Myrica és un gènere de plantes amb flors que conté unes 35–50 espècies d'arbrets i arbusts. El gènere té una àmplia distribució, incloent-hi Àfrica, Àsia, Europa, Amèrica del Nord i Amèrica del Sud, manca només a Australàsia. Alguns botànics divideixen aquest gènere en dos basant-se en els aments i els fruits restringeixen Myrica a unes poques espècies adjudicant la resta al gènere Morella.[2]
El nom del gènere prové del grec: μυρικη (myrike), que significa "fragància."[3][4]
L'alçada de les espècies varia des d'1 m a 20 m. La majoria són de fulles persistents. Les seves arrels fan la fixació de nitrogen i per això poden créixer en sòls pobres en nitrogen.
Myrica és un gènere de plantes amb flors que conté unes 35–50 espècies d'arbrets i arbusts. El gènere té una àmplia distribució, incloent-hi Àfrica, Àsia, Europa, Amèrica del Nord i Amèrica del Sud, manca només a Australàsia. Alguns botànics divideixen aquest gènere en dos basant-se en els aments i els fruits restringeixen Myrica a unes poques espècies adjudicant la resta al gènere Morella.
El nom del gènere prové del grec: μυρικη (myrike), que significa "fragància."
L'alçada de les espècies varia des d'1 m a 20 m. La majoria són de fulles persistents. Les seves arrels fan la fixació de nitrogen i per això poden créixer en sòls pobres en nitrogen.
Algunes espècies Myrica adenophora Myrica californica Cham. & Schltdl. Myrica cerifera L. Myrica esculenta Buch.-Ham. ex D.Don Myrica faya Aiton Myrica gale L. o murta de Brabant, única espècie indígena d'Europa Myrica hartwegii S.Watson Myrica heterophylla Raf. Myrica holdrigeana Lundell Myrica inodora – Myrica integra *Myrica nana A.Chev. Myrica parvifolia *Myrica pensylvanica Mirb. Myrica pilulifera *Myrica pubescens Myrica rubra Siebold & Zucc. commercialment anomenat "Yumberry" Myrica serrata Abans catalogades com a Myrica Comptonia peregrina (L.) J.M.Coult. (com M. aspleniifolia L.) Nageia nagi (Thunb.) Kuntze (com M. nagi Thunb.) Sapium luzonicum (S.Vidal) Merr. (com M. luzonica S.Vidal)Vřesna (Myrica) je rod rostlin z čeledi vřesnovité. Jsou to opadavé dřeviny s jednoduchými střídavými listy a drobnými bezobalnými květy v jehnědovitých květenstvích. Rod zahrnuje jen 2 druhy. Vřesna bahenní se vyskytuje v severní a západní Evropě, druh Myrica hartwegii je endemit pohoří Sierra Nevada v Kalifornii. V minulosti bylo do rodu Myrica řazeno okolo 50 druhů, z nichž většina byla na základě výsledků molekulárních studií přeřazena do samostatného rodu Morella (voskovník).
Vřesna bahenní je občas pěstována jako sbírková dřevina v botanických zahradách. V minulosti sloužila též k aromatizaci piva a barvení vlny.
Vřesna jsou opadavé, bohatě větvené, většinou dvoudomé keře dorůstající výšky do 2 metrů. Větévky jsou temně purpurové, žláznatě tečkované. Listy jsou střídavě postavené, tenké nebo víceméně kožovité, obkopinaté, obvejčité nebo eliptické, až 10 cm dlouhé. Čepel listů je v horní polovině vroubkovaně zoubkatá, na ploše žláznatě tečkovaná. Květenství jsou jednopohlavná, jehnědovitá a vyvíjejí se před olistěním nebo s růstem listů. Květy jsou jednopohlavné, bezobalné, podepřené listeny. Samčí květy obsahují obvykle 3 až 5 tyčinek, často srostlých do větveného sloupku. Semeník v samičích květech je svrchní, obsahuje jednu komůrku s jediným vajíčkem a nese krátkou čnělku. Plody jsou vejcovité, 1,5 až 3 mm dlouhé, na povrchu hladké a bez voskovitého pokryvu, obklopené houbovitými zbytnělými listenci a seskupené do kulovitého plodenství.[1] [2]
Severoamerický druh Myrica hartwegii
Samčí květenství vřesny bahenní
Samičí květenství vřesny bahenní
Plodenství vřesny bahenní
Rod vřesna zahrnuje podle současné taxonomie pouze 2 druhy s výrazně disjunktním areálem. Vřesna bahenní je rozšířena v atlantické a severní části Evropy od severozápadního Ruska až po Španělsko a Portugalsko. Druh Myrica hartwegii je endemit pohoří Sierra Nevada v Kalifornii.
