nomes no trilho de navegação
Geranium sylvaticum, ye una especie botánica perteneciente a la familia de les geraniacees.
Ye una planta nativa d'Europa y abondo común en Escandinavia onde s'atopa comúnmente nos montes de norte a sur al traviés de Suecia. Crecen nes zones de monte y de cutiu crez nos praos y montes d'abeduriues.[1]
Ye una yerba, abondo grande (30 cm a 60 cm d'altu). Les flores son de color púrpura con cinco pétalos, que lleguen a midir de 2 a 3 cm de diámetru. Les fueyes son lobulaes, pero non tantu como los de Geranium maderense, cola que puede ser fácilmente confundíu.
Ye la flor del condáu de Sheffield nel Reinu Xuníu.
Les flores de G. sylvaticum producen un tinte d'un color azul-gris que s'utilizaba na antigua Europa pa la coloración de los mantos de guerra, na creencia de qu'ufiertaben proteición nel campu de batalla. Por esta razón, G. sylvaticum llamábase la gracia d'Odín.[2]
Geranium sylvaticum describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 2: 681. 1753.[3]
Geranium: nome xenéricu que remanez del griegu: geranion, que significa "grulla", aludiendo a l'apariencia del frutu, que recuerda al picu d'esta ave.[4]
sylvaticum: epítetu llatín que significa "que crez nos montes, xavaz".[5]
endressii var. glandulosum Sennen
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Geranium sylvaticum, ye una especie botánica perteneciente a la familia de les geraniacees.
Meşəlik ətirşahı (lat. Geranium sylvaticum) — ətirşah cinsinə aid bitki növü.[1]
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Planhigyn blodeuol collddail yw Pig-yr-aran y coed sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Geraniaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Geranium sylvaticum a'r enw Saesneg yw Wood crane's-bill.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Pig yr Aran y Goedwig, Pig Garan y Goedwig, Pig yr Aran y Coed, Pig yr Aran y Weirglodd.
Tyf mewn ardaloedd ble ceir hinsawdd tymherus neu gynnes. Ceir dail rheolaidd a chymesur a pheillir y blodyn gan bryfaid.
Planhigyn blodeuol collddail yw Pig-yr-aran y coed sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Geraniaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Geranium sylvaticum a'r enw Saesneg yw Wood crane's-bill. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Pig yr Aran y Goedwig, Pig Garan y Goedwig, Pig yr Aran y Coed, Pig yr Aran y Weirglodd.
Tyf mewn ardaloedd ble ceir hinsawdd tymherus neu gynnes. Ceir dail rheolaidd a chymesur a pheillir y blodyn gan bryfaid.
Kakost lesní (Geranium sylvaticum) je středně vysoká, mrazuvzdorná, vytrvalá rostlina s červenofialovými květy, druh z rodu kakost. Tento eurosibiřský druh je rozšířen od Pyrenejského poloostrova přes celou Evropu až po povodí Jeniseje na Sibiři. Severním směrem se vyskytuje až po sever Skandinávie. Druhotně byl rozšířen do Severní Ameriky, kde se mj. vyskytuje i na jihu Grónska.
V české přírodě roste především ve vyšších polohách, hlavně na severní polovině republiky, v Krkonoších, Krušných horách, Jizerských horách, Nízkém Jeseníku, Hrubém Jeseníku, Beskydech i v Českém středohoří. Několik izolovaných arel se nachází i na Šumavě a v Bílých Karpatech.
Vlhkomilná a konkurenčně zdatná rostlina se vyskytuje nejčastěji na horských a podhorských loukách, na lesních okrajích a pasekách, v křovinách, karech a vzácněji i v údolích podél vodních toků. Nejlépe se ji daří ve vlhkých, humózních a na živiny bohatých půdách nacházejících se v polostinných stanovištích. Přímo v lesích, navzdory svému druhovému jménu „lesní“, neroste.
Rostliny se na stanovišti rozšiřují rozrůstáním oddenků a na větší vzdálenosti (až 3 m) semeny vystřelovaným ze zobanitých plodů.
Vytrvalá bylina s 30 až 60 cm vysokou lodyhou vyrůstající z tlustého svislého nebo šikmého oddenku. Lodyha je přímá, hranatá, rozvětvená a porostlá jednoduchými i žláznatými chlupy. Spodní listy s až 30 cm dlouhými řapíky mají čepele okrouhle ledvinovitého tvaru, dlanitě dělené do pěti až sedmi úkrojků které jsou obvejčité, trojlaločné a po obvodě nestejně zubaté. Řapíky se směrem vzhůru zkracují a nejvrchnější listy jsou téměř přisedlé a dělené jen do tři úkrojků. Palisty červenohnědé barvy jsou úzce kopinaté.
Květy jsou pětičetné, oboupohlavné a vyrůstají na dlouhých, stále vzpřímených stopkách; spolu vytvářejí dvoukvěté vidlany se čtyřmi kopinatými listeny. Zelené kališní lístky jsou asi 8 mm dlouhé, eliptického tvaru, krátce chlupaté, po okraji blanité, mají tři až pět žilek a střední žebro čnící asi 2 mm dlouhou špicí. Korunné lístky jsou obvejčité s krátkým nehtíkem, na vrcholu okrouhlé nebo vykrojené, až 20 mm dlouhé a 10 mm široké; nejčastěji jsou zbarveny červenofialově s tmavšími žilkami, vzácněji bývají růžové a výjimečně bílé. Nitky deseti tyčinek rostoucích ve dvou kruzích jsou vespod kopinaté a chlupaté. Vnitřní tyčinky mají u báze žlázky s nektarem. Pětidílný semeník nese zakřivenou čnělku s rozštěpenou bliznou.
Květy rozkvétající v červnu a červenci jsou opylovány hmyzem. Dozralé zobanité plody se rozpadají v pět semen vystřelovaných do okolí. Ploidie druhu 2n = 28.
