Kəklik (lat. Perdix) - qırqovullar fəsiləsinə aid heyvan cinsi.
Kəklik (lat. Perdix) - qırqovullar fəsiləsinə aid heyvan cinsi.
Dəvəquşu, toyuq və kəklik yumurtalarıPerdix a zo ur genad e rummatadur an evned, ennañ klujiri.
Perdix és un gènere d'ocells de la subfamília dels perdicins (Perdicinae), dins la família dels fasiànids (Phasianidae). Aquestes perdius viuen a zones de clima atemperat d'Euràsia. Una d'elles, la perdiu xerra, habita el nord dels Països Catalans. Aquesta espècie s'ha introduït amb èxit als Estats Units i Canadà.
S'han descrit 3 espècies dins aquest gènere.[1]
Perdix és un gènere d'ocells de la subfamília dels perdicins (Perdicinae), dins la família dels fasiànids (Phasianidae). Aquestes perdius viuen a zones de clima atemperat d'Euràsia. Una d'elles, la perdiu xerra, habita el nord dels Països Catalans. Aquesta espècie s'ha introduït amb èxit als Estats Units i Canadà.
Koroptev je společné pojmenování pro 10 rodů hrabavých ptáků z podčeledě koroptve, která je součásti čeledě bažantovitých.
Koroptev pochází z Evropy, Afriky a Asie, kde je také druhově nejvíce rozšířena. Dva druhy byly zhruba před 100 léty dovezeny do Severní Ameriky, kde se úspěšně uchytily a staly se součásti tamní fauny. Její přirozený areál výskytu je velmi široký, od světlých tropických lesů po sporé, kamenité louky v Himálaji až do výše 4000 m n. m. V České republice se vyskytuje ve skromném počtu koroptev polní, je chráněna.[1][2]
Jsou to většinou zavalití ptáci s délkou těla do 35 cm. Barva jejich peří je většinou nenápadná, bývá přizpůsobena podmínkám, v nichž žijí, jen samci bývají o málo pestřejší. Jejich křídla jsou malá, široká a zakulacená. Hlavu mají malou, podlouhlou, zobák krátký a silný se zaoblenou špičkou, horní čelist je mírně konvexní. Krátké hrabavé nohy mají prsty s tupými drápy, uzpůsobené k chůzi a rychlému běhu.
Koroptev je plachý pták, při nebezpečí se přikrčí a splyne s okolím, nebo hbitě odběhne skrýt se do houští nebo za kameny, případně odletí. Let bývá krátký a hlučný, mávání křídel je prostřídáno plachtěním. Je-li vyplašeno hejno, odlétá jedním směrem. Živí se semeny, výhonky mladých rostlin a nejrůznějšími plody, včetně hmyzu a ostatních drobných živočichů. Na zasněženém terénu si potravu vyhrabují pod sněhem.
Převážnou část svého života tráví na zemi, většinou žije v průběhu roku v rodinných nebo větších hejnech, ta se rozdělují až před pářením. Jsou převážně monogamní, páry si při hnízdění hlídají svá území. Hnízdo tvoří prohlubeň vystlaná listím a suchou trávou, umístěná v hustém porostu nebo mezi kameny, někdy má ze suché trávy i upletenou stříšku. Samička snese až do 20 vajec, na kterých sedí okolo 20 až 25 dnů. Vylíhnutá mláďata jsou brzy schopná sama zobat a za 2 až 3 týdny i létat. Samička, většinou společně se samečkem, kuřata dále ochraňuje, a dokud jim nedoroste peří, i zahřívá. Mláďata se s rodiči dále zdržují v tzv. rodinných hejnech, většinou až do páření v příštím roce.[1][3]
Červený seznam IUCN, vycházející z klesajícího počtů jednotlivých druhů koroptví, stanovil za
České jméno koroptev patří 10 rodům a téměř 30 druhům:
Koroptev je společné pojmenování pro 10 rodů hrabavých ptáků z podčeledě koroptve, která je součásti čeledě bažantovitých.
Die Rebhühner (Perdix) sind eine Vogelgattung aus der Familie der Fasanenartigen (Phasianidae), die zur Ordnung der Hühnervögel (Galliformes) gehört. Mit drei Arten sind Rebhühner über weite Gebiete Eurasiens verteilt, offenes Gelände wird von ihnen bevorzugt[1]. Sie sind ungefähr taubengroß und zeichnen sich durch eine gedrungene, rundflügelige und rundschwänzige Figur aus. Männchen und Weibchen sind einander ähnlich.
