Abies fraseri (Pursh) Poir.

Jedle Fraserova (Abies fraseri) je menší až středně velký jehličnatý strom, z čeledi borovicovitých, domovem ve východní části USA.

Synonyma

• Abies americana
• Abies balsamea poddruh fraseri
• Abies balsamea varieta fraseri
• Abies humilis
• Picea balsamea varieta fraseri
• Picea fraseri
• Pinus balsamea varieta fraseri
• Pinus fraseri.

Popis

Stálezelený, jehličnatý strom, dorůstající do výšky 25 m a dožívající se průměrného věku pouze kolem 150 let. Kmen dosahuje průměru 0,75 m. Větve vyrůstají z kmenu v pravých úhlech. Koruna je úzká, souměrná, jehlanovitá až věžovitá, u mladých stromů hustá, u starších více otevřená. Borka je u mladých stromů hladká, tenká, šedá a s pryskyřičnými puchýři, u starších rozpraskaná a s přiléhavými načervenalými šupinami, které časem šednou. Letorosty jsou protilehlé, bledě žlutohnědé, s načervenalými chlupy. Pupeny jsou kuželovité, malé, pryskyřičnaté, nekryté, světle hnědé, na vrcholu ostré a s krátkými, širokými, pryskyřičnatými, celokrajnými a na vrcholech ostrými základnovými pupenovými šupinami ve tvaru rovnostranného trojúhelníka.

Jehlice jsou ohebné, v průřezu ploché, seshora tmavozelené a občasně též stříbrnošedomodrozelené a s 0-3 řadami průduchů kolem středové části jehlice, vespod s 8-12 řadami průduchů na obou stranách středové žíly, dvouřadě (zejména ve spodní části koruny) až spirálovitě uspořádané, 1,2-2,5 cm dlouhé a 1,5-2 mm široké, na špičce mírně vroubkované až zaoblené; s velkými, přibližně středovými, pryskyřičnými kanálky; jehlice silně voní, podobně jako terpentýn.

Samčí šištice jsou válcovité, na spodní straně výhonů, při opylování červenožluté či žlutozelené, 8-10 mm dlouhé. Samičí šištice - šišky jsou válcovité, na špičce oblé, přirostlé, často pryskyřičnaté, zprvu tmavě fialové a překryté žlutozelenými podpůrnými šupinami, později dozráváním světle hnědé; 3,5-6 cm dlouhé a 2,5-4 cm široké; semenné šupiny jsou 0,7-1 cm dlouhé a 1-1,3 cm široké; podpůrné šupiny jsou vyčnívající a zpětně zahnuté přes semenné šupiny, 0,8-1,2 cm dlouhé a 0,6-0,7 cm široké. Semena jsou hnědá, 4-5 mm dlouhá a 2-3 mm široká. Křídla semen jsou purpurová a 4-5 mm dlouhá. Děložních lístků je kolem 5 .

Příbuznost

Jedle Fraserova je blízce příbuzná jedli balzámové. Obě tyto jedle se v přírodě kříží na společném území výskytu ve Virginii, a vzniklý kříženec je považován některými botaniky za Abies × phanerolepis ^[2], který se liší: malými samičími šišticemi (šiškami), které jsou 2-2,5 cm dlouhé a 1,5-2 cm široké, s vyčnívajícími podpůrnými šupinami, které jsou mnohem menší než u jedle Fraserovy; jinými botaniky je Abies × phanerolepis považována za varietu jedle balzámové: Abies balsamea varieta phanerolepis ^[3].

Výskyt

Endemit východní části USA – Appalačské pohoří ve státech Severní Karolína, Tennessee a Virginie.

Ekologie

Jedle Fraserova roste v Appalačském pohoří v nadmořských výškách 1200-2038 m na nejvyšších svazích a vrcholech těchto hor, v podzolových a mírně kyselých vlhčích a propustných půdách, ve vlhkém klimatu s průměrnými ročními srážkovými úhrny mezi 850-2000 mm, s chladnými léty a zimami a velkým množstvím sněhu. Jedle Fraserova zde tvoří roztroušené jednodruhové populace či roste dohromady s dalšími stromy: břízou papírovitou, břízou žlutou, jasanem Fraxinus caroliniana, javorem cukrovým, jeřábem Sorbus americana, jírovcem žlutým (Aesculus octandra), smrkem červeným (Picea rubens), tsugou karolinskou (Tsuga caroliniana), keři: ostružiníkem kanadským (Rubus canadensis), pěnišníkem americkým (Rhododendron catawbiense) a dalšími a též mechem rokytníkem skvělým a dalšími. Jedle Fraserova je mrazuvzdorná do –34.3 °C a roste nejlépe na přímém slunci a nesnáší městské znečištění.^[4]

Nepřátelé a nemoci

Korovnice jedlová, lesní požáry (jedle Fraserova má tenkou borku a proto nízkou odolnost vůči ohni), vítr (strom mělce koření, čímž je náchylný na vývraty působením větru) a znečištění ovzduší.

Využití člověkem

Vzhledem k vzácnosti stromu není komerčně využíván pro těžbu dřeva. Nejčastěji je v USA pěstován pro produkci vánočních stromků pro svůj, pro tento účel vhodný, tvar koruny, a vonné, ve vnitřních prostorech dlouho vydržící a tmavozelené, jehličí. Jedle Fraserova je taktéž používána do zahrad jako okrasný strom a je známo několik pojmenovaných kultivarů.

Ohrožení

Jedle Fraserova je organizací IUCN považována za ohroženou a stav její roztříštěné populace je klesající. Největší ohrožení pro jedli Fraserovu představuje korovnice jedlová (Dreyfusia piceae, synonymum Adelges piceae) ^[5], která dokáže strom zničit, neboť se jedná o hmyz nepůvodní v USA, čímž na něj nejsou jedle Fraserova a další druhy přirozeně přizpůsobeny a tudíž imunní. Korovnice jedlová zahubila několik milionů^[5] jedinců jedle Fraserovy a pouze jedna velká populace této jedle okolo hory Mount Rogers ve Virginii nebyla příliš zasažena. Nejsou známy žádné plně účinné^[5] možnosti ochrany jedle Fraserovy v celém areálu jejího výskytu ^[6] a probíhá výzkum nových metod ochrany populace stromu, nicméně na některých stanovištích, zničených útoky korovnice jedlové, lze pozorovat velké množství nových semenáčů, z nichž někteří jsou tímto patogenem zasaženy pouze částečně ^{[5] [7]}. Pro záchranu populace v celém jejím rozsahu je třeba, aby si noví jedinci jedle Fraserovy (a dalších stromů) sami vybudovali proti korovnici přirozenou odolnost^[5].

Galerie

• Jedle Fraserova, strom.

• Jedle Fraserova, semenáč.

• Jedle Fraserova, semena s křídly. Fotil Steve Hurst.

Odkazy

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-09]
2. ↑ http://www.conifers.org/pi/Abies_fraseri.php
3. ↑ http://conifersociety.org/conifers/conifer/abies/fraseri/
4. ↑ http://www.missouribotanicalgarden.org/PlantFinder/PlantFinderDetails.aspx?kempercode=c202
5. ↑ ^{a b c d e} https://web.archive.org/web/http://www.iucnredlist.org/details/32101/0
6. ↑ https://www.na.fs.fed.us/spfo/pubs/silvics_manual/Volume_1/abies/fraseri.htm
7. ↑ http://www.fs.fed.us/database/feis/plants/tree/abifra/all.html

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu jedle Fraserova ve Wikimedia Commons
• http://www.itis.gov/servlet/SingleRpt/SingleRpt?search_topic=TSN&search_value=181829
• http://plants.usda.gov/core/profile?symbol=abfr
• http://dendro.cnre.vt.edu/dendrology/syllabus/factsheet.cfm?ID=95
• http://hort.uconn.edu/detail.php?pid=3
• http://www.pfaf.org/user/Plant.aspx?LatinName=Abies+fraseri
• http://botany.cz/cs/abies-fraseri/

Die Fraser-Tanne (Abies fraseri), auch Frasers Tanne genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Tannen (Abies) in der Familie der Kieferngewächse (Pinaceae). Sie besitzt natürliche Vorkommen in den südlichen Appalachen im östlichen Nordamerika.

