Guidance for identification
Choroš oříš (Polyporus umbellatus (Pers.) Fr. 1821) je vzácná houba z čeledi chorošovitých.[1] Roste především na kořenech a bázích kmenů listnatých stromů, z jejichž rozkládajícího se dřeva získává živiny. V České republice je považován za zranitelný druh.
Plodnice jsou tuhé, rozměrné, dorůstají až 100–500 milimetrů a dosahují nezřídka hmotnosti až 4 kg.[4][1] Skládají se z desítek až stovek menších klobouků spojených rozvětvenými třeni, které se směrem k bázi spojují do jednoho celku.[1]
Klobouk dosahuje průměru 15–40 milimetrů, je tenký, plochý až nálevkovitý a povrch má okrový až světle hnědý či šedohnědý s paprsčitě vláknitou až šupinkatou kresbou.[1]
Rourky jsou 1–2 milimetry dlouhé, výrazně sbíhají na třeň. Póry 1–3 na milimetr, sbíhající mohou být protažené až na 2 milimetry. Zbarvené jsou bíle až světle okrově.[1]
Třeň u báze dosahuje průměru až 50 milimetrů, vyrůstá z podzemního sklerocia a je zbarvený podobně jako póry.[1]
Dužnina má bělavé zbarvení, mírnou chuť a příjemnou vůni,[1] která bývá některými autory popisována jako slabě koprová nebo fenyklová.[5]
Výtrusy dosahují 7,5 - 10 × 3 - 4 μm,[1] jsou podlouhlé, skoro válcovité, na konci šikmo stažené, bezbarvé, hladké a obvykle uzavírají několik olejových kapek.[2]
Jde spíše o teplomilný druh rozšířený v pahorkatině na kyselých půdách. Pilát jej uvádí mezi typickými druhy kyselých doubrav a oligotrofních habrových doubrav (svaz Quercion robori-petraeae Br.–Bl. 37 a svaz Carpinion) s tím, že se vzácně může objevit i na teplých místech v horách.[6] Roste ze zanořeného či částečně zanořeného dřeva, jako jsou kořeny nebo paty kmenů. Preferuje dřevo dubů, objevuje se i na bucích a habrech[7], méně často na jiných listnáčích, velmi vzácně na jehličnanech.[1] Houba roste z podzemního sklerocia, na lokalitě vytrvává až desítky let.[1] Houba fruktifikuje především od června do srpna, méně v září, ojediněle i v říjnu.[7]
Roste v mírném pásu severní polokoule.[2] V roce 1962 byl choroš oříš Výborem pro mapování hub v Evropě zahrnut mezi 100 druhů hub, jejichž výskyt byl monitorován v celoevropském měřítku.[8] Na základě dat shromážděných v této akci bylo zjištěno, že nejníže položená lokalita na území tehdejšího Československa leží v nadmořské výšce zhruba 130 m n. m. a nejvýše položená zhruba v 750 metrech.[7] Většina tuzemských lokalit (podle Kotlaby 133 ze 149) leží ve stupni pahorkatiny.[7] V České republice byly publikovány nálezy z následujících chráněných území:
Byl zahrnutý v tzv. Pražském regulativu z roku 1909, seznamu hub, které bylo možné prodávat na území Prahy.[14] V roce 1937 byl zařazen mezi tzv. kodexové houby, tedy jedlé houby, které lze prodávat na trzích (na celém území Československa).[2] Spadal do kvalitativně nejnižší kategorie (kuchyňská využitelnost je omezená především z důvodu tuhé konzistence houby, některým osobám je nepříjemné výrazné aroma houby).[2] Od roku 1964 už jej bylo možné vykupovat pouze pro průmyslové zpracování.[15] Od roku 2003 již nepatří mezi tržní houby a jeho sběr ke kuchyňské spotřebě se nedoporučuje. Z plodnic choroše oříše byla izolována řada chemických látek s potenciálně léčivými účinky, jejichž testování se věnovala řada studií.[5] Některých výtažků využívají kosmetické firmy pro přípravky na podporu růst vlasů, nesprávné dávkování léčivé složky ovšem může mít opačné účinky.[5] Protože je možné choroš oříš pěstovat a tím zajistit objem suroviny potřebný pro průmyslové zpracování, je obsahovým látkám houby a jejich účinkům věnována značná pozornost.[5]
Choroš oříš je v České republice vzácný a z řady původních lokalit vymizel. Z tohoto důvodu byl podán návrh na vyřazení ze seznamu tržních hub,[15] tento návrh odráží legislativa z roku 2003, která již obchodování s tímto druhem nepovoluje. Byl zařazený do Červeného seznamu hub (makromycetů) České republiky jako zranitelný druh (VU).[9] Plodnice proto není vhodné sbírat ke kuchyňské spotřebě.[5] V Polsku, Maďarsku a Estonsku je zákonem chráněný, v Bulharsku, Rakousku a na Ukrajině je řazen k ohroženým druhům.[16]
Obrázky, zvuky či videa k tématu choroš oříš ve Wikimedia Commons
Choroš oříš (Polyporus umbellatus (Pers.) Fr. 1821) je vzácná houba z čeledi chorošovitých. Roste především na kořenech a bázích kmenů listnatých stromů, z jejichž rozkládajícího se dřeva získává živiny. V České republice je považován za zranitelný druh.
