nomes no trilho de navegação
Nile Valley North of Nubia (Delta), Mareotic Sector, North Sinai, Isthmic Desert, Galala Desert.
Annual.
Cakile maritima, la guxanu de mar, ye una especie de planta fanerógama común perteneciente a la familia Brassicaceae (antes Cruciferae). Ta bien estendida n'Europa, especialmente nes costes, y güei día puede atopase n'otres zones del mundu onde s'introdució. Nes costes del oeste y este d'América del Norte ye una maleza nociva potencial.
Ye una planta añal que crez en macizos o nos montículos de arena nes sableres y dunes. Les fueyes son carnoses, lobulaes, de color verde y eventualmente con tintáu magenta. Les flores, tetrámeres, cortamente pedunculaes, son de color blancu-lila, colos sépalos erectos y los pétalos bien estremaos en uña y llimbu, esti postreru patente hasta reflexu. Los frutos (silicues), en forma de mitra cónica erecta, son articulaos en 2 partes inxeríes, caúna monolocular. La inferior monosperma o albortada, la cimera xeneralmente monosperma. Esta postrera, cola so grana, puede llexar dempués de dixebrase de l'alfaya basal, y quedar asina esvalixada pel mar. Diches granes, de color pardu anarajando, tienen una forma oblonga narquiada y son lateralmente derrotes.
Mariñes del Atlánticu (incluyíes les Islles Canaries), del Mediterraneu y del Mar Negru, dende Marruecos hasta Finlandia al Norte. Naturalizada n'América y Australia.[1]
Indicaciones: ye antiescorbútico, aperitivo, escitante.[2]
Los innumberables taxones infra-específicos descritos na lliteratura botánica son, práuticamente toos, meros sinónimos.
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Cakile maritima, la guxanu de mar, ye una especie de planta fanerógama común perteneciente a la familia Brassicaceae (antes Cruciferae). Ta bien estendida n'Europa, especialmente nes costes, y güei día puede atopase n'otres zones del mundu onde s'introdució. Nes costes del oeste y este d'América del Norte ye una maleza nociva potencial.
El rave de mar (Cakile maritima), és una espècie de planta l'única del gènere Cakile que viu als Països Catalans, també és present a gran part d'Europa especialment al litoral. En altres llocs del món com els Estats Units es considera una espècie invasora. La brassicàcia anomenada Coleta també rep el nom comú de rave de mar.
Planta anual halòfita que creix a la sorra de les platges. Les fulles són carnoses de color verd amb tints porpra o magenta i amb lòbuls llargs. Les flors són blanques a porpra pàl·lid. Els fruits són síliqües d'un a tres cm de llarg. Suren a l'aigua i s'hi dispersen.
El rave de mar (Cakile maritima), és una espècie de planta l'única del gènere Cakile que viu als Països Catalans, també és present a gran part d'Europa especialment al litoral. En altres llocs del món com els Estats Units es considera una espècie invasora. La brassicàcia anomenada Coleta també rep el nom comú de rave de mar.
Planhigyn blodeuol bychan yw Hegydd arfor sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Brassicaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Cakile maritima a'r enw Saesneg yw Sea rocket.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Hegydd Arfor, Bresych Deiliog, Hegydd y Forlan.
Mae'r dail ar ffurf 'roset' a chaiff y planhigyn ei flodeuo gan wenyn.
Planhigyn blodeuol bychan yw Hegydd arfor sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Brassicaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Cakile maritima a'r enw Saesneg yw Sea rocket. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Hegydd Arfor, Bresych Deiliog, Hegydd y Forlan.
Mae'r dail ar ffurf 'roset' a chaiff y planhigyn ei flodeuo gan wenyn.
Pomořanka přímořská (Cakile maritima) je nízká, jednoletá, halofilní bylina z čeledi brukvovitých, považovaná za neofyt občasně zavlékaný do České republiky.
Rostlina je svým původem navázána na evropská písčitá mořská pobřeží: atlantské, baltské, severomořské, středomořské i černomořské. Zavlečena byla do též Severní a Jižní Ameriky a také do Austrálie.
Do kontinentální Evropy se dostává při transportu surovin a zboží z mořských přístavů. Druh je občasně nalézán na haldách na Ostravsku a v Třinci, v Ústí nad Labem i v Praze; obdobně se objevuje na Slovensku v okolí překladiště na Dunaji v Komárně.
Ze své domoviny je uvyklá na písčitou, propustnou, nepříliš výživnou i zasolenou půdu která může být mírně kyselá i alkalická, díky silným kořenům odolá i v nepevném substrátu silným pobřežním větrům. Mimo mořská pobřeží roste na slaniskách, v pískovnách nebo na kamenitých náspech železničních tratí či silnic kde nemá konkurenci jiných rostlin; pro zdárný růst vyžaduje plně osvětlená stanoviště.[1][2]
Pomořanka přímořská na území České republiky vyrůstá jen nepravidelně a to ve dvou poddruzích které byly v minulosti hodnoceny na úrovni samostatných druhů:
U tohoto druhu je pro jeho velkou proměnlivost rozeznávána řada variet a forem.[1][3][4]
Pomořanka přímořská je lysá, jednoletá rostlina s od báze větvenou oblou lodyhou, dlouhou 15 až 50 cm, ta je obvykle vystoupavá nebo poléhavá a vyrůstá z dlouhého (až 1 m), úzce vřetenovitého kořene. Lodyha je porostlá střídavými, řapíkatými, dužnatými listy s lesklými čepelemi dlouhými 5 až 12 cm. Listy jsou ve tvaru velmi proměnlivé, mívají okraj celistvý, jemně pilovitý nebo jsou jednou až dvakrát zpeřené a členěné do tří až deseti úzkých podlouhlých či eliptických laloků. Při dozrávání plodů listy usychají.
