Mammillaria és un gènere de plantes cactàcies, també són conegudes popularment com a «mamelles de monja»,[1] està inclòs en la subtribu de les corifantines, el qual pertany a la tribu de les Cereeae, (seguint la classificació de Britton i Rose).
És un dels gèneres més grans dins la família de les cactàcies, amb 171 espècies i varietats reconegudes.[2] La majoria de les espècies són natives de Mèxic, però algunes ho són del sud-oest dels Estats Units, el Carib, Colòmbia, Veneçuela, Guatemala i Hondures.
Es caracteritzen per les arèoles espinoses, situades en protuberàncies més o menys marcades, anomenades mamil·les i distribuïdes de forma helicoïdal.
Sovint creixen voltades de fillols, creant peculiars formacions.
En aquest gènere és fàcil trobar-se amb el fenomen de la fasciació.
Mammillaria és un gènere de plantes cactàcies, també són conegudes popularment com a «mamelles de monja», està inclòs en la subtribu de les corifantines, el qual pertany a la tribu de les Cereeae, (seguint la classificació de Britton i Rose).
És un dels gèneres més grans dins la família de les cactàcies, amb 171 espècies i varietats reconegudes. La majoria de les espècies són natives de Mèxic, però algunes ho són del sud-oest dels Estats Units, el Carib, Colòmbia, Veneçuela, Guatemala i Hondures.
Es caracteritzen per les arèoles espinoses, situades en protuberàncies més o menys marcades, anomenades mamil·les i distribuïdes de forma helicoïdal.
Sovint creixen voltades de fillols, creant peculiars formacions.
En aquest gènere és fàcil trobar-se amb el fenomen de la fasciació.
Mamilárie (Mammillaria Haw. 1812, též cecuně) je rod stonkových sukulentních rostlin z čeledi kaktusovité (Cactaceae). Je druhově nejbohatším rodem čeledi.[1] Přesný počet uznávaných druhů se liší podle použité klasifikace. Z moderní klasifikace Pilbeam uznává 181 druhů,[2] Hunt rozlišuje 145 druhů,[3] starší taxonomické klasifikace a praktičtí kaktusáři rozlišují okolo 300 druhů. Centrem výskytu rodu Mammillaria je Mexiko a jižní státy USA. Rod několika málo druhy zasahuje do ostrovů Karibské oblasti a dále až po sever Jižní Ameriky do Kolumbie a Venezuely.
Mamilárie jsou poměrně malé, při zemi rostoucí rostliny s oválným stonkem. Rostou jednotlivě nebo v trsech. Mamilárie jsou základním rodem pro kaktusáře a jsou i základem nabídky kaktusů v obchodech pro širokou veřejnost. Pěstují se poměrně snadno. Sběr rostlin v hlavní domovině v Mexiku je jako u všech kaktusů zakázán. Několik druhů je zapsáno do seznamu CITES.
Rostou jednotlivě nebo odnožují až tvoří nízké trsy. Stonek je buď kulovitý, protáhlý až ve stáří, nebo již od mládí válcovitý. Běžný průměr jednotlivých stonků kulovitých druhů je 2 až 15 cm (bez trnů) a výška u válcovitých okolo 30 cm, několik druhů dosahuje 60 cm výšky. Větší rozměry jsou vzácné, průměr 25 až 30 cm dosahují M. grusonii a M. winterae. Nejmenší druhy mohou kvést již při velikosti 1 cm. Mnoho druhů v dolní části stonku odnožuje nebo roste trsovitě. Trsy mohou mít až 1 m v průměru. Známá M. gracilis tvoří odnože i v horní části stonku. Zajímavé je dichotomické dělení, kdy se postupně růstový vrchol stranově protáhne a rozdělí na dva, až vzniknou dvě nové hlavy stonku, např. u M. parkinsonii, M. perbella, M. celsiana, M. karwinskiana. Některé druhy mají pletiva, epidermis a cévní svazky velmi měkké, označují se jako měkkomasé. Tělní šťáva některých druhů na vzduchu dostává mléčné zbarvení (tvoří latex) a tuhne v žlutavou hmotu. U sekce Galactochylus (nově Mammillaria) se tak chová šťáva z celého stonku, zatímco u sekce Subhydrochylus nepravidelně hlavně šťáva z cévních svazků. Sekce Hydrochylus latex netvoří. Stonky jsou většinou zelené, výraznější pigmentace bývá jen u druhů s řídkým otrněním.
Povrch těla je členěn do kuželovitých výstupků, bradavek, počeštěně z latinského názvu mamil. Jsou od sebe zcela oddělené (tím se liší od žeber rozpadlých do hrbolů např. u rebucií) a jsou uspořádány do spirály. Mohou být krátce kuželovité, kónické, značně protáhlé, prohnuté či kyjovité, širší na konci. Nejmenší mají jen několik mm (skupina M. crucigera), nejširší až 2 cm a nejdelší až 5 cm (M. longimamma). Nejmenší tvoří jen malou část objemu stonku na povrchu, naopak u podrodu Dolichothele dlouhé mamily tvoří většinu stonku. Na vrcholu každé mamily se nachází vegetační bod zvaný areola. U mamilárií došlo k jejímu rozdělení na část nesoucí trny na vrcholu mamil a generativní část nazývanou axila, která se přesunula k bázi mamily. Oddělení areoly a axily je dokonalé na rozdíl od ostatních rodů z mammilloidní vývojové větve (rody Coryphantha, Escobaria, Pelecyphora, Neolloydia a Ortegocactus)[4], u kterých může být areola a axila ještě spojena zřetelnou brázdou s vlnou. Areola nese trny, případně chlupy a vlnu, axila bývá holá nebo se zde tvoří vlna a někdy štětiny. Z axil se vyvíjí květy a později plody, ze starých axil na bázi vyrůstají odnože.
jsou velmi různorodé a mnohdy velmi ozdobné. Na jedné rostlině mohou být až tři druhy trnů, okrajové, které bývají početnější, slabší, světlé a výrazné barevné středové trny, z nichž jeden může být ještě silnějí a výraznější nebo háčkovitý. Střední trny mohou být různě zbarveny na špičce, ve středu a u báze a mohou tak mít tři různé barvy v délce. Trny mohou být velmi silné, tvrdé ale řídké, často doplněné hustou vatou. Nebo mohou být slabé, ale početné a rostlinu značně halící. Trny mohou být přeměněné ve vlasy a rostlinu zahalovat do chlupaté koule, např. u oblíbené M. bocasana. Několik druhů, např. M. herrerae, M. humboldtii, M. lasiacantha, M. magallanii, M. solisoides, M. stella-de-tacubaya má trny velmi početné, přitisklé, bělostné, zcela rostlinu obalují a vytvářejí vzhled bílé koule. Unikátní trny má “labutěnka“ M. plumosa. Jsou mnohonásobě zpeřené a připomínají bělostné ptačí peří. Mírně zpeřené trny mají i další druhy, např. M. schiedeana, M. pennispinosa. Trny může ještě doplňovat hustá vata a štětiny. Husté otrnění, vlna, vata umožňuje rostlinám na exponovaných stanovištích vytvořit příznivější chladnější mikroklima kolem stonku.
Z axil pak v době květu vyrůstají jednoduché souměrné květy s velkým počtem tyčinek. Květy rostou v kruzích. Barva a tvar květu se je velmi různá: bílá, smetanová, růžová, červená nebo purpurová. Několik druhů kvete i žlutě.
Plody se tvoří a dozrávají zanořené ve stonku. Po dosažení zralosti, případně po období klidu na začátku další růstové sezony jsou vytlačeny na povrch. Až druhým rokem jsou vytlačeny plody M. bombycina. Plody jsou podlouhlé, válcovité, kyjovité, málokdy oválné, někdy drobné, jindy relativně značně velké. Nejdelší plody má M. bocasana, až 4 cm dlouhé, tenké, fialové. Plody jsou holé, bez chlupů a šupin. Na vrcholu zůstává zbytek květu. Mají silnější masitou stěnu, někdy vysychavou, uvnitř dutinu se šťávou a semeny. Plody většiny druhů jsou zbarveny červenými barvivy anthokyany červeně, oranžově, fialově, narůžověle. Jen u málo druhů zůstávají zelené bez červených odstínů, většinou u druhů z podrodu Dolichothele. Zelené plody mají M. baumii, M. brachytrichion, M. carmenae, M. carretii, M. decipiens, M. melaleuca, M. heidiae, M. longiflora, M. surculosa, zelenobílé M. backebergiana a M. vetula, zelenožluté M. solisioides a plody žluté má M. longimamma. Počet semen v plodu se různí podle druhů, od deseti až po několik set drobných semen. Plody mnoha druhů jsou jedlé.
Několik druhů mamilárií, M. deherdtiana ( včetně subsp. dodsonii), M. luethyi, M. napina, M. saboe (subsp. goldii, haudeana), M. sanchez-mejoradae, M. tepexicensis a M. theresae zralé plody nevytlačují ze stonku. Semena se uvolňují až po odumření okolních mamil na bázi stonku nebo po uhynutí rostliny. Např. M. deherdtiana roste na malých holých vrcholových paloucích na pahorcích z denudovaných vápenců, okolí je porostlé dubovým lesem. Zde již růst nemůže. Zadržování semen je adaptací na prostorové omezení lokality, kdy šíření semen do okolí nemá smysl a nová generace může růst až po úhynu rodičovské. Jev, kdy plody zůstávají ukryty ve stonku rostliny se nazývá kryptokarpie. Jev, kdy jsou semena uvolněna až po úhynu polykarpické mateřské rostliny se nazývá serotinie.
Jedná se o CAM rostliny, které mají přes den průduchy zavřené, což jim umožňuje bránit ztrátám vody výparem. V noci se průduchy otevírají a mamilárie (podobně jako ostatní sukulenty) přijímají oxid uhličitý. Ten je vázán do sloučeniny malátu, který je v průběhu dne štěpen v Calvinově cyklu na pyruvát. Tyto cykly jsou součástí fotosyntézy a umožňují rostlině výrobu energie. CAM je anglická zkratka pro Crassulacean Acid Metabolism, tedy „metabolismus kyselin tlusticovitých (Crassulaceae) rostlin“, u kterých byl tento cyklus pozorován poprvé. CAM cyklus je obměnou Hatch-Slackova cyklu u tzv. C4 rostlin.
