La rosa villosa (Rosa villosa) és un arbust de la família de les rosàcies, també conegut com a rosa peluda o roser pomífer. A Catalunya només la podem trobar a la comarques del Pirineu.[1]
És un arbust que pot arribar a fer 2 metres d'alçada amb tiges plenes d'agullons prims i drets. Les fulles estan compostes amb 5-9 folíols, el·líptics o ovats i peluts per totes dues cares i doblement dentats.
La floració té lloc entre els mesos de juny i agost. Les flors són solitàries, de color rosa viu, amb 5 pètals i 5 sèpals erectes.
El fruits són bastant grossos, d'1 a 1,5 cm., de color vermell i sovint recoberts d'un gran nombre d'agullons petits i fins.[2]
La rosa villosa (Rosa villosa) és un arbust de la família de les rosàcies, també conegut com a rosa peluda o roser pomífer. A Catalunya només la podem trobar a la comarques del Pirineu.
És un arbust que pot arribar a fer 2 metres d'alçada amb tiges plenes d'agullons prims i drets. Les fulles estan compostes amb 5-9 folíols, el·líptics o ovats i peluts per totes dues cares i doblement dentats.
La floració té lloc entre els mesos de juny i agost. Les flors són solitàries, de color rosa viu, amb 5 pètals i 5 sèpals erectes.
El fruits són bastant grossos, d'1 a 1,5 cm., de color vermell i sovint recoberts d'un gran nombre d'agullons petits i fins.
Růže měkká (Rosa villosa) je rozvětvený keř s obloukovitými, ostnitými větvemi porostlými opadavými listy. Tento druh z širokého rodu růže není v české přírodě považován za původní druh, ale za v minulosti úmyslně zavlečený archeofyt. V Česku je již po několik století pěstována pro své ovoce, asi 3 cm velké šípky (dříve hlavně v klášterních zahradách); odtud pochází i staročeské pojmenování "jablíčková růže". V současnosti je využívána v sadovnických úpravách jako solitéra nebo do nestříhaných živých plotů, všude vyniká její zajímavý růst, dekorativní listy, květy a později i výrazné ovoce. Bývá také speciálně pěstována pro šípky s mnoha léčebnými vlastnostmi. Ze zahrad zplaňuje do volné přírody, nejčastěji semeny roznášenými ptáky, kteří požírají v zimním období šípky.[1][2][3]
Dřevina má areál rozprostírající se od Francie a Španělska na západě přes střední Evropu (vyjma České republiky a Slovenska) na východ do Běloruska, Ukrajiny a jižního Ruska až ke Kavkazu. Na jihovýchodě je její domovinou území téměř celého Balkánského poloostrova, které dále navazuje na evropské i asijské Turecko a pokračuje až do západních oblastí Íránu. Mimo svou původní oblast se v novověku rozšířila téměř do celého zbytku Evropy a byla s osídlováním Ameriky importována i na severovýchod Spojených států amerických.
V české krajině jsou volně rostoucí rostliny potomky dovezených exemplářů, jež v minulosti zplaněly a spontánně se dále množí. Přestože má růže měkká potenciál k dalšímu samovolnému šíření, je její výskyt v Česku poměrně řídký.[3][4]
Růže měkká je fanerofyt rostoucí v lesních lemech, na mezích, okrajích luk a pastvin, případně i na odlesněných plochách a místech polnohospodářsky opuštěných. Nejlépe se jí daří na slunném stanovišti ve vápnité, hlinité a vlhké, ale nepřemokřené půdě. Dřevina ve středoevropských podmínkách odolává mrazu a po případném požáru dobře obráží z hlubokých kořenů. Obvykle kvete v červnu a červenci, šípky dozrávají za dva měsíce po odkvětu. Plodící keř se dožívá průměrného věku 40 let. Ploidie druhu je 2n = 28.[1][3]
Je to středně vysoký keř s prutovitými větvemi dlouhými běžně do 1,5 metru, výjimečně s větvemi obloukovitě sehnutými, majícími délku až 2,5 metru. Hlavní větve i načervenalé mladé výhony mají štíhlé, rovné ostny, jež směřují přímo nahoru nebo dolů a vyrůstají vždy jednotlivě. Větve porůstají střídavými, řapíkatými, složenými, lichozpeřenými listy se dvěma až třemi páry téměř přisedlých, modrozelených lístků a jedním větším koncovým. Poměrně velké lístky, 3 až 4 cm dlouhé, jsou tvaru eliptického nebo podlouhle vejčitého, na bázi jsou okrouhlé, na vrcholu zašpičatělé či tupé a oboustranně stříbřitě chlupaté. Po obvodě jsou lístky dvojnásobně hrubě zubaté, zoubky jsou otevřené a na špičkách mají žlázky vydávající terpentýnovou vůni. Palisty jsou široké a téměř po celé délce srostlé s chlupatým řapíkem. Na podzim listy žloutnou a opadávají.
