Greater Bladderwort

La lentibularia (Utricularia vulgaris ye una especie de llanta con flor perenne, acuática, de la familia de les lentibulariacees.

Descripción

Perenne acuática flotante o somorguiada con tarmos delgaos d'hasta un metru de llargor. Fueyes bilobulaes dende la base, lóbulos ovaos, estremaos en segmentos filiformes con utrículos pequeños qu'atrapen animales diminutos. Flores mariellu escuru, de 12-18 mm, que broten nun tarmu erecto y afilo percima de l'agua. Corola con llabiu cimeru aprosimao igual de llargu que la base del llabiu inferior; espolón llargamente cónicu na base, con ápiz estrechu. Floria a final de primavera y pel branu.

Distribución

Toa Europa, sacante Islandia, Turquía y Portugal. Vive n'agües quietes.^[1]

Taxonomía

Utricularia vulgaris describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 18. 1753.^[2]

Etimoloxía

Utricularia: nome xenéricu que deriva de la pallabra llatina utriculus, lo que significa "pequeña botella o frascu de cueru".^[3]

vulgaris: epítetu llatín que significa «común».^[4]

Sinonimia

• Lentibularia major Gilib.
• Lentibularia vulgaris (L.) Moench
• Utricularia × biseriata H. Lindb.
• Utricularia major Cariot & St.-Lég.
• Utricularia officinalis Thornton
• Utricularia vulgaris var. typica J. Meister ^[5]

subsp. macrorhiza (Leconte) R.T.Clausen

• Lentibularia vulgaris var. americana (A. Gray) Nieuwl. & Lunell
• Megozipa macrorhiza (Leconte) Raf.
• Utricularia grandiflora M. Martens
• Utricularia entemedia var. robbinsii Alph. Wood
• Utricularia macrorhiza Leconte ex Torr.
• Utricularia robbinsii (Alph. Wood) Alph. Wood
• Utricularia vulgaris var. americana A. Gray

Ver tamién

• Terminoloxía descriptiva de les plantes
• Cronoloxía de la botánica
• Hestoria de la Botánica
• Carauterístiques de les lentibulariacees
• Llista d'especies Utricularia

Referencies

Bibliografía

1. Fernald, M. 1950. Manual (ed. 8) i–lxiv, 1–1632. American Book Co., New York.
2. Flora of China Editorial Committee. 2011. Fl. China 19: 1–884. Science Press & Missouri Botanical Garden Press, Beijing & St. Louis.
3. Gleason, H. A. 1968. The Sympetalous Dicotyledoneae. vol. 3. 596 pp. In H. A. Gleason Ill. Fl. N. O.S. (ed. 3). New York Botanical Garden, New York.
4. Gleason, H. A. & A. J. Cronquist. 1991. Man. Vasc. Pl. N.Y. O.S. (ed. 2) i–910. New York Botanical Garden, Bronx.
5. Great Plains Flora Association. 1986. Fl. Great Plains i–vii, 1–1392. University Press of Kansas, Lawrence.
6. Hickman, J. C. 1993. Jepson Man.: Higher Pl. Calif. i–xvii, 1–1400. University of California Press, Berkeley.
7. Hitchcock, C. H., A. J. Cronquist, F. M. Ownbey & J. W. Thompson. 1984. Ericaceae through Campanulaceae. PartIV: 1–510. In Vasc. Pl. Pacif. N.W.. University of Washington Press, Seattle.
8. Hultén, Y. 1968. Fl. Alaska i–xxi, 1–1008. Stanford University Press, Stanford.
9. Moss, Y. H. 1983. Fl. Alberta (ed. 2) i–xii, 1–687. University of Toronto Press, Toronto.
10. Munz, P. A. 1974. Fl. S. Calif. 1–1086. University of California Press, Berkeley.
11. Munz, P. A. & D. D. Keck. 1959. Cal. Fl. 1–1681. University of California Press, Berkeley.
12. Porsild, A. Y. & W. Cody. 1980. Vasc. Pl. Continental Northw. Terr. Canada i–viii, 1–607. National Museum of Natural Sciences, Ottawa.

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Utricularia vulgaris .

Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies.

Planhigyn cigysol, blodeuol yw Chwysigenddail mawr sy'n enw lluosog. Mae'n perthyn i'r teulu Lentibulariaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Utricularia vulgaris a'r enw Saesneg yw Greater bladderwort.^[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Swigenddail Mwyaf, Chwysigenddail Mwyaf, Chwysigenwraidd Mwyaf.

Mae'r planhigyn hwn yn byw mewn gwlyptiroedd, rhostir, glannau llynnoedd a mannau tebyg. Gall ddal a threulio pryfaid bychan yn ei dentaclau gludiog. Cant eu dennu yno gan arogl siwgwr a gaiff ei greu mewn chwarennau pwrpasol. Mae ganddo flodau bychan pinc. Tyf i uchder o 3–16 cm ac mae ganddo flodau pinc, weithiau rhai gwyn sydd oddeutu 15 mm, o siap twmffat.

Gweler hefyd

• Geiriadur rhywogaethau Gwefan Llên Natur

Cyfeiriadau

Bublinatka obecná (Utricularia vulgaris) je hydrofyt a masožravá rostlina, druh z rozsáhlého rodu bublinatka (Utricularia). Je to naše největší bublinatka.

Výskyt

Rozšířena je cirkumpolárně, roste téměř v celé Evropě, na západě Sibiře, na Kavkaze a ve střední a jihozápadní Asii. Vyrůstá také v severní i v tropické Africe a Severní Americe. Je to sladkovodní rostlina, obsazuje jezera, rybníky, příkopy, umělé kanály, slepá rameny a meandry pomalu tekoucích řek i rýžová pole. V České republice se vyskytuje jen vzácně, ve stojatých vodách termofytika, slatinných tůních a rákosinách mezotrofních rybníků. Vyžaduje striktně tvrdou vodu a střední až vyšší pH, je poměrně teplomilná.^[2][3][4][5]

Popis

Vytrvalá vodní rostlina která je zcela bez kořenů a ve vodě splývá. Její křehké, stejnotvaré lodyhy dosahující na konci léta ve středoevropských poměrech délky 1,5 m (maximálně až 2,5 m) a jsou silné asi 1 mm. Rozvětvuje se v hustě listnaté větve rozložené růžicovitě. Pod vodu ponořené zelené listy jsou 2 až 6krát zpeřeně dělené v nitkovité úkrojky, ty jsou po obvodě porostlé nevýraznými papilárami s jednobuněčnými chlupy které rostlinu chrání, např. proti vodním býložravým plžům. Roztřepené listy zajišťují větší styčnou plochu rostliny s vodou z které čerpá živiny.

Na horní straně některých listů vyrůstají na kratičkých stopkách četné vejčité lapací měchýřky různých velikostí, 1 až 5 mm široké, bývá jich asi 200 na 10 cm délky lodyhy. Jsou uzpůsobeny na chytání drobných vodních živočichů, zejména buchanek, lasturnatek a zvláště perlooček. Bývají běžně naplněny vodou, před obdobím květu se však plní vzduchem a vyzvedávají rostlinu, dosud hluboko ponořenou, k hladině. Ve vodách s malým obsahem kyslíku a oxidu uhličitého mohou pro zvýšení příjmu těchto životně důležitých látek vyrůstat z hlavní lodyhy kolmo vzhůru ještě dýchací lodyhy vystupující několik centimetrů nad hladinu, na koncích jsou šupinovitě olistěné a mají dýchací průduchy.