Rebhühner sind mittelgroße Feldhühner. Alle Arten haben mattfarbene Schnäbel und Beine. Oberseits sind sie matt braun gestrichelt und gebändert. Ihr Schwanz ist rotbraun, die Flanken sind rostbraun gebändert. Ein dunkler Brustfleck ist vorhanden. Die drei Arten sind eng miteinander verwandt. Perdix perdix und Perdix dauurica sind einander besonders ähnlich und sind Schwesterarten. Beide haben 18 Schwanzfedern. Perdix hodgsoniae unterscheidet sich nicht nur in Kopf- und Brustmuster, diese Art hat nur 16 Schwanzfedern. Sporen sind keine vorhanden. Es besteht kein deutlicher Geschlechtsdimorphismus, Weibchen sind etwas eintöniger gefärbt.[1]
Traditionell wurden die Rebhühner in eine Unterfamilie „Feldhühner“ (Perdicinae) eingeordnet, diese Position ist aber durch genetische Analysen unhaltbar geworden. Neuere Analysen haben keine sichere Zuordnung ermöglicht. Mögliche Schwestergruppen könnten entweder die echten Fasanen (der Unterfamilie Phasianidae) oder der Blutfasan (Ithaginis cruentus) sein.[2]
Die Rebhühner (Perdix) sind eine Vogelgattung aus der Familie der Fasanenartigen (Phasianidae), die zur Ordnung der Hühnervögel (Galliformes) gehört. Mit drei Arten sind Rebhühner über weite Gebiete Eurasiens verteilt, offenes Gelände wird von ihnen bevorzugt. Sie sind ungefähr taubengroß und zeichnen sich durch eine gedrungene, rundflügelige und rundschwänzige Figur aus. Männchen und Weibchen sind einander ähnlich.
Perdix is e geslacht van veugels van de familie fazantachtign (Phasianidae).
't Geslacht kent de volgende soortn:
Perdix is e geslacht van veugels van de familie fazantachtign (Phasianidae).
Еребицата е род на птици од фамилијата на кокошки. Спаѓа во групата на пердувест ловен дивеч и опфаќа неколку подвидови, помеѓу кои најраспространети се полската еребица и еребицата камењарка. На подрачјето на Република Македонија живее средноевропската полска еребица Perdix perdix.
Полската еребица ги населува подрачјата со умерена клима, меѓутоа може ретко да се најде и на повисоки места, на повисока надморска височина.
Полската еребица се одликува со изразито пепелава заштитна боја, со потемни и посветли дамки и пруги. Има големини од 30 cm, и распон на крилја до 50 cm. Карактеристично за неа е една поголема темно-кафена дамка во вид на потковица која на стомакот ја имаат мажјакот и женката. Оваа дамка кај мажјакот редовно е поистакната. Женките и мажјаците тешко се разликуваат помеѓу себе. Женките се разликуваат од мажјаците само по шаренилото на пердувите на крилата. Овие пердувчиња имаат една изразита надолжна бела пруга и странично бели попречни линии. Кај мажјаците постои само надолжната пруга. Полските еребици имаат добро развиено сетило за слух и вид. Живеат околу три години и покрај грабливците голема опасност за нив претставуваат и хемијските средства кои се употребуваат во земјоделството за сузбивање на плевели.
Живеат во парови, кои ги образуваат во периодот од февруари и март. Брзо после тоа почнуваат да се парат и женката положува до 18 сиво-зелени јајца, во претходно направено гнездо. Женката лежи на јајцата 24 дена, додека мажјакот чува стража. По испилувањето на младите потребана е голема количина на храна, која ја сочинуваат најмногу инсектите.
Еребицата камењарка може да се сретне на Алпите, во јужна и средна Италија и на некои делови на Балканскиот полуостров, во Македонија се среќава најчесто во Мариово. Најчесто престојува во предели каде има слаба вегетација.
Еребицата камењарка е голема до 36 cm, а распонот на крилјата може да и достигне до 60 cm. Истото како и полската еребица се одликува со изразито пепелава боја, додека во долниот дел од телото и преовладува белата боја со црни шари. Оваа врста на птици живее во мали јата и се храни со семки, капини, инсекти и полжави.
Животниот век на оваа еребица може да трае и до 8 години, на кои често влијаат непријателите како што се лисиците, куните, творовите, птиците грабливки и др. Сезоната на парење е во периодот на пролетта. Женката снесува од 10 до 15 бели јајца со црвени пеги на кои лежи од 24 до 26 денови.
Еребицата е род на птици од фамилијата на кокошки. Спаѓа во групата на пердувест ловен дивеч и опфаќа неколку подвидови, помеѓу кои најраспространети се полската еребица и еребицата камењарка. На подрачјето на Република Македонија живее средноевропската полска еребица Perdix perdix.
Көртлекләр (кыр тавыклары, лат. Perdix) — тавыксыманнар отрядыннан кыр тавыклары ассемьялыгының кошлар ыругы. Сунарчылык объекты.
Ыругның төрләре — урта зурлыктагы көртлекләр. Томшыгы һәм аяклары караңгы төстә. Каурыйларының өске өлеше чуар, коңгырт төсле, янлары һәм койрыгы җирән. Аякларында типкечләре юк. Тешеләр иркәкләрдән аксылрак.
