nomes no trilho de navegação
Nile and Mediterranean regions.
Atlantic Islands, Mediterranean region, southwest Asia, Ethiopia.
Weed of cultivation, and canal banks.
Annual.
Ammi visnaga ye una especie fanerógama perteneciente a la familia les apiacees.
Ye una planta yerbácea, qu'algama un tamañu d'ente 1 a 1,5 m d'altor, ensin vellosidaes o glabra. El tarmu ye llisu, con unes llinies minúscules de distinta tonalidá que lo percuerren. Cada fueya que sale, fai que'l tarmu forme un pequeñu nuedu, y torciéndose unos pocos graos con al respective de la vertical.
La parte utilizada de la planta son los sos frutos, nellos formen dellos productos del grupu de les furanocromones , como la kelina, la visnagina y kelol la más importante de les cualos ye la kelina . La composición química ye la de la sesilina : visnadina , samidina, dihidrosamidina; flavonoides derivaos del kenferol, quercetol y mirceol.
Les furanocromonas pórtense como relaxantes de les fibres musculares llises, con un efeutu espasmolítico sobre les arteries coronaries y les víes respiratories y urinaries, polo que s'utilicen pa combatir cólicos nefríticos (relaxa los conductos de la uretra), litiasis urinaries, asma, coronaria (nel tratamientu de l'anxina de pechu), arritmies y distonías neurovegetativas . Tamién ye sedante y diuréticu. Externamente ye fotosensibilizante y n'usu tópicu, pol so gran conteníu en kelin (con aición fotosensibilizante, combinada cola irradiación ultravioleta controlada), pue ser d'utilidá pal tratamientu de l'alopecia (tres la desapaición de la dermatitis queda hiper-pigmentación).
Estes sustances, sicasí, pueden tener efeutos tóxicos y pa prevenir un mal usu o intoxicación, ye necesariu que tantu pal so usu internu (en fervinchos o estraiciones de los sos frutos) como tópicu, facer so la vixilancia médica especializada yá que s'hai de tener en cuenta'l conteníu alcohólico del estractu del frutu.
Les contraindicaciones que presenta esta planta son en periodos d'embaranzu, lactancia o en neños pequeños, yá que non pueden prescribise formes de dosificación orales con conteníu alcohólico a neños menores de dos años. Tampoco pueden prescribise a adultos en procesu de desintosicación etílica. Ye incompatible con otros cardiotónicos y con laxantes antraquinónicos . Los posibles efeutos adversos pueden apaecer dempués del contautu de la planta fresca cola piel húmedo, yá que se produz una esposición actínica y por tantu pueden apaecer fenómenos de fotosensibilización, o bien en dosis elevaes o pol so usu siguíu, yá que puede producir estomagaes, velea, vértigu, cefalees, sudoración profusa y somnolencia.
La posoloxía ye la siguiente: Fervinchu: una cuyarada de postre por taza. Faer un fervinchu unos 10 minutos, dexando esfrecer y colando la mesma. Dos taces al día, dempués de les comíes. Estractu fluyíu (1:1): 15-30 gotes, de 1 a 3 vegaes al día. Tintura (1:5): 50-100 gotes, d'unu a tres veces al día. Polvu: 0,2 a 1 g / día, en cápsules o estruyíos de 200 mg.
Na zona sur de Madrid esiste un cuentu popular rellacionáu con esta planta. Diz el cuentu que nun país al oeste del mediterraneu, vivía nun fai enforma una nueva princesa. La princesa pasaba tol día arrodiada d'animales y plantes y acostumaba a enfusara nel monte pa pasar llargues hores nél. Ente tolos xardinos que tenía, el so favoritu nun yera'l de color más llamativu, nin el de fueyes más insólites, el so favoritu yera aquel nel que cultivaba Ammi Visnaga, a les qu'ella moteyaba Morferanas. La planta atraía l'atención de la princesa pola so forma, amás de pola interesada capacidá d'estes plantes pa crecer cerca de los caminos. Dizse qu'ella mesma les llantaba nos caminos pela rodiada del reinu pa sirvir como guía a los posibles turistes perdíos.
Pero un día, la princesa enfusar nel monte…
Y nun se supo más d'ella…
Pasaos los años, un home que venía de la ciudá acabó irremediablemente perdíu. Escosu y ensin provisiones, l'home dar por perdíu
Y cuando perdió toa esperanza apaeció ante él una lluz, que dixo ser la princesa del monte, díxo-y que nun tarreciera, qu'ella-y amosaría'l camín pa tornar. Pa salir tan solo tenía de siguir una sienda de Morferanas (Ammi Visnaga) que brotaron delantre los sos plasmaos güeyos. Siguiendo les sos indicaciones, l'home llogró tornar a la ciudá. Pasaos unos meses, aquel home tornó al monte y alzó una estatua n'honor a la princesa. Dende entós diz la lleenda que l'espíritu inmortal de la princesa sigue faciendo crecer les Morferanas cerca de los caminos pa emponer a los viaxeros despistaos qu'acaben perdíos nel monte.
Fai un par d'años, esistía una estatua dedicada en BosqueSur a 'La princesa Ana' del cuentu.
Col nome de biznaga conocer en Málaga a la moña de jazmín que, enartaos na flor d'una Ammi Visnaga seca, vienden los ambulantes llamaos biznagueros.
Ammi visnaga describióse por (Linneo) Lam. y espublizóse en Flore Françoise 3: 462, nel añu 1778 [1779]. (post 21 Mar 1779)[1]
Ammi: nome xenéricu que según Umberto Quattrocchi, ye un antiguu nome llatín d'una planta umbelífera.[2]
visnaga: epítetu
Les fotografíes d'esti artículu tán realizaes a un exemplar de 7 dm d'altor,
a principios del mes de marzu, na zona de Ciempozuelos (Madrid).
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Ammi visnaga ye una especie fanerógama perteneciente a la familia les apiacees.
Diş dişqurtlayan (lat. Ammi visnaga)[1] - çətirkimilər fəsiləsinin dişqurtlayan cinsinə aid bitki növü.[2]
Dişlərin arasına dolan yemək qalıqlarını təmizləmək üçün çırtlanmış tum qabığını xatırladan dişqurtlayan meyvələrinin çəyirdəyi bəlkə də ən təbii vasitədir. Ehtimal ki, bitkinin adının yaranmasında da bu amil əsas rol oynayıb. Əks halda nə bitkinin boy-buxunu, nə də ağappaq çiçəkləri ilə adı arasında heç bir əlaqə tapmaq mümkün olmazdı.
