Ginger Tree Frog

Mantella aurantiaca zo ur glesker brosezat e reter Madagaskar. Livet e vezont ruz, melen pe orañjez.

Mantella aurantiaca és una espècie de granota, petita i de color carabassa, endèmica d'una petita àrea del centre-est de Madagascar al voltant dels aiguamolls de Torotorofotsy.^[1]

Els adults tenen una longitud de 19 a 24 mil·límetres, i les femelles poden arribar fins als 31 mm. Són d'un color carabassa uniforme, que pot presentar variacions entre el groc i el carabassa vermellós. La cara ventral és sovint una mica més clara, i pot tenir taques vermelles als flancs i al costat interior de les potes. L'iris és negre gairebé del tot, i només a l'extrem superior té pigments més clars.

La pell marronosa dels joves no és tòxica, però la pell grogosa dels adults acumula verins que adquireix de les seves preses, raó per la qual els exemplars mantinguts en captivitat i alimentats amb aliments que no són tòxics deixen gradualment de ser verinosos.

És d'hàbits terrestres i habita boscos pluvials, en àrees pantanoses. Pon els ous a terra i deixa que la pluja arrossegui les larves fins a tolls i boscos inundats on continuen el desenvolupament.^[1]

Per la seva vistositat és objecte de col·leccionisme, pel que les granotes són capturades per vendre-les. Tot i això no sembla que aquesta explotació estigui tenint efectes greus sobre les poblacions. Més greu és l'amenaça de degradació de l'ambient, especialment perquè l'àrea que ocupa és molt petita i fragmentària.^[1]

Referències

• Rainer Schulte: Frösche und Kröten. – Ulmer-Verlag, Stuttgart 1980. ISBN 3-8001-7048-5

Enllaços externs

Mantela zlatá (Mantella aurantiaca), známá též jako mantela žlutá, je žába patřící do čeledi mantelovití (Mantellidae) a rodu mantela (Mantella). Její odborné druhové jméno pochází z latinského aurantiacus znamenající zlatý. Vyskytuje se na malém území ve středovýchodních částech afrického ostrova Madagaskar, jedná se o místní endemit. Je horským druhem, který lze nalézt v nadmořské výšce 920−960 m n. m. Dává přednost vlhkým oblastem původních i sekundárních tropických deštných lesů.

Je malou, zavalitou žábou vzhledem připomínajícím pralesničku. Dosahuje velikosti 19 až 24 mm u samců a maximálně 31 mm u samic. U druhu existuje pohlavní dimorfismus, samci jsou menšího vzrůstu a jejich tělo má hranatější tvar. Zbarvení mantel zlatých je žluté, oranžové až červené; slouží jako varování pro predátory, že kůže mantely je jedovatá, protože obsahuje některé alkaloidy získávané z potravy. Mezi oblíbenou potravu patří termiti (Isoptera), mravencovití (Formicidae) či malé mouchy octomilky (Drosophilidae). Živí se také velkým množstvím jiného hmyzu a je schopna se pokusit spolknout téměř vše.

Mantela zlatá je denní živočich, může být aktivní též za úsvitu. Žije ve skupinkách, ve kterých je obvykle dvakrát více samců než samic. Dorozumívá se nejen hlasem, ale také zrakem nebo čichem. Na rozdíl od ostatních mantel není její kvákání intenzivní a skládá se z několika vysokých krátkých cvrlikavých zvuků o délce 50 až 60 ms, které se třikrát opakují. Rozmnožování začíná u mantel zlatých v období dešťů. Samice klade vejce na vlhkou zem, kde je samec oplodní. Déšť je poté spláchne do menších vodních toků, v nichž se z nich rychle vyvíjejí pulci. Pohlavní dospělosti dosahují po dvanácti až čtrnácti měsících života a dožívají se osmi let.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí mantelu zlatou jako kriticky ohrožený taxon. Nebezpečí představuje především ztráta přirozeného prostředí a v některých areálech sběr pro obchodní účely. Druh byl zapsán do druhé přílohy Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Pro jeho zachování je důležitá ochrana oblastí jeho výskytu. Mantelu zlatou lze snadno chovat v zajetí.

Nomenklatura

Etymologie

Druh popsal francouzský herpetolog François Mocquard v roce 1900 na základě jednoho jedince, patrně samce, o velikosti 21,2 mm. Typovou lokalitou se staly lesy na území mezi oblastmi Beforana a Moramanga. Druhové jméno pochází z latinského aurantiacus znamenající zlatý. Jméno pro neuznaný taxon M. a. rubra, který byl uznán jako synonymum pro mantelu zlatou,^[2] pochází z latinského rubra, červený.^[3] Českým synonymem je pak mantela žlutá.^[4]

Taxonomie

Mantela zlatá byla jedna z prvních popsaných mantel.^[3] Patří do čeledi mantelovití (Mantellidae) a rodu mantela (Mantella).^[4] Tvoří skupinu Mantella aurantiaca společně s mantelou žlutavou (Mantella crocea) a mantelou druhu Mantella milotympanum.^[3] Definice mantely zlaté coby druhu je jasná, přesto jsou některé skupiny mantel, považované za mantely zlaté, ve skutečnosti možná jinými druhy.^[5] Podobným druhem byla například právě Mantella milotympanum, dlouho považována za mantelu zlatou. Přestože je mantele zlaté příbuzná, větší příbuznost pravděpodobně vykazuje s mantelou žlutavou (Mantella crocea).^[2]

V roce 1996 určil přední odborník na mantely Marc Staniszewski poddruhy Mantella aurantiaca rubra (typovou lokalitou se pro tento poddruh stala oblast lesů Anosibe An'Ala) a Mantella aurantiaca aurantiaca. O tři roky později však němečtí herpetologové Miguel Vences, Frank Glaw a Wolfgang Böhme tuto systematiku neuznali, když pomocí biochemické analýzy nenalezli žádné rozdíly mezi jednotlivými různě zbarvenými populacemi mantel.^[3][6][7][2]

Analýza mitochondriální 16S rRNA 23 jedinců z celkem 14 druhů mantel ukázala, že i přes různost barvy kůže je genetická variabilita u některých skupin mantel minimální. Naopak druhy mantela madagaskarská (Mantella madagascariensis) a M. baroni s téměř identickou barvou kůže se jeví být značně fylogeneticky vzdálené. Jako pravděpodobné sesterské taxony vůči těmto žábám naopak vyšly mantela druhu Mantella nigricans a mantela zlatá; ta tvoří dle studie společný klad s mantelou madagaskarskou.^[8] Postavení mantely zlaté je zobrazeno v kladogramu níže.