Ауразиянең урта зонасында яшиләр. Соры көртлек АКШ һәм Канадага да күчерелгән.
Көртлекләр (кыр тавыклары, лат. Perdix) — тавыксыманнар отрядыннан кыр тавыклары ассемьялыгының кошлар ыругы. Сунарчылык объекты.
Ыругның төрләре — урта зурлыктагы көртлекләр. Томшыгы һәм аяклары караңгы төстә. Каурыйларының өске өлеше чуар, коңгырт төсле, янлары һәм койрыгы җирән. Аякларында типкечләре юк. Тешеләр иркәкләрдән аксылрак.
Ауразиянең урта зонасында яшиләр. Соры көртлек АКШ һәм Канадага да күчерелгән.
↑ Integrated Taxonomic Information System — 1996. ↑ таксономическая база данных Национального центра биотехнологической информации США / National Center for Biotechnology InformationЧилдер (лат. Tetraonidae) — тоок сымалдуулар түркүмүндөгү илбээсиндердин бир тукуму. Булардын кыйла уруусу, түрү бар: ак чил (лат. Lagopus lagopus), Шотландия ак чили (L. lagopus scotlandi), кадимки чил (Perdix daurica), кекилик (Alectoris graeca), чөл чили Ammoperdix griseogularis), боз чил (Perdix perdix), Тундра чили (Lagopus mutus).
Чилдер (лат. Tetraonidae) — тоок сымалдуулар түркүмүндөгү илбээсиндердин бир тукуму. Булардын кыйла уруусу, түрү бар: ак чил (лат. Lagopus lagopus), Шотландия ак чили (L. lagopus scotlandi), кадимки чил (Perdix daurica), кекилик (Alectoris graeca), чөл чили Ammoperdix griseogularis), боз чил (Perdix perdix), Тундра чили (Lagopus mutus).
Ҡыр тауығы, көртлөк, көртөк (рус. Куропатка серая,лат. Perdix— ҙурлығы күгәрсендәй. Парлашып йәки күмәкләшеп йөрөйҙәр, һырты ҡара Һәм аҡ таплы ҡара-көрән. Ҡорһағы аҡ. Муйынының аҫҡы яғы Һәм түше һоро. Түше аҫтында дағаға оҡшаған ҙур ғына көрән тап бар. Түбәһенән һәм күҙҙәре аша ҡара-көрән һыҙыҡтар үтә. Маңлайы һәм тамағы ерән. Селдән дөйөм һорғолт төҫө һәм бүрекһеҙ булыуы менән айырыла.
Тауышы яңғырауыҡлы: «сырр-ҡыйҡ».
Ҡыуаҡлы һәм һирәк ағаслы тигеҙлектәрҙә, тау битләүҙәрендә йәшәй. Еләк, үлән орлоҡтары, ағас бөрөләре, бөжәктәр менән туҡлана. Ултыраҡ ҡош. Киң таралған. Ояһы ерҙә. һарғылт көрән йомортҡаларының һаны 25-кә етә. Ите өсөн аулайҙар.
Ҡыр тауығы, көртлөк, көртөк (рус. Куропатка серая,лат. Perdix— ҙурлығы күгәрсендәй. Парлашып йәки күмәкләшеп йөрөйҙәр, һырты ҡара Һәм аҡ таплы ҡара-көрән. Ҡорһағы аҡ. Муйынының аҫҡы яғы Һәм түше һоро. Түше аҫтында дағаға оҡшаған ҙур ғына көрән тап бар. Түбәһенән һәм күҙҙәре аша ҡара-көрән һыҙыҡтар үтә. Маңлайы һәм тамағы ерән. Селдән дөйөм һорғолт төҫө һәм бүрекһеҙ булыуы менән айырыла.
Perdix is a genus of Galliform gamebirds known collectively as the 'true partridges'. These birds are unrelated to the subtropical species that have been named after the partridge due to similar size and morphology.
The genus Perdix was introduced by the French zoologist Mathurin Jacques Brisson in 1760 with the grey partridge (Perdix perdix) as the type species.[1][2] The genus name is Latin for "partridge", which is itself derived from Ancient Greek ‘πέρδιξ’ (pérdīx).[3] They are closely related to grouse, koklass, quail and pheasants.[4]
This genus contains three extant species:[5]
Some prehistoric species have been identified:
A prehistoric species only known from fossils was described as Perdix palaeoperdix. Occurring all over southern Europe during the Early–Late Pleistocene, it was a favorite food of the Cro-Magnons and Neanderthals. The relationships between the prehistoric species and the grey partridge are somewhat obscure; while very similar, they might be better understood as sister species rather than the grey partridge evolving from the Pleistocene taxon.
