nomes no trilho de navegação
Libenka hranatá (Sicyos angulatus) je popínavá tykvovitá rostlina, jeden z četných druhů rodu libenka. Pochází ze Severní Ameriky a byla do Evropy dovezena jako okrasná rostlina a do východní Asie zavlečena s kontaminovanými semeny kukuřice a sóje. Do botanických zahrad českých zemí se tato cizokrajná rostlina dostala v 19. století, tam zplaněla a v roce 1880 již byla zachycena mimo.
V české krajině, kde patří k nepůvodním a invazním druhům, bývá v současnosti pěstována pro rychlý růst a popínavost, vysazuje se jako liána k plotům, málo vzhledným stavbám a nehezkým místům, která rychle pokryje. Následně se semeny spontánně šíří do volné přírody.[1][2][3]
Roste na vlhkých půdách, velmi často na zavlažovaných, které jsou humózní a obsahují hodně dusíku. Vyskytuje se na březích řek, po okrajích lužních lesů, ve vlhkých houštinách i na rumištích a skládkách. Není příliš závislá na půdní reakci ani na struktuře půdy a v hustých porostech obvykle rychle převládne. Dostává se i na vlhká pole s kukuřicí nebo pícninami, po jejichž lodyhách se úspěšně pne a původní rostliny intenzivně potlačuje.[1][4][5]
Jednoletá, jednodomá, popínavá rostlina s lepkavě chlupatou lodyhou dorůstající do délky 2 až 5 m. která se přidržuje dvouramennými, niťovitými úponky. Střídavé listy na řapících 5 až 10 cm dlouhých mají mělce zoubkované, pětilaločné čepele srdčitě vejčitého tvaru s dlanitou žilnatinou a bývají v průměru velké 20 až 25 cm. Koření mělce rozvětveným kořenem.
Jednopohlavné, pětičetné květy jsou uspořádány do květenství a vyrůstají z úžlabí listů. Na jedné rostlině rostou květy samčí v mnohokvětých hlávkách s dlouhými stopkami, a samičí ve tři až desetikvětých hlávkách s krátkými stopkami. Jejich zubaté kalichy jsou zelenavé a kolovité koruny bílé až nažloutlé s nazelenalými žilkami. Květ samčí obsahuje pět tyčinek se srostlými nitkami a spojenými prašníky, květ samičí obsahuje jednopouzdrý semeník s jedním vajíčkem a trojlaločnou bliznu. Kvete v červenci až září. Ploidie druhu je 2n = 24.
Plodenství jsou tvořena až šesti zploštělými, nepukavými, téměř suchými, jednopouzdrými bobulemi velkými asi 1 až 2 cm, které jsou na povrchu kožovité, štětinaté nebo jinak krátce chlupaté. Bobule obsahuje jedno hnědé, kulovité, zploštělé semeno 0,5 až 1 cm velké.[4][5][6]
Rostlina se rozšiřuje bobulemi, které se štětinkami zachycují za peří ptáků nebo srst zvířat a jsou přemísťovaná na jiná stanoviště. Velmi dobře také plavou a bývají odnášeny přívalovými dešti, jsou schopné se pomoci vodotečí uspěšně šířit na velké vzdálenosti.
Semena mají různě dlouhou dobu dormance, hodně záleží také na velikosti semene (střední a menší klíčí dříve). Větší semena však dávají vyšší a lépe rostoucí semenáče. Nejlépe klíčí při teplotě půdy 20 až 30 °C, pod 10 a nad 35 °C neklíčí. Dospělé rostliny vykazují silnou alelopatickou aktivitu.[1][6]
Libenka hranatá se pěstuje se zahradách a v blízkosti domů za účelem zakrytí nevzhledných, vlhkých zákoutí nebo na popnutí zahradních besídek, ohrad či plotů. Velmi rychle však zplaňuje a šíří se mimo vyhrazený prostor. V české přírodě představuje potenciální hrozbu pro zemědělskou půdu, kde může způsobit značné ekonomické škody.