Po vyplavání bublinatky z hlubších vrstev vyrostou ze starších lodyh nad hladinu rozvětvené květonosné stvoly porostlé vejčitými, hnědými šupinami a zakončené asi 10 až 30 cm vysokým chudým hroznem květů velikých asi 2 cm. Někdy jsou lodyhy na mělčinách podpírány rhizoidy, tj. rozvětvenými větvičkami rostoucími šikmo dolů ze spodní části vřetene květenství. Květy vyrůstají na krátkých stopkách z paždí šupin které nahrazují listeny. Oboupohlavný květ je tvořen hluboce dvoudílným červenohnědým kalichem a žlutou dvoupyskou šklebivou korunou s kratším, horním okrouhle vejčitým pyskem. Dolní větší, trojlaločný pysk má nazpět ohnuté okraje a dvoulaločné, vypuklé patro oranžově pruhované. Na spodním pysku je kuželovitá ostruha.

Ve květu jsou dvě tyčinky, ale prašníky obou jsou spolu srostlé. Ze svrchního semeníku vystupuje čnělka s bliznou se dvěma nestejně velkými laloky. Opylení prvotně zajišťuje létající hmyz; pokud však k tomuto nedojde, skloní se větší lalok blizny k prašníkům a opylí se vlastním pylem. Květy vykvétají v červnu až září. Po odkvětu se lapací měchýřky opět naplní vodou a bublinatka klesá hlouběji do vody.^[2][3][6][7]

Rozmnožování

Po dozrání plodů, kulovitých tobolek, se tyto otevřou a semena vypadají do bahna. Příští rok na jaře ze semínka vyklíčí mladá rostlinka s růžici šídlovitých listů, ze které vyroste lodyha s listy.

V našich klimatických podmínkách se však bublinatka obecná rozmnožuje hlavně vegetativně. Nejčastěji je to v průběhu vegetačního období odlomením části křehké lodyhy, úlomek se začne větvit a vzniká nová lodyha, rostlina. S příchodem chladného počasí se na konci silných lodyh vytváří zvláštní orgán turion (vrcholový pupen), který po odumření lodyhy s ní klesne ke dnu. Po prodělaném období chladu se turion s příchodem oteplení na jaře příštího roku od zbytku lodyhy uvolní a vyplave ke hladině, tam z něho vyroste nová rostlina která je vlastně pokračováním původní. Protože je turion lepkavý, přichytí se občas na peří vodních ptáků a je takto roznášen do vzdálenějších míst.^[3][6]

Ohrožení

Tato rostlina v poslední době z území ČR téměř vymizela, je to způsobeno hlavbě vlivem eutrofizace vod, svodem odpadních vod a chovem ryb, vysušováním i zarůstáním jejich stanovišť. V současnosti roste jen na několika málo lokalitách, snad jen na dvou ve Středních Čechách (Kozly a Hrabanov) a u Hajské v jižních Čechách. Proto byla bublinatka obecná vyhláškou č. 395/1992 Sb. vydanou Ministerstvem životního prostředí České republiky a v roce 2000 sestaveným „Černým a červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky“ prohlášena za druh kriticky ohrožený.^[2][8][9]

Odkazy

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-11]
2. ↑ ^{a b c} Bublinatka obecná [online]. AOPK ČR, Informační systém ochrany přírody [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. (česky)
3. ↑ ^{a b c} FRANK, David. BOTANY.cz: Bublinatka obecná [online]. BOTANY.cz, rev. 20.07.2009 [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. (česky)
4. ↑ STUDNIČKA, Miloslav. Masožravé rostliny rodu Utricularia IV.-vodní druhy [online]. Masožravé rostliny, Kamil Pásek, Ostrava [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. (česky)
5. ↑ ADAMEC, Lubomír. Biologie českých druhů masožravých rostlin [online]. Botanický ústav AV ČR, Třeboň [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. (česky)
6. ↑ ^{a b} POLÍVKA, František. Názorná květena zemí koruny české: Bublinatka obecná [online]. Wendys, Zdeněk Pazdera, 1901 [cit. 2011-01-09]. S. 52, 53. Dostupné online. (česky)
7. ↑ Flora of China: Utricularia vulgaris [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. (anglicky)
8. ↑ Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb. [online]. Ministerstvo životního prostředí ČR [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. (česky)
9. ↑ PROCHÁZKA, František. Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky [online]. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2001 [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. ISBN 80-86064-52-2. (česky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu bublinatka obecná ve Wikimedia Commons
• Galerie bublinatka obecná ve Wikimedia Commons

Almindelig Blærerod (Utricularia vulgaris) er en kødædende plante i blærerod-familien. Det er en vandplante uden rødder, men med hårformet fligede blade med fangstblærer, der kan fange mindre dyr som f.eks. dafnier. Blomsterne er samlet i en klase over vandoverfladen og består af gule blomster. Almindelig Blærerod vokser i stillestående vand i den nordlige halvkugles tempererede område.

Beskrivelse

Almindelig Blærerod er frit svømmende i vandet og har ingen rødder. Planten består af meterlange stængler med hårformet fligede blade. Hvert blad har desuden 5-50 fangstblærer. De helrandede, trådformede bladafsnit har i randen 10-20 børster. Bladenes antal af fangstblærer og børster kan anvendes ved bestemmelsen af arten i forhold til øvrige Blærerod-arter.^[1]

Fra de frit svømmende planter udgår oprette, bladløse stængler, der i spidsen har en klase af 6-10 store, gule blomster. Kronens underlæbe har tilbagebøjede sider og er 1-1,9 centimeter lang. Indgangen til kronens svælg er lukket af underlæbens pukkelformede "maske". Masken har røde striber, der leder insekterne ind i blomsten, for at muliggøre bestøvningen. Når et insekt sætter sig på underlæben, trykkes den ned således at insektet nu kan komme ind og suge nektar i sporen. Undervejs hertil støder det først mod støvfanget og derefter mod de to støvdragere.^[2]

Om sommeren dannes der særlige vinterknopper ("hibernakler") i spidsen af undervandsskuddene. Knopperne besår af små, kugleformet sammentrængte blade. Den øvrige del af planten dør bort om efteråret, mens vinterknopperne synker til bunds og overvintrer i dyndet. Næste forår stiger de op mod vandoverfladen og udvikler sig til nye individer. Arten kan således formere sig vegetativt og forekommer derfor ofte i tætte bestande.^[2]

Kødædende plante

Plantens fligede undervandsblade er besat med cirka 3 millimeter store fangstblærer. Disse fangstorganer er udformet som "ruser" med en klap, der slutter tæt til blærens munding og som kan åbne sig indefter i rusen. Indgangen til blæren er omgivet af stive, grenede hår, der som en tragt leder smådyr tæt på mundingen. Omkring mundingen findes nogle kirtler, der afgiver et sukkerholdigt sekret, der skal lokke smådyr tættere på.