Rod Myrica byl tradičně dělen na základě morfologie do dvou podrodů (podrod Myrica a podrod Morella), které někteří taxonomové hodnotili na úrovni samostatných rodů. Výsledky molekulárních studií jim daly za pravdu, neboť se ukázalo, že rod Myrica v klasickém širokém pojetí je tak parafyletický. Rod (podrod) Myrica je sesterskou větví rodu Comptonia a oba tyto klady tvoří sesterskou větev rodu (podrodu) Morella. Rod Myrica v současném pojetí zahrnuje pouze 2 druhy: Myrica gale a Myrica hartwegii, zatímco všechny ostatní druhy byly přeřazeny do rodu Morella (voskovník).[3][4] Někdy je uváděn ještě druh Myrica uchanovii ze severozápadního Ruska, který je křížencem dvou poddruhů vřesny bahenní (Myrica gale subsp. gale × Myrica gale subsp. tomentosa) a nejedná se tedy o taxon na úrovni samostatného druhu.
Na rozdíl od rodu Morella jsou zástupci rodu Myrica opadavé a mají hladké plody bez hrbolků a bez voskovité vrstvy na povrchu. Oba rody se také m.j. liší morfologií průduchů.[5][4]
Vřesna bahenní má dlouhou tradici použití k aromatizaci piva a k barvení vlny na žluto.[6] Občas je tento druh pěstován jako sbírková rostlina v botanických zahradách a lze se s ním setkat např. ve sbírkách Dendrologické zahrady v Průhonicích.[7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu voskovník ve Wikimedia Commons
Vřesna (Myrica) je rod rostlin z čeledi vřesnovité. Jsou to opadavé dřeviny s jednoduchými střídavými listy a drobnými bezobalnými květy v jehnědovitých květenstvích. Rod zahrnuje jen 2 druhy. Vřesna bahenní se vyskytuje v severní a západní Evropě, druh Myrica hartwegii je endemit pohoří Sierra Nevada v Kalifornii. V minulosti bylo do rodu Myrica řazeno okolo 50 druhů, z nichž většina byla na základě výsledků molekulárních studií přeřazena do samostatného rodu Morella (voskovník).
Vřesna bahenní je občas pěstována jako sbírková dřevina v botanických zahradách. V minulosti sloužila též k aromatizaci piva a barvení vlny.
Pors (Myrica) er en slægt af lave, løvfældende buske. Det er tvebo, raklebærende planter, som i de fleste tilfælde har de hanlige og de hunlige blomster fordelt på hver sit individ. Der bliver altså tale om rent hanlige og rent hunlige planter, hvad der er ret ualmindeligt i planteverdenen, men også kendt fra bl.a. Cannabis.
Slægten har samliv med arter af "strålesvampe", (aktinobakterier), som gør det muligt for Pors at udnytte luftens kvælstof. Det gør dem konkurrencedygtige på meget udpinte og sure jordtyper, som de da også er nøje knyttet til. Slægten er desuden kendetegnet ved, at planterne indeholder kirtler, der afgiver klæbrige, duftende stoffer. Det har gjort Pors populær som smagsgiver i øl og snaps.
