nomes no trilho de navegação
El Trifolium hybridum L., más conocíu como Alsike, ye una especie perteneciente al xéneru Trifolium, de la familia de les Fabacees. Puede llegar a midir hasta 50 cm (20 pulgaes). Puede reconocese poles siguientes carauterístiques:
Ye orixinariu de la zona continental d'Europa – dende'l norte d'Italia al norte de Suecia, (onde se-y dio'l so nome)- y del centru de Francia a Rusia meridional y central. Podemos atopalo tamién nel suroeste d'Asia y en zones del norte d'África S'introdució y naturalizó en toles rexones templaes de dambos hemisferios.[2]
Por cuenta de la so adaptación a suelos más fríos y húmedos que los esixíos pa otres especies del mesmu xéneru (Trébole blancu, T. breersim, T fragiferum) el so cultivu dase especialmente nes zones fríu y subárticu del hemisferiu Norte. Crez naturalmente a lo llargo de los caminos y regueros, campos abandonaos, nos praos húmedos y en fasteres de los montes.[3]
N'España nun tien utilidá comercial. Ello ye que nun esisten referencies que la indiquen. Podría ser interesante en zones d'altu monte con gran mugor.
La dosis de llantadera bazcuya de 7 a 10 kg/hai como cultivu puru, y de 2 a 5 kg/hai cuando se faen amiestos, bien acompañando a otros tréboles o a gramínees de pradería.
Ye una especie perenne de 3-4 años de duración, de vezu de crecedera similar al trébole violeta. La so llantadera realízase en primavera o finales de branu. La puxanza de les plántulas ye probe de primeres. Ye brengosa en monocultivu o n'amiestos con gramínees , pero relativamente probes como componente menor n'amiestos de granes, sacante nel añu de la primer collecha. La crecedera vese llindáu poles baxes temperatures a finales de seronda.[4]
Ye en septiembre y ochobre cuando se-y da la corte, en flor, pa segáu. La reproducción del trébole híbridu ye por granes, que son bien abondosos. Sicasí, nun tien potencial pa esvalixase a llarga distancia. Les granes granen por abrasión de la cubierta xeneralmente. Puede granar en zones con vexetación.
Al igual qu'otres especies de la familia de les lleguminoses, el Trifolium hybridum L. fai simbiosis coles bacteries del xéneru Rhizobium, principalmente les cepes de Rhizhobium leguminosarium bv. trifolii; les cualos son capaces d'afitar nitróxenu del aire, nos nódulos que formen los raigaños.
Ye fertilizada por inseutos, fundamentalmente pola abeya de del miel común, qu'apuerta al so néctar fácilmente. Ye necesaria la fertilización cruciada.
Presenta una gran capacidá pa competir con maleces.
En comparanza con otres especies del mesmu xéneru, ye más tolerante al fríu y a les xelaes.
Afacer a suelos de testura franca y magriza con niveles de pH que van de 6 a 7.5. Anque polo xeneral puede soportar bien suelos bien acedos y tamién bien alcalinos. Crez bien en tierra con mal drenaxe. Anque ta afechu a zones con baxes tases de fecundidá, la so crecedera respuende de manera favorable a la meyora del pH y la fertilidá del suelu.
Les sos principales llimitaciones son la intolerancia a la seca y a les altes temperatures. Anque en llugares secos con bon regadío ye posible llograr bonos rendimientos. Coles mesmes, la so tolerancia al salín ye baxa y a la solombra ye probe lo cual fai que nun seya posible'l so amiestu con especies herbales d'alta crecedera.[5]
Les partes comestibles d'esta especie son les flores y les fueyes. Apurre un forraxe ensundiosu bien apreciáu pol ganáu, con un altu valor nutritivu. Cultívase entemecíu con trébole coloráu y gramínees como'l Phleum pratense L.(Fleo) y Agrostis stolonifer L. Por cuenta de la so gran capacidá d'espardimientu, tamién puede cultivase solu pero nun ye frecuente.
El so aprovechamientu forrajero pue ser pa segáu o pa camperes:
Esta especie presenta una respuesta de crecedera favorable a la defoliación frecuente. Por cuenta del so altu conteníu de mugor, ye malo d'ensugar nel campu. Produz bonos rendimientos n'amiestos con gramínees como Timoteo. Por cuenta de la so verticalidá, la collecha ye fácil. Xeneralmente, solo dáse-y una corte por temporada.
Ye importante en camperes permanentes por cuenta del so calter perenne. El llendo tien de realizase primero que florie la especie. El sistema rotacional ye'l meyor pa la persistencia de les plantes y una mayor producción.
A pesar de que la vida del trébole híbridu nun ye bien llarga, la so producción resulta bien satisfactoria n'amiestos de camperes. Resulta complicáu determinar la proporción que tien d'haber de trébole híbridu nun amiestu.[6]
Destaquen les variedaes d'orixe canadiense y escandinavu como'l cultivar comercial Canadian, les variedaes sueques Svea y la variedá tetraploide Tetra, que ye altamente granible y persistente.[7]
Aprovéchense les fueyes y cabeces de les flores; tantu crudes como cocíes. Consíguese un fervinchu deliciosu. Polo xeneral entemecer con otros tés. Tamién pueden ser molíes pa faer una farina nutritivo.[8]
Un fervinchu fríu de la planta utilizóse pa la llavadura de los pechos d'una madre que da de mamar col fin d'aumentar el fluxu de lleche.[9]
El Trifolium hybridum provoca una intoxicación nos animales de llendo que recibe'l nome común de Trifoliosis. Nun ye una intoxicación frecuente y xeneralmente nun ye bien grave. Produz irritación intestinal y quemadures por cuenta de que contién un axente desconocíu que causa fotosensibilización.
El trébole coloráu (Trifolium pratense L.), el trigu sarracenu (Fagopyrum esculentum L.) y l'alfalfa (Medicago sativa L.), dacuando pueden causar una intoxicación similar.[10]
Trifolium alpinum describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 2: 766–767. 1753.[11]
Trifolium: nome xenéricu deriváu del latin que significa "con tres fueyes".[12]
alpinum: epítetu llatín que significa "arrexuntáu"[13]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Trifolium hybridum (lat. Trifolium hybridum) — paxlakimilər fəsiləsinin yonca cinsinə aid bitki növü.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Trifolium hybridum (lat. Trifolium hybridum) — paxlakimilər fəsiləsinin yonca cinsinə aid bitki növü.
Llysieuyn blodeuol (neu legume) yw Meillionen Fawr-orweddol sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Fabaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Trifolium hybridum a'r enw Saesneg yw Lesser alsike clover.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Meillionen Fawr-orweddol.
Eraill yn yr un teulu yw: ffa soya (Glycine max), y ffa cyffredin (Phaseolus), pys gyffredin (Pisum sativum), chickpea (Cicer arietinum), cnau mwnci (Arachis hypogaea), pys per (Lathyrus odoratus) a licrs (Glycyrrhiza glabra).
Llysieuyn blodeuol (neu legume) yw Meillionen Fawr-orweddol sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Fabaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Trifolium hybridum a'r enw Saesneg yw Lesser alsike clover. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Meillionen Fawr-orweddol.
Eraill yn yr un teulu yw: ffa soya (Glycine max), y ffa cyffredin (Phaseolus), pys gyffredin (Pisum sativum), chickpea (Cicer arietinum), cnau mwnci (Arachis hypogaea), pys per (Lathyrus odoratus) a licrs (Glycyrrhiza glabra).