Je považována za karanténní škodlivý organismus a je uvedena v příloze č. 8 vyhlášky č. 215/2008 Sb., "o opatřeních proti zavlékání a rozšiřování škodlivých organismů rostlin a rostlinných produktů". Na jejím základě je výskyt libenky hranaté monitorován Státní rostlinolékařskou správou, která v případě potřeby přijímá opatření na její potlačení.[6][7]
Porost libenky hranaté
Samičí (kratší) a samčí květenství
Úponek
Plodenství
Obrázky, zvuky či videa k tématu libenka hranatá ve Wikimedia Commons
Libenka hranatá (Sicyos angulatus) je popínavá tykvovitá rostlina, jeden z četných druhů rodu libenka. Pochází ze Severní Ameriky a byla do Evropy dovezena jako okrasná rostlina a do východní Asie zavlečena s kontaminovanými semeny kukuřice a sóje. Do botanických zahrad českých zemí se tato cizokrajná rostlina dostala v 19. století, tam zplaněla a v roce 1880 již byla zachycena mimo.
V české krajině, kde patří k nepůvodním a invazním druhům, bývá v současnosti pěstována pro rychlý růst a popínavost, vysazuje se jako liána k plotům, málo vzhledným stavbám a nehezkým místům, která rychle pokryje. Následně se semeny spontánně šíří do volné přírody.
Die Haargurke (Sicyos angulatus) ist eine Pflanzenart aus der Familie der Kürbisgewächse (Cucurbitaceae), die im mittleren bis östlichen Nordamerika beheimatet ist.
Die Haargurke wächst als einjährige Kletterpflanze. Die Pflanze ist ein Therophyt[1], der Matten bildet oder mit Hilfe von meist dreiteiligen Ranken klettert. Sie produziert lange und verzweigte Stängel, die über Sträucher und Zäune klettern oder über den Boden kriechen. Die Stängel sind borstig behaart, blassgrün und rippig.
Die wechselständigen, einfachen und gestielten Laubblätter sind 3–5fach gelappt oder grob gezähnt. Sie können einen Durchmesser von 15–25 cm erreichen. Sie sind herzförmig und am Rand fein gezähnt. Die Lappen oder Zähne sind meist rundspitzig bis spitz oder stumpf. Die Oberseite der Blattspreite ist gewöhnlich kahl und die Unterseite ist fein behaart, besonders auf den Adern. Der Blattstiel ist dick und leicht behaart und etwa bis 10–13 cm lang.
Die Haargurke ist einhäusig monözisch. Die grün-weißlichen und eingeschlechtlichen, gestielten Blüten sind fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die Blüten erscheinen achselständig. Die männlichen, etwa 1 Zentimeter breiten Blüten stehen in langstieligen Trauben. Die etwa halb so großen, kleineren weiblichen Blüten stehen meist in kürzer gestielten und dichten zymösen Gruppen, Büscheln, Köpfchen. Es können auch gemischte, traubige Blütenstände vorkommen.[2] Jede kleine Blüte besitzt einen kleinen, behaarten Kelch mit fünf spitzen Zähnen, eine weißliche, grün-nervigen Blumenkrone mit fünf Lappen. Die Staubblätter der männlichen Blüten sind synandrisch verwachsen. Der einkammerige Fruchtknoten der weiblichen Blüten ist unterständig, mit einem Griffel und dreiteiliger Narbe. Es sind Nektarien, zumindest bei den männlichen Blüten, vorhanden.
Die kleinen, feinstacheligen und nicht öffnenden, eiförmigem Früchte, Beeren sind einsamig. Die Frucht ist etwa 1,2–1,4 cm lang, anfangs grün, wird aber später braun. Der knochige, dunkelbraune, abgeflachte und glatte Samen ist groß sowie elliptisch bis eiförmig. Die Früchte werden von Tieren verbreitet, die mit ihrer stacheligen Oberfläche in Kontakt kommen.[3]
Hummeln und Honigbienen sowie verschiedene Fliegen und Wespen werden von dem durch die Blüten produzierten Nektar angezogen. Einige Bienen sammeln auch Pollen von den männlichen Blüten. Die Käfer Anasa armigera und Anasa repetita ernähren sich von der Pflanze. Pflanzenfressende Säugetiere scheinen die Pflanze zu meiden.[3]
Die Haargurke wurde als Zierpflanze in Südeuropa kultiviert und breitete sich in der Folge in der Natur invasiv aus. Dabei verdrängt sie einheimische Pflanzen. Es sind massive Überwucherung möglich. In der Schweiz wurde sie daher in die Schwarze Liste der invasiven Neophyten aufgenommen.[4]
Die Haargurke (Sicyos angulatus) ist eine Pflanzenart aus der Familie der Kürbisgewächse (Cucurbitaceae), die im mittleren bis östlichen Nordamerika beheimatet ist.
