Native Americans used Quercus velutina medicinally for indigestion, chronic dysentery, mouth sores, chills and fevers, chapped skin, hoarseness, milky urine, lung trouble, sore eyes, and as a tonic, an antiseptic, and an emetic (D. E. Moerman 1986).
Quercus velutina reportedly hybridizes with Q . coccinea , Q . ellipsoidalis (= Q . × paleolithicola Trelease), Q . falcata [= Q . × willdenowiana (Dippel) Zabel] (= Q . × pinetorum Moldenke)], Q . ilicifolia (= Q . × rehderi Trelease), Q . imbricaria (= Q . × leana Nuttall), Q . incana , Q . laevis , and Q . laurifolia (= Q . × cocksii Sargent, although E. J. Palmer [1948] challenged the validity of this claim), Q . marilandica , Q . nigra , Q . palustris (= Q . × vaga E. J. Palmer & Steyermark), Q . phellos (= Q . × filialis Little), Q . rubra , Q . shumardii , and possibly Q . arkansana (D. M. Hunt 1989).
Flowers Flowers are yellow. (USDA PLANTS, 2009) The male catkins are single or often several together. They descend from a scaly bud, drooping and slender, with caducous (early dropping) bracts. Each possesses a 2-8-parted calyx, and 3-12 stamens. Female flowers are scattered or somewhat clustered. Each contains a 3-celled ovary and 3-lobed stigma and is enclosed in a bud-like scaly involucre (a collection or rosette of bracts)which develops later as the cup of the fruit which is an acorn. (Peattie, 1930) Male flowers are conspicuous and hang downward in clusters. Female flowers are inconspicuous and are tiny spikes in the axils of the new leaves. (Weeks et al, 2005)
Fruit is a light reddish brown acorn, housed in a scaly, bowl-shaped cup. (Hultman, 1978) The scales of the cup are loosely overlapping. Th cup is hemispheric, short-stalked, and pubescent (hairy), about half as high as the ovoid acorn. (Peattie, 1930) The acorns are often striped, with a shaggy cap and are lightly hairy overall. The nut is enclosed by a shaggy-scaled, top-shaped cap. The meat is yellow and bitter. (Weeks et al, 2005) Fruit are abundant. (USDA PLANTS, 2009)
Leaves are variable, tough, and leathery. They possess 5-7 bristle-tipped lobes. (Hultman, 1978) Leaf margins are lobed with the veins extending beyond them as bristle tips. Leaves can be pinnatifid (clefts reaching halfway or more to the midrib) or lobed (cleftsextending less than halfway to the midrib). There are roughly 8 principal and narrow sinuses. When young leaves are firm, brown, and pubescent. With age leaves become dark green, dull, and smooth above, and paler beneath, with pubescent veins. (Peattie, 1930) Leaves are dark green and shiny, with 5-7 bristle-tipped lobes. The sinuses may be deep or shallow. Leaves are hairy underneath. Lower canopy shade leaves may be nearly unlobed, with especially hairy undersides. Leaves on the same tree can be very different shapes, confusing identification, but typically the sinuses on the leaves deepen going up the tree. (Weeks et al, 2005)
Buds are clustered terminally. They are pointed and angles in cross section. The numerous, overlapping scales are covered with dense tan-gray hairs. (Weeks et al, 2005)
Twigs are reddish brown and smooth by maturity. (Weeks et al, 2005)
Bark is dark in color and bright orange or yellow underneath. (Hultman, 1978)The tree bears dark brown or black furrowed outer bark and orange inner bark. (Peattie, 1930) The bark is dark, nearly black, with thick, blocky, vertical ridges on the lower trunk. Bark may have "ski-tracks", but only in the upper half of the tree. (Weeks et al, 2005)
Tree is 50-60' tall. (Hultman, 1978) The tree can attain heights of 100' on good sites. (Weeks et al, 2005) At 20 years the tree attains a maximum of 25', attaining 90' at maturity. (USDA PLANTS, 2009)
Fruit the acorns are 3/4" long. (Weeks et al, 2005)
Leaves are 5-7" long. (Hultman, 1978)
In landscaping the tree is hardy through Zone 3, though it is rarely offered by nurseries. Black oak tolerates salt, but does only moderately well in high ozone areas. It does not survive well in droughty conditions despite being a dry-site species. (Weeks et al, 2005)
Quercus velutina (lat. Quercus velutina) - fıstıqkimilər fəsiləsinin palıd cinsinə aid bitki növü.
Palıd cinsinə aid növlər Q. grisea• Q. oblongifolia• Q. acerifolia• Q. acuta• Q. acutissima• Q. afares• Q. agrifolia• Q. alba• Q. albocinta• Q. aliena• Q. alnifolia• Q. arizonica• Q. arkansana• Q. aucheri• Q. austrina• Q. basaseachicensis• Q. benthamii• Q. berberidifolia• Q. bicolor• Q. boyntonii• Q. brandegeei• Q. brenesii• Q. breviloba• Q. buckleyi• Q. bumelioides• Q. calliprinos• Q. canariensis• Q. castaneifolia• Q. cedrosensis• Q. cerrioides• Q. cerris• Q. chapmanii• Q. chrysolepis• Q. coahuilensis• Q. coccifera• Q. coccinea• Q. convallata• Q. conzattii• Q. copeyensis• Q. cornelius-mulleri• Q. corrugata• Q. costaricensis• Q. cubana• Q. deliquescens• Q. dentata• Q. depressa• Q. depressipes• Q. devia• Q. diversifolia• Q. douglasii• Q. dumosa• Q. durata• Q. ellipsoidalis• Q. emoryi• Q. engelmannii• Q. excelsa• Q. faginea• Q. falcata• Q. flagellifera• Q. frainetto• Q. fulva• Q. fusiformis• Q. galeanensis• Q. gambelii• Q. garryana• Q. georgiana• Q. germana• Q. glauca• Q. glaucoides• Q. graciliformis• Q. gravesii• Q. gulielmitreleasei• Q. havardii• Q. hemisphaerica• Q. hintonii• Q. hintoniorum• Q. humboldtii• Q. hypoxantha• Q. iberica• Q. ilex• Q. ilicifolia• Q. imbricaria• Q. invaginata• Q. john-tuckeri• Q. kelloggii• Q. laceyi• Q. laevis• Q. lamellosa• Q. laurifolia• Q. libani• Q. liebmannii• Q. lobata• Q. lusitanica• Q. lyrata• Q. macdonaldii• Q. macdougallii• Q. macranthera• Q. macrocarpa• Q. macrolepis• Q. marilandica• Q. martinezii• Q. michauxii• Q. miquihuanensis• Q. mohriana• Q. mongolica• Q. muehlenbergii• Q. myrsinifolia• Q. nigra• Q. oglethorpensis• Q. oleoides• Q. pacifica• Q. pagoda• Q. palmeri• Q. palustris• Q. peninsularis• Q. perpallida• Q. petraea• Q. phellos• Q. planipocula• Q. polymorpha• Q. pontica• Q. praeco• Q. praineana• Q. prinoides• Q. prinus• Q. pubescens• Q. pungens• Q. purulhana• Q. rapurahuensis• Q. robur• Q. robusta• Q. rubra• Q. rugosa• Q. rysophylla• Q. sadleriana• Q. sebifera• Q. shumardii• Q. skinneri• Q. skutchii• Q. stellata• Q. suber• Q. subspathulata• Q. tardifolia• Q. texana• Q. tomentella• Q. tonduzii• Q. toumeyi• Q. trojana• Q. turbinella• Q. undata• Q. uxoris• Q. vacciniifolia• Q. variabilis• Q. velutina• Q. vincentensis• Q. wislizeni• Q. xalapensis• Q. zempoaltepecana• Q. × alvordiana 
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin.
