Copiapoa és un gènere de cactus són plantes natives dels deserts costaners, en particular del desert d'Atacama del nord de Xile. Aquest gènere consta d'unes 26 espècies. La morfologia de les espècies varia des de la forma esfèrica a la lleugerament columnar i pel que fa al color des del marronós al verd blavós.
Pilocopiapoa F.Ritter ha passat a ser un sinònim d'aquest gènere, els especialistes també hi inclouen el gènere Blossfeldia.
Copiapoa és un gènere de cactus són plantes natives dels deserts costaners, en particular del desert d'Atacama del nord de Xile. Aquest gènere consta d'unes 26 espècies. La morfologia de les espècies varia des de la forma esfèrica a la lleugerament columnar i pel que fa al color des del marronós al verd blavós.
Copiapoa je rod kulovitých jihoamerických kaktusů. Patří mezi chilské kaktusy, jejichž centrum výskytu a vývoje leží v poušti Atacama, ležící v Chile. K průzkumu nalezišť významně přispěl český lovec kaktusů Karel Kníže.
První druhy byly známy již od roku 1845, ještě jako Echinocactus. Rod Copiapoa vytvořili Britton a Rose 1922 a zahrnuli do něj 6 druhů. Pojmenován byl podle města Copiapó, které leží v centru areálu výskytu těchto kaktusů. V současnosti je rod Copiapoa řazen do tribu Notocacteae, kde však je od ostatních rodů dobře vymezen. Zajímavostí je pojmenování druhu Copiapoa boliviensis pro rostlinu rostoucí v Chile. Pochází z doby, kdy území patřilo Bolívi. Dnes je tento taxon součástí druhu Copiapoa atacamensis.
Rod Copiapoa je jediný všeobecně uznávaný a dobře definovaný rod z vývojové větve čilských kaktusů. Vyznačuje se holými žlutými květy. Ostatní rody mají květy více či méně porostlé chlupy a štětinami. Druhy jsou vyjmenovány uznané v klasifikaci kaktusů podle International Cactaceae Systematics Group. V závorce jsou častěji užívaná synonyma. (lit.: Anderson E. F., 2001)
Klimatografie Chile je určena vysokou hradbou And, která je odděluje od vnitrozemí a studeným Humboldtovým proudem. V zemi je nedostatek vody. V nejsevernější oblasti je poušť Atacama, kde prakticky neprší. Srážky na severu země jsou jen 1 mm/rok. Ještě tisíc kilometrů jižněji okolo 28° j.š. v oblasti občasných říček Huasco jsou jen 20 mm/rok a dále na jižním okraji výskytu kopiapoí u měst La Serena a Coquimbo 150 mm/rok. Zdrojem vody jsou pravidelné velmi husté mlhy garua přinášené od moře. V létě ještě přibývá tání horských ledovců. Ozáření sluncem je sice intenzivní, ale vlivem mlh rozptýlené, difusní. Při pobřeží je pás rovinaté pouště. Mlhy zde kondenzují jen ráno a brzy dopoledne. Po prohřátí půdy se mlhy zvednou a jsou hnány do vnitrozemí. Za pobřežní rovinnou je pásmo mírných svahů, ze kterých vystupují mírné pahorky a skaliska. Dosahují okolo 500 m n. m. Je zde mírně vlhčeji. Mírné svahy vedou až ke zdvíhajícím se horám. V nižší části horských svahů leží pásmo kondenzace mlh. Zde rostou křovité formace a cereusy, kulovité kaktusy chybí. Nad pásmem mlh pokračují suché pustinné horské svahy až do náhorní plošiny Altiplano v 4000 m n. m. a více na jihu do hřebene And.
