Zingiber officinale Roscoe

Gemmer of gemmerwortel is die risoom van die plant Zingiber officinale wat gebruik word as 'n lekkerny, medisyne of spesery. Dit verleen sy naam aan die familie Zingiberaceae. Ander noemenswaardige lede van hierdie plantfamilie is borrie, kardamom en galangal.

Gemmerverbouing het in China ontstaan en het sedertdien versprei na Indië, Suidoos-Asië, Oos-Afrika en die Karibiese Eilande. ^[1]

Die gemmer familie (Zingiberaceae) behoort saam met die piesangfamilie (Musaceae) tot die orde Zingeberales. Die wetenskaplike naam Zingiberaceae is afgelei van die Latynse woord zingiber, wat "gemmer" beteken. Die familie kom hoofsaaklik in die tropiese gebiede van Suidoos-Asië voor en bestaan uit ongeveer 50 genera met nagenoeg 1 500 spesies.

Die gemmerfamilie is eensaadlobbige plante met ondergrondse wortelstokke. Die blomme het slegs een meeldraad, wat die styI soos ʼn skede omring. Die stempel steek bo uit en die lip ontwikkel in die middel van die blom op die plek van die meeldrade. Die wortelstok van die gemmerplant (Zingiber officinale) word in suiker gekook om die gemmer te ekstraheer. Spesies van die genus Curcuma word ook ter wille van hulle wortelstokke gekweek. Speserye en medisyne word uit die wortels gemaak. Die spesie Curcuma domestica lewer 'n fyn meel waaruit kerrie berei word.

Produksie

Bron: Food And Agricultural Organization of United Nations: Economic And Social Department: The Statistical Division

Verwysings

• Wêreldspektrum, 1982, ISBN 0908409486 band

El xenxibre o quion (Zingiber officinale) ye una planta de la familia de les zingiberacees, que'l so tarmu soterrañu ye un rizoma horizontal bien apreciáu pol so arume y sabor picante. La planta llega a tener 90 cm d'altor, con llargues fueyes de 20 cm.

Ilustración

Vista de la planta

Ilustración

Gari, encurtido

Descripción

Son yerbes qu'algamen un tamañu d'hasta 2 m d'altu. Fueyes lliniares, de 5–25 cm de llargu y 1–3 cm d'anchu, ápiz agudu, base cuneada, glabres; lígula 1–10 mm de llargu; pecíolu ausente. La inflorescencia ye un recímanu basal. El frutu ye una cápsula subglobosa a elipsoide; con granes polenques negres, arilo blancu, llaceriáu.^{[ensin referencies]}

Usos culinarios

Los rizomas utilizar na mayor parte de les cocines del mundu al traviés de la cocina asiática. Los rizomas tienros son jugosos y carnosos, con un fuerte sabor. Suélense caltener en vinagre como aperitivo o a cencielles añedir como ingrediente de munchos platos. Los raigaños maduros son fibroses y seques. El zusmiu de los rizomas vieyos ye desaxeradamente picante y de cutiu utilízase como especia na cocina china p'azorronar otros arumes y sabores más fuertes, como'l mariscu y la carne de corderu.

Na cocina occidental, el xenxibre, secu o en polvu, acútase tradicionalmente a alimentos duces; utilizar pa ellaborar carambelos, pan de xenxibre, pa saborizar galletes (como los populares Homes de Jengibre) y como saborizante principal de la gaseosa de xenxibre o ginger ale, bebida duce y carbonatada.

Usos terapéuticos

Galeno, el famosu médicu griegu, usar como melecina pa correxir los tumores, defectos del cuerpu y en tratamientos de paralises causaos por escesu de flema. Avicena, reconocíu médicu persa de la cultura islámica clásica, encamentar como afrodisiacu, altamente beneficiosu nel tratamientu de la "debilidá sexual".^[1] N'investigaciones médiques comprobóse que'l raigañu de xenxibre ye un efectivu tratamientu contra les estomagaes causaes polos maréu en medios de tresporte, según les carecíes poles muyeres embarazaes.^[2][3][4][5] Sicasí, una revisión de la Collaboración Cochrane de 2010 conclúi que les pruebes sobre la efectividá nel amenorgamientu de les estomagaes mientres l'embaranzu son inconsistentes y relativamente débiles.^[6] Nun se-y conoz efeutu teratogénico.^[7]

Otres propiedaes

• La decocción de rizomas usar pa tratar afecciones gastrointestinales (cólicu, foria, inapetencia, indixestión, flatulencia, estomagada),^{[8][9][10][11]} y respiratories (amigdalitis, asma, bronquitis, catarru, fiebre, gripe, inflamación del gargüelu, pleuresía, pulmonía, resfrío, ronquera, tos, tos ferina)^[11][12][13] malaria, gota, dismenorrea y reumatismu.^[8][11][14]
• Tópicamente aplíquense cataplasmes y untaces del rizoma nos casos de menstruación difícil y cefalea,^[14] pola so aición estimulante y rubefaciente^{[nota 1]} nel dolor de mueles, induraciones,^{[nota 2]} inflamaciones, tumores, reumatismu, úlcera y cáncer;^[15][16] col zusmiu del rizoma fáense masaxes a los neños como tonificante.^[17]
• Atribúyese-y propiedá afrodisiaca,^[18] analxésica, antihistamínica,^[19] antiséptica, antitusiva, aperitiva, arumosa, astrinxente, carminativa,^[20] diaforética, dixestiva,^[21] expectorante, rubefaciente, sudorífica y tónica.^[14][16]

Química

El sabor picante de xenxibre deber a compuestos non volátiles de derivaos defenilpropanoide, particularmente gingeroles y shogaoles , que se formen a partir gingeroles cuando'l xenxibre ye ensugáu o cocíu. Zingerona tamién se produz a partir gingeroles mientres esti procesu; esti compuestu ye menos picante y tien un arume duce y picante.^[22]

El xenxibre tien una aición sialogoga, aguiyando la producción de cuspia, lo que facilita la deglución.^[23]

Investigaciones

Remano del cultivu de xenxibre (Zingiber officinale Rosc, Zingiberaceae) nel conceyu de Tadó (en Topetó, Colombia). Valoróse'l comportamientu de la planta so trés parámetros: 1) granes, 2) rizomas y 3) ?.

• Guañada a llibre esposición solar: 82,55%
• 
  Guañada a mediana esposición solar: 39,55%
• Guañada so visiegu total:?^[24]

Especies similares

Los biltos de la especie Zingiber mioga (Roscoe) peracabar na cocina xaponesa.

Otra de les especies de la Zingiberacees, l'alpinia galanga, utilizar de forma similar al xenxibre na cocina tailandesa.

Un xenxibre canceríxenu

La especie natural del este d'Estaos Xuníos, Asarum canadense, de la familia de les Aristolochiaceae, conocida como xenxibre montesa, anque nun ta emparentada col verdaderu xenxibre, tien propiedaes arumoses asemeyaes; sicasí, nun se debe utilizar como sustitutu del xenxibre, yá que contién acedu aristolóquico (tamién llamáu aristoloquina), un axente que puede xenerar cáncer.^[25]

Taxonomía

Zingiber officinale describióse por William Roscoe y espublizóse en Transactions of the Linnean Society of London 8: 348. 1807.^[26]

Etimoloxía

El so nome provién del indoeuropéu: en sánscritu dicíase singavera, que significa «cuerpu de cuernu» (śṛṅga: «cuernu» y vera: «cuerpu, berenxena, azafrán, boca»).^[27]

Sinonimia

• Amomum angustifolium Salisb.
• Amomum zingiber L.
• Amomum zinziba Hill
• Curcuma longifolia Wall.
• Zingiber aromaticum Noronha
• Zingiber cholmondeleyi (F.M.Bailey) K.Schum.
• Zingiber majus Rumph.
• Zingiber missionis Wall.
• Zingiber officinale var. cholmondeleyi F.M.Bailey
• Zingiber officinale f. macrorhizonum (Makino) M.Hiroe
• Zingiber officinale var. macrorhizonum Makino
• Zingiber officinale f. rubens (Makino) M.Hiroe
• Zingiber officinale var. rubens Makino
• Zingiber officinale var. rubrum Theilade
• Zingiber officinale var. sichuanense (Z.Y.Zhu, S.L.Zhang & S.X.Chen) Z.Y.Zhu, S.L.Zhang & S.X.Chen
• Zingiber sichuanense Z.Y.Zhu, S.L.Zhang & S.X.Chen
• Zingiber zingiber (L.) H.Karst.^[28]

Vease

• Plantes melecinales (H-M)
• Terminoloxía descriptiva de les plantes
• Cronoloxía de la botánica
• Hestoria de la Botánica
• Cardamomo

Notes

1. ↑ Rubefaciente: Axetivu. Dícese de la sustanza que ye capaz de provocar un encarnizamientu de la piel.
2. ↑ Induración = Endurecimientu de los texíos d'un órganu.

Referencies

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Zingiber officinale.

Aptek zəncəfili (lat. Zingiber officinale) — zəncəfilkimilər fəsiləsinin zəncəfil cinsinə aid bitki növü.

Təbii yayılması

Botaniki təsviri

Ekologiyası

Azərbaycanda yayılması

İstifadəsi

Ədəbiyyat

Ar jinjebr a zo plant eus ar c'herentiad Zingiberaceae, o anv skiantel Zingiber officinale, a vez implijet ar gwrizioù anezho evel temz-boued evit keginañ e meur a vro.

En Azia e kresk ar plant-se (Sina, India) ha gounezet e vez bremañ e meur a vro all en Azia hag ivez en Afrika hag en Amerika.

Evit keginañ e implijer gwriziennoù, a c'haller prenañ fresk - hag a rasker goude a-benn kaout tammoù bihan - pe e stumm poultr disec'het. Ober a reer gant jinjebr evit fardañ meur a dra : legumaj, meuzioù gant kig, bara-mel, madigoù, likorioù hag evajoù all evel ar bier anvet Ginger Ale.

El gingebre (Zingiber officinale) és una planta de la família zingiberàcies originària de l'Índia que hom conrea per utilitzar-ne el rizoma. El gingebre viu en tots els països càlids des de Nigèria fins a Jamaica. La Xina i l'Índia en són els principals productors seguit pel nord d'Austràlia, Hawaii i l'Índia occidental, tot i que el gingebre cultivat a Jamaica es considera el millor. A Catalunya, el clima no és adequat per al conreu del gingebre, tot i que es pot trobar espontàniament en les zones muntanyoses occidentals i centrals.

Introducció

La família de les zingiberàcies comprèn unes mil espècies; aquesta família és abundant sobretot en la zones més tropicals del sud-est d'Àsia, sud d'Amèrica i d'Àfrica: algunes són molt apreciades des de fa molt de temps, per les seves propietats culinàries i medicinals.

Etimologia

El nom original prové del sànscrit sringavera, que vol dir 'banya'. D'aquí va passar al persa com a dzungebir i a la vegada al grec com a ζιγγίβερις (dzingiberis); en llatí, es converteix en zingiber, i a la nostra llengua com a gingebre.

Ecologia

És una planta que creix en les zones tropicals de tot el món.

Descripció

Brot de gingebre cultivat (a la dreta hi té un espígol)

L'aspecte general del gingebre és horitzontal, lateralment aplanat; pot arribar a fer de 3 a 16 cm de llarg, de 3 a 4 cm d'amplada i fins a 2 cm de gruix. És de color groguenc i marró clar per fora i fibrós. Les branques, anomenades dits, són obliqües als rizomes. Internament, és d'un color marró groguenc, amb una endodermis també groguenca.

Forma vital (de Raunkjaer)

Segons la classificació de les formes vitals de Raunkjaer, són geòfits perquè els meristemes es troben sota terra.

Mida i dimensions

Es tracta d'una planta herbàcia, perenne, que pot créixer, aproximadament, a 1 m d'alçada.

Òrgans vegetatius

• Forma i tipus de l'arrel

Tubercle articulat, en forma de mà, que se li denomina rizoma. És la part essencial de la planta, d'olor forta, aromàtica, gust agre i picant. És de color cendrós per fora i blanc-groguenc per dins. Creix horitzontalment en el sòl i es ramifica en un únic pla. Els seus gruixuts rizomes, dels quals normalment parteixen arrels tubulades, són rics en midó. El gingebre pot ser:

-Gris: està constituït pel rizoma assecat a l'aire. Té la superfície externa d'un color gris bastant arrugada. Presenta zones cobertes per capes d'escorça, que solen trobar-se en les superfícies laterals, encara que es manté entre les ramificacions.

-Blanc: consisteix en el rizoma pelat, rentat amb aigua i assecat al sol. La seva superfície externa és de color blanc groguenc pàl·lid, amb la superfície fibrosa o estriada en sentit longitudinal.

• Morfologia, tipus i consistència de la tija

La tija és simple. Rogenca i amb aspecte de fulla.

• Morfologia, textura i disposició de les fulles

Fulles en forma de llança, lanceolades, disposades al llarg de la tija en dues línies paral·leles.Té fulles primes i afilades, de 15 a 20 cm de longitud i de 8 a 20 mm d'amplada.

Òrgans reproductors

Les flors poden ser solitàries o, generalment, apareixen en una inflorescència terminal cimosa, racemosa o capituliforme. Són generalment hermafrodites i bracteades, zigomorfes o asimètriques i presenten un periant doble i heteroclamidi, amb 3 sèpals soldats en un tub i 3 pètals més o menys amb forma connada. El calze normalment és tubular. El que hi és característic és l'alta producció de nèctar; com que la seva pol·linització és zoòfila, la porten a terme les abelles, lepidòpters o fins i tot les aus.

Farmacologia

Composició química

Components bàsics

• Àcids: alfalinolènic, linoleic, ascòrbic, aspàrtic, càpric, caprílic, gadoleic, glutamínic, mirístic, oleic, oxàlic (arrel),
• shoagoles (arrel),
• gingeral (arrel),
• fibra (arrel).
• Olis essencials: citral, citronelal, limonè, camfè, betabisolobè, betacariofilè, betabisabol, alfafarensè, alfacadinè, alfacadinol. B-felandrè, betafarnesè, i gamma endesmol.
• Aminoàcids: arginina, asparagina, histidina, isoleucina, leucina, lisina, metionina, niacina, tionina, tirptòfan, tripsina, i valina (arrel).
• Minerals: alumini, bor, crom, cobalt, manganès, fòsfor, silici, zenc.
• L'aroma és deguda a una essència que conté els terpens següents: zingiberen (60%), zingiberol, cineol, felandren, citral i borneol. El gust agre i ardent del te prové dels fenols següents: gingerol, shogaol i zingeron. Sals minerals. Resina, 5 a 8% (principis picants).

Una vegada que el rizoma és tallat, els productes químics actius en la planta, tal com zingeberene, bisabolene, gingerol i shogoal, comencen a perdre potència. Les empreses que comercialitzen el gingebre ho fan en forma d'extracte, tintura, càpsules o olis, per impedir la pèrdua d'aquests productes químics.