Mimo CAM cyklus chrání před horkem a velkým výparem i tlustá pokožka a pletiva nasáklá vodou. Také členitost jejich povrchu, včetně trnů a vlny, umožňuje mamiláriím vytvářet odlišné mikroklima v těsné blízkosti jejich povrchu. Jsou díky tomu schopné přežít vysoké teploty běžné na stanovištích, kde se vyskytují. Jak bylo zjištěno z pozorování některých mamilárií (např. M. pectinifera, M. napina, M. hernandezii, M. crucigera, M. dixanthocentron M. supertexta) v údolí Tehuacán v Mexiku, teplota půdy v místech, kde tyto rostliny rostou, dosahuje až 52 °C. Také bylo zjištěno, že rostliny rostoucí vertikálně ve skalách jsou proti takto vysokým teplotám chráněny a teplota okolní půdy bývá v průměru o 14 °C nižší.[5]
Název rodu Mammillaria je latinského původu. „Mamilla“ totiž značí bradavku,[6] což souvisí s charakteristickými výrůstky na povrchu mamilárií. Z těchto bradavek pak u takových druhů vyrůstají vlasy a trny. V češtině se běžně používá jméno mamilárie.[7][8][9] Starší český název tohoto rodu je cecuň. [10]
Latinské rodové označení Mammillaria zavedl v roce 1812 anglický botanik Adrian Hardy Haworth (1767–1833) ve své knize Synopsis plantarum succulentarum[pozn. 1] s použitím typového jedince Mammillaria simplex Haw., který vznikl vyčleněním Cactus mammillaris (L., 1753) do samostatného rodu. Cactus mammillaris je starší název, který použil Carl Linné v roce 1753 jako typový druh pro rod Cactus ve své knize Species Plantarum.[pozn. 2] S označením „mammillaris“ (tedy bradavčitý) tak nepřichází při svém popisu druhu Haworth, ale použil ho již Carl Linné v roce 1753. Linnéův taxon C. mammillaris je starší než Hawortův M. simplex, a tak mu někteří autoři dávají přednost a Haworthův taxon je v tom případě označován jako mladší synonymum.[11]
Aby problémům nebyl konec, rodové jméno Mammillaria bylo v roce 1809 (tedy o tři roky dříve než Haworthem) použito k označení zcela odlišného rodu. Anglický botanik John Stackhouse jím totiž označil rod řas dnes známý jako Gigartina.[pozn. 3] Aby neexistovala dvě rodová jména s označením Mammillaria, pro kaktusy a řasy, označení Mammillaria pro řasy se přestalo používat a bylo nahrazeno rodovým jménem Gigartina.[12]
To bylo pak i stvrzeno v roce 1930 na mezinárodním botanickém kongresu.[6] Ještě předtím se v roce 1923 botanici Nathaniel Lord Britton a Joseph Nelson Rose pokusili zavést nové označení pro tento rod kaktusů, tak aby je odlišily od řas – Neomammillaria.[6] To je dnes považováno za homonymum.[13] V roce 2000 bylo jméno Mammillaria pro rod kaktusů právoplatně zapsáno do Mezinárodního kódu botanické nomenklatury, jako chráněné pro rod Cactus.[14]
Adrian Hardy Haworth (1767–1833) Zdroj: The world of Haworthias od Ingo Breuera, dostupné z: [3]Licence: Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 2.5 Generic ([4])
V průběhu více jak 160 let, které následovaly po popisu první mamilárie, došlo k podstatnému překlasifikovávání tohoto rodu. Botanici byli odkázáni hlavně na popisy dostupných zástupců. První snahy spadají do roku 1837, kdy německý botanik Ludwig Pfeiffer rozdělil rod Mammillaria na 2 skupiny na základě vzhledu trnů.[1]
Postupně následují studie dalších botaniků a nadšenců do kaktusů až po druhou polovinu 20. století, kdy přichází se svojí klasifikací anglický botanik David Richard Hunt. Ten rozdělil rod Mammillaria na 6 podrodů, 3 sekce a 14 sérií.[15] Objevují se i další pokusy o systém. Zajímavá je např. Buxbaumova teorie vývojového stupně Mammillaria z roku 1951.[16] Klasifikace Huntova[17] popisuje 6 podrodů (Mammilloydia, Oehmea, Dolichothele, Cochmiea, Mamillopsis a Mammillaria) přičemž podrod Mammillaria dále dělí na tři sekce: Hydrochylus, Subhydrochylus a Mammillaria a ty na série. Sekce Hydrochylus je rozdělena do 8 sérií, jmenovitě Longiflorae, Ancistracanthae, Stylothelae, Proliferae, Lasiacanthae, Sphacelatae, Leptocladodae a Decipeintes. Sekce Subhydrochylus pak do 3 sérií: Heterochlorae, Polyacanthae a Supertextae; sekce Mammillaria pak také do 3: Leucocephalae, Mammillaria a Polyedrae.
Důležitý zvrat pak přináší taktéž, dnes uznávaná klasifikace J. M. Lüthyho. Ten používá detailní morfologický popis, včetně biochemických a stanovištních dat. V letech 1995 a 2001[18][19] vypracovává klasifikaci, ve které rozlišuje 5 podrodů (Oehmea, Dolichothele, Cochemiea, Phellosperma a Mammillaria) 6 sekcí a 22 sérií. Podrod Cochemiea dělí na série Ancistracanthae, Barchella a Cochemiea; podrod Phellosperma je rozdělen na sekce Archiebnerella (se sériemi Phellosperma a Zephyranthoides), Kraninzia (se sériemi Herrerae, Longiflorae a Pectiniferae) a sekci Mammillopsis. Poslední podrod Mammillaria je pak rozdělen do tří sekcí. Sekce Cylindricothelae se dělí na série Bombycinae, Stylothelae, Proliferae, Lasiacanthae a Sphaclatae. Sekce Conoidothelae pak na série Leptocladodae, Decipeintes, Heterochlorae, Rhodanthae, Polyacanthae a Supertextae. Poslední sekce Mammillaria je pak tvořena 3 sériemi: Leucocephalae, Mammillaria a Polyedrae.
Tyto dvě poslední klasifikace, tedy Lüthyho a Hunta, se pak běžně používají při klasifikacích zástupců rodu Mammillaria a běžně slouží jako výchozí body pro další fylogenetické studie. Poslední etapou zkoumání taxonomie mamilárií a příbuzných taxonů je pak rozvoj metod porovnávání struktury DNA. Zatím poslední studii v tomto oboru provedli Butterworth a Wallace (2004),[1] kteří zkoumali sekvence chloroplastové DNA u 113 zástupců rodu Mammillaria a 12 jiných druhů kaktusů z rodů Ortegocactus, Pelecyphora, Neolloydia, Escobaria, Coryphantha, Ferocactus a Stenocactus. Výsledky ukázaly míru příbuzenských vztahů jednotlivých druhů a podruhů, včetně těch, které nejsou v současnosti řazeny do rodu Mammillaria. Vzhledem k běžnému použití několika klasifikací najednou není přesný počet mamilárií znám.
Centrem výskytu je Mexiko a jižní část USA. Menším počtem druhů areál pokračuje na ostrovy karibské oblasti a několika málo druhy, M. colombiana, M. mammillaris, M. nivosa, zasahuje až do Jižní Ameriky na pobřeží Kolumbie a Venezuely. Mamilárie osídlily velmi různorodé biotopy, od pobřežních útesů až do výšek nad 3000 m n. m. (M. deherdtiana subsp. dodsonii). Rostou na otevřených skalních výhonech, v puklinách skalních stěn, v nánosech rozpadavých hornin, více však v zákrytu křovin nebo větších kaktusů, v řídkých suchých borových a dubo-borových lesích, nebo i v mechových porostech. Obývají jak zásadité rozpadlé vápencové sutě, tak kyselé humózní půdy a lesní hrabanku. Větší část druhů má poměrně malý areál výskytu nebo několik málo izolovaných nalezišť a lze je označit za endemity. Menšina druhů (např. M. compresa, M. mystax, M. parkinsonii) má rozsáhlou oblast výskytu, kde různě varírují, tvoří různé formy ( např. M. prolifera) nebo polyklonální mikrodruhy (např. M. celsiana). Rozsáhlou oblast výskytu mají druhy rostoucí na ostrovech karibské oblasti (např. M. colombiana roste od Mexika přes Honduras, Guatemalu, Jamajku až po Kolumbii a Venezuelu.).
Mamilárie osídlily nejrůznější stanoviště. Rostliny rostou na teplých a slunných stanovištích v propustných až písčitých půdách, jiné v humózních (M. boodii[20]) či vertikálně ve vápencových skalách (M. crucigera[5] [20][21]). Častý je i výskyt na plochých vápencových kopcích (M. napina,[20] M. candida,[20] M. pectinifera,[20][22]) Některé samostatně, jiné ve společnosti jiných rostlin (M. carnea,[20] M. gaumeri[23]) či v lese (M. carmenae, M. dealbata, M. nejapensis).[20] Některé ve vysokých horách (M. dodsonii, M. deherdtiana, M. glasii)[20], jiné na pobřeží (M. gaumeri).[23][24] Řada druhů je v přírodě těžko odhalitelná, protože roste zahloubená v zemi pod příkrovem trav, mechů a spadaného listí či jehličí (M. solisioides, M. napina, M. hernandezii).[25]
Například u druhu Mammillaria pectinifera bylo zjištěno, že preferuje otevřená stanoviště s nižší přítomností ostatních rostlin, Cnidoscolus tehuacanenesis, Gomphrena decumbens a Cassia pringlei byly rostliny nalezené pouze v parcelkách s M. pectinifera. Dále se zjistilo, že tato mamilárie preferuje hlubší půdy s nižším procentem povrchové kamenitosti. Důležitým faktorem je pak půdní vlhkost a pH. V tomto případě rostlo více mamilárií v parcelkách, kde dosahovala půdní vlhkost 11 % a reakce půdního roztoku 7,1.[22] Zde je však třeba uvést, že procento nasycení půdy vodou nevypovídá nic o dostupnosti vody pro rostlinu, pouze o stanovišti. Dostupnost vody pro rostlinu určují hlavně vlastnosti půdy – vyšší podtlak znamená méně vody pro rostlinu. Jílovitá půda se potom jeví rostlině z aridních půd jako suchá a písčitá, tedy propustná půda, jí nabízí více dostupné vody.
Jiným případem je Mammillaria nejapensis, která roste v opadavých lesích jižního Mexika, kde se k ní dostává slunce pouze od listopadu do května, kdy je les bez listů. V humusových naplaveninách ve státě Tamaulipas roste M. meiacantha, značné proměnlivosti dosahuje M. dealbata. Někteří zástupci druhu M. delbata se vyskytují v suchých a horkých údolích, jiní vystupují do hor, kde rostou v lesích s borovicí a dubem.[20]
Etnobotanické studie z počátku minulého století ukázaly, že M. grahamii Engelm. byla mezi Apači Chiricahua a Mescalero používána jako potrava a léčivka. Plody se jedly čerstvé, sušené nebo vařené. Dužninu plodů konzumovaly hlavně děti jako přesnídávku, vařená rostlina se pak přidávala na bolavé a hnisající uši.[26] Některé druhy byly také podrobeny fytochemickým analýzám. Nalezené látky ukazují na možnost použití výtažků ve medicíně. Například u rodu M. heyderi Muehlenpf. byly nalezeny látky působící proti bolesti uší a hlavy, hluchotě, navozující vidiny, či způsobující dlouhověkost.[27]
Vzhledem k tomu, že jsou mamilárie pěstovány jako okrasné rostliny, stávají se tak cenným sběratelským artiklem. To v poslední době vede ke snižování jejich počtu ve volné přírodě, ale také ničení přirozených stanovišť, kde se tyto druhy vyskytují. Zavala-Hurtado et al. (2003)[22] například uvádí, že M. pectinifera byla od 80. let 19. století intenzivně sbírána na přirozených stanovištích a v současné době jsou tak známé pouze 3 populace tohoto druhu s celkovým počtem asi 200 jedinců. Mnohé druhy se vyskytují v tak malých populacích, že se často stává, že jsou buď nalezeny a popsány později než v ostatních případech, nebo jsou popsány a pak na několik let ztraceny, než dojde k objevení nových přirozených stanovišť. To byl například případ druhu M. carmenae, která byla poprvé popsána v padesátých letech 20. století, ale znovu objevena na přirozeném stanovišti až v roce 1976.[20] Mezi vlivy, které snižují počet mamilárií ve volné přírodě, je vyjma sběru[21] uváděno hlavně ničení přirozených stanovišť. K tomu dochází hlavně v důsledku orby polí, pastvy dobytka a stavby silnic.[29][30] Přesné studie na rozšíření mamilárií však stále chybí, a tak není možné určit, jestli ten či onen druh se vyskytuje v malém počtu z přirozeného důvodu (bioticky/abiotický vliv), či je toto rozšíření ovlivněno člověkem (antropický vliv). Z přirozených důvodů působících na malé rozšíření druhu jsou pak uváděny specifické požadavky na prostředí,[22] které se vyskytuje jen na malém území či malá schopnost šířit semena,[22] která je některým druhům vlastní.[25]
Vzhledem k malému počtu některých mamilárií na přirozených stanovištích jsou tyto druhy v různých zemích chráněny jak ze zákona zařazením do červených seznamů, tak je jejich obchod na mezinárodním poli omezován prostřednictvím úmluvy CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora česky Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin). Některé druhy se dostávají do červených seznamů i v důsledku důležitosti v historii a kultuře daného území, tak jak je tomu například v Mexiku.