V nejsevernější nejsušší části pouště Atacama rostou i kaktusy jen vzácně, oblast většího výskytu začíná až v okolí města Antofagasta. Zde začíná areál nalezišť rodu Copiapoa a končí u měst La Serena a Coquimbo, leží mezi 23 až 30° j.š. Mimo hlavní areál, v nejsevernější části pouště Atacama byl hlášen nález u města Tocopilla se stejnojmennou občasnou říčkou. Rod Copiapoa se vyskytuje především v přímořském pouštním pásmu, také na mírných úbočích a pahorcích směrem k pásmu mlh, na příkrých pobřežních útesech a v údolí občasných říček Copiapó, Huasco, Chaňaral, Taltal. Výskyt není souvislý, ale ostrůvkovitý, na příznivějších místech. Některé populace kopiapoí na extrémně suchých místech v severní části pouště Atacama jsou považovány za přirozeně vymírající. Naopak na jiných, příhodných místech tvoří rozsáhlé pravidelné porosty.
V oblasti se vyskytují ještě další skupiny čilských kaktusů jako Eriosyce (synonymum Neochilenia, Thelocephala a na jihu areálu Neoporteria), ze sloupovitých cereusů pak Eulychnia.
Copiapoa představuje značně různorodý rod. Všem druhům je společný široce otevřený, žlutý květ na krátké trubce bez chlupů či štětin a velká, lesklá, černá semena. Jediná Copiapoa taltalensis forma rubriflora má červenavý květ. Kořeny mohou být rozprostřeny pod povrchem pro sběr srážek, nebo mohou tvořit zásobní řepu. Semena si udržují klíčivost po mnoho let. Podle typu adaptace na přežití v extrémních podmínkách lze vytyčit tři skupiny.
Hlavní adaptací na intenzivní insolaci je silný povlak krystalických vosků, který dává rostlinám typické křídové zbarvení, doplněný o hustou temenní a areolovou vlnu. Trny jsou sice silné i delší, ale málo početné a nekryjí pokožku před sluncem. Žebra jsou poměrně plochá, přímá. Rostliny odspodu odnožují a vytváří velké trsy i přes 2 m široké. Solitérní růst je málo častý. Délka stonku může být až 1,5 m a šířka až 25 cm. Křídový povlak je bělošedý až křídově bílý. Trny jsou obvykle šedavé až smolně černé, ale mohou být i bílé nebo žluté. C. haseltoniana má trny krásně jantarově žluté a podobně zbarvenou vlnu. Ceněná je forma C. cinerea, kde z každé areoly na bělostně křídovém stonku kolmo trčí jeden silný smolně černý trn.
Hlavní adaptací je mohutné krycí otrnění a hluboká žebra vytvářející stín. Křídový povlak chybí nebo je jen slabý, vlna je vyvinuta méně. Rostliny jsou celkově o něco menší, obvykle jen do 70 cm výšky, vzácně až 1 m. Mnoho druhů je schopné růst solitérně i tvořit trsy. Otrnění je barevně pestřejší. Výjimečný vzhled má C. krainziana, která je zahalena do bílých vlasovitých trnů.
hlavní adaptací je geofytický způsob růstu, silně pigmentovaná epidermis a bohatá temenní vlna. Rostou solitérně i trsovitě. Převážná většina stonku je zanořena pod povrch půdy, kde přechází v mohutný zásobní řepovitý kořen. Stonek je měkký, obvykle 3 až 6 cm široký. Někdy se může válcovitě protáhnout do výšky. Epidermis je silně pigmentovaná do hněda, bronzova až černa, jen vzácně je tmavozelená. Temenní vlna může být rozsáhlá. Žebra jsou spirálovitá, málo vysoká až plochá a rozpadlá do jednotlivých hrbolů. Trny jsou tenké, přiléhavé, rostlinu téměř nekryjí. Jsou často černé, méně již šedé. C. laui má stonky jen do 3 cm velké a patří k nejmenším kaktusům vůbec. Svým vzhledem a adaptací připomínají rod/skupinu Thelocephala.
Je středně obtížné až obtížné. Jednotlivé skupiny se svými nároky liší. Obecně je potřeba dobře propustný substrát, opatrná zálivka a zcela suché přezimování při teplotách 8 až 12 °C. Některé druhy snáší plné slunce, jiné z trvale mlžných oblastí preferují rozptýlené, ale intenzivní světlo. Při přechodu z tmavého zimního umístění na plné slunce je na jaře nutné přistínit a postupně zvykat na plné slunce, jinak hrozí popálení pokožky. Rostou pomalu, zejména v prvních letech jako semenáčky. Nejlépe se pěstují malé měkkomasé zemní kopiapoe, které při dodržení hlavních zásad pro pěstování kaktusů uspokojivě rostou a ochotně kvetou. Ačkoliv v přírodě mají mohutný kořen, u nás se přizpůsobí běžné velikosti květináčku. Z nich je nejběžnější Copiapoa hypogea, která se občas objeví i v sortimentu květinářství pro veřejnost.