Na koncích lodyh i jejich větví vyrůstají na stopkách 3 až 10 mm dlouhých čtyřčetné, pravidelné, vonící, asi 1,5 cm velké, protandrické, oboupohlavné květy které nemají listeny a vytvářejí hroznovitá květenství jež se při dozrávání plodů zvětšují. Vejčité až kopinaté kališní lístky mají zelenou barvu a vespod jsou vakovitě vyduté. Široce obvejčité, rozkleslé korunní lístky s nehtem jsou ve špičce vykrojené a mívají barvu narůžovělou, bílou nebo lila; jsou hustě žilkované a dlouhé 5 až 10 mm, dvojnásobně delší lístků kališních. V květu je šest žlutých tyčinek, 2 krátké a 4 delší. Semeník je příčně rozdělen na dva oddíly mající po jednom vajíčku, spodní je obráceně kuželovitý a horní úzce jehlanovitý; jeho pestík má přisedlou kulovitou bliznu. Pomořanka přímořská vykvétá od června do srpna, opylována je hmyzem, její základní chromozómové číslo je x = 9.
Plod je příčně dvoudílná, vřetenovitá až slabě čtyřhranná, mírně zploštělá, nepukající šešule 15 až 25 mm dlouhá vyrůstající na od lodyhy odstávajících stopkách. Její spodní díl je obráceně kuželovitý až obráceně 4hranně jehlanovitý, plocha přiléhající k hornímu dílu je mírně vypuklá. Horní díl je kuželovitý až 4hranně jehlanovitý a jeho spodní plocha je promáčknutá (přiléhá ke spodnímu dílu). V každém dílu je po jednom elipsoidním, hnědém semeni 4 až 5 mm velkém s hladkým či vráščitým osemením. Důležitým taxonomickým znakem, společně s tvarem listů, jsou výrůstky na bočních stěnách šešule.[1][2][5][6][7]
Tato jednoletá rostlina se rozmnožuje výhradně semeny. Po uzrání plodu se jeho horní část se semenem odlomí dřív a je větrem či vodou odnesena, spodní zůstává přirostlá na rostlině mnohem déle a její semeno většinou vyklíčí v blízkosti původní rostliny. Plody se semeny dokážou po několik týdnů plavat po vodě hnány mořskými proudy; jsou často vidět nové rostlinky vyrůstat na břehu v řadě kam je zanesl příboj.[7]
Druh je průkopníkem při obsazování holých písčitých břehů které napomáhá stabilizovat. Listy rostliny jsou bohaté na vitamin C, ale jsou hořké. Mladých lístků, poupat a nezralých plodů se používá jako ochucovadel do salátů nebo jiných jídel. Rozemletý usušený kořen se v minulosti přidával k mouce při pečení chleba. Ze semen která obsahují hodně oleje se vyrábí extrakt používaný při vlasové kosmetice.[7][8][9]
Detail květů
Dozrávající plody
Dělící se plody
Obrázky, zvuky či videa k tématu pomořanka přímořská ve Wikimedia Commons
Pomořanka přímořská (Cakile maritima) je nízká, jednoletá, halofilní bylina z čeledi brukvovitých, považovaná za neofyt občasně zavlékaný do České republiky.
Strandsennep (Cakile maritima) er en 15-30 cm høj urt, der vokser på sandstrande med tang.
Strandsennep er en enårig, urteagtig plante med en krybende til opstigende vækst. Stænglerne er glatte og runde i tværsnit. Bladene er sukkulente og enten fjersnitdelte eller hele og lancetformede. Over- og underside er ensartede, dvs. lyst grågrønne.
Blomstringen sker i juli-september, hvor man finder blomsterne samlet i små, endestillede klaser. De enkelte blomster er regelmæssige og 4-tallige med lysviolette (sjældnere rosenrøde) kronblade. Frugten er en ledskulpe med mange frø.
Rodnettet er kraftigt og vidt udbredt. Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,25 x 0,75 (25 x 75 cm/år).
Arten er udbredt langs kysterne fra Nordafrika over Mellemøsten og Kaukasus til Europa, herunder også Danmark. Den er knyttet til lysåbne strandvolde med et højt indhold af nedbrudt tang.
På strandene omkring Omø i Storebælt findes arten sammen med andre pionerplanter, bl.a. sodaurt, strandkål, strandbede, strandmælde og strandarve[1]
Hare og rådyr æder planten, mens Kålsommerfuglens larve lever af bladene.
Der Europäische Meersenf (Cakile maritima) oder Strandrauke ist eine Pflanzenart aus der Gattung Meersenf (Cakile) innerhalb der Familie der Kreuzblütengewächse (Brassicaceae). Sie ist ursprünglich hauptsächlich an den Stränden der Nord- und Ostsee sowie des Mittelmeeres und Schwarzen Meeres sowie Makaronesiens verbreitet. Als fakultativer Halophyt ist sie eine salzverträgliche Pflanze.
Der Europäische Meersenf ist eine einjährige krautige Pflanze. Er wächst als eine kahle, dickliche und reich verzweigte Strandpflanze, die meist Wuchshöhen von etwa 30 Zentimetern erreicht. Der Stängel kann aufsteigend oder auch niederliegend sein.
Die hell- bis blaugrünen, leicht glänzenden Laubblätter sind wechselständig am Stängel angeordnet. Die Laubblätter sind 3 bis 6 Zentimeter lang, sind dicklich fleischig und im oberen Stängelbereich mit ungeteilter, im unteren Stängelabschnitt mit doppelt fiederspaltiger Blattspreite.[1] Die Neigung zur Sukkulenz ist ein typisches Blattmerkmal vieler Halophyten der Küste.[2]
Die Blütezeit erstreckt sich von Juli bis September.[1] Der kopfige, traubige Blütenstand ist oben abgeflacht. Er besitzt keine Tragblätter.
Die Blüten verströmen einen angenehmen Duft.[1] Die zwittrigen Blüten sind vierzählig. Ihre Breite misst etwa 1 Zentimeter. Die vier Kelchblätter sind lanzettlich. Die vier violetten bis rosafarbenen Kronblätter sind lang benagelt. Die Kelchblätter umschließen die Kronblätter so fest, dass eine enge, 4 bis 5 Millimeter lange Kronröhre entsteht. Die sechs gelben Staubblätter ragen aus der Kronröhre heraus.[2] Der oberständige, schlanke, einfächrige Fruchtknoten geht in einen Griffel mit kleiner Narbe über[3].