M. pulchra

M. crocea

M. milotympanum

M. aurantiaca

M. madagascariensis

Výskyt

Habitat mantely zlaté v oblasti Torotorofotsy

Mantela zlatá je endemit Madagaskaru, kde se vyskytuje ve středovýchodní části ostrova, v širším okolí města Moramanga.^[9] Významnou lokalitou je především oblast Torotorofotsy ležící asi 7 km na severozápad od města Andasibe (a cca 16 km severovýchodně od Moramangy), kde mantela zlatá obývá bažinatou severní část zdejší oblasti, přičemž ve městě Andasibe jako takovém nežije (i když to bylo dříve uváděno).^[3] Nejlepé prostudované místo v Torotorofotsy bylo zaznamenáno v blízkosti nepoužívané železnice – tato oblast byla pojmenována jako „Torotorofotsy 1“. Výskyt mantely zlaté byl dále hlášen v lokalitě Ambakoana ležící asi 50 km severně od Moramangy, kde žijí žlutooranžoví až načervenalí jedinci. Výzkum z roku 1997 objevil mantely také v oblasti Ambatovy ležící blízko Torotorofotsy ve zdejším tropickém lese, avšak již během výzkumu začala být oblast narušována lidmi. V oblasti Analabe byli pozorování červení jedinci. Další jedinci byli objeveni v narušených lesích oblasti Andranomena (také nazývána Beparasy, cca 10 km jihozápadně od města Moramanga). Areálem výskytu jsou rovněž bažiny Analamay, oblast Andranomandry jihozápadně od Moramangy, degradované lesy lokality Andranonakoho (asi 19 km jihojihozápadně od Moramangy) a lesy Besariaka (jihozápadně od Moramangy, mezi oblastmi Andranomandry a Andranomena) či Sahasarotra (zhruba 29 km jihojihozápadně od Moramangy).^[10]

Mantela zlatá žije v původních i sekundárních^{[pozn. 1]} tropických deštných lesích. V nich dává přednost vlhkým oblastem, zpravidla pandánových lesů,^[5] kde preferuje slunná stanoviště.^[12] Obývá travnatý nebo mechový porost. Jedná se o horský druh žijící v nadmořské výšce 920−960 m n. m. V těchto oblastech je vysoká vlhkost vzduchu^[13] s ročními úhrny srážek až 1700 mm. Denní teplota se během roku pohybuje od 15 do 24 °C, noční teploty mohou klesnout až k 0 °C.^[14]

Popis

Žlutooranžová mantela zlatá

Mantela zlatá je malá a zavalitá žába.^[3][15] Vzhledem se podobá žábám patřícím do čeledi pralesničkovití, jež žijí v Jižní Americe, avšak není s nimi blízce příbuzná a vzájemná podobnost je dána konvergenční evolucí.^[12] Dosahuje velikosti 19 až 24 mm u samců a maximálně 31 mm u samic.^[3][15] U druhu se vyvinul pohlavní dimorfismus; samci jsou drobnější a štíhlejší, s tělem hranatějšího tvaru než mají samice.^[13] Končetiny jsou krátké, prsty vybavené lepivými polštářky.^[12] Na zadních končetinách má mantela zlatá pět prstů, na předních čtyři. Samci mají jeden rezonanční měchýřek.^[2] Pulcům tohoto druhu rostou oči na vrcholu hlavy a chybí jim vnější žábry.^[12]

Červenooranžová mantela zlatá

Mantela zlatá má žluté, oranžové až červené zbarvení.^[16] Kůže žab působí průsvitně.^[3][15] Přestože mají mantely na pohled hladkou kůži bez bradavic, má velmi jemně zrnitý povrch.^[2] Na vnitřní straně zadní nohy je červeně zbarvená.^[13] Břicho má stejné zbarvení jako zbytek těla, avšak je světlejší a skrz něj mohou být viditelné některé vnitřní orgány.^[3][15] U samců má světlejší odstíny než u samic a lze na něm pozorovat úzké dvojicekanálků, které u samců vedou sperma a moč. Přestože i samice mají tyto kanálky, nejsou příliš výrazné, neboť je překrývá děloha a vejcovody, stále však slouží k transportu moči.^[13] Kanálky samců lze sledovat položením samce na záda do průhledné nádoby naplněné malým množstvím vody.^[17] Oči jsou černé, avšak jejich horní část může být zlatě zabarvená.^[12] Mladí jedinci jsou zbarvení olivově s tmavými skvrnami na těle, které slouží jako maskování. Rovněž končetiny jsou posázeny tmavými pruhy; zbarvení charakteristické pro tento druh získají až za několik týdnů.^[12]

Kvůli barvě kůže je mantela zlatá nezaměnitelným druhem,^[18] zlatého zbarvení však dosahovala také vyhynulá ropucha zlatá (Incilius periglenes), jež se vyskytovala v Kostarice a atelopus panamský (Atelopus zeteki).^[19] Příbuzný druh Mantella milotympanum lze od mantely zlaté odlišit červenější kůží s výraznějším granulováním a černým bubínkem. V porovnání s mantelou zlatou rovněž bývá menší.^[2]

Mantela zlatá, břicho

Zbarvení je, stejně jako u některých jihoamerických jedovatých žab, varovným signálem pro okolí, že kůže mantely zlaté obsahuje jedovaté alkaloidy,^[20] konkrétně jsou v ní zastoupeny některé pumiliotoxiny, dále allopumiliotoxiny a homopumiliotoxiny, pyrrolizidiny, indolizidiny a quinolizidiny.^[21] Toxiny nejsou nebezpečné pro člověka,^[2] avšak chrání ji před predátory, nebezpečí představují například pro některé ptáky a savce, kteří by se ji pokoušeli pozřít.^[16]

Chování

Mantela zlatá focená v Moramanze

Mantela zlatá je denní živočich aktivní rovněž za úsvitu^[18] přičemž zimní měsíce přečkává ukrytá pod kořeny stromů.^[22] Většinu dne tráví hledáním potravy, může však také bojovat s jinými mantelami nebo lákat ostatní jedince svého druhu. Žáby s oblibou sedávají v kalužích a nechávají na sebe svítit slunce.^[2] Jsou to společenská zvířata žijící ve skupinkách,^[19] ve kterých je obvykle dvojnásobný počet samců než samic, samci jsou také hojnější než samice. Mantely zlaté se dorozumívají především hlasem, ke komunikaci mohou sloužit také zrakové nebo čichové podněty.^[13] Kvákání je složeno z několika vysokých krátkých cvrlikavých zvuků (jeden takový zvuk tvoří tři velmi rychlá kváknutí) o délce 50 až 60 ms. Má frekvenci 4,5−6,5 kHz, nejčastější frekvence leží na 5,3 kHz.^[15] Z neznámých příčin kvákají mantely zlaté méně než ostatní druhy mantel. Možným vysvětlením je snaha neupozorňovat na sebe predátory nebo úspora energie.^[13]

Potrava

Mantela zlatá se prodírá listovím, oblast Torotorofotsy

Mantela zlatá je čistě hmyzožravá,^[12] svou potravu hledá na zemi.^[20] Malá velikost jí umožňuje lovit pouze drobnou kořist.^[2] Mezi oblíbenou potravu patří termiti (Isoptera), mravencovití (Formicidae) či malé mouchy octomilky (Drosophilidae). Žere také velké množství jiného hmyzu a je schopna se pokusit spolknout téměř vše.^[12][13] Dle studie provedené v roce 2004 v oblasti Torotorofotsy na 23 dospělých samcích a 42 dospělých samicích bylo zjištěno, že mravencovitých žáby zkonzumovaly menší počet, než se očekávalo. Tvořili asi 11 % potravy u samců a 15 % potravy u samic. Žáby naopak pozřely větší množství různých roztočů, kteří dle studie tvořili 34 % jídelníčku samců a 18 % jídelníčku samic. Velká část potravy byla zastoupena také mouchami a chvostoskoky. Samice volí raději dvoukřídlé s měkkým tělem, zatímco samci se specializují na roztoče; drobnější samci konzumují obyčejně menší exempláře asi o velikosti 0,2 až 8,6 mm, větší samice si troufnou i na kořist o velikosti 0,2 až 47 mm (přesto ze studie nevyšly žádné výsledky podporující úměrnost mezi velikostí mantel a velikostí lovené kořisti). Mezi největší zachycenou kořist patřily larvy hmyzu, či stejnonožci a stonožky o délce 6 až 9 mm a vůbec největším exemplářem se stala stonožka měřící 47 mm.^[23]