Der Eichhase oder Ästige Büschel-Porling (Polyporus umbellatus, Syn.: Cladomeris umbellata, Dendropolyporus umbellatus, Polypilus umbellatus)[1] ist eine Pilzart aus der Familie der Stielporlingsverwandten.
Der Eichhase bildet büschelige, aus zahlreichen gestielten runden Einzelhüten bestehende Fruchtkörper. Diese können Durchmesser von 20 bis 40, manchmal auch 50 Zentimetern erreichen und mehrere Kilogramm wiegen. Die einzelnen Stiele laufen in einem gemeinsamen Strunk zusammen. Dieser entspringt einem schwarz-braunen, glatt berindeten, etwas verästelten Sklerotium[2], das sich dicht unter der Erdoberfläche befindet.
Die einzelnen Hüte sind blass gelb bis graubraun gefärbt und werden zwischen einem und vier Zentimeter breit. Sie besitzen eine faserige Oberfläche und sind in der Mitte meist vertieft. Der Rand ist wellig verbogen und relativ dünn. Auf der Unterseite der Hüte befindet sich eine weißliche Porenschicht (Hymenophor), die weit am Stiel herablaufen kann. Die Poren sind rundlich und die Röhren ein bis zwei Millimeter lang.
Das Fruchtfleisch ist ebenfalls weißlich, faserig und brüchig. Es riecht jung angenehm mehlartig, im Alter besitzt es jedoch einen unangenehmen Geruch. Das Sklerotium ist unregelmäßig knollig verzweigt und besitzt eine runzelige Oberfläche. Es besteht aus einer dünnen braunschwarzen Rinde und einem zähen, korkigen Inneren. Das Sklerotium umwächst meist dünne, noch lebende Baumwurzeln.
Die Fruchtkörper sind weichfleischig und nicht langlebig, besonders bei regnerischem Wetter verderben sie schnell und brechen zusammen; das Sklerotium bleibt allerdings weiter bestehen. Das Sporenpulver ist weißlich gefärbt.
Der Eichhase besitzt eine Ähnlichkeit mit dem Klapperschwamm. Dieser besitzt jedoch stets seitlich gestielte Hüte.
Der Eichhase ist ein wärmeliebender Pilz, der kalziumreiche Böden bevorzugt. So ist er in Buchen- sowie in gemischten Laub- und Mischwäldern mit Buchen und Eichen auf basen- und kalkhaltigem Untergrund zu finden. Die Böden können aus Muschel-, Malm-, Moränenkalk, Kalksand oder Kalkmergel bestehen; auch auf basenhaltigem Silikat, wie beispielsweise Feldspat, kann er vorkommen. Gemieden werden basenarme, magere Sand- und Lehmböden.
Die Fruchtkörper erscheinen zwischen Juli und September, können aber nach ergiebigen Regenfällen bei warmem Wetter bereits Ende Mai erscheinen. Einzelne Exemplare können bis in den November überdauern.
Der Eichhase lebt als Parasit oder Saprobiont am Grund lebender oder toter Bäume beziehungsweise Stümpfe oder in der Nähe davon. Die Fruchtkörper treten einzeln oder gesellig mit bis zu sechs Exemplaren auf. Auch nach dem Abholzen der Wirtsbäume soll der Pilz noch bis zu 30 Jahre an den bestehen bleibenden Stümpfen (zum Beispiel im nachfolgenden Fichtenbestand) überleben können. Möglich ist auch ein Wirtswechsel zur Fichte, die für Nordamerika und Europa manchmal als Substrat angegeben wird.
