Tyf Rhedynach teneuwe neu redynach teneuwe Tunbridge (Hymenophyllum tunbrigense) ar greigiau cysgodol gwlybion, ac weithiau ar foncyffion coed. Mae'n perthyn i'r genws Hymenophyllum, genws o redyn yn nheulu Hymenophyllaceae. Fe'i ceir yn bennaf yng Ngogledd-Orllewin Cymru, ond hefyd mewn ambell le yn Sir Benfro ac yma ac acw trwy Dde-Cymru. O fewn Ynysoedd Prydain tyf yn bennaf yn y gorllewin. Yn Ewrop mae iddi ddosbarthiad sy'n dilyn yr Iwerydd, gyda phoblogaethau bychain yn yr Almaen, Ynys Cors a chanolbarth yr Eidal. Tyf hefyd o gwmpas y byd: Cenia, De Affrica, Twrci, De Carolina, Canolbarth America, Awstralia a Seland Newydd.
Mae iddi ffrondiau (2.5 - 11.5 cm o hyd), mae'n wyrddlas a bron yn dryloyw. Dim ond un redynen arall yng Nghymru sy'n debyg iddi, sef Rhedynach teneuwe Wilson (Hymenophyllum wilsonii). Y nodwedd amlycaf er mwyn gwahaniaethu rhwng y ddwy rywogaeth yw gwefysau danheddog ar frig yr Indusium, sy'n amlwg iawn o dan chwydd wydr.
Tyf Rhedynach teneuwe neu redynach teneuwe Tunbridge (Hymenophyllum tunbrigense) ar greigiau cysgodol gwlybion, ac weithiau ar foncyffion coed. Mae'n perthyn i'r genws Hymenophyllum, genws o redyn yn nheulu Hymenophyllaceae. Fe'i ceir yn bennaf yng Ngogledd-Orllewin Cymru, ond hefyd mewn ambell le yn Sir Benfro ac yma ac acw trwy Dde-Cymru. O fewn Ynysoedd Prydain tyf yn bennaf yn y gorllewin. Yn Ewrop mae iddi ddosbarthiad sy'n dilyn yr Iwerydd, gyda phoblogaethau bychain yn yr Almaen, Ynys Cors a chanolbarth yr Eidal. Tyf hefyd o gwmpas y byd: Cenia, De Affrica, Twrci, De Carolina, Canolbarth America, Awstralia a Seland Newydd.
Mae iddi ffrondiau (2.5 - 11.5 cm o hyd), mae'n wyrddlas a bron yn dryloyw. Dim ond un redynen arall yng Nghymru sy'n debyg iddi, sef Rhedynach teneuwe Wilson (Hymenophyllum wilsonii). Y nodwedd amlycaf er mwyn gwahaniaethu rhwng y ddwy rywogaeth yw gwefysau danheddog ar frig yr Indusium, sy'n amlwg iawn o dan chwydd wydr.
Blánatec kentský (Hymenophyllum tunbrigense) je druh kapradiny obvykle řazený do čeledi blánatcovité (Hymenophyllaceae).[1][2] Je to velmi drobná tmavozelená rostlina, kterou nalezneme téměř po celém světě. V Evropě lze nalézt dva druhy z rodu blánatec. Jedná se o vzácný a ohrožený druh.
Blánatec kentský je víceletá a velmi malá kapradina, 2–6 centimetrů vysoká. Může připomínat spíše nápadně velkolistý mech. Oddenek je zpočátku chlupatý, později lysý a silně větvený.
Listy jsou přímé, s 1–2 cm dlouhým řapíkem, a mají tence kožovitou podlouhle eliptickou čepel dvakrát zpeřenou. Nemají tuhou ochrannou epidermis, listy jsou z jedné vrstvy buněk, které navíc nemají průduchy. Tento jev je velice neobvyklý u cévnatých rostlin a je možný jen v případě vysoké vzdušné vlhkosti. Povrchem listů také přijímá největší množství vody, jelikož kořeny jsou vyvinuty jen někdy.