Květy růžové barvy vyrůstají na stopkách asi 1 cm dlouhých jednotlivě nebo ve dvou- až trojkvětých květenstvích. Oboupohlavné, až 5 cm velké květy jsou pětičetné, tři vnější kališní lístky mají jen několik málo niťovitých přívěsků a dva vnitřní nemají žádné, po odkvětu všechny směřují nejčastěji přímo vzhůru a vzájemně spojené uschnou a vytrvají na šípku až do jeho vysoké zralosti. Pět volných korunních lístků je světle nebo tmavě růžových. Tyčinek s prašníky je v květu větší počet, čnělky vytvářejí chlupatou, nízkou a stlačenou hlavičku. Květy jsou samosprašné a na opylení se nejvíce podílejí včely.
Červené až tmavočervené šípky jsou tzv. nepravé plody (z botanického pohledu jsou souplodí nažek), bývají kulovitého, válcovitého nebo mírně hruškovitého tvaru, jsou okolo 3 cm velké a vyrůstají na chlupatých stopkách. Šípky jsou na povrchu porostlé krátkými žlázkami, disk mají plochý, ústí široké a obsahují nemnoho krémových semen (nažek). Po uzrání rychle měknou, ale neopadávají.[1][3][5][6]
Dřevinu lze množit vegetativně i generativně. Nejsnáze lze nové rostliny získat oddělky z kořenů od ověřených starších rostlin. Dále je lze množit semeny, která je vhodné před jarním výsevem stratifikovat. Doporučuje se rozmnožovat i řízky z polovyzrálého dřeva s patkou v létě, nebo ze zralého dřeva na podzim. Pro odborníky je vhodné jarní roubování nebo letní očkování na podnože. Nejlepší doba pro výsadbu mladých rostlin na stanoviště je podzim, sázejí se do sponu asi 3 m.[7]
Růže měkká raší brzy z jara a v době květů je odolná vůči jarním mrazíkům. Kromě základního řezu po výsadbě nevyžaduje další úpravu tvaru, pozdější zmlazování snáší dobře. Šípky dozrávají podle klimatických podmínek od poloviny srpna do začátku září, nejvhodnější období ke sklizni trvá asi 10 dnů, při opoždění plody měknou a klesá obsah zdraví prospěšných látek. Čerstvé plody obsahují provitamin A, vitaminy B, C, K, cukry, třísloviny, pektiny, rostlinná barviva, silice, fenoly, flavonoidy a asi 25 % sušiny a 6 % sacharidů. Vyrábějí se z nich marmelády, sirupy i vína, nebo se při teplotě do 60 °C suší na voňavý a léčivý čaj. Semena jsou bohatým zdrojem vitamínu E, používají se rozemletá a smíchána s moukou. Keře jsou dále vhodnou dřevinou pro stabilizaci nepevných svahů, poskytují drobným ptákům prostor pro hnízdění a šípky bývají v zimním období potravou mnoha živočichů.