These are medium-sized partridges with dull-coloured bills and legs, streaked brown upperparts, and rufous tails with barring on the flanks. Neither sex has spurs on the legs, and the only plumage distinction is that females tend to be duller in appearance. Grey and Daurian partridges are very closely related and similar in appearance, and form a superspecies. Tibetan partridge has a striking black and white face pattern, black breast barring and 16 tail feathers instead of the 18 of the other species.
There are representatives of Perdix in most of temperate Europe and Asia. One member of the genus, the grey partridge, has been introduced to the United States and Canada for the purpose of hunting. These are non-migratory birds of the steppes and similar open country, though nowadays they are more associated with agricultural land. The nest is a lined ground scrape in or near cover. They feed on a wide variety of seeds and some insect food.
The bird shares its name with the nephew of Daedalus of Greek mythology, who was transformed into the bird when his uncle murdered him in jealousy. He was killed when thrown headlong down from the sacred hill of Minerva, so, mindful of his fall, the bird does not build its nest in the trees, nor take lofty flights and avoids high places.[6]
None of the species is threatened on a global scale, but the two more widespread partridges are over-hunted in parts of their range. The grey partridge has been badly affected by agricultural changes, and its range has contracted considerably. The Tibetan partridge seems secure in its extensive and often inaccessible range on the Tibetan plateau.
Perdix is a genus of Galliform gamebirds known collectively as the 'true partridges'. These birds are unrelated to the subtropical species that have been named after the partridge due to similar size and morphology.
Perdix estas genro de perdrikoj tio estas birdoj de la familio de Fazanedoj de la ordo de Kokoformaj kaj subfamilio de Perdrikenoj. Ili havas reprezentantojn en plej parto de moderklimata Eŭropo kaj Azio. Unu membro de la genro, la Griza perdriko, estis enmetita en Usonon kaj Kanadon.
Tiuj estas nemigrantaj birdoj de malferma kamparo. La nesto estas kovrita grunda skrapaĵo en aŭ ĉe ŝirmaĵo. Ili manĝas ampleksan varion de semoj kaj iome da insektoj.
Tiuj estas mezgrandaj perdrikoj kun sablokoloraj bekoj kaj kruroj, striecaj brunaj supraj partoj, kaj ruĝecaj vosto- kaj flankostriecoj. Neniu sekso havas spronojn en kruroj (diferenco kompare kun la perdrikoj de la genro Alectoris), kaj la ununura plumardistingo estas ke inoj tendencas esti pli senkoloraj.
La Griza kaj la Daŭria perdrikoj estas tre proksime rilataj kaj similaj laŭ aspekto, kaj formas superspecion. La Tibeta perdriko havas rimarkindan blankanigran vizaĝobildon, nigran brustan striecon kaj 16 vostoplumojn anstataŭ la 18 de la aliaj specioj.
Neniu de la specioj estas minacata je tutmonda skalo, sed la du plej disvastigataj perdrikoj estas tro ĉasataj en partoj de sia teritorio. La Griza perdriko estis ege ĝenata de agrikulturaj ŝanĝoj, kaj ties teritorio ege malpliiĝis.
La Tibeta perdriko aspekta sekura en sia etenda kaj ofte neatingebla teritorio de la Tibeta Altebenaĵo.
Tiu birdogenro kunhavas nomon kun la nepo de Dedalo (ĉu kiel Perdix ĉu kiel Perdikso) de la Greka mitologio, kiu estis transformata en birdo kiam lia onklo murdis lin pro jaluzo.
Prahistoria specio konata nur el fosilio estis priskribita kiel Perdix palaeoperdix. Loĝinta tra suda Eŭropo dum la Plejstoceno, ĝi estis favora manĝo de la Kro-Magnonoj kaj Neandertaloj. La rilataro inter la prahistoria specio kaj la Griza perdriko estas iome malklaraj; tre simila, ĝi estu pli bone konsiderata kiel frata specio pli ol la Griza perdriko evoluis el la taksono de la Plejstoceno.
Perdix estas genro de perdrikoj tio estas birdoj de la familio de Fazanedoj de la ordo de Kokoformaj kaj subfamilio de Perdrikenoj. Ili havas reprezentantojn en plej parto de moderklimata Eŭropo kaj Azio. Unu membro de la genro, la Griza perdriko, estis enmetita en Usonon kaj Kanadon.
Tiuj estas nemigrantaj birdoj de malferma kamparo. La nesto estas kovrita grunda skrapaĵo en aŭ ĉe ŝirmaĵo. Ili manĝas ampleksan varion de semoj kaj iome da insektoj.
Tiuj estas mezgrandaj perdrikoj kun sablokoloraj bekoj kaj kruroj, striecaj brunaj supraj partoj, kaj ruĝecaj vosto- kaj flankostriecoj. Neniu sekso havas spronojn en kruroj (diferenco kompare kun la perdrikoj de la genro Alectoris), kaj la ununura plumardistingo estas ke inoj tendencas esti pli senkoloraj.