Konzumace bezobratlých, například mravenců z rodů Tetramorium či Paratrechina, jež obsahují řadu alkaloidů, umožňuje žábám vstřebávat jedy do kůže. Na základě studie z roku 2004 vyšlo najevo, že jedovaté žáby nemusejí preferovat pouze toxické mravence a roztoče, naopak velké množství zkonzumovaných mravencovitých může být způsobeno hlavně jejich rozsáhlým výskytem v přirozeném prostředí.^[23] Jedinci chovaní v zajetí o jedovatost kvůli nedostatku jedovatých živočichů přicházejí,^[16] jed však znovu snadno získají přikrmováním drobnými muškami poprášenými těmito alkaloidy.^[15]

Rozmnožování

Mantela zlatá pod listem

Rozmnožování u mantel zlatých začíná v období dešťů, kdy je v oblasti výskytu hojnost potravy. Páření probíhá od listopadu do dubna, protože se v dané době zvyšuje teplota spojená s dostatkem srážek a vlhkosti vzduchu.^[2] Samci v době páření lákají samice kvákáním a obě pohlaví projevují zvýšenou agresivitu, spojenou i s ochranou území před vetřelci. Převážně samci mohou někdy chytit konkurenty za přední část těla a odtlačit z území pryč.^[13] Amplexus^{[pozn. 2]} je u tohoto druhu pouze naznačen^[12] a probíhá na zemi, na skrytém místě, například pod stromovou kůrou nebo kameny. Pokud samice není připravena, snaží se převrátit na záda, kope nohama a tak samce shodí.^[13]

Vajíčka nejsou kladena do vody, ale na vlhkou zem,^[12] například do organického materiálu.^[20] Jsou bílá, o velikosti 1,5−2,0 mm, a uložena v rosolu. V jedné snůšce jich může být 20 až 100; samice je klade obyčejně tak, aby byla chráněna, takže volí například vnitřní stranu listů, prostory pod kůrou, uvnitř kokosových skořápek, ale zaznamenána byla rovněž místa pod plastovou fólií.^[2] Po nakladení jsou vajíčka oplozena jedním nebo i více samci. Po nakladení je vajíčka nutné oplodnit do dvou dnů. Nakladením vajec se samice o nenarozené potomstvo přestává starat.^[13] Prudké deště poté vajíčka spláchnou do malých vodních nádrží, kde jejich vývoj pokračuje.^[5] Po zhruba čtrnácti dnech se z vajíček líhnou pulci, kteří se živí převážně rostlinnou potravou. Doba přeměny na žábu nebyla ve volné přírodě zaznamenána, ale dospělec se z pulce vyvine asi po 70 dnech. Malé žabky měří 11 mm a živí se již masitou stravou.^{[2][12][13][15]}

Pohlavní dospělosti mantela zlatá dosahuje ve dvanácti až čtrnácti měsících života. Průměrná délka života mantel ve volné přírodě je 8 let, v zajetí 3,7 roku.^[13] Jedna mantela chovaná Marcem Staniszewskim se dožila dvanácti let.^[2]

Predátoři, parazité a nemoci

Had Thamnosophis lateralis, jenž byl zaznamenán jako predátor mantely zlaté

Pro přítomnost jedu a výstražné zbarvení není mantela zlatá ohrožována mnoha predátory; do roku 2009 byly doloženy pouze dvě predace, obě v oblasti Torotorofotsy. V prosinci 2004 byla pozorována ještěrka z rodu Zonosaurus, která ulovila a sežrala jednoho samce mantely bez jakýchkoliv příznaků intoxikace. V lednu 2007 pak had z rodu Thamnosophis, s největší pravděpodobností Thamnosophis lateralis, ulovil a pozřel mantelu rovněž bez projevů otravy alkaloidy, které pro něj nejsou nebezpečné, což potvrdily následující studie z let 2007 až 2008, kdy byli tito hadi krmeni různými druhy jedovatých žab.^[24] Mezi parazity na všech druzích mantel patří někteří ploštěnci patřící do čeledi Polystomatidae. Objev nového rodu Madapolystoma byl zveřejněn ve studii z roku 2010. Tito třímilimetroví parazité, pravděpodobně nejvíce příbuzní africkému rodu Eupolystoma, se usazují v močovém měchýři těchto žab.^[25]

U druhu se pak vyskytuje takzvaný syndrom sirkových nohou vznikající ze špatné potravy či životního prostředí, svou roli hraje i genetika. Tato nemoc se projevuje nepravidelným růstem kostí na nohou, některé klouby se nevyvinou vůbec, a také svalovou atrofií.^[26]

Ohrožení a ochrana

Mantela zlatá v Smithsonian National Zoological Park, celkem ji chová asi 35 zoologických zahrad a dalších institucí

Populace mantel zlatých má klesající tendenci.^[5] Ohrožení je především důsledkem úbytku přirozeného prostředí. Populace druhu jsou od sebe odděleny a žijí v lesích ohrožených lidskou činností, především jejich přetvářením na zemědělské oblasti a těžbou dřeva. Ta probíhá například v oblasti Mangabe.^[27] Piliny z pokácených stromů mohou znečišťovat vodní toky.^[28] Hrozbou jsou také požáry. V roce 2001 byla oblast Torotorofotsy postižena požárem, jenž zničil velkou část lokality, v níž byly přesto mantely několik dalších let pozorovány.^[5] V areálu výskytu tohoto druhu též probíhá ilegální dobývání zlata a na části území se také těží nikl.^[27] Těžbou je ohroženo 15 % území a 23 % areálu výskytu nespadá pod žádnou ochranu.^[29]

K dalším hrozbám patří odchyt žab z volné přírody, především kvůli jejich atraktivnímu zbarvení. Přestože ještě neměl velký dopad na populaci, v některých oblastech je prováděn nadměrně a může hrozit zmenšování populací.^[12] Členové amerických organizací John Jensen z Georgia Department of Natural Resources a Carlos Camp z Piedmont College zmínili, s odkazem na dvě studie, že obchod s tímto druhem je významnou hrozbou. Bývalý člen komise IUCN pro zachování druhů Simon Stuart však následně sdělil, že sběr žab může mít také pozitivní dopad: Madagaskar patří mezi rozvojové země a jeho obyvatelé jsou nuceni kácet lesy, aby se uživili; finanční prostředky ze sběru žab pro zdejší lidi by tedy mohly snížit kácení lesů.^[30]

Potenciální hrozbou je pak nákaza plísní Batrachochytrium dendrobatidis, známá jako chytridiomykóza, jež je nebezpečná pro všechny druhy obojživelníků. Případnému šíření této plísně muže napomoci změna klimatu.^[28]

Mantela zlatá v oaklandské zoologické zahradě

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) řadí mantelu zlatou mezi kriticky ohrožené druhy, jako jednoho z devíti takto ohrožených obojživelníků na Madagaskaru.^[31] Podobně jako všechny ostatní druhy mantel byla i mantela zlatá zapsána do druhé přílohy Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, která koriguje celosvětový obchod.^[30] Mantela zlatá sem byla zařazena roku 1995.^[32] Po zavedení vývozních limitů se výrazně snížilo obchodování s mantelami, přičemž IUCN podporuje zachování regulovaného obchodu na trvale udržitelné úrovni.^[5]

