Salix purpurea L.

Salix purpurea, llamada popularmente blimal púrpura, sauce o salce coloriáu, blima púrpura o blima del ríu, ye un parrotal de la familia de les Salicacees.

Aspeutu ivernizu

Flores masculines (vese equí la so oposición y sub-oposición carauterística)

Flores masculines con antera colorada

Aspeutu branizu

Descripción

Parrotal grande, d'hasta 6 m d'altor, dacuando arborescente. Cañes fines, flexibles, de cutiu de color coloráu púrpura, glabres; biltos tienros dacuando con pilosidá esvalixada, de color coloráu a verde amarellentáu, polencos. Fueyes de 4-12 cm de llargu y aprosimao 1,5 cm d'anchu, 3-10 vegaes más llargues qu'anches, llanceolaes o lliniales, más anches percima del centru; fueyes desenvueltes glabres, de color verde escuru y mates pol fai, de color verde azuláu pol viesu, con nerviu claramente visible sobremanera nel viesu; cantu foliar llisu na parte inferior, finamente dentáu na cimera; peciolu foliar d'hasta 5 mm de llargu; estípules ausentes. Les inflorescencies apaecen primero que les fueyes. Amentos masculinos d'hasta 5 cm de llargu y aprosimao 1 cm d'anchu, mestos, sentaos; bráctees tectrices de color pardu coritu, más clares pola base, con pilosidá llarga pero escasa; filamentos estaminales fundíos en toa'l so llargor, ye dicir hasta la parte inferior de les anteres (por ello paez qu'esiste un solu filamentu estaminal), pilosos na base; anteres esfériques, de color púrpura enantes del floriamientu, marielles mientres ésta, y depués corites; glándula nectaria d'hasta 1/3 del llargor de la bráctea tectriz. Amentos femeninos erectos o daqué curvaos, cilíndricos, d'hasta 6 cm de llargu y 0,5-1 cm d'anchu, mestos, sentaos, ovariu ováu, de 2-3 mm de llargu, sentáu con pilosidá trupa y curtia; estilu ausente o bien curtiu; estigmes curtios, formando una cabezuela bien visible. Floriamientu primaveral.

Distribución y hábitat

Planta euroasiática. Distribuyida por casi toa Europa y l'oeste d'Asia. Habita dende'l llanu hasta la llende del monte, preferentemente al pie de los cursos d'agua. Nes veres, sobre suelos húmedos o encharcaos, d'arena, llimu o quixarros.

Usos

Emplegar pa faer cestos y en Segovia y Ávila nes procesiones y ceremonies del Domingo de Ramos. Como otres especies del xéneru ye bien rica en acedu salicílicu siendo d'aplicación como febrífugo. Enraíza bien fácilmente por estaquilla.

Taxonomía

Populus purpurea describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 2: 1017, nel añu 1753.^[1]

Etimoloxía

Salix: nome xenéricu llatín pal sauce, les sos cañes y madera.^[2]

hastata: epítetu llatín que significa "con forma de llanza".^[3]

Sinonimia

• Salix caesifolia Drobow^[4]

Ver tamién

• Terminoloxía descriptiva de les plantes
• Cronoloxía de la botánica
• Hestoria de la Botánica
• Carauterístiques de les salicacees

Nomes comunes

• Castellán: blima, blima coloriada, blima fina, blimal, blimal púrpura, blimal colorada, sacera, saciña, saciño, salguera, sarga, sarga colorada, sarga de xaules, sarga fina, sargatilla fina, sargatillo, sauce, sauce amargosu, sauce coloráu, sauce pa canastillos, sauce purpúreo, sauce acoloratáu, sauce coloráu, verguera, verguera blanca.
• Aragonés: blimal, sarga fina, sargas, sargueras, sargueta, tamariza ruque.^[5]

Referencies

Bibliografía

1. Bollinger et alii. (1990): Parrotales, Barcelona, Blume, ISBN 84-87535-15-1
2. Oria de Rueda J.A. & Diez J. (2003): Guía d'Árboles y Parrotales de Castiella y Llión, Palencia, Cálamo, ISBN 84-95018-46-2
3. Anonymous. 1986. List-Based Rec., Soil Conserv. Serv., O.S.D.A. Database of the O.S.D.A., Beltsville.
4. Argus, G.W. 1986. The genus Salix in southeastern United States. Syst. Bot. Monogr. 9: 1–178.
5. Fernald, M. 1950. Manual (ed. 8) i–lxiv, 1–1632. American Book Co., New York.
6. Flora of North America Editorial Committee, y. 2010. Magnoliophyta: Salicaceae to Brassicaceae. Fl. N. Amer. 7: i–xxii, 1–797.
7. Gleason, H. A. 1968. The Choripetalous Dicotyledoneae. vol. 2. 655 pp. In H. A. Gleason Ill. Fl. N. O.S. (ed. 3). New York Botanical Garden, New York.
8. Gleason, H. A. & A.J. Cronquist. 1991. Man. Vasc. Pl. N.Y. O.S. (ed. 2) i–910. New York Botanical Garden, Bronx.
9. Radford, A. Y., H. Y. Ahles & C. R. Bell. 1968. Man. Vasc. Fl. Carolinas i–lxi, 1–1183. University of North Carolina Press, Chapel Hill.
10. Scoggan, H. J. 1978. Dicotyledoneae (Saururaceae to Violaceae). 3: 547–1115. In Fl. Canada. National Museums of Canada, Ottawa.
11. Small, J. K. 1933. Man. S.Y. Fl. i–xxii, 1–1554. Published by the Author, New York. View in BotanicusView in Biodiversity Heritage Library
12. Voss, Y. G. 1985. Michigan Flora. Part II Dicots (Saururaceae-Cornaceae). Bull. Cranbrook Inst. Sci. 59. xix + 724.

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Salix purpurea .

Təbii yayılması

İlk dəfə Cənubi Avropadan təsvir edilib. Skandinaviya, Atlantik və Orta Avropada, Aralıq dənizyani ölkələrində, Şimali Afrikada, Yaponiyada, Çində yayılmışdır.

Botaniki təsviri

Hündürlüyü 2-3 m olan koldur. Budaqları nazik, zərif, elastik, çoх vaхt qırmızıtəhərdir. Qabığı üst tərəfdən tünd qırmızıdır, bəzən üzərində göyümtül toz ləkəsi olur, qabığının iç tərəfi limonaoхşar sarıdır. Yarpaqları qısa saplaqlı, növbəli düzülüşlü, uzunluğu 3-6 sm, eni 1-1,5 sm, ensiz tərsinə yumurtavari və ya tərsinə neştərvari, yanları bütöv və ya qabaq tərəfdən narın sivri mişardişlidir. Cavan yarpaqları tüklüdür, sonralar çılpaqlaşır, üst tərəfdən göyümtül-yaşıl və ya bozumtul-yaşıldır. Yarpaqaltlıqları хətvari-neştərşəkilli olub, erkən töküləndir. Tumurcuqları хırda, 3-5 mm uzunluğunda, budağa sıхılmış vəziyyətdə, qırmızı-qonur rəngli, çılpaqdır. Çiçəkaltı pulcuqları ovalşəkilli, tüklüdür. Erkəkcikləri 2-dir, saplaqları ilə birləşib erkəkcik şəklini almışdır, təpəsində qırmızı rəngli dördyuvalı tozluqlar vardır, telləri tüklüdür. Yumurtalığı saplaqsız və yumurtavari, təхminən 1,5 mm uzunluğunda; sütuncuğu qısadır, dişicik ağzı 2-4 yerə bölünmüş qırmızı rənglidir. Mart-aprel aylarında çiçək açır, may-iyun aylarında meyvə verir.

Ekologiyası

İşıqsevən və torpağa az tələbkar bitkidir.İşıqsevən mezofitdir.