La Griza kaj la Daŭria perdrikoj estas tre proksime rilataj kaj similaj laŭ aspekto, kaj formas superspecion. La Tibeta perdriko havas rimarkindan blankanigran vizaĝobildon, nigran brustan striecon kaj 16 vostoplumojn anstataŭ la 18 de la aliaj specioj.
Neniu de la specioj estas minacata je tutmonda skalo, sed la du plej disvastigataj perdrikoj estas tro ĉasataj en partoj de sia teritorio. La Griza perdriko estis ege ĝenata de agrikulturaj ŝanĝoj, kaj ties teritorio ege malpliiĝis.
La Tibeta perdriko aspekta sekura en sia etenda kaj ofte neatingebla teritorio de la Tibeta Altebenaĵo.
Tiu birdogenro kunhavas nomon kun la nepo de Dedalo (ĉu kiel Perdix ĉu kiel Perdikso) de la Greka mitologio, kiu estis transformata en birdo kiam lia onklo murdis lin pro jaluzo.
Perdix es un género de aves galliformes de la familia Phasianidae propias de Europa y Asia. Perdix perdix se ha introducido en Estados Unidos y Canadá.
Se conocen tres especies de Perdix:[1]
Perdix es un género de aves galliformes de la familia Phasianidae propias de Europa y Asia. Perdix perdix se ha introducido en Estados Unidos y Canadá.
Perdix Galliformes ordenako eta Phasianidae familiako genero bat da, Europa eta Asiako eskualde epeletan bizi dena.[1] Eper izen herrikoia duten espezie bi ditu barnean.
Hegoaldeko Europan, Pleistozenon, Perdix palaeoperdix izeneko espeziea bizi zen, orain galdurik dagoena.
Perdix Galliformes ordenako eta Phasianidae familiako genero bat da, Europa eta Asiako eskualde epeletan bizi dena. Eper izen herrikoia duten espezie bi ditu barnean.
Peltopyyt (Perdix) on aitokanojen heimoon kuuluva lintusuku.
Peltopyyt (Perdix) on aitokanojen heimoon kuuluva lintusuku.
Le genre Perdix comprend trois espèces d'oiseaux appartenant à la famille des Phasianidae.
D'après la classification de référence (version 2.2, 2009) du Congrès ornithologique international[1] (ordre phylogénique) :
Le genre Perdix comprend trois espèces d'oiseaux appartenant à la famille des Phasianidae.
Non confundir con Pérdix.
Perdix é un xénero de aves da orde dos galiformes, familia dos fasiánidos e subfamilia dos perdicinos, que inclúe tres especies de perdices.
Estas aves están relacionadas filoxeneticamente coas pitas do monte, os paspallases e os faisáns, pero non con especies subtropicais que adoito reciben o nome de perdices, debido ao seu tamaño e morfoloxía similares.[2]
Hai representantes do xénero Perdix na maior parte da Europa e a Asia temperadas.[2]
Un membro do xénero, a charrela, foi introducida nos Estados Unidos e o Canadá con propósito cinexético.[2]
O xénero foi descrito en 1760 polo zoólogo francés Mathurin Jacques Brisson,[3] na súa obra Ornithologie, ou, Méthode contenant la division des oiseaux en ordres, sections, genres, especes & leurs variétés. A laquelle on a joint une description exacte de chaque espece, avec les citations des auteurs qui en ont traité, les noms qu'ils leur ont donnés, ceux que leur ont donnés les différentes nations, & les noms vulgaires. Paris: Bauche.
O nome do xénero, Perdix, Brisson tomouno do latín perdix, voz derivada do grego antigo πέρδιξ pérdix, que era o nome da ave en que se transformou Pérdix, o sobriño de Dédalo.[4][5]
Na actualidade recoñecense no xénero tres especies,[3] coas subespecies que se indican:
Son aves non migratorias que habitan en campos abertos e en estepas, aínda que hoxe en día están máis asociadas ás terras agrícolas. Trátanse de perdices de tamaño mediano, con picos e patas de cor apagado (en contraste co vermello das do xénero Alectoris), coa plumaxe das partes superiores de cor parda con raias, e colas algo avermelladas; as tres especies presentan unha chamativa gran mancha parda escura, case negra ás veces, na plumaxe da rexión abdominal. Ningún dos dous sexos teñen esporóns nas patas, e o único dimorfismo sexual que presentan é que a cor plumaxe e das femias tende a ser máis apagada que a dos machos. O niño é unh lixeira escavación no solo ou na cuberta vexetal. Aliméntanse dunha gran variedade de sementes e algúns insectos compltan a súa dieta.[9]
As perdices charrelas e as daúricas están moi estreitamente relacionadas e teñen unha aparencia similar, e forman unha superespecie. A perdiz tibetana ten un rechamante patrón de cara en branco e negro, a peituga negra e 16 plumas na cola, en lugar das 18 das outras especies. Ningunha das especies está ameazada a nivel global, pero as dúas perdices máis xeralizadas (a charrela e a daúrica) son cazadas en exceso nalgunhas partes da súa área de distribución. Ademais, a charrela foi gravemente afectada polos cambios agrícolas, e aa súa área reduciuse considerabelmente.[9]
Das tres especies só unha está presente en Galicia, a charrela, onde é pouco común (estando ademais en regresión), pero que aínda se pode encontrar, a altitudes a partir dos 1 200 msnm nos Ancares e o Courel.[10]
Non confundir con Pérdix.