Mantela zlatá neobývá žádné chráněné oblasti, i když se vyskytuje v okolí Réserve Spéciale d'Analamazaotra, části Národního parku Andasibe-Mantadia.^[5] Madagaskarskou vládou byla část lesa v oblasti Mangabe zařazena mezi možné nové chráněné areály. Jedním z cílů ochrany je zachování přirozeného prostředí mantel zlatých. Je ale pravděpodobné, že některé oblasti, kde se mantela zlatá vyskytuje, budou kvůli lidské činnosti úplně ztraceny (k roku 2010).^[29] Jedna z prioritních částí ochrany by měla zahrnovat oblast jižně od města Moramanga, v jejichž nechráněných lesích ohrožených lidskými aktivitami byly mantely prvně nalezeny v roce 2008.^[5] Pro zachování druhu je také důležité vzdělávat místní obyvatelstvo k ochraně daných lokalit, i když jim ochrana lesů přináší jen minimální výhody.^[33]

Na celém světě mantelu zlatou chová 35 zoologických zahrad (2016).^[5][34] Druh v nich bude zachován i při případném vyhynutí v přírodě a zahrady se tak mohou stát zdrojem pro zpětné vypouštění žab do volné přírody.^[12] V roce 2012 byl v Andasibe založen chovný projekt, během něhož jsou chovaní jedinci vypuštění do volné přírody.^[34]

Chov v zajetí

Mantelu zlatou lze chovat v zajetí^[7] a jedná se o nejznámější žábu svého rodu.^[17] Patří mezi druhy vhodné pro začínající chovatele.^[7] Přestože se jedná o malé žáby, vhodnější je pro ně prostorné terárium kvůli teritorialitě samců. Pokud je v malém teráriu mnoho žab, následný stres může vést až k úmrtím. Ideální velikost terária pro 3 až 4 jedince je 60×30×30 cm.^[14] Podklad v domácím chovu je tvořen ze štěrku, keramzitu nebo rašeliníku, s možností zasazení živé rostliny či přidáním kusu dřeva. Vhodné je také doplnit vodní plochu. Žáby však ve vodě netráví mnoho času, proto by vodní plocha neměla být příliš velká. Voda nesmí obsahovat chlor ani těžké kovy.^[35]

Mantela zlatá na ruce člověka

Mantely zlaté žijí v nižších teplotách než pralesničkovití a teplota v jejich domovině kolísá; vhodné je udržovat teplotu okolo 20−23 °C ve dne s vlhkostí až 90 % a 16−18 °C v noci, kdy by se měla vlhkost přiblížit maximu. Nutné je žábám zajistit 10 až 12 hodin světla denně v zimě, v létě více, asi 12−14 hodin denně. Terárium by mělo být dobře větrané, aby se v něm zamezilo množení bakterií a plísní.^[14][35]

Mantely zlaté se v zajetí živí běžným krmivem pro žáby,^[7] jako vhodná potrava se nabízejí octomilky a cvrčci.^[35] Pulci žerou převážně potravu pro akvarijní ryby, pro mladé žáby jsou pak vhodní chvostoskoci doplnění o minerály a vitamíny.^[36]

Rozmnožování v zajetí je u mantely zlaté podobné jako u všech ostatních mantel mimo mantely širokoprsté (Mantella laevigata).^{[pozn. 3][37]} Do místa pro kladení vajec nesmí dopadat světlo, posloužit může například malý kelímek zasazený do země nebo kusy izolačních korkových desek. Za několik dní jsou vajíčka přenesena do malých plastových nádob s trochou vody, kde se dále vyvíjejí a po vylíhnutí je třeba pulce přenést do velké (přibližně padesátilitrové) nádoby s vodou o teplotě 20 až 24 °C, což nahrazuje spláchnutí dešti ve volné přírodě. Voda by měla být doplněna například o listy. Poté, co jim narostou nohy, jsou přeneseni do nádrže s menším množstvím vody.^[38]

Odkazy

Poznámky

1. ↑ Les vzniklý obnovou po požáru, těžbě, polomu či jiném velkém narušení.^[11]
2. ↑ Pozice při rozmnožování žab, kdy samec vyleze na samici a uchopí ji předníma nohama. Samice začne klást vajíčka, která samec obyčejně v pozici oplodňuje během kladení.
3. ↑ Mantela širokoprstá neklade vejce na zem, ale do dutin stromů.^[36]

