nomes no trilho de navegação
Nile region, oases, Mediterranean region and Sinai.
Native of south America.
Weeds of cultivation and naturalized.
Annual.
The origin of Amaranthus caudatus remains uncertain. It is generally believed that it originated in South America or Central America from some unspecified wild race of the A. hybridus aggregate, probably South American A. quitensis Kunth. At least some cultivated forms and strains of A. caudatus probably developed with some degree of hybridization with other cultivated species. Numerous infraspecific entities that are mostly of horticultural importance have been described within A. caudatus. Forms with erect and robust club-shaped inflorescences have been recognized as A. mantegazzianus.
Amaranthus caudatus (comúnmente llamada en Perú kiwicha, quihuicha pola so etimoloxía en quechua: kiwicha, o amaranto nel restu de Llatinoamérica) ye una planta de la familia de les amarantacees de rápida crecedera, con fueyes, tarmos y flores moraos, colloraos y doraos. "El nome Amaranthus provién del griegu “ảμápavτvos” que significa siempreviva, refiriéndose a les bráctees de la inflorescencia que nun s'amostalguen" (Güertes & Camargo, 1976, citáu por Agudelo-H, 2008).[2]
El tarmu central puede algamar de 2 a 2,5 m d'altor nel maduror, a pesar de que delles variedaes son más pequeñes. Les cañes de forma cilíndrica, pueden empezar tan embaxo como la base de la planta dependiendo de la variedá d'ésta. El raigañu principal ye curtia y les secundaries diríxense escontra baxo, dientro del suelu. Les sos vistoses flores broten del tarmu principal, en dellos casos les inflorescencies lleguen a midir 90 cm.
La planta afaise fácilmente a munchos ambientes distintos, tien un tipu eficiente de fotosíntesis (C4), crez rápido y nun riquir enforma caltenimientu. Desenvolver a una altitú ente los 1.400 y los 2.400 msnm.
Otros tipos d'Amaranthus distribuyir de manera natural pel sur de Rusia (delta del Volga), Cercanu Oriente (Azerbaixán, Irán), Siberia oriental, China, Paquistán, Bután, Nepal, India, Sri Lanka, Xapón, Corea, Taiwán, Myanmar, Tailandia, Vietnam, Indonesia, Malasia, Filipines, Nueva Guinea y Australia; foi introducida n'Estaos Xuníos y ta naturalizada en parte del sur d'Europa (Rumanía) y nordeste d'África (Exiptu) dende tiempos antiguos, onde se cultiva poles sos granes comestibles, l'afamada "faba aegyptiaca" de los romanos. Tamién se comen los rizomas.
La kiwicha crez nes rexones baxes y altes de Colombia,[3] Perú, Ecuador, Bolivia y Arxentina. Alredor de 1.200 variedaes entá se caltienen nos Andes.
El Amaranthus caudatus foi atopáu al llau de tumbes andines de más de cuatro mil años d'antigüedá nel actual Perú (citar fonte). Anque ye considerada un cultivu rústicu, envalórase que foi totalmente adomada dende fai milenios.
Esta planta, nun siendo tan conocida, desempeñó un papel bien importante pa los Incas y formaba parte de la dieta diaria del incanato.
Cola farina del granu de kiwicha fáense pan ácimo, tortielles y chapatís. La farina del granu enteru o turráu ye utilizada como cebera pal almuerzu, para panes y paninos.
Les granes contienen d'un 13 a un 18% de proteínes y un altu nivel de leucina, aminoácidu esencial pa la nutrición. El granu de kiwicha tien un conteníu de calciu, fósforu, fierro, potasiu, cinc, vitamina E y complexu de vitamina B. La so fibra, comparada cola del trigu y otres ceberes ye bien fina y nidia. Nun ye necesariu dixebrala de la farina; ye más, xuntes constitúin una gran fonte d'enerxía.
Valor alimenticiu de la kiwicha comparáu con otros alimentos:
Alimento/Composición proteína % leucina % carbohidratos (g/100g) calciu (mg/100 g) fierro (mg/100g) fósforu (mg/100g) kiwicha 14.0 0.85 65 236 10.0 455 Granu 9.0 0.25 74 20 1.8 256 Centenu 13.0 0.40 73 38 2.6 376 Alforfón 12.0 0.58 72 33 2.8 282 Arroz 7.0 0.27 77 32 1.6 360 Lleche 3.5 0.49 5 118 -- 93 Soya 36.49 3.31 30 277 15.7 704La kiwicha llamó l'atención de la NASA polos sos grandes propiedaes nutricionales, polo cual incluyó-ylo na dieta de los astronautes.
El Amaranthus caudatus ye cada vegada más popular nos Andes, y pasu ente pasu la so esportación ta creciendo sostenidamente.
Anguaño'l amaranto inca o kiwicha (Amaranthus caudatus) ta convirtiéndose nun problema pa cultivos como'l de la soya, por cuenta de que esta especie de amaranto ye altamente resistente a yerbicíes como'l glifosato. Estes resistencies podríen provenir del encruz de xenes ente esta planta y la soya modificada genéticamente. Los intereses de grandes compañíes nel cultivu de soya trexénica tán convirtiendo un alimentu bien rico nuna meruxa a güeyos de la industria alimenticio.[4]
Amaranthus caudatus foi descritu por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 2: 990. 1753.[5]
Amaranthus: nome xenéricu que procede del griegu amaranthos, que significa "flor que nun s'amostalga".[6]
caudatus: epítetu llatín que significa "con cola".[7]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Amaranthus caudatus (comúnmente llamada en Perú kiwicha, quihuicha pola so etimoloxía en quechua: kiwicha, o amaranto nel restu de Llatinoamérica) ye una planta de la familia de les amarantacees de rápida crecedera, con fueyes, tarmos y flores moraos, colloraos y doraos. "El nome Amaranthus provién del griegu “ảμápavτvos” que significa siempreviva, refiriéndose a les bráctees de la inflorescencia que nun s'amostalguen" (Güertes & Camargo, 1976, citáu por Agudelo-H, 2008).
Süpürgəvarı qaratərə (lat. Amaranthus paniculatus)[1] - qaratərə cinsinə aid bitki növü.[2]
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. La cua de guineu (Amaranthus caudatus), anomenada a Amèrica del sud kiwicha (nom que també rep Chenopodium quinoa), quihuicha, és una espècie dins la família amarantàcia és comestible i també és utilitzada com planta ornamental.
La tija central pot arribar a fer de 2 a 2,5 m d'alt, però hi ha varietats més menudes. La rel principal és curta i ls secundàries es dirigeixen cap avall dins del sòl,Les flors són molt aparents i en alguns casos la inflorescència fa 90 cm. El seu metabolisme és del tipus C4 i creix molt de pressa. En estat silvestre viu entre els 1.400 i 2.400 metres d'altitud.
Amb la farina de les seves llavors se'n fan pans sense llevat i el gra sencer s'usa com a cereal en l'esmorzar.,
La cua de guineu (Amaranthus caudatus), anomenada a Amèrica del sud kiwicha (nom que també rep Chenopodium quinoa), quihuicha, és una espècie dins la família amarantàcia és comestible i també és utilitzada com planta ornamental.
Planhigion blodeuol unflwydd yw Mari waedlyd sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Amaranthaceae yn y genws Amaranthus. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Amaranthus caudatus a'r enw Saesneg yw Love-lies-bleeding.
Nid oes ganddo stipwl (neu ddeilen fach]] ac fel arfer mae'r dail yn ddanheddog. Gellir bwyta sawl rhan o'r planhigyn gan gynnwys y dail a'r hadau, a gwneir hynny mewn llefydd fel India a De America ble maent yn ei alw'n 'kiwicha'. O drofannau America y daw'r planhigyn yn wreiddiol.
Planhigion blodeuol unflwydd yw Mari waedlyd sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Amaranthaceae yn y genws Amaranthus. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Amaranthus caudatus a'r enw Saesneg yw Love-lies-bleeding.
Nid oes ganddo stipwl (neu ddeilen fach]] ac fel arfer mae'r dail yn ddanheddog. Gellir bwyta sawl rhan o'r planhigyn gan gynnwys y dail a'r hadau, a gwneir hynny mewn llefydd fel India a De America ble maent yn ei alw'n 'kiwicha'. O drofannau America y daw'r planhigyn yn wreiddiol.
