Añaw, Ch'iñi khuru icha Wirus (latin simimanta: virus, "miyu") nisqakunaqa ancha ch'iñilla, mana kikin kawsaykuq imakunam. Ancha ch'iñikaraylla kaptinmi, iliktrun ch'iñi qhawanallawan (iliktrun mikruskupu nisqawan) rikunchik.
Añawkunaqa kawsachkaq kawsaykuqllapim miraykun. Chayraykum lliw añawkuna unquchiqmi, runap, uywap, yurap, k'allampap icha añakip unquyninkunata paqarichispa.
Kaymi huk unquchiq añawkunap paqarichisqan runap unquyninkuna:
Añaw, Ch'iñi khuru icha Wirus (latin simimanta: virus, "miyu") nisqakunaqa ancha ch'iñilla, mana kikin kawsaykuq imakunam. Ancha ch'iñikaraylla kaptinmi, iliktrun ch'iñi qhawanallawan (iliktrun mikruskupu nisqawan) rikunchik.
Añawkunaqa kawsachkaq kawsaykuqllapim miraykun. Chayraykum lliw añawkuna unquchiqmi, runap, uywap, yurap, k'allampap icha añakip unquyninkunata paqarichispa.
Kaymi huk unquchiq añawkunap paqarichisqan runap unquyninkuna:
Unquy hark'aypa chaskisqa waqlliynin (AIDS / SIDA) Chhulli (Influenza) Muru unquy - (Variola) Hawaqlla muru unquy (Varicella) Tikti (Verruca) Kurunawirus unquy (COVID-19)Bâng-dŭk (病毒) sê siŏh cṳ̄ng mò̤ sá̤-bău hìng-tái gì sĕng-mêng-tā̤. Ĭ iù siŏh ciáh hŏk-sŏng hŭng-cṳ̄ (DNA hĕ̤k-ciā RNA) gâe̤ng lāung-băh-cék cŭ siàng.
In firus bestiet út erflik materiaal yn in omskot dat yn steat is him fuort te plantsjen troch gebrûk te meitsjen fan it reproduksje-apparaat fan libjende organismen. Gauris binne firussen slim spesjalisearre op in (type) gasthear. Mei’t se gjin eigen fuortplantingsapparaat hawwe en gjin eigen stofwiksel, binne se folslein ôfhinklik fan oare organismen en as sadandich foldogge se net oan alle gebrûklike kritearia foar de definysje fan libben. Firussen kinne har fan generaasje op generaasje wol feroarje en ûndergeane evolúsje. In firusynfeksje ferrint neffens in hiel oar meganisme as in baktearje- of skimmelynfeksje en kin net mei antybiotika bestriden wurde. Der binne stoffen dy’t spesifyk de wurking fan guon (typen) firussen fersteure en as genêsmiddel ynset wurde.
De typyske diameter fan in firus is tusken de 20 en 300 nanometer.
In firus bestiet út de folgjende ûnderdielen (fan bûten nei binnen):
As ultime parasyt hat it firus foar de fuortplanting de help nedich fan in gasthearorganisme. In firus keppelet him oan in sel en ynjektearret dêryn it eigen erflik materiaal of ferraant mei de sel. Dêrby wurde ek inkelde firale ensymen yn de sel brocht. Elk firus hat in spesifike selsoarte dêr’t de ynteraksje mei oangien wurdt; der is in beheinde rige fan gasthearen. De aaitwytmantel fan it firus en antygenen op de sel soargje derfoar dat it firus him oan de spesifike gasthearsel hechtet. Yn de gasthearsel jout it erflik materiaal fan it firus de opdracht om nije firussen te meitsjen. In firus kin him allinnich fermannichfâldigje as it yn in (gasthear)sel sit en dat proses liedt yn in soad gefallen ta de dea fan de gasthearsel. Dêrby komme de nije firussen frij en dy kinne fannijs sellen oanfalle.
As twa firussen deselde gasthearsel op itselde stuit ynfektearje (firus A en firus B), ha jo it oer ‘firale seks’, de firussen plantsje har lykwols noch hieltyd fuort op de wize lykas hjirboppe beskreaun, inkeld wurde de nukleïnesoeren fan beide firussen (A en B) mjukse en ûntsteane der folslein nije firussen (C).
Firussen kinne har lytysk of lysogeen reprodusearje. Lytyske reproduksje hâldt yn dat de gasthearsel nije firussen oanmeitsje sil en lang om let dea gean sil. Lysogene reproduksje hâldt yn dat it firus him nestelje sil yn de gasthearsel en alle kearen as de gasthearsel him fermannichfâldiget (troch mitoaze sille de firale nukleïnesoeren har ek fermannichfâldigje, it firus soarget der lykwols net daliks foar dat de gasthearsel deagiet, it firus kin útbrekke as it ymmúnsysteem ferswakke is.
Antyfirale middels wurkje trochdat se it keppeljen fan firussen oan de gasthearsel minder maklik meitsje of trochdat se de wurking fan de firale ensimen yn de gasthearsel ûnderbrekke. Dy ensimen spylje in rol by it yn beslach nimmen fan it fuortplantingsmeganisme fan de gasthear.
Der is mear wittenskiplik ûndersyk nedich nei it mooglike libben fan firussen, hjirûnder wurde inkelde pro- en kontra-arguminten oanhelle oer it libben fan firussen.
Der is noch gjin slutende definysje fan libben, sadat noch net sein wurde kin oft firussen libje. Dêrfoar is mear wittenskiplik ûndersyk nedich – sawol nei firussen as nei in bettere definysje fan libben.
De International Committee on Taxonomy of Viruses (ICTV)[6] ûntwikkele it hjoeddeisk klassifikaasjesysteem en skreau rjochtlinen dy’t in grutter belang stelden oan beskate firuseigenskippen mei in dêroan keppele yndieling yn famyljes. In unifoarme taksonomy waard fêstlein. It 7e ICTV rapport formalisearre foar it earst in konsept wêryn’t de firussoart de leechste taksonomyske rang waard yn de hiërargyske yndieling fan de firale taksa.[7] Op dit stuit is lykwols mar in lyts part fan de folsleine diversiteit oan firussen bestudearre. By analizes fan meunsters fan minsken is sawat 20% fan de firussen noch net earder sjoen en fan de meunsters út it miljeu, lykas út seewetter en sediminten út de oseaan, is de grutte mearderheid fan sekwinsjes folslein nij. [8]
Yn 2013 ûnderskate it "International Comittee on Taxonomy of Viruses" 2828 soarten firussen yn 455 skaaien, 103 famyljes en 7 skiften.
David Baltimore (biolooch en Nobelpriiswinner) joech it klassifikaasjesysteem fan Baltimore stal.[9] It ICTV klssifikaasjesysteem makket yn de firusklassifikaasje fan hjoededei gebrûk fan it Baltimore klassifikaasjesysteem.[10][11][12]
De Baltimoreklassifikaasje fan firussen is basearre op it meganisme fan mRNA-produksje. Firussen moatte mRNA’s generearje kinne út har genoom om aaiwiten meitsje te kinnen en harsels te replisearjen, mar dêrfoar besteane ferskillende meganismen. Firale genomen kinne inkeldstrings (ss) of dûbeldstrings (ds) wêze, RNA of DNA en kinne wol of net reverse-transkriptaze (RT) befetsje. Boppedat kinne ssRNA-virussen direkt of yndirekt ynfeksjeus wêze.
De Baltimoreklassifikaasje set firussen yn sân groepen:
As in foarbyld fan firale klassifikaasje it wetterpokkefirus, Varicella-zosterfirus (VZF), heart by it skift Herpesvirales, de famylje Herpesviridae, de ûnderfamylje Alphaherpesvirinae en it skaai Varicellofirus. VZF falt yn groep I fan de Baltimore-yndieling omdat it in dsDNA firus is dat gjin gebrûk makket fan reverse transkriptaze.
Famyljes
Satellytfirussen binne troch de lytse genoomgrutte foar de fermannichfâldiging folslein ôfhinklik fan oare firussen.
Der binne njonken firussen ek subfirale dieltsjes; firoïden en prionen. Firoïden besteane út allinnich RNA, frij genetysk materiaal sûnder omskot dat ynfektsjeus is. In foarbyld dêrfan is de ierdappelspindelknolfiroïde.
Prionen besteane allinnich út lichemseigen aaiwiten mei in feroare trijediminsjonale struktuer. Under oare BSE, de sykte fan Creutzfeldt-Jakob, kuru en skrapy wurde troch prionen feroarsake. Se binne ynfektsjeus mar net of amper oanhelle mei evolúsje.
In firus bestiet út erflik materiaal yn in omskot dat yn steat is him fuort te plantsjen troch gebrûk te meitsjen fan it reproduksje-apparaat fan libjende organismen. Gauris binne firussen slim spesjalisearre op in (type) gasthear. Mei’t se gjin eigen fuortplantingsapparaat hawwe en gjin eigen stofwiksel, binne se folslein ôfhinklik fan oare organismen en as sadandich foldogge se net oan alle gebrûklike kritearia foar de definysje fan libben. Firussen kinne har fan generaasje op generaasje wol feroarje en ûndergeane evolúsje. In firusynfeksje ferrint neffens in hiel oar meganisme as in baktearje- of skimmelynfeksje en kin net mei antybiotika bestriden wurde. Der binne stoffen dy’t spesifyk de wurking fan guon (typen) firussen fersteure en as genêsmiddel ynset wurde.
De typyske diameter fan in firus is tusken de 20 en 300 nanometer.
Pēⁿ-to̍k (病毒; Latin-gí: virus, to̍k ê ì-sù) sī 1 khoán ēng hián-bî-kiàⁿ chiah khoàⁿ ē tio̍h ê lia̍p-chú, ē tī seng-bu̍t ê sè-pau oè lâi oè khì. Pēⁿ-to̍k ū nn̄g-pe̍h-chit ê goā-khak, hō chò capsid, lāi-té ū ûi-thoân-mi̍h (genetic material); kap prion, viroid bô sio-siâng. Pēⁿ-to̍k ē oè hō͘ chin chē seng-bu̍t, pí-lūn kóng chin-he̍k-seng-bu̍t (tōng-bu̍t, ko͘, si̍t-bu̍t) kap goân-he̍k-seng-bu̍t (sè-khún). Ē oè hō͘ sè-khún ê pēⁿ-to̍k hō chò sè-khún-chia̍h (bacteriophage). Gián-kiù pēⁿ-to̍k ê ha̍k-kho hō chò pēⁿ-to̍k-ha̍k, gián-kiù-chiá hō chò pēⁿ-to̍k-ha̍k-ka.
Viren (Singular: dat Virus, buten de Fackspraak ok de Virus; lat. virus „Sliem“, „Ssapp“, „Gift“)[1] sünd lüttje Deelken, wo een vun ansteken weern kann. Wenn se buten de Zellen leevt un wietergeven weert, weert se Virionen nömmt. As Viren vermehren könnt se sik avers bloß in de Zellen vun en passlichen Weert. Se bestaht sülms nich ut en Zell. In all Viren is dat Programm to’n Vermehren un Utbreden afspiekert, man alleen for sik könnt se sik nich vermehren un hefft ok keen egen Stoffwessel. Vundeswegen bruukt se nödig den Stoffwessel vun en Weertszell. Vundeswegen sünd de Virologen wiethen dor in overeen kamen, datt Viren nich to de Leevwesen torekent weern könnt. Man kann avers seggen, datt se „nich wiet af vun dat Leven“ staht, vunwegen datt se sik in’n Groten un Ganzen vermehren un ok wieter entwickeln könnt.[2] Vun de Leevwesen an sik sünd bither to bi 1,8 Mio. Aarden funnen wurrn, de all hüüttodaags leevt. Wohrschienlich gifft dat noch bannig veel mehr Aarden. Nu warrt annahmen, datt dat to jede Aart Leevwesen en ganze Reeg vun Viren gifft, de anpasst sünd an düsse Aart.[3] Man bither to sünd eerst man bi 3.000 Virenaarden funnen un bestimmt wurrn.[4] Viren griept Zellen vun Eukaryoten (Planten, Swämme, all Deerter, dormank ok den Minschen) an un gaht ok an Prokaryoten (Bakterien un Archaeen) bi.
De Wetenschop, de sik mit Viren un Virusinfektschonen befaten deit, is de Virologie.
Viren kriegt keen egen Stoffwessel tostanne, vunwegen, datt se keen Zytoplasma hefft, un ok keen Ribosome un keen Mitochondrium. Vundeswegen könnt se alleen keen Protein herstellen, keen Energie umwanneln un sik ok sülms nich vermehren. An un for sik is en Virus also en Nukleinsüer, wo de Informatschoon to'n Stüern vun den Stoffwessel in de Zellen vun en Weert in afspiekert is, sunnerlich to'n Vermehren vun de Virus-Nukleinsüer un um de Viruspartikels (Virionen) alles mit to geven, wat se bruken doot. Vundeswegen kann de Virus sik bloß in de Zell vun en Weert vermehren.
Viren gifft dat in twee Formen:
En Virusdeelken buten vun Zellen warrt Virion (Plural Viria, Virionen) nömmt. Virionen sünd Deelken, de sünd meist tohopensett ut Nukleinsüer un en Hüll ut Protein (Kapsid). U.a. bi't Influenzavirus fehlt avers düsse Hüll, man an ehre Steed hett dat en Ribonucleoprotein.
De Döörmeter vun Virionen liggt bi um 15 Nanometers. Virionen sünd düütlich lüttjer, as Bakterien. Virionen hefft de Upgave, de Viren ut to breden. Se dringt heel un deel oder ok bloß to'n Deel (tominnst ehre Nukleinsüer) in de Zellen vun den Weert in (infizeert de) un de Virus-Nukleinsüer programmeert denn de Zell ehren Stoffwessel um, dormit se de Virus-Nukleinsüer vermehrt un de annern Bestanddeele vun de Virionen herstellt.
