L'homoteri (Homotherium) és un gènere extint de dents de sabre macairodontins que visqué entre fa 3 milions d'any i fa 10.000 anys a Nord-amèrica, Euràsia i Àfrica. A Àfrica, fou possiblement un predador d'antílops i búfals. També podria haver mort humans primitius. Probablement s'extingí a Àfrica fa 1,5 milions d'anys, a Europa en fa 30.000 i a Nord-amèrica en fa 10.000.
Tant l'Homotherium serum com l'Homotherium ultimum i l'Homotherium latidens derivaven de l'Homotherium crenatidens, una espècie holàrctica de finals del Pliocè i principi del Plistocè. Aquesta, al seu torn, derivava del Machairodus.
Algunes de les característiques físiques de l'Homotherium són poc habituals per un gran felí. Tenia un coll allargat que li permetia posicionar el cap per a mossegar d'una manera més precisa i efectiva. Les incisives i els ullals eren molt útils per a perforar i subjectar les preses. Entre els felins actuals, només el tigre (Panthera tigris) té unes incisives tan grosses, que l'ajuden a l'hora d'aixecar i arrossegar les preses. El seu crani tenia una cresta ben desenvolupada amb músculs ancorats per a moure la mandíbula inferior. Aquesta mandíbula tenia brides que apuntaven cap avall per protegir les cimitarres. Els seus grans ullals estaven més adaptats per a estripar la carn de la presa que per a perforar-la.
Les proporcions dels seus membres li donaven una aparença semblant a la de les hienes: les potes del davant eren allargades, mentre que les de darrere eren més agrupades, amb peus parcialment plantígrads, fent que l'esquena fes un pendent cap a la curta cua. Les característiques de les potes darreres indiquen que aquest felí era capaç de saltar. La regió pelviana, incloent-hi les vèrtebres sacres, era semblant a la dels óssos, igual que la curta cua, composta de 13 vèrtebres - la meitat de les que hi tenen la majoria de gats. Aquests trets suggereixen que es dedicava a emboscar les preses. La petita punta del cúbit indica que l'homoteri era un hàbil escalador.
Les obertures nasals quadrades i particularment grans, com les del guepard, devien permetre-li una major aspiració d'oxigen, cosa que l'ajudava a córrer ràpidament i a mantenir fresc el cervell. També com en el guepard, el còrtex visual del seu cervell era gran i complex, contribuint a l'habilitat del felí a veure-hi i rendir òptimament durant el dia i no durant la nit, com la majoria de gats.
El fet que se sol trobar fòssils d'homoteri a prop de restes de proboscidis i rinoceronts suggereix que aquest felí era depredador principalment de paquiderms.
A Nord-amèrica, els fòssils d'homoteri són menys abundants que els del Smilodon, que visqué a la mateixa època. Probablement vivia a latituds i altituds més altes, de manera que es podria haver adaptat bé a les condicions més fredes de l'estepa dels mamuts.
L'homoteri (Homotherium) és un gènere extint de dents de sabre macairodontins que visqué entre fa 3 milions d'any i fa 10.000 anys a Nord-amèrica, Euràsia i Àfrica. A Àfrica, fou possiblement un predador d'antílops i búfals. També podria haver mort humans primitius. Probablement s'extingí a Àfrica fa 1,5 milions d'anys, a Europa en fa 30.000 i a Nord-amèrica en fa 10.000.
Tant l'Homotherium serum com l'Homotherium ultimum i l'Homotherium latidens derivaven de l'Homotherium crenatidens, una espècie holàrctica de finals del Pliocè i principi del Plistocè. Aquesta, al seu torn, derivava del Machairodus.
Algunes de les característiques físiques de l'Homotherium són poc habituals per un gran felí. Tenia un coll allargat que li permetia posicionar el cap per a mossegar d'una manera més precisa i efectiva. Les incisives i els ullals eren molt útils per a perforar i subjectar les preses. Entre els felins actuals, només el tigre (Panthera tigris) té unes incisives tan grosses, que l'ajuden a l'hora d'aixecar i arrossegar les preses. El seu crani tenia una cresta ben desenvolupada amb músculs ancorats per a moure la mandíbula inferior. Aquesta mandíbula tenia brides que apuntaven cap avall per protegir les cimitarres. Els seus grans ullals estaven més adaptats per a estripar la carn de la presa que per a perforar-la.
Les proporcions dels seus membres li donaven una aparença semblant a la de les hienes: les potes del davant eren allargades, mentre que les de darrere eren més agrupades, amb peus parcialment plantígrads, fent que l'esquena fes un pendent cap a la curta cua. Les característiques de les potes darreres indiquen que aquest felí era capaç de saltar. La regió pelviana, incloent-hi les vèrtebres sacres, era semblant a la dels óssos, igual que la curta cua, composta de 13 vèrtebres - la meitat de les que hi tenen la majoria de gats. Aquests trets suggereixen que es dedicava a emboscar les preses. La petita punta del cúbit indica que l'homoteri era un hàbil escalador.
Les obertures nasals quadrades i particularment grans, com les del guepard, devien permetre-li una major aspiració d'oxigen, cosa que l'ajudava a córrer ràpidament i a mantenir fresc el cervell. També com en el guepard, el còrtex visual del seu cervell era gran i complex, contribuint a l'habilitat del felí a veure-hi i rendir òptimament durant el dia i no durant la nit, com la majoria de gats.
El fet que se sol trobar fòssils d'homoteri a prop de restes de proboscidis i rinoceronts suggereix que aquest felí era depredador principalment de paquiderms.
A Nord-amèrica, els fòssils d'homoteri són menys abundants que els del Smilodon, que visqué a la mateixa època. Probablement vivia a latituds i altituds més altes, de manera que es podria haver adaptat bé a les condicions més fredes de l'estepa dels mamuts.
Homotherium (česky někdy dýkozubec) je rod vyhynulých šavlozubých kočkovitých šelem, který žil v Severní Americe, Jižní Americe, Evropě, Asii a Africe během pliocénu a pleistocénu (před více než 4 miliony – před 10 000 lety). Rod bývá řazen do tribu Homotheriini a větví se do několika druhů, jejichž taxonomie není úplně vyjasněná. Nálezy homotherií jsou časté z mnoha míst výskytu, ale většinou se jedná o fragmenty; celé lebky či kostry jsou dosti vzácné. Významné nálezy pocházejí z francouzského Senèze, texaského Friesenhahnu či německého Schöningenu. Zuby homotherií se zřejmě již v paleolitu používaly jako obchodní artikl.
Rod Homotherium charakterizuje relativně štíhlá a dlouhá hlava, prodloužené zploštělé špičáky s ostrými vroubkovanými hranami, dlouhý krk, vysoké přední končetiny a krátký ocas. Zadní část těla byla posazená níže než přední, siluetou tak Homotherium poněkud připomínalo hyenu skvrnitou, případně medvěda. V kohoutku měřilo přibližně 1 m a hmotnost se pohybovala okolo 190 až 200 kg. Barva srsti není známa, nicméně moderní rekonstrukce počítají s různorodou podkladovou barvou (dle biotopu) a přinejmenším náznaky skvrn. Anatomické rysy ukazují na schopnost relativně rychlého a vytrvalého běhu.
Šlo o aktivního predátora, který se živil různými tlustokožci a kopytníky. Žil zřejmě ve skupinách, jejichž členové spolupracovali při lovu. Pravděpodobně se přiživoval i na mršinách. V různých obdobích svého stratigrafického výskytu koexistoval i s mnohými hominidy, především s Homo heidelbergensis, a také s Homo sapiens.[2] K jeho vymizení docházelo postupně. Nejprve vyhynul v Africe (před 1,5 milionu let), v Eurasii přežíval ještě před přibližně 28 000 lety[3] a poslední jedinci zřejmě vyhynuli v Severní Americe nejpozději před 10 000 lety.[4][5] Důvody vyhynutí nejsou známy, ale zřejmě šlo o komplex několika příčin – změna klimatu, úbytek lovné zvěře, konkurence jiných predátorů a mrchožroutů (především lvů a hyen) a pravděpodobně i rozmach lidí.[6] Homotherium figuruje v několika knihách a dokumentárních filmech o pravěku, neboť šlo o jednoho z nejznámějších a nejrozšířenějších šavlozubců.
Jméno Homotherium vychází z řečtiny a znamená doslova „stejná šelma“ (ὁμός = homos = stejný; θηρίον = therion = šelma, divoké zvíře). Název vymyslel a rod popsal v roce 1890 italský paleontolog Emilio Fabrini v díle I machairodus (Meganthereon) del Valdarno Superiore: Memoria.[7] Jeho pojmenování bylo zprvu používáno jen sporadicky a skutečně se ujalo až přibližně v polovině 20. století.[8] Zajímavé jsou pokusy o převedení jména rodu respektive tribu do národních jazyků. V češtině jsou Homotheriini nazýváni šelmy handžárovité[9] nebo dýkozubci. Slovo dýkozubec se používá i pro rod. Oba názvy souvisejí s tím, k jaké zbrani jsou přirovnávány jejich zuby (handžár, dýka).[10][11] V angličtině bývají Homotheriini většinou vydělováni z klasických saber-toothed cats a přezdíváni scimitar-toothed cats, protože jejich zuby údajně připomínají šamšír (angl. scimitar) neboli perskou šavli.[12] V dalších světových jazycích vesměs nemají speciální jméno a jsou zahrnováni mezi klasické šavlozubé kočkovité šelmy (či nepřesně šavlozubé tygry).[13][14][15]
Homotherium je vyhynulá šavlozubá šelma, která patří do čeledi kočkovití, do podčeledi machairodonti (Machairodontinae) a do tribu Homotheriini (Homotherini), jehož je typovým rodem.[10][16] Zřejmě se vyvinulo z rodu Machairodus nebo Amphimachairodus.[17][18] Původní rodové jméno pro americké druhy bylo Dinobastis,[19] dalším synonymem byl název Ischyrosmilus.[20]
Oficiálně je popsáno mnoho druhů (specií) v rámci rodu Homotherium, ale mnohé z nich se mohou ukázat jako poddruhy a jejich taxonomie prochází postupně revizí. Několik druhů (H. nestianus, sainzelli, crenatidens, nihowanensis, moravicum, ultimum), které žily v Eurasii, je rozlišováno především na základě tvaru zubů a velikosti těla. Podle současné variability ve velikosti koček je velmi pravděpodobné, že šlo pouze o lokální formy či subspecie jednoho druhu – Homotherium latidens, i když někdy je ještě vydělován jako ranější druh H. crenatidens.[4][5][21][1]
V Africe jsou rozlišovány dva druhy – Homotherium aethiopicum a hadarensis. Nicméně i ty se liší jen nepatrně od eurasijských forem.
Relativně primitivní severoamerický druh Dinobastis/Homotherium ischyrus se zřejmě od linie vedoucí k specii latidens oddělil velmi záhy.[5][22] Další americký druh Homotherium serum vykazuje pokročilejší rysy. Vyskytoval se na rozsáhlém území od Aljašky po Texas. V jižních částech severoamerického teritoria žil v koexistenci se smilodonem, v severních šlo o jedinou šavlozubou kočku.[23][24] Dalšími americkými druhy jsou Homotherium crusafonti, Homotherium idahoensis a Homotherium johnstoni, jejichž fosílie byly nalezeny na několika místech USA.[25][26][27] Tyto taxony bývají někdy řazeny do druhů H. serum, případně H. ischyrus.[5]
Homotherium venezuelensis byl zřejmě jediný zástupce dýkozubce v Jižní Americe.[28]
Nejbližším příbuzným dýkozubců byl rod Xenosmilus a jeho jediný dosud známý zástupce Xenosmilus hodsonae, který je morfologicky na pomezí mezi oběma klasickými machairodonty, tedy smilodonem a homotheriem.[29][30]
Studie publikovaná v roce 2017, jenž zkoumala mitochondriální DNA jednoho smilodona a tří homotherií, vnesla nové světlo do taxonomie a evoluce šavlozubých koček a přinesla několik zásadních postulátů. Podčeleď Machairodontinae jednoznačně separuje od současných kočkovitých, od nichž se oddělila asi před 20 miliony let. Dále uvádí, že rody Smilodon a Homotherium jsou velmi odlišné a jejich linie se rozdělily už před 18 miliony let. Navíc podporuje předpoklady o nízké variabilitě mezi předpokládanými druhy homotherií (včetně evropských a amerických) a doporučuje všechny pozdně pleistocenní homotheria řadit do druhu H. latidens.[31][32]
Rod Homotherium se poprvé objevil zřejmě v Eurasii ve spodním pliocénu, nicméně někdy je jeho původ řazen až do miocénu (cca 7,2 miliony let zpět).[4][17][20] Genetika se zdá podporovat spíše ranější dataci.[31] Nejstarší prokazatelné nálezy máme z ukrajinských Oděských katakomb a jsou staré přibližně 4 miliony let. Zhruba stejně starý objev pochází z Koobi Fora v Keni a tudíž nelze vyloučit ani africký původ dýkozubce.[5] Rozšířil se do velké části Eurafrasie a přizpůsobil se zde různým životním podmínkám. Během pleistocénu migroval přes Beringii do Ameriky. V Severní Americe se vyskytoval na rozsáhlém území od Aljašky po Texas. Ve všech těchto oblastech bylo objeveno poměrně značné množství fosílií v podobě kostí a zubů.[5] Zkamenělina z Venezuely stará 1,8 milionu ukazuje, že tato šelma se spolu se smilodonem rozšířila po spojení obou Amerik v pliocénu do té Jižní.[29] Jak dlouho přežívala tato kočka v Jižní Americe, není známo.[4]
Navzdory velkému území, na němž tento druh žil, existuje relativně málo ucelenějších nálezů, nicméně k dispozici je velké množství fragmentů. Z Francie z lokality Senèze (Auvergne) máme jednu téměř kompletní kostru, která se zachovala díky náhlému vulkanickému sesuvu.[33] Nejznámějším nalezištěm homotherií je jeskyně Friesenhahn v Texasu, kde byly objeveny části celkem 30 koster společně se stovkami kostí mladých mamutů, mastodontů a pravlků (Canis dirus).[19][34] Zastoupení homotherií v asfaltové pasti Rancho La Brea je mnohonásobně menší než počet smilodonů.[35] Rozsahem nepatrná, ale významem zásadní je část spodní čelisti Homotherium crenatidens (resp. H. latidens) stará cca 28 000 let, jež byla vyzvednuta ze Severního moře, které bylo v době posledního zalednění rozsáhlou nížinatou a bažinatou tundrou protkanou řekami. Do tohoto nálezu se totiž předpokládalo, že Homotherium bylo již více než 270 000 let v Evropě vyhynulé.[3] Objevy v německém Schöningenu (Dolní Sasko) přinesly nové informace ohledně koexistence dýkozubců a člověka heidelberského.[36] Významný nález byl uskutečněn v severovýchodní Venezuele; z dehtového jezírka El Breal de Orocual zde byla v roce 2011 vyzvednuta zachovalá kostra dýkozubce druhu Homotherium venezuelensis.[29] Na nálezy dýkozubců je bohatá i Afrika, avšak obyčejně nejde o celé kostry. Z etiopských lebek byl nicméně popsán druh H. hadarensis.[37] V České republice byly nalezeny zuby předpokládaného druhu H. moravicum ve Woldřichově jeskyni na Stránské skále a špičák a část pažní kosti druhu H. crenatidens v krasové kapse C 718 v systému Koněpruských jeskyní.[21][38][39]