V současné době (2009) se na červeném seznamu IUCN nachází 25 druhů mamilárií, mezi něž patří například Mammillaria albicoma, M. herrerae či M. luethyi. Z tohoto počtu je 9 druhů „kriticky ohrožených“ (Critically Endangered – CR), 6 druhů „ohrožených“ (Endangered – EN), 7 druhů „mírně ohrožených“ (Vulnerable – VU), Mammillaria glochidiata a M. guillauminiana jsou uváděny jako „v přírodě vyhynulé“ (Extinct in the Wild – EW).[31] Na mexickém červeném seznamu NORMA Oficial Mexicana NOM-059-ECOL-2001 je pak asi 118 druhů a poddruhů mamilárií zařazených do kategorií „kriticky ohrožený“ (En peligro de extinción – P), „ohrožený“ (Amenazadas – A) a „pod zvláštní ochranou“ (Sujetas a protección especial – Pr). Právě do kategorie pod zvláštní ochranou jsou řazeny druhy a poddruhy, který mají výrazný význam v historii či kulturách Mexika.[32] Mexický červený seznam má jednodušší způsob řazení rostlin do červeného seznamu a tak obsahuje více jednotek, nežli červený seznam IUCN. Podobná situace je i v jiných zemích, které mají své červené seznamy ohrožených druhů rostlin.
Co se týče úmluvy CITES, je většina mamilárií chráněna proti obchodování. V případě potřeby mamilárií za účelem obchodování na mezinárodních trzích je tak třeba vždy zjistit jaký status má v daných zemích ten či onen druh, prostřednictvím webu CITES.
Správné podmínky pěstování mamilárií vychází jednak z pěstitelské zkušenosti a podmínek, jakých jsou běžní pěstitelé bez drahého vybavení schopni dosáhnout, ale také ze stanovištních podmínek jednotlivých druhů ve své domovině. Například při pěstování mamilárií v ČR je nutné nějakým způsobem rostliny udržovat v době nepříznivých světelných, ale i teplotních podmínek – v období zimy. Obecně se doporučuje jako u jiných kaktusů udržovat rostliny v klidovém stavu při teplotách do 10 °C na světle a bez zálivky.[20] Za nejnižší možnou teplotu u ochmýřených mamilárií je pak považováno 5 °C.[9]
Se zvyšováním intenzity světla v mírném pásu, tedy na jaře je možné postupně začít kaktusy zalévat. Období růstu těchto rostlin je soustředěno na jaro, léto a počátek podzimu.[20] Doporučuje se zálivku postupně zvyšovat. Ta by měla vrcholit v průběhu léta a pak být postupně snižována. Stejně tak se u ochmýřených mamilárií doporučuje v období léta mírné rosení. Přihnojování pak také patří doprostřed léta.[9] Obecně se doporučuje pěstovat kaktusy u okna či ve sklenících, kde je dostatek světla.[9][20] Teploty by měly být v sezóně v rozsahu 25–35 °C,[20] konkrétní teploty však závisí na teplotách a podmínkách v jakých ten či onen druh roste na přirozeném stanovišti. Půdy by měly být propustné,[20] tvořené kombinací zeminy, listovky a písku spíše kyselé, i když studie dokazují, že některé mamilárie z vápencových skal Údolí Tehuacan vyžadují půdy neutrální až zásadité.[22] U druhů tvořících populace pak je potřeba širší květináč, aby byla umožněna tvorba odnoží.
Mladší mamilárie se přesazují jednou ročně[9] vždy na jaře,[20] starší pak jednou za dva roky.[9] Kořeny je možno zkrátit až o třetinu a nechat zahojit. Poté se začíná zalévat až po několika dnech od zasazení rostlin do nového substrátu – výrazně se začíná zalévat až po prvních projevech růstu, u některých rostlin, zejména u ročních semenáčků, se provádí otužovaní vysazením zálivky až do období zcvrkávání rostlin a následné pokračování v zálivce.[20]
Mamilárie se často uvádí jako velmi nenáročné kaktusy.[33] Pokud jsou přesazovány pravidelně každý rok do nového substrátu není třeba tak časté hnojení. Při použití hnojiv se sledují cíle dobře vypadajících rostlin, či se používají rostlinné regulátory pro podporu odnožování či kvetení rostlin. Hnojiva a rostlinné regulátory se podávají v zálivce podle návodu a také podle reakce rostlin na použitá hnojiva a jejich výši. Vše je nutno kontrolovat, aby nedošlo k přehnojení a oslabení rostliny.
Mamilárie stejně jako ostatní kaktusy je možno rozmnožovat generativně, tedy semeny[9] či vegetativně tedy řízky[20] nebo odnožemi.[9] Generativní rozmnožování je velmi časté u pěstitelů, protože dává nové genotypy. Možné je také cílené sprašování různých druhů za účelem vzniku nových genotypů. Pro zajištění úrody plodů a semen je často nutné, v umělých podmínkách opylovat štětečkem, protože neexistují přirozené mechanismy opylení. Výhodou množení semeny je také možnost tato semena uchovávat několik let a šířit tak druhy mezi pěstiteli. Opět záleží na druhu a tedy na počtu let, po které jsou tato semena viabilní. Na základě zkoumání jevu zvanému v angličtině serotiny (česky uchovávání semene rostlinou), bylo zjištěno, že semena druhů Mammillaria hernandezii, M. napina a M. solisioides měly ještě po 8 letech 70% klíčivost.[25] Semena se uchovávají v dormantním stavu v chladu, suchu a temnu a vysévají v mírném pásmu umělých podmínek na počátku jara – tedy na počátku vegetativního období.[20] Faktu, že semena v chladu, suchu a temnu nebudou klíčit, napomáhají i četné vědecké studie (např. Cervera, J. Carlos et al. (2006),[pozn. 4] Flores, J.; Jurado, E. a Arredondo, A. (2006)[pozn. 5]). Obecně před klíčením se doporučuje semena dezinfikovat[20] a následně klíčit při teplotě půdy 20–25 °C.[9]
V případě vegetativního rozmnožování se používají odnože (u odnožujících mamilárií) či řízky (u mamilárií rostoucích jednotlivě).
Mamiláriím v kultuře můžou škodit houby, ale i živočichové. Přesné choroby nebyly zatím přesně definovány. Mezi nejdůležitější choroby a škůdce patří sviluška, červec, puklice či hniloba.[9]
Rozmnožování a pěstování in vitro se používá nejčastěji v laboratorních podmínkách při výzkumu. Používají se buďto agarové plotny bohaté na živiny a růstové regulátory,[34][35] je možno použít i tekutá média (viz obrázek).
Obrázky, zvuky či videa k tématu mamilárie ve Wikimedia Commons
Mamilárie (Mammillaria Haw. 1812, též cecuně) je rod stonkových sukulentních rostlin z čeledi kaktusovité (Cactaceae). Je druhově nejbohatším rodem čeledi. Přesný počet uznávaných druhů se liší podle použité klasifikace. Z moderní klasifikace Pilbeam uznává 181 druhů, Hunt rozlišuje 145 druhů, starší taxonomické klasifikace a praktičtí kaktusáři rozlišují okolo 300 druhů. Centrem výskytu rodu Mammillaria je Mexiko a jižní státy USA. Rod několika málo druhy zasahuje do ostrovů Karibské oblasti a dále až po sever Jižní Ameriky do Kolumbie a Venezuely.
Mamilárie jsou poměrně malé, při zemi rostoucí rostliny s oválným stonkem. Rostou jednotlivě nebo v trsech. Mamilárie jsou základním rodem pro kaktusáře a jsou i základem nabídky kaktusů v obchodech pro širokou veřejnost. Pěstují se poměrně snadno. Sběr rostlin v hlavní domovině v Mexiku je jako u všech kaktusů zakázán. Několik druhů je zapsáno do seznamu CITES.
Vortekaktus (Mammillaria) er en af de største kaktusfamilier med pt. 171 kendte arter og varieteter.
Hos nogle vortekaktus virker tornene ofte som en persienne. I tørkeperioder skrumper vorterne ind og tornene ligger tæt mod hinanden. Efter vandoptagelse svulmer vorterne op igen og solens lys kan igen trænge in til planten.
Mammillaria ist eine Pflanzengattung aus der Familie der Kakteengewächse (Cactaceae). Der botanische Name der Gattung leitet sich vom lateinischen Wort mamilla für ‚Brustwarze‘ ab und verweist auf die mit „Warzen“ versehenen Triebe. Die Gattung Mammillaria zählt gemeinsam mit den Opuntien und der Gattung Echinopsis zu den drei artenreichsten Gattungen der Kakteengewächse. Ihr Hauptverbreitungsgebiet befindet sich in Mexiko.
Eine der etwa 180 heute anerkannten Arten war bereits Carl von Linné bekannt und wurde von ihm Mitte des 18. Jahrhunderts in seinem Werk Species Plantarum beschrieben.
Es sind kugelige bis längliche, sukkulente Pflanzen, die einzeln stehen oder Polster aus Seitensprossen bilden. Sie enthalten Milchsaft oder keinen, die mit Milchsaft entweder außen in der Wuchszeit bei Verletzung sichtbar milchend oder nur im Innern und schwächer. Statt Rippen weisen die Pflanzen Warzen auf, diese in etwas unterschiedlicher Gestalt und in sich gegenseitig überschneidenden Spiralen angeordnet, deren Zahl im Allgemeinen für die jeweilige Art kennzeichnend ist. Die Axillen (Vertiefungen zwischen den Warzen) können völlig kahl sein, oder sie weisen mehr oder weniger lange Wolle auf, mitunter auch Borsten oder mehr oder weniger lange Haare; die Areolen (Sitz der Stachelbündel auf den Warzen) sind zumindest anfangs gewöhnlich mit sichtbarem Filz oder mehr oder weniger Wolle besetzt, verkahlen aber meist später. Durch den Axillen- und Areolenbesatz mit Filz oder Wolle sind die Scheitel in solchen Fällen mehr oder weniger wollig; eine Anzahl Arten entwickeln die Axillenwolle stärker in der Blütenregion, so dass dann ringförmige wollige Zonen auftreten.