Dişqurtlayan ağappaq çiçəklərinin başçatladan xoşagəlməz qoxusu olur və bu kəsif qoxu hər kəsi ondan aralı gəzməyə vadar edir.
1 m-ə qədər hündürlüyü olan çoxbudaqlı ikillikot bitkisidir. Milşəkilli odunlaşmış incəbudaqlı kökə malikdir. Dikdayanan, incəşırımlı, en kəsiyində dəyirmi gövdəsi, növbəli düzülmüş, ayaları ikili və ya üçlü yarılmış və xətvarı paylar əmələ gətirmiş yarpaqları var.
Xoşagəlməyən qoxusu olan, ağ rəngli xırda çiçəkləri gövdə və budaqların sonunda məskunlaşaraq çoxşüalı, diametri 6-10 sm olan mürəkkəb çətirşəkilli çiçək qrupunu əmələ gətirmişdir. Çətirlərdəki şüalar müxtəlif uzunluqda olur. Şüalar çiçəkləyən dövrdə dağınıq, meyvələr yetişən dövrdə isə bir-birinə sıxılmış vəziyyətdə yerləşir.
Meyvəni yumurtavari və ya uzunsov-yumurtavari formalı iki yarımmeyvədən təşkil olunmuş sallaqmeyvədənibarətdir.
İyun-iyul aylarında çiçəkləyir, avqust-sentyabr aylarında isə meyvəsi yetişir.
Dişqurtlayan yabanı halda MDB məkanında, əsasən Azərbaycanda, Orta Asiyada və Qafqazda yayılmışdır.
Azərbaycanda əsasən Samur-Dəvəçi, Xəzərsahilli və Lənkəran düzənliklərində, Böyük və Kiçik Qafqazın orta dağ qurşağına qədər olan ərazilərdə rast gəlinir.
Quru yamaclarda, əkin yerlərində, dağ meşələrinin ətəklərində bitir.
Dərman bitki xammalı kimi dişqurtlayan meyvələrini onların kütləvi şəkildə yetişdiyi dövrdə tədarük edirlər. Bu məqsədlə, əsasən yetişmiş meyvələri, qismən yetişməmiş meyvələri toplayır, kənar qarışıqlardan, qüsurlu hissələrdən təmizləyir və havası dəyişilən mənzillərdə, altıaçıqlarda və s. yerlərdə qurudurlar.
Meyvələrin tərkibində furanoxromonun törəmələri olan birləşmələr: kellol, visnaqin, kellol qlikozodi və s., piranokumarinlər: samidin, dihidrosamidin, visnadin və s. aşkar edilmişdir. Meyvələrində həmçinin akasetin flavonodi, 0,2 %-ə qədər piyli yağ və s. maddələr var.
Dişqurtlayan meyvələrinin təsiredici maddələrinin spazmolitik təsiri saya əzələli orqanlarda təzahür edir və ilk növbədə sidik yollarında, bağırsaqlarda, bronxlarda, tac damarlarda özünü büruzə verir.
Dişqurtlayanın əsas təsiredici maddəsi kellin də spazmolitik təsirə malikdir. O, damarların, bağırsağın, sidik kisəsinin və öd kisəsinin divarlarının tonusunu azaldır, bronxların və ürəyin vena damarlarını genəldir. Təsiredici maddələrin məcmusu zəif sedativ təsir göstərir.
Visnadin kumarini ürəyin tac arteriyalarına, bronxlara, sidik və öd yollarına qarşı spazmolitik fəallıq göstərir, visnadin həmçinin fotosensibilizəedici təsirə də malikdir və bu dərinin ultrabənövşəyi şüalara qarşı həssaslığını artırır.
Dişqurtlayan tibdə spazmolitik təsir göstərən vasitə kimi ürəyin stenokardiya xəstəliyində, göyöskürək, bronxial astma, mədə və bağırsaq spazmlarında, həmçinin ürək arteriyalarını genəldici vasitə kimi aterosklerotik kardioskleroz və xroniki ürək çatışmazlığında istifadə edilir.
Diş dişqurtlayan (lat. Ammi visnaga) - çətirkimilər fəsiləsinin dişqurtlayan cinsinə aid bitki növü.
La bisnaga[1] (Ammi visnaga) és una espècie de planta amb flors, de la família de les apiàcies, coneguda per diversos noms comuns. És oriünda d'Europa, d'Àsia i d'Àfrica del Nord; però pot ser trobada arreu del món com una espècie introduïda.
És una planta anual[2] o de dos anys, que creix en bones terres i, si el temps és l'adequat, poden arribar a fer des de 80 cm fins a 1 metre d'altura. Floreix de juny en endavant i madura els fruits a l'estiu.
Les fulles són d'uns 20 cm de llargada, generalment ovals-triangulars, però dividides en molts segments lineals similars d'1 mm, més o menys, d'amplada. Tenen un gust aromàtic, que recorda al de l'api i que després es torna intensament amarg.
La inflorescència forma umbel·les o para-sols de petites flors blanques, els majors d'un centenar de radis o més, cada un dels quals forma una umbel·la que pot tenir uns altres 50 radis secundaris. La gorgera o involucre de la base del para-sol és format per 15 o 20 grans fulletes bracteals finament segmentades i reflexes; les de les umbel·les són senceres i molt angostes. L'extrem del cabdell comú que sosté els para-sols o grans umbel·les es dilata considerablement i formula un receptacle hemisfèric.
El fruit és petit, format per un cos oval d'uns 3 mm de llargada, comprimit lateralment, i cada mig fruit conté 5 costelles iguals i gairebé filiformes.
La part utilitzada de la planta són els fruits; s'hi formen diversos productes del grup de les furanocromones, com la kelina, la visnagina i el kelol, la més important de les quals és la kelina. La composició química és la següent: furanocromones: kelina (0,5-1%), visnagina (0,05-0,1%, kelol i kelolglucósido (0,3-1%). Piranocumarines derivades de la sesilina: visnadina, samidina, dihidrosamidina; flavonoids derivats del kenferol, quercetol i mirceol.
Les furanocromones es comporten com a relaxants de les fibres musculars llises, amb un efecte espasmolític sobre les artèries coronàries i les vies respiratòries i urinàries, i per això s'utilitzen per a combatre còlics nefrítics (relaxa els conductes de la uretra), litiasis urinàries, asma, coronària (en el tractament de l'angina de pit), arrítmies i distonies neurovegetatives. També és sedant i diürètic. Externament és fotosensibilitzant i en ús tòpic, pel seu gran contingut en kelina (amb acció fotosensibilitzant, combinada amb la irradiació ultraviolada controlada), pot ser d'utilitat per al tractament de l'alopècia (després de la desaparició de la dermatitis queda una hiperpigmentació).
