nomes no trilho de navegação
La llepassa (Xanthium strumarium) és una planta del gènere Xanthium de la família Asteraceae. Les llepasses són plantes teròfites. La mata recorda a la mata de l'albergínia per les seves dimensions i aspecte general. La tija no presenta espines i les fulles són glauques, amples, grans i amb llargs pecíols. Els fruits són espinosos i tenen petits ganxos molt durs a la punta de les punxes. Aquests fan que s'enganxin a la roba, els cabells o la pell, lo qual ha causat que s'hagin estès arreu del món portades per viatgers o animals. Aquestes plantes només es poden propagar a través de llavors. Els herbicides aconsegueixen matar la planta però no eliminen la viabilitat de les llavors. L'inventor del velcro es va inspirar en les llavors de les plantes del gènere Xanthium per fabricar el seu producte. El velcro reprodueix el sistema d'adherència de les llavors d'aquestes plantes.
Les llepasses varen ser introduïdes d'Amèrica del Nord a Europa i en general a gran part del món. Als Països Catalans és present a tot el territori fins als 1.300 metres d'altitud, preferint en general sòls secs. Sovint envaeixen els camps de conreu com a mala herba i També poden formar part d'herbassars ruderals.
La llepassa té valor medicinal i certes parts de la planta s'empraven a la medicina tradicional casolana.[1] Hi ha llocs al món a on es mengen les fulles tendres bullides, car crues serien verinoses. Les llavors contenen olis essencials.[2] De les fulles seques es pot obtenir taní. També es pot obtenir un colorant groc.
La llepassa (Xanthium strumarium) és una planta del gènere Xanthium de la família Asteraceae. Les llepasses són plantes teròfites. La mata recorda a la mata de l'albergínia per les seves dimensions i aspecte general. La tija no presenta espines i les fulles són glauques, amples, grans i amb llargs pecíols. Els fruits són espinosos i tenen petits ganxos molt durs a la punta de les punxes. Aquests fan que s'enganxin a la roba, els cabells o la pell, lo qual ha causat que s'hagin estès arreu del món portades per viatgers o animals. Aquestes plantes només es poden propagar a través de llavors. Els herbicides aconsegueixen matar la planta però no eliminen la viabilitat de les llavors. L'inventor del velcro es va inspirar en les llavors de les plantes del gènere Xanthium per fabricar el seu producte. El velcro reprodueix el sistema d'adherència de les llavors d'aquestes plantes.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Penfachog garw sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Xanthium strumarium a'r enw Saesneg yw Rough cocklebur.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Cacamwci Lleiaf.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Penfachog garw sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Xanthium strumarium a'r enw Saesneg yw Rough cocklebur. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Cacamwci Lleiaf.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Řepeň durkoman (Xanthium strumarium) je druh kosmopolitně rozšířené plevelné rostliny z čeledě hvězdnicovitých, kde je zařazena do podčeledě hvězdnicové.
Tato rostlina je původem ze Střední Ameriky, je naturalizovaná v mírném a subtropickém pásmu v Evropě, Makaronézii, Africe, Asii, Americe, Austrálii, na Novém Zélandu i Havaji, v Melanésii i v Polynésii. V České republice se vyskytuje pouze na několika místech Břeclavska, kde našla domov na zasolených ladách.
S oblibou vyrůstá na vlhkých polích, špatně odvodněných loukách, dočasně obnažených dnech rybníků, jezer a řek, nevadí ji slané půdy, lze ji nalézt v příkopech cest i blízko lidských sídel. Snáší občasné zaplavení stanoviště vodou i dočasná sucha. Ke zdárnému růstu potřebuje dostatek světla.[1][2]
Jsou to jednoleté rostliny s málo větvenou, hustě chlupatou, čárkovitě skvrnitou lodyhou vysokou 20 až 120 cm, která bývá kulatá nebo slabě žebrovaná. Ve šroubovici vyrůstají listy téměř na 15 cm dlouhých načervenalých řapících, jsou z obou stran barvy šedě zelené, horní stranu mají drsnou. Jsou široce trojúhelníkovitého až srdcovitého tvaru, bývají dlouhé do 20 a široké až 15 cm. Jejich čepele jsou zřídka celistvé, obvykle jsou troj nebo pětilaločné, hrubě pilovité, mají zpeřenou nervaturu a vždy jsou pokryté chloupky. Kořeny jsou široce rozložené, hlavní, dominantní kůlovitý kořen je dlouhý.
Jsou to rostliny jednopohlavné jednodomé. Hroznovitá květenství, dlouhá 3 až 10 cm, vyrůstající z paždí horních listů a obsahují současně samčí i samičí květy. V horní části květenství jsou asi 1 cm veliké diskoidní úbory samčích květů. Jsou na krátké stopce a mají 1 až 3 řady bílých listenů. Květ je bez okvětních lístků, má pět tyčinek se srostlými nitkami a volnými hnědými prašníky, které produkují světle žlutý pyl. Poté, co se pyl vypráší, samčí květy rychle hnědnou a zasychají.
Přisedlé vejčité úbory samičích květů, dlouhé 4 a široké 2,5 cm, se nacházejí pod nimi, ve spodní části květenství. Úbor obsahuje jen dva samičí květy s pestíky bez okvětí, které jsou téměř uzavřeny v ostnatém a jemně chlupatém zákrovu. Z něj se ven dostanou přes malé otvory ve špičkách zahnutých ostnů jen vlasové čnělky s bliznami. Při opylení zajišťovaném větrem většinou dojde k samoopylení. Jedná se o krátkodenní rostlinu, kvést začíná v době zkracování denního svitu, na severní polokouli od července do října. Obal opylených květů je zprvu zelený a postupně zráním dřevnatí a hnědne.[2][3][4][5]
Rostlina se rozmnožuje výhradně semeny, jedna rostlina vytváří průměrně 400 až 500 plodů. Zralým plodem je vejčitá trnitá dvounažka měřící od 10 do 15 mm, mající na vrcholu dva hákovité ostny. V dvounažce jsou dvě nestejně velká zploštělá semena tvarem, barvou i velikosti připomínající slunečnicová semena. Plody jsou roznášeny do okolí převážně zvířaty, jimž se zachytávají za srst. Také plavou, mohou se rozšiřovat přívalovými dešti a přirozeným tokem řek.
Semena jsou nejméně z 80 % životaschopná, pro vyklíčení potřebují teplotu přes +20 °C. Semena ležící na povrchu nebo v hloubce pod 15 cm neklíčí. Předpokladem pro klíčení je změknutí dřevnatého obalu vlhkem. Nejdříve klíčí větší ze dvou semen, ještě téhož roku po dozrání nebo hned následujícího. Druhé, menší semeno prodělává dormanci a vyklíčí o rok až dva později než prvé.
Na výživných půdách s velkou vlhkostí a malou konkurenci jiných rostlin je řepeň durkoman velmi vzrostlá. Na půdách chudých nebo v období sucha se růst zastaví, ale semena se vytvoří i na rostlině vysoké i jen pár centimetrů. Je-li okolí zarostlé vyšší a rychleji rostoucí vegetaci, nemají semenáčky dostatek světla a skomírají. Rostlina je citlivá na mráz.[3][6][7][8]
Přestože je klasifikována jako plevelná invazní rostlina, na kulturních plodinách při řádném zpracování půdy příliš škod nečiní. Více škodí na vlně ovcí, kterou svými příchytnými nažkami znehodnocuje. Mladé rostlinky ve stádiu děložních lístků jsou jedovaté pro dobytek. Listy i kořeny obsahují žluté barvivo.