Die dickliche, zweigliedrige Gliederschote besitzt einen kurzen, dicken Fruchtstiel. Sie weist eine Länge von etwa 2 cm und einen Durchmesser von etwa 5 cm auf. Das obere Schotenglied ist zusammengedrückt und leicht abbrechend. Der untere, an der Pflanze verbleibende Teil wird wegen seiner Form „Dolchgriff“ genannt, der obere Teil „Dolch“. Beide Teilfrüchte umschließen jeweils einen Samen.[1]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 18.[4]
Der Europäische Meersenf zählt zu den sommerannuellen Kriechtherophyten.[2]
Blütenökologisch handelt es sich um „Nektar führende Stieltellerblumen mit herausregenden Staubbeuteln“. Die Bestäubung erfolgt durch langrüsselige Insekten, besonders durch Falter und Pollenfresser wie Schwebfliegen.
Durch karpotropische Bewegungen steht die Schote nach der Blüte horizontal ab. Die Fruchtwand ist bei der Reife hart und lufthaltig. Der obere Teil der Frucht wird durch starke Winde abgerissen und ein Stück vom Wind mitgenommen, bleibt aber meist in der Nähe liegen, was auch als Ausbreitungshemmung gedeutet wird. Herbststürme reißen häufig die ganze, dürr gewordene Pflanze heraus und treiben sie als Steppenroller über den Boden. Diese verfangen sich oft in angeschwemmten Seegraspolstern und werden bei Hochwasser mit dem Seegras über weite Strecken transportiert; sie dienen also der Fernausbreitung. Die Schwimmdauer beträgt 1 bis 4 Monate. Fruchtreife ist im September.
Der Europäische Meersenf ist Futter- und Nektarpflanze für die nachtaktive Strand-Erdeule (Agrotis ripae), die nach der Roten Liste der gefährdeten Großschmetterlinge als stark gefährdet eingestuft wird und an der Nordseeküste ausschließlich in Spülsaumgesellschaften als belegt gilt.[5] Auch die Raupen des Großen Kohlweißlings (Pieris brassicae) schätzen den Europäischen Meersenf als Futterpflanze.[6]
Der Europäische Meersenf kommt ursprünglich in Makaronesien auf Madeira und auf den Kanarischen Inseln, sowie in Nordafrika in Algerien, Marokko, Tunesien, Libyen und Ägypten, sowie in Kleinasien in gesamten Region Palästina, Syrien, Iran und der Türkei, sowie im Kaukasus in Georgien und Kaukasusvorland, sowie in Europa in Dänemark, Norwegen, Finnland, Island, im Vereinigten Königreich, Belgien, Niederlande, Deutschland, Polen, im europäischen Teil Russlands, Ukraine, Albanien, Bulgarien, im früheren Jugoslawien, Rumänien, Griechenland, Italien, Frankreich, Spanien und Portugal vor. In vielen Teilen der Welt ist der Europäische Meersenf eine invasive Pflanze, beispielsweise in Nordamerika und Australien.[7] In Deutschland besitzt er zerstreute Bestände an den Küsten Niedersachsens, Mecklenburg-Vorpommerns und Schleswig-Holsteins. Als unbeständiger Neophyt kommt er selten im Binnenland vor.[8] Er ist gebietsweise eine Charakterart des Cakiletum maritimae aus dem Verband Atriplicion littoralis, kommt oft in Kontakt mit dem Elymo-Agropyretum juncei vor und ist überregional eine Charakterart der Klasse Cakiletea.[4]
Der Europäische Meersenf ist vor allem an salzhaltigen Stellen zu finden, insbesondere an den Küsten und den vorgelagerten Inseln. Er wächst hier gerne im Strand- und Vordünenbereich. Vor allem an stickstoffreichen Spülsäumen ist er als häufige Pionierpflanze vertreten.[2] Im Binnenland kommt er nur selten an salzigen Stellen vor.
Siehe auch: Strandpflanzen
Die Erstveröffentlichung von Cakile maritima erfolgte 1772 von Giovanni Antonio Scopoli, auch als Johann Anton Scopoli bekannt. Synonyme für Cakile maritima Scop. sind Bunias cakile L. und Cakile pinnatifida Stokes.[9]
Im europäischen Raum werden manchmal vier oder fünf Unterarten erwähnt, die sich teilweise anhand der Früchte unterscheiden:[6][10]
Für den Europäischen Meersenf bestehen bzw. bestanden, zum Teil auch nur regional, auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen: Meersenf (Pommern), Queller (Wangerooge) und Quennel (Wangerooge).[11]
Ingenieurbiologische Bedeutung kommt Cakile maritima bei der Flugsandbindung und damit der Küstenbildung zu. Neben Dünengräsern ist sie einer der wichtigsten Pflanzen für die Dünenbildung im Bereich der Spülsäume und Primärdünen.[12]
Blätter, Stängel und Blütenknospen können roh oder gekocht verzehrt werden. Sie sind reich an Vitamin C, jedoch von bitterem Geschmack. Sie werden hauptsächlich als Gewürz verwendet. Sehr junge Blätter können Salaten beigefügt werden. Getrocknete und zu Pulver gemahlene Wurzeln können mit Mehl vermischt zum Brotbacken verwendet werden. Die Samen enthalten ein fettreiches Öl.[13]
Der Europäische Meersenf (Cakile maritima) oder Strandrauke ist eine Pflanzenart aus der Gattung Meersenf (Cakile) innerhalb der Familie der Kreuzblütengewächse (Brassicaceae). Sie ist ursprünglich hauptsächlich an den Stränden der Nord- und Ostsee sowie des Mittelmeeres und Schwarzen Meeres sowie Makaronesiens verbreitet. Als fakultativer Halophyt ist sie eine salzverträgliche Pflanze.
Cakile maritima, sea rocket (Britain and Ireland)[3] or European searocket (North America), is a common plant in the mustard family Brassicaceae. It is widespread in Europe, North Africa and western Asia, especially on coastlines. It can now be found in many other areas of the world where it has been introduced. It is present on the west and east coasts of North America, where it has the potential to become an invasive species. This is an annual plant which grows in clumps or mounds in the sand on beaches and bluffs. The shiny leaves are fleshy, green and tinted with purple or magenta, and long-lobed. It has white to light purple flowers and sculpted, segmented, corky brown fruits one to three centimetres long. The fruits float and are water-dispersed.