Dýkozubec byl přibližně velký jako současný lev, měl však delší krk a kratší záda. Na šavlozubou kočku bylo jeho tělo lehce stavěné.[40] V kohoutku dosahoval výšky okolo 1 metru, přičemž nejčastěji se udává výška 1,1 metru, kterou má restaurovaná kostra ze Senèze. Vážil zřejmě okolo 200 kg, záleželo ovšem na druhu dýkozubce a typu prostředí, v němž žil. Rovněž tak záleží na způsobu, jakým vědci přistoupí k sestavování odhadu hmoty měkkých tělesných tkání. Výsledky pak oscilují v rozsahu 128 až 250 kg.[2][23][33][36][41] Německý zoolog Helmut Hemmer píše o 300 kg či dokonce až 400 kg,[42] naproti tomu biolog Boris Sorkin na základě zkoumání kostí největších nalezených jedinců a srovnání s morfologií hyeny skvrnité uvádí maximální hmotnost 190 kg.[43]
Lebka byla relativně úzká a dlouhá (v průměru nepatrně delší než smilodonova). Maximální délka nalezených lebek se pohybuje v rozmezí 234 až 362 mm (tedy zhruba mezi velkými levhartími až velkými tygřími), což však nevylučuje existenci větších.[19][33][44] Čelisti mají výrazně větší předkus než u současných velkých koček. Na temeni se nachází rozvinutý sagitální hřeben, k němuž byly připevněny svaly pohybující dolní čelistí. Ta má dolů otočené přední příruby, jež chránily špičáky.[33] Nezvykle velké nosní otvory, podobné gepardím, zřejmě umožňovaly rychlejší zisk kyslíku, který pomáhal při rychlém běhu a sloužil též k ochlazování mozku.[33][41] Zrakové centrum mozku bylo ve srovnání s jinými šavlozubci rozsáhlé a složité, očnice relativně větší. Ukazuje to na schopnost skvěle vidět ve dne, ale v porovnání s většinou současných koček bylo noční vidění zřejmě slabší.[33][41][45]
V porovnání s jinými machairodonty (Smilodon, Megantereon) disponovali zástupci rodu Homotherium kratšími horními špičáky. Ty měly zploštělý zahnutý tvar a obě hrany byly jemně vroubkované. Část vyčuhující z dásně měřila nejméně 6,1–7,5 cm (tygří špičáky mají v průměru 5,6 cm, ale výjimečně mohou měřit až 7,5 cm[46]).[18][19] Byly přizpůsobeny spíše k sekání a řezání než k bodání.[18] Dolní špičáky dosahovaly naopak relativně větších rozměrů (v porovnání s jinými šavlozubými šelmami a se lvem americkým) a spolu s řezáky tvořily mocný průrazný a úchopový nástroj. Z žijících koček má pouze tygr takto velké řezáky, jež pomáhají zvedat a nést kořist.[41] Třenové zuby, především zadní, sloužily ke krájení soust. Stoličky měl dýkozubec spíše slabé a nepřizpůsobené k drcení kostí. Celkový počet zubů byl 28 a zubní vzorec 3/3 (řezáky) 1/1 (špičáky) 2/2 (třenové zuby) 1/1 (stoličky).[19] Nálezy množství mladých jedinců z jeskyně Friesenhahn umožnily na základě srovnávacích dat vymodelovat celkem 7 fází vývoje chrupu, přičemž plně vyvinuté zuby mělo Homotherium asi po 2 letech života.[47]
Dánský zoolog Per Christiansen, jenž se zabývá biomechanikou a funkční anatomií fosilních živočichů[48], zveřejnil v roce 2007 svou srovnávací studii o síle stisku současných a šavlozubých kočkovitých šelem. Jedním ze závěrů komparace bylo to, že recentní kočkovité šelmy mají v průměru silnější skus než jejich vyhynulí příbuzní (s několika výjimkami). Homotherium disponovalo absolutně i relativně malou sílou stisku. V absolutním srovnání bylo na úrovni pumy americké, v relativním na úrovni megantereonů, daleko za všemi současnými kočkovitými šelmami. Sám Christiansen nicméně upozorňuje, že výsledky je nutno brát s opatrností, neboť do nich nejsou zahrnuty některé důležité proměnné, jako třeba síla krčního svalstva.[49]
Srovnání síly stisku zubů tří druhů homotherií s některými dalšími kočkovitými šelmami[49] Hmotnost(kg)
Délka lebky(mm)
Síla stiskušpičáků
(N)
Síla stiskutrháků
(N)
Kvocient sílystisku špičáků 1)
Kvocient sílystisku trháků
Homotherium crentidens 192 300 459 799 32 35 Homotherium latidens 201 305 477 755 29 32 Homotherium serum 187 298 519 787 35 35 Machairodus aphanistus 136 268 1077 1714 62 96 Megantereon cultridens 106 257 298 495 31 34 Smilodon fatalis 2) 225 307 830 1381 49 54 Smilodon populator 3) 278 304 1161 2258 58 75 Jaguár 73 230 880 1348 120 122 Lev 171 310 1199 1833 86 87 Levhart skvrnitý 51 195 559 851 99 98 Puma americká 39 176 500 775 109 110 Tygr 147 289 1234 1839 98 97 1) Kvocient síly stisku ukazuje relativní velikost síly, tedy se zohledněním celkové hmotnosti.2) Vybrán jeden (zhruba průměrný) jedinec z celkem 8 zahrnutých do studie 3) Vybrán jeden (zhruba průměrný) jedinec z celkem 6 zahrnutých do studie
Obecně sice vypadal dýkozubec jako velká kočka, ale měl jisté fyzické zvláštnosti. Proporce končetin mu dávaly vzezření připomínající hyenu či subtilnějšího medvěda. Přední nohy byly prodloužené a zadní část těla byla snížená se zády svažujícími se ke krátkému ocasu. Tento morfologický rys byl výraznější u amerického druhu H. serum než u euroasijského H. latidens.[50] Tato stavba předních končetin umožňovala dýkozubci strhnout kořist při polovzpřímeném postoji.[51] Delší krk dovoloval flexibilní natočení hlavy a čelistí vůči hrdlu ležícího zvířete při současné fixaci jeho těla tělem vlastním.[52] Drápy byly zatažitelné jen částečně (podobně jako u dnešních gepardů). Stavba zadních končetin ukazuje, že zvíře mohlo skákat, nicméně hůře než je u koček běžné. Oblast pánevní se podobala medvědí, ocas tvořilo 13 obratlů – zhruba o polovinu méně, než je běžné u současných dlouhoocasých koček.
Barva srsti není známa. Vzhledem k typu prostředí, kde se šelma nejčastěji vyskytovala, se předpokládá poměrně světlé (světle hnědé, šedé, krémové či plavé) tónování doplněné možná místy tmavšími skvrnami různých velikostí. Ze současných šelem se mu barvou zřejmě nejvíce podobali lev a puma.[53] Takto je většinou zobrazován i na portrétech uznávaných malířů pravěkých zvířat jako byl Zdeněk Burian či v současnosti Velizar Simeonovski, Mauricio Antón nebo Petr Modlitba.[9][54][55][56][57] V oblasti Aljašky mohlo být jeho zbarvení kvůli přizpůsobení se sněhové pokrývce ještě světlejší.[58]
Dýkozubec byl masožravec a aktivní predátor. Ze stavby jeho těla a fosilních situací je možno odvodit několik aspektů jeho života. Na rozdíl od mnoha jiných šavlozubých šelem byl zřejmě poměrně vytrvalý běžec, který dokázal kořist pronásledovat i delší dobu (avšak stále podstatně méně vytrvalý než psovití nebo hyenovití). Přinejmenším v některých oblastech žil ve skupinách, které mu dávaly konkurenční výhodu při soupeření s jedinci vlastního druhu nebo s jinými šelmami a umožňovaly mu zabíjet velkou kořist.[2][59][60] Rozptýlené a nepříliš hojné nálezy z Evropy ze závěru středního pleistocénu však pro toto období a tuto oblast naznačují spíše samotářský život či maximálně život ve velmi malých skupinách.[18] Pravděpodobně šlo převážně o denní zvíře.[2][59]
Jeskyně Friesenhahn, která sloužila s velkou pravděpodobností jako doupě této šelmy, obsahovala zbytky více než 30 homotherií a s nimi zde došlo k objevu zbytků 300–400 mladých mamutů kolumbuských (Mammuthus columbi) a mastodontů. Většinou se jednalo o jedince staré 2 až 4 roky. Tento věk byl pro predátory ideální. Takto staří mamuti již nebyli tak bedlivě hlídaní matkou ani stádem, rádi zkoumali své okolí a zároveň byli ještě dostatečně malí, aby se dobře lovili.[61] Kromě mamutů zde bylo nalezeno jen minimum jiné potenciální kořisti této šelmy.[19] Ukazuje to na přinejmenším lokální loveckou specializaci.[41][59][62]
Je sice možné, že rod Homotherium byl rozšířen především tam, kde žili tlustokožci – mamuti, mastodonti, deinotheria a nosorožci – a zaměřoval se na lov jejich mladých jedinců, nicméně naprostá specializace se předpokládat nedá. Je pravděpodobné, že se dokázal přizpůsobit místní potravní nabídce a lovil ve velké míře kopytníky (koňovité, antilopy, bizony) či požíral mršiny.[59] Zabitá zvířata respektive jejich části mnohdy odnášel nebo spíše odtahoval do doupěte.[41][63] Detailní výzkumy nálezů z Friesenhahnu zjistily, že dýkozubci svou kořist porcovali v místě zabití a především horní části končetin následně odnášeli například do jeskyně, kde mohli nerušeně žrát. Byli schopni ohlodat kosti své kořisti přibližně stejně efektivně jako současné hyeny či levharti, a tudíž jejich špičáky pro ně nepředstavovaly žádnou zásadní překážku při konzumaci masa.[63]
To, jakým způsobem šavlozubé šelmy zabíjely svou kořist, je stále předmětem diskuze. Modelování a srovnávání s žijícími druhy nepodporují předpoklad, že se specializovaly na kořist obřích rozměrů jako byli mastodonti, mamuti a jiní tlustokožci, nýbrž nejčastěji zabíjely živočichy střední velikosti (koňovité, jelenovité, mladé jedince tlustokožců atd.).[64][65] Vroubkování horních špičáků homotherií, jejich velikost, pozice v čelistech a značná masivnost řezáků naznačují, že k usmrcení kořisti, případně jejímu vážnému zranění mohlo dojít tak, že šelma prořízla oběti velké artérie (především na krku) či jí vyrvala z těla velký kus masa. Kořist následně zahynula v důsledku značné ztráty krve a šoku. Špičáky a řezáky v dolní čelisti v tomto procesu sloužily k fixaci kousané tkáně.[66] Smrtící stisk byl rovněž umožněn fyziologií krčních obratlů, které dovolovaly flexibilnější natáčení hlavy, a tím zlepšovaly reakci šelmy na případné pohyby oběti.[52] Důležitou roli hrály i krční svaly, které umožňovaly rázný pohyb směrem dolů a hluboké zanoření špičáků do měkkých tkání oběti.[65]
Vzhledem ke své velikosti, vybavení, možnému životu ve smečce a širokému rozšíření se předpokládá, že dýkozubec mohl patřit mezi predátory různých forem hominidů. Zároveň je ale pravděpodobné, že nešlo o jeho běžnou kořist a už vůbec ne kořist, na niž by se zaměřoval, neboť lidé a jejich předchůdci byli relativně malí, kostnatí, dobře šplhající po stromech a díky své technologii a skupinovému životu zároveň nebezpeční.[67]
Hypotéza tvrdící, že pro rané druhy hominidů představovaly šavlozubci velmi nedostatečně ohlodané mršiny zdroj velkého množství masa,[68] se spíše nepotvrdila, a to zvláště v případě homotheria.[63]
Více poznatků do koexistence hominidů a dýkozubců vnesly objevy z německého naleziště Schöningen 13 II-4. Ve stejné vrstvě, z níž pocházejí nálezy druhu Homo heidelbergensis včetně několika precizně opracovaných oštěpů, se našly části kostí a zubů homotherií, což ukazuje na v minulosti často předpokládanou a tímto jednoznačně potvrzenou koexistenci hominida a šavlozubé kočky. Laboratorní zkoumání datuje objevy přibližně do doby 300 000 let př. n. l. Na úlomku humeru dýkozubce byly zjištěny četné vrypy, které ukazují, že člověk heildeberský používal kost jako nástroj.[36]
V Africe vyhynul dýkozubec relativně časně, pravděpodobně před 1,5 milionem let. V Evropě zmizeli poslední zástupci rodu Homotherium před cca 28 000 lety, přičemž je pravděpodobné, že už dlouhou dobu předtím byli poměrně vzácní.[32][33] V Severní Americe přežívaly poslední exempláře ještě na konci pleistocénu, tedy před 10 000 lety.[4][5]
Důvody vymření této kočkovité šelmy nejsou zcela zjevné, předpokládá se, že šlo o kombinaci několika faktorů. Zřejmě za nimi stojí výrazný úbytek tlustokožců a velkých kopytníků ze stepí pleistocénní Ameriky a Eurasie související se změnami klimatu. Dalším důvodem mohla být vzrůstající konkurence kočkovitých šelem z rodu Panthera, především lvů pustinných, jeskynních a amerických, kteří byli univerzálnější, silnější a pravděpodobně i inteligentnější než homotheria.[2][6] V soupeření o mršiny mohly být homotheriím silnými konkurenty v organizovaných skupinách žijící hyeny (např. Crocuta crocuta praespelaea, C. c. ultima a Parahyaena brunnea mosbachensis).[39] Ve východní Asii se vyhynutí druhu Homotherium ultimum ve středním pleistocénu zhruba kryje s nástupem velké tygří formy Panthera tigris acutidens.[69] Svou roli mohlo hrát i šíření pokročilých druhů hominidů, jejichž rozmach se pozoruhodně shoduje s mizením homotherií z jednotlivých oblastí. Dýkozubci tak vymírají v Africe přibližně v době, kdy se tam šíří Homo ergaster, v Evropě s úspěšným postupem Homo heidelbergensis, případně Homo sapiens a v Americe s příchodem Homo sapiens.[2][6]
Šavlozubé šelmy, resp. jejich pozůstatky vzbuzovaly již v pravěku respekt a zájem lidí a byly předmětem obchodu či námětem k uměleckým výtvorům. Podle nálezu z anglického Kents Cavern (Devon) se usuzuje, že zuby homotheria mohly patřit mezi paleolitické obchodní artikly resp. mohlo jít o jakési talismany či druh pohřební výbavy.[70] Takzvaná soška z jeskyně Isturitz (jihozápadní Francie) objevená v roce 1896 byla dlouho považována za zpodobnění lva jeskynního (Panthera spelea). Avšak český zoolog a paleontolog Vratislav Mazák přišel v roce 1970 s tvrzením, že jde o dýkozubce Homotherium latidens.[71] Tato interpretace byla nejprve zavržena kvůli tomu, že druh měl být v době vzniku sošky již dávno vymřelý, ale nálezy z poslední doby ukazují, že Mazák mohl mít pravdu.[33][72] Nicméně přední odborníci se po důkladném rozboru anatomie těla dýkozubce a lva jeskynního přiklání k variantě, že jde o mládě lva.[33][72]
Velké oživení zájmu o šavlozubé šelmy a tedy i o Homotherium nastal v souvislosti s rozmachem paleontologie v průběhu 20. století. Zvíře vystupuje v knize Den svarta tigern (Černý tygr, 1978) doyena moderní paleontologie Björna Kurténa, zvláště v pasáži, kde pár homotherií za použití zvláštní taktiky loví mládě mamuta.[73] Homotherium nazývaný „scimitar“ se objevil v britském seriálu Wild New World (Divoký nový svět, v Americe nazýváno Prehistoric America), mj. jak se pokouší lovit mastodonta.[74] Je rovněž jedním ze zvířecích hrdinů v dokumentu Monsters We Met (Monstra, jež jsme potkávali).[75]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Homotherium ve Wikimedia Commons
Homotherium (česky někdy dýkozubec) je rod vyhynulých šavlozubých kočkovitých šelem, který žil v Severní Americe, Jižní Americe, Evropě, Asii a Africe během pliocénu a pleistocénu (před více než 4 miliony – před 10 000 lety). Rod bývá řazen do tribu Homotheriini a větví se do několika druhů, jejichž taxonomie není úplně vyjasněná. Nálezy homotherií jsou časté z mnoha míst výskytu, ale většinou se jedná o fragmenty; celé lebky či kostry jsou dosti vzácné. Významné nálezy pocházejí z francouzského Senèze, texaského Friesenhahnu či německého Schöningenu. Zuby homotherií se zřejmě již v paleolitu používaly jako obchodní artikl.