V minulosti bylo z jeho květů získáváno modré barvivo. V současnosti se v zahradnictví používají vyšlechtěné kultivary kakostu lesního jako nenáročné okrasné rostliny vhodné na polostinná stanoviště. Vysazují se obvykle na větší záhony, kde v souvislých porostech vypadají velmi pěkně. Po odkvětu se mohou pokosit, pak rychle obrazí a zhoustnou. Kultivary lze pro zachování vlastností množit dělením nebo kořenovými řízky, původní druhy se množí semeny.[1][2][3][4]
Statná rostlina
Květenství
Květ
List
Obrázky, zvuky či videa k tématu kakost lesní ve Wikimedia Commons
Kakost lesní (Geranium sylvaticum) je středně vysoká, mrazuvzdorná, vytrvalá rostlina s červenofialovými květy, druh z rodu kakost. Tento eurosibiřský druh je rozšířen od Pyrenejského poloostrova přes celou Evropu až po povodí Jeniseje na Sibiři. Severním směrem se vyskytuje až po sever Skandinávie. Druhotně byl rozšířen do Severní Ameriky, kde se mj. vyskytuje i na jihu Grónska.
V české přírodě roste především ve vyšších polohách, hlavně na severní polovině republiky, v Krkonoších, Krušných horách, Jizerských horách, Nízkém Jeseníku, Hrubém Jeseníku, Beskydech i v Českém středohoří. Několik izolovaných arel se nachází i na Šumavě a v Bílých Karpatech.
Skovstorkenæb (Geranium sylvaticum), ofte skrevet skov-storkenæb, er en 30-50 cm høj urt, der vokser i skov og krat.
Skovstorkenæb er en flerårig urt med en opstigende til opret vækst. Stænglerne er runde i tværsnit og kirtelhårede for oven. Bladene er spredtstillede, og de er runde og med dybt håndsnitdelte afsnit. Hver af afsnittene er ellitpisk og randen er groft tandet. Oversiden er lysegrøn og undersiden er behåret og lidt lysere.
Blomstringen sker i juni-juli. Blomsterne er 5-tallige, og de sidder i løse, endestillede stande, og kronbladene er rødviolette. Frugterne er spaltefrugter, der åbnes med fem klapper nedefra.
Rodnettet består af en kort, krybende jodstængel, som bærer de overjordiske dele og de trævlede rødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,50 x 0,40 m (50 x 40 cm/år).
Arten er udbredt i hele Europa, Lilleasien, Kaukasus og på bjergene i Irak og Iran. Arten hører hjemme i plantesamfundet Alno-Padion, der findes på muldrige, vedvarende fugtige steder. I Danmark findes den hist og her i skove og krat i hele landet, borstset fra Nordvestjylland.
I Holmegårds Mose findes den sammen med bl.a. angelik, ask, alm. mjødurt, sværtevæld, dunbirk, elfenbenspadderok, engkarse, engnellikerod, hvidpil, kæmpestar, lundfredløs, rødel, skovstar, stor nælde og storbladet elm.[1]
Skovstorkenæb (Geranium sylvaticum), ofte skrevet skov-storkenæb, er en 30-50 cm høj urt, der vokser i skov og krat.
Der Wald-Storchschnabel (Geranium sylvaticum) gehört zur Gattung der Storchschnäbel (Geranium) aus der Familie der Storchschnabelgewächse (Geraniaceae).
Der Wald-Storchschnabel ist eine ausdauernde krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 30 bis 70 Zentimetern. Die Laubblätter sind kräftig grün und fiederspaltig gelappt. Sie blüht von Mai bis Juni mit 22 bis 30 Millimeter großen dunkel bläulich- bis rötlichpurpurnen Blüten, die eine weiße Mitte haben. Die oberen Stängelteile, die Blüten und die Kelchblätter sind mit Drüsenhaaren besetzt. Je nördlicher man diese Pflanzenart in Nordosteuropa antrifft, desto häufiger findet man auch Formen mit rosafarbenen oder weißen Blüten. Die Frucht hat die typische storchschnabelartige Gestalt.
Die Art hat die Chromosomenzahl 2n = 28[1].
Das Verbreitungsgebiet erstreckt sich über Europa bis Westsibirien.[2] Der Wald-Storchschnabel ist in präalpinen sowie in küstennahen nordischen Bereichen heimisch. Er wächst bevorzugt in montanen bis subalpinen Wiesen und Hochstaudenfluren, Wald- und Gebüschsäumen aber auch bei Hecken, in Wiesen, an Ufern und Felsstandorten. In den Allgäuer Alpen steigt er im Gipfelbereich des Rauheck in Bayern bis zu 2300 m Meereshöhe auf[3].
Er ist in Mitteleuropa eine schwache Charakterart der Klasse der subalpinen Hochstaudenfluren (Betulo-Adenostyletea); kommt aber auch in Gesellschaften der Verbände Goldhaferwiese (Polygono-Trisetion) als Trennart, Gierschgesellschaften (Aegopodion), Mesotherme Saumgesellschaften (Trifolion medii) oder Hartholz-Auenwäldern (Alno-Ulmion), dort in der Assoziation Grauerlen-Auewald (Alnetum incanae) vor.[1][4] Er ist eine Begleitart der Assoziation Hasen-Laserkraut-Saum (Bupleuro longifolii-Laserpitetum latifolii) im Verband der xerothermen Saumgesellschaften (Geranion sanguinei). Diese montane Saumgesellschaft erstreckt sich in Hochlagen von der Schwäbischen Alb bis zum Steigerwald. Neben den namensgebenden Charakterarten Breitblättriges Laserkraut und Langblättriges Hasenohr bestimmen Wald-Witwenblume, Berg-Distel, Blaugrüne Segge, Hasenlattich, Große Bibernelle und Ochsenauge das Bild der Assoziation.[5]
Der Wald-Storchschnabel ist seit 1623 in Kultur. Er wird zerstreut in Naturgärten und Staudenrabatten angepflanzt und gedeiht in sonnigen bis halbschattigen Lagen. Die Vermehrung erfolgt durch Aussaat und Teilung. Es gibt mehrere Sorten wie z. B. Album, die sich durch weiße Blüten auszeichnet. Eine weitere Sorte Meran besitzt dunkelblaue Blüten.[6]
Der Wald-Storchschnabel (Geranium sylvaticum) gehört zur Gattung der Storchschnäbel (Geranium) aus der Familie der Storchschnabelgewächse (Geraniaceae).