Laskavec ocasatý (Amaranthus caudatus) je jednoletá, stará, kulturní rostlina původem z Jižní Ameriky. Byl pěstován pro výživná semena tvořící součást tamní stravy a je proto nazýván pšenicí Inků, v 16. století s příchodem Španělů však jeho význam upadl. Nyní se s ním setkáváme nejspíše jako s okrasnou rostlinou, nápadnou v letních měsících svými ozdobnými, převislými, nejčastěji purpurovými květenstvími. V přírodě České republiky je nepůvodní druh, který občas zplaňuje a dostává se do volné přírody, kde byl poprvé zjištěn již v roce 1838.[1][2]
Ze svého původního andského areálu ve státech Peru, Bolívie a Ekvádor se laskavec ocasatý dostal ještě v předkolumbovských dobách do dalších zemí Ameriky. Později byl úmyslně rozšířen do mnoha oblastí po všech obývaných světadílech, kde je využíván jako nenáročná rostlina pro okrasu, pěstován pro plody či slouží jako krmivo pro zvířata. Ve své domovině roste od úrovně mořské hladiny až do nadmořské výšky 3000 m n. m.
V Praze byl jako rarita pěstován již roku 1824 a nyní bývá v České republice vyséván hlavně v okrasných zahradách, odkud někdy zplaňuje do volné přírody, jeho invazní potenciál je však malý. [2][3][4]
V Česku samovolně vyrůstá na teplejších místech v blízkosti kultur ze kterých pochází, objevuje se od nížin přes pahorkatiny až do podhůří. Obvykle se přechodně objevuje na rumištích, skládkách odpadu a dalších ruderálních stanovištích, někdy i na obdělávaných plochách v zahradách i na polích, odolává i mírnému zasolení půdy a občas roste na náspech silnic. Kvete od července do září a bývá opylován větrem nebo drobným hmyzem.
Je schopen růst v prostředí poměrně chudém na dešťové srážky, požaduje však vláhu pro vyklíčení semen a při násadě květů. Snáší dlouhodobé přísušky, které v době zrání semen dokonce prospívají. K celkovému množství vody je tolerantní, poroste na místech s 250 i 1000 mm srážek za rok, ideál je mezi 400 a 800 mm. Je citlivý na chlad, při poklesu teploty pod 0 °C hyne a při +15 °C zastavuje růst, optimum je 21 až 28 °C. Potřebuje osluněné stanoviště s půdou písčitou a odvodněnou, pro tvorbu mnoha květů dostatečně zásobenou živinami a s pH mezi 6 až 7.[1][2][4][5]
Jednoletá, jednodomá bylina s přímou, obvykle nevětvenou a většinou červenou lodyhou vysokou 30 až 100 cm, vyrůstající z kůlovitého kořene s mnoha do stran rostoucími kořínky. Lodyha bývá jen v horní části jemně chlupatá a je porostlá jednoduchými, střídavými nebo vstřícnými listy s dlouhými řapíky. Čepele až 15 cm dlouhé a 10 cm široké jsou kosníkovitě vejčité, na bázi klínovité, po obvodě celistvé, na vrcholu tupé nebo zašpičatělé s hrotem, na rubové vyniklé žilnatině jsou řídce chlupaté a bývají zelené nebo červenavě fialové.
Jednopohlavné, pětičetné, pravidelné květy jsou seskupeny do prodlouženého květenství složeného z nicích úžlabních lichoklasů, které v dolní části bývají přetrhované. Nejčastěji jsou zbarvené purpurově, méně často červeně, vzácně žlutě, bíle nebo zeleně. Květy na kratičkých stopkách mají vejčité listence asi 3 mm dlouhé a pět o málo kratších, volných, nerozlišených okvětních lístků. Samčí květy vyrůstají obvykle ve vrcholech květenství a mají lístky široce podlouhlé, 2,5 mm dlouhé, zašpičatělé, dovnitř skloněné a pět tyčinek s prašníky. Samičí květy mají okvětní lístky blanité, obvejčité až kopisťovité, 2 mm dlouhé, střechovitě se překrývající a jednodílný, horní semeník a tři čnělky s bliznami.
Plod je široce elipsoidní tobolka asi 2 mm velká a otevírající se víčkem. Obsahuje čočkovitá, asi 1 mm velká, lesklá semena, jež jsou zbarvená černě, tmavě hnědě, narůžověle i bíle; hmotnost tisíce semen je 0,6 až 1 gram. Semena nemají dormanci a v případě vlhkého počasí mohou klíčit již na rostlině. Jedna rostlina vyprodukuje až 500 000 semen, která jsou lehká a snadno rozfoukávána větrem na velké vzdálenosti.[1][2][4][6][7]
Vhodnou předplodinou je řepka, luskoviny nebo pšenice. Důležitá je jarní příprava půdy, neboť semena jsou velmi drobná, počáteční růst mladých rostlin je pomalý a velkou roli hraje zaplevelení pozemku. Mezi nepříznivé podmínky pro vyklíčení je považováno chladno a sucho. Později je rostlina schopná mohutným kořenovým systémem dobře využít zásobu vody i živin v půdě.
Semena dozrávají nerovnoměrně a v plné zralosti mají tendenci vypadávat, pro dosažení co nejmenší ztráty začíná sklizeň před jejich uzráním. V té době bývají rostliny ještě zelené a obsahují asi 70 % vlhkosti, semena se po sklizni dosoušejí na 12 %. V evropských podmínkách je vegetační doba asi 150 dnů a obvyklý výnos bývá 2,5 tuny z hektaru.[4][5][8][9]
Laskavec ocasatý, řazený k nepravým obilovinám, se v některých jihoamerických oblastech stále pěstuje jako plodina andských zemědělců. Spotřebuje méně vody k vytvoření stejného množství biomasy než obilniny, neobsahuje saponiny ani alkaloidy a jeho listy jsou jedlé. Nutriční hodnota semen je vysoká, obsahují více než 18 % vysoce kvalitních bílkovin při vysokém podílu esenciální aminokyseliny lysinu. Semena obsahují asi 60 % sacharidů a mají vysoký obsah tuku, okolo 7 %, s příznivým složením mastných kyselin a oproti obilovinám někdy až trojnásobný obsah minerálních látek, zvláště fosforu, vápníku, draslíku, hořčíku a dále flavonoid rutin, který zvyšuje odolnost stěn kapilár a zlepšuje absorpci vitamínu C. Semena neobsahují lepek a jsou vhodná pro stravu celiaků.
Celá semena se rozvařují v polévkách či omáčkách a používají se na kvašené nápoje. Rozemletá se mísí s pšeničnou moukou a peče se z nich chléb a různé sušenky. Listy se využívají do salátů a slouží k výrobě ve vodě rozpustných barviv. Ze semen se lisuje amarantový olej bohatý na skvalen a je používán v kosmetice. Dobře stravitelné posklizňové zbytky obsahují hodně bílkovin a používají se ke krmení dobytka.
Mimo obvyklého pěstování v zahradách bývá tato dlouze kvetoucí letnička využívána i k řezu, její květenství sloužívají jako součást krátkodobé suché vazby.[4][5][6][8][9]
V České přírodě se vyskytují ne stejně často tyto dva poddruhy laskavce ocasatého:
Nominátní poddruh "laskavec ocasatý pravý" byl minulosti pěstován pouze v botanické zahradě v Praze a později se ve volné přírodě objevoval jen ojediněle, pravděpodobně se zde dostával ze Slovenska. V současnosti není jeho výskyt v Česku doložen. Jeho semena jsou černě zbarvená a mívají ostrý kýl.
Poddruh "laskavec ocasatý Sauerův" se v české přírodě vyskytuje převážně a je považován za příležitostný neofyt. Jeho semena jsou bílá nebo narůžovělá a mívají tupý kýl.[2][10]
Obrázky, zvuky či videa k tématu laskavec ocasatý ve Wikimedia Commons
Laskavec ocasatý (Amaranthus caudatus) je jednoletá, stará, kulturní rostlina původem z Jižní Ameriky. Byl pěstován pro výživná semena tvořící součást tamní stravy a je proto nazýván pšenicí Inků, v 16. století s příchodem Španělů však jeho význam upadl. Nyní se s ním setkáváme nejspíše jako s okrasnou rostlinou, nápadnou v letních měsících svými ozdobnými, převislými, nejčastěji purpurovými květenstvími. V přírodě České republiky je nepůvodní druh, který občas zplaňuje a dostává se do volné přírody, kde byl poprvé zjištěn již v roce 1838.
Der Garten-Fuchsschwanz (Amaranthus caudatus) auch Tausendschön,[1] im Andenraum unter dem Quechua-Wort Kiwicha bekannt,[2][3] ist eine in Südamerika heimische Pflanzenart aus der Gattung Amarant (Amaranthus).[4]
Der Garten-Fuchsschwanz ist eine einjährige, einhäusige, krautige Pflanze die Wuchshöhen von 30 bis 100 (selten 150–200) Zentimeter erreicht. Er bildet Pfahlwurzeln, welche im oberen Teil oft rötlich oder rosa gefärbt sind. Der wenig verzweigte oder unverzweigte, Stängel ist hellgrün bis rötlich-violett, unten kahl und oberwärts spärlich behaart und häufig an der Spitze gekrümmt. Die grünen, kahlen oder spärlich behaarten, manchmal rötlich, violetten, einfachen Blätter, sind fiedernervig, eilanzettlich, ihr Blattrand ist glatt oder etwas gewellt, mit einem gefurchten Stiel, diese sind spiralig-wechselständig angeordnet und bis 20 cm lang und bis 8 cm breit und mit einer spitzen bis abgerundeten Spitze und ohne Nebenblätter.