Beschreibung

Illustration

Zweig mit Nadeln

Zweig mit aufrechten, weiblichen Zapfen

Erscheinungsbild

Die Fraser-Tanne ist ein immergrüner Baum, der Wuchshöhen von 15 Metern (mitunter von 25 Metern)^[1] bei einem Stammdurchmesser (BHD) von 50 Zentimetern erreicht. Die Wuchsform der Krone ist schmal kegelförmig und relativ offen. Die Äste erster Ordnung sind waagerecht, zur Baumkrone hin eher aufsteigend. Ebenfalls horizontal bis leicht aufsteigend wachsen Äste der zweiten Ordnung. Der Sämling besitzt fünf Keimblätter (Kotyledonen).^[2]

Borke, Knospen und Nadeln

Die Borke junger Bäume ist glatt und braun mit Harzbeulen, mit zunehmendem Alter wird sie grauer sowie rauer und schuppig. Die Rinde einjähriger Zweige ist blass gelblich bis braun, die im zweiten Jahr ist dunkelbraun, sie ist leicht gerillt und rötlich behaart. Die harzigen Knospen der Fraser-Tanne sind bei einer Länge von etwa 4 Millimeter und einer Breite von etwa 3 Millimeter eiförmig. Die Knospen besitzen eine dunkelrote Färbung, erscheinen aber auf Grund des Harzes leicht gelblich.

Die geraden nadelförmigen Blätter sind 1 bis 2 Zentimeter lang und 2 bis 2,2 Millimeter breit, am breitesten unterhalb der stumpfen Spitze. Ihre Farbe ist auf der Oberseite dunkel-grün, auf der Unterseite befinden sich zwei deutlich voneinander durch eine Mittelrippe getrennte, weiße Stomatabänder. Die Nadeln wachsen an den Ästen spiralig; eher kammförmig die unteren, nach oben und nach vorne gebeugt die oberen Nadeln.

Samen der Fraser-Tanne

Generative Merkmale

Die Fraser-Tanne ist einhäusig getrenntgeschlechtig (monözisch), was bedeutet, dass es auf einem Exemplar männliche und weibliche Zapfen gibt. Die männlichen Zapfen befinden sich gehäuft hängend, meist an Astenden, sie sind etwa 1 Zentimeter lang und besitzen eine gelbliche Färbung mit rötlichen Pollen. Die weiblichen Zapfen stehen aufrecht in der Baumkrone. Sie sind vor der Reife dunkel-purpurrot, später dunkel-braun bis schwarz. Die weiblichen Zapfen bleiben bei Reife bei Länge von etwa 4 bis 7 Zentimeter und einem Durchmesser von 3 Zentimeter relativ klein und sind ei- bis kegelförmig. Die gelb-grünen Deckschuppen stehen so weit hervor, dass sie die Samenschuppen fast gänzlich verdecken. Die schwärzlichen Samen sind dreikantig und etwa 5 Millimeter groß und besitzen einen ebenfalls etwa 5 Millimeter langen, bräunlichen Flügel.^[3]

Unterschiede zu ähnlicher Art

Die Fraser-Tanne ist leicht mit der Balsam-Tanne zu verwechseln, weist jedoch einige Unterschiede auf^[4]:

• zwei aus acht bis zwölf Linien bestehende Spaltöffnungsbänder, gegenüber nur sechs Linien bei Balsam-Tanne;
• kleinere Zapfen bei der Fraser-Tanne;
• bei der Balsam-Tanne ragt nur die Deckschuppenspitze über die Samenschuppen.

Fraser-Tanne (Abies fraseri)

Verbreitungskarte

Hänge mit abgestorbenen Fraser-Tannen

Vorkommen

Die Fraser-Tanne ist in den südlichen Appalachen im östlichen Nordamerika beheimatet, so u. a. im Great-Smoky-Mountains-Nationalpark. Das begrenzte Verbreitungsgebiet befindet sich in den US-Bundesstaaten Tennessee, North Carolina und Virginia.^[5] Dort gedeiht sie in Höhenlagen von 1200 bis 2038 Meter.^[3]

Die Fraser-Tanne wächst an Hängen und auf Gipfeln der Appalachen auf leicht sauren Podsolböden. Das Klima ist überwiegend feucht, mit kühlen Sommern sowie kalten und schneereichen Wintern. Der Jahresniederschlag schwankt zwischen 850 und 2000 Millimetern.^[3]

Zusammen mit der dominierenden Amerikanischen Rot-Fichte (Picea rubens) bildet die für die genannte Region endemische Fraser-Tanne einen borealen Fichten-Tannen-Wald. Dieser ist üblicherweise zwischen 1650 und 1900 Meter an Nordhängen zu finden. In höheren Lagen wächst die Fraser-Tanne in Reinbeständen. Vereinzelt stehen hier nur Betula lutea, Sorbus americana und Acer spicatum. Aufgrund der hohen Luftfeuchtigkeit wachsen dort etliche Flechten sowie Moose, beispielsweise Bazzania trilobata, Gewöhnliches Gabelzahnmoos und Schlafmoos. In der Strauchschicht finden sich Heidelbeeren (Vaccinium erythrocarpum und Vaccinium pallidum), eine Bärlappart (Lycopodium lucidulum), Lilium grayi und Breitblättriger Dornfarn (Dryopteris dilatata).^[6]

Auf den Zentral- und Nördlichen Appalachen ersetzt die Balsam-Tanne (Abies balsamea) die Fraser-Tanne auf den für sie typischen Standorten, auch weil dort die Gipfel nicht mehr so hoch sind wie in den Süd-Appalachen.^[7]

Eine um 1900 aus Europa eingewanderte Pflanzenlaus aus der Familie der Adelgidae (Adelges piceae engl.: Balsam woolly adelgid) erreichte 1957 die Gipfel der Appalachen und hat seitdem etwa 80 % der Fraser-Tannen am natürlichen Standort absterben lassen. Diese Laus löst eine Reaktion aus, bei welcher der Saftfluss im Xylem unterbunden wird. Das infizierte Holz weist dann eine rote Färbung auf.^[1]

Systematik

Die Erstbeschreibung dieser Art erfolgte 1814 unter dem Namen Pinus fraseri durch Frederick Traugott Pursh in Flora Americae Septentrionalis; or, ..., 2, S. 639–640.^[8] Jean Louis Marie Poiret stellte diese Art unter dem Namen Abies fraseri in die Gattung Abies in der erschienenen 1817 von Jean-Baptiste de Lamarck herausgegebenen Encyclopédie Méthodique. Botanique, Supplément, 5 (1), S. 35.^[9][10] Weitere Synonyme für Abies fraseri (Pursh) Poir. sind: Abies humilis Bach.Pyl., Picea fraseri (Pursh) Loudon, Abies balsamea (L.) Mill. var. fraseri (Pursh) Spach, Abies americana Prov. non Mill., Picea balsamea (L.) Loudon var. fraseri (Pursh) J.Nelson, Abies balsamea (L.) Mill. subsp. fraseri (Pursh) A.E.Murray.^[1]

Das Artepitheton fraseri und der Trivialname Fraser-Tanne ehren den schottischen Pflanzensammler John Fraser (1750–1811).^[1]

Die ehemals zu Abies fraseri gerechnete Varietät Abies fraseri var. hudsoniana (Bosc ex Jacques) Carrière ist heute ein Synonym für Abies balsamea (L.) Mill. var. balsamea.^[11]

Mit der Balsam-Tanne (Abies balsamea) bildet die Fraser-Tanne Hybride.^[3]

Fraser-Tannen in einer Weihnachtsbaum-Plantage

Nutzung

Die Fraser-Tanne wird als Zierpflanze verwendet.