Sicyos angulatus,[1] the oneseed bur cucumber[2] or star-cucumber is an annual vine in the gourd family, Cucurbitaceae, native to eastern North America. The plant forms mats or climbs using tendrils. The leaves are palmately veined and lobed, the flowers are green to yellowish green, and the fruits form clusters of very small pepos.
The vine produces long branching annual stems that climb over shrubs and fences or trail across the ground. The stems are hairy, pale green and furrowed. The alternate leaves have three to five palmate lobes and can be 8 in (20 cm) across. The margin is slightly toothed, the upper surface of the blade is usually hairless and the under side has fine hairs, especially on the veins. The petiole is thick and hairy, and about 5 in (13 cm) long. The leaf is deeply indented where it is attached to the petiole. Opposite some of the junctions formed by the petiole and stem, grow branched tendrils, and at others there are flower shoots. The plant is monoecious, with separate male and female blooms. The male flowers are in long-stemmed racemes. Each flower is about 0.3 in (0.8 cm) wide, with a calyx with five pointed teeth, a whitish, green-veined corolla with five lobes, and a central boss of stamens. The small female flowers are bunched together on a short stalk, each having its ovary enclosed in a spiny, hairy fruit; one seed is produced by each flower. The fruit is about 0.5 in (1.3 cm) long, green at first but becomes brown with age; it is dispersed by animals which come into contact with its bristly surface.[3]
S. angulatus is native to Ontario and Quebec in Canada, and the eastern and southern parts of the United States as far west as North Dakota and Texas.[2] It grows in fertile, moist habitats such as floodplain areas, damp grassland, thickets, bushy places, river banks, ditches and field verges. It appreciates disturbed ground.[3]
In Europe the oneseed bur cucumber was introduced as a ornamental plant during the 18th century; the first report of its naturalization in Germany dates back to 1835. In Italy was reported in Trentino since 1853.[4] Nowadays Sicyos angulatus is considered an invasive species, quite difficult to control because its seed bank can last in the ground for at least three years after the destruction of the aerial part of the plant. Its infestation can be impressive, covering the pre-existing vegetation with thick and heavy mats. The species tend to spread along river banks, where it finds the better ecological conditions for its growth, but recently it can also be found alongside road and field edges.[5]
Bumblebees and honey bees, as well as various flies, sphecid wasps and vespid wasps are attracted to the nectar produced by the flowers. Some bees also collect pollen from the male flowers. The horned squash bug and Anasa repetita feed on the plant, as do the spotted cucumber beetle, the striped cucumber beetle and the leaf beetle Acalymma gouldi. Herbivorous mammals seem to avoid the plant.[3]
The foliage of Sicyos angulatus can be cooked and eaten as a green vegetable, and the fruits can also be eaten, but because of their size are of little value. A decoction of the plant has been used to treat venereal disease.[6][7]
Sicyos angulatus, the oneseed bur cucumber or star-cucumber is an annual vine in the gourd family, Cucurbitaceae, native to eastern North America. The plant forms mats or climbs using tendrils. The leaves are palmately veined and lobed, the flowers are green to yellowish green, and the fruits form clusters of very small pepos.
Sicyos angulatus,[1] el pepino asado[2] o el pepino estrella es una planta de guía anual de la familia de las calabazas, Cucurbitaceae, nativa del este de América del Norte. La planta forma alfombras o sube usando zarcillos. Las hojas son palmadas y lobuladas, las flores son de color verde a verde amarillento, y los frutos forman grupos de bayas muy pequeños.
