nomes no trilho de navegação
Pasacaminos (Corrigiola litoralis) ye una planta de la familia de les cariofilacees.
Planta verde azulada, de tarmos baltaos, ramificaos intrincadamente, de 10-40 cm de llargor, con fueyes alternes pero averaes, a tou lo llargo de los tarmos, cuasi elíptiques, más estreches pel llau próximu al tarmu. Flores pequeñes de 1-1,5 mm, blanques , numberoses, en grupitos terminales o axilares, que duren dende la primavera a la seronda.[1]
Nel oeste, centru y sur d'Europa.[2] Na Península Ibérica en Castiella y Lleón. Crez frecuentemente sobre suelos arenosos húmedos, en llechos de regueros o vasos de banzáu. Les sos pequeñes granes gusten a los páxaros, como'l verderillo o'l xilgueru.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Pasacaminos (Corrigiola litoralis) ye una planta de la familia de les cariofilacees.
Drobnokvět pobřežní (Corrigiola litoralis) je drobná, jednoletá, bohatě kvetoucí bylina rostoucí ve štěrkopískových nánosech řek, jediný druh rodu drobnokvět rostoucí na území ČR. V přírodě Česka je považován za velmi vzácný, je silně ohrožen vymizením.
Druh má převážně evropské, atlantsko-mediteránní rozšíření. Vyskytuje se nejvíce v západní a jižní Evropě a na pobřeží severní Afriky, většinou se objevuje v izolovaných arelách. Jen okrajově zasahuje do Střední Evropy, kde roste nejvíce v povodí Dunaje. Druhotně se dostal do jižní Afriky i Severní Ameriky.
V České republice, kterou probíhá část východní hranice areálu, se ještě v prvé polovině 19. století hojně vyskytoval okolo Vltavy od Prahy po Mělník a dále podél Labe až ke státní hranici. Drtivá většina těchto lokalit však vlivem regulace řek zcela zanikla a v současnosti roste už jen na několika málo místech na Labi v úseku mezi Ústím nad Labem a státní hranicí (např. u střekovských zdymadel.[2][3][4][5]
Specializovaný druh vázáný na štěrková, periodicky zaplavovaná okolí řek. Potřebuje provzdušněné substráty chudé na organické látky, nejlépe prospívá ve stále promývaných štěrkových a písčitých naplaveninách. Nesnáší zastínění, trvalé zaplavení kořenového systému ani bahnité nánosy.
Je konkurenčně velmi slabá bylina, která nemůže obstát v kompetici s jinými rostlinami. Vybírá si proto stanoviště vlivem dlouhodobého zaplavení nevhodná pro růst jiných druhů. Roste podél řek na mokrých písčinách, které se při poklesu vodní hladiny stanou souší. Na těchto během krátké doby stačí vyklíčit, vyrůst, vykvést a vytvořit plody, nevadí ani opětovné zaplavení vodou v průběhu kvetení a zrání plodů. Za příhodných podmínek, při trvalém nízkém stavu vody, kvete od července do prvých mrazů, na rostlině tehdy nalezneme všechny fenologické fáze, od nerozvitých poupat až po zralé plody. Stanoviště nemusí být bezpodmínečně zaplavovaná vodou, občas vyroste i na suchých náspech podél železničních tratí.[2][3][6]
Jednoleté, lehce dužnaté byliny s tenkým, rozvětveným, vřetenovitým kořenem. Lodyhy jsou lysé, v průřezu kruhovité, sivozelené, od spodu větvené, obvykle 7 až 20 cm dlouhé a vytvářejí kruhovitě rozprostřené trsy. Exempláře z české přírody mají lodyhy jen poléhavé, kdež jinde se vyskytují i s vystoupavými. Přízemní listy vytvářejí nevýraznou růžici, jsou podlouhle čárkovité a bývají až 3 cm dlouhé. Lodyžní listy vyrůstají střídavě, jsou přisedlé a mají kopinaté blanité palisty, jejich listové čepele jsou podlouhle čárkovité až úzce kopinaté, přisedlé zúženou bázi, na vrcholu tupé, po obvodě celistvé a bývají 0,5 až 2 cm dlouhé.