Beschrieben sind folgende Sorten (Auswahl):^[11]

• 'Coerulea' Carrière 1867 (Syn.: 'Glauca')
• 'Compacta' Bailey 1933
• 'Horizontalis' hort.
• 'Kline's Nest' Nurs. 1972
• 'Prostrata' S.L.Kelsey 1916: Eine flach kriechende Sorte mit einer Wuchshöhe von etwa 80 Zentimetern.
• 'Raul's Dwarf'
• 'Verkade Prostrate' Verkade Nurs. 1980

Das Harz ist als Kanadabalsam bekannt.^[12]

Quellen

Literatur

• David More, John White: Die Kosmos Enzyklopädie der Bäume, Kosmos-Verlag, Stuttgart 2005, ISBN 3-440-09905-9.
• Aljos Farjon: Pinaceae: drawings and descriptions of the genera Abies, Cedrus, Pseudolarix, Keteleeria, Nothotsuga, Tsuga, Cathaya, Pseudotsuga, Larix and Picea., Koeltz Scientific Books, Königstein 1990.
• M. G. Eiselt, R. Schröder: Nadelgehölze, 3. Auflage, Neumann Verlag, Neudamm 1974.
• R. Hazel & Paul A. Delcourt: Eastern Deciduous Forests, In: Michael G. Barbour, William Dwight Billings (Hrsg.): North American Terrestrial Vegetation, 2. Auflage, Cambridge University Press, 2000.
• R. Knapp: Die Vegetation von Nord- und Mittelamerika, Gustav Fischer Verlag, Stuttgart 1965.
• Walter Erhardt: Namensliste der Koniferen, Ulmer Verlag, Stuttgart 2005.
• Christopher J. Earle, 2009: Beschreibung der Art bei conifers.org The Gymnosperm Database. (Abschnitt Beschreibung)
• Richard S. Hunt: Abies in der Flora of North America, Volume 2, 1993: Abies fraseri - Online. (Abschnitt Beschreibung und Systematik)

Einzelnachweise

1. ↑ ^{a b c d} Eintrag bei conifers.org.
2. ↑ Richard S. Hunt: Abies in der Flora of North America, Volume 2, 1993: Abies fraseri - Online.
3. ↑ ^{a b c d} Aljos Farjon: Pinaceae: drawings and descriptions of the genera Abies, Cedrus, Pseudolarix, Keteleeria, Nothotsuga, Tsuga, Cathaya, Pseudotsuga, Larix and Picea., Koeltz Scientific Books, Königstein 1990.
4. ↑ M. G. Eiselt, R. Schröder: Nadelgehölze, 3. Auflage, Neumann Verlag, Neudamm 1974.
5. ↑ Rafaël Govaerts (Hrsg.): Abies. In: World Checklist of Selected Plant Families (WCSP) – The Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, abgerufen am 7. April 2019.
6. ↑ Knapp 1965 siehe auch in Literatur
7. ↑ Barbour siehe auch in Literatur
8. ↑ Erstveröffentlichung eingescannt bei biodiversitylibrary.org.
9. ↑ Neukombination eingescannt bei biodiversitylibrary.org.
10. ↑ Abies fraseri bei Tropicos.org. Missouri Botanical Garden, St. Louis.
11. ↑ ^{a b} Walter Erhardt: Namensliste der Koniferen, Ulmer Verlag, Stuttgart 2005.
12. ↑ Georg Frerichs, Georg Arends, Heinrich Zörnig: Hagers Handbuch der Pharmazeutischen Praxis. 1. Band, 2. Auflage, Springer, 1938, ISBN 978-3-642-88873-1, S. 39 ff.

Weblinks

– Album mit Bildern, Videos und Audiodateien

• Verbreitungskarte.
• Abies fraseri in der Roten Liste gefährdeter Arten der IUCN 2013.2. Eingestellt von: Farjon, A., 2011. Abgerufen am 28. November 2013.

The Fraser fir (Abies fraseri) is an endangered species of fir native to the Appalachian Mountains of the Southeastern United States.

Taxonomy

Abies fraseri is closely related to Abies balsamea (balsam fir), of which it has occasionally been treated as a subspecies (as A. balsamea subsp. fraseri (Pursh) E.Murray) or a variety (as A. balsamea var. fraseri (Pursh) Spach).^[4][5][6][7] Some botanists regard the variety of balsam fir named Abies balsamea var. phanerolepis as a natural hybrid with Fraser fir, denominated Abies × phanerolepis (Fernald) Liu.^[5]

Names

Fraser fir on the slopes of Clingmans Dome

The species Abies fraseri is named after the Scottish botanist John Fraser (1750–1811), who made numerous botanical collections in the region.^[5] It is sometimes misspelled "Frasier," "Frazer" or "Frazier."

In the past, it was also sometimes known as "she-balsam" because resin could be "milked" from its bark blisters,^[8] in contrast to the "he balsam" (or Picea rubens, the red spruce) which could not be milked. It has also occasionally been called balsam fir, inviting confusion with A. balsamea.^[9]

Description

Close-up view of Fraser fir foliage

Abies fraseri is a small evergreen coniferous tree typically growing between 10 and 15 m (30 and 50 ft) tall, but rarely to 25 m (80 ft), with a trunk diameter of 40–50 cm (16–20 in), but rarely 75 cm (30 in). The crown is conical, with straight branches either horizontal or angled upward at 40° from the trunk; it is dense when the tree is young and more open in maturity. The bark is thin, smooth, grayish brown, and has numerous resinous blisters on juvenile trees, becoming fissured and scaly in maturity.

The leaves are needle-like; arranged spirally on the twigs but twisted at their bases to form two rows on each twig; they are 10–23 mm (3⁄8–7⁄8 in) long and 2–2.2 mm (5⁄64–3⁄32 in) broad; flat; flexible; rounded or slightly notched at their apices (tips); dark to glaucous green adaxially (above); often having a small patch of stomata near their apices; and having two silvery white stomatal bands abaxially (on their undersides). Their strong fragrance resembles that of turpentine.