Inde i de tæt lukkede blærer pumpes vandet ud af små kirtelhår således at der opstår et undertryk. Vandet udskilles af andre kirtler på blærens yderside. Trykket fra det omgivende vand er dog ikke nok til at åbne den klap, der holder blæren lukket. Hvis et dyr, f.eks. en vandloppe, imidlerlertid kommer til at røre nogle specielle stive børstehår på klappens yderside, udløses derimod fælden og klappen åbner sig, hvorefter vandet strømmer ind i blæren. Dyret rives med af vandstrømmen og fælden klapper, idet klappen straks lukker sig igen. Dyret er derfor fanget i blæren. Det dør kort efter af iltmangel og opløses, så det kan udnyttes som næring for planten.

Disse fangstorganer er ganske effektive. På et stort individ af Almindelig Blærerod har man fundet 150.000 små krebsdyr foruden andre små vanddyr.^[2]

Udbredelse i Danmark

I Danmark findes Almindelig Blærerod hist og her i vandhuller, søer og tørvegrave. Den blomstrer i juli og august.^[1]

Galleri

• Blad med fangstblærer.

• Blomster

Kilder og eksterne henvisninger

1. ^ ^{a b} Signe Frederiksen et al., Dansk flora, 2. udgave, Gyldendal 2012. ISBN 8702112191.
2. ^ ^{a b c} M. Skytte Christiansen og Henning Anthon: Danmarks Vilde Planter, Branner og Korchs Forlag 1958.

• Arne og Anna-Lena Anderberg: Den virtuella floran, Naturhistoriska riksmuseet (svensk)

Der Gewöhnliche Wasserschlauch (Utricularia vulgaris) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Wasserschläuche (Utricularia) innerhalb der Familie der Wasserschlauchgewächse (Lentibulariaceae). Diese fleischfressende Pflanzenart (Karnivore) lebt aquatisch.

Beschreibung

Die frei flottierende Pflanze kann über ein Meter lange Sprossachsen haben. Die segmentierten Blätter sind fein verzweigt. Die Wasserblätter sind ein bis acht Zentimeter lang, in feine Zipfel zerteilt und mit zahlreichen blasenförmigen Anhängseln versehen.

An aufrechten Blütenstielen ragen die gelben Blüten aus dem Wasser heraus. Sie bilden dabei lockere, vier- bis fünfzehnblütige Trauben. Die einzelnen Blüten sind zweilippig, goldgelb und rührig-glockig und enden in einem gekrümmten Sporn. Die Oberlippe ist rundlich bis quer eiförmig, innen mit einer rinnigen Furche, oberwärts abgestutzt zugespitzt und bis 14 mm lang und breit. Sie bildend mit der Unterlippe einen spitzen Winkel. Die Blüten erscheinen von April bis August. Sie werden vor allem von Schwebfliegen bestäubt. Der sehr ähnliche Verkannte Wasserschlauch (Utricularia australis) hat eine recht- oder stumpfwinkelig abstehende Ober- und Unterlippe der Blüten.

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 44.^[1]

Ökologie

Der Gewöhnliche Wasserschlauch ist eine untergetauchte Wasserpflanze. Nur zur Blütezeit schwimmt sie nach oben. Sie überdauert durch kugelige haselnussgroße Turionen. Es ist eine fleischfressende Pflanze, eine sogenannte Karnivore. Der Tierfang dient als zusätzliche Quelle für Stickstoff- und Phosphorverbindungen. Die Blätter sind in haarfeine Berge zerteilt, von denen je etwa 20, maximal 200, zu 4–5 mm langen Fangblasen umgebildet sind. An einer großen Pflanze wurden über 26.000 Fangblasen gezählt. Durch eine mit Borsten versehene Klappe sind sie von innen fest verschlossen. Ihre Wand ist mit verschiedenen Drüsen besetzt, zum Beispiel Keulendrüsen, die zuckerhaltigen Schleim absondern, der der Anlockung potentieller Beute dient.

Vierstrahlige Drüsen auf der Innenwand haben drei verschiedene Funktionen:

1. Sie pumpen nach dem Fang das Wasser aus der Blase, indem sie als Ionenpumpen Alkali-Ionen nach außen befördern und damit den osmotischen Wert im Inneren absenken, sodass wieder ein Unterdruck von 0,1 bar entsteht.

2. Sie geben Verdauungsenzyme (eine Protease, Esterase, Phosphatase) und Benzoesäure ab.

3. Sie nehmen die entstandenen Abbauprodukte zur Weiterleitung auf.

Berühren Kleintiere die als Hebel dienenden Klappborsten, z. B. beim Fressen der auf diesen haftenden Bakterienfäden, so schnappt die Klappe nach innen, und die Tiere werden mit dem umgebenden Wasser in den Fangschlauch gesogen bzw. geschluckt. Der Vorgang dauert nur 2 Millisekunden und stellt somit eine der schnellsten Bewegungen im Pflanzenreich dar. Anschließend erfolgt die Verdauung und erneutes Auspumpen der Fangdrüse. Nach etwa 0,2–2 Stunden ist die Falle wieder fangbereit. In 600 untersuchten Schläuchen waren insgesamt 2000 Tierchen gefangen (bis zu 14 Tierchen je Schlauch), davon über die Hälfte Kleinkrebse (z. B. Daphnien), aber auch Insektenlarven, zum Beispiel von Mücken. In der Vergangenheit sind wiederholt Versuche unternommen worden, die Pflanze zur biologischen Bekämpfung von Stechmückenplagen einzusetzen. Dies funktioniert allerdings nur gegen Stechmücken der Gattung Culex. Gegen die vom Menschen als unangenehmer empfundenen Stechmücken der Gattung Aedes, die in flachen Gewässern wie etwa überfluteten Wiesen und Wasserpfützen brütet, hilft die Ansiedelung des Gemeinen Wasserschlauches nicht. Auch kleine Algen werden mit eingefangen.

Die Blüten sind große goldgelbe „Maskenblumen“. Der Blütenstängel ist im oberen Teil als Aufkriechschutz gegen „unerwünschte“ Blütenbesucher klebrig. Die Blütenkrone hat einen 6–7 mm langen Sporn als Safthalter für den Nektar. Die zweilippige Narbe liegt der Oberlippe der Blüte an und ist reizbar: Bei Berührung krümmt sich der untere Nachbarlappen sofort nach oben. Der Staubbeutel ist einfächerig. Da die Maske weich ist, sind meist Schwebfliegen die Bestäuber, selten Bienen; auch Selbstbestäubung ist nicht selten, zum Teil findet man auch kleistogame Blüten. Blütezeit ist zwischen April und August.

Die Früchte sind unregelmäßig aufreißende Kapseln. Der Samenansatz ist nur gering. Die Samen besitzen zwei „Luftrillen“ und sind dadurch wochenlang schwimmfähig und unterliegen der Schwimmausbreitung und der Wasserausbreitung durch Wasservögel; sie sind Lichtkeimer. Fruchtreife tritt ab September ein.

Vegetative Vermehrung erfolgt durch abgebrochene – auch kleinste – Stängelteile und durch Turionen.