V České republice je registrována odrůda 'Karpatia', která byla vyšlechtěna na Slovensku (VÚOOD Bojnice) a selektují se dále klony, např. 'Bělečská', s většími a dužnatějšími šípky a bez žlázek na povrchu. Z průměrného keře se sklidí asi 5 kg šípků. V poslední době se k růži měkké obrátila i evropská zemědělská velkovýroba, byly založené prvé plantáže.[1][3][6][7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu růže dužnoplodá ve Wikimedia Commons
Růže měkká (Rosa villosa) je rozvětvený keř s obloukovitými, ostnitými větvemi porostlými opadavými listy. Tento druh z širokého rodu růže není v české přírodě považován za původní druh, ale za v minulosti úmyslně zavlečený archeofyt. V Česku je již po několik století pěstována pro své ovoce, asi 3 cm velké šípky (dříve hlavně v klášterních zahradách); odtud pochází i staročeské pojmenování "jablíčková růže". V současnosti je využívána v sadovnických úpravách jako solitéra nebo do nestříhaných živých plotů, všude vyniká její zajímavý růst, dekorativní listy, květy a později i výrazné ovoce. Bývá také speciálně pěstována pro šípky s mnoha léčebnými vlastnostmi. Ze zahrad zplaňuje do volné přírody, nejčastěji semeny roznášenými ptáky, kteří požírají v zimním období šípky.
Die Apfel-Rose (Rosa villosa)[1] ist eine Pflanzenart der Sektion der Hundsrosen aus der Gattung Rosen (Rosa) innerhalb der Familie der Rosengewächse (Rosaceae). Ihr Trivialname Apfel-Rose bezieht sich auf ihre essbaren Hagebutten.
Die Apfel-Rose ist ein dicht verzweigter, gedrungener Strauch, der Wuchshöhen von 1,5 bis 2 Meter erreicht und oft unterirdische Ausläufer bildet. Die Borke der Äste sind dunkelbraun und glatt. Die Rinde der jüngeren Zweige ist rötlich, leicht bereift und meist samtig weich behaart. Die Stacheln sind gleichartig, haben eine rundliche, nur 1 bis 4 Millimeter lange Ansatzfläche und sind meist ganz gerade. Lediglich an den oberen Zweigen sind sie manchmal ungleich und teilweise auch nadel- oder borstenförmig.
Die wechselständig angeordneten Laubblätter sind unpaarig gefiedert fünf oder sieben Fiederblättern. Die Blättchen sind länglich-elliptisch, 1 bis 4 Zentimeter lang, 0,5 bis 2 Zentimeter breit, scharf und fast immer doppelt gesägt, meist an beiden Seiten anliegend weich behaart und seidig glänzend, sowie in der Regel an der Unterseite dicht drüsig und etwas haarig.
Die Blütezeit liegt im Juni und Juli. Ein bis drei Blüten stehen in einem doldenartigen Blütenstand zusammen. Der Blütenstiel hat eine Länge von 0,5 bis 1,5 Zentimeter, ist dicht mit Stieldrüsen und Stachelborsten besetzt. Die zwittrigen Blüten sind bei einem Durchmesser bis zu 5 Zentimetern radiärsymmetrisch und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Der Blattstiel ist so lang wie der kugelige Kelchbecher. Die Kelchblätter sind 1,5 bis 2,5 Zentimeter lang und alle ungeteilt oder die äußeren haben ein bis drei Paar fädlicher Fiedern. Sie richten sich nach der Krone auf und fallen nicht ab. Die fünf freien karminroten oder rosafarbenen Kronblätter sind gleich lang wie die Kelchblätter.