Porse er blevet brugt til at krydre øl og mjød i over 1000 år. Nu om dage forbinder de fleste øl med smagen af humle. Men det er fordi det er det man bruger sydpå hvor humlen trives bedre end i Danmark.
I USA har arter af denne slægt rollen som mellemværter for en alvorlig rustsygdom (Cronartium comptoniae) på femnålede Fyr.
Der kendes kun få arter i slægten, nemlig nedenstående
ArterFølgende navne er synonymer for arter i andre slægter:
Se i øvrigt under slægten Vokspors (Morella), som rummer adskillige arter, der tidligere blev betragtet som tilhørende slægten Pors.
Myrica ist eine Pflanzengattung in der Familie der Gagelstrauchgewächse (Myricaceae). Die etwa 50 Arten sind beinahe weltweit verbreitet; lediglich in Australien und einigen warm-gemäßigten Gebieten der Alten Welt kommen keine Arten vor.
Die Myrica-Arten sind immergrüne oder sommergrüne Bäume oder Sträucher. An jungen Pflanzenteilen sind harzige, schildförmige Drüsen vorhanden. Die Laubblätter sind einfach und oft an den Zweigenden gehäuft. Der Blattrand ist ganz oder gesägt.
Die Myrica-Arten sind zweihäusig (diözisch) oder einhäusig (monözisch) getrenntgeschlechtig. Die Blütezeit liegt vor oder während des Laubaustriebs. Der Blütenstand ist ährig, einfach oder rispenartig. Bei den Blüten ist das Perianth oft reduziert oder fehlt ganz. Es können Deckblätter vorhanden sein. Männliche Blüten enthalten meist zwei bis acht, selten bis 20 Staubblätter. Die Staubfäden sind frei oder an der Basis verwachsen, Vorblätter sind vorhanden oder fehlen. Die weiblichen Blüten enthalten zwei bis vier Vorblätter. Zwei Fruchtblätter sind zu einem meist einkammerigen Fruchtknoten verwachsen. Der Fruchtknoten weist harzige Drüsen auf. Die verwachsenen oder freien Griffel sind kurz und weisen eine relativ lange, narbige und lappig-ästige Narbe auf.
Die Steinfrüchte sind oft mit kopfartigen, wachsbedeckten Papillen bedeckt. Das Endokarp ist hart. Die Samen sind aufrecht, ihre Schale ist membranartig.
Die Gattung Myrica wurde 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum, 2, S. 1024 aufgestellt.[1]
Die Gattung Myrica umfasst ungefähr 50 Arten (Auswahl):
Einige Botaniker teilen seit 2005 die Gattung Myrica s. l. auf der Basis der Strukturen der Kätzchen und Früchte in zwei Gattungen: In der Gattung Myrica s. str. verbleiben nur wenige Arten und die meisten Arten werden in die Gattung Morella Lour. gestellt.[4][5][6][7]
Myrica ist eine Pflanzengattung in der Familie der Gagelstrauchgewächse (Myricaceae). Die etwa 50 Arten sind beinahe weltweit verbreitet; lediglich in Australien und einigen warm-gemäßigten Gebieten der Alten Welt kommen keine Arten vor.
Η Μυρίκη (επιστ. ονομ.: Myrica) είναι γένος αγγειόσπερμων δικότυλων φυτών της τάξης των Μυρικώδη και της οικογένειας Μυρικοειδή. Περιλαμβάνει περίπου 50 είδη δέντρων ή θάμνων.
Τα δέντρα είναι είτε φυλλοβόλα είτε αειθαλή. Τα γνωστότερα είδη είναι τα εξής:
Η Μυρίκη (επιστ. ονομ.: Myrica) είναι γένος αγγειόσπερμων δικότυλων φυτών της τάξης των Μυρικώδη και της οικογένειας Μυρικοειδή. Περιλαμβάνει περίπου 50 είδη δέντρων ή θάμνων.