Adenovirus, Modell vun en Virion sien Kapsid
Schema vun en ikosaedrischen Kapsid
Bunyaviridae, Schema vun de Struktur
Dwars dörsneden dör en Lambda-Phage (Virusfamilie Siphoviridae, Schema)
Schema vun de Struktur vun Arenaviridae
Virion vun en Influenzavirus
HIV-Virion
Dat SARS-CoV-2-Virion
Viren (Singular: dat Virus, buten de Fackspraak ok de Virus; lat. virus „Sliem“, „Ssapp“, „Gift“) sünd lüttje Deelken, wo een vun ansteken weern kann. Wenn se buten de Zellen leevt un wietergeven weert, weert se Virionen nömmt. As Viren vermehren könnt se sik avers bloß in de Zellen vun en passlichen Weert. Se bestaht sülms nich ut en Zell. In all Viren is dat Programm to’n Vermehren un Utbreden afspiekert, man alleen for sik könnt se sik nich vermehren un hefft ok keen egen Stoffwessel. Vundeswegen bruukt se nödig den Stoffwessel vun en Weertszell. Vundeswegen sünd de Virologen wiethen dor in overeen kamen, datt Viren nich to de Leevwesen torekent weern könnt. Man kann avers seggen, datt se „nich wiet af vun dat Leven“ staht, vunwegen datt se sik in’n Groten un Ganzen vermehren un ok wieter entwickeln könnt. Vun de Leevwesen an sik sünd bither to bi 1,8 Mio. Aarden funnen wurrn, de all hüüttodaags leevt. Wohrschienlich gifft dat noch bannig veel mehr Aarden. Nu warrt annahmen, datt dat to jede Aart Leevwesen en ganze Reeg vun Viren gifft, de anpasst sünd an düsse Aart. Man bither to sünd eerst man bi 3.000 Virenaarden funnen un bestimmt wurrn. Viren griept Zellen vun Eukaryoten (Planten, Swämme, all Deerter, dormank ok den Minschen) an un gaht ok an Prokaryoten (Bakterien un Archaeen) bi.
De Wetenschop, de sik mit Viren un Virusinfektschonen befaten deit, is de Virologie.
Viris se bagay ki kab andomaje oswa touye òganis. Men viris pa klase nan okenn wayòm. Anpil byolojis pa konsidere viris tankou èt vivan. Viris se yon aspè sibstans ereditè ki antoure avèk anwoba yon pwoteyin ki enfekte ak miltipliye nan yon selil ot.[1]
Viris sanble ak parazit. Yo sèvi selil yo epi yo andomaje yo. Yo bezwen jwenn rezidans nan yon selil pou yo kab repeple.
Gen plizyè maladi viral ki afekte lavi nou. Viris yo kab pwopaje divès fason. Gen nan yo se ensèk ki pwopaje yo. Gen lōt nou jwenn nan manje oswa nan dlo. Gen anpil viris ki kab pwopaje nan lè a tou.
Gen anpil maladi viral ki kab epaye gras ak vaksen. Kounye a gen vaksen pou plizyè maladi. Syantis yo toujou ap travay pou devlope lòt vaksen.[2]
Youn viris se yon kòz SIDA.
Viris se bagay ki kab andomaje oswa touye òganis. Men viris pa klase nan okenn wayòm. Anpil byolojis pa konsidere viris tankou èt vivan. Viris se yon aspè sibstans ereditè ki antoure avèk anwoba yon pwoteyin ki enfekte ak miltipliye nan yon selil ot.
Viris sanble ak parazit. Yo sèvi selil yo epi yo andomaje yo. Yo bezwen jwenn rezidans nan yon selil pou yo kab repeple.
Gen plizyè maladi viral ki afekte lavi nou. Viris yo kab pwopaje divès fason. Gen nan yo se ensèk ki pwopaje yo. Gen lōt nou jwenn nan manje oswa nan dlo. Gen anpil viris ki kab pwopaje nan lè a tou.
Gen anpil maladi viral ki kab epaye gras ak vaksen. Kounye a gen vaksen pou plizyè maladi. Syantis yo toujou ap travay pou devlope lòt vaksen.
Youn viris se yon kòz SIDA.
Virus iku parasit kanthi ukuran mikroskopik kang nginfèksi sèl organisme biologis. Virus mung bisa reproduksi ing sajeroning material urip kanthi nginvasi lan ngendhalèkaké sèl makluk urip amarga virus ora duwé kalengkapan selular kanggo reproduksi dhéwé. Istilah virus racaké ngrujuk marang partikel-partikel kang nginfèksi sèl-sèl eukariota (organisme multisel lan akèh jinis organisme sèl tunggal), sauntara istilah bakteriofage utawa fage dipigunakaké kanggo jinis kang nyerang jinis-jinis sèl prokariota (bakteri lan organisme liya kang ora duwé inti sèl). Lumrahé virus ngandhut sethithik asem nukleat (DNA utawa RNA, nanging dudu kombinasi kaloroné) kang disingkupi siji bahan panglindhung kang kasusun saka protéin, lipid, glikoprotein, utawa kombinasi kateluné. Genom virus nyandi protéinprotéin kang dipigunakaké kanggo ngamot bahan genetikgenetik uga protéinprotéin kang dibutuhaké sajeroning daur uripé.
Virus asring didhebataké statusé minangka makluk urip amarga virus ora bisa nglakokaké fungsi biologisé kanthi bébas. Amarga karakteristik khasé iki virus mesthi kaasosiasi karo lelara tinentu, ing manungsa (upamané virus influensa lan HIV), kéwan (upamané virus flu burung), utawa ing tetuwuhan (upamané virus mosaik mbako/TMV).
Molekul sing nduwe sesambungan kanggo enzim ACE 2 manungsa sing disimulasikake ing paku corona.Mulam palsu sesambungan karo reseptor ACE 2 sing ana ing membran sel. Sawise iku, koronavirus Cina "nyurung" reseptor kasebut menyang sel kasebut lan nyuntik RNA sawise ana.[1]
Un virus es un fator pico de infeta cual reprodui sola en selulas de un vivente. Viruses pote infeta tota tipos de viventes, incluinte animales, plantes, bateria, e arcea.
De cuando Dmitri Ivanovski ia presenta sua article en 1892 cual ia descrive un patojen nonbaterial infetante plantas tabaco, e Martinus Beijerinck ia descovre la virus mosaica de tabaco en 1898, sirca 5 mil spesies de virus ia es detaliosa descriveda, an ce on ave miliones de tipos. Viruses es trovada en cuasi tota ecosistemes sur tera, e es la esente biolojial la plu grande en cuantia. La studia de viruses es nomida virolojia, un suspesialia de microbiolojia.
Cuando no en un selula infetada o en la prosede de infeta un selula, viruses esiste en la forma de particulas autonom. Esta particulas, nomida viriones, es composada de (1) la materia jenetica (ADN o ARN), moleculas longa cual porta informa jenetical; (2) un "jacon" de protena, nomida un capside, cual ensirca e proteje la material jenetica; e, en alga casos, (3) un envelopa de lipidos cual ensirca la capside. La forma de esta particulas varia de formas simple como elicas e icosaedras a formas plu compicada. La plu de viruses ave viriones cual es tro peti per vide con un microscopio otical; un virion promedia es sirca senti la grandia de un bateria promedia.
La orijines de viruses en la evolui de viventes no es clar: alga pote es evoluida de plasmides, pesetas de ADN cual pote move entre selulas, e otras pote es evoluida de bateria. En evolui, viruses es un modo importante de transfere orizonal de jenes, cual crese diversia jenetical.
Viruses sperde en multe modos: viruses en plantas es tipal transmeteda de planta a planta par insetos cual come la sava de plantes, como afidos; viruses en animales pote es portada par insetos cual suca sangue. Viruses de gripe es sperdeda par tose o stornui. Noroviruses e rotaviruses, causas comun de gastroenterite viral, es transmeteda par la via fecal-bocal e pote es transmeteda de person a person par contata, entrente la corpo en comedas o acua. VIU (virus imunodebilia umana) es un de alga viruses transmeteda par contata sesual o par esposa a sangue infetada.
Infetas par viruses en animales provoca un responde imunial cual tipal elimina la virus infetante. Respondes imunial pote ance es produida par vasines, cual dona un imunia artifisial otenida contra la infeta spesifada. Alga viruses, incluinte los ci causa VIU e epatite virusal, evita esta respondes imunial e resulta en infetas cronica. Alga medisines antivirus ia es developada.
On ave opinas diferente sur la demanda esce viruses es viventes o strutures organica cual interata con viventes. Los ia es descriveda como organismes a la borda de vive, car los semble organismes car los ave jenes, evolui par eleje natural, e reprodui. Ma, an si los ave jenes, los no ave un strutur selulal, cual es comun videda como la unia fundal de vive. Viruses no ave sua propre metaboli, e nesesa un selula ospitante per asembla produis nova. Donce, los no pote reprodui natural esta la selula ospitante (an si alga baterias, como ricetsia e clamidia, ance ave esta limita). La plu formas de viventes usa la divide de selulas per reprodui, ma viruses auto-asembla spontan entre selulas. Los difere de la crese autonom de cristales car los erita mutas jenetica e es efetada par eleje natural. La auto-asembla en selulas ospitante ave implicas per la studia de la orijina de vive, car lo suporta la ipotese ce vive pote ia comensa como moleculas organica auto-asemblante.
Viruses mostra un diversia grande de formas e grandias, nomida morfolojias. Jeneral, viruses es multe plu peti ca bateria. La plu de viruses studiada ave un diametre de entre 20 e 300 nanometres. Alga filoviruses ave un longia completa de tan grande como 1400 nm; sua diametres es sola sirca 80 nm. La plu de viruses no pote es videda con un microscopio otical, nesesante scanes e microscopios de eletrones per imaji los. On ave cuatro tipos major de morfolojias:
En ajunta de esta formas fundal, alga viruses es plu complicada: Los posese un capside cual es no pur elical e no pur icosaedral, e ce pote ave strutures plu, como codas de protena o un membrana esterna plu complicada. Alga bateriofajes, como la enterobateriafaje T4, ave un strutur composada de un testo icosaedral juntada a un coda elical, cual pote ave un base esagonal con fibres codal protende de protena. Esta coda ata como un siringa moleculal cual fisa a la bateria ospitante e alora injetante la jenom de la virus en la selula.
Un varia enorme de stutures jenomal pote es videda entre la spesies de viruses; como un grupo, los conteni plu diversia strutural de jenomes ca tota otra formas de viventes. On ave miliones de tipos variante de viruses, an si sola 5 mil tipos ia es descriveda detaliosa. Per setembre 2015, la banco de datos de la NCBI (Sentro nasional per informa biotecnolojia, parte de la Instituis de sania de SUA) de jenomes de viruses ave plu ca 75 mil segues completa de jenomes, ma on ave, sin dutas, multe plu per descovre.
Un virus ave un jenom de o ADN o ARN. La majoria grande de viruses ave ARN. Viruses de plantas tende ave ARN de sola un elica. Bateriofajes tende ave ADN con du elicas.
Esemplos de maladias comun per umanas causada par viruses inclui cataro, gripe, varisela, e ulseras cataral. Maladias plu seria como ebola, SIDO (sindrom de imunodebilia otenida), gripe avian, e SRAS (sindrom respiral acuta sever) es ance causada par viruses. Otra maladias es investigada per descovre si los ave un virus como un fator causante, como la lia posible entre la erpesvirus 6 (HHV6) e maladias neurolojial como sclerose multiple e sindrom de fatiga cronica. On ave controversia sur esce la bronavirus, suposada a ante como un causa de maladias neurolojial en cavalos, pote causa alga maladias psiciatrial en umanas.
Viruses ave mecanicas diferente par cual los produi maladias en un vivente, cual depende xef de la spesie de virus. Mecanicas a la strato selulal inclui xef lise celulal, la rompe abri e seguente mori de la selula. En organismes multiselulal, si selulas sufisinte mori, la organisme completa va comensa sufre la efetos. An si viruses causa disturba de omostase sana, resultante en maladia, los pote esiste relativa sin feri en un vivente. Un esemplo es la capasia de la virus de erpes simple, cual causa ulseras cataral, per resta en un state dorminte en la corpo umana. Esta es un cualia de la viruses de erpe, incluinte la virus epstein-barr, cual causa febre glandal, e la virus varisela zoster, cual causa varisela e zoster. Esta viruses dorminte pote a veses es beneficante, car la presente de la virus pote crese imunia contra patojenes baterial, como yersinia pestis.
Alga viruses pote causa infetas cronica o cual permane, en cual la viruses continua reprodui en la corpo an con la mecanica de defende de la ospitante. Esta es comun en infetas par la virus de epatite B e C. Persones cronica infetada es nomida "portores", e ata como reservas de la virus infetosa. En poplas con proportios alta de portores, la malada es nomida endemica.
Virus (Lat. racun) atawa pirus hartina partikel submikroskopik nu bisa ngainféksi sél-sél organisme. Dina hambalan dasarna, pirus téh diwangun ku matéri genetik nu dikandung dina cangkang protéin nu disebut kapsid, nu jadi pangbéda jeung partikel kawas pirus samodél prion jeung viroid. Ulikan ngeunaan virus katelahna virologi, sedengkeun nu ngulik virus disebut virolog.
Virus téh sarupa jeung parasit intrasélulér obligat nu pada-pada teu boga alat réproduksi mun aya di luareun sél inang. Tapi, teu kawas parasit nu écés hirupna, pirus mah teu puguh.
Pirus nginféksi rupa-rupa organisme, boh eukaryote (kayaning sato, serangga, jeung tutuwuhan) atawa prokaryote (misalna baktéri). Pirus nu nginféksi baktéri disebut baktériofag (bacteriophage), atawa sok disebut fag (phage) wungkul.
Kahirupan virus masih haneut dipadungdengkeun, sabab virus teu nedunan sakabéh kritéria/sarat definisi hirup, utamana mah alatan euweuhna mémbran sél jeung métabolisme nu teu mandiri.
Asal-usul virus modéren can pati écés, sarta aya kamungkinan datangna ti sababaraha sumber. ku sabab can kungsi aya nu manggihan fosilna, hiji-hijina téhnik nu bisa dipaké nyaéta téhnik molekulér. Danget ieu aya dua tiori anu dianut:
Viroid, satelit, jeung prion mangrupa partikel inféksi lianna nu strukturna leuwih basajan batan virus.