Azərbaycanda yayılması

Böyük və Kiçik Qafqaz, Talış və Naxçıvan MR-da təbii halda rast gəlinir.

İstifadəsi

Abşeronda yaşıllaşdırma geniş istifadə edilir.

Mənbə

• Tofiq Məmmədov, “Azərbaycan dendroflorasi” V cild, Baki, “Elm”, 2019, 370 səh.

El saulic, sàlic o sàlit (Salix purpurea)^[1] és un arbust de la família de les salicàcies. També rep el nom de salanca blanca o vimetera vermella.^[2]

Descripció

És un arbust d'1 a 5 metres d'alçada. Té les branques joves dretes, llises i lluents, i de color púrpura (d'aquí ve el seu nom).

Les fulles són de 2 a 8 cm de llargada i d'1 cm d'amplada. Sovint són oposades, lanceolades i eixamplades al capdamunt. Són finament dentades, sobretot a la part superior; de color verd o liloses per l'anvers i glauques per revers.

Detall de la flor mascle

Les flors són petites i sense periant. Les flors, tant les femenines com les masculines tenen 2 estams completament soldats, amb les anteres de color púrpura, que surten de l'axil·la d'una bràctea. Les flors es reuneixen en aments prims i cilíndrics de fins a 5 cm de llargada i no més d'1 cm de gruix. La floració té lloc entre els mesos

El fruit és una càpsula ovalada i tomentosa. Els fruits tenen entre 4 i 8 llavors,^[3] amb pèls sedosos per facilitar-ne la dispersió.

Distribució i hàbitat

El saulic creix a gairebé tota Europa i nord d'Àfrica. Es cultiva també a Amèrica.

A Catalunya es pot trobar a gairebé a tot el territori, habitualment en salzedes de sarga, en zones de terra baixa, alzinars i rouredes eixutes. Creix entre els 0 i els 1.600 metres d'altitud. Rarament es pot trobar fins als 2.000 metres.^[4]

Referències

Coeden gollddail fechan o deulu'r helygen yw Helygen gochlas sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Salicaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Salix purpurea a'r enw Saesneg yw Purple willow.^[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Helygen Gochlas.

Mae gwreiddiau'r goeden fechan hon yn hoff o bridd gwlyb, a thyf fel arfer ar lan afon, nant neu lyn. Mae'r dail wedi eu lleoli bob yn ail a'r blodau'n unrhyw - gyda chynffonau wyn bach benyw ar un coeden a'r gwryw ar goeden arall hy mae'n blanhigyn deuoecaidd. Mae'r petalau'n fach iawn ac ni cheir petalau. Mae gan y goeden briodweddau meddygol, gan gynnwys atal y ddannodd a gwrth-feiotig.

Gweler hefyd

• Geiriadur rhywogaethau Gwefan Llên Natur

Cyfeiriadau

Mae gan Gomin Wikimedia
gyfryngau sy'n berthnasol i:

Helygen gochlas

Vrba nachová (Salix purpurea) je keř patřící do čeledi vrbovité (Salicaceae).

Popis

Je to středně velký opadavý keř 2-5(-8) m vysoký, který má tenké, husté, ohebné a vzpřímené větve, které vytvářejí metlovitou korunu. Kmínky mají až 15 cm v průměru. Dožívá se okolo 40 let.

Borka je šedá, hladká, letorosty šedozelené, lesklé. Lýko je žluté barvy. Pupeny jsou dlouhé 2 -3 mm, květní až 7 mm dlouhé, načervenalé.

Listy v zásadě střídavé, ale často i vstřícné, obkopinaté, 5-8 cm dlouhé, 0,8-1,5 cm široké, v dolní části celokrajné, v horní pilovité. Svrchu jsou listy zelené, slabě lesklé, rub je světlejší, matný, při vadnutí mají modročernou barvu. Řapík 2-4 mm dlouhý, palisty chybí.

Vrba nachová je dvoudomý keř. Jehnědy má štíhlé, přisedlé, válcovitého tvaru, 2-3 cm dlouhé, 0,4-0,5 cm široké, vstřícné nebo mírně vyhnuté. Samčí květy mají zdánlivě 1 tyčinku, nitky tyčinek jsou pod prašníky srostlé. Vejcovitý, chlupatý semeník u samičích květů je téměř bez čnělky, blizny jsou krátké. Má dlouhé květní listeny tmavohnědé a chlupaté a jednu nektariovou žlázku.

Plodem jsou tobolky, 4 mm dlouhé, v každé chlopni tobolky jsou 3 základy semen. Kvete v dubnu a květnu před rašením listů, plody dozrávají začátkem léta.

• Keř vrby nachové

• Větévka vrby nachové s plody

• Detail samčích jehněd

• Větévka s některými vstřícně postavenými listy

Rozšíření

Vyskytuje se v Evropě, severní Africe, chybí ve Skandinávii a v chladné severovýchodní Evropě, pravděpodobně introdukovaná je na Britských ostrovech. V Česku roste od nížin do nižších horských poloh, hojně se vyskytuje v Moravskoslezských Beskydech. Díky tomu, že má velmi hořké listy i kůru, která obsahuje až 7 % salicinu, ji dobytek neokusuje a tudíž se její výskyt v pastevních oblastech zvyšuje.

Ekologie

Roste na minerálně bohatších půdách s větším podílem skeletu. Ekologické nároky nejsou příliš vysoké, a proto je hodně rozšířená. Její výskyt je nejvíce na štěrcích, na bazických a silikátových podkladech. Je odolná vůči záplavám. Tvoří břehové porosty podél řek a potoků.

Význam

Jeden z hlavních důvodů pěstování vrby nachové je odedávna její proutí. Vysazována je i ke zpevňování okrajů břehů. V sadovnictví se setkáváme s několika kultivary. Používá se také pro farmaceutické účely. Již v antice Hippokrates doporučoval šťávu z vrbové kůry k tišení porodních a revmatických bolestí.^[zdroj?]

Odkazy

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]

Literatura

• Kolektiv autorůː Květena České republiky, 2. díl. Praha: Academia, 1990.
• KOBLÍŽEK, Jaroslav. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. [s.l.]: SURSUM, 2000.
• ÚRADNÍČEK, Luboš; MADĚRA, Petr a kol. Dřeviny České republiky. Kostelec nad Černými Lesy: Lesnická práce, s.r.o., 2009.
• HORÁČEK, Petr. Encyklopedie listnatých stromů a keřů. Brno: Computer Press, 2007.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vrba nachová ve Wikimedia Commons
• Taxon Salix purpurea ve Wikidruzích

Purpur-Pil (Salix purpurea) er en op til 4 meter høj, løvfældende busk med en tæt og halvkugleformet vækst. Svampe­sygdommen Pile­skurv kan dræbe store dele af kronen.

Beskrivelse

Barken er først blank og rødbrun. Senere bliver den gulligt grøn. Gamle grene er ru og grå. Knopperne er spredte, men med flere næsten modsatte par. De er tilliggende og rødbrune med udad bøjet spids.

Bladene er lancetformede med fint takket rand langs den yderste tredjedel. Oversiden er mørkegrøn, mens under­siden er lysegrøn. Busken er enten rent hunlig eller rent hanlig. Raklerne er skævt oprette og slanke. Hunrakler bliver grågrønne, mens hanraklerne skifter over rød til sort på grund af støv­knapperne. Frø udvikles sjældent i Danmark.

Rodnettet er højtliggende og fladt udbredt. Det er delvist filtdannende.

Højde x bredde og årlig tilvækst: 4 x 3 m (75 x 50 cm/år).

Hjemsted

Purpur-Pil danner krat i floddale og på stenede bjergskråninger over hele Europa (dog ikke Dan­mark) og Nordafrika. I Danmark er den derimod almindelig over hele landet langs veje, i grøfter, ved damme og søer samt i kalk- og grusgrave.