It is a glabrous, succulent annual, with a slender or stout taproot. It has a branched stem which is prostrate or ascending, growing up to 15–45 cm (5.9–17.7 in) long. The lobed leaves,[4] are flesh-like and alternately spaced on the stem. They are different at the top and bottom of the stem; the lower leaves are obovate or oblanceolate, while the upper ones are oblong.[5] It blooms in the UK, between June and August.[4] The small flowers occur in shades of white, lilac-coloured or purple,[5][4] with 4 petals measuring up to 25 mm (0.98 in) across. Later it produces green maturing to brown, with short, stubby seed capsules. They contain two yellow or brown, smooth seeds.[5][4] The seed oil contains a high level of erucic acid.[6][7]
Due to its highly efficient antioxidant system,[8] it can withstand even high doses of Cadmium pollution.[9]
It was published and described by Giovanni Antonio Scopoli in 'Fl. Carniol.' edition 2, Vol.2 on page 35, in 1772.[2][10][11]
The Latin specific epithet maritima means "of the sea".[12]
.jpg)
Cakile maritima is native to temperate areas of North Africa, western Asia and Europe.[14]
It is found in Africa within Algeria, the Canary Islands, Egypt, Libya, the Madeira Islands, Morocco and Tunisia. In Western Asia, it is found in the Caucasus, Georgia, Iran, Israel, Syria and Turkey. In Eastern Europe, it is found in Estonia and Ukraine. In middle Europe, it is found within Belgium, Germany, the Netherlands and Poland. In Northern Europe, in Denmark, Finland, Iceland, Norway and the United Kingdom. In South-eastern Europe, within Albania, Bulgaria, Croatia, Greece, Italy, Montenegro, Romania, Serbia and Slovenia. In Southwestern Europe, within France, Portugal and Spain.[14] It is also widely naturalised outside of its native range, in North America.[14]
It grows on the foreshores near large dune systems,[5] and in shingle banks.[4] It is tolerant of salt spray and transient seawater inundation. It is pollinated by a wide range of insects, from Apis mellifera, Eristalis intricarius and Pieris rapae.[5]
As the seed oil contains a high level of erucic acid it can have pathological effects on the cardiac muscle of several animal species. However, orange-bellied parrots feed on its seed during their northward migrating journey from Tasmania and Australia.[5]
The leaves are edible, preferably cooked, and not eaten in great quantity.[15] The seed oil can be used for industrial applications.[7]
Cakile maritima - MHNT Cakile maritima, sea rocket (Britain and Ireland) or European searocket (North America), is a common plant in the mustard family Brassicaceae. It is widespread in Europe, North Africa and western Asia, especially on coastlines. It can now be found in many other areas of the world where it has been introduced. It is present on the west and east coasts of North America, where it has the potential to become an invasive species. This is an annual plant which grows in clumps or mounds in the sand on beaches and bluffs. The shiny leaves are fleshy, green and tinted with purple or magenta, and long-lobed. It has white to light purple flowers and sculpted, segmented, corky brown fruits one to three centimetres long. The fruits float and are water-dispersed.
Cakile maritima, la oruga de mar,[1] rábano de mar[1] o roqueta de mar,[1] es una especie de planta fanerógama común perteneciente a la familia Brassicaceae (antes Cruciferae). Está muy extendida en Europa, especialmente en las costas, y hoy día puede encontrarse en otras zonas del mundo donde se ha introducido. En las costas del oeste y este de América del Norte es una maleza nociva potencial.
Es una planta anual que crece en macizos o en los montículos de arena en las playas y dunas. Las hojas son carnosas, lobuladas, de color verde y eventualmente con tintado magenta. Las flores, tetrámeras, cortamente pedunculadas, son de color blanco-lila, con los sépalos erectos y los pétalos bien diferenciados en uña y limbo, este último patente hasta reflejo. Los frutos (silicuas), en forma de mitra cónica erecta, son articulados en 2 partes imbricadas, cada una monolocular. La inferior monosperma o abortada, la superior generalmente monosperma. Esta última, con su semilla, puede flotar después de separarse del artejo basal, y quedar así dispersada por el mar. Dichas semillas, de color pardo anarajando, tienen una forma oblonga arqueada y son lateralmente surcadas.
Costas del Atlántico (incluidas las Islas Canarias), del Mediterráneo y del Mar Negro, desde Marruecos hasta Finlandia al norte. Naturalizada en América y Australia.[2]
Indicaciones: es antiescorbútico, aperitivo, excitante.[3]
Los innumerables taxones infra-específicos descritos en la literatura botánica son, prácticamente todos, meros sinónimos.
Cakile maritima, la oruga de mar, rábano de mar o roqueta de mar, es una especie de planta fanerógama común perteneciente a la familia Brassicaceae (antes Cruciferae). Está muy extendida en Europa, especialmente en las costas, y hoy día puede encontrarse en otras zonas del mundo donde se ha introducido. En las costas del oeste y este de América del Norte es una maleza nociva potencial.
Liiv-merisinep (Cakile maritima) on ristõieliste sugukonda merisinepi perekonda kuuluv üheaastane rohttaim.
Liiv-merisinep kasvab pärismaisena Euroopas. Ta kasvab puhmadena rannaliival, kuhu ulatub randa uhtuv vahune vesi. Ta talub hästi soola.[1] Eesti randades on ta tavaline.[2] Ta on sisse viidud mitmele poole mujal maailmas, näiteks Põhja-Ameerika ida- ja läänerannikule, kus ta on invasiivne ja mürgine võõrliik.
Liiv-merisinep kasvab 5–60[2], enamasti 15–30 cm kõrguseks. Taimel on läikivad lihakad lehed ja väikesed valged või õrnvioletsed nelja kroonlehega õied. Liiv-merisinep õitseb juulist oktoobrini.[1] Taimi tolmeldavad peamiselt putukad, aga on täheldatud ka isetolmlemist.
Taime vili on pruun, korkjas, umbes 2 cm pikk ja 5 cm lai kõdrake. See ujub hästi ja levib põhiliselt vee kaudu.
Liiv-merisinep (Cakile maritima) on ristõieliste sugukonda merisinepi perekonda kuuluv üheaastane rohttaim.