Die Zahl und die Art der Dornen ist ebenfalls sehr unterschiedlich; sie können gerade, gebogen oder z. T. gehakt sein, sehr fein bis derb, glatt, rau oder fein behaart, z. T. borstig und weich, haarartig wie auch gefiedert.
Die Blüten erscheinen nie im Scheitel, sondern kranzförmig aus dem Axillen des Vorjahreswuchses. Die zwittrigen, radiärsymmetrischen Blüten sind röhren-, glocken- oder radförmig und sind verschieden groß, überwiegend klein, mitunter auch ziemlich groß, besonders bei einem Teil der Arten mit Hakenstacheln, 4 bis 5,2 Zentimeter mal 0,6 bis 3,5 (bis 7,5) Zentimeter. Es sind viele Blütenhüllblätter vorhanden, 4 bis 30 mm lang und 1,5 bis 8,5 mm breit. Die Farben der Blütenhüllblätter reichen von Weiß über gelblich bis zu verschiedenen Tönen von Rot. Bei den mehr oder weniger weichfleischigen (und oft mehr oder weniger behaarten) Pflanzen mit Hakenstacheln sind die Blüten gewöhnlich klein. Bei anderen hakenstachligen Arten gibt es z. B. auch mehr glockig-trichterige Blüten verschiedener Größe, Hakenstacheln im Übrigen bei allen drei im Saft verschiedenen Sektionen. Blütenröhre, Fruchtknoten und Frucht sind kahl und so gut wie schuppenlos. Es sind viele Staubblätter vorhanden.
Nach dem Abblühen wird die Frucht zuerst nicht sichtbar gebildet, sondern sie erscheint bei der Reife aus den Axillen, das heißt; sie wird daraus hervorgeschoben. Die Fruchtfarbe ist grün bis rot oder auch gerötet-grün, z. T. auch knallrot. Die saftigen Früchte sind zylindrisch bis eiförmig, 5 bis 30 (bis 40) mm lang und (2 bis) 4 bis 9 (bis 26) mm breit. Die Größe der Samen beträgt 0,8 bis 1,5 × 0,6 bis 1,4 mm, die Größe und Form ist je nach Art verschieden. Die Samenschale ist glatt bis punktiert oder feinhöckerig, matt bis glänzend, gelblich bis schwarz.[1]
Das Verbreitungsgebiet der Gattung Mammillaria erstreckt sich vom Südwesten der Vereinigten Staaten über Mexiko durch ganz Mittelamerika, einschließlich der Karibischen Inseln, bis nach Venezuela und Kolumbien. Das Gebiet mit der größten Artenvielfalt befindet sich in Mexiko.
Die Erstbeschreibung der Gattung erfolgte 1812 durch Adrian Hardy Haworth und umfasste die drei Arten Mammillaria simplex (Synonym von Mammillaria mammillaris), Mammillaria prolifera, Mammillaria discolor.[2] Die Typusart der Gattung ist Mammillaria simplex.
Die Gattung umfasst folgenden Arten:[3]
Synonyme der Gattung sind Cactus L. (1753, nom. rej.), Neomammillaria Britton & Rose (1923), Dolichothele (K.Schum.) Britton & Rose (1923), Mammariella Shafer (1913), Bartschella Britton & Rose (1923), Mamillopsis Britton & Rose (1923), Phellosperma Britton & Rose (1923), Solisia Britton & Rose (1923), Lactomamillaria Frič (1924), Haagea Frič (1925, nom. illeg.), Chilita Orcutt (1926), Porfiria Boed. (1926), Krainzia Backeb. (1938), Ebnerella Buxb. (1951), Leptocladia Buxb. (1951), Mammilloydia Buxb. (1951), Oehmea Buxb. (1951), Pseudomammillaria Buxb. (1951), Leptocladodia Buxb. (1954) und Escobariopsis Doweld (2000).[4]
Die Gattung Mammillaria umfasst folgende Arten:[5]
Synonyme für die Gattung sind Cactus L. (1753), Cochemiea (K.Brandegee) Walton (1899), Bartschella Britton & Rose (1923), Dolichothele (Lem.) Britton & Rose (1923), Mamillopsis (E.Morren) F.A.C.Weber ex Britton & Rose (1923), Neomammillaria Britton & Rose (1923), Phellosperma Britton & Rose (1923), Solisia Britton & Rose (1923), Lactomammillaria Frič (1924), Chilita Orcutt (1926), Haagea Frič (1926), Porfiria Boed. (1926), Krainzia Backeb. (1938), Ebnerella Buxb. (1951), Leptocladia Buxb. (1951), Oehmea Buxb. (1951), Pseudomammillaria Buxb. (1951), Leptocladodia Buxb. (1954) und Escobariopsis Doweld (2000).
Lange Zeit gab es über die korrekte Schreibweise des Gattungsnamens Mammillaria und dessen taxonomische Gültigkeit Uneinigkeit. 1827 verwendete Heinrich Gottlieb Ludwig Reichenbach in einer überarbeiteten Auflage von Johann Christoph Mösslers Handbuch der Gewächskunde erstmals die Schreibweise „Mamillaria“[6]. Joseph zu Salm-Reifferscheidt-Dyck behauptete 1850: „Der Genusname ist Mamillaria zu schreiben, weil er nicht vom Verbum ‘mamma’, sondern von der Verkleinerungsform mamilla abgeleitet ist.“[7] Viele renommierte Kakteenspezialisten folgten dieser Auffassung, darunter Karl Theodor Rümpler (1817–1891), Georg Engelmann, Karl Moritz Schumann, Ernst Schelle (1864–1945), Alwin Berger, Frederik Marcus Knuth (1904–1970) und Curt Backeberg.[8] John Torrey und Asa Gray nutzen 1840 in ihrer Flora of North America mit „Mammilaria“[9] eine weitere orthographische Variante des Gattungsnamens.[10]
Eine weitere Schwierigkeit ergab sich dadurch, dass John Stackhouse (1742–1819) drei Jahre vor Haworth bereits eine zwei Arten umfassende Gattung der Algen Mammillaria genannt hatte[11], die damit nach den Regeln der botanischen Nomenklatur Vorrang vor der Kakteengattung hatte. Beide Arten wurden später als Synonyme für die Algenart Mastocarpus stellatus[12] (Goodenough & Woodward) J.Agardh erkannt.[13] Otto Kuntze stellte 1891 in seinem Werk Revisio Generum Plantarum den Gattungsnamen Mammillaria vollständig in Frage und kombinierte alle bekannten Arten in die ursprünglich von Carl von Linné aufgestellte Gattung Cactus um.[14] Nathaniel Lord Britton und Joseph Nelson Rose beschrieben aufgrund der Homonymie des Namens die neue Gattung Neomammillaria und bestimmten als deren Typus die Art Mammillaria simplex.[15]
Einem Vorschlag von Hermann August Theodor Harms und weiteren Botanikern folgend wurde 1904[16] eine Liste von Gattungsnamen veröffentlicht, die entgegen dem unter den Botaniker akzeptierten Prioritätsprinzip aufgrund ihrer weiter Verbreitung als „nomen conservandum“ bewahrt werden sollten. Unter den von Harms empfohlenen Gattungsnamen befand sich auch die Gattung Mammillaria in der Schreibweise Mamillaria. Harms Liste fand Eingang in die dem 1905 in Wien tagenden Zweiten Internationalen Botanischen Kongress zur Annahme unterbreiteten Vorschläge[17] und wurde vom Kongress angenommen[18].
In Vorbereitung auf den 1930 in Cambridge stattfindenden Internationalen Botanischen Kongress wurde die Liste der „Nomina Generica Conservanda“ durch Mary Letitia Green (1886–1978) um die Angabe der Typusart ergänzt und die Schreibweise des Gattungsnamens zu Mammillaria korrigiert.[19] Durch den Tod von John Isaac Briquet (1870–1931) erschien der offizielle Text erst im Februar 1935. 1960[20] wurde schließlich der von Stackhouse publizierte Name endgültig durch Harold William Rickett (1896–1989) und Frans Antonie Stafleu (1921–1997) zurückgewiesen.[21][22]
Mammillaria pectinifera und Mammillaria solisioides werden im Anhang I des Washingtoner Artenschutz-Übereinkommen geführt. Zu 192 Arten liegen in der Roten Liste gefährdeter Arten der International Union for Conservation of Nature and Natural Resources (IUCN) Daten vor.[23]
Mammillaria ist eine Pflanzengattung aus der Familie der Kakteengewächse (Cactaceae). Der botanische Name der Gattung leitet sich vom lateinischen Wort mamilla für ‚Brustwarze‘ ab und verweist auf die mit „Warzen“ versehenen Triebe. Die Gattung Mammillaria zählt gemeinsam mit den Opuntien und der Gattung Echinopsis zu den drei artenreichsten Gattungen der Kakteengewächse. Ihr Hauptverbreitungsgebiet befindet sich in Mexiko.
Eine der etwa 180 heute anerkannten Arten war bereits Carl von Linné bekannt und wurde von ihm Mitte des 18. Jahrhunderts in seinem Werk Species Plantarum beschrieben.
Mammillaria is one of the largest genera in the cactus family (Cactaceae), with currently 200 known species and varieties recognized.[2] Most of the mammillaria are native to Mexico, but some come from the southwest United States, the Caribbean, Colombia, Venezuela, Guatemala and Honduras.[3] The common name "pincushion cactus" refers to this and the closely related genus Escobaria.
The first species was described by Carl Linnaeus as Cactus mammillaris in 1753, deriving its name from Latin mammilla, "nipple", referring to the tubercles that are among the distinctive features of the genus. Numerous species are commonly known as globe cactus, nipple cactus, birthday cake cactus, fishhook cactus or pincushion cactus though such terms may also be used for related taxa, particularly Escobaria.
The distinctive feature of the genus is the possession of an areole split into two clearly separated parts, one occurring at the apex of the tubercle, the other at its base. The apex part is spine bearing, and the base part is always spineless, but usually bears some bristles or wool. The base part of the areole bears the flowers and fruits, and is a branching point. The apex part of the areole does not carry flowers, but in certain conditions can function as a branching point as well.
The plants are usually small, globose to elongated, the stems from 1 to 20 centimetres (1⁄2 to 7+3⁄4 inches) in diameter and from 1 to 40 cm (1⁄2 to 15+3⁄4 in) tall, clearly tuberculate, solitary to clumping forming mounds of up to 100 heads and with radial symmetry. Tubercles can be conical, cylindrical, pyramidal or round. The roots are fibrous, fleshy or tuberous. The flowers are funnel-shaped and range from 7 to 40 millimetres (1⁄4 to 1+1⁄2 in) and more in length and in diameter, from white and greenish to yellow, pink and red in colour, often with a darker mid-stripe; the reddish hues are due to betalain pigments as usual for Caryophyllales. The fruit is berry-like, club-shaped or elongated, usually red but sometimes white, magenta, yellow or green. Some species have the fruit embedded into the plant body. The seeds are black or brown, ranging from 1 to 3 mm (1⁄16 to 1⁄8 in) in size.