Die Hagebutte ist kugelig-eiförmig, bis zu 2,5 Zentimeter lang, lebhaft rot gefärbt und weichstachelig. Das „Fruchtfleisch“ ist breiig und von angenehm säuerlichem Geschmack.[2]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 28.[3]
Die Apfel-Rose ist in weiten Teilen Europas verbreitet und ist überwiegend in Gebirgsregionen zu finden. Ihr Verbreitungsgebiet erstreckt sich von der Iberischen Halbinsel bis nach Kleinasien, Iran und zum Kaukasusraum. Nördlich ist sie bis in Skandinavien, nach Süden hin bis in den mittleren Apennin und Montenegro zu finden.[2] In Mitteleuropa ist sie selten, sie fehlt gebietsweise z. B. im westlichen Tiefland und in Süddeutschland.[4]
Die Apfel-Rose wächst an felsigen Hängen, auf Lesesteinhaufen und in Hecken. Sie gedeiht am besten auf kalkhaltigen[2] und steinigen, feinerdearmen Böden[4]. Sie besiedelt Trockenwälder, Trockengebüsche und Steinriegel.[4] Sie ist eine Charakterart des Verbands Berberidion, kommt aber auch in Gesellschaften der Verbände Cytiso-Pinion, Erico-Pinion oder Quercion pubescentis vor.[3]
Die Erstveröffentlichung von Rosa villosa erfolgte 1753 durch Carl von Linné. Synonyme von Rosa villosa L. sind: Rosa pomifera Herrm., Rosa sancti-andreae Degen & Trautm.
Rosa villosa gehört zur Untersektion Vestitae (auch Filzrosen genannt[5]) aus der Sektion Caninae in der Untergattung Rosa innerhalb der Gattung Rosa. Nah verwandte europäische Arten aus der Untersektion Filzrosen (Vestitae) sind Apfel-Rose (Rosa villosa), Samt-Rose (Rosa sherardii) und Weiche Rose (Rosa mollis).[6]
Rosa villosa kreuzt sich häufig mit Rosa mollis.[7]
Die Apfel-Rose (Rosa villosa) ist eine Pflanzenart der Sektion der Hundsrosen aus der Gattung Rosen (Rosa) innerhalb der Familie der Rosengewächse (Rosaceae). Ihr Trivialname Apfel-Rose bezieht sich auf ihre essbaren Hagebutten.
Rosa villosa, the apple rose,[1] is a species of rose. It was described in 1753.[2]
It is native to Europe, where it is found in the central, southern and southeastern parts of the continent, including southwestern Russia.[3] It is most closely related to Rosa mollis, with which it is sometimes confused.[3]
Rosa villosa, the apple rose, is a species of rose. It was described in 1753.
It is native to Europe, where it is found in the central, southern and southeastern parts of the continent, including southwestern Russia. It is most closely related to Rosa mollis, with which it is sometimes confused.
La vila rozo (Rosa villosa)[1] estas plantspecio el la genro Rozo (Rosa) ene de la familio de la Rozacoj (Rosaceae). Ĝi ankaŭ nomiĝas pomrozo por ĝiaj manĝeblaj rozfruktoj.
La vila rozo estas dense disbranĉita kompakta arbusto, kiu atingas kreskoalton de 1,5 ĝis 2 metrojn kaj kiu formas subgrundajn stolonojn. La branĉoŝelo estas malhelbruna kaj glata. La ŝelo de la junaj branĉoj estas ruĝeca kaj sur ili estas iomete da prujneca kovraĵo kaj silke mole hara. La pikiloj estas homogenaj kaj havas rondecajn, nur 1 ĝis 4 mm longa alfiksaĵpunktojn kaj ili estas rektaj. Nur je la supraj branĉoj troviĝas malegalaj pikiloj, parte nadlo- ĝis rigidharformaj.
La alterne sidantaj folioj estas nepare plumaj kun kvin aŭ sep folietoj. La folietoj estas oblangaj-eliptaj, 1 ĝis 4 sm longaj, 0,5 ĝis 2 cm larĝaj, akre duoble, plej ofte mole haraj kaj brilantaj de la flanko. La malsupra surfaco de la folioj estas densse kovrata de glandoj kaj maldensan harkovraĵo.