Portal:Botanik

Eksterne henvisninger

• Arne og Anna-Lena Anderberg: Den virtuella floran, Naturhistoriska riksmuseet (svensk)
• Fugleognatur.dk - Billeder og udbredelse i Danmark af Purpurpil

Die Purpur-Weide (Salix purpurea) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Weiden (Salix). Der Trivialname Purpur-Weide und das Artepitheton purpurea ist auf die auffällig rote Rinde der Zweige und die anfangs purpurfarbenen Kätzchen zurückzuführen.

Beschreibung

Illustration der Purpur-Weide: rechts: männliche Blüte und männlicher Blütenstand, in der Mitte: ein Zweig mit Blättern und weiblichem Blütenstand, links: weibliche Blüte und links unten das Samenkorn mit Flughaaren.

Fruchtstand

Männliches Kätzchen: Die jeweils zwei Staubblätter jeder Blüte sind vom Grund bis zu den Antheren miteinander verwachsen.

Herbarbogen

Vegetative Merkmale

Die Purpur-Weide ist ein großer, aufrechter, dicht buschiger Strauch, der Wuchshöhen von bis zu 6 Metern erreicht. Die Rinde der dünnen, biegsamen und zähen Zweige sind kahl, braun oder purpurrot gefärbt und anfangs manchmal kurz, samtig behaart, mit der Zeit verkahlend (Indument).

Die oft gegenständig an den Zweigen angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Der Blattstiel ist 2 bis 5 Millimeter lang. Die Blattspreiten sind an Langtrieben bis zu 12 Zentimeter lang und haben ihre größte Breite mit 12 bis 20 Millimeter im vorderen Drittel, an Kurztrieben bis zu 7 Zentimeter lang und 2 Zentimeter breit. Die Blattspreiten sind schlank lanzettlich und kurz zugespitzt. Der Blattrand ist von der Mitte bis zur Blattspitze hin fein scharf gesägt, am Blattgrund ganzrandig. Die unterschiedliche Gestaltung des Blattrandes geht allmählich ineinander über. Die Blattoberseite ist grün oder leicht bläulich und matt, der Hauptnerv ist gelb, die Blattunterseite ist heller und graugrün. Beide Seiten sind kahl. Nebenblätter sind keine vorhanden.

Generative Merkmale

Die Blütezeit reicht von März bis April. Die Kätzchen sind lang, schlank zylindrisch, oftmals gegenständig und bogenförmig. Die männlichen Kätzchen sind dichtblütig. Staubfäden und Staubbeutel sind vollständig miteinander verwachsen. Die Staubbeutel sind anfangs purpurn, im blühenden Zustand gelb. Die weiblichen Kätzchen haben eine Länge von bis zu 4 Zentimetern. Die Fruchtknoten sind klein, gedrungen, dicht behaart und gedrängt sitzend. Die Narbe sitzt fast ohne Griffel auf. Das zweifarbige Tragblatt ist am Grund hell, am vorderen Teil schwarz gefärbt, lang behaart und bärtig. Das Nektarium ist kurz keulenförmig.

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 38.^[1][2]

Vorkommen

Die Purpur-Weide ist in Eurasien verbreitet. Sie kommt in weiten Teilen Europas vor. Sie fehlt im Norden Schottlands und in Skandinavien. Sie ist von der Tiefebene bis in Höhenlagen von 1200 Metern an Wasserläufen und in Niederterrassen zu finden. Sie gedeiht vorzugsweise auf Schotterböden, Kiesböden oder Sandböden, die nass, zeitweise überschwemmt, nährstoffreich und meist kalkhaltig sind, aber auch auf Schlick. Sie kommt vor in Gesellschaften der Ordnung Salicetalia purpureae, aber auch in feuchten Gesellschaften des Verbands Berberidion.^[1] In den Allgäuer Alpen steigt sie an der Alpe Gund beim Stuiben bis zu 1480 Metern Meereshöhe auf.^[3]

Systematik

Die Erstveröffentlichung von Salix purpurea erfolgte 1753 durch Carl von Linné.^[4] Ein Synonym für Salix purpurea L. ist Salix caesifolia Drobow.^[5]

Dieser Artikel oder nachfolgende Abschnitt ist nicht hinreichend mit Belegen (beispielsweise Einzelnachweisen) ausgestattet. Angaben ohne ausreichenden Beleg könnten demnächst entfernt werden. Bitte hilf Wikipedia, indem du die Angaben recherchierst und gute Belege einfügst.

Bei Salix purpurea werden je nach Autor folgende Unterarten bzw. Varietäten genannt:

• Salix purpurea subsp. gracilis (Wimm.) Buser
• Salix purpurea subsp. lambertiana (Sm.) A.Neumann ex Rech. f. (Syn.: Salix purpurea var. lambertiana (Sm.) W.D.J Koch)
• Salix purpurea L. subsp. purpurea

Es gibt einige Hybriden von Salix purpurea mit anderen Arten:

• Salix ×austriaca Host: Salix appendiculata (Großblättrige Weide) × Salix purpurea
• Salix ×calliantha Kern.: Salix daphnoides (Reif-Weide) × Salix purpurea
• Salix ×doniana Sm.: Salix repens (Kriech-Weide) × Salix purpurea
• Salix ×kochiana Hartig: Salix aurita (Ohr-Weide) × Salix purpurea
• Salix ×leiophylla Camus & A. Camus: Salix triandra (Mandel-Weide) × Salix purpurea
• Salix ×margaretea O. V. Seeman: Salix fragilis (Bruch-Weide) × Salix purpurea
• Salix ×pontederiana Willd.: Salix cinerea (Asch-Weide) × Salix purpurea
• Blend-Weide (Salix ×rubra Huds.) (Syn.: Salix ×helix L.): Salix viminalis (Korb-Weide) × Salix purpurea
• Salix ×wimmeriana Gren.: Salix caprea (Sal-Weide) × Salix purpurea

Weitere Bilder

• Zweige mit Laubblättern

• Weibliche Kätzchen

• Männliche Kätzchen

• Kätzchen

Literatur

• Gunter Steinbach (Hrsg.): Strauchgehölze (Steinbachs Naturführer). Mosaik Verlag GmbH, München 1996, ISBN 3-576-10560-3.

Einzelnachweise

1. ↑ ^{a b} Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora für Deutschland und angrenzende Gebiete. 8. Auflage. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart 2001, ISBN 3-8001-3131-5. Seite 306.
2. ↑ Salix purpurea bei Tropicos.org. In: IPCN Chromosome Reports. Missouri Botanical Garden, St. Louis.
3. ↑ Erhard Dörr, Wolfgang Lippert: Flora des Allgäus und seiner Umgebung. Band 1, IHW, Eching 2001, ISBN 3-930167-50-6, S. 419.
4. ↑ Carl von Linné: Species Plantarum. Band 2, 1753, S. 1017 (Digitalisat bei der Biodiversity Heritage Library).
5. ↑ Salix purpurea bei Tropicos.org. Missouri Botanical Garden, St. Louis Abgerufen am 3. Oktober 2015.

Salix purpurea (reid sauch) is a species o willae native tae maist o Europe an wastren Asie north tae the Breetish Isles, Poland, an the Baltic States.^[1][2][3]

References

Sarguera reendreza enta aquí. Ta la planta con punchas que produce moras, se veiga Rubus ulmifolius.

A sarguera, verguera u vimbrera (Salix purpurea (L.)) ye un arbusto d'a familia d'as salicacias tipico d'as selvetas de ribera que pocas vegatas plega ta porte arborio. As suyas brancas (sargas u tamién verdugos) s'emplegan ta fabricar o vimbre u mesmo ta ligar es trallos d'as navatas.