The cones are erect; cylindrical; 3.5–7 cm (1+1⁄2–2+3⁄4 in) long, rarely 8 cm (3+1⁄4 in), and 2.5–3 cm (1–1+1⁄8 in) broad, rarely 4 cm (1+1⁄2 in) broad; dark purple, turning pale brown when mature; often resinous; and with long reflexed green, yellow, or pale purple bract scales. The cones disintegrate when mature at 4–6 months old to release the winged seeds.^[4][5][6]

Ecology

Reproduction and growth

Fraser fir is monoecious, meaning that both male and female cones (strobili) occur on the same tree.^[10] Cone buds usually open from mid-May to early June. Female cones are borne mostly in the top few feet of the crown and on the distal ends of branches. Male cones are borne below female cones, but mostly in the upper half of the crown. Seed production may begin when trees are 15 years old. Seeds germinate well on mineral soil, moss, peat, decaying stumps and logs, and even on detritus or litter that is sufficiently moist.^[11]

Distribution and habitat

Fraser fir forest, with many trees killed by balsam woolly adelgid

Abies fraseri is restricted to the southeastern Appalachian Mountains in southwestern Virginia, western North Carolina and eastern Tennessee, where it occurs at high elevations, from 1,200 m (3,900 ft) to the summit of Mount Mitchell, the highest point in the region at 2,037 m (6,684 ft). It lives in acidic moist but well-drained sandy loam, and is usually mixed with Picea rubens (red spruce). Other trees it grows with include Tsuga caroliniana (Carolina hemlock), Betula alleghaniensis (yellow birch), Betula papyrifera (paper birch), and Acer saccharum (sugar maple). The climate is cool and moist, with short, cool summers and cold winters with heavy snowfall.^[4][5]

Pests

Abies fraseri can be severely damaged by a non-native insect, the balsam woolly adelgid (Adelges piceae) from Europe. The insect's introduction and spread led to a rapid decline in Fraser fir across its range, with over 80 percent of mature trees having been killed. The rapid regeneration of seedlings with lack of canopy has led to good regrowth of healthy young trees where the mature forests once stood. However, when these young trees get old enough for the bark to develop fissures, they may be attacked and killed by the adelgids as well.

For this reason, the future of the species was still uncertain, though the Mount Rogers (Virginia) population has largely evaded adelgid mortality. The decline of the Fraser fir in the southern Appalachians has contributed to loss of moss habitat which supports the endangered spruce-fir moss spider (Microhexura montivaga), an obligate of Fraser fir-red spruce stands.^[7]

By the late 1990s, the adelgid population had decreased. While two-thirds of adult trees had been killed by the 1980s, a study of the Great Smoky Mountains National Park showed that as of 2020, the number of adult trees had increased over the previous 30 years, with three times as many on Clingmans Dome, Tennessee's highest peak.^[12]

Threats

The Fraser fir is an endangered species.^[13] Threats include climate change and the aforementioned balsam woolly adelgid.

Cultivation and uses

Although not important as a source of timber, the combination of dense natural pyramidal form, strong limbs, soft long-retained needles, dark blue-green color, pleasant scent and excellent shipping characteristics, has led to Fraser fir being widely used as a Christmas tree.^[14] Fraser fir has been used more times as the White House Christmas tree than any other tree.

The Christmas decoration trade is a multimillion-dollar business in the southern Appalachians. North Carolina produces the majority of Fraser fir Christmas trees.^[15] It requires from seven to ten years in the field to produce a 1.8–2.1-meter-tall (6–7-foot) tree. In 2005, the North Carolina General Assembly passed legislation making the Fraser fir the official Christmas tree of North Carolina.

The Fraser fir is cultivated from seedlings in several northern states in the USA and across the border in adjacent parts of the Canadian province of Quebec, especially for the Christmas tree trade.^[13] It is also grown in Bedgebury National Pinetum and other collections in the United Kingdom.^[13]

See also

• Appalachian temperate rainforest
• Southern Appalachian spruce-fir forest

References

Abies fraseri^[2]​ es una especie de conífera perteneciente a la familia Pinaceae. Son naturales de las montañas Apalaches, del sudeste de Virginia, oeste de Carolina del Norte y este de Tennessee.

Descripción

Son árboles que viven en suelos arenosos ácidos pero bien drenados a elevadas altitudes (1,200-2,000 m), alcanzan los 25 metros de altura con un tronco de 75 cm de diámetro. Tiene la corona piramidal con ramas horizontales. La corteza es gris-marrón, suave y normalmente delgada pero muy resinosa. Las hojas son de aguja de 12-25 mm de longitud y de color verde oscuro dos bandas de estomas blanco-plateados. Las hojas son olorosas. Las piñas son de 3.5-7 cm de longitud de color púrpura, volviéndose marrón al madurar.

Taxonomía

Abies fraseri fue descrita por (Pursh) Poir. y publicado en Encyclopédie Méthodique. Botanique ... Supplément 5(1): 35. 1817.^[3]​

Etimología

Abies: nombre genérico que viene del nombre latino de Abies alba.^[4]​

fraseri: epíteto otorgado en honor del botánico John Fraser.

Sinonimia

• Abies balsamea subsp. fraseri (Pursh) A.E.Murray
• Abies balsamea var. fraseri (Pursh) Spach
• Abies humilis Bach.Pyl.
• Picea balsamea var. fraseri (Pursh) J. Nelson
• Picea fraseri (Pursh) Loudon
• Picea hudsonia Gordon
• Pinus balsamea var. fraseri (Pursh) Nutt.
• Pinus fraseri Pursh^[5]​^[6]​

Referencias

Fraseri nulg (Abies fraseri) on männiliste sugukonda nulu perekonda kuuluv igihaljas okaspuu.

Fraseri nulg on nii lähedalt sugulane palsamnuluga, et aeg-ajalt on teda käsitletud palsamnulu alamliigina A. balsamea fraseri või teisendina A. balsamea var. fraseri.^[3] Palsamnulu teisendit A. balsamea var. phanerolepis peavad mõned botaanikud fraseri ja palsamnulu looduslikuks hübriidiks.^[4]

Puu on saanud nime esmaavastaja, šoti botaaniku John Fraseri (1750–1811) järgi.^[5]

Kirjeldus

Fraseri nulu käbi ja okkad

Fraseri nulg kasvab tavaliselt 15–18 m kõrguseks ja tüve läbimõõt on kuni 30 cm. Suurim registreeritud puu kõrgus on 26,5 m ja tüve läbimõõt 86 cm. Puude keskmine eluiga on 150 aastat.^[6]

Võra on korrapärane, koonusjas.^[7] Oksad on kas horisontaalsed või kuni 40° võrra ülespoole suunatud. Võra on noorel puul tihe, vanal puul rohkem avatud. Tüve koor on noorelt sile, punakaspruun, vaigumahutitega, vananedes muutub hallikasmustaks ja rõmeliseks.^[7]

Juurestik on üldjuhul maapinnalähedane, kuna loodusliku levila pinnas on tavaliselt õhuke. Paksus pinnases võib juurestik ulatuda sügavamale kui 60 cm, mis võimaldab puul ka kuivemaid mäenõlvu asustada.^[8]

Okkad on 1–2 (2,5) cm pikkused ja 2,0–2,2 mm laiad, kinnituvad võrsetele spiraalselt, aga alusel pöörduvad nii, et nad asuvad kahes reas. Okka allküljel ja pealmise külje tipus on kaks laia valget õhulõheriba. Okkad on tumerohelised, lamedad, painduvad ja otsast ümarad või väikese sälguga.^[7]

Pungad on väiksed, helepruunid, kerajad, tugevalt vaigused. Võrsed on hallikaspruunid, lühikeste tihedate karvadega.^[7]

Isasõisikud on punakaskollased või kollakasrohelised.^[7]

Käbid on väikesed, 4–6 cm pikkused ja läbimõõduga 2–3 cm, sinakasmustad või sinakas-tumerohelised, tipud vaigust valged^[7]. Kattesoomused on heledad, ulatuvad seemnesoomuste tagant pikalt välja ning nende tipp on tagasi pöördunud, mistõttu käbid näivad valkjatena.^[7] Käbid on sageli vaigused. Küpsed, 4–6 kuu vanused käbid lagunevad ja puistavad tiivulised seemned tuulde.^[3]

Seemned on 4–5 mm pikkused, pruunid, tiivakesega, mis on seemnest ligi veidi pikem. Seemne mass on 5,7–8,4 mg.^[8]

Levila ja ökoloogia

Fraseri nulu mets Põhja-Carolinas

Fraseri nulu areaal paikneb Põhja-Ameerika idaosas, Apalatši mägede lõunaosas 1372–2037 m kõrgusel üle merepinna.^[8] Hajus levila jääb Põhja-Carolina, Tennessee ja Virginia territooriumile.