Ze semen lze lisovat jedlý olej, případně semlít na mouku nebo připravovat z nich kaše, po tepelné úpravě jsou poživatelná. Řepeň durkoman je používána také bylinkáři, mírní bolest, má antibakteriální i protiplísňové účinky, podává se proti křečím, revmatismu, malárii i jako diuretikum.[8][9]
Podle "Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin ČR" je řepeň durkoman zařazena mezi kriticky ohrožené druhy (C1) flory v ČR.[10]
Druh řepeň durkoman se většinou rozděluje do tří variet:[1]
Někdy bývá vyčleňován samostatný poddruh:[11]
Obrázky, zvuky či videa k tématu řepeň durkoman ve Wikimedia Commons
Řepeň durkoman (Xanthium strumarium) je druh kosmopolitně rozšířené plevelné rostliny z čeledě hvězdnicovitých, kde je zařazena do podčeledě hvězdnicové.
Die Gewöhnliche Spitzklette (Xanthium strumarium) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Spitzkletten (Xanthium) in der Unterfamilie der Asteroideae innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae).
Xanthium strumarium wächst meist als einjährige krautige Pflanze, die Wuchshöhen von meist 10 bis 80, selten bis zu 200 Zentimetern erreicht. Die aufrechten Stängel sind verzweigt und besitzt keine Dornen an den Knoten.
Die meist wechselständigen (zwei bis sechs können auch gegenständig sein) Laubblätter sind 2 bis 10, selten bis über 14 Zentimeter lang gestielt. Die fast kreisförmige, fünf-, dreieckige, herzförmige und drei- bis fünflappige Blattspreite weist eine Länge von meist 4 bis 12, selten bis über 18 Zentimetern und eine Breite von 3 bis 10, selten bis über 18 Zentimetern auf. Der Blattrand ist glatt bis gezähnt.
Xanthium strumarium ist einhäusig getrenntgeschlechtig (monözisch). Die diskusförmigen, kleinen, körbchenförmigen Blütenstände stehen selten einzeln, meist in verzweigten Gesamtblütenständen zusammen. Die Blütenkörbe enthalten nur Blüten eines Geschlechtes. Die männlichen Blütenkörbchen sind tellerförmig abgeflacht, weisen einen Durchmesser von 3 bis 5 Millimetern auf, enthalten sechs bis 16 Hüllblätter in ein bis zwei Reihen und 20 bis über 50 funktional männliche Blüten mit weißlichen, trichterförmigen, fünflappigen Blütenkronen. Die Staubfäden sind verwachsen. Die weiblichen Blütenkörbchen weisen während der Blütezeit einen Durchmesser von 2 bis mehr als 5 Millimetern auf; später als Fruchtkörbchen weisen sie einen Durchmesser von 6 bis über 20 Millimetern auf. Ihre 30 bis über 75 Hüllblätter stehen in sechs bis über zwölf Reihen; ihre Spitzen sind mehr oder weniger gekrümmt und bilden während der Fruchtreife harte Dornen. Die weiblichen Blütenkörbchen enthalten nur zwei Blüten ohne Kronblätter. Die Blütezeit reicht von Juli bis Oktober.
Die schwarzen Achänen besitzen keinen Pappus und werden in den dornigen, zweikammerigen, 1 bis über 3 Zentimeter großen Fruchtkörbchen (es sind in diesem Fall die Diasporen), den „Kletten“, verbreitet. Sie nutzen den Kletteffekt, indem sie am Fell vorbeistreifender Tiere oder an Treibgut hängen bleiben und so ausgebreitet werden.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 36.[1][2]
Die Gewöhnliche Spitzklette ist Therophyt, eine einjährige, sommerannuelle Pflanze, die bis 1,2 Meter tief wurzelt. Sie erträgt auch einen gewissen Salzgehalt im Boden.[1]
Es ist eine Kurztagspflanze d. h. die Blütenbildung erfolgt erst bei weniger als 16 Stunden Tageslicht. Schon ein einziger Kurztag genügt, um den Blühvorgang zu induzieren. Die Gewöhnliche Spitzklette ist einhäusig, getrenntgeschlechtig d. h. männliche und weibliche Blüten stehen in getrennten Köpfen auf dem gleichen Pflanzenexemplar. Die männlichen Köpfchen sind vielblütig und haben einen verkümmerten Griffel. Die weiblichen Köpfchen sind nur zweiblütig. Blütenökologisch handelt es sich um Windblütigkeit vom „Unbeweglichen Typ“.
Die Früchte breiten sich als Klettfrüchte aus, dazu erfolgt eine Wasserausbreitung mit Schwemmsand. Die Samen haben 40 % fettes Öl und sind Wärmekeimer. Fruchtreife ist von Oktober bis November.
Xanthium strumarium ist wie alle Xanthium-Arten ursprünglich in der Neuen Welt beheimatet. Sie ist in weiten Teilen der Welt ein Neophyt.
Sie gedeiht in Mitteleuropa in lückigen Unkrautfluren, auf Müllplätzen an Wegen oder Schutthalden auf frischen, nährstoffreichen, mehr oder weniger humosen, lockeren, meist sandig-steinigen Lehmböden und ist eine Charakterart der Ordnung Sysimbrietalia. In Südeuropa ist sie eine Art des Verbands Chenopodion muralis.[1]
Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt et al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 3w (mäßig feucht aber mäßig wechselnd), Lichtzahl L = 4 (hell), Reaktionszahl R = 3 (schwach sauer bis neutral), Temperaturzahl T = 4+ (warm-kollin), Nährstoffzahl N = 5 (sehr nährstoffreich bis überdüngt), Kontinentalitätszahl K = 3 (subozeanisch bis subkontinental).[3]
Die Erstveröffentlichung von Xanthium strumarium erfolgte durch Carl von Linné. Der botanische Gattungsname Xanthium leitet sich vom griechischen Wort xanthos für „gelb“ ab; diese Namensgebung bezieht sich darauf, dass früher aus den Blättern von Xanthium strumarium ein gelber Farbstoff gewonnen wurde.
Die Systematik der Gattung der Spitzkletten (Xanthium) ist noch nicht abschließend geklärt. Bei der Gewöhnlichen Spitzklette oder Stechenden Spitzklette (Xanthium strumarium L., Syn.: Xanthium pungens Wallroth) werden mehrere Varietäten unterschieden:[4]
Nach Werner Greuter (2006+) gibt es beispielsweise folgende Unterarten:[5]
Xanthium strumarium produziert das Glykosid Carboxyatractylosid, das die Giftwirkung hauptsächlich verursacht, indem es einen wichtigen Translokator im Mitochondrium inhibiert. Es wirkt zentral hemmend bakteriostatisch und fungizid. Auch die Laubblätter sollen für Weidetiere schädlich sein. Auf der Haut kann die Pflanze Kontaktdermatitiden auslösen. In Indien wurde Ekzeme an Händen und Füßen beobachtet, die besonders durch Pflanzen im Vorfruchtstadium hervorgerufen worden waren.