Drobné, bělavě zelené květy, mající jen 1,5 až 2 mm v průměru, vyrůstají v hustých klubkovitě stažených vidlanech, tato květenství mohou vyrůstat z paždí listů i na vrcholech větvených lodyh. Květy jsou pětičetné, oboupohlavné, rozkvétají od července do října a mohou se opylit autogamně, kleistogamně nebo entomogamně. Vytrvalý kalich je tvořen pěti volnými, vejčitými lístky zbarvenými zelenkavě nebo nahnědle. Korunní lístky jsou široce vejčité až okrouhlé, bílé nebo narůžovělé a delší než lístky kališní. V květu je pět tyčinek s krátkými nitkami a prašníky uvolňující pyl i při zavřených květech. Semeník vznikl ze tří plodolistů a má tři drobné blizny.
Plody jsou široce elipsoidní, trojboké, jednosemenné nažky obalené vytrvalým kalichem. Jsou asi 1 mm velké, černé, tvrdé a poměrně těžké, vítr je málo roznáší. Téměř vůbec neplavou a klesají ke dnu, kde je se štěrkem odnáší voda, což je důležitá vlastnost pro přežití české populace. Rostliny se totiž rozmnožují výhradně semeny a tato nemají do Čech odkud připlout, naopak jsou proudem odnášena za hranice.[2][6][7][8][9]
V České republice a ve většině evropských zemí je tato rostlina bez ekonomického významu, v Africe však jsou využívány její usušené aromatické kořeny. Používají se k výrobě parfému a kosmetiky a jejich libý dým sloužívá k vykuřování oděvů a obydlí s cílem zahnat zlé duchy a zpříjemnit si životní prostředí. Mletý kořen, obsahující saponiny, terpeny, alkaloidy, třísloviny a flavonoidy, se přidává do chleba nebo kuskusu jako tonikum, pro regeneraci nemocného žaludku i jako afrodisiakum. Inhaluje se při léčbě rýmy, chřipky, závratích i revmatizmu.[5]
Drobnokvět pobřežní, rostlina úzce specializovaná a málo konkurence schopná, se z české přírody vytrácí. Výstavbou zdymadel a rozšiřování labské lodní dopravy jsou ohrožována i její poslední místa, kde dosud vytrvává. Výskyt druhu je závislý na proudící vodě, která neumožňuje ukládání sedimentů bahna, ale promývá štěrkové náplavy. Byl proto "Červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky" z roku 2012 vyhlášen za kriticky ohrožený druh (C1t) se stále se snižujícím početním stavem. Za ohrožený nebo dokonce již vyhynutý je považován i v Polsku, Německu, Belgii, Lucembursku, Nizozemí, Dánsku, Švýcarsku i Velké Británii.
Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) však drobnokvět pobřežní roste na velkém území a jeho celkový výskyt je stabilní, proto jej IUCN hodnotí jako málo dotčený druh (LC).[2][3][5]
Mladá rostlina
Starší rostlina
Květenství
Obrázky, zvuky či videa k tématu drobnokvět pobřežní ve Wikimedia Commons
Drobnokvět pobřežní (Corrigiola litoralis) je drobná, jednoletá, bohatě kvetoucí bylina rostoucí ve štěrkopískových nánosech řek, jediný druh rodu drobnokvět rostoucí na území ČR. V přírodě Česka je považován za velmi vzácný, je silně ohrožen vymizením.
Der Gemeine Hirschsprung (Corrigiola litoralis), auch Gewöhnlicher Hirschsprung oder Ufer-Hirschsprung genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Corrigiola innerhalb der Familie der Nelkengewächse (Caryophyllaceae).
Der Gewöhnliche Hirschsprung wächst als kahle, einjährige krautige Pflanze, die am Grund reich verzweigt ist. Die niederliegenden Stängel erreichen Längen von meist 7 bis 25, selten bis zu 50 Zentimetern. Die Wuchsform ähnelt oft flachen, dem Boden aufliegenden Polstern. Die Pflanze wirkt insgesamt blau- bis graugrün, die wechselständig angeordneten Laubblätter haben einen linealischen bis schmal-lanzettlichen, spateligen Umriss. An ihrer Basis befinden sich sehr kleine Nebenblätter.
