listy jsou jednoduché, kožovité, s vejčitou nebo eliptickou, celokrajnou nebo na okraji jemně či řídce zubatou čepelí. Květy jsou oboupohlavné, pětičetné, uspořádané ve svazečcích nebo hroznech. Kalich je vytrvalý, složený z 5 na bázi srostlých lístků. Koruna je srostlá, smetanová až nažloutlá, baňkovitá. Tyčinek je 10, jsou volné a nevyčnívají z květů. Semeník obsahuje 5 komůrek a nese čnělku zakončenou hlavatou bliznou. Plodem je oranžově až tmavě červená, šťavnatá bobule, obsahující 1 až 5 semen. Plody jsou na povrchu pokryté kuželovitými výrůstky.[1]
Listy planiky Menziesovy
Detail květenství planiky kanárské
Plody planiky obecné
Rod planika zahrnuje 12 druhů. Je rozšířen ve Středomoří, západní Evropě, jihozápadní Asii, západních oblastech Severní Ameriky, Mexiku a Střední Americe. Centrum rozšíření je v Mexiku, kde roste 8 druhů, z toho 4 endemické. Planika kanárská je endemit Kanárských ostrovů, druh Arbutus pavarii je endemit Libye.[2]
V Evropě rostou dva druhy. Planika obecná je rozšířena v celém Středomoří a některých částech západní Evropy (Francie, jihozápadní Irsko). Planika drobnoplodá se vyskytuje v jihovýchodní Evropě a na Krymu. Oba druhy rostou také v jihozápadní Asii. V Řecku, kde se areály obou druhů protínají, se vyskytuje i spontánní kříženec, planika rudokorá (A. x andrachnoides)[3] V Severní Americe rostou 3 druhy. Vyskytují se v západních a středojižních oblastech USA, pouze planika Menziesova zasahuje i do jihozápadní Kanady. Druh Arbutus xalapensis zasahuje jako jediný i do Střední Ameriky (Guatemala, Nikaragua, Honduras).[4][2]
Květy planiky Arbutus xalapensis (syn. A. peninsularis) jsou specializovány na opylování kolibříkem pruholícím (Hylocharis xantusi).[5] V rámci rodu je uváděno také opylování netopýry.[6] Plody planik tvoří významnou součást potravy plodožravých ptáků, ve Středomoří např. drozda zpěvného a sojky obecné.[7] Ve Středomoří je planika obecná živnou rostlinou housenek krásného babočkovitého motýla ostruháka jižního (Charaxes jasius). V Severní Americe poskytují planiky potravu housenkám lišaje Sphinx perelegans a řady druhů martináčů (Antheraea polyphemus, Citheronia splendens, Hyalophora euryalus, Hylesia continua, Saturnia mendocino, Saturnia pavonia a Saturnia walterorum).[8]
Planiky jsou zajímavé tím, že mají dva odlišné způsoby růstu v závislosti na světelných podmínkách. Při dostatku světla rostou keřovitě a větví se sympodiálně, zatímco ve stinném prostředí mají monopodiální větvení a stromovitý růst s hlavním kmenem.[9]
Ostruhák jižní (Charaxes jasius)
Housenka martináče Citheronia splendens
Rod Arbutus má podobně jako rod Arctostaphylos a zástupci podčeledi Pyroloideae zvláštní typ mykorhizy, který byl popsán jako arbutoidní mykorhiza. Podílejí se na ní stopkovýtrusné houby. Jedná se v podstatě o endomykorhizu, která však vykazuje některé podobnosti s ektomykorhizou.[10]
Rod Arbutus je v rámci čeledi Ericaceae řazen do podčeledi Arbutoideae. Výsledky fylogenetických studií ukazují, že rod není v současném pojetí monofyletický a americké druhy tvoří samostatnou vývojovou linii, představující bazální větev podčeledi Arbutoideae.[11] V budoucnu budou pravděpodobně vyčleněny do nového rodu, tato změna taxonomie však dosud nebyla provedena.
Planiky jsou ceněné subtropické okrasné dřeviny. Svrchní vrstva kůry kmene a větví se s přibývajícím věkem loupe a odkrývá hladkou, červeně zbarvenou vnitřní kůru. Ozdobné je i olistění, plody a květy. Mezi nejčastěji pěstované druhy náleží planika obecná, planika rudokorá a americká planika Menziesova.[13] Rostliny preferují plné výsluní a vyžadují úživnou, dobře propustnou půdu. Planika Menziesova je kyselomilná. Množí se polovyzrálými řízky odebíranými v pozdním létě nebo podzimním výsevem.[14]
Některé druhy mají význam v medicíně. Plody a listy planiky obecné a planiky drobnoplodé jsou využívány jako antiseptikum, diuretikum, antioxidant a laxativum, mají také antibiotické a svíravé účinky. Severoamerická planika Menziesova slouží jako emetikum, odvar z kůry je zevně používán na různé kožní neduhy a zranění. Planika obecná je také užívána ke snížení arteriální hypertenze.[15] Dřevo planik je velmi výhřevné a dlouho hoří. Jako stavební dřevo nemá význam, protože z něj nelze vyrobit rovné trámy. Vyrábí se z něj kvalitní dřevěné uhlí.[16]
Sklizené plody planiky obecné
Zákusek s plody planiky obecné
Řecký likér z plodů planiky
Severoamerické planiky jsou nazývány „Madrones“, podle španělského výrazu madroño. Evropské druhy jsou označovány jako „jahodové stromy“ podle podobnosti jejich plodů s jahody. Planikový strom tvoří součást erbu (medvěd a jahodový strom) města Madrid ve Španělsku. V centru města na náměstí Puerta del Sol se nachází socha medvěda pojídajícího ovoce ze stromu Madroño (planika). Obraz se zobrazuje na znacích, symbolech města, taxi, poklopech, vchodech a v jiné městské infrastruktuře. Triptych autora Hieronymuse Bosche Zahrada pozemských rozkoší byl uváděn v inventářích španělské koruny jako „obraz s plody planiky“.