Flowers
Fish hook cactus (Mammillaria beneckei var. balsasoides
The genus Mammillaria in the family Cactaceae was proposed by Adrian Hardy Haworth in 1812.[1] Initial spellings varied by authors but Mammillaria is now recognized as the accepted spelling. The first species in the genus was described by Carl Linnaeus in 1753 as Cactus mammillaris. The name Cactus became so confused that the 1905 Vienna botanical congress rejected Cactus as a genus name,[4] and conserved Mammillaria.[1]
Mammillaria is a large and diverse genus with many species often exhibiting variations due to the nature of terrain, weather, soil and other ecological factors. As a result, subdivisions within the species has been rather inconsistent over time. Initially, some investigators were more inclined to consider each variation as a unique species, creating confusion and long synonymy-lists for some of the species.[5] Over time, new investigators began grouping closely related forms under the same name to attempt to more accurately define the species.
Several systems for classification began to emerge. The first of note, created by Schumann and modified by Berger, divided the species into ten named groups. However, the criteria for these divisions was somewhat indefinite and flexible.[5] In the early 1923, cactologists Nathaniel Lord Britton and Joseph Nelson Rose developed the Britton & Rose system which arranged the classification characteristics in a system of keys with tangible separation factors, resulting in a much more workable system of identification.[5]
Later classification was performed by the cactus specialists Hunt, Reppenhagen and Luthy, with much work focusing on researching the meanings and value of the original plant descriptions, synchronizing them with modern taxonomic requirements and studying the morphology of plants and seeds, as well as ecological aspects of the genus. These works helped to expand the understanding of Mammillaria taxa.
Currently the classification of Mammillaria is in a state where few newly discovered species are likely, though some new species may yet be found when the chaos of names created earlier by commercial plant collectors is sorted out. Many names that were introduced for plants barely differentiated by a shade of flower colour or variation in spination were eliminated in attempt to make the use of names consistent with the rest of the botanical world. The number of taxa, which at one time numbered above 500, is now below 200. Some genera (Dolichothele, Mammillopsis, Krainzia and others) have been merged back into Mammillaria, and others like Coryphantha, Escobaria and Mammilloydia were confirmed as separate.
Intense studies of DNA of the genus are being conducted, with preliminary results published for over a hundred taxa, and this promising approach might soon end the arguments. Based on DNA research results, the genus does not seem to be monophyletic and is likely to be split into two large genera, one of them possibly including certain species of other closely related genera like Coryphantha, Ortegocactus and the formerly recognized Neolloydia.
As noted above, some might not belong in this genus.
Mammillaria cluster in Arizona.
Mammillaria bombycina
Mammillaria elongata
Mammillaria microhelia
Mammillaria plumosa
Mammillaria prolifera
.jpg)
Mammillaria spinosissima 'Un Pico'
Mammillaria sheldonii
Mammillaria tetrancistra
Mammillaria vetula
Mammillarias is predominantly found in Mexico but also have a wide range of distribution in neighboring regions north of the equator including the southwest United States, the Caribbean, Guatemala and Honduras. The southernmost limits of its range appears to be Colombia, and Venezuela, where only two known species are found.[5] Within this wide distribution, some species will exhibit large variations depending on the locality, sometimes even within just a few hundred feet.[5] Some of these variations are so extreme that they have resulted in classifications of new species, many of which are so limited to one locality that they are considered critically endangered.
Mammillarias have extremely variable spination from species to species, and attractive flowers, making them attractive for cactus hobbyists. Most mammillarias are considered easy to cultivate,[3] though some species are among the hardest cacti to grow. Several taxa are threatened with extinction at least in the wild, due to habitat destruction and especially overcollecting for the pot plant trade. Cactus fanciers can assist conservation of these rare plants by choosing nursery-bred specimens (wild-collected ones are illegal to possess for the rarest species). Several mammillarias are relatively easy (for cacti) to grow from seeds. One such species, popular and widely available from nursery stock but endangered in the wild, is Mammillaria zeilmanniana.
Water can be extracted from the cacti.[6]
{{cite book}}: CS1 maint: others (link) Mammillaria is one of the largest genera in the cactus family (Cactaceae), with currently 200 known species and varieties recognized. Most of the mammillaria are native to Mexico, but some come from the southwest United States, the Caribbean, Colombia, Venezuela, Guatemala and Honduras. The common name "pincushion cactus" refers to this and the closely related genus Escobaria.
The first species was described by Carl Linnaeus as Cactus mammillaris in 1753, deriving its name from Latin mammilla, "nipple", referring to the tubercles that are among the distinctive features of the genus. Numerous species are commonly known as globe cactus, nipple cactus, birthday cake cactus, fishhook cactus or pincushion cactus though such terms may also be used for related taxa, particularly Escobaria.
Mammillaria es uno de los géneros de cactus más grandes de la familia Cactaceae, contiene más de 350 especies y variedades reconocidas.[nota 1] Su especie tipo fue descrita por vez primera por Carolus Linnaeus como Cactus mammillaris en 1753, nombre derivado del latín mammilla = tubérculo, en alusión a los tubérculos que son una de las características del género. La mayoría son nativas de México, del sur de los Estados Unidos, las Antillas y las costas de Venezuela.[1]
La característica distintiva del género es el desarrollo de la areola, que está dividida en dos partes claramente separadas, una en el ápice y otra en la base o axila. La parte axilar no es espinosa, pudiendo estar recubierta por cerdas o lanas, no obstante. Es la parte de la areola que produce las flores y los frutos y punto de ramificación. La parte apical en ciertas condiciones puede funcionar también como punto de ramificación, aunque sin producir flores.
En general, son plantas de forma globosa o cilíndrica con tamaños que varían desde 1 a 20 cm de diámetro por 1 hasta 40 cm de altura. Las raíces son fibrosas, carnosas o tuberosas. No poseen costillas, el cuerpo está formado por tubérculos cónicos, cilíndricos, piramidales o redondos llamados mamilas y pueden crecer de forma solitaria o agrupados en masas de hasta 100 cabezas dispuestas en simetría radial. Las espinas nacen en el ápice de los tubérculos y son tan diversas como las especies, pudiendo ser largas o cortas, rectas o en forma de gancho, con aspecto de cerda o suaves como cabellos, incluso hay especies carentes de ellas. Los colores van del blanco, amarillo, rojo hasta marrón oscuro.
Las flores están usualmente dispuestas en un anillo alrededor de la corona, en la zona que creció el año anterior. La mayoría de las especies tienen flores pequeñas a medianas, de colores blanco, amarillo, rojo, rosa puros o con una vena central de otro color en cada pétalo.
Los frutos son bayas globulares o alargadas, blandas de color rojo brillante, raramente verde o blanco. Las semillas, marrones o negras, tienen de 1 a 3 mm.
El género fue descrito por Adrian Hardy Haworth y publicado en Synopsis plantarum succulentarum ... 177–178. 1812.[2]
Mammillaria: nombre genérico que fue descrita por vez primera por Carolus Linnaeus como Cactus mammillaris en 1753, nombre derivado del latín mammilla = tubérculo, en alusión a los tubérculos que son una de las características del género.
Mammillaria es uno de los géneros de cactus más grandes de la familia Cactaceae, contiene más de 350 especies y variedades reconocidas. Su especie tipo fue descrita por vez primera por Carolus Linnaeus como Cactus mammillaris en 1753, nombre derivado del latín mammilla = tubérculo, en alusión a los tubérculos que son una de las características del género. La mayoría son nativas de México, del sur de los Estados Unidos, las Antillas y las costas de Venezuela.
Syyläkaktukset (Mammillaria) on noin 170 lajillaan eräs laajimmista kaktuskasvisuvuista. Useimmat suvun lajit ovat peräisin Meksikosta, mutta suvun lajeja esiintyy koko Yhdysvaltojen eteläosista Kolumbiaan, Venezuelaan ja Karibianmeren saarille ulottuvalla alueella. Syyläkaktukset ovat pyöreitä tai pitkänomaisia, 1–20 cm leveiksi ja 1–40 cm korkeiksi kasvavia kaktuksia.[2] Monet lajit ovat helppohoitoisia ja siksi suosittuja huonekasveja. Monipuolisen ulkonäkönsä vuoksi Mammillaria-suku on suosittu kauppojen kaktuslajitelmissa.
Suvun tieteellinen nimi tulee latinan sanasta mammilla, joka tarkoittaa nänniä ja viittaa sukuun kuuluvien kaktusten tyypilliseen piirteeseen; syyläkaktusten varressa ei ole kaktuksille tyypillisiä pitkittäissuuntaisia uurteita vaan nystymäisiä podarioita. Myös suomenkielinen nimi juontaa juurensa tästä.[3] Podarioiden muoto vaihtelee pyöreästä kartiomaiseen mutta myös täysin sylinterimäisiä muotoja esiintyy (esimerkiksi M. luethyi).
Syyläkaktusten ominaisin piirre on kuitenkin areolien sijainti, sillä podarioita esiintyy myös rebutioilla. Syyläkaktuksilla on muista kaktussuvuista poiketen kahdenlaisia areoleja: podarian kärjessä sijaitsevasta areolista kasvaa tavalliseen tapaan piikkikimppu kun taas podarioiden välissä olevasta areolista ei koskaan kasva piikkejä mutta usein villamaista karvaa. Kukat puhkeavat aina piikittömästä areolista kun taas mahdolliset sivuhaarat kasvavat podarian kärjen areolista.
Syyläkaktukset kukkivat yleensä runsaasti. Kukat puhkeavat kehämäisesti kasvin yläosasta ja ne ovat tavallisesti melko pieniä, 7–40 mm leveitä. Kukkien väri on tavallisimmin punainen tai vaaleanpunainen, mutta lajista riippuen myös valkoisia tai vihreitä kukkia esiintyy. Terälehdissä on usein tumma pitkittäisjuova. Pölyttyneestä kukasta syntyy pieni, yleensä punainen, marjamainen hedelmä.[2]
Syyläkaktusten levinneisyysalue käsittää kokonaisuudessaan Yhdysvaltojen lounaisosan, Meksikon, Karibian alueen, Keski-Amerikan ja Etelä-Amerikan pohjoisosan.[4]
Seuraavassa luetellut 171 lajia noudattaa pääosin kansainvälisen tutkijaryhmän (the International Cactaceae Systematics Group) ja syyläkaktusyhdistyksen (the Mammillaria Society) näkemyksiä.[5] Suku voidaan jakaa neljään alasukuun: Dolichothele, Mammillaria, Mamillopsis ja Oehmea. Joskus viidentenä pidetään alasukua Cochemiea, joka tässä esityksessä on käsitelty omana sukunaan.[6] Suomalainen nimi on vain viidellä lajilla[7]
Syyläkaktukset (Mammillaria) on noin 170 lajillaan eräs laajimmista kaktuskasvisuvuista. Useimmat suvun lajit ovat peräisin Meksikosta, mutta suvun lajeja esiintyy koko Yhdysvaltojen eteläosista Kolumbiaan, Venezuelaan ja Karibianmeren saarille ulottuvalla alueella. Syyläkaktukset ovat pyöreitä tai pitkänomaisia, 1–20 cm leveiksi ja 1–40 cm korkeiksi kasvavia kaktuksia. Monet lajit ovat helppohoitoisia ja siksi suosittuja huonekasveja. Monipuolisen ulkonäkönsä vuoksi Mammillaria-suku on suosittu kauppojen kaktuslajitelmissa.
Mammillaria est un genre majeur de la famille des Cactaceae. Il est composé d'environ 180 espèces.