Die Blütezeit reicht in Mitteleuropa von Juli bis September oder Oktober. Die Blüten stehen in dichten, seitenachsel- oder endständigen Knäueln zusammen. Die zwittrigen Blüten sind radiärsymmetrisch und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die hautrandigen Kelchblätter sind bei einer Länge von 1 bis 1,5 Millimeter eiförmig. Die weißlichen Kronblätter sind kürzer als die Kelchblätter. Jede Blüte enthält fünf Staubblätter und drei Griffel. Die Frucht ist 1 bis 1,5 Millimeter lang.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 16, 18 (32)[1] oder 54[2].
Der Gewöhnliche Hirschsprung ist ein Therophyt. Meist findet man die Blüten kugelig geschlossen vor; beim Gemeinen Hirschsprung liegt Selbstbestäubung vor.
Beim Gemeinen Hirschsprung handelt sich um eine subatlantisches bis submediterranes Florenelement, das seinen Arealschwerpunkt in Westeuropa und im westlichen bis zentralen Mitteleuropa hat. Im Norden kommt sie bis nach Mittelschweden und Südwestfinnland vor, im Mittelmeerraum ist sie in Küstengebieten zu finden. In Amerika sowie Südafrika ist der Gemeine Hirschsprung ein Neophyt. Als einzige davon kommt der Gemeine Hirschsprung auch in Mitteleuropa vor.
Der Gewöhnliche Hirschsprung tritt vom Tiefland bis in mittlere Gebirgslage auf, im Schwarzwald etwa bis in Höhenlagen von 820 Metern; in den Alpen fehlt sie.
Der Gewöhnliche Hirschsprung besiedelt feuchte Sandstandorte an Flussufern und in anderen offenen, wechselnassen Pionierfluren. Der Gemeine Hirschsprung ist in großen Flusstälern, beispielsweise an der mittleren Elbe, eine Stromtalpflanze, die am Ufer entlang der Wechselwasserzone vorkommt, ebenso an manchen Stauteichen und Talsperren. Darüber hinaus findet man sie als Sandpflanze (Psammophyt) auch auf krumenfeuchten Äckern, unbefestigten Wegen und ähnlichen offenen Rohbodenstandorten (auch: Truppenübungsplätze, Bahnanlagen, Industriegelände). Sie benötigt vegetationsarme, trockene bis wechselnasse (mitunter zeitweilig überschwemmte), mäßig nährstoffreiche und eher basen- und kalkarme Sand-, Kies- oder Schotterböden. Hirschsprung ist nach den ökologischen Zeigerwerten von Ellenberg eine Lichtpflanze, mäßig wärmeliebend, ozeanisch verbreitet sowie ein Feuchte- und Mäßigsäurezeiger.
Pflanzensoziologisch handelt es sich beim Gemeinen Hirschsprung um die namensgebende Charakterart der sehr seltenen Hirschsprung-Gesellschaft, Chenopodio polyspermi-Corrigioletum littoralis (Malcuit 1929) Hülbusch & R. Tx. in R. Tx. 1979, die zu den Zwergbinsen-Gesellschaften überleitet. Weiterhin tritt der Gemeine Hirschsprung auch in anderen Gesellschaften der Flussmelden-Fluren (Verband Chenopodion rubri) auf.
Der Gewöhnliche Hirschsprung ist eine konkurrenzschwache Pflanze mit spezifischen ökologischen Ansprüchen. In verschiedenen Ländern und Regionen wird ein Rückgang der Art beobachtet; daher steht sie beispielsweise auf der Roten Liste Deutschlands als „gefährdet“.
Die Erstveröffentlichung von Corrigiola litoralis erfolgte 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum, 1, S. 271.
Für den Hirschsprung bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen Lingenkraut, Braunes Knotengras, Strändling und Uferlingenkraut.[3]
Der Gemeine Hirschsprung (Corrigiola litoralis), auch Gewöhnlicher Hirschsprung oder Ufer-Hirschsprung genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Corrigiola innerhalb der Familie der Nelkengewächse (Caryophyllaceae).