Quercus velutina (lat. Quercus velutina) - fıstıqkimilər fəsiləsinin palıd cinsinə aid bitki növü.
Quercus velutina, Roure negre de l'Est., és una espècie del gènere Quercus dins de la família de les fagàcies. Està classificada en la secció dels roures vermells d'Amèrica del Nord, Centreamèrica i el nord d'Amèrica del Sud que tenen els estils llargs, les glans maduren en 18 mesos i tenen un sabor molt amarg. Les fulles solen tenir lòbuls amb les puntes afilades, amb truges o amb pues en el lòbul.
És originari de l'Est d'Amèrica del Nord des del sud d'Ontàrio cap al sud fins al nord de Florida i el sud de Maine a l'oest fins al nord-est de Texas. És un arbre comú en les Indiana Dunes i altres ecosistemes dunars sorrencs al llarg de les costes meridionals del Llac Michigan.
En la part septentrional de la seva zona de distribució, el roure negre de l'Est és un arbre relativament petit, aconseguint una altura de 20-25 m i un diàmetre de 90 cm, però creix més en el sud i centre de la seva zona de distribució, on es coneixen altures de fins a 42 m. El roure negre de l'Est és ben conegut per hibridar-s'hi fàcilment amb altres membres del grup de roures vermells (Quercus secció Lobatae) sent un parent en almenys una dotzena d'híbrids de nom diferent.
Les fulles del roure negre de l'Est estan col·locades alternativament en la branca i tenen una longitud de 10-20 cm amb 5-7 lòbuls apuntats separats per profundes osques en forma de U. La superfície superior, el feix, és d'un color verd fosc brillant, la inferior, el revés, és d'un marró groguenc. Hi ha també vellositats estavellades en la part inferior de la fulla que creix en grups.
L'escorça interior del roure negre de l'Est conté un pigment groc anomenat quercitron, que es venia comercialment a Europa fins als anys quaranta.
Quercus velutina va ser descrita per Aylmer Bourke Lambert i publicat Encyclopédie Méthodique, Botanique 1(2): 721. 1785.[1]
Quercus: nom genèric del llatí que designava igualment al roure i a l'alzina.
Quercus velutina, Roure negre de l'Est., és una espècie del gènere Quercus dins de la família de les fagàcies. Està classificada en la secció dels roures vermells d'Amèrica del Nord, Centreamèrica i el nord d'Amèrica del Sud que tenen els estils llargs, les glans maduren en 18 mesos i tenen un sabor molt amarg. Les fulles solen tenir lòbuls amb les puntes afilades, amb truges o amb pues en el lòbul.
Dub sametový (Quercus velutina) je opadavý strom dorůstající výšky asi 25 metrů. Pochází z východních oblastí USA a v Česku je vzácně pěstován jako parkový strom. V minulosti byla borka dubu sametového významným zdrojem tříslovin a z kůry se získávalo žluté barvivo.
Dub sametový je opadavý strom dorůstající výšky 25, výjimečně až 50 metrů. Koruna je mohutná, široce rozložitá, v horní části nepravidelně protáhle polokulovitá. Borka je tmavě hnědá až černá, s hlubokými brázdami které jsou často rozpadlé na nepravidelné bloky. Vnitřní kůra je žlutá. Letorosty jsou tmavě hnědočervené, v prvním roce plstnaté, později olysávající. Koncové pupeny jsou vejcovité až elipsoidní nebo téměř kuželovité, 6 až 12 mm dlouhé, žlutohnědě nebo šedě chlupaté, na průřezu zřetelně pětiúhlé. Listy jsou vejčité až obvejčité, na bázi tupé až uťaté, na vrcholu špičaté až tupé. Čepel listů je 10 až 30 cm dlouhá a 8 až 15 cm široká, s 5 až 7 laloky a na okraji s 15 až 50 osinami. Mezi laloky jsou hluboké výkrojky. Listy jsou na líci tmavě zelené, lesklé a lysé, na rubu světle zelené, lysé s výjimkou malých chomáčků chlupů v paždí žilek nebo řídce chlupaté, zejména podél žilnatiny. Řapíky jsou 25 až 70 mm dlouhé, lysé nebo řídce chlupaté. Žaludy dozrávají druhým rokem, jsou téměř kulovité až vejcovité, 10 až 20 mm dlouhé a 10 až 18 mm široké, asi do poloviny kryté pohárkovitou až kuželovitou číškou. Číška je z vnitřní strany chlupatá.[2][3]
Dub sametový je rozšířen ve východních oblastech USA, sporadicky zasahuje i do jihovýchodní Kanady (jižní Ontario). Roste zejména na suchých svazích a vrchovinách, v severnější části areálu i v nížinách na písčitých půdách. Vyskytuje se v nadmořských výškách 0 až 1500 metrů.[2] Je to poměrně rychle rostoucí dřevina, vyhledávající spíše písčité nevápenaté půdy, které mohou být i sušší.[4]
V oblastech společného výskytu se dub sametový kříží s jinými duby, zejména s dubem šarlatovým (Quercus coccinea), dubem srpovitým (Q. falcata), dubem cesmínolistým (Q. ilicifolia), dubem bahenním (Q. palustris), dubem červeným (Q. rubra), dubem vrbolistým (Q. phellos), dubem černým (Q. nigra) a dalšími druhy ze sekce Lobatae.[2]
Listoví dubu sametového
List dubu sametového
Borka dubu sametového je bohatá na třísloviny a v minulosti byla důležitým zdrojem tříslovin pro vydělávání kůží. Z kůra bylo také získáváno žluté barvivo známé jako kvercitron. Severoameričtí indiáni používali dub sametový při ošetřování různých neduhů, jako je chronická úplavice, afty, chrapot, plicní potíže, horečky a podobně jako antiseptikum, tonikum a emetikum. [2]
Dub sametový je v Česku poměrně zřídka pěstován jako okrasná a parková dřevina. Je vysazen např. v Průhonickém parku[5] (pěkný solitérní exemplář je např. při cestě od Podzámeckého rybníka k Alpínu) a v zámeckém parku Sychrov.[3] Do Evropy byl zaveden v roce 1800.[4] Kultivar 'Albertsii' má velké listy (až 34 cm) s dlouhými řapíky a mělkými výkrojky.[3] Je uváděn např. ze sbírek Dendrologické zahrady v Průhonicích a z druhé části Průhonického parku, nazývané Obora.[5]
Obrázky, zvuky či videa k tématu dub sametový ve Wikimedia Commons
Dub sametový (Quercus velutina) je opadavý strom dorůstající výšky asi 25 metrů. Pochází z východních oblastí USA a v Česku je vzácně pěstován jako parkový strom. V minulosti byla borka dubu sametového významným zdrojem tříslovin a z kůry se získávalo žluté barvivo.