Es wird von einer Symbiose zwischen dem Eichhasen und dem Hallimasch (Armillaria mellea s. l.) berichtet.[2] Offenbar kann der Eichhase ohne das Myzel des Hallimaschs in der Natur keine Sklerotien ausbilden.[2][3][4] Als mit dem Eichhasen assoziierte Hallimascharten wurden unter anderem Armillaria gallica und Armillaria cepistipes genetisch bestätigt.[4] Um in Kultur Sklerotiumbildung zu erreichen, wird daher der Eichhase entweder gemeinsam mit Myzel des Hallimaschs angezüchtet[2] oder zumindest werden dem Nährmedium Hallimaschauszüge beigegeben.[5]
Der Eichhase findet in der Holarktis eine temperate Verbreitung, wo er in den Eichen- und Buchenbeständen Sommergrüner Laubwälder zu finden ist. Der Pilz ist in Nordamerika und in Asien im Kaukasus, West- und Ostsibirien und in Pakistan anzutreffen. In Europa ist er vor allem im zentralen und teilweise im östlichen Teil des Kontinents verbreitet; nach Norden reicht das Gebiet bis ins südliche Fennoskandinavien. In Deutschland kommt der Pilz zerstreut von der Küste bis ins Alpenvorland vor.
Die Sklerotien des Eichhasen werden in China seit über 2000 Jahren als Diuretikum genutzt.[2] Die Fruchtkörper enthalten zudem Polysaccharide, die tumorhemmende Wirkungen aufweisen und die Reproduktionsrate des Hepatitis B-Virus im Menschen senken.[2]
Der Eichhase oder Ästige Büschel-Porling (Polyporus umbellatus, Syn.: Cladomeris umbellata, Dendropolyporus umbellatus, Polypilus umbellatus) ist eine Pilzart aus der Familie der Stielporlingsverwandten.
Polyporus umbellatus is an edible species of mushroom, found growing on roots of old beeches or oak (e.g.[1]). It is also called lumpy bracket and umbrella polypore.
The fruit body is composed of numerous (sometimes several hundred) caps. They are 1–4 cm in diameter, deeply umbilicate, light brown, and form the extremities of a strong, many branched stalk. The compound fungus can be up to 40 cm in diameter. The pores are narrow and white. The stalk is whitish grey, and originates from a strong, tuber-like nodule that is underground. The flesh is white, rather soft when young, although hardens with age.
Choice edible.[2]
Polyporus umbellatus may contain bioactive compounds with immunostimulating, anticancer, anti-inflammatory, and hepatoprotective properties.[3][4][5][6][7][8][9][10]
Polyporus umbellatus is an edible species of mushroom, found growing on roots of old beeches or oak (e.g.). It is also called lumpy bracket and umbrella polypore.
Umbela poliporo aŭ umbela fungo (Polyporus umbellatus) estas fungospecio el la poliporacoj (Polyporaceae). Ĉe la fungo kreskas el komuna trunko multaj branĉoj kun ĉapeloj, kiuj formas umbrelon. La grizaj fungoĉapeloj estas rondaj kun milde onda rando, brunaj skvamoj. Ĝi povas formi globon kun diametro de 30–50 cm.
Ĝi kreskas somere en humidaj arbaroj sur formortinta ligno, radikoj de fagoj, karpenoj, kverkoj. Al ĝi similas la arbusta fungo, kiu havas langosimilajn ĉapelojn.
Ĝi estas malofta specio, protektata ekde septembro de 2005 en Hungario.
Polyporus umbellatus
Polyporus umbellatus, le polypore en ombelle, ou Tripe du chêne, ou poule des bois (confusion possible avec le polypore en touffe) est une espèce de champignons basidiomycètes lignicoles de la famille des Polyporacées.
Cette espèce a eu plusieurs synonymes (dont Boletus umbellatus, Boletus ramossissimus, Grifola umbellata).
Ce polypore pousse sur le sol, le corps fructifère émergeant d'un sclérote associé principalement aux racines des chênes. Il se développe en été et au début de l'automne, dans les bois de feuillus. Comme beaucoup de polypores, il est un parasite redoutable pour les vieux arbres.