La vid produce largos tallos anuales de ramificación que trepan sobre arbustos y cercas o se arrastran por el suelo. Los tallos son peludos, de color verde pálido y surcados. Las hojas alternativas tienen de tres a cinco lóbulos palmeados y pueden tener 20 cm de ancho. El margen es ligeramente dentado, la superficie superior de la cuchilla suele ser lampiña y la parte inferior tiene pelos finos, especialmente en las venas. El pecíolo es grueso y peludo, y mide aproximadamente 13 cm de largo. La hoja está profundamente dentada donde está unida al pecíolo. Frente a algunas de las uniones formadas por el peciolo y el tallo, crecen zarcillos ramificados y, en otros, brotes florales. Las flores son monoicas, se encuentran separadas las flores masculinas y femeninas. Las flores masculinas están en racimos de tallo largo. Cada flor mide aproximadamente 0,8 cm de ancho, con un cáliz con cinco dientes puntiagudos, una corola blanquecina con venas verdes con cinco lóbulos y una protuberancia central de estambres. Las pequeñas flores femeninas están agrupadas en un tallo corto, cada una con su ovario encerrado en una fruta espinosa y peluda; una semilla es producida por cada flor. La fruta mide aproximadamente 1,3 cm de largo, es verde al principio pero se vuelve marrón con la edad; es dispersado por animales que entran en contacto con su superficie erizada.[3]
S. angulatus es nativo de Ontario y Quebec en Canadá, y el este y el sur de Estados Unidos hasta el oeste de Dakota del Norte y Texas.[2] Crece en hábitats fértiles y húmedos, como áreas de llanuras de inundación, pastizales húmedos, matorrales, lugares espesos, riberas de ríos, zanjas y bordes de campo. Aprecia el terreno perturbado.[3]
Los abejorros y las abejas melíferas, así como varias moscas, avispas Sphecidae y avispas bípedas son atraídas por el néctar producido por las flores. Algunas abejas también recolectan polen de las flores masculinas. El insecto de calabaza cornuda y Anasa repetita se alimentan de la planta, al igual que la Diabrotica undecimpunctata, la Acalymma vittatum y el Acalymma gouldi. Los mamíferos herbívoros parecen evitar la planta.[3]
El follaje de Sicyos angulatus se puede cocinar y comer como una verdura verde, y las frutas también se pueden comer, pero debido a su tamaño son de poco valor. Una decocción de la planta se ha utilizado para tratar enfermedades venéreas.[4][5]
Sicyos angulatus, el pepino asado o el pepino estrella es una planta de guía anual de la familia de las calabazas, Cucurbitaceae, nativa del este de América del Norte. La planta forma alfombras o sube usando zarcillos. Las hojas son palmadas y lobuladas, las flores son de color verde a verde amarillento, y los frutos forman grupos de bayas muy pequeños.
Sicyos angulatus[3], le sicyos anguleux ou concombre anguleux, est une espèce de plantes dicotylédones de la famille des Cucurbitaceae, originaire d'Amérique du Nord. C'est une plante annuelle grimpante ou rampante, qui forme des tapis au sol ou s'élève sur des supports grâce à des vrilles. Les feuilles sont palmées et lobées, les fleurs sont vertes à vert jaunâtre, et les fruits forment des grappes de très petites baies modifiées ou péponides.
Le genre Sicyos vient du nom grec du concombre, sikyos. L'épithète angulatus fait référence à sa tige anguleuse[4].
La plante produit de longues tiges annuelles ramifiées qui grimpent sur les arbustes et les clôtures ou qui rampent sur le sol. Les tiges sont velues, vert pâle et sillonnées. Les feuilles, alternes, ont trois à cinq lobes palmés et peuvent être atteindre 20 cm de large. Le bord est légèrement denté, la face supérieure du limbe est habituellement glabre et la face inférieure couverte de poils fins, en particulier sur les nervures. Le pétiole est épais et poilu, et fait environ 13 cm de long. La feuille est profondément échancrée au point d'insertion du pétiole. À l'opposé du pétiole, sur la tige, poussent des vrilles ramifiées, et dans certains cas des pousses florales.