Ces espèces de cactus sont le plus souvent originaires du Mexique et du sud des États-Unis, certaines proviennent des Antilles, des Bahamas, de Cuba, du Guatemala, du Nicaragua, de Porto Rico, de la République Dominicaine, de Trinidad et Tobago et enfin du Venezuela.
C'est en 1812 que le botaniste spécialisé en cactus Adrian Haworth décrit le genre Mammillaria en tant que tel. L'espèce-type est Mammillaria mammillaris (L.) H.Karst. (que Haworth avait nommé à tort Mammillaria simplex).
La première description de Mammillaria mammillaris a été faite en 1753 par Carl von Linné en tant que Cactus mamillaris.
Le nom vient du latin « mamilla[1] », c'est-à-dire « mamelle », en raison de la forme des tubercules des espèces composant ce genre.
Ses espèces sont parfois appelées « cactus hameçon » en raison de la forme recourbée des épines de certaines d'entre elles, ou encore « cactus pelote » en raison de l'apparence générale un peu laineuse.
Les Mammillaria sont appréciées des amateurs en raison de leurs fleurs et de leurs épines de couleurs et de formes variées. La plupart sont faciles à cultiver et à faire fleurir. Plusieurs espèces, telles que Mammillaria zeilmanniana sont menacées dans leur habitat naturel en raison de la destruction de leur milieu et de cueillettes excessives. Alors qu'on les trouve souvent en culture.
La caractéristique essentielle est le développement des aréoles en deux parties :
Les plantes sont en général de forme sphérique ou cylindriques. Elles sont de petite taille : de 1 à 20 cm de diamètre et de 1 à 40 cm de haut. Selon les espèces, elles présentent un sujet unique ou sont buissonnantes, jusqu'à une centaine de rejets. Les fleurs en forme d'entonnoir, mesurent de 7 à 40 mm, de couleurs variées, blanches, jaunes, orange clair, rose ou rouge. Avec souvent des bandes radiales plus sombre. Les fruits sont des baies souvent de couleur rouge et de formes allongées. Les graines sont noires ou marron de 0,5 à 3 mm.
La dispersion des graines se fait principalement par myrmécochorie ou saurocochorie.
Le genre Mammillaria est placé dans la tribu des Cacteae dans plusieurs classifications, notamment la classification phylogénétique.
Le genre Mammillaria a compté jusqu'à 500 espèces, se différenciant parfois par des critères mineurs.
La tendance a été de réduire ce nombre qui a été ramené à moins de 200. Les genres Coryphantha, Ariocarpus, Escobaria et Mammilloydia en ont été extraits.
À l'inverse, les genres Dolichothele, Mammillopsis, Krainzia ont été intégrés à Mammillaria.
Enfin certaines espèces ont été abaissées au rang de sous-espèces.
Les séquençages d'ADN en cours vont permettre d'y voir plus clair.
Pour les espèces courantes, un substrat composé de 1/3 de terre, 1/3 de terreau et 1/3 d'éléments drainants convient parfaitement. Pour les voir fleurir, offrez-leur une période de repos en hiver à une température de 3/5 °C durant laquelle ils ne recevront pas d'eau ou très peu. Cette période de repos va commencer entre fin début novembre et fin décembre, pour finir en avril / mai. Lorsque les températures commencent à remonter au printemps, commencez à arroser et à augmenter la température, vos mammillarias recommenceront alors à pousser et/ou à fleurir s'ils sont assez vieux.
Mammillaria est un genre majeur de la famille des Cactaceae. Il est composé d'environ 180 espèces.
Ces espèces de cactus sont le plus souvent originaires du Mexique et du sud des États-Unis, certaines proviennent des Antilles, des Bahamas, de Cuba, du Guatemala, du Nicaragua, de Porto Rico, de la République Dominicaine, de Trinidad et Tobago et enfin du Venezuela.
Bradavičasti kaktus, (bradavičasta mamilarija, lat. Mammillaria) je jedan od najvećih rodova među kaktusima, do danas je poznata 185 vrsta iz ovog roda[1]. Prvi puta ga je opisao Carl Linné godine 1753. Glavno obilježje ovog roda je aureola koja je podjeljena u dva jasno odvojena djela.
Kaktusi iz ove porodice su obično mali: široki su od 1 do 20 cm, visoki su od 1 do 40 cm. Cvjetovi su veličine od 7 mm do 40 mm. Boja cvjetova je od bijele, zelene, žute do roze i crvene. Plodovi su crvene boje no ponekad i žute, bijele ili zelene. Neki kaktusi imaju plodove uraštene u tijelo. Sjeme im je crne ili smeđe boje, od 1 do 3 mm veličine.
Mammillarie imaju ekstremne varijacije od vrste do vrste, i jako atraktivne cvjetove, što ih čini jako zanimljivima uzgajivačima kaktusa. Kaktuse Mammillarie je vrlo lako uzgajati, i s obzirom na druge vrste su jako izdržljivi. Većina Mammillaria potječe iz Meksika, ali neke dolaze i iz Jugozapada SAD-a, Kariba, Kolumbije, Venezuele i Gvatemale.
To su veoma poznate patuljaste biljke, soliterne ili u nakupinama, lijepih bodljika i cvjetova koji se pojavljuju svake godine. Veliki broj ovih vrsta traži normalne uvjete, ali postoje iznimke, kao što su Mammillaria bombycina, Mammillaria martinezii, Mammillaria microcarpa, Mammillaria schiedeana, Mammillaria solisii i Mammillaria tolimensis koje zahtijevaju manje zalijevanje. Za ove kaktuse u vlažnijim područjima dodaje se mješavina zemlje sa 25% zrnatog pijeska.
Mammillaria tetrancistra
Mammillaria carnea
Mammillaria solisioides
Mammillaria spinosissima
Mammillaria longimamma
Mammillaria duwei
Mammillaria spinosissima cv.un pico
Mammillaria bombycina
Mammillaria painteri
Mammillaria magnimamma toluca
Mammillaria elongata
Mammillaria spinosissima cv. un pico - crestata
Mammillaria microhelia
Mammillaria vetula ssp. gracilis cv. Arizona Snowcap
Mammillaria plumosa
Mammillaria vetula sub. gracils
Mammillaria camptotricha var. crispata
Mammillaria perbella
Mammillaria perezdelarosae
Mammillaria pectinifera
Mammillaria huitzilopochtu L066
Mammillaria herreae v. albiflora
Mammillaria carmenae
Mammillaria zeilmanniana
Bradavičasti kaktus, (bradavičasta mamilarija, lat. Mammillaria) je jedan od najvećih rodova među kaktusima, do danas je poznata 185 vrsta iz ovog roda. Prvi puta ga je opisao Carl Linné godine 1753. Glavno obilježje ovog roda je aureola koja je podjeljena u dva jasno odvojena djela.
Kaktusi iz ove porodice su obično mali: široki su od 1 do 20 cm, visoki su od 1 do 40 cm. Cvjetovi su veličine od 7 mm do 40 mm. Boja cvjetova je od bijele, zelene, žute do roze i crvene. Plodovi su crvene boje no ponekad i žute, bijele ili zelene. Neki kaktusi imaju plodove uraštene u tijelo. Sjeme im je crne ili smeđe boje, od 1 do 3 mm veličine.
Mammillarie imaju ekstremne varijacije od vrste do vrste, i jako atraktivne cvjetove, što ih čini jako zanimljivima uzgajivačima kaktusa. Kaktuse Mammillarie je vrlo lako uzgajati, i s obzirom na druge vrste su jako izdržljivi. Većina Mammillaria potječe iz Meksika, ali neke dolaze i iz Jugozapada SAD-a, Kariba, Kolumbije, Venezuele i Gvatemale.
Mammillaria Haw., 1812 è un genere di piante succulente appartenenti alla famiglia delle Cactacee, che comprende oltre 150 specie ampiamente diffuse nell'ecozona neotropicale[1].
Il nome del genere deriva dal greco mamilla (mammella) in riferimento alla forma dei tubercoli più o meno grandi presenti in ogni specie.
Le piante hanno tutte fusti globulari o cilindrici solitamente bassi; possono essere sia ramificanti che accestenti. I tubercoli, di forma varia (cilindrici, conici, tetragonali), sono forniti di un'areola più o meno lanosa provvista di spine. Queste, differenziate in radiali e centrali, hanno forma, lunghezza e consistenza le più varie. In molte specie del genere una o più spine centrali sono uncinate. La robustezza di alcune di esse è tale da essere utilizzate, dalle popolazioni locali, come ami da pesca. Tra i tubercoli vi è l'ascella, a seconda delle specie glabra o lanosa. Da qui avviene la fioritura che nel genere Mammillaria è periapicale (in altre specie di cactaceae la fioritura è areolare). Il fiore è piccolo (ma alcune specie hanno fioriture vistose per dimensioni e colore dei fiori), di colore rosa o fucsia o bianco o giallo (verde nella M. marksiana)o variegato. L'anno successivo alla fioritura l'ascella fiorita emetterà il frutto, generalmente allungato e di color rosso (può essere anche verde pallido, giallo, bruno), edule in alcune specie. L'apice è generalmente lanoso. Alcune specie di Mammillaria se incise emettono un lattice di aspetto simile a quello delle Euphorbiaceae.
L'areale del genere Mammillaria si estende dal sud degli Stati Uniti, attraverso il Messico, l'America centrale e i Caraibi, sino alla Colombia e al Venezuela.[1]
Le varie specie crescono in ambienti diversificati: desertici, semidesertici e praterie.
Lo stesso argomento in dettaglio: Specie di Mammillaria. Il genere comprende 154 specie tra cui:[1]
I seguenti generi sono stati inclusi nel genere Mammillaria:[1]
La coltivazione di questo genere richiede, come per tutte le piante succulente, un terreno molto poroso e drenante composto da terra con aggiunta di una percentuale variabile di materiali drenanti come lava, sabbia, ghiaia grossolana o pomice.
La posizione richiesta è soleggiata o di pieno sole a seconda della specie e le annaffiature dovranno essere regolari da aprile a settembre, per interrompersi completamente nel periodo compreso tra ottobre e marzo. Infatti, le mammillarie, come tutte le cactaceae in questi mesi entrano in una stasi vegetativa che non richiede alcuna annaffiatura.
Le specie con fitta lanosità e peluria apicale ed ascellare e/o con numerose spine hanno una maggiore tolleranza al sole diretto mentre quelle con spine rade ed ascelle nude ne mostrano una minore resistenza necessitando di esposizioni meno dirette ma pur sempre intensamente luminose. Ciò per evitare scottature e deturpazioni al fusto.
Questo genere di piante annovera specie che possono sopportare sia temperature alte in estate che basse in inverno, anche al di sotto dei 0 °C per brevissimi periodi se completamente asciutte. G. Lodi, pioniere bolognese della cactusfilia italiana, durante i rigidi inverni conservava le sue piante, per mesi, in stanze buie e fredde, al secco. Non mantenere le piante, in inverno, in locali scarsamente illuminati, è facile che esse possano eziolare.
La moltiplicazione avviene per seme. Questi vengono sparsi su un letto di sabbia mantenuta costantemente umida, soleggiata ed aerata per impedire la formazione di muffe e ad una temperatura non inferiore ai 21 °C. Per quelle poche specie che tendono ad accestire è possibile utilizzare i polloni prodotti dalla pianta. Quale che sia la tecnica che decidiate di adottare per la sua propagazione occorre tenere presente che la moltiplicazione per seme ha con sé lo svantaggio che, subentrando la variabilità genetica, non si è certi d'avere delle piante uguali alla pianta madre. Pertanto se si desidera ottenere una pianta ben precisa o non si è certi della qualità del seme che si sta utilizzando, è bene fare la moltiplicazione per polloni.