Corrigiola litoralis is a species of flowering plant known by the common name strapwort. It can be found as a native species in Europe and Africa, and has been introduced to Australia and North America.[1] In Europe it is a plant of shingly pool margins where water levels fluctuate.[2] In Africa it is found in a variety of habitats.[3]
Corrigiola litoralis is a species of flowering plant known by the common name strapwort. It can be found as a native species in Europe and Africa, and has been introduced to Australia and North America. In Europe it is a plant of shingly pool margins where water levels fluctuate. In Africa it is found in a variety of habitats.
Pasacaminos (Corrigiola litoralis) es una planta de la familia de las cariofiláceas.
Planta verde azulada, de tallos tumbados, ramificados intrincadamente, de 10-40 cm de longitud, con hojas alternas pero aproximadas, a todo lo largo de los tallos, casi elípticas, más estrechas por el lado próximo al tallo. Flores pequeñas de 1-1,5 mm, blancas , numerosas, en grupitos terminales o axilares, que duran desde la primavera al otoño.[1]
En el oeste, centro y sur de Europa.[2] En la península ibérica en Castilla y León. Crece frecuentemente sobre suelos arenosos húmedos, en lechos de arroyos o vasos de pantano. Sus pequeñas semillas gustan a los pájaros, como el verderillo o el jilguero.
Pasacaminos (Corrigiola litoralis) es una planta de la familia de las cariofiláceas.
Corrigiola litoralis
La Corrigiole des rives (Corrigiola litoralis L. parfois orthographié C. littoralis), également appelée Corrigiole des grèves, est une plante annuelle à feuilles alternes, haute de 5 à 25 cm, dont les fleurs à pétales blancs très petits apparaissent de juin à octobre.
Elle pousse sur le littoral, en terrain sableux, et parfois à l'intérieur des terres.
Données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
Corrigiola litoralis
La Corrigiole des rives (Corrigiola litoralis L. parfois orthographié C. littoralis), également appelée Corrigiole des grèves, est une plante annuelle à feuilles alternes, haute de 5 à 25 cm, dont les fleurs à pétales blancs très petits apparaissent de juin à octobre.
Elle pousse sur le littoral, en terrain sableux, et parfois à l'intérieur des terres.
Wšědna jelenička (Corrigiola litoralis) je rostlina ze swójby nalikowych rostlinow (Caryophyllaceae).
Wšědna jelenička (Corrigiola litoralis) je rostlina ze swójby nalikowych rostlinow (Caryophyllaceae).
Riempjes (Corrigiola litoralis) is een plant die behoort tot de anjerfamilie (Caryophyllaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeldzaam en zeer sterk afgenomen. De plant komt van nature voor in West- en Zuid-Europa en Noordwest-Afrika.
De plant wordt 5-30 cm hoog en heeft veel liggende of rechtopstaande stengels. De blauwgroene lijnvormige bladeren zijn aan de top het breedst. De steunblaadjes zijn vliezig.
Riempjes bloeit van juni tot september met witte of roze bloempjes, die in bijschermen zitten.
De vrucht is een doosvrucht.
De plant komt voor op zomers droge, matig voedselrijke zand- en grindgronden, zoals heidevelden en rivieroevers.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Corrigiola litoralis op Wikimedia Commons. Riempjes (Corrigiola litoralis) is een plant die behoort tot de anjerfamilie (Caryophyllaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeldzaam en zeer sterk afgenomen. De plant komt van nature voor in West- en Zuid-Europa en Noordwest-Afrika.
De plant wordt 5-30 cm hoog en heeft veel liggende of rechtopstaande stengels. De blauwgroene lijnvormige bladeren zijn aan de top het breedst. De steunblaadjes zijn vliezig.
Riempjes bloeit van juni tot september met witte of roze bloempjes, die in bijschermen zitten.
De vrucht is een doosvrucht.
De plant komt voor op zomers droge, matig voedselrijke zand- en grindgronden, zoals heidevelden en rivieroevers.
Nadbrzeżyca nadrzeczna (Corrigiola litoralis L.) – gatunek rośliny z rodziny goździkowatych (Caryophyllaceae). Występuje w Europie, został także zawleczony do Ameryki[2]. Gatunek w Polsce bardzo rzadki. Występuje jedynie na Dolnym Śląsku w dolinie Odry, Bobru i Nysy Łużyckiej oraz na pojedynczych stanowiskach na Pomorzu i w Wielkopolsce. W 2005 znany był łącznie z 4 stanowisk.