Der bis 1,5 m lange Blütenstand besteht aus zahlreichen Blütenknäueln, ist endständig und hängt, voll entwickelt, vom Grund an. Er ist meist dunkelpurpurn gefärbt, kann aber auch andere Farben haben; grün, gelb, rosa, orange, rot oder braun. Die Blütenstände der Sorte Viridis sind zum Beispiel anfangs grün und färben sich später cremefarben.
Die stiellosen Blüten, sind 2 bis 3 Millimeter groß, sind fünfzählig, mit zugespitzten, spatelförmigen, überlappenden Perigonblättern. Die wie die Blüten gefärbten, meistens drei, 3–4 Millimeter langen Tragblätter sind lanzettlich mit einer langen Spitze. Die männlichen Blüten haben fünf Staubblätter, die weiblichen Blüten haben drei Narben und einen oberständigen Fruchtknoten, dieser ist ausgereift größer als die Blütenhülle. Sie sind selbst- als auch fremdbefruchtet.
Es entwickelt sich eine einsamige, mit Ringriss aufspringende, kugelförmig, ovoide Kapsel (ein Pyxidium oder Utrikel) diese ist ca. 1,5 bis 2,5 Millimeter groß, diese sind etwas größer als die Blütenhülle. Die linsenartigen (lentikularen), ellipsoiden Pseudogetreide-Samen sind ca. 1 bis 1,5 Millimeter lang, glatt, glänzend, elfenbeinfarbig, rötlich oder dunkelbraun. Der zweikeimblättrige Embryo ist krummläufig (kampylotrop) angelegt und umringt das stärkereiche Perisperm median, er ist epigäisch keimend.[5] Die Tausendkornmasse beträgt nur 0,5 bis 3 Gramm.[4][6][7]
Er wächst bis in eine Höhe von 3200 Metern, ist aber nicht frostresistent und kann auf sandigen, sowie lehmigen, gut durchlässigen, leicht-sauren bis -alkalischen Böden gedeihen, der Temperaturbereich liegt bei 5–35 °C, er bevorzugt eine große Niederschlagsmenge. Er ist eine C4-Pflanze und qualitative Kurztagpflanze (KTP), die Blütezeit reicht von Juli bis September.[4] Der Ertrag ist ca. 500–4000 kg/ha.[6]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 34[8] oder 2n = 32.[6]
Der Garten-Fuchsschwanz ist nur aus der Kultur bekannt. Wahrscheinlich hat er sich aus Amaranthus quitensis entwickelt, der im extratropischen Amerika an Flussufern verbreitet ist. Verwilderte Bestände gibt es in der gemäßigten und warmen Zone.[4]
Die Kiwicha wird seit einigen tausend Jahren in den Anden und Mittelamerika kultiviert. In vorkolonialer Zeit dienten ihre Körner als wichtiger Eiweißlieferant. Daneben wurden sie auch als Opfergabe in religiösen Zeremonien verwendet, weshalb die spanischen Kolonialherren den Anbau unterdrückten. Dennoch hielt sich die Kultur regional bis heute. In den letzten Jahren nimmt der Anbau wieder zu. Die Pflanze hat auch zunehmende Bedeutung im ökologischen Anbau.[2][9]
Als Körnerfrucht wird Amaranthus caudatus in Peru, Bolivien, Nord-Argentinien und im Himalaya von Kaschmir bis Bhutan angebaut. In Europa wird der Garten-Fuchsschwanz zerstreut als Zierpflanze in Bauerngärten, Sommerblumenbeeten, Sommerrabatten, als Schnittblume und als Trockenblume genutzt. Die Art ist in Europa mindestens seit 1568 in Kultur.[4]
Blüten von Amaranthus caudatus
Kiwicha-Samen
Amaranthus caudatus Blätter und Stängel
Der Garten-Fuchsschwanz (Amaranthus caudatus) auch Tausendschön, im Andenraum unter dem Quechua-Wort Kiwicha bekannt, ist eine in Südamerika heimische Pflanzenart aus der Gattung Amarant (Amaranthus).
Alayyafo (áláyyàfóó) (Amaranthus caudatus) shuka ne.[1]
Alayyafo (áláyyàfóó) (Amaranthus caudatus) shuka ne.
Kiwicha, achita, inka hakatu, ataku, sankurachi, hawarcha (Ikwadurpi), millmi icha quymi (Amaranthus caudatus) nisqaqa huk riwi yuram, puka raphi, chillki, tuktukunayuq. Yanusqa murunkunatam mikhunchik. Kiwichaqa hanaq Andeskunapim wiñan. 1200 layakunatam riqsinchik.
Qizilquyruq — gultojixoʻrozdoshlar oilasiga mansub bir yillik oʻtsimon oʻsimlik turi. Oʻzbekistonning barcha viloyatlarida manzarali oʻsimlik sifatida oʻstiriladi (baʼzi turlari yovvoyi holda oʻsadi). Boʻyi 30—120 sm. Iyun iyulda gullab, iyul sentabrda meva tugadi. Chorvachilikda sifatli yemxashak. Gektaridan 250—300 s gacha silosbop koʻkpoya, 10—12 s gacha urugʻ olinadi.
ሊሻሊሾ (ሮማይስጥ፦ Amaranthus caudatus) ወይም ደግሞ የፈረንጅ ጤፍ ኢትዮጵያ ውስጥ የሚገኝ ክረምታዊ አባቢ እጽ ዝርያ ነው። በአሉማ ወገን (Amaranthus) ውስጥ ነው።
የህብራበባ ቀይ ቀለም በውስጡ ካሉት ጥንተ ንጥሮች ይወለዳል።
ሊሻሊሾ ከ1 እስከ 3 ሜትር ሊደርስ ይችላል፣ ሙሉ ፀሐይ ይሻለዋል። ልዩ ልዩ ሁናቴዎች እርጥብ ሆነ ደረቅ ይችልበታል። ከዘር በቀላል ይታደጋል። እቤት ውስጥ ይጀመርና ከመጨረሻ ውርጭ በኋላ ከቤት ውጭ መዛወር ይችላል።
በአንዴስ ተራሮች ከተገኙት አሉማ ዝርዮች ዋንኛው ሲሆን «ኪዊቻ» ይሉታል። እንደ ብዙ ሌሎች አሉማዎች የዚህ ዝርያ መነሻ ከአሜሪካዊ ግሞጂዎች ነው።
ከተክሉ ብዙ ክፍሎች ከነቅጠሎቹና ዘሮቹም ሊበሉ ይቻላል፣ በተለይም በሕንድ አገርና በደቡብ አሜሪካ ለምግብነት ይጠቀማል።
በኢትዮጵያ ቅጠሉ ተፈልቶ ይበላል፣ ዘሩም በአጥሚት ወይም በእንጀራ ሊጨመር ይችላል።
በኮንሶ ዘሮቹ ሲበሉ፣ ቻቃ የተባለ መጠትም ለማዘጋጀት ይጠቀማሉ። በደቡብ ኦሞ የአገዳ ቡቃያ በአሪ ብሔር ይበላል። በጉራፈርዳ ጅማ፣ የሊሻሊሾ አረቄ ወይም «ቦርዴ»፣ የሊሻሊሾ ቂጣ፣ እና ለሕፃን የሊሻሊሾ አጥሚት ይሠራሉ።[1]
በኢትዮጵያም የኮሶ ትል ለማስወጣት ተጠቅሞታል። [2]
ಹನುಮಂತನ ಬಿಲೋ ಒಂಜಿ ಸೊಕುಗ್ ನಡ್ಪುನಾ ಪೂವುತ ದೈಯಿ. ನೆನ್ನ ವೈಜ್ಞಾನಿಕ ಪುದರ್ Amaranthus caudatus, ನೆನ್ನ್ ಮಂಗನ ಬಿಲೊಂದ್ಲ ಪನ್ಪೆರ್.
ನೆನ್ನ ಮೂಲ ಆಫ್ರಿಕಂದ್ ಪನ್ಪೆರ್ ಅಂಡ ಸರಿಯಾಯಿನ ಮೂಲ ತೆರಿದ್ ಬರುಪುಜಿ. ಏಷ್ಯಾ, ಅಫ್ರಿಕಾ, ದಕ್ಷಿಣ ಆಮೇರಿಕಾಡ್[೧] ಮಾಂತ ತುಯಾರ ತಿಕುಂಡು.