Le champignon forme une masse qui peut atteindre 50 cm, formée de ramifications nombreuses qui portent à leur extrémité de petites ombelles au chapeau légèrement en entonnoir, ondulé, à surface pruineuse, fibrilleuse gris-bistré, devenant fauve-ochracé en vieillissant.
La chair est blanche, à odeur agréable lorsque le champignon est jeune.
Parmi les polypores consommés en Europe, c'est certainement l'un des plus spectaculaires. Becker (1977)[1] fait état de carpophores pesant 29 kilogrammes et Ramsbottom (1923, p. 127[2]) signale que Bommer a décrit un exemplaire dont le sclérote occupait 1 m2. Celui-ci a d'ailleurs été nommé Sclerotium giganteum par Rostrup en 1889 : il a l'aspect d'un gros tubercule noduleux, revêtu d'un mince cortex brun-noir. L'intérieur est jaune pâle à la coupe et contient souvent des racines occluses vivantes de l'arbre parasité, généralement un chêne, d'où le nom français Tripe de chêne[3].
C'est un champignon rare bon comestible consommé jeune et recherché dans certaines régions. Seule la partie aérienne du champignon est consommée. Weber, 1964, p. 255) la signale sur les marchés de Genève et environs et Peltier ( in litt.) dit l'avoir vue en vente sur un marché de Luxembourg de juin à août[4].
Polyporus umbellatus
Polyporus umbellatus, le polypore en ombelle, ou Tripe du chêne, ou poule des bois (confusion possible avec le polypore en touffe) est une espèce de champignons basidiomycètes lignicoles de la famille des Polyporacées.
Binomas Polyporus umbellatusŠakotoji skylėtbudė (lot. Polyporus umbellatus, angl. Umbrella polypore, rus. Трутовик зонтичный) – kempininių (Polyporaceae) šeimos skylėtbudžių (Polyporus) genties valgomų grybų rūšis. Plačiai paplitusi rūšis, bet reta visame šiauriniame pusrutulyje.
Šakotoji skylėtbudė – parazitinis grybas, sukeliantis baltąjį medienos puvinį. Vaisiakūniai vienmečiai, trumpaamžiai, išauga vasarą ir rudenį. Jie būna dideli, iki 50 cm skersmens, sudaryti iš daugybės šakotų, gerai išsivysčiusių baltų kotų (kartais siekiančių šimtus vienetų). Kiekvieno jų gale yra nedidelės skėtiškos kepurėlės – 1–4 cm dydžio, kiek įdubusios, šviesiai rudos. Trama pražioje būna balta ir minkšta, vėliau sukietėja. Vaisiakūniai dirvožemyje suformuoja grybo gyvybingumą užtikrinančius skleročius – kietos grybienos rutuliškus gniužulus.
Panaši į šią skylėtbudę yra kuokštinė grifolė (Grifola frondosa), tik ji skiriasi atsišakojančiomis nuo bendro koto plokščiomis kepurėlėmis.
Šakotajai skylėtbudei tinka ąžuolo kaimynystė, įsikuria ir ant jų šaknų, kartais sutinkama ir šalia kitų medžių – juodalksnių, beržų.
1992 m. šakotoji skylėtbudė įrašyta į Lietuvos raudonąją knygą.[1]
Lietuvoje randama šiaurinėje ir centrinėje dalyse. Žinoma 14 radaviečių.[2] Gausiau aptinkama Žagarės, Didmiškio, Daunoravos miškuose (Joniškio rajone).
Šakotoji skylėtbudė (lot. Polyporus umbellatus, angl. Umbrella polypore, rus. Трутовик зонтичный) – kempininių (Polyporaceae) šeimos skylėtbudžių (Polyporus) genties valgomų grybų rūšis. Plačiai paplitusi rūšis, bet reta visame šiauriniame pusrutulyje.
Cost capìtol a l'é mach në sbòss. Da finì.
A chërs al pé ëd latifeuje vive.
A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
As peul nen mangesse.
Polyporus umbellatus (Pers.) Fr.
Cost capìtol a l'é mach në sbòss. Da finì.
AmbientA chërs al pé ëd latifeuje vive.
Comestibilità A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
As peul nen mangesse.