Liiv-merisinep kasvab pärismaisena Euroopas. Ta kasvab puhmadena rannaliival, kuhu ulatub randa uhtuv vahune vesi. Ta talub hästi soola. Eesti randades on ta tavaline. Ta on sisse viidud mitmele poole mujal maailmas, näiteks Põhja-Ameerika ida- ja läänerannikule, kus ta on invasiivne ja mürgine võõrliik.
Liiv-merisinep kasvab 5–60, enamasti 15–30 cm kõrguseks. Taimel on läikivad lihakad lehed ja väikesed valged või õrnvioletsed nelja kroonlehega õied. Liiv-merisinep õitseb juulist oktoobrini. Taimi tolmeldavad peamiselt putukad, aga on täheldatud ka isetolmlemist.
Taime vili on pruun, korkjas, umbes 2 cm pikk ja 5 cm lai kõdrake. See ujub hästi ja levib põhiliselt vee kaudu.
Itsas kakilea (Cakile maritima) Brassicaceae familiako landare belarkara da. Europako hondartzetako dunetan jatorria du.[1]
Artikulu hau landareei buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Itsas kakilea (Cakile maritima) Brassicaceae familiako landare belarkara da. Europako hondartzetako dunetan jatorria du.
Cakile maritima
La Roquette de mer (Cakile maritima), aussi appelée Cakilier maritime ou Tétine de souris, est une plante herbacée annuelle de la famille des Brassicaceae. Le nom scientifique du genre est emprunté à l'arabe kakeleh, qaqila ou qaqulla, nom qui désigne le Cardamone[1]. Le nom vernaculaire roquette vient de la plante Eruca, qui a donné le bas-latin ruca, puis le diminutif en vieil italien ruchetta[2].
Plante halonitrophile caractéristique du haut des plages[Note 1], elle profite de l'enrichissement en nitrates dû à la laisse de mer, ainsi que du sel déposé par les plus hautes marées ou les vagues[3].
Plante buissonnante annuelle glabre, cette roquette a une racine pivotante de 40 cm de longueur, le pivot généralement épais portant de longues racines latérales. Sa tige feuillée vert grisâtre, de 15 à 45 cm de haut, est d'abord étalée puis redressée. D'abord succulente, elle devient ligneuse avec l'âge. Elle est flexueuse, rameuse dès la base, à rameaux ascendants, formant des buissons d'un diamètre pouvant atteindre un mètre. Ses feuilles alternes, de forme variable ont une réserve d'eau (feuilles succulentes). L'hétérophyllie se traduit par des feuilles inférieures de 3-6 cm, sinuées-dentées ou pennatifides, à lobes inégaux, obtus, entiers ou dentés. Les feuilles supérieures, entières et sessiles, sont moins lobées[4].
Elle évite le risque d'enfouissement dû au déplacement fréquent des sables et à l'accrétion, en n'assurant son développement qu'après les marées d'équinoxe. Elle germe après ces marées, assurant sa maturité et la production de graines avant l'automne ; ainsi, les individus meurent, mais la population survit via les semences produites et conservées dans le sable durant l'hiver : la Roquette de mer est une thérophyte estivale[5].
Tige feuillée et inflorescence
Jeune semis avec ses deux cotylédons
La période de floraison de cette plante mellifère s'étend de mai à octobre. L'inflorescence est un racème simple portant de plus de 20 grandes fleurs odorantes, lilas, roses ou blanches, faisant jusqu'à 25 mm de diamètre. Les organes reproducteurs sont caractéristiques de la famille des Brassicacées : quatre sépales dressés de 3 à 7 mm, les latéraux bossus à la base ; quatre pétales assez larges, de 6 à 10 mm de longueur[4] ; l'androcée anisostémone, dialystémone, anisodyname et tétradyname est composé de six étamines à déhiscence longitudinale. La pollinisation est entomogame mais, si elle échoue, peut devenir autogame[6]. Le gynécée est formé de deux carpelles soudés à un ovaire supère uniloculaire (mais ordinairement biloculaire car subdivisé par une "fausse-cloison", le replum), et est caractérisé par l'absence de style. La grappe fructifère longue, à pédicelles épais et courts, porte de 10 à 70 fruits[4]. Le fruit sec est une silique quatre fois plus longue[Note 2] que large, coriace, à 2 articles indéhiscents, le supérieur tétragone-comprimé, caduc, à une graine dressée (occasionnellement 2, rarement 3), deux fois plus long que l'inférieur en cône renversé, à deux cornes au sommet[Note 3], persistant, à une graine pendante, oblongue. Le mode de dissémination est anémochore et hydrochore pour l'article supérieur[4], ce qui permet à la plante d'avoir une large représentation dans les communautés de plage sèche des littoraux. L'article inférieur a tendance à libérer sa graine alors qu'il est encore attaché à la plante-mère et contribue ainsi au maintien d'une population sur place[7].
En raison de la plasticité phénotypique de cette plante, les botanistes distinguent plusieurs sous-espèces[8],[4] :
En dépit de son nom, elle n’est que très peu consommée. La racine pivotante a parfois été consommée, crue ou cuite, pour son goût piquant et sa texture charnue, mais elle est vite ligneuse et a une amertume marquée. Les jeunes feuilles peuvent être mangées crues (en salade) ou cuites (en légume). Leur texture charnue est agréable mais, soumises aux embruns, elles sont salées, ont une saveur piquante voir âcre et leur amertume est parfois marquée. Les fleurs et les fruits jeunes encore tendres sont également comestibles[9].
Sa richesse en vitamine C explique que cette plante a jadis été utilisée pour lutter contre le scorbut. Selon les phytothérapeutes, elle possède de nombreuses vertus, diurétique, purgatif, antiseptique[10].
Le cakilier maritime partage son habitat avec quelques autres Brassicacées à fleurs violettes, roses ou blanches dont les Matthioles (Matthiole à fruits à trois cornes, Giroflée des dunes) ou la malcolmie des côtes (es) (ou julienne des sables). Le risque de confusion est faible car ces espèces sont velues et leurs fruits sont de longues siliques.