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ ^{a b c d e f g h i j k l m} WALKER, Craig; GIBSON, Richard. AARK EX SITU MANAGEMENT GUIDELINES: Mantella aurantiaca [online]. AmphibianArk, 2005; [cit. 2016-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
3. ↑ ^{a b c d e f g h i} VENCES, M.; GLAW, F.; BÖHME, W. A review of the genus Mantella (Anura, Ranidae, Mantelinae): Taxonomy, distribution and conservation of Malagasy poison frog. Alytes. 1999, roč. 17, čís. 1−2, s. 40−43. Dostupné online. (anglicky)
4. ↑ ^{a b} mantela zlatá [online]. Biolib.cz [cit. 2016-11-30]. Dostupné online.
5. ↑ ^{a b c d e f g h i} Mantella aurantiaca [online]. Iucn Red List of Threatened Species, únor 2016 [cit. 2016-11-30]. Dostupné online. (anglicky)
6. ↑ Mantella aurantiaca Mocquard, 1900 | Amphibian Species of the World. research.amnh.org [online]. [cit. 2016-12-06]. Dostupné online. (anglicky)
7. ↑ ^{a b c d} Mantella aurantiaca - Golden Mantella. mantella.amphibiancare.com [online]. [cit. 2016-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
8. ↑ ^{a b} SCHAEFER, Hans-Christian; VENCES, Miguel; VEITH, Michael. Molecular phylogeny of Malagasy poison frogs,. Organism Diversity & Evolution. 2002, čís. 2, s. 97–105. Dostupné online. (anglicky)
9. ↑ PILUDU, Nicola; DUBOS, Nicolas; RAZAFIMANAHAKA, Julie Hanta. Distribution, threats and conservation of a Critically Endangered amphibian ( Mantella aurantiaca ) in Eastern Madagascar. Herpetology Notes. 2015-04-10, roč. 8, čís. 0, s. 119–123. Dostupné online [cit. 2017-01-29]. ISSN 2071-5773. (anglicky)
10. ↑ BORA, P.; DOLCH, R.; JENKINS, R. Geographical distribution of three species of Malagasy poison frogs of high conservation priority: Mantella aurantiaca, M. crocea and M. milotympanum.. Herpetology Notes. 2008-01-01, roč. 1. Dostupné online [cit. 2016-12-07]. ISSN 2071-5773. (anglicky)
11. ↑ Třídění lesů [online]. Brno: Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně [cit. 2016-12-27]. Heslo Les druhotný (sekundární). Dostupné online.
12. ↑ ^{a b c d e f g h i j k l m} Golden frog videos, photos and facts - Mantella aurantiaca. ARKive [online]. [cit. 2016-12-04]. Dostupné online. (anglicky)
13. ↑ ^{a b c d e f g h i j k l} THOMAS, Loch. Mantella aurantiaca. Animal Diversity Web [online]. 2000 [cit. 2016-12-04]. Dostupné online. (anglicky)
14. ↑ ^{a b c} GIFKIKKERPORTAAL. Mantella aurantiaca> Gifkikkerportaal> Soorten. www.gifkikkerportaal.nl [online]. [cit. 2016-12-09]. Dostupné online. (nizozemsky)
15. ↑ ^{a b c d e f g} VENCES, Miguel; GLAW, Frank. AmphibiaWeb - Mantella aurantiaca. amphibiaweb.org [online]. University of California, 2013 [cit. 2016-12-07]. Dostupné online. (anglicky)
16. ↑ ^{a b c} VIERINGOVÁ, Kerstin; KNAUER, Roland. Ohrožené druhy zvířat. Překlad Helena Kholová. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2012. 304 s. ISBN 978-80-242-3180-8. Kapitola Afrika, s. 109.
17. ↑ ^{a b} MERMINOD, Charly. L'élevage des Dendrobates et des Mantella. Paříž: Philippe Gérard Editions, 2000. 82 s. ISBN 2-912521-22-X. S. 69−70. (francouzsky) [Dále jen Merminod 2000].
18. ↑ ^{a b} BEHRENS, Ken; BARNES, Keith. Wildlife of Madagascar. Princeton: Princeton University Press, 2016. 344 s. ISBN 140088067X, ISBN 9781400880676. S. 254. (anglicky)
19. ↑ ^{a b} BADGER, David. Frogs. Stillwater: Voyageur Press, 1995. 141 s. Dostupné online. ISBN 1610603915, ISBN 9781610603911. S. 127−128. (anglicky)
20. ↑ ^{a b c} BURNIE, David & kol. Zvíře. 2. vyd. Bánská Bystrica: Knižní klub, 2009. 623 s. ISBN 978-80-242-2595-1. S. 454.
21. ↑ DALY, John W.; MARTIN GARRAFFO, H.; HALL, Geoffrey S. E. Absence of skin alkaloids in captive-raised Madagascan mantelline frogs (Mantella) and sequestration of dietary alkaloids. Toxicon. 1997-07-01, roč. 35, čís. 7, s. 1131–1135. Dostupné online [cit. 2016-12-07]. DOI:10.1016/S0041-0101(96)00212-7. (anglicky)
22. ↑ JENKINS, R. Mantella aurantiaca. www.sahonagasy.org [online]. [cit. 2017-01-02]. Dostupné online. (anglicky)
23. ↑ ^{a b} WOODHEAD, Cindy; VENCES, Miguel; VIEITES, David R. Specialist or generalist? Feeding ecology of the Malagasy poison frog Mantella aurantiaca. The Herpetological Journal. 2007-10-01, roč. 17, čís. 4, s. 225–236. Dostupné online [cit. 2016-12-09]. (anglicky)
24. ↑ JOVANOVIC, O.; VENCES, M.; SAFAREK, G. Predation upon Mantella aurantiaca in the Torotorofotsy wetlands, central-eastern Madagascar. Herpetology Notes. 2009-01-01, roč. 2, čís. 1. Dostupné online [cit. 2016-12-08]. ISSN 2071-5773. (anglicky)
25. ↑ PREEZ, Louis H. Du; RAHARIVOLOLONIAINA, Liliane; VERNEAU, Olivier. A new genus of polystomatid parasitic flatworm (Monogenea: Polystomatidae) without free-swimming life stage from the Malagasy poison frogs. Toxicon. 2010-12-15, čís. 2722. Dostupné online [cit. 2016-12-27]. ISSN 1175-5326. (anglicky)
26. ↑ CLAUNCH, Natalie; AUGUSTINE, Lauren. Morphological Description of Spindly Leg Syndrome in Golden Mantella (Mantella aurantiaca) at the Smithsonian National Zoological Park. Journal of Herpetological Medicine and Surgery. 2015-12-30, roč. 25, čís. 3-4, s. 72–77. Dostupné online [cit. 2016-12-27]. DOI:10.5818/1529-9651-25.3.72. (anglicky)
27. ↑ ^{a b} RANDRIANAVELONA, Roma; RANDRIANANTOANDRO, Christian. Species Conservati on Strategy for Mantella auranti aca [online]. Antananarivo: MEF [cit. 2016-12-10]. S. 22. [Dále jen Randrianavelona & Randrianantoandro]. Dostupné online. (anglicky)
28. ↑ ^{a b} Randrianavelona & Randrianantoandro, s. 23.
29. ↑ ^{a b} RANDRIANAVELONA, Roma; RAKOTONOELY, Harisoa; RATSIMBAZAFY, Jonah. Conservation assessment of the critically endangered frog Mantella aurantiaca in Madagascar. African Journal of Herpetology. 2010-04-01, roč. 59, čís. 1, s. 65–78. Dostupné online [cit. 2016-12-11]. ISSN 2156-4574. DOI:10.1080/04416651.2010.481761. (anglicky)
30. ↑ ^{a b} COLLINS, J. P.; CRUMP, M. L. Extinction in Our Times. Oxford: Oxford University Press, 2009. 296 s. ISBN 978-0-19-531694-0. S. 71−72. (anglicky)
31. ↑ ANDREONE, Franco; CADLE, John E.; COX, Neil. Species Review of Amphibian Extinction Risks in Madagascar: Conclusions from the Global Amphibian Assessment. Conservation Biology. 2005-01-01, roč. 19, čís. 6, s. 1790–1802. Dostupné online [cit. 2016-12-10]. (anglicky)
32. ↑ Golden mantella | CITES. cites.org [online]. [cit. 2016-12-27]. Dostupné online. (anglicky)
33. ↑ Randrianavelona & Randrianantoandro, s. 25.
34. ↑ ^{a b} Amazing Amphibian: The Golden Mantella Frog | Amphibians.org. www.amphibians.org [online]. [cit. 2016-12-11]. Dostupné online. (anglicky)
35. ↑ ^{a b c} Golden Mantella [online]. AmphibianCare, 2010-08-20 [cit. 2016-12-09]. Dostupné online. (anglicky)
36. ↑ ^{a b} Merminod 2000, s. 55.
37. ↑ Merminod 2000, s. 53, 55.
38. ↑ Merminod 2000, s. 54.

Literatura

• VENCES, M.; GLAW, F.; BÖHME, W. A review of the genus Mantella (Anura, Ranidae, Mantelinae): Taxonomy, distribution and conservation of Malagasy poison frog. Alytes. 1999, roč. 17, čís. 1−2, s. 40−43. Dostupné online. (anglicky)
• VIERINGOVÁ, Kerstin; KNAUER, Roland. Ohrožené druhy zvířat. Překlad Helena Kholová. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2012. 304 s. ISBN 978-80-242-3180-8. Kapitola Afrika, s. 109.
• MATTISON, Chris. Nature Guide: Snakes and Other Reptiles and Amphibians. New York: DK Publishing, 2014. 352 s. ISBN 978-1-4654-2103-6. S. 328. (anglicky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu mantela zlatá ve Wikimedia Commons
• Taxon Mantella aurantiaca ve Wikidruzích
• Golden frog videos, photos and facts - Mantella aurantiaca. ARKive [online]. [cit. 2016-12-04]. Dostupné online. (anglicky)
• THOMAS, Loch. Mantella aurantiaca. Animal Diversity Web [online]. 2000 [cit. 2016-12-04]. Dostupné online. (anglicky)

Der Titel dieses Artikels ist mehrdeutig. Zum Goldfrosch in Guyana siehe Goldfrosch.

Goldfröschchen in seinem natürlichen Lebensraum

Auch die Unterseite ist orange gefärbt; die Haut erscheint dabei oft halbtransparent, so dass sich einige innere Organe abzeichnen

Einige Exemplare sind kräftig rot gefärbt (hier wohl ein Weibchen) …

… andere eher gelblich

Das Goldfröschchen (Mantella aurantiaca) ist eine sehr kleine, überwiegend bodenlebende Art der Froschlurche aus der Familie der Madagaskarfrösche. Charakteristisch ist die einheitliche Orangefärbung dieser seltenen Tiere, die lediglich in einem kleinen Gebiet auf der Insel Madagaskar heimisch sind.