Roślina jednoroczna. Kwitnie od kwietnia do września. Występuje na zalewanych często miejscach: na brzegach rzek, żwirowiskach i innych piaszczystych miejscach. Gatunek charakterystyczny dla związku (All.) Chenopodion fluviatile[3]. Liczba chromosomów 2n= 18[4].
Roślina od 2004 objęta w Polsce ochroną ścisłą. W 2005 naliczono w Polsce zaledwie 20 okazów tej rośliny.
Kategorie zagrożenia gatunku:
Na większości stanowisk, na których dawniej występował wyginął z powodu regulacji rzek i innych prac hydrotechnicznych.
Nadbrzeżyca nadrzeczna (Corrigiola litoralis L.) – gatunek rośliny z rodziny goździkowatych (Caryophyllaceae). Występuje w Europie, został także zawleczony do Ameryki. Gatunek w Polsce bardzo rzadki. Występuje jedynie na Dolnym Śląsku w dolinie Odry, Bobru i Nysy Łużyckiej oraz na pojedynczych stanowiskach na Pomorzu i w Wielkopolsce. W 2005 znany był łącznie z 4 stanowisk.
Corrigiola litoralis , comummente conhecida como correjola[1], é uma espécie de planta com flor pertencente à família Caryophyllaceae.[2] Pertence ao grupo fisionómico dos caméfitos[3].
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 271. 1753.[4]
Esta espécie dá ainda pelos seguintes nomes comuns: corrijola[5], corrigíola[6] e erva-pombinha.[7]
A etimologia de «correjola» e das corruptelas «corrijola» e «corrigíola» advém do étimo latino corrigiola, que dá nome ao taxón desta espécie.[1][5][6]
O étimo latino corrigiola é o diminutivo de corrigia[8], que em latim significa correia ou atilho.[9] O vocábulo litoralis, por seu turno, também é uma palavra latina e significa «costeiro; litoral»[10].
Trata-se duma planta rasteira, herbácea terófita.[2]
Dispõe de ramos delgados, normalmente de coloração avermelhada, que podem ascender até aos 35 centímetros, sendoparticularmente ramificados desde da base do tronco. [11]
As folhas são ligeiramente suculentas e, quanto ao formato, podem ser sésseis ou semi-sésseis; lineares ou oblanceoladas; agudas ou obtusas.[11]
Quanto às estípulas, podem ser acuminadas, denticuladas ou semi-auriculadas, no que diz respeito ao feitio.[12]
Conta, ainda, com uma profusão de flores de pedicelo curto, que despontam em cimeiras densas, axilares e terminais.[11] Estas flores exibem sépalas de um milímetro, com formato ovado-obtuso, e são sensivelmente mais compridas do que as pétalas.[12]
Trata-se de uma espécie presente em território português[3], nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:[12]
É uma espécie ruderal, que privilegia os terrenos sáfaros.[3]
O caule e folhas desta planta têm propriedades tonificantes e estomacais.[3]
Corrigiola litoralis , comummente conhecida como correjola, é uma espécie de planta com flor pertencente à família Caryophyllaceae. Pertence ao grupo fisionómico dos caméfitos.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 271. 1753.
Skorem (Corrigiola litoralis) är en växtart i familjen nejlikväxter.
Wikimedia Commons har media som rör Skorem.
Skorem (Corrigiola litoralis) är en växtart i familjen nejlikväxter.
Однорічна трав'яниста блакитно-зелена рослина завдовжки 10–40 (рідко до 50) см, з черговими листками сильно розгалужена від основи, часто притиснута до землі. Маленькі квітки 1–1,5 мм, білі, численні, в кінцевих або пахвових невеликих групах. Плоди загострено-яйцеподібні, до 2,5 мм завдовжки, темно-коричневі, чашолисточки залишаються при плодах. Насіння бл. 0,75 мм, майже кулясте.
Батьківщина. Північно-західна Африка, Західна й Південна Європа. Вид був введений в Австралію і Північну Америку. Росте по вологих піщаних місцях.
Це незавершена стаття про Гвоздичні.
.JPG)