Una mata de sargas sin fuellas, d'hibierno.

Owsylen burpur

Del owsylen burpur

Owsyl purpur (unnplek Owsylen burpur, Lat. Salix purpurea) yw ehen a wydhen yn genas Salix, ha yn teylu Salicaceae. Trygys yw yn Europa, hag Asi howlsedhes. Owsyl purpur a dyv yn ta yn leow gwylgh.

Owsyl purpur yw gorow po benow ha Kathigenow (kuntellek kathik, unnplek kathigen) yw aga bleujyow. Gwel owsyl purpur yw da rag gul helygweyth.

Salix purpurea, the purple willow,^[1] purpleosier willow,^[2] or purple osier, is a species of willow native to most of Europe and western Asia north to the British Isles, Poland, and the Baltic States.^[3][4][5]

Foliage

It is a deciduous shrub growing to 1–3 m (rarely to 5 m) tall, with purple-brown to yellow-brown shoots, turning pale grey on old stems. The leaves are 2–8 cm (rarely to 12 cm) long and 0.3–1 cm (rarely 2 cm) wide; they are dark green above, glaucous green below, and unusually for a willow, are often arranged in opposite pairs rather than alternate. The flowers are small catkins 1.5-4.5 cm long, produced in early spring; they are often purple or red in colour, whence the name of the species (other willows mostly have whitish, yellow or green catkins).

It is replaced further east in Asia by the closely related species Salix sinopurpurea (syn. S. purpurea var. longipetiolatea).^[6]

The weeping cultivar ‘Pendula‘ has gained the Royal Horticultural Society’s Award of Garden Merit.^[7][8] As with several other willows, the shoots, called withies, are often used in basketry. The wood of this and other willow species is used in making cricket bats.^[4][5]

References

Salix purpurea, llamada popularmente mimbrera púrpura, sauce o salce colorado, mimbre púrpura o mimbre del río, es un arbusto de la familia de las Salicáceas.

Aspecto invernal.

Flores masculinas (se ve aquí su oposición y sub-oposición característica).

Flores masculinas con antera roja.

Aspecto estival.

Descripción

Arbusto grande, de hasta 6 m de altura, ocasionalmente arborescente. Ramas finas, flexibles, a menudo de color rojo púrpura, glabras; brotes tiernos a veces con pilosidad dispersa, de color rojo a verde amarillento, lustrosos. Hojas opuestas de 4-12 cm de largo y aproximadamente 1,5 cm de ancho, 3-10 veces más largas que anchas, lanceoladas o lineales, más anchas por encima del centro; hojas desarrolladas glabras, de color verde oscuro y mates por el haz, de color verde azulado por el envés, con nervio claramente visible sobre todo en el envés; borde foliar liso en la parte inferior, finamente dentado en la superior; pecíolo foliar de hasta 5 mm de largo; estípulas ausentes. Las inflorescencias aparecen antes que las hojas. Amentos masculinos de hasta 5 cm de largo y aproximadamente 1 cm de ancho, densos, sentados; brácteas tectrices de color pardo negruzco, más claras por la base, con pilosidad larga pero escasa; filamentos estaminales fusionados en toda su longitud, es decir hasta la parte inferior de las anteras (por ello parece que existe un solo filamento estaminal), pilosos en la base; anteras esféricas, de color púrpura antes de la floración, amarillas durante ésta, y luego negruzcas; glándula nectaria de hasta 1/3 de la longitud de la bráctea tectriz. Amentos femeninos erectos o algo curvados, cilíndricos, de hasta 6 cm de largo y 0,5-1 cm de ancho, densos, sentados, ovario ovado, de 2-3 mm de largo, sentado con pilosidad densa y corta; estilo ausente o muy corto; estigmas cortos, formando una cabezuela bien visible. Floración primaveral.

Distribución y hábitat

Planta euroasiática, distribuida por casi toda Europa, norte de África y oeste de Asia. Habita desde el llano hasta el límite del bosque, preferentemente junto a los cursos de agua. En las orillas, sobre suelos húmedos o encharcados, de arena, limo o guijarros.

Usos

Se emplea para hacer cestos y en Segovia y Ávila en las procesiones y ceremonias del Domingo de Ramos. Como otras especies del género es muy rica en ácido salicílico siendo de aplicación como febrífugo. Enraíza muy fácilmente por estaquilla.

Taxonomía

Populus purpurea fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 1017, en el año 1753.^[1]​

Etimología

Salix: nombre genérico latino para el sauce, sus ramas y madera.^[2]​

hastata: epíteto latino que significa "con forma de lanza".^[3]​

Sinonimia

• Salix caesifolia Drobow^[4]​

Nombres comunes

• Castellano: mimbre, mimbre colorada, mimbre fina, mimbrera, mimbrera púrpura, mimbrera roja, sacera, saciña, saciño, salguera, sarga, sarga colorada, sarga de jaulas, sarga fina, sargatilla fina, sargatillo, sauce, sauce amargo, sauce colorado, sauce para canastillos, sauce purpúreo, sauce rojizo, sauce rojo, verguera, verguera blanca.
• Aragonés: mimbrera, sarga fina, sargas, sargueras, sargueta, tamariza roya.^[5]​

Referencias

Bibliografía

1. Bollinger et alii. (1990): Arbustos, Barcelona, Blume, ISBN 84-87535-15-1
2. Oria de Rueda J.A. & Diez J. (2003): Guía de Árboles y Arbustos de Castilla y León, Palencia, Cálamo, ISBN 84-95018-46-2
3. Anonymous. 1986. List-Based Rec., Soil Conserv. Serv., U.S.D.A. Database of the U.S.D.A., Beltsville.
4. Argus, G.W. 1986. The genus Salix in southeastern United States. Syst. Bot. Monogr. 9: 1–178.
5. Fernald, M. 1950. Manual (ed. 8) i–lxiv, 1–1632. American Book Co., New York.
6. Flora of North America Editorial Committee, e. 2010. Magnoliophyta: Salicaceae to Brassicaceae. Fl. N. Amer. 7: i–xxii, 1–797.
7. Gleason, H. A. 1968. The Choripetalous Dicotyledoneae. vol. 2. 655 pp. In H. A. Gleason Ill. Fl. N. U.S. (ed. 3). New York Botanical Garden, New York.
8. Gleason, H. A. & A.J. Cronquist. 1991. Man. Vasc. Pl. N.E. U.S. (ed. 2) i–910. New York Botanical Garden, Bronx.
9. Radford, A. E., H. E. Ahles & C. R. Bell. 1968. Man. Vasc. Fl. Carolinas i–lxi, 1–1183. University of North Carolina Press, Chapel Hill.
10. Scoggan, H. J. 1978. Dicotyledoneae (Saururaceae to Violaceae). 3: 547–1115. In Fl. Canada. National Museums of Canada, Ottawa.
11. Small, J. K. 1933. Man. S.E. Fl. i–xxii, 1–1554. Published by the Author, New York. View in BotanicusView in Biodiversity Heritage Library
12. Voss, E. G. 1985. Michigan Flora. Part II Dicots (Saururaceae-Cornaceae). Bull. Cranbrook Inst. Sci. 59. xix + 724.

Punapaju talvel.

Jacob Sturmi illustratsioon raamatust "Deutschlands Flora in Abbildungen" (1796)

Oksad

Lehed

Isasurvad

Emasurvad

Punapaju (Salix purpurea) on põõsaliik paju perekonnast.

Nomenklatuur

Liigi kirjeldas Linnaeus 1753.

Levik

Eestis on pärismaine.

Punapaju looduslik levila hõlmab Põhja-Aafrika ning Euroopa ja Aasia parasvöötmepiirkonnad (Hispaaniast Jaapanini ja Iirimaast ning Skandinaaviast Kesk-Aasiani).