Merkmale

Erwachsene Frösche erreichen eine Kopf-Rumpf-Länge von 19 bis 24 Millimetern, Weibchen vereinzelt auch bis 31 mm. Sie sind nahezu einheitlich leuchtend orange gefärbt, wobei es Variationen zwischen Gelborange und – zumindest in einzelnen Populationen – Rotorange geben kann. Die Bauchseite ist oft ein wenig heller als die Oberseite und leicht durchscheinend. An den Innenseiten der Hinterbeine sowie an den Flanken können rote Flecken vorhanden sein. Die Iris der Augen ist fast durchgängig schwarz; nur im oberen Teil gibt es hellere Pigmentstellen. Die waagerecht gestellte Pupille ist aufgrund der Schwarzfärbung der Iris meist nicht klar zu erkennen. Die Weibchen sind nicht nur durchschnittlich etwas größer, sondern auch etwas „breiter“ gebaut.

Verbreitung und Lebensraum

Goldfröschchen kommen nur in einem weniger als 10 km² umfassenden Areal im Osten von Madagaskar in Höhen zwischen 920 und 960 Metern vor. Das Verbreitungsgebiet ist eng auf kleine Wäldchen in der Umgebung der Torotorofotsy-Sümpfe nahe Andasibe begrenzt. Diese Waldflächen sind oft durch die Anwesenheit von Schraubenbäumen (Pandanus spp.) charakterisiert.

Die Fröschchen bewohnen vorwiegend die feuchte bis sumpfige Streuschicht am Boden, wo sie sich zwischen Laub, Moos und Wurzelwerk verbergen und tagaktiv nach kleinen Insekten u. a. Wirbellosen jagen. Die klimatischen Bedingungen der Lebensräume zeichnen sich durch spezifische Temperaturspannen aus. In den Monaten Oktober bis April liegen diese am Tag zwischen 18 und 25 °C. Im Südwinter, von April bis Oktober, erreichen die Temperaturen tagsüber 15 bis 20 °C und können nachts auf 10 °C absinken. Die Hauptregenzeit fällt in den Zeitraum zwischen Dezember und März; es herrschen jedoch ganzjährig feuchte Bedingungen.

Durch die fortschreitende Entwaldung und Fragmentierung des Gebietes ist der Lebensraum und damit die Art stark bedroht. Das Goldfröschchen wird auf der Roten Liste der IUCN als „critically endangered“ (= akut vom Aussterben bedroht) eingestuft.

Fortpflanzung und Individualentwicklung

Die Männchen äußern zur Paarungszeit zwischen November und Januar unregelmäßige Serien kurzer Klicklaute („tiek-tiek“), die sie mit Hilfe einer Schallblase erzeugen. Die Weibchen setzen in feuchten Bodenverstecken zwischen Falllaub haselnussgroße, schaumige Gelege aus etwa 20 bis 60 weißlichen Eiern ab. Die nach etwa zwei Wochen Embryonalentwicklung schlüpfenden Kaulquappen werden durch starken Regen in naheliegende Gewässer gespült beziehungsweise wachsen in sich aus den Niederschlägen bildenden Tümpeln heran. Die Metamorphose zu 9 bis 11 mm großen Jungfröschen erfolgt nach etwa 70 Tagen. Die Jungtiere sind anfangs dunkelbraun mit schwarzer Rautenzeichnung auf dem Rücken und färben sich etwa im Alter von acht Wochen um. Nach einem Jahr erreichen sie die Geschlechtsreife.

Toxizität

Die Haut der braun gefärbten Jungfrösche enthält noch keine Giftstoffe. Bei den Erwachsenen sind dagegen unter anderem Alkaloide wie Pumiliotoxine, Allopumiliotoxine und Homopumiliotoxine sowie Pyrrolizidine, Indolizidine und Chinolizidine in den Hautdrüsen vorhanden – als Schutz gegen Bakterien- und Pilzbefall sowie gegenüber Fressfeinden. Wie bei den südamerikanischen Baumsteigerfröschen ist der Giftgehalt vom verfügbaren Nahrungsspektrum abhängig, aus dem die Goldfröschchen ihre Gifte gewinnen und anreichern. Als Quellen werden vor allem Ameisen und Termiten vermutet. In Gefangenschaft verlieren Goldfröschchen ihre Toxizität offenbar allmählich.

Haltung und Artenschutz

Wie alle Buntfröschchen-Arten ist auch Mantella aurantiaca ein beliebtes Terrarientier. Vor allem in den 1990er-Jahren kam es dabei zu umfangreicheren kommerziellen Exporten aus Madagaskar. Diese haben sich neben der Habitatzerstörung negativ auf die dortigen Bestände ausgewirkt, zumal die Tiere auch noch sehr transportempfindlich sind. Seit 2006 ist in der Europäischen Union eine Einfuhr wildgefangener Exemplare dieser im Anhang II des Washingtoner Artenschutz-Übereinkommens (CITES) verzeichneten Art komplett verboten. Der Bedarf muss seitdem aus in Gefangenschaft gezüchteten Exemplaren gedeckt werden, wobei aber die CITES-Bestimmungen zu beachten sind. Goldfröschchen werden heute weltweit in etwa 35 Zoos und ähnlichen Institutionen gehalten und nachgezüchtet.

Aufgrund politischer Unruhen in Madagaskar (Regierungsumsturz im Frühjahr 2009) steht die Einhaltung und Umsetzung internationaler Artenschutzbestimmungen allerdings derzeit in Frage. Es wird befürchtet, dass die Situation zu erneuten unkontrollierten Ausfuhren seltener, bestandsbedrohter Tierarten genutzt werden könnte, so auch beim Goldfröschchen.^[1]

Quellen

Literatur

• Rainer Schulte: Frösche und Kröten. Ulmer-Verlag, Stuttgart 1980, ISBN 3-8001-7048-5.

Einzelnachweise

1. ↑ Bericht bei www.epo.de

The golden mantella (Mantella aurantiaca) is a small, terrestrial frog endemic to Madagascar. It has an extremely restricted distribution in three distinct areas centered on the town of Moramanga - Beparasy and Ambohibary Communes, Torotorofotsy Wetland northwest of Andasibe, and in the area of Ambakoana.^[2] Mantella aurantiaca is one of Madagascar's most threatened amphibian species due to its limited distribution in an area under tremendous anthropogenic pressure. It may also be threatened by over-collection for the pet trade.^[3]

Description

The golden mantella is a uniformly yellow, orange, or red frog measuring 20–26 mm.^[4] The inner leg displays red flash marks. The tympanum is visible, but small. Brightly colored skin warns predators that the frog is poisonous.^[5] It is thought that the brilliant colors exhibited by the golden mantella are an example of aposematism, warning predators of the poisonous nature of the frog.

Ecology and behaviour

The golden mantella is highly seasonal in its behaviour and remains largely inactive during the winter months of May–October. During the summer, the golden mantella is commonly active during the day. They live in groups of typically twice as many males as there are females. When the rains arrive and the temperature warms, frogs emerge from hiding and use small lentic wetlands for breeding.^[2] Males often call from concealed positions near a water source. The call is a rather pleasant, repeated click. The frogs do not seem to engage in typical amplexus but rather the male only moves himself over the female's back in virtual amplexus.^[6] Eggs are laid on land in moist leaf litter near water and when rains arrive the tadpoles are washed from land into water.^[7]

The golden mantella has a diet of small invertebrates.^[5] In the wild, this mainly consists of mites, ants, flies, and collembolans.^[8] The frogs derive their skin toxins from their diet. These toxins include pumiliotoxin, allopumiliotoxin, homopumiliotoxin alkaloids, pyrrolizidines, indolizidines and quinolizidines.^[7] Although poisonous, the snake Thamnosophis lateralis and a skink of the genus Zonosaurus have been observed preying upon this species at Torotorofotsy Wetland.^[9]

In captivity

There are plans to launch a legal regulated collection program for this species.^[1]

Showings from a 2017 study found significant difference in captive vs wild golden mantella behavioral response times in captive populations vs wild populations, favoring captive populations.