ಹನುಮಂತನ ಬಿಲೋನ್ ತೆನಸ್ ಅತ್ ಗಳಸುವೆರ್, ನೆನ್ನ ಇರೆ, ಬುಕ್ಕ ಬಿತ್ತ್ ತಿನ್ಪುನಂಚಿನವು ಅಯಿನ್ ಕಜಿಪು, ರಸಯಾನೊ ಮಾನ್ತುದ್ ಗಳಸುವೆರ್.
ನೆನ್ನ ಪೂ ಮಂಗನ ಬಿಲೋತ ಲೆಕೊ ಉದ್ದ ಬುಕ್ಕ ಕೆಂಪು ಅತ್ ಇಪ್ಪುಂಡು ಅಂಚತಾರೊ ಇ ಪುದರ್ ಬತ್ತುದುಪ್ಪು. ಈ ಕರ್ ಕೆಂಪು ಬಣ್ಣಗ್ ಅಯಿಟ್ ಜಾಸ್ತಿ ಇಪ್ಪುನ ಕೆಂಪು ಬಣ್ಣ ಕೊರ್ಪುನಾಂಚಿನ Betacyanins ಕಾರನೋ ಅದುಂಡು.
ಉಂದ್ ಒಲೂಲಾ ಅಪುಂಡು. ಸುಮಾರ್ ೩ಪೀಟ್ತ್ ೮ ಪೀಟ್ ಏತ್ತರ ಅಪುಂಡು. ಬೊಲ್ಪುತ ದೇವೆರೆನ ಬೊಲ್ಪು ಬುರ್ನ ಜಾಗೆಡ್ ಬಾರಿ ಸೊಕು ಬೊಲೆಪುಂಡು. ನೆನ್ನ ಬಿತ್ ಪಡುಂಡಲ ಅಪುಂಡು, ಗೆಲ್ಲ್ ನಡ್ಂಡಲ ಅಪುಂಡು. ಮಾಂತ ದೊಂಬುಟ್ಲ, ತಂಪು ಇಪ್ಪಿ ಜಾಗೆಟ್ಲ ಬೋಲೆಪುಂಡು.
Amaranthus caudatus (also known as Amaranthus edulis[2] and Amaranthus mantegazzianus[2]) is a species of annual flowering plant. It goes by common names such as love-lies-bleeding,[3] pendant amaranth, tassel flower,[3] velvet flower,[3] foxtail amaranth,[3] and quilete.
To the Quechua people of South America, A. caudatus is referred to as kiwicha, quihuicha, inca jataco; ataco, ataku, sankurachi, jaguarcha (Ecuador), millmi, or coimi.[2] While to the Aymara people, who are native to the Andes and Altiplano regions of South America, A. caudatus is known as qamasa.[2]
Many parts of the plant, including the leaves and seeds, are edible, and are frequently used as a source of food in India as well as in South America, where it is the most important Andean species of Amaranthus, known as kiwicha. (See also amaranth seed and Andean ancient plants.) This species, as with many other amaranths, is originally from the American tropics. The exact origin is unknown, as A. caudatus is believed to be a wild Amaranthus hybridus aggregate. In indigenous agriculture, A. cruentus is the Central American counterpart to South American A. caudatus.
A. caudatus is most recognizable for its striking flowering panicles that can reach up to 90 cm long. The colour of these highly dense flowering panicles ranges can be black, red and more commonly white. The red varieties of A. caudatus are due to a high content of betacyanins. [2]
Each panicle is self-pollinating and the fruits each contain a single small seed, no larger than 1 mm in diameter. Like quinoa, each seed has a shiny coat and the embryo is curved around the small endosperm. The panicles grow from lateral buds and from the main stem.[2]
A. caudatus is an annual, broad-leaved dicotyledon with a central stem that grows from a taproot system. Depending on the variety, A. caudatus can reach up to 2.5 m tall. Leaves and side branches grow outward from the central stem and may start as low as the base of the plant. [2]
During the Victorian era, specific flowers had different meanings. Love-lies-bleeding stood for hopeless love or hopelessness in the Victorian language of flowers.[4]
A. caudatus is originally from Central and South America and was used as a staple grain by the Inca, Maya and Aztec civilizations.[2] Because of its high nutritional value, it was culturally considered as a beneficial food for children and elderly.[5]
A. caudatus was very important for Aztec people. They believed that kiwicha had the power to give strength to people that eat it. This food was not only used for royalty diet but also in religious rituals. A. caudatus was mixed with honey and human blood and eaten during ceremonies, including human sacrifices.[2][6] For these reasons, around the 1500s when the conquistadores came, they prohibited the use of the plant and was almost completely banned from these regions. Around the 1800s, A. caudatus slowly started to be cultivated again.
Because of its late reuse, due to its history, A. caudatus cultivation is still very localized in America.[2][6] However, the interest in the cultivation of A. caudatus outside the Andes is increasing again.[2]
A. caudatus is an indigenous crop from the high Peruvian Andes that has been cultivated for thousands of years by many cultures including the Incas.[2] It is the only Amaranth species that can grow at altitudes greater than 2,500 meters above the sea level.[7] Despite the fact that A. caudatus had been a well-adapted staple in the Andean region for millennia and had offered substantial nutritional advantages to the native people, when the Spanish came in the 1500s, they replaced A. caudatus cultivations with wheat and barley. However, because of its great nutritional content, A. caudatus is regaining popularity and returning to compete with modern crops. Although A. caudatus is seldom recognized outside of the Andes, significant plantings have been observed in Mexico, China, Nepal, India and Kenya.[7]
In most parts of its habitat, A. caudatus can easily grow between 1 and 2.5 meters and grows best in full sun within 4-6 months. However, in some highland regions they can take up to 10 months. It is a summer annual C4 plant. A. caudatus grows from Ecuador to northern Argentina mostly in mild areas or in the valleys of the Andes. Despite its geographical adaptability, it is a short-day plant and needs adequate moisture. Cultivation can occur at up to 3100 m. a.s.l. and once established it is drought tolerant and can handle both wet and dry conditions. If the cultivation takes place in subtropical climates, it can be harvested up to two times. Loam and loam-sandy soils with lots of organic matter and good drainage are best. Clay soils are not recommended for A. caudatus. In addition, the pH must be between 6-7, although the plant can still grow at a pH of up to 8.5.[8][9]
The crop is planted by transfer, with the help of seedlings in fields or by direct drilling at the beginning of the rainy season. They are cut at a height of 10 to 55 cm and the cultivation practices are similar to those of corn: ear emergence, two-stage fertilization and weed control. In the Andes of Peru, Bolivia, Ecuador and Argentina, the plant is grown in the traditional way on non-irrigated land without fertilizers. The seeds are very small, so soil preparation is important, such as breaking up of clods and shaking up. It is recommended to plough the soil, harrow and make furrows either in the traditional way with a yoke or by machine.[8]
Weed control takes place manually with pricking out. In the absence of rain, irrigation is necessary every 30 days and especially in flowering and grain filling stages. Harvesting is done before full maturity of the plant. In this process, the plants are cut 50 cm above the ground. They are collected in furrows until they dry and then hit with sticks. In this process, they are placed on clothing or tamped floors for threshing and sieved so that the seeds can be separated from the dead leaves. Improvement of cultivation consists in proper soil preparation and direct sowing of selected seeds at a density of 4 to 6 kg/ha in 80 cm wide furrows, using fertilizers according to the nutrient content of the soil. The yield varies between 2000 and 5000 kg/ha in Peru and 900 to 4000 kg/ha in Ecuador.[8]
All species of amaranth have a diploid chromosome set but a different number of chromosomes. In A. caudatus the number is 2n = 32.[8]
The most common diseases affecting the seeds are Pythium spp. and Fusarium spp. Fungal diseases such as Sclerotinia spp. and Alternaria spp. cause stem and root rot. The most common pest is Diabrotica spp, also known as Loritos, which can damage the plant during emergence. Other pests include Agrotis spp. and Eupicata spp. Blister beetles (Epicauta adspersa) and red weed caterpillar (Loxostege bifidalis) were also found in some countries. They caused severe defoliation of the upper leaves. These pests are controlled by the application of 1.5% diatomaceous earth.[8]
The flavourful and gluten-free A. caudatus is very high in protein and essential amino acids, such as lysine, which are typically deficient in plant protein. In terms of nutritional content, A. caudatus protein is virtually similar to milk protein (casein), and it complements the nutritional quality of foods derived from flours of corn, rice, or wheat.[7] As a result, A. caudatus is particularly beneficial for infants, children, and pregnant and lactating women, but also vegetarians and vegans.