Copiapoa bridgesii patří mezi nejdéle známé druhy. Kresba z r. 1847.
Copiapoa dealbata v Botanické zahradě UK.
Kulturní Copiapoa cinerea má jen slabý křídový povlak
Mohutný křídový povlak se vytváří na nalezišti.
Copiapoa cinerea v pobřežní poušti tvoří pravidelné porosty.
Copiapoa malletiana (dealbata) v pásmu mírných pahorků s občasnou vegetací v květu.
Trnitá Copiapoa coquimbana vytváří trsy mimo jiných oblastí i v pobřežních útesech.
Copiapoa taltalensis má husté otrnění různých barev.
Hustě trnitá Copiapoa calderana je ve stáří značně protáhlá a vysoká.
Copiapoa krainziana má unikátní vlasovité otrnění.
Geofytická Copiapoa hypogaea se dobře pěstuje a bohatě kvete.
Copiapoa laui patří mezi nejmenší kaktusy vůbec.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Copiapoa ve Wikimedia Commons
Copiapoa je rod kulovitých jihoamerických kaktusů. Patří mezi chilské kaktusy, jejichž centrum výskytu a vývoje leží v poušti Atacama, ležící v Chile. K průzkumu nalezišť významně přispěl český lovec kaktusů Karel Kníže.
Copiapoa ist eine Pflanzengattung aus der Familie der Kakteengewächse (Cactaceae). Der botanische Name der Gattung leitet sich von der in der Atacamawüste gelegenen chilenischen Stadt Copiapó ab.[1]
Die Gattung Copiapoa ist für dichte Polster aus Hunderten von großen Einzelpflanzen bekannt. Daneben gibt es auch Arten, die nur einzeln stehende Pflanzen ausbilden. Die Triebe sind kugelförmig oder verlängert-zylindrisch. Auf dem Scheitel sind die Arten meist dicht wollig behaart. Die Rippen sind deutlich ausgebildet. Die meist vorhandenen Dornen sind variabel geformt.
Die gelben Blüten erscheinen im Scheitel. Sie sind glocken- bis trichterförmig und öffnen sich tagsüber. Das kurze, kreiselförmige Perikarpell ist kahl. Die Blütenröhre ist kurz und breit.
Die kleinen, glatten Früchte enthalten große, glänzende schwarze Samen mit einem großen Hilum.
Die Gattung Copiapoa ist in den Küstenwüsten im Norden Chiles verbreitet.
Die Erstbeschreibung der Gattung erfolgte 1922 durch Nathaniel Lord Britton und Joseph Nelson Rose.[2] Die Typusart der Gattung ist Copiapoa marginata.
Die Gattung umfasst folgenden Arten:[3]
Ein Synonym der Gattung ist Pilocopiapoa F.Ritter (1961).[4]
Nach Edward F. Anderson gehören folgende Arten zur Gattung Copiapoa:[5]
Ein Synonym der Gattung ist Pilocopiapoa F.Ritter (1961).[6]
Die heute als Copiapoa bezeichneten Pflanzen wurden zunächst unter Echinocactus geführt. Nathaniel Lord Britton und Joseph Nelson Rose verwendeten den Namen Copiapoa erstmals im 1922 erschienenen dritten Band ihres Übersichtswerks The Cactaceae. Sie unterschieden darin sechs Copiapoa-Arten.[7] Später wurden viele neue Arten von Friedrich Ritter erstbeschrieben. Die 1961 aufgestellte Gattung Pilocopiapoa F.Ritter wurde 1990 als Synonym zu Copiapoa gestellt.