Blánatce jsou tmavě zelené a prosvítavé. Výtrusnice nese jen na horní polovině listu na bázi postranních úkrojků a jsou zakryty dvoudílnou, na okraji pilovitou ostěrou. Výtrusy jsou zralé v srpnu.
Blánatec kentský se vyskytuje především v tropech a subtropech, občasně zasahuje do mírného pásu. Jeho výskyt na americkém kontinentu sahá od severní hranice v USA (Jižní Karolína) až po areál v jižní Argentině a Chile. Vyskytuje se také v jihovýchodní Asii, východní Austrálii a na Novém Zélandu. V Evropě je jeho areál ve Velké Británii a Irsku, vzácně pak ve Španělsku, Belgii, Itálii, Lucembursku a Německu. V Česku byl před 150 lety nalezen v Českosaském Švýcarsku v Edmundově soutěsce a na Labských pískovcích odkud ale chybí herbářový doklad. Dnes je u nás řazen mezi vyhynulé druhy.
Vyskytuje se na vlhkých zastíněných pískovcových skalách s kyselým humusem.
Možná záměna je s blánatcem Wilsonovým (Hymenophyllum wilsoni), který má oproti H. tunbrigense listy méně hluboce peřenoklané.
Ve střední Evropě je blánatec silně ohrožený druh. Je v červeném seznamu SRN. V ČR řazena do kategorie nejasných případů vyhynulého druhu (značená v ČR jako A3).
Obrázky, zvuky či videa k tématu blánatec kentský ve Wikimedia Commons
Blánatec kentský (Hymenophyllum tunbrigense) je druh kapradiny obvykle řazený do čeledi blánatcovité (Hymenophyllaceae). Je to velmi drobná tmavozelená rostlina, kterou nalezneme téměř po celém světě. V Evropě lze nalézt dva druhy z rodu blánatec. Jedná se o vzácný a ohrožený druh.
Der Englische Hautfarn (Hymenophyllum tunbrigense) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Hautfarne (Hymenophyllum) in der Familie Hautfarngewächse (Hymenophyllaceae).
Der Englische Hautfarn ist eine relativ kleine, ausdauernde krautige Pflanze und erreicht nur Wuchshöhen von 2 bis 6 Zentimetern. Sie wächst moosähnlich mit horizontal kriechendem Rhizom, das an Felswänden oder Bäumen kriecht. Die matt dunkelgrünen Blätter sind 2 bis 8 Zentimeter lang und mit nur einer Zellschicht relativ dünn; sie sind gelappt. Der Blattstiel ist bis 3 Zentimeter lang, vorne wie die Blattspindel geflügelt und halb so lang wie die doppelt fiederteilige Spreite. Das Blatt besitzt auf jeder Seite 7 bis 15 Blattabschnitte. Diese sind bei den unteren beiderseits, bei den oberen nur auf der Vorderseite fiederteilig. Die Blattzipfel sind lineal-länglich und entfernt scharf gesägt mit nur einem Mittelnerv. An die Spitze sind die Zipfel gestutzt oder abgerundet.
Die Sori finden sich am Grund des vorderen Teils der Blätter. Sie sind kugelig und stehen am Ende des kurzen untersten Seitennervs eines Blattabschnitts. Sie werden von zwei Lappen des Schleiers bedeckt, die nur an der Basis verwachsen sind. Diese Lappen sind halbkreisrund bis verkehrt eiförmig und in der vorderen Hälfte eingeschnitten gesägt. Die Sporen sind kugelig bis tetraederförmig. Die Sporenreife ist im August.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 26.[1]
Das Verbreitungsgebiet erstreckt sich von Mexiko über Zentralamerika bis zur Westseite Südamerikas, umfasst Südafrika und Ostafrika. In Europa ist der Englische Hautfarn auf die atlantischen Gebiete Westeuropas beschränkt. Er hat in Europa seinen Schwerpunkt auf den Britischen Inseln, vor allem auf deren Westseite. Der Englische Hautfarn kommt vereinzelt auch auf Inseln wie Mauritius, Tristan da Cunha, und Juan Fernández sowie den Azoren, Kanaren und Madeira vor. Zahlreiche Vorkommen sind erloschen. In Europa kommt der Englische Hautfarn auf den Azoren, in Großbritannien, Irland, Belgien, Luxemburg, Deutschland (einziger Standort Bollendorf, 1963 nachgewiesen), Frankreich, Spanien und Italien vor. Vorkommen auf der Balkanhalbinsel und in Tschechien sind erloschen.