Die grünen Pflanzenteile können nur gekocht gegessen werden, da sie roh giftig sind. Die Samen werden roh oder gekocht gegessen und werden auch weiter verarbeitet.[6]
Einige Pflanzenteile werden medizinisch genutzt[6] und auch in der Volksmedizin vielseitig eingesetzt.[7]
Aus den getrockneten Blättern wird Tannin gewonnen. Aus den Blättern wurde außerdem ein gelber Farbstoff gewonnen. Die Samen enthalten Essenzielle Fettsäuren.[6]
Die Gewöhnliche Spitzklette (Xanthium strumarium) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Spitzkletten (Xanthium) in der Unterfamilie der Asteroideae innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae).
Банэдэгу (лат-бз. Xanthium strumarium) — зы гъэкӀэ фӀэкӀа къэмыкӀ удзыжь.
И пкъыр см 50-70-кӀэ докӀей, къудамэ ещӀ. И тхьэмпэхэр хуэхъурей щӀыкӀэщ, кӀы кӀыхь яӀэщ, лъабжьэ гъум быдэ ещӀ. ЗыкъыпкӀэрызыщӀэ банэ зытет, 1 см хуэдиз зи инагъ жылэ хъурей-кӀыхьхэр гъэмахуэкӀэм-бжыхьэпэм мэхъу.
Банэдэгур щӀы бгынэжахэм куэду къыщокӀ. Апхуэдэу щӀыпӀэхэм мэл щыбгъэхъу хъуркъым, сыту жыпӀэмэ банэ зытет жылэхэр къыкӀэрынэурэ, цым и фӀагъэр мэкӀуэд.
Хьэкъун Б. Адыгэ къэкӀыгъэцӀэхэр. ТхылътедзапӀэ «Элбрус». Налшыч 1992 гъ.
Тилермән (рус. Дурнишник обыкновенный, Дурнишник зобовидный, лат. Xanthium strumarium) — бер йыллыҡ үлән үҫемлек. Төрө Тилермәндәр (Xanthium) ғаиләһе Астралар (Asteraceae).
Бер йыллыҡ ағыулы үлән үҫемлек; бейеклеге 15-80 см. Июль айында сәскә ата, августа орлоғо өлгөрә.
Сүп үләне булараҡ, юл буйында, ташландыҡ ерҙә, йылғаларҙың ҡомло урындарында үҫә. Республикабыҙҙың бар райондарында ла таралған, шулай ҙа Өфө, Благовещен, Дүртөйлө, Яңауыл райондарында айырыуса йыш осрай.
Уларҙың составында алколоидтар, йод микроэлементы, С витамины, минераль тоҙҙар һәм башҡа биологик актив матдәләр бар.
Тилермән үләненән әҙерләнгән ҡайнатма ҡалҡан биҙе шешкәндә, нервылар ҡаҡшағанда, биҙгәк тотҡанда тирләттереү өсөн ҡулланырға кәңәш ителә.
Үлән сәскә атҡанда әҙерләнә, тамыры көҙгөһөн ҡаҙып алына. Дауалар күләгәлә һәм ҡоро урында киптерелә. тамырҙары киптерер алдынан һалҡын һыу менән йыуыла. Кипкән дауалар ғәҙәттәгесә һаҡлана.
Тилермән (рус. Дурнишник обыкновенный, Дурнишник зобовидный, лат. Xanthium strumarium) — бер йыллыҡ үлән үҫемлек. Төрө Тилермәндәр (Xanthium) ғаиләһе Астралар (Asteraceae).
অগৰা [1] বা জেন্থিয়াম ষ্ট্ৰুমাৰিয়াম (ইংৰাজী: Xanthium strumarium) (সমাৰ্থক X. canadense, X. chinense, X. glabratum, Rough Cocklebur, Clotbur,Common Cocklebur, Large Cocklebur, Woolgarie Bur) (ইংৰাজী: Asteraceae) পৰিয়ালৰ অন্তৰ্গত এক ওষধি (বাৎসৰিক) উদ্ভিদ। [2] ই সম্ভৱতঃ উত্তৰ আমেৰিকাৰ পৰা পৃথিৱীৰ অন্যান্য স্থানলৈ বিয়পি পৰে।[3][4] এই গছৰ অংশবিশেষে বিশাক্ত আৰু ঔষধি গুণ দুই প্ৰকাৰ আছে। অসমত বহাগ মাহত খোৱা এশ শাকৰ ভিতৰত অগৰা আগো অন্যতম। [1]
অগৰা গছডাল প্ৰায় ৩০ - ৪০ ছে.মি. ওখ, ফেৰ মেলা। ই বৰ্ষীয় গছ। পাত একক, একান্তৰ, তলে ওপৰে সামান্য খহতা, লোমক নহয়। পাত বহল, ডিম্বাকাৰ, আয়তাকাৰ, ৮-১২ ছে.মি. দীঘল, ৫-৮ ছে.মি. বহল, কাষটো উঠা বা সভংগ। পুষ্প মঞ্জৰী মুণ্ডক, দ্বিপুস্পক। অৰ্থাৎ এক লিংগবৎ, পুংপুষ্প, স্ত্ৰীপুষ্প বেলেগে বেলেগে একে গছতে ধৰে। পাহি ৫ টা, পুংকেশৰ ৫ ডাল। ফল আয়তাকাৰ, উপবৃত্তাকাৰ, ১-২ ছে.মি. দীঘল, ৭-১২ মি.মি. বহল।[1] ফলটো জীৱ-জন্তুৰ কাপোৰত ইয়াৰ শুংবোৰৰদ্বাৰা লাগি ধৰি এঠাইৰ পৰা অন্য ঠাইলৈ বিস্তাৰিত আৰু তদ্পশ্চাত অংকুৰিত হৈ বংশবৃদ্ধি কৰে। তদুপৰি পানীত দ্বাৰাও ওপঙি ফলৰ বিস্তাৰ হ'ব পাৰে।
অগৰাৰ কোনো কোনো ঔষধি গুণ থাকিব পাৰে বুলি অনুমান কৰা হৈছে।[5] দক্ষিণ এচিয়া, চীন আদিত ইয়াক পাৰম্পৰিক ঔষধ হিচাবে ব্যৱহাৰ কৰা হয়।
অগৰা গছৰ পৰা এলাৰ্জি হ'ব পাৰে। ফুলৰ ৰেণু স্বাস আৰু ছালৰ ৰোগৰ কাৰণ হ'ব পাৰে। গছৰ ওপৰ অংশ আৰু গুটিত hydroquinine, choline, carboxyatratyloside আদি আৰু অন্যান্য বিশাক্ত এলকেলইড থাকে। [1][6] এই গছ জীৱ জন্তুৱে নাখা্য়, বহু ক্ষেত্ৰত খাই মৃত্যু হোৱাও দেখা গৈছে। এক পৰম্পৰাগত চীনা ঔষধ Cang Er Zi Wan(苍耳子丸) খাই ৰোগীয়ে মাংসপেষীৰ অস্থিৰতাত ভোগাৰ নজিৰ আছে। বাংলাদেশতো চিলেটত ২০০৭ চনত খোৱা বস্তুৰ অভাৱত সময়ত স্থানীয়ভাৱে ঘাগৰা শাক বুলি জনাজাত এই গছ খাই মানুহ মৰা বুলি জনা গৈছে। ইয়াক খোৱাৰ পাছত দেখা দিয়া লক্ষণ সমূহ আছিল বমি, মানসিক ভ্ৰম, সংজ্ঞাহীনতা আদি। [7]
ফল
পাত
বীজ
Xanthium strumarium - Museum specimen
অগৰা বা জেন্থিয়াম ষ্ট্ৰুমাৰিয়াম (ইংৰাজী: Xanthium strumarium) (সমাৰ্থক X. canadense, X. chinense, X. glabratum, Rough Cocklebur, Clotbur,Common Cocklebur, Large Cocklebur, Woolgarie Bur) (ইংৰাজী: Asteraceae) পৰিয়ালৰ অন্তৰ্গত এক ওষধি (বাৎসৰিক) উদ্ভিদ। ই সম্ভৱতঃ উত্তৰ আমেৰিকাৰ পৰা পৃথিৱীৰ অন্যান্য স্থানলৈ বিয়পি পৰে। এই গছৰ অংশবিশেষে বিশাক্ত আৰু ঔষধি গুণ দুই প্ৰকাৰ আছে। অসমত বহাগ মাহত খোৱা এশ শাকৰ ভিতৰত অগৰা আগো অন্যতম।
Xanthium strumarium (rough cocklebur,[2] clotbur, common cocklebur, large cocklebur, woolgarie bur) is a species of annual plants of the family Asteraceae.[3] Some sources claim it originates in southern Europe and Asia, but has been extensively naturalized elsewhere.[4][5][6] Others, such as the Flora of China and Flora of North America, state it originates in the Americas but was an early introduction to Eurasia.[7][8]
The species is monoecious, with the flowers borne in separate unisexual heads: staminate (male) heads situated above the pistillate (female) heads in the inflorescence.[9] The pistillate heads consist of two pistillate flowers surrounded by a spiny involucre. Upon fruiting, these two flowers ripen into two brown to black achenes and they are completely enveloped by the involucre, which becomes a bur. The bur, being buoyant, easily disperses in the water for plants growing along waterways. However, the bur, with its hooked projections, is obviously adapted to dispersal via mammals by becoming entangled in their hair. Once dispersed and deposited on the ground, typically one of the seeds germinates and the plants grows out of the bur.