Dina taksonomi, klasifikasi virus geus kabuktian hésé ku sabab euweuhna rékaman fosil, komo deuih statusna salaku mahluk hirup gé masih dipadungdengkeun. Virus teu asup kana domain klasifikasi biologi nu geus aya, antukna ukur dimimitian tina hambalan kulawarga. Najan kitu, geus aya nu ngusulkeun ngaran domain Acytota, antukna virus diperenahkeun sajajar jeung domain Eubacteria, Archaea, jeung Eukarya. Perlu diinget yén kiwari teu sakabéh kulawarga diklasifikasikeun kana ordo, teu sakabéh genera diklasifikasikeun kana kulawarga.
Salaku conto klasifikasi, virus cacar hayam asup kana kulawarga Herpesviridae, subfamili Alphaherpesvirinae jeung genus Varicellovirus, ari ordona mah can aya. Struktur umumnya mah kawas kieu:
Sistim klasifikasi nu aya ayeuna dikembangkeun ku Komite Internasional Taksonomi Virus (Internasional Committee on Taxonomy of Viruses, ICTV). Dina lebah ordo, ahli taksonomi kudu nimbang-nimbang tipeu asam nukléat nu aya, naha utas tunggal atawa ganda, sarta aya/henteuna amplop. Sanggeus tilu pasipatan ieu, nu ditimbang téh tipeu inang, bentuk kapsid, pasipatan imunologis, jeung tipeu panyakit nu dibalukarkeunana.
Pikeun tambahan, aya ogé sistim klasifikasi Baltimore nu merenahkeun virus dina hiji ti antara tujuh Golongan, nu misahkeun virus dumasar cara réplikasi jeung tipeu génomna.
Partikel virus nu lengkep, katelah virion, leuwih leutik batan transporter gén, diwangun ku asam nukléat hambalan paling dasar nu dikubeng ku bungkus protéin nu katelah kapsid. Ieu kapsid diwangun ku protéin nu disandi ku génom virus, bentukna jadi ciri morfologina. Unit protéin nu disandi virus, disebut protomér, bakal ngabentuk manéh jadi kapsid, tanpa merlukeun asupan ti génom virus - najan kitu, sababaraha virus nyandikeun protéin nu nungtun konstruksi kapsidna. Protéin nu ngabeungkeut asam nukléatna sacara téhnis disebut nukléoprotéin, sedengkeun beungkeutan antara protéin kapsid jeung asam nukléat virus disebut nukléokapsid.
Sacara umum, aya opat tipeu morfologi virus:
Virus hélik Kapsid hélik diwangun ku protomér tipeu tunggal nu nyangsang di tengah antukna ngabentuk solobong nu murilit. Susunan ieu ngahasilkeun virion bentuk watang nu pondok-heuras atawa panjang-leuleus, sedengkeun matéri genetikna diwadahan di jero solobong. Panjang kapsid hélik ieu téh patali jeung panjang asam nukléat di jerona, sedengkeun diaméterna mah gumantung kana panjang jeung susunan protomérna. Conto virus modél kieu nyaéta virus mosaik bako. Virus ikosahédral Simétri kapsid ikosahédral ngahasilkeun virus nu siga buleud, tapi sabenerna mah diwangun ku kapsomér nu disusun dina pola géométri anu rapih. Kapsomér mangrupa struktur bentuk cingcin nu diwangun ku lima atawa genep protomér, nu dibeungkeut ku beungkeut non-kovalén pikeun ngabungkus asam nukléat virusna.Wangunan ikosahédral diciptakeun ku R. Buckminster-Fuller dina kubah géodésikna, sarta mangrupa struktur bungkus pangkuatna nu diwangun ku sababaraha salinan protéin tunggal. Jumlah protéin nu dipikabutuh pikeun ngabentuk virus buleud diitung ku wilangan-T[1], nu butuh 60×t protéin. Dina kasus virus hépatitis B, wilangan-T-na téh opat, antukna aya 240 protéin nu ngabentuk kapsidna.
Virus amplopAmplop virus méré sababaraha kapunjulan batan virion "taranjang" nu lian, utamana taméng énzim jeung bahan kimia. Protéin nu ngabeungkeut mémbran bisa mangrupa glikoprotéin molekul reséptor, antukna sél nu walagri teu nganggap deungeun ka virion, nu lajeng bisa diasupkeun ka jero sél. Sababaraha virus gumantung pisan kana ieu amplop, antukna mun kabuka bisa langsung ditarajang ku sistim imun.
Virus kompléks Virus ieu boga kapsid nu teu murni hélik atawa ikosahédral, malah bisa boga struktur tambahan sarupaning buntut protéin atawa pinding luar nu kompléks. Sababaraha baktériofag mibanda struktur kompléks nu diwangun ku hulu ikosahédral nu kabeungkeut kana buntut hélik, disambung ku pelat héksagonal nu boga serat suku/buntut protéin.Pikeun conto, poxvirus nu badag tur kompléks boga morfologi nu ahéng. Génomna kabeungkeut kana protéin di tengah struktur pisin nu katelah nukléoid. Nukléoid ieu dikubeng ku mémbran jeung dua awak lateral nu gunana can kanyahoan. Virus ieu dibungkus ku lapisan protéin nu kandel salaku amplop luar. Partikelna jadi pléiomorfik, ti lonyod (ovoid) nepi ka pasagi.
Virus nu geus katalungtik, lolobana boga ukuran kapsid 10 jeung 300 nanométer (diaméter). Pikeun babandingan, virion ukuran sedeng dibandingkeun jeung kutu téh sarua jeung ukuran manusa dibandingkeun jeung gunung nu badagna dua kalieun Gunung Everest. Sababaraha filovirus panjangna bisa nepi ka 1400 nm, tapi diaméter kapsidna mah kira ukur 80 nm. Najan lolobana mah moal katempo ku mikroskop cahya, aya ogé virus nu leuwih badag batan baktéri nu pangleutikna antukna bisa katempo mun maké pembesaran nu cukup. Pikeun nempo partikel virus, nu ilahar dipaké nyaéta mikroskop éléktron, boh transmisi atawa skén.
Virus nu anyaran kapanggih, mimivirus, teu galib ti nu séjén, diaméterna 400 nm. Virus pangbadagna ieu ukuran génomna nepi ka 1000 gén (sababaraha baktéri ngan boga 400) nu panjangna 1,2 mégabasa. Génomna ieu ngandung loba gén nu homolog jeung gén prokaryote sarta eukaryote[2]. Papanggihan ieu ngajurung para élmuwan mikiran deui kontrovérsi sabudeureun organisme jeung virus, nu saméméhna ukur dianggap unsur genetik nu bisa pundah-pindah.
DNA atawa RNA aya dina spésiés virus, tapi tara sakaligus aya duanana. Nu aya duanana téh ukur dina sitomégalovirus manusa, nu ngandung DNA jeung mRNA. Asam nukléatna bisa utas tunggal, bisa ogé ganda, gumantung spésiésna. Ku kituna, virus ngawengku opat golongan tipeu asam nukléat: DNA lambar ganda, DNA lambar tungggal, RNA lambar ganda, jeung RNA lambar tunggal. Spésiés virus sato geus katalungtik mibanda opat rupa kombinasi di luhur, virus tutuwuhan ilaharna mah boga tipeu RNA lambar tunggal, sedengkeun baktériofag mah lolobana boga tipeu DNA lambar ganda. Asam nukléat dimaksud di luhur téh bisa linéar, bisa ogé sirkular nutup.
Ukuran génom dumasar beurat nukléotidana téh rupa-rupa gumantung spésiésna. Génom pangleutikna nyandi kira ukur opat protéin kalawan beurat 10 6 {displaystyle 10^{6}} dalton, sedengkeun nu pangbadagna kira 10 8 {displaystyle 10^{8}} dalton sarta nyandi leuwih ti saratus protéin. Sababaraha spésiés virus mibanda nukléotida nu ahéng, kayaning hidroksimétilsitosin (gaganti sitosin) salaku bagian normal génomna.
Pikeun virus nu asam nukléatna dina bentuk RNA, lambaranana téh cenah séns-positip (ogé katelah lambar-pleus, plus-strand) atawa séns-négatip (ogé katelah lambar-mineus, minus-strand), gumantung komplemén/henteuna jeung mRNA virusna. RNA virus séns-positip téh ciples jeung mRNA virus, antukna bisa gancang ditranslasikeun ku sél inang. RNA virus séns-négatip kompleméntér jeung mRNA antukna kudu dirobah jadi RNA séns-positip ku RNA polimérase saméméh translasi.
Virus téh penting pikeun ulikan biologi molekulér jeung sél, sabab nyadiakeun sistim basajan nu bisa dimanipulasi sarta ditalungtik fungsi sélna. Ulikan jeung dipakéna virus nyadiakeun rupa-rupa émbaran ngeunaan biologi sél. Pikeun conto, virus geus ngabasajankeun ulikan genetika sarta ngabantu urang neuleuman mékanisme dasar genetika molekulér, kayaning réplikasi DNA, transkripsi, olah RNA, translasi, transpor protéin, jeung imunologi.
Para ahli genetika geus ilahar maké virus salaku véktor pikeun ngasupkeun gén kana sél nu keur diulik, misalna sangkan sélna ngahasilkeun zat asing, atawa pikeun ngulik pangaruh asupna gén anyar kana génom. Dina pola nu sarupa, viroterapi ngagunakeun véktor virus pikeun natambaan rupa-rupa kasakit, misalna dina terapi gén jeung kangker.
Dina bulan April 2006, para elmuwan MIT (Institut Téhnologi Massachusetts) nyiptakeun kabel logam skala nano ngagunakeun virus hasil rékayasa genetik[3]. Kelompok MIT bisa maké éta virus pikeun nyiptakeun batré nu dénsitas énérgina tilu kali leuwih gedé batan bahan nu dipaké kiwari. Téhnologi ieu bisa dikembangkeun dina widang kristal cair, sél surya, sél suluh, jeung éléktronik lianna di mangsa nu bakal datang.
ku sabab virus bisa ngabalukarkeun épidemi, aya kahariwang ti sabagian pihak yén virus bisa dijadikeun pakarang biologis, komo sanggeus ayana béja yén virus flu spanyol nu mahabu taun 1918 geus bisa dikembangkeun deui di lab[4].
Kecap "virus" téh asalna dina basa Latin nu nujul ka racun jeung barang pibahyaeun lianna. Dina basa Inggris mah mimiti dipakéna téh taun 1392. Harti "agén nu ngabalukarkeun kasakit inféksi" munggaran kacatet taun 1728, saméméh kapanggihna virus ku ahli biologi Rusia-Ukraina Dmitry Ivanovsky taun 1892. Kiwari, kecap virus dipaké pikeun ngagambarkeun virus biologis sakumaha dipedar di dieu.
Molekul palsu berinteraksi sareng reséptor ACE 2 anu aya dina mémbran sél. Saatos éta, koronavirus Cina "ngadorong" reséptor kana sél sareng nyuntik RNA saatosna. Salajengna, virus balikeun kana sitoplasma sél manusa.[5]
Ang virus (mula sa Latin na virus, na nangangahulugang lason) ay isang ahenteng nakahahawa na nagpaparami lamang sa loob ng mga buhay na sihay ng isang organismo. Nakakapaghawa ang mga virus ng lahat ng uri ng anyong-buhay, mula sa hayop at halaman hanggang sa mga mikroorganismo, kabilang ang mga baktirya at arkeya.[1]
Mula noong artikulo ni Dmitri Ivanovsky noong 1892 na naglalarawan ng di-baktiryang mulsakit na naghahawa ng mga halaman ng tobako, at ang pagtuklas ng virus-mularang tabako ni Martinus Beijerinck noong 1898,[2] halos 5,000 sarihay ng virus ang nailarawan nang detalyado,[3] ngunit mayroong milyun-milyong uri nito.[4] Matatagpuan ang mga virus sa halos lahat ng mga ekosistema ng Daigdig at sila ang pinakamaraming uri ng biyolohikal na entidad.[5][6] Ang pag-aaral ng virus ay kilala bilang birolohiya, isang sangay ng of mikrobiolohiya.
Habang hindi sa loob ng nahawang sihay o sa proseso ng paghawa ng sihay, umiiral ang mga virus sa anyo ng sarilining partikulo o virion, na binubuo ng: (i) kamanahing bagay, yaon ay mahahabang mulatil ng DNA o RNA na nagkokodigo ng istraktura ng mga protina kung saan kumikilos ang virus; (ii) balat na gawa sa protina, ang kapside, na pumapalibot at pumoprotekta sa kamanahing bagay; at sa ilang kaso (iii) isang panlabas na balutan ng lipido. Iba't iba ang mga hugis nitong partikulong virus mula sa payak na anyong-pilipitin at ikosahedrika para sa mga ilang sarihay hanggang sa mas sali-salimuot na istraktura para sa mga iba. Karamihan ng mga sarihay ng virus ay may virion na masyadong maliit para makita sa mikroskopyong pangmata na mga sangkadaan ng laki ng karamihan ng mga baktirya.
Hindi klaro ang pinagmulan ng mga virus sa kasaysayan ng ebolusyon ng buhay: maaaring sumunlad ang mga iba mula sa mga plasmido—mga piraso ng DNA na maaaring lumipat-lipat sa mga sihay—while others habang sumunlad ang mga iba mula sa baktirya. Sa ebolusyon, mahalaga ang mga virus bilang paraan ng pahalang na paglipat ng kamana na nagpaparami ng kayamuang kamanahin sa paraang magkatulad sa reproduksyong seksuwal.[7] Ang mga virus ay itinuturing ng iba bilang anyong-buhay dahil nagdadala sila ng kamanahing bagay, nagpaparami, at sumusunlad sa pamamagitan ng likas na pagpili, ngunit kulang sila ng mga mahahalagang katangian (tulad ng istruktura ng sihay) na itinuturing ng karamihan bilang kinakailangan para maituring na buhay. Dahil mayroon silang ilan pero hindi lahat ng mga katangian, inilarawan ang mga virus bilang "organismo sa gilid ng buhay,[8] at bilang replikador.[9]
Marami ang mga paraan kung paano kumakalat ang mga virus. Ang isang paraan ay sa pamamagitan ng mga organismong nagdadala-ng-sakit na kilala bilang bektor: halimbawa, kadalasang nalilipat-lipat ang mga virus sa mga halaman sa pamamagitan ng insektong kumakain ng yago ng halaman, tulad ng mga dapulak; at maaaring ikarga ng mga insektong sumisipsip-ng-dugo ang mga virus sa mga hayop. Kumakalat ang virus-trangkaso sa pamamagitan ng pag-ubo at pagbahin. Inililipat ang mga virus-noro at virus-rota, karaniwang sanhi ng virusing gastroenteritis, sa rotang dumi–pabibig, na ipinapasa sa pagdaiti at pagpasok sa katawan sa pagkain o tubig. Ang HIV ay isa sa mga virus na lumilipat sa pamamagitan ng pakikipagtalik at ng pagdaiti sa nahawang dugo. Ang "saklaw ng host" ng virus ay ang sari-saring uri ng sihay na maaari niyang ihawa. Maaaring makitid ito na nangngangahulugang makahahawa ang virus ng kakaunting sarihay lamang, o malawak na nangngangahulugang makahahawa siya ng marami.[10]
Pinupukaw ng mga virusing impeksyon sa hayop ng pagtugon ng imyunidad na tumatanggal ng nakahahawang virus. Maaari ring magawa ang mga pagtugon ng imyunidad sa pamamagitan ng bakuna na nagbibigay ng artipisyal na natamong imyunidad sa tiyak na virusing impeksyon. Nakaiiwas ang mga ilang virus, kabilang ang mga nagdadala ng AIDS and virusing hepatitis, sa mga pagtugon ng imyunidad at nagreresulta sa mga talamak na impeksyon. Iilang mga drogang panlaban sa virus ang nabuo na.