Fraseri nulu levilas valitseb jahe ja väga niiske kliima, kus aasta keskmine sademete hulk on vahemikus 1900–2540 mm. Suure osa sademetest annab udu, mida võib esineda 65% või isegi rohkematelgi kasvuperioodi päevadest. Juuli keskmine temperatuur on 15 °C ja jaanuari-veebruari madalaim keskmine temperatuur on –2 °C.^[8]

Fraseri nulu levilas esinevad mullad on üldjuhul õhemad ja kivised. Mulla lähtekivim jääb keskmiselt 50–80 cm sügavusele. Muldadeks on tavaliselt leetmuld, mille huumuskihi paksus on 2–7 cm. Mullad on väga happelised. A-horisondi pH on 3,5 ja B-horisondi pH on vahemikus 3,8–4,2. 1920 meetrist kõrgemal paiknevad nulumetsa mullad võivad olla väga õhukesed, 15–20 cm paksused, kus mulla A-horisont paikneb vahetult lähtekivimi peal.^[8]

Kõrgemal kui 1920 m moodustab Fraseri nulg peaaegu puhaspuistuid. Sellistel kõrgustel kasvab puuliikidest tavaliselt temaga koos ainult ameerika pihlakas (Sorbus americana). Fraseri nulu esinemise tihedus metsades väheneb koos kõrguse alanemisega. Keskmistel ja madalamatel kõrgustel kasvab ta koos järgmiste puuliikidega: punane kuusk (Picea rubens), kollane kask (Betula alleghaniensis), kanada tsuuga (Tsuga canadensis), kollane hobukastan (Aesculus flava), suhkruvaher (Acer saccharum), tähkvaher (Acer spicatum) ja pensilvaania vaher (Acer pensylvanicum).^[8]

Paljunemine

Seemned

Fraseri nulg on ühekojaline okaspuu ning paljuneb peamiselt seemnete abil. Käbikandvus võib alata juba 15-aastastel puudel. Tolmlemine toimub mai keskelt kuni juuni alguseni, mis sõltub kasvukohast ja ilmastikutingimustest. Seemned valmivad septembrist kuni oktoobri keskpaigani, millele järgneb nende varisemine koos katte- ja seemnesoomustega. Seemnete põhiliseks levitajaks on tuul, mis võib nad kanda kuni 1,6 km kaugusele. Nii hea lennukaugus tuleneb asjaoludest, et tiivakesega seemned on kerged ning järskudel mäenõlvadel esinevad tõusvad õhuvoolud. 50% seemnetest maandub puust vähemalt 274 m kaugusel. Seemnete idanevus on keskmiselt 50–70%. Head seemneaastad korduvad tavaliselt kahe aasta järel.^[8]

Vähesel määral esineb ka alumiste okste juurdumist niiskes pinnases ehk vegetatiivset paljunemist.^[8]

Haigused ja kahjurid

Adelges piceae poolt kahjustatud mets

Kõige suuremat kahju tekitab Fraseri nulule introdutseeritud putukaliik Adelges piceae^[9], kes avastati esimest korda Põhja-Carolinast 1957. aastal. Sellest peale on see kahjurputukas levinud üle kogu Fraseri nulu levila. Puude suremus tõusis 1958. aasta üheteistkümnelt tuhandelt kuni 1,75 miljonini 1970. aastal. Putukad ründavad võrseid, oksi ja pungasid, kuid peamiselt siiski tüve. Puu sureb tüvekahjustuste tõttu tavaliselt 2–5 aasta jooksul. Kahjustatud puud on vastuvõtlikud ka teistele kahjurputukatele (üraskid, vaablased jt). Putukad võivad omakorda kaasas kanda seenhaiguste patogeene. Näiteks juuremädanikku põhjustava seene Armillaria mellea esinemissagedus on suurenenud koos Adelges piceae leviku laienemisega. Vigastatud ja nõrgestatud puud on omakorda vastuvõtlikud tormiheitele. Tänase päevani pole teadlastel õnnestunud välja töötada efektiivset tõrjevahendit Adelges piceae vastu, mistõttu Fraseri nulu tulevik on üsna ebaselge.^[8]

Fraseri nulgude surm kahjustab nende all kasvavaid samblaid. Samblas elav kuuse-nulu-samblaämblik Microhexura montivaga on sellepärast elukeskkonna kadumise tõttu sattunud väljasuremise äärele.^[10]

Kasutamine

Ameerika punaorav

Fraseri nulud jõulupuude kasvanduses

Hajusalt levinud Fraseri nulu puit ei oma märkimisväärset majanduslikku tähtsust. Küll on ta väga populaarne jõulupuu. Noores eas väga dekoratiivset puud kasvatatakse ilupuuna parkides ja koduaedades. Looduses on Fraseri nulu seemned ja pungad toiduks ameerika punaoravale (Tamiasciurus hudsonicus).^[8]

Kasvatamine Eestis

Fraseri nulg toodi Euroopasse 1811. aastal. Meile jõudis ta 19. sajandi lõpus või 20. sajandi alguses. Fraseri nulgu kasvatatakse meil parkides ilupuuna, metsakultuuris ta kohalike puuliikidega konkureerida ei suuda. Ta on meil hästi aklimatiseerunud, mida näitab tema rikkalik käbikandvus ja parkides esinev looduslik uuendus. Käbid kasvavad tal ka alumistel okstel, mida üldjuhul nululiikidel ei esine. Puu on meil üsna külmakindel, taludes talvel külmatemperatuure kuni –29...–34 °C,^[11] mistõttu kannatab ainult karmimatel talvedel. Samuti on ta küllalt varjutaluv. Kasvupinnastest eelistab värsket, hästi vett läbilaskvat liivsavimulda, kuid kasvab küllalt hästi ka saviliivmullal. Suuremad puud kasvavad meil Järvseljal (kõrgus 25 m), Olustvere pargis, Polli pargis ja mujal.^[7]

Puudusteks on meil kasvavate puude lühiealisus, dekoratiivne välimus püsib sageli ainult esimesed 15–20 aastat. Samuti on ta vastuvõtlik mustale pahktäile ning haigestub kergesti juurepessu.^[12]

Viited

Välislingid

• Fraseri nulg andmebaasis eElurikkus
• The Gymnosperm Database: Abies fraseri

Virginianpihta (Abies fraseri) on Appalakkien eteläosista kotoisin oleva ainavihanta, pienehkö havupuu, joka kuuluu pihtojen sukuun ja mäntykasvien heimoon.^[2][3] Se on läheistä sukua palsamipihdalle, jonka kanssa risteytyessään se muodostaa vermontinpihdan (A. × phanerolepis).^[2][4]

Ulkonäkö ja koko

Virginianpihdan oksa.