Der Englische Hautfarn gedeiht in Europa an feuchten beschatteten Sandsteinfelsen zwischen Moosen und Lebermoosen an luftfeuchter Standorten. Er gedeiht in epilithischen Kryptogamengesellschaften des Verbands Hymenophyllion.[1]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Trichomanes tunbrigense durch Carl von Linné. Die Neukombination zu Hymenophyllum tunbrigense (L.) Sm. wurde 1794 durch James Edward Smith in Sowerby, Engl. Bot. Tafel 162 veröffentlicht. Das Artepitheton tunbrigense bezieht sich auf das Städtchen Tunbridge Wells in der Grafschaft Kent, wo er zuerst gefunden wurde. Die Schreibweise von Linné als tunbrigense, darf nicht in tunbridgense verändert oder berichtigt werden, auch wenn J. E. Smith bei seiner Umkombination von Trichomanes tunbrigense bei Linné dieses tat.
Der Englische Hautfarn (Hymenophyllum tunbrigense) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Hautfarne (Hymenophyllum) in der Familie Hautfarngewächse (Hymenophyllaceae).
Hymenophyllum tunbrigense, the Tunbridge filmy fern[1] or Tunbridge filmy-fern,[2] is a small, fragile perennial leptosporangiate fern which forms large dense colonies of overlapping leaves from creeping rhizomes. The common name derives from the leaves which are very thin, only a single cell thick, and translucent, giving the appearance of a wet film. The evergreen fronds are bipinnatifid, deeply and irregularly dissected, about 3 to 6 cm long, 2 cm across with dark winged stipes. In contrast to the similar H. wilsonii the fronds are more divided, flattened, appressed to the substrate and tend to have a bluish tint.
The fronds are monomorphic and produce sori along the frond segments close to the rachis. Up to 5–10 purse-shaped sori are produced per frond, each covered by two strongly convex, flattened indusial valves. The valve margins are jagged and used to distinguish H. tunbrigense from H. wilsonii, where the edges are entire.
In common with all ferns, H. tunbrigense exhibits a gametophyte stage in its life cycle (alternation of generations) and develops a haploid reproductive prothallus as an independent plant. Information about the gametophyte is scarce but it is likely to be inconspicuous with a narrow ribbon-like thallus.[3] The gametophyte may be able to reproduce itself vegetatively by gemmae in the absence of the sporophyte. Gametophytes of the related Killarney fern (Trichomanes speciosum) have been found outside the geographical range of the sporophyte[4] and this may prove to be true of Hymenophyllum tunbrigense.
The basionym for the species is Trichomanes tunbrigense, published by Linnaeus in Species Plantarum in 1753, based on material from England and Italy. One of the descriptions he cited was that of James Petiver,[5] who collected it near Tunbridge Wells and described it as Darea tunbrigensis minor, in honor of George Dare who had collected it from the same locality.[6] James Edward Smith, in the third volume of English Botany, transferred it to the genus Hymenophyllum in 1794, based on the two-valved indusium (rather than the tubular indusium of Trichomanes sensu stricto).[7]
Apparently worldwide, but discontinuous, in distribution but most frequent in western European oceanic regions like the British Isles. There is uncertainty whether similar plants found in Mexico, the West Indies, Central America, South America, South Africa and Asia should also be included in this species. H. tunbrigense has a similar though distinct distribution to H. wilsonii and can also be found in North America. Its habitat preference may mean that it has been under-recorded in many less-well populated parts of the world.
In continental Europe it occurs much further east than H. wilsonii but these sites are very disjunct and may represent relict populations from a different climatic period. Many of the continental populations are declining or have disappeared in recent times.
The specific name is derived from Royal Tunbridge Wells in Kent, England which was one of its disjunct eastern localities in Britain.