Rod Homotherium charakterizuje relativně štíhlá a dlouhá hlava, prodloužené zploštělé špičáky s ostrými vroubkovanými hranami, dlouhý krk, vysoké přední končetiny a krátký ocas. Zadní část těla byla posazená níže než přední, siluetou tak Homotherium poněkud připomínalo hyenu skvrnitou, případně medvěda. V kohoutku měřilo přibližně 1 m a hmotnost se pohybovala okolo 190 až 200 kg. Barva srsti není známa, nicméně moderní rekonstrukce počítají s různorodou podkladovou barvou (dle biotopu) a přinejmenším náznaky skvrn. Anatomické rysy ukazují na schopnost relativně rychlého a vytrvalého běhu.
Šlo o aktivního predátora, který se živil různými tlustokožci a kopytníky. Žil zřejmě ve skupinách, jejichž členové spolupracovali při lovu. Pravděpodobně se přiživoval i na mršinách. V různých obdobích svého stratigrafického výskytu koexistoval i s mnohými hominidy, především s Homo heidelbergensis, a také s Homo sapiens. K jeho vymizení docházelo postupně. Nejprve vyhynul v Africe (před 1,5 milionu let), v Eurasii přežíval ještě před přibližně 28 000 lety a poslední jedinci zřejmě vyhynuli v Severní Americe nejpozději před 10 000 lety. Důvody vyhynutí nejsou známy, ale zřejmě šlo o komplex několika příčin – změna klimatu, úbytek lovné zvěře, konkurence jiných predátorů a mrchožroutů (především lvů a hyen) a pravděpodobně i rozmach lidí. Homotherium figuruje v několika knihách a dokumentárních filmech o pravěku, neboť šlo o jednoho z nejznámějších a nejrozšířenějších šavlozubců.
Homotherium ist eine Gattung der ausgestorbenen Säbelzahnkatzen aus dem Pliozän und Pleistozän. Überreste der auch als Scimitarkatze bekannten Gattung wurden in Afrika, Asien, Europa und Amerika gefunden. Sie erreichte etwa die Größe eines Löwen und überlebte in Nordamerika bis zum Ende der letzten Eiszeit (Wisconsin-Glazial) vor etwa 12.000 Jahren.
Homotherium war sehr groß. Große Formen aus dem Altpleistozän, die im thüringischen Untermaßfeld gefunden wurden, werden auf etwa 200–400 kg geschätzt.[1][2] Die Tiere erreichten eine Gesamtlänge von etwa 1,5 bis 2,0 m und eine Schulterhöhe von 0,9 bis 1,1 m, was der Größe eines heutigen Löwen oder Tigers entspricht.[3] Die Gestalt war katzenartig, doch verglichen mit anderen Säbelzahnkatzen weist die Scimitarkatze einige morphologische Besonderheiten auf. Obwohl es sich um ziemlich große und kräftige Tiere handelte, waren sie wesentlich schlanker und hochbeiniger als zum Beispiel Smilodon oder Megantereon, die zur gleichen Zeit ebenfalls in Eurasien, Afrika und Amerika verbreitet waren. Wie bei Smilodon waren die Vorderbeine länger als die Hinterbeine, was zu einer abfallenden Rückenlinie führte. Im Gegensatz zu dieser Gattung hatte Homotherium relativ kurze Eckzähne, die auch stärker gekrümmt, flach, gezackt und messerscharf waren. Mit diesen Waffen konnte es seinen Opfern wohl eher Reisswunden als tiefe Stoßwunden zufügen. Die Backenzähne waren relativ schwach ausgebildet und nicht geeignet, um Knochen zu zerbeißen. Der Schädel war langgestreckter als bei Smilodon. Wie bei anderen Säbelzahnkatzen war der Schwanz ziemlich kurz.
Die Krallen scheinen bei Homotherium nicht vollständig einziehbar gewesen zu sein, was der Wissenschaft gewisse Rätsel aufgibt. Möglicherweise dienten sie, ähnlich wie bei heutigen Geparden, Hunden und Hyänen, als Spikes, um ausdauernde Verfolgungen zu ermöglichen.[4]
Homotherium ist seit dem frühesten Pliozän vor rund 5 Millionen Jahren in Afrika nachgewiesen und dürfte sich aus Machairodus entwickelt haben.[5] Bis ins Pleistozän bewohnte es neben dem afrikanischen Kontinent auch Eurasien und Nordamerika. Die letzten Funde aus Afrika sind 1,5 Millionen Jahre alt.
Aus Eurasien wurde eine Reihe von verschiedenen Arten (nestianus, sainzelli, crenatidens, nihowanensis, ultimum) beschrieben, die sich vor allem in der Körpergröße und der Form der Eckzähne unterschieden. Betrachtet man jedoch die innerartliche Schwankungsbreite der Körpergröße heutiger Großkatzen, ist es nicht unwahrscheinlich, dass alle sich auf eine einzige Art Homotherium latidens zurückführen lassen. Aus dem frühen Pleistozän Afrikas wurden Homotherium ethiopicum und Homotherium hadarensis beschrieben, die sich aber auch nur wenig von den eurasischen Formen unterscheiden.[5]
Aus der Überlieferung von Fossilien ergibt sich im Gesamtbild, dass Homotherium latidens als europäische Art der Säbelzahnkatze im Mittelpleistozän vor etwa 500.000–300.000 Jahren ausgestorben ist. Obwohl Homotherium latidens im Alt- und frühen Mittelpleistozän weit verbreitet war und ihre Überreste relativ häufig gefunden werden, sind vollständige Skelettfunde selten. Mehrere Schädel wurden in der katalanischen Fundstelle Incarcal (Provinz Girona) gefunden,[6] weitere Fossilreste stammen aus Senèze (Auvergne). Zu den chronologisch jüngsten, in gesichertem Kontext gefundenen Fossilien gehören jene aus Steinheim an der Murr[7] und aus Schöningen (Niedersachsen), dem Fundort der Schöninger Speere. Beide Fundstellen sind rund 300.000 Jahre alt, an letzterer wurden 2012 vier Zähne sowie wenige Beinknochen entdeckt.[3]
Diesen letzten gesicherten Fossilfunden aus dem Mittelpleistozän stehen einige Funde und Befunde gegenüber, die ein Überleben von Homotherium bis in jüngere Zeiten postulieren. Einige Zähne wurden aus oberpleistozänen Schichten der englischen Kents Cavern berichtet, hier ergaben Untersuchungen an Spurenelementen abweichende Werte zu zeitgleich abgelagerten Fossilien wie von Hyänen, so dass die Objekte wohl von außerhalb anthropogen eingebracht worden waren.[8] Im Jahre 2003 wurde ein Unterkieferfragment aus der Nordsee publiziert, das im März 2000 in der Fahrrinne zum Hafen von Rotterdam beim Netzfischen entdeckt worden war und mit der Radiokarbonmethode auf nur etwa 28.000 BP datiert wurde.[9][10] Sofern die Befundumstände authentisch sind und das Fossil nicht erst in der Neuzeit durch Menschen an diese Stelle gelangt ist, würde es zeigen, dass die Säbelzahnkatze noch Zeitgenosse des europäischen Cro-Magnon-Menschen war. Als weiterer Hinweis auf das Überleben der Säbelzahnkatze im Jungpleistozän Eurasien wurde eine etwa 16 cm große jungpaläolithische Figurine aus der Höhle von Isturitz in den französischen Pyrenäen angeführt.[11] Die hohe Schnauzenpartie solle an eine Säbelzahnkatze erinnern. Dieser Interpretation widersprechen die Autoren einer Studie aus dem Jahre 2009, die bei der Revision der jungpaläolithischen Kunst keine deutlichen Übereinstimmungen zu Homotherium fanden.[12] Die angeführte Figur, die dem tschechischen Zoologen und Autor Vratislav Mazák nur als Foto vorlag,[13] weist eine für Höhlenlöwen charakteristische Rückenlinie auf, während Säbelzahnkatzen eine abfallende Rückenlinie haben. Im übrigen gibt es bei der beträchtlichen Zahl von Felidendarstellungen in der jungpaläolithischen Kleinkunst und Höhlenmalerei keine einzige weitere Abbildung, die Hinweise auf die Säbelzahnkatze enthält. Dagegen gibt es zahlreiche Abbildungen des Höhlenlöwen. Falls Homotherium im Jungpleistozän Eurasiens vorkam, muss es extrem selten gewesen sein.[12]
In Nordamerika lebte vom obersten Pliozän bis zum oberen Pleistozän eine sehr ähnliche Art Homotherium serum. Ihre Überreste wurden an zahlreichen Stellen zwischen Alaska und Texas gefunden. Das amerikanische Homotherium kam im südlichen Nordamerika wohl neben Smilodon vor. Im Norden des Kontinents war sie dagegen die einzige Säbelzahnkatze. Früher wurde die amerikanische Art oft als Dinobastis bezeichnet. Homotherium dürfte sich im Pliozän aus Machairodus entwickelt haben. In Nordamerika überlebte Homotherium bis vor etwa 12.000 Jahren, so dass ihm die Bevölkerung der Clovis-Kultur noch begegnete.
Ein besonders bekannter Fundort von Homotherium serum ist die Friesenhahn-Höhle im heutigen Texas. Hier wurden neben den Überresten von hunderten junger Mammuts die Skelette von 30 Homotherium und etliche Exemplaren des pleistozänen Wolfes Aenocyon dirus gefunden.