Żagiew wielogłowa (Polyporus umbellatus (Pers.) Fr.) – gatunek grzybów należący do rodziny żagwiowatych (Polyporaceae)[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Polyporus, Polyporaceae, Polyporales, Incertae sedis, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].
Po raz pierwszy takson ten zdiagnozował w 1801 r. Persoon nadając mu nazwę Boletus umbellatus. Obecną, uznaną przez Index Fungorum nazwę nadał mu w 1821 r. Elias Fries, przenosząc go do rodzaju Polyporus[1].
Nazwę polską zaproponował Władysław Wojewoda w 1999 r. W polskim piśmiennictwie mykologicznym gatunek ten ma też inne nazwy: huba okółkowa, żagiew okółkowa, wielogłówka okółkowa[3].
Ze wspólnego trzonu wyrastają rozgałęzione zbiorowiska licznych gęstych owocników, kształtem przypominające nieregularne, kuliste formy o średnicy 10 – 50 cm[4]
Średnicy 2–4 cm, nieregularny, z włókniście zamszową i łuskowato popękaną powierzchnią. Łuski ochrowo-brązowe do siwo-brązowych[4].
1–1,5 mm długości, słomkowożółte, daleko zbiegające na trzon[4].
Białawy, czasem kremowy, nieregularnie przyłączony do sąsiednich trzonów, wyrastający z rozgałęzionej miąższowej podstawy – skleroty, pobierającej składniki odżywcze z podłoża[4].
Białawy, mięsisty; zapach przyjemny, przypomina koper; smak przyjemny, z cierpkim posmakiem[4].
Biały. Zarodniki cylindryczne, gładkie, bezbarwne, 7–10 × 3–4 µm[4].
W Polsce gatunek rzadki. Znajduje się na Czerwonej liście roślin i grzybów Polski. Ma status V – gatunek narażony, który zapewne w najbliższej przyszłości przesunie się do kategorii wymierających, jeśli nadal będą działać czynniki zagrożenia[5]. Znajduje się na listach gatunków zagrożonych także w Austrii, Belgii, Niemczech, Danii, Estonii, Litwie, Norwegii, Holandii, Szwecji, Finlandii,[3]. Od 2014 r. w Polsce jest objęty ochroną częściową grzybów[6]. Dawniej podlegał ochronie ścisłej.
Pojawia się od lata do jesieni na korzeniach żywych drzew liściastych i przy pniach. W tym samym miejscu owocuje przez wiele lat[4]. Stwierdzono występowanie na klonach, bukach i dębach. Owocniki pojawiają się od sierpnia do października[3].
Grzyb jadalny, nadaje się na zupę grzybową. Popularny zwłaszcza we wschodniej Słowacji[4].
Jadalna żagwica listkowata (Grifola frondosa), ta jednak nie wytwarza kapelusików, lecz spore małżowate owocniki z bocznym trzonem[4].
Żagiew wielogłowa (Polyporus umbellatus (Pers.) Fr.) – gatunek grzybów należący do rodziny żagwiowatych (Polyporaceae).
Polyporus umbellatus (Christian Hendrik Persoon, 1801 ex Elias Magnus Fries, 1821), [1] denumit în popor bureți iepurești,[2] iepurași sau prepelecuț,[3] este o specie saprofită de ciuperci comestibile din încrengătura Basidiomycota în familia Polyporaceae și de genul Polyporus. Ea se poate găsi în România, Basarabia și Bucovina de Nord, dezvoltându-se în grupuri de multe exemplare, pornite dintr-un trunchi comun, mai ales pe cioturi de stejar și fag (mai rar) precum în apropierea pomilor, nu prea des, dar revenind anual acolo unde se dezvoltă. Apare din (iunie) iulie până în noiembrie.[4][5]
Specia se dezvoltă dintr-un sclerot subteran, asemănător unei trufe, cu scoarță neagră și tramă albă de 10-15 cm lungime într-un singur trunchi, din care se formează o multitudine de ciupercuțe rotunjoare cu aspect general umbeliform ramificat. Corpul fructifer poate atinge până la 20-40 (50) cm în diametru cu o greutate de 2-10 kilograme.