Virginianpihta kasvaa 15–18 metriä korkeaksi ja rinnankorkeusläpimitaltaan alle 30 senttimetriä paksuksi puuksi, jolla on matalat juuret, leveähkön kartiomainen latvus ja harvat haarat.^[2][5] Yleensä se alkaa tuottaa siementä 15-vuotiaana ja elää keskimäärin 150-vuotiaaksi. Suurin koskaan löydetty yksilö oli 26,5 metriä korkea ja läpimitaltaan 86 senttimetriä.^[2] Virginianpihdan kuori on nuorena sileää mutta muuttuu vanhemmiten karheaksi. Kuluvan kesän kasvainranka on tiheään punertavakarvainen.^[5] Talvisilmut ovat pihkaiset, oranssinruskeat ja munanmuotoiset tai pallomaiset.^[4][5]

Lehdet ovat litteitä neulasia, jotka siirottavat kampamaisesti sivuille ja paljastavat puun haararangan. Yksittäinen neulanen on 10–20 millimetriä pitkä ja 2 millimetriä leveä ja muodoltaan kapean vastapuikea. Sen yläpinnalla on ilmarakoja ja alapinnalla kaksi puhtaanvalkoista, 8–12-jonoista ilmarakojuovaa. Kukinto on perätön ja tylppäkärkinen käpy, jossa on pitkäkärkiset ja taakäänteiset peitinsuomut.^[4][5] Virginianpihta on yksikotinen eli samassa yksilössä kasvaa sekä hede- että emikukintoja.^[3] Hedekukinnon pituus on yleensä alle 1 senttimetriä ja emikukinnon 4–5,5 senttimetriä.^[2]

Levinneisyys

Virginianpihta on kotoisin Appalakkien eteläisimmiltä huipuilta. Sen luontainen levinneisyysalue ulottuu Lounais-Virginiaan, Itä-Tennesseehen ja Pohjois-Carolinan länsiosiin.^[2]

Elinympäristö

Joulukuuseksi viljeltyjä virginianpihtoja.

Virginianpihta kasvaa 1 700 – 2 000 metrin korkeudessa sijaitsevissa lauhkean vyöhykkeen sademetsissä. Se viihtyy viileänkosteassa ilmastossa ja vähäkalkkisessa ja keskiravinteisessa maaperässä.^[2][4] Vuorten huipuilla ja ylärinteillä kasvavissa havumetsissä se on usein valtapuu ja sitä matalammalla se muodostaa sekametsiä kanadanhemlokin, keltahevoskastanjan ja sokerivaahteran kanssa.^[2]

Virginianpihdan olemassaoloa uhkaa eniten pieni havukirva Adelges piceae, joka saapui sen levinneisyysalueelle 1950-luvulla. Uusimmat pihtasukupolvet näyttäisivät tosin kehittyneen vastustuskykyisemmiksi kirvalle.^[2]

Käyttö

Virginianpihdalla ei ole merkitystä metsätaloudelle, mutta sitä käytetään jonkin verran koristepuuna ja joulukuusena. Oravat syövät sen siemeniä ja kärkisilmuja.^[2]

Lähteet

• Hämet-Ahti, Leena & Palmén, Annikki & Alanko, Pentti & Tigerstedt, Peter M. A.: Suomen puu- ja pensaskasvio. Helsinki: Dendrologian Seura, 1992. ISBN 951-96557-0-0.

Viitteet

Aiheesta muualla

• Arboretum Mustila: Virginianpihta (Abies fraseri)
• ITIS: Abies fraseri (englanniksi)
• United States Department of Agriculture (USDA): Abies fraseri (englanniksi)

Abies fraseri ou sapin de Fraser est une espèce de conifères de la famille des Pinacées.

Description

Cône et feuillage d'Abies fraseri

Il s'agit d'un arbre sempervirent, un conifère pouvant atteindre de 9 à 25 m de hauteur, avec un diamètre moyen au niveau du tronc de 30 cm^[1]. Il présente un houppier étroit et des racines peu profondes.

Répartition et habitat

Aire de répartition d'Abies fraseri

Ce sapin est endémique d'une région limitée de l'est des États-Unis. Il pousse dans des zones, élevées en altitude, du centre et du sud des Appalaches. On le trouve à l’état natif en Virginie, dans le Tennessee et en Caroline du Nord, mais il est cultivé ailleurs, notamment en Virginie-Occidentale et en Géorgie.

Il s'agit d'une espèce relictuelle de la dernière période glaciaire, qui ne pousse plus que sur 7 à 10 crêtes montagneuses situées au-dessus de 1500 m d'altitude^[2].

Rôle écologique

Le sapin de Fraser a un rôle dans la rétention des sols peu profonds qui couvrent les pentes escarpées et humides sur lesquelles il pousse^[1].

Nomenclature et systématique

Cette espèce a été décrite scientifiquement pour la première fois en 1813 sous le nom Pinus fraseri par le botaniste germano-américain Frederick Traugott Pursh dans le 2^e volume de son ouvrage Flora Americae Septentrionalis^[3].

Le botaniste et explorateur français Jean-Louis Marie Poiret a placé cette espèce dans le genre Abies dès 1810, dans le supplément tome 5 de l'Encyclopédie méthodique (Botanique) commencé par Jean-Baptiste de Lamarck^[4].

Son nom d’espèce est un hommage au botaniste britannique John Fraser.

Statut et conservation

Utilisation

Sapin de Fraser utilisé comme sapin de noël

Il peut être cultivé et utilisé pour son bois ; il est également apprécié comme sapin de Noël, en raison de son puissant parfum citronné^[5].

Notes et références

Glæsiþinur, Abies fraseri, er sígrænt barrtré ættað úr Appalasíufjöllum suðausturhluta Bandaríkjanna.

Abies fraseri er náskyldur balsamþin (Abies balsamea), og hefur stundum verið talinn undirtegund af honum (sem A. balsamea subsp. fraseri (Pursh) E.Murray) eða afbrigði (sem A. balsamea var. fraseri (Pursh) Spach).^[2][3][4][5]

Nöfn

Glæsiþinur á hlíðum Clingmans Dome

Tegundin Abies fraseri er nefnd eftir Skoska grasafræðingnum John Fraser (1750–1811), gerði fjölda grasasafnana á svæðinu.^[3] Nafnið hefur stundum verið rangstafsett "Frasier," "Frazer" eða "Frazier."

Fyrr á tímum var hann stundum kallaður "she-balsam" vegna þess að hægt var að "mjólka" trjákvoðuna úr blöðrum í berkinum,^[6] gagnstætt "he balsam" (Picea rubens) sem ekki var hægt að mjólka. Hann hefur einnig verið kallaður "balsam fir", sem býður upp á rugling við A. balsamea.^[7]

Lýsing

Smáplöntur af Glæsiþini (blágrænar, lengri barrnálar) og Brúngreni Picea rubens (grænt, styttra barr)

Nærmynd af barri Glæsiþins

Abies fraseri er smávaxið sígrænt barrtré, yfirleitt á milli 10 til 15 metra hár, en sjaldan að 25 metrum, með stofnþvermál 40 til 50 sm, sjaldan 75 sm. Krónan er keilulaga, með beinum greinum yfirleitt láréttar eða upp í 40° frá stofninum; mjög þéttar á meðan tréð er ungt og gisnari við þroska. Börkurinn er þunnur, sléttur, grábrúnn, og með fjölda kvoðubóla á yngri trjám, og verður hreistrugur með aldri.

Barrið er nálarlaga; þau eru í spíral upp eftir sprotanum en undin við fótinn og mynda tvær raðir til hvorrar hliðar. Það er 10 til 23mm langt og 2 til 2.2mm breitt; flatt; sveigjanlegt; rúnnað eða lítið eitt sýlt í endann; dökkt til blágrænt að ofan; oft með lítin blet af loftaugum nálægt endanum; og með 2 silfraðar rendur af loftaugarásum að neðan. Sterk lyktin minnir á terpentínu.