The golden mantella is occasionally seen in the pet trade and kept in captivity by exotic animal collectors and zoological institutions. They are popular due to their diurnal activity, attractive coloration and relative ease to keep when settled in. Care sheets are easily found for this species. On the downside, however, the golden mantella is critically endangered, and the population is decreasing.

Taxonomy

Etymology

The species was described by the French herpetologist François Mocquard in 1900 on the basis of one a male individual 21.2 mm long. The type species was found in forests in the area between Beforana and Moramanga. The species name comes from the Latin aurantiacus meaning gold. There is a name for an unrecognized taxon M. a. rubra, which was recognized as a synonym for the golden mantel,^[4] comes from the Latin rubra, red.

Convergent Evolution

Convergent evolution is the similar evolution of multiple species found in different habitats. The Golden Mantella evolved on Madagascar but shares many of the same adaptations of frogs in Central and South American poisonous frogs in the Dendrobatidae family (Edmond 2020). For example, the Golden Mantella frogs and the poisonous frogs in the Dendrobatidae family share similar traits of “sequestration of poisonous skin alkaloids from prey, aposematic coloration, and comparable reproductive behaviors” (Edmonds 325). The Golden Mantella frog and the poisonous frogs in the Dendrobatidae family found in Central and South America evolved very similarly and developed almost the same traits to adapt to similar environments.^[10]

References

La mantella dorada (Mantella aurantiaca) es una especie de anfibio anuro propia de Madagascar. Es muy parecida a las ranas flechas venenosa debido a su pequeño tamaño (25 mm) y a su coloración brillante amarilla rojiza.

Es tóxica. Es activa de día y busca pequeños animales invertebrados, en el suelo del bosque. En la temporada de reproducción, los adultos se aparean en tierra y las hembras ponen sus huevos bajo la hojarasca húmeda. Esta rana está amenazada por la deforestación.

Referencias

• Miguel Vences, Christopher Raxworthy 2008. Mantella aurantiaca. In: IUCN 2008. 2008 IUCN Red List of Threatened Species. . Downloaded on 25 November 2008.
• «Golden Mantella». Archivado desde el original el 18 de junio de 2006. Consultado el 4 de junio de 2006.

Mantella aurantiaca Mantella generoko animalia da. Anfibioen barruko Mantellidae familian sailkatuta dago, Anura ordenan.

Erreferentziak

Ikus, gainera

• Mantellidae

Kultamantella (Mantella aurantiaca) on Mantella-sukuun kuuluva madagaskarilainen sammakkolaji. Se liikkuu päiväaikaan. Laji on äärimmäisen uhanalainen. Lajin uhanalaisuus johtuu pitkälti sen elinympäristön tuhoutumisesta.

Ulkonäkö ja koko

Aikuisen yksilön pituus on 2–3 cm ja väri on keltainen, oranssi tai punainen. Nuoren yksilön väri on vihreä tai musta. Raajat ovat pitkät ja ohuet.

Levinneisyys ja elinympäristö

Lajia tavataan pienellä alueella Madagaskarin itäosassa.^[1] Sitä esiintyy aurinkoisilla paikoilla.^[2]

Lisääntyminen

Naaras munii maalle sellaisena aikana, jolloin sataa eniten. Kun toukat kuoriutuvat, ne hakeutuvat veteen. Kuoriutumisesta muodonvaihdokseen kestää noin 70 päivää.^[3]

Lähteet

Aiheesta muualla

• http://animaldiversity.ummz.umich.edu/accounts/Mantella-aurantiaca (englanniksi)
• http://www.amphibians.org/amazing-amphibians/mantella-aurantiaca (englanniksi)

Mantella aurantiaca est une espèce d'amphibiens de la famille des Mantellidae^[1].

Répartition

Cette espèce est endémique de Madagascar. Son aire de répartition est restreinte aux environs d'Andasibe. Elle est présente entre 920 et 960 m d'altitude^[1],[2].

Description

Mantella aurantiaca (Moramanga, Madagascar)

Mantella aurantiaca mesure en général de 19 à 24 mm^[3] ; les femelles sont plus grandes que les mâles et peuvent atteindre 31 mm. Chez l'adulte, la coloration générale est uniformément jaune-orangé ou rouge-orangé ; par ailleurs la finesse de sa peau lui donne une relative transparence. Les seules motifs visibles sont des taches rouges sur la face interne des membres postérieurs (Glaw et Vences 2006). La finesse de la peau du ventre permet d'apercevoir certains organes. Chez le juvénile, la coloration est vert olive avec des taches sombres sur le dos et des barres transversales sur les membres postérieurs.

Mantella aurantiaca Zoologique de Paris

Écologie

Cette espèce de grenouille est principallement terrestre forestière et rejoint les mares pour la reproduction. Entre 50 et 200 œufs peuvent être pondu à chaque ponte, environ 75 % sont fertiles, la fécondation est externe. La reproduction a lieu d'octobre à février^[4].

Les grenouilles adultes se nourrissent de petits insectes, comme des mouches et des collemboles dans leur milieu naturel, tout en restant généraliste dans leur choix de proies^[5]... (Elles peuvent également consommer des criquets, au moins en captivité).

Publication originale

• Mocquard, 1900 : Nouvelle contribution à la faune herpétologique de Madagascar. Bulletin de la Société Philomathique de Paris, sér. 9, vol. 2, p. 93-111 (texte intégral).

Statut de conservation

L'Union internationale pour la conservation de la nature a classé Mantella aurantiaca parmi les espèces en danger critique d'extinction. L'aire de répartition de cette espèce endémique de Madagascar est très restreinte : limitée au District de Moramanga dans les Hautes-terres. Le marais de Torotorofotsy (classé par la Convention de Ramsar comme zone humide d'importance internationale), la forêt de Mangabe, et la forêt d’Andriambondro Ambakoana sont les réservoirs où sont présentes les plus fortes densité de sa population. La zone de Torotorofotsy, entre autres, subit les conséquences de l'exploitation minière de Ambatovy^[4].

Trafic

Cette espèce a été exportée pour alimenter le commerce terrariophile entre les années 1980-90 et 2002. En Europe, depuis 2006, l'importation de spécimens sauvages est désormais interdite. Toutefois il persiste un commerce illégal d'animaux sauvages malgré le faible revenu que cela procure aux braconniers malgaches et les pertes importantes enregistrées durant le transport de ces animaux.

Protection

En 2012, un programme de sauvegarde ex-situ a été mis en place par l'association « Mitsinjo », grâce en partie au financement de la société qui gère la mine. 162 individus ont été capturés dans 38 marais de ponte puis élevés dans le centre «Toby Sahona». Les marais situés sur la zone où allait avoir lieu l'exploitation minière ont été vidés de leur population de Mantella aurantiaca. En 2017, plus de 1 500 têtards ont été relâchées dans la nature^[4].

Notes et références

La mantella dorata (Mantella aurantiaca Mocquard, 1900) è una rana della famiglia Mantellidae, endemica delle foreste tropicali del Madagascar centro-orientale.