Aquestes substàncies, però, poden tenir efectes tòxics i per preveure un mal ús o una intoxicació, cal que tant el seu ús intern (en infusions o extraccions dels seus fruits) com tòpic, es faci sota vigilància mèdica especialitzada, ja que s'ha de tenir en compte el contingut alcohòlic de l'extracte del fruit.
Les contraindicacions que presenta aquesta planta són en períodes d'embaràs, lactància o bé en nens petits, ja que no es poden prescriure formes de dosificació orals amb contingut alcohòlic a nens menors de dos anys. Tampoc es poden prescriure a adults en procés de desintoxicació etílica. És incompatible amb altres cardiotònics i amb laxants antraquinònics.
Els possibles efectes adversos poden aparèixer després del contacte de la planta fresca amb la pell humida, ja que es produeix una exposició actínica i, per tant, poden aparèixer fenòmens de fotosensibilització; o bé en dosis elevades o pel seu ús continuat, ja que pot produir nàusees, insomni, vertigen, cefalees, sudoració profusa i somnolència.
La posologia n'és la següent:
Es coneix que aquesta planta és utilitzada des de temps remots contra els còlics nefrítics, com a l'antic Egipte, fent-ne infusions dels fruits.
Tija i fulles
Umbel·la
Detall de les flors
Calze inconspicu
Infructescència
Infructescència seca
Al camp
La bisnaga (Ammi visnaga) és una espècie de planta amb flors, de la família de les apiàcies, coneguda per diversos noms comuns. És oriünda d'Europa, d'Àsia i d'Àfrica del Nord; però pot ser trobada arreu del món com una espècie introduïda.
Planhigyn blodeuol ydy Esgoblys praff sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Apiaceae (y 'foronen') yn y genws Ammi (genws). Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Ammi visnaga a'r enw Saesneg yw Toothpick-plant. Mae'n frodorol o Ewrop, Asia a gogledd Affrica.
Yn yr Aifft arferid ei ddefnyddio mewn te i wella cerrig a phroblemau yn yr aren.
Mae'n blanhigyn unflwydd neu ddeuflwydd. Mae'r dail gyferbyn a'i gilydd ac yn 20 o hyd, ac mae gan y blodyn 5 petal gwyn.
Planhigyn blodeuol ydy Esgoblys praff sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Apiaceae (y 'foronen') yn y genws Ammi (genws). Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Ammi visnaga a'r enw Saesneg yw Toothpick-plant. Mae'n frodorol o Ewrop, Asia a gogledd Affrica.
Yn yr Aifft arferid ei ddefnyddio mewn te i wella cerrig a phroblemau yn yr aren.
Mae'n blanhigyn unflwydd neu ddeuflwydd. Mae'r dail gyferbyn a'i gilydd ac yn 20 o hyd, ac mae gan y blodyn 5 petal gwyn.
Morač zákrovnatý (Ammi visnaga) je statná, až metr vysoká, aromatická bylina, druh rodu morač. Je původní druh v Jižní Evropě, Malé Asii, v oblastí okolo Kavkazu i na severu Afriky. Jako naturalizovaný druh roste v Severní, Střední i Jižní Americe.
V České republice je považován za příležitostně se objevující neofyt. Do volné přírody bývá zavlékán z oblasti Středozemního moře nebo přechodně zplaňuje ze zahrad, pěstuje se např. v Polsku a velmi řídce i v ČR. V české přírodě byl poprvé zjištěn roku 1987, po roce 2010 však již nebyl nalezen.[1][2][3][4]
Původní výskyt morače zákrovnatého bývá nejčastější v travnatých porostech na zásaditých půdách a na suchých travnatých svazích v nadmořské výšce do 500 m. Rostliny dobře rostou i na běžné půdě, dostatek světla a živin však přispívá k jejich velikosti, počtu okolíků i semen. Plody této monokarpické byliny dozrávají v červenci až září.[1][4][5]
Jednoletá až dvouletá rostlina s pevnou, přímou, větvenou lodyhou vysokou až 1 metr, vyrůstající z kůlovitého kořene. Listy jsou v obryse vejčité, až čtyřnásobně peřenosečně dělené s niťovitými úkrojky 20 až 30 mm dlouhými a 0,5 až 1 mm širokými. Bazální listy mají řapíky, lodyžní jsou přisedlé.
Na koncích lodyh i větví vyrůstají okolíky velké 6 až 10 cm složené z 30 až 150 dlouze stopkatých okolíčků, jejích paprsky se v době zralosti plodů stahují dohromady a stojí vzpřímeně. Obaly z početných zelených, jednou až dvakrát peřenosečných listenů mají tenké úkrojky na koncích obrácené dozadu, obalíčky jsou štětinovité. Drobné, pětičetné, oboupohlavné květy mají jen nepatrný kalich a pět bílých korunních lístků. Tyčinek je v květu pět, spodní semeník vznikl ze dvou plodolistů. Rostliny vykvétají v červnu a červenci, přenos pylu z prašníků na blizny zajišťuje drobný hmyz.
Plodem je vejčitá, lysá, hnědá dvounažka s pěti světlými žebry, která bývá asi 2 mm dlouhá a 1 mm široká. Aromatické dvounažky jsou pomoci větru nebo povrchové vody roznášené po okolí.[3][5][6][7]
Semena se v tradiční medicíně používají dlouhodobě. Byly v nich shledány mnohé léčivé látky, např. obsahují chromony, hlavně spasmolytikum khelin, visnagin, kumarin a dále flavonové glykosidy a éterické oleje. Odvar nebo tinktura z nich vyvolává útlum hladkého svalstva, zejména močovodu, žlučových cest, žlučníku i průdušek. Droga také způsobuje rozšíření věnčitých tepen a zlepšuje kontrakci srdce, používá se také při angině pectoris. Semena slouží jako surovina pro průmyslovou výrobu khelinu.[1][3]
Obrázky, zvuky či videa k tématu pakmín visnaga ve Wikimedia Commons
Morač zákrovnatý (Ammi visnaga) je statná, až metr vysoká, aromatická bylina, druh rodu morač. Je původní druh v Jižní Evropě, Malé Asii, v oblastí okolo Kavkazu i na severu Afriky. Jako naturalizovaný druh roste v Severní, Střední i Jižní Americe.
V České republice je považován za příležitostně se objevující neofyt. Do volné přírody bývá zavlékán z oblasti Středozemního moře nebo přechodně zplaňuje ze zahrad, pěstuje se např. v Polsku a velmi řídce i v ČR. V české přírodě byl poprvé zjištěn roku 1987, po roce 2010 však již nebyl nalezen.