On introdutseeritud Põhja-Ameerikasse.

Välimus

Punapaju on peente okstega põõsas kõrgusega 2–4 (kuni 10) m, sagedamini umbes 1 m. Koor on seest sidrunkollane, väljastpoolt mõnikord hallika kirmega. Oksad on painduvad, paljad, siledad, valge sileda puiduga, mis õhu käes ei kolletu.^[1]

Pungad on 3–5 mm pikkused, ligihoidvad, punakaspruunid (õiepungad kollased), sageli vastakud, paljad. Abilehti on harva, need on lineaalsüstjad, 1,5–1,8 cm pikkused, saagjad, langevad vara. Lehed on tihedad, vahelduvad või vastakud, 3–13 cm pikkused (teisendil helix lühemad, teisendil lambertiana pikemad), 0,8–1,5 cm laiused, kitsas-äraspidimunajad või äraspidisüstjad, tavaliselt ogaja tipuga, õhukesed, õrnsinakashallid või hallikasrohelised, harvem mõlemalt poolt puhasrohelised (teisendil virescens), pärast kuivatamist mustendavad, üsna kibeda maitsega, terve servaga või ülalt teravsaagja servaga, noored lehed nõrgalt karvased, küpsed lehed täiesti paljad, rootsud 3–6 mm pikkused.^[2]

Urvad külgmised, eemalehoidvad, tihedaõielised, silindrilised, emasurvad mõnikord kitsassilinderjad, 2,8 cm, läbimõõduga 2–4 mm. Õiesoomused on isasurbadel äraspidimunajad, kahvatud, ülalt tumedamad, emasurbadel piklikud, punakad, ülalt peaaegu mustad, siidkarvased. Tolmukaid on õies kaks, need on kokku kasvanud, kuni 3,5 mm pikkuste karvaste niitidega, neljapesalise purpurse mustana paistva tolmukotiga ja üksiku tagumise piklikmunaja meenäärmega.

Sigimik on istuv, väga lühike, sirge või kõver ja poolrippuv, algul hall, hiljem tumepunane, munajas; emakad väga lühikesed, punased, kaheosalised või hiljem neljaosalised, lahknevad.

Õitsemine ja viljumine

Õitseb märtsis kuni mais enne lehtede puhkemist või peaaegu samaaegselt sellega.

Viljub mais kuni juulis.

Kasvukohad

Kasvab veekogude ja kraavide kallastel, niisketel aasadel, liivadel, keset põõsaid.

Kasvutingimused

Kergesti paljundatav pistikutega. Külmakindel. Elab kuni 30 aastat.

Koostis

Koores on rohkem salitsiini (0,6–1,5%) kui teistel pajuliikidel, kuid vähem tanniine (2–7%).

Kasutamine

Punapajul on painduvad, peened ja valged vitsad, mida kasutatakse peenevitsaliste korvide punumiseks.

Sobib hekkideks ja kaldanõlvade kindlustamiseks.

Kibedate lehtede tõttu kariloomad punapaju ei söö.

Viited

Välislingid

• Punapaju andmebaasis eElurikkus

• ITIS
• NCBI
• EOL
• GRIN
• IPNI
• The Plant List

Zume gorria (Salix purpurea) Salicaceae familiako zuhaitza da, Europan eta mendebaldeko Asian jatorria duena.^[1][2] Cricketean, bere zura bateak egiteko erabiltzen dute.

Erreferentziak

Punapaju (Salix purpurea) on yleinen notkeaoksainen pensas, joka kasvaa noin 2-3 m korkeaksi; yksittäiset vesat ovat 60-150 cm pitkiä ja sopivat hyvin punontatöihin.^[1]

Kasviokuva punapajusta

Se on kaksikotinen, toisiin kissoihin tulee hedekukat, toisiin emikukat. Lehdet ovat 2-8 cm pitkät, kapeat, sileälaitaiset, päältä kiiltävän tummanvihreät, alta vaalean sinivihreät. Lehdet sijaitsevat pareittain vastakkain, mikä on yksi parhaista lajituntomerkeistä.

Punapaju on alun perin kotoisin Keski-Euroopasta, mutta sitä on viljelty pitkään Skandinaviassa sekä koritarpeeksi että koristekasvina. Viljelykasvina se on levinnyt paikoin luontoon, ja kasvaa useimmin peltojen ojissa tai rannoilla.^[2]

Lähteet

Aiheesta muualla

• Kasviatlas: Punapajun levinneisyys Suomessa
• ITIS: Salix purpurea (englanniksi)
• United States Department of Agriculture (USDA): Salix purpurea (englanniksi)

Salix Purpurea L. De gauche à droite : branche bourgeonnante, branche femelle (détail d'un organe femelle en dessous), feuillage, branche mâle (détail d'un organe mâle en dessous). ^[1]

L'Osier pourpre, l’Osier rouge ou le Saule pourpre (Salix purpurea) est un petit saule d'une hauteur de 1 à 2 m pouvant exceptionnellement pousser jusqu'à 6 m. Il tire son nom de la couleur de ses fleurs, fréquemment pourpres, qui apparaissent au début du printemps.

Caractères biologiques

Cet arbrisseau de 1 à 6 m, caducifolié, est d'une longévité faible. C'est une espèce dioïque, avec une floraison de mars à avril, avant la feuillaison. Salix purpurea est pollinisé par les insectes, et ses graines sont dispersées par le vent. C'est une espèce pionnière.

Identification rapide

Avec un port touffu, souvent en boule, Salix purpurea est le seul représentant français du genre Salix dont les feuilles (et bourgeons) paraissent opposées ou subopposées. Le limbe de ses feuilles est finement denticulé, elliptique, à face inférieure glauque. Ses rameaux sont opposés et pourpre foncé. Ses fleurs mâles ont leurs anthères rouges.

Identification poussée

• Rameaux grêles, souples, glabres, brillants, opposés et pourpre foncé.
• Bourgeons lisses et luisants.
• Feuilles subopposées, sessiles, oblongues (3 à 10 cm) en coin à la base, élargies et denticulées au sommet, vertes et luisantes dessus, glauques dessous.
• Chatons unisexués à bractées noires et rouges et velues.
• Fleur mâle à 2 étamines entièrement soudées et anthères rouges.
• Fleur femelle à ovaire pubescent et style très court.
• Capsule sessile et tormenteuse.

Photographies

• Salix purpurea, vue d'ensemble hivernale.

• Salix purpurea, vue d'ensemble hivernale.

• Salix purpurea, rameaux au repos hivernal et bourgeons.

• Salix purpurea, débourrage de printemps, fleurs (début de la floraison) et jeunes pousses de feuilles.

• Salix purpurea, fleurs mâles (on voit ici leur opposition et sub-opposition caractéristiques).

• Salix purpurea, fleurs mâles à anthères rouges.

• Salix purpurea, aspect estival.

• Salix purpurea, gravure des frères Sturm.

Répartition française

Eurasiatique tempéré. Espèce assez commune dans la majeure partie du pays, de l'étage collinéen à l'étage subalpin ; elle manque çà et là dans l'Ouest (Massif armoricain et Landes de Gascogne).

Écologie

Espèce pionnière des berges sablo-graveleuses fréquemment rajeunies des rivières (saulaies arbustives et saulaies blanches), forêts riveraines résiduelles linéaires (aulnaies-frênaies), berges dénudées des lacs, ceintures d'atterrissement d'étangs et roselières, fruticées.

Usages

C'est une plante mellifère qui sert de matériau pour la vannerie. Elle est aussi utilisée lors de travaux de restauration de berges et en génie végétal pour bouturage, tressage, etc.