Könglarnir eru uppréttir; sívalir; 3.5 til 7 sm langir (sjaldan að 8 sm), og 2.5 til 3 sm ( sjaldan 4 sm) breiðir; dökk purpuralitir, verða fölbrúnir við þroska; oft með trjákvoðu; og með löngum aftursveigðum grænum, gulum eða fölpurpuralitum hreisturblöðkum. Könglarnir sundrast við þroska 4 til 6 mánaða gamlir til að losa vængjuð fræin.^[2][3][4]

Sumir grasafræðingar líta á undirtegund Balsamþins nefnda Abies balsamea var. phanerolepis sem náttúrulegan blending við Glæsiþin, og þá skráðan sem Abies × phanerolepis (Fernald) Liu.^[3]

Vistfræði

Fjölgun og vöxtur

Glæsiþinur er monoecious, sem þýðir að bæði kven og karlblóm (í sitt hvoru lagi) eru á sama tré.^[8] Blómbrum opnast yfirleitt frá miðjum maí til byrjun júní. Kvenblómin eru yfirleitt í efstu metrum krónunnar og á enda greina. Karblómin eru fyrir neðan kvenblómin, en að mestu í efri helmingi krónunnar. Blómgun og fræmyndun getur hafist þegar trén eru aðeins 15 ára gömul. Fræin þroskast auðveldlega á flestu undirlagi sem er nógu rakt (mosi, mór, rotnandi stofnar o.fl.).^[9]

Útbreiðsla

Glæsiþinur, Abies fraseri, vex einvörðungu í suðaustur Appalasíufjöllum í suðvestur Virginíu, vestur Norður-Karólínu og austur Tennessee, þar sem hann kemur fyrir hátt yfir sjó, frá 1,200 m upp á topp á Mitchellfjalli (Norður-Karólína), sem stendur hæst á svæðinu (2,037 m). Hann kýs súran, rakan jarðveg (leirsand) en með góðu frárennsli, er yfirleitt í bland við Picea rubens. Önnur tré sem hann vex með eru Tsuga caroliniana, Betula alleghaniensis (Gulbjörk), Betula papyrifera (Næfurbjörk), og Acer saccharum (Sykurhlynur). Veðurfarið á búsvæðinu er svalt og rakt, með stuttum svölum sumrum og köldum vetrum með mikilli snjókomu.^[2][3]

Pestir

Glæsiþinskógur, með mörg tré drepin af Adelges piceae

Abies fraseri verður fyrir miklum áföllum af innfluttu skordýri; Adelges piceae. Innflutningur þess hefur leitt til mikilla affalla af Glæsiþini, með yfir 80 prósenta dauða fullorðinna trjáa. Mikil endurnýjun smáplantna vegna skorts á yfirvexti hefur leitt til góðs vaxtar á heilbrigðum ungum trjám þar sem einu sinni stóðu þroskaðir skógar. Hinsvegar, þegar þessi ungu tré verða nógu gömul til að það fari að þau fari að vera með sprunginn börk, geta þau orðið fyrir árásum og drepin einnig.

Vegna þessa er framtíð tegundarinnar óvís, þó að Mount Rogers (Virginíu) skógurinn hefði að mestu sloppið. Hnignun glæsiþins í suður Appalasíufjöllum hefur leitt til taps á búsvæði mosa sem er mikilvægur fyrir köngulóna Microhexura montivaga (3 til 4 mm stór og lifir á stökkmor, mjög sjaldgæf).^[5]

Ræktun og nytjar

Hann er ekki mikilvægur í timburframleiðslu, en mikið notaður sem jólatré. Mildur ilmurinn, lögunin, kröftugar greinar, og eiginleikinn að missa ekki nálarnar (sem stinga ekki þegar verið er að hengja upp skrautið) í langan tíma eftir að tréð er fellt gerir það að einni af hentugustu tegundunum til þess.^[10] Glæsiþinur hefur verið notaður oftar sem jólatré Hvíta Hússins heldur nokkuð annað tré.^{[heimild vantar]}

Hann er ræktaður á plantekrum á Skotlandi og seldur í þúsundatali um Bretlandseyjar.^{[heimild vantar]} Hann er einnig ræktaður í nokkrum ríkjum norður Bandaríkjanna og aðlægum hlutum Quebec ríkis, aðallega í jólatrjáarækt.^{[heimild vantar]}

Samsetningin af lögun, nálafestu, dökk blágrænn litur, þægilegur ilmur og góðir flutningseiginleikar hafa gert glæsiþin að einni vinsælustu jólatrjáategundinni. Ræktun og uppskera á þessari tegund fyrir jólatré og greinar er marg-milljóna dollara viðskifti í suður Appalasíufjöllum. Norður-Karólína framleiðir meginhluta þeirra.^[11] Hann þarf 7 til 10 ár á akri til að verða 2 metra hár. North Carolina General Assembly gerði 2005 löggjöf sem gerði Glæsiþin að opinberu jólatré Norður-Karólínu.

Tilvísanir

Ytri tenglar

• eFloras.org—Flora of North America: Abies fraseri treatment
• eFloras.org: Abies fraseri range map
• Interactive Native Range Distribution Map: Abies fraseri

Þessi líffræðigrein er stubbur. Þú getur hjálpað til með því að bæta við greinina.

Wikimedia Commons er með margmiðlunarefni sem tengist

Glæsiþinur

Wikilífverur eru með efni sem tengist

Glæsiþinur

L'abete di Fraser (Abies fraseri (Pursh.) Poir., 1817) è un albero della famiglia delle Pinaceae che vegeta sugli Appalachi.^[1]

Etimologia

Il nome generico Abies, utilizzato già dai latini, potrebbe, secondo un'interpretazione etimologica, derivare dalla parola greca ἄβιος = longevo.^[2] Il nome specifico fraseri fu assegnato in onore di John Fraser, botanico scozzese collezionista di specie botaniche nordamericane, tra le quali A. fraser.^[3]

Descrizione

È una conifera di taglia medio-piccola, a portamento conico, che raggiunge altezze di 25 m e il cui tronco può raggiungere 75 cm di diametro. La corteccia, liscia e grigia, con l'età si spacca in placche rossastre. I rami principali dipartono dal tronco ad angolo retto; i ramoscelli secondari sono opposti, di colore giallo-marrone pallido con peluria rossastra. Le gemme, resinose, sono di forma conica, marroni chiare, ad apice acuto; le perule che le rivestono sono triangolari, resinose, a margine intero e punta affilata.^[4]

Le foglie sono aghiformi, di colore verde scuro lucido, lunghe fino a 2,5 cm, con apice rotondeggiante o lievemente dentellato.^[4]

Gli strobili femminili, di color porpora scuro, sono cilindrici, lunghi fino a 6 cm e larghi fino a 4 cm, sessili, con punta rotondeggiante; le scaglie sono a forma di ventaglio, lunghe 3 cm, larghe 3,5 cm, lisce. Le brattee sono verdi-giallastre. Gli strobili maschili sono giallo-rossi o giallo-verdi. I semi, di colore marrone, sono lunghi fino a 5 mm, con ala purpurea di 5 mm. I cotiledoni sono circa cinque.^[4]

Distribuzione e habitat

Specie endemica dei monti Appalachi e presente in Carolina del Nord, Tennessee e Virginia.^[1] Predilige quote montane comprese tra i 1.200 e i 2.000 m, esposte a settentrione e con suoli podzol e moderatamente acidi. Il clima di riferimento è quello montano, con estati fresche e inverni freddi e nevosi con precipitazioni annue variabili tra 850 e 2.000 mm. Può formare boschi puri alle alte quote, più comunemente in associazione con Picea rubens, Betula papyrifera, Tsuga caroliniana, Betula alleghaniensis, Sorbus americana, Acer saccharum e Fraxinus caroliniana. Ericaceae e altre erbe sono comuni nel sottobosco, così come veri e propri tappeti di muschio (Hylocomium splendens).^[1]