Das Bischofskraut (Ammi visnaga), auch Zahnstocher-Knorpelmöhre[1] genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Knorpelmöhren (Ammi) innerhalb der Familie der Doldenblütler (Apiaceae).[2][3] Sie ist in Eurasien und Nordafrika weitverbreitet. Sie wird als Heilpflanze verwendet.
Das Bischofskraut wächst als ein- bis zweijährige krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von bis zu 1 Meter. Die unteren Laubblätter sind einfach gefiedert, die anderen sind zwei- bis dreifach gefiedert. Die Blattzipfel letzter Ordnung sind linealisch oder fadenförmig.[4]
Im doppeldoldigen Blütenstand stehen bis zu 150 Doldenstrahlen mit vielen Blüten zusammen. Die Doldenstrahlen sind zur Anthese abstehend, später richten sie sich auf, verdicken und festigen sich. Die ein- bis zweifach fiederschnittigen Hüllblätter sind mindestens so lang wie die Doldenstrahlen. Die Hüllchenblätter sind fadenförmig.[4]
Die zwittrigen Blüten sind fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die Kelchzähne sind winzig. Die fünf Kronblätter sind weiß. Der Griffel ist 0,6 bis 1 Millimeter lang.[5]
Die Früchte sind 2 bis 2,5 Millimeter lang.[4]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 20.[6]
Ammi visnaga ist hauptsächlich im Mittelmeerraum, in Nordafrika, im Kaukasusraum und in Westasien natürlich verbreitet. Es gibt Fundortangaben für Spanien, Portugal, Italien, Albanien, Griechenland, die Türkei, Syrien, Zypern, Iran, Irak, Israel, Libanon, Algerien, Libyen, Marokko, Tunesien, Armenien, Aserbaidschan und Georgien.[3] Für Frankreich, die Azoren und die Kanaren ist die Ursprünglichkeit zweifelhaft.[2] Die Art ist beispielsweise in Mittel- sowie Südamerika, auf den Karibischen Inseln, auf dem Indischen Subkontinent, Korea und Ost- sowie Mitteleuropa ein Neophyt.[3]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Daucus visnaga durch Carl von Linné in Species Plantarum, Tomus I, S. 242.[2][3] Die Neukombination zu Ammi visnaga (L.) Lam. wurde 1779 durch Jean Baptiste de Monnet de Lamarck in Flore Française, Band 3, S. 462 veröffentlicht.[2][3] Das Artepitheton visnaga leitet sich über Vermittlung des hispanoarabischen bisinaqa / bissinaqa von lateinisch pastinaca ab.[7] Ein weiteres Synonym für Ammi visnaga (L.) Lam. ist Visnaga daucoides Gaertn.[3]
Ammi visnaga wird in vielen Gebieten der Welt angebaut.[8]
Sie wird auch Khella oder Khellakraut genannt; die ebenfalls verbreiteten Trivialnamen Zahnstocherkraut oder Zahnstocherammei[3] (auch nur Ammei) stammen daher, dass die Art in orientalischen Ländern zur Herstellung von Zahnstochern verwendet wird.[8] Ihr würziger Geschmack ist dabei willkommen.
Es wurde angenommen, dass Ammi visnaga von den alten Ägyptern als Heilpflanze gegen eine Hautkrankheit (wHAw-Hautkrankheit) eingesetzt wurde[8]. Dies beruht auf der Übersetzung des Papyrus Ebers[9] (ca. 1534 v. Chr.) durch Heinrich Brugsch, die jedoch mittlerweile stark angezweifelt wird – es dürfte sich eher um eine Getreideart handeln.[10]
Die Früchte von Ammi visnaga (Fructus Ammi visnagae) enthalten pharmakologisch aktive Inhaltsstoffe wie phototoxische Furanocumarine (Khellin), das herzwirksame Glykosid Khellinin[11] Flavonoide und Pyranocumarine (Visnadin). Das Khellinin in Amni visnaga wird auch gegen Vitiligo eingesetzt.[12] Bei Hühnern führt der Verzehr von Samen zu Lichtempfindlichkeit.[13]
Durch eine Erweiterung der Herzkranzgefäße und eine daraus resultierende bessere Durchblutung des Herzmuskels verleiht das Visnadin den Pflanzenextrakten eine positive Wirkung.[14] Es stellt sich eine positiv inotrope sowie krampflösende Wirkung ein. Daher eignet sich Ammi visnaga zur Behandlung der Angina Pectoris und von Koliken.
Das Bischofskraut (Ammi visnaga), auch Zahnstocher-Knorpelmöhre genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Knorpelmöhren (Ammi) innerhalb der Familie der Doldenblütler (Apiaceae). Sie ist in Eurasien und Nordafrika weitverbreitet. Sie wird als Heilpflanze verwendet.
Li paxhnåde ås boute-foû, c' est ene sôre di paxhnåde des payis del Mîtrinne Mer ki ses souwêyès tiesses siervèt come boute-foû naturels.
No d' l' indje e sincieus latén : Ammi visnaga
ene kertinêye po vinde
onk tot seu
Li paxhnåde ås boute-foû, c' est ene sôre di paxhnåde des payis del Mîtrinne Mer ki ses souwêyès tiesses siervèt come boute-foû naturels.
No d' l' indje e sincieus latén : Ammi visnaga
Timenṭeṭ (isem usnan: Ammi visnaga) d yiwet n telmest n yemɣan yeǧǧuǧǧugen tettemɣay-d yal aseggas neɣ sin seg yiwen n wayaw, tiddi ynes tettali ar 80 cm, ma d iferran-is 20 cm.
Tettemɣay-d deg Asya, Turuft d Tefriqt ugafa.
Timenṭeṭ (isem usnan: Ammi visnaga) d yiwet n telmest n yemɣan yeǧǧuǧǧugen tettemɣay-d yal aseggas neɣ sin seg yiwen n wayaw, tiddi ynes tettali ar 80 cm, ma d iferran-is 20 cm.
Visnaga daucoides is a species of flowering plant in the carrot family known by many common names, including toothpick-plant,[1] toothpickweed,[2] bisnaga, khella, or sometimes bishop's weed. It is native to Europe, Asia, and North Africa, but it can be found throughout the world as an introduced species.[3]
This is an erect annual plant growing from a taproot to a maximum height near 80 centimeters (31 in). The leaves are up to 20 centimeters (7.9 in) long and generally oval to triangular in shape but dissected into many small linear to lance-shaped segments. The inflorescence is a compound umbel of white flowers similar to those of other Apiaceae species. The fruit is a compressed oval-shaped body less than 3 millimeters long. This species is a source of khellin, a diuretic extract.