Descrierea unei ciuperci solitare:
P. umbellatus, scleroți
P. umbellatus, secțiune longitudinală
P. umbellatus tânăr
P. umbellatus maturi și bătrâni
Datorită aspectului său buretele poate fi confundat numai cu puține alte specii neotrăvitoare cum sunt: Bjerkandera adusta (necomestibil),[6] Grifola frondosa (comestibil),[7] Grifola intybacea sin. Polyporus intybaceus (comestibil)[8] sau Meripilus giganteus (necomestibil).[9]
Bjerkandera adusta
Grifola frondosa
Grifola intybacea sin.Polyporus intibacesus
Meripilus giganteus
Bureții iepurești sunt de consumat numai în stadiu tânăr, pentru că cu bătrânețea devin fibroși cu gust neplăcut și amar. Ei pot fi preparați ca Pleurotus ostreatus (păstrăvul de fag), fiind însă mai aromatici, de asemenea în combinare cu șuncă afumată și cognac, asemănător foalelor vacii (Grifola frondosa).[10]
În tradiția chineză (numite: Zhu ling, Hei zhu ling sau Zhu ling jun) și japoneză (numite: Chorei), sclerotul acestui soi este considerat folositor sănătății. Dar majoritatea comercianților vând preparate făcute din ciuperca nonsubterană, având astfel nici un fel de folos.[11]
Materiale media legate de Bureți iepurești la Wikimedia Commons
Polyporus umbellatus (Christian Hendrik Persoon, 1801 ex Elias Magnus Fries, 1821), denumit în popor bureți iepurești, iepurași sau prepelecuț, este o specie saprofită de ciuperci comestibile din încrengătura Basidiomycota în familia Polyporaceae și de genul Polyporus. Ea se poate găsi în România, Basarabia și Bucovina de Nord, dezvoltându-se în grupuri de multe exemplare, pornite dintr-un trunchi comun, mai ales pe cioturi de stejar și fag (mai rar) precum în apropierea pomilor, nu prea des, dar revenind anual acolo unde se dezvoltă. Apare din (iunie) iulie până în noiembrie.
Місцева назва — гриб баран.
Плодові тіла до 50 см у діаметрі, деревоподібно розгалужені з численними (до 100) відгалуженнями, з невеликими шапками на кінцях, з бульбоподібною основою. Шапки 1,5-4 см у діаметрі, округлі, опуклі, згодом увігнуті, рідко лійкоподібні, з рівним або хвилястим краєм; палеві, світло-вохряні, зрідка дрібно лускаті. Гіменофор трубчастий, білий, низько спускається по ніжці. Спори безбарвні, циліндрично овальні або веретеноподібні, 7-10 Х 2,5-4 мкм. М'якуш білий, м'ясистий, з приємним запахом.
Плодові тіла виникають у серпні — жовтні
Європа, Азія, Північна Америка. Росте у листяних лісах, біля основи стовбурів і пеньків листяних дерев (переважно дуба), на коріннях яких розвивається як паразит.
Добрий їстівний гриб. Використовують свіжим.
Рідкісний гриб. Зустрічається на Поліссі та в Прикарпатті. Включений до Червоної книги України (2009), Червоної книги Білорусі 2-го видання (1993). Охороняється в Україні, Литві та Польщі.
Polyporus umbellatus là một loài nấm hiếm, không ăn được mọc trên cây beech hoặc cây sồi.
Quả thể gồm nhiều (đôi khi hàng trăm) tai nấm. Đường kính 1–4 cm, hình rốn sâu, nâu sáng. Đường kính tổ hợp nấm có thể lên đến 40 cm.
Polyporus umbellatus có chứa các hợp chất có tính chất mô phỏng miễn dịch, chống ung thư, kháng viêm và bảo vệ gan.[1][2][3][4][5][6][7][8]
Bài viết liên quan đến Lớp Nấm tán này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Polyporus umbellatus là một loài nấm hiếm, không ăn được mọc trên cây beech hoặc cây sồi.
Трутови́к зо́нтичный (лат. Polýporus umbellátus) — съедобный гриб-трутовик из рода Polyporus семейства Polyporaceae.
Мелкие светло-серые или серые многочисленные шляпки округлой формы, расположены наподобие черепицы. Трубочки угловатые, белого или светло-жёлтого цвета, диаметром 1—3 мм. Основания ножек часто соединены. Основание — с псевдосклероциями, откуда развиваются отдельные плодовые тела. Мякоть плотная, белого или кремового цвета. Споровый порошок белый.[2]
Красная книга РоссииГриб в разрезе
Другие трутовики.