A. caudatus is high in dietary fiber and minerals such as iron, magnesium and manganese. Its frequent consumption could help to reduce hypertension and cholesterol. A. caudatus has also been found to have anthelmintic, antinociceptive, antipyretic, anticancer, antiallergenic, antidiabetic, immune system stimulation, cardioprotective, hepatoprotective, and antibacterial properties.[10]
There are several uses of kiwicha. When ground, it can be used as flour but also as breading for sweets and main dishes when crushed. Seeds can be popped as popcorn on a pan and, like oats, can be eaten with milk as cereals.[2][11][12]
In Mexico, A. caudatus is used on sweets with honey and the dish is called "alegria" (meaning "happiness" in Spanish), India has a similar dish called "ladoos".[2] A. caudatus is slowly making its way outside of Latin America. Cookies and other breakfast food made of kiwicha can be found for example in stores in the United States.[2] Even though kiwicha is gluten free, adding kiwicha flour to wheat when producing leavened food increase the nutritional value of the bread.[2] As flour, A. caudatus is also used for pasta and noodles formation.[10]
Nowadays, and because of its nutritional values, some scientists explored the substitution of some vegetables by amaranth leaves in kenyan traditional dishes and investigated if the vitamins and minerals remain when boiled for instance. Depending on the vegetables used in the mix, minerals and iron uptake can be improved.[13]
After the A. caudatus grains have been removed, the remaining plant material (stover) can be used for fodder. During dry seasons when forage is limited, fodder from A. caudatus stover would be an essential source of animal feed for Andean farmers to maintain their livestock.[2]
Additionally, A. caudatus can be suitable to be used as a high-protein forage crop in the tropics.[2]
In Peru, simple methods have been developed to extract Betalain from red varieties of A. caudatus to be used as non-toxic red food colouring. For some applications, this natural dye may be used to replace the use of synthetic dyes. However natural dyes tend to have a lower colour fastness and therefore may not function well as a direct substitution. [2]
Amaranthus caudatus (also known as Amaranthus edulis and Amaranthus mantegazzianus) is a species of annual flowering plant. It goes by common names such as love-lies-bleeding, pendant amaranth, tassel flower, velvet flower, foxtail amaranth, and quilete.
To the Quechua people of South America, A. caudatus is referred to as kiwicha, quihuicha, inca jataco; ataco, ataku, sankurachi, jaguarcha (Ecuador), millmi, or coimi. While to the Aymara people, who are native to the Andes and Altiplano regions of South America, A. caudatus is known as qamasa.
Many parts of the plant, including the leaves and seeds, are edible, and are frequently used as a source of food in India as well as in South America, where it is the most important Andean species of Amaranthus, known as kiwicha. (See also amaranth seed and Andean ancient plants.) This species, as with many other amaranths, is originally from the American tropics. The exact origin is unknown, as A. caudatus is believed to be a wild Amaranthus hybridus aggregate. In indigenous agriculture, A. cruentus is the Central American counterpart to South American A. caudatus.
Vosta amaranto (Amaranthus caudatus) [1] nomita en la Andoj Kiwicha, keĉua vorto,[2][3] estas plantospecio, hejmiĝanta en Sudameriko el la genro Amaranto.
La vosta amaranto estas unujara, monoika, herba planto kiu atingas alton de 30 ĝis 100 (malofte ĝis 150–200) cm. Ĝi havas pivotajn radikojn, kiuj havas ruĝan aŭ rozean koloron en la supra parto.
La ĝis 1,5 m longa floraro konsistas el multaj florvolvaĵoj. Plej ofte ili estas malhelpurpuraj. Povas esti, ke iliaj floraroj ankaŭ povas havi verdan, flavan, rozean, oranĝan, ruĝan kaj brunan kolorojn.
La sentigaj floroj havas grandecon de 2 ĝis 3 mm.
La specio kreskas ĝis alteco de 3200 m. Ĝi ne toleras froston. Ĝi kreskas sur sablaj kaj lomaj grundoj. La grundoj estu akvotralaseblaj, acidetecaj ĝis alkalaj. Ĝi preferas grandajn precipitaĵojn. Ĝi estas C4-planto kaj kvalita kurtaga planto (KTP), kiu floras de julio ĝis septembro.[4] La produkto estas ĉ. 500–4000 kg/ha.[5]
La kromosomnombro estas 2n = 34[6] aŭ 2n = 32.[5]
La vosta amaranto nur estas konata en kulturo. Verŝajne ĝi evoluiĝis el Amaranthus quitensis, kiu estas disvastigita apud riverbordoj en moderaj kaj varmaj zonoj. [4]
La planto estis kultivita ekde miloj da jaroj en la Andoj kaj Mezameriko. En la antaŭkolonia tempo la planto servis kiel liveranto de proteinoj.[2][7]
Kiel falsa cerealo la vosta amaranto estas kultivata en Peruo, Bolivio, Nord-Argentino kaj en Himalajo de Kaŝmiro ĝis Butano. En Eŭropo ĝi estas kultivata nur kiel ornamplanto en kamparanaj ĝardenoj, en bedoj kiel tranĉfloroj kaj kiel sekfloroj. La specio estis kultivata minimume ekde 1568.[4]
floroj de la Vosta amaranto
Kiwicha-Samen
vosta amaranto, folioj kaj tigo
Vosta amaranto (Amaranthus caudatus) nomita en la Andoj Kiwicha, keĉua vorto, estas plantospecio, hejmiĝanta en Sudameriko el la genro Amaranto.
Amaranthus caudatus, comúnmente llamada amaranto, en Perú y Bolivia, quihuicha (del quechua: kiwicha), o moco de pavo[2] en España, es una planta de la familia de las amarantáceas de rápido crecimiento, con hojas, tallos y flores morados, rojos y dorados. El nombre Amaranthus proviene del griego “ảμápavτos” que significa siempreviva, refiriéndose a las brácteas de la inflorescencia que no se marchitan" (Huertas & Camargo, 1976, citado por Agudelo-H, 2008).[3]
El tallo central puede alcanzar de 2 a 2,5 m de altura en la madurez, a pesar de que algunas variedades son más pequeñas. Las ramas de forma cilíndrica, pueden empezar tan abajo como la base de la planta dependiendo de la variedad de esta. La raíz principal es corta y las secundarias se dirigen hacia abajo, dentro del suelo. Sus vistosas flores brotan del tallo principal, en algunos casos las inflorescencias llegan a medir 90 cm.
La planta se adapta fácilmente a muchos ambientes distintos, tiene un tipo eficiente de fotosíntesis (C4), crece rápidamente y no requiere mucho mantenimiento. Se desarrolla a una altitud entre los 1.400 y los 2.400 msnm.
Otros tipos de Amaranthus se distribuyen de manera natural por el sur de Rusia (delta del Volga), Cercano Oriente (Azerbaiyán, Irán), Siberia oriental, China, Pakistán, Bután, Nepal, India, Sri Lanka, Japón, Corea, Taiwán, Birmania, Tailandia, Vietnam, Indonesia, Malasia, Filipinas, Nueva Guinea y Australia; ha sido introducida en Estados Unidos y está naturalizada en parte del sur de Europa (Rumanía) y nordeste de África (Egipto) desde tiempos antiguos, donde se cultiva por sus semillas comestibles, la afamada "faba aegyptiaca" de los romanos. También se comen los rizomas.
La kiwicha crece en las regiones bajas y altas de Colombia,[4] Perú, Ecuador, Bolivia y Argentina. Alrededor de 1200 variedades aun se mantienen en los Andes.
Amaranthus caudatus fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 990. 1753.[5]
Amaranthus: nombre genérico que procede del griego amaranthos, que significa "flor que no se marchita".[6]
caudatus: epíteto latino que significa "con cola".[7]
El Amaranthus caudatus ha sido encontrado al lado de tumbas andinas de más de cinco mil años de antigüedad en el actual Perú.[9] Aunque es considerada un cultivo rústico, se estima que ha sido totalmente domesticada desde hace milenios.
Con la harina del grano de kiwicha se hacen pan ácimo, tortillas y chapatís. La harina del grano entero o tostado es utilizada como cereal para el desayuno, para panes y panecillos.
Las semillas contienen de un 13 a un 18% de proteínas y un alto nivel de leucina, aminoácido esencial para la nutrición. El grano de kiwicha tiene un contenido de calcio, fósforo, hierro, potasio, zinc, vitamina E y complejo de vitamina B. Su fibra, comparada con la del trigo y otros cereales es muy fina y suave. No es necesario separarla de la harina; es más, juntas constituyen una gran fuente de energía.
Valor alimenticio de la kiwicha comparado con otros alimentos:
La kiwicha llamó la atención de la NASA por sus grandes propiedades nutricionales, por lo cual se la ha incluido en la dieta de los astronautas.