Like its close relative Ammi majus, Visnaga daucoides is commonly seen in gardens where it is grown from seed annually.[4]
Some authorities regard Visnaga daucoides as a synonym of Ammi visnaga; and it is still widely referenced under that name.[5]
In Egypt, a tea made from the fruit of this species has been used as an herbal remedy for kidney stones.[6]
Preparations of the fruits have also been used for angina pectoris therapy.[7]
Laboratory rat studies show that the extract slows the buildup of calcium oxalate crystals in the kidneys and acts as a diuretic.[8][9] Its clinical effects in humans are unknown.
Khellin, a chemical compound obtained from Visnaga daucoides, was used at one time as a smooth muscle relaxant, but its use is now limited due to adverse side effects.[10] Amiodarone and cromoglycate are synthetic derivatives of khellin with fewer side effects which were developed for use in modern medicine.
Visnagin is another chemical compound found in Visnaga daucoides, which is toxic if ingested in the pure state.[11] Visnadine is a natural vasodilator found in Visnaga daucoides.
Visnaga daucoides is a species of flowering plant in the carrot family known by many common names, including toothpick-plant, toothpickweed, bisnaga, khella, or sometimes bishop's weed. It is native to Europe, Asia, and North Africa, but it can be found throughout the world as an introduced species.
La viznaga o visnaga[2] (Ammi visnaga) es una especie fanerógama perteneciente a la familia las apiáceas.
Es anual o bienal. Las hojas son caulinares, abrazan al tallo y que están profundamente divididas formando segmentos de un milímetro o dos de ancho, que alcanzan el nervio central de la hoja o pinnatisecta. El extremo de estas hojas terminan en lineares o estrechas y alargadas con el borde entero.
Tiene su origen en Egipto y ha logrado difundirse por toda la cuenca del Mar Mediterráneo, y posteriormente cultivada en el W y C de Europa, y N de América, donde se naturaliza.[3]
Bordes de caminos y campos cultivados.[3] Cultivar de suelos sueltos y drenados, a pleno sol, por semilla en plantación directa.
Ammi visnaga fue descrita por (Linneo) Lam. y publicado en Flore Françoise 3: 462, en el año 1778 (1779). (post 21 Mar 1779)[4]
Ammi: nombre genérico que según Umberto Quattrocchi, es un antiguo nombre latino de una planta umbelífera.[5] visnaga: epíteto
Ammi visnaga es una planta medicinal egipcia antigua ampliamente distribuida utilizada para el tratamiento de varias enfermedades, incluida la urolitiasis (cálculos renales). Los constituyentes químicos activos khellin y visnagin obtenidos de las semillas de A. visnaga tienen actividad antilitiogénica y pleiotrópica. Sin embargo, poco se sabe sobre su actividad en la hipertrigliceridemia. El objetivo principal de esta revisión es explorar el uso de A. visnaga en la urolitiasis y en HDL.[7]
Se han aislado once flavonoles de las partes aéreas de Ammi visnaga L. de las cuales cuatro agliconas, cuatro monoglucósidos, dos diglucósidos y un triglucósido. Las agliconas de flavonoides se distribuyeron en una hidroxilada, quercetina y tres metoxiladas, a saber, ramnetina, isorhamnetina[8] y ramnazina.[9] Entre los monoglucósidos, encontramos tres glucosidos 3-O respectivamente ligados a ramnetina, isorhamnetina y ramnazina y un 7-O-glucósido de isorhamnetina.[10] Los dos diglicósidos fueron 3-O-rutin de quercetina[11] e isorhamnetin , mientras que el único triósido fue quercetina 7,3,3'-O-triglucósido [12]
La parte utilizada de la planta son sus frutos, en ellos se forman varios productos del grupo de las furanocromonas , como la kelina, la visnagina y kelol la más importante de las cuales es la kelina . La composición química es la de la sesilina : visnadina , samidina, dihidrosamidina; flavonoides derivados del kenferol, quercetol y mirceol.[cita requerida]
Las furanocromonas se comportan como relajantes de las fibras musculares lisas, con un efecto espasmolítico sobre las arterias coronarias y las vías respiratorias y urinarias, por lo que se utilizan para combatir cólicos nefríticos (relaja los conductos de la uretra), litiasis urinarias, asma, coronaria (en el tratamiento de la angina de pecho), arritmias y distonías neurovegetativas . También es sedante y diurético. Externamente es fotosensibilizante y en uso tópico, por su gran contenido en kelin (con acción fotosensibilizante, combinada con la irradiación ultravioleta controlada), puede ser de utilidad para el tratamiento de la alopecia (tras la desaparición de la dermatitis queda hiper-pigmentación).[cita requerida]
Estas sustancias, sin embargo, pueden tener efectos tóxicos y para prevenir un mal uso o intoxicación, es necesario que tanto para su uso interno (en infusiones o extracciones de sus frutos) como tópico, se haga bajo la vigilancia médica especializada ya que se ha de tener en cuenta el contenido alcohólico del extracto del fruto.[cita requerida]
Las contraindicaciones que presenta esta planta son en periodos de embarazo, lactancia o en niños pequeños, ya que no se pueden prescribir formas de dosificación orales con contenido alcohólico a niños menores de dos años. Tampoco se pueden prescribir a adultos en proceso de desintoxicación etílica. Es incompatible con otros cardiotónicos y con laxantes antraquinónicos . Los posibles efectos adversos pueden aparecer después del contacto de la planta fresca con la piel húmeda, ya que se produce una exposición actínica y por tanto pueden aparecer fenómenos de fotosensibilización, o bien en dosis elevadas o por su uso continuado, ya que puede producir náuseas, insomnio, vértigo, cefaleas, sudoración profusa y somnolencia.[cita requerida]
Con el nombre de biznaga se conoce en Málaga a la moña de jazmines que, ensartados en la flor de una Ammi Visnaga seca, venden los ambulantes llamados biznagueros. Está documentado que a principios de siglo XIX se recogía el tallo de la umbela de la ammi visnaga, estos tallos se limpiaban de las ramas secundarias dejando sólo la rama principal, a la que llamaban nerdo y se dejaban secar hasta el año siguiente. Pasado el año y llegada la época de floración del jazmin, sobre el mes de julio, se humedecian y se cortaban las flores secas propias de la biznaga y se le daba forma de sombrilla, de nuevo se ponian a secar. Antes de la salida del sol, cuando los capullos del jazmin aun no se habían abierto, se recogian, y se clavaban en la umbela de la visnaga, esto se realizaba al mediodía. Al caer la tarde-noche los capullos se abrian desprendiendo su olor dulzón característico del jazmín.[13]
Las fotografías de este artículo están realizadas a un ejemplar de 7 dm de altura,
a principios del mes de marzo, en la zona de Ciempozuelos (Madrid).