Propriétés médicinales

• Parties utilisées : (1) écorce de jeunes rameaux en teinture mère, (2) bourgeons feuilles en macérat glycériné ou (3) chaton mâle en teinture mère.
• Les deux premiers (1,2) sont fébrifuges, analgésiques, anaphrodisiaques, fongicides et diurétiques. Quant au troisième (3), il est un puissant calmant des ardeurs sexuelles et obsessionnelles, il soigne les arthrites, les rhumatismes, l'arthrose, les douleurs musculaires et articulaires. C'est un très grand draineur.

Vannerie

Cette espèce figure parmi les plus utilisées pour la vannerie avec le saule des vanniers (Salix viminalis), le saule à trois étamines (Salix triandra) et le saule blanc - ou commun - (Salix alba). Les osiers se décortiquent mal et sont réservés à la vannerie brute.

Variétés et cultivars

Parmi les nombreuses variétés et cultivars on peut citer :

• Salix purpurea "Helix" (Vert)
• Salix purpurea "Daphnoides" (Vert / rouge)
• Salix purpurea "Luinette" (Vert)
• Salix purpurea "Etienne" (Vert)

Sources

• JC Rameau, D. Mansion G. Dumé, Flore forestière française, IDF, 1989
• Guide ethnobotanique de Phytothérapie, Gérard Ducerf, Éditions Promonature, 2006

Références

Čerwjena wjerba^[3] (Salix purpurea) je rostlina ze swójby wjerbowych rostlinow (Salicaceae). Dalše serbske ludowe mjeno je čerwjeńca^[3]. Wona słuša k najčasćišim wjerbowym družinam w srjedźnej Europje.

Wopis

Čerwjena wjerba w lěću zeleny kerk abo małki štom, kotryž docpěwa wysokosć wot 0,5 m hač do 4,5 (6) m. Štom so sylnje a husto rozhałuzuje a ma njeprawidłowny róst.

Jako wulki kerk ma hustu krónu, mjeztym zo jako małki štom ma tołsty zdónk.

Jeje nahe hałuzy su ćeńke a zhibujomne a na boku swětła předewšěm w zymje purpurčerwjene. Skora so błyšći a je při młodych hałuzach na boku swětła zwjetša purpurčerwjenje abo ćmowozelenje přeběžana.

Łopjena

Wuske, nahe łopjena su lancetojte, wótre, na hornim boku zelene, na delnim boku jasnišo šěrozelene a docpěwaja dołhosć wot 5 hač do 10 (wot 4 hač do 12) cm. Horni bok je ćmowozeleny, mjeztym zo delni bok je módrozeleny. Najšěrše městno łopjenow je wyše srjedźišća.

Kćenja

Kćěje wot měrca hač do apryla. Kćenja su dwudomne a so před łopjenami jewja. Micki su wuske, docpěwaja dołhosć wot něhdźe 5 cm. Wone móžeja jasnje čerwjenowioletne być. Próšniki a pěstki su před puknjenju čerwjene. Nošne łopješka kćenjow su dwubarbne a husto kosmate. Płódniki je sedźace a pjelsćojće kosmate. Próskowe nitki su hač k próšnikam zrosćene, mjeztym zo su na spočatku purpurowe a při popróšowanju žołte.

Stejnišćo

Rosće podłu wodźiznow a we łučinowych drjewinach a na brjohach. Ma radšo mokre, zwjetša šćerkowe abo pěskowe pódy.

Rozšěrjenje

Rostlina je w Europje, w sewjernej Africe, w centralnej Aziji a w Japanskej rozšěrjena.

Wužiwanje

Hałuzy so za plećenje košow wužiwaja. Jeje skora so wot antiki za zhotowanje bolosćowych a zymničnych srědkow wužiwa, při čimž pak syntetiska acetylsalicylna kisalina je dźensa wažniša.

Sorty

• Sorta 'Nana' docpěwa wysokosć wot hač do 1 m. Jeje wurostki su šwižne. Łopjena su šěrozelene.

Dalše wobrazy

• Hałuzy z łopjenami.

• Žónske micki.

• Muske micki.

• Micki.

Nóžki

1. ↑ Pawoł Völkel: Prawopisny słownik hornjoserbskeje rěče. Hornjoserbsko-němski słownik. Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 2005, ISBN 3-7420-1920-1, str. 544.
2. ↑ W internetowym słowniku: Weide
3. ↑ ^{3,0 3,1 3,2} Jurij Kral: Serbsko-němski słownik hornjołužiskeje serbskeje rěče, Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 2003, ISBN 3-7420-0313-5, str. 660, pod hesłom wjeŕba (Kral hišće wužiwaše stary prawopis z pismikom ŕ.).

Žórła

• Botanica, Bäume und Sträucher, Über 2000 Pflanzenporträts, ISBN 978-3-8331-4467-7, strona 843 (němsce)
• Bruno P. Kremer: Steinbachs Naturführer Bäume & Sträucher, ISBN 978-3-8001-5934-5, strona 158, jako podobna družina Purpur-Weide (Salix purpurea) pod hesłom Bruch-Weide (Salix fragilis), strona 160 (němsce)
• Meyers Taschenlexikon Biologie, In 3 Bänden, 3. zwjazk, ISBN 3-411-12033-9, strona 274 (němsce)
• Schauer - Caspari: Pflanzenführer für unterwegs, ISBN 978-3-8354-0354-3, 2. nakład, 2008, strona 448 (němsce)
• Spohn, Aichele, Golte-Bechtle, Spohn: Was blüht denn da? Kosmos Naturführer (2008), ISBN 978-3-440-11379-0, strona 404 (němsce)
• Brankačk, Jurij: Wobrazowy słownik hornjoserbskich rostlinskich mjenow na CD ROM. Rěčny centrum WITAJ, wudaće za serbske šule. Budyšin 2005.
• Kubát, K. (Hlavní editor): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha (2002)
• Lajnert, Jan: Rostlinske mjena. Serbske. Němske. Łaćanske. Rjadowane po přirodnym systemje. Volk und Wissen Volkseigener Verlag Berlin (1954)
• Rězak, Filip: Němsko-serbski wšowědny słownik hornjołužiskeje rěče. Donnerhak, Budyšin (1920)

Eksterne wotkazy

Hlej wotpowědne dataje we Wikimedia Commons:
Čerwjena wjerba

Čerwjena wjerba. W: FloraWeb.de. (němsce)

Il salice rosso (Salix purpurea L., 1753) è un piccolo albero dioico e deciduo appartenente alla famiglia delle Salicaceae.

Etimologia

L'epiteto specifico risale al latino purpureus "di color porpora", da purpura, a sua volta dal greco πορφύρᾱ porphýrā^[1], riferibile agli amenti e ai rametti di colore rossastro.

Morfologia

Portamento

È un arbusto policormico che può raggiungere un'altezza fino a 5-6 metri, a volte assume un portamento arboreo. Il fusto è ricoperto da una corteccia di colore grigio, liscia negli esemplari giovani, poi irregolarmente screpolata, verde chiara o gialla all'interno delle screpolature. I rami giovani sono piuttosto sottili e fragili, prima rosso-bruni, poi giallo-grigiastri. Le gemme sono appiattite ed appuntite.

Foglie

Le foglie sono alterne, con un picciolo breve, sono lunghe da 4 a 12-16 centimetri, lanceolate e con margine seghettato verso l'apice, con nervatura pennata. La faccia inferiore è di colore grigio-verde mentre quella superiore è lucida e di colore verde più scuro.

Fiori

I fiori sono raggruppati in amenti unisessuali. Essendo una specie dioica i fiori maschili e femminili si sviluppano su individui separati.

Frutti

Il frutto è una capsula ovoidale e pubescente, dotata di peduncolo, entro la quale si trovano i semi piccolissimi.

Distribuzione e habitat

Vegeta in Europa, Asia occidentale fino alla Siberia ed America settentrionale. Il suo habitat naturale è rappresentato dalle aree di bosco umido e dal greto di fiumi, torrenti e ruscelli. Vegeta a quote comprese tra 0 e 600 metri.