El Amaranthus caudatus es cada vez más popular en los Andes, y paulatinamente su exportación está creciendo sostenidamente.
Actualmente el amaranto inca o kiwicha (Amaranthus caudatus) se está convirtiendo en un problema para cultivos como el de la soja, debido a que esta especie de amaranto es altamente resistente a herbicidas como el glifosato. Los intereses de grandes compañías en el cultivo de soja transgénica están convirtiendo un alimento muy rico en una mala hierba a ojos de la industria alimenticia.[10]
Datos: Q162791
Multimedia:
Especies: Amaranthus caudatus
Amaranthus caudatus, comúnmente llamada amaranto, en Perú y Bolivia, quihuicha (del quechua: kiwicha), o moco de pavo en España, es una planta de la familia de las amarantáceas de rápido crecimiento, con hojas, tallos y flores morados, rojos y dorados. El nombre Amaranthus proviene del griego “ảμápavτos” que significa siempreviva, refiriéndose a las brácteas de la inflorescencia que no se marchitan" (Huertas & Camargo, 1976, citado por Agudelo-H, 2008).
Longus rebashein (Amaranthus caudatus) on rebasheinaliste sugukonda, rebasheina perekonda kuuluv üheaastane rohttaim.
Longus rebasheina looduslik levila on troopilises Aafrikas ja Aasias.
Taime kõrgus 60–100 cm. Püstisel varrel on väikestest õitest moodustunud rippuvad kobarad, mis on enamasti lillakaspunased, olenevalt sordist võivad õied olla ka rohekasvalged ja punastes toonides. Rippõisikute pikkus võib ulatuda 50–60 cm. Lehed on ovaalsed, helerohelised, teravaotsalised ja kõlbavad süüa.
Iluaianduses kasvatatakse suvelillena. Võib kasutada ka ajutise hekina. Kuivatatud õisikud on kenad kuivkompositsioonides.
Longus rebashein (Amaranthus caudatus) on rebasheinaliste sugukonda, rebasheina perekonda kuuluv üheaastane rohttaim.
Longus rebasheina looduslik levila on troopilises Aafrikas ja Aasias.
Taime kõrgus 60–100 cm. Püstisel varrel on väikestest õitest moodustunud rippuvad kobarad, mis on enamasti lillakaspunased, olenevalt sordist võivad õied olla ka rohekasvalged ja punastes toonides. Rippõisikute pikkus võib ulatuda 50–60 cm. Lehed on ovaalsed, helerohelised, teravaotsalised ja kõlbavad süüa.
Iluaianduses kasvatatakse suvelillena. Võib kasutada ka ajutise hekina. Kuivatatud õisikud on kenad kuivkompositsioonides.
Kiuitxa (kitxuatik: "kiwicha"), amarantoen generoko landare espezie belarkara jangarri bat da. Landarearen atal bat baino gehiago jaten da, besteak beste hostoak eta haziak, eta sarri erabiltzen da janari gisa Indian eta Hego Amerikan. Jatorriz amerikarra da.
Zurtoina 2 metro artekoa izan daiteke heldutasunean, baina zenbait aldaera txikiagoak dira. Adarrak, zilindrikoak direnak, landarearen oinarrian bertan hasi daitezke, aldaeraren arabera. Sustrai nagusia laburra da eta bigarren mailako sustraiak beherantz zuzenduta daude. Loreak zurtoin nagusian sortzen dira, eta zenbait kasutan infloreszentziek 90 zentimetro neurtzen dute. Infloreszentzien kolore gorri bizia betazianinari zor dio.
Landarea erraz moldatzen da ingurune askotara, C4 fotosintesia egiten du, azkar hazten da eta ez du mantentze lan askorik behar.
Jatorriz 1.400 eta 2.400 metro arteko garaieran hazten da, baina gaur egun beste toki askotan ere bizi da.
Badaude apaingarri izateko hazten diren antzeko beste amaranto espezie batzuk, adibidez Amaranthus cruentus.
Artikulu hau zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Punarevonhäntä (Amaranthus caudatus) on punaisen värinen kasvilaji revonhäntien suvussa. Se on viljely- ja koristekasvi, jota ei tunneta mistään alkuperäisenä. Pohjoismaissa ja Suomessa punarevonhäntä on harvinainen satunnaistulokas, joka on levinnyt Etelä-Amerikasta.
Punarevonhäntä kasvaa 30–100 senttimetriä korkeaksi. Se muistuttaa ulkonäöltään viherrevonhäntää (Amaranthus retroflexus), mutta sen varsi on haaraton tai enintään niukasti haarova. Lajin lehdet ovat 6–15 cm pitkiä, vinoneliömäisen puikeita ja usein punertavia, ainakin punalaitaisia. Punarevonhännän kukinnot sijaitsevat varren latvan pitkissä, kaarevissa, lopulta nuokkuviksi taipuvissa haaroissa. Kukinnon osahaarat voivat olla yli 15 cm pitkiä. Pienten kukkien väri vaihtelee punaisesta violettiin ja joskus kellanvihreään. Kukassa on viisi leveän vastapuikeaa, otakärkistä osin toisiaan peittävää kehälehteä. Punarevonhännän hedelmä on kota, joka on hieman kehää pidempi. Pohjoismaissa kasvaessaan laji kukkii heinä-syyskuussa.
Punarevonhäntä (Amaranthus caudatus) on punaisen värinen kasvilaji revonhäntien suvussa. Se on viljely- ja koristekasvi, jota ei tunneta mistään alkuperäisenä. Pohjoismaissa ja Suomessa punarevonhäntä on harvinainen satunnaistulokas, joka on levinnyt Etelä-Amerikasta.
Amaranthus caudatus
L'amarante queue-de-renard ou amarante caudée (Amaranthus caudatus) est une espèce de plante herbacée de la famille des Amaranthacées ou des Chénopodiacées selon la classification classique de Cronquist (1981). Elle atteint une hauteur d'un mètre. Elle est aussi nommée Kiwicha, de son nom en langue quechua au Pérou où elle est cultivée à des fins alimentaires.
L'amarante queue-de-renard est une plante annuelle qui atteint une hauteur de 50 à 100 cm. Sa période de floraison s'étend d'août à septembre et son inflorescence sont des panicules retombantes de couleur rouge pourpré[1]. Il s'agit d'une plante hermaphrodite. On la retrouve dans les friches annuelles et les habitats riches en azote et en chaleur puisqu'il s'agit d'une plante nitrophile et thermophile. Son aire de répartition est subtropicale[2].
Jadis, Amaranthus caudatusa était considérée comme une plante magique associée à la magie blanche. Malgré son rouge carmin, repérable de loin, l'amarante queue-de-renard rendrait invisible[3].
C'est une plante ornementale souvent utilisée en espaces verts et pour la confection de bouquets secs. Des recherches sont en cours pour évaluer sa teneur en calcium, taux estimé à 476 mg pour 100 g.
C'est également une plante cultivée à des fins alimentaires dans les Andes d'Équateur, du Pérou et de Bolivie et dans les zones montagneuses d'Amérique centrale. On utilise le grain pour faire de la farine et fabriquer des galettes et des petits pains, mais aussi comme une céréale pour le petit déjeuner. Les jeunes pousses des feuilles sont également utilisées comme légume dans diverses préparations. La teneur en protéines du grain est très élevée et la répartition en acides aminés est optimale pour l'alimentation humaine[4],[5].
Elle peut être semée à l'intérieur dès le mois de mars ou directement en terre en mai[1].
Dans les années 2010, l'amarante caudée fait l'objet d'une controverse. Elle résiste particulièrement bien aux pesticides comme le glyphosate, lui-même sujet à controverse. Alors qu'elle est à l'origine une plante nourricière, elle se transforme aux yeux des grands groupes agro-industriels en plante invasive, qu'il faut éradiquer des champs de soja. C'est un exemple typique de la complexité des problématiques écologiques.[réf. nécessaire]
Amaranthus caudatus
L'amarante queue-de-renard ou amarante caudée (Amaranthus caudatus) est une espèce de plante herbacée de la famille des Amaranthacées ou des Chénopodiacées selon la classification classique de Cronquist (1981). Elle atteint une hauteur d'un mètre. Elle est aussi nommée Kiwicha, de son nom en langue quechua au Pérou où elle est cultivée à des fins alimentaires.
Pyšny šćěrjenc (Amaranthus caudatus) je rostlina ze swójby šćěrjencowych rostlinow (Amaranthaceae).
Pyšny šćěrjenc (Amaranthus caudatus) je rostlina ze swójby šćěrjencowych rostlinow (Amaranthaceae).
La kiwicha, quihuicha (QU) o amaranto (Amaranthus caudatus), è una pianta amarantacea dalla rapida crescita, con foglie, gambi e fiori viola, rossi e dorati.