Perdix é un xénero de aves da orde dos galiformes, familia dos fasiánidos e subfamilia dos perdicinos, que inclúe tres especies de perdices.
Estas aves están relacionadas filoxeneticamente coas pitas do monte, os paspallases e os faisáns, pero non con especies subtropicais que adoito reciben o nome de perdices, debido ao seu tamaño e morfoloxía similares.
Hai representantes do xénero Perdix na maior parte da Europa e a Asia temperadas.
Un membro do xénero, a charrela, foi introducida nos Estados Unidos e o Canadá con propósito cinexético.
Perdix Brisson, 1760 è un genere di uccelli della famiglia dei Fasianidi[1].
Il genere comprende le seguenti specie:[1]
Kurapkos (lot. Perdix) – fazaninių (Phasianidae) šeimos paukščių gentis.
Gentyje 3 rūšys.
Laukirbes, laukirbju ģints (Perdix) ir viena no fazānu dzimtas (Phasianidae) ģintīm, kas apvieno trīs sugas.[1] Laukirbes ir tradicionāli medību putni.
Laukirbes vēsturiski mājo Eiropas un Āzijas mērenā klimata joslā, bet viena suga laukirbe (Perdix perdix) ir introducēta arī Ziemeļamerikā (ASV un Kanādā). Laukirbju ģintas sugas ir tipiskas nometnieces. Latvijā ir sastopama viena laukirbju ģints suga — laukirbe. Tā lauksaimniecības teritorijās sastopama visu gadu.[2]
Laukirbes ir vidēji lieli irbju apakšdzimtas (Perdicinae) putni. Tām ir raksturīgas proporcionāli mazas galvas un noapaļotas, kompaktas ķermeņa formas.[3] Apspalvojums ir pelēkbrūni raibumains, kājas un knābis pelēki. Laukirbēm atšķirībā no citiem fazānu dzimtas putniem abi dzimumi ir samērā līdzīgi. Mātītes, salīdzinot ar tēviņiem, ir mazākas un to apspalvojums pelēkāks. Ārēji laukirbe un Daurijas laukirbe ir ļoti līdzīgas, kā arī tās ir tuvu radniecīgas. Tibetas laukirbei ir kontrastains melnbalts sejas apspalvojums, un astē tai ir 16 spalvas, nevis 18, kā tas ir pārējām divām sugām. Laukirbes pamatā barojas ar dažādām sēklām, bet nelielos apjomos arī ar kukaiņiem.[4]
Laukirbei (Perdix perdix) ir ļoti liels olu skaits dējumā — 10 līdz 20 olas. Iespējams, tas ir viens no lielākajiem no visiem putniem pasaulē.[5]
Laukirbes, laukirbju ģints (Perdix) ir viena no fazānu dzimtas (Phasianidae) ģintīm, kas apvieno trīs sugas. Laukirbes ir tradicionāli medību putni.
Laukirbes vēsturiski mājo Eiropas un Āzijas mērenā klimata joslā, bet viena suga laukirbe (Perdix perdix) ir introducēta arī Ziemeļamerikā (ASV un Kanādā). Laukirbju ģintas sugas ir tipiskas nometnieces. Latvijā ir sastopama viena laukirbju ģints suga — laukirbe. Tā lauksaimniecības teritorijās sastopama visu gadu.
Perdix is een geslacht van vogels uit de familie fazantachtigen (Phasianidae).
Het geslacht kent de volgende soorten:[1]
Bronnen, noten en/of referentiesPerdix is een geslacht van vogels uit de familie fazantachtigen (Phasianidae).
Rapphøner eller rapphøns (Perdix) er en basal slekt av skoghøns (Tetraonini) i fasanfamilien (Phasianidae). Slekten består av tre arter med tilsammen tolv taxa. Artene er endemiske for Eurasia og opptrer på skogkledd gressland og stepper i den tempererte sonen.
Inndelingen følger HBW Alive og er i henhold til McGowan & Bonan (2017).[1] Norske navn på arter og grupper følger Norsk navnekomité for fugl og er i henhold til Syvertsen et al. (2008, 2017).[2][3] Navn på arter og grupper i parentes er ikke offisielle, men kun midlertidige beskrivelser i påvente av en offisiell beskrivelse.