Cakile maritima
La Roquette de mer (Cakile maritima), aussi appelée Cakilier maritime ou Tétine de souris, est une plante herbacée annuelle de la famille des Brassicaceae. Le nom scientifique du genre est emprunté à l'arabe kakeleh, qaqila ou qaqulla, nom qui désigne le Cardamone. Le nom vernaculaire roquette vient de la plante Eruca, qui a donné le bas-latin ruca, puis le diminutif en vieil italien ruchetta.
Plante halonitrophile caractéristique du haut des plages, elle profite de l'enrichissement en nitrates dû à la laisse de mer, ainsi que du sel déposé par les plus hautes marées ou les vagues.
Il ravastrello (Cakile maritima Scop., 1772) è una pianta della famiglia delle Brassicaceae.[1]
Il ravastrello è una pianta erbacea annuale succulenta.[2]
Ha fusti prostrati, ramificati, con foglie alternate, lunghe 3–6 cm, da obovate a profondamente pinnate.
L'infiorescenza è un racemo apicale denso, con fiori che presentano 4 petali di colore dal lilla al porpora.[2]
Il frutto è un bilomento, formato due silique conico-ovoidali; i semi sono oblunghi e rugosi, lunghi 2,3-4,7 mm.[2][3]
La specie si riproduce per impollinazione entomofila.[2]
La pianta fornisce un importante apporto di polline e nettare in aree solitamente molto povere di flora mellifera.
La dispersione dei semi avviene grazie al vento e alle maree: i frutti, atti al galleggiamento, possono diffondersi anche a considerevoli distanze dalla pianta madre.[2]
Il ravastrello è diffuso nelle aree costiere atlantiche dell'Europa e nel bacino del Mediterraneo.[3][4]
È una specie pioniera, che cresce sulle aree sabbiose costiere e sulle dune. Può spingersi nell'entroterra, su suoli ad alta salinità.
Sono note le seguenti sottospecie:[5]
Il ravastrello (Cakile maritima Scop., 1772) è una pianta della famiglia delle Brassicaceae.
De zeeraket (Cakile maritima) is een plant uit de kruisbloemenfamilie (Brassicaceae). De soort komt voor in de duinen en op het strand in West-Europa van Noord-Scandinavië en het Middellandse Zeegebied tot in Madeira en Zuid-Iran.
De plant heeft dikke, vlezige bladeren en wordt 10-60 cm hoog. De onderste en het middelste blad zijn vaak diepingesneden. Zeeraket bloeit in Nederland van juni tot oktober met 1 cm grote, paarse of witte bloemen.
De kurkachtige, harde vruchten bestaan uit twee delen en zijn 1-2 cm lang. Bij sommige vruchtjes valt het grootste bovenste stuk het eerst af, waardoor het deel met het zaad niet meer kan drijven en dus vlak bij de plant op de grond valt. Andere vruchtjes vallen in hun geheel af, waardoor deze blijven drijven en zo door het water verder verspreid worden.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Cakile maritima op Wikimedia Commons. De zeeraket (Cakile maritima) is een plant uit de kruisbloemenfamilie (Brassicaceae). De soort komt voor in de duinen en op het strand in West-Europa van Noord-Scandinavië en het Middellandse Zeegebied tot in Madeira en Zuid-Iran.
De plant heeft dikke, vlezige bladeren en wordt 10-60 cm hoog. De onderste en het middelste blad zijn vaak diepingesneden. Zeeraket bloeit in Nederland van juni tot oktober met 1 cm grote, paarse of witte bloemen.
De kurkachtige, harde vruchten bestaan uit twee delen en zijn 1-2 cm lang. Bij sommige vruchtjes valt het grootste bovenste stuk het eerst af, waardoor het deel met het zaad niet meer kan drijven en dus vlak bij de plant op de grond valt. Andere vruchtjes vallen in hun geheel af, waardoor deze blijven drijven en zo door het water verder verspreid worden.
Strandreddik, også kalt strandsennep (latin: Cakile maritima) er en ettårig plante av strandreddikslekten i korsblomstfamilien (Brassicaceae), som vokser langs kysten ved strender. Den er 10–55 cm lang og krypende eller svakt oppreist. Strandreddik har forgrenede stilker og lyst blå eller bleklilla blomster.
Frøene flyter og spres over havet. Hare og rådyr spiser strandreddiken, og kålsommerfuglens larve lever på den.
Planten er rikt forgrenet, har svært smale og kjøttfulle blader som nesten ser ut som bladløse grener. Stengelblad har 3–10 mm lange parfliker, ellers er bladene lite iøynefallende. Fargen på stilk og blader er dypt grønn eller blekgrønn, i tørkeperioder med overgang mot gult.
Blomstene er blekt blå, blekt lilla eller blåhvite. De har fire små kronblad, 5–8 mm lange, med gul blomsterbunn. Blomstene sitter 2–6 stk i en blomsterklase. Blomstringen skjer i juli-september.
Om høsten dannes en 10–25 mm lang, dypgrønn skulpe som er toleddet med et ofte pilformet eller hornet ytterledd.
Det finnes i alt fire underarter i vår del av verden, som er svært vanskelige å skjelne fra hverandre visuelt:
Alle underarter og varianter er ettårige og har svært like utseende.
I Norden vokser strandreddik (C. maritima) langs hele kyststrekningen fra Finskebukta til midtre Troms, inklusive hele kysten av Danmark. Det er derimot bare spredte og få forekomster i Bottenviken og langs østkysten av Sverige ned til Stockholms skjærgård.
Strandreddik i Norge vokser langs hele kysten fra Svinesund til Boknafjorden, deretter konsentrert om Haugaland, Sunnhordland, utløpet av Sognefjorden, Sunnmøre, kysten av Romsdal, Trondheimsfjorden, Namsos, Bodø, Lofoten, Ofoten og midtre Troms.[1]
Strandreddik, også kalt strandsennep (latin: Cakile maritima) er en ettårig plante av strandreddikslekten i korsblomstfamilien (Brassicaceae), som vokser langs kysten ved strender. Den er 10–55 cm lang og krypende eller svakt oppreist. Strandreddik har forgrenede stilker og lyst blå eller bleklilla blomster.
Frøene flyter og spres over havet. Hare og rådyr spiser strandreddiken, og kålsommerfuglens larve lever på den.