Трутови́к зо́нтичный (лат. Polýporus umbellátus) — съедобный гриб-трутовик из рода Polyporus семейства Polyporaceae.
Boletus ramosissimus Scop., 1772 Boletus ramosus Vahl, 1797 Boletus umbellatus Pers., 1801 Cerioporus umbellatus (Pers.) Quél., 1888 Cladodendron umbellatum (Pers.) Lázaro Ibiza, 1916 Cladomeris umbellata (Pers.) Quél., 1886 Dendropolyporus umbellatus (Pers.) Jülich, 1982 Fungus ramosissimus (Scop.) Paulet, 1793 Grifola ramosissima (Scop.) Murrill, 1904 Grifola umbellata (Pers.) Pilát, 1934 Merisma umbellatum (Pers.) Gillet, 1878 Pocillaria umbellata (Pers.) Kuntze, 1891 Polypilus ramosissimus (Scop.) Bondartsev & Singer, 1941 Polypilus umbellatus (Pers.) P. Karst., 1882 Polyporus chuling Shirai, 1905 Polyporus ramosissimus (Scop.) J. Schröt., 1889豬苓（Polyporus umbellatus），亦称野猪粪，或稱地烏桃、豬茯苓、豬靈芝、猳豬矢、豕槖等。生于长有蜜环菌的阔叶树的根部。
地下有多年生菌核，如薯蓣块状，表面棕黑色至灰黑色，子实体生菌核上。菌柄多回分枝形成一丛伞状菌盖，菌蓋棕黑或深褐色、被覆深色細鱗。切面白或淡黃色。
夏季於樺、柞、楓樹上羣生，主产于中国山西、陕西、四川、云南、贵州、湖北等地。
猪苓子體幼嫩時可食用，味鮮美。地下菌核黑色，為中藥所用部位。[1][2]
功能利水渗湿，主治小便不利、淋沥热痛、水肿等症。與茯苓相比利尿作用更強，但無補益功效。
豬苓（Polyporus umbellatus），亦称野猪粪，或稱地烏桃、豬茯苓、豬靈芝、猳豬矢、豕槖等。生于长有蜜环菌的阔叶树的根部。
地下有多年生菌核，如薯蓣块状，表面棕黑色至灰黑色，子实体生菌核上。菌柄多回分枝形成一丛伞状菌盖，菌蓋棕黑或深褐色、被覆深色細鱗。切面白或淡黃色。
チョレイマイタケ(猪苓舞茸、学名:Polyporus umbellatus)とは担子菌門サルノコシカケ科のきのこの一種。
ブナ林、ミズナラ林或いはこれらの伐採跡地の地下10cm程の所に宿主の根に沿って固い菌核を形成し、ここから、あるいは宿主から直接マイタケ型の子実体を生じる。この菌核は猪苓（ちょれい）と呼ばれ日本薬局方に収録されている生薬である。
猪苓は、消炎、解熱、止褐、利尿薬、抗がん剤として用い、有効成分は明らかになっていないが、最近は抗腫瘍効果があるとする研究も公表されている。また、猪苓湯（ちょれいとう）、五苓散（ごれいさん）、柴苓湯（さいれいとう）などの漢方方剤に配合される。
チョレイマイタケ(猪苓舞茸、学名:Polyporus umbellatus)とは担子菌門サルノコシカケ科のきのこの一種。
ブナ林、ミズナラ林或いはこれらの伐採跡地の地下10cm程の所に宿主の根に沿って固い菌核を形成し、ここから、あるいは宿主から直接マイタケ型の子実体を生じる。この菌核は猪苓（ちょれい）と呼ばれ日本薬局方に収録されている生薬である。
猪苓は、消炎、解熱、止褐、利尿薬、抗がん剤として用い、有効成分は明らかになっていないが、最近は抗腫瘍効果があるとする研究も公表されている。また、猪苓湯（ちょれいとう）、五苓散（ごれいさん）、柴苓湯（さいれいとう）などの漢方方剤に配合される。
_white_spores_and_causes_white_rot,_on_a_dead_Beech_at_Italiaanseweg_Doorwerth_end_December_-_panoramio.jpg)
,_white_spores_and_causes_whiterot,_at_Angerenstein_Arnhem._Mostly_they_are_dark_-_panoramio.jpg)
_(6459644547).jpg)
_(2).jpg)