La planto floras en junio kaj julio. Unu ĝis tri floraj staras kune en umbela infloresko. La pedunklo havas longecon de 0,5 ĝis 1,5 centimetroj, kaj estas dense kovrata de glandoj kaj rigidharoj. La duseksaj floroj havas diametron de ĝi 5 cm. Ili estas radiosimetriaj kaj kvinnombraj kun duoblaj involukroj. La sepaloj estas 1,5 ĝis 2,5 cm longaj. La kvin liberaj kamenruĝaj aŭ roseaj petaloj estas samlongaj kiel la sepaloj.
La rozfrukto globa ĝis ovforma, ĝis 2,5 cm longa, kun vigle ruĝa koloro kaj kun molaj pikaĵoj. La „fruktkarno“ estas kaĉeca kaj de agrable acida gusto.[2]
La vila rozo estas disvastigita en multaj partoj de Eŭropo precipe en montaraj regionoj. La disvastigejo entendiĝas de la Ibera duoninsuloĝi Malgrandazio, Irano kaj Kaŭkazio, kaj norde ĝis Skandinavio kaj sude ĝis la mezaj Apeninojen kaj Montenegro. [2] En Mezeŭropo ĝi estas malofta, mankas en la ebenoj kaj en Sudgermanio.[3]
La vila rozo kreskas ĉe rokaj deklivoj, sur rokaĵoj kaj en veproj. Ĝi preferas kalkozan grundon[2] Ofte ĝi troviĝas sur ŝtonoza grunda kie mankas fajngrundon[3][3]
La unua priskribo de Rosa villosa okazis 1753 fare de Carl von Linné. Sinonimoj estas: Rosa pomifera HERRM., Rosa sancti-andreae DEGEN & TRAUTM.
Rosa villosa apartenas la la subsekcio Vestitae [4] el la sekcio de la Caninae. Proksime parencaj estas eŭropaj rozoj el la subsekcio Vestitae: velurrozo (Rosa sherardii) kaj mola rozo (Rosa mollis).[5]
Rosa villosa interkruciĝas ofte kun Rosa mollis.[6]
La vila rozo (Rosa villosa) estas plantspecio el la genro Rozo (Rosa) ene de la familio de la Rozacoj (Rosaceae). Ĝi ankaŭ nomiĝas pomrozo por ĝiaj manĝeblaj rozfruktoj.
Le Rosier velu (Rosa villosa) est une espèce de rosiers appartenant à la section des Caninae, originaire d'Europe centrale et méridionale (de la France à la Roumanie) et d'Asie occidentale (Turquie, région du Caucase, Iran). On peut rencontrer ce rosier dans les régions de collines et montagnes de 400 à 1 500 mètres d'altitude.
Il en existe de nombreuses variétés et sous-espèces.
C'est un arbrisseau épineux formant un buisson de 0,75 à 1,5 mètre de haut, dont les tiges sont munies de nombreux aiguillons droits.
Les feuilles imparipennées, d'un vert bleuté, comptent de 5 à 7 folioles à bords à double dentelure.
Les fleurs, de 4 à 5 cm de diamètre, sont roses à centre clair et éclosent en juin - juillet.
Elles donnent des fruits, des cynorrhodons ovoïdes ou globuleux, de 2,5 cm de diamètre[1], de couleur rouge à maturité, recouverts de poils glanduleux dressés, surmontés des sépales dressés. Ces fruits comestibles ont justifié le nom de Rosa pomifera également donné à l'espèce.
Le Rosier velu (Rosa villosa) est une espèce de rosiers appartenant à la section des Caninae, originaire d'Europe centrale et méridionale (de la France à la Roumanie) et d'Asie occidentale (Turquie, région du Caucase, Iran). On peut rencontrer ce rosier dans les régions de collines et montagnes de 400 à 1 500 mètres d'altitude.
Il en existe de nombreuses variétés et sous-espèces.