Planten er rikt forgrenet, har svært smale og kjøttfulle blader som nesten ser ut som bladløse grener. Stengelblad har 3–10 mm lange parfliker, ellers er bladene lite iøynefallende. Fargen på stilk og blader er dypt grønn eller blekgrønn, i tørkeperioder med overgang mot gult.
Blomstene er blekt blå, blekt lilla eller blåhvite. De har fire små kronblad, 5–8 mm lange, med gul blomsterbunn. Blomstene sitter 2–6 stk i en blomsterklase. Blomstringen skjer i juli-september.
Om høsten dannes en 10–25 mm lang, dypgrønn skulpe som er toleddet med et ofte pilformet eller hornet ytterledd.
Multimedia w Wikimedia Commons Rukwiel nadmorska (Cakile maritima) – gatunek rośliny jednorocznej z rodziny kapustowatych (Brassicaceae). Występuje na europejskich (w tym także polskich) i północnoafrykańskich wybrzeżach, przy czym rośliny z różnych obszarów różnią się do tego stopnia, że wyróżnia się w obrębie tego taksonu cztery podgatunki. Rukwiel odgrywa istotną rolę w formowaniu wydm. Regionalnie lub w okresach głodu rośliny z tego gatunku wykorzystywane były jako jadalne.
W skali lokalnej rozmieszczenie tego gatunku jest zmienne, bowiem stanowiska są efemeryczne i w każdym roku pojawiają się w różnych miejscach. Względnie stale gatunek jest obecny na przedpolu dużych kompleksów wydm nadmorskich. Gatunek występuje wzdłuż wybrzeży europejskich od dalekiej północy (równoleżnik 69 szerokości północnej na wybrzeżu Norwegii) po wybrzeża śródziemnomorskie i Morza Czarnego[3]. Rośnie także wzdłuż wschodnich (azjatyckich) i południowych (afrykańskich) brzegów Morza Śródziemnego oraz na Maderze i Wyspach Kanaryjskich[4].
W Polsce rukwiel nadmorska (subsp. baltica) rośnie wzdłuż całego wybrzeża[5].
Gatunek zawleczony został na pacyficzne i atlantyckie wybrzeże Ameryki Północnej[6] oraz do Australii[3]. Oddziaływanie rukwieli jako gatunku inwazyjnego określane jest jako niewielkie[7].
Roślina mimo nieco gruboszowatego pokroju ma cienką kutykulę. Komórki skórki mają nieregularne kształty i wielkość – niektóre z nich są wyraźnie powiększone osiągając rozmiary 4–5 razy większe. Zagęszczenie aparatów szparkowych największe jest na dolnej stronie liści i wynosi 96 mm-2, na górnej jest ich 64 mm-2, a na łodydze 36 mm-2. Aparaty mają budowę typową dla krzyżowych – mają 3 komórki pomocnicze, z których jedna jest wyraźnie mniejsza od pozostałych. Miękisz w liściu jest niezróżnicowany, jedynie bliżej obrzeży staje się bardziej gąbczasty. Komórki zawierają dużą wakuolę i peryferycznie ułożoną cytoplazmę z chloroplastami. Przez liść przechodzi wiązka przewodząca rozgałęziająca się przemiennie po obu stronach, tworząc w efekcie siateczkowaty układ wiązek. Każda z wiązek tworzących nerw główny zakończona jest hydatodą na końcu liścia (środkowa na jego wierzchołku, a boczne na najbliższych mu ząbkach). Wszystkie części rośliny zawierają komórki wydzielnicze z mirozynazą[3].
Liczba chromosomów 2n = 18[9].
Rodzaj rukwiel najbliżej spokrewniony jest z rodzajem Erucaria. Zważywszy na rozmieszczenie gatunków rukwieli, rodzaj wyewoluował najprawdopodobniej już po zamknięciu Morza Tetydy w pliocenie. Rukwiel mogła należeć do jednych z pierwszych kolonizatorów brzegów morskich podczas ustępowania zlodowaceń. Analizy zmienności genetycznej świadczą o tym, że rekolonizacja brzegów europejskich po ostatnim zlodowaceniu nastąpiła z dwóch ośrodków, z których jeden dał początek współczesnym populacjom występującym w basenie Morza Śródziemnego, a drugi – tym z wybrzeży atlantyckich[3].
Gatunek został przez Karola Linneusza w 1753 zaliczony do rodzaju rukiewnik jako Bunias cakile L. Akceptowaną współcześnie diagnozę taksonomiczną gatunku ustalił Giovanni Antonio Scopoli w pracy Flora Carniolica (1772)[2].
W obrębie gatunku Cakile maritima wyodrębnia się 4–5 podgatunków różniących się budową owoców i liści:
Takson o cechach pośrednich między Cakile maritima i północnoamerykańskim C. edentula występujący na Islandii oraz w arktycznej części Europy opisany został zarówno jako C. edentula ssp. islandica (Gand.) A. & D. Löve, jak i C. maritima ssp. islandica (Gand.) Hyl. ex Elven[3]. Występuje na wybrzeżach Islandii, Wysp Owczych, północnej Norwegii i północno-zachodniej Rosji, po brzegi Morza Białego[17]. Rośliny o cechach nawiązujących do tego taksonu (niemal całobrzegie liście, brak bocznych rożków na owocu) znajdowano także w północnej części Wysp Brytyjskich[9].
C. maritima ssp. integrifolia
C. maritima ssp. aegyptiaca
C. maritima ssp. euxina
C. maritima ssp. baltica
Gatunek źle znosi wydeptywanie i nie utrzymuje się na plażach intensywnie użytkowanych rekreacyjnie. Jego siedliska niszczone są także przez zabudowę, w tym opaski brzegowe. Zaszkodzić mu może ocieplenie klimatu wiążące się z podniesieniem poziomu mórz i większą siłą sztormów[3]. Rukwiel nie jest w Polsce objęta prawną ochroną gatunkową, jednak w całej Unii Europejskiej jej siedliska stanowią przedmiot ochrony w sieci Natura 2000 jako siedliska przyrodnicze (inicjalne stadia nadmorskich wydm białych 2110 i wydmy białe 2120, kidzina na brzegu morskim 1210, bałtyckie szkiery 1610, borealne plaże bałtyckie 1640)[18][19]. Gatunek umieszczony na polskiej czerwonej liście (2016) w kategorii NT (bliski zagrożenia)[20].