Un virus es un agente submicroscopic que infecta humanos, animales, plantas e bacterios, e que es incapabile de reproducer se extra le texitos del hospite.
Un virus completemente disveloppate consiste de acido nucleic (DNA/ADN o RNA/ARN), circumferite de un theca de proteina e lipide. Le acido nucleic del virus interfere in le mechanismos cellular del hospite pro synthetisar acido nucleic, e modifica le cellula pro producer acido nucleic viral.
Phytoviruses (viruses de planta) es propagate per insectos e per nematodos. Zooviruses (viruses de animal) es propagate per contacto directe, per transmission respiratori, per insectos e per le communication de fluidos corporal.
Viruses causa multe morbos como mosaicismo in multe plantas cultivate, myxomatosis, aphtha epizootic, rheumas, influenza, morbillo e poliomyelitis.
Ing virus (ibat king Latin a virus a mangabaldugang "lasun"), metung yang sub-microscopic a ahenti o talapagdalang impeksiun a e maliaring dagul o magparakal king kilual ning host a cell. Ing balang kapirasu o particle, ing virion, bibilugan ne ning material o sangkap a genetic, ing DNA o RNA, a makapalub king takap a protina (protein coat) a ausan dang capsid. Miayaliwa ya tabas ing capis, manibat king simpling balikudkud (helical form) o icosahedral (solidung dakal katalindikingan o side a halus mabilug anting bola), angga kareng mas komplikadung pangabalangkas a maki iki o envelope. Luluban do ngan deng virus deng anggang mabibie, at pitinduk-tinduk o pigrupu-grupu da la kareng uring makayapektu kareng animal, tanaman ampong bacteria.
Kayabe la karaniwan a sakit ning taung daralan da reng virus deng sipun, trangkasu, bulutung, pamagbulus ampong SARS. Ausan dang pangamakamandag (virulence) ing kagiwan dang magdalang sakit deng virus. Miayaliwa ing paralan dang magdalang sakit king metung a organismu o mabibie, at magdependi la reti king uri o species. Kayabe la kareti king level na o balitang ning cell deng lysis o pamanatdas ning cell. Kareng mabibieng dakal a cell, magumpisa nang panamdaman ning mabilug a organismu ing epektu nung dakal nong cell deng mengamate. Agiang agiu rang guluan deng virus ing masaleseng homeostasis o balansi ning katawan, maliari lang mieng alus e na panamdaman ning organismu. Metung yang alimbawa niti ing kagiwan ning herpes simplex virus, a sangkan da reng lasu, a manatili king katawan a e aktibu o anting painawa. Ing aus da kaniti, latency, at metung yang kaurian (characteristic) da reng herpes virus, kayabe ne ing Epstein-Barr virus, a panibatan ning glandular fever, ampo ing Varicella zoster virus, a yang sangkan ning bulutung danum (chicken pox). Shingles ing aus da kareng makasalikut a impeksiun a bulutung danum a mibabalik potang atiu ne king idad ing tau.
Ating virus a magdalang impeksiun a kabang bie o chronic, nung nu la taglus-taglus a darakal deng virus lipat da reng paralan a gagawan ning host ba yang ipaglualu (defend) ing kayang sarili.
Mipagdebati la reng biologist nung mabie lang organismu reng virus o ali la. Agpang kareng aliwa, e la mabie, uling e la tutuki kareng batayan (criteria) a magagamit kareng karaniwang kabaldugan ning bie. Alimbawa, e ro kalupa deng virus deng aliwang organismu uling ala lang cell deti. Nanupata, atin la mu namang gene deti, at dadalan la king ebolusion kapamilatan ning natural selection. Para naman kareng aliwa, organismu lang atiu king sepu na o angganan ning bie deti. Keraklan, neng mikaka- impeksiun lang virus deng tau ampong animal, mamablas ya ing immune system da, at kaibat sasakit la. Maralas, laganas neng lalako ning immune system ing virus. Ala lang epektu kareng virus deng antibiotic, pero ating meyalkus a panulung kontra-virus ba lang uluan deng impeksiun a dilikadu king bie. Maliari lang lisian deng impeksiun da reng virus kapamilatan da reng bakunang mágdalang kabang bieng e pangatablan (lifelong immunity).
Norovirus. Ining RNA virus ing mágdala king winter vomiting disease (pamaniuka neng karimla). Maralas yang mibabalitang sangkan ning gastro-enteritis kareng bapor a pang-cruise ampo kareng ospital.
Kamaganak do reng Calicivirus deng Norovirus.
Measles virus. Ini ing ausan dang thin section (maimpis pangabangal) nung nu ya mepitna king adua ing virus.
Respiratory Syncytial Virus (RSV). Mayayakit ya keni ing ribonucleoprotein antimong ka-diseniung duing asan (herring bone pattern).
Parvovirus B19. Ing Parvovirus B19 metung yang malating DNA virus a kasebian a sangkan ning metung a childhood exanthema a ausan dang fifth disease o erythema infectiosum.
Ing Influenza virus
Transmission electron micrograph ning Herpes virus antimong virus a makasuput (enveloped virus) a lupang ebun a piniritu king negative stain electron microscopy.
Metung a TEM micrograph da reng Poliovirus virion.
Un virüs (var. virus, virús[1]) es un agent infecciós fòrça pichon que parasita lei cellulas de son òste per se replicar. Descubèrts a la fin dau sègle XIX, son constituïts d'un acid nucleïc (ADN ò ARN) generalament protegit per una capsida e una envolopa lipidica. Es inactiu en defòra d'una cellula car tèn pas de mejans de multiplicacion ò de produccion d'energia pròpris. Per aquò, dèu intrar dins una cellula e destornar sa maquinariá intèrna per produrre de particulas viralas novèlas.
Aqueu cicle de replicacion particular entraïna de questions importantas sus la plaça dei virüs. Uei, son considerats coma una forma intermediària entre l'inèrt e lo vivent. Pasmens, aqueu debat es pas encara resòugut car de descubèrtas recentas semblan indicar que lei virüs serián eissits d'una simplicacion d'organismes parasits vivents aguent perdut certanei foncions. Aquelei problemas se tòrnan trobar dins la classificacion dei virüs qu'es uei laissada volontàriament imprecisa en causa de l'abséncia d'informacions seguras sus l'origina dei virüs.
L'estudi dei virüs es lo trabalh de la virologia. Es una disciplina relativament recenta qu'es fòrça liada a la biologia e a la medecina. D'efiech, certanei virüs pòdon entraïnar de malautiás grèvas, çò que justifica de recèrcas importantas per desvolopar de vaccins e de medicaments antiviraus. Pasmens, en parallèl, d'autrei virüs son estudiats en engenhariá genetica per garir de malautiás geneticas grèvas.
Lo mot « virüs » vèn dau latin virus que designava lei poisons e lei substàncias toxicas. Sa mencion pus anciana coneguda a l'ora d'ara apareís dins un tèxte anglés en 1392[2]. « Virulent », un autre tèrme pròche, apareguèt vèrs lo meteis periòde, probablament a l'entorn de 1400, a partir dau latin virulentus[3]. La significacion modèrna « agent susceptible de provocar una malautiá » es pasmens pus recenta. Foguèt enregistrada per lo premier còp en 1728[2] e designèt lòngtemps tot agent patogèn (bactèris, virüs, mosiduras...). Enfin, lo mot « virion » foguèt inventat en 1959 per designar una particula virala establa eissia d'una cellula e susceptibla de contaminar una autra cellula[4].
La descubèrta dei virüs data de la fin dau sègle XIX e aguèt luòc dins l'encastre dau periòde de progrès medicau entraïnat per lei trabalhs de Louis Pasteur (1822-1895) sus leis agents patogèns. Pasmens, foguèt complicada per la talha pichona dei particulas viralas. Per exemple, en 1892, lo botanista rus Dmitri Ivanovski (1864-1920) assaièt sensa succès de filtrar un liquid extrach de plantums de tabat per isolar l'agent a l'origina dau mosaïc dau tabat. Pasmens, son filtre, destinat ai bactèris, arrestèt ges de patogèn e Ivanovski emetèt l'ipotèsi d'una origina liada a la preséncia d'una toxina.
Reprenent aqueu subjècte d'estudi, lo Neerlandés Martinus Beijerinck (1851-1931) s'opausèt a aquela conclusion e suggeriguèt puslèu l'existéncia d'un agent patogèn pus pichon qu'un bactèri. Son idèa se turtèt au scepticisme de la màger part de la comunautat scientifica mai d'autrei cercaires obtenguèron rapidament de resultats similars. En particular, lei mètges alemands Friedrich Löffler (1852-1915) e Paul Frosch (1860-1928) demostrèron qu'èra possible de transmetre la fèbre aftosa amb una quantitat infima de filtrats de liquids eissits d'animaus tocats per la malautiá. Òr, una toxina pòu pas engendrar de contagions.
Aquelei trabalhs provèron donc l'existéncia de patogèns invisibles amb lei metòdes d'observacion de l'epòca. Foguèron dichs « virüs infiltrables ». Aquela apelacion es liada a l'utilizacion dau mot « virüs » que designava d'aqueu temps totei leis agents patogèns. Pasmens, pauc a pauc, son usatge se limitèt ai virüs actuaus.
Retrach de Dmitri Ivanovski, precursor de la virologia amb sei recèrcas sus lo mosaïc dau tabat
Retrach de Martinus Beijerinck (Medalha Leeuwenhoek 1905) qu'emetèt la premiera ipotèsi regardant l'existéncia dei virüs
Retrach de Friedrich Löffler que demostrèt l'existéncia dei virüs amb Paul Frosch
Retrach de Paul Frosch que demostrèt l'existéncia dei virüs amb Friedrich Löffler
Entre 1898 a 1909, lo nombre de virüs coneguts aumentèt rapidament amb la descubèrta de l'origina virala de la mixomatòsi (1898), de la fèbre jauna (1901), de la ràbia e de la poliomieliti (1909). Puei, durant leis ans 1900-1920, foguèron trobats de virüs atacant de vegetaus ò de bactèris. Aquò permetèt la fondacion de la virologia, disciplina que s'interessèt a l'estudi dei virüs e a la prevencion dei malautiás entraïnadas per aquelei patogèns.
Lei premiers virològs assaièron de definir d'un biais pus precís lo foncionament dei virüs, pretzfach complicada per l'impossibilitat de lei veire amb un microscòpi optic. Dins aquò, leis observacions permetèron rapidament d'establir plusors fachs caracteristics. Lo premier foguèt l'abséncia de multiplicacion virala en fòra d'un organisme òste. Permetèt de sospichar una relacion de parasitisme. Lo segond foguèt l'abséncia de sinhaus mostrant la preséncia dau virüs dins un malaut infectat. Aquò menèt a l'ipotèsi d'un desvolopament intracellular, idèa confiermada per d'experiéncias.
L'autra question majora de la virologia de la premiera partida dau sègle XX foguèt aquela de la talha dei virüs. L'aspècte infiltrable dins lei filtres de collodion dau periòde indicava ja de dimensions fòrça reduchas. Foguèron precisats amb la concepcion de filtres calibrats permetent d'estimar lo diamètre dei particulas non retengudas. Gràcias a aqueu metòde, lo Francocanadenc Félix d'Hérelle (1873-1949) capitèt d'isolar un virüs per lo premier còp en 1917. Puei, en 1923, Constantin Levaditi (1874-1954) poguèt utilizar de filtres pron precís per realizar una premiera evaluacion de talha.
Retrach de Félix d'Hérelle que descurbiguèt lo premier virüs bacteriofag.
Retrach de Frederick Twort que descurbiguèt tanben de virüs bacteriofag d'un biais independent.
Retrach de Constantin Levaditi, autor de trabalhs importants sus lo virüs de la poliomieliti e de la premiera estimacion de la talha d'un virüs.
En 1935, lo bioquimista Wendell Meredith Stanley (1904-1971) descurbiguèt un metòde per purificar lei virüs e lei cristallizar sensa demenir son poder patogèn. Un pus tard, Norman Pirie (1907-1997) e Frederick Bawden (1908-1972) establiguèron d'aquelei cristaus son principalament formats d'una mescla d'acids nucleïcs e de proteïnas. De resultats similars foguèron obtenguts amb mai d'un virüs. Entraïnèron l'emergéncia de l'ipotèsi dau classament dei virüs dins una posicion intermediària entre lo vivent e la matèria inèrta.
En parallèl, lo periòde veguèt lo desvolopament dau microscòpi electronic que permetèt d'observar dirèctament lei virüs a partir de 1940. D'autrei progrès aguèron luòc en matèria de culturas viralas autorizant desenant la constitucion de mòstras per de projèctes de durada lònga coma de cèrca de vaccins. Enfin, divèrsei descubèrtas permetèron d'alargar lo nombre de virüs coneguts (gripa, aurelhons...) e d'estudis assaièron d'utilizar de virüs bacteriofags coma antibiotics. Pasmens, aquela darriera idèa foguèt abandonada après la descubèrta de la penicillina per Alexander Fleming (1881-1955) en 1928[5].