Verbreitung

Der Gewöhnliche Wasserschlauch kommt von Europa bis Tibet und in Nordafrika vor.^[2] Die Pflanze findet sich gleichermaßen in nährstoffarmen wie nährstoffreichen, stillen bzw. schwach fließenden Gewässern und bevorzugt vollsonnige Standorte. Sie ist vorwiegend im Tiefland zu finden, kann vereinzelt jedoch auch in Höhen von 1000 Metern vorkommen. Sie ist eine Charakterart des Lemno-Utricularietum vulgaris aus dem Hydrocharition-Verband.^[1] In Deutschland steht der Gewöhnliche Wasserschlauch auf der Roten Liste der Farn- und Blütenpflanzen.^[3]

Systematik

Die Art Utricularia vulgaris gehört zur Sektion Utricularia in der Gattung Utricularia.

Literatur

• Peter Taylor: The Genus Utricularia. A Taxonomic Monograph (= Kew Bulletin. Additional Series 14). Royal Botanic Gardens – Kew, London 1989, ISBN 0-947643-72-9.
• Wilhelm Barthlott, Stefan Porembski, Rüdiger Seine und Inge Theisen: Karnivoren. Biologie und Kultur fleischfressender Pflanzen. Ulmer, Stuttgart 2004, ISBN 3-8001-4144-2.
• Ruprecht Düll, Herfried Kutzelnigg: Taschenlexikon der Pflanzen Deutschlands und angrenzender Länder. Die häufigsten mitteleuropäischen Arten im Portrait. 7., korrigierte und erweiterte Auflage. Quelle & Meyer, Wiebelsheim 2011, ISBN 978-3-494-01424-1.

Einzelnachweise

1. ↑ ^{a b} Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora für Deutschland und angrenzende Gebiete. Unter Mitarbeit von Angelika Schwabe und Theo Müller. 8., stark überarbeitete und ergänzte Auflage. Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 2001, ISBN 3-8001-3131-5, S. 869.
2. ↑ Rafaël Govaerts (Hrsg.): Utricularia vulgaris. In: World Checklist of Selected Plant Families (WCSP) – The Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, abgerufen am 24. April 2020.
3. ↑ Rote Liste der Farn- und Blütenpflanzen (Pteridophyta et Spermatophyta ; Kategorie „V“, ergänzt aus Korneck et al. 1998), PDF-Datei; 767 kB

Utricularia vulgaris (greater bladderwort^[1] or common bladderwort) is an aquatic species of bladderwort found in Asia and Europe. The plant is free-floating and does not put down roots. Stems can attain lengths of over one metre in a single growing season, but die back and form turions in winter. The leaves are finely pinnately divided, between one and eight centimetres long and carry many bladder-like traps. The yellow flowers are borne on stalks above the surface of the water between April and August. In eastern Asia and North America, its place is taken by the related species U. macrorhiza.

References

Retrieved from "https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Utricularia_vulgaris&oldid=1081749043"

La lentibularia (Utricularia vulgaris) es una especie de planta con flor perenne, acuática, de la familia de las lentibulariáceas.

Descripción

Perenne acuática flotante o sumergida con tallos delgados de hasta un metro de longitud. Hojas bilobuladas desde la base, lóbulos ovados, divididos en segmentos filiformes con utrículos pequeños que atrapan animales diminutos. Flores amarillo oscuro, de 12-18 mm, que brotan en un tallo erecto y afilo por encima del agua. Corola con labio superior aproximadamente igual de largo que la base del labio inferior; espolón ampliamente cónico en la base, con ápice estrecho. Florece a final de primavera y en verano.

Distribución

Toda Europa, excepto Islandia, Turquía y Portugal. Vive en aguas quietas.^[1]​

Taxonomía

Utricularia vulgaris fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 18. 1753.^[2]​

Etimología

Utricularia: nombre genérico que deriva de la palabra latina utriculus, lo que significa "pequeña botella o frasco de cuero".^[3]​

vulgaris: epíteto latín que significa «común».^[4]​

Sinonimia

• Lentibularia major Gilib.
• Lentibularia vulgaris (L.) Moench
• Utricularia × biseriata H. Lindb.
• Utricularia major Cariot & St.-Lég.
• Utricularia officinalis Thornton
• Utricularia vulgaris var. typica J. Meister^[5]​

subsp. macrorhiza (Leconte) R.T.Clausen

• Lentibularia vulgaris var. americana (A. Gray) Nieuwl. & Lunell
• Megozipa macrorhiza (Leconte) Raf.
• Utricularia grandiflora M. Martens
• Utricularia intermedia var. robbinsii Alph. Wood
• Utricularia macrorhiza Leconte ex Torr.
• Utricularia robbinsii (Alph. Wood) Alph. Wood
• Utricularia vulgaris var. americana A. Gray

Referencias

Bibliografía

• Fernald, M. 1950. Manual (ed. 8) i–lxiv, 1–1632. American Book Co., New York.
• Flora of China Editorial Committee. 2011. Fl. China 19: 1–884. Science Press & Missouri Botanical Garden Press, Beijing & St. Louis.
• Gleason, H. A. 1968. The Sympetalous Dicotyledoneae. vol. 3. 596 pp. In H. A. Gleason Ill. Fl. N. U.S. (ed. 3). New York Botanical Garden, New York.
• Gleason, H. A. & A. J. Cronquist. 1991. Man. Vasc. Pl. N.E. U.S. (ed. 2) i–910. New York Botanical Garden, Bronx.
• Great Plains Flora Association. 1986. Fl. Great Plains i–vii, 1–1392. University Press of Kansas, Lawrence.
• Hickman, J. C. 1993. Jepson Man.: Higher Pl. Calif. i–xvii, 1–1400. University of California Press, Berkeley.
• Hitchcock, C. H., A. J. Cronquist, F. M. Ownbey & J. W. Thompson. 1984. Ericaceae through Campanulaceae. PartIV: 1–510. In Vasc. Pl. Pacif. N.W.. University of Washington Press, Seattle.
• Hultén, E. 1968. Fl. Alaska i–xxi, 1–1008. Stanford University Press, Stanford.
• Moss, E. H. 1983. Fl. Alberta (ed. 2) i–xii, 1–687. University of Toronto Press, Toronto.
• Munz, P. A. 1974. Fl. S. Calif. 1–1086. University of California Press, Berkeley.
• Munz, P. A. & D. D. Keck. 1959. Cal. Fl. 1–1681. University of California Press, Berkeley.
• Porsild, A. E. & W. Cody. 1980. Vasc. Pl. Continental Northw. Terr. Canada i–viii, 1–607. National Museum of Natural Sciences, Ottawa.

See artikkel räägib liigist; perekonna kohta vaata artiklit Vesihernes (perekond)

---

Harilik vesihernes (Utricularia vulgaris) on vesiherneliste sugukonda vesiherne perekonda kuuluv taim.

Hariliku vesiherne rahvapärased nimetused on lihtne vesihernes, kalahernes ja vesipõis.

Vesihernes on veetaim, millel juured puuduvad. Selle eest on tal pikk vars, mille pikkus võib olla üle ühe meetri.

Harilik vesihernes kasvab Euroopas, Põhja-Aafrikas ja Aasia parasvöötmes. Teda leidub nii toitainetevaestes kui -rikastes vetes, nii seisvas kui tasa voolavas vees. Siiski eelistab ta päikesepaistelist seisvat vett. Peamiselt esineb ta tasandikel, aga teda on kohatud ka 1 km kõrgusel merepinnast.