Τα δέντρα είναι είτε φυλλοβόλα είτε αειθαλή. Τα γνωστότερα είδη είναι τα εξής:
Myrica /mɪˈraɪkə/[3] is a genus of about 35–50 species of small trees and shrubs in the family Myricaceae, order Fagales. The genus has a wide distribution, including Africa, Asia, Europe, North America and South America, and missing only from Australia. Some botanists split the genus into two genera on the basis of the catkin and fruit structure, restricting Myrica to a few species, and treating the others in Morella.[4]
Common names include bayberry, bay-rum tree, candleberry, sweet gale, and wax-myrtle. The generic name was derived from the Greek word μυρίκη (myrike), meaning "fragrance".[5][6]
The species vary from 1 m shrubs up to 20 m trees; some are deciduous, but the majority of species are evergreen. The roots have nitrogen-fixing bacteria which enable the plants to grow on soils that are very poor in nitrogen content. The leaves are spirally arranged, simple, 2–12 cm long, oblanceolate with a tapered base and broader tip, and a crinkled or finely toothed margin. The flowers are catkins, with male and female catkins usually on separate plants (dioecious). The fruit is a small drupe, usually with a wax coating.
The type species, Myrica gale, is holarctic in distribution, growing in acidic peat bogs throughout the colder parts of the Northern Hemisphere; it is a deciduous shrub growing to 1 m tall. The remaining species all have relatively small ranges, and are mostly warm-temperate.
Myrica faya (Morella faya), native to the volcanic islands of the Azores, Madeira and the Canary Islands, has become an invasive species on the Hawaiian volcanoes[7] where it was introduced in the 19th century; its ability to fix nitrogen makes it very well adapted to growing on low-nitrogen volcanic soils.
The wax coating on the fruit is indigestible for most birds, but a few species have adapted to be able to eat it, notably the yellow-rumped warbler and tree swallow in North America. As the wax is very energy-rich, this enables the yellow-rumped warbler to winter farther north in cooler climates than any other American warbler if bayberries are present. The seeds are then dispersed in the droppings of the birds.
Myrica species are used as food plants by the larvae of some Lepidoptera species including brown-tail, emperor moth, and winter moth as well as the bucculatricid leaf-miners Bucculatrix cidarella, B. myricae (feeds exclusively on M. gale) and B. paroptila and the Coleophora case-bearers C. comptoniella, C. pruniella, and C. viminetella.
Native Americans used bayberry medicinally. The root bark was pounded into powder and mixed with water to cure diarrhea. American pioneers sniffed the powder to counter nasal congestion. It was sometimes used in poultices.[8]
The wax coating on the fruit of several species, known as bayberry wax, has been used traditionally to make candles. It was used for that purpose by the Robinson family in the novel The Swiss Family Robinson. The foliage of Myrica gale is a traditional insect repellent, used by campers to keep biting insects out of tents. Several species are also grown as ornamental plants in gardens. The fruit of Myrica rubra is an economically important crop in China, sold fresh, dried, canned, for juice, for flavoring in snacks, and for alcoholic beverages. Myrica is used to spice beer and snaps in Denmark.
The leaves can add flavor to soups and broths. They can be dried and stored in jars to be used as a spice.[8]
Myrica comprises the following species:[9][10][11][12]
The status of the following species and hybrids is unresolved:[10][11]
Myrica /mɪˈraɪkə/ is a genus of about 35–50 species of small trees and shrubs in the family Myricaceae, order Fagales. The genus has a wide distribution, including Africa, Asia, Europe, North America and South America, and missing only from Australia. Some botanists split the genus into two genera on the basis of the catkin and fruit structure, restricting Myrica to a few species, and treating the others in Morella.
Common names include bayberry, bay-rum tree, candleberry, sweet gale, and wax-myrtle. The generic name was derived from the Greek word μυρίκη (myrike), meaning "fragrance".
Myrica[1] es un género con 35-50 especies de árboles pequeños y arbustos perteneciente a la familia de las miricáceas.