Copiapoa ist eine Pflanzengattung aus der Familie der Kakteengewächse (Cactaceae). Der botanische Name der Gattung leitet sich von der in der Atacamawüste gelegenen chilenischen Stadt Copiapó ab.
Copiapoa is a genus of flowering plants in the cactus family Cactaceae, from the dry coastal deserts, particularly the Atacama Desert, of northern Chile.
It comprises 32 morphologically defined species and 5 heterotypic subspecies.[1] The species in the genus Copiapoa forms dense cushions of hundreds of large individual plants or produce only solitary plants. The shoots are spherical or elongated-cylindrical. The spines, which are usually present, are variably shaped. On the apex, the species are usually densely woolly-haired. The ribs are clearly developed. These species vary in form from spherical to slightly columnar and in color from a brownish to blue-green body. They have warty ribs and spiny areoles, and they usually produce tubular yellow flowers which grow from woolly crowns on the apex in summer. They are bell- to funnel-shaped and open during the day. The short, circular pericarp is glabrous. The flower tube is short and broad. The small, smooth fruits contain large, shiny black seeds.[2]
Pilocopiapoa F.Ritter has been brought into synonymy with this genus. Some authorities also include here the genus Blossfeldia.
Species of the genus Copiapoa according to Plants of the World Online As of January 2023[3] separated according to sections.[4][5]
{{cite journal}}: CS1 maint: DOI inactive as of January 2023 (link) Copiapoa is a genus of flowering plants in the cactus family Cactaceae, from the dry coastal deserts, particularly the Atacama Desert, of northern Chile.
Copiapoa es un género de cactus nativo de la costa desértica y seca del norte de Chile. Comprende alrededor de 26 especies. Estas especies varían en su forma (esférica o ligeramente columnada) y en el color del cuerpo (marrón o azul-verdoso).
El género fue descrito por Britton & Rose y publicado en The Cactaceae; descriptions and illustrations of plants of the cactus family 3: 85. 1922.[1] La especie tipo es: Echinocactus marginatus Salm-Dyck. = Copiapoa marginata Britton & Rose
Copiapoa: nombre genérico que se refiere a su localización en Copiapó.
Copiapoa es un género de cactus nativo de la costa desértica y seca del norte de Chile. Comprende alrededor de 26 especies. Estas especies varían en su forma (esférica o ligeramente columnada) y en el color del cuerpo (marrón o azul-verdoso).
Vahakaktukset (Copiapoa) on eteläamerikkalainen kaktuskasvisuku. Lajit voivat muodostaa laajoja kasvustoja. Suvun tieteellinen nimi juontuu chileläisestä Copiapón kaupungista, jonka ympäristössä monet vahakaktuslajit kasvavat.[1]
Vahakaktukset ovat joko yksistään kasvavia tai mättäitä muodostavia. Niiden varret ovat pallomaisia tai pitkänomaisia ja lieriömäisiä, kärjestään tavallisesti tiheän villamaisen karvan peittämiä. Varren uurteet ovat selvästi erottuvia. Vahakaktukset ovat tavallisesti piikkisiä; piikit ovat vaihtelevanlaisia. Juuret ovat joko rihmamaisia tai paalumaisia pääjuuria.[1]
Vahakaktusten kukat kehittyvät kasvin varren kärkeen ja ovat kellomaisia tai suppilomaisia, väriltään keltaisia. Pohjusmalja on lyhyt ja leveä, ja perikarpelli (pohjuksen ja emin tyven muodostama rakenne) lyhyt ja paljaspintainen. Hedelmä on pieni ja sileä, mutta sen kärjessä on pysyviä vihreitä suomuja. Siemenet ovat kookkaita ja kiiltävän mustia.[1]
Vahakaktukset ovat kotoisin Atacaman aavikkoalueelta Chilen pohjoisosista.[1]
Sukuun kuuluu 26 lajia: [2]
Vahakaktukset (Copiapoa) on eteläamerikkalainen kaktuskasvisuku. Lajit voivat muodostaa laajoja kasvustoja. Suvun tieteellinen nimi juontuu chileläisestä Copiapón kaupungista, jonka ympäristössä monet vahakaktuslajit kasvavat.
Copiapoa est un genre de la famille des cactus composé d'environ 26 espèces.