Jetel zvrhlý (Trifolium hybridum) je víceletý, bíle kvetoucí druh rozsáhlého rodu jetel a je z pícninářského hlediska pokládán mezi jetelovinami za kulturní doplňkový druh. Jeho vědecké druhové pojmenování hybridum vycházelo z mylné domněnky, že se jedná o hybrid mezi jetelem plazivým a jetelem lučním. Jetel zvrhlý však je samostatný, přirozený druh a se žádným jiným křížence nevytváří. V české přírodě je nepůvodní, naturalizovaný neofyt.[1][2]
Druh pochází z evropských, severoafrických, jihozápadoasijských a kavkazských území okolo Středozemního moře. Pochopení jeho významu pro chov dobytka způsobilo koncem 18. století bouřlivé rozšíření a zdomácnění v mnoha regionech, takže byly částečně setřené stopy původního výskytu. Aktuální výskyt druhu zahrnuje hlavně mírné a částečně i subarktické pásmo Evropy, Severní a Jižní Ameriky i Asie, odkud se později dostal též do Oceánie. Jetel zvrhlý byl s rozmachem dobytkářství záměrně rozséván na nová území, kde byl využíván jako krmivo nebo pro zelené hnojení zvyšující úrodnost orné půdy.
Do české přírody se rozšířil počátkem 19. století jako pícnina a nejčastěji bývá pěstován ve směsce s travami a jinými jeteli. Dnes se již dávno zplanělé populace spontánně udržují a jsou doplňovány o nové rostliny unikající ze současných výsevů.[3][4][5]
Jetel zvrhlý je užitková rostlina, která se často rozšiřuje do volné přírody. Roste ve společenstvu ostatních trav na mírně vlhkých i občas zaplavovaných (až po dobu několika týdnů), humózních hlinitých nebo jílovitých půdách bohatých na živiny. Je však schopen kolonizovat i živinově chudé a vysýchavé substráty, vyskytuje se např. i v pískovnách. Snáší též mírně zasolené a silně zásadité či kyselé půdy, což mu poskytuje výhodu oproti jiným druhům. Hluboko sahající kořeny mu pomáhají snášet vysýchání svrchních částí půdního profilu. Přežívá v období růstu nízké teploty i silné zimní mrazy, potřebuje však plné oslunění. Vyskytuje se od nížin až po horská úbočí na pastvinách a loukách, na březích vodních nádrží, podél cest, na rumištích a rozličných ruderalizovaných stanovištích.
Roste z jara poměrně rychle a je schopen brzy přerůst konkurenční rostliny, kvete od června do září. Rozmnožuje se téměř výhradně semeny, vegetativně oddenky jen výjimečně a řízkováním vůbec. Na kořenech má symbiotické hlízkové bakterie Rhizobium trifolii, poutající vzdušný dusík, který obohacuje půdu.[2][4][6][7]
Vytrvalá rostlina s přímými až poléhavými, 30 až 60 cm vysokými lodyhami, které vyrůstají z dlouhého, kůlovitého kořene s mnoha postranními odbočkami. Lodyhy jsou duté, chudě větvené, lysé nebo v horní části řídce chlupaté a porostlé trojčetnými listy. Spodní listy mají dlouhé řapíky a jsou menší, než listy výše postavené s kratšími řapíky. Lístky se shodně krátkými řapíčky a klínovitou bázi jsou široce vejčité, eliptické nebo obvejčité, 1 až 3 cm dlouhé a 1 až 1,5 cm široké, na konci jsou tupé nebo mělce vykrojené a na okraji jemně pilovité, jsou lysé, světle zelené, bez barevné skvrny a mají výraznou žilnatinu. Palisty jsou bylinné, široce vejčité, do čtvrtiny srostlé s řapíkem a na konci dlouze špičaté.
Květy jsou seskupeny do kulovitých květenství, hlávek, které bývají velké 1,5 až 2 cm, jsou tvořeny 30 až 50 květy a vyrůstají na dlouhých stopkách z paždí horních listů. Oboupohlavné, pětičetné, slabě vonící květy jsou dlouhé 5 až 8 mm, mají asi 3 mm stopky a jsou podpírány drobnými kopinatými listeny. Barva květů je zpočátku špinavě bílá, později od spodu narůžovělá, po odkvětu květy hnědnou a sklánějí se dolů, neopadávají, ale obalují plody; hlávky jsou často dvoubarevné. Květy se mohou opylit jen cizím pylem, což zajišťují hlavně včely a čmeláci. Kalich je asi 3 mm dlouhý, jeho zelené cípy jsou šídlovité, z nich dva horní jsou delší, bělavá kališní trubka má pět širších a pět užších žilek. Korunní lístky jsou z počátku šedavě bílé, později zrůžoví nebo zčervenají a po odkvětu zhnědnou. Elipsovitá nebo vejčitá pavéza je na konci tupá a mnohem větší než člunek a křídla. Ploidie druhu je 2n = 16.
Plodem je krátký, elipsovitý, dvou až čtyřsemenný lusk velký asi 3 cm. Je zabalen ve vytrvalém kalichu, mívá zelenou až zelenožlutou barvu a ve stáří je tmavě hnědý. Hladká, červenavá, vejčitá až srdčitá semena jsou asi jen 1 mm velká a bývají rozšiřována větrem, vodou, ptáky i hmyzem. Rostlina jich produkuje velké množství a mohou zůstat životaschopná i po dobu šesti let. Semena mají tvrdá osemení a obvykle neklíčí téhož roku kdy dozrají, ale až po přezimování.[1][2][3][4][6][7]
Jetel zvrhlý je ve vyšších a chladnějších polohách oblíbenou, často pěstovanou pícninou. Obvykle se vysévá ve směsi s dalšími jetelovinami a trávami, kde na stanovištích vytrvává až šest let, při pěstování v monokultuře poléhá. Často je používán jako podsévova meziplodina a na zaorání (zelené hnojeni). Působí na zvířata nadýmavě a proto není vhodný na pastviny, kde ho dobytek ve větším množství přednostně spásá. Byla vyšlechtěna řada různých odrůd o rozdílné ploidii, obvykle se v Evropě pěstují diploidní a v Americe tetraploidní odrůdy. Tetraploidní rostliny jsou mohutnější, poskytují opylovačům více pylu i nektaru, ale mívají menší počet plodných semen.
Díky vysokému obsahu pylu i nektaru v květech je jetel zvrhlý považován za silně medonosnou rostlinu. Jeho nektar má vyrovnaný poměr sacharózy, glukózy i fruktózy. Včelami vytvořený med je bílý, jemné chutě, avšak rychle krystalizuje. Je živnou rostlinou pro housenky motýlů: žluťásků Colias philodice a Colias eurytheme, osenice Peridroma saucia, Xestia c-nigrum a blýskavky Spodoptera eridania.[2][4][8]
Jetel zvrhlý je proměnlivý v růstu lodyhy a jejím větvení, ve velikosti květenství a počtu květů v nich, v barvě i délce květů a také v prostředí, ve kterém roste (vlhké či suché půdy). Obvykle se rozeznávají tyto tři poddruhy:
V přírodě České republiky vyrůstá nominátní poddruh Trifolium hybridum subsp. hybridum, ve kterém jsou rozlišovány dvě variety: var. 'hybridum' a var. 'parviflorum'.[2][9][10]
Jetel zvrhlý ve směsce
Rozvětvená lodyha
Odkvetající květenství
Semena
Obrázky, zvuky či videa k tématu jetel zvrhlý ve Wikimedia Commons
Jetel zvrhlý (Trifolium hybridum) je víceletý, bíle kvetoucí druh rozsáhlého rodu jetel a je z pícninářského hlediska pokládán mezi jetelovinami za kulturní doplňkový druh. Jeho vědecké druhové pojmenování hybridum vycházelo z mylné domněnky, že se jedná o hybrid mezi jetelem plazivým a jetelem lučním. Jetel zvrhlý však je samostatný, přirozený druh a se žádným jiným křížence nevytváří. V české přírodě je nepůvodní, naturalizovaný neofyt.