Les fleurs sont monoïques, avec des fleurs mâles et femelles séparées. Les fleurs mâles sont groupées dans des racèmes à longue tige. Chaque fleur mesure environ 8 cm de large, avec un calice à cinq dents pointues, une corolle blanchâtre à cinq lobes, à nervures vertes, et un bossage central d'étamines. Les petites fleurs femelles sont groupées sur une courte tige, chacune ayant son ovaire enfermé dans un fruit épineux et poilu. Chaque fleur produit une seule graine. Le fruit, d'environ 1,3 cm de long, est d'abord vert mais devient brun avec l'âge. Il est dispersé par les animaux (épizoochorie) qui entrent en contact avec sa surface poilue[5].
Sicyos angulatus est originaire de l'Ontario et du Québec au Canada, et de l'est et du sud des États-Unis, jusqu'au Dakota du Nord et au Texas vers l'ouest[6]. Cette plante pousse dans des milieux fertiles et humides tels que les zones de plaines inondables, les prairies humides, les fourrés, les endroits touffus, les berges des rivières, les fossés et les accotements. Elle préfère les sols perturbés[5].
De nombreux insectes, des bourdons et abeilles, ainsi que diverses mouches et des guêpes des familles des Sphecidae et Vespidae, sont attirés par le nectar produit par les fleurs. Certaines abeilles recueillent également le pollen des fleurs mâles. Les punaises Anasa armigera et Anasa repetita se nourrissent de la plante, de même que la chrysomèle maculée du concombre, la chrysomèle rayée du concombre et la chrysomèle Acalymma gouldi. Les mammifères herbivores semblent éviter la plante[5].
Les feuilles de Sicyos angulatus peuvent être cuites et consommées comme un légume vert, et les fruits sont comestibles, mais en raison de leur petite taille, ils ont peu de valeur. La plante a été utilisée en décoction pour traiter des maladies vénériennes[7],[8].
Feuille.
Plantes rampant au sol.
Fleurs.
jeunes plantules.
Tige avec fleurs et vrilles.
Fruits verts.
Sicyos angulatus, le sicyos anguleux ou concombre anguleux, est une espèce de plantes dicotylédones de la famille des Cucurbitaceae, originaire d'Amérique du Nord. C'est une plante annuelle grimpante ou rampante, qui forme des tapis au sol ou s'élève sur des supports grâce à des vrilles. Les feuilles sont palmées et lobées, les fleurs sont vertes à vert jaunâtre, et les fruits forment des grappes de très petites baies modifiées ou péponides.
La zucca matta, zucca spinosa[1] o sicio[2] (Sicyos angulatus L., 1753) è una specie di pianta della famiglia delle Cucurbitaceae, originaria del Nord America.[3]
È una pianta annuale erbacea, rampicante. Possiede dei fusti lianosi mediamente lunghi a maturità tra i 2 e i 5 metri, ma che quando la pianta si trova in condizioni ambientali ottimali possono anche diventare più lunghi. Grazie a cirri ramosi questi possono aggrapparsi ad altre piante o sostegni di diverso tipo. Le foglie sono lobate ed ispide, di aspetto cuoriforme, e possono arrivare ai 7 cm di lunghezza. Si tratta di una pianta monoica, ovvero con fiori maschili e femminili distinti ma compresenti sullo stesso individuo. I fiori maschili sono riuniti in racemi, quelli femminili in capolini con pochi fiori; la loro corolla è giallastra ma poco significativa.[2]
I frutti sono acheni di forma ovoidale e compressa, lunghi tra 1 e 1,5 cm. Di colore giallastro, la loro consistenza è coriacea e contengono un singolo seme marrone; all'esterno sono ricoperti di peli rigidi e piuttosto sottili.[4] Tendono ad aggregarsi in infruttescenze da 3-20 acheni.[2]
Sicyos angulatus è una pianta annuale e si riproduce solo per seme. Fiorisce tra la fine dell'estate e la prima metà dell'autunno, e dopo la disseminazione muore. Il ciclo riprende la primavera seguente, con le germinazione dei semi che avviene in modo scalare e viene favorita dalla pioggia. In condizioni di alte temperature e forte umidità del suolo la crescita della parte aerea può essere rapidissima, e sono stati segnalati allungamenti del fusto di anche due metri in tre settimane.[2]
S. angulatus è una specie originaria di Ontario e Québec (Canada), e della zona sud-orientale degli USA.[5] Cresce di preferenza in terreni fertili e molto umidi, come per esempio pianure alluvionali, prati umidi, rive di fiumi e laghi, fossi e bordure dei campi coltivati. Apprezza suoli disturbati[6] da varie cause di movimento terra.