V irském folkloru je hon na bílou laň symbolem hledání moudrosti a staří Irové věřili, že by se posvátná srna mohla snad nacházet pod přístřeškem z planiky.[16]
Planika v erbu Madridu
Medvěd s planikou na náměstí Puerta del Sol v Madridu
Hieronymus Bosch: Zahrada pozemských rozkoší
Planika na známce k 150letému výročí botanické zahrady, SSSR
Obrázky, zvuky či videa k tématu planika ve Wikimedia Commons
Planika (Arbutus) je rod rostlin z čeledi vřesovcovité. Jsou to stálezelené stromy nebo keře s nápadně červenou borkou a jednoduchými, střídavými, tuhými listy. Květy jsou pětičetné, uspořádané ve svazečcích nebo hroznech, plodem je bobule. Rod zahrnuje 12 druhů a je rozšířen v teplých oblastech Eurasie a Severní Ameriky. V Evropě rostou dva druhy, planika obecná a planika drobnoplodá. Do střední Evropy žádný z těchto druhů nezasahuje. Plody planiky obecné jsou využívány jako ovoce a vyrábějí se z nich alkoholické nápoje. Planiky mají význam v medicíně a poskytují výhřevné dřevo. V subtropických oblastech jsou pěstovány jako okrasné dřeviny, v podmínkách střední Evropy však nejsou zimovzdorné.
Jordbærtræ (Arbutus) er en slægt med ca. 10 arter, som er udbredt i Europa, Nordamerika, Mellemamerika og Sydamerika[1]. Det er stedsegrønne træer eller buske med glat og afskallende, rødbrun til grå bark. Bladene er spredtstillede, hele, stilkede og læderagtige. Bladranden er hel eller savtakket, og oversiden er blank. Blomsterne er samlet i endestillede stande. De enkelte blomster er 5-tallige med krukkeformet, hvid eller rød krone. Frugterne er bær med vortet skind og mange frø.
Beskrevne arter
Die Erdbeerbäume (Arbutus), auch westlicher Hagapfel, Landbeere, Meerkirsche oder Sandbeere[1] genannt, sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Heidekrautgewächse (Ericaceae). Sie umfasst elf Arten und findet sich hauptsächlich in Mittelamerika und dem Mittelmeerraum.
Erdbeerbäume sind immergrüne Bäume oder Sträucher mit glatter, abblätternder, meist rötlich brauner bis grau gescheckter Rinde. Die einfachen, ganzrandigen oder gesägten, oberseitig glänzenden, ledrigen und gestielten Laubblätter sind wechselständig angeordnet.[2]
Die meist fünfzähligen weißen bis roten Blüten bilden endständige Rispen.[2] Die Krone ist krugförmig, die Kronlappen kurz. Die 10 Staubfäden sind am Ansatz geschwollen, die Staubbeutel haben an der Spitze einen Auswuchs, die Pollen bilden Tetraden. Die Narbe ist schwach gelappt, die Fruchtknoten sind papillös, die Fruchtblätter haben zwei bis mehrere Samenanlagen. Als Früchte werden warzige, mehlige, mehrsamige Beeren gebildet.[2] Die Samen enthalten einen spatelförmigen Embryo.[3]
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 13.[4]
Die Arten der Gattung Arbutus sind von der Westküste Nordamerikas über Mittelamerika bis Nicaragua sowie im Mittelmeerraum und den Kanarischen Inseln in Gebieten mit Jahreszeitenklima verbreitet.[3] In Mittelamerika werden Höhenlagen bis 3100 Meter erreicht.[5] Keine Art ist in Mitteleuropa winterhart.[2][3]
Die roten, fleischigen Früchte (spanisch madroños) schmecken süßsauer und mehlig. Sie werden hauptsächlich zu Wein, seltener zu Likör, und zu Konfitüre sowie Fruchtgelee verarbeitet. Aus der Frucht des Westlichen Erdbeerbaums wird in Portugal der Schnaps Medronho gewonnen. Sie enthalten im Mittel 250 mg Vitamin C pro 100 g Fruchtfleisch[1] und sind reich an Kohlenhydraten und Ballaststoffen.[6] Eine weitere typische Nutzung des Erdbeerbaumes ist die Gewinnung eines bitteren Honigs – italienisch: Miele Amaro. Es ist eine der außergewöhnlichsten Honigsorten überhaupt, weil er in seiner dunklen Erscheinungsform tatsächlich bitter schmeckt. Er ist, von der gewonnenen Menge, ein seltener und damit wertvoller Honig. Da die Blüte des Baumes erst im Spätherbst zwischen Oktober und Januar erfolgt und die Aktivität der Bienen, die sich schon auf die Winterzeit vorbereiten, stark reduziert ist, können nur geringe Mengen Honig gewonnen werden. Eine wesentliche Herkunft ist Sardinien, insbesondere in der wilden Barbagia, wo es ganze Erdbeerbaumwälder gibt, mit z. T. mächtigen, jahrhundertealten Bäumen.
Die Gattung Arbutus gilt als paraphyletisch, sie zerfällt in zwei Kladen entlang ihrer geografischen Verbreitung, also zum einen in eine neuweltliche, zum anderen eine altweltliche Klade, die näher mit Arctostaphylos und anderen Gattungen verwandt sind als mit den neuweltlichen Erdbeerbäumen.[7]
Sie umfasst elf Arten:
Neuweltliche Arten:[7]
Die Erdbeerbäume (Arbutus), auch westlicher Hagapfel, Landbeere, Meerkirsche oder Sandbeere genannt, sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Heidekrautgewächse (Ericaceae). Sie umfasst elf Arten und findet sich hauptsächlich in Mittelamerika und dem Mittelmeerraum.
La arbutos composa un jenera de 12 spesies de planta florinte en la familia Ericaceae, nativa a rejiones temperada de la Mediteraneo, Europa ueste, la Isola Canario, e America Norde. La nomi ia es de la latina, e refere a la spesie Arbutus unedo.
Arbutos es arbores o arboretas peti con cortex roja e despelinte e baca roja e comable. Developa de fruta aveni sirca sinco menses pos poleni, donce la flores apare cuando la fruta de la anio pasada maturi. La culmina de flori es an april, e la culmina de fruti en otobre. Arbutos es usada como plantas de comeda par alga spesies de papilios de note e dia. Alga spesies es cultivada vasta como planta ornal estra sua estendes natural, an si cultiva es comun difisil, car los no tolera la disturba de sua radises. La ibride "marina" es multe plu ajustante e flori en jardines.