The plant may have some medicinal properties[10] and has been used in traditional medicine in South Asia and traditional Chinese medicine. In Telugu, this plant is called Marula Matangi.
However, while small quantities of parts of the mature plants may be consumed, the seeds and seedlings should not be eaten in large quantities because they contain significant concentrations of the extremely toxic chemical carboxyatractyloside. The mature plant also contains at least four other toxins.[11]
Fruit
Leaves
Xanthium strumarium – MHNT
Xanthium strumarium (rough cocklebur, clotbur, common cocklebur, large cocklebur, woolgarie bur) is a species of annual plants of the family Asteraceae. Some sources claim it originates in southern Europe and Asia, but has been extensively naturalized elsewhere. Others, such as the Flora of China and Flora of North America, state it originates in the Americas but was an early introduction to Eurasia.
La bardana común (Xanthium strumarium) es una especie de planta herbácea de la familia de las asteráceas, nativa de América del Norte y alóctona en Europa y Asia. Prolifera en campos, cunetas, guijarrales junto a los cauces y riberas; en general, en zonas degradadas pero húmedas de zonas cálidas.
Planta aromática herbácea anual, robusta, erecta, de hasta 1,20 m de altura y pubescente. Los tallos presentan líneas o puntos violáceos. Hojas triangulares con peciolo de hasta 10 cm de longitud y borde dentado irregularmente. Flores en capítulos axilares. El fruto es alargado de 1 a 1,5 cm de largo, aplanado y de color café, contenido por el involucro espinoso con los aguijones rectos recurvados y espinas densas finas, casi rectas, en el ápice únicamente. Florece de julio a septiembre.[1]
El género Xanthium exhibe considerables variaciones en la morfología del fruto y fueron descritas más de 20 especies dentro de este género. Sin embargo, la revisión del género Xanthium por Doris Löve y Pierre Dansereau redujo el número de Xanthium a dos especies, la bardana común y la bardana espinosa (Xanthium spinosum).[2] Esta clasificación esta ampliamente aceptada hoy.[3] Sin embargo, Flora del Pirineo aragonés distingue entre Xanthium strumarium que posee hojas de base reniforme y Xanthium echinatum, cuyas hojas son de base decurrente; además de diferencias en el curvado de las espinas del ápice.[4]
La bardana común se distribuye por casi todo el mundo entre los 53º norte y los 33º sur. En América del Norte es corriente a lo largo del sur del Canadá, la mayor parte de los estados contiguos de Estados Unidos y Méjico. Las áreas donde esta planta falta incluye el noreste de Nueva York y Maine. Es rara en terreno montañoso.[3]
A España llegó a finales del siglo XIX, como mala hierba escapada de jardines botánicos, desde donde se extendió hacia áreas naturales.[1] Además de las zonas litorales, esta planta ha colonizado amplias zonas, adentrándose cientos de kilómetros tierra adentro de los valles del Ebro y del Guadalquivir.
La bardana común ocasionalmente forma una cubierta sobre el suelo en bosques de ribera abiertos, cauces intermitentes y playas.[3] Se difunde en terrenos húmedos removidos, a la orilla de los embalses o huertos y entre escombros. junto a los desagües.[4]
A esto hay que añadir que coloniza de forma dispersa y pionera, gravas con el nivel freático muy cerca de la superficie.
Datos: Q857159
Multimedia:
Especies: Xanthium strumarium
La bardana común (Xanthium strumarium) es una especie de planta herbácea de la familia de las asteráceas, nativa de América del Norte y alóctona en Europa y Asia. Prolifera en campos, cunetas, guijarrales junto a los cauces y riberas; en general, en zonas degradadas pero húmedas de zonas cálidas.
Basalapatxa (Xanthium strumarium) Asteraceae familiako landarea da, Ipar Amerikan jatorria duena.[1] Europan landare inbaditzailea da eta 120 zentimetroko altuera ere izan dezake.
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Basalapatxa (Xanthium strumarium) Asteraceae familiako landarea da, Ipar Amerikan jatorria duena. Europan landare inbaditzailea da eta 120 zentimetroko altuera ere izan dezake.
Karheasappiruoho (Xanthium strumarium) on Pohjois-Amerikasta kotoisin oleva Eurooppaan levinnyt yksivuotinen mykerökukkaiskasvi. [1]
Karheasappiruoho kasvaa 40–100 senttimetriä korkeaksi. Sillä on tukeva, karkeasukasellinen ja täplikäs varsi. Lehdet ovat ruodilliset, 3–5-liuskaiset ja hyvin karheat. Karheasappiruohon kukat ovat erillisinä emi- ja hedemykeröstöinä. Emimykeröstö on tiheä ja piikikäs. [2][1]
Suomessa tavataan karheasappiruohon alalajia italicum eli tummasappiruohoa. Se on harvinainen, esimerkiksi satamissa ja kaatopaikolla kasvava satunnaiskasvi, jota on löydetty eri puolilta Etelä- ja Keski-Suomea. [2]
Karheasappiruoho (Xanthium strumarium) on Pohjois-Amerikasta kotoisin oleva Eurooppaan levinnyt yksivuotinen mykerökukkaiskasvi.
Xanthium strumarium
Xanthium strumarium L., la lampourde glouteron ou lampourde commune, est une plante herbacée annuelle de la famille des Astéracées.
Cette espèce se retrouve en Europe, Asie occidentale, Sibérie, Inde, Afrique septentrionale, Amérique[1].