Alsike-Kløver (Trifolium hybridum) er en 10-30 cm høj urt, der dyrkes som foderplante på græsmarker og er almindelig forvildet i vejkanter. Den ligner en mellemting mellem Rød-Kløver og Hvid-Kløver, men kendes let på sine blomsterhoveder, der er lyse opadtil, men mørkt rosafarvede nedadtil.
Arten bærer det videnskabelige navn hybridum, fordi den blev betragtet som en hybrid af Linné, der navngav arten i 1753. "Alsike" er navnet på en lille svensk by i Uppland, hvorfra planten blev omtalt af Linné i 1742.
Alsike-Kløver er en flerårig, opstigende til opret urt. Den blomstrer i juli-august med først lyserøde, siden rødbrune blomster. Et godt kendetegn er, at bladstilke og blomsterstandsstilke er udstående fra stænglen og at blomsterhovederne nederst er mørke, mens de er lysere opadtil. Efter afblomstring er blomsterstandens stilke tilbagebøjede.
I Danmark er Alsike-Kløver almindeligt dyrket og ses lige så ofte forvildet langs vejkanter og i græsmarker.
Alsike-Kløver (Trifolium hybridum) er en 10-30 cm høj urt, der dyrkes som foderplante på græsmarker og er almindelig forvildet i vejkanter. Den ligner en mellemting mellem Rød-Kløver og Hvid-Kløver, men kendes let på sine blomsterhoveder, der er lyse opadtil, men mørkt rosafarvede nedadtil.
Arten bærer det videnskabelige navn hybridum, fordi den blev betragtet som en hybrid af Linné, der navngav arten i 1753. "Alsike" er navnet på en lille svensk by i Uppland, hvorfra planten blev omtalt af Linné i 1742.
Der Schweden-Klee[1] (Trifolium hybridum), auch Bastard-Klee genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Klee (Trifolium). Sie ist von den Kanaren über Europa bis Westasien weitverbreitet.
Schweden-Klee ist eine sommergrüne, ausdauernde, krautige Pflanze,[1] die Wuchshöhen zwischen 10 und 70 Zentimetern erreicht. Die aufrechten oder aufsteigenden Stängel sind kahl oder fast kahl und werden während der Seneszenz ganz kahl. Sie sind stark verzweigt, selten fast unverzweigt. Oft stehen die Pflanzen einzeln, manchmal in Horsten beieinander.
Die wechselständig an den Stängeln angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Der Blattstiel ist bis zu 1 Zentimeter lang. Die Blattspreite ist dreiteilig gefiedert. Die 1 mm lang gestielten Fiederblättchen sind bei einer Länge von 1 und 3 Zentimetern sowie einer Breite von 1 bis 1,8 Zentimetern verkehrt-eiförmig, selten rhombisch, mit kurzer keilförmiger Basis. Die Blattränder sind ganzrandig oder fein gezähnt bis gesägt, die Spitze ist ausgerandet oder umgekehrt herzförmig.
Die glatten Nebenblätter sind bei einer Länge von 1 bis 2,5 Zentimeter Zentimetern sowie einer Breite von über 5 Millimetern verkehrt-eiförmig bis lanzettlich. Die Nebenblätter sind mit den Blattstielen auf einem Drittel ihrer Länge verwachsen. Der freie Teil verjüngt sich und ist zugespitzt oder stark zugespitzt (pfriemförmig), er ist mehr oder weniger häutchenartig.
Die Blütezeit reicht von Mai bis September. Die seitständigen kugeligen, kopfigen Blütenstände besitzen einen Durchmesser von 1 bis 2,5 Zentimeter und enthalten mindestens 10 (meistens 30 bis 50) Schmetterlingsblüten. Die Blütenstandsachsen sind schwach und länger als die gegenüberliegen Blätter und leicht zum Kopf hin zunehmend behaart. Die Tragblätter sind etwa 1 Millimeter lang und lanzettlich. Die Blütenstiele sind bis zu 4 bis 5 Millimeter lang und nach der Anthese zurückgebogen.
Die zwittrigen Blüten sind zygomorph und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf Kelchblätter sind röhrig verwachsen. Der Kelch ist bis zu 4 Millimeter lang, er ist fast kahl und wird während der Seneszenz ganz kahl. Die weiße Kelchröhre ist häutchenartig mit fünf deutlichen und fünf unauffälligen Rippen. Die Kelchzähne sind ungleich und ein bis zweimal länger als die Kelchröhre. Die grün-roten Kelchzähne sind lanzettlich oder pfriemförmig, mit breiten Einschnitten zwischen ihnen. Die Krone ist 0,7 bis 1 Zentimeter hoch und besitzt die typische Form der Schmetterlingsblüte. Die beim Aufblühen weißen, später rosa oder fleischfarbenen Kronblätter sind länglich eiförmig und in der oberen Hälfte fein gezähnelt. Von den zehn Staubblättern sind neun miteinander verwachsen. Das einzelne grüne, oberständige Fruchtblatt ist etwa 2,2 mm lang und enthält ein bis zwölf Samenanlagen. Der Griffel ist etwa 2,5 Millimeter lang.
Die gestielte, glatte Hülsenfrucht ist bei einer Länge von etwa 7 Millimetern sowie einer Breite von 2 Millimetern länglich, ragt nur leicht aus dem Kelch und enthält zwei bis vier Samen. Die rötlichen Samen sind eiförmig mit kleinen Tuberkeln. Das Saatgewicht entspricht etwa ein Kilogramm pro 500.000 Samen.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 16.[2]
Beim Schweden-Klee handelt es sich um einen mesomorphen Hemikryptophyten.[1] Er wurzelt bis zu 50 Zentimeter tief.[2]
Der Schweden-Klee ist selbststeril und wird vor allem durch Honigbienen bestäubt. Sein Nektar enthält 43 Prozent Zucker, jede Blüte produziert in 24 Stunden durchschnittlich aber nur 0,011 Milligramm Zucker.[3]
Die Ausbreitung der Diasporen erfolgt durch den Wind oder Klettausbreitung.[1]
Der Schweden-Klee ist von den Kanaren über Europa bis Westasien weitverbreitet. Das heutige Areal des Schweden-Klees reicht von Frankreich, Italien und Griechenland im Süden bis Irland und Skandinavien im Norden; ostwärts erstreckt es sich bis Kasachstan, bis zum Kaukasus und bis Anatolien.[4] In Nord- und Westeuropa kommt der Schweden-Klee ursprünglich vor. Er wird seit dem 18. Jahrhundert in Schweden und in Frankreich kultiviert.[4]
Das Verbreitungsgebiet des Schweden-Klee reicht im Westen bis einschließlich ganz Portugal und im Süden bis zum 42° nördlicher Breite, was etwa der Höhe Roms und Skopjes entspricht. Im Norden, in Skandinavien, reicht es bis zum 60° nördlicher Breite, was etwa der Höhe von Oslo entspricht. Einzelne Standorte liegen aber auch noch weiter nördlich. Nach Osten reicht das Verbreitungsgebiet bis in den Kaukasusraum und weiter nördlich etwa bis Moskau. Der Schweden-Klee ist in ganz Deutschland weit verbreitet. Er fehlt, vor allem im mitteleuropäischen Tiefland, in kleineren Gebieten; sonst kommt er in Mitteleuropa zerstreut vor.[5]
In den USA ist Trifolium hybridum ein Neophyt; dort findet sich der Schweden-Klee an der Ostküste, von Nord nach Süd reicht das Verbreitungsgebiet dort von New York bis South Carolina, ach Westen reicht es bis Ohio; einzelne Standorte finden sich auch deutlich weiter westlich.