Boaresgállarássi dahjege alitrássi (Geranium sylvaticum) gullá gállarásiid čerdii ja lea pelargonia fuolki.
Geranium sylvaticum (keeng’s huid) is a speshies o hardy flowerin herbaceous perennial plant in the genus Geranium, Geraniaceae faimily.[1] It grows tae 24 inches, producin flouers rangin frae mauve tae sky blue, dependin on sile conditions.[2]
Geranium sylvaticum (keeng’s huid) is a speshies o hardy flowerin herbaceous perennial plant in the genus Geranium, Geraniaceae faimily. It grows tae 24 inches, producin flouers rangin frae mauve tae sky blue, dependin on sile conditions.
Geranium sylvaticum, the wood cranesbill or woodland geranium, is a species of hardy flowering plant in the family Geraniaceae, native to Europe and northern Turkey.
The Latin specific epithet sylvaticum means "of woodland", referring to the plant's native habitat, as does its common name "wood cranesbill".
The plant grows to 75 cm (30 in) tall by 60 cm (24 in) wide, it is a mound-forming herbaceous, gynodioecious[1] perennial with deeply cut and toothed 7-lobed basal leaves.[2] In summer, flowers are borne on stalks with ruffs of leaves. The flower colour ranges from mauve to sky blue, depending on soil conditions.[3] It has 10 stamens and glandular-hairy fruits.[4]
G. sylvaticum is one of many Geranium species which are valued in gardens. It is suitable for cultivation in temperate climates in reliably moist, lightly shaded positions, as the name suggests. It is particularly useful for underplanting deciduous trees, roses, lilies, and other summer-flowering subjects. Various cultivars have been selected, of which 'Album'[5] and 'Mayflower'[6] have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[7]
It is the city flower of Sheffield in the United Kingdom.[8]
The flowers yield a blue-gray dye that was used in ancient Europe to dye war cloaks, believing it would protect them in battle. For this reason it was called Odin's Grace.[9]
Geranium sylvaticum, the wood cranesbill or woodland geranium, is a species of hardy flowering plant in the family Geraniaceae, native to Europe and northern Turkey.
The Latin specific epithet sylvaticum means "of woodland", referring to the plant's native habitat, as does its common name "wood cranesbill".
Geranium sylvaticum, es una especie botánica perteneciente a la familia de las geraniáceas.
Es una planta nativa de Europa y bastante común en Escandinavia donde se encuentra comúnmente en los bosques de norte a sur a través de Suecia. Crecen en las zonas de montaña y a menudo crece en los prados y bosques de abedules.[1]
Es una hierba, bastante grande (30 cm a 60 cm de alto). Las flores son de color púrpura con cinco pétalos, que llegan a medir de 2 a 3 cm de diámetro. Las hojas son lobuladas, pero no tanto como los de Geranium maderense, con la que puede ser fácilmente confundido.
Es la flor del condado de Sheffield en el Reino Unido.
Las flores de G. sylvaticum producen un tinte de un color azul-gris que se utilizaba en la antigua Europa para la coloración de los mantos de guerra, en la creencia de que ofrecían protección en el campo de batalla. Por esta razón, G. sylvaticum se llamaba la gracia de Odín.[2]
Geranium sylvaticum fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 681. 1753.[3]
Geranium: nombre genérico que deriva del griego: geranion, que significa "grulla", aludiendo a la apariencia del fruto, que recuerda al pico de esta ave.[4]
sylvaticum: epíteto latino que significa "que crece en los bosques, salvaje".[5]
Geranium sylvaticum, es una especie botánica perteneciente a la familia de las geraniáceas.
Mets-kurereha (Geranium sylvaticum) on kurerehaliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Taim on Eestis tavaline, ehkki Loode-Eestis ja Hiiumaal on teda vähem[1]. Kasvukohana eelistab ta varjukaid segametsi, puisniitude põõsastikke, kaldavõsastikke[1].
Mets-kurereha (Geranium sylvaticum) on kurerehaliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Taim on Eestis tavaline, ehkki Loode-Eestis ja Hiiumaal on teda vähem. Kasvukohana eelistab ta varjukaid segametsi, puisniitude põõsastikke, kaldavõsastikke.
Metsäkurjenpolvi (Geranium sylvaticum) on violettikukkainen polvenkorkuinen metsissä kasvava kasvi. Se kuuluu kurjenpolvikasvien heimoon. Metsäkurjenpolvi on valittu Kajaanin nimikkokasviksi.
Metsäkurjenpolvi on ruohovartinen pystyhaarainen kasvi, joka kasvaa 25-50 cm korkeaksi. Sen lehdet ovat sormijakoisia, isohampaisia. Kasvi on nukkamaisen karvan peitossa. Kaksittain kasvavat kukat ovat violetteja, harvoin valkoisia, ja 15-35 mm leveitä. Metsäkurjenpolvi kukkii kesä-heinäkuussa.
Metsäkurjenpolvea tavataan koko Suomessa sekä Pohjois- ja Keski-Euroopassa.