Jüngst wurde Homotherium erstmals auch in Südamerika nachgewiesen. Die Form wurde mit dem Artnamen Homotherium venezuelensis belegt. Die Fossilien stammen aus dem frühen bis mittleren Pleistozän und wurden gemeinsam mit anderen Arten, wie etwa der Säbelzahnkatze Smilodon an der Fundstelle El Breal de Orocual in Monagas im Norden Venezuelas gefunden. Die Landschaft in der Homotherium dort lebte, dürfte einer Savanne, ähnlich den heutigen Llanos, geglichen haben.[14]
Häufig werden für Homotherium wie für andere Säbelzahnkatzen auch in Lebendrekonstruktionen die oberen starken Eckzähne unbedeckt und damit als äußerlich sichtbares Merkmal bei geschlossenem Maul angegeben.[15] Inwiefern dies tatsächlich so war, wird diskutiert. Bei heutigen Großkatzen bedecken die muskulösen Lippen die Eckzähne bei Gebissschluss. Die oberen Eckzähne werden hierbei von einer zungernartigen Tasche aus Muskeln und Bindegewebe an der Innenseite der unteren Lippe aufgenommen. Die Lippen sind zudem sehr flexibel, so dass die Zähne bei Bedarf gezeigt werden können. Eine vergleichbare Maulstruktur ist auch für Homotherium anhand ähnlich kräftiger Muskelmarken am Schädel anzunehmen, vor allem im Bereich der Augenfenster. Das vordere Rostrum mit dem Schneide- und Eckzähnen war bei Homotherium aber sehr breit und kastenförmig gestaltet, ebenso wie der Unterkiefer. Eine den heutigen Großkatzen ähnelnde untere Lippe wäre jedoch zu breit, um in den sich anatomisch ergebenden schmalen Schlitz zwischen dem Unterkiefer und den oberen Eckzähnen Platz zu finden. Als wahrscheinlicher ist daher zu erachten, dass die untere Lippe die oberen Eckzähne beim geschlossenen Maul äußerlich umgab, was das Gebiss dann vollständig verborgen hätte. Abweichend davon wies Smilodon eine schmale Schnauze und einen ebensolchen Unterkiefer auf, die oberen Eckzähne standen dem gegenüber weit auseinander. Dadurch dürften die oberen Eckzähne bei dieser Form unbedeckt gewesen sein.[16]
Besonders die Funde aus der Friesenhahn-Höhle lassen Rückschlüsse auf die Lebensweise und insbesondere auf die Ernährungsgewohnheiten dieser Tiere zu. Neben etlichen Skeletten von knapp drei Dutzend jungen und erwachsenen Homotherium wurden in dieser Höhle die Reste von ähnlich vielen jungen Präriemammuts (Mammuthus columbii) gefunden (eine ursprüngliche Angabe von 200 bis 400 Mammut-Individuen erwies sich nach einer erneuten Überprüfung des Knochenmaterials als zu hoch). Diese waren fast alle ungefähr 2 Jahre alt, was genau dem Alter entspricht, in dem sich rezente junge Elefanten gelegentlich von ihren Müttern entfernen und erste Erkundungen abseits der Herde wagen. In einigen Gebieten Afrikas fallen auch junge Afrikanische Elefanten in diesem Alter teilweise Löwen zum Opfer, was einen gewissen Vergleich bezüglich der Ernährungs- und Jagdweise von Homotherium und einigen Löwenpopulationen ermöglicht. Das legt nahe, dass die Säbelzahnkatzen befähigt waren, jungen Präriemammuts mit ihren langen Eckzähnen schnell tödliche Wunden beizubringen. Ob sie dabei in Gruppen oder einzeln jagten, ist anhand der Fossilfunde aber nicht klärbar. Das häufige Auftreten von ursprünglich fleischreichen Gliedmaßenknochen lässt annehmen, dass Homotherium seine Opfer am Tötungsort zerlegte und nur die nahrungsreichen Elemente in die Höhle transportierte. Da außer den Präriemammuts und einigen Amerikanischen Mastodonten (Mammut americanum) nur wenige andere Beutetiere dort gefunden wurden, kann man im Grunde ausschließen, dass sich die Tiere ausschließlich von verendeten Tieren ernährt haben. Eine derartige Spezialisierung der Beute in Arten- und Altersstruktur ist nicht mit einem Aasfressertum zu vereinbaren. Dadurch war Homotherium offensichtlich auf Beutetiere spezialisiert, die etwa die Größe eines heutigen Kaffernbüffels erreichten.[17] Die Annahmen aus den Befunden der Friesenhahn-Höhle ließen sich durch Isotopenanalysen und Untersuchungen der Abnutzungsspuren der Zähne weitgehend bestätigen. Die Isotopenanalysen zeigten auf, dass Homotherium vor allem große Pflanzenfresser offener Landschaften bevorzugte. Die Zahnabnutzungsspuren wiederum sprechen für eher weiche bis zähe Nahrung, dementsprechend also überwiegend Fleisch und Haut. Das entspricht in etwa den Nahrungsgewohnheiten heutiger Geparden, die nicht auf Knochen herumnagen, weicht aber von Löwen und Hyänen ab, die häufiger auch harte Materialien zerbeißen. Die Ernährungsweise von Homotherium unterscheidet sich wiederum von der des näher verwandten Smilodon, der eher in Wäldern auf Jagd ging und zudem Knochen zerkaute.[18]
Genetische Untersuchung an Fossilresten aus dem Yukon Territory in Kanada erbrachten einzelne Hinweise, die auf die Lebensweise schließen lassen. Demnach war der Sehsinn gut ausgeprägt, was unter anderem auch der vergrößerte und komplexe Visuelle Cortex der Großhirnrinde befürwortet. Außerdem fanden sich Gene, die eine Circadiane Rhythmik unterstützen. Homotherium trat dadurch offensichtlich und im Unterschied zu vielen heutigen Großkatzen als tagaktiver Jäger auf. Andere Gene wiederum sind positiv mit dem Atemtrakt, der Sauerstoffzufuhr und der Blutbildung verbunden und haben Rückwirkungen auf das Muskel- und Skelettsystem. Sie verweisen auf eine generell schnelle (cursoriale) Fortbewegungsweise. In Verbindung mit einigen skelettanatomischen Kennzeichen wie der nach hinten abfallenden Rückenlinie, dem schlanken Bau der Gliedmaßen sowie den weniger gut einziehbaren Krallen kann dies auf einen ausdauernden Läufer in offenen Lebensräume, wie Steppen, hinweisen.[4] Andere genetische Befunde betreffen die Kognition, das Nervensystem und das Verhalten. Auch wenn schwer genetisch belegbar, untermauern sie jedoch die Vermutung, dass Homotherium ein in Rudeln lebendes Tier war und über eine komplexe soziale Interaktion verfügte.[19]
Gelegentlich finden sich pathologische Knochenveränderungen im Bereich der Gelenke wie an einem Schulterblatt aus Schöningen belegt. Diese können auf traumatische Ereignisse oder Osteoarthritis zurückgeführt werden. Gelenkerkrankungen an den vorderen Gliedmaßen, hier vor allem der Ellenbogen, sind bei heutigen Hauskatzen relativ häufig und gehen auf die Lauerjagd mit anschließendem starken Einsatz der Vorderbeine zurück. Andere äußere Einwirkungen finden sich unter anderem in abgebrochenen Eckzähnen, die wohl ein Resultat von Rivalenkämpfen oder einer starken Wehr der Beutetiere bilden.[20]
Homotherium
Homotherium ist eine Gattung aus der Unterfamilie der Säbelzahnkatzen (Machairodontinae) und der Familie der Katzen (Felidae). Die ausgestorbene Gruppe der Säbelzahnkatzen, charakterisiert durch ihre stark verlängerten und seitlich abgeplatteten oberen Eckzähne und damit verbundene Anpassungen der Schädelmorphologie, sind im Verlauf des Mittleren Miozäns vor rund 15 Millionen Jahren erstmals fossil fassbar. Ihr Verbreitungsgebiet umfasste Eurasien, Afrika und Nordamerika sowie Südamerika. Sie gelten als ein Seitenzweig der Katzen. Laut molekulargenetischen Analysen trennte sich dieser bereits im Unteren Miozän vor rund 20 Millionen Jahren von der Linie der übrigen Katzen ab, was somit noch vor dem Zeitpunkt geschah, zu dem sich die heutigen Katzen stärker diversifizierten. Traditionell werden die Säbelzahnkatzen in zwei bis drei Triben aufgeteilt: die Homotheriini, die Smilodontini und die Metailurini. Die Homotheriini mit Homotherium als Charakterform zeichnen sich dabei durch säbelzahnartige, die Smilodontini als Verwandtschaftsgruppe um Smilodon durch eher dolchartige und die Metailurini, deren Typusform Metailurus darstellt, durch deutlich kürzere Eckzähne aus. Letztere wirkten dadurch eher vergleichbar mit heutigen Großkatzen (Pantherinae) und werden daher manchmal auch außerhalb der Säbelzahnkatzen gestellt. Die Homotheriini und die Smilodontini spalteten sich gemäß der genetischen Daten bereits vor 18 Millionen Jahren voneinander ab. Die weit zurückreichende Trennung befürwortet somit auch die Aufteilung der Säbelzahnkatzen in verschiedene Triben.[22][23][21][19]
Homotherium unterscheidet sich von anderen Vertretern der Tribus durch größere und stärker bogenförmig angeordnete obere und untere Schneidezähne, das reduzierte Diastema zwischen dem hintersten oberen Schneidezahn und dem Eckzahn, deutlicher abgeplattete obere Eckzähne und den Verlust des vorderen (zweiten) Prämolaren im Ober- und Unterkiefer zuzüglich einiger weiterer besonderer Merkmale am Schädel. Die Form trat erstmals im Unteren Pliozän vor etwa 5 bis 4 Millionen Jahren auf, frühe Funde stammen aus Odessa in der Ukraine und aus Koobi Fora in Kenia. Sie weist das größte bekannte Verbreitungsgebiet aller Säbelzahnkatzen auf, das sich über die drei klassischen Kontinentalbereiche Eurasien, Afrika und Nordamerika erstreckte, zusätzlich aber auch den nördlichen Teil Südamerikas streifte.[24] Traditionell werden mehrere Arten unterschieden. Bei einigen frühen Vertretern waren die dritten Prämolaren noch vergrößert, wodurch sich diese von den späteren Angehörigen mit kleineren Prämolaren absetzen und eine Abtrennung als Chronospezies rechtfertigen. Teilweise wird diese mit Homotherium davitasvilii bezeichnet. Vor allem die Aufteilung der späten Formen in die weitgehend auf Nordamerika beschränkte Art Homotherium serum und den eurasischen Vertreter Homotherium latidens ist nach einigen Wissenschaftlern als kritisch anzusehen. Schädelmorphologische Untersuchungen aus dem Jahr 2014 an Fundmaterial aus Incarcal im nordöstlichen Spanien und aus der Umgebung von Fairbanks in Alaska im Vergleich mit weiterem Fossilresten zeigen, dass eine hohe Variationsbreite innerhalb dieser späteren Vertreter von Homotherium besteht, die eine Aufteilung in separate Arten nicht begründet. Demnach würden alle diese Formen dem eurasischen Homotherium latidens entsprechen. Mitunter ist die Variation so stark, dass diese auch die Villafranchium-Form Homotherium crenatidens mit einschließt. Allerdings scheinen einige Unterschiede zu den Angehörigen aus südlicheren Gebieten in Nordamerika zu bestehen, was wiederum für die Eigenständigkeit von Homotherium serum in diesem Bereich spricht.[25] Dem gegenüber erwiesen sich in den bereits erwähnten genetischen Studien die Homotherium-Formen aus Nordamerika und Eurasien so stark miteinander verzahnt, dass dies wiederum keine Aufteilung in unterschiedliche Arten unterstützt.[23] Bezüglich Homotherium latidens konnte eine recht hohe genetische Variabilität festgestellt werden, die die heutiger Großkatzen übertrifft. Es kann dadurch angenommen werden, dass die Art eventuell häufiger vorkam, als es der bisherige Fossilbericht vermuten lässt. Ob allerdings das im Vergleich zu anderen Säbelzahnkatzen wie Smilodon bisher wenige Fossilmaterial ein Resultat der Erhaltungsbedingungen bildet, ist momentan unklar. Denkbar ist auch, dass das extrem große Verbreitungsgebiet von Homotherium von tropischen bis hin zu subarktischen Regionen große und weiträumige Wanderungsbewegungen der einzelnen Gruppen voraussetzte und so einen Genfluss mit weit entfernten Populationen ermöglichte.[19]
Die Gattung Homotherium wurde im Jahr 1890 durch Emilio Fabrini wissenschaftlich erstbeschrieben. Er untersuchte dabei die oberpliozänen und unterpleistozänen Funde von Säbelzahnkatzen, besonders vom Gebiet des Arno in der Toskana, und separierte in deren Folge die größeren Formen als Homotherium von der damals bereits bekannten Gattung Machairodus.[26] Bereits zuvor im Jahr 1846 hatte Richard Owen die ersten Fossilien von Homotherium in Form von Zähnen aus Kents Cavern in England untersucht, diese aber damals zu der von ihm neu kreierten Art Machairodus latidens gestellt.[27] Die Bezeichnung Homotherium wurde nach ihrer Einführung nur selten gebraucht. Erst mit Neufunden vom Omo in Äthiopien und aus Saint Vallier in Frankreich in den 1940er und 1950er setzte sie sich durch.[25]
Homotherium ist eine Gattung der ausgestorbenen Säbelzahnkatzen aus dem Pliozän und Pleistozän. Überreste der auch als Scimitarkatze bekannten Gattung wurden in Afrika, Asien, Europa und Amerika gefunden. Sie erreichte etwa die Größe eines Löwen und überlebte in Nordamerika bis zum Ende der letzten Eiszeit (Wisconsin-Glazial) vor etwa 12.000 Jahren.
Homotherium is an extinct genus of machairodontine scimitar-toothed cat that inhabited North America, South America, Eurasia, and Africa during the Pliocene and Pleistocene epochs from around 4 million to 12,000 years ago.[1][2] In comparison to Smilodon, the canines of Homotherium were shorter, and it was probably adapted to running down rather than ambushing prey.
The name Homotherium (Greek: ὁμός (homos, 'same') and θηρίον (therion, 'beast')) was proposed by Emilio Fabrini (1890), without further explanation, for a new subgenus of Machairodus, whose main distinguishing feature was the presence of a large diastema between the two inferior premolars.[3][4]
The genus Dinobastis was originally named by Cope in 1893, with the type species Dinobastis serus. It was synonymized subjectively with Smilodon by Matthew in 1910, and later with Homotherium by Churcher in 1966, which was followed by later researchers.[5][6][7]
There is currently only one recognised species Homotherium in Eurasia during the Late Pliocene-Pleistocene, Homotherium latidens; other species, including H. nestianus, H. sainzelli, H. crenatidens, H. nihowanensis, and H. ultimum, were proposed mainly on size differences, and do not appear to be distinct. In North America, older Blancan specimens are assigned to the species H. ischyrus, while the younger ones are assigned to the species H. serum. The assignment to the separate genus Dinobastis for the North American species has been rejected. The Venezuelan specimens have been assigned to the species H. venezuelensis. African specimens were previously assigned to the species H. ethiopicum and H. hadarensis, but the African remains of Homotherium are fragmentary, and today are generally not assigned to a species.[8]
The lineage of Homotherium is estimated (based on mitochondrial DNA sequences) to have diverged from that of Smilodon about 18 million years ago.[9] Homotherium has been suggested to have originated from African species of the genus Amphimachairodus.[10] Homotherium first appeared during the Early Pliocene, about 4 million years ago, with its oldest remains being from the Odesa catacombs in Ukraine, and Koobi Fora in Kenya, which are close in age, making the origin location of the genus uncertain. The genus arrived in North America during the late Pliocene.[8] Specimens of Homotherium are known from Venezuela in northern South America, of an uncertain Early-Middle Pleistocene age.[11] On the African continent the genus disappeared about 1.5 million years ago, during the Early Pleistocene.[12] Homotherium was formerly thought to have become extinct in Eurasia during the late Middle Pleistocene, around 300,000 years ago, until the discovery of a single jaw bone from the North Sea which dates to around 28-30,000 years ago.[13] The mitochondrial genome of this specimen is nearly identical to specimens known from North America, suggesting that this may have represented a Late Pleistocene dispersal from North America, rather than a continuous undocumented occupation of the region.[9] Homotherium became extinct in North America around 12,000 years ago as part of the Quaternary extinction event along with most other large mammals in the Americas.[14]
Homotherium reached 1.1 m (3 ft 7 in) at the shoulder and weighed an estimated 190 kg (420 lb) and was therefore about the size of a male lion.[15][16] Homotherium had shorter upper canines than other machariodonts such as Smilodon or Megantereon, but these were still longer than those of extant cats. The incisors and lower canines of Homotherium formed a powerful puncturing and gripping device, and its large canine teeth were crenulated. The jaws of Homotherium may have been adapted to clamp and hold prey while inflicting damage with the canine teeth, due to comparable amounts of trabecular bone present in skulls of the genus to those of the modern lion.[17]
The large upper canines of Homotherium were likely hidden by the upper lips and gum tissues of the lower lips jaw similar to extant cats, unlike the larger upper canines of Smilodon. This hypothesis is further supported by comparable space between the canines and mandible at full closure of the jaws to modern cats; while Smilodon has significantly more space in this respect, likely for soft tissue to fit between the canine and mandible.[18]
The visual cortex in the brain of Homotherium was large and complex, similar to the modern cheetah, implying that it relied heavily on vision during the hunt.
The decline of Homotherium could be a result of the disappearance of large herbivorous mammals like mammoths in America at the end of the Pleistocene. In North America fossil remains of Homotherium are less abundant than those of its contemporary Smilodon. For the most part it probably inhabited higher latitudes and altitudes and therefore was likely to be well adapted to the colder conditions of the mammoth steppe environment. The reduced claws, relatively slender limbs, and sloping back all appear to be adaptations for endurance running in open habitats.[19]
Genomic analysis supports the hypothesis that Homotherium was social and well-adapted to life as a pursuit predator. The study also revealed that this genus of machairodont was most likely diurnal, and would have mainly hunted in daylight.[20]
African Homotherium species seem to have hunted early Pleistocene species of Deinotherium, likely preferring to target the more vulnerable adolescents or calves in a herd. Due to their saber-teeth, an attack on such thick-skinned prey would have likely been significantly easier and less time-consuming compared to a similar hunt on modern elephants by lions.[21]
At the well known Friesenhahn Cave site in Texas, the remains of almost 400 juvenile mammoths were discovered along with numerous Homotherium skeletons of all ages, from elderly specimens to cubs. Based on this fossil site, Homotherium was likely a social predator that would have been specialized in hunting young mammoths and that subsequently dragged the kills into secluded caves to eat in relative peace. Homotherium also seemed to have retained the excellent nocturnal vision typical of most cats, and hunting at night in the arctic regions where many Homotherium have been found would have been a prime hunting method.[22] The sloped back and powerful lumbar section of Homotherium's vertebrae suggest a bear-like build, and thus that these animals could have been capable of pulling formidable loads; further, broken upper canines - a common injury in fossils of other machairodonts such as Machairodus and Smilodon that would have resulted from struggling with their prey - is not seen in Homotherium, perhaps because their social groups would completely restrain prey items before any of the cats attempted to kill the target with their saber teeth. Moreover, the bones of the young mammoths found in Friesenhahn Cave show distinctive marks matching the incisors of Homotherium, indicating that they could efficiently process most of the meat on a carcass and that the mammoths had been deposited in the caves by the cats themselves and not by scavengers. Examination of the bones also indicates that the carcasses of these juvenile mammoths were dismembered after being killed by the cats before being dragged away, suggesting that Homotherium would disarticulate their kill to transport it to a safe area such as a hidden lair or den and prevent competitors such as dire wolves and American lions from usurping the carcass.[23][24]
{{cite journal}}: Missing or empty |title= (help) {{cite journal}}: Missing or empty |title= (help) {{cite journal}}: Missing or empty |title= (help) Homotherium is an extinct genus of machairodontine scimitar-toothed cat that inhabited North America, South America, Eurasia, and Africa during the Pliocene and Pleistocene epochs from around 4 million to 12,000 years ago. In comparison to Smilodon, the canines of Homotherium were shorter, and it was probably adapted to running down rather than ambushing prey.