Der Schweden-Klee gedeiht am besten auf lehmigen, sandig-lehmigen oder tonigen Böden, die humusarm oder humusreich sein können, aber eher nährstoffreich als nährstoffarm und überwiegend feucht sein sollten.[5]
Er besiedelt in Mitteleuropa vornehmlich lückige Standorte in Fettwiesen und Weiden, aber auch auf Brachen, an Straßenrändern und an Uferböschungen. Er steigt im Gebirge kaum über 1000 Meter auf.[5] In den Allgäuer Alpen stieg er auf Begrünungsflächen in Vorarlberg nahe der Bergstation der Kanzelwand-Seilbahn vorübergehend bis zu einer Höhenlage von 1950 Metern auf.[6] Er wächst in Gesellschaften der Verbände Agropyro-Rumicion, Calthion oder der Ordnung Arrhenatheretalia.[2]
Die Erstveröffentlichung von Trifolium hybridum erfolgte durch Carl von Linné. Der wissenschaftliche Name Trifolium hybridum und der Trivialname Bastard-Klee sind insofern irreführend, als man glaubte, es handle sich bei diesem Taxon um ein Bastard aus Trifolium pratense und Trifolium repens.[5]
Bei Trifolium hybridum sind drei Varietäten akzeptiert:
Schweden-Klee wird, untermischt mit anderen Klee-Arten, zur Futtergewinnung angebaut[5] und hat als Futtermittel Bedeutung. Er ist sehr proteinreich und kann sowohl als Grünfutter wie auch zur Silage verwendet werden. In Europa wurden ertragreichere tetraploide Formen mit 32 Chromosomen gezüchtet. Er lässt sich bis zu dreimal im Jahr schneiden und erzielt beim ersten Schnitt bis zu 5,6 Tonnen pro Hektar und bei den anderen Schnitten noch zwischen 4,5 und 5,5 Tonnen pro Hektar.[8]
Auch für den Menschen ist Schwedenklee genießbar. Blätter und Blütenstände können roh oder gekocht gegessen werden. Aus den getrockneten Blütenständen kann ein schmackhafter Tee zubereitet werden, der den Milchfluss während der Stillzeit erhöhen soll.[9]
Die Informationen dieses Artikels entstammen zum größten Teil den unter Literatur angegebenen Quellen, darüber hinaus werden folgende Quellen zitiert:
Der Schweden-Klee (Trifolium hybridum), auch Bastard-Klee genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Klee (Trifolium). Sie ist von den Kanaren über Europa bis Westasien weitverbreitet.
Szwedzkô kòniczëna (Trifolium hybridum) - to je roscëna z rodzëznë bòbòwatëch. M. jin. na Kaszëbach òna rosce.
Trifolium hybridum, the alsike clover,[3] is a species of flowering plant in the pea family Fabaceae. The stalked, pale pink or whitish flower head grows from the leaf axils, and the trifoliate leaves are unmarked. The plant is up to 40 centimetres (1.3 ft) tall,[4]: 152 and is found in fields and on roadsides – it is also grown as fodder (hay or silage). The plant blooms from spring to autumn (April to October in the northern hemisphere).[5] Originating in mainland Europe, it has become established as an introduced plant in the British Isles[1] and throughout the temperate regions of the world.[6]
Despite its scientific name, alsike clover is not of hybrid origin. The plant gets its common name from the town of Alsike in Sweden from which Linnaeus first described it. He thought it was a cross between white clover (T. repens) and red clover (T. pratense), but in this he was mistaken and it is a separate species.[7][8]
Alsike clover is a perennial plant with a semi-erect, sparsely branched, grooved stem, hairy in its upper regions. The leaves are alternate and stalked with small stipules. The leaves have three blunt-tipped ovate, unspotted leaflets with finely toothed margins. The inflorescence has a long stalk and is densely globose. The individual florets have a five-lobed calyx and an irregular corolla consisting of five pink petals, one upstanding "standard", two lateral "wings" and the lower two fused to form a "keel". There are ten stamens and a single carpal.[9]
The plant can irritate skin if handled.[10]
Alsike clover is native to much of southern Europe and southwestern Asia, especially in mountainous regions. It is widely cultivated and used as a forage crop and for this purpose the subspecies T. h. hybridum is used and this has become naturalised further north in Europe and in other parts of the world. Its natural habitat is fields, meadows, roadsides, banks and waste ground. When added to seed mixtures, it seldom persists once the sward has closed up.[11]
Trifolium hybridum, the alsike clover, is a species of flowering plant in the pea family Fabaceae. The stalked, pale pink or whitish flower head grows from the leaf axils, and the trifoliate leaves are unmarked. The plant is up to 40 centimetres (1.3 ft) tall,: 152 and is found in fields and on roadsides – it is also grown as fodder (hay or silage). The plant blooms from spring to autumn (April to October in the northern hemisphere). Originating in mainland Europe, it has become established as an introduced plant in the British Isles and throughout the temperate regions of the world.
Trifolium hybridum L., más conocido como alsike, es una especie perteneciente al género Trifolium, de la familia de las Fabáceas. Puede llegar a medir hasta 50 cm (20 pulgadas).
Puede reconocerse por las siguientes características:
Es originario de la zona continental de Europa – desde el norte de Italia al norte de Suecia, (donde se le dio su nombre)- y del centro de Francia a Rusia meridional y central. Podemos encontrarlo también en el suroeste de Asia y en zonas del norte de África Se ha introducido y naturalizado en todas las regiones templadas de ambos hemisferios.[2]
Debido a su adaptación a suelos más fríos y húmedos que los exigidos para otras especies del mismo género (Trébol blanco, T. breersim, T fragiferum) su cultivo se da especialmente en las zonas frías y subárticas del hemisferio Norte. Crece naturalmente a lo largo de los caminos y arroyos, campos abandonados, en los prados húmedos y en laderas de las montañas.[3]
En España no tiene utilidad comercial. De hecho, no existen referencias que lo indiquen. Podría ser interesante en zonas de alta montaña con gran humedad.
La dosis de siembra oscila de 7 a 10 kg/ha como cultivo puro, y de 2 a 5 kg/ha cuando se hacen mezclas, bien acompañando a otros tréboles o a gramíneas de pradera.