In Europa la zucca matta venne introdotta nel XVIII secolo a scopo ornamentale, con le prime notizie di una sua naturalizzazione in Germania che risalgono al 1835. In Italia sarebbe divenuta spontanea in Trentino fino dal 1853.[1] Viene considerata una specie aliena, e risulta difficile da controllare perché anche dopo la distruzione delle parti aeree i semi permangono capaci di germinare nel terreno per almeno tre anni. Le infestazioni a volte sono impressionanti e ricoprono la vegetazione arborea preesistente di cortine dense e pesanti. La specie tende a diffondersi lungo i fiumi sia perché utilizza l'acqua come mezzo di disseminazione sia perché sulle loro sponde trova le condizioni ecologiche ideali per la sua crescita. progressivamente la sua diffusione sta inoltre allargandosi anche al di là delle sponde di fiumi e laghi divenendo parte della vegetazione infestante delle colture e di quella che si sviluppa ai margini delle strade.[2]
Il fogliame di Sicyos angulatuspuò essere cotto e mangiato come verdura da foglia, e anche i frutti sono commestibili, ma date le loro piccole dimensioni non sono di grande importanza alimentare. Un decotto della pianta veniva un tempo utilizzato come cura per le malattie veneree.[7][8]
La zucca matta, zucca spinosa o sicio (Sicyos angulatus L., 1753) è una specie di pianta della famiglia delle Cucurbitaceae, originaria del Nord America.
Multimedia w Wikimedia Commons Harbuźnik kolczasty (Sicyos angulatus L.) – gatunek jednorocznego pnącza z rodziny dyniowatych. Występuje naturalnie we wschodniej Ameryce Północnej – we wschodniej Kanadzie (prowincje Quebec i Ontario) oraz w środkowych i wschodnich Stanach Zjednoczonych (na wschód od stanów Dakota Północna, Kansas, Teksas)[3]. Bywa uprawiany jako roślina ozdobna[4] i jako taka został introdukowany i spotykany jest zdziczały w Europie oraz w Azji Wschodniej[5]. W Polsce jest to roślina dość rzadko uprawiana i dziczejąca, głównie na siedliskach ruderalnych[6]. W obrębie naturalnego zasięgu występuje na brzegach rzek i strumieni, w lasach i zaroślach, w miejscach przekształconych przez człowieka[5]. Owoce pokryte są kolcami, którymi można się boleśnie pokłuć[7].
Harbuźnik kolczasty jest rośliną jednoroczną, kwitnącą od czerwca do października[5], w warunkach Europy Środkowej – od lipca do sierpnia[4].
Liczba chromosomów 2n = 24[4].
W Ameryce Północnej występuje na terenach nizinnych (do 300 m n.p.m.) na brzegach cieków, na terenach aluwialnych, w zaburzonych lasach i zaroślach, na porębach, na miejscach porzuconych, na odłogowanych polach i wzdłuż linii kolejowych[5]. Często rośnie obficie pokrywając duże powierzchnie wspólnie z kolczurką klapowaną[7]. Na obszarach, gdzie dziczeje z upraw rejestrowany jest na siedliskach kształtowanych przez człowieka – na przypłociach i murach[4].
Harbuźnik kolczasty (Sicyos angulatus L.) – gatunek jednorocznego pnącza z rodziny dyniowatych. Występuje naturalnie we wschodniej Ameryce Północnej – we wschodniej Kanadzie (prowincje Quebec i Ontario) oraz w środkowych i wschodnich Stanach Zjednoczonych (na wschód od stanów Dakota Północna, Kansas, Teksas). Bywa uprawiany jako roślina ozdobna i jako taka został introdukowany i spotykany jest zdziczały w Europie oraz w Azji Wschodniej. W Polsce jest to roślina dość rzadko uprawiana i dziczejąca, głównie na siedliskach ruderalnych. W obrębie naturalnego zasięgu występuje na brzegach rzek i strumieni, w lasach i zaroślach, w miejscach przekształconych przez człowieka. Owoce pokryte są kolcami, którymi można się boleśnie pokłuć.