Rosa pomifera J.Herrm ; Rosa sancti-andreae Degen & Trautm.Jabłučkojta róža (Rosa villosa, syn. Rosa pomifera) je rostlina ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
Jeli sy jedyn z mjenowanych njedostatkow skorigował(a), wotstroń prošu potrjecheny parameter předłohi {{Předźěłuj}}. Podrobnosće namakaš w dokumentaciji.
Jabłučkojta róža (Rosa villosa, syn. Rosa pomifera) je rostlina ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
De viltroos of bottelroos (Rosa villosa of Rosa tomentosa) is een struik die behoort tot de rozenfamilie (Rosaceae). Door sommigen worden de viltroos (Rosa villosa) en bottelroos s.s. (Rosa tomentosa) als aparte soorten beschouwd, waarbij de bottelroos al vanaf mei bloeit. De viltroos staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeldzaam en sterk afgenomen en de bottelroos s.s. als zeer zeldzaam en sterk afgenomen. De struik komt van nature voor in Midden- en Zuid-Europa en West-Azië. De viltroos wordt ook aangeplant. Het aantal chromosomen is 2n = 35.
De grote, losse, rechtopgaande struik wordt 1,5 - 3 m hoog en heeft lange, boogvormig overhangende, niet met klieren bezette takken. De slanke stekels zijn recht of iets gebogen, duidelijk langer dan breed en hebben een smalle basis. De struik heeft geen wortelopslag. De aan weerszijden behaarde tot viltige, grijsgroene, 5 -7-tallige bladeren hebben aan de onderkant klieren, die na wrijven een harsachtige of terpentijnachtige geur afgeven. De onderzijde is dichter behaard dan de bovenzijde van het blaadje. De elliptische, enkelvoudig tot onregelmatig dubbel gezaagde blaadjes zijn 2 – 4 cm lang en 1 – 2 cm breed en hebben een afgeronde voet. De topblaadjes zijn kort toegespitst.
De viltroos bloeit in juni en juli met licht zoetgeurende, 3 - 4,5 cm grote, bleekroze tot witte bloemen, die met 2 -3 bij elkaar zitten. De 2 - 4 cm lange steel van de bloem is bezet met gesteelde klieren en kan behaard zijn. De kelkbladen zijn viltig behaard en hebben op de rug en aan de rand klieren. De kelkbladen zijn na de bloei teruggeslagen en vallen voor dat de rozenbottel rijp is af. De licht behaarde stijlen staan vrij en vormen een boeket.
De rode, 1 – 1,5 cm lange en 1 – 1,2 cm brede rozenbottel is eetbaar en heeft veel gesteelde klieren. De dicht met klieren bezette bottelsteel wordt na de bloei tot 2 – 3,5 cm lang. De rozenbottel is een vlezige bloembodem met daarin de nootjesachtige vruchten.
Struik
Tak
Voorkant blad
Achterkant blad
Rozenbottels
Nootjesachtige vrucht met zaad
Struik Rosa tomentosa
De struik komt voor in heggen, houtwallen, struwelen en op open plekken in loofbossen op voedselrijke en kalkhoudende klei-, leem- en zandgronden.
De viltroos is een kensoort voor het ligusterverbond (Berberidion vulgaris).
De viltroos of bottelroos (Rosa villosa of Rosa tomentosa) is een struik die behoort tot de rozenfamilie (Rosaceae). Door sommigen worden de viltroos (Rosa villosa) en bottelroos s.s. (Rosa tomentosa) als aparte soorten beschouwd, waarbij de bottelroos al vanaf mei bloeit. De viltroos staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeldzaam en sterk afgenomen en de bottelroos s.s. als zeer zeldzaam en sterk afgenomen. De struik komt van nature voor in Midden- en Zuid-Europa en West-Azië. De viltroos wordt ook aangeplant. Het aantal chromosomen is 2n = 35.