La viznaga o visnaga (Ammi visnaga) es una especie fanerógama perteneciente a la familia las apiáceas.
Biznaga (Ammi visnaga) Apiaceae familiako landarea da,[1] Europan, Asian eta iparraldeko Afrikan jatorria duena.
Landare ginbaildun honek lore txikiak izaten ditu eta arrautzaren antzeko fruitua, ile pixka bat duena.[2]
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Biznaga (Ammi visnaga) Apiaceae familiako landarea da, Europan, Asian eta iparraldeko Afrikan jatorria duena.
Landare ginbaildun honek lore txikiak izaten ditu eta arrautzaren antzeko fruitua, ile pixka bat duena.
Sirosudenporkkana (Ammi visnaga) on sarjakukkaiskasveihin kuuluva yksivuotinen kasvi. Sitä käytetään lääkekasvina ja leikkokukkana. Se kasvaa alkuperäisesti Välimeren alueella.
Sirosudenporkkana kasvaa 30–100 senttimetriä korkeaksi. Laji muistuttaa isosudenporkkanaa (Ammi majus), johon verrattuna parilehdykkäisten lehtien kaikki liuskat ovat lähes rihmamaisen kapeita.[1]
Sirosudenporkkana (Ammi visnaga) on sarjakukkaiskasveihin kuuluva yksivuotinen kasvi. Sitä käytetään lääkekasvina ja leikkokukkana. Se kasvaa alkuperäisesti Välimeren alueella.
Sirosudenporkkana kasvaa 30–100 senttimetriä korkeaksi. Laji muistuttaa isosudenporkkanaa (Ammi majus), johon verrattuna parilehdykkäisten lehtien kaikki liuskat ovat lähes rihmamaisen kapeita.
Ammi visnaga
Visnaga daucoides ou Ammi visnaga, en français Ammi visnage, Herbe-aux-cure-dents, Herbe-aux-gencives ou Ammi cure-dent, est une espèce de plantes à fleurs herbacée, annuelle ou bisannuelle, de la famille des Apiaceae et du genre Visnaga.
L'espèce est décrite en premier par le Suédois Carl von Linné en 1753, qui la classe dans le genre Daucus sous le basionyme Daucus visnaga. L'Allemand Joseph Gärtner en 1788 la classe dans le genre Visnaga sous le nom binominal Visnaga daucoides, et la Français Jean-Baptiste de Lamarck la classe dans le genre Ammi sous le nom Ammi visnaga en 1779. Le nom correct fait débat entre Visnaga daucoides Gaertn.[1],[2],[3],[4] et Ammi visnaga (L.) Lam.[5],[6],[7].
Visnaga daucoides a pour synonymes :
En plus de ses noms recommandés ou typiques « Ammi cure-dents » et « Ammi visnage »[8], l'espèce est appelée aussi en français « Carotte cure-dent »[9], « Fenouil annuel »[8],[9], « Herbe aux cure-dents »[1],[8],[9], « Herbe aux gencives »[1],[8],[9], « Petit ammi »[9].
C'est une plante annuelle[8] ou bisannuelle[10] de 20–80 cm[8], voire un mètre[10], glabre et verte, à racine pivotante ; la tige est robuste, sillonnée au sommet, rameuse, toute couverte de feuilles ; les feuilles sont toutes bi-tripennatiséquées, à segments linéaires, canaliculés, entiers, non cartilagineux aux bords[8].
Les ombelles, de diamètre 6–10 cm[10], sont à rayons très nombreux, épaissis et connivents après la floraison, insérés sur un réceptacle dilaté en disque à la maturité ; l'involucre est étalé ou réfléchi, à folioles divisées en lanières linéaires-filiformes[8]. Les dents du calice sont peu visibles, minuscules, d'environ 0,2 mm. Les pétales sont blancs[10], les sépales invisibles. Les ombellules ont de nombreuses bractées filiformes et sétacées[11]. Le fruit est petit, ovale[8], long de 2–2,5 mm et large de 1–1,5 mm. Le carpophore est entier[10]. La plante fleurit de mai à juillet[11].
Ombelles.
Ombelle vue du dessus.
Ombelle vue du dessous, avec les rayons bien visibles.
Ombelle en fruits.
C'est une plante messicole et rudérale, qui pousse dans les friches, pâtures et cultures argileuses[11], nitrophiles, thermophiles, estivales, mésohydriques[12].
Cette espèce est originaire du sud de l'Europe, d'Afrique du Nord et du Moyen-Orient. Elle a été introduite en Grande-Bretagne, Chine, Pakistan, Amérique du Sud et du Nord[2].
L'espèce est classée « en danger critique d'extinction » (CR) en Aquitaine et « espèce vulnérable » en Midi-Pyrénées et Rhône-Alpes[1].
Les constituants principaux[13] des fruits sont des furanochromones (2–4 %) : khelline (0,3–1,2 %), visnagine (0,05–0,3 %), khellol, khellinol, etc. et des pyranocoumarines angulaires (0,2–0,5 %) : visnadine, samidine, dihydrosamidine. Les fruits contiennent en outre des lipides (jusqu'à 18 %), des furanacétophénones, des flavonoïdes (flavonols et sulfates de flavonols) et 0,2–0,3 ml.kg−1 d'huile essentielle.
La khelline est un spasmolytique qui fut utilisée en prévention de l'angine de poitrine. La visnadine dilate les coronaires[14]. Un dérivé de la khelline est la base de l'amiodarone, un médicament anti-arythmique toujours utilisé[15].
La plante était utilisée dans l'Égypte antique pour traiter l'asthme et les calculs rénaux[16]. La drogue constituée par les fruits est spasmolytique[17] ; elle agit particulièrement sur les muscles lisses des bronches, du tractus gastro-intestinal, du système urogénital et les coronaires (elle est coranodilatatrice). Elle est aussi diurétique. Le principe actif essentiel, la khelline, est maintenant extrait des fruits et disponible sous forme de comprimé pour l'insuffisance coronarienne ou l'asthme. Mais sa toxicité à long terme l'a fait abandonner dans les pays développés.
La drogue a été aussi utilisée pour traiter le psoriasis[18]. Les anciens Égyptiens frottaient les plaques de peau rouge qui desquamaient, probablement le psoriasis, avec la plante et s'exposaient ensuite au soleil.
Au Maroc, les décoctions d'ombelles de Khella sont traditionnellement prescrites pour les soins de bouche, les maux de dents, le diabète, les palpitations ; les préparations à partir des graines sont traditionnellement prescrites pour décongestionner la prostate[19].