Metsäkurjenpolvi kasvaa kosteissa paikoissa: lehdoissa, rantaniityillä ja ojanpientareilla. Metsäkurjenpolvi on aluskasvillisuuden valtalajina kurjenpolvi-oravanmarjatyypin ja kurjenpolvi-metsäimarretyypin lehdoissa. Sitä esiintyy myös mustikkatyyppiin kuuluvilla tuoreilla kankailla. Kurjenpolvikärsäkäs (Zacladus geranii) syö reikiä kurjenpolvien kukkiin.
Metsäkurjenpolvi (Geranium sylvaticum) on violettikukkainen polvenkorkuinen metsissä kasvava kasvi. Se kuuluu kurjenpolvikasvien heimoon. Metsäkurjenpolvi on valittu Kajaanin nimikkokasviksi.
Geranium sylvaticum
Le Géranium des bois (Geranium sylvaticum) est une plante herbacée vivace de la famille des Géraniacées.
Sa hauteur atteint 30 à 70 cm. Les fleurs sont pourpre violacé, à cinq pétales, et mesurent de 2 à 3 cm de diamètre. Les feuilles sont très découpées, mais pas autant que celles du Géranium des prés, avec lequel on peut le confondre facilement.
C'est une plante gynodioïque, ce qui est rare chez les angiospermes puisque moins d'1% des espèces sont concernées par ce système de reproduction.
Les fleurs de ce géranium sont visitées par de nombreux insectes et, comme le Géranium Herbe à Robert, il est particulièrement apprécié par certaines espèces d'Empidinae qui le pollinisent aussi efficacement que les abeilles[1].
Le Géranium des bois est une plante de montagne caractéristique des mégaphorbiaies boréomontagnardes. Il pousse de préférence sur les sols siliceux, dans les bois clairs, les lisières et les prés. On le trouve en France dans tous les massifs montagneux (au-dessus de 1 000 m à 1 200 m dans le Massif central et les Pyrénées, plus bas dans les massifs plus au nord).
Le géranium des bois présente une grande variabilité suivant la couleur des fleurs et la présence plus ou moins importante des poils.
Geranium sylvaticum
Geranium sylvaticum
Geranium sylvaticum
Geranium sylvaticum
Le Géranium des bois (Geranium sylvaticum) est une plante herbacée vivace de la famille des Géraniacées.
Šumska iglica (iglica šumska, ždralica četverosrha, lat. Geranium sylvaticum), vrsta dvosupnice iz roda iglica, porodica iglicovke. Raširena je po Europi (uključujući Hrvatsku) i središnjoj, zapadnoj i jugozapadnoj Aziji.
G. sylvaticum
G. sylvaticum
G. sylvaticum
G. sylvaticum
Šumska iglica (iglica šumska, ždralica četverosrha, lat. Geranium sylvaticum), vrsta dvosupnice iz roda iglica, porodica iglicovke. Raširena je po Europi (uključujući Hrvatsku) i središnjoj, zapadnoj i jugozapadnoj Aziji.
Lěsna pyskawa (Geranium sylvaticum) je rostlina ze swójby pyskowničkowych rostlinow (Geraniaceae).
Lěsna pyskawa je srěnjowulka, wjacelětna, zelišćowa rostlina, kotraž docpěwa wysokosć wot 20 hač do 60 cm.
Lisćowe łopjena su jaskrawozelene a našćěpane lapate. Łopjenowe zubki su wótre a často čerwjene. Delnje łopjena docpěwaja šěrokosć wot 6 hač do 15 cm a su hač nad srjedźišća rukojte a pjećdźělne hač sydomdźělne. Wotrězki su hłuboko dźělene a hrubje zubate.
Wona kćenje wot junija hač julija (wot meje hač awgusta) z 22 hač 26 mm wulkimi ćěmnomódrojtymi hač načerwjeń purpurowymi kćenjemi, kotrež běłe srjedźišćo maja a docpěwaja šěrokosć wot 1,7 hač do 3,3 cm. Kćenja často steja po dwěmaj na žałzokosmatych stołpikach. Krónowe łopješka su kulojćene.
Čim bóle sewjernje so tuta rostlinska družina w sewjerowuchodnej Europje nadeńdźe, ćim husćišo so namaka tež formy z róžojtymi abo běłymi kćenjemi.
Płód ma typisce pyskawojtu postawu.
Rosće na włóžnych lěsnych kromach, we wudolinowych lěsach, kerčinach a na tučnych łukach. Najebać jeje mjenoweho dźěla rosće w horinach na łukach.
Lěsna pyskawa (Geranium sylvaticum) je rostlina ze swójby pyskowničkowych rostlinow (Geraniaceae).
Blágresi, litunargras eða storkablágresi (fræðiheiti: Geranium sylvaticum) er algeng blómplanta í Evrópu. Blágresi blómgast upp úr miðjum júní þegar sól er hæst á lofti enda kalla Svíar það „midsommarblomster“ eða miðsumarsblóm. Blágresi er hávaxin jurt og með stórum fimmdeildum fjólubláum blómum. Það er algengt á Íslandi og vex sérstaklega vel í grónum brekkum og hvömmum sem snúa á móti suðri sem og í kjarrlendi og skógarbotnum.
Lauf blágresis innihalda mikið af tanníni. Tannín er efni sem er barkandi en það herpir saman líkamsvefi og stöðvar blóðrás eða annað vessastreymi. Frumbyggjar Norður-Ameríku notuðu blágresi við særindum í hálsi, sýkingu í tannholdi og munnangri. Evrópumenn notuðu blágresi á svipaðan hátt en einnig við niðurgangi, langvinnum ristilkvillum, iðrakveisu, innri blæðingum, kóleru í börnum, kynsjúkdómum og gyllinæð. Blágresi hefur einnig verið notað til að vinna gegn miklum tíðablæðingum og útferð úr leggöngum. Vegna barkandi eiginleika sinna þá þykir seyði af blágresi vera mjög gott munnskol. Áður fyrr var blágresi eitt besta ráð sem menn höfðu við magasári og bólgum í slímhúð.