Le specie del genere Mammillaria hanno due fioriture annuali, una primaverile ed una tardoestiva - autunnale. Per favorirle e stimolarle entrambe far rispettare alle piante un periodo di secco e di freddo invernale ed un periodo di secco nel mese di agosto (ciclo naturale, clima desertico)seguito, in questo caso, da nuove irrigazioni sino ai rigori dell'autunno o dell'inverno (a seconda delle località di coltivazione), quando andranno nuovamente sospese.
Mammillaria Haw., 1812 è un genere di piante succulente appartenenti alla famiglia delle Cactacee, che comprende oltre 150 specie ampiamente diffuse nell'ecozona neotropicale.
Il nome del genere deriva dal greco mamilla (mammella) in riferimento alla forma dei tubercoli più o meno grandi presenti in ogni specie.
Mamiliarija (Mammillaria) – kaktusinių (Cactaceae) šeimos augalų gentis. Pavadinimas iš lotynų k. žodžio mammillae – speneliai. Būdingiausias požymis – areolės sandara. Areolė padalinta į dvi ryškiai besiskiriančias dalis, kurių viena yra gumburėlio viršuje, o kita prie jos pagrindo. Ta dalis, kuri yra gumburėlio viršuje, dažnai būna su dygliais, o prie pagrindo – be dyglių, tik su plaukeliais ir pumpurėliu, iš kurio išauga žiedai ir vaisiai.
Mamiliarijos – neaukšti kaktusai. Jų stiebai rutuliški arba ištęsti, kolonos formos, nuo 1 iki 40 cm aukščio ir 1-20 cm skersmens. Ant jų spirališkai išsidėstę kauburėliai. Stiebai pavieniai arba krūmiški.
Daugumos mamiliarijų tėvynė – Meksika, kai kurios rūšys auga JAV pietvakariuose, Kolumbijoje, Venesueloje, Gvatemaloje ir Hondūre.
Tai viena iš didžiausių kaktusinių šeimos genčių. Žinoma 171 rūšis:
ir kt.
Mammillaria (Van mamilla = tepel, daarom in het Nederlands ook wel tepelcactussen) is een geslacht uit de cactusfamilie (Cactaceae).
Het is een van de grootste geslachten uit de cactusfamilie met ongeveer 170 soorten. De botanische naam refereert aan het uiterlijk van de plant, de oppervlakte lijkt met tepels bezet te zijn. In 1812 publiceerde Adrian Haworth de botanische naam.
De vorm van de cactussen in dit geslacht is meestal bolrond, maar er komen ook cilindrische soorten voor, terwijl andere soorten uit meerdere lichamen zijn opgebouwd. De voor cactussen zo kenmerkende stekels zijn altijd in kleine groepjes bijeen geplaatst. Deze groepjes zijn dan weer systematisch gerangschikt. Een roze bloemkleur oud worden.
Het geslacht komt van nature vooral voor in Mexico, maar sommige soorten komen van nature voor in de Verenigde Staten, de Caraïben, Colombia, Venezuela, Guatemala en Honduras.
In Noordwest-Europa worden soorten uit dit geslacht wel als kamerplant of in een verwarmde kas gehouden. Hij geldt als een makkelijke bloeier. Wel is het zaak de plant in de winter weinig water te geven. De meeste soorten zijn kalkminnend.
Enkele soorten uit dit geslacht zijn:
Mammillaria (Van mamilla = tepel, daarom in het Nederlands ook wel tepelcactussen) is een geslacht uit de cactusfamilie (Cactaceae).
Het is een van de grootste geslachten uit de cactusfamilie met ongeveer 170 soorten. De botanische naam refereert aan het uiterlijk van de plant, de oppervlakte lijkt met tepels bezet te zijn. In 1812 publiceerde Adrian Haworth de botanische naam.
De vorm van de cactussen in dit geslacht is meestal bolrond, maar er komen ook cilindrische soorten voor, terwijl andere soorten uit meerdere lichamen zijn opgebouwd. De voor cactussen zo kenmerkende stekels zijn altijd in kleine groepjes bijeen geplaatst. Deze groepjes zijn dan weer systematisch gerangschikt. Een roze bloemkleur oud worden.
Het geslacht komt van nature vooral voor in Mexico, maar sommige soorten komen van nature voor in de Verenigde Staten, de Caraïben, Colombia, Venezuela, Guatemala en Honduras.
In Noordwest-Europa worden soorten uit dit geslacht wel als kamerplant of in een verwarmde kas gehouden. Hij geldt als een makkelijke bloeier. Wel is het zaak de plant in de winter weinig water te geven. De meeste soorten zijn kalkminnend.
Enkele soorten uit dit geslacht zijn:
Mammillaria bocasana Mammillaria heyderii Mammillaria microcarpia: ongeveer 25 witte kleine pinnen van ± 0,5 cm lang Mammillaria polythele Mammillaria sartorii Mammillaria solisioides Mammillaria zeilmanniana: bekendste soort als kamerplantMamilaria (Mammillaria Haw.) – rodzaj sukulentów z rodziny kaktusowatych (Cactaceae). Czasem bywa stosowana polska nazwa wymion. Do rodzaju należy około 160 gatunków. Gatunki z tego rodzaju występują w większości w Meksyku, część z nich w południowo-zachodnich Stanach Zjednoczonych, na Karaibach, w Kolumbii, Wenezueli, Gwatemali i Hondurasie. Jako pierwszy Karol Linneusz opisał gatunek Cactus mammillaris w 1753. W 1812 Adrian Haworth opisał rodzaj Mammillaria jako obejmujący ten i inne spokrewnione gatunki.
Nieduże kaktusy przeważnie o kulistych pędach, czasami tylko kolumnowych. Osiągają wysokość do 30 cm i wytwarzają odrosty pędowe. Nie posiadają żeber. Talerzykowate lub lejkowate kwiaty wyrastają na aksillach tworząc wianek wokół wierzchołka pędu. Owoce jasnozielone lub czerwone[2].
Szereg gatunków jest zagrożonych wyginięciem na naturalnych stanowiskach, w wyniku niszczenia siedlisk i nadmiernego pozyskiwania do hodowli. Dwa gatunki uznane zostały przez IUCN za wymarłe w naturze (kategoria zagrożenia EW): Mammillaria glochidiata, M. guillauminiana, dziewięć kolejnych za krytycznie zagrożone (kategoria zagrożenia CR): Mammillaria albiflora, M. anniana, M. berkiana, M. brachytrichion, M. guelzowiana, M. herrerae, M. marcosii, M. sanchez-mejoradae, M. schwarzii[3].
Bartschella Britton & Rose, Cactus L., Chilita Orcutt, Cochemiea (K. Brandegee) Walton, Dolichothele (K. Schum.) Britton & Rose, Ebnerella Buxb., Haagea Fric, Krainzia Backeb., Lactomammillaria Fric (nom. inval.), Leptocladia Buxb., Leptocladodia Buxb., Mamillaria F. Rchb. (orth. var.), Mamillopsis (E. Morren) F. A. C. Weber ex Britton & Rose, Mammariella Shafer (nom. inval.), Mammilaria Torr. & A. Gray (orth. var.), Neomammillaria Britton & Rose, Oehmea Buxb., Phellosperma Britton & Rose, Porfiria Boed., Pseudomammillaria Buxb., Solisia Britton & Rose[4][5].
Należy do rodziny kaktusowatych (Cactaceae) Juss., która jest jednym z kladów w obrębie rzędu goździkowców (Caryophyllales) i klasy roślin okrytonasiennych[1]. W obrębie kaktusowatych należy do plemienia Cacteae, podrodziny Cactoideae[6].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa goździkowe (Caryophyllidae Takht.), nadrząd Caryophyllanae Takht., rząd goździkowce (Caryophyllales Perleb), podrząd Cactineae Bessey in C.K. Adams, rodzina kaktusowate (Cactaceae Juss.), rodzaj mamilaria Mammillaria Haw[7].
Mamilaria (Mammillaria Haw.) – rodzaj sukulentów z rodziny kaktusowatych (Cactaceae). Czasem bywa stosowana polska nazwa wymion. Do rodzaju należy około 160 gatunków. Gatunki z tego rodzaju występują w większości w Meksyku, część z nich w południowo-zachodnich Stanach Zjednoczonych, na Karaibach, w Kolumbii, Wenezueli, Gwatemali i Hondurasie. Jako pierwszy Karol Linneusz opisał gatunek Cactus mammillaris w 1753. W 1812 Adrian Haworth opisał rodzaj Mammillaria jako obejmujący ten i inne spokrewnione gatunki.
Mammillaria é um gênero botânico com 172 espécies[1] da família Cactaceae.[2] A maioria das Mammillaria é nativa do México, mas algumas vêm do sudoeste dos Estados Unidos, Caribe, Colômbia, Venezuela, Guatemala e Honduras.[3]
A primeira espécie foi descrita por Carl Linnaeus como Cactus mammillaris em 1753,[4] derivando seu nome do latim mammilla, "mamilo", referindo-se aos tubérculos que estão entre as características distintivas do gênero. Numerosas espécies são comumente conhecidas como cacto globo, cacto mamilo, cacto bolo de aniversário, cacto dedal, cacto anzol ou cacto almofada de alfinetes, embora tais termos também possam ser usados para táxons relacionados, particularmente Escobaria.
A característica distintiva do gênero é a posse de uma aréola dividida em duas partes claramente separadas, uma ocorrendo no ápice do tubérculo, a outra em sua base. A parte do ápice é a coluna vertebral, e a parte da base é sempre sem espinhos, mas geralmente tem algumas cerdas ou lã. A parte inferior da aréola contém as flores e os frutos, e é um ponto de ramificação. O ápice da aréola não contém flores, mas em certas condições também pode funcionar como um ponto de ramificação.
As plantas são geralmente pequenas, globosas a alongadas, com caules de 1 cm a 20 cm de diâmetro e de 1 cm a 40 cm de altura, nitidamente tuberculosos, solitários a aglomerados formando montículos de até 100 cabeças e com simetria radial. Os tubérculos podem ser cônicos, cilíndricos, piramidais ou redondos. As raízes são fibrosas, carnudas ou tuberosas. As flores são em forma de funil e variam de 7 mm a 40 mm e mais em comprimento e diâmetro, de branco e esverdeado a amarelo, rosa e vermelho, frequentemente com uma faixa intermediária mais escura; os tons avermelhados são devidos aos pigmentos de betalaína, como de costume para Caryophyllales. O fruto é semelhante a uma baga, em forma de clube ou alongado, geralmente vermelho, mas às vezes branco, magenta, amarelo ou verde. Algumas espécies têm o fruto embutido no corpo da planta. As sementes são pretas ou marrons, de 1 a 3 mm de tamanho.