Es una especie perenne de 3-4 años de duración, de hábito de crecimiento similar al trébol violeta. Su siembra se realiza en primavera o finales de verano. El vigor de las plántulas es pobre al principio. Es vigorosa en monocultivo o en mezclas con gramíneas , pero relativamente pobres como componente menor en mezclas de semillas, excepto en el año de la primera cosecha. El crecimiento se ve limitado por las bajas temperaturas a finales de otoño.[4]
Es en septiembre y octubre cuando se le da el corte, en flor, para heno. La reproducción del trébol híbrido es por semillas, las cuales son muy abundantes. Sin embargo, no tiene potencial para dispersarse a larga distancia. Las semillas germinan por abrasión de la cubierta generalmente. Puede germinar en zonas con vegetación.
Al igual que otras especies de la familia de las leguminosas, el Trifolium hybridum L. hace simbiosis con las bacterias del género Rhizobium, principalmente las cepas de Rhizhobium leguminosarium bv. trifolii; las cuales son capaces de fijar nitrógeno del aire, en los nódulos que forman las raíces.
Es fertilizada por insectos, fundamentalmente por la abeja de la miel común, que accede a su néctar fácilmente. Es necesaria la fertilización cruzada.
Presenta una gran capacidad para competir con malezas.
En comparación con otras especies del mismo género, es más tolerante al frío y a las heladas.
Se adapta a suelos de textura franca y arcillosa con niveles de pH que van de 6 a 7.5. Aunque en general puede soportar bien suelos muy ácidos y también muy alcalinos. Crece bien en tierra con mal drenaje. Aunque está adaptado a zonas con bajas tasas de fecundidad, su crecimiento responde de manera favorable a la mejora del pH y la fertilidad del suelo.
Sus principales limitaciones son la intolerancia a la sequía y a las altas temperaturas. Aunque en lugares secos con buen regadío es posible obtener buenos rendimientos. Asimismo, su tolerancia a la salinidad es baja y a la sombra es pobre lo cual hace que no sea posible su mezcla con especies herbáceas de alto crecimiento.[5]
Las partes comestibles de esta especie son las flores y las hojas. Proporciona un forraje suculento muy apreciado por el ganado, con un alto valor nutritivo. Se cultiva mezclado con trébol rojo y gramíneas como el Phleum pratense L.(Fleo) y Agrostis stolonifer L. Debido a su gran capacidad de propagación, también se puede cultivar solo pero no es frecuente.
Su aprovechamiento forrajero puede ser para heno o para pastos:
Esta especie presenta una respuesta de crecimiento favorable a la defoliación frecuente. Debido a su alto contenido de humedad, es difícil de secar en el campo. Produce buenos rendimientos en mezclas con gramíneas como Timoteo. Debido a su verticalidad, la cosecha es fácil. Generalmente, solo se le da un corte por temporada.
Es importante en pastos permanentes debido a su carácter perenne. El pastoreo debe realizarse antes de que florezca la especie. El sistema rotacional es el mejor para la persistencia de las plantas y una mayor producción.
A pesar de que la vida del trébol híbrido no es muy larga, su producción resulta muy satisfactoria en mezclas de pastos. Resulta complicado determinar la proporción que debe haber de trébol híbrido en una mezcla.[6]
Destacan las variedades de origen canadiense y escandinavo como el cultivar comercial Canadian, las variedades suecas Svea y la variedad tetraploide Tetra, la cual es altamente productiva y persistente.[7]
Se aprovechan las hojas y cabezas de las flores; tanto crudas como cocidas. Se consigue una infusión deliciosa. Por lo general se mezcla con otros tés. También pueden ser molidas para hacer una harina nutritiva.[8]
Una infusión fría de la planta se ha utilizado para el lavado de los pechos de una madre que amamanta con el fin de aumentar el flujo de leche.[9]
El Trifolium hybridum provoca una intoxicación en los animales de pastoreo que recibe el nombre común de Trifoliosis. No es una intoxicación frecuente y generalmente no es muy grave. Produce irritación intestinal y quemaduras debido a que contiene un agente desconocido que causa fotosensibilización.
El trébol rojo (Trifolium pratense L.), el trigo sarraceno (Fagopyrum esculentum L.) y la alfalfa (Medicago sativa L.), a veces pueden causar una intoxicación similar.[10]
Trifolium alpinum fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 766–767. 1753.[11]
Trifolium: nombre genérico derivado del latín que significa "con tres hojas".[12]
alpinum: epíteto latino que significa "agrupado"[13]
.jpg)
.jpg)
_ristik.jpg)
.jpg)
|isbn= incorrecto (ayuda). |coautores= (ayuda) |isbn= incorrecto (ayuda). 
Datos: Q159745
Multimedia:
Especies: Trifolium hybridum
Trifolium hybridum L., más conocido como alsike, es una especie perteneciente al género Trifolium, de la familia de las Fabáceas. Puede llegar a medir hasta 50 cm (20 pulgadas).
Roosa ristik (Trifolium hybridum) ehk Rootsi ristik on mitmeaastane ühekojaline rohttaim liblikõieliste sugukonnast ristiku perekonnast.
Taime kõrgus 20–70 cm. Vars püstine, õied roosad.
Roosa ristik kasvab teeservadel, põldudel ja niitudel.
Õitseb maist oktoobrini.
Eestis kasvab hajusalt.
Roosa ristik (Trifolium hybridum) ehk Rootsi ristik on mitmeaastane ühekojaline rohttaim liblikõieliste sugukonnast ristiku perekonnast.
Taime kõrgus 20–70 cm. Vars püstine, õied roosad.
Roosa ristik kasvab teeservadel, põldudel ja niitudel.
Õitseb maist oktoobrini.
Eestis kasvab hajusalt.
Alsikeapila (Trifolium hybridum, syn. Amoria hybrida) on Euroopasta lähtöisin oleva apilalaji, jota käytetään yleisesti myös viljelykasvina. Muista apilalajeista alsikeapila muistuttaa eniten valkoapilaa (T. repens), joka on kuitenkin matalampi, pitempivartinen ja kokonaisuudessaan pienikokoisempi.[1]
Nimensä se on saanut Alsiken pitäjästä, joka sijaitsee Ruotsissa Uppsalasta kaakkoon. Tieteellinen nimi "hybridum" tulee Carl Linnéltä, joka luuli lajin olevan valko- ja puna-apilan risteymä.[2]
Monivuotinen alsikeapila kasvaa 20–50 cm korkeaksi. Varsia on lukuisia ja ne ovat kohenevia tai lähes pystyjä. Lehdet ovat kolmisormisia ja niiden korvakkeet ovat pitkälti ruodin kanssa yhdiskasvuisia. Lehdykät ovat 1–2 cm pitkiä, puikeita, tylppiä ja nirhalaitaisia. Kukinto on pallomainen ja sijaitsee tavallisesti varren kärjessä. Kukintoperä on tukilehteä pitempi. Teriö on tyveltä yhdislehtinen, verhiö lähes kalju. Kukan väri vaihtelee valkoisesta punertavaan, ja on lopulta ruskea. Alsikeapila kukkii Suomessa heinä-elokuussa. Siemenet kypsyvät verhiön sisään jäävässä palossa.[1]
Alsikeapila jaetaan kahteen alalajiin, rehualsikeapilaan (ssp. hybridum) ja rentoalsikeapilaan (ssp. elegans).[1]
Alsikeapilaa tavataan koko Euroopassa Islantia, Pyreneiden niemimaata ja maanosan pohjoisimpia alueita lukuun ottamatta. Laji on levinnyt ihmisen mukana suurimpaan osaan Pohjois-Amerikkaa.[2] Suomessa alsikeapilaa voi tavata koko maassa, mutta pohjoisimmassa Lapissa laji on harvinainen. Runsas laji on Oulun korkeudelle saakka.[3] Alalajeista rehualsikeapila on huomattavasti rentoalsikeapilaa yleisempi.[4]
Alsikeapilaa esiintyy erilaisissa ihmisen muovaamissa kulttuuriympäristöissä, kuten tienvarsilla, joutomailla, kaatopaikoilla, niityillä ja pelloilla. Alalaji rehualsikeapila on Suomessa luonnonvaraisena esiintyessään viljelyjäänne tai -karkulainen.[1]
Rehualsikeapila on tärkeä nurmi- ja rehukasvi, jota viljellään yleisesti muun muassa Suomessa ja Skandinaviassa.[4][5] Ruotsissa sitä on viljelty jo 1700-luvun lopulta alkaen.[2]
Alsikeapila (Trifolium hybridum, syn. Amoria hybrida) on Euroopasta lähtöisin oleva apilalaji, jota käytetään yleisesti myös viljelykasvina. Muista apilalajeista alsikeapila muistuttaa eniten valkoapilaa (T. repens), joka on kuitenkin matalampi, pitempivartinen ja kokonaisuudessaan pienikokoisempi.