Lo stesso argomento in dettaglio: Amaranto (alimento). La kiwicha, quihuicha (QU) o amaranto (Amaranthus caudatus), è una pianta amarantacea dalla rapida crescita, con foglie, gambi e fiori viola, rossi e dorati.
Uodegotasis burnotis (lot. Amaranthus caudatus) – burnotinių (Amaranthaceae) šeimos augalas. Kilęs iš Pietų Amerikos, Indijos.
Tai vienmetis, iki 2-2,5 m galintis užaugti žolinis augalas. Lapai pražanginiai, kiaušiniški. Žiedai susitelkę ilgose (iki 90 cm), žemyn nusvirusiose, raudonos spalvos varpose. Auga greitai, gali lengvai prisitaikyti prie įvairių augimo sąlygų.
Anduose uodegotasis burnotis vadinamas kiwicha ir vietinių indėnų nuo seno naudojamas kaip grūdų šaltinis. Iš augalo sėklų pagamintų miltų gaminamos tortilijos, duona, bandelės. Uodegotasis burnotis maisto reikmėms kultivuojamas Indijoje (iš jo gaminamas čapati). Sėklose yra 13-18 % proteinų, didelis kiekis lizino, yra mineralinių medžiagų: kalcio, geležies, fosforo, kalio, cinko, vitaminų B, E.
Lietuvoje kaip ir daugelyje kitų Europos šalių uodeguotasis burnotis darželiuose auginamas kaip dekoratyvinis augalas[1].
Uodegotasis burnotis (lot. Amaranthus caudatus) – burnotinių (Amaranthaceae) šeimos augalas. Kilęs iš Pietų Amerikos, Indijos.
Tai vienmetis, iki 2-2,5 m galintis užaugti žolinis augalas. Lapai pražanginiai, kiaušiniški. Žiedai susitelkę ilgose (iki 90 cm), žemyn nusvirusiose, raudonos spalvos varpose. Auga greitai, gali lengvai prisitaikyti prie įvairių augimo sąlygų.
Anduose uodegotasis burnotis vadinamas kiwicha ir vietinių indėnų nuo seno naudojamas kaip grūdų šaltinis. Iš augalo sėklų pagamintų miltų gaminamos tortilijos, duona, bandelės. Uodegotasis burnotis maisto reikmėms kultivuojamas Indijoje (iš jo gaminamas čapati). Sėklose yra 13-18 % proteinų, didelis kiekis lizino, yra mineralinių medžiagų: kalcio, geležies, fosforo, kalio, cinko, vitaminų B, E.
Lietuvoje kaip ir daugelyje kitų Europos šalių uodeguotasis burnotis darželiuose auginamas kaip dekoratyvinis augalas.
Kattenstaartamarant (Amaranthus caudatus) behoort tot de amarantenfamilie. Het is een eenjarige, exotische plant die in Nederland voorkomt als verwilderde tuinplant. De bladeren en zaden zijn eetbaar.
Kattenstaartamarant is een eenslachtige, eenhuizige, eenjarige plant die in juli tot en met september bloeit en 30 - 80 cm hoog wordt. Het bloemdek is 4-5-bladig en de felgekleurde meestal rode, soms groene of gelige, bloeiwijzen staan in eindelingse, van de voet af overhangende en grotendeels onbebladerde schijnaren. Daarnaast zijn ook enkele bladokselstandige deelbloeiwijzen aanwezig. De bloemdekbladen zijn boven het midden het breedst en hun randen bedekken elkaar, de vruchten springen overdwars open en de steelblaadjes zijn groter of even lang als de bloemdekbladen. De stengel is meestal rood aangelopen.
De oorsprong van de soort is onzeker maar is waarschijnlijk tropisch Amerika. Ze wordt gecultiveerd in de warme delen van Noord- en Zuid-Amerika, Afrika, Europa en Azië. In Nederland is de soort uitsluitend bekend als zeldzame, verwilderde tuinplant en is verspreid door het land gevonden.
Kattenstaartamarant staat op zonnige tot iets beschaduwde, voedselrijke en vochtige, goed gedraineerde bodems bestaande uit zand, leem en klei en verdraagt droogte goed. De eenjarige plant wordt als sierplant gebruikt en verwildert soms in ruigten, bermen en op ruderale plaatsen nabij bebouwing.
De bladeren en de zaden zijn eetbaar en er kunnen gele en groene kleurstoffen uit de plant gewonnen worden.
Bronnen
Kattenstaartamarant (Amaranthus caudatus) behoort tot de amarantenfamilie. Het is een eenjarige, exotische plant die in Nederland voorkomt als verwilderde tuinplant. De bladeren en zaden zijn eetbaar.
Szarłat zwisły, szarłat ogrodowy (Amaranthus caudatus L.) – gatunek rośliny z rodziny szarłatowatych. Roślina nie jest znana ze stanowisk naturalnych. Uznaje się, że pochodzi z Ameryki Środkowej lub Południowej i spokrewniona jest z szarłatem prostym (Amaranthus hybridus)[3]. Jest szeroko rozpowszechniona w uprawie jako roślina ozdobna i dostarczająca jadalnych nasion.
Szarłat zwisły razem z szarłatem wyniosłym były uprawiane przez ludy zamieszkujące środkową i południową Amerykę. Stanowiły tam jedno z głównych źródeł pożywienia, obok papryki, tykwy, fasoli, nasion dioonu jadalnego oraz kukurydzy i komosy ryżowej. Podczas uroczystości spożywano ciastka wyrabiane z nasion szarłatu i ludzkiej krwi. Hiszpańscy konkwistadorzy uznali takie praktyki za profanację obrzędu komunii i hostii i pod karą ucięcia rąk[4] bądź nawet śmierci zakazali uprawy szarłatu. Usunięcie tego ważnego składnika diety przyczyniło się do rozpowszechnienia spożywania znacznie plenniejszej i łatwiejszej w uprawie, ale znacznie uboższej odżywczo kukurydzy. Na skutek odkrytych właściwości odżywczych nasion szarłatu, m.in. wyjątkowo wysokiej zawartości egzogennego aminokwasu – lizyny, w drugiej połowie XX wieku powrócono do uprawiania szarłatu jako rośliny jadalnej, obecnie uprawiany jest w Ameryce i Europie oraz w niektórych regionach Azji i Afryki[5]. Wcześniej rozpowszechniony został jako roślina ozdobna na całym świecie z wyjątkiem strefy klimatu umiarkowanego chłodnego i arktycznego[3].
Fotosynteza u szarłatu zachodzi według mechanizmu C4, co zabezpiecza przed fotooddychaniem i umożliwia rozwój na stanowiskach suchych[6]. Temperaturą optymalną do wegetacji jest 24-28°C, jednak rośliny dobrze znoszą temperatury dochodzące nawet do 50°C. Poniżej 8°C następuje zahamowanie wzrostu szarłatu, a w temperaturze 4°C rośliny ulegają nieodwracalnym uszkodzeniom. Szarłat zwisły pochodzący z Andów jest bardziej odporny na chłód niż szarłat wyniosły. Gatunki rodzaju Amarantus mogą swobodnie się krzyżować między sobą, co ułatwia zbliżona liczba chromosomów[5].
Wysoka zawartość białka i brak glutenu czyni nasiona szarłatu atrakcyjnym pożywieniem, szczególnie dla wegetarian i osób chorych na celiakię, co przyczynia się do rozpowszechniania upraw tej rośliny na świecie. Ze względu na obecność drobnoziarnistej skrobi i licznych antyoksydantów, takich jak rutyna i izokwercytryna, jest wykorzystywany w przemyśle farmaceutycznym i kosmetycznym. W klimacie umiarkowanym, panującym w Europie Środkowej, gdzie dobowa amplituda temperatur nie jest tak wysoka jak w rejonach Andów, szarłat zwisły nie owocuje, dlatego w tym rejonie może być uprawiany wyłącznie jako roślina ozdobna lub na zieloną masę[5]. Ponadto szarłat jest źródłem lektyny, amarantyny (ACA), aglutyniny używanej jako sonda histochemiczna. Umożliwia ona wykrywanie ognisk nieprawidłowych podziałów komórek w zespołach raka jelita grubego[7].
Szarłat zwisły, szarłat ogrodowy (Amaranthus caudatus L.) – gatunek rośliny z rodziny szarłatowatych. Roślina nie jest znana ze stanowisk naturalnych. Uznaje się, że pochodzi z Ameryki Środkowej lub Południowej i spokrewniona jest z szarłatem prostym (Amaranthus hybridus). Jest szeroko rozpowszechniona w uprawie jako roślina ozdobna i dostarczająca jadalnych nasion.
Amaranthus caudatus (Jimboa) é uma espécie de planta com flor pertencente à família Amaranthaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 990. 1753.