Tige
Feuille
Le Lampourde glouteron est une plante annuelle de haute taille, à tige dressée et ramifiée et à grandes feuilles triangulaires. La tige, pubescente, rugueuse et marquée de taches violacées, mesure jusqu'à 1,5 m de hauteur. Les feuilles, également pubescentes et rudes, sont alternes sur la tige et ont un pourtour denté ou lobé.
Fleurs
Fruits
Les fleurs sont petites, vertes et peu évidentes. Le fruit est une capsule ovale, brune et ligneuse, qui est recouverte d'épines et terminée par deux becs forts et recourbés . Chaque capsule renferme normalement deux graines. Les plantules possèdent des cotylédons longs et grêles, et la capsule reste souvent fixée à la racine, ce qui constitue une caractéristique de l'espèce. Les plants à maturité sont parfois confondus avec la petite bardane (Arctium minus (Hill) Bernh.), qui possède également de grandes feuilles rudes et des capsules épineuses. La petite bardane, toutefois, est une plante bisannuelle qui produit une rosette de grandes feuilles rugueuses la première année, une tige florale portant des fleurs pourpres réunies en capitules la deuxième année, et des capsules rondes densément recouvertes d'épines recourbées[2].
Données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
Xanthium strumarium est une plante toxique pour les mammifères du fait qu'elle contient, dans les racines et les graines, un glycoside diterpénoïde toxique pour la respiration cellulaire, l'atractyloside[3].
L’Ive à feuilles de lampourde peut être confondue avec la grande herbe à poux (Ambrosia trifida). Cette dernière se distingue par sa tige hirsute ainsi que ses feuilles palmées en 3 sections. Elle peut aussi être confondue avec le chénopode blanc (Chenopodium album) qui se distingue par ses feuilles de plus petite taille qui sont de forme triangulaire à ovale[4].
Les plantules de lampourde glouteron lèvent habituellement en mai ou juin, lorsque les températures s'élèvent à plus de 15 °C. La levée peut se poursuivre tout l'été si les conditions d'humidité sont favorables. Les plants peuvent tolérer des inondations fréquentes et des conditions salines. La floraison est déclenchée par la longueur du jour et commence à la mi-août en Ontario. Les premières capsules sont souvent mûres au début de septembre. De nouvelles fleurs et de nouvelles capsules continuent de se former jusqu'à la première gelée[2].
Les graines provenant des capsules vertes non encore à maturité continueront de mûrir si les plants sont coupés et laissés dans le champ. La production de graines est proportionnelle à la taille du plant et varie de plusieurs centaines à plusieurs milliers par plant. Les capsules épineuses se dispersent en s'accrochant à la fourrure des animaux, aux vêtements et à d'autres matières. Elles sont aussi facilement dispersées par l'eau, car elles contiennent des espaces d'air qui leur permettent de flotter pendant une période allant jusqu'à 30 jours[2].
Normalement, dans l'année qui suit la levée, une seule des deux graines à l'intérieur de chaque capsule réussit à germer. La seconde graine risque ainsi d'infester à nouveau le champ les années suivantes. Les graines de lampourde glouteron ne survivent généralement pas plus de 5 ans[2].
La levée des plantules à partir des capsules gisant au sol est faible, étant donné que les épines empêchent un bon contact entre le sol et la graine et font obstacle à l'absorption d'eau. Les plants lèvent plus facilement lorsque les capsules sont enfouies par le travail du sol ou même simplement pressées dans le sol sous le poids de la machinerie. Les plantules peuvent lever même si les graines sont enfouies jusqu'à 15 cm dans le sol. Les peuplements de lampourde glouteron diminuent en l'absence de travail du sol et lorsque le soya revient tout au plus aux trois ans dans la rotation[2].
On trouve la lampourde glouteron dans toutes les provinces canadiennes, sauf à Terre-Neuve, ainsi qu'à la grandeur des États-Unis. En Ontario, bien qu'on la trouve surtout dans les comtés du sud-ouest, elle est quand même présente dans toute la partie sud de la province. On la voit en général dans les champs de soya ou le long des plages près des lacs Érié ou Ontario. La lampourde glouteron est associée à un retour fréquent du soya dans la rotation et davantage aux méthodes traditionnelles de travail du sol qu'au semis direct[2].
La lampourde glouteron est considérée comme l'une des mauvaises herbes exerçant la concurrence la plus forte dans le soya. Le seuil de nuisibilité économique de la lampourde glouteron qui lève en même temps que la culture est d'environ 3 à 5 plants par 10 mètres de rang, suivant le coût de l'herbicide et la valeur de la culture. En plus des pertes de rendement directement attribuables à la concurrence, les infestations par la lampourde glouteron réduisent la qualité de la graine de soya du fait de la plus grande quantité de matières étrangères et de la teneur accrue en humidité des graines. Les tiges épaisses et ligneuses ralentissent le travail de la moissonneuse-batteuse et diminuent l'efficacité de la récolte. La lampourde glouteron exerce une concurrence moins vive dans le maïs que dans le soya, mais peut quand même causer des pertes de rendement importantes. La lampourde glouteron peut être particulièrement nuisible dans les élevages, d'abord parce que les jeunes plants (et non les plants adultes) sont toxiques pour les animaux, ensuite parce que les capsules restent accrochées à la fourrure ou à la laine des bêtes. La lampourde glouteron est une proche parente de l'herbe à poux. Comme cette dernière, elle peut, après un contact avec le pollen ou les feuilles, provoquer des réactions allergiques chez les personnes sensibles[2].
La lampourde glouteron est sensible à bien des anti-dicotylédones radiculaires et de postlevée. Dans le soya, on peut combattre la lampourde glouteron à l'aide des produits suivants appliqués en postlevée : BASAGRAN FORTE (bentazone), CLASSIC (chlorimuron-éthyl), PURSUIT (imazéthapyr), REFLEX (fomésafène), BLAZER (acifluorfène), RELIANCE (chlorimuron-éthyl/thifensulfuron-méthyl; uniquement dans le soya STS [soya tolérant la sulfonylurée]), et ROUNDUP (glyphosate; uniquement dans le soya RR [Roundup Ready]). Les traitements de prélevée avec CONQUEST (imazéthapyr + métribuzine), BROADSTRIKE (flumetsulam), SENCOR/LEXONE (métribuzine), PURSUIT, et VALOR (imazéthapyr/pendiméthaline) procurent également une bonne maîtrise, bien que les plantules qui lèvent à partir de graines enfouies profondément dans le sol risquent d'échapper à ces traitements. Certains peuplements de lampourde glouteron affichent maintenant une résistance aux herbicides du groupe 2, comme PURSUIT, dans neuf États producteurs de soya des États-Unis. Pour l'instant, aucun peuplement résistant n'a encore été signalé en Ontario[2].
Dans le maïs, la plupart des anti-dicotylédones de prélevée et de postlevée procurent une excellente maîtrise de la lampourde glouteron. C'est notamment le cas des produits suivants : BANVEL II (dicamba), MARKSMAN (dicamba/atrazine), FIELDSTAR (flumetsulam/clopyralide), 2,4-D, PEAKPLUS (prosulfuron + dicamba), PARDNER (bromoxynil), BASAGRAN FORTE et LADDOK (bentazone/atrazine). Pour de l'information sur les herbicides, les doses, les cultures dans lesquelles ces produits peuvent être utilisés sans danger et les précautions particulières à prendre, consulter la dernière édition de la publication 75F du MAAO, Guide de lutte contre les mauvaises herbes[2].