Nimensä se on saanut Alsiken pitäjästä, joka sijaitsee Ruotsissa Uppsalasta kaakkoon. Tieteellinen nimi "hybridum" tulee Carl Linnéltä, joka luuli lajin olevan valko- ja puna-apilan risteymä.
Trifolium hybridum
Le Trèfle hybride (Trifolium hybridum ) est une plante herbacée appartenant au genre Trifolium et à la famille des Fabacées (ou légumineuses). C'est une espèce prairiale annuelle ou bisannuelle fréquemment utilisée comme fourrage.
Son nom provient du fait que Linné avait pensé qu'il s'agissait d'un hybride entre le trèfle blanc et le trèfle violet. Le trèfle hybride est une plante vivace cultivée.
C'est une plante annuelle ou bisannuelle de 25 à 60 cm, à tige glabre, ascendante et peu ramifiée. Les feuilles sont alternes. trifoliolées, à folioles étroites, émoussées et dentées, de 1 à 2 cm de long. Les stipules unies au pétiole[1]. La floraison a lieu de juillet à août. Les fleurs sont d'un blanc sale ou rosées et assez grandes. Les gousses sont des cosses indéhiscente incluses dans le calice. Les fleurs sont à corolle irrégulière (zygomorphe) de 7 à 12 mm de long. Les cinq pétales sont blancs à rougeâtres, puis marrons. Capitule de fleurs blanc et rose réunies en une tête, 20-35 mm de largeur, sur un long pédoncule.[2]
Générale au Québec et dans les Maritimes. La forme cultivée, Trifolium hybridum subsp. hybridum, a été introduite dans les Îles Britanniques et dans toutes les régions tempérées du monde, où elle s'est souvent naturalisée.[3]
Du fait de son adaptation à des sols plus froids et humides que ceux exigés par les autres espèces du même genre (trèfle blanc, Trifolium breersim, Trigolium fragiferum), sa culture se pratique essentiellement dans les zones froides et subarctiques de l'hémisphère nord. La plante croît naturellement le long des chemins et des cours d'eau, dans les champs en friche, dans les prairies humides, sur les flancs des montagnes[4],[5] champs cultivés, prés, pâturages et bords des routes. Floraison juin à octobre[6].
Très résistant au froid et à la submersion, le trèfle hybride est courant dans les champs, les prairies, en bord de routes.
Il est adapté aux sols compactés, humides et asphyxiants et s’accommode de terres peu profondes. Par contre, il est peu tolérant à la chaleur et à la sécheresse.
C'est une bonne espèce mellifère reconnue[7].
Sa valeur alimentaire est bonne[8]. Pour fourrage vert au 1er cycle, fauché en début floraison, en g/kg de matière sèche(MS) on trouve : MS : 123; MAT : 195; UFL : 0,89; UFV : 0,84; PDIN[9] : 122; PDIE[10] : 97
Trifolium hybridum
Le Trèfle hybride (Trifolium hybridum ) est une plante herbacée appartenant au genre Trifolium et à la famille des Fabacées (ou légumineuses). C'est une espèce prairiale annuelle ou bisannuelle fréquemment utilisée comme fourrage.
Son nom provient du fait que Linné avait pensé qu'il s'agissait d'un hybride entre le trèfle blanc et le trèfle violet. Le trèfle hybride est une plante vivace cultivée.
Saghas seimre a mheastar a bheith dúchasach don Eoraip. Fástar mar bharr foráiste anois í i gcuid mhaith tíortha measartha. Ilbhliantóg a fhásann suas le 60 cm in airde, 3 dhuilleoigín ar na duilleoga is iad leathan ag a mbarr, na pisbhláthanna bán nó bándearg i gcinn chruinne scaoilte, suas le 3 cm ar leithead. Tá an Ailsice ainmnithe i ndiaidh Alsike, baile beag sa tSualainn.
Šwedski dźećel[1] (Trifolium hybridum) je rostlina ze swójby łušćinowcow (Fabaceae).
Šwedski dźećel je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 30 hač 50 cm. Rostlina je zrunana.
Zrunane stołpiki su dudławe a na sukach njekorjenja.
Łopjena su třiličbne a nimaja běły prěčny pask. Łopješka su šěroko owalne abo jejkojte a fajn zubate.
Kćěje wot meje hač septembra. 30-50 kćenja su najprjedy běłe a pozdźišo róžojte a steja w kulowatej, 1,5-3 cm wulkej hłójčce. Kćenja su po času kćěwa dele zhibnjene. Kćenjowe stołpiki su dwójce hač trójce tak dołhe kaž pjećnerwna keluškowa rołka.
Rostlina ma 2n = 16 chromozomow.
Rosće na tučnych łukach, włóžnych łukach, pastwach w kónčinach łučinow, na brjohach, pućach a w šćerkownjach.
Rostlina je w nimale cyłej Europje rozšěrjena.
Ilustracija
Šwedski dźećel (Trifolium hybridum) je rostlina ze swójby łušćinowcow (Fabaceae).
Alsíkusmári (fræðiheiti: Trifolium hybridum) er smári sem ber blóm sem eru hvít í fyrstu en verða svo rósrauð með aldrinum. Þau eru ilmsterk. Alsíkusmári er notaður sem fóðurjurt fyrir búfé.
Stöngull alsíkusmára er holur og á blöðunum eru engir ljósir blettir eins og á rauð- og hvítsmára.
Alsíkusmári (fræðiheiti: Trifolium hybridum) er smári sem ber blóm sem eru hvít í fyrstu en verða svo rósrauð með aldrinum. Þau eru ilmsterk. Alsíkusmári er notaður sem fóðurjurt fyrir búfé.
Il Trifolium hybridum (o Trifoglio ibrido) è una specie di trifoglio coltivato. L'epiteto hybridum non ha niente a che fare con una sua origine ibrida. La pianta è di origine incerta, probabilmente scandinava.