Homotherium es un género de félidos fósiles (conocidos popularmente como dientes de sable) que vivieron entre hace 5 millones y 10 000 años,[1] durante los periodos Plioceno y Pleistoceno. Sin embargo, Homotherium pertenece a la tribu comúnmente conocida como gatos con dientes de cimitarra (Homotherini). En esta tribu también se incluyen a los géneros Nimravides, Amphimachairodus, Lokotunjailurus y Xenosmilus.
En el momento de su mayor expansión habitaron en la mayor parte de África, Europa, Asia y América. Tan vasta distribución y el hallazgo de cientos de restos en numerosas localidades han permitido la identificación de muchas especies, siendo las más conocidas Homotherium serum de América del Norte y la especie europea Homotherium latidens. La especie H. serum fue una de las últimas de dientes de sable en desaparecer, junto con las de otro género más popular, Smilodon.
Aunque el tamaño varía de una especie a otra, todas rondan las dimensiones de un león. Llama la atención lo estilizado de su cuerpo en comparación con otros felinos, ya sean de dientes de sable o no, pues están provistos de un cráneo y cuerpo alargados, así como patas de notable longitud, lo que evidencia una alta adaptación a la carrera (estimada en 96 km/h en tramos cortos). Los largos colmillos típicos de los macairodontes están presentes, aunque ni de lejos tan desarrollados como en Smilodon o Megantereon, sino que son mucho más cortos, curvos (por lo que a veces se llama a los homoterios "felinos - cimitarra") y finos. Cuando el animal mantenía la boca cerrada, solo se les veía la punta. Siguiendo con la tónica general del grupo, los homoterios también tenían los cuartos delanteros muy desarrollados, con el fin de vencer la resistencia de las presas de que se alimentaban antes de clavarles los colmillos en el cuello.
Los hallazgos de varios esqueletos juntos, en ocasiones acumulados durante generaciones en un mismo lugar, y entre los que se encuentran sujetos con fracturas curadas y enfermedades, sugieren que al menos las especies más tardías vivían en manada y cooperaban para cazar.
El género Homotherium se originó en África hace unos 5 millones de años, evolucionando probablemente a partir de una población cada vez más especializada de Machairodus, otro felino dientes de sable. Ejemplos de especies africanas son Homotherium aethiopicum y Homotherium hadarensis, halladas ocasionalmente en los mismos yacimientos que algunos homínidos primitivos, como los australopitecos, que en ocasiones consumían. No obstante, estos animales se fueron adaptando progresivamente a la persecución de grandes herbívoros corredores, como antílopes y équidos, cada vez más abundantes en África a medida que el primitivo bosque tropical iba siendo sustituido por amplias extensiones de sabanas herbáceas.
Hace 3 millones de años abandonaron África y colonizaron progresivamente Eurasia y América, dando lugar a muchas más especies. En Sudamérica es conocido a partir de unos pocos restos del norte de Venezuela, clasificados como Homotherium venezuelensis del Pleistoceno medio, contemporáneos de la llegada de Smilodon al subcontinente.[2] La europea Homotherium latidens, la más grande del género (1,10 metros de altura y unos 200 kg de peso), aparece registrada en prácticamente todos los yacimientos del viejo continente de esta época. Las marcas de sus dientes aparecen en toda clase de restos de animales de cierto tamaño, incluido el cráneo de un Homo erectus de Georgia. El éxito de esta especie en Europa fue tal que desplazó a otros dientes de sable que llevaban más tiempo en la región, y se mantuvo su hegemonía sin problemas hasta que hace unos 900 000 años llegaron al continente los antepasados del león de las cavernas, también oriundos de África. La población de H. latidens y otras especies (como el Homotherium ultimum de China) comenzó a menguar en todo el viejo mundo hasta desaparecer de casi todas sus regiones hace medio millón de años. Tan solo algunos restos encontrados en lo que ahora es Inglaterra y el mar del Norte parecen indicar que la especie H. latidens, aunque en muy escaso número, sobrevivió en esa zona apartada hasta el Pleistoceno tardío, hace unos 30 000 años.[3]
Norteamérica se mantuvo ajena a este declive, aunque sólo una especie, Homotherium serum, logró adaptarse posteriormente a los cambios climáticos asociados a la nueva era glacial. El rango de esta especie se extendía a finales del Pleistoceno desde Alaska hasta el norte de México, estando presente por igual en las frías tundras y en los ecosistemas boscosos. Si esta especie sobrevivió hasta épocas tan tardías fue a través de una mayor especialización en la caza de ciertas presas, en concreto de crías de mamuts y mastodontes. Sus restos (sobre todo dientes de leche) se acumulan por miles en uno de los más impresionantes cubiles de homoterios, la cueva Friesenhahn de Texas, Estados Unidos. En ella han aparecido los restos de 30 homoterios y los correspondientes a casi 500 crías de proboscídeos amontonados durante generaciones. Gracias a esta dieta tan selectiva, los homoterios norteamericanos no acusaron la competencia de los leones cuando éstos llegaron a América hace unos 80 000 años, como antes sí lo habían hecho sus primos de otros continentes.
Sin embargo, esta misma especialización "salvadora" fue la que determinó su final cuando acabó la última glaciación. Los cambios climáticos resultantes hicieron el clima más seco y caluroso, reduciendo las poblaciones de mamuts y mastodontes de los que ahora dependía su existencia. Cuando los grandes proboscídeos se extinguieron, los últimos homoterios se fueron con ellos para siempre.
|coautores= (ayuda) Homotherium es un género de félidos fósiles (conocidos popularmente como dientes de sable) que vivieron entre hace 5 millones y 10 000 años, durante los periodos Plioceno y Pleistoceno. Sin embargo, Homotherium pertenece a la tribu comúnmente conocida como gatos con dientes de cimitarra (Homotherini). En esta tribu también se incluyen a los géneros Nimravides, Amphimachairodus, Lokotunjailurus y Xenosmilus.
En el momento de su mayor expansión habitaron en la mayor parte de África, Europa, Asia y América. Tan vasta distribución y el hallazgo de cientos de restos en numerosas localidades han permitido la identificación de muchas especies, siendo las más conocidas Homotherium serum de América del Norte y la especie europea Homotherium latidens. La especie H. serum fue una de las últimas de dientes de sable en desaparecer, junto con las de otro género más popular, Smilodon.
Homotherium oli sapelihammaskissasuku, jonka edustajia eli noin kolme miljoonaa – 10 000 vuotta sitten Euroopassa. Tunnetuin Homotherium oli Homotherium serum Pohjois-Amerikassa. Homotheriumin sapelimaiset yläkulmahampaat olivat lyhyemmät kuin Smilodonilla. Homotherium oli nopea juoksija, ja sen leuat olivat yhtä vahvat kuin tiikerillä. Homotherium pyydysti muun muassa mammutin poikasia, antilooppeja, puhveleita ja mahdollisesti myös ihmisen esi-isiä.
Homotherium hävisi Afrikasta 1,5 miljoonaa vuotta sitten, Euraasiasta 50 000 vuotta sitten ja Pohjois-Amerikasta 10 000 vuotta sitten.
Homotherium oli sapelihammaskissasuku, jonka edustajia eli noin kolme miljoonaa – 10 000 vuotta sitten Euroopassa. Tunnetuin Homotherium oli Homotherium serum Pohjois-Amerikassa. Homotheriumin sapelimaiset yläkulmahampaat olivat lyhyemmät kuin Smilodonilla. Homotherium oli nopea juoksija, ja sen leuat olivat yhtä vahvat kuin tiikerillä. Homotherium pyydysti muun muassa mammutin poikasia, antilooppeja, puhveleita ja mahdollisesti myös ihmisen esi-isiä.
Homotherium hävisi Afrikasta 1,5 miljoonaa vuotta sitten, Euraasiasta 50 000 vuotta sitten ja Pohjois-Amerikasta 10 000 vuotta sitten.
Homotherium (du grec ancien ὁμός / homos « similaire » et θηρίον / therion « bête »[1]) est un genre éteint de grands félins de la sous-famille également éteinte des Machairodontinae (ou « félins à dents de sabre ») et appartenant à la tribu des Homotherini, ayant vécu dans ce qui est aujourd'hui l'Amérique du Nord, l'Afrique et l'Eurasie, il y a entre 4 millions d'années et 11,700 ans avant notre ère[2]
Deux espèces, Homotherium latidens et Homotherium serum, mesuraient de 1,1 mètre au garrot, 1,8 mètre de long et pesaient de 190 à 250 kg. Elles avaient donc en moyenne la taille d'un lion africain mâle[3],[4], H. serum possédant le plus long fémur parmi les espèces du genre[5].
Comparé à certains autres machairodontinés, comme Smilodon ou Megantereon, Homotherium avait des canines supérieures plus courtes, mais elles étaient plates, dentelées et plus longues que celles de tous les félins actuels. Les incisives et les canines inférieures formaient un puissant dispositif de perforation et de préhension. Parmi les félidés vivants, seul le tigre (Panthera tigris) possède de si grandes incisives, qui aident à soulever et à porter des proies. Les molaires de Homotherium étaient plutôt faibles et n'étaient pas adaptées au broyage des os. Le crâne était plus long que chez Smilodon et présentait une crête sagittale bien développée, où les muscles étaient attachés à la mâchoire inférieure. Cette mâchoire avait des brides tournées vers le bas pour protéger les canines. Ses grandes canines ont été crénelées et conçues pour couper plutôt que piquer. Il est caractérisé par ses longues pattes et une tête longue et fine.
Il avait l'apparence générale d'un tigre actuel, mais certaines de ses caractéristiques physiques sont plutôt inhabituelles pour un gros félins. Les proportions de Homotherium dans les membres lui donnaient une apparence semblable à celle d'une hyène. Les pattes antérieures étaient allongées, tandis que l'arrière-train était plutôt trapu, les pieds pouvant être partiellement plantigrades, ce qui obligeait le dos à s'incliner vers la courte queue. Les caractéristiques des membres postérieurs indiquent que cet animal était modérément capable de sauter. La région pelvienne, y compris les vertèbres, ressemblait à celle d'un ours, de même que la courte queue composée de 13 vertèbres, environ la moitié du nombre de vertèbres caudales pour les félins à longue queue.
L'ouverture nasale carrée exceptionnellement grande, comme celle du guépard, permettait vraisemblablement un apport en oxygène plus rapide, ce qui facilitait le fonctionnement rapide et le refroidissement du cerveau. Comme dans le cas du guépard, le cortex visuel du cerveau était vaste et complexe, soulignant la capacité du félins à bien voir et à fonctionner le jour plutôt que la nuit, contrairement à la plupart des autres félins.
En se basant sur la préférence de Homotherium pour les habitats ouverts tels que les plaines et les comparaisons avec les félins modernes, l'éthologiste William Allen et al. estiment que Homotherium aurait été clairement coloré comme des lions pour mieux se camoufler[6].
La plupart des vestiges d'Homotherium datent du Pléistocène moyen ; une mandibule de Homotherium latidens provenant de la mer du Nord[7] est datée de 32 000 ans[8]. Un autre Homotherium serum est daté de 24 700 ans[9], mais la plus récente date connue pour cette espèce est de l'ordre de 17 000 à 18 000 ans[10].
Le déclin de Homotherium pourrait être le résultat de la disparition de grands mammifères herbivores tels que les mammouths en Amérique du Nord à la fin du Pléistocène. En Amérique du Nord, les restes fossiles d'Homotherium sont moins abondants que ceux de son contemporain Smilodon. Pour la plupart, il a probablement habité à des latitudes et des altitudes plus élevées et était donc probablement bien adapté aux conditions plus froides de l'environnement du mammouth des steppes. Les griffes réduites, les membres relativement minces et le dos incliné indiquent des adaptations pour la course d'endurance dans des habitats ouverts[11].
Les espèces africaines d'Homotherium semblent avoir chassé des espèces du genre Deinotherium du Pléistocène, ciblant probablement les adolescents, les vieux ou les malades d'un troupeau. En raison de ses grande canines, l'attaque d'une proie aussi épaisse aurait été relativement facile et beaucoup plus rapide à tuer, par opposition à une chasse similaire aux éléphants modernes par des lions, qui prennent beaucoup plus de temps que les machairodontes pour abattre de si grandes cibles[12].
Sur le célèbre site de la grotte Friesenhahn au Texas, les restes de près de 400 mammouths juvéniles ont été découverts, ainsi que de nombreux squelettes d'Homotherium comprenant des adultes, des animaux âgés et des oursons. Sur la base de ce site fossile, il a été suggéré que des groupes d'Homotherium se soient spécialisés dans la chasse aux jeunes mammouths et aient traîné les animaux tués dans des grottes isolées pour les manger en plein air. Homotherium semble également avoir conservé une excellente vision nocturne, comme la plupart des chats, et chasser de nuit dans les régions arctiques où de nombreux Homotherium ont été découverts aurait probablement été une méthode de chasse de choix[13].
La partie lombaire inclinée du dos et la puissante section vertébrale de Homotherium suggèrent une forme semblable à celle d'un ours, de sorte qu'elle aurait pu être capable de tirer un poids lourd et le risque potentiel de briser les canines, un destin subi par d'autres machairodontes tels que Machairodus et le célèbre Smilodon avec une certaine fréquence en raison de la lutte avec une proie, ne sont pas vus chez Homotherium. De plus, les os des jeunes mammouths trouvés dans la grotte de Friesenhahn portent des marques distinctives correspondant aux incisives d'Homotherium, ce qui indique qu'ils pourraient traiter efficacement la majeure partie de la viande sur une carcasse et extraire la chair des os de manière à laisser des traces de coupe visibles, indiquant que c’était eux et non des charognards qui avaient traîné les carcasses dans les grottes, comme cela avait été suggéré par le passé. L’examen des os indique également que les carcasses de ces mammouths juvéniles ont été démembrées après avoir été tuées par ces félins avant d’être emmenées, indiquant que Homotherium désarticulerait leur mise à mort pour le transporter dans un endroit sûr, tel un repaire caché et empêchez les charognards tels que Canis dirus et le lion américain de réclamer un repas durement gagné[14],[15].