Ús medicinal

Els rizomes de Zingiber officinale han estat àmpliament utilitzats com a condiment i espècies en diferents societats. A més de la funció d'additiu alimentari, el gingebre té una llarga història d'ús medicinal per al tractament d'una varietat de malalties humanes incloent-hi els refredats comuns, febre, malalties reumàtiques, complicacions gastrointestinals, mareig, diabetis, càncer, etc. El gingebre conté diversos principis picants no volàtils com: gingerols, shogaols, paradols i zingerone, amb molts efectes beneficiosos per a la salut. Estudis realitzats en cultius cel·lulars, així com en experimentació amb animals, van revelar que aquests principis picants fenòlics tenien propietats anticanceroses.

Antiemètic i antimareig

El gingebre en pols ha estat comparat amb medicaments estàndard emprats per a combatre el mareig i les nàusees. Diverses proves han demostrat que el requeriment antiemètic postoperatiu era baix en pacients als quals s'administrava gingebre. El gingebre és un profilàctic antiemètic prometedor i efectiu, especialment útil en casos de cirurgia. S'ha demostrat que el gingebre és efectiu per reduir les nàusees i els vòmits. També és important en el tractament de la diarrea.^[1]

Antiinflamatori (reumatisme)

Un estudi danès ha trobat que el consum de gingebre alleuja significativament el dolor associat a l'artritis reumàtica, a l'osteoporosi, i ha estat beneficiós en pacients amb trastorns musculars.

Altres estudis han produït similars resultats, en què els pacients van determinar que el gingebre produeix millor alleujament del dolor, inflamació i estirament que l'administració de drogues antiinflamatòries no esteroïdals.

Els olis trobats en el gingebre han estat identificats com a compostos actius que inhibeixen la biosíntesi de les prostaglandines, que en una situació de sobreabastiment causarien inflamació.

Una ampolla de ginger ale

Antiulcerós

Protegeix la creació d'úlceres digestives.

Antiagregant plaquetari de sistema circulatori

S'ha trobat que el gingebre és beneficiós per a la reducció de l'agregació plaquetària, que pot portar a la degradació de les artèries coronàries. El gingebre ha mostrat ser antihipercolesterolèmic. També es va demostrar que el gingebre inhibeix la biosíntesi de colesterol en el fetge.

Antioxidant

El gingebre té propietats antioxidants.

Antigament, també s'utilitzava el gingebre per als refredats i, en l'actualitat, es fa en països com la Xina o Birmània. En d'altres com Indonèsia, s'utilitza principalment per a prevenir i curar el reumatisme, i als Estats Units s'utilitza per a evitar marejos i nàusees.

A més, alguns investigadors han divulgat que el gingebre té propietats antimutagèniques.

Precaucions

Els pacients que prenen medicaments anticoagulants o aquells que tenen trastorns de coagulació de sang, haurien de consultar el metge abans d'automedicar-se amb gingebre. També haurien de fer-ho els pacients amb càlculs biliars.

El gingebre pot ajudar a alleujar les nàusees de l'embaràs, però en quantitats elevades, pot provocar l'avortament. Més de 6 g poden accionar problemes gàstrics (interfereix en la digestió del ferro i les vitamines liposolubles) i possibles úlceres.

En alguns casos, s'han descrit algunes reaccions adverses com dermatitis a les mans, però només en persones amb la pell sensible.

Els símptomes d'una sobredosi de gingebre poden incloure confusió, batecs irregulars del cor i adormiment.

No es pot prendre gingebre si es pren algun dels medicaments següents: medicació per al cor, per al control dels nivells de glucosa en la sang (com per exemple, la insulina), aspirina, antiinflamatoris no esteroides (com per exemple, l'ibuprofè), o altres herbes antioxidants, ja que poden afectar la coagulació.

No és recomanat l'ús del gingebre en nens menors de 6 anys.

Posologia

Per a adults i per a nens majors de 6 anys:

• Per a marejos: 0,5 grams, 2-4 cops al dia.
• Per a dispèpsia: 2-4 grams diaris.

Origen

Les ambaixades comercials del rei persa Darios II (segle V aC) van portar a Occident aquesta espècie, que ja era molt utilitzada pels hindús. Els fenicis la portaren a la Mediterrània al segle I, i va ser coneguda als antics Egipte, Grècia i Roma. Al segle II, el gingebre apareix en una relació d'importacions fetes a Alexandria, procedents del mar Roig, que estaven subjectes a drets de duana per Roma. Després del pebre, el gingebre era la segona espècie en ordre de preferència dels romans.

El gingebre va arribar a França i Alemanya durant el segle IX, i una mica més tard va arribar a Anglaterra, on al segle XI era ja ben conegut. Els portuguesos el van introduir a Àfrica, i els espanyols el van portar a les Antilles.

Observacions

Els rizomes s'utilitzen en la majoria de les cuines de tot el món mitjançant el menjar asiàtic, els rizomes tendres són sucosos i carnosos amb un fort gust. S'acostuma a conservar-los en vinagre per menjar-los com a aperitiu, o per a utilitzar-los com a ingredient de molts plats diversos. Les arrels madures són fibroses i seques. El suc dels rizomes vells és extremadament picant i, a vegades, s'utilitza com a espècie en la cuina xinesa per a dissimular altres olors i gusts més forts, com el del marisc o de la carn d'anyell. En la cuina occidental, el gingebre, sec o en pols, tradicionalment s'utilitza tan sols en la preparació de dolços, com caramels o l'anomenat pa de gingebre.

El gingebre produeix penjolls de capolls blancs i rosats que floreixen en flors grogues. A causa de l'adaptabilitat de la planta i de la seva estètica, de vegades s'utilitza com a ornamentació al voltant de cases de zones subtropicals.

Referències

Bibliografia

• Jesús Izco Botánica McGraw Hill Intramericana. 2a. ed.
• E. Strasburger Tratado de botanica Barcelona: Omega. 35a. ed.
• Enciclopedia delas medicinas alternativas Barcelona: Oceano
• «WHO monographs on selected medicinal plants (volume1)» (en anglès). Ginebra: World Health Organization, 1999. [Consulta: 26 abril 2009].

Enllaços externs

• Propietats del gingebre (castellà).
• Usos cul·linaris del gingebre, Zingiber officinale (castellà).
• Descripció del gingebre (anglès).
• Propietas del gingebre (anglès).

Blodyn parhaol yw sinsir neu sunsur (Lladin: Zingiber officinale); defnyddir ei wreiddiau (neu ei 'risomau') sych i roi blas ar fwyd neu mewn meddygaeth.

Mae ei fonyn yn tyfu tua metr o daldra'n flynyddol ac mae ganddo ddail gwyrdd a blodau melyn. Mae'n frodorol o dde Tsieina ond lledaenodd i Asia ac yna i Orllewin Affrica a'r Caribi.^[1] Cychwynwyd allforio sunsur i Ewrop o India yn ystod y ganrif gyntaf O.C.^[1][2] Bellach, India yw prif gynhyrchydd sunsur.^[1]

Cyfeiriadau

Gweler hefyd

• Turmeric

Zázvor lékařský (zastarale zázvor pravý; lat. Zingiber officinale) je rostlina z čeledi zázvorníkovitých (Zingiberaceae). Pochází z Číny nebo Indie. Oddenek se používá jako koření pod názvem zázvor. Jedná se o vytrvalou bylinu dorůstající výšky až 90 cm. Oddenky jsou aromatické, tlusté laločnaté a světle nažloutlé. Nesou dlouhé, jednoduché, střídavé a úzké kopinaté listy, které jsou asi 2-3 cm široké. Rostlina vyvíjí několik bočních výhonků, které začínají schnout, když rostlina zraje. Zázvor kvete velice vzácně^[1]. Květy jsou malé, zbarvené žlutě a fialově^[2]. Oddenek rostliny je využíván k léčebným účelům popsaným dále, stejně jako k účelům kulinářským^[3]. Celosvětově se v kuchyních využívá v čerstvé, sušené i nakládané formě. Štiplavá pikantní sladká chuť dodává jedinečnou chuť mnoha sladkým i slaným receptům. Sušený zázvor v podobě prášku se typicky používá jako složka perníkového koření, k dochucení sušenek, koláčů, či při výrobě zázvorových limonád nebo piva. Čerstvý zázvor se využívá jako koření, k výrobě zeleninových či masných polotovarů. Obě formy využívaného zázvoru slouží k přípravě kávy i čaje. Ve Vietnamu se dokonce využívají i čerstvě nakrájené listy jako obloha, které pokrmům dodávají mnohem jemnější chuť zázvoru než nakrájený kořen. A konečně, zázvor se dá konzumovat i jako cukroví, a to ve své kandované formě^[4].

Původ

Rostlina pochází z teplejších oblastí Asie a je pěstována v mnoha zemích včetně Indie, Číny, Nepálu, Thajska, Indonésie^[3], ale i v některých oblastech Afriky, na Jamajce, v Mexiku nebo na Havaji^[5]. V současnosti patří mezi největší světové dodavatele Čína a Indie, která je zároveň zemí pěstující nejvíce zázvoru^[6].

Obsahové látky

Nutriční složení zázvoru závisí na jeho druhu, odrůdě, podmínkách pěstování a skladování. Čerstvý zázvor obsahuje průměrně ve 100 g 80,9 g vody, 2,3 g bílkovin, 0,9 g tuků, 12,3 g sacharidů a 2,4 g vlákniny^[5]. Z minerálních látek je nejvíce zastoupen draslík (415 mg/100 g), hořčík (43 mg/100 g), fosfor (34 mg/100 g) a vápník (16 mg/100 g). Zázvor je i zdrojem vitaminů – nejhojněji je zastoupen vitamin C (5 mg/100 g), niacin (0,75mg/100 g), vitamin E (0,26mg/ 100 g) a kyselina pantothenová (0,203mg/100 g)^[6].

Farmakologicky významné obsahové látky

Rekordní oddenek zázvoru lékařského o hmotnosti 11,5 kg.

Oddenek zázvoru obsahuje širokou škálu biologicky aktivních látek nenutritivní povahy, které ovlivňují jeho vlastnosti a léčebné užití. Mezi hlavní fytochemikálie patří skupiny esenciálních olejů, fenolických sloučenin, flavonoidů, alkaloidů, saponinů, steroidů, terpenoidů a taninů^[6]. Složky se mění v závislosti na geografickém původu a jejich zastoupení je též ovlivněno tím, zda je oddenek v čerstvém či sušeném stavu. Účinné látky zázvoru lékařského jsou především v esenciálním oleji, který je zodpovědný za jeho známou vůni a jehož výtěžnost se pohybuje od 1 do 3 %. Silice obsahuje několik komponent, z nichž nad 50 bylo charakterizováno. Hlavními účinnými látkami v zázvorovém oleji jsou seskviterpeny, β-bisabolen, zingiberen, kurkumen a zingiberol. Ostrou a pronikavou chuť čerstvého zázvoru způsobují především gingeroly, což jsou směsi homologních fenolů. Z nich nejrozšířenější je 6-gingerol, ačkoli je přítomno i menší množství jiných gingerolů s různě dlouhými řetězci. Za výraznou chuť zázvoru v sušené formě jsou zodpovědné shogaoly, což jsou dehydratované formy gingerolů^[7], které se během sušení a skladování postupně rozkládají právě na shogaoly^[8].

Indikace/účinky

GIT (zažívací trakt)

Zázvor má pozitivní účinky na zažívací trakt prokázané mnoha klinickými studiemi. Jeho aktivní složky pozitivně stimulují trávení a vstřebávání, zmírňují zácpu a plynatost zvýšením svalové aktivity zažívacího traktu. Zázvor je účinný i v prevenci kinetóz (nemoci z pohybu). Je používán v prevenci pooperačního zvracení, stejně jako proti nevolnostem během těhotenství^[4]. Předpokládá se, že antiemetická aktivita je zprostředkována antagonisty 5-HT3 receptorů^[8]. Odhaduje se, že snížením aktivity serotoninových receptorů působí zázvor přímo na úrovni zažívacího traktu, ale že ovlivňuje i centrální nervový systém^[9].

Glykemie a dyslipidemie

Bylo zjištěno, že léčba ethanolovým extraktem získaným ze sušených oddenků má vliv na snížení hyperglykemie, hyperinzulinemie a hyperlipidemie vyvolanou fruktózou spojenou s inzulinovou rezistencí. Pokusy na potkanech potvrdily, že syrový zázvor má hypoglykemický, hypocholesterolemický a hypolipidemický potenciál a že by mohl být využitý pro léčbu diabetických komplikací i u lidí^[7]. Výsledky jiné dvojitě zaslepené studie ukázaly, že užívání zázvorového prášku má vliv na zlepšení inzulinové rezistence a je užitečné u pacientů s diabetem mellitem druhého typu^[10].

Poruchy krevní srážlivosti

Předpokládá se, že zázvor může měnit koagulaci krve a ovlivňovat imunologické parametry^[8]. Pokusy na potkanech ukázaly, že zázvor působí cestou inhibice syntézy prostacyklinů a protisrážlivý účinek 6-gingerolu je způsoben inhibicí tvorby tromboxanu A2^[1]. Nicméně výsledky observačních studií jsou nejednoznačné. Omezení zahrnují nedostatečnou standardizaci použitých zázvorových přípravků, rozdíly v podaných dávkách a studovaném časovém rozmezí. Proto je potřeba dalšího výzkumu pro stanovení pevných doporučení^[11].

Antioxidační a protizánětlivé účinky

Byly studovány antioxidační účinky 6-gingerolu působením cesty inhibice cyklooxygenázy^[2]. To ze zázvoru činí velmi účinný prostředek v prevenci proti ultrafialovému záření (UVB) a předpokládá se jeho terapeutické využití v léčbě kožních onemocnění vyvolaným UVB zářením^[7].

Protizánětlivé vlastnosti zázvoru jsou připisovány schopnosti 6-shogaolu, 6-gingerolu a 6-pradolu inhibovat kyselinu arachidonovou a tedy syntézu prostaglandinů E2^[1][12]. Bylo zjištěno, že u potkanů a králíků inhibuje cyklooxygenázu a zabraňuje uvolnění prostaglandinů^[1].

Analgetické a antipyretické účinky

Jsou popsány studie potvrzující protizánětlivé, analgetické a antipyretické účinky ethanolového zázvorového extraktu u potkanů ​​a myší^[7]. Má silný analgetický účinek, který v mnoha případech působí cestou inhibicí cyklooxygenázy. Gingerol a jeho deriváty byly hlášeny dokonce jako účinnější než aspirin. Předpokládá se, že jeho analgetických účinků může být využito k úlevě od bolesti hlavy a migrény^[2]. Mezi další potenciální využití patří úleva od bolesti a zánětu revmatoidní artritidy či osteoartrózy^[1].

Nežádoucí účinky

Nežádoucí účinky se mohou projevit již při běžném dávkování, pokud zázvor užívají citlivější jedinci. Ty se mohou projevit pálením žáhy, podrážděním žaludku nebo zázvor může vyvolat alergické reakce v podobě dermatitidy. Větší dávky sušené drogy mohou způsobit vznik žlučových kamenů, výjimečně cestou ovlivnění centrální nervové soustavy vyvolat depresivní stavy^[13][14].