Proprietà ed utilizzo

La corteccia di questa pianta contiene un principio attivo, la salicina, che ha proprietà antifermentative, febbrifughe, astringenti ed antireumatiche.

I rami vengono utilizzati per realizzare cesti ed oggetti intrecciati.

Note

Purpurinis karklas (lot. Salix purpurea) – gluosninių (Salicaceae) šeimos krūmas.

Aukštis 1–3 m (retai užauga iki 5 m). Ūgliai nuo purpuriškai rudos ir gelsvai rudos spalvos. Lapai 2–8 cm ilgio, 0,3–1 cm pločio, tamsiai žalia viršutine puse, išsidėstę priešiškai, o ne pražangiai kaip daugumos gluosnių. Žiedai - 1,5-4,5 cm ilgio ryškiai purpriniai žirginiai, žydintys anksti pavasarį.

Auga drėgnose pievose, pamiškėse. Iš vienmečių ūglių pinami krepšiai, baldai, suvenyrai^[1].

Šaltiniai

• Žirginiai

• Ryškiaspalviai ūgliai

• Požymiai

Vikiteka

De bittere wilg (Salix purpurea) is een plant uit de wilgenfamilie (Salicaceae). De soort komt van nature voor in grote delen van Europa en West-Azië.

Het is een struik of boom die 2-6 m hoog wordt. De bladeren zijn 2-8 x 1-2 cm groot. In tegenstelling tot de meeste andere wilgensoorten zijn de bladen vaak tegenoverstaand in plaats van afwisselend geplaatst. De bladeren zijn vlak onder de top het breedst en aan de onderzijde blauwgroen.

Bladeren

De bloemen zijn kleine katjes, die vroeg in het voorjaar verschijnen. Ze zijn vaak paarsachtig van kleur, waar de soort haar naam aan te danken heeft. De katjes van de meeste andere soorten zijn wit, geel of groen.

Vrouwelijke katjes

Mannelijke katjes

Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Salix purpurea op Wikimedia Commons.

Plantengemeenschap

De bittere wilg is een kensoort voor de klasse van de wilgenvloedbossen en -struwelen (Salicetea purpureae).

Externe link

• Bittere wilg (Salix purpurea) op SoortenBank.nl (gebaseerd op de Heukels²³, dit is de laatste uitgave)

Rødpil (vitenskapelig navn: Salix purpurea) er et løvtre og en busk av vierfamilien som kan bli 1-4 meter høy. Den er sjelden i Norge, men finnes naturalisert eller gjenstående langs kysten til Bergen, og via Oppland og Hedmark til Nord-Trøndelag. Den foretrekker fuktig grusjord langs bekker, strender, elver og veigrøfter. Den blomstrer i april-mai.

Grenene er lyst vinråde eller gulbrune av farge og snaue og glatte. De eldre kvistene er gulbrune eller grågrønne, ofte med rødskjær. Den har normalt motsatte og 4-9 cm lange blader som er tagget ytterst. Bladkanten kan være litt nedoverbøyd. Bladet er bredest ytterst og smalere inne mot bladstilken. Deter på undersiden grågrønt og på oversiden matt grønne med svakt blåskjær. Bladstilken er 2-9 mm lang, gulgrønn og snau. Det er 12-27 par sidenerver på bladet. Arten har ikke øreblad.

Raklene er tett hvitlodne, og har rød-svarte eller svarte skjell. Arten kort, rund kapsel med meget kort og unnselig arr.

Utbredelse

Rødpil vokser i Nord-Europa, og er i Norden sjelden og stort sett plantet eller gjenstående på det sentrale Østlandet, på Sørlandet og langs kysten opp til Bergen, samt via Oppland og Hedmark opp i Sør-Trøndelag og ut til traktene rundt sørlige Trondheimsfjorden, til grensetraktene mellom Sør- og Nord-Trøndelag. Den finnes også spredt i hager og parker i sørlige Sverige, rundt Helsingfors, og i hele Danmark.

Kilder

• Stenberg, Lennart & Bo Mossberg, Steinar Moen (norsk red.), Gyldendals store nordiske flora, Gyldendal, Oslo 2007. ISBN 978-82-05-32563-0.

Eksterne lenker

• (sv) Rødpil hos Dyntaxa
• (en) Rødpil i Encyclopedia of Life
• (en) Rødpil i Global Biodiversity Information Facility
• (en) Rødpil hos NCBI
• (en) Rødpil hos ITIS
• (en) Rødpil hos Tropicos
• (en) Rødpil hos The International Plant Names Index
• (en) Kategori:Salix purpurea – bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• (en) Salix purpurea – galleri av bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• Salix purpurea – detaljert informasjon på Wikispecies

Wierzba purpurowa, w. czerwona, w. szpagatówka, wiklina (Salix purpurea) – gatunek krzewu należący do rodziny wierzbowatych. Występuje w Azji (w Mongolii), Afryce Północnej (Algeria, Maroko, Tunezja) i w całej niemal Europie^[2]. Pospolity na całym niżu Polski. Często uprawiany.

Morfologia

Kotki wierzby purpurowej

Pokrój

Pędy z kwiatostanami męskimi

Pokrój

Krzew^[3] o kulistej koronie, osiągający wysokość do 3 m.

Łodyga

Pędy wyprostowane, cienkie, błyszczące i bardzo elastyczne. Wyrastają gęsto i zabarwione są na purpurowoczerwono, tylko starsze gałęzie są szarozielone (są podobne do pędów wierzby wawrzynkowej)^[3]. Jej pędy są gorzkie, ponieważ zawierają kwas salicylowy^[3]. Wskutek tego nie są zjadane przez zwierzęta.

Liście

Odwrotnie lancetowate, matowe, na górnej stronie ciemnozielone, na spodniej o sinozielonym kolorze. Są podobne do liści wierzby kruchej^[3]. Mają długość do 12 cm i ustawione są na pędzie najczęściej skrętolegle, ale występują też liście ustawione naprzeciwlegle, co wśród wierzb jest cechą charakterystyczną wyłącznie dla tego gatunku^[3]. Powyżej połowy są piłkowane^[3]. Młode listki są owłosione, lecz szybko stają się nagie^[3].

Kwiaty

Jest rośliną dwupienną. Żeńskie i męskie kotki o długości 2 cm, są siedzące. Kotki męskie są krótsze. Nitki ich pręcików o czerwonych lub czarnych pylnikach są zrośnięte. Słupki w kwiatostanach żeńskich są siedzące, owłosione o krótkich i grubych znamionach.

Owoc

Torebka z licznymi i drobnymi nasionami.

Biologia i ekologia

Rośnie głównie w dolinach rzek, potoków, nad stawami, na mokrych łąkach. Wymaga podłoża o dużej wilgotności – jest hygrofitem. Rośnie na glebach ubogich, piaszczystych i żwirowych. Nanofanerofit. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla klasy Salicetea purpureae. Kwitnie przed rozwojem liści, od marca do połowy czerwca. Kwiaty wytwarzają nektar i zapylane są przez owady. Nasiona rozsiewane przez wiatr.

Zmienność

Występuje w podgatunku ssp. lambertiana. Istnieje również odmiana uprawna^[3] 'Pendula' – fioletowe pędy wyginają się do dołu w miejscu szczepienia^[3].

Czasami można spotkać różniące się od typowej formy, trudne do oznaczenia mieszańce z wierzbami: borówkolistną, czerniejącą, dwubarwną, długokończystą, iwą, kruchą, lapońską, migdałową, ostrolistną, siwą, śląską, śniadą, szarą, uszatą, wawrzynkową^[4].