Elle est originaire des déserts côtiers du nord du Chili. Elle porte le nom de Copiapo, une ville de cette région.
Espèces naines (2 cm de haut) poussant semi-enterrées dans la nature :
Source [2]:
Les plantes sont de forme sphérique ou légèrement colonnaire (jusqu'à 1,3 m) avec des couleurs allant du marron au vert bleuâtre.
Certaines espèces (C. cinerea, C. columna-alba, C. dealbata…) sont recouvertes de cire crayeuse reflétant le soleil et limitant l'évaporation. Elles sont adaptées à une forte sécheresse.
En vieillissant, elles deviennent buissonnantes.
La culture des Copiapoa est délicate, à l'exception des espèces naines qui craignent surtout une trop forte exposition au soleil.
Les espèces les plus fragiles gagnent à être greffées sur Echinopsis, Trichocereus, Eriocereus.
Copiapoa est un genre de la famille des cactus composé d'environ 26 espèces.
Elle est originaire des déserts côtiers du nord du Chili. Elle porte le nom de Copiapo, une ville de cette région.
Copiapoa Britton & Rose, 1922 è un genere di piante succulente appartenente alla famiglia Cactaceae[1], originario del deserto di Atacama, in Cile. È l'unico genere della tribù Copiapoeae Doweld, 2002[2].
Il nome deriva dalla città di Copiapó, nella regione cilena di Atacama.
Sono piante solitamente di aspetto globulare, che si presentano con un unico fusto o una crescita a cespuglio. Le dimensioni delle diverse specie variano dai 2 centimetri ai 3 metri, a seconda della specie considerata. Alla sommità del fusto, raggiunta la maturità e la fioritura, le piante sviluppano una lanosità caratteristica. I fiori sono piccoli, gialli, in alcune specie tendenti al rosato-rosso, emessi all'apice. L'ovario è glabro, tranne in una specie, Copiapoa solaris, in cui è presente peluria. I semi sono minuti, neri, di dimensioni simili a quelli di altri generi della famiglia. La spinagione, il portamento e il colore dell'epidermide sono estremamente variabili all'interno del genere.
Il genere è endemico del Cile. Il suo areale si estende da Tocopilla (a nord) a Coquimbo (a sud), seguendo la linea costiera del deserto, con una distribuzione influenzata pesantemente dalla presenza delle nebbie costiere tipiche della zona. Le piante crescono dal livello del mare sino all'altezza massima di 1.000 metri[3].
Le piante del genere Copiapoa crescono in una zona di deserto estremo, considerando il loro habitat sotto il profilo della piovosità. L'escursione termica invece si mantiene contenuta a causa della grande oceanicità della zona costiera cilena presa in considerazione. Una influenza rilevante sul bilancio idrico della pianta è fornita dalla captazione dell'umidità delle nebbie costiere. Talvolta le specie più piccole sono predate dai guanachi, ma anche le specie più grandi e robuste possono sperimentare i morsi di questi animali durante la siccità.
I semi di molte specie sembrano essere appetiti dalle formiche.
Il genere fu istituito da Britton & Rose nel 1922 per racchiudere alcune specie cilene del precedente genere Echinocactus. Nel 1961 Friedrich Ritter istituì il genere Pilocopiapoa, per la nuova specie Pilocopiapoa solaris. Tale genere nel 1980 fu ricondotto dall'autore stesso al vecchio genere Copiapoa.
Il genere comprende le seguenti specie:[1]
Copiapoa Britton & Rose, 1922 è un genere di piante succulente appartenente alla famiglia Cactaceae, originario del deserto di Atacama, in Cile. È l'unico genere della tribù Copiapoeae Doweld, 2002.
Il nome deriva dalla città di Copiapó, nella regione cilena di Atacama.
Miglinėlis (Copiapoa) – kaktusinių (Cactaceae) šeimos augalų gentis, paplitusi Čilės šiaurinėje dalyje priekrančių dykumose. Kaktusai koloniškos ar cilindriškos išvaizdos.
Gentyje yra 26 rūšys:
ir kt. Vikiteka
Copiapoa is een geslacht van cactussen. De soorten komen voor in noordelijk Chili.