Retrach de Wendell Meredith Stanley (Prèmi Nobel de Quimia 1946), autor de la descubèrta dau metòde de cristallizacion dei virüs.
Retrach de Christopher Andrewes (1896-1988), descobreire dau virüs de la gripa A.
Gràcias ai progrès dei tecnicas d'observacion, la segonda mitat dau sègle XX foguèt marcada per la multiplicacion dei descubèrtas de virüs amb au mens 2 000 espècias depintadas. Aquò permetèt de descubrir la preséncia d'ADN ò d'ARN dins lei virüs e de trobar de tipes novèus. Entre lei pus importants, se pòdon citar lei retrovirüs descubèrts en 1965 per Howard Temin (1934-1994). Aquelei virüs se caracterizan per l'utilizacion de la transcriptasa invèrsa per permetre sa replicacion, enzim qu'es a l'origina d'un taus important de mutacions. Pasmens, d'autrei familhas viralas foguèron identificadas durant aqueu periòde.
Aquelei descubèrtas permetèron d'estructurar la disciplina. Dins lo corrent deis ans 1950 André Lwoff (1902-1994) prepausèt la premiera definicion modèrna d'un virüs :
Puei, aquela definicion foguèt completada amb la nocion de virion, entitat inèrta dins lo mond exterior e viventa a l'interior d'una cellula infectada. Uei, lei virüs son ansin plaçats entre l'inèrt e lo vivent mai aqueu classament es totjorn l'objècte de debats au sen de la comunautat scientifica. Pasmens, se tòrna trobar dins lei doas classificacions principalas que son utilizadas per descriure lei familhas de virüs. La pus anciana es aquela imaginada per David Baltimore (nascut en 1938). Definís plusors familhas segon lo tipe d'acid nucleïc. Inspirèt la classificacion de l'International Committee on Taxonomy of Viruses (ICTV), mesa en plaça au començament deis ans 1990, qu'es l'organisme oficiau de classificacion actuau.
Retrach de Howard Temin (Prèmi Nobel de Medecina e de Fisiologia 1975), descubreire dau premier retrovirüs e de la transcriptasa invèrsa.
Retrach d'André Lwoff (Prèmi Nobel de Medecina e de Fisiologia 1965), autor de la premiera definicion « classica » dau virüs.
Retrach de David Baltimore (Prèmi Nobel de Medecina e de Fisiologia 1975), descubreire de la transcriptasa invèrsa e autor de la classificacion principala dei virüs
L'estudi dei virüs a realizat de progrès importants dempuei la fin dau sègle XX amb la descubèrta de plusors fenomèns de remarca. La premiera es aquela dei virüs gigants per una còla francesa dirigida per Didier Raoult (nascut en 1952). Presentan de particularitats encara mau conegudas pertocant son mòde d'intrada dins lei cellulas de l'òste (fagocitòsi e non endocitòsi) e son sistèma de replicacion (fabricacion de la sieuna estructura de replicacion e non utilizacion dei ribosòmas de sa buta). D'autra part, en causa de sa talha importanta (mai de 200 nm), pòdon èsser atacats per d'autrei virüs (dichs virofags).
Una autra descubèrta importanta dau periòde foguèt aquela de l'omnipreséncia dei virüs dins leis ecosistèmas terrèstres. Per exemple, de mesuras mostrèron de concentracions de particulas viralas anant de 106 a 108/cm3 dins l'aiga de mar. De valors pus importantas foguèron trobadas dins de sediments marins (108-109/cm3). Aquò entraïnèt l'emergéncia de la nocion de viròma qu'es la compausanta virala d'un microbiòma. Auriá un ròtle major dins la regulacion dei microorganismes.
Lei virüs actuaus presentan una diversitat fòrça importanta que complica fòrtament lei temptativas d'explicacion de son origina. D'efiech, atacan totei lei tipes coneguts d'organismes vivents (bactèris, algas, bolets, animaus... etc.) e mai d'autrei virüs. Aquò indica una adaptacion avançada e plaideja en favor d'una aparicion fòrça anciana. Dins aquò, existís de diferéncias fòrça importantas entre lei familhas principalas de virüs. Ansin, es pas segur que totei lei virüs partejan una meteissa origina.
En 2019, i avián tres ipotèsis principalas qu'assaiavan d'explicar l'origina e l'evolucion dei virüs. La premiera suggerís una aparicion fòrça anciana que datariá de la « sopa primordiala » a l'origina de la vida terrèstra. Mentre que lei premiereis organismes vivents èran a venir pus complèxs (passatges de l'ARN a l'ADN, especializacion cellulara...), d'autrei formas replicativas aurián gardat sa simplicitat per formar lei particulas viralas.
La segonda idèa majora es basada sus de tròç d'acid nucleïc « escapats » de genòma cellula per venir independents. Aqueu fenomèn seriá susceptible de se debanar durant d'errors de replicacion dau materiau genetic. Dins aqueu cas, lei virüs serián eissits de plasmids (moleculas d'ADN circularasà, de transposons (sequéncia d'ADN capablas de se desplaçar e de se multiplicar dins un genòma) e de viroïds.
Enfin, lei virüs podrián èsser de derivats de cellulas aguent subit de simplicacions. Segon aquela ipotèsi, lei virüs serián donc lei descendents de microorganismes predators ò parasits dependents de son òste. Aquelei relacions de parasitisme aurián causat la pèrda dei gèns codant lo metabolisme qu'èran venguts inutils en causa de l'utilizacion deis estructuras intèrnas dei cellulas atacadas. Puei, aqueleis organismes simplificats aurián coevoluït amb son òste per gardar sa capacitat d'infeccion e de replicacion.
Dempuei lo començament dau sègle XXI, la descubèrta dei virüs gigants (entitats semblablas a certaneis organismes vivents) e dei bactèris dau genre Rickettsia (bactèris parasits fòrça pichons amb un genòma reduch vivent dins d'autrei bactèris) sembla avançar d'arguments en favor de la tresena ipotèsi. D'efiech, aquelei virüs e bactèris podrián constituïr d'exemples d'etapas dau procès de simplificacion. Pasmens, a l'ora d'ara, aqueu ponch es encara mau segur.
Fotografia de bactèris dau genre Rickettsia dins una cellula.
Fotografia d'un virüs gigant dau genre Mimivirus.
Comparason de talha entre lo bactèri Escherichia coli, lo VIU e plusors virüs gigants.
La natura dei virüs es l'objècte de debats. Coma lei cellulas viventas, tènon un acid nucleïc e de proteïnas. Pasmens, an de mejans pròpris per produrre d'energia, créisser ò se multiplicar. Per aquò, son obligats d'utilizar la maquinariá cellulara de son òste. Ansin, dins la concepcion « classica » de la virologia, lei virüs son unicament considerats coma d'associacions autoorganizadas de moleculas biologicas.
Pasmens, aquela concepcion es a evoluïr en causa de la descubèrta de plusors entitats que semblan intermediàrias entre lo vivent e lei virüs tradicionaus. Laissan pensar, coma lo mimivirus, que son d'organismes vivents complèxs que seguisson un procès de simplificacion per venir de virüs « normaus ». Dins aqueu cas, lei virüs serián probablament de classar dins lo domeni dau vivent en causa de son origina. Dins aquò, la question es totjorn l'objècte de debats.
Totei leis agents infecciós dau rèine dei virüs son compausats au minimom d'un acid nucleïc (ARN ò ADN). Sa talha es generalament compresa entre 10 e 400 nm. Son dichas virüs se còdan au mens una proteïna. Dins lo cas contrari, son dichs viroïds. Lei formas pus simplas son unicament constituïts d'aquel acid. Dins aquò, existís de virüs pus complèxs tenent una estructura pus desvolopada amb una capsida ò una envolopa.
L'acid nucleïc d'un virüs es fach d'ARN ò d'ADN. Representant lo genòma virua, pòu èsser linear, circular, monocatenari ò bicaternari. Pasmens, d'un biais generau, lei virüs d'ADN son sovent bicaternaris e lei virüs d'ARN monocatenaris. Dins aqueu darrier cas, la polaritat dau tròç pòu èsser positiva (s'es dins lo meteis sens d'un ARN messatgier) ò negativa (dins lo cas contrari).
La capsida es una còca que protegís l'acid nucleïc virau còntra divèrsei formas de destruccion (radiacions, pH, temperatura, enzims...) e que permet sa liberacion dins lo citòplasma. Dins lo cas dei virüs non envolopats, participa tanben a l'interaccion permetent au virüs d'intrar dins sa cellula atacada. Per aquò, la capsida es facha d'un assemblatge proteïc d'ensems dichs capsomèrs. La màger part dei capsidas conegudas son siá de simetria cubica siá de simetria elicoïdala. Pasmens, se pòdon observar de formas mixtas (generalament en lei virüs bacteriofags) e d'autrei formas.
L'envolopa es una membrana lipidica complèxa formada de partidas de la membrana de la cellula infectada e de proteïnas viralas. Lei virüs dotats d'una tala estructura son dichs « virüs envolopats ». Lei « virüs nus » fòrman lo rèsta dei virüs. La preséncia d'una envolopa presenta d'avantatges importants per lo virüs. D'efiech, es un mejan de proteccion eficaç còntra leis atacas exteriors, especialament aquelei en provenença dau sistèma immunitari de l'òste. D'autra part, permet la liberacion permanenta de particulas viralas novèlas a partir de la cellula atacada. Au contrari, lei virüs nus son obligats d'esperar la lisi d'aquela cellula, çò que limita sa liberacion[6].
Modelizacion de la capsida cubica d'un adenovirus.
Modelizacion d'un bacteriofag amb sa capsida mixta.
Modelizacion de l'envolopa d'un alphavirus.
Fotografia de l'envolopa dobla dau virüs de la variòla.
Fotografia d'un virüs nus amb una capsida.
Lei virüs pòdon unicament se replicar au sen de cellulas viventas que son parasitadas. Lo principi generau es lo seguent :
Dos mecanismes principau existisson per completar aqueu procès. Lo premier es dich cicle litic. La maquinariá intèrna de la cellula i es totalament e activament destornada per la centrar unicament sus la produccion de virions. La sortida dei particulas es assegurada per exocitòsi ò per lisi de la cellula. Lo segond mecanisme es lo cicle lisogenic onte lo genòma virau es integrat au genòma de l'òste per formar un provirus. La cellula contunia de viure e de se multiplicar normalament mai transmet de virüs a sei descendantas.
Dins certanei cas, lei virüs pòdon metre en plaça d'estructuras pròprias dins la cellula. Lei viroplasmas son d'ensems pichons creats dins lo nuclèu cellular per assemblar lei virions. De son caire, lei virüs gigants bastisson d'usinas de virions dirèctament dins lo citoplasma. Aqueleis estructuras semblan a un nuclèu cellular enviroutat de mitocondrias e son visiblas amb un microscòpi optic tradicionau.
Existís mai d'una classificacion dei virüs. Pasmens, en causa dei questions regardant l'origina dei virüs, aquelei sistèmas son basats sus de critèris biologics coma lo tipe de cellulas atacada, la durada dau cicle de replicacion virala ò l'estrategia de replicacion dau virüs. Son donc relativament mau segurs car pòdon pas èsser basats sus de donadas filogeneticas. Lei dos pus importants son aqueu definit per David Baltimore e aqueu de l'International Committee on Taxonomy of Viruses (« comitat internacionau de taxonomia dei virüs » en occitan). Lo premier es probablament lo pus conegut mai lo segond es considerat coma lo sistèma « oficiau » per la comunautat scientifica.
La classificacion Baltimore definís sèt grops principaus de virüs a partir de son genòma, de son tipe d'acid nucleïc e de son mòde d'expression dins la sintèsi de l'ARN messatgier virau. Es donc principalament centrada sus lo mòde de replicacion dau virüs :
Publicada dempuei 1991, la classificacion ICTV a coma objectiu de definir una classificacion filogenetica precisa. Per aquò, utiliza un formalisme similar a aqueu de la classificacion deis espècias viventas amb una declinason en òrdre, en familha, en sosfamilha, en genre e en espècia. Pasmens, en causa deis incertituds regardant l'origina dei virüs, leis òrdres son mau segurs e un nombre important de familhas i son pas encara estacadas.
La classificacion ICTV presenta de similituds amb aquela de Baltimore. En particular, utiliza lei meteissei grops. Dins aquò, dempuei octòbre de 2018, lei progrès dei conoissenças sus lei còdis genetics dei virüs an permés de definir d'embrancaments novèus e pus organizats au sen d'aquelei grops (especialament au sen dau grop V). De mesas a jorn periodicas permèton de melhorar aqueu sistèma.
En octòbre de 2018, la classificacion ICTV conteniá 4 958 espècias de virüs[7]. Aqueu nombre aumenta rapidament car èra de 3 186 en 2014.
Lei virüs fan partida deis agents patogèns pus virulents en lei vegetaus. L'infeccion a sovent luòc gràcias a una bleçadura que permet ai virüs de contornejar lo paret vegetau exterior fòrça resistent. Puei, la propagacion de la contaminacion utiliza lei canaus citoplasmics que permèton ai cellulas vegetalas de comunicar entre elei. Entraïna generalament de deformacions que tòcan divèrsei partidas de la planta (raiç, camba, fuelhas, flors...), de necròsis ò d'anomalias de metabolisme. La garison es rara car lei vegetaus an pas un sistèma immunitari capable de luchar d'un biais eficaç còntra de virüs.
Totei leis animaus son susceptibles d'èsser infectats per de virüs. Generalament, de relacions de parasitisme existisson entre un virüs e seis òstes. Lei passatges entre espècias animalas son rars mai son possibles se de mutacions lei permèton. Per exemple, lei virüs de la gripa, inicialament d'origina aviària, se son ben adaptats a un nombre important de mamifèrs. Totei leis infeccions son pas sistematicas grèvas car aquelei animaus dispausan sovent de mejans de defensa eficaç, especialament aquelei dotats d'un sistèma immunitari complèt. Ansin, un organisme animau assosta sovent un desenau d'infeccions viralas cronicas asimptomaticas.