A base de dados Tropicos indica como nome aceite desta espécie Amaranthus hybridus var. paniculatus (L.) Uline & W.L. Bray.[1]
Amaranthus é o nome genérico que advém do grego amaranthos, que significa "flor que não murcha".[2] caudatus é o epíteto em latim que significa "com cauda".[3]
O caule central pode alcançar de 2 a 2,5 m de altura quando a planta atinge a maturidade, apesar de que algumas variedades serem mais pequenas. Os ramos de forma cilíndrica, podem começar tão abaixo como a base da planta dependendo da variedade desta. A raiz principal é curta e as secundárias dirigem-se para baixo dentro do solo. As flores brotam do caule principal, em alguns casos as inflorescências chegam a medir 90 cm.
A planta adapta-se facilmente a muitos ambientes distintos, têm um tipo eficiente de fotossíntese (C4), cresce rapidamente e não requer muita manutenção. Ocorre a altitudes entre los 1.400 e os 2.400 m.
A seguir apresenta-se a descrição dada por António Xavier Pereira Coutinho na sua obra Flora de Portugal (Plantas Vasculares): Disposta em Chaves Dicotómicas (1.ª ed. Lisboa: Aillaud, 1913):[4]
Espigas pendentes, cilíndricas, escarlates, a terminal muito comprida e flexuosa. Planta de caule glabro, estriado, verde ou vermelho, e folhas verdes nu avermelhadas. Planta anual. Setembro-Outubro. Cult. e às vezes subespontâneo no Sul. (Originária da África tropical e da América).
Outros tipos de Amaranthus distribuem-se de maneira natural pelo Sul da Rússia (delta do Volga), Próximo Oriente (Azerbaijão, Irão), Sibéria oriental, China, Paquistão, Butão, Nepal, Índia, Sri Lanka, Japão, Coreia, Taiwan, Birmânia, Tailândia, Vietname, Indonésia, Malásia, Filipinas, Nova Guiné e Austrália; foi introduzida nos Estados Unidos e está naturalizada na parte Sul da Europa (Roménia) e nordeste de África (Egipto) desde tempos antigos, onde se cultiva pelas suas sementes comestíveis. Os rizomas também são comestíveis.
A kiwicha cresce nas regiões baixas e altas da Colômbia,[5] Peru, Equador, Bolívia e Argentina. Perto de 1.200 variedades ainda se mantêm nos Andes.
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental e no Arquipélago da Madeira.
Em termos de naturalidade é introduzida nas duas regiões atrás referidas.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
O número cromossómico da fase esporofítica é 32 ou 64.[1]
Amaranthus caudatus (Jimboa) é uma espécie de planta com flor pertencente à família Amaranthaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 990. 1753.
A base de dados Tropicos indica como nome aceite desta espécie Amaranthus hybridus var. paniculatus (L.) Uline & W.L. Bray.
Moțul curcanului (Amaranthus caudatus - L.)[1] este o specie anuală de plante cu flori. Multe părți ale plantei, inclusiv frunzele și semințele, sunt comestibile, și sunt adesea folosite ca o sursă de alimentare în India și America de Sud - unde cele mai importante specii andine de Amaranthus sunt cunoscute sub numele de kiwicha. Culoarea roșie a inflorescențelor care arată ca un moț de curcan se datorează unui conținut ridicat de betacianine.
Moțul curcanului (Amaranthus caudatus - L.) este o specie anuală de plante cu flori. Multe părți ale plantei, inclusiv frunzele și semințele, sunt comestibile, și sunt adesea folosite ca o sursă de alimentare în India și America de Sud - unde cele mai importante specii andine de Amaranthus sunt cunoscute sub numele de kiwicha. Culoarea roșie a inflorescențelor care arată ca un moț de curcan se datorează unui conținut ridicat de betacianine.
Rävsvans (Amaranthus caudatus) är en amarantväxt,[1] hemmahörande i Anderna i Sydamerika där den på språket quechua kallas kiwicha.[2][3]
Det är en ettårig växt, 30 till 80 cm hög, någon gång upp till 160 cm. Den blommar under från juli till september. Blomställningen hänger ner mot marken och är vanligen mörklila, men även andra färger förekommer. Hos sorten 'Viridis' är den först grön och övergår senare i cremevitt.
Rävsvansen förekommer bara som odlad och i enstaka förvildade bestånd. Troligen har den utvecklats ur Amaranthus quitensis, som växer längs amerikanska flodstränder.
Sedan tusentals år odlas rävsvans i Anderna och Mellanamerika. Under förkolonial tid användes kärnorna för sitt protein och som offergåva i religiösa ceremonier, vilket fick de spanska kolonisatörerna att bekämpa odlandet. Trots detta har odligen fortsatt oavbrutet till nutid och odlingen har åter ökat. Växten har fått en ökande betydelse inom ekologiskt jordbruk.[2][4]
Som kärnfrukt odlas Amaranthus caudatus i Peru, Bolivia, norra Argentina och i Himalaya från Kashmir till Bhutan. I Europa är rävsvans en utbredd prydnadsväxt i trädgårdar och rabatter och även som snittblomma och torkad. Den odlas i Europa åtminstone sedan 1568.[1]
Wikimedia Commons har media som rör Rävsvans.
Rävsvans (Amaranthus caudatus) är en amarantväxt, hemmahörande i Anderna i Sydamerika där den på språket quechua kallas kiwicha.
Det är en ettårig växt, 30 till 80 cm hög, någon gång upp till 160 cm. Den blommar under från juli till september. Blomställningen hänger ner mot marken och är vanligen mörklila, men även andra färger förekommer. Hos sorten 'Viridis' är den först grön och övergår senare i cremevitt.
Rävsvansen förekommer bara som odlad och i enstaka förvildade bestånd. Troligen har den utvecklats ur Amaranthus quitensis, som växer längs amerikanska flodstränder.
Dền đuôi ngắn hay dền đuôi chồn cong (danh pháp: Amaranthus caudatus) là loài thực vật có hoa thuộc họ Dền. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1] Nhiều bộ phận của cây này, bao gồm cả lá và hạt, có thể ăn được, và thường được sử dụng như một nguồn thực phẩm ở Ấn Độ và Nam Mỹ - nơi chúng là loài Andesquan trọng nhất của chi Amanranthus.
Bài viết về phân họ Dền này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Dền đuôi ngắn hay dền đuôi chồn cong (danh pháp: Amaranthus caudatus) là loài thực vật có hoa thuộc họ Dền. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753. Nhiều bộ phận của cây này, bao gồm cả lá và hạt, có thể ăn được, và thường được sử dụng như một nguồn thực phẩm ở Ấn Độ và Nam Mỹ - nơi chúng là loài Andesquan trọng nhất của chi Amanranthus.
Amaranthus caudatus L., 1759
Амарант хвостатый, лисий хвост, аксамитник[2] (лат. Amaranthus caudatus) — вид амаранта, однолетнее растение.
Важная зерновая культура. Многие части растения, включая листья и семена, съедобны. Употребляется в пищу в Индии и Южной Америке, где известен под названием кивича. Отсутствие клейковины и высокое содержание белка делает растение ценным для больных целиакией и вегетарианцев.
Используется в качестве декоративного растения, в том числе в средней полосе России, где амарант обычно не успевает вызревать. В англоязычных странах известен под названием «любовь-ложь-кровотечение» (англ. love-lies-bleeding), в викторианском языке цветов использовался в качестве символа безнадёжной любви[3].
Амарант хвостатый, лисий хвост, аксамитник (лат. Amaranthus caudatus) — вид амаранта, однолетнее растение.
Важная зерновая культура. Многие части растения, включая листья и семена, съедобны. Употребляется в пищу в Индии и Южной Америке, где известен под названием кивича. Отсутствие клейковины и высокое содержание белка делает растение ценным для больных целиакией и вегетарианцев.
Используется в качестве декоративного растения, в том числе в средней полосе России, где амарант обычно не успевает вызревать. В англоязычных странах известен под названием «любовь-ложь-кровотечение» (англ. love-lies-bleeding), в викторианском языке цветов использовался в качестве символа безнадёжной любви.
尾穗苋（学名：Amaranthus caudatus），又名老枪谷（龙沙纪略），是苋科苋属的植物。分布于全世界和地以及中国大陆的全国各地等地，生长于海拔580米至1,200米的地区，多生在野生，目前已由人工引种栽培。[1]叶和种子可食。
这是一篇莧科小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 尾穗苋（学名：Amaranthus caudatus），又名老枪谷（龙沙纪略），是苋科苋属的植物。分布于全世界和地以及中国大陆的全国各地等地，生长于海拔580米至1,200米的地区，多生在野生，目前已由人工引种栽培。叶和种子可食。
.JPG)
_leaves.JPG)
.JPG)
.JPG)
_leaves.JPG)