Multimedia w Wikimedia Commons Copiapoa Britton & Rose – rodzaj sukulentów z rodziny kaktusowatych występujący w Chile. Rodzaj liczy 24 gatunki[2] . Gatunkiem typowym jest Copiapoa marginata (Salm-Dyck) Britton & Rose[3].
Należy do rodziny kaktusowatych (Cactaceae) Juss., która jest jednym z kladów w obrębie rzędu goździkowców (Caryophyllales) i klasy roślin okrytonasiennych[1]. W obrębie kaktusowatych należy do plemienia Notocacteae, podrodziny Cactoideae[4].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa goździkowe (Caryophyllidae Takht.), nadrząd Caryophyllanae Takht., rząd goździkowce (Caryophyllales Perleb), podrząd Cactineae Bessey in C.K. Adams, rodzina kaktusowate (Cactaceae Juss.), rodzaj Copiapoa Britton & Rose[5].
Copiapoa Britton & Rose – rodzaj sukulentów z rodziny kaktusowatych występujący w Chile. Rodzaj liczy 24 gatunki . Gatunkiem typowym jest Copiapoa marginata (Salm-Dyck) Britton & Rose.
Copiapoa é um gênero botânico da família cactaceae, nativo da costa desértica e seca do norte do Chile. Compreende em torno de 26 espécies, que variam em sua forma (esférica ou ligeiramente colunada) e na cor do corpo (marrom ou azul-esverdeado).
O gênero foi descrito por Britton & Rose e publicado em The Cactaceae; descriptions and illustrations of plants of the cactus family 3: 85. 1922.[1] A espécie-tipo é Echinocactus marginatus Salm-Dyck. = Copiapoa marginata Britton & Rose.
Pilocopiapoa F.Ritter
Copiapoa é um gênero botânico da família cactaceae, nativo da costa desértica e seca do norte do Chile. Compreende em torno de 26 espécies, que variam em sua forma (esférica ou ligeiramente colunada) e na cor do corpo (marrom ou azul-esverdeado).
Copiapoa este un gen de cactus nativ a coastei deșertice din nordul statului Chile. Cuprinde 26 de specii. Aceste specii variază ca formă ( sferică sau cu o ușoară formă de columnă) culoarea este maron sau verde-albastruie.
Copiapoa este un gen de cactus nativ a coastei deșertice din nordul statului Chile. Cuprinde 26 de specii. Aceste specii variază ca formă ( sferică sau cu o ușoară formă de columnă) culoarea este maron sau verde-albastruie.
Copiapoa je rod kaktusov z čeľade kaktusovité (Cactaceae). Je rozšírený v severnom Čile
Copiapoa je rod kaktusov z čeľade kaktusovité (Cactaceae). Je rozšírený v severnom Čile
Randkaktussläktet (Copiapoa) är ett suckulent växtsläkte inom familjen kaktusväxter.
Arter i randkaktussläktet är klotformade till cylindriska och de största kan bli upp till en meter höga och upp till tjugo centimeter tjocka. I de flesta fall är de tuvbildande och med tiden blir de stora klungor. Några arter har en riktig pålrot med smal nacke just i övergången från rot till ovanjordisk planta. Växtkroppens utseende varierar, en del är grönaktigt bruna, medan många av de större arterna har en kalkgrå kropp som hjälper dem att reflektera solljuset. De har tio till tjugo starkt markerade åsar, antingen rundade eller spetsiga, på vilka det sitter runda areoler med vitbrun ull. Taggarna kan delas in i radiärtaggar och centraltaggar, de senare står rakt ut från plantan. När taggarna är nya är de brunaktiga, men efter hand övergår de i grått eller vitt och blir från 2,5 till 3,8 centimeter långa med upp till cirka tio radiära taggar och en till två centrala. Blommorna kommer i mitten av plantan och skiftar i olika gula nyanser. De är trattformade med en mycket kort pip och blir från 2,5 till 3,8 centimeter i diameter. Frukterna är ganska små, släta samt torra då de är mogna.