Rapphøner eller rapphøns (Perdix) er en basal slekt av skoghøns (Tetraonini) i fasanfamilien (Phasianidae). Slekten består av tre arter med tilsammen tolv taxa. Artene er endemiske for Eurasia og opptrer på skogkledd gressland og stepper i den tempererte sonen.
Perdix – rodzaj ptaka z podrodziny bażantów (Phasianinae) w rodzinie kurowatych (Phasianidae).
Rodzaj obejmuje gatunki występujące w Europie i Azji[6].
Długość ciała 28-31 cm, rozpiętość skrzydeł 45–48 cm; masa ciała 200-600 g (samce są nieco większe i cięższe od samic)[7].
Do rodzaju należą następujące gatunki[11]:
Perdix – rodzaj ptaka z podrodziny bażantów (Phasianinae) w rodzinie kurowatych (Phasianidae).
Perdix é um gênero de perdiz que tem representantes na maior parte das regiões temperadas da Europa e Ásia. Um dos seus integrantes, a perdiz-cinzenta, também foi introduzida nos Estados Unidos e Canadá.
São pássaros não-migratórios, que habitam campos abertos. Seus ninhos são feitos em buracos no solo ou próximo a locais cobertos, e se alimentam de diversos tipos de sementes e insetos.
Perdizes de tamanho médio, seus bicos têm cores pouco chamativas, com uma coloração marrom rajada em sua parte superior e caudas vermelhas. Não apresentam esporas em suas pernas, e a única diferença entre os dois sexos está na plumagem das fêmeas, que é mais desbotada.
A perdiz-dáurica e a perdiz-cinzenta são parentes próximos, e têm uma aparência muito semelhante, formando uma superespécie. A perdiz-tibetana se destaca por um padrão distinto de coloração preto e branco em sua cabeça, pelo negro em seu peito e por um rabo formado por 16 penas, em vez das 18 das outras espécies. Nenhuma das espécies está ameaçada globalmente, porém as duas espécies mais difundidas são caçadas em excesso em partes dos locais que habitam. A perdiz-cinzenta foi muito afetada por mudanças agriculturais, e seu habitat foi consideravelmente reduzido. A perdiz-tibetana parece estar segura tanto pela amplitude do território que habita, bem como pela sua inacessibilidade, no Planalto Tibetano.
O pássaro tem o nome de um personagem da mitologia grega, sobrinho de Dédalo, que foi transformado no pássaro pela deusa Atena quando seu tio o assassinou, por ciúmes[1].
Perdix é um gênero de perdiz que tem representantes na maior parte das regiões temperadas da Europa e Ásia. Um dos seus integrantes, a perdiz-cinzenta, também foi introduzida nos Estados Unidos e Canadá.
São pássaros não-migratórios, que habitam campos abertos. Seus ninhos são feitos em buracos no solo ou próximo a locais cobertos, e se alimentam de diversos tipos de sementes e insetos.
Perdizes de tamanho médio, seus bicos têm cores pouco chamativas, com uma coloração marrom rajada em sua parte superior e caudas vermelhas. Não apresentam esporas em suas pernas, e a única diferença entre os dois sexos está na plumagem das fêmeas, que é mais desbotada.
A perdiz-dáurica e a perdiz-cinzenta são parentes próximos, e têm uma aparência muito semelhante, formando uma superespécie. A perdiz-tibetana se destaca por um padrão distinto de coloração preto e branco em sua cabeça, pelo negro em seu peito e por um rabo formado por 16 penas, em vez das 18 das outras espécies. Nenhuma das espécies está ameaçada globalmente, porém as duas espécies mais difundidas são caçadas em excesso em partes dos locais que habitam. A perdiz-cinzenta foi muito afetada por mudanças agriculturais, e seu habitat foi consideravelmente reduzido. A perdiz-tibetana parece estar segura tanto pela amplitude do território que habita, bem como pela sua inacessibilidade, no Planalto Tibetano.
O pássaro tem o nome de um personagem da mitologia grega, sobrinho de Dédalo, que foi transformado no pássaro pela deusa Atena quando seu tio o assassinou, por ciúmes.
Perdix reprezintă un gen de păsări de talia unui porumbel, din familia fazanilor (Phasianidae), ordinul Galliformes.
Cele trei specii de potârnichi sunt foarte răspândite în Eurasia. Prepelițele și potârnichile sunt păsări care prezintă din punct de vedere al aspectului morfologic un dimorfism sexual destul de accentuat între femelă și mascul, fiind sedentare (cu excepția prepeliței).