La arbuto ia es importante per la popla salix-de-stretas de Isola Vancouver, ci ia usa la cortex e folias per crea medisines per gripe, problemes de stomaco, e tuberculose, e como la funda per contraconsepis. La arbor es incluida en alga mitos de la etnico. Lo es un bon combustable car lo arde calda e longa. Multe statos en la norde-ueste de la SUA usa la lenio como un fonte de calda. Ma la lenio no es tipal usada per construi o carpenta car lo no crese reta. La fruta es comable ma ave sabor minima e no es comun comeda. En Portugal, la fruta es a veses distilada como un coniac potiosa nomida medronho, e en Madrid, lo es distilada como un licor dulse e frutosa nomida madroño, ambos de la nom comun per la arbuto en acel paises.
La arbuto es un parte de la scermo eraldial de la site de Madrid en Espania. El es nomida el oso y el madroño, la urso e la arbuto, e un sculta de un urso come la fruta de la arbuto sta en la sentro de la site. La imaje es videda sur taxis, sinias, construidas, etc.
Arbutus es un genre de plantas de la familha dels Ericaceae.
Shiko tekstin
Arbutus është grup i familjes Ericaceae.
Arbutus unedo
Arbutus unedo
Arbutus unedo
Arbutus unedo
Arbutus unedo
Arbutus është grup i familjes Ericaceae.
Sisnu (Isem usnan: Arbutus) d tawsit n yemɣi seg twacult n ericaceae 
. Carl Von Linné d amdan amezwaru i yuran fell-as deg useggas n 1753.
Sisnu (Isem usnan: Arbutus) d tawsit n yemɣi seg twacult n ericaceae . Carl Von Linné d amdan amezwaru i yuran fell-as deg useggas n 1753.
Arbutus is a genus of 12 accepted species[2] of flowering plants in the family Ericaceae,[3] native to warm temperate regions of the Mediterranean, western Europe, the Canary Islands and North America known as madrones.[4] The name Arbutus was taken from Latin, where it referred to Arbutus unedo.[5]
Arbutus are small trees or shrubs with red flaking bark and edible red berries.[6] Fruit development is delayed for about five months after pollination, so that flowers appear while the previous year's fruit are ripening.[6] Peak flowering for the genus is in April with peak fruiting in October.[7]
The smooth wood of the tree is mentioned by Theophrastus in his Enquiry into Plants (Historia Plantarum) as formerly being used to make weaving spindles. An article on Arbutus tree cultivation in al-Andalus is brought down in Ibn al-'Awwam's 12th-century agricultural work, Book on Agriculture.[8]
Members of the genus are called madrones or madronas in the United States, from the Spanish name madroño (strawberry tree). On the south coast of British Columbia, Canada, where the species is common, arbutus is commonly used or, rarely and locally, "tick tree".[9][10] All refer to the same species, Arbutus menziesii, native to the Pacific Northwest and Northern and Central California regions. It is Canada's only native broadleaved evergreen tree. Some species in the genera Epigaea, Arctostaphylos and Gaultheria were formerly classified in Arbutus. As a result of its past classification, Epigaea repens (mayflower) has an alternative common name of "trailing arbutus".
A study published in 2001 which analyzed ribosomal DNA from Arbutus and related genera suggests that Arbutus is paraphyletic and the Mediterranean Basin species of Arbutus are more closely related to Arctostaphylos, Arctous, Comarostaphylis, Ornithostaphylos and Xylococcus than to the western North American species of Arbutus, and that the split between the two groups of species occurred at the Paleogene/Neogene boundary.[11] The 12 species are as follows:[2]
Arbutus species are used as food plants by some Lepidoptera species including emperor moth, Pavonia pavonia and the madrone butterfly.[16] The distribution of the latter species is in fact heavily affected by the distribution of the madrone.[16] For Athenaios, it is the tree which Asclepiades of Myrlea talks about (Deiphnosophists, II.35)
Several species are widely cultivated as ornamental plants outside of their natural ranges, though cultivation is often difficult due to their intolerance of root disturbance. The hybrid Arbutus 'Marina' is much more adaptable and thrives under garden conditions.
The Arbutus unedo tree makes up part of the coat of arms (El oso y el madroño, The Bear and the Strawberry Tree) of the city of Madrid, Spain. A statue of a bear eating the fruit of the madroño tree stands in the center of the city (Puerta del Sol). The image appears on city crests, taxi cabs, man-hole covers, and other city infrastructure.
The Arbutus was important to the Straits Salish people of Vancouver Island, who used arbutus bark and leaves to create medicines for colds, stomach problems, and tuberculosis, and as the basis for contraceptives. The tree also figured in myths of the Straits Salish.[17]
The fruit is edible but has minimal flavour and is not widely eaten. In Portugal, the fruit is sometimes distilled (legally or not) into a potent brandy known as medronho. In Madrid, the fruit is distilled into madroño, a sweet, fruity liqueur.
Arbutus is a good fuelwood tree since it burns hot and long. Many Pacific Northwest states in the United States use the wood of A. menziesii primarily as a heat source, as the wood holds no value in the production of homes since it does not grow in straight timbers.
"My love's an arbutus" is the title of a poem by the Irish writer Alfred Perceval Graves (1846–1931), set to music by his compatriot Charles Villiers Stanford (1852–1924)
The Canadian songwriter, singer and painter Joni Mitchell (born 1943), includes a reference to the "arbutus rustling" in her song, "For The Roses". It sounded like applause. She calls the arbutus tree her "favorite all-time tree". She had one outside her door in a house she built.
According to the Straits Salish, an anthropomorphic form of pitch would go fishing, but return to shore before it got too hot. One day he was too late getting back to shore and melted from the heat and several anthropomorphic trees rushed to get him – the first was Douglas fir, who took most of the pitch, the grand fir received a small portion, and the madrone received none – which is why they say it still has no pitch.
Also, according to the Great Flood legends of several bands in the northwest, the madrone helped people survive by providing an anchor on top of a mountain. Because of this the Saanich people do not burn madrone out of thanks for saving them.[18]
.jpg)
The hybrid Arbutus × andrachnoides
The hybrid Arbutus × thuretiana
.jpg)
_3.jpg)
.jpg)
{{cite journal}}: CS1 maint: DOI inactive as of December 2022 (link) 
{{cite journal}}: CS1 maint: DOI inactive as of December 2022 (link)
Arbutus is a genus of 12 accepted species of flowering plants in the family Ericaceae, native to warm temperate regions of the Mediterranean, western Europe, the Canary Islands and North America known as madrones. The name Arbutus was taken from Latin, where it referred to Arbutus unedo.