Blágresi, litunargras eða storkablágresi (fræðiheiti: Geranium sylvaticum) er algeng blómplanta í Evrópu. Blágresi blómgast upp úr miðjum júní þegar sól er hæst á lofti enda kalla Svíar það „midsommarblomster“ eða miðsumarsblóm. Blágresi er hávaxin jurt og með stórum fimmdeildum fjólubláum blómum. Það er algengt á Íslandi og vex sérstaklega vel í grónum brekkum og hvömmum sem snúa á móti suðri sem og í kjarrlendi og skógarbotnum.
Il geranio silvano (nome scientifico Geranium sylvaticum (L., 1753)) è una pianta erbacea perenne appartenente alla famiglia delle Geraniaceae, originaria di Europa, Russia asiatica e Groenlandia[1].
La famiglia di appartenenza del “geranio silvano” (Geraniaceae) è un gruppo vegetale di medie proporzioni organizzato in 12 generi per un totale di circa 700 specie[2].
Il genere di appartenenza (Geranium) è abbastanza numeroso e comprende circa 420 specie, diffuse soprattutto nelle regioni temperate di tutto il mondo. Una trentina di queste specie sono proprie della flora italiana.
Queste sono raggruppate in sezioni; la specie di questa scheda appartiene alla sezione Geranium[3].
La variabilità di questa specie si presenta nelle seguenti caratteristiche morfologiche[4]:
Altre particolarità si possono presentare (soprattutto nelle zone alpine) nella dimensione dei petali (ridotti fino a 6 – 9 mm) e fiori solo femminili per atrofizzazione degli stami.
Nell'elenco che segue sono indicate alcune varietà e sottospecie (l'elenco può non essere completo e alcuni nominativi sono considerati da altri autori dei sinonimi della specie principale o anche di altre specie):
La specie di questa scheda ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
L'etimologia del nome generico (Geranium) si riferisce alla parola greca ”ghéranos” che significa “gru”. Questa associazione probabilmente è nata molto anticamente ed è dovuta alla particolare forma (a becco) dell'ovario e del frutto delle piante di questo genere. In effetti già Plinio (Como, 23 – Stabia) conosceva questo nome se lo cita nel suo “Libro XXVI”, anche se è opportuno precisare che il Geranio citato dallo scrittore latino era probabilmente un Erodium, in quanto il “geranio” (Pelargonium) come lo conosciamo noi oggi venne importato dall'Africa nel XVII secolo[5].
L'epiteto specifico ”sylvaticum” (e anche quello comune - “silvano”) deriva dal suo tipico habitat.
Il binomio scientifico attualmente accettato (Geranium sylvaticum) è stato proposto da Carl von Linné (Rashult, 23 maggio 1707 –Uppsala, 10 gennaio 1778), biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione Species Plantarum del 1753.
In lingua tedesca questa pianta si chiama Wald-Storchschnabel; in francese si chiama Géranium des forèts; in inglese si chiama: Wood Crane's-bill.
L'altezza media di questa pianta è di circa 3–5 dm (minima 20 cm; massima 80 cm). La forma biologica è emicriptofita scaposa (H scap), ossia è una pianta erbacea, perenne con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve, dotata di un asse fiorale più o meno eretto e con poche foglie.
Le radici sono secondarie da rizoma.
La forma delle foglie in generale è palmatosetta (a nervatura pure palmata) con diversi lobi o segmenti; ogni segmento a sua volta è ripartito in altri lobi o lacinie; i lobi a sua volta sono dentati (con 10 o più denti per lobo). L'apice delle lacinie è acuto (angolo tra i 30° - 80°). La lamina delle foglie è larga quanto è lunga (contorno più o meno pentagonale o esagonale a seconda del numero dei segmenti) ed è pelosa su entrambe le facce (quasi tomentose). Le foglie sono inoltre picciolate. La zona centrale indivisa delle lacinie è di 5 – 20 mm. Sono presenti delle stipole a forma lanceolata.
L'infiorescenza è di tipo corimboso (anche 10 fiori per pianta); ogni singolo peduncolo è biflore. I peduncoli sono inoltre ghiandolosi e alla fruttificazione sono eretti. Sono presenti delle bratteole lanceolate.
I fiori sono ermafroditi, attinomorfi (con lieve tendenza al zigomorfismo: i petali superiori possono essere appena un po' diversi da quelli inferiori), proterandri (infatti gli stimmi maturano dopo le antere del verticillo più esterno), pentaciclici (a cinque verticilli: calice – corolla – androceo su 2 verticilli - gineceo), pentameri (calice e corolla a cinque elementi), dialisepali e dialipetali (sia i sepali che i petali sono liberi – non saldati tra di loro). Diametro del fiore: 20 – 30 mm.
Il frutto è una capsula (di tipo schizocarpo) composta da 5 acheni (o mericarpi). Ogni achenio contiene un solo seme (achenio monosperma). La parte inferiore del frutto è avvolta nel calice accrescente, mentre la parte superiore consiste in un becco allungato di 2 – 3 mm sormontato dallo stilo persistente. Il frutto è deiscente con elasticità per cui il seme viene proiettato lontano con il rispettivo carpello; eventuali animali poi hanno il compito inconscio di portarli lontano. La superficie dei frutti è liscia. Lunghezza dei frutti: 2 – 3 cm.
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa scheda appartiene alla seguente comunità vegetale[6]:
.JPG)
Il geranio silvano (nome scientifico Geranium sylvaticum (L., 1753)) è una pianta erbacea perenne appartenente alla famiglia delle Geraniaceae, originaria di Europa, Russia asiatica e Groenlandia.
Miškinis snaputis (lot. Geranium sylvaticum) – snaputinių (Geraniaceae) šeimos snapučių (Geranium) genties augalų rūšis.