El género está ampliamente distribuido por África, Asia, Europa, Norteamérica y Sudamérica, y sólo faltan en Australasia. Algunos botánicos dividen el género en dos géneros sobre la base de la estructura y las frutas, Myrica se restringe a unas pocas especies, y los otras se encuentran en Morella.
Las especies varían desde arbustos de 1 metro hasta árboles de 20 metros, algunos son deciduos, pero la mayoría de las especies son perennes. La raíces pueden fijar el nitrógeno por acción de bacterias que permiten a las plantas crecer en suelos muy pobres en contenido de nitrógeno. Las hojas están dispuestas en espiral, simples, 2 a 12 cm de largo, oblongo lanceoladas con una base cónica y punta más amplia, y un margen arrugado o finamente dentado. Las flores son amentos dioicos. El fruto es una pequeña drupa, usualmente recubierto de cera.
El género fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 1024. 1753.[2] La especie tipo es: Myrica gale
Myrica adenophora
Myrica californica
Myrica cerifera
Myrica esculenta
Myrica faya
Myrica gale
Myrica hartwegii
Myrica heterophylla
Myrica holdrigeana
Myrica inodora
Myrica integra
Myrica nana
Myrica parvifolia
Myrica pensylvanica
Myrica pilulifera
Myrica pubescens
Myrica rubra
Myrica serrata
Myrica es un género con 35-50 especies de árboles pequeños y arbustos perteneciente a la familia de las miricáceas.
Porss (Myrica) on perekond porsaliste sugukonnast. Sugukonda kuulub 35–50 liiki madalaid puid ja põõsaid.
Porsaliste sugukonnas leidub nii 1 meetri kõrguseid põõsaid kuni 20-meetriseid puid. Mõned on suvehaljad, kuid enamik liike on igihaljad. Juured elavad sümbioosis lämmastikku siduvate bakteritega, mis võimaldab taimedel kasvada väga väikese lämmastikusisaldusega muldadel.
Porsaliste sugukonna esindajaid leiab nii Aafrikast, Aasiast, Põhja-Ameerikast kui Lõuna-Ameerikast.
Eestis kasvab looduslikult ainult harilik porss (Myrica gale L.)
Porss (Myrica) on perekond porsaliste sugukonnast. Sugukonda kuulub 35–50 liiki madalaid puid ja põõsaid.
Suomyrtit tai norkkomyrtit (Myrica) on suomyrttikasveihin kuuluva kasvisuku ja heimon tyyppisuku. Sukuun kuuluu 20 lajia.[1]
Suomyrttiä esiintyy Euroopan mereisissä osissa Portugalista pohjoiseen Norjaan, Pohjois-Amerikassa ja itäisimmässä Aasiassa Korean, Japanin ja Kamtšatkan niemimaan välisellä alueella.[2][3] Suomessa suomyrttiä esiintyy pääosin rannikoilla ja järviseudulla Etelä-Hämeestä Etelä-Savoon.[4][5] Aasiassa ja Pohjois-Amerikassa kasvaa useita omia suomyrttilajeja.
Suomyrtit tai norkkomyrtit (Myrica) on suomyrttikasveihin kuuluva kasvisuku ja heimon tyyppisuku. Sukuun kuuluu 20 lajia.
Myrica est un genre végétal qui comprend trois espèces de petits arbres et d'arbustes de la famille des Myricaceae, ordre des Fagales.
Le plus connu de ses représentants est Myrica gale, appelée « myrique baumier », « myrte des marais », ou encore en Amérique du Nord francophone « piment royal » et « bois-sent-bon ».
Noms vernaculaires : myrte bâtard, lorette, galé odorant, piment aquatique, etc.
Les buissons de piment royal atteignent généralement 1 à 2 m de hauteur et 1 m de diamètre. Les feuilles, insérées en spirale le long des rameaux, sont simples, longues de 2 à 5 cm, de forme lancéolée retournée (la base de la feuille est effilée et le bout élargi) ; le bord du limbe est ridé ou finement denté. Les fleurs sont des chatons, portés séparément par des plants mâles ou femelles : l'espèce est dioïque. Le fruit est une petite polydrupe. Le feuillage dégage une senteur agréablement résineuse, qui peut aussi rappeler celle des peupliers baumiers.