Veest ulatub välja püstine õievars kollaste õitega. Vesihernel on 14–15 õiest koosnev kobarõisik. Üksikul õiel on kaks õielehte, see on kuldkollane ja kellukakujuline. Harilik vesihernes õitseb aprillist augustini. Ta on putuktolmleja ja teda tolmeldavad peamiselt sirelased.

Vesiherne teeb iseloomulikuks see, et lisaks lehtedele kinnituvad varrele mõne millimeetri suurused munajad põiekesed (püünispõied), mis meenutavad natuke herneid – sellest ka taime nimetus. Põiekeste ülesandeks on taimele lisatoidu hankimine, milleks on näiteks väikesed putukad. Taolisi põiekesi pole ühelgi teisel Eesti taimel, välja arvatud sama perekonna teised, hoopis vähem levinud liigid. Vesihernes on lihasööja taim.

Korduvalt on tehtud katseid hoida hariliku vesiherne abil kontrolli all sääskede arvukust lootuses, et vesihernes püüab sääsevastsed kinni ja sööb ära. Kuid see töötab ainult sääskede perekonnal Culex, seevastu sääskede vastu perekonnast Aedes see ei aita, sest need paljunevad suurvee ajal ajutiselt üleujutatavates kohtades, kus vesihernest ei ole.

Saksamaal kuulub harilik vesihernes õis- ja sõnajalgtaimede punasesse raamatusse.

Esimest korda kirjeldas harilikku vesihernest teaduslikult Linnaeus aastal 1753.

Välislingid

• Harilik vesihernes andmebaasis eElurikkus

Isovesiherne (Utricularia vulgaris) on vesiherneiden sukuun kuuluva yleinen vesikasvi ja lihansyöjäkasvi.

Ulkonäkö ja koko

Isovesiherne on juureton irtokelluja, joka kasvaa noin 20–100 cm pitkäksi^[2]. Sen varsi on sitkeä ja rento. Varsi ja pillimäiset, ohuet lehdet pysyvät veden alla, mutta kukkavarsi kohoaa pinnan yläpuolelle. Teriöltään keltaisia kukkia on 5–10^[3]. Isovesiherne kukkii heinä-elokuussa^[3] .

Isovesiherne on lihansyöjäkasvi. Lehdissä on 2–3 mm kokoisia pyöreähköjä pyyntirakkuloita, joilla kasvi pyydystää pieniä vesieliöitä^[2][3]. Kun esimerkiksi vesikirppu menee pyyntirakkulan sisälle ja koskettaa sukasia, rakkula täyttyy entsyymeillä, jotka sulattavat eläimen. Entsyymit sulattavat vain saaliin pehmeät osat, kovat osat jäävät rakkulaan. Rakkulassa on alipaine, joka imaisee saaliin sisäänsä auetessaan.^[4]

Levinneisyys

Isovesiherne on laajalle levinnyt. Euroopassa se puuttuu vain Norjan vuorilta, Italian eteläkärjestä ja Kreikasta. Pohjois-Amerikassa ja Japanissa on omat alalajinsa. Suomessa se esiintyy yleisenä Keski- ja Etelä-Suomessa, Lapissakin tuntureita lukuun ottamatta monin paikoin.^[5]

Elinympäristö

Isovesiherne kasvaa järvien, jokien ja murtovesilahtien matalissa ja suojaisissa osissa, lammissa, kaivannoissa ja puroissa^[2].

Lähteet

Aiheesta muualla

• Kasviatlas: Isovesiherneen levinneisyys Suomessa
• Pinkka, Lajituntemuksen oppimisympäristö: Isovesiherne (Utricularia vulgaris)
• LuontoPortti: Isovesiherne (Utricularia vulgaris)
• Nettikasvio: Isovesiherne (Utricularia vulgaris)
• ITIS: Utricularia vulgaris (englanniksi)
• Flora of China: Utricularia vulgaris (englanniksi)

Utriculaire commune, Utriculaire vulgaire

L’utriculaire commune (Utricularia vulgaris) est une plante carnivore aquatique d’eau douce appartenant à la famille des Lentibulariacées. Elle est l’une des 200 espèces que compte le genre Utricularia, ce qui en fait la plante carnivore la plus répandue au monde. C’est une plante aquatique herbacée hermaphrodite flottante qui occupe les milieux pauvres en nutriments de la zone Holarctique. La plante mesure 15-35 cm de haut et fleurit en juin-août. La tige fleurie est dressée au-dessus de l'eau et les fleurs sont jaune d'or. Elle possède également des pièges appelés « utricules » mesurant en moyenne entre 1 et 6 mm de long, elles s’activent lorsqu’un organisme entre en contact avec un « poil déclencheur » situé sur la trappe^[1].

Étymologie

La plante tire son nom de ces « utricules » dont la dénomination provient du mot latin « utriculus » qui signifie « petite outre », un récipient généralement en cuir destiné à contenir un liquide comme le vin. Elle est également appelée plante-vessie de l’anglais « bladderwort » (bladder = vessie, wort= plante)^[2].

Morphologie de la plante

Appareil végétatif

Utricularia vulgaris possède une tige axiale donnant naissance à des axes secondaires qui possèdent tous des feuilles photosynthétiques alternes disposées en rosette, épineuses et très finement segmentées, elles sont regroupées par 3 ou 4. Dépourvue de racines, Utricularia vulgaris possède des « flotteurs », des vésicules remplies d’air et de mucus permettent à la plante de dériver en surface et de maintenir son système reproducteur émergé^[1].

Appareil reproducteur

L’inflorescence est composée d’un racème simple de 3 à 4 fleurs longues de 15 et 18 mm posées sur une longue hampe florale brun rouge. Le calice est rouge brun à lobe supérieur ovale-lancéolé et possède un lobe inférieur large, ovale et échancré. Deux étamines sont insérées sur la corolle jaune vif qui est bilabiée à lèvre supérieure entière, le palais est étroit, et strié d’orange^[3].

La plante a des dimensions comprises entre 50 cm et 1,50 m, elle entre en sénescence par son côté inférieur, lorsque la zone en sénescence atteint une branche axiale elle se fragmente^[3].

• Dessin d'Utricularia vulgaris.

• Rameau portant des utricules.

• Inflorescence.

• La fleur.

• Utriculaire commune

Fonctionnement du piège

Les trappes, présentes par centaines, proportionnellement aux besoins en nutriments de la plante, sont d’origine foliaire^[4]. Elles sont constituées de parois élastiques épaisses de deux couches de cellules et sont munies d’un « clapet ». Elles présentent 2 types de glandes. Tout d’abord les glandes quadrifides éparpillées sur l’ensemble de la surface interne qui ont pour but de sécréter les enzymes digestives et de réabsorber les nutriments, suivies des glandes bifides situées près du clapet de la trappe qui, elles, ont pour rôle d’évacuer l’eau en dehors des outres de manière à créer la dépression qui sera à l’origine de l’activation de la trappe ^[3].