La arbuto (Arbutus) estas precipe holarktisa genro de minimume 14 specioj de angiospermoj en la familio de erikacoj, hejme en la mezvarmaj zonoj kun mediteranea klimato, de Okcident-Eŭropo kaj de Nordameriko.
La genro konsistas el arboj, arbetoj aŭ arbedoj kun ruĝe deskvamiĝanta arboŝelo kaj manĝeblaj ruĝaj beroj [1]. La frukta disvolviĝo estas prokrastita dum ĉirkaŭ kvin monatoj post polenado, tiel ke la floroj aperas samtempe kun la maturiĝantaj pasint-jaraj fruktoj [1].
Freŝdata studaĵo kiu analizis ribosoman DNA de arbuto kaj parencaj genroj sugestas ke arbuto estas parafiletika kaj ke la mediteraneaj specioj de Arbutus estas pli forte parencaj kun Arctostaphylos, Arctous, Comarostaphylis, Ornithostaphylos kaj Xylococcus ol kun la okcident-nordamerikaj specioj de arbuto, kaj ke la apartigo inter la du grupoj okazis je la limo inter la Paleogeno kaj la Neogeno [2].
Arbutaj specioj estas uzataj kiel nutraĵaj plantoj de iuj lepidopteraj specioj inkluzive de Pavonia pavonia.
Arbutus menziesii—kompleta arbo
Arbutus menziesii—floroj
Arbutus menziesii—arboŝelo
Arbutus unedo—Korsiko
Malfermita frukto
La arbuto (Arbutus) estas precipe holarktisa genro de minimume 14 specioj de angiospermoj en la familio de erikacoj, hejme en la mezvarmaj zonoj kun mediteranea klimato, de Okcident-Eŭropo kaj de Nordameriko.
Arbutus es un género de plantas de la familia Ericaceae con unas 11 especies aceptadas, de las más de 100 descritas,[1] de árboles y arbustos nativas de las regiones templadas del Mediterráneo, Europa occidental y Norteamérica. Varias de las especies son ampliamente cultivadas como plantas ornamentales fuera de su hábitat natural.
Son árboles a arbustos; corteza desprendiéndose en hojuelas grandes, que permanecen sólo en las partes viejas de los troncos. Hojas alternas, perennes, pecioladas, coriáceas, la nervadura eucamptódroma, los márgenes enteros o finamente serrados. Inflorescencias terminales en racimos agrupados; brácteas florales tempranamente endurecidas; pedicelos continuos con el cáliz; bractéolas 2, basales. Flores 5-meras, sin aroma, la estivación imbricada; lobos del cáliz libres; corola urceolada, constriñéndose hacia la mitad e inflándose simultáneamente; estambres 10, iguales; filamentos distintos, iguales, expandidos en la parte inferior hacia una base vellosa hinchada, el conectivo a veces prolongado hacia un ala membranácea sagitada extendiéndose por encima del ápice de la antera; anteras espolonadas, el ápice dehiscente por poros elípticos subterminales, con tejido de desintegración; polen sin hilos de viscina; ovario súpero. Frutos en bayas, áspero-tuberculadas, glabras o pelosas; semillas marrones, parcialmente embebidas en una placenta carnosa.[2]
El género fue descrito por William Jackson Hooker y publicado en Icones Plantarum 3: ad t. 243. 1839.[2]
Un reciente estudio en el que se analizó el ADN ribosomal de Arbutus y sus géneros emparentados sugieren que las especies de la Cuenca mediterránea no están muy estrechamente emparentadas con las norteamericanas y que la escisión entre los dos grupos se produjo entre los periodos del Paleógeno y el Neógeno.
Los miembros de este género son alimento de algunas especies de lepidópteros, incluida la mariposa emperador.
Arbutus es un género de plantas de la familia Ericaceae con unas 11 especies aceptadas, de las más de 100 descritas, de árboles y arbustos nativas de las regiones templadas del Mediterráneo, Europa occidental y Norteamérica. Varias de las especies son ampliamente cultivadas como plantas ornamentales fuera de su hábitat natural.
Nota: Algunas especies de los géneros Epigaea, Arctostaphylos y Gaultheria estaban anteriormente clasificadas en el género Arbutus.Maasikapuu (Arbutus) on taimeperekond kanarbikuliste sugukonnast.
Perekonda kuuluvad madalakasvulised puud ja põõsad, millel on punane koor ja söödavad punased marjad. Et marjad hakkavad kasvama alles viis kuud pärast viljastumist, hakkab taim uuesti õitsema juba siis, kui viljad alles valmivad[1].
Perekonda kuulub vähemalt 14 liiki, mille looduslik levila on Vahemere maade, Lääne-Euroopa ja Põhja-Ameerika parasvööde.
Hariliku maasikapuu viljad
Hariliku maasikapuu õied
Punase maasikapuu koor
Maasikapuu (Arbutus) on taimeperekond kanarbikuliste sugukonnast.
Perekonda kuuluvad madalakasvulised puud ja põõsad, millel on punane koor ja söödavad punased marjad. Et marjad hakkavad kasvama alles viis kuud pärast viljastumist, hakkab taim uuesti õitsema juba siis, kui viljad alles valmivad.
Perekonda kuulub vähemalt 14 liiki, mille looduslik levila on Vahemere maade, Lääne-Euroopa ja Põhja-Ameerika parasvööde.
Arbutus Ericaceae familiaren baitako landare loredunen generoa da. 14 espezie inguru ditu, zuhaixkak eta zuhaitzak, Mediterraneo aldeko, Mendebaldeko Europako eta Ipar Amerikako eskualde epeletan hazten direnak. Euskal Herrian dagoen espezie bakarra gurbitza (Arbutus unedo) da.
Arbutus Ericaceae familiaren baitako landare loredunen generoa da. 14 espezie inguru ditu, zuhaixkak eta zuhaitzak, Mediterraneo aldeko, Mendebaldeko Europako eta Ipar Amerikako eskualde epeletan hazten direnak. Euskal Herrian dagoen espezie bakarra gurbitza (Arbutus unedo) da.