Augalas žolinis, daugiametis 20-60 cm aukščio. Stiebas status, briaunotas, plaukuotas, viršuje šakotas. Apatiniai lapai 5-7 kartus plunksniškai skaldyti, pūkuoti, auga ant 30 cm ilgio lapkočių, viduriniai - 5 kartus plunksniškai skaldyti, ant trumpesnių kotelių, viršutiniai - bekočiai, 3-5 kartus skaldyti. Žiedai stambūs, purpuriniai arba violetiniai, penkialapiai, išsidėstę ant žiedkočių poromis, nemalonaus kvapo. Žydi birželio-rugpjūčio mėnesiais. Vaisiai subręsta rugpjūčio-rugsėjo mėnesiais. Augalas dauginasi sėklomis.
Auga miškuose, pievose, krūmynuose, kartais auginamas gėlynuose. Medingas. Liaudies medicinoje nuovirai vartojami gydant virškinamojo trakto, nervų sistemos, odos, uždegimines ligas.
De bosooievaarsbek (Geranium sylvaticum) is een vaste plant die behoort tot de ooievaarsbekfamilie (Geraniaceae). De plant komt van nature voor in Midden-Europa en Noord-Azië en wordt in de siertuin gebruikt. Voor de siertuin zijn er verschillende cultivars. In Nederland komen ook verwilderde exemplaren voor.
De plant wordt 30-70 cm hoog en vormt stevige, kruipende wortelstokken. De stengel en bloeiwijze zijn dicht bezet met lange klierharen. De bladeren zijn veerlobbig.
De bosooievaarsbek bloeit in juni en juli met meestal roodpaarsachtige, maar soms witte, 2,2- 2,6 cm grote bloemen. De kroonbladen hebben een witte voet. De steel van de bloem staat altijd rechtop. Half augustus kan nog een tweede bloei optreden.
De vrucht is een vijfdelige kluisvrucht.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Geranium sylvaticum op Wikimedia Commons. De bosooievaarsbek (Geranium sylvaticum) is een vaste plant die behoort tot de ooievaarsbekfamilie (Geraniaceae). De plant komt van nature voor in Midden-Europa en Noord-Azië en wordt in de siertuin gebruikt. Voor de siertuin zijn er verschillende cultivars. In Nederland komen ook verwilderde exemplaren voor.
De plant wordt 30-70 cm hoog en vormt stevige, kruipende wortelstokken. De stengel en bloeiwijze zijn dicht bezet met lange klierharen. De bladeren zijn veerlobbig.
De bosooievaarsbek bloeit in juni en juli met meestal roodpaarsachtige, maar soms witte, 2,2- 2,6 cm grote bloemen. De kroonbladen hebben een witte voet. De steel van de bloem staat altijd rechtop. Half augustus kan nog een tweede bloei optreden.
De vrucht is een vijfdelige kluisvrucht.
Skogstorkenebb eller sjuskjære er ei urt i storkenebbfamilien. Utbreidd i Europa og Asia. Planta er kring 4 dm høg med ein rund stengel. Denne har nedst lange, og øvst korte hår og kjertelhår. Djupe skar mellom de sju bladlappane. Opprette fruktskaft. Smalt avlange begerblad og fiolette eller stundom kvite kronblad. Den nedre smale delen av kronbladet har hår på oversida. Blomstrar kring juni månad i skog og enger i låglandet og til fjells over heile Noreg. Funnen opp til 1750 m i Jotunheimen.
Skogstorkenebb eller sjuskjære er ei urt i storkenebbfamilien. Utbreidd i Europa og Asia. Planta er kring 4 dm høg med ein rund stengel. Denne har nedst lange, og øvst korte hår og kjertelhår. Djupe skar mellom de sju bladlappane. Opprette fruktskaft. Smalt avlange begerblad og fiolette eller stundom kvite kronblad. Den nedre smale delen av kronbladet har hår på oversida. Blomstrar kring juni månad i skog og enger i låglandet og til fjells over heile Noreg. Funnen opp til 1750 m i Jotunheimen.
Skogstorkenebb (Geranium sylvaticum) er i Norge en meget vanlig plante i storkenebbfamilien. Den kan bli 20-80 cm høy og har fiolette, rødfiolette eller hvite blomster. Bladene er kantete i omriss og har dype skar mellom de (oftest) sju bladflikene (herav det alternative navnet "sjuskjære").
Skogstorkenebb er vanlig i hele landet til godt over skoggrensa, med unntak av ytre kyststrøk i sør hvor den er sjelden eller mangler helt.[1] Vanlige voksesteder er skog, skogkanter og eng.
Blomstene har fem kronblad og sitter 2(3) på relativt korte blomsterskaft. Blomstene har nektar og pollineres av humler, blomsterfluer og andre fluer.[2] Kronbladene har saftmerker i form av lyse striper som går inn mot sentrum av blomsten og ultrafiolett lys viser at det er sterk kontrast mellom senter og ytterkantene av blomsten.[3] Disse fargemerkene fungerer som retningsvisere for pollinatorer som søker nektaren som skilles ut i midten av blomsten. Innerst mot midten har kronbladene bittesmå hår som C. K. Sprengel tolket som beskyttelse av nektaren mot å bli vasket bort av regn. Sprengels observasjoner av skogstorkenebb inspirerte han til videre studier av blomstermorfologi og -funksjon og denne planta kan derfor sies å ha inspirert starten av pollineringsbiologien.
Blomstene er protandriske og de ti pollenbærerne som foreligger i to kretser modnes etter tur. Skogstorkenebb er avhengig av insekter for god fruktsetting og selv om blomstene i noen grad er i stand til å sjølpollinere, blir resultatet gjerne dårlig pga. innavlsdepresjon.