Interakce

Vysoké dávky sušeného zázvoru mohou zvyšovat účinky antikoagulační léčby, proto je třeba pacienty užívající warfarin, kyselinu acetylsalicylovou nebo nesteroidní antiflogistika dostatečně informovat a konzultovat možné interakce. Výsledky zkoumání vlivu zázvorové šťávy na biodostupnost cyklosporinu (užíván pro potlačení funkce imunitního systému) ukázaly, že pokud bylo léčivo aplikováno per os společně se šťávou, ta snížila množství absorbovaného cyklosporinu. Jeho užívání je dále kontraindikováno u pacientů se žlučovými kameny^[8].

Vliv na těhotenství

Několik randomizovaných kontrolovaných studií prokázalo přínos užívání zázvoru při nevolnostech a zvracení během těhotenství bez jakýchkoli prokazatelných nežádoucích účinků na průběh těhotenství^[15]. Přesto Německá Komise E těhotenství jako kontraindikaci uvádí^[1]. Důvodem může být to, že při vysokých dávkách (4 g sušeného zázvoru/den) se může objevit zvýšená stažlivost dělohy, což je při těhotenství velmi nebezpečné^[13]. Pro hodnocení léčby nadměrného zvracení těhotných je třeba dalších výzkumů, dobře navržených studií^[15]. Proto je důležité užívání doplňků stravy obsahující zázvor během těhotenství konzultovat s lékařem^[16] s tím, že za bezpečnou dávku v době těhotenství je stanoveno užívání 250 mg 4krát denně^[17].

Lékové formy a dávkování

Zázvor se dá užívat v jeho sušené i čerstvé formě, v podobě extraktu, sirupu, tablet nebo tinktury^[13][16]. Stanovení správného dávkování závisí na tom, jaká léková forma je konzumována. U práškových kapslí nebo extraktu je doporučené dávkování 500 mg 2-4krát denně pro dospělé a děti od 6 let^[18]. Pro představu, jaké množství se smí užívat v jiné formě, je vhodný přepočet podle údajů, že 1 g extraktu odpovídá asi 1 g sušeného a práškovaného zázvoru, 5 g čerstvého zázvoru, čtyřem šálkům zázvorového čaje nebo dvěma lžícím zázvorového sirupu^[13].

Závěr

Mnoha klinickými studiemi bylo prokázáno, že zázvor je účinný v boji proti pooperačním nevolnostem a zvracení v těhotenství. Tyto vlastnosti by bylo užitečné například zkoumat i ve vztahu k použití zázvoru proti vedlejším účinkům (zvracení) způsobených chemoterapií. Zázvor je považován za bezpečný bylinný léčivý přípravek s nevýznamnými nežádoucími účinky^[5], který je jako doplněk stravy považován za bezpečný i Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv^[19].

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ďumbier lekársky na slovenské Wikipedii.

1. ↑ ^{a b c d e f} 1. REHMAN, Riazur et al. Zingiber officinale Roscoe (pharmacological activity). Journal of Medicinal Plants Research[online]. 2011, 5(3), 344-348 [cit. 2018-03-18]. ISSN 1996-0875. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/260228417_Zingiber_officinale_Roscoe_pharmacological_activity.
2. ↑ ^{a b c} 1. BANERJEE, S., H. I. MULLICK a J. BANERJEE. ZINGIBER OFFICINALE: A NATURAL GOLD. International Journal of Pharma and Bio Sciences [online]. 2011, 2(1), 283-294 [cit. 2018-03-18]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/278029811_ZINGIBER_OFFICINALE_A_NATURAL_GOLD.
3. ↑ ^{a b} 1. What is ginger?. Mayo clinic [online]. 2016 [cit. 2018-03-18]. Dostupné z: https://www.mayoclinic.org/healthy-lifestyle/nutrition-and-healthy-eating/in-depth/seo/art-20267062?reDate=22122016&reDate=18022017.%20Accessed%2018%20Feb.%202017
4. ↑ ^{a b} 1. BHATT, N., WALY, M., ESSA, M. a A. AMANAT. Ginger: A functional herb. in Food as Medicine [online]. 2014, 51-72. [cit. 2018-06-09]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/257416254_Ginger_A_functional_herb
5. ↑ ^{a b c} 1. ZADEH, Jalal Bayati a Nasroallah Moradi KOR. Physiological and pharmaceutical effects of Ginger (Zingiber officinale Roscoe) as a valuable medicinal plant. European Journal of Experimental Biology [online]. 2014, 2014, 4(1), 87-90 [cit. 2018-03-18]. ISSN 2248 –9215. Dostupné z: http://www.imedpub.com/articles/physiological-and-pharmaceutical-effects-of-ginger-zingiber-officinale-roscoeas-a-valuable-medicinal-plant.pdf.
6. ↑ ^{a b c} 1. DHANIK, Jyotsna, Neelam ARYA a Viveka NAND. A Review on Zingiber officinale. Journal of Pharmacognosy and Phytochemistry [online]. 2017, 6(3), 174-184 [cit. 2018-03-18]. ISSN 2278-4136. Dostupné z: http://www.phytojournal.com/archives/2017/vol6issue3/PartC/6-2-17-350.pdf.
7. ↑ ^{a b c d} 1. ALI, Badreldin H., Gerald BLUNDEN, Musbah O. TANIRA a Abderrahim NEMMAR. Some phytochemical, pharmacological and toxicological properties of ginger (Zingiber officinale Roscoe): A review of recent research. Food and Chemical Toxicology [online]. 2008, 46(2), 409-420 [cit. 2018-03-18]. DOI: 10.1016/j.fct.2007.09.085. ISSN 02786915. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0278691507004243.
8. ↑ ^{a b c d} 1. TŮMOVÁ, Lenka. Zázvor – využití v terapii a jeho možné interakce s ostatními léčivy. Praktické lékárenství [online]. 2009, 2009, 5(6), 296-297 [cit. 2018-03-19]. Dostupné z: https://www.praktickelekarenstvi.cz/pdfs/lek/2009/06/09.pdf.
9. ↑ 1. MASHHADI, N. Anti-Oxidative and Anti-Inflammatory Effects of Ginger in Health and Physical Activity: Review of Current Evidence. Int J Prev Med. [online]. 2013, 4(1), 36-42 [cit. 2018-06-09]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3665023/
10. ↑ 1. MOZAFFARI-KHOSRAVI, Hassan, Behrouz TALAEI, Beman-Ali JALALI, Azadeh NAJARZADEH a Mohammad Reza MOZAYAN. The effect of ginger powder supplementation on insulin resistance and glycemic indices in patients with type 2 diabetes: A randomized, double-blind, placebo-controlled trial. Complementary Therapies in Medicine[online]. 2014, 22(1), 9-16 [cit. 2018-06-09]. DOI: 10.1016/j.ctim.2013.12.017. ISSN 09652299. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0965229914000028
11. ↑ 1. MARX, Wolfgang, Daniel MCKAVANAGH, Alexandra L. MCCARTHY, Robert BIRD, Karin RIED, Alexandre CHAN, Liz ISENRING a Kathleen FRESON. The Effect of Ginger (Zingiber officinale) on Platelet Aggregation: A Systematic Literature Review. PLOS ONE [online]. 2015, 10(10), e0141119- [cit. 2018-06-09]. DOI: 10.1371/journal.pone.0141119. ISSN 1932-6203. Dostupné z: http://dx.plos.org/10.1371/journal.pone.0141119
12. ↑ WHITE, Brett. Ginger: An Overview. American Family Physician  [online]. 2007, 75(11), 1689-1691 [cit. 2018-03-22]. Dostupné z: https://www.aafp.org/afp/2007/0601/p1689.pdf.
13. ↑ ^{a b c d} 1. MARTIN, Jan a Denisa DIBLÍKOVÁ. Nežádoucí a toxické projevy předávkování běžnými rostlinnými drogami – I. Praktické lékařství [online]. 2014, 10(5), 190-192 [cit. 2018-03-22]. Dostupné z: https://www.praktickelekarenstvi.cz/pdfs/lek/2014/05/10.pdf.
14. ↑ 1. Zingiber officinale. ScienceDirect [online]. ©2018 [cit. 2018-06-09]. Dostupné z: https://www.sciencedirect.com/topics/medicine-and-dentistry/zingiber-officinale
15. ↑ ^{a b} BOELIG, Rupsa C, Samantha J BARTON, Gabriele SACCONE, Anthony J KELLY, Steve J EDWARDS a Vincenzo BERGHELLA. Interventions for treating hyperemesis gravidarum. Cochrane Database of Systematic Reviews [online]. , - [cit. 2018-06-09]. DOI: 10.1002/14651858.CD010607.pub2. ISSN 14651858. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1002/14651858.CD010607.pub2
16. ↑ ^{a b} 1. What is ginger?. MAYO CLINIC [online]. 2016 [cit. 2018-03-22]. Dostupné z: https://www.mayoclinic.org/healthy-lifestyle/nutrition-and-healthy-eating/in-depth/seo/art-20267062?reDate=22122016&reDate=18022017.+Accessed+18+Feb.+2017.&pg=1
17. ↑ 1. How Safe Is Ginger Rhizome for Decreasing Nausea and Vomiting in Women during Early Pregnancy?. Foods [online]. 2018, 7(4), 50- [cit. 2018-06-09]. DOI: 10.3390/foods7040050. ISSN 2304-8158. Dostupné z: http://www.mdpi.com/2304-8158/7/4/50
18. ↑ 1. WHO monographs on selected medicinbal plants. Vol. 1. Geneva, World Health Organisation, 1999. Dostupné z: http://apps.who.int/medicinedocs/en/d/Js2200e/30.html
19. ↑ 1. Ginger. Drugs.com [online]. 2018 [cit. 2018-06-09]. Dostupné z: https://www.drugs.com/npp/ginger.html

Ingefær (Zingiber officinale) er en gammel kulturplante, som stammer fra Sydøstasien. Den bliver brugt som krydderi i mange – måske de fleste – madlavningstraditioner i verden.^{[kilde mangler]}

Madlavningsbrug

Unge ingefærrødder er saftige og har en meget mild smag, hvilket gør, at de ofte bliver syltet i eddike eller sherry som lækkerbidsken eller bare brugt i tilberedningen af anden mad. Ældre ingefærrødder er betydeligt mere tørre og har seje fibre. Saften fra ældre ingefærrødder har en stærk smag og bruges ofte i asiatisk mad til at skjule andre stærke smagsstoffer^{[kilde mangler]}, såsom i lammekød og fisk.

Ingefær bliver også lavet til slik, brugt som smagsstof i småkager og er det primære smagsstof i ginger ale (oversat ingefærøl), en sød læskedrik.

I vestlig madlavning bliver ingefær næsten kun brugt til søde sager^{[kilde mangler]}, såsom ginger ale, småkager, slik og kager.

Tørret ingefærpulver har en meget skarp smag, der ikke minder meget om frisk ingefær. Af denne grund kan man ikke anvende en af de to former for ingefær som erstatning for den anden.

Ernæring

Tørret, stødt ingefær (10% vand) indeholder højt indhold af flere essentielle næringsstoffer, særligt mangan. På grund af dens store vandindhold (80%), har rå ingefærrod generelt lavede ernæringsindhold udtrykt pr. 100 gram.^{[bør uddybes]}

Økonomi og udbredelse

Ingefær bliver dyrket i det meste af den tropiske del af verden. De dyreste varianter, og også dem af højeste kvalitet, kommer almindeligvis fra Australien, Sydindien og Jamaica, selv om det meste ingefær bliver dyrket i Indien^[1]. Plantens oprindelse er ukendt.

Medicinsk brug

Det er blevet påvist^{[kilde mangler]}, at ingefær er effektivt mod kvalme forårsaget af blandt andet transportsyge. Ingefærrodden indeholder også mange antioxidanter, og pulveriseret tørret ingefær anvendes i medicinske piller. Drikken ginger ale har også altid været anbefalet mod kvalme i de lande, hvor den brygges.

Enkelte videnskabelige studier har vist, at et ingefærindtag kan forbedre tilstanden hos slidgigtlidende, heruden mindske lettere smerter og stivhed samt øge bevægelighed.^[2] Gigtforeningen oplyser dog, at der er behov for flere og længerevarende undersøgelser af god kvalitet.

Litteratur

• T. M. E. Branney: Hardy Gingers, 2005, ISBN 0-88192-677-9

Eksterne Henvisninger

• Ingefær til medicinsk brug

• Wikimedia Commons har flere filer relateret til Ægte ingefær

Blütenstände mit Blütenknospen

Der Ingwer (Zingiber officinale), auch Ingber und Imber, der Wurzelstock auch Immerwurzel und Ingwerwurzel, genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Ingwer (Zingiber) innerhalb der Familie der Ingwergewächse (Zingiberaceae). Der unterirdische Hauptspross des Ingwers, das Ingwer-Rhizom (auch Ingwerwurzelstock genannt), wird als (ebenfalls Ingwer genanntes) Küchengewürz oder Arzneidroge verwendet; die pharmazeutische Bezeichnung für das Ingwer-Rhizom lautet Zingiberis rhizoma.

Beschreibung

Habitus unter- und oberirdischer Pflanzenteile, frisch geerntete Ingwerpflanzen

Vegetative Merkmale

Zygomorphe Blüte

Ingwer ist eine ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 50 bis über 150 Zentimetern erreicht. Der dicke Stängel und die langen Laubblätter geben der Pflanze ein schilfartiges Aussehen. Es wird ein verzweigtes Rhizom als Überdauerungsorgan gebildet, das in der Erde horizontal wächst und innen gelblich und sehr aromatisch ist. Die Wurzeln werden entlang des Rhizoms als Adventivwurzeln angelegt.

Die mehr oder weniger zweizeilig angeordneten Laubblätter sind ungestielt. Die einfachen, parallelnervigen Blattspreiten sind 15 bis 30 Zentimeter lang und 2 bis 2,5 Zentimeter breit.

Generative Merkmale

Direkt aus dem Rhizom wird der Blütenstand gebildet; er besteht aus einem bis zu 25 Zentimeter langen Blütenstandsschaft, aus hellgrünen Hochblättern, die manchmal einen gelblichen Rand aufweisen, und vielen Blüten.

Die zwittrigen Blüten sind zygomorph und dreizählig. Die Blütenhülle ist nicht in Kelch und Krone gegliedert, sie ist ein zweikreisiges Perigon.^[1] Die drei äußeren Tepalen sind etwa 1 Zentimeter lang und spathaförmig. Die drei inneren Tepalen sind röhrig verwachsen; die gelblich grüne Kronröhre ist 2 bis 2,5 Zentimeter lang; die drei Kronblätter sind etwa 1,8 Zentimeter lang, das zusätzliche, kürzere „Kronblatt“, das „Labellum“ (die zwei petaloiden verschmolzenen Staminodien im inneren Staubblattkreis), ist dreilappig und rötlich gefärbt und hell gepunktet, die zwei kleinen, seitlichen Lappen des Labellums sind etwa 6 Millimeter lang. Das fertile Staubblatt im äußeren Kreis, gegenüber dem Labellum, ist dunkelviolett mit einem kurzen, rinnigen Staubfaden und einem etwa 9 Millimeter langen, lang gespornten Staubbeutel, welche zusammen den Griffel umgreifen. Es sind im äußeren Staubblattkreis zwei petaloide Staminodien vorhanden. Drei Fruchtblätter sind zu einem unterständigen, dreikammerigen Fruchtknoten verwachsen. Der lange Griffel ist vorstehend.