Mansikkapuut (Arbutus)[2] on kasvisuku kanervakasvien heimossa. Suvussa on noin 10 lajia lauhkean, subtrooppisen ja trooppisen vyöhykkeen ainavihantia nahkealehtisiä puita ja pensaita. Suku on saanut nimensä hieman mansikoiden (Fragaria) pohjushedelmiä muistuttavista marjoistaan. Mansikkapuut eivät kuitenkaan ole sukua mansikoille.
Mansikkapuut ovat yleensä pieniä tai keskikokoisia puita tai pensaita, yleensä enintään 20 metriä korkeita. Kaikki lajit ovat ainavihantia. Oksat ovat yleensä ylöspäinsuuntautuneet. Nuoret versot ovat karvojen peittämiä. Kaarna on yleensä ohut ja levyinä hilseilevä. Lehdet ovat yksinkertaiset ja soikeat, laidoiltaan ehyet tai hammaslaitaiset. Silmut ovat soikeita, teräväkärkisiä ja väritykseltään punaisia.[1]
Kukat ovat kaksineuvoisia ja kasvavat yleensä tertuissa, joissa on 10–40 kukkaa. Sekä verho- että terälehtiä on viisi. Verholehdet ovat tyvestä yhteenkasvaneet, teriö lähes koko pituudeltaan yhteenkasvanut. Teriö on yleensä väriltään kellertävän valkoinen. Heteitä on kymmenen. Emi on viisionteloinen. Hedelmä on 1–5 siemeninen marja.[1]
Mansikkapuita kasvaa pohjoisella pallonpuoliskolla Pohjois-Amerikassa, Euroopassa, Pohjois-Afrikassa, Lähi-idässä sekä Kanariansaarilla.[1]
Mansikkapuita tunnetaan yleisesti ainakin yhdeksän lajia.[3]
Eräitä suvun lajeja käytetään koristepuina. Useiden lajien hedelmät ovat syötäviä, mutta niitä yleensä pidetään mauttomina eikä laajemmin viljellä kaupallisesti ravinnoksi. Lähinnä lännenmansikkapuun hedelmistä tehdään kuitenkin hilloja, säilykkeitä ja likööriä.[4]
Mansikkapuut (Arbutus) on kasvisuku kanervakasvien heimossa. Suvussa on noin 10 lajia lauhkean, subtrooppisen ja trooppisen vyöhykkeen ainavihantia nahkealehtisiä puita ja pensaita. Suku on saanut nimensä hieman mansikoiden (Fragaria) pohjushedelmiä muistuttavista marjoistaan. Mansikkapuut eivät kuitenkaan ole sukua mansikoille.
Arbutus (les arbousiers)[1] est un genre de plantes à fleurs de la famille des Ericaceae, originaire des régions tempérées chaudes de la Méditerranée, de l'Europe occidentale et de l'Amérique du Nord.
Selon Tropicos (5 oct. 2014)[4] (liste brute contenant des synonymes) :
Selon Catalogue of Life (7 novembre 2020)[5] :
Arbutus (les arbousiers) est un genre de plantes à fleurs de la famille des Ericaceae, originaire des régions tempérées chaudes de la Méditerranée, de l'Europe occidentale et de l'Amérique du Nord.
Tom nó crann beag síorghlas atá dúchasach do réigiún na Meánmhara is iarthar na hEorpa, chomh fada ó thuaidh le hÉirinn. Na duilleoga scothdhearg, na bláthanna bán clogchruthach i gcrobhaingí crochta, na torthaí dearg sféarúil agus clúdaithe le faithní.
Planika (lat. Arbutus), biljni rod iz porodice vrjesovki. Pripada mu desetak vrsta[1] zimzelenog grmlja i drveća, među kojima su najpoznatiji obična planika ili jagodnjak (A. unedo) i grčka ili pitoma planika (A. andrachne), koja je lokalno poznata i kao goli čovik, a raširena je po Mediteranu (Europa i Afrika). Nekoliko vrste rastu po Srednjoj i po Sjevernoj Americi, a A. menziesii također voli blizinu mora, i ima ga u obalnom području od Britanske Kolumbije do Kalifornije.
Ime roda dolazi možda od keltskog ar (opor) i butus (grm), ili od latinskog arbustum (šiblje).
Obična planika ima jestive plodove, ali veće količine mogu izazvati probavne smetnje. Plodovi se koriste i za izradu, pekmeza, vina i rakije.[2]
Planika (lat. Arbutus), biljni rod iz porodice vrjesovki. Pripada mu desetak vrsta zimzelenog grmlja i drveća, među kojima su najpoznatiji obična planika ili jagodnjak (A. unedo) i grčka ili pitoma planika (A. andrachne), koja je lokalno poznata i kao goli čovik, a raširena je po Mediteranu (Europa i Afrika). Nekoliko vrste rastu po Srednjoj i po Sjevernoj Americi, a A. menziesii također voli blizinu mora, i ima ga u obalnom području od Britanske Kolumbije do Kalifornije.
Ime roda dolazi možda od keltskog ar (opor) i butus (grm), ili od latinskog arbustum (šiblje).
Obična planika ima jestive plodove, ali veće količine mogu izazvati probavne smetnje. Plodovi se koriste i za izradu, pekmeza, vina i rakije.
Arbutus L., 1753 è un genere di piante della famiglia delle Ericacee che comprende una ventina di specie distribuite nella fascia a clima temperato e subtropicale.
Si tratta di piante arbustive o arboree (di piccola taglia), con foglie semplici, persistenti e coriacee, e fiori a corolla urceolata, riuniti in infiorescenze a grappolo. La corteccia è rossastra e fioccosa. I frutti sono bacche rosse o gialle, commestibili[1]. Lo sviluppo dei frutti avviene con un ritardo di circa cinque mesi dall'impollinazione, cosicché i fiori compaiono mentre i frutti dell'anno precedente stanno maturando[1].
Il genere cresce nelle regioni a clima caldo e temperato, in particolare nel bacino del Mediterraneo, in Europa occidentale e in America settentrionale.