Lei malautiás viralas animalas pus estudiadas son aquelei tocant leis animaus domestics car pòdon aver de consequéncias economicas grèvas. Pasmens, amb l'agravament dei transformacions environamentalas, d'estudis pus importants son en cors car l'èsser uman intra en contacte amb de viròmas animaus novèus que pòdon congrear l'aparicion de malautiás novèlas. L'exemple pus conegut es aqueu dau SIDA qu'èra a l'origina una malautiá tocant de moninas isolats dins la jungla.
En 2018, 129 virüs patogèns per l'èsser uman èran estats identificats. Una partida d'entre elei son a l'origina de patologias raras necessitant un contacte amb d'autreis espècias (mordedura...). Pasmens, una autra partida es ben adaptada a son òste e plusors malautiás umanas frequentas son viralas (gripa, raumàs, varicèla...). Certanei pòdon èsser fòrça grèva en causa de son aspècte cronic e de seis efiechs negatius sur l'organisme (SIDA, epatiti C, fèbra jauna...).
Divèrsei virüs umans son donc l'objècte d'estudis per assaiar de trobar de mejans de proteccion eficaç còntra elei. Lo premier principi es aqueu de la vaccinacion qu'a permés d'eradicar la variòla e de demenir fòrtament d'infeccions coma lo senepion ò leis aurelhons. Una autra idèa es lo desvolopament de medicaments antiviraus que son destinats a trebolar lei mecanismes de la replicacion virala. Enfin, l'adopcion de règlas d'igiena simplas es sovent conselhada per limitar lo desvolopament d'una epidemia.
Lei virüs son estudiats en biotecnologia en causa de son materiau genetic simple e de sa capacitat d'intrar dins lei cellulas per ne'n modificar lo còdi genetic. Pòdon donc èsser utilizats per manipular de foncions cellularas afin d'observar lo foncion de mecanismes complèxs coma la replicacion de l'ADN, sa transcripcion, l'utilizacion de l'ARN, lo transpòrt dei proteïnas ò l'immunologia. Uei, d'aplicacions medicalas existisson ò son en cors de desvolopament per crear de tractaments de terapias genicas (per remplaçar un gèn defectuós entraïnant una malautiá grèva) ò per luchar còntra de cancèrs.
Eitt virus er ein undir-mikroskopiskur partikkul (millum 20 og 300 nm) sum kan smitta eina kyknu í einari lívfrøðiligari veru. Eitt virus kan bert nøra seg við at smitta eina vertkyknu, sum kunnu verða bæði prokaryotar (t.d. bakteriukyknur) og eukaryotar (t.d. djórakyknur). Nógv virus elva til sjúkur í menniskjum og djórum. Viðgerð er trupul, tí antibiotika nyttar ikki og fá sløg av heilivági finnast, ið virka ímóti virusum.
Virus eru, í grundini, samansett av arvatilfari inni í einum proteinhylkið. Proteinhylkið er antin uppbygt sum ein spiralur, so virusið gerst avlangt (helicalt), ella eru proteineindirnar samansettar sum í einum fótbólti, so virusið er runt (icosahedralt). Tað finnast eisini kompleks virus sum hava hvørki av áðurnevndu skapum, men kunnu t.d. hava ein proteinhala ella ein annaleiðis vegg.
Nøkur hava eisini ein lipid dupultlag membran uttanum hylki; tey ið ikki hava verða kallaði nakin virus. Tað eru mest djóravirus, ið hava membran. Flestu virusir hava ikki egin ensymir, men tað eru tó nøkur sum hava. Ensymini hava ymiskar funktiónir, t.d. at framleiða DNA út frá RNA (revers transcriptase), bróta hol á bakteriuveggir (lysosym) og hjálpa virusinum at loysa seg frá kyknuni (neuraminadase).
Tá virus deila seg gongur tað fyri seg í 5 stigum:
Virus verða ofta bólkaði eftir hvat teirra arvatilfar er og hvussu tey framleiða mRNA. (Baltimore flokkingin):
Un virus (d'o latín virus, "toxina" u "vereno") ye un achent infeccioso submicroscopico que ye incapaz de creixer u reproducir-se si no ye aintro d'una celula huespede. Os virus infectan totz os tipos de vida celular. O primer virus conoixito, lo virus d'o mosaico d'o tabaco, fue descubierto por Martinus Beijerinck en 1899,[1] y actualment se'n conoix mas de 5.000 tipos diferents.[2] O estudeo d'os virus recibe o nombre de virolochía, y ye una branca d'a microbiolochía.
A virus is a smaw infectious agent that replicates anly inside the livin cells o ither organisms. Viruses can infect aw teeps o life forms, frae ainimals an plants tae microorganisms, includin bacteria an archaea.[1]
Syne Dmitri Ivanovsky's 1892 airticle descrivin a non-bacterial pathogen infectin tabaccae plants, an the diskivery o the tabaccae mosaic virus bi Martinus Beijerinck in 1898,[2] aboot 5,000 virus speshies hae been descrived in detail,[3] awtho thare are millions o teeps.[4] Viruses are foond in awmaist ivery ecoseestem on Yird an are the maist numerous teep o biological entity.[5][6] The study o viruses is kent as virology, a sub-speciality o microbiology.
While nae inside an infectit cell or in the process o infectin a cell, viruses exeest in the form o independent pairticles, or virions, conseesting o: (i) the genetic material, lang molecules o DNA or RNA that encode the structur o the proteins bi that the virus acts; (ii) a protein coat, the capsid, that surroonds an pertects the genetic material; an in some cases (iii) an ootside envelope o lipids. The shapes o thir virus pairticles range frae simple helical an icosahedral forms for some speshies tae mair complex structurs for ithers. Maist virus speshies hae virions ower smaw tae be seen wi an optical microscope, aboot ane hundert the size o maist bacteria.
The oreegins o viruses in the evolutionary history o life are unclear: some mey have evolved frae plasmids—pieces o DNA that can muive atween cells—while ithers mey hae evolved frae bacteria. In evolution, viruses are an important means o horizontal gene transfer, that increases genetic diversity in a wey analogous tae sexual reproduction.[7] Viruses are conseedert bi some tae be a life form, acause they cairy genetic material, reproduce, an evolve throu naitural selection, but lack key chairactereestics (sic as cell structur) that are generally conseedert necessar tae coont as life. Acause thay possess some but nae aw sic qualities, viruses hae been descrived as "organisms at the edge o life",[8] an as replicators.[9]
Viruses spreid in mony weys. Ane transmeession pathwey is throu disease-beirin organisms kent as vectors: for ensaumple, viruses are eften transmittit frae plant tae plant bi insects that feed on plant sap, sic as aphids; an viruses in ainimals can be cairied bi bluid-suckin insects. Influenza viruses are spreid bi cochin an neesin. Norovirus an rotavirus, common causes o viral gastroenteritis, are transmittit bi the faecal–oral route, passed bi contact an enterin the bouk in fuid or watter. HIV is ane o several viruses transmittit throu sexual contact an bi exposur tae infected bluid. The variety o host cells that a virus can infect is cried its "host range". This can be narrae, meanin a virus is capable o infectin few speshies, or braid, meanin it is capable o infectin mony.[10]
Viral infections in ainimals provoke an immune response that uisually eliminates the infectin virus. Immune responses can an aw be produced bi vaccines, that confer an artifeecially acquired immunity tae the speceefic viral infection. Some viruses, includin thae that cause AIDS an viral hepatitis, evade thir immune responses an result in chronic infections. Several antiviral drugs hae been developit.
E Virus (vo lat. virus,-i. Pl. vira (neutr.), fer Gift, Schlim, Saft) isch e sehr e kleini infektiösi biologischi Einheit mit eme Durchmässer vo nume öpe füffzää bis drüühundert Nanometer.
Vire sin so klei, dass si durch normali Bakteriefilter duuregön.
Alli Vire enthalte e genetischs Brogramm (e baar Vire au witeri Hilfskomponänte) zum sich vermeere und usbräite. Wil si aber weder en äigeständigi Replikazioon no en äigene Stoffwäggsel häi und si doorum uf e Stoffwäggsel von ere Wirtszälle aagwiise si, dängge die mäischte Virologe, ass d Vire gar käni eigeni Lääbewääse si.
Vo richdige Lääbewääse si bis hüt öbbe 1,8 Millione verschiideni rezänti Arte bekannt, vermuetlig existiere aber seer vil mee. Zu jedere Art chönnt s meereri Virenarte gee, wo an die Art aabasst si.[1] Bis jetz si aber nume öbbe drütuusig Virenarte identifiziert worde (Wiirusklassifikazioon).[2]
Vire gryffe Zälle vo Öikariote (Pflanze, Bilz, alli Dier inklusiv em Mensch) und Prokaryote (Bakterie und Archaeä) aa. Dä Vire, wo Prokaryote as Wirt usnütze, säit mä Bakteriofaage.
D Wüsseschaft, wo sich mit Vire und iiren Infekzioone beschäftigt, isch d Virologii.
Vire bestöhn meischtens us ere Eiwyss-Hülle und eme Kärn, si hän aber keini Organelle, hänn also kei eigene Stoffwächsel. Si könne sich nur in und mit dr Hilf vo läbige Zälle vo andere Organisme vermehre und löhn sich uf künschtlige Nährböde nid lo züchte.
Vire befalle läbigi Zälle und schleuse ihri Gen-Informatione in die Zälle y, so chönne die Zälle nümme ihri uursprüngligi Funktion wohrnä, si müend de nume no Vire noochebaue. Die Zälle göhn denn irgend wenn moll z’grund, und denn wärde tuusigi vo Vire frei, wo ihrersyts wieder anderi Zälle infiziere könne.
Adenovirus, e Modäll vom Kapsid vom ene Virion
Schema vom ene ikosaedrische Viruskapsid
Bunyaviridae, Schema vo dr Struktur
Schematische Kwerschnitt dur e Lambda-Phagen (Virusfamilie Siphoviridae)
Schema vo dr Struktur vo Arenaviridae
Virion vom ene Influenzavirus
s HIV-Virion
Grundsätzlig wärde zwei grossi Untergruppe unterschiide:
En anderi Unterscheidig klassifiziert d Vire in (zur Zyt zwanzig) Familie. Die wichtigschte drvo sin:
Vili Vire befalle dr Mensch nit und iiri Wirt si Pflanze, Dier oder Bakterie. Aber die wo für dr Mensch gfäärlig wärde, sin verantwortlig für e grossi Aazahl vo Krankete. Vor allem d Kinderkrankete wie öpe d Masere, d Windpocke, d Röötele si immer no verbräitet und bekannt, aber au d Kinderlähmig, d Gürtelroose, d Fieberblootere und friener d Pocke sin vo Vire verursacht.
In de Trope gits e wyteri Aazahl vo zum Teil sehr gföhrlige Virenerkrankige wie d Ebola, s Gäälfieber, d Dengue-Kranket und anderi.
Tuet e Virus vo einere biologischen Art uf en anderi überegumpe, so säge dämm d Virologe, so cha dö Kranketserreger bi der nöie Wirtsart schlimmi Folge ha. Das isch bim Mensch scho paar mol vorcho. Änds 2019 isch so ne Fall gsi: Z China isch e nöiartige Coronavirus vom ene wilde Tier uf d Mensche i dr Grossstadt Wuhan gumpet, und in es paar Wuche isch vo döört us e wältyti Epidemy woorde, wo in huuffe Länder vil Lüüt dra gstorbe sind; es isch d Coronavirus-Pandemy 2019/2020.
Bis vor kurzem hets keini Medikamänt gege Virenerkrankige gäh, das het sich zum Glügg gänderet: es git hüte zum Bischpiil Middel gege Zoster (Fieberblootere, Gürtelroose) und Influenzavire (Grippe). Für die mäischte verbräitete Krankhäite git s Impfigsstoff, wo nume seer wenig Nääbewirkige häi.
S beste Middel isch aber immer no d Präwenzioon: ufbasse bim Kontakt mit chranke Lüüt, sich regelmässig d Händ wäsche, bim Choche suuber schaffe, s Fleisch choche oder broote, bi Symptoom deheime bliibe und nid dörthii go wo vil anderi Lüt sind.
E Virus (vo lat. virus,-i. Pl. vira (neutr.), fer Gift, Schlim, Saft) isch e sehr e kleini infektiösi biologischi Einheit mit eme Durchmässer vo nume öpe füffzää bis drüühundert Nanometer.
Virusi su mikroskopski oblici koji su svuda oko nas, ali i u nama. Može ih se naći kod čovjeka, životinja, biljaka, nekih vrsta gljiva i čak kod bakterija.
Jako su jednostavni po svojoj građi, ali to nije njihova mana. Naprotiv, virusi zahvaljujući svojoj jednostavnosti uspjevaju da se tako brzo i tako dobro umnožavaju i time stvaraju velike probleme za organizme u kojima se nalaze. Za razliku od gljivica i bakterija, virusi se ne mogu uzgajati na umjetnim hranjivim podlogama, jer svoje karakteristike živog svijeta ispoljavaju samo unutar odgovarajuće žive domaćinske ćelije.
Dimenzije virusa su vrlo male, pa je tako naprimjer jedan virus 20 do 100 puta manji od bakterije, te ga iz tog razloga nije ni moguće vidjeti svjetlosnim mikroskopom. Njihove dimenzije variraju zavisno od vrste, pa tako među najveće spadaju Poxviridae - oko 450 nm (nanometara), a najmanji imaju samo 30-tak nm.
Struktura virusa već je odavno vrlo dobro proučena, pa je utvrđeno da svaki virus ima DNK ili RNK molekulu, koja je okružena proteinskim omotačem nazvanim kapsida, oko koje može da se nađe i dodatni omotač građen od proteina, lipida i ugljikohidrata.
Virusi su mikroskopski oblici koji su svuda oko nas, ali i u nama. Može ih se naći kod čovjeka, životinja, biljaka, nekih vrsta gljiva i čak kod bakterija.
Jako su jednostavni po svojoj građi, ali to nije njihova mana. Naprotiv, virusi zahvaljujući svojoj jednostavnosti uspjevaju da se tako brzo i tako dobro umnožavaju i time stvaraju velike probleme za organizme u kojima se nalaze. Za razliku od gljivica i bakterija, virusi se ne mogu uzgajati na umjetnim hranjivim podlogama, jer svoje karakteristike živog svijeta ispoljavaju samo unutar odgovarajuće žive domaćinske ćelije.