Actuellement adventice des champs de tournesol notamment dans le Sud-Ouest de la France[5], où elle est combattue par l'introduction de variétés de tournesol obtenues par mutagenèse, résistantes à certains herbicides[6]. L'invasion de cette plante est favorisée par les rotations bisanuelles qui alternent le blé avec le tournesol. Son cycle très rapide lui permet de se développer et de produire des graines très rapidement, dès qu'elle trouve un sol nu et chaud. Les graines s'accrochent facilement et sont vite disséminées de lieu en lieu. La culture du tournesol relativement récente, à partir des années 1970, a ainsi favorisé le développement du xanthium. En l'absence de désherbage ou de destruction post-récolte, la plante est victime de maladies (dont l'oïdium).
« Les feuilles de lampourde, d'une saveur amère et astringente (ne rougissant pas le papier bleu), étaient jadis employées sous forme de suc ou d'extrait dans les maladies cutanées chroniques et dans celles du système lymphatique. On l'a vantée dans les dartres, le goitre[7] et même dans le cancer. On donnait le suc des feuilles à la dose de 180 g ou l'extrait à celle de 4 à 8 g. L'infusion des feuilles dans le vin blanc fut longtemps en usage contre la gravelle. Les anciens se servaient de cette plante pour teindre leurs cheveux en jaune et en blond, couleur autrefois la plus estimée. » Cazin (1868)[8].
« La petite bardane est tout à fait inusitée de nos jours. La turquette et la reine-des-prés étaient aussi complètement abandonnées ; on leur reconnaît de nouveau des propriétés qu'elles ont toujours possédées : il en sera peut-être de même de la lampourde. Cette raison suffit pour la rappeler aux praticiens qui ne dédaignent pas nos plantes indigènes, et justifier la petite place que nous avons cru devoir lui accorder. Il faut donner asile aux proscrits... En médecine, comme en politique, ce qu'on livre aujourd'hui au mépris sera peut-être demain loué avec exagération. » Cazin (1868)[8].
Xanthium strumarium
Xanthium strumarium L., la lampourde glouteron ou lampourde commune, est une plante herbacée annuelle de la famille des Astéracées.
Cette espèce se retrouve en Europe, Asie occidentale, Sibérie, Inde, Afrique septentrionale, Amérique.
Obična dikica (zelena boca, bijela boca, lat. Xanthium strumarium) - godišnja je otrovna biljka , iz roda Xanthium porodice Asteraceae. Koristi se kao ljekovita biljka. Širom svijeta raste kao invazivan korov, a smatra se da potječe iz Sjeverne Amerike.
Zelen mladih biljaka jestiva je nakon kuhanja,jer su u svježem stanju otrovni.
Koristi se i u narodnoj medicini.
Glavna otrovna tvar u biljci je glikozid karboksiatraktilozid.
Maznev,N.I. Enciklopedija lekarstvenih rastenij,Moskva 2004.
Obična dikica (zelena boca, bijela boca, lat. Xanthium strumarium) - godišnja je otrovna biljka , iz roda Xanthium porodice Asteraceae. Koristi se kao ljekovita biljka. Širom svijeta raste kao invazivan korov, a smatra se da potječe iz Sjeverne Amerike.
La nappola minore (nome scientifico Xanthium strumarium L., 1753) è una pianta erbacea appartenente alla famiglia delle Asteraceae, con caratteristici frutti spinosi.
Il nome generico (Xanthium) deriva dal greco e significa "giallo"[1] in riferimento al fatto che anticamente queste piante erano usate per tingere di giallo le stoffe[2]; mentre L'epiteto specifico (strumarium) deriva dalle sue presunte proprietà medicamentose sui tumori e ulcere[3].
Il binomio scientifico attualmente accettato (Xanthium strumarium) è stato proposto da Carl von Linné (1707 – 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione Species Plantarum del 1753[4].
Sono piante non molto alte: 2 – 12 dm (massimo 20 dm). La forma biologica della specie è terofita scaposa (T scap), sono piante erbacee che differiscono dalle altre forme biologiche poiché, essendo annuali, superano la stagione avversa sotto forma di seme; sono inoltre munite di asse fiorale eretto, spesso con poche foglie. È una specie monoica: i fiori maschili e femminili sono separati ma presenti sulla stessa pianta.
Le radici sono secondarie da fittone.
Le foglie sono picciolate, intere o approssimativamente lobate (o incise) a 3 – 5 lobi con lamina complessiva a forma triangolare. La disposizione lungo il caule è alterna. La superficie è palmato-trinervia, mentre i bordi sono dentati e crenati con delle spine apicali glabre; la base è cuoriforme. Dimensioni delle foglie: larghezza 3 – 10 cm; lunghezza 4 – 12 cm. Lunghezza del picciolo: 10 – 20 mm
Le infiorescenze sono composte da capolini agglomerati unisessuali, ossia capolini maschili e capolini femminili separati e diversificati morfologicamente. La struttura dei capolini è quella tipica delle Asteraceae: un peduncolo sorregge un involucro composto da più brattee disposte in più serie e che fanno da protezione al ricettacolo sul quali s'inseriscono alcuni fiori verdastri.
I fiori sono simpetali e attinomorfi; sono inoltre tetra-ciclici (formati cioè da 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo) e pentameri (calice e corolla formati da 5 elementi).
Il frutto è ricoperto e avvolto dall'involucro indurito e uncinato (sono le brattee dell'involucro del capolino femminile) e contiene due soli semi; alla sua sommità sono presenti due rostri appuntiti e diritti. Alla base delle spine sono presenti dei peli semplici e ghiandolari. La forma è ovoide. Dimensioni del frutto: larghezza 5 – 8 mm; lunghezza 10 – 15 mm.
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale[8]:
La famiglia di appartenenza della Xanthium strumarium (Asteraceae o Compositae, nomen conservandum) è la più numerosa del mondo vegetale, comprende oltre 23000 specie distribuite su 1535 generi[10] (22750 specie e 1530 generi secondo altre fonti[11]). Il genere di appartenenza (Xanthium) è composto da poche specie, meno di una decina a seconda dei vari Autori.
Il numero cromosomico di X. strumarium è: 2n = 36[4][12].
Da questa specie dipendono una dozzina e più di taxa (sottospecie, varietà o forme) differenziate anche per minimi particolari che alcuni Autori considerano specie indipendenti, altri dei semplici sinonimi (vedi paragrafo “Sinonimi”), altri sottospecie e altri ancora prive di validità tassonomica (come ad esempio var. canadese e var. glabratum).[12]
Qui di seguito sono elencate alcune sottospecie europee. L'elenco è stato redatto in base alle specie riconosciute come valide dalla Checklist dei Royal Botanic Garden Edinburgh[13].
Altre varietà sono contenute nelle varie checklist soprattutto americane[4][14]:
Con questa specie è possibile il seguente ibrido intraspecifico:
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. La tabella seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
Nell'ambito del genere le specie più simili sono la specie Xanthium italicum Moretti (il frutto ha dimensioni più grandi e le 2 spine apicali sono arcuate e provviste di setole) e la specie Xanthium orientale L. (il frutto ha una forma più snella con le spine apicali attorcigliate).
Secondo la medicina popolare lo Xanthium spinosum possiede le seguenti proprietà medicamentose[15]
Questa pianta viene usata raramente e con molte cautele in cucina in quanto è tossica (anche gli animali da pascolo la evitano). Le tossine sono contenute anche nel seme.[15]
Dalle foglie si può ricavare tannino e un colorante giallo; mentre dai semi si ricava un colorante blu. La pianta essiccata può essere usata come repellente contro alcuni Coleotteri della superfamiglia Curculionoidea.[15]
La nappola minore (nome scientifico Xanthium strumarium L., 1753) è una pianta erbacea appartenente alla famiglia delle Asteraceae, con caratteristici frutti spinosi.