Ce genre possède une vaste aire de répartition comprenant l'Afrique, l'Asie, l'Europe, l'Amérique du Nord et l'Amérique du Sud mais excluant l'Australasie.
Le piment royal est indigène en Europe septentrionale et occidentale et en Amérique du Nord. Il est spécifique des sols acides et mouilleux, notamment des tourbières et des bas-marais tourbeux.
Pour compenser la pauvreté du milieu en minéraux de croissance azotés et pour permettre néanmoins à la plante de se développer, les racines du piment royal hébergent des Actinobactéries fixatrices de l'azote atmosphérique. En effet, la rhizosphère des Myrica encourage des bactéries fixatrices d'azote. Comme l'Argousier, l’Aulne, la Dryade et les filaos, le genre Myrica améliore les sols grâce à la présence au niveau des racines de nodosités hébergeant des bactéries spécialisées (Actinomycètes) capables de fixer l'azote atmosphérique. Cette symbiose avec des Procaryotes fixateurs d'azote est surtout connue chez les représentants des Légumineuses (pois, haricots, lentilles, etc.). En réaction à la pénétration des bactéries, l'hôte développe des nodules (kystes) qui circonscrivent les foyers microbiens. La bactérie obtient de son hôte le glucose et lui abandonne des composées qu'elle produit en excès.
Beaucoup d'espèces (environ quatre-vingts) ont été reclassées dans d'autres genres, parmi lesquelles :
Myrica est un genre végétal qui comprend trois espèces de petits arbres et d'arbustes de la famille des Myricaceae, ordre des Fagales.
Le plus connu de ses représentants est Myrica gale, appelée « myrique baumier », « myrte des marais », ou encore en Amérique du Nord francophone « piment royal » et « bois-sent-bon ».
Noms vernaculaires : myrte bâtard, lorette, galé odorant, piment aquatique, etc.
Mirika (lat. Myrica), rod grmova i drveća iz porodice Myricaceae ili voskovki. Danas je u nju uključeno svega tri vrste[1], dok su ostale priključene rodu Morella. Generičko ime potječe od grčke riječi μυρικη (myrike), što znači "miris".
Rod mirika (vrste M. gale i M. hartwegii) raširen je po djelovima Europe i Sjeverne Amerike, dok M. dentulata raste na Madagaskaru.
Mirika (lat. Myrica), rod grmova i drveća iz porodice Myricaceae ili voskovki. Danas je u nju uključeno svega tri vrste, dok su ostale priključene rodu Morella. Generičko ime potječe od grčke riječi μυρικη (myrike), što znači "miris".
Rod mirika (vrste M. gale i M. hartwegii) raširen je po djelovima Europe i Sjeverne Amerike, dok M. dentulata raste na Madagaskaru.
Molemór (Myrica) je ród ze swójby molemórowych rostlinow (Myricaceae). Wobsahuje sćěhowace družiny:
Myrica L. è un genere di piante della famiglia delle Myricaceae.[1]
Il genere comprende le seguenti specie:[1]
Myrica L. è un genere di piante della famiglia delle Myricaceae.
Porsslekten (Myrica) er en slekt i porsfamilien.
Artene er lave, løvfellende busker med kjertler som skiller ut aromatiske stoffer. Akselblad mangler. Bladene er enkle og sagtannede. Spalteåpningene er innsunkne. Blomsterstanden vokser på fjorårsskuddene. Blomstene er som regel enkjønnede. De fleste plantene er særbu, men noen er sambu. Hannblomsten har som regel 3–5 pollenbærere. Frukten er tørr med to små, fastsittende høyblad og er tilpasset frøspredning med vann.