Es werden Kapselfrüchte gebildet. Die schwarzen Samen sind von einem weißen Arillus umhüllt.

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 22.^[2]

Inhaltsstoffe

Strukturformel von Gingerol, einer scharf aromatischen Substanz

Der Geruch des Ingwers ist aromatisch, der Geschmack brennend scharf und würzig. Wesentliche Bestandteile sind dabei ein ätherisches Öl, Harzsäuren und neutrales Harz sowie Gingerol, eine scharf aromatische Substanz. Das Gingerol verleiht dem Ingwer die Schärfe.^[3]

Weiter enthält Ingwer Zingiberen, Zingiberol, Shogaol und Diarylheptanoide. Außerdem enthält das Ingwer-Rhizom auch die verdauungsfördernden, magenstärkenden, appetit- und kreislaufanregenden Stoffe Borneol, Cineol, die Scharfstoffe Shogaol und Zingeron^[4] sowie Vitamin C, Magnesium, Eisen, Calcium, Kalium, Natrium und Phosphor.

Etymologie

Das Wort Ingwer (mittelhochdeutsch ingewër) stammt über althochdeutsch gingibero und altfranzösisch gimgibre vom lateinischen gingiber bzw. zingiber. Dieses wiederum ist über Vermittlung des Griechischen (ζιγγίβερις zingiberis) aus dem Mittelindischen entlehnt (vgl. Pali siṅgivera). Hiervon ist der erste Bestandteil ein Wanderwort, das sich in fast allen Sprachen Südostasiens findet, ohne dass der Ursprung geklärt werden kann (vgl. Tamil inji, singhalesisch inguru, burmesisch gyin). Der zweite Bestandteil ist ein dravidisches Wort für „Wurzel“ (vgl. Tamil vēr). Die Herleitung von Sanskrit śṛṅgavera „Hornwurzel“ (wegen der gekrümmten Form) beruht auf einer späteren Umdeutung.^[5]

Verbreitung, Anbau und Ernte

Ingwer-Feld

Ingwer wächst in den Tropen und Subtropen. Er wird traditionell in Ländern wie Indien, Nigeria, China, Nepal, Indonesien, Thailand, Kamerun, Bangladesch, Japan sowie in einigen Staaten Südamerikas angebaut. Die Heimat der Ingwerpflanze ist nicht sicher bekannt. Möglicherweise hat sie ihren Ursprung in Sri Lanka oder auf den pazifischen Inseln. Im 9. Jahrhundert wurde die Pflanze im deutschen Sprachraum bekannt.

Der kommerzielle Ingweranbau erfolgt in den jeweiligen Anbauländern in teils riesigen Plantagen. Nach einer Wachstumsphase von gut acht Monaten wird er das erste Mal geerntet. Obwohl es Erntemaschinen für Ingwer gibt, erfolgen Anbau und Ernte meist noch von Hand.^[6] Beim Ingwer aus der frühen Erntephase ist das Rhizom noch jung und zart und wird deshalb überwiegend frisch in der Küche verwendet. Nach weiteren acht bis zehn Monaten Wachstum, wenn sich die schilfartigen Blätter gelb färben,^[7] kann mit der Haupternte des Gewürzingwers begonnen werden. Dieser wird getrocknet und später zu Pulver zermahlen.^[8]

Im Jahr 2019 betrug die gesamte Anbaufläche weltweit 385.172 Hektar. Die Gesamternte betrug 4.081.374 Tonnen. Der größte Produzent ist Indien mit etwa 1,8 Millionen Tonnen pro Jahr, der auch das größte Anbaugebiet mit 164.000 Hektar hat. Der größte Exporteur ist China.^[9]

Die Ingwerpflanze wird mittlerweile auch in Deutschland angebaut.^[10] Seit dem Jahr 2017, wird in der staatlichen Bayerischen Landesanstalt für Weinbau und Gartenbau im Versuchsbetrieb Bamberg, an der Kultivierung der Ingwerpflanze in Deutschland geforscht.^[11] Kultiviert werden in Bamberg die Sorten Tari^[12] und Peru^[13]. Insbesondere der ökologische Anbau von Ingwer im Folientunnel^[14] oder Gewächshaus^[15], scheint vielversprechend. Auch wird an einer Kultivierung der Ingwerpflanze mit konventionellen Produktionsverfahren im Rahmen der KIP (kontrollierten integrierten Produktion) mithilfe der sogenannten "deep water culture" in Bamberg^[16], einer Methode der Hydroponik, geforscht. Mittlerweile hat die Ingwerpflanze aus der Forschung heraus auch ihren Weg in die Region gefunden und wird von gewerblich Anbauenden kultiviert.^[17][18]

Wirtschaftliche Bedeutung

2020 wurden laut der Ernährungs- und Landwirtschaftsorganisation FAO weltweit 4.328.277 Tonnen Ingwer produziert.

Folgende Tabelle gibt eine Übersicht über die zehn größten Produzenten von Ingwer weltweit, die insgesamt 96,4 % der Erntemenge produzierten.

Nutzung

Als Nahrungspflanze

Als grünen Ingwer bezeichnet man die jung geernteten, milder schmeckenden Rhizome. Die Rhizome werden − vor allem in Süd- und Ostasien, und dort schon seit langer Zeit − als Gewürz und Heilmittel (z. B. bei Husten) verwendet. Vor der Einführung der Chilischoten aus Amerika zu Beginn der Neuzeit war Ingwer neben Pfeffer in Ostasien meist das einzige verfügbare scharfe Gewürz. Ingwer hat eine antibakterielle sowie virostatische Wirkung, wirkt antiemetisch (vor Erbrechen schützend), fördert die Durchblutung, steigert die Gallensaft-Produktion. In Japan werden die besonders dicken Ingwerwurzeln von Rhizotomen geerntet, weil sie als Aphrodisiakum sehr begehrt sind.^[20] Je nach Produktionsmethode, Erntezeitpunkt und Zubereitungsart wird Ingwer ein mildes oder scharfes Gewürz. Ingwer ist auch als naturreines Pflanzengetränk (Ingwerpresssaft) erhältlich.

Lebensmittelchemiker fanden heraus, dass der im Ingwer enthaltene Scharfstoff Gingerol-6 Mundgeruch neutralisieren kann, indem er genau das Speichelenzym stimuliert, das Schwefelverbindungen zu lösen imstande ist.^[21]

Gewürz

Das frische Ingwer-Rhizom wird als Küchengewürz verwendet

Ingwer zählt frisch wie auch getrocknet und gemahlen zu den bekannteren Küchenkräutern und Gewürzen. So zerreibt man beispielsweise ein geschältes Stück des Ingwer-Rhizoms auf der Küchenreibe und gibt es (kurz nach dem Kochen oder Braten) in Suppen oder auch auf Hühnchenfleisch. Er passt zu Geflügel und Lamm sowie zu Fisch und Meeresfrüchten. Er dient pur oder in Mischungen (Curry, Chutneys, Marmeladen, Soßen) als Gewürz. Auch Lebkuchen, Pfefferkuchen, Milchreis, Obstsalat, Tee und fruchtige Kaltschalen werden mit gemahlenem Ingwer verfeinert.

Eingelegt

Ingwer-Pflaumen beziehungsweise Ingwer-Nüsse sind in Sirup eingelegte Stücke frischen Ingwers. Als weitere süße Ingwerzubereitungen gibt es kandierten (auch mit Schokolade überzogenen) Ingwer und die vor allem in Großbritannien beliebte Ingwerkonfitüre. Junge Ingwersprossen dienen in den Tropen gelegentlich als sehr würziges Gemüse oder als Würzkraut. Aus Japan stammt in Essig eingelegter Ingwer, der als Gari zwischen unterschiedlichen Sushi-Gängen gegessen wird und als solcher in Sushi-Restaurants auf der ganzen Welt verbreitet ist.

Getränk

Ingwer wird häufig in der Getränke- (Ginger Ale, Ingwerbier) und Lebensmittelindustrie verwendet. Ginger Ale ist eine alkoholfreie Limonade mit Ingwergeschmack, die vor allem um die Mitte des 20. Jahrhunderts beliebt war. Wegen seiner anregenden Wirkung auf die Schweißbildung ist Ingwer in heißen Ländern als Zusatz in Kaffee oder Tee beliebt. Auch reiner Ingwertee ist gebräuchlich.

Als Heilpflanze

Der „Ingwer-Wurzelstock“ enthält einen zähflüssigen Balsam (Oleoresin), der aus ätherischen Ölen und einem Scharfstoffanteil, den Gingerolen und Shogaolen, besteht. Zubereitungen aus dem „Ingwer-Wurzelstock“ werden antioxidative, antiemetische, entzündungshemmende sowie anregende Effekte auf die Magensaft-, Speichel- und Gallenbildung sowie die Darmfunktion zugesprochen und daher insbesondere in der traditionellen asiatischen Medizin auch zur Behandlung von Rheuma, Muskelschmerzen oder Erkältungen verordnet.^[22] Die Kommission E und die European Scientific Cooperative on Phytotherapy (ESCOP) befürworten die Anwendung von Ingwerwurzeln bei Magen-Darm-Beschwerden und gegen Übelkeit.^[23]

Der Ingwer wurde vom NHV Theophrastus zur Heilpflanze des Jahres 2018 gekürt.^[24]

Gegen Übelkeit und Erbrechen

Die antiemetische Wirkung scheint durch eine direkte Wirkung auf den Magen-Darm-Trakt vermittelt zu werden.^[25] Diskutiert wird auch ein Antagonismus von Serotonin-Typ-3-Rezeptoren.^[26] Eine Meta-Analyse ergab einen moderaten Effekt von Ingwer auf das Auftreten postoperativen Erbrechens im Vergleich zu einer Behandlung mit Placebo (RR: 0,69 (95 %) Konfidenzintervall: 0,54–0,89).^[27]

Auch wenn viele Segler auf die Wirkung von Ingwer gegen die Seekrankheit schwören, liegt für die Wirksamkeit von Ingwer zur Behandlung der Seekrankheit bisher nur wenig Evidenz vor: In einer kleinen Doppelblindstudie, die an 80 dänischen Seekadetten auf hoher See durchgeführt wurde, reduzierte Ingwer jedoch im Vergleich zu Placebo signifikant das Auftreten von Erbrechen.^[28] Bei einer Studie an der Brigham Young Universität in den USA bekamen zwölf Studenten ein Placebo, zwölf ein bekanntes Medikament gegen Seekrankheit (Dimenhydrinat) und zwölf getrockneten Ingwer. Anschließend sollten die Studenten sechs Minuten in einem Stuhl Platz nehmen, der sich gleichzeitig drehte, hob und senkte. Während die Gruppe mit dem Placebo die volle Zeit nicht aushalten konnte und die stärkste Übelkeit spürte, konnte die Ingwer-Gruppe die vollen sechs Minuten im Stuhl bleiben. Die Gruppe, die das Medikament Dimenhydrinat bekam, hielt es zwar länger als die Placebo-Gruppe aus, doch im Schnitt auch nur vier Minuten und mit einer stärkeren Übelkeit als die Ingwer-Gruppe.^[29]

Für die Wirksamkeit bei der Behandlung des Schwangerschaftserbrechens gibt es keine überzeugenden Hinweise.^[30]

Auswirkungen auf die Blutgerinnung

Ingwer hat möglicherweise einen hemmenden Effekt auf die Blutgerinnung, wie in einigen Fallberichten beschrieben wird. Das wurde sowohl bei der alleinigen Einnahme als auch als verstärkende Wirkung auf eine Cumarin-Therapie beobachtet. Aufgrund fehlender Daten ist die Art des Zusammenhanges jedoch unklar.^[31]

Entzündungen

Der Inhaltsstoff Gingerol hemmt die Expression des Enzyms Cyclooxygenase-2, welches Entzündungsreaktionen z. B. bei Arthrose und Rheuma vermittelt.^[32] Bei der Behandlung von Arthrose-Patienten konnte mit Ingwer-Auszügen die gleiche Schmerzlinderung wie mit Ibuprofen erzielt werden.^[33]

Sexualpraktik

Ein entsprechend präpariertes frisches Ingwerrhizom wird bei der Sexualpraktik Figging eingesetzt.

Geschichte der medizinischen Verwendung

Chinesische Medizin

Ingwerhandel auf einem Markt in Haikou, Hainan, China

Roher Ingwer (shēng jiāng 生姜) wurde bereits im Shennong ben cao jing erwähnt.

Der taoistische Arzt Tao Hongjing (452–536) unterschied in seiner Sammlung von Rezepten berühmter Ärzte (míngyī biélù 名医别录) zwischen rohem Ingwer (shēng jiāng 生姜) und getrocknetem Ingwer (gān jiāng 干姜).^[34] Diese Unterscheidung gilt bis heute und den unterschiedlichen Zustandsformen werden bis heute unterschiedliche Wirkungsebenen zugeschrieben:

• Roher Ingwer wehrt auf der Körperoberfläche die von außen eindringende Krankheit („Erkältung“) ab. Er wärmt das obere Verdauungssystem („Milz“ – „Magen“), löst Schleim und lindert Husten.^[35][36]
• Getrockneter Ingwer wärmt das obere Verdauungssystem und beseitigt Schleim bei Atemnot – wirkt also nicht auf die Körperoberfläche ein.^[37][38][39]

Mittelalterliche Medizin

Nach Dioskurides und Plinius stammte der Ingwer aus dem „troglodytischen Arabien“, nach Galen aus „Barbaria“. Dioskurides empfahl ihn als verdauungsförderndes Gewürz – ähnlich dem Pfeffer –, als Mittel gegen „Verdunkelung der Augen“, als Mittel zur Stärkung des Magens und als allgemeines Gegengift.^[40] Diese Angaben wurden von arabisch publizierenden Ärzten und durch die nordeuropäischen Ärzte des Mittelalters übernommen.