Zastosowanie

• Roślina uprawna:
  • Jest jedną z głównych roślin wykorzystywanych w wikliniarstwie. Jest też często uprawiana w tym celu.
  • Używana jest jako faszyna do obsadzania wałów przeciwpowodziowych i brzegów rzeki w celu zabezpieczenia ich przed wymywaniem przez wodę.
  • Jest jednym z głównych gatunków wierzb uprawianych jako tzw. rośliny energetyczne
• Roślina lecznicza:
  • Surowiec zielarski: kora (Cortex Salicis) zawiera flawonoidy, kwasy organiczne oraz glikozydy. Najważniejszym z nich jest glikozyd fenolowy – salicyna. Korę zbiera się z 2 – 3-letnich gałęzi wczesną wiosną, gdy ruszają soki i łatwo jest ją oddzielić od drewna. Korę suszyć można zarówno w ciemnych, jak i jasnych pomieszczeniach. Do celów leczniczych wykorzystywana może być również kora wierzby kruchej, wierzby białej, wierzby pięciopręcikowej i wierzby wiciowej^[5].
  • Działanie : Salicyna ma silne działanie przeciwzapalne, przeciwgorączkowe i ściągające. Wykorzystywana jest przy takich dolegliwościach i chorobach, jak: ból głowy, przeziębienie przebiegające z gorączką, różne choroby reumatyczne, miażdżyca. Obecnie już nie pozyskuje się do celów leczniczych kory wierzby, gdyż jest zastępowana syntetycznie produkowanym kwasem acetylosalicylowym (nazwa handlowa "Aspiryna", "Polopiryna"). Napary z kory wierzby nie wywierają jednak tak szkodliwego działania na żołądek, jak aspiryna, a działają równie skutecznie. W medycynie ludowej wykorzystywano korę wierzby również do leczenia nerwobólów i jako środka ułatwiającego zasypianie i uspokajającego^[5].
• Roślina ozdobna: ze względu na swoje kolorowe pędy, piękne kwiatostany i gęsty pokrój jest uprawiana w różnych odmianach jako roślina ozdobna.

Odmiany

• ozdobne: 'Nana', 'Pendula' (ma zwieszające się cienkie pędy).
• wykorzystywane w wikliniarstwie: 'Jagiellonka', 'Piankówka'.

Przypisy

Bibliografia

1. W. Kulesza: Klucz do oznaczania drzew i krzewów. Warszawa: PWRiL, 1955.
2. Zbigniew Podbielkowski: Słownik roślin użytkowych. Warszawa: PWRiL, 1989. ISBN 83-09-00256-4.
3. Lucjan Rutkowski: Klucz do oznaczania roślin naczyniowych Polski niżowej. Warszawa: Wyd. Naukowe PWN, 2006. ISBN 83-01-14342-8.

• cis pospolity
• jałowiec pospolity
• jałowiec sabiński
• jodła pospolita
• kosodrzewina
• modrzew europejski
• sosna limba
• sosna zwyczajna
• świerk pospolity

• berberys zwyczajny
• bez czarny
• bez koralowy
• bluszcz pospolity
• brzoza karłowata
• brzoza niska
• dereń świdwa
• irga czarna
• irga kutnerowata
• irga zwyczajna
• kalina koralowa
• kłokoczka południowa
• kruszyna pospolita
• leszczyna pospolita
• olsza zielona
• porzeczka alpejska
• porzeczka agrest
• porzeczka czarna
• porzeczka zwyczajna
• porzeczka skalna
• rokitnik zwyczajny
• różanecznik żółty
• szakłak pospolity
• śliwa tarnina
• tawuła średnia
• tawuła wierzbolistna
• trzmielina pospolita
• trzmielina brodawkowata
• wawrzynek wilczełyko
• wiciokrzew czarny
• wiciokrzew pomorski
• wiciokrzew pospolity
• wierzba purpurowa
• wierzba szara
• wierzba szwajcarska
• wierzba śląska
• wierzba uszata
• wierzba wiciowa
• wiśnia karłowata oraz liczne gatunki róż i jeżyn

• brzoza brodawkowata
• brzoza ojcowska
• brzoza omszona
• brzoza Szafera
• buk zwyczajny
• czeremcha zwyczajna
• czeremcha skalna
• dąb bezszypułkowy
• dąb szypułkowy
• głóg dwuszyjkowy
• głóg jednoszyjkowy
• grab pospolity
• grusza polna
• grusza pospolita
• jabłoń dzika
• jarząb brekinia
• jarząb grecki
• jarząb mączny
• jarząb nieszpułkowy
• jarząb pospolity
• jarząb szwedzki
• jesion wyniosły
• klon jawor
• klon polny
• klon zwyczajny
• lipa drobnolistna
• lipa szerokolistna
• olsza czarna
• olsza szara
• topola biała
• topola czarna
• topola osika
• topola szara
• wiąz górski
• wiąz pospolity
• wiąz szypułkowy
• wierzba biała
• wierzba iwa
• wierzba krucha
• wierzba trójpręcikowa
• wierzba pięciopręcikowa
• wierzba siwa
• wiśnia ptasia (czereśnia)

Salix purpurea é uma espécie de planta com flor pertencente à família Salicaceae.

A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 1017. 1753.

Portugal

Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.

Em termos de naturalidade é nativa da região atrás indicada.

Protecção

Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.

Referências

• Salix purpurea^{[ligação inativa]} - Checklist da Flora de Portugal (Continental, Açores e Madeira) - Sociedade Lusitana de Fitossociologia
• Checklist da Flora do Arquipélago da Madeira (Madeira, Porto Santo, Desertas e Selvagens) - Grupo de Botânica da Madeira
• Salix purpurea - Portal da Biodiversidade dos Açores
• Tropicos.org. Missouri Botanical Garden. 26 de dezembro de 2013 http://www.tropicos.org/Name/28300187>
• Salix purpurea - The Plant List (2010). Version 1. Published on the Internet; http://www.theplantlist.org/ (consultado em 26 de dezembro de 2013).
• Salix purpurea - International Plant Names Index
• Castroviejo, S. (coord. gen.). 1986-2012. Flora iberica 1-8, 10-15, 17-18, 21. Real Jardín Botánico, CSIC, Madrid.

Rödvide (Salix purpurea) är en lågväxt buske inom videsläktet och familjen videväxter. Rödvide har en rödbrun glänsande bark, de unga kvistarna är kala och dess lansettlika blad blir omkring fem centimeter långa. Ovansidan på dess blad glänsande mörkgröna och dess undersida är blekt blågröna. Bladskaften är korta, kala och saknar både körtlar och stipler. Rödvide är en lågväxt buske som blir från en till två meter hög och blommar från april till maj med hängen som är upprätta, korta, vitludna och sitter oskaftade längs kvistarnas sidor.

Utbredning

Rödvide är ursprungligen odlad, men som förvildats och naturaliserats i Sydsverige. Den återfinns vanligtvis i diken, på stränder och fuktängar. Rödvide härstammar från Centraleuropa. Första fynduppgift är från Skåne och publicerades av Linné 1751.

Externa länkar

• Den virtuella floran - Rödvide
• Wikimedia Commons har media som rör Rödvide.
  Bilder & media

• 1 Морфологічна характеристика
• 2 Див. також
• 3 Література
• 4 Джерела

Salix purpurea là một loài thực vật có hoa trong họ Liễu. Loài này được Carl von Linné miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.^[1]

Hình ảnh

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Salix purpurea tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Salix purpurea tại Wikispecies
• Vườn thực vật hoàng gia Kew; Đại học Harvard; Australian Plant Name Index (biên tập). “Salix purpurea”. International Plant Names Index. Truy cập ngày 31 tháng 8 năm 2013.

• 1 Распространение и экология
• 2 Ботаническое описание
• 3 Значение и применение
• 4 Сорта
• 5 Таксономия
• 6 Примечания
• 7 Литература