Dimenzije virusa su vrlo male, pa je tako naprimjer jedan virus 20 do 100 puta manji od bakterije, te ga iz tog razloga nije ni moguće vidjeti svjetlosnim mikroskopom. Njihove dimenzije variraju zavisno od vrste, pa tako među najveće spadaju Poxviridae - oko 450 nm (nanometara), a najmanji imaju samo 30-tak nm.
Struktura virusa već je odavno vrlo dobro proučena, pa je utvrđeno da svaki virus ima DNK ili RNK molekulu, koja je okružena proteinskim omotačem nazvanim kapsida, oko koje može da se nađe i dodatni omotač građen od proteina, lipida i ugljikohidrata.
Nu virus è nu sistema biològgicu acellulari e parassita ntracellulari obbligatu, ca è fattu di nu ginoma e di nu capsìde. La natura di organismu viventi è discussa. Si carattirizza pi na dinamica evolutiva chi ci pirmetti nti nu tempu rilativamenti curtu (quarchi misi) di trasfurmarisi pi silizzioni e di spannirisi pi riproduzzioni, mittennu n piriculu n certi casi la stissa supravvivenza di l'orgnaismu chi l'ospita, o simpricimenti causannu nu tassu di murtalità timpuraniamenti àutu (pi esempiu la pesti).
Lu ginoma dô virus è n'acidu nucleicu (DNA o RNA) ca cunteni li nfurmazziuni genètici pâ sìntisi dê prutiini virali; iddu è copertu dû capside, ca è fattu dê capsòmiri, prutiini strutturali. Cchiù fora si cci pò truvari lu peplos (dettu macari pericapside, o puramenti envelope), ca è na struttura lipidica c'ave prutiini viré. Lu nzemmula di chisti strutture si chiama viriuni.
Li tiurìi cchiù novi dìcenu ca li virus potìssiru esseri nesciuti dê urganismi dê varî regni dâ vita.
Nu virus è nu sistema biològgicu acellulari e parassita ntracellulari obbligatu, ca è fattu di nu ginoma e di nu capsìde. La natura di organismu viventi è discussa. Si carattirizza pi na dinamica evolutiva chi ci pirmetti nti nu tempu rilativamenti curtu (quarchi misi) di trasfurmarisi pi silizzioni e di spannirisi pi riproduzzioni, mittennu n piriculu n certi casi la stissa supravvivenza di l'orgnaismu chi l'ospita, o simpricimenti causannu nu tassu di murtalità timpuraniamenti àutu (pi esempiu la pesti).
A virus is a smaw infectious agent that replicates anly inside the livin cells o ither organisms. Viruses can infect aw teeps o life forms, frae ainimals an plants tae microorganisms, includin bacteria an archaea.
Syne Dmitri Ivanovsky's 1892 airticle descrivin a non-bacterial pathogen infectin tabaccae plants, an the diskivery o the tabaccae mosaic virus bi Martinus Beijerinck in 1898, aboot 5,000 virus speshies hae been descrived in detail, awtho thare are millions o teeps. Viruses are foond in awmaist ivery ecoseestem on Yird an are the maist numerous teep o biological entity. The study o viruses is kent as virology, a sub-speciality o microbiology.
While nae inside an infectit cell or in the process o infectin a cell, viruses exeest in the form o independent pairticles, or virions, conseesting o: (i) the genetic material, lang molecules o DNA or RNA that encode the structur o the proteins bi that the virus acts; (ii) a protein coat, the capsid, that surroonds an pertects the genetic material; an in some cases (iii) an ootside envelope o lipids. The shapes o thir virus pairticles range frae simple helical an icosahedral forms for some speshies tae mair complex structurs for ithers. Maist virus speshies hae virions ower smaw tae be seen wi an optical microscope, aboot ane hundert the size o maist bacteria.
The oreegins o viruses in the evolutionary history o life are unclear: some mey have evolved frae plasmids—pieces o DNA that can muive atween cells—while ithers mey hae evolved frae bacteria. In evolution, viruses are an important means o horizontal gene transfer, that increases genetic diversity in a wey analogous tae sexual reproduction. Viruses are conseedert bi some tae be a life form, acause they cairy genetic material, reproduce, an evolve throu naitural selection, but lack key chairactereestics (sic as cell structur) that are generally conseedert necessar tae coont as life. Acause thay possess some but nae aw sic qualities, viruses hae been descrived as "organisms at the edge o life", an as replicators.
Viruses spreid in mony weys. Ane transmeession pathwey is throu disease-beirin organisms kent as vectors: for ensaumple, viruses are eften transmittit frae plant tae plant bi insects that feed on plant sap, sic as aphids; an viruses in ainimals can be cairied bi bluid-suckin insects. Influenza viruses are spreid bi cochin an neesin. Norovirus an rotavirus, common causes o viral gastroenteritis, are transmittit bi the faecal–oral route, passed bi contact an enterin the bouk in fuid or watter. HIV is ane o several viruses transmittit throu sexual contact an bi exposur tae infected bluid. The variety o host cells that a virus can infect is cried its "host range". This can be narrae, meanin a virus is capable o infectin few speshies, or braid, meanin it is capable o infectin mony.
Viral infections in ainimals provoke an immune response that uisually eliminates the infectin virus. Immune responses can an aw be produced bi vaccines, that confer an artifeecially acquired immunity tae the speceefic viral infection. Some viruses, includin thae that cause AIDS an viral hepatitis, evade thir immune responses an result in chronic infections. Several antiviral drugs hae been developit.
Ing virus (ibat king Latin a virus a mangabaldugang "lasun"), metung yang sub-microscopic a ahenti o talapagdalang impeksiun a e maliaring dagul o magparakal king kilual ning host a cell. Ing balang kapirasu o particle, ing virion, bibilugan ne ning material o sangkap a genetic, ing DNA o RNA, a makapalub king takap a protina (protein coat) a ausan dang capsid. Miayaliwa ya tabas ing capis, manibat king simpling balikudkud (helical form) o icosahedral (solidung dakal katalindikingan o side a halus mabilug anting bola), angga kareng mas komplikadung pangabalangkas a maki iki o envelope. Luluban do ngan deng virus deng anggang mabibie, at pitinduk-tinduk o pigrupu-grupu da la kareng uring makayapektu kareng animal, tanaman ampong bacteria.
Kayabe la karaniwan a sakit ning taung daralan da reng virus deng sipun, trangkasu, bulutung, pamagbulus ampong SARS. Ausan dang pangamakamandag (virulence) ing kagiwan dang magdalang sakit deng virus. Miayaliwa ing paralan dang magdalang sakit king metung a organismu o mabibie, at magdependi la reti king uri o species. Kayabe la kareti king level na o balitang ning cell deng lysis o pamanatdas ning cell. Kareng mabibieng dakal a cell, magumpisa nang panamdaman ning mabilug a organismu ing epektu nung dakal nong cell deng mengamate. Agiang agiu rang guluan deng virus ing masaleseng homeostasis o balansi ning katawan, maliari lang mieng alus e na panamdaman ning organismu. Metung yang alimbawa niti ing kagiwan ning herpes simplex virus, a sangkan da reng lasu, a manatili king katawan a e aktibu o anting painawa. Ing aus da kaniti, latency, at metung yang kaurian (characteristic) da reng herpes virus, kayabe ne ing Epstein-Barr virus, a panibatan ning glandular fever, ampo ing Varicella zoster virus, a yang sangkan ning bulutung danum (chicken pox). Shingles ing aus da kareng makasalikut a impeksiun a bulutung danum a mibabalik potang atiu ne king idad ing tau.
Ating virus a magdalang impeksiun a kabang bie o chronic, nung nu la taglus-taglus a darakal deng virus lipat da reng paralan a gagawan ning host ba yang ipaglualu (defend) ing kayang sarili.
Mipagdebati la reng biologist nung mabie lang organismu reng virus o ali la. Agpang kareng aliwa, e la mabie, uling e la tutuki kareng batayan (criteria) a magagamit kareng karaniwang kabaldugan ning bie. Alimbawa, e ro kalupa deng virus deng aliwang organismu uling ala lang cell deti. Nanupata, atin la mu namang gene deti, at dadalan la king ebolusion kapamilatan ning natural selection. Para naman kareng aliwa, organismu lang atiu king sepu na o angganan ning bie deti. Keraklan, neng mikaka- impeksiun lang virus deng tau ampong animal, mamablas ya ing immune system da, at kaibat sasakit la. Maralas, laganas neng lalako ning immune system ing virus. Ala lang epektu kareng virus deng antibiotic, pero ating meyalkus a panulung kontra-virus ba lang uluan deng impeksiun a dilikadu king bie. Maliari lang lisian deng impeksiun da reng virus kapamilatan da reng bakunang mágdalang kabang bieng e pangatablan (lifelong immunity).
Un virus (d'o latín virus, "toxina" u "vereno") ye un achent infeccioso submicroscopico que ye incapaz de creixer u reproducir-se si no ye aintro d'una celula huespede. Os virus infectan totz os tipos de vida celular. O primer virus conoixito, lo virus d'o mosaico d'o tabaco, fue descubierto por Martinus Beijerinck en 1899, y actualment se'n conoix mas de 5.000 tipos diferents. O estudeo d'os virus recibe o nombre de virolochía, y ye una branca d'a microbiolochía.
Un virus es un fator pico de infeta cual reprodui sola en selulas de un vivente. Viruses pote infeta tota tipos de viventes, incluinte animales, plantes, bateria, e arcea.
De cuando Dmitri Ivanovski ia presenta sua article en 1892 cual ia descrive un patojen nonbaterial infetante plantas tabaco, e Martinus Beijerinck ia descovre la virus mosaica de tabaco en 1898, sirca 5 mil spesies de virus ia es detaliosa descriveda, an ce on ave miliones de tipos. Viruses es trovada en cuasi tota ecosistemes sur tera, e es la esente biolojial la plu grande en cuantia. La studia de viruses es nomida virolojia, un suspesialia de microbiolojia.
Cuando no en un selula infetada o en la prosede de infeta un selula, viruses esiste en la forma de particulas autonom. Esta particulas, nomida viriones, es composada de (1) la materia jenetica (ADN o ARN), moleculas longa cual porta informa jenetical; (2) un "jacon" de protena, nomida un capside, cual ensirca e proteje la material jenetica; e, en alga casos, (3) un envelopa de lipidos cual ensirca la capside. La forma de esta particulas varia de formas simple como elicas e icosaedras a formas plu compicada. La plu de viruses ave viriones cual es tro peti per vide con un microscopio otical; un virion promedia es sirca senti la grandia de un bateria promedia.
La orijines de viruses en la evolui de viventes no es clar: alga pote es evoluida de plasmides, pesetas de ADN cual pote move entre selulas, e otras pote es evoluida de bateria. En evolui, viruses es un modo importante de transfere orizonal de jenes, cual crese diversia jenetical.
Eitt virus er ein undir-mikroskopiskur partikkul (millum 20 og 300 nm) sum kan smitta eina kyknu í einari lívfrøðiligari veru. Eitt virus kan bert nøra seg við at smitta eina vertkyknu, sum kunnu verða bæði prokaryotar (t.d. bakteriukyknur) og eukaryotar (t.d. djórakyknur). Nógv virus elva til sjúkur í menniskjum og djórum. Viðgerð er trupul, tí antibiotika nyttar ikki og fá sløg av heilivági finnast, ið virka ímóti virusum.
Virus (Lat. racun) atawa pirus hartina partikel submikroskopik nu bisa ngainféksi sél-sél organisme. Dina hambalan dasarna, pirus téh diwangun ku matéri genetik nu dikandung dina cangkang protéin nu disebut kapsid, nu jadi pangbéda jeung partikel kawas pirus samodél prion jeung viroid. Ulikan ngeunaan virus katelahna virologi, sedengkeun nu ngulik virus disebut virolog.
Virus téh sarupa jeung parasit intrasélulér obligat nu pada-pada teu boga alat réproduksi mun aya di luareun sél inang. Tapi, teu kawas parasit nu écés hirupna, pirus mah teu puguh.
Pirus nginféksi rupa-rupa organisme, boh eukaryote (kayaning sato, serangga, jeung tutuwuhan) atawa prokaryote (misalna baktéri). Pirus nu nginféksi baktéri disebut baktériofag (bacteriophage), atawa sok disebut fag (phage) wungkul.
Kahirupan virus masih haneut dipadungdengkeun, sabab virus teu nedunan sakabéh kritéria/sarat definisi hirup, utamana mah alatan euweuhna mémbran sél jeung métabolisme nu teu mandiri.
Virus iku parasit kanthi ukuran mikroskopik kang nginfèksi sèl organisme biologis. Virus mung bisa reproduksi ing sajeroning material urip kanthi nginvasi lan ngendhalèkaké sèl makluk urip amarga virus ora duwé kalengkapan selular kanggo reproduksi dhéwé. Istilah virus racaké ngrujuk marang partikel-partikel kang nginfèksi sèl-sèl eukariota (organisme multisel lan akèh jinis organisme sèl tunggal), sauntara istilah bakteriofage utawa fage dipigunakaké kanggo jinis kang nyerang jinis-jinis sèl prokariota (bakteri lan organisme liya kang ora duwé inti sèl). Lumrahé virus ngandhut sethithik asem nukleat (DNA utawa RNA, nanging dudu kombinasi kaloroné) kang disingkupi siji bahan panglindhung kang kasusun saka protéin, lipid, glikoprotein, utawa kombinasi kateluné. Genom virus nyandi protéinprotéin kang dipigunakaké kanggo ngamot bahan genetikgenetik uga protéinprotéin kang dibutuhaké sajeroning daur uripé.
Virus asring didhebataké statusé minangka makluk urip amarga virus ora bisa nglakokaké fungsi biologisé kanthi bébas. Amarga karakteristik khasé iki virus mesthi kaasosiasi karo lelara tinentu, ing manungsa (upamané virus influensa lan HIV), kéwan (upamané virus flu burung), utawa ing tetuwuhan (upamané virus mosaik mbako/TMV).
Ang virus (mula sa Latin na virus, na nangangahulugang lason) ay isang ahenteng nakahahawa na nagpaparami lamang sa loob ng mga buhay na sihay ng isang organismo. Nakakapaghawa ang mga virus ng lahat ng uri ng anyong-buhay, mula sa hayop at halaman hanggang sa mga mikroorganismo, kabilang ang mga baktirya at arkeya.