Abbildung in Bentley/Trimen 1880

Quellen

• Antike: Pedanios Dioskurides 1. Jh.^[41] --- Plinius 1. Jh.^[42]
• Arabisches Mittelalter: Avicenna 10.-11. Jh.^[43] --- Konstantin der Afrikaner 10.-11. Jh.^[44] --- Pseudo-Serapion 11. Jh.^[45] --- Circa instans 12. Jh.^[46]
• Lateinisches Mittelalter: Macer floridus 11. Jh.^[47] --- Innsbrucker (Prüller) Kräuterbuch 12. Jh.^[48] --- Hildegard von Bingen 12. Jh.^[49] --- Galgant-Gewürz-Traktat 14. Jh.^[50] --- Konrad von Megenberg 14. Jh.^[51] --- Herbarius moguntinus 1484^[52] --- Gart der Gesundheit 1485^[53] --- Hortus sanitatis 1491^[54]
• Neuzeit: Hieronymus Bock 1550^[55] --- Mattioli / Handsch / Camerarius 1586^[56] --- Garcia da Orta 1563^[57] --- Nicolas Lémery 1699/1721^[58] --- Onomatologia medica completa 1755^[59] --- William Cullen 1789/90^[60] --- Jean-Louis Alibert 1805/05^[61] --- Hecker 1814/15^[62] --- Pereira / Buchheim 1846/48^[63] --- Bentley / Trimen 1880^[64] --- Husemann 1883^[65]

Noch im 19. Jh. war die Ingwerwurzel Bestandteil der Tinctura aromatica – der Aromatischen Tinktur. Diese wurde zur Gruppe der „Reizenden Arzneimittel (Erethistica)“ gerechnet:^[66]

Siehe auch

• Liste der Küchenkräuter und Gewürzpflanzen

Literatur

• Wolfgang Hübner, Michael Wissing: Ingwer, die edle Schärfe aus dem Land des Lächelns – Anregendes, Geschichte und Rezepte. AT, Baden 2006, ISBN 3-03800-259-3.
• Anne Iburg: DuMonts kleines Gewürz-Lexikon. DuMont-Monte, Köln 2002, ISBN 3-8320-8780-X.
• Elisabeth Vaupel: Gewürze – Acht kulturhistorische Kostbarkeiten, Deutsches Museum, München 2002, ISBN 3-924183-85-6.
• Birgit Frohn: Lexikon der Heilpflanzen und ihrer Wirkstoffe. Weltbild, Augsburg 2007, ISBN 978-3-89897-354-0, S. 263–267.
• Delin Wu, Kai Larsen: Zingiberaceae. Zingiber officinale. S. 325 – textgleich online wie gedrucktes Werk, In: Wu Zheng-yi, Peter H. Raven (Hrsg.): Flora of China. Volume 24: Flagellariaceae through Marantaceae. Science Press und Missouri Botanical Garden Press, Beijing und St. Louis 2000, ISBN 0-915279-83-5, (Abschnitt Beschreibung).

Einzelnachweise

Dieser Artikel behandelt ein Gesundheitsthema. Er dient nicht der Selbstdiagnose und ersetzt nicht eine Diagnose durch einen Arzt. Bitte hierzu den Hinweis zu Gesundheitsthemen beachten!

Awirinri icha Ajirinri nisqaqa (Zingiber officinale) huk laya hampi yurap sutinmi.

Pukyukuna

• Jatun Sacha Risirwapi hampi yurakuna (Ikwadur) (kastilla simi)

Hawa t'inkikuna

• Commons nisqapi suyukunata uyarinakunatapas tarinki kaymantam: Awirinri.

'S e freumh den lus Zingiber officinale a tha ann an dinnsear. Tha e anns an teaghlach Zingiberaceae, far a bheil càrdamon is curcuma ann cuideachd.

Cleachdar e mar spìosradh no ìoc-shlàint. Ann an cainnt na Beurla chithear ann an cuid de dh'ainmean gu bheil dinnsear ann am biadh sònraichte, m.e: Ginger beer (leann-ràcadail) no Gingerbread (aran-cridhe).

Thòisich àiteachas dinnseir ann an Àisia a Deas agus an uair sin sgaoil e bhon an seo gu Afraga a Deas is a' Chairibìan ^[2]

Iomraidhean

1. ↑ “Zingiber officinale information from NPGS/GRIN”. www.ars-grin.gov. Air a thogail 3s dhen Mhàrt 2008.
2. ↑ “Spices: Exotic Flavors & Medicines: Ginger”. Air a thogail 8mh dhen Lùnasdal 2007.

Gember is e specerye met e krudige, scherpe smoake. Gember komt van de wortelstok van de gemberplante Zingiber officinale, familie van de gemberachtigen.

Ofkomste

De gemberplante is e mêerjoarige struuk die ofkomstig is uut Zuud-en Middn-Azië. Den dag van vandoage wordt de plante gekwikt in Indië, Indonesië, China, Japan, Austroalië, Zuud-Amerika en Nigeria.

Kenmerkn

De gemberplante is e rietachtige plante die mêer of e meter hoge kan wordn. ’t Is e plante me lange, smalle bloarn en e blommeknop woa dat er blommetjes uutkommn die gilwe-rôod zyn of wit. De wortelstok is ’t dêel van de plante die vo kruud gebruukt wordt. Die wortelstok wordt ook wel een hand genoemd omdat ’n d’r uutziet lik een ipgezwolln hand me misvormde viengers.

Gemberwortel

Geschiedenisse

Gember wordt al duzendn joarn in China en Indië gebruukt vo zyn geneeskundige eignschappn. De Chineesche filosoof Confucius zoudt al in 500 v.Chr. zyn eetn gekruud hen me gember. Volgens de mythologie zoudt doageliks gebruuk van gember garant stoan vor e lank leevn. De gemberplante was ook gekend ten tyde van d’Oude Griekn en Romeinn. Tusschn de tienste en de viftienste êeuwe wierd gember deur d’Arabieren in Europa g’introduceerd.

Geneeskunde

Gemberthee en gemberboadn wordn in de Aziatische alternatieve geneeskunde angeroadn by reuma, spierpyne en koudes. Gember verhoogt de gouste vo t’eetn, verbetert de verteirienge en helpt by moagkrampn.

Toepassienge

Gember wordt gebruukt in currygerechtn, ’t past styf goed by geveugelte en lamsvlêes, moar ook by vis en zêevruchtn. Gemoaln gember wordt ook gebruukt in zoetekoeke, speculoasje, ryspap en fruutsala.

welle: Koehler (1887)

Gember (Latien: Zingiber officinale) is n kroed wat in de kökn broekt wörd, met nen skearpn, mer vuur leefhebbers, plezerigen smaak. Gember wörd oet n wörtelstok van de gemberplaant haald, oet de gemberfamilie.

Gebroek

Gember is te kriegn as:

• Stemgember: gember op stroop van zeut water
• Gemberbeer: ne lechte beersoort wat met gember brouwd wörd
• Ginger ale: frisdraank wat in de weenkel te haaln is
• Gember-sjem
• Sukergember: sukerde, zachte gemberslikkerie.
• In legde gember: gemberstuk n in azien.

De skearpe smaak van gember keump veural deur de chemiese verbeendingn gingerol en shogaol. t Kan ok dreugd wordn en raspt. Dreuge gember is skearper as värse gember, umdat t mear shogaol hef wat skearper smaakt as gingerol. Gember wörd ok wal es inmaakt in konsentreerd sukerwater.

Gember wörd in Neerlaand veural broekt in kook en gebak, zo as gemberkook, ontbijtkook en spekuloas. In Indonesië doot ze t völ deur t wied geleevde gerecht Babi Ketjap, en aandere soortn skearpe gerechtn. Vermoaln gemberwörtel neumt ze doar Djahé. Ok in de Jödse kökn doot ze völ met gember, bieveurbeeld in gemberbolus. Doar wörd t zeen as belangriek oonderdeel van t kerriemengsel.

De öllie van gember wörd ook wal es in roekerie verwearkt.

Gemberwörtelstok

Skiedenis

Gember zol veur t eerst in Europa wean bracht deur Marko Polo, den t in Sjina zeen har. Doar wörd t al 3000 joar teeld. Veural in Duutslaand wör gember slim beleevd. n Spanjool Mendoza bracht gember met noar West-Indië, an n anvang van t 16e joarhoonderd.

a'j gemberplaantn midndeur skeurt vermeerdert ze zich. De meeste gember keump van oorsprong oet India. Ook West-Afrika, Jamaika, Nigeria, Japan en Sjina bint grote teelders.

Gebroek as medisien

Gember wörd al froai lange broekt umdat dr wörd meand dat n innemmer dr mear zin an seks van krig. Gember zol ok helpn teggen köalte en de bloodsumloop helpn. Wieders wörd t broekt bie reiszeekte, um t misselike geveul teggen te goan. Moar doarveur möt dr beheurlik wat innömn wordn.

Mooi um te wetn

• t Volksverhaal geet dat peardekeupers vrogger de pearde n stuksken gember in t gat drukn as dr keupers noar t peard kwamn kiekn. Dit gaf t peard n heet geveul an n ears, woardeur he stief rechtop gung stoan met n start luk in de heugte. Doardeur lek t peard gezoonder en antrekkeliker um te koopn.

Oetgoande verwiezings

Lo gengibre o gingebre (Zingiber officinale) es una espècia de plantas originària d'Asia, del genre Zingiber e de la familha de las Zingiberaceae que s'utiliza lo rizòma en cosina e en medecina tradicionala. Aquel rizòma es una espècia fòrça utilizada dins fòrça cosinas asiaticas, e subretot l'indiana. Es utilizat en Occident per realizar diferentas bevendas coma ginger ale e de dessèrts coma lo pan especiat.

Caracteristicas botanicas

Doas varietats de gengibre sus un mercat de Haikou, província de Hainan, China

Lo gengibre es una planta vivaça tropicala erbacèa d'unes 0,90 m de naut eissuida d'un rizòma.

Las fuèlhas persistantas son lanceoladas, biseriadas, longas e odorantas.

Las flors son blancas e jaunas marcada de roge sul bòrd, las bractèas son verdas e jaunas.

Après la florason, un cort espig axillar conten las granas negras tancadas dins de capsulas trivalvas aparéist al tèrma d'una tija cobèrta d'escatas.

Ama una exposicion solelhada e una atmofèra umida. La creissença es rapida e la multiplicacion se fa per division dels rizòmas.

Autres « gengibres »

Une espècia dicotiledòna d'America del Nòrd, l'Asarum canadense es coneguda jol nom de « gengibre salvatge ». Sas racinas an de proprietats aromaticas similaras e se pòt utilisar coma substitut. Aquela planta es pas ligada als gengibres vertadièrs e aparten a la familha de las Aristolochiaceae.

Los rizòmas d'una autra planta de la familha de las Zingiberaceae, Curcuma longa, constituisson una espècia nomenada a La Reünion « gingembre-safran » o « safran péi » que, sus l'illa, es comun de dire « safran » per curcuma. La sabor est doça e aromatica, la popa es de color ròse-iranjada. La meteisse raiç se nomena « safran », a Maiòta e dzindzino en shimaore. Una autra varietat encara, Curcuma amada de popa jauna a jaune fluorescent, se nomena « gengibre manga » que la sabor remembra aquela de la manga carròta verda.

Istòria

Èra nomenat zenj pels mercands arabs, mot per que designavan tanben los abitants de la còsta èst de l'Africa e d'ont ven lo nom de « Zanzibar », ont los Arabs anavan cercar lo gengibre. Al sègle XIII, santa Hildegard escriviá al subjècte del Zingiber officinale Roscoe: « Un òme en bona santat na pas interés a ne manjar, que lo fa estupide, ignorant e lasciu. Mas se sem sec e ja plan aflaquit, reduire de gengibre en polvera e ne prene… dins una bevenda… se melhora atal son estat »^[1]. A l'Edat Mejana, lo gengibre èra considerat coma una planta magica afrodisiaca.

Cultura e produccion

Cultura de gengibre

Flor de gengibre abans l'espelida, ven enseguida de color entre malve e violet.

Produccion en tonas. Chifres 2003-2004 Donadas de FAOSTAT (FAO)

Usatges del gengibre

Composicion quimica

Lo rizòma es fòrça ric en amidon (60 %). Conten de proteïnas, de grassas (10 %), d'òli essenciala e una resina^[2].

L'impression de fuòc (pseudocalor) quand se pren de gengibre se deu a la preséncia de shogaòl, de paradòl e de zingerona^[3]. La concentracion de gingeròl – constituissent màger del gengibre fresc – es mai fèble ians lo gengibre secat, alara que la concentracion en shogaòl aumenta^[4].

A partir del rizòma del gengibre s'extrason una oleoresina (6 %)^[5] e una òli essenciala (1-3 %)^,. L'oleoresina conten los composats quimics a l'origina de la sabor picanta, coma lo gingeròl (15 %). La composicion de l'òli essenciala varia fòrça seguent l'origina geografica mas se trapa de composats odorants coma lo zingiberèn, lo curcumèn, lo camfèn, lo bisabolèn, lo citral e lo linalòl. Aqueles dos extrachs son destinats a l'aromatizacion dels aliments, alara que sola l'òli essenciala es utilizada dins la perfumeriá.

L'òli essenciala de gengibre es obtenguda per distillacion a la vapor d'aiga dels rizòmas. Cal gaireban 50 kg de rizòmas secs per obténer 1 kg dòli essenciala.

L'òli essenciala de gengibre es per exemple reputat per sas vertuts digestivas. Es supausada « estimular e accelerar lo passatge del bòl alimentari »^[6].

Usatges alimentaris

Vista en copa d"un talh de gengibre fresc

Las jovas racinas de gengibre (que son de fah de rizòmas, es a dire de tijas sosterrenhas) son chucosas e popuda amb un gost fòrça doç. Los rizòmas madurs son fibroses, gaireben secs e an un gost mai pujat. Mai vièlhs, prenon un gost plan fòrt.

• Dins la cosina japonesa, s'utilisa lo gengibre marinat dins del vinagre de ris, lo gari. Es utilizat per refrescar lo palais entre las bocadas dins la degustacion de sushis.
• Dins la cosina indiana, es un ingredient dins diferentas masclas d'espècias e salças, coma lo masala o lo vindaloo.

• Los rizòmas son sovent emplegats dins la cosina chinesa per cobrir las odors e sabors fòrtas coma aquelas dels peissons e cauquilhum, del pol e de la feda (per aquela, jos l'influéncia de la cosina oigor, lo gengibre i es mai sovent remplaçat per de comin). Aquela sabor especiada e malodoranta se deu a la zingerona.
• Lo gengibre es tanben utilizat en pastisseria per perfumar de bescuits e cocas – per exemple dins la cosina ongresa: la coca de gengibre fresc, e tanben jos forma de gengibre confit.
• Lo gengibre sec, en polvera, es utilizat per perfumar lo pan especiat e d'autras receptas. Pren alara un gost plan diferent d'aquel del gengibre fresc, e pòdon pas se substituir l'un a l'autre. Lo galanga es utilizat per de tòcas pareissents en cosina tailandesa.
• Las fuèlhas e brots eissits del rizòma son tanben comestibles^[7].
• Lo gengibre es utilizat per aromatizar lo tè dins las zonas de cultura oahilia e en Corèa.

Bevendas

Ròm arranjat al gengibre, Madagascar

• A l'Edat Mejana, en l'Euròpa se consomiá l'ipocràs, una bevenda a base de vin de vinha e diferentas espècias coma lo gengibre.
• Lo gengibre es tanben consomit en Africa de l'Oèst jos forma chuc premsat (sucrat) nomenat gnammankoudji e i es considerat coma bevenda avent d'efièchs afrodisiacs.
• La bièrra de gengibre (sodà sens alcòl) se produch en Jamaica, e es coneguda jol nom ginger beer.
• Al Canadà, lo ginger ale, una bevenda doça, gasosa e sens alcòl pròche de la bièrra de gengibre, inspirèt le sodà de la celèbre marca Canada Dry.
• En Charantas, a Jarnac se realiza una licor de gengibre nomenada Domaine de Canton Ginger Liqueur.
• En Soïssa, dins lo canton de Genèva a Plan-les-Ouates, un digestiu artesanal de gengibre (licor) de beure glaçat: La Givrée gingembre.