Skogstorkenebb (Geranium sylvaticum) er i Norge en meget vanlig plante i storkenebbfamilien. Den kan bli 20-80 cm høy og har fiolette, rødfiolette eller hvite blomster. Bladene er kantete i omriss og har dype skar mellom de (oftest) sju bladflikene (herav det alternative navnet "sjuskjære").
Skogstorkenebb er vanlig i hele landet til godt over skoggrensa, med unntak av ytre kyststrøk i sør hvor den er sjelden eller mangler helt. Vanlige voksesteder er skog, skogkanter og eng.
Blomstene har fem kronblad og sitter 2(3) på relativt korte blomsterskaft. Blomstene har nektar og pollineres av humler, blomsterfluer og andre fluer. Kronbladene har saftmerker i form av lyse striper som går inn mot sentrum av blomsten og ultrafiolett lys viser at det er sterk kontrast mellom senter og ytterkantene av blomsten. Disse fargemerkene fungerer som retningsvisere for pollinatorer som søker nektaren som skilles ut i midten av blomsten. Innerst mot midten har kronbladene bittesmå hår som C. K. Sprengel tolket som beskyttelse av nektaren mot å bli vasket bort av regn. Sprengels observasjoner av skogstorkenebb inspirerte han til videre studier av blomstermorfologi og -funksjon og denne planta kan derfor sies å ha inspirert starten av pollineringsbiologien.
Blomstene er protandriske og de ti pollenbærerne som foreligger i to kretser modnes etter tur. Skogstorkenebb er avhengig av insekter for god fruktsetting og selv om blomstene i noen grad er i stand til å sjølpollinere, blir resultatet gjerne dårlig pga. innavlsdepresjon.
A l'é na pianta erbosa ch'a viv sempre, auta da 50 a 70 cm. A l'ha na gamba con dij grop, ramifià e coatà da dij peil an su. Le feuje basaj e dla gamba a son palmà, con picol e spartìe an vaire segment romboidaj; le fior a l'han 5 pétaj reusa-viòla.
A chërs ant ij pra e ant le raisure, sle rive dij ri e dij torent.
Da magg a agost.
Ël nòm gerani" a riva dal grech "geranos", ch'a veul dì gru, nòm colegà al frut, dont la forma a smija al bech ëd la gru. Sta pianta a smija dotà 'd proprietà utij al tratament dij disturb dë stòmi, dij ren e dël diabete.
La pianta
La feuja
Le fior
A l'é na pianta erbosa ch'a viv sempre, auta da 50 a 70 cm. A l'ha na gamba con dij grop, ramifià e coatà da dij peil an su. Le feuje basaj e dla gamba a son palmà, con picol e spartìe an vaire segment romboidaj; le fior a l'han 5 pétaj reusa-viòla.
AmbientA chërs ant ij pra e ant le raisure, sle rive dij ri e dij torent.
FioriduraDa magg a agost.
ParticolaritàËl nòm gerani" a riva dal grech "geranos", ch'a veul dì gru, nòm colegà al frut, dont la forma a smija al bech ëd la gru. Sta pianta a smija dotà 'd proprietà utij al tratament dij disturb dë stòmi, dij ren e dël diabete.
La pianta
La feuja
Le fior
Bodziszek leśny (Geranium sylvaticum L.) – gatunek rośliny należący do rodziny bodziszkowatych. Pochodzi z Azji i Europy[1]. W Polsce występuje na większości terytorium, choć niezbyt licznie, a w niektórych rejonach nie jest spotykany w ogóle.
Bylina. Kwitnie od czerwca do sierpnia. Siedlisko: lasy liściaste, zarośla, łąki; hemikryptofit. W Karpatach występuje aż po piętro alpejskie. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla klasy (Cl.) Betulo-Adenostyletea[2]. Liczba chromosomów 2n=28. Siedlisko: ziołorośla, pastwiska górskie, lasy liściaste i mieszane, łęgi.
Gatunek umieszczony na polskiej czerwonej liście w kategorii NT (bliski zagrożenia)[3].
Bodziszek leśny (Geranium sylvaticum L.) – gatunek rośliny należący do rodziny bodziszkowatych. Pochodzi z Azji i Europy. W Polsce występuje na większości terytorium, choć niezbyt licznie, a w niektórych rejonach nie jest spotykany w ogóle.
Skogsnäva eller midsommarblomster (Geranium sylvaticum) är en flerårig ört inom släktet nävor och familjen näveväxter. Den kan bli drygt en halv meter hög och har oftast violetta blommor. Artens namn kommer av att den ofta blommar som rikligast omkring midsommar. Dess vetenskapliga artepitet, sylvaticum, har betydelsen växande i skog.
Midsommarblomster blir drygt en halv meter hög och har en dunhårig och upptill grenig stjälk. Den har en jordstam som är drygt en decimeter lång. Bladen är djupt handflikiga med ganska breda och kortspetsade flikar. Blomningen pågår vanligen från juni till juli, vanligtvis med violetta blommor, även om det inte är ovanligt med vita blommor i norra Sverige. Blommorna har fem kronblad och är ganska stora, upp till drygt fyra centimeter i diameter, och sitter två och två i stora knippen. En underart till midsommarblomster är alpnäva (subsp. rivularis) som är vitblommig men saknar körtelhår på blomskaften. Ängsnäva är väldigt lik midsommarblomster men den har böjda blom- och fruktskaft.
Carl von Linné skrev om midsommarblomster:
” Ingen växt finnes, som är vare sig ymnigare i de tätaste skogarne eller ståtligare på fjällen. Blommans färg är i allmänhet blå, men den varierar ganska ofta, 1) då kronan blir hvit, men ståndarne förblifva blå; 2) då både kronan och ståndarne blifva hvita; 3) då blomkronan är blå- och hvit-brokig. „ – Flora Lapponica, Carl von Linné (1737), i svensk översättning av T. M. Fries (1905)Midsommarblomster är ganska vanlig i Norden och återfinns vanligtvis i skogstrakter från norr till söder i hela Sverige. I fjälltrakterna växer den ofta i ängsbjörkskogar och på högörtsängar.