Farveeg (Quercus velutina), også skrevet Farve-Eg, er et stort, bredkronet træ med en opret, men kroget vækst. Træet plantes nu og da i parker og større haver på grund af det smukke høstløv.
Farveeg er et stort, løvfældende træ med en kraftig stamme og tykke, krogede grene. Barken er først tæt hårklædt og rødlig. Senere bliver den lysegrøn og tyndere behåret, og gamle grene og stammer får efterhånden en grå og smalfuret bark. Knopperne sidder spredt, men tæt samlet mod skuddets endeknop. De er tæt dækkede af hvide hår og smalt kegleformede. Bladene er omvendt ægformede med dybt indskårne lapper og hel rand. I løvspringet er bladene tæt hårklædte og kobberfarvede. Senere er oversiden blank og mørkegrøn, mens undersiden gulbrun med spredte hårtotter. Høstfarven er rustbrun til klart rød. Blomstringen foregår samtidigt med løvspringet. De hanlige blomster er samlet i lange aks af reducerede blomster, mens de hunlige sidder nogle få sammen ved skudspidserne. Også de er reducerede. Frugterne er nødder (agern), som modner over 2 år. De er næsten kuglerunde og sidder i skællede bægre.
Træet når en højde på ca. 30 m og en bredde på 20 m, begge dele i hjemlandet.
Rodsystemet består af en kraftig pælerod og et vidt forgrenet net af hoved- og birødder. Underbarken indeholder et gult farvestof, quercitron, der har været brugt indtil 1940'erne.[1]
Farveeg har sin naturlige udbredelse i den østlige halvdel af Nordamerika, dvs. fra Ontario i Canada til det østlige Texas i USA. Her indgår arten som et vigtigt led i de blandede skove og skovsavanner på en vedvarende fugtig, men veldrænet, lerrig morænejord.
I det nordvestlige Ohio fandtes den nævnte skovsavanne på det tidspunkt, da de europæiske nybyggere begyndte at opdyrke landet. Her voksede arten sammen med bl.a. amerikansk asp, amerikansk ceanothus, amerikansk hassel, amerikansk vortemælk, Aster oolentangiensis (en art af asters), bregnepors, Carex pensylvanica (en art af star), carolinarose, fåbladet lupin, Gaylussacia baccata (en art af bukkelbær), glansbladet hæg, gul farvebælg, hvideg, indianermonarda, kalkunfod, kantet sarsaparil, kopalsumak, lav blåbær, Lespedeza capitata og Lespedeza hirta (arter af Kløverbusk), Liatris aspera (en art af pragtskær), liden præriegræs, Lithospermum canescens og Lithospermum caroliniense (arter af stenfrø), orange silkeplante, Panicum lanuginosum (en art af hirse), Phlox pilosa (en art af floks), prærietandbælg, Rubus flagellaris (en art af brombær), sandkirsebær, skarlageneg, skarlagenjordbær, Solidago nemoralis (en art af Gyldenris), spinkel kambunke og sumpeg[2]
Farveeg har været brugt for det gule farvestof i underbarken. Nu til dags bruges træer mest som prydtræ i større haver og parker.
Farveeg (Quercus velutina), også skrevet Farve-Eg, er et stort, bredkronet træ med en opret, men kroget vækst. Træet plantes nu og da i parker og større haver på grund af det smukke høstløv.
Die Färber-Eiche (Quercus velutina), auch Quercitron-Eiche oder Schwarz-Eiche genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Eichen (Quercus) in der Familie der Buchengewächse (Fagaceae). Wie der Trivialname Färber-Eiche schon sagt, handelt es sich um eine Färberpflanze.
Die Färber-Eiche wächst als laubabwerfender Baum, der Wuchshöhen von bis zu 25 Metern erreicht. Die lohfarben oder grau flaumig behaarten Endknospen sind bei einer Länge von 6 bis 12 mm eiförmig oder ellipsoid bis fast konisch, im Querschnitt deutlich fünfkantig.
Die tief gefurchte, oft in unregelmäßige Blöcke zerbrochene Borke ist außen dunkelbraun über dunkelgrau bis fast schwarz, aber innen auffallend gelb bis orangefarben. Schon bei jungen Bäumen reißt die Borke in kleine Felder auf, und die gelbe Färbung darunter wird sichtbar. Die Rinde der Zweige ist rost-braun und kahl bis spärlich flaumig behaart.
Die wechselständig und spiralig an den Zweigen angeordneten Laubblätter weisen eine Länge von 12 bis 25 cm auf und sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Der 2,5 bis 7 cm lange Blattstiel ist kahl bis spärlich flaumig behaart. Die einfache mit einer Länge von (selten 8 bis) 10 bis 30 cm und einer Breite von 8 bis 15 cm eiförmige bis verkehrt-eiförmige Blattspreite mit ungleichseitiger, stumpfer bis gestutzter Spreitenbasis besitzt fünf bis neun Blattlappen mit tiefen Einbuchtungen und mit 15 bis 50 aufgesetzten, grannenartigen Spitzen am Blattrand. Auf der hellgrünen Blattunterseite treten die Hauptnerven deutlich hervor, dort ist sie etwas behaart, sonst ist sie kahl. Die dunkelgrüne Blattoberseite ist kahl und auch hier treten die Hauptnerven hervor.
Die Färber-Eiche ist einhäusig getrenntgeschlechtig (monözisch).
Der mit einer Höhe von 7 bis 14 mm und einem Durchmesser von 12 bis 22 mm becher- bis kreiselförmige Fruchtbecher (Cupula) ist außen flaumig behaart und umhüllt die Hälfte der Eichel. Die über den Winter am Baum bleibende, kahle Eichel (Nussfrucht) ist mit einer Länge von 1 bis 2 cm und einem Durchmesser von 1 bis 1,8 cm fast kugelig bis eiförmig.