Le piège est initialement maintenu à une pression négative proche de 0,86 bar ce qui lui donne une forme concave. Des pompes évacuent activement les ions vers l’extérieur de manière à chasser l’eau de la trappe. Lorsque le poil déclencheur entre en contact avec un organisme, la trappe s’ouvre soudainement (uniquement vers l’intérieur), permettant à la vessie de regagner une forme convexe ce qui cause une dépression entraînant l’eau avoisinante et les organismes qui y nagent, à l’intérieur du piège. La trappe se referme et l’organisme est condamné^[5]. La trappe capture principalement de petits organismes faisant la plupart partie du zooplancton dont la taille avoisine les 0.5-2 mm de long. Les utricules prélèvent les nutriments des organismes piégés tandis que les résidus plus durs (exosquelette chitineux ; coquille ;…) encombrent le fond de celles-ci et s’accumulent sans jamais être évacués.

Répartition et habitat

On retrouve des U.vulgaris un peu partout dans l’hémisphère nord dans les régions holarctiques (Amérique du Nord, Europe, Afrique du Nord, Asie)^[6]. Celles-ci ont juste besoin de suffisamment de lumière pour effectuer la photosynthèse mais pas trop sinon cela permettrait le développement d’algues filamenteuses qui la gêneraient dans sa croissance. Cette plante évolue dans des zones humides où la salinité de l’eau est moindre et un climat tempéré lui suffit. Elle vit dans des eaux libres et ouvertes très pauvres en nutriments, tels que les marécages et les tourbières. Elle va compenser ce manque de nutriments par la consommation d’insectes comme source principale de phosphore mais également d’azote et de carbone, ce qui en fait un producteur primaire mais également un carnivore.

Cycle de vie et reproduction^[2]

Turions

Les utriculaires forment des sortes de bourgeons appelés « turions ». Ceux-ci sont différents des bourgeons normaux car ils n’ont pas d’écailles gemmaires et pas de tissus de protection. Ces structures sont très denses et coulent aisément au fond de l’eau où elles observent une période de dormance pendant l’hiver. Une fois que les conditions redeviennent optimales (température et nutriments qui augmentent) alors les turions « débourrent » et une nouvelle plante va commencer à croître. Cette croissance est extrêmement rapide car ses cellules s’allongent par turgescence et l’eau est présente en abondance dans son milieu. Cependant, la plante pratique également la reproduction sexuée, ce qui permet de produire des graines avec des nouveaux génotypes afin de s’adapter à des environnements changeants et coloniser d’autres cours d’eau.

Pollinisation

Les fleurs jaunes de la plante attirent les insectes pollinisateurs par leur couleur vive mais également par un éperon de nectar penchant vers le bas. Ses principaux pollinisateurs sont les abeilles (Apis mellifera). Quand une abeille entre dans la fleur, dont le stigmate est séparé en deux parties, son poids tire sur le pétale inférieur qui permet à la fleur de s’ouvrir comme une bouche. L’abeille descend ensuite jusqu'au bout de l’éperon de nectar en passant par le stigmate. Si l’abeille a déjà visité une autre fleur, les deux morceaux du stigmate se referment afin de capter le pollen laissé par l’abeille. Ceci a deux avantages pour la plante :

- Cela permet de collecter le pollen présent sur l’abeille avant que celle-ci ne remonte par les étamines car sinon la fleur risque l’auto-fécondation.

- Elle peut maintenir le pollen dans l’ovaire humide afin de le protéger avant qu’il ne féconde l’ovule

Si l’abeille n’a pas pollinisé la fleur, les deux parties du stigmate restent ouvertes, on peut donc facilement distinguer les fleurs pollinisées des autres.

Germination

Les graines d’Utricularia vulgaris germent au printemps et leur germination peut prendre deux mois.

Interactions

Alimentation

La plante prélève l’eau, le CO₂ et les minéraux directement à partir de son environnement grâce à sa surface foliaire importante. On estime qu’Utricularia prélève près de 50 % de l’azote nécessaire à sa survie par le biais de son activité carnivore. Cependant cette activité est également coûteuse en énergie : la synthèse d’enzyme, l’activation de la trappe et la faible concentration en cellules photosynthétiques qui occupent les parois des utricules sont des facteurs qui peuvent potentiellement contribuer à affaiblir la plante. Il faut donc un équilibre entre le nombre de trappes produites et les besoins en nutriments^[7].

Interactions avec le milieu

L’Utricularia sert souvent d’abri pour les organismes assez petits pour s’y cacher et assez grands que pour ne pas se faire dévorer. Parmi eux, de petits crustacés comme les Gammares, certains rotifères et de petits poissons, elle sert également de nourriture pour ces derniers, surtout aux endroits où les plantes à racines ne savent pas se développer^[8].

Statut

Cette espèce est protégée dans de nombreuses régions de France.^[9]

Sources, notes et références

• Adamec L. The smallest but fastest: Ecophysiological characteristics of traps of aquatic carnivorous Utricularia. Plant Signal Behav. 2011;6:640–6
• Darwin Charles. 1875. Insectivorous Plants. New York : D. Appleton

Wulki pucherjak (Utricularia vulgaris) je rostlina ze swójby pucherjakowych rostlinow (Lentibulariaceae). Dalše serbske ludowe mjeno su spóriš, hołbjace zelo, wódny lenčk, wódnomužowy chód a wódny tchór.

Wopis

Wulki pucherjak je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 15 hač 35 cm. Wón je swobodnje płuwaca wódna rostlina.

Wurostki docpěwaja dołhosć wot hač do 2 m.

Łopjena

Łopjena njesu 10-200 1-4 mm dołhich łójenskich pucherjow a docpěwaja dołhosć wot 2 hač 8 cm. Wone su do nitkojtych kónčkow rozdźělene.

Kćenja

Kćěje wot junija hač awgusta. Kćenja steja po 3-15 (4-25) w kićach, kotrež z wody wusahuja. Króna je złotožołta a docpěwa dołhosć wot 13 hač 30 mm.

Stejnišćo

Rosće předewšěm mjez bónčawami a w rědkim sćinje w zwjetša małowapnitych jězorach. Potrjebuje ćopłe stejnišća.

Rozšěrjenje

Rostlina je w Europje rozšěrjena.

Podobna družina

• Njenapadny pucherjak (Utricularia australis) ma 12-18 mm dołhu krónu, kotrejež delnja hubka je nimale kruhojta, płono rozšěrjena, zdźěla časćiša.

Nóžki

1. ↑ Pawoł Völkel: Prawopisny słownik hornjoserbskeje rěče. Hornjoserbsko-němski słownik. Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 2005, ISBN 3-7420-1920-1, str. 408.
2. ↑ W internetowym słowniku: Wasserschlauch

Žórła

• Schauer - Caspari: Pflanzenführer für unterwegs, ISBN 978-3-8354-0354-3, 2. nakład, 2008, strona 158 (němsce)
• Spohn, Aichele, Golte-Bechtle, Spohn: Was blüht denn da? Kosmos Naturführer (2008), ISBN 978-3-440-11379-0, strona 338 (němsce)
• Brankačk, Jurij: Wobrazowy słownik hornjoserbskich rostlinskich mjenow na CD ROM. Rěčny centrum WITAJ, wudaće za serbske šule. Budyšin 2005.
• Kubát, K. (Hlavní editor): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha (2002)
• Lajnert, Jan: Rostlinske mjena. Serbske. Němske. Łaćanske. Rjadowane po přirodnym systemje. Volk und Wissen Volkseigener Verlag Berlin (1954)
• Rězak, Filip: Němsko-serbski wšowědny słownik hornjołužiskeje rěče. Donnerhak, Budyšin (1920)

L'erba vescica comune (Utricularia vulgaris L.) è una pianta carnivora appartenente alla famiglia Lentibulariaceae.^[2]

Descrizione

È una pianta acquatica perenne, non ancorata al fondo e priva di vere radici.