Młode, delikatne, kruche i nieco mięsiste pędy bywają spożywane w basenie Morza Śródziemnego jako warzywo[21] oraz częściej, z powodu ostrego smaku, jako dodatek smakowy do potraw[21][22]. Spożywane mogą być w stanie surowym lub po przegotowaniu. W czasach głodu suszony korzeń mielono i dodawano do mąki używanej do wyrobu chleba[22].
Jako roślina halofilna rukwiel jest przedmiotem badań nad walorami użytkowymi, kwalifikującymi do upraw na terenach z glebami słonymi. Wskazuje się na wysoką zawartość olejów w nasionach, sięgającą 40%. Olej ten jednak zawiera dużo kwasu erukowego i może służyć jedynie do celów technicznych, ewentualnie może być powodem do wyselekcjonowania odmian niskoerukowych, analogicznie jak było to w przypadku rzepaku[23].
Rukwiel nadmorska (Cakile maritima) – gatunek rośliny jednorocznej z rodziny kapustowatych (Brassicaceae). Występuje na europejskich (w tym także polskich) i północnoafrykańskich wybrzeżach, przy czym rośliny z różnych obszarów różnią się do tego stopnia, że wyróżnia się w obrębie tego taksonu cztery podgatunki. Rukwiel odgrywa istotną rolę w formowaniu wydm. Regionalnie lub w okresach głodu rośliny z tego gatunku wykorzystywane były jako jadalne.
A eruca-marítima (Cakile maritima) é uma planta da família das brassicáceas (antigas crucíferas, a que também pertencem as couves e os nabos) cujo habitat preferencial são zonas arenosas junto ao litoral, especialmente em dunas. É uma planta carnuda, que atinge de 1 a 4 dm de altura, com ramos a partir da base. Floresce de Março a Dezembro (no hemisfério norte), apresentando pétalas lilacíneas ou brancas. As flores estão dispostas em rácemos ou cachos pouco densos. As folhas são sinuado-dentadas, compostas por vários segmentos que se apresentam inteiros ou com recortes arredondados minúsculos (isto é, margem crenulada).[1]
É frequente na costa portuguesa, excepto em locais onde as arribas são tocadas pela ondulação, impedindo a formação de praias. Assim, pode ser encontrada em todo o Algarve Ocidental, grande parte do Alentejo Litoral a Sul de Sines, Arrábida, Lisboa e grande parte do litoral entre Sintra e o Cabo Mondego, bem como em extensos sectores da costa para Norte do Douro (como na Área de Paisagem Protegida do Litoral de Esposende).[2][3]
A eruca-marítima (Cakile maritima) é uma planta da família das brassicáceas (antigas crucíferas, a que também pertencem as couves e os nabos) cujo habitat preferencial são zonas arenosas junto ao litoral, especialmente em dunas. É uma planta carnuda, que atinge de 1 a 4 dm de altura, com ramos a partir da base. Floresce de Março a Dezembro (no hemisfério norte), apresentando pétalas lilacíneas ou brancas. As flores estão dispostas em rácemos ou cachos pouco densos. As folhas são sinuado-dentadas, compostas por vários segmentos que se apresentam inteiros ou com recortes arredondados minúsculos (isto é, margem crenulada).
Marviol eller atlantisk marviol (Cakile maritima) är en ört med blekt rödlila blommor.
Marviol är en strandsväxt som är vanlig längs havskusterna i södra Sverige, men som kan förekomma ända upp till Västerbotten. Den växer både på sandstränder och stenstränder.
Det finns tre underarter som förekommer i Sverige:
De två förstnämnda arterna förekommer mest på Västkusten, medan baltisk marviol dominerar vid Östersjökusten.
Wikimedia Commons har media som rör Marviol.
Marviol eller atlantisk marviol (Cakile maritima) är en ört med blekt rödlila blommor.
Marviol är en strandsväxt som är vanlig längs havskusterna i södra Sverige, men som kan förekomma ända upp till Västerbotten. Den växer både på sandstränder och stenstränder.
Det finns tre underarter som förekommer i Sverige:
atlantisk marviol (ssp. maritima) dynmarviol (ssp. integrifolia) baltisk marviol (ssp. baltica)De två förstnämnda arterna förekommer mest på Västkusten, medan baltisk marviol dominerar vid Östersjökusten.
Однорічна трав'яниста рослина. Стовбур 7–40 см, розгалужений від основи, прямий. Листя блискуче голе товсте зелене, 1–8 × 0,2–5 см, виїмчасте або лопатеве. 4–10×1.5–4 мм пелюстки білі або бузкові. В основному комахи допомагають у запиленні. Плоди: стручок 7–25×2–6 (9) мм. Насіння 2.3–4.7×1–2.5 мм, коричневе. 2n = 18.
Країни поширення: Алжир; Єгипет; Лівія; Марокко; Туніс; Іран; Ізраїль [зх.]; Сирія; Туреччина; Грузія; Російська Федерація — Передкавказзя, європейська частина; Данія; Фінляндія; Ісландія; Норвегія; Об'єднане Королівство; Бельгія; Німеччина; Нідерланди; Польща; Естонія; Україна [вкл. Крим]; Албанія; Болгарія; Хорватія; Греція; Італія; Чорногорія; Румунія; Сербія; Словенія; Франція; Португалія [вкл. Мадейра]; Гібралтар; Іспанія [вкл. Канарські острови]. Вид був введений на західних і східних берегах Північної Америки, де має потенціал стати шкідливим бур'яном.
Живе на вітряних пляжних рівнинах. Плоди плавають і можуть поширюватися водою.
_1.jpg)
Cakile maritima là một loài thực vật có hoa trong họ Cải. Loài này được Scop. mô tả khoa học đầu tiên năm 1772.[1]
Cakile maritima là một loài thực vật có hoa trong họ Cải. Loài này được Scop. mô tả khoa học đầu tiên năm 1772.
.jpg)
,_Tentsmuir_Sands_-_geograph.org.uk_-_1429890.jpg)
_1.jpg)
_1.jpg)