Die Chromosomengrundzahl beträgt n = 12 ± 1 und der diploide Chromosomensatz 2n = 24.
Das Verbreitungsgebiet der Färber-Eiche liegt im östlichen Nordamerika. Sie kommt vor allem im südlichen Neuengland und in den mittleren Staaten wie Pennsylvania, Georgia, South- und North Carolina vor. Sie gedeiht hauptsächlich an trockenen Hängen und Hochflächen in Höhenlagen zwischen 0 und 1500 Meter.
Der Artname Quercus velutina wurde durch Jean Baptiste de Monnet de Lamarck in J. Lamarck et al.: Encyclopédie Méthodique, Botanique, 1, 1785, S. 721 erstveröffentlicht. Ein Synonym für Quercus velutina Lam. ist Quercus tinctoria W.Bartram. Quercus velutina gehört zur Sektion Lobatae in der Gattung Quercus.
Quercus velutina bildet Hybriden mit Q. coccinea, Q. ellipsoidalis (= Q. ×paleolithicola Trelease), Q. falcata [= Q. ×willdenowiana (Dippel) Zabel und Q. ×pinetorum Moldenke)], Q. ilicifolia (= Q. ×rehderi Trelease), Q. imbricaria (= Q. ×leana Nuttall), Q. incana, Q. laevis und Q. laurifolia (= Q. ×cocksii Sargent; nicht überprüft wurden die Angaben von E.J.Palmer 1948 für die Hybriden mit Q. marilandica, Q. nigra, Q. palustris (= Q. × vaga E.J.Palmer & Steyermark), Q. phellos (= Q. ×filialis Little), Q. rubra, Q. shumardii und vielleicht Q. arkansana.
Die Rinde/Borke der Färber-Eiche wird zum Färben eingesetzt, wurde aber auch im Laufe der Geschichte in der Malerei als Farblack verwendet. Der gelbe Farbstoff ist das Flavon Quercetin (= Pentahydroxyflavon); er wird aus der inneren Rinde gewonnen. Im Handel wurde die gemahlene Rinde unter dem Namen „Quercitron“ (der aus Quercus für Eiche und citrina für gelb zusammengesetzt wurde) vertrieben. Es wurde zum Färben von Leder eingesetzt.[1]
Die indigenen Völker Nordamerikas nutzten die Färber-Eiche in ihrer Volksmedizin.[1]
Die Färber-Eiche (Quercus velutina), auch Quercitron-Eiche oder Schwarz-Eiche genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Eichen (Quercus) in der Familie der Buchengewächse (Fagaceae). Wie der Trivialname Färber-Eiche schon sagt, handelt es sich um eine Färberpflanze.
Quercus velutina, the black oak, is a species of oak in the red oak group (Quercus sect. Lobatae), native and widespread in eastern and central North America. It is sometimes called the eastern black oak.[4]
Quercus velutina was previously known as yellow oak due to the yellow pigment in its inner bark. It is a close relative of the California black oak (Quercus kelloggii) found in western North America.
In the northern part of its range, Quercus velutina is a relatively small tree, reaching a height of 20–25 metres (66–82 feet) and a diameter of 90 centimetres (35 inches), but it grows larger in the south and center of its range, where heights of up to 42 m (138 ft) are known.
The leaves of the black oak are alternately arranged on the twig and are 10–20 cm (4–8 in) long with 5–7 bristle-tipped lobes separated by deep U-shaped notches. The upper surface of the leaf is a shiny deep green, the lower is yellowish-brown. There are also stellate hairs on the underside of the leaf that grow in clumps.[5] Some key characteristics for identification include that leaves grown in the sun have very deep U-shaped sinuses and that the buds are velvety and covered in white hairs.[5][6]
Black oak is monoecious. The staminate flowers develop from leaf axils of the previous year and the catkins emerge before or at the same time as the current leaves in April or May. The pistillate flowers are borne in the axils of the current year's leaves and may be solitary or occur in two- to many-flowered spikes. The fruit, an acorn that occurs singly or in clusters of two to five, is about one-third enclosed in a scaly cup and matures in 2 years. Black oak acorns are brown when mature and ripen from late August to late October, depending on geographic location.
The fruits or acorns of the black oak are medium-sized and broadly rounded.[7] The cap is large and covers almost half of the nut.[5]
Detail of mature bark
Young leaves are densely pubescent (hairy)
Mature leaves
.jpg)
Winter twig
.jpg)
Acorns
Black oak is found in all the coastal states from Maine to Texas, inland as far as Michigan, Ontario, Minnesota, Nebraska, Kansas, Oklahoma, and eastern Texas.[8]
It grows on all aspects and slope positions. It grows best in coves and on middle and lower slopes with northerly and easterly aspects. It is found at elevations up to 1,200 m (3,900 ft) in the southern Appalachians. In southern New England, black oak grows on cool, moist soils. Elsewhere it occurs on warm, moist soils. The most widespread soils on which black oak grows are the udalfs and udolls. These soils are derived from glacial materials, sandstones, shales, and limestone and range from heavy clays to loamy sands with some having a high content of rock or chert fragments. Black oak grows best on well drained, silty clay to loam soils.
The most important factors determining site quality for black oak are the thickness and texture of the A horizon, texture of the B horizon, aspect, and slope position. Other factors may be important in localized areas. For example, in northwestern West Virginia increasing precipitation to 1,120 millimetres (44 in) resulted in increased site quality; more than 1,120 mm (44 in) had no further effect. In southern Indiana, decreasing site quality was associated with increasing slope steepness.
Near the limits of its range, topographic factors may restrict its distribution. At the western limits black oak is often found only on north and east aspects where moisture conditions are most favorable. In southern Minnesota and Wisconsin it is usually found only on ridge tops and the lower two-thirds of south- and west-facing slopes.
Common tree associates of black oak are white oak (Quercus alba), northern red oak (Quercus rubra), pignut hickory (Carya glabra), mockernut hickory (C. tomentosa), bitternut hickory (C. cordiformis), and shagbark hickory (C. ovata); American elm (Ulmus americana) and slippery elm (U. rubra); white ash (Fraxinus americana); black walnut (Juglans nigra) and butternut (J. cinerea); scarlet oak (Quercus coccinea), southern red oak (Q. falcata), and chinkapin oak (Q. muehlenbergii); red maple (Acer rubrum) and sugar maple (A. saccharum); black cherry (Prunus serotina); and blackgum (Nyssa sylvatica).