Filmy ferns (Hymenophyllum species, Trichomanes species) are very vulnerable to desiccation which limits the habitats in which they can survive. Hymenophyllum species are dependent as much, or more, upon the microclimate of a site as the macroclimate. H. tunbrigense is usually associated with rock outcrops, especially when deep fissures or crevices are present.
Hymenophyllum tunbrigense appears not to reproduce effectively from spores under present environmental conditions. Gametophytes have not been identified in the field although there is circumstantial evidence that sexual reproduction does take place.[8]
While there are records of its cultivation (Harold Stuart Thompson grew a specimen from Somerset in a bell jar in his bedroom for a decade),[9] it is not generally cultivated. It is propagated at Kew Gardens for reestablishment in suitable habitat.[10]
Hymenophyllum tunbrigense, the Tunbridge filmy fern or Tunbridge filmy-fern, is a small, fragile perennial leptosporangiate fern which forms large dense colonies of overlapping leaves from creeping rhizomes. The common name derives from the leaves which are very thin, only a single cell thick, and translucent, giving the appearance of a wet film. The evergreen fronds are bipinnatifid, deeply and irregularly dissected, about 3 to 6 cm long, 2 cm across with dark winged stipes. In contrast to the similar H. wilsonii the fronds are more divided, flattened, appressed to the substrate and tend to have a bluish tint.
The fronds are monomorphic and produce sori along the frond segments close to the rachis. Up to 5–10 purse-shaped sori are produced per frond, each covered by two strongly convex, flattened indusial valves. The valve margins are jagged and used to distinguish H. tunbrigense from H. wilsonii, where the edges are entire.
In common with all ferns, H. tunbrigense exhibits a gametophyte stage in its life cycle (alternation of generations) and develops a haploid reproductive prothallus as an independent plant. Information about the gametophyte is scarce but it is likely to be inconspicuous with a narrow ribbon-like thallus. The gametophyte may be able to reproduce itself vegetatively by gemmae in the absence of the sporophyte. Gametophytes of the related Killarney fern (Trichomanes speciosum) have been found outside the geographical range of the sporophyte and this may prove to be true of Hymenophyllum tunbrigense.
Hyménophylle de Tunbridge
L'Hyménophylle de Tunbridge (Hymenophyllum tunbrigense) est une petite fougère du genre Hymenophyllum dans la famille des Hyménophyllacées.
Le rhizome, filiforme et non écailleux, porte de très petites frondes ne dépassant pas une douzaine de centimètres. Les frondes sont translucides, d'apparence fragile - elles ne comportent que quelques couches de cellules.
L'Hyménophylle de Tunbridge peut former des colonies importantes sur des rochers humides siliceux, souvent au milieu de mousses.
Elle est aujourd'hui présente sur la façade maritime de la France, dans les départements du Finistère, des Côtes-d'Armor, de la Manche, de l'Orne, ainsi que dans les Pyrénées Atlantiques. Sa mention en Eure-et-Loir est erronée. Elle a aussi été signalée autrefois dans les Hautes-Pyrénées et en Corse[1]. Une station est connue dans les Vosges dans le Val de Senones en Lorraine et une au Luxembourg.
Au niveau mondial, elle est présente en Europe occidentale, aux Açores, à Madère, au Canaries et en Amérique du Sud.
Elle est intégralement protégée en France (Annexe 1 de l'Arrêté du 20 janvier 1982).
Hyménophylle de Tunbridge
L'Hyménophylle de Tunbridge (Hymenophyllum tunbrigense) est une petite fougère du genre Hymenophyllum dans la famille des Hyménophyllacées.
De platte vliesvaren of Engelse vliesvaren (Hymenophyllum tunbrigense) is een varen uit de vliesvarenfamilie (Hymenophyllaceae). Het is een kleine, vochtminnende varen die in matten op de rotsen groeit.
Het is een wereldwijd verspreide maar zeldzame soort die ook in Europa en ooit ook in de Belgische Ardennen te vinden was.