Usatges medicinals

De tèxtes indians datant de l'an 1000 AbC prescriviánt aquela planta per de mals anant de l'asma als emorroïdas^[8]. Los mètges asiatics l'utilizan encara.

D'etudis sus l'òme mostran de proprietats antiemeticas. Una sintèsi de recercas medicalas confirma l'eficacitat del gengibre per solaçar la nausèa postoperatòria^[9].

Lo gengibre foguèt prepausat coma un antimigranós avent pas d'efièch negatiu^[10].

• Tanben se conéis lo solaç de la cinetòsi o « malautiá dels transpòrts », los marins chineses ne mastegar per la prevenir^[11].
• Las femnas chinesas consoman tradicionalament la raiças de gengibre pendent la prensa per combatre la nausèa del matin^[12].
• Efièch protector sus la mucosa gastrica^[13].
• Combat las insufiséncia biliara e pancreatica.
• Fa bassar los taus de colesteròl, de triglicerids sanguins, d'acids grases e de fosfolipids^[14].

Lo gengibre a una accion antiinflamatòria, cura per exempla a dolor e los simptòmas dels rematismes inflamatòris^[15].

« Lo rizòma de gengibre es pauc utilizat en França ont foguèt recentament inscrich sus la lista de las plantas susceptiblas d'intrar dins la composicion de fitomedicaments beneficiant d'un dossièr d'AMM « abreujat » [Note Expl., 1998]; pòt revendicar l'indicacion: tradicionalament utilizat dins le mal dels transpòrts. » (Bruneton 1999).

Autres proprietats supausadas o allegadas

• S'atribuisson a son rizòma ric en magnèsi de las proprietats afrodisiacas^[16]. Dioscorid, Plini lo Vièlh e Avicena parlan ja d'aquela proprietat. Las bacantas realizavan de filtres d'amor a basa de gengibre e de Phallus impudicus. Lo capítol 7 del Kamasutra evòca son usatge dins de practicas sexualas ocultas. « Lo gengibre ajuda a la natura luxuriosa » segon Jérôme Cardan. Sa reputacion es tala que Madame du Barry ne donava a cadun dels sieus amants e que los colons portugueses desvelopèran sa cultura en Africa de l'Oèst^[17]. Pasmens manca d'estudis seriosas per confirmar aquela proprietat supausada.

Sinonims

Segon Kew Gardenparamètre « Kew liste » pas reconegut:

• Amomum angustifolium Salisb., Prodr. Stirp. Chap. Allerton: 4 (1796), nom. illeg.
• Amomum zingiber L., Sp. Pl.: 1 (1753).
• Amomum zinziba Hill, Veg. Syst., ed. 16: 50 (1770), orth. var.
• Zingiber aromaticum Noronha, Verh. Batav. Genootsch. Kunsten 5(4): 28 (1790), nom. inval.
• Zingiber cholmondeleyi (F.M.Bailey) K.Schum. in H.G.A.Engler (ed.), Pflanzenr., IV, 46: 172 (1904).
• Zingiber missionis Wall. in J.D.Hooker, Fl. Brit. India 6: 246 (1892).
• Zingiber officinale var. cholmondeleyi F.M.Bailey, (1900)
• Zingiber officinale f. macrorhizonum (Makino) M.Hiroe, (1971) (1807).
• Zingiber officinale var. macrorhizonum Makino, (1933)
• Zingiber officinale f. rubens (Makino) M.Hiroe, (1971)
• Zingiber officinale var. rubens Makino, (1933)
• Zingiber officinale var. rubrum Theilade, (1996 publ. 1998)
• Zingiber officinale var. sichuanense (Z.Y.Zhu, S.L.Zhang & S.X.Chen) Z.Y.Zhu, S.L.Zhang & S.X.Chen, (1992)
• Zingiber sichuanense Z.Y.Zhu, S.L.Zhang & S.X.Chen, Bull. Sichuan School Chin. Met. Med. 1987(1): 39 (1987).
• Zingiber zingiber (L.) H.Karst., Deut. Fl.: 471 (1880), nom. inval.

Notas e referéncias

1. ↑ Guide de visite, les plantes magiques, du jardin des neuf carrés de l'abbaye de Royaumont
2. ↑ Bruneton, J., Pharmacognosie - Phytochimie, plantes médicinales, 4^e éd., revue et augmentée, Paris, Tec & Doc - Éditions médicales internationales, 2009, 1288 p.
3. ↑ (en) G Katzer, « Ginger (Zingiber officinale Rosc.) »,‎ 2012 (consultat lo 2 decembre 2012)
4. ↑ (en) Jolad SD, Lantz RC, Chen GJ, Bates RB, Timmermann BN.
5. ↑ (en) J Wright (2004) Flavor Création.
6. ↑ (en) {{Obratge}} : paramètre titre mancant
7. ↑ http://homeguides.sfgate.com/part-ginger-plant-eat-74002.html
8. ↑ National Geographic France.
9. ↑ (en) E Ernst and MH Pittler (2000) Efficacy of ginger for nausea and vomiting: a systematic review of randomized clinical trials.
10. ↑ {{{2}}}, PMID 2214812Modèl:PMID
11. ↑ (en) Chrubasik S, Pittler MH, Roufogalis BD.
12. ↑ (en) Boone SA, Shields KM.
13. ↑ Propriétés thérapeutiques du gingembre
14. ↑ (en) Al-Amin ZM, Thomson M, et al.
15. ↑ (en) Srivastava KC, Mustafa T. (1989) Ginger (Zingiber officinale) and rheumatic disorders.
16. ↑ son arôme, ses propriétés diaphorétiques et de pseudo-chaleur, ainsi que la forme de son rhizome ont un pouvoir suffisamment évocateur.
17. ↑ (en) S. Qureshi et al, Studies on herbal aphrodisiacs used in Arab system of medicine, The American journal of Chinese medicine, 1989, vol. 17, p. 57-63

Vejatz tanben

Articles connèxes

• Sialogòg

Ginge or ginge root is the rhizome o the plant Zingiber officinale, consumed as a delicacy, medicine, or spice.

References

Giŏng (薑) sê siŏh cṳ̄ng sĭk-ŭk. Ĭ gì gṳ̆ng-gṳ̆ng hô̤ lā̤ giŏng-mō̤ (薑母).

Áng dṳ̆ng-ĭ diē-sié gì gōng-huák, giŏng-mō̤ séng ŭng (性溫), gó-chṳ̄ giŏng-mō̤-tŏng â̤ dê gàng-cék (寒積).

Giŏng iâ â̤ dé̤ṳng có̤ dièu-lâiu.

giŏng-mō̤

Lu Zingiber officinale (cchiù cumunimenti "gènciru" o "zenzeru") è na chianta ervàcia di la famigghia di li Zingiberaceae chi havi uriggini n Estremu Orienti. Curtivata ntâ zona trupicali, la sò carattiristica principali è lu grossu rizzoma carnusu e ramusu dunni nèsci nu fustu erettu e cavu, fogghi cu na forma di lanza e ciuri nichi giarnu–virdastri cu macchi purpura. Lu rizzoma è assai usatu n cucina pi nzapuriri li cibbi e comu ngridienti di nummarusi cunnimenti e sàusi esutichi. Chiossai cunteni na sfunnacata di principi attivi ca ci dunanu putenti prupitati midicinali. Nfatti lu gènciru è usatu nnî deti pì cummàttiri li artriti, lu culistirolu, li colichi ntistinali, la nàusea e formi di cardiupatii.

Imbiera šaknis

Imbiers (luotīnėškā: Zingiber officinale, onglėškā: Ginger) ī prīskonėnis augals, katros prīgol imbierėniu augalū (Zingiberaceae) šeimā.

Augals kėlėma nug Kėnėjės ī, daba augėnams daugomuo Indėjuo, Pėitrītiu Azėjuo, vėituom Afrėkuo (Kamerūnė). Jiediou ēn imbiera šaknis. Anas dėdlē laiška smuoka, paneši i cėtrėna. Tink pagardintė sausainius, bondielius, taisītė erbatā, tepuogė ī dėdlė liekvarsta kap suop gerklie, pėlvs, mažėn pīkėnėma.

Jahé (Zingiber officinale), nyaéta tutuwuhan beuti anu pohara populér minangka bungbu sarta bahan ubar. Rasa dominan lada dilantarankeun sanyawa keton nu ngaranna zingeron.

Jahe kaasup suku Zingiberacéae. Ngaran ilmiah jahé dijieun ku William Roxburgh tina kecap Yunani zingiberi, ti basa Sansakerta, singaberi.

Sajarah

Jahé asalna dianggap ti India. Tapi aya ogé anu mercaya yén jahé asalna ti Republik Rahayat Cina Kidul. Ti India, jahé dibawa minangka bungbu dagangan nepi ka Asia Tenggara, Tiongkok, Jepang, Jeung Timur Tengah. Saterusna dina jaman kolonialisme, jahé anu bisa méré rasa haneut sarta lada kana kadaharan gancang jadi komoditas anu populér di Éropa.

Alatan jahé ngan bisa tahan hirup di wewengkon tropis, melakna ngan bsia dipigawé di wewengkon katulistiwa saperti Asia Tenggara, Brasil, sarta Afrika. Ayeuna Équador sarta Brazil jadi panghasil jahé pangbadagna di dunya.

Ciri morfologis

Tangkal jahé mangrupa tangkal palsu kalawan luhurn 30 nepi ka 100 cm. Akarna ngawangun beuti kalawan daging akar boga warna konéng nepi ka semu beureum jeung ambeu nu nyeureud irung. Daunna nyirip kalawan panjang 15 nepi ka 23 mm sarta panjangna 8 nepi ka 15 mm. Gagang daun ngandung bulu nu lemes.

Kembang jahé tumuwuh dina taneuh kalayan bangun buleud endog sarta panjangna 3,5 nepi ka 5 cm sarta rubak 1,5 nepi ka 1,75 cm. Gagang kembang sisitan saloba 5 nepi ka 7 buah. Kembangna boga warna héjo semu konéng. Biwir kembang sarta hulu putik warnana wungu. Gagang putik jumlahna dua.

Pangolahan jeung pamasaran

Beuti jahé, utamana anu dipanén dina umur anu masih ngora henteu tahan lila lamun ditunda di gudang. Ku kituna diperlukeun pangolahan sagancangna sangkan tetep bisa didahar.

Aya sawatara hasil pangolahan jahé anu aya di pasar, nyaéta:

• Jahé seger
• Jahé garing
• Awétan jahé
• Jahé bubuk
• Minyak jahé
• Oléoresin jahé

Jahé garing

mangrupa potongan jahé anu saterusna digaringkeun. Wanda ieu pohara populér di pasar tradisional.

Awétan jahé

mangrupa hasil pangolahan tradisional tina jahé seger, utamana jahé ngora. Anu pangmindengna dipanggihan di pasar nyaéta acar, asinan, sirop, sarta kristal jahé. Wanda ieu dipikaresep ku pamaké ti wewengkon Asia jeung Australia.

Bubuk jahé

mangrupa hasil pangolahan satuluyna tina jahé ngagunakeun téknologi industri. Bubuk jahé diperlukeun pikeun kaperluan farmasi, inuman, alkohol sarta jamu. Biasana ngagunakeun bahan baku jahé garing.

Oléoresin jahé

Nyaéta hasil pangolahan tina tipung jahé. Bentukna mangrupa cacai cokelat kalawan kandungan minyak asiri 15 nepi ka 35%.

Habitat

Jahé tumuwuh subur dina taneuh nu luhurna 0 nepi ka 1500 méter di luhur beungeut laut, kajaba wanda jahé gajah nu hirup dina taneuh nu luhurna 500 nepi ka 950 méter.

Pikeun bisa ngahasilkeun jahé sacara optimal, diperlukeun curah hujan 2500 nepi ka 3000 mm pér taun, tingkat saab 80% sarta taneuh beueus kalawan PH 5,5 nepi ka 7,0 sarta unsur hara nu réa. Taneuh anu dipaké pikeun melak jahé henteu kaci kakeueum.

Variétas

Aya tilu rupa jahé anu populér di pasar, nyaéta:

Jahé gajah

Mangrupa jahé anu pangdipikaresepna di pasar internasional. Bentukna badag lintuh sarta rasana henteu lada teuing. Daging beuti boga warna konéng nepi ka bodas.

Jahé konéng

mangrupa jahé anu réa dipaké minangka samara asakan, utamana pikeun kadaharan lokal. Rasa sarta ambeuna cukup seukeut. Ukuran beuti sedeng sarta warnana konéng.

Jahé beureum

Jahé rupa ieu mibanda kandungan minyak asiri nu réa sarta rasana pangladana, ku kituna cocog pikeun bahan dasar farmasi sarta jajamu. Ukuran beutina pangleutikna sarta warnana beureum kalawan urat nu leuwih badag dibandingkeun jahe umumna.

Produk jahé

Di masarakat Barat, ginger ale mangrupa hasil olahan anu dipikaresep. Samentara Jepang jeung Tiongkok pohara mikaresep asinan jahe. Sirop jahe dipikaresep ku masarakat Tiongkok, Éropa jeung Jepang.

Di Indonésia, sakoteng, bandrék, sarta wedang jahé mangrupa inuman anu dipikarasep alatan sanggup méré rasa haneut dina waktu peuting, utamana di wewengkon pagunungan.

Rujukan

Harmono, STP dan Drs Agus Andoko, Budidaya dan Peluang Bisnis Jahe, Penerbit Agromedia Pustaka, 2005.

Tempo ogé

Jaé utawa jahé iku siji bahan masakan. Jaé wis misuwur dadi bahané masakan, bumbu lan dadi obat. Jaé kang jeneng latiné Zingiber officinale Rosc, iki wis kasebar saindhenging jagad lan akèh gunané.

Jaé wujud siji tuwuhan rimpang kang populèr dadi bumbon crakèn lan bahan kanggo obat.^[1] Rimpangé duwé wujud driji kang nggembung ing ruas-ruas tengahé.^[1] Jaé uga duwé senyawa keton kang karan zingeron kang marakaké rasa pedhes.^[1]

Jaé kalebu suku Zingiberaceae (temu-temuan).^[1] Jeneng èlmiah jaé saka William Roxburgh saka tembung Yunani zingiberi, saka basa Sansekerta, singaberi.^[1]

Jaé kanggo masakan

Ing masakan, jaé biyasa ditambahaké kanggo sedhep-sedhepan, mligi ing masakan Cina lan India. Sing biyasa dianggo jaé kang tansah nom tur seger. Jaé uga dianggo cuka, utawa dadi sedhep-sedhepan permèn pedhes. Saliyané iku dadi sedhep-sedhepan ing jajanan, utawa ing nagara Éropah didadèkaké bahan dhasaré Roti Jaé.

Saliyané iku, jaé uga didadèkaké unjukan, kaya ta STMJ (Susu Telor Madu Jahe), Ginger Ale, Jahe Telor, Sekoteng, Pokak lan sapanunggalé.