Homotherium (du grec ancien ὁμός / homos « similaire » et θηρίον / therion « bête ») est un genre éteint de grands félins de la sous-famille également éteinte des Machairodontinae (ou « félins à dents de sabre ») et appartenant à la tribu des Homotherini, ayant vécu dans ce qui est aujourd'hui l'Amérique du Nord, l'Afrique et l'Eurasie, il y a entre 4 millions d'années et 11,700 ans avant notre ère
Homotherium Fabrini, 1890 è un genere fossile di felini dai denti a sciabola del Pliocene e Pleistocene. I resti appartenenti alle specie ad esso ascritte, note anche come «tigri dai denti a scimitarra», sono stati rinvenuti in Africa, Asia, Europa e America. Raggiungeva le dimensioni di un leone e sopravvisse in America del Nord fino alla fine dell'ultimo periodo glaciale (glaciazione Wisconsin) circa 12.000 anni fa.
Homotherium raggiungeva dimensioni molto grandi. Si stima che le forme più grandi del Pleistocene superiore rinvenute nei pressi di Untermaßfeld in Turingia pesassero circa 200–400 kg.[1][2] Questi animali raggiungevano una lunghezza totale di circa 1,5-2,0 m e un'altezza alla spalla compresa tra 0,9 e 1,1 m, dimensioni paragonabili a quelle di un leone o di una tigre attuali.[3] L'aspetto era quello tipico di tutti i felini, ma rispetto ad altri felini dai denti a sciabola le tigri dai denti a scimitarra presentavano alcune particolarità morfologiche. Sebbene fossero anch'essi animali piuttosto grandi e potenti, se paragonati ad altri generi, ad esempio Smilodon o Megantereon, presenti nello stesso periodo in Eurasia, Africa e America, erano molto più snelli ed avevano zampe più lunghe. Come in Smilodon, le zampe anteriori erano più lunghe di quelle posteriori, pertanto la linea dorsale risultava inclinata. A differenza di questo genere, però, Homotherium aveva canini relativamente corti, che erano anche più curvi, appiattiti, seghettati e affilati come rasoi. Con queste armi, era più probabile che infliggesse alle sue vittime lunghe lacerazioni, piuttosto che ferite profonde. I molari erano relativamente deboli e non adatti a frantumare le ossa. Il cranio era più allungato di quello di Smilodon. Come altri felini dai denti a sciabola, aveva una coda piuttosto corta.
Sembra che gli artigli di Homotherium non siano stati completamente retrattili, il che ha lasciato perplessi gli scienziati. È possibile che, come nel caso del ghepardo e dei cani e delle iene attuali, conferissero una presa più salda nel terreno durante i lunghi inseguimenti.[4]
Homotherium comparve in Africa nel Pliocene inferiore, circa 5 milioni di anni fa, dove potrebbe essersi evoluto a partire da Machairodus.[5] Da qui avrebbe poi raggiunto l'Eurasia e l'America del Nord, dove visse fino al Pleistocene. Gli ultimi resti fossili rinvenuti in Africa risalgono a 1,5 milioni di anni fa.
Per quanto riguarda l'Eurasia sono state descritte diverse specie (nestianus, sainzelli, crenatidens, nihowanensis, ultimum), che differiscono principalmente per le dimensioni del corpo e la forma dei canini. Tuttavia, se si tiene conto dello spettro intraspecifico delle dimensioni corporee dei grandi felini moderni, non è improbabile che tutte queste forme possano essere ricondotte ad una singola specie, Homotherium latidens. Altre due forme del Pleistocene inferiore dell'Africa, descritte come Homotherium aethiopicum e Homotherium hadarensis, differiscono solo leggermente dalle forme eurasiatiche.[5]
Il quadro generale della documentazione fossile indica che Homotherium latidens, la specie di tigre dai denti a scimitarra che popolò l'Europa, si estinse nel Pleistocene medio circa 500.000-300.000 anni fa. Tuttavia, nonostante vivesse in un'epoca molto recente e i suoi resti siano relativamente frequenti, gli scheletri completi sono rari. Diversi crani sono stati ritrovati nel sito catalano di Incarcal (provincia di Gerona)[6] e altri fossili provengono da Sénèze (Alvernia). Tra i fossili cronologicamente più recenti dei quali conosciamo con certezza l'età ricordiamo quelli di Steinheim an der Murr[7] e di Schöningen (Bassa Sassonia), nello stesso sito dove sono state rinvenute le celebri «lance di Schöningen», le più antiche armi di legno giunte fino a noi. Entrambi i siti hanno circa 300.000 anni; in quest'ultimo, nel 2012, sono stati scoperti quattro denti e alcune ossa delle zampe.[3]
Oltre a questi ultimi reperti fossili risalenti al Pleistocene medio di cui è stata confermata l'età, esistono anche alcuni reperti e ritrovamenti più controversi che farebbero ipotizzare una sopravvivenza di Homotherium fino ad epoche più recenti. Ad esempio, nella grotta di Kent, in Inghilterra, sono stati ritrovati alcuni denti in strati risalenti al Pleistocene superiore, ma le analisi degli oligoelementi dei vari fossili ritrovati nello stesso strato, compresi alcuni appartenenti a delle iene, hanno rivelato valori discordanti, tanto che gli studiosi presumono che siano stati portati all'esterno dall'uomo.[8] Nel 2003 è stata resa pubblica la scoperta di un frammento di mascella inferiore rinvenuto nei canali del porto di Rotterdam, nel mare del Nord, nel marzo 2000 durante una battuta di ricerca dei fossili con la pesca a strascico e datato al radiocarbonio ad appena 28.000 anni fa circa.[9][10] Se le circostanze del ritrovamento sono autentiche e il fossile è giunto fino a tempi moderni nella posizione in cui è stato rinvenuto, ciò dimostrerebbe che la tigre dai denti a scimitarra sarebbe stata contemporanea dell'uomo di Cro-Magnon europeo. Un altro indizio della sopravvivenza della tigre dai denti a scimitarra nel Pleistocene superiore dell'Eurasia è una statuetta risalente a quest'epoca, lunga circa 16 cm, proveniente dalla grotta di Isturitz nei Pirenei francesi.[11] Il suo muso, infatti, ricorderebbe quello di una tigre dai denti a scimitarra, ma tale interpretazione è stata contraddetta dagli autori di uno studio del 2009, che non hanno trovato una chiara corrispondenza con Homotherium durante una ricerca sull'arte del Paleolitico superiore.[12] La figurina suddetta, di cui è disponibile solamente una fotografia scattata dallo zoologo e scrittore ceco Vratislav Mazák,[13] presenta infatti il profilo del dorso caratteristico dei leoni delle caverne, mentre le tigri dai denti a scimitarra avevano un profilo inclinato. Inoltre, nel considerevole numero di raffigurazioni di felini nelle statuette e nelle pitture rupestri del Paleolitico superiore non esistono altre rappresentazioni che presentino dei riferimenti a questa specie. Al contrario, sono numerose le raffigurazioni del leone delle caverne. Pertanto, se anche Homotherium fosse stato ancora presente in Eurasia nel Pleistocene superiore, dovrebbe essere stato estremamente raro.[12]
Una specie molto simile, Homotherium serum, visse in America del Nord dal Pliocene superiore al Pleistocene superiore. I suoi resti sono stati trovati in numerose località tra l'Alaska e il Texas. L'Homotherium americano probabilmente era presente insieme a Smilodon nella parte meridionale dell'America del Nord, mentre in quella settentrionale era l'unico felino dai denti a sciabola presente. In passato, la specie americana veniva spesso indicata come un genere a sé, Dinobastis. Homotherium potrebbe essersi evoluto da Machairodus nel Pliocene. In America del Nord, Homotherium sopravvisse fino a circa 12.000 anni fa, quindi è probabile che gli uomini della cultura Clovis lo abbiano incontrato.
Un sito particolarmente degno di nota in cui sono stati trovati resti di Homotherium serum è la grotta di Friesenhahn, nell'attuale Texas. Qui, oltre ai resti di centinaia di giovani mammut, sono stati ritrovati gli scheletri di 30 Homotherium e diversi esemplari del lupo pleistocenico Aenocyon dirus.
Recentemente, resti di Homotherium sono stati rinvenuti per la prima volta anche in America del Sud. Alla forma è stato dato il nome scientifico Homotherium venezuelensis. I suoi fossili risalgono all'inizio del Pleistocene medio e sono stati trovati insieme a quelli di altre specie, come la tigre dai denti a sciabola Smilodon, nel sito di El Breal de Orocual nello stato di Monagas, nel nord del Venezuela. L'ambiente in cui viveva questo Homotherium ricordava molto una savana, simile agli odierni llanos.[14]
I reperti della grotta di Friesenhahn in particolare consentono di trarre conclusioni sul modo di vivere di questi animali, soprattutto sulle abitudini alimentari. Oltre a diversi scheletri di quasi tre dozzine di Homotherium giovani e adulti, in questa grotta sono stati trovati i resti di un numero simile di giovani mammut della prateria (Mammuthus columbi). (La stima originaria di 200-400 esemplari di mammut si è rivelata troppo alta in seguito a un nuovo esame del materiale osseo.) Questi avevano quasi tutti circa due anni, età che corrisponde esattamente a quella in cui i giovani elefanti oggi esistenti si allontanano occasionalmente dalle loro madri per effettuare le prime esplorazioni lontano dal branco. In alcune zone dell'Africa, i giovani elefanti africani di questa età possono essere uccisi dai leoni, il che può consentire di fare un confronto tra le abitudini alimentari e di caccia di Homotherium e di alcune popolazioni di leoni. Ciò suggerisce che le tigri dai denti a scimitarra fossero in grado di infliggere rapidamente ferite mortali ai giovani mammut della prateria con i loro lunghi canini. Sulla base dei reperti fossili, però, non è possibile chiarire se cacciassero in gruppo o individualmente. La frequente presenza di ossa degli arti originariamente ricche di carne suggerisce che Homotherium abbia smembrato le sue vittime nel luogo dell'uccisione, trasportando nella grotta solo i bocconi più nutrienti. Dal momento che sono stati trovati solo pochi altri animali da preda oltre ai mammut della prateria e ad alcuni mastodonti americani (Mammut americanum), si può sostanzialmente escludere che questi animli si nutrissero solo di carogne. Una tale specializzazione delle prede in termini di specie e struttura per età, infatti, è incompatibile con una dieta saprofaga. Di conseguenza, sembra che Homotherium fosse specializzato ad abbattere prede che raggiungevano all'incirca le dimensioni di un moderno bufalo cafro.[15] Le ipotesi tratte dai ritrovamenti della grotta di Friesenhahn sono state ampiamente confermate dalle analisi isotopiche e dagli esami dei segni di usura sui denti: le prime hanno mostrato che Homotherium preferiva principalmente i grandi erbivori delle zone aperte, le seconde, invece, indicano una dieta costituita da sostanze da morbide a dure, vale a dire principalmente carne e pelle. Questo è più o meno in linea con le abitudini alimentari dei ghepardi moderni, che, a differenza dei leoni e delle iene, non rosicchiano le ossa e non tendono a mordere anche le parti dure. La dieta di Homotherium, a sua volta, differisce da quella di Smilodon, suo parente stretto, che tendeva a cacciare nelle foreste e anche a masticare le ossa.[16]
L'analisi genetica dei resti fossili rinvenuti nel territorio dello Yukon, in Canada, ha fruttato alcuni indizi che ci consentono di fare luce sulle sue abitudini. Essa ha rivelato che aveva un senso della vista ben sviluppato, il che, tra le altre cose, comporta anche l'esistenza di un'ampia e complessa area visiva della corteccia cerebrale. Inoltre, sono stati trovati geni correlati alla presenza di un ritmo circadiano. Di conseguenza, Homotherium è risultato essere un cacciatore diurno, a differenza di molti dei grandi felini di oggi. Sono stati individuati anche geni che agiscono sulle vie respiratorie, sull'apporto di ossigeno al sangue e sull'ematopoiesi e hanno ripercussioni sull'apparato muscolare e scheletrico. Essi conducono ad una modalità di locomozione generalmente veloce (cursoriale). Insieme ad alcune caratteristiche anatomiche dello scheletro, come la linea dorsale inclinata all'indietro, la struttura snella degli arti e gli artigli meno facilmente retrattili, fanno pensare ad un corridore resistente di habitat aperti come le steppe.[4] Altri geni individuati influiscono sulla cognizione, sul sistema nervoso e sul comportamento. Sebbene sia difficile da dimostrare solo su base genetica, supportano l'ipotesi che Homotherium fosse una creatura gregaria con complesse interazioni sociali.[17]
Alcuni esemplari presentavano alterazioni ossee di natura patologica in corrispondenza delle articolazioni, come evidenziato da una scapola trovata a Schöningen. Queste possono essere attribuite a eventi traumatici o all'artrosi. Le malattie articolari degli arti anteriori, in particolare del gomito, sono relativamente comuni nei gatti domestici odierni e possono essere ricondotte alla caccia all'agguato con conseguente pressione sulle zampe anteriori. Altri tipi di trauma, come la rottura dei canini, sono probabilmente il risultato di lotte con i rivali o il frutto di una strenua resistenza da parte della preda.[18]
Homotherium
Smilodontini MetailuriniHomotherium è un genere della sottofamiglia delle tigri dai denti a sciabola (Machairodontinae) della famiglia dei Felidi (Felidae). Il gruppo estinto delle tigri dai denti a sciabola, caratterizzato dalla presenza di canini superiori molto allungati e appiattiti lateralmente e dalle relative modifiche della morfologia del cranio, compare per la prima volta nei registri fossili nel corso del Miocene medio, circa 15 milioni di anni fa. Il loro areale si estendeva attraverso l'Eurasia, l'Africa e l'America del Nord, nonché l'America del Sud. Sono considerati un ramo laterale della famiglia dei Felidi, che, secondo le analisi di genetica molecolare, si separarono dalla linea evolutiva degli altri Felidi già nel Miocene inferiore, circa 20 milioni di anni fa, prima che i felini moderni si diversificassero. Generalmente la linea evolutiva delle tigri dai denti a sciabola viene suddivisa in due o tre tribù: gli Homotheriini, gli Smilodontini e i Metailurini. Gli Homotheriini, dei quali Homotherium è la specie tipo, sono caratterizzati dalla presenza di denti a forma di scimitarra, gli Smilodontini, con Smilodon come specie tipo, hanno denti più simili a pugnali e i Metailurini, la cui specie tipo è Metailurus, hanno canini notevolmente più corti. Questi ultimi erano più simili ai grandi felini attuali (Pantherinae) e quindi vengono talvolta posti fuori dalla linea evolutiva delle tigri dai denti a sciabola. Secondo i dati genetici, gli Homotheriini e gli Smilodontini si separarono l'uno dall'altro 18 milioni di anni fa. Una separazione così antica convalida anche la divisione delle tigri dai denti a sciabola in diverse tribù.[17][19][20][21]
Homotherium differisce dagli altri membri della sua tribù per avere incisivi superiori e inferiori più grandi e arcuati, ridotto diastema tra l'incisivo superiore più arretrato e il canino, e canini superiori appiattiti più prominenti, nonché per la perdita del secondo premolare anteriore su entrambe le mascelle e altre caratteristiche del cranio. La forma comparve per la prima volta nel Pliocene inferiore, circa 5-4 milioni di anni fa; i fossili più antichi prevengono da Odessa in Ucraina e Koobi Fora in Kenya. Occupava il più vasto areale conosciuto di qualsiasi altra tigre dai denti a sciabola: si estendeva attraverso le tre masse continentali di Eurasia, Africa e America del Nord, ed era presente anche nella parte settentrionale dell'America del Sud.[22] Gli studiosi ne distinguono diverse specie. In alcune forme più antiche il terzo premolare era ancora grande: tale caratteristica le distingue dalle forme successive, dai premolari più piccoli, e ne giustifica la separazione come cronospecie. Questa forma più arcaica viene talvolta indicata come Homotherium davitasvilii. Secondo alcuni scienziati, le forme più tarde sarebbero da ricondurre a due sole specie, Homotherium serum, in gran parte limitato all'America del Nord, e l'eurasiatico Homotherium latidens. Inoltre, le analisi della morfologia del cranio effettuate nel 2014 a partire da fossili rinvenuti a Incarcal nel nord-est della Spagna e a Fairbanks in Alaska indicano l'esistenza di un'elevata gamma di variazioni in questi rappresentanti più tardi di Homotherium, tale da non giustificare la divisione in specie separate. Di conseguenza, tutte queste forme corrisponderebbero a Homotherium latidens, il rappresentante eurasiatico. In alcuni casi la variazione è così forte da poter includere in questa specie anche la forma del Villafranchiano, Homotherium crenatidens. Tuttavia, sembra che gli esemplari che vivevano nelle aree più meridionali dell'America del Nord si differenziassero da Homotherium latidens, rendendo valido per essi il riconoscimento della specie Homotherium serum.[23] Comunque, anche in base agli studi genetici già citati, le forme di Homotherium dell'America del Nord e dell'Eurasia si sono rivelate così fortemente interconnesse da non giustificare una scissione in specie diverse.[21] Per quanto riguarda Homotherium latidens è stata riscontrata una variabilità genetica abbastanza elevata, superiore a quella dei grandi felini odierni. Si può presumere che la specie possa essere stata più comune di quanto suggeriscano i ritrovamenti fossili. Tuttavia, al momento non è chiaro se la scarsità del materiale fossile rispetto a quello di altre tigri dai denti a sciabola, come Smilodon, sia solo da ricondurre alle diverse condizioni di conservazione. È anche ipotizzabile che l'areale estremamente vasto di Homotherium, che spaziava dalle regioni tropicali a quelle subartiche, permettesse spostamenti sulle lunghe distanze dei singoli gruppi e quindi consentisse il flusso genico con popolazioni lontane.[17]
Il genere Homotherium venne descritto scientificamente per la prima volta nel 1890 da Emilio Fabrini, che esaminò i reperti di tigre dai denti a sciabola del Pliocene superiore e del Pleistocene inferiore, rinvenuti soprattutto nella regione dell'Arno in Toscana, e successivamente separò le forme più grandi del genere Machairodus, già noto all'epoca, in un nuovo genere, Homotherium appunto.[24] Tuttavia, già in precedenza, nel 1846, Richard Owen aveva esaminato i primi resti fossili conosciuti di Homotherium, dei denti ritrovati nella grotta di Kent in Inghilterra, attribuendoli alla specie Machairodus latidens, da lui descritta nell'occasione.[25] Ciononostante, il termine Homotherium venne usato raramente dopo la sua introduzione: iniziò a prendere piede solo con la scoperta di nuovi resti nella valle dell'Omo in Etiopia e a Saint-Vallier in Francia negli anni '40 e '50.[23]
Homotherium Fabrini, 1890 è un genere fossile di felini dai denti a sciabola del Pliocene e Pleistocene. I resti appartenenti alle specie ad esso ascritte, note anche come «tigri dai denti a scimitarra», sono stati rinvenuti in Africa, Asia, Europa e America. Raggiungeva le dimensioni di un leone e sopravvisse in America del Nord fino alla fine dell'ultimo periodo glaciale (glaciazione Wisconsin) circa 12.000 anni fa.