I suoi fusti sono ramificati e flessibili, lunghi fino a 2 metri.

Tra le foglie sono inserite numerosissime vescichette traslucide dette ascidi, che servono per catturare organismi acquatici di piccole dimensioni. Esse sono munite di una serie di setole e di peli assorbenti.

Distribuzione e habitat

Si trova nelle zone temperato-fredde di Europa, Asia e Nord Africa^[1], in acque stagnanti abbastanza profonde fino a 1000 m s.l.m.

Usi

È usata in fitoterapia per le sue proprietà diuretiche e antinfiammatorie.

Note

Bibliografia

• Lazzarini/lonardoni, Manuale pratico di fitoterapia Vol.1, Edizioni Mediterranee 1985

Paprastasis skendenis (lot. Utricularia vulgaris) – skendeninių (Lentibulariaceae) šeimos vabzdžiaėdžių vandens augalų rūšis.

Šaknų neturi, stiebas plaukiojantis, lankstus. Lapai siauri, plunksniški. Ant lapkočių yra specialūs maišeliai, į kuriuos patenka smulkūs vandens gyvūnai, dumbliai ir ten yra suvirškinami. Žiedai susidaro ant 15-30 cm ūglių, iškilusių virš vandens, geltoni, žydi birželio-rugsėjo mėnesiais. Augalas dauginasi daugiausia vegetatyviškai.

Paprastasis skendenis laisvai plūduriuoja stovinčiuose vandens telkiniuose (senvagėse, kūdrose, pelkėse). Lietuvoje dažnas.

• Požymiai

• Lapai

• Maišeliai

Groot blaasjeskruid of gewoon blaasjeskruid (Utricularia vulgaris, synoniem: Utricularia macrorhiza) is een vleesetende, overblijvende waterplant, die behoort tot de blaasjeskruidfamilie (Lentibulariaceae). De wortels zweven in het water. De plant komt van nature voor Europa, Noord-Afrika en de gematigde gebieden van Azië. De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als algemeen voorkomend en stabiel of toegenomen. In België is de plant beschermd waar het als zeldzaam voorkomend op de Vlaamse Rode Lijst van planten staat. Het aantal chromosomen is 2n=44.

De stengels van de plant kunnen 30-200 cm lang worden. De plant is ondergedoken. Het lichtgroene, veerdelige blad is 1-8 cm lang en heeft draadvormige slippen, die gaafrandig zijn en een spitse top hebben. Aan de bladslippen zitten naar opzij gerichte tandjes met stekelharen. Aan de bladeren zitten blaasvormige aanhangsels, de vangblaasjes. De plant vormt overwinteringsknoppen, turionen.

Groot blaasjeskruid bloeit van juni tot in september met dooiergele, boven het water uitstekende, 1,2-2 cm grote bloemen. Het gehemelte van de bloem heeft oranje strepen. De onderlip van de bloemkroon heeft teruggeslagen randen. De bovenlip is niet langer dan het gehemelte. De bloem heeft een gekromde spoor. De bloeiwijze is een tros met vier tot vijftien bloemen. De bloemen worden vooral door zweefvliegen bestoven.

De vrucht is een bolle doosvrucht met een gekromde vruchtsteel, die hoogsten drie keer zo lang is als de schutbladen.

Met de vangblaasjes worden kleine kreeftachtigen en waterinsecten gevangen. In de vangblaasjes is vacuüm en als iets de haartjes op het blaasje aanraakt springt deze open en zuigt het omringende water met daarin het insect naar binnen. Vertering van de prooi duurt afhankelijk van de grootte twaalf minuten tot twee uur. Na de vertering transporteren speciale cellen het voedselrijke water de stengel in, waarbij tegelijkertijd het vacuüm in het blaasje wordt hersteld.

De plant komt voor in tamelijk voedselrijk water, met name in laagveen- en rivierkleigebieden.

• Planten

• Plant

• Bloem

• Gemodificeerde meeldraden en stijl achter de bek van de bloem

• Turionen en vangblaasjes

• Vrucht

Namen in andere talen

De namen in andere talen kunnen vaak eenvoudig worden opgezocht met de interwiki-links.

• Duits: Gewöhnlicher Wasserschlauch
• Engels: Common Bladderwort
• Frans: Utriculaire commune, Utriculaire en selle

Externe links

• Verspreiding in Nederland FLORON
• Groot blaasjeskruid (Utricularia vulgaris) op SoortenBank.nl (gebaseerd op de Heukels²³, dit is de laatste uitgave)
• Wilde planten met foto's
• (fr) Utricularia vulgaris Tele Botanica
• Detail foto's
• Vrucht (Digital Seeds Atlas of the Netherlands)

Literatuur

• Taylor, Peter: The Genus Utricularia - A Taxonomic Monograph, London, 1989, ISBN 0947643729
• Barthlott, Wilhelm; Porembski, Stefan; Seine, Rüdiger; Theisen, Inge: Karnivoren, Stuttgart, 2004, ISBN 3-8001-4144-2

Pływacz zwyczajny^[3] (Utricularia vulgaris L.) – gatunek rośliny mięsożernej, należący do rodziny pływaczowatych (Lentibulariaceae).

Rozmieszczenie geograficzne

Jest gatunkiem kosmopolitycznym, występującym powszechnie w śródlądowych zbiornikach wodnych w Europie i Azji^[4]. W Polsce występuje niemal na całym niżu z wyjątkiem północnej części Niziny Mazowieckiej. W górach jest rzadki. W polskich Karpatach podano jego stanowiska na pogórzach (Cieszyńskim, Śląskim, Ciężkowickim, Strzyżowskim), w Beskidzie Małym, Paśmie Policy, Działach Orawskich oraz w Kotlinie Sądeckiej i Nowotarskiej^[5].

Morfologia

Pokrój

Roślina swobodnie unosząca się w toni wodnej, nie posiada systemu korzeniowego. Blisko powierzchni wody znajduje się tylko podczas kwitnienia. Tuż pod łodygą kwiatostanu wytwarza chwytniki, za pomocą których przyczepia się do podłoża, gdy znajduje się w miejscach płytszych^[6].

Pęcherzyki powietrzne

Są to występujące na pędach specyficzne twory umożliwiające unoszenie się rośliny na powierzchni wody. Są też równocześnie aparatami chwytającymi drobne zwierzęta wodne. Posiadają otwór zamykany ruchomą klapką^[6]. Mają długość około 2 mm. Na każdym liściu znajduje się co najmniej 8 pęcherzyków, zwykle jednak więcej. Na całej roślinie pęcherzyków tych może być ponad 200^[7].