Les rayons de l'ombelle, durcis à maturité, servent de cure-dents dans certaines régions du monde (Maroc)[réf. nécessaire].
Visnaga daucoides peut être cultivée comme plante ornementale[20]. Il existe plusieurs cultivars : 'Green Mist' à fleurs vertes, 'Casablanca' à grandes ombelles, 'Compact White' qui est vigoureux, 'The Giant' qui est spectaculaire[21].
Ammi visnaga
Visnaga daucoides ou Ammi visnaga, en français Ammi visnage, Herbe-aux-cure-dents, Herbe-aux-gencives ou Ammi cure-dent, est une espèce de plantes à fleurs herbacée, annuelle ou bisannuelle, de la famille des Apiaceae et du genre Visnaga.
La visnaga (Ammi visnaga (L.) Lam., 1778) è una pianta della famiglia delle Apiaceae.[1]
Si hanno notizie del suo utilizzo in medicina sino dall'epoca egizia. Da essa si estrae il principio attivo visnadina che ha una funzione vasodilatatrice coronarica.
Zobu ammi, arī burkāna visnaga (latīņu: Ammi visnaga) - līdz 1 m augsts, viengadīgs vai divgadīgs čemurziežu dzimtas lakstaugs. Tās stumbrs stāvs, zarains. Lapas vairākkārt plūksnaini dalītas, sīkās diegveida plūksnās. Lapu kāts ar maksti. Ziedi sīki, balti, ar nepatīkamu smaku, sakopoti saliktos čemuros zaru galā. Auglis sēkleņu skaldauglis. Zied jūnijā - augustā, augļi ienākas augustā, septembrī. Auga dzimtene ir Vidusjūras apgabals.
Vikikrātuvē par šo tēmu ir pieejami multivides faili. Skatīt: Burkāna visnagaFijn akkerscherm (Ammi visnaga) is een plant uit de Schermbloemenfamilie.
De soort werd voor het eerst wetenschappelijk beschreven door Linnaeus en door De Lamarck onder een andere naam gebracht in 1778.[1]
Fijn akkerscherm staat op half beschaduwde, warme, stikstofrijke en zwak basische tot basische (kalkrijke), vaak zandige bodems. Ze groeit in ons land op braakliggende grond en andere ruderale plaatsen. De plant stamt oorspronkelijk uit het Mediterrane gebied, West-Azië en Macaronesië. Fijn akkerscherm wordt zeer zeldzaam aangetroffen in het midden- en zuidelijk deel van het land, er is slechts één noordelijker gelegen vindplaats bekend. Het verschil met Groot akkerscherm zit vooral in het feit dat de gaafrandige slippen van onderste bladeren amper verschillen van de slippen van de bovenste bladeren en verder doordat de zeer vele schermstralen (tot 150) tijdens de vruchtrijping verdikt raken en vogelnestachtig naar binnen buigen. Naast de adventieve invoer met granen en wol is de herkomst waarschijnlijk ook te danken aan het verwilderen vanuit de teelt van deze soort als sier- en snijplant. Dit taxon wordt, evenals Groot akkerscherm al eeuwenlang tegen tal van medische kwalen aangewend.
Referenties
Bronnen
Fijn akkerscherm (Ammi visnaga) is een plant uit de Schermbloemenfamilie.
De soort werd voor het eerst wetenschappelijk beschreven door Linnaeus en door De Lamarck onder een andere naam gebracht in 1778.
Aminek egipski, kela egipska, aminek zębodłubka (Ammi visnaga (L.) Lam. – gatunek rośliny zielnej. Rośnie dziko w Azji Zachodniej, Afryce Północnej, na Maderze, Wyspach Kanaryjskich oraz w Europie Południowej[2]. Łacińska nazwa Ammi pochodzi od greckiego ammos – piasek, prawdopodobnie ze względu na małe wymagania siedliskowe lub małe nasiona. Z wyglądu podobna do kopru włoskiego. Aminek egipski to roślina jednoroczna lub dwuletnia[3].
Roślina ciepłolubna, o długim okresie wegetacji, wynoszącym od 160 do 210 dni. Uprawiany był już w starożytnym Egipcie. Próby aklimatyzacji w Polsce zakończyły się fiaskiem, ze względu na wczesne przymrozki.
Aminek egipski, kela egipska, aminek zębodłubka (Ammi visnaga (L.) Lam. – gatunek rośliny zielnej. Rośnie dziko w Azji Zachodniej, Afryce Północnej, na Maderze, Wyspach Kanaryjskich oraz w Europie Południowej. Łacińska nazwa Ammi pochodzi od greckiego ammos – piasek, prawdopodobnie ze względu na małe wymagania siedliskowe lub małe nasiona. Z wyglądu podobna do kopru włoskiego. Aminek egipski to roślina jednoroczna lub dwuletnia.
Ammi visnaga é uma espécie de planta com flor pertencente à família Apiaceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) Lam., tendo sido publicada em Flore Françoise 3: 462. 1778.
Os seus nomes comuns são âmio-bisnaga, bisnaga-das-searas ou paliteira.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental, no Arquipélago dos Açores e no Arquipélago da Madeira.
Em termos de naturalidade é nativa de Portugal Continental e Arquipélago da Madeira e introduzida no arquipélago dos Açores.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Ammi visnaga é uma espécie de planta com flor pertencente à família Apiaceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) Lam., tendo sido publicada em Flore Françoise 3: 462. 1778.
Os seus nomes comuns são âmio-bisnaga, bisnaga-das-searas ou paliteira.
Tandpetarsilja (Ammi visnaga) är en växt som tillhör familjen flockblommiga växter.
Wikimedia Commons har media som rör Tandpetarsilja.
Tandpetarsilja (Ammi visnaga) är en växt som tillhör familjen flockblommiga växter.
Ammi visnaga là một loài thực vật có hoa trong họ Hoa tán. Loài này được (L.) Lam. mô tả khoa học đầu tiên năm 1778.[1]
Bài viết chủ đề phân họ Cần này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Ammi visnaga là một loài thực vật có hoa trong họ Hoa tán. Loài này được (L.) Lam. mô tả khoa học đầu tiên năm 1778.
А́мми зубна́я, или Висна́га[2] (лат. Ámmi visnága) — двулетнее, в культуре однолетнее, травянистое растение, вид рода Амми (Ammi) семейства Зонтичные (Apiaceae).
Средиземноморское растение. Ареал вида охватывает Южную и Юго-Восточную Европу, Северную Африку, Ближний и Средний Восток. Встречается на Кавказе, преимущественно в Азербайджане. Натурализовалось повсеместно[3].