Common small tree associates of black oak include flowering dogwood (Cornus florida), sourwood (Oxydendrum arboreum), sassafras (Sassafras albidum), eastern hophornbeam (Ostrya virginiana), redbud (Cercis canadensis), pawpaw (Asimina triloba), downy serviceberry (Amelanchier arborea), and American bladdernut (Staphylea trifolia). Common shrubs include Vaccinium spp., mountain-laurel (Kalmia latifolia), witch-hazel (Hamamelis virginiana), beaked hazel (Corylus cornuta), spicebush (Lindera benzoin), sumac (Rhus spp.), and Viburnum spp. The most common vines are greenbrier (Smilax spp.), grape (Vitis spp.), poison-ivy (Toxicodendron radicans), and Virginia creeper (Parthenocissus quinquefolia).
Black oak is often a predominant species in the canopy of an oak–heath forest.[9][10]
In forest stands, black oak begins to produce seeds at about age 20 and reaches optimum production at 40 to 75 years. It is a consistent seed producer with good crops of acorns every 2 to 3 years. In Missouri, the average number of mature acorns per tree was generally higher than for other oaks over a 5-year period, but the number of acorns differed greatly from year to year and from tree to tree within the same stand.
The number of seeds that become available for regenerating black oak may be low even in good seed years. Insects, squirrels, deer, turkey, small rodents, and birds consume many acorns. They can eat or damage a high percentage of the acorn crop in most years and essentially all of it in poor seed years.
Black oak acorns from a single tree are dispersed over a limited area by squirrels, mice, and gravity. The blue jay may disperse over longer distances.
Black oak is classed as intermediate in tolerance to shade. It is less tolerant than many of its associates such as white and chestnut oaks, hickories, beech (Fagus grandifolia), maples, elm, and blackgum. However, it is more tolerant than yellow-poplar (Liriodendron tulipifera), black cherry, and shortleaf pine (Pinus echinata). It is about the same as northern red oak and scarlet oak. Seedlings usually die within a few years after being established under fully stocked over stories. Most black oak sprouts under mature stands develop crooked stems and flat-topped or misshapen crowns. After the over story is removed, only the large stems are capable of competing successfully. Seedlings are soon overtopped. The few that survive usually remain in the intermediate crown class.
Even-aged silvicultural systems satisfy the reproduction and growth requirements of black oak better than the all-aged or uneven-aged selection system. Under the selection system, black oak is unable to reproduce because of inadequate light. Stands containing black oak that are managed under the selection system will gradually be dominated by more shade-tolerant species.
Dormant buds are numerous on the boles of black oak trees. These buds may be stimulated to sprout and produce branches by mechanical pruning or by exposure to greatly increased light, as by thinning heavily or creating openings in the stand. Dominant trees are less likely to produce epicormic branches than those in the lower crown class.
Wildfires seriously damage black oak trees by killing the cambium at the base of the trees. This creates an entry point for decay fungi. The end result is loss of volume because of heart rot. Trees up to pole size are easily killed by fire and severe fires may even kill saw timber. Many of the killed trees sprout and form a new stand. However, the economic loss may be large unless at least some of it can be salvaged.
Oak wilt (Bretziella fagacearum) is a potentially serious vascular disease of black oak that is widespread throughout the eastern United States. Trees die within a few weeks after the symptoms first appear. Usually scattered individuals or small groups of trees are killed, but areas several hectares in size may be affected. The disease is spread from tree to tree through root grafts and over larger distances by sap-feeding beetles (Nitidulidae) and the small oak bark beetle.
Shoestring root rot (Armillaria mellea) attacks black oak and may kill trees weakened by fire, lightning, drought, insects, or other diseases. A root rot, Phytophthora cinnamomi, may kill seedlings in the nursery. Cankers caused by Strumella and Nectria species damage the holes of black oak but seldom kill trees. Foliage diseases that attack black oak are the same as those that typically attack species in the red oak group and include anthracnose (Gnomonia quercina), leaf blister (Taphrina spp.), powdery mildews (Phyllactinia corylea and Microsphaera alni), oak-pine rusts (Cronartium spp.), and leaf spots (Actinopelte dryina).
Tunneling insects that attack the boles of black oak and cause serious lumber degrade include the carpenter worm (Prionoxystus robiniae), red oak borer (Enaphalodes rufulus), the twolined chestnut borer (Agrilus bilineatus), the oak timber worm (Arrenodes minutus), and the Columbian timber beetle (Corthylus columbianus).
The gypsy moth (Lymantria dispar) feeds on foliage and is potentially the most destructive insect. Although black oaks withstood a single defoliation, two or three defoliations in successive years kill many trees. Other defoliators that attack black oak and may occasionally be epidemic are the variable oak leaf caterpillar (Heterocampa manteo), the orange striped oakworm (Anisota senatoria), and the brown tail moth (Euproctis chrysorrhoea).
The nut weevils (Curculio spp.), gall-forming cynipids (Callirhytis spp.), filbertworm (Melissopus latiferreanus), and acorn moth (Valentinia glandulella) damage black oak acorns.
Black oak is well known to readily hybridize with other members of the red oak (Quercus sect. Lobatae) group, being one parent in at least a dozen different named hybrids.[5]
The inner bark of the black oak contains a yellow-orange coloring from the pigment quercitron, which was sold commercially in Europe until the 1940s, and lending the species its former common name of yellow oak.[11]
Quercus velutina, the black oak, is a species of oak in the red oak group (Quercus sect. Lobatae), native and widespread in eastern and central North America. It is sometimes called the eastern black oak.
Quercus velutina was previously known as yellow oak due to the yellow pigment in its inner bark. It is a close relative of the California black oak (Quercus kelloggii) found in western North America.
Quercus velutina, el quercitrón,[1] cuercitrón,[2] encina tintórea[2] o roble negro del este, es una especie del género Quercus dentro de la familia de las Fagaceae. Está clasificada en la Sección Lobatae; del roble rojo de América del Norte, Centroamérica y el norte de América del Sur que tienen los estilos largos, las bellotas maduran en 18 meses y tienen un sabor muy amargo. Las hojas suelen tener lóbulos con las puntas afiladas, con cerdas o con púas en el lóbulo.
Es originario del Este de Norteamérica desde el sur de Ontario hacia el sur hasta el norte de Florida y el sur de Maine al oeste hasta el nordeste de Texas. Es un árbol común en las Indiana Dunes y otros ecosistemas dunares arenosos a lo largo de las costas meridionales del lago Míchigan.
En la parte septentrional de su zona de distribución, el roble negro del Este es un árbol relativamente pequeño, alcanzando una altura de 20-25 m y un diámetro de 90 cm, pero crece más en el sur y centro de su zona de distribución, donde se conocen alturas de hasta 42 m. El roble negro del Este es bien conocido por hibridarse fácilmente con otros miembros del grupo de robles rojos (Quercus sección Lobatae) siendo un pariente en al menos una docena de híbridos de nombre diferente.