De late stekelnoot (Xanthium strumarium) is een plant in de composietenfamilie (Compositae) en is afkomstig uit de warme gebieden van Europa en Azië.
De plant, die een hoogte van 30 tot 120 cm kan bereiken, heeft verschillende vertakkingen met gelobde bladeren en zowel mannelijke als vrouwelijke bloemhoofdjes. De eivormige stamperbloemetjes bevinden zich onderaan de stengel in de oksels van de brede bladeren. De kogelvormige meeldraadbloemetjes daarentegen vormen zich in korfjes bovenaan de stengel. De late stekelnoot bloeit van juli tot eind september.
De stekelnoot is zeer vormenrijk. Sommige flora's onderscheiden drie verschillende soorten: Oeverstekelnoot of grote stekelnoot (Xantium oriëntale), stekende stekelnoot (Xanthium spinosum) en late stekelnoot (Xanthium strumarium). De verschillen zijn klein. Stekende stekelnoot komt oorspronkelijk uit Zuid-Amerika. [1]
Het bovenste deel van de plant wordt in de volksgeneeskunde als bloedstelpend en ontsmettend middel gebruikt.
Vrucht
Blad
Planten
De late stekelnoot (Xanthium strumarium) is een plant in de composietenfamilie (Compositae) en is afkomstig uit de warme gebieden van Europa en Azië.
De plant, die een hoogte van 30 tot 120 cm kan bereiken, heeft verschillende vertakkingen met gelobde bladeren en zowel mannelijke als vrouwelijke bloemhoofdjes. De eivormige stamperbloemetjes bevinden zich onderaan de stengel in de oksels van de brede bladeren. De kogelvormige meeldraadbloemetjes daarentegen vormen zich in korfjes bovenaan de stengel. De late stekelnoot bloeit van juli tot eind september.
De stekelnoot is zeer vormenrijk. Sommige flora's onderscheiden drie verschillende soorten: Oeverstekelnoot of grote stekelnoot (Xantium oriëntale), stekende stekelnoot (Xanthium spinosum) en late stekelnoot (Xanthium strumarium). De verschillen zijn klein. Stekende stekelnoot komt oorspronkelijk uit Zuid-Amerika.
Rzepień pospolity (Xanthium strumarium L.) – gatunek rośliny należący do rodziny astrowatych. Gatunek kosmopolityczny, występujący obecnie na całym niemal świecie[2]. Rodzimy obszar jego występowania obejmował wszystkie kontynenty półkuli północnej, ale został zawleczony i aklimatyzował się także na większości obszarów półkuli południowej[2]. W wielu miejscach świata stał się chwastem[2]. W Polsce jest przypuszczalnie archeofitem znanym od późnej epoki brązu[3] lub nawet gatunkiem rodzimym występującym na stanowiskach synantropijnych (apofitem). Występuje niezbyt licznie, głównie w cieplejszych rejonach kraju.
Roślina jednoroczna. Siedliska ruderalne, przydroża, nieużytki, ogrody (chwast). Występuje tylko na słonecznych stanowiskach. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla Ass. Xanthietum strumarii[4]. Kwitnie od lipca do października, jest wiatropylny.
Roślina trująca: ziele zawiera alkaloidy, jod, garbniki i jest trujące w okresie tworzenia liści. Zwierzęta nie zjadają tej rośliny.
Tworzy mieszańce z rzepieniem brzegowym[5].
Rzepień pospolity (Xanthium strumarium L.) – gatunek rośliny należący do rodziny astrowatych. Gatunek kosmopolityczny, występujący obecnie na całym niemal świecie. Rodzimy obszar jego występowania obejmował wszystkie kontynenty półkuli północnej, ale został zawleczony i aklimatyzował się także na większości obszarów półkuli południowej. W wielu miejscach świata stał się chwastem. W Polsce jest przypuszczalnie archeofitem znanym od późnej epoki brązu lub nawet gatunkiem rodzimym występującym na stanowiskach synantropijnych (apofitem). Występuje niezbyt licznie, głównie w cieplejszych rejonach kraju.
Xanthium strumarium é uma espécie de planta com flor pertencente à família Asteraceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 987. 1753.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:[2]
Xanthium strumarium é uma espécie de planta com flor pertencente à família Asteraceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 987. 1753.
Застосовується як лікарська рослина.
Народні назви: нетреба колюча, страхополох.
У дикому вигляді росте в Європі, Північній Америці, помірних районах Азії. Поширилася в Африці, Австралії, Океанії та Південної Америці.
Росте на вологому піщаному ґрунті по берегах річок і канав, біля парканів, доріг, на пустищах, сміттєвих звалищах, у посівах бавовнику та інших культур.
Стебло пряме, жорстке, гіллясте, сірувато-зелене або червонувате, коротко шорстко-волосисте. Висота 30—120 см.
Листки серцеподібні, трьох-п'ятилопатеві, по краях нерівномірно зубчасті, з черешками, зверху зелені, знизу світло-зелені, до 10 см завдовжки.
Квітки утворюють однодомні і одностатеві головки, зібрані в колосоподібні пазушні суцвіття. У верхній частині загального суцвіття розташовуються кошики з чоловічими квітами, в нижній — з жіночими. Чоловічі головки — п'ятиквіткові, жіночі — двохквіткові.
Плоди продовгуваті, округлі, колючі, чіпкі сім'янки — реп'яхи до 1—2 см в діаметрі. супліддя зелені або сірувато-зелені.
Цвіте в липні-вересні, сім'янки дозрівають у вересні-жовтні.
Хімічний склад вивчений недостатньо. Листя містять порівняно багато йоду, алкалоїдів та аскорбінової кислоти (близько 31,8 мг%). Насіння містить олії, смоли, глікозид ксантострумарин і йод.
Рослина сприяє зменшенню щитовидної залози при зобі й володіє антисептичною, фунгіцидною, протизапальною дією, є слабким знеболюючим, потогінним та жарознижуючим засобом.
Відвар плодів («насіння»), коренів і всієї рослини приймають при проносі та кривавому проносі при шигельозі. Рослину з успіхом застосовують при зобі, особливо в тих місцях, де це захворювання поширене (в Закарпатській області, Забайкаллі, деяких районах Кавказу).
У Середній Азії сік листя п'ють при астмі, спазмах в горлі та при геморої.
Сік трави і її відвар вживають як зовнішній засіб при набряках горла, дитячій кропив'янці, діатезі та різних захворюваннях шкіри: лишаї, вугрях, висипках.
У китайській народній медицині рослину застосовують як жарознижувальний, потогінний, заспокійливий засіб при ревматизмі та переохолодженні. Плоди вживають у вигляді мазей при екземі, сверблячих висипках, корості та укусах комах.
Нетреба звичайна — отруйна рослина, тому її внутрішнє застосування вимагає обережності.
У цього виду виділяють три варіації:
Застосовується як лікарська рослина.
Народні назви: нетреба колюча, страхополох.
Ké đầu ngựa, tên Hán-Việt là thương nhĩ (danh pháp hai phần: Xanthium strumarium, đồng nghĩa: X. inaequilaterum, X. canadense, X. chinense, X. glabratum), một loài thực vật trong họ Cúc (Asteraceae).