De grote, losse, rechtopgaande struik wordt 1,5 - 3 m hoog en heeft lange, boogvormig overhangende, niet met klieren bezette takken. De slanke stekels zijn recht of iets gebogen, duidelijk langer dan breed en hebben een smalle basis. De struik heeft geen wortelopslag. De aan weerszijden behaarde tot viltige, grijsgroene, 5 -7-tallige bladeren hebben aan de onderkant klieren, die na wrijven een harsachtige of terpentijnachtige geur afgeven. De onderzijde is dichter behaard dan de bovenzijde van het blaadje. De elliptische, enkelvoudig tot onregelmatig dubbel gezaagde blaadjes zijn 2 – 4 cm lang en 1 – 2 cm breed en hebben een afgeronde voet. De topblaadjes zijn kort toegespitst.
De viltroos bloeit in juni en juli met licht zoetgeurende, 3 - 4,5 cm grote, bleekroze tot witte bloemen, die met 2 -3 bij elkaar zitten. De 2 - 4 cm lange steel van de bloem is bezet met gesteelde klieren en kan behaard zijn. De kelkbladen zijn viltig behaard en hebben op de rug en aan de rand klieren. De kelkbladen zijn na de bloei teruggeslagen en vallen voor dat de rozenbottel rijp is af. De licht behaarde stijlen staan vrij en vormen een boeket.
De rode, 1 – 1,5 cm lange en 1 – 1,2 cm brede rozenbottel is eetbaar en heeft veel gesteelde klieren. De dicht met klieren bezette bottelsteel wordt na de bloei tot 2 – 3,5 cm lang. De rozenbottel is een vlezige bloembodem met daarin de nootjesachtige vruchten.
Struik
Tak
Voorkant blad
Achterkant blad
Rozenbottels
Nootjesachtige vrucht met zaad
Struik Rosa tomentosa
De struik komt voor in heggen, houtwallen, struwelen en op open plekken in loofbossen op voedselrijke en kalkhoudende klei-, leem- en zandgronden.
Róża jabłkowata (Rosa villosa L.) – gatunek krzewu należący do rodziny różowatych. Występuje na obszarach prawie całej Europy oraz na Bliskim Wschodzie (Turcja, Zakaukazie, Iran)[2]. W Polsce występuje głównie w północnej części kraju. Dawniej była uprawiana i zdziczała. Status gatunku we florze Polski: kenofit. Jest rośliną dość rzadką.
Nanofanerofit. Siedlisko: obrzeża lasów, zarośla, suche zbocza. Kwitnie od czerwca do lipca.
Róża jabłkowata (Rosa villosa L.) – gatunek krzewu należący do rodziny różowatych. Występuje na obszarach prawie całej Europy oraz na Bliskim Wschodzie (Turcja, Zakaukazie, Iran). W Polsce występuje głównie w północnej części kraju. Dawniej była uprawiana i zdziczała. Status gatunku we florze Polski: kenofit. Jest rośliną dość rzadką.
Rosa villosa é uma espécie de planta com flor pertencente à família Rosaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 491. 1753.
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.
Em termos de naturalidade é nativa da região atrás indicada.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Rosa villosa é uma espécie de planta com flor pertencente à família Rosaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 491. 1753.
Plommonros (Rosa villosa) är en art i släktet rosor och familjen rosväxter och förekommer i Europa, Turkiet, Kaukasus och norra Iran.
Arten är mångformig och några underarter kan särskiljas:
subsp. alpicola (Rouy) Rouy & E.G.Camus, 1876
subsp. mollis (Sm.) Hook.fil., 1884
subsp. villosa
Wikimedia Commons har media som rör Plommonros.
Plommonros (Rosa villosa) är en art i släktet rosor och familjen rosväxter och förekommer i Europa, Turkiet, Kaukasus och norra Iran.
Чагарник до 1.5(2) м заввишки. Стовбурці й гілки вкриті шиловидими шипами. Квітконосні пагони усіяні дрібними голкоподібними або щетиновидними залозками. Почергово розташоване листя непарно перисте, має 5 або 7 листочків. Листочки широко еліптичні, зазвичай великі, розміром 4–5 × 2.5–3 см. Якщо кущ невеликий, то листочки значно менші. Квітконіжки короткі, 8–12 мм довжиною, зрідка довгі. Пелюстки темно-рожеві[2].