Det äldre folkliga namnet på Midsommarblomster är skogsnäva. I Dalsland kallas den Abrahamsros eller Abramsros och i Lappland för Gibbergräs. I Dalarna kallades den bland annat Olskopsblommor och Skullhansblommor. Ett äldre namn på midsommarblomstret som förekommit i botanisk litteratur är Storknäbb. Från 1800-talet finns de två namnen Skogsnäbb och Skogsnäfört angivna.
subsp. sylvaticum
subsp. lemanianum Briq.
subsp. rivulare (Vill.) Rouy
Wikimedia Commons har media som rör Midsommarblomster.
Skogsnäva eller midsommarblomster (Geranium sylvaticum) är en flerårig ört inom släktet nävor och familjen näveväxter. Den kan bli drygt en halv meter hög och har oftast violetta blommor. Artens namn kommer av att den ofta blommar som rikligast omkring midsommar. Dess vetenskapliga artepitet, sylvaticum, har betydelsen växande i skog.
Багаторічна трав'яниста рослина заввишки 25–50(70) см. Кореневище сильне, горизонтальне, з коричневими лусочками. Листки інтенсивно зелені, ростуть у прикореневій розетці й супротивні на стеблі. Прикореневі листки з довгими черешками, стеблові — з короткими. Пластини 5–7-лопатеві, сильно-зубасті. Квіти ростуть, як правило, у парах (іноді кілька разом) пахвові або на краю стебла. Квіти 15–35 мм завширшки; вони зазвичай двостатеві, але іноді рослини мають одностатеві маточкові квіти, явно менші за розмірами. Пелюсток 5, темно-фіолетові, червоні або білі, з білим центром, формою від досить круглих до з зубчастими верхівками. Чашолистків 5, загострені, явно коротше пелюсток. Тичинок 10 (іноді залишаючись нерозвинені). Верхні частини стебла, квіти і чашолистки покриті залозистими волосками. Плоди 5-дольні з дзьобоподібним кінчиком. Напівплодики глянцеві, волохаті. Квітне з травня по липень.
Азія (Вірменія, Азербайджан, Грузія, Росія, Казахстан, Іран, Туреччина); Європа (Білорусь, Естонія, Латвія, Литва, Україна, Австрія, Бельгія, Чехія, Німеччина, Угорщина, Польща, Словаччина, Швейцарія, Данія, Фарерські острови, Фінляндія, Ісландія, Ірландія, Норвегія, Швеція, Велика Британія, Албанія, Болгарія, Хорватія, Греція, Італія, Румунія, Сербія, Франція, Іспанія). Населяє широколистяні ліси, молоді та лісисті пустища, живоплоти, луки, береги.
В Україні зростає у лісах і луках — в лісових районах, зазвичай; у пн. частині лісостепу, зрідка[3].
Це квітка міста Шеффілда[5]. Це один з багатьох видів герані, які цінуються в садах. Підходить для вирощування в умовах помірного клімату, у вологих, дещо затінених місцях. Існує кілька виведених сортів. Квітки дають синьо-сірий барвник, який користався у стародавній Європі.
.JPG)
Geranium sylvaticum là một loài thực vật có hoa trong họ Mỏ hạc. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
.JPG)
Geranium sylvaticum là một loài thực vật có hoa trong họ Mỏ hạc. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Geranium sylvaticum L. (1753)
Синонимы
Гера́нь лесна́я (лат. Geránium sylváticum) — вид многолетних, травянистых растений рода Герань (Geranium) семейства Гераниевые (Geraniaceae).
Косое или почти вертикальное корневище вверху утолщено и покрыто остатками прикорневых листьев.
Стебли достигают в высоту 30—80 см, прямостоячие, в верхней части разветвлённые, покрытые волосками.
Прикорневые почковидно-округлые (почти семираздельные) на длинных волосистых черешках листья собраны в розетку, сверху прижато-волосистые. Доли их широкоромбические или яйцевидные, неглубоко перистонадрезанные или крупнозубчатые. Средние стеблевые листья значительно меньше. Верхние стеблевые листья супротивные, почти сидячие. Ланцетные прилистники длиной до 2 см.
Цветки крупные, собраны по два в рыхлое соцветие. Цветоносы всегда торчащие (этим герань лесная отличается от близкородственного вида — герани луговой, у которой цветоносы до и после цветения отклонены вниз). Лепестки обратнояйцевидные, длиной до 15—20 мм. В зависимости от почвенных условий, цвет лепестков варьирует от розовато-лилового до голубого[2][3], редко белый. Чашелистики в 1,5—2 раза короче лепестков. Тычинок десять, от половины высоты они реснитчатые, к основанию расширяются до узколанцетных.
Цветёт в июне — июле[3].
Плоды в центральной части европейской России созревают в июле — сентябре. Распространяется преимущественно семенами.
Растение холодного и умеренного пояса Евразии.
В России распространена в европейской части, на Северном Кавказе и в Сибири.
Обычное растение тенистых смешанных и лиственных лесов, зарослей кустарников[3], растёт на довольно богатых увлажнённых почвах.
Из цветков лесной герани изготавливали серо-голубой краситель, который использовали в древней Европе, чтобы окрашивать воинские плащи. Предполагалось, что это защитит их в бою[4].
Лекарственное и декоративное растение.
Медонос, даёт пчёлам нектар. Менее медоносна, чем герань кроваво-красная[5].
Герань лесная — цветок графства (англ.)русск. Шеффилд в Великобритании[6].
Гера́нь лесна́я (лат. Geránium sylváticum) — вид многолетних, травянистых растений рода Герань (Geranium) семейства Гераниевые (Geraniaceae).
.JPG)
_clean,_no-description.jpg)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