De botanische naam Hymenophyllum is een samenstelling van Oudgrieks ὑμήν, humēn (vlies) en φύλλον. phullon (blad). De soortaanduiding tunbrigense is afgeleid van Tunbridge Wells, de plaats in het Engelse graafschap Kent waar de plant het eerst gevonden werd. De soortaanduiding tunbrigense is correct, maar deze wordt soms foutief als tunbridgense gespeld.
De platte vliesvaren heeft maximaal 10 cm lange, vlakke, twee- tot drievoudig gaffelvormig vertakte bladen. De bladen zijn slechts één cellaag dik, aanvankelijk lichtgroen, later donkergroen tot bruin, bijna transparant en zonder huidmondjes. De deelblaadjes zijn lijnvormig, met fijn getande bladranden en één centrale nerf die duidelijk zichtbaar is, en alle in één vlak liggend, in tegenstelling tot Wilson's vliesvaren. De bladen ontspringen uit draadvormige, vertakte, kruipende rizomen.
Per blad zijn er vijf tot tien sporenhoopjes, één per deelblaadje, op de bladrand liggend. Jonge sporenhoopjes zijn groen, oudere donkerbruin tot zwart. Ze dragen tweekleppige, halfronde of driehoekige dekvliesjes die getande randen hebben.
De platte vliesvaren is een lithofytische plant die vaak in kolonies groeit op beschaduwde, verticale, silicaatrijke rotsen, dikwijls in ravijnen vlakbij watervallen. De plant vormt dichte matten, waarbij de bladen tegen het substraat zijn aangedrukt, en komt dikwijls samen voor met mossen. Zelden op bemoste bomen of op venige bodem.
De varen kent een wereldwijde verspreiding, voornamelijk in gematigde, subtropisch en tropische streken. Hij is inheems in Europa, Azië, Noord-, Midden- en Zuid-Amerika. Er zijn belangrijke populaties op de eilanden van Macaronesië (Canarische Eilanden, Madeira en de Azoren).
Kleinere en zeer lokale relictpopulaties van de plant zijn te vinden in het Groothertogdom Luxemburg, in de Franse Vogezen, in het westen en noorden van Groot-Brittannië en in Ierland. In de eerste helft van de 20e eeuw was er ook een vindplaats nabij La Roche-en-Ardenne in de Belgische Ardennen.
De meest bekende hiervan is de vindplaats in het Mullerthal in Luxemburg. De varen werd daar voor het eerst gevonden in de bossen rond Beaufort in 1823, door de Belgische botanicus Barthélemy Dumortier. De vondst bleef vrijwel onopgemerkt, tot in 1873 de soort ook in de vallei van de Roitzbach nabij Berdorf werd aangetroffen en daarna op meerdere plaatsen in de buurt. De soort vindt daar een ideale habitat in de diepe, donkere en vochtige rotsspleten (diaklazen) in de zandsteenrotsen.
De belangrijkste bedreigingen voor deze kwetsbare soort zijn onoordeelkundig bosbeheer (de soort is gevoelig voor direct zonlicht en droogt snel uit), recreatie en dan vooral de klimsport, en het verzamelen door varenkwekers. De meeste vindplaatsen en populaties in Luxemburg zijn ondertussen verdwenen, en de resterende populaties zijn geconcentreerd in slechts enkele rotsspleten. Door deze af te sluiten voor het publiek en het klimmen in de buurt aan banden te leggen, probeert de overheid het tij te doen keren, wat de laatste jaren positieve gevolgen heeft.
Bronnen, noten en/of referentiesDe platte vliesvaren of Engelse vliesvaren (Hymenophyllum tunbrigense) is een varen uit de vliesvarenfamilie (Hymenophyllaceae). Het is een kleine, vochtminnende varen die in matten op de rotsen groeit.
Het is een wereldwijd verspreide maar zeldzame soort die ook in Europa en ooit ook in de Belgische Ardennen te vinden was.
Hymenophyllum tunbrigense là một loài thực vật có mạch trong họ Hymenophyllaceae. Loài này được (L.) Sm. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1793.[1]
_011.jpg)
_011.jpg)
Hymenophyllum tunbrigense là một loài thực vật có mạch trong họ Hymenophyllaceae. Loài này được (L.) Sm. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1793.
_011.jpg)
.png){kind=small}