Det vetenskapliga namnet Copiapoa kommer av att många arter växer i just regionen Copiapó i Chile.[1]
Randkaktussläktet härstammar ursprungligen från Chile. De växer mestadels i den norra delen av landet, Atacama, nästan ända upp till gränsen mot Bolivia. De återfinns från öknarna vid kusten, likväl som på Andernas lägre, västra, sluttningar. I regel växer de i fullt solljus på stenig klippig mark.
Arter i randkaktussläktet är inte svåra att odla men det kan, med undantag av miniatyrerna, ta upp tio år innan de blommar från frösådd. De trivs bäst i en jordblandning som består av lika delar sand och humus, med måttlig vattning från vår till höst och med avhållsam bevattning vid mulet väder. För att få dem att blomma bör de hållas svala under vintern och de tål en minimitemperatur ner till 5° C, under förutsättning att de hålls helt torra.
Grå randkaktus (C. cinerea)
Liten randkaktus (C. humilis)
Randkaktus (C. krainziana)
Liten jordrandkaktus (C. hypogaea ssp. laui)
Bronsrandkaktus (C. montana)
Wikimedia Commons har media som rör Randkaktussläktet.
Randkaktussläktet (Copiapoa) är ett suckulent växtsläkte inom familjen kaktusväxter.
Найменування роду дали Натаніель Бріттон і Джозеф Роуз в 1922 році за назвою столиці провінції Атакама — міста Копіапо (Copiapo).
Рослини легко впізнаються за характерною будовою кулястих або короткоциліндричних стебел з восковим нальотом на епідермісі у більшості видів. Висота їх залежно від виду коливається від декількох сантиметрів до 1 м. Поверхня стебла нерідко виглядає зморщеною і ніколи не буває зеленого кольору, що характерно для заандійскіх видів. Колір епідермісу від темно-коричневого, попелясто-сірого і блакитного до зовсім білого. Всі види дають прикореневі дітки, багато утворюють дернини.
Як правило, ребра виражені слабо і представлені у вигляді великих горбків. Верхівки стебел з густою, короткою і світлою повстю. Радіальні колючки (1-12) 1-3 довжиною см, центральні (1-10) — до 4 см завдовжки. Всі колючки попелясті, коричневі, частіше чорні, прямі або зігнуті.
Квітки світло-жовті, в окремих видів з легким ароматом, з'являються на рослинах у ранньому віці. Квіткова трубка гола, коротка. Плоди голі, містять клейке насіння.
Центральна частина Чилі, рідко зустрічаються в передгір'ях Берегових хребтів. Виростають на берегових терасах, а також на внутрішніх схилах гір у вкрай несприятливих умовах сухих кам'янистих пустель, на піщаних осипах і твердих скелетних породах. Незважаючи на дивовижну приживлюваність, багато дослідників вважають цей рід вимираючим.
На місцях зростання копьяпоа пристосувалися до специфічних і вкрай несприятливих кліматичних умов. Стиснуті з усіх боків міжгірські долини і стрімкостінні уступи Берегових хребтів, де найчастіше зустрічаються копьяпоа, лежать в зоні частих гаруа[4] взимку і дуже рідкісних дощів влітку. Висока відносна вологість повітря ночами і в ранкові години при температурах близьких до 15 °C змінюється виснажливою спекою безхмарних післяполуднів. У природних умовах копіапоя ростуть дуже повільно, хоча період вегетації триває цілий рік з помітним зниженням динаміки росту в зимові місяці. Висока вологість повітря при відносно низьких температурах, що є згубним для багатьох видів кактусів, копьяпоа легко переносять. Потужні, ріпоподібні коріння більшості видів міцно вростають в конгломерат, що складається з подрібнених гірських порід і твердого суглинку, з дуже низьким вмістом гумусу. Молоді рослини різко відрізняються за зовнішнім виглядом від дорослих екземплярів і потрібно кілька років, щоб сіянці придбали характерну для виду форму. Стеблові пагони копіапоя навіть при невеликих розмірах на відміну від сіянців вже містять всі зовнішні ознаки дорослих екземплярів.