Las hojas del roble negro del Este están colocadas alternativamente en la rama y tienen una longitud de 10-20 cm con 5-7 lóbulos apuntados separados por hondas muescas en forma de U. La superficie superior, el haz, es de un color verde oscuro brillante, la inferior, el envés, es de un pardo amarillento. Hay también vellosidades estrelladas en la parte inferior de la hoja que crece en grupos.
La corteza interior del roble negro del Este contiene un pigmento amarillo llamado quercitron, que se vendía comercialmente en Europa hasta los años cuarenta.
Quercus velutina fue descrita por Aylmer Bourke Lambert y publicado en Encyclopédie Méthodique, Botanique 1(2): 721. 1785.[3]
Quercus: nombre genérico del latín que designaba igualmente al roble y a la encina.
Quercus velutina, el quercitrón, cuercitrón, encina tintórea o roble negro del este, es una especie del género Quercus dentro de la familia de las Fagaceae. Está clasificada en la Sección Lobatae; del roble rojo de América del Norte, Centroamérica y el norte de América del Sur que tienen los estilos largos, las bellotas maduran en 18 meses y tienen un sabor muy amargo. Las hojas suelen tener lóbulos con las puntas afiladas, con cerdas o con púas en el lóbulo.
Mustatammi (Quercus velutina) on tammilaji, joka kasvaa luonnonvaraisena Pohjois-Amerikan itäosissa.[2] Intiaanit ovat käyttäneet sen sisäkuorta värjäykseen keltaisen värin aikaansaamiseksi.[3] Tätä Kversitroni-nimistä väriainetta on myyty laajasti Euroopassa ennen toista maailmansotaa, ja esimerkiksi saksankielinen nimi on Färber-Eiche, väritammi.
Mustatammi muodostaa usein hybridejä punatammen ja sen lähisukulaisten kanssa.
Mustatammi jää levinneisyysalueensa pohjoisoissa noin 20–25 metriä korkeaksi, mutta saattaa etelässä kasvaa yli 40-metriseksi. Lehtien yläpinta on kiiltävän vihreä, alapinta kellanruskea. Lehdet ovat 10–20 cm pitkät, ja niissä on 5–7 liuskaa, joita erottavat U:n muotoiset lovet.
Mustatammi (Quercus velutina) on tammilaji, joka kasvaa luonnonvaraisena Pohjois-Amerikan itäosissa. Intiaanit ovat käyttäneet sen sisäkuorta värjäykseen keltaisen värin aikaansaamiseksi. Tätä Kversitroni-nimistä väriainetta on myyty laajasti Euroopassa ennen toista maailmansotaa, ja esimerkiksi saksankielinen nimi on Färber-Eiche, väritammi.
Mustatammi muodostaa usein hybridejä punatammen ja sen lähisukulaisten kanssa.
Quercus velutina, le chêne noir, chêne des teinturiers ou Quercitron, est un chêne appartenant à la section des chênes rouges (Quercus sect. Lobatae), dans la famille des Fagaceae.
Au nord de sa zone de répartition, il est relativement petit avec 20-25 mètres de haut et 90 cm de diamètre, alors qu'au sud, il peut atteindre jusqu'à 42 m[réf. nécessaire]. Le chêne noir est connu pour être facilement croisable avec d'autres variétés de chêne rouge. On compte actuellement au moins une douzaine d'hybrides différents.
Les glands sont petits et de formes arrondies. La cupule, qui couvre la moitié du fruit, est recouverte d'écailles. Les glands contiennent des substances toxiques (acide tannique, etc.) et ont déjà tué du bétail les ayant consommés en automne[1].
Les feuilles sont alternées sur le rameau. Elles font de 10 à 20 cm de long[réf. nécessaire] et possèdent entre 5 et 7 lobes hérissés séparés par des fentes en forme de U. La face supérieure est verte brillante alors que le bas de la feuille est de couleur brun-jaunâtre.
L'écorce intérieure de l'arbre contient un pigment jaune nommé quercitrine ou quercitrin qui fut vendu commercialement en Europe jusque les années 1940[réf. nécessaire].
Il est originaire de toute la moitié orientale de l'Amérique du Nord, du sud de l'Ontario au nord de la Floride, et du sud du Maine au nord-ouest du Texas[2]. C'est un arbre commun dans les dunes de l'Indiana et dans les autres écosystèmes dunaires le long de la rive sud du lac Michigan.
On le trouve souvent dans les sols secs de type argileux ou sablonneux dans la majeure partie du reste de son aire de répartition[2].
Quercus velutina est l'un des parents des hybrides suivants :
Quercus velutina, le chêne noir, chêne des teinturiers ou Quercitron, est un chêne appartenant à la section des chênes rouges (Quercus sect. Lobatae), dans la famille des Fagaceae.
Floseik (fræðiheiti: Quercus velutina) er eikartegund sem er útbreidd í austur og mið Norður Ameríku, í öllum strandríkjum frá Maine til Texas, og inn til lands til Michigan, Ontario, Minnesota, Nebraska, Kansas, Oklahoma, og austur Texas.[2]
Á norðurhluta svæðisins verður hún fremur lítið tré, 20 til 25 m há með bol að 90 sm í þvermál, en hún verður stærri í suðurhluta svæðisins þar sem hún hefur mælst að 42m há. Hún kynblandast auðveldlega við aðrar tegundir í í deildinni (Quercus sect. Lobatae).[3]
Floseik (fræðiheiti: Quercus velutina) er eikartegund sem er útbreidd í austur og mið Norður Ameríku, í öllum strandríkjum frá Maine til Texas, og inn til lands til Michigan, Ontario, Minnesota, Nebraska, Kansas, Oklahoma, og austur Texas.
Á norðurhluta svæðisins verður hún fremur lítið tré, 20 til 25 m há með bol að 90 sm í þvermál, en hún verður stærri í suðurhluta svæðisins þar sem hún hefur mælst að 42m há. Hún kynblandast auðveldlega við aðrar tegundir í í deildinni (Quercus sect. Lobatae).
Quercus velutina (Lamarck) è una quercia[1] originaria e diffusa nell'America settentrionale e centrale. Si trova in tutti gli stati costieri degli Stati Uniti, dal Maine al Texas, ma anche nell'entroterra fino al Michigan, Ontario, Minnesota, Nebraska, Kansas, Oklahoma e Texas orientale.[2]
Quercus velutina (Lamarck) è una quercia originaria e diffusa nell'America settentrionale e centrale. Si trova in tutti gli stati costieri degli Stati Uniti, dal Maine al Texas, ma anche nell'entroterra fino al Michigan, Ontario, Minnesota, Nebraska, Kansas, Oklahoma e Texas orientale.