Distribuzione e habitat

La specie ha un areale ristretto ad una piccola porzione del Madagascar centro-orientale, in particolare nell'area dell'acquitrino di Torotorofotsy (a nord-ovest di Andasibe) e nella foresta di Andranomena, nei pressi del fiume Samarirana.

L'habitat tipico è rappresentato dalla foresta tropicale con vegetazione primaria costituita da Pandanus spp..

Descrizione

Lunga dai 2 ai 3 cm; in genere le femmine sono di dimensioni maggiori dei maschi.
La livrea degli esemplari adulti è uniformemente di colore giallo-arancio, tendente al translucido; le forme giovanili hanno una colorazione tendente al verde oliva, con macchie e striature più scure.

Biologia

È interamente terrestre, è attiva solo di giorno e va in cerca di animaletti sul suolo della foresta.

Riproduzione

Si riproduce durante la stagione delle piogge, le femmine depongono le uova sulle lettiere di foglie umide e, alla schiusa, i girini vengono sospinti nelle pozze dalla pioggia.

Conservazione

Per la ristrettezza del suo areale, minacciato dalla deforestazione, M. aurantiaca è considerata dalla IUCN una specie in pericolo critico di estinzione.

Bibliografia

• (EN) IUCN SSC Amphibian Specialist Group. 2020, Mantella aurantiaca, su IUCN Red List of Threatened Species, Versione 2020.2, IUCN, 2020.
• Andreone F., Bungard M. & Freeman K, Threatened Frogs of Madagascar (PDF), Torino, Regione Piemonte, Museo Regionale Di Scienze Naturali, 2007.
• (EN) Frost D.R. et al., Mantella aurantiaca Mocquard, 1900, in Amphibian Species of the World: an Online Reference. Version 6.0, New York, American Museum of Natural History, 2014.

De gouden mantella^[2] (Mantella aurantiaca) is een kikker uit de familie gouden kikkers (Mantellidae). De soort werd voor het eerst wetenschappelijk beschreven door François Mocquard in 1900.^[3]

Uiterlijke kenmerken

De huid van deze kikker is fel oranjegeel om predatoren te waarschuwen voor zijn giftigheid. Hij heeft zwarte ogen. De lichaamslengte bedraagt 2 tot 3 cm.

Levenswijze

Het voedsel van deze volledig terrestrische, dagactieve kikker bestaat uit allerlei klein gedierte, dat hij op de bosbodem zoekt.

Na de paring, die op het land plaatsvindt, worden de eieren afgezet in vochtig strooisel. Na het uitkomen worden de kikkervisjes met het afstromende regenwater meegevoerd naar een plasje.

Verspreiding en leefgebied

Deze soort komt voor in de westelijke binnenlanden van Madagaskar.^[4] De soort wordt bedreigd door ontbossing.

Zie ook

• Lijst van amfibieën in Madagaskar

Referenties

Bronnen

• (en) - Darrel R. Frost - Amphibian Species of the World: an online reference - Version 6.0 - American Museum of Natural History - Mantella aurantiaca - Website^{[dode link]} Geconsulteerd 17 januari 2017
• (en) - University of California - AmphibiaWeb - Mantella aurantiaca - Website
• David Burnie (2001) - Animals, Dorling Kindersley Limited, London. ISBN 90-18-01564-4 (naar het Nederlands vertaald door Jaap Bouwman en Henk J. Nieuwenkamp).

Guldmantella (Mantella aurantiaca) är en groda som tillhör familjen Mantellidae och finns på Madagaskar.

Utseende

En liten, men kraftigt byggd groda som är gulorange på ovansidan, även om vissa populationer kan ha en dragning åt en mer rödorange kulör. Insidan av bakbenen kan ha röda strimmor. Buken har samma färg som ovansidan, fast ljusare. Bukhuden är dessutom halvgenomskinlig, så att vissa av de indre organen kan anas. Ögonen är kolsvarta. Längden kan nå upp till drygt 3 cm, längst hos honorna.^{[3] [4]}

Utbredning

Guldmantellan finns endast i ett mycket begränsat område på östra-centrala Madagaskar.^[2]

Vanor

Grodan lever endast i regnskog, vanligen i fuktiga, sumpiga Skruvpalms- (Pandanus)-skogar.^[2] Den håller sig gärna till mera höglänta områden på omkring 900 meters höjd. Den är marklevande, men håller sig gärna nära träsk och liknande vattensamlingar.^[4] Födan består av mindre leddjur som bland annat hoppstjärtar, bladlöss^[4] och flugor^[3].

Guldmantellan är mycket giftig, med ett flertal alkaloider och andra gifter i huden. Giftet erhålls ur födan; grodor i fångenskap som inte får giftig föda, utvecklar inte heller några hudgifter.^[3]

Livslängden är omkring 8 år.^[4]

Fortplantning

Både parningen och själva äggläggningen sker på land nära ett kärr eller annan vattensamling, där honan lägger 20 till 60 ägg.^[3] Dessa kläcks efter 2 till 6 dagar, varefter ynglen antingen kravlar ner till vattensamlingen på egen hand, eller sköljs dit av regnstormar. Grodynglen livnär sig framför allt på alger och annan vegetabilisk föda. Efter mellan 6 och 8 veckor förvandlas de. Könsmognad uppnås efter ungefär ett år.^[4]

Trots att amplexus, hanens parningsomfamnling av honan, som hos vattenlekande grodor säkerställer att hanen befruktar äggen just när de läggs, inte behövs hos denna art som parar sig och lägger ägg på land, finns den ännu kvar hos arten.^[5]

Status

Guldmantellan är klassificerad som akut hotad ("CR", underklassifiering "B2ab(iii,v)") av IUCN. Främsta hotet är habitatförlust till följd av nyodling, skogsavverkning och byggnation. Ett 30-tal zoologiska trädgårdar och liknande institutioner föder upp den i fångenskap.^[2]

Referenser

1. ^ ”Statens jordbruksverks allmänna råd (1999:2)...” (PDF). Statens jordbruksverks författningssamling. 20 oktober 1999. http://www.jordbruksverket.se/download/18.26424bf71212ecc74b08000952/allmannarad_1999-002.PDF. Läst 11 december 2009.
2. ^ [a b c d] Mantella aurantiaca IUCN (2008). Auktorer: Miguel Vences, Christopher Raxworthy (engelska) Läst 2009-12-11
3. ^ [a b c d] Miguel Vences och Frank Glaw, Amsterdamuniversitetets zoologiska museum (2000-12-13; uppdaterad 2009-05-06). ”Mantella aurantiaca” (på engelska). AmphibiaWeb, University of California. http://www.amphibiaweb.org/cgi-bin/amphib_query?query_src=aw_search_index&table=amphib&special=one_record&where-genus=Mantella&where-species=aurantiaca. Läst 11 december 2009.
4. ^ [a b c d e] Thomas Loch (2000). ”Mantella aurantiaca” (på engelska). Animal Diversity Web, University of Michigan. http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Mantella_aurantiaca.html. Läst 11 december 2009.
5. ^ Mattison, Chris (1992) (på engelska). Frogs and toads of the world. Blandford. sid. 84. ISBN 0-7137-2355-6

• 1 Описание
• 2 Ареал и повадки
• 3 Токсичность
• 4 Международная защита
• 5 Примечания
• 6 Литература
• 7 Галерея

金色曼蛙（学名：Mantella aurantiaca），又名黃金彩蛙，为彩蛙科曼蛙屬下的一个种。

参考文献

扩展阅读