Della ventina di specie che compongono il genere, le più note sono:
Uno studio pubblicato nel 2001, con il quale si analizzò l'RNA ribosomiale del genere Arbutus e di generi ad esso correlati, suggerisce che l'Arbutus è parafiletico e che le specie di Arbutus del bacino del Mediterraneo sono geneticamente più vicine ai generi Arctostaphylos, Arctous, Comarostaphylis, Ornithostaphylos e Xylococcus piuttosto che alle specie di Arbutus del Nord America; inoltre, la separazione tra i due gruppi della specie avvenne al passaggio da Paleogene a Neogene[3].
Le specie di Arbutus sono utilizzate come piante alimentari da alcune specie di Lepidoptera, tra le quali vi è la falena Imperatore (Pavonia pavonia).
Parecchie specie sono coltivate come piante ornamentali al di fuori dei loro areali naturali, sebbene spesso la coltivazione sia difficile a causa dell'intolleranza verso il disturbo delle radici. L'ibrido Arbutus Marina si adatta molto più facilmente e prospera nelle condizioni dei vivai.
L'albero di Arbutus unedo fa parte dello stemma (El oso y el madroño, l'orso e il corbezzolo) della città di Madrid, Spagna. Nel centro della città (Puerta del Sol) si trova una statua rappresentante un orso che mangia frutti del corbezzolo. L'immagine appare su molte infrastrutture della città (ad esempio sui taxi e sui coperchi dei chiusini delle reti fognarie).
L'Arbutus era importante per gli abitanti della popolazione dei Salish dell'isola di Vancouver, che utilizzavano la corteccia e le foglie di Arbutus per produrre medicine in grado di curare raffreddori, problemi allo stomaco e tubercolosi, e fare da base per la produzione di contraccettivi. L'albero figurava anche in alcuni miti dei Salish dello stretto.[4].
I frutti sono eduli, ma hanno un gusto povero, cosicché sono scarsamente consumati. In Portogallo, talvolta il frutto è distillato (più o meno legalmente) per preparare un potente brandy noto come medronho. Anche a Madrid il frutto è distillato per preparare il Madroño, un liquore dolce e fruttato.
L'Arbutus è un grande albero da legna combustibile, in quanto la sua legna brucia a lungo e con fiamma molto calda. Molti stati del nordovest degli USA (stati del Pacifico) usano il legno di A. menziesii primariamente come fonte di calore, in quanto quel legno non ha alcun valore nella costruzione di case poiché non cresce in lunghe travi rettilinee.
Secondo i Salish della costa una forma antropomorfica di resina andava a pescare, ma ritornava a riva prima che diventasse troppo caldo. Un giorno si era fatto troppo tardi per ritornare a riva e per il calore si fuse. Quindi parecchi alberi antropomorfi accorsero per prendere la resina: il primo ad arrivare fu il pino di Douglas, che prese la maggior parte della resina, l'abete di Vancouver ricevette una porzione piccola e il madrone non ne ricevette affatto, motivo per cui essi dicono che ancora oggi non ha resina.
Inoltre, secondo le leggende del diluvio universale di parecchie tribù nel nordovest, il madrone aiutava la gente a sopravvivere fornendo un punto di ancoraggio in cima a una montagna. Per questa credenza, il popolo Saanich non brucia il madrone tranne che per ringraziarlo di averli salvati[5].
Arbutus menziesii — albero intero
Arbutus menziesii — fiori
Arbutus menziesii — corteccia
Arbutus unedo — Corsica
Arbutus unedo — foglie e frutti
Arbutus menziesii — tronco
Arbutus L., 1753 è un genere di piante della famiglia delle Ericacee che comprende una ventina di specie distribuite nella fascia a clima temperato e subtropicale.
Arbutus is een geslacht uit de heidefamilie (Ericaceae), dat van nature voorkomt in het Middellandse Zeegebied, West-Europa en Noord-Amerika. Het zijn groenblijvende bomen of grote struiken, die 5 tot 25 meter hoog worden. Ze hebben een rode of bruine bast. De bladeren zijn spiraalvormig op de takken gerangschikt, ovaal tot breed-lancetvormig en met een gezaagde of gladde rand. De bloemen zijn klokvormig, 0,5-1 cm lang en wit of roze van kleur. Ze groeien afhankelijk van de soort in trossen of pluimen. De vruchten zijn rode of oranje, 1–2 cm grote bessen met een ruwe schil en geel vruchtvlees. De vruchten bevatten meerdere zeer kleine zaden. De vruchten zijn eetbaar, maar hebben weinig aroma.
Een recente studie waarin ribosomaal DNA van Arbutus en verwante geslachten werd bestudeerd, suggereert dat de Arbutus uit het Middellandse Zeegebied niet nauw verwant zijn aan de Noord-Amerikaanse soorten en dat de splitsing in de evolutie plaatsvond op de grens van het Paleogeen en het Neogeen.
De Noord-Amerikaanse leden van het geslacht worden "madrones" genoemd, wat stamt van het Spaanse 'madroño'. De Europese soorten worden aardbeibomen genoemd, vanwege de oppervlakkige gelijkenis van de vruchten met aardbeien. Sommige soorten worden simpelweg met Arbutus aangeduid.
Sommige soorten in de geslachten Epigaea, Arctostaphylos en Gaultheria werden voorheen ook geclassificeerd onder Arbutus. Als gevolg is Epigaea repens ook wel bekend als kruipende arbutus.
Arbutus unedo en Arbutus andrachne hybridiseren in het wild vanzelf; de hybride wordt Arbutus ×andrachnoides genoemd. Sommige soorten worden veel gecultiveerd als sierplant buiten hun natuurlijke verspreidingsgebied, hoewel cultivatie moeilijk is omdat de planten niet goed bestand zijn tegen verstoring van hun wortels.
Arbutus-soorten zijn een waardplant door sommige Lepidoptera-soorten waaronder Pavonia pavonia.
De aardbeiboom een onderdeel van het symbool 'el Oso y el Madroño' (de beer en de aardbeiboom) van de gemeente Madrid in Spanje. In het centrum van de stad, op het plein Puerta del Sol, staat een standbeeld van een beer die vruchten eet van de aardbeiboom. De voorstelling staat afgebeeld op helmtekens, taxi’s, kelderdeuren en andere onderdelen in de stad.