Samtainais ozols (latīņu: Quercus velutina) ir daudzgadīgs dižskābaržu dzimtas koks. Šis ozols savvaļā aug Ziemeļamerikas austrumdaļā. Koka augums ir mainīgs. Izplatības areāla ziemeļdaļā, samtainie ozoli ir vidēji lieli, sasniedz 20—25 m augstumu, areāla dienviddaļā koki ir lieli, līdz 42 m augstumam. Lapas ir 10—20 cm garas ar 5—7 smailām daivām. Lapu virspuse ir spilgti zaļa, apakšpuse dzeltenbrūna. Zīles nelielas.
Samtainie ozoli viegli krustojas ar citiem Lobatae grupas ozoliem, veidojot hibrīdus.
Samtaino ozolu miza satur dzelteno pigmentu (kvercitrīnu), kuru līdz 1940. gadiem eksportēja uz Eiropu.
Vikikrātuvē par šo tēmu ir pieejami multivides faili. Skatīt: Samtainais ozolsFargeeik (Quercus velutina) er et løvfellende tre som vokser i østlige deler av Nord-Amerika.
Den blir opptil 25 meter høy. Barken er mørkegrå og er først glatt og senere tett furet i små, frikantete flak. Bladstilken er gul og 25–70 mm lang. Bladene er omvendt lansettformede med 3–4 dype, brede fliker på hver side. De er 10–30 cm lange og 8–15 cm brede. Oversiden er mørkegrønn og undersiden gulbrun. Nøttene bruker 1,5 år på å bli modne, og nøtteskåla dekker halvparten av nøtta.
Fargeeik danner skog sammen med kviteik og rødeik. Andre trær den vokser sammen med er svinehickory, kvithickory, bitterhickory, skihickory, kvitalm, rødalm, kvitask, svartvalnøtt, smørvalnøtt, skarlageneik, rødlønn, sukkerlønn, romhegg og sumptre. Vanlige små trær og busker er blomsterkornell, syretre, sassafras, virginiahumlebøk, amerikajudastre, Asimina triloba, tresøtmispel, Staphylea trifolia, bærlyng, virginiatrollhassel, nebbhassel, sumak og korsved. De vanligste klatreplantene er Smilax, vin, giftsumak og klatrevillvin.
Nordgrensen for utbredelsen går fra sørvestre Maine gjennom New York, sørligste Ontario, sørøstre Minnesota og Iowa. Vestgrensen går gjennom østre Nebraska, østre Kansas, sentrale Oklahoma og østre Texas. Den finnes sørover til Louisiana og nordvestlige Florida, men mangler stort sett i Mississippi-dalen og på den sørlige kystsletta.
Fargeeik er et viktig tømmertre, men blir sjelden plantet i hager og parker. Barken er rik på tanniner og ble brukt til garving. Et gult fargestoff kan utvinnes av barken.
Åmene til den innførte sommerfuglen løvskognonne (Lymantria dispar) kan snauspise bladverket. Fargeeik overlever et enkelt angrep, men hvis åmene kommer tilbake to eller tre ganger dør ofte treet. En annen innført sommerfugl, Euproctis chrysorrhoea, kan også gjøre mye skade.
Bark
Bladverk om våren
Bladformer
Underside av blader
Nøtter
Fargeeik (Quercus velutina) er et løvfellende tre som vokser i østlige deler av Nord-Amerika.
Den blir opptil 25 meter høy. Barken er mørkegrå og er først glatt og senere tett furet i små, frikantete flak. Bladstilken er gul og 25–70 mm lang. Bladene er omvendt lansettformede med 3–4 dype, brede fliker på hver side. De er 10–30 cm lange og 8–15 cm brede. Oversiden er mørkegrønn og undersiden gulbrun. Nøttene bruker 1,5 år på å bli modne, og nøtteskåla dekker halvparten av nøtta.
Fargeeik danner skog sammen med kviteik og rødeik. Andre trær den vokser sammen med er svinehickory, kvithickory, bitterhickory, skihickory, kvitalm, rødalm, kvitask, svartvalnøtt, smørvalnøtt, skarlageneik, rødlønn, sukkerlønn, romhegg og sumptre. Vanlige små trær og busker er blomsterkornell, syretre, sassafras, virginiahumlebøk, amerikajudastre, Asimina triloba, tresøtmispel, Staphylea trifolia, bærlyng, virginiatrollhassel, nebbhassel, sumak og korsved. De vanligste klatreplantene er Smilax, vin, giftsumak og klatrevillvin.
Nordgrensen for utbredelsen går fra sørvestre Maine gjennom New York, sørligste Ontario, sørøstre Minnesota og Iowa. Vestgrensen går gjennom østre Nebraska, østre Kansas, sentrale Oklahoma og østre Texas. Den finnes sørover til Louisiana og nordvestlige Florida, men mangler stort sett i Mississippi-dalen og på den sørlige kystsletta.
Fargeeik er et viktig tømmertre, men blir sjelden plantet i hager og parker. Barken er rik på tanniner og ble brukt til garving. Et gult fargestoff kan utvinnes av barken.
Åmene til den innførte sommerfuglen løvskognonne (Lymantria dispar) kan snauspise bladverket. Fargeeik overlever et enkelt angrep, men hvis åmene kommer tilbake to eller tre ganger dør ofte treet. En annen innført sommerfugl, Euproctis chrysorrhoea, kan også gjøre mye skade.
Multimedia w Wikimedia Commons Dąb barwierski (Quercus velutina Lam.) – gatunek drzewa z rodziny bukowatych (Fagaceae). Występuje we wschodniej i środkowej części Ameryki Północnej. Rośnie we wszystkich stanach nadbrzeżnych Stanów Zjednoczonych od Maine na północy do Teksasu na południu, a wewnątrz kraju w Minnesocie, Nebrasce, Kansas i Oklahomie. Na terenie Kanady spotkamy go jedynie w południowej części Ontario[2].
Roślina wiatropylna kwitnąca wczesną wiosną. Rośnie w miejscach suchych i na zboczach górskich. W Appalachach spotykany do wysokości 1200 m n.p.m.
Nazwa nawiązuje do dużego stężenia taniny w wewnętrznych warstwach kory, której używa się do barwienia skór i tkanin na żółto bądź brązowo[4][5]. W Ameryce znany jest jako eastern black oak (wschodni czarny dąb) lub po prostu jako black oak (czarny dąb).
Dąb barwierski (Quercus velutina Lam.) – gatunek drzewa z rodziny bukowatych (Fagaceae). Występuje we wschodniej i środkowej części Ameryki Północnej. Rośnie we wszystkich stanach nadbrzeżnych Stanów Zjednoczonych od Maine na północy do Teksasu na południu, a wewnątrz kraju w Minnesocie, Nebrasce, Kansas i Oklahomie. Na terenie Kanady spotkamy go jedynie w południowej części Ontario.