Pęd

Długości ok. 1 m, w większości pod wodą, ponad lustro wystaje tylko niewielki fragment zakończony skąpokwiatowym kwiatostanem. Pędy osiągają długość 30–100(200) cm, międzywęźla 3-10 mm^[8]. Tworzy także cienkie, nitkowate i skręcone pędy powietrzne o długości do 18 cm. Pokryte są łuseczkowatymi listkami i służą do wymiany gazowej^[6]

Liście

O jajowatym kształcie, głęboko 3-5 dzielne. Mają długość1-8 cm. Ich odcinki są nitkowate i z rzadka szczeciniasto owłosione^[7]..

Kwiaty

Żółte, obupłciowe, grzbieciste, wyrastające na szypułce 2-3 razy dłuższej od łuskowatych przysadek. Zebrane są w groniasty, złożony z 4-12 (czasami nawet do 24) kwiatów. Wyrasta nad powierzchnię wody na szypułce o długości 8-12 mm^[8]. Korona ma średnicę 13-20 mm i posiada stożkowatą, podłużną ostrogę dłuższą od dolnej działki kielicha. Złocistożółta górna warga korony jest dłuższa od zamykającej gardziel kwiatu wydętej wargi dolnej^[7]. Wewnątrz korony 2 pręciki zrośnięte pylnikami i 1, górny słupek^[8].

Owoc

Kulistojajowata torebka zawierająca liczne, drobne nasiona^[8].

Biologia

Rozwój

Bylina, jedna z niewielu roślin mięsożernych spotykanych w Polsce w naturze. Wykształcenie aparatów chwytających spowodowane jest potrzebą uzupełnienia niedoborów azotu. Zwierzęta, przede wszystkim drobne skorupiaki, chwytane są w pęcherzyki, które otwierają się do wewnątrz, zasysając zdobycz wraz z wodą. Po wciągnięciu ofiary klapka natychmiast z powrotem się zamyka. Schwytane zwierzęta trawione są przy udziale enzymów wydzielanych ze ściany pęcherzyka. Kwitnie od czerwca do sierpnia, kwiaty zapylane są przez owady. Bardzo często rozmnaża się wegetatywnie przez fragmentację pędów oraz za pomocą turionów. Turiony powstają jesienią, zimują na dnie zbiornika, wiosną zaś wypływają ku górze, rozwijając się w nową roślinę^[6].

Siedlisko

Hydrofit występujący przeważnie w stosunkowo ciepłych, stojących wodach rozlewisk, stawów, rowów, starorzeczy, dołów potorfowych. Występuje w wodach osłoniętych od falowania. W bogatych w plankton wodach eutroficznych występuje czasami masowo. Przeważnie nie schodzi poniżej głębokości 2 m. Przez jakiś czas może przetrwać w zagłębieniach wysychających zbiorników wodnych, traci wówczas stare pędy, a na nowych powstają tylko nieliczne pęcherzyki powietrzne^[6].

Fitosocjologia

Czasami tworzy jednogatunkowe zbiorowiska, ale występuje także w różnych wielogatunkowych zbiorowiskach wodnych. Bierze duży udział w początkowej fazie zarastania zbiorników wodnych. Wytwarza dużą ilość biomasy, która jednak szybko ulega rozkładowi^[6]. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla klasy (Cl.) Potametea^[9].

Genetyka

Liczba chromosomów 2n = ok. 44^[5].

Zagrożenia i ochrona

W Polsce gatunek podlegał w latach 2004–2014 ochronie prawnej^[10][11]. Umieszczony na polskiej czerwonej liście w kategorii NT (bliski zagrożenia)^[12].

Głównym zagrożeniem jest utrata siedlisk lub warunków siedliskowych wskutek odwodnienia terenów, zarastania zbiorników wodnych i wysychania torfowisk^[8].

Zobacz też

• dzbanecznik
• muchołówka
• rosiczka.

Przypisy

Otrățelul de baltă este o plantă acvatică carnivoră cu frunze subacvatice fin segmentate și flori galbene, ca și cele de gura-leului, ieșite la suprafața apei. Ca trăsătură distinctivă, prezintă mici capcane subacvatice de forma unor vezici-baloane ovale cu o deschizătură dublu ermetică la un capăt. Când aceasta este închisă, vezica elimină apa prin pereți, creând un vid parțial, care trage înăuntru mici nevertebrate și chiar peștișori care declanșează ușile capcanei. Sunt secretate enzime care digeră prada și aprovizionează planta cu nutrienți. Aceste plante sunt frecvent întâlnite plutind liber în apele puțin adânci sau lejer prinse în sedimente, fiind larg răspândite în întreaga Europă, Africa de Nord și SUA.

Legături externe

Enciclopedie despre forile și flora sălbatică 

Vattenbläddra eller blåsört (Utricularia vulgaris L.) är en vattenväxt, som lever i stillastående vatten i kärr, diken, grunda gölar med mera. Den är anträffad i många trakter av södra och mellersta Skandinavien och Finland, men spridd eller sällsynt och felande i fjälltrakterna. Hos vattenbläddran är läppen mera uppblåst eller kullrig och sporren nedåtriktad. Blomningen infaller under hög- och eftersommaren (juli, augusti).

Vattenbläddran, som alla arter av släktet bläddror livnär sig genom att fånga små insekter i med hjälp av speciella blåsor som finns på bladen.

Externa länkar

• Den virtuella floran
• Blåsört i Carl Lindman, Bilder ur Nordens flora (andra upplagan, Wahlström och Widstrand, Stockholm 1917–1926)
• Wikimedia Commons har media som rör Vattenbläddra.
  Bilder & media

• 1 Будова
• 2 Поширення та середовище існування
• 3 Галерея
• 4 Джерела

Царство: Растения

Подцарство: Зелёные растения

Отдел: Цветковые

Класс: Двудольные^[1]

Надпорядок: Asteranae

Порядок: Ясноткоцветные

Семейство: Пузырчатковые

Род: Пузырчатка

Вид: Пузырчатка обыкновенная

Вызывающие наименьшие опасения
IUCN 3.1 Least Concern: 164181

• 1 Описание
• 2 Распространение и среда обитания
  • 2.1 Охранный статус
• 3 Использование
• 4 Ботаническая классификация
  • 4.1 Синонимы
• 5 Примечания
• 6 Литература
• 7 Ссылки

Согласно замыслу одного или нескольких участников Википедии, на этом месте должен располагаться специальный раздел.
Вы можете помочь проекту, написав этот раздел. Эта отметка установлена 31 мая 2015 года.

Вы поможете проекту, исправив и дополнив его.

二名法 Utricularia vulgaris
L. 1753

普通狸藻（学名：Utricularia vulgaris）为狸藻属水生食虫植物。其种加词“vulgaris”来源于拉丁文“vulgaris”，意为“普通的”。其分布于欧洲与亚洲，是狸藻属中分布最为广泛的物种。

参考文献

外部連結

这是一篇狸藻科小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 狸藻亚属
Utricularia 双瓣狸藻亚属
Bivalvaria 四萼狸藻亚属
Polypompholyx

取自“https://zh.wikipedia.org/w/index.php?title=普通狸藻&oldid=39334904”