In Svezia è coltivato da un migliaio di anni. In Italia è coltivato in ridotte zone del Veneto e in zone montane a piovosità elevata.
Fuori d'Europa è coltivato in Canada e nel nord-est degli Stati Uniti.
Il suo impiego è eminentemente quello di pianta foraggera.
Assomiglia al Trifolium pratense per aspetto e modalità di crescita. Le foglie sono trifogliate. I fiori sono prodotti dalle gemme ascellari degli steli mentre gli steli stessi hanno un accrescimento indeterminato: la gemma apicale infatti non differenzia in fiore come accade nel pratense. La pianta si definisce 'perenne'. Comunque in questo caso perenne non è da prendersi alla lettera, riferendosi al fatto, semplicemente, che la pianta non si comporta come una annuale. La produttività del trifoglio ibrido si protrae al massimo per 2-3 anni.
A causa della sua origine scandinava la pianta si presta alla coltivazione in condizioni ambientali difficili. Rispetto ad altre leguminose da prato sopporta meglio i climi freddi, e si dimostra tollerantissimo anche nei confronti di terreni soggetti a ristagni idrici. Produce altrettanto bene in terreni soggetti ad acidità che alcalinità, ma per ottenere questi risultati richiede temperature miti e abbondanza d'acqua. Si adatta alla coltura pura ma si associa bene anche a graminacee. Si presta anche al pascolo, ma non può dare più di un taglio l'anno. Nell'anno della semina, nei climi più freddi, produce con difficoltà un taglio di fieno.
Il Trifolium hybridum (o Trifoglio ibrido) è una specie di trifoglio coltivato. L'epiteto hybridum non ha niente a che fare con una sua origine ibrida. La pianta è di origine incerta, probabilmente scandinava.
In Svezia è coltivato da un migliaio di anni. In Italia è coltivato in ridotte zone del Veneto e in zone montane a piovosità elevata.
Fuori d'Europa è coltivato in Canada e nel nord-est degli Stati Uniti.
Il suo impiego è eminentemente quello di pianta foraggera.
Rausvasis dobilas (lot. Trifolium hybridum) – pupinių (Fabaceae) šeimos, dobilų (Trifolium) genties augalas.
Daugiametis, 50 cm aukščio augalas. Taurelė su 5 gyslomis. Stiebas kylantis, neįsišaknyjantis. Prielapiai pailgai lancetiški, žoliniai, viršūnė nuosekliai smailėjanti. Gali augti rūgštesnėse ir drėgnesnėse dirvose nei raudonasis dobilas. Žiedynas rausvas, daugiausia apdulkinamas kamanių ir bičių. Gana dažnas rausvasis dobilas – pašarinis augalas, tačiau kartoko skonio, todėl maišomas su kitais pašarais.
Lietuvoje auginami nuo XIX a. vidurio. Yra išveista veislė 'Daubiai'[1].
Rausvasis dobilas (lot. Trifolium hybridum) – pupinių (Fabaceae) šeimos, dobilų (Trifolium) genties augalas.
Daugiametis, 50 cm aukščio augalas. Taurelė su 5 gyslomis. Stiebas kylantis, neįsišaknyjantis. Prielapiai pailgai lancetiški, žoliniai, viršūnė nuosekliai smailėjanti. Gali augti rūgštesnėse ir drėgnesnėse dirvose nei raudonasis dobilas. Žiedynas rausvas, daugiausia apdulkinamas kamanių ir bičių. Gana dažnas rausvasis dobilas – pašarinis augalas, tačiau kartoko skonio, todėl maišomas su kitais pašarais.
Lietuvoje auginami nuo XIX a. vidurio. Yra išveista veislė 'Daubiai'.
De basterdklaver of bastaardklaver (Trifolium hybridum) is een overblijvende plant die behoort tot de vlinderbloemenfamilie (Leguminosae of Fabaceae). Hij is een plant van vochtige, voedselrijke grond: hij is te vinden tussen het gras en op braakliggende terreinen.
De plant wordt 30-90 cm hoog en heeft een holle stengel. De plant vormt geen wortels op de stengel als deze de grond raakt en verschilt hiervan met witte klaver (Trifolium repens). De drietallige bladeren hebben omgekeerd-eironde, fijn getande deelblaadjes. De steunblaadjes zijn smal driehoekig.
De basterdklaver bloeit van mei tot september met witte, later naar roze verkleurende, 7 tot 9 mm lange, zoet geurende bloemen. Na de bloei zijn de bloemen oranjebruin. De kroonbladeren zijn langer dan de kelk. De kelk is kaal en heeft ongeveer gelijke kelktanden. De bloempjes vormen een gesteelde, 1,3-1,9 cm grote, hoofdjesachtige tros.
De vrucht is een eenzadige peul.
De plant heeft 2n = 16 chromosomen.
De bastaardklaver wordt gebruikt als voedergewas voor rundvee. De plant heeft echter een matige smaak. Inzaai met 8-15 kg zaaizaad per ha gebeurt in maart, waarna het twee keer per jaar gemaaid kan worden. Per jaar kan er 7500 kg droge stof per ha geoogst worden. Gemaaid wordt wanneer de plant bloeit. Het beste kan de bastaardklaver vers gevoederd worden, omdat het hooi door de bitterheid minder smakelijk is.
De basterdklaver of bastaardklaver (Trifolium hybridum) is een overblijvende plant die behoort tot de vlinderbloemenfamilie (Leguminosae of Fabaceae). Hij is een plant van vochtige, voedselrijke grond: hij is te vinden tussen het gras en op braakliggende terreinen.
De plant wordt 30-90 cm hoog en heeft een holle stengel. De plant vormt geen wortels op de stengel als deze de grond raakt en verschilt hiervan met witte klaver (Trifolium repens). De drietallige bladeren hebben omgekeerd-eironde, fijn getande deelblaadjes. De steunblaadjes zijn smal driehoekig.
De basterdklaver bloeit van mei tot september met witte, later naar roze verkleurende, 7 tot 9 mm lange, zoet geurende bloemen. Na de bloei zijn de bloemen oranjebruin. De kroonbladeren zijn langer dan de kelk. De kelk is kaal en heeft ongeveer gelijke kelktanden. De bloempjes vormen een gesteelde, 1,3-1,9 cm grote, hoofdjesachtige tros.
De vrucht is een eenzadige peul.
De plant heeft 2n = 16 chromosomen.
Koniczyna białoróżowa, koniczyna szwedzka (Trifolium hybridum) – gatunek rośliny z rodziny bobowatych (Fabaceae). Pochodzi z obszarów Azji, Europy i Afryki Północnej[2]. W Polsce jest rośliną uprawną, rośnie również dziko i jest gatunkiem pospolitym.
Bylina, hemikryptofit. Siedlisko: siedliska ruderalne, łąki, przydroża, pastwiska. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych podgatunek T. hybridum subsp. hybridum jest charakterystyczny dla All. Calthion[3]. Okres kwitnienia zaczyna się w maju, a kończy we wrześniu. Kwiaty zapylane są przez pszczoły i trzmiele.
W Polsce występują 2 podgatunki[4]:
Koniczyna białoróżowa, koniczyna szwedzka (Trifolium hybridum) – gatunek rośliny z rodziny bobowatych (Fabaceae). Pochodzi z obszarów Azji, Europy i Afryki Północnej. W Polsce jest rośliną uprawną, rośnie również dziko i jest gatunkiem pospolitym.