Porsslekten i snever betydning omfatter kun to arter som vokser på fuktige steder. Pors (Myrica gale) har en vid, men usammenhengende, utbredelse i tempererte strøk på den nordlige halvkule. Den er vanlig i kyststrøkene i Norge. Den andre arten, Myrica hartwegii, forekommer bare i Sierra Nevada i vestlige USA.
Slekten Myrica omfattet tidligere mer enn 50 arter, men de fleste er flyttet til slekten Morella. Botanikerne har helt siden 1800-tallet vært klar over at Myrica i vid betydning omfatter to morfologisk ulike grupper, og molekylærgenetiske studier bekrefter dette. Typearten for Myrica er pors (Myrica gale), og pors tilhører derfor fortsatt Myrica.
Porsslekten (Myrica) er en slekt i porsfamilien.
Artene er lave, løvfellende busker med kjertler som skiller ut aromatiske stoffer. Akselblad mangler. Bladene er enkle og sagtannede. Spalteåpningene er innsunkne. Blomsterstanden vokser på fjorårsskuddene. Blomstene er som regel enkjønnede. De fleste plantene er særbu, men noen er sambu. Hannblomsten har som regel 3–5 pollenbærere. Frukten er tørr med to små, fastsittende høyblad og er tilpasset frøspredning med vann.
Porsslekten i snever betydning omfatter kun to arter som vokser på fuktige steder. Pors (Myrica gale) har en vid, men usammenhengende, utbredelse i tempererte strøk på den nordlige halvkule. Den er vanlig i kyststrøkene i Norge. Den andre arten, Myrica hartwegii, forekommer bare i Sierra Nevada i vestlige USA.
Slekten Myrica omfattet tidligere mer enn 50 arter, men de fleste er flyttet til slekten Morella. Botanikerne har helt siden 1800-tallet vært klar over at Myrica i vid betydning omfatter to morfologisk ulike grupper, og molekylærgenetiske studier bekrefter dette. Typearten for Myrica er pors (Myrica gale), og pors tilhører derfor fortsatt Myrica.
Woskownica (Myrica L.) – rodzaj roślin należący do rodziny woskownicowatych (Myricaceae Blume). Nazwa ta potocznie, zwłaszcza w kwiaciarstwie i ogrodnictwie stosowana jest także w odniesieniu do roślin z rodzaju hoja. Do rodzaju woskownica należy 55 gatunków, przy czym typowym jest Myrica gale L.[2].
W XVII wieku Indianie z Nowej Anglii zbierali owoce Myrica faya i gotowali w wodzie. Wosk okrywający jagody wypływał na powierzchnię, a po zebraniu służył do wyrobu świec. Od Indian sposób ten przejęli pierwsi osadnicy europejscy[3].
Angeia Tidestrom, Gale Duhamel du Monceau, Myrica Bubani
Rodzaj z rodziny woskownicowate z rzędu bukowców, należącego do kladu różowych w obrębie okrytonasiennych[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa oczarowe (Hamamelididae Takht.), nadrząd Juglandanae Takht. ex Reveal, rząd woskownicowce (Myricales Engl. in Engl. & Prantl), rodzina woskownicowate (Myricaceae Blume), podrodzina Myricoideae (Kunth) Sweet, plemię Myriceae DC. ex Duby, podplemię Myriciinae O. Berg., rodzaj woskownica (Myrica L.)[4].
Woskownica (Myrica L.) – rodzaj roślin należący do rodziny woskownicowatych (Myricaceae Blume). Nazwa ta potocznie, zwłaszcza w kwiaciarstwie i ogrodnictwie stosowana jest także w odniesieniu do roślin z rodzaju hoja. Do rodzaju woskownica należy 55 gatunków, przy czym typowym jest Myrica gale L..
W XVII wieku Indianie z Nowej Anglii zbierali owoce Myrica faya i gotowali w wodzie. Wosk okrywający jagody wypływał na powierzchnię, a po zebraniu służył do wyrobu świec. Od Indian sposób ten przejęli pierwsi osadnicy europejscy.
Myrica é um género botânico pertencente à família Myricaceae.[1]
Myrica é um género botânico pertencente à família Myricaceae.