Jinising Jaé

Jaé bisa dipérang dadi manéka jinis, kang diweruhi wong-wong awam ya iku:

• Jaé biyasa
• Jaé gajah
• Jaé abang

Jaé kanggo obat

Jaé uga didadèkaké obat kanggo rupa-rupa lelara. Wis kabukti yèn jaé kasiate pancen oye. Jaé parutan bisa dianggo komprès keseleo, pegel-pegel, lan sapanunggalé. Uga bisa dianggo tamba masuk angin, mules-mules utawa diemut kanggo wong wadon kang nembé mbobot kanggo ngilangi rasa kudu gumoh. Balsem ya ana kang nganggo bahan dhasar jaé kanggo ngréwangi ilangé lara.

Uga delengen

• Tetuwuhan

Cathetan sikil

Jenjanm se yon plant. Li nan fanmi plant Zingiberaceæ. Non syantifik li se Zingiber officinale Roscoe

Galeri foto

• Flè jenjanm fleri

• Flè jenjanm

• Etamin flè jenjanm

• Chan jenjanm

• Rekòt Jenjanm, Myanma

• De (2) varyete jenjanm

• Koupe jenjanm

• Gari, yon kalite jenjanm marine

• Ven aromatize avèk jenjanm alman ak dekorasyon tij jenjanm

Referans

Lyen deyò

Jinjeri

Jinjero esas planto Indiala,, di qua radiko aromata uzesas kondimente.

Kiuⁿ (ha̍k-miâ: Zingiber officinale)

Ing Laya keraklan magagamit ya keng pamaglutu king mabilug a yatu. Agyang mayayaus yang uyat, ing tutu na niti rhizome ya ning monocotyledonous perennial a tanaman Zingiber officinale.

Ing megiling laya

Dalerayan

Ining artikulu atin yang dakeng ibat king The Grocer's Encyclopedia, a atyu king banding pangmalda (public domain).

Para sa ibang gamit, tingnan ang Luya (paglilinaw).

Ang luya (Ingles: ginger) ay isang uri ng gulaying ugat na ginagamit panimpla ng mga lutuin.^[1]

Katangian

Maaari itong itabi sa repridyeretor nang walang taning sa panahon.^[2]

Tingnan din

• luya-luyahan

Mga talasanggunian

Ang lathalaing ito na tungkol sa Gulay ay isang usbong. Makatutulong ka sa Wikipedia sa nito.

Mtangawizi (jina la kisayansi: Zingiber officinale) ni mmea wa familia Zingiberaceae katika ngeli ya Monokotiledoni. Mizizi yake yanayoitwa tangawizi hutumika kama kiungo katika chakula na unga wake hutumika katika vinywaji na katika chakula pia.

Matumizi ya tangawizi

Unga wa tangawizi

Tangawizi (kwa Kilatini zingiberis rhizoma; kwa Kiingereza: ginger) ni mzizi wa mtangawizi.

Umbo la tangawizi ni kama lile la mzizi wa manjano na yote miwili hutumika kama viungo katika chakula.

Tangawizi kama dawa

Tangawizi huwa na utomvu wenye mafuta na kampaundi zinazofanya ukali wake. Utafiti wa kisasa umegundua tagawizi inaweza kusaidia kwenye matatizo ya utumbo na kuzuia kutapika^[1].

Imetazamiwa tangawizi inapunguza maumivu ya viungo vilivyoathiriwa na rumatizimu na athritisi^[2].

Athira zisizothibitishwa

Katika elimu ya tiba ya kale tangawizi ilitazamiwa kuwa na tabia nyingi za kujenga afya, lakini matokeo mengi mwilini yanayodaiwa hayajathibitishwa kisayansi:

Imedaiwa kuwa na uwezo ufuatao wa kitiba:

• kuondoa sumu mwilini,
• kuua bakteria wa aina nyingi mwilini hata salmonella,
• kuondoa uvimbe mwilini,
• kuondoa msongamano mapafuni,

Tangawizi inayo ‘zingibain’ ambayo huua vimelea mbalimbali vya magonjwa na mayai yake,

• kuondoa maumivu ya koo,
• kuua virusi vya homa,
• kuondoa maumivu mbalimbali mwilini,
• kuondoa homa hata homa ya baridi (chills),
• kutibu saratani ya tezi dume,
• kuzuia kuongezeka kwa seli za kansa ya kongosho,
• kutibu kansa mbalimbali,
• kuongeza msukumo wa damu,
• kusaidia kuzuia shambulio la moyo,
• kuzuia damu kuganda,
• kushusha kolesto,
• kusafisha damu,
• kusaidia watu wenye kukakamaa kwa mishipa,
• kutibu shinikizo la juu la damu,
• kusafisha utumbo mpana,
• kupunguza mishtuko kwenye utumbo mpana na tumbo kuunguruma,
• kuondoa gesi tumboni kwa urahisi zaidi,
• kusaidia mfumo wa mmeng'enyo wa chakula,
• kuzuia kutapika,
• kusaidia hata wale wanaosafiri baharini wasipatwe na kichefuchefu,
• kuondoa maumivu kutokana na mkao mmoja wa muda mrefu ama kusimama au kukaa,
• kuzuia kuharisha,
• kusaidia mfumo wa upumuaji na kutuliza dalili za pumu,
• kutibu tatizo la miguu kuwaka moto,
• kutibu homa ya kichwa,
• kutibu maumivu ya tumbo wakati wa hedhi,
• kutibu homa za asubuhi hata kwa mama mjamzito,
• kusaidia kupunguza homa ya baridi yabisi (arthritis),
• kuimarisha afya ya figo,
• kusaidia kupunguza uchovu unaotokana na matibabu yaliyopita ya mionzi

Picha

• Majani

• Brakti za maua

• Maua yaliyotoka

• Mizizi

• Tangawizi

• Unga wa tangawizi

Marejeo

1. ↑ Effects of ginger on motion sickness and gastric slow-wave dysrhythmias induced by circular vection.
2. ↑ JK. Kim, Y. Kim, KM. Na, YJ. Surh, TY. Kim: [6-Gingerol prevents UVB-induced ROS production and COX-2 expression in vitro and in vivo]. In: Free Radic Res. 2007, 41 (5), pp. 603–614

Zanjabil (Zingiber offi cinale) - bir pallalilar sinfiga, zanjabildoshlar oilasiga mansub, yoʻgʻon ildizpoyali koʻp yillik oʻt oʻsimlik. Asosan, tropik va subtropiklarda tarqalgan. Jan. va Jan.

Sharqiy Osiyoda oʻstiriladi. 3. yer osti tanasining hamma qismida efir moyi bor. Qurigan ildizi xushboʻy hidli va mazali boʻlib, efir moyiga boy. Maydalanmagan Z.ning xushboʻy hidi maydalanganiga nisbatan uzoq saklanadi. Tuyib elaki qilingan talqoni tabobatda jigar, yurak, meʼda xastaligini davolashda ishlatiladi (asal bilan birga choynakka damlab ichiladi). Oziqovqat sanoatida konditer mahsulotlari ishlab chiqarishda va pazandachilikda baʼzi ovqatlarga (pishish oldidan) maydalangan holda ziravor sifatida ishlatiladi.^[1]

Manbalar

Zencefîl navê famîleyekê ye, gelek cureyên wê hene

Zencefîl (zingiber officinale), riwekek ji famîleya zencefîlan (zingiberaceae) e. Ango zencefîl navê famîleyeke riwekan e lê cureyê wê yê bi navê zingiber officinale bêhtir tê naskirin û bikaranîn. Bejna wê heya 1 m bilind dibe. Pelên wê zirav û dirêj in, kulîkên zer-sor vedidin. Ji avhewaya tropîk an nîvtropîk hez dike. Li Çîn, Hindistan, Viyetnam, Îndonêzya, Japonê gelek digihê.

Bikaranîn

Wekî biharat, pirranî di kilor, kateyan de tê bikaranîn. Tevlî tirşînan jî dikin. Tê gotin ji nexweşiyên madeyê re bikêr e. Vîtamînên C û B dihewîne. 80 %ê vê riwekê ji avê, 2 % proteîn, 1 % rûn, 12 % devtî , kalsiyum, hesin, fosfor ûêd e.

Madeyê vedike, gazê dertîne, hilmijê hêsantir dike. Barê demaran sivik dike, laş germ dike. Di xwarinan de gelek tê bikaranîn. Tevlî şorbe, kutilk, hêyavk, selete, kulîçe, xurabî, sosîs, biraşteyên kartol û goştê ûêd dikin. Kesên madeyên wan li hev dikevin, zencefilê davêjin devê xwe, derdibe.

Đumbir ili ingver (gr./lat. zingiber, staro-indijski: schringaverâm- trubasti) je biljka iz porodice zingiberaceae. U farmaceutskoj industriji poznat je pod imenom rhizoma zingiberis.

Rasprostranjenost

Đumbir raste u tropskom i subtropskom pojasu. Pretpostavlja se da biljka potiče sa ostrva u Tihom okeanu. U Evropi je poznata od IX stoljeća. Najveći proizvođač đumbira danas je Kina.

Karakteristike

Đumbir je izdržljiva, listasta biljka. Naraste do visine 50 do 100 cm. Izgledom, debelom stabljikom i dugim listovima, podsjeća na barske biljke. Razvije granat rizom iz kog naraste korijen, koji u zemlji raste vodoravno. Korijen je žućkaste boje i aromatičan. Listovi su 15 do 30 cm dugi i 2 do 2,5 cm široki. Rastu direktno iz rizoma. Cvjetovi su trobrojni, uvezani u čašicu i krunu. Tri latice su oko 1 cm duge. Tri krunasta listića su cjevasto srasli, tamno ljubičasti sa kratkim prašnicima, na kojima su oko 9 mm duge prašne kesice. Tri plodna lista srasla su sa plodnom krunom.

Hemijski sastav

Miris đumbira je prijatno-aromatičan, a ukus ljutkast i oštar. Veliki je broj antioksidansa koji se nalaze u đumbiru, a najznačajniji gingerol. Velik dio biljke čine eterična ulja, smole i ginger ulje, koje biljci daje ljut okus. Biljka sadrži vitamin C, magnezijum, željezo, kalcijum, kalijum, natrijum i fosfor.

Upotreba

Đumbir je jedna od poznatijih začinskih i ljekovitih biljaka. Đumbirov korijen je dio biljke koji se najčešće upotrebljava kao začin ili u liječenju, kao sastojak pića i kolača. Sadrži antibakterijske tvari, ublažava mučninu, pospješuje cirkulaciju, znojenje, rad žuči i vrijedi za afrodizijak. Kao začin, nariban korijen dodaje se supama i jelima s piletinom, janjetinom, ribom i morskim plodovima. Samostalan ili u primjesi s drugim začinima upotpunjava poslastice (voćne salate, medenjaci, sutlijaš) i čaj. Svjež korijen se može pripremat kao slatko i kandirati. U Japanu se služi ukišeljen. Koristi se u proizvodnji piva i prehrambenoj industriji.

Narodno vjerovanje

U antičko doba đumbir je korišten u liječenju očnih upala i kao sredstvo za protjerivanje.

Također pogledajte

• Lista začina

Ρίζωμα πιπερόριζας.

Τομή πιπερόριζας.

Ψιλοκομμένη πιπερόριζα (έμπροσθεν προς επάνω στη φωτογραφία: σκόρδο, πιπερόριζα, καυτερή πιπεριά, λεμονόχορτο).

Αποξηραμένη πιπερόριζα − αλεσμένη σε μορφή σκόνης.

Η πιπερόριζα ή τζίντζερ (παλαιότερη ελληνική ονομασία ζιγγίβερη ή ζιγγίβερις < αρχ. ελ. ζιγγίβερις – αρχ. ινδ. γλώσσα Πάλι सिंगिवेर, σανσκριτικά शृंगवेर – αγγλ. ginger, γαλλ. gingembre, γερμ. Ingwer, ιταλ. zenzero, πορτ. gengibre)^[1] είναι η ρίζα του φυτού Zingiber officinale (Ζιγγίβερις η φαρμακευτική) η οποία χρησιμοποιείται στην ιατρική αλλά και ως μπαχαρικό στο φαγητό ή ως εξωτική λιχουδιά. Το είδος αυτό δίνει το όνομα στην ομάδα φυτών Zingiberaceae, της οποίας άλλα γνωστά μέλη είναι το καρδάμωμο (κακουλέ), ο κουρκουμάς (κιτρινόριζα), η γκαλάνγκα κλπ.

Η καλλιέργεια της πιπερόριζας ξεκίνησε αρχικά στη Νότια Ασία, αλλά είναι διαδεδομένη και στην Ανατολική Αφρική και επίσης στην Καραϊβική.^[2] Χρησιμοποιείται στη μαγειρική, την ιατρική και στην αρωματοποιία, ενώ παράλληλα χρησιμοποείται και για λατρευτικούς σκοπούς.

Ετυμολογία

Η προέλευση της λέξης τζίντζερ είναι αντιδάνειο από το αγγλικό όνομα του μπαχαρικού, προερχόμενο αρχικά από την Ταμίλ γλώσσα: ίντζι βερ (இஞ்சி வேர்). Ο βοτανικός όρος για τη ρίζα στην Ταμίλ γλώσσα είναι βερ (வேர்) έτσι ονομάζεται ρίζα ίνζι ή ίνζι βερ. ^[3] Η ελληνική ζιγγίβερις συναντάται ως ginginer στη μεσαιωνική λατινική και εν συνεχεία στην παλιά αγγλική gingifere, την οποία ύστερα η γαλλική ονομάζει gingembre και καταλήγει στα αγγλικά ginger.^[1]

Καλλιέργεια

Φυτεία πιπερόριζας.

Η πιπερόριζα είναι πολυετές φαρμακευτικό φυτό το οποίο έχει κονδυλώδες ρίζωμα με χαρακτηριστική καφέ φλούδα στο εξωτερικό του, ενώ εσωτερικά έχει ανοιχτό κίτρινο χρώμα και αναδύει χαρακτηριστικό πικάντικο και λεμονοειδές άρωμα. Πολλαπλασιάζεται με ριζώματα από μητρικές φυτείες με μήκος 3-5 εκατοστά, βάρος 15-20 γραμμάρια και τουλάχιστον έναν βλαστοφόρο οφθαλμό και κάθε χρόνο μπορεί να φτάσει σε ύψος ως 1 μέτρο και 20 εκατοστά από οφθαλμούς στα ριζώματα του φυτού. Οι βλαστοί της πιπερόριζας είναι συμπαγείς, κυλινδρικοί, όρθιοι και περικλείονται από μεμβρανώδη κολεό. Στις χώρες καταγωγής του φυτού εγκατάσταση γίνεται σε ξύλινα τελάρα ή κατά προτίμηση (ανάλογα και με τη δομή του εδάφους) σε σαμάρια από το Μάρτιο ως τον Απρίλιο, ενώ σε άλλα μέρη από τον Σεπτέμβριο ως Οκτώβριο, καθώς αρχικά απαιτείται αρκετό νερό για να αναπτυχθεί.

Παζάρι με δύο είδη πιπερόριζας στο Χαϊκού, Χαϊνάν, Κίνα.