Trifolium hybridum é uma espécie de planta com flor pertencente à família Fabaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 766–767. 1753.
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.
Em termos de naturalidade é introduzida na região atrás indicada.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Trifolium hybridum é uma espécie de planta com flor pertencente à família Fabaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 766–767. 1753.
Alsikeklöver (Trifolium hybridum) liknar vitklöver till blommorna, men stjälken växer upprätt, bladen och blomställningarna har kortare skaft och växtens dimensioner är vanligen större vilket gör denna art mer användbar till foderväxt. Som vild växer den på ängsmark, helst på bördiga platser, i Sverige upp till Västerbotten, samt i södra och mellersta Norge och Finland. Sitt namn har den fått efter Alsike socken sydost om Uppsala. Dess första fynduppgift återfinns i Carl von Linnés Swenskt Höfrö (Kongliga Swenska Wetenskapsacademiens handlingar 1742).[1]
Alsikeklöver är en av flera olika växter som kan orsaka fotosensibilitet med hud- och leverskador hos hästar. Det är främst under blöta eller fuktiga betesförhållanden som alsikeklöver har påvisats orsaka förgiftning, men även en stor andel alsikeklöver i hö/ensilage (mer än 20 procent) kan resultera i hälsoproblem. Det är inte känt exakt vilken substans som orsakar förgiftningen, men något mykotoxin eller växtendogent toxin, som främst bildas under fuktiga förhållanden, misstänks.
Övriga symptom på alsikeklöverförgiftning hos häst kan vara dålig aptit, depression och slöhet, uttorkning, förhöjd kroppstemperatur, ödem i nedre delen av benen, gulsot, diarré, blödande hudutslag och sår i munhålan. Generellt återhämtar sig drabbade hästar fort från både hud- och leverskador om det foder/bete som innehåller alsikeklöver tas bort, men enstaka dödsfall har förekommit. [2]
Det finns fallstudier kring Alsikeklöverförgiftning, där hästar fått gulaktiga ögonvitor och hud och även blivit känsliga mot UV-ljus med hudirritationer som följd.
Nervositet ska även kunna vara ett symptom på Alsikeklöverförgiftning men det finns inte bevis för att det är själva Alsikeklövern som ger förgiftningen, det kan vara en bakterie som växer på klövern som producerar ett gift.[3]
Vissa fröblandingar innehåller alsikeklöver, sådana bör undvikas för hästbeten.
Wikimedia Commons har media som rör Alsikeklöver.
Alsikeklöver (Trifolium hybridum) liknar vitklöver till blommorna, men stjälken växer upprätt, bladen och blomställningarna har kortare skaft och växtens dimensioner är vanligen större vilket gör denna art mer användbar till foderväxt. Som vild växer den på ängsmark, helst på bördiga platser, i Sverige upp till Västerbotten, samt i södra och mellersta Norge och Finland. Sitt namn har den fått efter Alsike socken sydost om Uppsala. Dess första fynduppgift återfinns i Carl von Linnés Swenskt Höfrö (Kongliga Swenska Wetenskapsacademiens handlingar 1742).
Багаторічна трав'яниста рослина заввишки 20–60 см. Стебла від безвільних до майже прямостійних, від слабо до сильно розгалужених, голі або майже голі й зовсім голі під час старіння, рифлені. Листки чергові, з 3 листочків; черешки довжиною до 1 см; листочки яйцеподібні, з тупим кінцем, 1–3 × 1–2 см. Суцвіття довгочерешкові, густо кулясті, діаметром від 1 до 2,5 см і містять, щонайменше, 10 (найчастіше 30–50) «метеликів». Квіти: віночок від білого до червонуватого, нарешті, коричневий, 5–12 мм завдовжки, злитий біля основи; пелюсток 5; чашечка 5-лопатева, майже гола; тичинок 10. Плоди — нерозкривні стручки, довжиною близько 7 мм і шириною 2 мм і містить від двох до чотирьох насінин. Червонувате насіння яйцеподібне з невеликими горбками.
Північна Африка — Марокко; Азія (Вірменія, Азербайджан, Грузія, Росія, Іран, Ірак, Туреччина); Європа (Білорусь, Естонія, Латвія, Литва, Молдова, Україна, Австрія, Чехословаччина, Угорщина, Швейцарія, Болгарія, колишня Югославія, Греція, Італія, Румунія, Франція, Іспанія). Населяє поля, луки, узбіччя, похилі береги, пустирі, краї лісів. Також кормова рослина.
В Україні зростає на луках, лісових галявинах, частіше у долинах по всій Україні, крім степових біоценозів; досить рідко в Криму[2].
Як і інші види родини, кореневище містить бактерії Rhizobium. Ці довговічні бактерії здатні фіксувати азот з атмосфери до ґрунту для використання рослинами, тому рослина удобрює своє власне середовище проживання.
.jpg)
Це незавершена стаття про Бобові.Trifolium hybridum là một loài thực vật có hoa trong họ Đậu. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên.[2]
Bài viết liên quan đến Tông Cỏ ba lá này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.
Trifolium hybridum là một loài thực vật có hoa trong họ Đậu. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên.
Trifolium hybridum L., 1753
Кле́вер гибри́дный, или Клевер ро́зовый, или Клевер шве́дский (лат. Trifólium hybrídum) — травянистое растение; вид рода Клевер подсемейства Мотыльковые семейства Бобовые.
Клевер гибридный — многолетнее растение с трубчатыми восходящими ветвистыми стеблями высотой от 30 до 80 см
Листочки обратносердцевидные или овальные.
Цветочные головки густые, шаровидные, на длинноватых ножках, пазушные. Венчик из белого переходит в розовый, а при отцветании — в бурый.
Плод продолговатый, плоский, с тонким околоплодником, содержит от 1 до 3 семян; вполне зрелые — тёмно-оливкового цвета.
Цветёт летом, плоды даёт в конце лета и в начале осени. Цветы ароматные.
Распространён по всей северной и средней Европе. Впервые стал разводиться в Швеции.
Клевер розовый — очень хороший медонос и пыльценос, медопродуктивность достигает 125 кг с гектара посевов. Мёд высокого качества, светлый. Пыльца коричневая[2].
Цветок
.jpg)
Лист
Кле́вер гибри́дный, или Клевер ро́зовый, или Клевер шве́дский (лат. Trifólium hybrídum) — травянистое растение; вид рода Клевер подсемейства Мотыльковые семейства Бобовые.
杂种车轴草（学名：Trifolium hybridum），为豆科车轴草属下的一个植物种[1]，原生於歐洲大陸，被引進到不列顛群島和世界各溫帶地區，高1至2英尺，於春季至秋季之間開花，花瓣呈淡粉紅或白色，多數生長於田野或路邊，亦作牲畜飼料般栽種。
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 杂种车轴草（学名：Trifolium hybridum），为豆科车轴草属下的一个植物种，原生於歐洲大陸，被引進到不列顛群島和世界各溫帶地區，高1至2英尺，於春季至秋季之間開花，花瓣呈淡粉紅或白色，多數生長於田野或路邊，亦作牲畜飼料般栽種。
.jpg)
_ristik.jpg)
.jpg)
_ristik.jpg)