Arbutus menziesii, bloemen
Arbutus menziesii, bast
Aardbeiboom, bladeren en vruchten
Aardbeiboom, vruchten
Arbutus is een geslacht uit de heidefamilie (Ericaceae), dat van nature voorkomt in het Middellandse Zeegebied, West-Europa en Noord-Amerika. Het zijn groenblijvende bomen of grote struiken, die 5 tot 25 meter hoog worden. Ze hebben een rode of bruine bast. De bladeren zijn spiraalvormig op de takken gerangschikt, ovaal tot breed-lancetvormig en met een gezaagde of gladde rand. De bloemen zijn klokvormig, 0,5-1 cm lang en wit of roze van kleur. Ze groeien afhankelijk van de soort in trossen of pluimen. De vruchten zijn rode of oranje, 1–2 cm grote bessen met een ruwe schil en geel vruchtvlees. De vruchten bevatten meerdere zeer kleine zaden. De vruchten zijn eetbaar, maar hebben weinig aroma.
Een recente studie waarin ribosomaal DNA van Arbutus en verwante geslachten werd bestudeerd, suggereert dat de Arbutus uit het Middellandse Zeegebied niet nauw verwant zijn aan de Noord-Amerikaanse soorten en dat de splitsing in de evolutie plaatsvond op de grens van het Paleogeen en het Neogeen.
De Noord-Amerikaanse leden van het geslacht worden "madrones" genoemd, wat stamt van het Spaanse 'madroño'. De Europese soorten worden aardbeibomen genoemd, vanwege de oppervlakkige gelijkenis van de vruchten met aardbeien. Sommige soorten worden simpelweg met Arbutus aangeduid.
Sommige soorten in de geslachten Epigaea, Arctostaphylos en Gaultheria werden voorheen ook geclassificeerd onder Arbutus. Als gevolg is Epigaea repens ook wel bekend als kruipende arbutus.
Arbutus er en slekt i lyngfamilien.
De er eviggrønne busker eller små trær. Barken er rød og avflassende. Blomstene sitter i endestilte kvaster. Frukten er et vortete bær, som minner litt om et jordbær. Fruktutviklingen er forlenget, slik at fruktene blir modne samtidig som planten blomstrer på nytt.
Det er tre–fire arter i den gamle verden. Jordbærtre (A. unedo) og Arbutus andrachne er vanlige i middelhavsområdet, der de er en viktig del av maquis-vegetasjonen. Jordbærtre finnes også langs Europas atlanterhavskyst nordover til Irland. På Kanariøyene vokser den endemiske Arbutus canariensis. Arbutus pavarii er endemisk for Kyrenaika i Libya, men ikke alle botanikere anerkjenner den som egen art.
I middelhavsområdet vokser også Arbutus × andrachnoides, som er en naturlig hybrid mellom A. andrachne og A. unedo. Arbutus × androsterilis er en hybrid fra Kanariøyene mellom Arbutus canariensis og den innførte Arbutus unedo.
I den nye verden er det seks–sju arter. De finnes i Britisk Columbia i Canada, vestlige USA, Mexico og Guatemala. Den meste kjente arten er madrona (A. menziesii), som vokser langs stillehavskysten.
DNA-sekvensering antyder at Arbutus er en parafyletisk gruppe. Artene i den gamle verden ser ut til å være mer i slekt med blant annet Arctostaphylos, enn med de amerikanske artene.
Arbutus er en slekt i lyngfamilien.
De er eviggrønne busker eller små trær. Barken er rød og avflassende. Blomstene sitter i endestilte kvaster. Frukten er et vortete bær, som minner litt om et jordbær. Fruktutviklingen er forlenget, slik at fruktene blir modne samtidig som planten blomstrer på nytt.
Det er tre–fire arter i den gamle verden. Jordbærtre (A. unedo) og Arbutus andrachne er vanlige i middelhavsområdet, der de er en viktig del av maquis-vegetasjonen. Jordbærtre finnes også langs Europas atlanterhavskyst nordover til Irland. På Kanariøyene vokser den endemiske Arbutus canariensis. Arbutus pavarii er endemisk for Kyrenaika i Libya, men ikke alle botanikere anerkjenner den som egen art.
I middelhavsområdet vokser også Arbutus × andrachnoides, som er en naturlig hybrid mellom A. andrachne og A. unedo. Arbutus × androsterilis er en hybrid fra Kanariøyene mellom Arbutus canariensis og den innførte Arbutus unedo.
I den nye verden er det seks–sju arter. De finnes i Britisk Columbia i Canada, vestlige USA, Mexico og Guatemala. Den meste kjente arten er madrona (A. menziesii), som vokser langs stillehavskysten.
DNA-sekvensering antyder at Arbutus er en parafyletisk gruppe. Artene i den gamle verden ser ut til å være mer i slekt med blant annet Arctostaphylos, enn med de amerikanske artene.
Chruścina (Arbutus) – rodzaj roślin z rodziny wrzosowatych. Obejmuje około 10 gatunków[3]. Pięć z nich występuje w Ameryce Środkowej i w południowo-zachodniej części Ameryki Północnej[3]. Pozostałe rosną głównie w basenie Morza Śródziemnego, z A. unedo sięgającym na północy do południowo-zachodniej Irlandii i A. canariensis występującym na Wyspach Kanaryjskich[4]. Rosną w lasach i zaroślach na skałach, zarówno kwaśnych, jak i wapiennych[4]. Niektóre gatunki uprawiane są jako ozdobne. Owoce chruściny jagodnej spożywane są na surowo (mają raczej mdły smak) i w przetworach[5].
Rodzaj należy do podrodziny Arbutoideae w rodzinie wrzosowatych Ericaceae[6].
Chruścina (Arbutus) – rodzaj roślin z rodziny wrzosowatych. Obejmuje około 10 gatunków. Pięć z nich występuje w Ameryce Środkowej i w południowo-zachodniej części Ameryki Północnej. Pozostałe rosną głównie w basenie Morza Śródziemnego, z A. unedo sięgającym na północy do południowo-zachodniej Irlandii i A. canariensis występującym na Wyspach Kanaryjskich. Rosną w lasach i zaroślach na skałach, zarówno kwaśnych, jak i wapiennych. Niektóre gatunki uprawiane są jako ozdobne. Owoce chruściny jagodnej spożywane są na surowo (mają raczej mdły smak) i w przetworach.