На півночі чорний дуб — відносно невисоке дерево, що досягає висоти тільки 20–25 м і діаметра стовбура 90 см, але на півдні та в центрі ареалу досягає 42 м заввишки. Цвітіння відбувається навесні. Кора від темно-коричневого до чорного кольору, глибоко борозенчаста, гребені часто розбиваються на блоки неправильної форми, внутрішня кора жовтого або оранжевого кольору. Галузки темно-червонувато-коричневі, (1,5-) 2,5–4,5 (-5) мм діам., голі або з рідкими волосками. Верхівкові бруньки яйцеподібні або еліпсоїдо-субконічні, 6-12 мм, помітно 5-куті в поперечному перерізі, рудувато-коричнево або сіро опушені. Листовий черешок 25–70 мм, голий з рідкісним опушенням. Листова пластинка від яйцевидої до оберненояйцевидої, (80) 100—300 × 80–150 мм; поверхня абаксіально (звернена в сторону від стовбура рослини) блідо-зеленого кольору, гола за винятком маленьких пахвових клаптиків повсті або з розсіяним опушенням; поверхня адаксіально (звернений до стебла рослини) глянцева, темно-зелена, гола. Жолуді бувають раз на два роки, чашка форми чашки або перевернутого конуса, 7–14 мм заввишки × 12–22 мм завширшки й охоплює 1/2 горіха. Горіх від майже кулястого до яйцеподібного, 10–20 × 10–18 мм.
Дерево рідне для східної Північної Америки від Онтаріо на півночі до Флориди на півдні та від Мена на заході до північно-східного Техасу на заході, хоча у невеликій кількості зустрічається майже на всій території Північної Америки. Це загальне дерево дюн Індіани та інших екосистем піщаних дюн південних берегів озера Мічиган, хоча на решті ареалу воно не так поширене. Висота проживання: 0–1500 м.
Кора цього виду (кверцітрон) багата дубильними речовинами і колись була важливим джерелом цих хімічних речовин, які використовуються для дублення шкіри. Корінні американці використовували Quercus velutina в лікувальних цілях при проносі, хронічному коліті, виразках у роті, ознобі й гарячці, болю в очах, а також як тонізуючий засіб, антисептик.
Quercus velutina là một loài thực vật có hoa trong họ Cử. Loài này được Lam. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1785.[1]
Quercus velutina là một loài thực vật có hoa trong họ Cử. Loài này được Lam. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1785.
Quercus velutina Lam., 1783
Синонимы
Дуб бархатистый (лат. Quercus velutina) — вид рода Дуб (Quercus) семейства Буковые (Fagaceae), относится к красным дубам.
Родина вида — восток Северной Америки: от Онтарио на севере до Флориды на юге и от южного Мэна на западе до северо-восточного Техаса на западе, хотя небольшими группами встречается почти на всей территории Северной Америки.
Растёт в лесах на сухой почве. Это основное дерево для дюн Индианы и прочих экосистем песчаных дюн южных берегов озера Мичиган, хотя в остальной части ареала оно не так распространено. Высота проживания до 1500 м.
Введён в культуру в Англии в 1800 году, встречается в культуре в Западной Европе. В России первое введение в культуру — 1843 году в Никитском саду, где не прижился. Есть в Батумском ботаническом саду и в Весело-Боковеньковском парке на Украине.
На севере ареала относительно невысокое листопадное дерево, достигающее высоты 20-25 м и диаметра ствола 90 см. На юге и в центре ареала достигает 42 м в высоту. Крона цилиндрическая с закруглённым верхом. Кора от темнобурого до почти чёрного цвета, с глубокими бороздами, гребни часто разбиваются на блоки неправильной формы, на молодых стволах гладкая темнобурая. Внутренние слои коры жёлтого или оранжевого цвета. Побеги красно-бурые, толщиной в (1,5)2,5–4,5(5) мм, с бурым войлочным опушением, значительно или полностью сходящим в течении лета.
Верхушечные почки густо-войлочно опушенные, яйцевидные или эллипсо-субконечные, длиной 6-12 мм, выражено 5-угольные в поперечном сечении, рыжевато-коричневые, опушка седого окраса. Листовой черешок 25-70 мм, голый с редким опушением. Листья яйцевидной или обратнояйцевидой формы, длиной (80)100-300 и шириной 80-150 мм. Листовая пластинка с глубокими широкими выемками с каждой стороны и 2-3 лопастями, из которых верхняя значительно крупнее нижних, по краю крупновыемчато-зубчатые или почти выемчато-лопастные, с зубцами, заканчивающимися длинным остистым окончанием и со сравнительно короткой и широкой выемчато-зубчатой, или на конце неглубоко-лопастной, конечной лопастью. Листва при распускании ярко-красная, затем становится серебристого цвета, при полном развитии переходит к зелёному окрасу и осенью приобретает оранжево-красный цвет. Абаксиальная сторона бледно-зелёного цвета, более-менее войлочно опушена по всей поверхности и особенно по жилкам и в углах между ними; адаксиальная — глянцевая, тёмно-зелёная, голая.
Пыльниковые серёжки длиной 10-15 см, пестичные цветки и плоды почти сидячие или на коротком толстом плодоносе, одиночные или по два.
Плюска в форме глубокой чашки или перевёрнутого конуса, 7-14 мм высотой на 12-22 мм в ширину, покрыта овальными светлокоричневыми, несколько отстоящими, чешуями, голыми или мелко опушенными, и охватывает до ½ ореха. Орех коричневый почти шаровидный или яйцеподобный, тонко опушенный, 10-20 мм высотой и 10-18 мм шириной. Жёлуди созревают на второй год — с конца августа до конца октября, в зависимости от географического положения..
В США более известен, как «чёрный дуб»[2] (англ. black oak), реже — «eastern black oak», для отличения от имеющего такое же «укороченное» обиходное название дуба вида Quercus kelloggii («калифорнийский чёрный дуб», англ. California black oak). Ранее этот вид был известен также как «жёлтый дуб» (англ. yellow oak), благодаря окрасу внутренних слоёв коры, однако сейчас это название закрепилось за видом Quercus muehlenbergii[en] (англ. chinkapin oak).[3]
Кора этого вида (кверцитрон) богата дубильными веществами и некогда была важным источником этих химических веществ, которые используются для дубления кожи. Используется для получения жёлтой краски.
Коренные американцы использовали Quercus velutina в лечебных целях при расстройства желудка, хронической дизентерии, язвах во рту, ознобе и лихорадке, боли в глазах, а также как тонизирующее средство, антисептик.
Дуб бархатистый (лат. Quercus velutina) — вид рода Дуб (Quercus) семейства Буковые (Fagaceae), относится к красным дубам.
.jpg)
.jpg)
_leaves_-_Flickr_-_Jay_Sturner_(1).jpg)
.jpg)