Τα φύλλα που προκύπτουν είναι μυτερά, λεία και μακριά, με μήκος περίπου 1,5 με 2,5 εκατοστά και πλάτος 8 με 15 εκατοστά, ενώ ο μίσχος τους αναπτύσσεται αντιδιαμετρικά, κατ' εναλλαγή των πλευρών. Τα άνθη αναπτύσσονται εσωτερικά σε κωνοειδείς ταξιανθίες οι οποίες αποτελούνται από σειρές πράσινων βράκτιων φύλλων. Εσωτερικά κάθε βράκτιου προκύπτουν λουλούδια με ποικιλία χρωμάτων όπως άσπρα, κίτρινα και πορτοκαλί. Οι καρποί του φυτού είναι κάψες που αλλάζουν χρώμα καθώς ωριμάζουν, από πράσινο σε καφέ με πορτοκαλί εσωτερικό.

Από το 1585, η πιπερόριζα της Τζαμάικα ήταν το πρώτο ανατολίτικο μπαχαρικό το οποίο καλλιεργήθηκε στο Νέο Κόσμο (στην Αμερική και Ωκεανία) και στη συνέχεια έγινε εισαγωγή στην Ευρώπη.^[4] Αυτήν τη στιγμή η Ινδία έχει την πρωτιά στην παραγωγή (περίπου 30%-50% της παραγωγής γίνεται στην Ινδία), αντικαθιστώντας την Κίνα, η οποία βρίσκεται στη δεύτερη θέση παραγωγής (~20.5%). Ακολουθεί η Ινδονησία (~12.7%), το Νεπάλ (~11.5%) και η Ταϊλάνδη (~10%). Καλύτερη θεωρείται η ποιότητα της Τζαμάικα.^[1]

Χρήσεις

Γαστρονομία

Ασιατική κουζίνα

Γκάρι (ιαπωνικά ガリ ): πιπερόριζα σε μορφή τουρσιού (ιαπωνικό τσουκεμόνο).

Σε χώρες της νοτιοανατολικής Ασίας η φρέσκια πιπερόριζα είναι ένα από τα κύρια συστατικά στην προετοιμασία φαγητών με λαχανικά και φακές. Η πιπερόριζα αποξηραμένη και αλεσμένη, σε μορφή σκόνης, χρησιμοποιείται επίσης σε τοπικά φαγητά. Φρέσκια και αποξηραμένη πιπερόριζα χρησιμοποιείται ως μπαχαρικό σε καφέ ή τσάι, ιδιαίτερα το χειμώνα.

Πώληση κίμτσι στο δρόμο, (Κορέα).

Στην Ινδία είναι ένα από τα βασικά συστατικά σε μίγματα μπαχαρικών, όπως το κάρυ και το γκαράμ μασάλα. Στο Μπανγκλαντές η φρέσκια πιπερόριζα σε κομμάτια χρησιμοποιείται ως βάση σε φαγητά με κρέας, όπως κοτόπουλο, μαζί με κρεμμυδάκια και σκόρδο. Στη Μιανμάρ η πιπερόριζα αποκαλείται γχιν και επίσης χρησιμοποιείται στην τοπική κουζίνα αλλά και σε παρασκευή παραδοσιακών φαρμάκων. Στη Μιανμάρ υπάρχει και πιάτο με σαλάτα το οποίο αποκαλείται γχιν-θοτ και αποτελείται από τριμμένη πιπερόριζα διατηρημένη σε λάδι με μια ποικιλία από ξηρούς καρπούς και σπόρους.

Στην Ινδονησία η πιπερόριζα χρησιμοποιείται ευρέως στην τοπική κουζίνα και ένα ποτό το οποίο ονομάζεται γεντάνγκ ζαχέ παρασκευάζεται από πιπερόριζα και ζάχαρη από φοίνικα. Στην Μαλαισία η πιπερόριζα ονομάζεται χαλιά και χρησιμοποιείται στην τοπική κουζίνα και ειδικά στις σούπες. Στις Φιλιππίνες παρασκευάζεται ένα τσάι που ονομάζεται σαλαμπάτ. Στο Βιετνάμ φρέσκα κομμάτια πιπερόριζας χρησιμοποιούνται ως γαρνιτούρα στο τοπικό φαγητό με γαρίδες κανχ κχοάι μο. Στην Κίνα κομμένη πιπερόριζα σε φέτες ή ολόκληρη χρησιμοποιείται σε μεζέδες με ψάρια και κρέας, ενώ χρησιμοποιείται και στην παρασκευή τσαγιού με βότανα. Οι κινέζικες μπομπονιέρες γίνονται με ζαχαρωμένη πιπερόριζα. Στην Ιαπωνία η πιπερόριζα συμπληρώνει φαγητά από τόφου και νουντλς, αλλά στο τσουκεμόνο (ιαπωνικό τουρσί) το ιαπωνικό γκάρι (ιαπωνικά ガリ ) είναι τουρσί από πιπερόριζα.^[5] Στην Κορέα χρησιμοποιείται η πιπερόριζα στο παραδοσιακό φαγητό κίμτσι.

Αραβική κουζίνα

Οι Άραβες αποκαλούν την πιπερόριζα ζανχαμπίλ και σε κάποιες περιοχές της Μέσης Ανατολής χρησιμοποιείται ως μπαχαρικό στο τσάι και στο γάλα. Στην Αραβική κουζίνα χρησιμοποιείται συχνά σε μίγματα μπαχαρικών, όπως στα χαουάιι (αραβ. خاواييج, εβρ. חו׳יג׳, Υεμένη), μπαχαράτ (αραβ. بهارات, Αραβία − επίσης στο Ιράν και την Τουρκία) και ρας ελ χανούτ (راس الحانوت, Μαρόκο).

Δυτική κουζίνα

Γλυκά κιμαδομπουρεκάκια με πιπερόριζα (μίνσμιτ, αγγλ. mincemeat – Ηνωμένο Βασίλειο).

Καντίνα πώλησης λεμπκούχεν (Γερμανία).

Σπιτάκι από μπισκότα πιπερόριζας.

Στην δυτική κουζίνα η πιπερόριζα χρησιμοποιείται κυρίως σε παρασκευή ροφημάτων, γλυκών (όπως για παράδειγμα σε μπισκότα πιπερόριζας^[6][7][8] ή κέικ^[9]) και καρυκευμάτων. Επίσης παρασκευάζεται και ανθρακούχο ρόφημα πιπερόριζας (γνωστό ως μπύρα πιπερόριζας < αγγλ. ginger ale) ^[10] και μπύρα από πιπερόριζα.

Μπύρα από πιπερόριζα παρασκευάστηκε αρχικά στην Αγγλία στα μέσα του 18ου αιώνα ^[11] και στην συνέχεια έγινε διάσημη στην Αγγλία, ΗΠΑ και Καναδά. Η μπύρα αυτή απόκτησε μεγαλύτερη φήμη στις αρχές του 20ου αιώνα. ^{[12] [13]} Στα Ιόνια νησιά η μπύρα πιπερόριζας έγινε διάσημη από το Βρετανικό στρατό το 19ο αιώνα κατά την περίοδο του Ιονικού Κράτους. Σήμερα στην Κέρκυρα η μπύρα πιπερόριζας παρασκευάζεται ως τοπικό ποτό με την ονομασία τσιτσιμπίρα.^[14]

Γερμανικά λουκάνικα (μπράτβουρστ) σερβιρισμένα με ξινολάχανο (γερμ. Sauerkraut).

Glühwein, παραδοσιακό ποτό των Χριστουγέννων (Γερμανία).

Στην Γαλλία παρασκευάζεται λικέρ με πιπερόριζα ^[15] ενώ στην Αγγλία η πιπερόριζα χρησιμοποιείται στη παρασκευή είδους κρασιού το οποίο ονομάζεται "πράσινο κρασί πιπερόριζας" και πωλείται παραδοσιακά σε πράσινα μπουκάλια.^[16] Η πιπερόριζα χρησιμοποιείται ως μπαχαρικό στην παρασκευή ζεστού καφέ ή τσαγιού.

Στη Γερμανία και στην Αυστρία η πιπερόριζα χρησιμοποιείται σε μπισκότα, όπως τα λεμπκούχεν (γερμ. Lebkuchen), ζαχαρωμένη σε καραμέλες, σε ζεστά ροφήματα, όπως σε τσάι πιπερόριζας στο οποίο συχνά προστίθεται κατά τη βράση κανέλα ή και πορτοκάλι, αλλά και σε λικέρ και ποτά ειδικά το χειμώνα, όπως στο παραδοσιακό Glühwein. Συνταγές για ζεστό κρασί αρωματισμένο με μπαχαρικά ήταν γνωστές στην Ευρώπη και κατά το Μεσαίωνα. Από αυτές προέρχεται και το ζεστό, γλυκό, γερμανικό ποτό, το οποίο γίνεται από κόκκινο κρασί που βράζει με μπαχαρικά όπως κανέλα, μοσχοκάρυδο, πιπερόριζα και μπαχάρι. Επίσης, η πιπερόριζα παραδοσιακά προστίθεται σε τουρσί και σπιτικά λουκάνικα, όπως στο παραδοσιακό μπράτβουρστ (γερμ. Bratwurst).^[17][18][19]

Κουζίνα της Καραϊβικής

Πικάντικη κολοκυθόπιτα με μπαχαρικά, διακοσμημένη με πιπεριές

Κοτόπουλο τζερκ (Τζαμάικα).

Σορέλ (Τζαμάικα).

Στην Καραϊβική η πιπερόριζα είναι διάσημο μπαχαρικό για μαγειρική αλλά και για τη δημιουργία εποχιακών ποτών όπως το σορέλ κατά τη διάρκεια των Χριστουγέννων. Πρόκειται για ένα χαρακτηριστικά κόκκινο ποτό από τα ροδοπέταλα ιβίσκου,^{[σημ. 1]} το οποίο, αφού αρωματιστεί με πιπερόριζα και μπαχάρι, γλυκαίνει με ζάχαρη και ρούμι.^[20][21][22] Οι Τζαμαϊκανοί χρησιμοποιούν πιπερόριζα στο καρύκευμα τζερκ (αγγλ. jerk) ή σε μαρινάτες για ψήσιμο στα κάρβουνα,^[23] κάνουν μπύρα και τη χρησιμοποιούν στο τσάι. Επίσης αποτελεί βασικό άρωμα σε συνταγή Τζαμαϊκανικού κέικ (αγγλ. cut cake), ενώ συχνά προστίθεται και στο κλασικό μίγμα μπαχαρικών για γλυκιά κολοκυθόπιτα.^[24][25]

Παραδοσιακά Φάρμακα

Χημικός τύπος τζιντζερόλης (αγγλ. gingerol).

Τσάι από φέτες φρέσκιας πιπερόριζας.

Τσάι Μασάλα.

Από τα αρχαία χρόνια η πιπερόριζα χρησιμοποιείται στις ιατρικές παραδόσεις της Ασίας (π.χ. Ινδία και Κίνα), των Ελλήνων και των Αράβων, συνήθως σε αφεψήματα, βάμματα ή μίγματα αιθερίων ελαίων. Στη λαϊκή ιατρική πιο γνωστή είναι η χρήση για τη ναυτία, προβλήματα κατά την πέψη και σαν φάρμακο για το κρυολόγημα. Χρησιμοποιείται επίσης σε περιπτώσεις εμέτου και ιλίγγου,^[26] ως τονωτικό για προβλήματα δυσπεψίας, διάρροιας, δυσκοιλιότητας και για προβλήματα του κωλικού.^[27][28][29] Η γερμανική ελεγκτική επιτροπή για φάρμακα από βότανα, Commission E, έκρινε πως η πιπερόριζα αντενδείκνυται κατά την εγκυμοσύνη.^[30]

Τσάι από πιπερόριζα

Το τσάι από πιπερόριζα είναι διαδεδομένο σε διάφορες χώρες. Στην Κίνα το τσάι αυτό παρασκευάζεται από αποφλοιωμένες και κομμένες σε φέτες πιπερόριζας και συνήθως προστίθεται καφέ ζάχαρη. Φέτες από πορτοκάλι ή λεμόνι πολλές φορές προστίθενται για να γίνει ακόμα πιο γευστικό το τσάι. Η πιπερόριζα είναι βασικό συστατικό στο τσάι με μπαχαρικά, γνωστό ως τσάι μασάλα, το οποίο είναι ευρέως διαδεδομένο στη νοτιοανατολική Ασία (π.χ. στην Ινδία).

Δείτε επίσης

• καρύκευμα
• λικέρ
• μπαχαρικό
• μπισκότο
• ποντς
• τουρσί

Σημειώσεις

Παραπομπές

Ситен и крупен ѓумбир на пазар во Кина.

Ѓумбирово стебло со цвет.

Скиселен ѓумбир („гари“).

Ѓумбир (науч. Zingiber officinale) — цветно растение од Азија чиј ризом се користи како зачин и како народен лек.^[2]

Ова е лиснато повеќегодишно растение кое се состои од едногодишни лажни стебла (свиткани лисни дршки) со тенки листови и високо е околу еден метар. Соцветијата имаат бледожолти цветови со виолетови примеси кои никнуваат право од кореништето на посебни фиданки.^[3] Растението му припаѓа на семејството на ѓумбирите (Zingiberaceae), во кое спаѓаат и куркумата (Curcuma longa) и кардамомот (Elettaria cardamomum). Ѓумбирот води потекло од тропските дождовни шуми во јужна Азија каде растенијата се одликуваат со значајна генетска разноликост.^[4] Се вбројува меѓу првите источни растенија доведени во Европа со трговијата со зачини уште во стариот век и се користел во стара Грција и Рим.^[5] Растенијата од родот копитник (Asarum) се нарекуваат див ѓумбир поради сличниот вкус.

Потекло и распространетост

Ѓумбирот потекнува од тропските низински шуми во подрачјето од Индискиот Потконтинент до јужна Азија,^[5] каде и денес највеќе се произведува. Во овие краишта и денес се среќаваат диви сродници на ѓумбирот,^[5] а истото важи и за други тропски и суптропски делови од светот како Хаваите, Јапонија, Австралија и Малезија.^[4]

Употреба

Растението има лутникав вкус и својствен мирис.^[5] Младите ризоми се сочни и месести, со поумерен вкус. Се користи свеж во готвењето, скиселен во оцет или отстоен во ракија. Од него се прави билен чај, се приготвуваат ѓумбирови напитоци или се кандира. Кога е сомелен, ѓумбирот се става во колачи, бисквити и други слатки јадења.

Узреаните ризоми се влакнести и речиси сосема суви. Сокот од коренот е честа состојка во индиската, кинеската, корејската, јапонската, виетнамската и други азиски кујни.

Производство

Во 2014 г. во светот се произведени 2,2 милиони тони ѓумбир, од кои 30 % во Индија, 19 % во Кина, 13 % во Непал, 12 % во Индонезија и 7 % во Тајланд.^[6]

Хранливост

Сировиот ѓумбир се состои од 79 % вода, 18 % јаглехидрати, 2 % белковини и 1 % масти. Секои 100 грама ѓумбир даваат 80 калории и содржат умерени количества на витамин Б6 (12 % од дневниот внос, ДВ) и минералите магнезиум (12 % ДВ) и манган (11% ДВ), а во друг поглед имаат ниска хранлива вредност.