Florescem em seu primeiro ano de vida, produzem frutos roxos e brilhantes que permanecem da planta por bastante tempo. O cultivo de é bastante simples: eles requerem uma posição ensolarada e irrigação distante. É melhor protegê-los do sol forte nos dias mais quentes de verão. No inverno, eles precisam de um período de descanso com temperaturas entre 10 e 15 ºC. Eles suportam temperaturas ainda mais baixas (embora não inferiores a 4 ºC) se forem mantidos secos. Poe acima de 15 ºC você tem que regá-los de vez em quando. A multiplicação é feita por sementes ou por divisão dos rebentos que se formam na base da planta. É preciso defendê-los das infestações do ácaro vermelho.[5]
172 espécies conhecidas, incluindo:
Mammillaria é um gênero botânico com 172 espécies da família Cactaceae. A maioria das Mammillaria é nativa do México, mas algumas vêm do sudoeste dos Estados Unidos, Caribe, Colômbia, Venezuela, Guatemala e Honduras.
A primeira espécie foi descrita por Carl Linnaeus como Cactus mammillaris em 1753, derivando seu nome do latim mammilla, "mamilo", referindo-se aos tubérculos que estão entre as características distintivas do gênero. Numerosas espécies são comumente conhecidas como cacto globo, cacto mamilo, cacto bolo de aniversário, cacto dedal, cacto anzol ou cacto almofada de alfinetes, embora tais termos também possam ser usados para táxons relacionados, particularmente Escobaria.
Vårtkaktussläktet (Mammillaria) är ett suckulent växtsläkte inom familjen kaktusväxter.
Hur många arter det finns inom detta släkte råder det delade meningar om. Vissa uppgifter säger 300, andra menar att det är ungefär 170 arter. Det är den mest spridda kaktusen i odling och näst opuntiasläktet det största kaktussläktet i världen. Arter inom vårtkaktussläktet har inga åsar, i stället är de täckta med små vårtor arrangerade i olika geometriska mönster. Kranskaktussläktet och sydkaktussläktet är andra kaktusar med samma uppbyggnad, men de är inte för närvarande besläktade.
På varje vårta sitter en areol, därifrån utgår olika många och långa taggar eller hår, beroende på art och sort. Blommorna kommer ofta i en ring runt toppen. Alla kaktusar inom vårtkaktussläktet blommar redan som unga. De flesta arterna är relativt korta, runt 20 centimeter. Den längsta arten lär vara M. poselgeri som kan bli upp till två meter hög men bara fyra centimeter i omkrets. Till de minsta hör M. saboae som bara blir tre centimeter hög, men lär ska ha bland de största blommorna - över fem centimeter.
Det vetenskapliga namnet Mammillaria kommer från latinets Mamilla och betyder bröst, vårta. Dubbelskrivningen av m är ett skrivfel i latinet från medeltiden.[3]
Vårtkaktussläktet finns över stora områden. De flesta finns i Mexiko, tio arter finns i södra USA och någon ända upp i Kanada. En art finns i Peru och någon också utmed Venezuelas kust.
Wikimedia Commons har media som rör Vårtkaktussläktet.
Mammillaria spinosissima cv.un pico
Mammillaria bombycina
Mammillaria painteri
Mammillaria magnimamma toluca
mammillaria longimamma
Mammillaria elongata
Mammillaria spinosissima cv. un pico - crestata
Mammillaria microhelia
Mammillaria duwei
Mammillaria vetula ssp. gracilis cv. Arizona Snowcap
Mammillaria plumosa
Mammillaria vetula sub. gracils
Mammillaria camptotricha var. crispata
Mammillaria perbella
Mammillaria perezdelarosae
Mammillaria pectinifera
Mammillaria huitzilopochtu L066
Mammillaria herreae v. albiflora
Mammillaria carmenae
Mammillaria zeilmanniana
Vårtkaktussläktet (Mammillaria) är ett suckulent växtsläkte inom familjen kaktusväxter.
Hur många arter det finns inom detta släkte råder det delade meningar om. Vissa uppgifter säger 300, andra menar att det är ungefär 170 arter. Det är den mest spridda kaktusen i odling och näst opuntiasläktet det största kaktussläktet i världen. Arter inom vårtkaktussläktet har inga åsar, i stället är de täckta med små vårtor arrangerade i olika geometriska mönster. Kranskaktussläktet och sydkaktussläktet är andra kaktusar med samma uppbyggnad, men de är inte för närvarande besläktade.
På varje vårta sitter en areol, därifrån utgår olika många och långa taggar eller hår, beroende på art och sort. Blommorna kommer ofta i en ring runt toppen. Alla kaktusar inom vårtkaktussläktet blommar redan som unga. De flesta arterna är relativt korta, runt 20 centimeter. Den längsta arten lär vara M. poselgeri som kan bli upp till två meter hög men bara fyra centimeter i omkrets. Till de minsta hör M. saboae som bara blir tre centimeter hög, men lär ska ha bland de största blommorna - över fem centimeter.
Det vetenskapliga namnet Mammillaria kommer från latinets Mamilla och betyder bröst, vårta. Dubbelskrivningen av m är ett skrivfel i latinet från medeltiden.
Батьківщина — південні райони США, Центральна Америка (Гватемала, Гондурас), Вест-Індія, Венесуела, Колумбія. Хоча типовою країною цього виду є Мексика — з близько 170 видів цього роду близько 150 є ендемічними для цієї країни[3]. У природі зустрічається на стрімких скелях, пагорбах, у тріщинах скель, на висоті до 3000 м над рівнем моря, часом серед чагарників і трав на піщаних, вапняних, глинистих, кам'янистих ґрунтах. Деякі види утворять подушкоподібні колонії.
Назва походить від латинського слова mamilla — сосочок, зменшене від лат. mamma — сосок.
Рід Mammillaria був описаний в 1812 р. Гавортом (Haworth), що помилково поставив дві букви «m» у написанні цієї назви. Він не знав, що за три роки до цього (в 1809 р.) Джоном Стокхаузом (John Stackhouse) уже була описана водорість під родовою назвою Mammillaria. За правилами ботанічної номенклатури не повинно бути однакових назв родин і родів, однак пріоритетним, напевно, є найменування водорості. Тому в 1923 р. Бріттон і Роуз (Britton et Rose) переробили рід Mammillaria в Neomamillaria. Однак за сто з гаком років стара назва настільки міцно закріпилася, що нова ніяк не прищеплювалася, і, як виняток, за родом було залишено первісне найменування, дане Гавортом, у неправильному написанні із двома «m».[4]
Для мамілярій характерна відсутність ребер і наявність сосочків — маміл. Форма рослин або куляста, або циліндрична, колючки й опушення сильно варіюють. Квітки прості, невеликі, розташовані віночком на верхівці в 1-3 кола, забарвлення — найрізноманітніше. Для мамміллярій характерна поява квіток і відростків не з ареол, а з пазух сосочків (аксил). Плоди соковиті, витягнуті, ягодоподібні, занурені в стебло до дозрівання, що відбувається, як правило, на другий рік.
Для колекціонера рід мамміллярії просто знахідка. Ці рослини сміло можна рекомендувати починаючому кактусисту, оскільки більшість із них надзвичайно невимогливі, добре ростуть на своїх коріннях, легко зацвітають чудесними різнобарвними віночками, та й плоди мамілярій дуже декоративні. Особливо «примхливих» представників роду легко культивувати в щепленому стані.
Здебільшого мамілярії невимогливі до світла, улітку люблять рясне поливання й обприскування, зимівлю — суху й прохолодну (8 — 10 °C), ґрунт пухкий і поживний. Для видів з довгими колючками й білими волосками потрібно додавати в ґрунт вапно. Види, що утворюють подушкоподібні форми, рекомендовано саджати в плошки.
Це найчисельніший за кількістю видів з родів кактусів. Відповідно до сучасної класифікації Андерсона (Edward F. Anderson THE CACTUS FAMILY (2002)) рід Mammillaria нараховує 170 видів та 75 різновидів, хоча згідно з іншими застарілими класифікакаціями кількість видів у цьому роді досягала майже 400. Сайт The Plant List наводить 176 визнаних видів Мамілярій[5].
Род Mammillaria достаточно большой и разнообразный, и в течение времени были сделаны многочисленные попытки разделить растения на меньшие группы внутри рода или разделить род на несколько меньших по числу растений родов, в целях лучшего понимания взаимоотношения между видами.
Ранние попытки классификации рода делали Pfeiffer (1837), Salm-Dick (1845) и Engelmann (1856). Род Mammillaria тогда включал некоторые независимые теперь роды такие как Coryphanta и Ariocarpus. Позже следовали классификации авторов Schumann (1898), Britton and Rose (1923), Berger (1929), Buxbaum(1951-56), Moran (1953), в которых род разделялся на части и снова объединялся.
Современная работа по классификации рода была проведена кактусными специалистами Hunt, Reppenhagen, Luthy. Ими была проведена большая работа по поиску и пониманию оригинальных описаний растений и их значимости, также как и по увязыванию этих описаний с современными таксономическими требованиями. Была проведена значительная работа по исследованию морфологии растений и семян, и по изучению экологических аспектов рода. Благодаря этим работам выработано гораздо лучшее понимание таксонов объединенных в род Mammillaria.
В настоящее время состояние классификации рода таково, что, вероятно, только небольшое количество новых видов ещё будет найдено, в то время как хаос имён, созданный коммерческими сборщиками растений и питомниками, приведён в определённый порядок. Многие имена, введённые для обозначения растений, едва отличающихся особенностями околючённости или оттенком цветка, удалены, с тем, чтобы использование имён в роду Маммилярия соответствовало нормам, принятым в ботанике в целом. Количество таксонов, в какой-то момент превышавшее 500, сегодня стало меньше 200. Некоторые родственные роды (Dolichothele, Mammillopsis, Krainzia в том числе) были включены обратно в род Маммиллярия, независимый статус других (Coryphantha, Escobaria) подтверждён.
В настоящий момент ведутся интенсивные генетические исследования родственных связей между растениями рода, и предварительные результаты пока опубликованы примерно по ста таксонам. Этот многообещающий подход должен в скором времени внести ясность и прекратить споры по вопросу классификации маммиллярий. Основываясь на этих результатах, род не является монофитным и, видимо, будет разделён на два рода, один из этих родов возможно будет включать какие-то растения из других близких родов, таких как Coryphantha, Ortegocactus и Neolloydia.
До завершения этих генетических исследований каждая новая попытка классификации рода Маммиллярия и других близкородственных родов будет устаревать с публикацией свежих результатов. Генетические данные приносят сюрпризы тут и там, когда виды, полагавшиеся близкородственными, оказываются не более чем схожими внешне, а виды, полагавшиеся достаточно далёкими, чтобы быть отнесёнными в разные рода, оказываются очень близкими родственниками.
В состав рода Mammillaria (в принятой в данной статье систематике) включаются растения, в разное время включавшиеся в приведённые ниже роды. В иных систематиках, например, Бакеберга, роды Krainzia, Dolichotele и т. п. являются самостоятельными, действующими родами. Род Cactus L., первый род кактусов, описанный Карлом Линнеем, в современных систематиках отсутствует.
Состав рода по различным источникам:
Классификация рода по Адриану Д. Люти (1995) Классификация рода по Эдварду Ф. Андерсону (2005)Подрод Dolichothele
Подрод Oehmea
Подрод Cochemiea
Подрод Mammillaria
.jpg)
.jpg)
.jpg)
![[3]](http://images18.fotki.com/v345/photos/6/642761/3958513/AdrianHardyHaworth17671833-vi.jpg){kind=link}