EspéciesМіри́ка (Myrica) — рід рослин родини восковнікових. Мірика представлена більше ніж 50 видами, що поширені в обох півкулях. Невеликі дерева або чагарники з черговими цілісними листямя, яке пронизане дрібними ароматичними залозками.
Квітки у мірики розташовані в колосовидних суцвіттях або одиночні, дрібні, зазвичай одностатеві, без оцвітини. Тичинок 2-20; зав'язь верхня, одногніздова з 2 плодолистків. Плоди кістянкоподібні, часто зберігаються на гілках протягом всієї зими.
Мірики — невибагливі рослини, які будуть рости на будь-якому ґрунті, лише б було хороше освітлення. Виносять і посуху і перезволоження. Практично не обмерзають. Розмножуються насінням, живцями.
Як декоративні чагарники зрідка розводять американські види — Мірику пенсильванську та Мірику восконосну (М. pensylvanica, М. cerifera). Заслуговує на увагу як закріплювач пісків і матеріал для декорування пусток і заболочених ділянок. У деяких тропічних видів мірики плоди їстівні, у зв'язку з чим їх іноді вирощують. З плодів деяких видів мірикових отримують так званий рослинний віск.
Міри́ка (Myrica) — рід рослин родини восковнікових. Мірика представлена більше ніж 50 видами, що поширені в обох півкулях. Невеликі дерева або чагарники з черговими цілісними листямя, яке пронизане дрібними ароматичними залозками.
Квітки у мірики розташовані в колосовидних суцвіттях або одиночні, дрібні, зазвичай одностатеві, без оцвітини. Тичинок 2-20; зав'язь верхня, одногніздова з 2 плодолистків. Плоди кістянкоподібні, часто зберігаються на гілках протягом всієї зими.
Мірики — невибагливі рослини, які будуть рости на будь-якому ґрунті, лише б було хороше освітлення. Виносять і посуху і перезволоження. Практично не обмерзають. Розмножуються насінням, живцями.
Як декоративні чагарники зрідка розводять американські види — Мірику пенсильванську та Мірику восконосну (М. pensylvanica, М. cerifera). Заслуговує на увагу як закріплювач пісків і матеріал для декорування пусток і заболочених ділянок. У деяких тропічних видів мірики плоди їстівні, у зв'язку з чим їх іноді вирощують. З плодів деяких видів мірикових отримують так званий рослинний віск.
Myrica L., 1753
Синонимы
Воско́вница, или воско́вник (лат. Myríca) — род растений семейства Восковницевые (Myricaceae), включающий в себя 35—50 видов деревьев и кустарников. Виды рода распространены в Африке, Азии, Европе, Северной и Южной Америке.
Среди видов рода встречаются как кустарники высотой 1 м, так и деревья высотой до 20 м. Некоторые виды листопадные, но большинство вечнозелёные.
На корнях имеются азотофиксирующие бактерии, что даёт возможность восковницам расти на почвах, бедных азотом.
Листья простые, располагаются по спирали, 2—12 см длиной, заострённые, иногда с зазубренным краем.
Соцветие — серёжка. Мужские и женские серёжки обычно развиваются на разных растениях (большинство видов рода двудомные).
Плод — маленькая костянка, обычно с восковым покрытием.
Восковница красная (Myrica rubra) — экономически важная плодовая культура в странах Восточной и Юго-Восточной Азии.
Воск, покрывающий плоды некоторых видов, использовался в прошлом для изготовления свечей.
По информации базы данных The Plant List, род включает 20 видов[2]:
Воско́вница, или воско́вник (лат. Myríca) — род растений семейства Восковницевые (Myricaceae), включающий в себя 35—50 видов деревьев и кустарников. Виды рода распространены в Африке, Азии, Европе, Северной и Южной Америке.
杨梅属（学名：Myrica）是杨梅科下的一个属，为常绿灌木或乔木植物。该属共有约50种，分布于温带和亚热带。[1]
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