Arbutus L. é um género botânico pertencente à família Ericaceae.É conhecida por medronheiro.[1]
Smultronträdssläktet (Arbutus) är ett växtsläkte i familjen ljungväxter[1] cirka 15 arter från södra Europa, Medelhavsområdet, Kanarieöarna, västra Asien och Nordamerika, söderut till Mexiko. Frukterna är ätliga och importeras ibland till Sverige.
Arter enligt Catalogue of Life[1]:
Wikimedia Commons har media som rör Smultronträdssläktet.
Wikispecies har information om Arbutus.
Smultronträdssläktet (Arbutus) är ett växtsläkte i familjen ljungväxter cirka 15 arter från södra Europa, Medelhavsområdet, Kanarieöarna, västra Asien och Nordamerika, söderut till Mexiko. Frukterna är ätliga och importeras ibland till Sverige.
Metne bakınız.
Dış bağlantılar
Wikispecies'de Arbutus ile ilgili taksonomi bilgileri bulunur. Arbutus, fundagiller familyasından yaklaşık 14 kadar türü içinde barındıran bir bitki cinsi. Daha çok Kuzey Amerika, Avrupa ve Akdeniz'deki ılıman bölgelerde bu cinse rastlanır. Türkiye'de ise iki türü kocayemiş (Arbutus unedo) ile Arbutus andrachne yetişmektedir.
Arbutus menziesii—ağacı
Arbutus menziesii—çiçekleri
Arbutus menziesii—ağaç kabuğu
Arbutus unedo—Korsika
Arbutus unedo—yaprakları ve meyvesi
Arbutus menziesii — gövde
Arbutus canariensis
Arbutus, fundagiller familyasından yaklaşık 14 kadar türü içinde barındıran bir bitki cinsi. Daha çok Kuzey Amerika, Avrupa ve Akdeniz'deki ılıman bölgelerde bu cinse rastlanır. Türkiye'de ise iki türü kocayemiş (Arbutus unedo) ile Arbutus andrachne yetişmektedir.
Це незавершена стаття про Вересові.Древесина буровато-белая, прочная, твёрдая, тяжёлая, используется для изготовления столярных и токарных изделий.
Листья используют для дубления кожи.
Кора содержит андромедотоксин.
Изображение земляничного дерева присутствует на гербе Мадрида, столицы Испании. Также этот герб изображается на такси, различных указателях, канализационных люках и других объектах городской инфраструктуры.
По информации базы данных The Plant List, род включает 11 видов[8]:
Род Земляничное дерево входит подсемейство Arbutoideae семейства Вересковые (Ericaceae) порядка Верескоцветные (Ericales).
浆果鹃属（学名：Arbutus），杜鹃花科植物，阔叶常绿灌木或乔木，至少包括14个品种，源于地中海、西欧及北美的温带地区。叶子互生，有柄；花白色或粉红色，花穗疏散，生于枝顶；果实为浆果，红色或橙色，果肉可食。
浆果鹃属（学名：Arbutus），杜鹃花科植物，阔叶常绿灌木或乔木，至少包括14个品种，源于地中海、西欧及北美的温带地区。叶子互生，有柄；花白色或粉红色，花穗疏散，生于枝顶；果实为浆果，红色或橙色，果肉可食。
イチゴノキ属（イチゴノキぞく、Arbutus）は少なくとも14種を含むツツジ科の属の一つである。地中海地方と西ヨーロッパ、および北アメリカに分布する。
イチゴノキ属の樹木は、赤く剥がれやすい樹皮を持つ低木あるいは潅木で、食用になる赤い漿果をつける。果実は受精後成熟するまでの期間が長いため、昨年の果実が熟成する頃に今年の花が現れる[1]。
この属の北アメリカに分布する種類は「マドロン」（Madrone）と呼ばれる。これはスペイン語でイチゴノキを意味する madroño に由来する。この呼びかたはカナダでは使われない。ヨーロッパ種は、この果実がイチゴに似ているところから、ストロベリー・ツリーとも呼ばれる。ある種はただ単に属名で呼ばれる。アメリカ合衆国においては、南オレゴンと北カリフォルニアでは、シスキュー山脈を境界として南側で "Madrone"、北側では "Madrona" と呼ばれる[2]。ブリティッシュ・コロンビアにおいては、ただ単に属名で知られる[3][4]。これらの名称はすべて単一種、すなわち北カリフォルニアと太平洋岸北西部に野生する A. menziesii を指す。
現在ではイワナシ属（Epigaea）、クマコケモモ属（Arctostaphylos）、シラタマノキ属（Gaultheria）の各属に分類されるいくつかの種は、過去にはイチゴノキ属に分類されていたことがある。この過去の分類の名残りとして、Epigaea repens は「トレイリング・アルブツス」（"trailing arbutus"）という別名を持つ。
イチゴノキ属およびその近縁属のリボソームDNAによる分子系統学的解析によれば、イチゴノキ属は側系統群であり、地中海地方のイチゴノキ属は北アメリカ北西部の同属種よりもむしろクマコケモモ属（Arctostaphylos）、ウラシマツツジ属（Arctous）、Comarostaphylis、Ornithostaphylos、それにXylococcusなどの各属に近いことが示唆されている。地中海群と北西アメリカ群の分岐は、古第三紀/新第三紀の境界で発生したと推測されている[5]。
イチゴノキ属は移植に対する耐性がないため、時として栽培は困難であるが、いくつかの種は自然分布地域外でも庭園樹として広範に栽培されている。交配種のアルブツス'マリナ'は従来種よりも庭園環境によりよく適合し繁殖する。日本においてはごく最近まで馴染のない樹木であったが、近年は小型の園芸品種を中心に園芸店にも出回っている。
イチゴノキ属の樹木はバンクーバー島の海峡セイリッシュ族の人々にとって、樹皮や葉から風邪や腹痛や結核の薬を作るための重要な樹木であった。この樹は海峡セイリッシュ族のある伝説にも姿を見せる[3]。
果実は食用になるが、味はほとんどなく、あまり広く利用されていない。ポルトガルでは、イチゴノキの果実からメドロンホ（medronho）として知られる強いブランデーが作られることがある。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。
イチゴノキ属（イチゴノキぞく、Arbutus）は少なくとも14種を含むツツジ科の属の一つである。地中海地方と西ヨーロッパ、および北アメリカに分布する。
.jpg)
.jpg)