Homotherium is een uitgestorven geslacht van sabeltandkatten, dat wijdverspreid was over het noordelijk halfrond gedurende het Pleistoceen (2 miljoen-100.000 jaar geleden).
Homotherium had het formaat van een Afrikaanse leeuw met kortere, meer afgeplatte en teruggekromde hoektanden dan de sabeltandkat Smilodon. Deze sabeltandkat had dezelfde hellende houding als een hyena met voorpoten die langer waren dan de achterpoten en in tegenstelling tot de meeste katachtigen was het een zoolganger. Onder meer jonge slurfdieren werden bejaagd door Homotherium, waarschijnlijk in groepen.
In Noord-Amerika, onder andere bij de teerputten van Rancho La Brea in Californië, kwam de soort Homotherium serum voor. Grote zoogdieren zoals herten en paarden stonden op het menu van deze katachtige. In 2011 werd de eerste vondst van Homotherium uit Zuid-Amerika beschreven. Fossielen van H. venezuelensis zijn gevonden in de asfaltmeren van El Breal de Orocual in Venezuela en zijn ongeveer 1.8 miljoen jaar oud.[1]
Urker vissers vonden in 2000 in hun netten een onderkaak van een Homotherium latidens, opgevist in het zuidelijk deel van de Noordzee, tussen Engeland en Nederland. De kaak is 28.000 jaar oud, waaruit blijkt dat de soort ook in het Laat-Pleistoceen nog in Noordwest-Europa voorkwam. In die tijd was het zuidelijk deel van de huidige Noordzee geen zee, maar land. De kaak maakt nu deel uit van de collectie van het Natuurhistorisch Museum Rotterdam.[2]
Bronnen, noten en/of referenties
Homotherium er en utdødd gruppe dyr i kattefamilien som regnes med til sabeltannkattene. Slekten Homotherium og den nærstående slekten Xenosmilus omfatter flere arter.
Disse dyrene kunne trolig løpe veldig raskt, kanskje mer en 90 km/t. De jaktet trolig på antiloper og andre planteetere.
Man har funnet skjeletter flere steder i verden. I Texas har man gjort en rekke funn. Man kjenner til 9 arter av Homotherium.
De yngste funnene av Homotherium i Europa regnes til arten Homotherium latidens, tidligere kalt Dinobastis latidens. Den er kjent fra eldre og midtre pleistocen, og inntil nylig var det yngste sikre funnet en 300 000 år gammel hjørnetann fra Steinheim an der Murr i Tyskland. I England er det gjort funn av tenner i lag fra siste istid, men de ser ut til å ha blitt importert fra kontinentet av mennesker. I 2000 ble deler av en kjeve funnet under bunntråling i Nordsjøen utenfor den nederlandske kysten. Dette funnet er datert til ca. 28 000 år, og derfor vet man nå sikkert at arten ennå eksisterte i siste istid mens Nordsjøen var tørrlagt.[1][2][3]
.jpg){kind=small}
Denne zoologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den.
Homotherium er en utdødd gruppe dyr i kattefamilien som regnes med til sabeltannkattene. Slekten Homotherium og den nærstående slekten Xenosmilus omfatter flere arter.
Disse dyrene kunne trolig løpe veldig raskt, kanskje mer en 90 km/t. De jaktet trolig på antiloper og andre planteetere.
Man har funnet skjeletter flere steder i verden. I Texas har man gjort en rekke funn. Man kjenner til 9 arter av Homotherium.
De yngste funnene av Homotherium i Europa regnes til arten Homotherium latidens, tidligere kalt Dinobastis latidens. Den er kjent fra eldre og midtre pleistocen, og inntil nylig var det yngste sikre funnet en 300 000 år gammel hjørnetann fra Steinheim an der Murr i Tyskland. I England er det gjort funn av tenner i lag fra siste istid, men de ser ut til å ha blitt importert fra kontinentet av mennesker. I 2000 ble deler av en kjeve funnet under bunntråling i Nordsjøen utenfor den nederlandske kysten. Dette funnet er datert til ca. 28 000 år, og derfor vet man nå sikkert at arten ennå eksisterte i siste istid mens Nordsjøen var tørrlagt.
O Homotherium (também conhecido como tigre-de-dente-de-cimitarra ou gato-de-cimitarra)[2] é um gênero extinto de felinos machairodontíneos, popularmente conhecidos como dentes-de-sabre verdadeiros ou, imprecisamente, de tigres-dente-de-sabre, que habitou as Américas, Eurásia e África durante Plioceno e Pleistoceno (há entre 4 milhões e 12.000 anos), existente por aproximadamente 4 milhões de anos.[3]
O Homotherium se tornou extinto primeiro na África, há cerca de 1,5 milhão de anos. Na Eurásia, os fósseis mais recentes já descobertos, recuperados em uma área que hoje corresponde ao Mar do Norte, datam de cerca de 28.000 anos AP.[4] Na América do Sul, só são conhecidos restos fósseis vestigiais, datando do Pleistoceno Médio e coletados na Venezuela.
O nome Homotherium (do Grego: ὁμός (homos, 'mesmo') e θηρίον (therion, 'fera')) foi proposto por Emilio Fabrini em 1890 para um novo subgênero de Machairodus, cuja principal característica distintiva era a presença de um grande diastema entre os dois pré-molares inferiores.[1]
A linhagem do Homotherium, com base em análises de sequências de DNA mitocondrial, se divergiu do Smilodon há cerca de 18 milhões de anos.[5] O Homotherium provavelmente surgiu a partir do Machairodus e apareceu pela primeira vez entre mioceno e plioceno, há cerca de 4 a 5 milhões de anos. Durante o pleistoceno, ocorreu em vastas partes da Eurásia, América do Norte e até o pleistoceno médio (há cerca de 1,5 milhões de anos), na África, houve também a descoberta de fósseis de 1,8 milhões de anos de idade na Venezuela, indicando que outros dentes de sabre além do smilodon também foram capazes de invadir a América do sul, como parte do grande intercâmbio americano. Estes restos formam o holótipo H. venezuelensis. O tempo durante o qual esse gênero sobreviveu na América do Sul ainda não é evidente. O Homotherium sobreviveu na Eurásia até há cerca de 28 mil anos antes do presente.[4]
Varias espécie euro-asiáticas foram reconhecidas com base principalmente em diferenças no tamanho e forma dos caninos superiores e tamanho corporal:
No entanto, dada a gama de tamanhos encontrados em grandes felino da atualidade, é provável que elas representem uma única espécie, o Homotherium latidens.[3]
Duas espécies descritas desde o inicio do pleistoceno na África, H. ethiopicum e H. hadarensis, também diferem-se pouco das espécies euro-asiáticas. No continente Africano, o gênero desapareceu há cerca de 1,5 milhão de anos, na América do norte, uma espécie muito similar o H. serum, ocorreu do plioceno até o pleistoceno tardio. No entanto, tanto os dados morfológicos como genéticos sugerem que todos os Homotherium do pleistoceno tardio devem ser considerados uma única espécie e membros por tanto do H. latidens. Nas partes mais meridionais do continente americano, o Homotherium provavelmente coexistiu com o Smilodon, já nas partes mais ao norte, foi a única espécie de dente de sabre existente.
O Homotherium atingia cerca de 1,10 m de altura no ombro e pesava estimados 190 kg, logo sendo de tamanho semelhante a um leão moderno.[6] Se comparado com outros dentes de sabre como o Smilodon, o Homotherium tinha caninos superiores mais curtos, mas esses dentes planos e serrilhados ainda eram mais longos que os de qualquer felino vivo. Os incisivos e caninos inferiores formavam um poderoso dispositivo de punção e aperto. Os molares do Homotherium eram bastante fracos e não eram adaptados para esmagar ossos. Seu crânio era mais longo que o do Smilodon e tinha uma crista sagital bem desenvolvida, onde os músculos estavam presos a potência de suas mandíbulas que tinha flanges encostadas para proteger os sabres. Seus grandes caninos foram projetados para cortar e rasgar ao invés de simplesmente empalar. Tinha a aparência geral de um felino, mais com algumas características físicas bastante incomuns para um grande felino. As proporções dos membros dianteiros, que eram maiores que os traseiros, lhe deu a aparência de uma hiena. As características dos membros posteriores indicavam que este felino foi moderadamente capaz de pular. A região pélvica, incluindo a vértebra sacral, era semelhante a de um urso, assim como a curta cauda composta por 13 vértebras — cerca de metade do número encontrado em felinos de cauda longa.
A abertura nasal, excepcionalmente grande, quadrada, como a de um guepardo, presumivelmente permitiu uma ingestão mais rápida de oxigênio, que o ajudou a correr mais rápido e a resfriar o cérebro. Como o guepardo, possuía também um córtex visual do cérebro grande e complexo, enfatizando a habilidade do felino de ver bem a noite, e de ser mais diurno que a maioria dos outros felinos. Com base na preferência do Homotherium por habitats abertos como planícies, o etólogo William Allen considerou provável que ele tivesse uma pelagem semelhante a dos leões, para melhor camuflagem.
O declínio do Homotherium pode ter sido atribuído ao desaparecimento de grandes mamíferos herbívoros como os mamutes na América no final do pleistoceno. Na América do norte, os restos fósseis de Homotherium são menos abundantes do que os do seu contemporâneo, o Smilodon. Na maior parte de sua ocorrência, provavelmente habitou longitudes e altitudes mais altas e, portanto, provavelmente estava mais adepto às condições mais frias das estepes. As garras reduzidas, os membros relativamente delgados e as costas inclinadas são adaptações que indicam que o Homotherium era uma corredor de resistência, e realizava perseguições de longas distância atrás de suas presas. As espécies de Homotherium africanas também parecem ter caçado grandes herbívoros do pleistoceno como o Deinotherium, provavelmente visando animais jovens ou filhotes de um rebanho. Devido aos seus dentes de sabre, o Homotherium provavelmente abatia grandes herbívoros com mais facilidade e rapidez, se comparado com outros grandes felinos modernos como os leões que demoram significativamente mais tempo para derrubar alvos grandes. Na caverna de Fresenhanh (no Texas) foram encontrados restos de quase 400 mamutes jovens, junto com esqueletos de vários Homotherium, incluindo adultos, idosos e filhotes. Os Homotherium foram, com base nestes fósseis, especializados em caçar mamutes jovens, e levavam suas carcaças para cavernas isoladas onde poderiam se alimentar fora de campo abertos e mais tranquilamente. Estes felinos também parecem ter mantido uma excelente visão noturna, e parecem ter realizado de versas caçadas noturnas, sendo este um método de caça primário. A parte traseira inclinada e a seção lombar poderosa das vértebras do Homotherium sugeriram uma construção semelhante à de um urso, por isso, este felino teria sido capaz de puxar muito peso, seus caninos também não se quebravam com tanta facilidade quanto o de outros dentes de sabre. Além disso, os ossos dos jovens mamutes encontrados na caverna no Texas mostram marcas distintivas correspondentes aos incisivos de Homotherium, indicando que eles poderiam perfurar com eficiência a pele grossa dos mamutes. Uma análise dos ossos mostrou que as carcaças desses mamutes jovens foram desmembradas depois de serem mortas pelos felinos antes de serem arrastadas, indicando que o Homotherium primeiramente desmembrava sua vítima para depois arrasta-la para um local seguro, como uma caverna, onde poderiam se alimentar tranquilamente, sem precisar se preocupar com outros predadores como lobos pré-históricos e leões-americanos.
|acessodata= requer |url= (ajuda) O Homotherium (também conhecido como tigre-de-dente-de-cimitarra ou gato-de-cimitarra) é um gênero extinto de felinos machairodontíneos, popularmente conhecidos como dentes-de-sabre verdadeiros ou, imprecisamente, de tigres-dente-de-sabre, que habitou as Américas, Eurásia e África durante Plioceno e Pleistoceno (há entre 4 milhões e 12.000 anos), existente por aproximadamente 4 milhões de anos.