Se mai poate aminti:
Potârnichea (Perdix perdix) se întâlnește în regiunile joase de câmpie din țară. Coloritul penajului este brun-deschis, gușa și gâtul fiind de culoare cenușie, masculii au culorile penajului mai vii. Potârnichea este monogamă, în afara periodadei clocitului trăiește în cârduri. Este o specie de păsări foarte prolifice, femela depune într-o pontă între 10 și 20 de ouă de culoare verde-gălbui sau brune. Cuibărește în ierburi, pe sol, puii eclozionează la 23 - 24 de zile, se poate spune că este în privința mediului de trai este o pasăre sedentară.
Perdix reprezintă un gen de păsări de talia unui porumbel, din familia fazanilor (Phasianidae), ordinul Galliformes.
Rapphöns (Perdix) är ett släkte med fåglar i familjen fasanfåglar inom ordningen hönsfåglar.[1] Släktet omfattar tre arter som förekommer från Europa till Tibet och Manchuriet:[1][2]
Rapphöns (Perdix) är ett släkte med fåglar i familjen fasanfåglar inom ordningen hönsfåglar. Släktet omfattar tre arter som förekommer från Europa till Tibet och Manchuriet:
Rapphöna (P. perdix) Stäpprapphöna (P. dauurica) Tibetansk rapphöna (P. hodgsoniae)Gà gô (Danh pháp khoa học: Perdix) là tên gọi chỉ về một chi gà rừng trong thuộc phân họ Gà gô (Perdicinae) gồm phần lớn các loại chim phân bố tại châu Âu và châu Á, và một số loài phân bố tại Mỹ và Canada. Trong tiếng Việt, gà gô là danh từ chung chỉ nhiều họ, chi hoặc loài chim khác nhau có hình dáng bề ngoài giống gà, sống định cư, kiếm ăn riêng lẻ hoặc từng đôi, thích sống trong các bụi cây và đồi cỏ tranh, làm ổ đẻ trứng dưới đất, thức ăn chủ yếu của chúng là thực vật và hạt. Gà gô còn là tên gọi khác chỉ về chim đa đa.
Riêng chi Francolinus hiện biết 41 loài khác nhau. Ngoài ra, các chi khác như chi Tetrao: gà gô lia (Tetrao tetrix), gà gô đen (Tetrao urogallus), chi Lagopus: gà gô trắng Alpes (Lagopus mutus), chi Alectoris: gà gô đá (Alectoris graeca) v.v. Ở Việt Nam thì không có các loài này.
Gà gô (Danh pháp khoa học: Perdix) là tên gọi chỉ về một chi gà rừng trong thuộc phân họ Gà gô (Perdicinae) gồm phần lớn các loại chim phân bố tại châu Âu và châu Á, và một số loài phân bố tại Mỹ và Canada. Trong tiếng Việt, gà gô là danh từ chung chỉ nhiều họ, chi hoặc loài chim khác nhau có hình dáng bề ngoài giống gà, sống định cư, kiếm ăn riêng lẻ hoặc từng đôi, thích sống trong các bụi cây và đồi cỏ tranh, làm ổ đẻ trứng dưới đất, thức ăn chủ yếu của chúng là thực vật và hạt. Gà gô còn là tên gọi khác chỉ về chim đa đa.
Riêng chi Francolinus hiện biết 41 loài khác nhau. Ngoài ra, các chi khác như chi Tetrao: gà gô lia (Tetrao tetrix), gà gô đen (Tetrao urogallus), chi Lagopus: gà gô trắng Alpes (Lagopus mutus), chi Alectoris: gà gô đá (Alectoris graeca) v.v. Ở Việt Nam thì không có các loài này.
Ни один из видов рода не находится под угрозой исчезновения, но два наиболее распространённых вида сильно пострадали от охотничьего промысла. Среда обитания серой куропатки ухудшается из-за развития сельского хозяйства, и её ареал сильно сократился; один из подвидов серой куропатки (Perdix perdix italica) считается вымершим около 1990 года. Статус центральноазиатской куропатки наиболее стабильный, поскольку её ареал обширен и включает труднодоступные места Тибетского плато.
Этот род подразделяется на три вида:
Серая и бородатая куропатки родственны друг другу и внешне похожи, вследствие чего иногда их причисляют к одному надвиду. Тибетская куропатка имеет отличительную чёрно-белую расцветку лицевой части, чёрные полоски на груди и 16 рулевых перьев в отличие от 18 у двух других видов.
На гербе Курской области изображены три летящие серые куропатки (серебристого цвета).
Ни один из видов рода не находится под угрозой исчезновения, но два наиболее распространённых вида сильно пострадали от охотничьего промысла. Среда обитания серой куропатки ухудшается из-за развития сельского хозяйства, и её ареал сильно сократился; один из подвидов серой куропатки (Perdix perdix italica) считается вымершим около 1990 года. Статус центральноазиатской куропатки наиболее стабильный, поскольку её ареал обширен и включает труднодоступные места Тибетского плато.