Cây thân thảo cao 50–120 cm, thân có khía rãnh. Lá mọc so-le/vòng. Hoa có hai loại, một loại mọc ở đầu các cành ngắn, chỉ sản sinh phấn hoa và loại thứ hai mọc ở các nách lá, sinh ra quả. Quả giả hình thoi, có móc có thể gắn vào lông động vật để phát tán. Đây cũng là loài duy nhất trong chi này có mặt tại Việt Nam.
Quả chứa alkaloid, sesquiterpen lacton (xanthinin, xanthumin, xanthatin), dầu béo. Lá chứa iod: 200 microgam trong 1g lá. Trong quả là 220 - 230 microgam/1g quả. Trong quả có glucozit làm hạ glucoza trong máu, xanthinin và xanthium có tác dụng kháng khuẩn, kháng nấm, chống dị ứng, hạ sốt, lợi tiểu, an thần.
Chống dị ứng, chống viêm. Chữa mụn nhọt, lở loét, mày đay, tràng nhạc, bướu cổ, đau khớp, thấp khớp, tay chân đau co rút, đau đầu, viêm mũi chảy nước hôi, đau họng, lỵ: ngày 6- 12g thuốc sắc, cao hoặc viên. Nước sắc quả ngậm chữa đau răng, bôi chữa nấm tóc, hắc lào.
Dùng cành lá hoặc quả phơi khô chữa mụn nhọt, mẩn ngứa, mày đay, tràng nhạc, chảy nước mũi hôi. Dùng dưới dạng thuốc sắc.
Ké đầu ngựa, tên Hán-Việt là thương nhĩ (danh pháp hai phần: Xanthium strumarium, đồng nghĩa: X. inaequilaterum, X. canadense, X. chinense, X. glabratum), một loài thực vật trong họ Cúc (Asteraceae).
Химический состав изучен недостаточно. Листья содержат сравнительно много йода, алкалоид и аскорбиновой кислоты (около 31,8 мг%). Семена содержат жирное масло, смолы, гликозид ксантострумарин и йод.
Растение способствует уменьшению щитовидной железы при зобе и обладает антисептическим, фунгицидным, противовоспалительным, слабым обезболивающим, потогонным и жаропонижающим действием.
Отвар плодов («семян») и корней и всего растения принимают при поносе и кровавом поносе (дизентерии). Растение с успехом применяют при зобе, особенно в тех местах, где это заболевание распространено (в Закарпатской Украине, Забайкалье, некоторых районах Кавказа).
В Средней Азии сок листьев пьют при астме, спазмах в горле и при геморрое.
Сок травы и её отвар употребляют как наружное средство при отёках горла, детской крапивнице, золотухе и различных заболеваниях кожи: лишаях, угрях, сыпях.
В китайской народной медицине растение применяют как жаропонижающее, потогонное, успокаивающее средство при ревматизме и переохлаждениях. Плоды употребляют в виде мазей при экземе, зудящих сыпях, чесотке и укусах насекомых.
Дурнишник обыкновенный — ядовитое растение, поэтому его внутреннее применение требует осторожности.
С лечебной целью используют листья, стебли, корни растения. Листья и стебли заготавливают в июле-августе, плоды в сентябре-октябре, корни поздней осенью.
В рамках вида выделяют три подвида[2]:
Химический состав изучен недостаточно. Листья содержат сравнительно много йода, алкалоид и аскорбиновой кислоты (около 31,8 мг%). Семена содержат жирное масло, смолы, гликозид ксантострумарин и йод.
Растение способствует уменьшению щитовидной железы при зобе и обладает антисептическим, фунгицидным, противовоспалительным, слабым обезболивающим, потогонным и жаропонижающим действием.
Отвар плодов («семян») и корней и всего растения принимают при поносе и кровавом поносе (дизентерии). Растение с успехом применяют при зобе, особенно в тех местах, где это заболевание распространено (в Закарпатской Украине, Забайкалье, некоторых районах Кавказа).
В Средней Азии сок листьев пьют при астме, спазмах в горле и при геморрое.
Сок травы и её отвар употребляют как наружное средство при отёках горла, детской крапивнице, золотухе и различных заболеваниях кожи: лишаях, угрях, сыпях.
В китайской народной медицине растение применяют как жаропонижающее, потогонное, успокаивающее средство при ревматизме и переохлаждениях. Плоды употребляют в виде мазей при экземе, зудящих сыпях, чесотке и укусах насекомых.
Дурнишник обыкновенный — ядовитое растение, поэтому его внутреннее применение требует осторожности.
С лечебной целью используют листья, стебли, корни растения. Листья и стебли заготавливают в июле-августе, плоды в сентябре-октябре, корни поздней осенью.
オナモミ（葈耳、巻耳、学名：Xanthium strumarium）は、キク科オナモミ属の一年草。果実に多数の棘（とげ）があるのでよく知られている。また同属のオオオナモミやイガオナモミなども果実が同じような形をしており、一般に混同されている。
草丈は50〜100cm。葉は広くて大きく、丸っぽい三角形に近く、周囲は不揃いなギザギザ（鋸歯）がある。茎はやや茶色みをおび、堅い。全体にざらざらしている。夏になると花を咲かせる。雌雄異花で、雄花は枝の先の方につき、白みをおびたふさふさを束ねたような感じ。雌花は緑色の塊のようなものの先端にわずかに顔を出す。
見かけ上の果実は楕円形で、たくさんの棘をもっている。その姿は、ちょうど魚類のハリセンボンをふぐ提灯にしたものとよく似ている。先端部には特に太い棘が2本ある。もともと、この2本の棘の間に雌花があったものである。
外来種「オオオナモミ」の存在で2007年の第3次レッドリストに指定されている。
見かけ上の果実は最初は緑、熟すると灰褐色となり、棘も堅くなる。その前後に根本からはずれる。この棘は防御のためというよりは、動物の毛にからみついて運んでもらうためのものと考えられる。事実、オナモミは強力な“ひっつき虫”であり、その藪を通れば、たいていどんな服でもからみついてくる。特に毛糸などには何重にもからみついてしまう。皮膚に当たっても結構痛い。ただし、大きさがあるため、はずすのはそれほど難しくない。これらの特徴から、投げて遊ぶ目的で使用される場合もある。
オナモミはアジア大陸原産で、日本にはかなり古くに侵入した史前帰化植物と考えられている。ただし、現在ではオナモミを見ることは少なくなっている。多くの地域では近縁種のオオオナモミ X. canadenseやイガオナモミ X. italicumなどの新しい帰化種に取って代わられているからである。また、それら種の繁殖にも波があるようで、オナモミ類全体をさほど見かけない地域もあるようである。帰化植物には侵入して大繁殖しても、次第に廃れたり、種が入れ替わったりといった移ろいが見られるのが、その一つの例である。
オナモミは生物時計が精密で、8時間30分の暗黒時間を経てつぼみをつける性質があるが、8時間15分ではつぼみをつけない[1]。
絶滅危惧II類 (VU)（環境省レッドリスト）
2007年8月レッドリストに新規選定。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 オナモミ（葈耳、巻耳、学名：Xanthium strumarium）は、キク科オナモミ属の一年草。果実に多数の棘（とげ）があるのでよく知られている。また同属のオオオナモミやイガオナモミなども果実が同じような形をしており、一般に混同されている。
.jpg)
.jpg)