O Homotherium se tornou extinto primeiro na África, há cerca de 1,5 milhão de anos. Na Eurásia, os fósseis mais recentes já descobertos, recuperados em uma área que hoje corresponde ao Mar do Norte, datam de cerca de 28.000 anos AP. Na América do Sul, só são conhecidos restos fósseis vestigiais, datando do Pleistoceno Médio e coletados na Venezuela.
Homotherium är ett utdött släkte i familjen kattdjur. De fanns i Nordamerika, Sydamerika, Eurasien och Afrika till senare pleistocen från uppskattningsvis 1,5 miljoner år sedan tills för 10 000 år sedan.[1]
En av de mer kända fyndplatserna är en grotta i Texas som innehöll 33 skelett varav flera var fullständiga. I andra regioner upptäcktes bara en eller två fossil på samma plats.[1]
Arternas extremiteter var inte lika robusta som hos dagens lejon eller som hos släktet Smilodon. Dessutom var frambenen längre än bakbenen. De största arterna hade cirka 10 centimeter långa hörntänder. De flesta fynd är från områden som var kalla eller tempererade under pliocen och pleistocen och därför antas att släktets medlemmar hade ett levnadssätt liknande dagens sibiriska tiger.[1]
I grottan i Texas hittades även tänder från cirka 70 unga mammutar. Enligt en teori kan de ha varit rovdjurets favoriserade föda. Andra forskare tror att mammutarna dödades av jättevargar. Deras fossil är likaså bevarade i grottan.[1]
Varför arterna dog ut är inte klarlagt. Som en möjlig orsak utpekas förhistoriska människor som jagade kattdjurens föda för eget bruk.[1]
Homotherium är ett utdött släkte i familjen kattdjur. De fanns i Nordamerika, Sydamerika, Eurasien och Afrika till senare pleistocen från uppskattningsvis 1,5 miljoner år sedan tills för 10 000 år sedan.
En av de mer kända fyndplatserna är en grotta i Texas som innehöll 33 skelett varav flera var fullständiga. I andra regioner upptäcktes bara en eller två fossil på samma plats.
Arternas extremiteter var inte lika robusta som hos dagens lejon eller som hos släktet Smilodon. Dessutom var frambenen längre än bakbenen. De största arterna hade cirka 10 centimeter långa hörntänder. De flesta fynd är från områden som var kalla eller tempererade under pliocen och pleistocen och därför antas att släktets medlemmar hade ett levnadssätt liknande dagens sibiriska tiger.
I grottan i Texas hittades även tänder från cirka 70 unga mammutar. Enligt en teori kan de ha varit rovdjurets favoriserade föda. Andra forskare tror att mammutarna dödades av jättevargar. Deras fossil är likaså bevarade i grottan.
Varför arterna dog ut är inte klarlagt. Som en möjlig orsak utpekas förhistoriska människor som jagade kattdjurens föda för eget bruk.
Homotherium là một loài bị tuyệt chủng của mèo cắn răng Machairodontinae, thường được gọi là mèo răng khỉ, có thể trải dài từ Bắc Mỹ, Nam Mỹ, Âu Á và châu Phi trong thời Pliocen và Pleistocen (5 năm trước đây là 28.000 năm trước) 5 triệu năm.
Bài viết về chủ đề sinh học này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. †Homotherium aethiopicum
†Homotherium crenatidens
†Homotherium crusafonti
†Homotherium hadarensis
†Homotherium idahoensis
†Homotherium ischyrus
†Homotherium johnstoni
†Homotherium latidens
†Homotherium nestianus
†Homotherium nihowanensis
†Homotherium sainzelli
†Homotherium serum
†Homotherium ultimum
†Homotherium venezuelensis
Гомотерии (лат. Homotherium) — вымерший род саблезубых кошек, обитавших в Евразии, Африке и Северной Америке со среднего плиоцена (3—3,5 миллиона лет назад) до конца позднего плейстоцена (10 тысяч лет назад). Вымирание гомотериев началось с Африки, откуда эти кошки исчезли примерно 1,5 млн лет назад, в Евразии данный род вымер около 30 тысяч лет назад[1], и дольше всех просуществовал вид Homotherium serum в Северной Америке — до конца плейстоцена, около 10 тысяч лет назад.
По данным изучения митохондриальной ДНК саблезубых кошек из подсемейства Machairodontinae эволюционные пути родов Smilodon и Homotherium разошлись около 18 млн лет назад. Все американские и европейские позднеплейстоценовые (пост-виллафранкские) образцы гомотериев относились к одному виду Homotherium latidens. Одной из причин, приведших саблезубых кошек к вымиранию, было их низкое генетическое разнообразие[2][3].
Рост гомотериев достигал 1,1 м в холке, то есть они достигали размеров льва, вес составлял около 190 кг[4][5]. По сравнению с некоторыми другими саблезубыми кошками, как смилодоны или мегантереоны, у гомотериев были относительно короткие верхние клыки, но они были шире и имели зазубрины. Напротив, резцы гомотерия были крупнее, чем у смилодонов и достигали больших размеров. Среди современных кошачьих только тигр имеет такие большие резцы, которые помогают в подъёме и переносе добычи. Коренные зубы гомотериев были довольно слабы и не приспособлены для разгрызания крупных костей. Череп был длиннее, чем у смилодона и имел хорошо развитый сагиттальный гребень, где крепились мощные мышцы, приводившие в движение нижнюю челюсть. Она имела характерные отростки, защищавшие верхние клыки при закрытой пасти.
Внешне гомотерий несколько отличался от других крупных кошек. Передние конечности были несколько длиннее задних. Строение задних конечностей гомотерия указывает на то, что он прыгал хуже, чем современные кошки. Тазовая область, в том числе крестцовые позвонки, была похожа на медвежью. Короткий хвост состоял из 13 позвонков. Таким образом, телосложением гомотерий был похож на гиену.
Необычно большие, квадратные носовые пути, как у гепарда, обеспечивали более быстрое потребление кислорода, необходимое для охлаждения мозга. Ещё одно сходство — развитая зрительная область головного мозга, что подчёркивает способность хорошо видеть днём, а не ночью, как большинство кошек.
Однако в отличие от гепарда гомотерий был далеко не столь быстрым бегуном. Судя по телосложению, гомотерий был довольно выносливым животным (по меркам кошачьих) и был приспособлен к длительному бегу на открытых пространствах.
Гомотерии, очевидно, произошли от махайродов (Machairodus) в среднем плиоцене, по разным данным — 3 или 3,5 миллиона лет назад. В плейстоценовую эпоху гомотерий заселил обширные территории Евразии, Северной Америки, а также Африки. Окаменелые останки гомотерия возрастом 1,8 млн лет были обнаружены также в Венесуэле[6][7], что указывает на то, что гомотерии вместе со смилодонами проникли в Южную Америку во время Великого межамериканского обмена. Однако как долго они существовали на этом континенте, пока ещё не ясно.
В Евразии известно несколько видов гомотерия: H. nestianus, H. sainzelli, H. crenatidens, H. nihowanensis, H. ultimum. Данные виды различаются между собой в основном по форме клыков и размерами туловища. Однако учитывая большой разброс в размерах среди современных больших кошек, не исключено, что все вышеперечисленные виды принадлежат к одному виду — Homotherium latidens.
Надо также сказать, что к роду Homotherium некоторые учёные причисляют один из видов махайрода — Machairodus davitashvilii из позднего плиоцена Грузии. Данный вид характеризуется узким черепом и очень длинными для гомотерия клыками. Возможно, этот саблезубый кот представляет собой некую переходную форму от махайродов к гомотериям.
Два вида гомотерия существовали в раннем плейстоцене в Африке — H. ethiopicum и H. hadarensis, но и они едва ли отличаются от евразиатских форм. На Африканском континенте гомотерии вымерли примерно 1,5 млн лет назад. В Северной Америке очень похожий вид, H. serum, появился в позднем плиоцене и дожил до конца плейстоцена. Останки данного вида найдены на различных участках между Аляской и Техасом. В южных частях своего ареала H. serum сосуществовал со смилодоном, но в северных областях являлся единственным видом саблезубой кошки. Данный вид первоначально был описан под названием Dinobastis.
Несмотря на обширный ареал гомотерия и большое количество его окаменелостей, полные скелеты этого хищника находят относительно редко. Одним из самых известных местонахождений останков гомотерия является пещера Friesenhahn в Техасе, где было обнаружено более 30 скелетов гомотерия, вместе с сотнями скелетов детёнышей мамонтов и несколькими ужасными волками.
Ископаемых останков гомотериев в Северной Америке найдено меньше, чем останков его современника смилодона. Вероятно, что гомотерий вёл одиночный или, в крайнем случае, семейный образ жизни, и занимал другую экологическую нишу. Северная граница ареала гомотерия проходила выше, нежели у смилодона.
Предположительно, гомотерии охотились на молодых хоботных, носорогов и прочих крупных животных. Снижение численности гомотериев могло произойти с постепенным вымиранием этих гигантских травоядных.
|coauthors= (справка) Гомотерии (лат. Homotherium) — вымерший род саблезубых кошек, обитавших в Евразии, Африке и Северной Америке со среднего плиоцена (3—3,5 миллиона лет назад) до конца позднего плейстоцена (10 тысяч лет назад). Вымирание гомотериев началось с Африки, откуда эти кошки исчезли примерно 1,5 млн лет назад, в Евразии данный род вымер около 30 тысяч лет назад, и дольше всех просуществовал вид Homotherium serum в Северной Америке — до конца плейстоцена, около 10 тысяч лет назад.
По данным изучения митохондриальной ДНК саблезубых кошек из подсемейства Machairodontinae эволюционные пути родов Smilodon и Homotherium разошлись около 18 млн лет назад. Все американские и европейские позднеплейстоценовые (пост-виллафранкские) образцы гомотериев относились к одному виду Homotherium latidens. Одной из причин, приведших саблезубых кошек к вымиранию, было их низкое генетическое разнообразие.
似劍齒虎（学名：Homotherium），又名似劍虎或鋸齒虎，是一屬劍齒虎，生存於300-1萬年前的北美洲、歐亞大陸及非洲。牠們最初於150萬年前在非洲消失，並於3萬年前在歐亞大陸消失[1]，最後於1萬年前在北美洲滅絕。
似劍齒虎肩高達1.1米，約有獅子的大小。相對於一些劍齒虎亞科，如斯劍虎或巨頦虎，似劍齒虎的上犬齒較短，但卻是扁平及有鋸齒的。門齒及下犬齒是強力的刺及抓的組合。在現存的貓科中，只有虎有如此巨大的門齒，可以幫助提起獵物。牠們的臼齒則較弱，並不適合咬碎骨頭。牠的頭顱骨較劍齒虎的長，並有完好發育的矢狀崤。下頜骨下有向前的邊緣，可以保護半月彎的犬齒。牠的巨大犬齒有細小的圓齒，很適合大咬。
似劍齒虎的外觀像貓，但身體特徵卻在大型的貓科中算是不尋常。似劍齒虎的四肢比例像鬣狗。前肢較長，而後肢則呈蹲下的姿勢，且是部份蹠行的，故背部傾斜向下。後肢的特徵顯示牠們一般能夠跳躍。盆骨包括薦骨脊骨都像熊的，尾巴共有13節脊骨，只有長尾巴貓科的一半。
似劍齒虎的鼻孔很大及呈方形，很像獵豹的，估計是容許更快的吸入氧氣，幫助快速奔跑及冷卻腦部。獵豹腦部的視覺皮層很大及複雜，故相信似劍齒虎在日間的視覺很好，而非像一般貓科的夜間視覺。
似劍齒虎可能自短劍劍齒虎演化而來。在更新世時期，牠們在大部份歐亞大陸及北美洲地方出沒，到了更新世中期（約150萬年前），更擴展至非洲。似劍齒虎在歐亞大陸生存至約3萬年前[1]，而在北美洲則至1萬年前。
似劍齒虎有幾個物種在歐亞大陸發現，包括H. nestianus、H. sainzelli、鋸齒似劍齒虎、H. nihowanensis及最後似劍齒虎。牠們之間主要分別在於其犬齒及體型。不過體型大都是約有現今大型貓科的大小，故有可能牠們都只是屬於同一物種的雷笛鋸齒虎。
非洲有兩個物種，包括H. aethiopicum及H. hadarensis，但牠們很難與歐亞大陸的物種分辨。[2]牠們在非洲於約150萬年前消失。在北美洲於上新世出現了相似的物種晚鋸齒虎。在阿拉斯加及德克薩斯州的幾個位點都有發現似劍齒虎的遺骸。在北美洲南部似劍齒虎更與劍齒虎共同生活，而在北部則是牠們的天下。美洲似劍齒虎最初被命名為Dinobastis。
雖然在歐亞大陸、非洲及北美洲有大量的似劍齒虎遺骸被發現，但卻很少有完整的骨骼。其中一同最著名的似劍齒虎位點：德克薩斯州的福瑞森漢洞（Friesenhahn cave），共發現了30頭似劍齒虎，連同過百頭幼猛獁象及幾隻恐狼。
美國德克薩斯州的福瑞森漢洞（Friesenhahn cave），共發現了超過30頭似劍齒虎，並且有300-400頭幼哥倫比亞猛獁。[3]除了猛獁象以外，在洞裡只有其他很少的獵物物種，故似劍齒虎（或是恐狼）似乎不可能是將腐屍帶來洞中。牠們這種專獵殺某一類及年齡的動物，對於吃腐肉的生活模式是很不方便的。
對於似劍齒虎與長鼻目及犀牛遺骸在全球上的關連，尤其是與幼體，顯示牠們是選擇性地獵殺厚皮的動物，且有可能是成群獵食的。似劍齒虎的衰落可能是因大型草食性哺乳動物於更新世消失有關。在北美洲，似劍齒虎的化石較同期的劍齒虎為少，可能是因牠們居於高緯度及海拔有關，亦可能是因牠們適應了較寒冷的地區來獵食猛獁象。
大量的獵物亦顯示似劍齒虎可能是成群獵食的。短爪、纖幼的四肢及傾斜的背部都適合在開放的地方持久的奔跑。[4]
似劍齒虎（学名：Homotherium），又名似劍虎或鋸齒虎，是一屬劍齒虎，生存於300-1萬年前的北美洲、歐亞大陸及非洲。牠們最初於150萬年前在非洲消失，並於3萬年前在歐亞大陸消失，最後於1萬年前在北美洲滅絕。
시미타고양이(Scimitar cat, 학명: Homotherium)는 약 300백만 ~ 50만년 전 신생대에 북아메리카, 남아메리카, 유라시아 등 북반구 대부분과 아프리카에 서식했던 마카이로두스아과에 속하는 검치호랑이의 한 속이다. 체구는 사자 정도 크기로, 검치화에 따른 여러 특징들이 두개골에 나타난다. 전신골격은 전체적으로 다리가 길어 날렵하지만 앞다리가 뒷다리보다 길어서 하이에나처럼 등이 기울었다.[1]
아프리카의 시미타고양이는 약 150만년 전에, 유라시아에서는 약 3만년 전에 멸종당했다[2]. 최후의 시미타고양이는 10000년 전 북아메리카에 살았다.