В умовах колекцій копіапоя вимагають максимального сонячного освітлення і пористий мінералізований субстрат, який може наполовину складатися з суміші дрібного гравію з керамзитом, 30 % рівних частин суглинку і дернової землі, а решта — наповнювачі. Сіянцям в перші 2 роки їх розвитку часто додають до основного субстрату до 20 % листової землі змішаної з торф'яної крихтою.
У колекціях копіапоя ростуть швидше, ніж у природі, але це погіршує їх зовнішній вигляд, а ефектний восковий наліт на епідермісі стебел ряду видів рідко утворюється навіть при оптимальних умовах утримання. Поливати рослини у весняно-літній період можна нарівні з іншими кактусами — по мірі висихання субстрату. Тривала вологість кореневої системи може призвести до розтріскування стебла. Для нормального розвитку корисний перепад добових температур, особливо для сіянців. У зимовий час копіапоя утримують при температурі не нижче 6 °C, хоча дорослі екземпляри витримують навіть короткочасні заморозки. Кореневу систему від пересушування в зимовий період оберігають рідкісними (1 раз на місяць) зволоженнями субстрату в сонячні дні, коли температура на місцях зимівлі підвищується до 20 °C.
Першим європейцем, що познайомився з цими кактусами був німецький ботанік Рудольф Філіппі, що подорожував Чилі в середині 19 століття. Він та його послідовники віднесли знайдені ним кактуси до роду Ехінокактус (Echinocactus) . Лише у 1922 р. Бріттон і Роуз виділили їх в самостійний рід.
Систематика роду Copiapoa ускладнена, тому що в природних умовах часто відбувається міжвидова гібридизація, відмінні ознаки якої можуть проявитися лише в другому або третьому поколінні.
Едвард Андерсон (Edward F. Andersson) в своїй фундаментальній праці «THE CACTUS FAMILY» (2001) розділяє рід Copiapoa на 26 видів до яких долучаються 3 підвиди:[5]
Copiapoa Britton & Rose (1922)
Синонимы
Копьяпоа (лат. Copiapoa) — род растений семейства Кактусовые (Cactaceae) из Южной Америки.
Название происходит от области Копьяпо в Чили.
Растения одиночные или кустящиеся. Стебли шаровидные или продолговатые цилиндрические, верхушки обычно покрыты густой шерстью. Корневая система мочковатая или стержневая. Рёбра чётко различимы. Обычно имеются колючки, их длина вариабельна. Цветки появляются на верхушке стебля, от колокольчатых до воронковидных, жёлтые, иногда с красноватым оттенком; цветочные трубки короткие, широкие; околоплодник короткий, кеглеобразный, голый. Плоды маленькие, гладкие; у верхушки неопадающие маленькие чешуйки. Семена крупные, блестящие, чёрные, с большим хилумом.[2]
Оригинальный текст (англ.)Plants solitary or forming clusters. Stems globose to elongate cylindrical with the tips usually covered with dense wool. Roots fibrous or taproots. Ribs distinct. Spines usually present, variable. Flowers borne at the stem tips, bell shaped to funnelform, yellow, sometimes with reddish tint; floral tubes short, broad; pericarpels short, top shaped, naked. Fruits small, smooth; persistent green scales apically. Seeds large, glossy black, with large hilum.
Родина — северное Чили, пустыня Атакама.
Копьяпоа представляют интерес с точки зрения коллекционирования. Некоторые коллекционеры кактусов специализируются на «чилийцах» (Копьяпоа, Неочиления, Эриозице и другие).
Обязательно интенсивное освещение, особенно для видов с покрытым восковидным налётом эпидермисом. Полив минимальный, зимовка абсолютно сухая. Почва хорошо дренированная, с значительным количеством минеральных компонентов. Прививка приводит к потере естественного внешнего вида.
По информации базы данных The Plant List, род включает 27 видов[3]:
Копьяпоа (лат. Copiapoa) — род растений семейства Кактусовые (Cactaceae) из Южной Америки.
龍爪球屬（學名：Copiapoa）原產智利的仙人掌，生長在極度乾燥少雨的地方。會開黃色的小花。
Commons ponúka multimediálne súbory na tému 
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému 