刺果瓜（学名：Sicyos angulatus）为葫蘆科刺果瓜屬下的一个种。
|access-date=中的日期值 (帮助) 
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
アレチウリ（荒れ地瓜、学名：Sicyos angulatus）はウリ科の大型のツル植物で1年生草本。英名(burr cucumber)は、トゲのあるキュウリの意。北米原産で日本では本州以南で帰化植物として知られ、特定外来生物に指定されている。また、日本生態学会によって日本の侵略的外来種ワースト100に選定されている。
北アメリカを原産地とするが、南アメリカ・ヨーロッパ・アフリカ・アジア・オセアニアにも外来種として移入分布する[1]。
雌雄異花。雌花は淡緑色で直径約6 mm、球状に集合する。雄花は黄白色で直径約1 cm、総状に咲く[1]。花期は8月から9月で、花の後には白いトゲに覆われた実がなる。繁殖力は凄まじく、1株当たり25,000個以上の種子をつけていた例も報告されている。果実は長さ1センチほどで長くて鋭い棘が密生し、金平糖のような形にかたまって結実する。触ると痛く、棘は細くて硬くしなやかなので、ジーンズ程度の服ならば貫いて刺さったりする。実には苦さや渋みがあり、食用には適していない[2]。
日本では1952年（昭和27年）に静岡県清水港でアメリカやカナダからの輸入大豆に種子が混入しているのが確認されたのが最初とされている[3]。千曲川流域では1970年（昭和45年）に侵入が確認された。セイタカアワダチソウの様に土木作業機械や工事車両に付着、工事の残土、埋め戻し用土砂と共に拡散をした。旧千葉県農業試験場[4]や四国農業試験場[5]では、ウリ科野菜苗の台木としての利用が研究されたことがある。
豆腐豆の流通経路に沿って分布を広げ[6]、近年では各地の河川敷などで群生して広い草ヤブを作っている。青森県以南の日本各地で広がりつつある。鋭い棘が有るため果実そのままを食べる鳥はいないが、地面にこぼれ落ちた種子は野鳥（種類は特定されていない）が食べ、その糞に混じり周辺部や山間部にも拡散している。河川敷では特に増水に伴い上流から下流に拡散している[7]。
多摩川流域では渡り前のツバメのねぐらとなるヨシ原がアレチウリに侵食され、減少している。
長野県では県が主体となってアレチウリを駆除するため、毎年7月の最終日曜日を「アレチウリ駆除全県統一行動日」を定め、2007年（平成19年）7月29日に駆除を行う民間団体、市町村、県等が連携して、県下各地で駆除作業を行った。以後定期的に駆除作業が行われている[8]。
国土交通省千曲川河川事務所は抜き取り作業によるアレチウリ駆除のマニュアルを整理している[9]。それによると
というのがその基本で、6月から9月に計三回の駆除作業を数年間継続しないと効果が出ない。 また、長野県林業総合センターによれば、『長野県では8月10日以降に発芽した個体は、開花結実しない』という結果が出ている[10]。また、駆除のために種子を地中に埋没させる方法が研究されている[11]。
ツルのように巻き付きながら高木をも覆い尽くして枯死させてしまう、成長・繁殖力が強いこと、根が残ると再生することから、「まわりの固有在来種が根こそぎ駆逐されてしまう恐れがある」として、2006年（平成18年）2月から駆除すべき「特定外来生物」に指定された。
アレチウリ（荒れ地瓜、学名：Sicyos angulatus）はウリ科の大型のツル植物で1年生草本。英名(burr cucumber)は、トゲのあるキュウリの意。北米原産で日本では本州以南で帰化植物として知られ、特定外来生物に指定されている。また、日本生態学会によって日本の侵略的外来種ワースト100に選定されている。