Tassonomia

Sinonimi

Di seguito i sinonimi conosciuti:^[5]

• Abies balsamea subsp. fraseri (Pursh) A.E.Murray
• Picea fraseri (Pursh) Loudon
• Picea hudsonia Gordon
• Pinus fraseri Pursh

Usi

Nonostante l'altezza non eccessiva rispetto ad altre specie, nella fascia orientale degli Stati Uniti è ampiamente utilizzato come albero di Natale per la fragranza, la forma e per la caratteristica dei suoi aghi di rimanere morbidi anche molto tempo dopo il taglio. Viene altresì utilizzato come albero ornamentale in giardini privati e pubblici.^[3]

Conservazione

Oltre che dalle difficili condizioni climatiche in cui vegeta e dalla competizione con specie antagoniste, è minacciato soprattutto dall'insetto Adelges piceae, che dal 1957 al 1980 ha provocato la morte di quasi 2 milioni di esemplari, riducendo sostanzialmente la popolazione totale di abeti di Fraser, il cui areale è diventato molto frammentato con un'area di occupazione di circa 500 km². Al momento non sono ancora stati trovati rimedi efficaci per eliminare il parassita. La specie viene quindi inserita tra le specie in pericolo di estinzione nella Lista rossa IUCN (Endangered).^[1]

Galleria d'immagini

• Strobilo femminile

• Aghi

• Semi

• Coltivazioni di alberi di Natale

• Giovane abete del Colorado

• Fustaia di abete di Fraser

• Abeti di Fraser uccisi dal parassita

• Sottobosco tipico

Note

De fraserspar (Abies fraseri) is een boom die behoort tot de dennenfamilie (Pinaceae). De plant wordt als tuin- en kerstboom gebruikt. De boom is decoratief, omdat deze al bij een lengte van 1-2 m helder gekleurde kegels heeft.

De boom komt van nature voor in de zuidoostelijke Appalachen, in het zuidwesten van Virginia, in het westen van North Carolina en in het oosten van Tennessee. De boom groeit op vochtige, goed ontwaterde, zure zandgrond op 1200 tot 2000 m hoogte, meestal in gemengd bos met de soort Picea rubens.

De boom wordt tot 25 m hoog en heeft een diameter tot 75 cm en een 6-12 m brede kroon. De takken staan horizontaal. De vorm van de kroon is piramidaal. Op jonge leeftijd is de boom dicht, maar wordt opener naarmate deze ouder wordt.

Frasersparbos met veel door aantasting van het vleugelloze insect Adelges piceae afgestorven bomen

De schors is grijsbruin en wordt op latere leeftijd schilferig. Normaal is de schors dun en glad maar wel met veel harsblaasjes.

De 1,2-2,5 cm lange, donkergroene, platte, buigzame naalden staan spiraalsgewijs op de twijgen, maar door een draaiing aan de basis lijken ze in twee rijen te staan. De top van de naald is rond en heeft een inkeping. Op de onderkant van de naald zitten twee zilverkleurige rijen huidmondjes. De naalden ruiken naar terpentijn.

De purperachtige kegels zijn 3,5-7 cm lang, die tijdens het rijpen lichtbruin worden. De cilindrische, met hars bedekte kegels staan rechtop. De schubben vallen van de rijpe kegel af, waardoor de zaden vrijkomen.

Zaden

Abies balsamea var. phanerolepis wordt door sommigen als een hybride van de balsemzilverspar (Abies balsamea) en de fraserspar beschouwd.

De achteruitgang van de fraserspar in de zuidelijke Appalachen gedurende de jaren tachtig van de twintigste eeuw heeft ook geleid tot de achteruitgang van de spin Microhexura montivaga.

De fraserspar maakt in de Verenigde Staten deel uit van de National Collection of Endangered Plants. Het Arnold Arboretum houdt zich namens het Center for Plant Conservation bezig met de bescherming van de plant.

Bibliografie

• Abies fraseri, CPC National Collection Plant Profile, Center for Plant Conservation

Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Abies fraseri op Wikimedia Commons.

Jodła Frasera (Abies fraseri (Pursh) Poir.) – gatunek drzewa należący do rodziny sosnowatych. Występuje w południowo-wschodniej części Ameryki Północnej, na terenie Karoliny Północnej, Tennessee i Wirginii^[2]. Jest wizytówką parku narodowego Great Smoky Mountains. Nazwana na cześć Johna Frasera w 1817 roku^[5].

Morfologia

Pokrój

Liście

Pokrój

Zgrabne, wytrzymałe drzewo dorastające 20-25 m wysokości o stożkowatej, wąskiej sylwetce^[6][5].

Kora

Na młodych drzewach ciemnobrązowa, u starszych różowoszara. Pokrywa się żywicznymi naciekami^[5].

Liście

Tępo zakończone igły długości 2 cm, z wierzchu ciemnozielone, od spodu z szerokimi, srebrzystoszarymi paskami. Wyrastają rzędami po obu stronach pędu, wyginają się w różnych kierunkach. Pąki zimowe mają charakterystyczne czekoladowobrązowe zabarwienie i są pokryte grubą warstwą żywicy^[5].

Szyszki

Sterczące, ciemnopurpurowe z jasnobrązowymi, długimi, odwiniętymi łuskami wspierającymi. Dorastają 5,5 cm długości^[5].

Biologia i ekologia

Fanerofit. Roślina jednopienna, wiatropylna. Rośnie w lasach górskich do 1500 m n.p.m. Liczba chromosomów 2n=24^[6].

Zagrożenia i ochrona

Jodła ta wpisana jest do Czerwonej księgi gatunków zagrożonych w kategorii gatunek narażony (ang. Vulnerable – VU)^[4].

Zastosowanie

Spotykana w parkach i arboretach. Jest popularnym gatunkiem drzewa choinkowego także w Europie^[5].

Przypisy

Virginiagran (Abies fraseri) är ett barrträd i ädelgransläktet, med ett naturligt utbredningsområde i östra USA:s berg. Det är nära besläktat med balsamgranen (Abies balsamea), till vilken den vid något tillfälle behandlats som en underart (som A. balsamea subsp. fraseri (Pursh) E.Murray) eller varietet (som A. balsamea var. fraseri (Pursh) Spach).^[2][3][4][5]

Kotte på virginiagran

Externa länkar

• Wikimedia Commons har media som rör Virginiagran.
  Bilder & media

Referenser

1. ^ IUCN Reflist: Abies fraseri
2. ^ Farjon, A. (1990). Pinaceae. Drawings and Descriptions of the Genera. Koeltz Scientific Books ISBN 3-87429-298-3.
3. ^ Liu, T.-S. (1971). A Monograph of the Genus Abies. National Taiwan University.
4. ^ Flora of North America: Abies fraseri
5. ^ Gymnosperm Database: Abies fraseri

Denna växtartikel saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.

• 1 Поширення, екологія
• 2 Опис
• 3 Використання
• 4 Загрози та охорона
• 5 Посилання

Abies fraseri là một loài thực vật hạt trần trong họ Thông. Loài này được (Pursh) Poir. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1817.^[1]

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Abies fraseri tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Abies fraseri tại Wikispecies
• Vườn thực vật hoàng gia Kew; Đại học Harvard; Australian Plant Name Index (biên tập). “Abies fraseri”. International Plant Names Index. Truy cập ngày 9 tháng 8 năm 2013.

Bài viết liên quan đến Bộ Thông này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.

• x
• t
• s