Поширений у Європі (крім півночі, Португалії й островів), Туреччині, Азербайджані, Грузії[3][4].
В Україні зростає в заростях чагарників, на узліссях, в рідколіссі, а також на крейдяних схилах, обривах і уздовж лісових струмків — у Розточчя-Опільських лісах, Поліссі, Лісостепу (західному, правобережному, лівобережному, донецькому), заходить у північні степові райони, у Криму на яйлах. Дуже поліморфний вид. На крейдяних схилах росте як невеликі кущики[2].
Це незавершена стаття про Розові.
Чагарник до 1.5(2) м заввишки. Стовбурці й гілки вкриті шиловидими шипами. Квітконосні пагони усіяні дрібними голкоподібними або щетиновидними залозками. Почергово розташоване листя непарно перисте, має 5 або 7 листочків. Листочки широко еліптичні, зазвичай великі, розміром 4–5 × 2.5–3 см. Якщо кущ невеликий, то листочки значно менші. Квітконіжки короткі, 8–12 мм довжиною, зрідка довгі. Пелюстки темно-рожеві.
Rosa villosa là loài thực vật có hoa trong họ Hoa hồng. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Bài viết liên quan đến phân họ Hoa hồng này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Rosa villosa là loài thực vật có hoa trong họ Hoa hồng. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Rosa villosa L., 1753
Шиповник мохнатый[2][3], также Шиповник яблочный[4], Шиповник волосистый (лат. Rósa villósa) — вид двудольных цветковых растений, включённый в род Шиповник (Rosa) семейства Розовые (Rosaceae).
Шиповник мохнатый — небольшой листопадный густой кустарник с крепкими прямостоячими стеблями до 1,5 (2) м в высоту, покрытыми прямыми, нередко направленными вверх, изредка вниз шипами различного размера. Цветоносные побеги покрыты мелкими игловидными или щитовидными желёзками.
Листья сложные, крупные, 8,5—9 см длины, голубовато-зелёные, разделённые на 7 (реже 5 или 9) листочков, каждый из которых 4—5 см длины, 2,5—3 см ширины, широко-эллиптический, с зубчатым краем, с обеих сторон, особенно снизу, усеянный волосками с примесью желёзок. На нижней стороне листьев расположены желёзки с запахом яблок. Главный стержень, как и прилистники, усеян волосками с примесью желёзок.
Цветки в малоцветковых соцветиях, реже одиночные, немногочисленные, на коротких желёзисто-щетинистых цветоножках, не превышающих 8—12 мм длины, с широкими прицветниками, до 6,5 см в диаметре, обычно ароматные. Доли чашечки заострённые, желёзисто-опушённые с внешней стороны, длиннее лепестков, на спинке желёзисто-щетинистые, внешние с перистыми, реже нитевидными придатками, после цветения подымаются вверх и смыкаются. Лепестки тёмно-розовые. Пестики свободные. Головка рылец сидячая, почти войлочная. Цветёт в июне—июле.
Плод яйцевидной или шаровидной формы, крупные, тёмно-красного цвета, 1—3 см длиной, желёзисто-щетинистые.
Принадлежит к тетраплоидным розам (7 бивалентов и 14 унивалентов), соматическое число 28.
Шиповник мохнатый в естественных условиях распространён в Центральной, Восточной (кроме севера) и Южной Европе, а также на Кавказе (Армения и Курдистан).
Растёт в кустарниковых зарослях, на опушках, в редколесье, а также на обрывах и вдоль лесных потоков.
Содержит 1,2—5,9 % витамина С[5].
Шиповник мохнатый, также Шиповник яблочный, Шиповник волосистый (лат. Rósa villósa) — вид двудольных цветковых растений, включённый в род Шиповник (Rosa) семейства Розовые (Rosaceae).
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