Произрастает в солонцеватых степях и сухих склонах, а также как сорное в посевах. Местами, по небольшим засолённым понижениям, образует почти чистые заросли.
Двулетнее, в культуре однолетнее сильно ветвистое, голое травянистое растение. Корни беловатые, стержневые, деревянистые, слабо ветвистые. Стебель прямой, округлый, бороздчатый, высотой до 1 м.
Листья очерёдные, влагалищные, длиной 2—3 см, шириной 0,5—1 мм, дважды-трижды перисто-рассечённые на тонкие, линейные или линейно-нитевидные, цельные, растопыренные, на конце тонко заострённые дольки.
Густые сложные зонтики на длинных цветоносах, в поперечнике 6—10 см. Лучи зонтика многочисленные (до 100), голые, неодинаковые по длине, во время цветения распростёртые, при плодах сжатые вместе, твердеющие. Цветки мелкие, с неприятным запахом. Венчик пятилепестный; лепестки белые, длиной 1—1,3 мм, суженные в короткий ноготок; краевые лепестки немного увеличенные. В соцветиях имеются многочисленные, щетинковидные, острые, цельные обёртки. Листочки обёртки перисторассечённые. Зубцы чашечки в числе пяти, очень мелкие. Тычинок пять, они чередуются с лепестками. Пестик с нижней двугнёздной завязью; столбики в числе двух, с головчатыми рыльцами; подстолбие короткоконическое, по краю слегка волнистое.
Плод — двусемянка длиной 2—2,5 мм, толщиной около 1,5 мм, голая, яйцевидная или яйцевидно-продолговатая, гладкая, распадающаяся на два полуплодика. Полуплодики слегка изогнутые, зеленовато-бурые с пятью нитевидными светлыми рёбрами. Секреторные канальцы под ложбинками одиночные, на спайке в числе двух. Вес 1000 «семян» (полуплодиков) — 0,72—0,85 г[4].
Цветёт в июне — августе. Плодоносит в августе — сентябре.
С лечебной целью заготавливают плоды отдельно (лат. Fructus Ammi visnagae) или смесь плодов с половой (Ammi visnaga mixtio fructorum cum pale) в период их массового побурения или свертывания зонтиков. Полова состоит из частей плодоножек, лучей зонтиков, измельчённых листьев и стеблей. Плоды должны составлять не менее половины сырья. Срок хранения до 3 лет.
Амми зубная требует плодородных структурных почв, положительно отзывается на удобрения (навоз, суперфосфат, азотнокислый аммоний и хлористый калий). Лучшие предшественники — чёрный пар или озимые, идущие по пару. Посев производится ранней весной или под зиму; к семенам подмешиваются семена маячных культур (мак, салат). При весеннем посеве семена стратифицируются в течение одного — двух месяцев; глубина заделки семян 1,5—2 см. Норма высева — 5—7 кг/га. Лучшие результаты дают весенние посевы стратифицированными семенами. Ширина междурядий 60—70 см. Уход за посевами состоит в прополке сорняков и поддержании почвы в рыхлом состоянии. Созревание плодов происходит неравномерно; наиболее крупные, центральные зонтики созревают на 20—30 дней раньше боковых и дают наилучшие по качеству семена. Уборка производится в период созревания семян у основной массы зонтиков — в конце сентября или в октябре. Урожай плодов от 6 до 12 ц/га[4].
Всё растение содержит содержит жирное масло (около 20 %), эфирное масло (0,2 %) и производные фуранохромона. Основными из них являются келлин и виснагин. Кроме этого, в растении содержится пирокумарины виснадин и дигидросамидин, флавоноиды.
Оценка сырья проводится по келлину, которого в плодах содержится около 1 %, в листьях 0,9—1,2 %, в корнях и стеблях 0,1 %.
В зависимости от места произрастания меняется химический состав амми: в плодах египетского растения содержится келлин, виснагин и келлол-глюкозид, в плодах американского происхождения отсутствует келлол-глюкозид, в плодах, выращенных на Украине, виснагин не обнаружен[4].
Препараты амми зубной обладают спазмолитическими свойствами: они понижают тонус стенки сосудов, кишечника, мочевого и жёлчного пузырей, расширяют бронхи и венечные сосуды сердца.
Оказывают слабое седативное действие.
При систематическом приёме келлина у больных, страдающих частыми приступами стенокардии, последние значительно смягчаются или полностью проходят. В отличие от нитроглицерина, келлин не купирует приступов стенокардии и поэтому не является средством неотложной помощи. Терапевтическое действие келлина при хронической коронарной недостаточности проявляется медленно, но оно более продолжительно по сравнению с нитроглицерином. В эксперименте келлин вызывает расширение венечных сосудов с увеличением кровотока в два — три раза, кровяное давление не изменяет; расслабляет гладкую мускулатуру бронхов, мочеточников, кишечника, жёлчных путей и матки; действует успокаивающе на центральную нервную систему[4].
Назначаются при бронхиальной астме, спазмах кишечника и желудка, при стенокардии и коклюше. Настойка амми зубной при спазмах мочеточников и почечной колике, почечнокаменной болезни.
Из амми зубной готовят комплексный препарат «Ависан», содержащий до 8 % суммы хромонов, небольшое количество фурокумаринов и флавонов. Обладает спазмолитическими свойствами. Применяется при тех же заболеваниях, что и настойка амми. При лечении мочекаменной болезни необходимо принимать большое количество жидкости (до 2 л воды или чая в течение 2—3 часов).
Препараты малотоксичны. В отдельных случаях возможны побочные явления: головокружение, сонливость, нарушения функции желудочно-кишечного тракта, сыпь. Противопоказаны при далеко зашедшей недостаточности кровообращения.
Вид Амми зубная входит в род Амми (Ammi) семейства Зонтичные (Apiaceae) порядка Зонтикоцветные (Apiales).
По данным The Plant List на 2013 год[5], в синонимику вида входят:
А́мми зубна́я, или Висна́га (лат. Ámmi visnága) — двулетнее, в культуре однолетнее, травянистое растение, вид рода Амми (Ammi) семейства Зонтичные (Apiaceae).
阿米芹（学名：Ammi visnaga）是伞形科阿迷芹属的植物，为中国的特有植物。分布在欧亚等地，多生长于碱土草原与干旱坡地，目前已由人工引种栽培。
这是一篇傘形目小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
_Lam.);_flowering_and_fruiting_stem_Wellcome_V0042938.jpg)
_Lam.);_flowering_and_fruiting_stem_Wellcome_V0042938.jpg)
.jpg)