Mula noong artikulo ni Dmitri Ivanovsky noong 1892 na naglalarawan ng di-baktiryang mulsakit na naghahawa ng mga halaman ng tobako, at ang pagtuklas ng virus-mularang tabako ni Martinus Beijerinck noong 1898, halos 5,000 sarihay ng virus ang nailarawan nang detalyado, ngunit mayroong milyun-milyong uri nito. Matatagpuan ang mga virus sa halos lahat ng mga ekosistema ng Daigdig at sila ang pinakamaraming uri ng biyolohikal na entidad. Ang pag-aaral ng virus ay kilala bilang birolohiya, isang sangay ng of mikrobiolohiya.
Habang hindi sa loob ng nahawang sihay o sa proseso ng paghawa ng sihay, umiiral ang mga virus sa anyo ng sarilining partikulo o virion, na binubuo ng: (i) kamanahing bagay, yaon ay mahahabang mulatil ng DNA o RNA na nagkokodigo ng istraktura ng mga protina kung saan kumikilos ang virus; (ii) balat na gawa sa protina, ang kapside, na pumapalibot at pumoprotekta sa kamanahing bagay; at sa ilang kaso (iii) isang panlabas na balutan ng lipido. Iba't iba ang mga hugis nitong partikulong virus mula sa payak na anyong-pilipitin at ikosahedrika para sa mga ilang sarihay hanggang sa mas sali-salimuot na istraktura para sa mga iba. Karamihan ng mga sarihay ng virus ay may virion na masyadong maliit para makita sa mikroskopyong pangmata na mga sangkadaan ng laki ng karamihan ng mga baktirya.
Hindi klaro ang pinagmulan ng mga virus sa kasaysayan ng ebolusyon ng buhay: maaaring sumunlad ang mga iba mula sa mga plasmido—mga piraso ng DNA na maaaring lumipat-lipat sa mga sihay—while others habang sumunlad ang mga iba mula sa baktirya. Sa ebolusyon, mahalaga ang mga virus bilang paraan ng pahalang na paglipat ng kamana na nagpaparami ng kayamuang kamanahin sa paraang magkatulad sa reproduksyong seksuwal. Ang mga virus ay itinuturing ng iba bilang anyong-buhay dahil nagdadala sila ng kamanahing bagay, nagpaparami, at sumusunlad sa pamamagitan ng likas na pagpili, ngunit kulang sila ng mga mahahalagang katangian (tulad ng istruktura ng sihay) na itinuturing ng karamihan bilang kinakailangan para maituring na buhay. Dahil mayroon silang ilan pero hindi lahat ng mga katangian, inilarawan ang mga virus bilang "organismo sa gilid ng buhay, at bilang replikador.
Marami ang mga paraan kung paano kumakalat ang mga virus. Ang isang paraan ay sa pamamagitan ng mga organismong nagdadala-ng-sakit na kilala bilang bektor: halimbawa, kadalasang nalilipat-lipat ang mga virus sa mga halaman sa pamamagitan ng insektong kumakain ng yago ng halaman, tulad ng mga dapulak; at maaaring ikarga ng mga insektong sumisipsip-ng-dugo ang mga virus sa mga hayop. Kumakalat ang virus-trangkaso sa pamamagitan ng pag-ubo at pagbahin. Inililipat ang mga virus-noro at virus-rota, karaniwang sanhi ng virusing gastroenteritis, sa rotang dumi–pabibig, na ipinapasa sa pagdaiti at pagpasok sa katawan sa pagkain o tubig. Ang HIV ay isa sa mga virus na lumilipat sa pamamagitan ng pakikipagtalik at ng pagdaiti sa nahawang dugo. Ang "saklaw ng host" ng virus ay ang sari-saring uri ng sihay na maaari niyang ihawa. Maaaring makitid ito na nangngangahulugang makahahawa ang virus ng kakaunting sarihay lamang, o malawak na nangngangahulugang makahahawa siya ng marami.
Pinupukaw ng mga virusing impeksyon sa hayop ng pagtugon ng imyunidad na tumatanggal ng nakahahawang virus. Maaari ring magawa ang mga pagtugon ng imyunidad sa pamamagitan ng bakuna na nagbibigay ng artipisyal na natamong imyunidad sa tiyak na virusing impeksyon. Nakaiiwas ang mga ilang virus, kabilang ang mga nagdadala ng AIDS and virusing hepatitis, sa mga pagtugon ng imyunidad at nagreresulta sa mga talamak na impeksyon. Iilang mga drogang panlaban sa virus ang nabuo na.
Un virüs (var. virus, virús) es un agent infecciós fòrça pichon que parasita lei cellulas de son òste per se replicar. Descubèrts a la fin dau sègle XIX, son constituïts d'un acid nucleïc (ADN ò ARN) generalament protegit per una capsida e una envolopa lipidica. Es inactiu en defòra d'una cellula car tèn pas de mejans de multiplicacion ò de produccion d'energia pròpris. Per aquò, dèu intrar dins una cellula e destornar sa maquinariá intèrna per produrre de particulas viralas novèlas.
Aqueu cicle de replicacion particular entraïna de questions importantas sus la plaça dei virüs. Uei, son considerats coma una forma intermediària entre l'inèrt e lo vivent. Pasmens, aqueu debat es pas encara resòugut car de descubèrtas recentas semblan indicar que lei virüs serián eissits d'una simplicacion d'organismes parasits vivents aguent perdut certanei foncions. Aquelei problemas se tòrnan trobar dins la classificacion dei virüs qu'es uei laissada volontàriament imprecisa en causa de l'abséncia d'informacions seguras sus l'origina dei virüs.
L'estudi dei virüs es lo trabalh de la virologia. Es una disciplina relativament recenta qu'es fòrça liada a la biologia e a la medecina. D'efiech, certanei virüs pòdon entraïnar de malautiás grèvas, çò que justifica de recèrcas importantas per desvolopar de vaccins e de medicaments antiviraus. Pasmens, en parallèl, d'autrei virüs son estudiats en engenhariá genetica per garir de malautiás geneticas grèvas.
Un virus es un agente submicroscopic que infecta humanos, animales, plantas e bacterios, e que es incapabile de reproducer se extra le texitos del hospite.
Virusi (kutoka Kilatini virus, yaani "sumu“) ni chembe ndogo sana iliyoundwa na maada jenetiki, kama ADN au ARN, katika koti la proteini.
Virusi vinahitaji msaada wa seli za viumbehai ili kutengeneza chembe nyingine za virusi.
Wakati mwingine huhesabiwa kati ya vidubini, lakini wataalamu wengi wanakanusha kwamba ni viumbehai kwa sababu haziwezi kuzaa vyenyewe pia havina metaboli. Si seli yenyewe, lakini vina sehemu za kiini cha seli.
Virusi vinaingia katika seli ya kiumbehai, kama mmea au mnyama au binadamu, na kutumia seli hiihii kuzaa, yaani kujizidisha mara elfu kadhaa. Tendo hili linasababisha vurugu ndani ya seli za mwenyeji, inayoonekana kama hali ya ugonjwa.
Hadi sasa kuna aina za virusi zaidi ya 5000 zilizotambuliwa.
Takriban virusi vyote ni vidogo kuliko bakteria na huonekana tu tangu kupatikana kwa hadubini ya kielektroniki. Lakini mwaka 2014 virusi vikubwa sana, ukubwa wa bakteria ndogo, vimeelezwa: Pithovirus sibericus. Vinaambukiza amiba.
Muundo wa virusi una sehemu mbili pekee: uzi wa ADN au ARN halafu koti la proteini la kulinda uzi huo. Kwa kawaida ADN au ARN ya virusi ina jeni chache kwa kulinganisha na viumbehai, kama makumi kadhaa. Lakini virusi kama Pithovirus na Pandoravirus vina mamia ya jeni.
Ambukizo la virusi katika wanyama na watu husababisha itikio la kingamwili unaoelekea kuua virusi. Lakini mjibizo huu, unaoonekana mara nyingi kwa homa, unaweza kudhoofisha mwili na kuleta hali ngumu hadi kifo. Virusi hatari zaidi ni vile vinavyohama kutoka kwa mnyama kumwathiri binadamu; hivyo huitwa virusi vya zoonosia.
Ni vigumu kupata dawa za virusi kwa sababu virusi huishi ndani ya seli za mwili wa mwenyeji, hivyo kuna hatari ya dawa kusababisha hasara kwa seli zenyewe. Kuna virusi kadhaa ambavyo chanjo kimegunduliwa ingawa hakikingi asilima 100 maana virusi huwa na uwezo wa kubadilika haraka.
Kati ya magonjwa yanayosababishwa na virusi kuna influenza (homa ya mafua) na pia UKIMWI. Aina kadhaa za virusi zinaweza kusababisha saratani.
Unashauriwa:
Viruset janë parazitë brendaqelizorë të detyruar të cilët nuk kanë informacion gjenetik që të mund të kontrollojë (kodifikojë për) aparatin e nevojshëm për gjenerimin e energjisë metabolike (ATPaza) ose për sintezën e proteinave dhe janë absolutisht të varur nga qeliza pritëse për kryerjen e këtyre funksioneve.
Bëhet fjalë për thërrmija të prodhuara nga montimi i komponentëve të paraformuar: nuk rriten dhe nuk ndahen (organizma të tjerë rrisin trupin e vet apo komponentët e vet dhe pastaj replikohen me anë të ndarjes). Viruset mund të infektojnë kafshë, bimë dhe baktere. Viruset që infektojnë baktere quhen bakteriofagë (baktere ngrënës), edhe pse në realitet nuk bëjnë gjë tjetër veçse shkatërrojnë qelizat bakterore që infektojnë.
Viruset janë organizma sub-qelizorë (nënqelizorë) që janë të përbërë nga: acidi nukleik dhe një veshje proteinike (kapsidi).
Disa viruse kanë një veshje të jashtme, që qëndron mbi kapsid, që quhet envelope, peplos, mantel apo perikapsid. Thërrmijat virale apo virionet paraqesin në sipërfaqen e tyre antireceptorë që njohin dhe lidhen me receptorët e pranishëm në qelizat shënjë. Viruset jane te perbera dhe nga citoplazma.
Virusi (kutoka Kilatini virus, yaani "sumu“) ni chembe ndogo sana iliyoundwa na maada jenetiki, kama ADN au ARN, katika koti la proteini.
Virusi vinahitaji msaada wa seli za viumbehai ili kutengeneza chembe nyingine za virusi.
Wakati mwingine huhesabiwa kati ya vidubini, lakini wataalamu wengi wanakanusha kwamba ni viumbehai kwa sababu haziwezi kuzaa vyenyewe pia havina metaboli. Si seli yenyewe, lakini vina sehemu za kiini cha seli.
Virusi vinaingia katika seli ya kiumbehai, kama mmea au mnyama au binadamu, na kutumia seli hiihii kuzaa, yaani kujizidisha mara elfu kadhaa. Tendo hili linasababisha vurugu ndani ya seli za mwenyeji, inayoonekana kama hali ya ugonjwa.
Hadi sasa kuna aina za virusi zaidi ya 5000 zilizotambuliwa.
Takriban virusi vyote ni vidogo kuliko bakteria na huonekana tu tangu kupatikana kwa hadubini ya kielektroniki. Lakini mwaka 2014 virusi vikubwa sana, ukubwa wa bakteria ndogo, vimeelezwa: Pithovirus sibericus. Vinaambukiza amiba.
Muundo wa virusi una sehemu mbili pekee: uzi wa ADN au ARN halafu koti la proteini la kulinda uzi huo. Kwa kawaida ADN au ARN ya virusi ina jeni chache kwa kulinganisha na viumbehai, kama makumi kadhaa. Lakini virusi kama Pithovirus na Pandoravirus vina mamia ya jeni.
Ambukizo la virusi katika wanyama na watu husababisha itikio la kingamwili unaoelekea kuua virusi. Lakini mjibizo huu, unaoonekana mara nyingi kwa homa, unaweza kudhoofisha mwili na kuleta hali ngumu hadi kifo. Virusi hatari zaidi ni vile vinavyohama kutoka kwa mnyama kumwathiri binadamu; hivyo huitwa virusi vya zoonosia.
Ni vigumu kupata dawa za virusi kwa sababu virusi huishi ndani ya seli za mwili wa mwenyeji, hivyo kuna hatari ya dawa kusababisha hasara kwa seli zenyewe. Kuna virusi kadhaa ambavyo chanjo kimegunduliwa ingawa hakikingi asilima 100 maana virusi huwa na uwezo wa kubadilika haraka.
Kati ya magonjwa yanayosababishwa na virusi kuna influenza (homa ya mafua) na pia UKIMWI. Aina kadhaa za virusi zinaweza kusababisha saratani.
Viruset janë parazitë brendaqelizorë të detyruar të cilët nuk kanë informacion gjenetik që të mund të kontrollojë (kodifikojë për) aparatin e nevojshëm për gjenerimin e energjisë metabolike (ATPaza) ose për sintezën e proteinave dhe janë absolutisht të varur nga qeliza pritëse për kryerjen e këtyre funksioneve.
Bëhet fjalë për thërrmija të prodhuara nga montimi i komponentëve të paraformuar: nuk rriten dhe nuk ndahen (organizma të tjerë rrisin trupin e vet apo komponentët e vet dhe pastaj replikohen me anë të ndarjes). Viruset mund të infektojnë kafshë, bimë dhe baktere. Viruset që infektojnë baktere quhen bakteriofagë (baktere ngrënës), edhe pse në realitet nuk bëjnë gjë tjetër veçse shkatërrojnë qelizat bakterore që infektojnë.
Viruslar (lot. virus — zahar) — faqatgina tirik hujayralarda koʻpayib, oʻsimlik, hayvon va odamda yuqumli kasallik qoʻzgʻatuvchi mikroorganizmlar. Oʻtmishda "V." termini har xil kasallik qoʻzgʻatuvchilarga, ayniqsa nomaʼlum agentlarga nisbatan qoʻllanilgan. Fransuz olimi L. Paster bir qancha kasalliklarning kelib chiqishida bakteriyalarning rolini isbotlab berganidan soʻng V. tushunchasi "mikrob" soʻzining sinonimi sifatida qoʻllanila boshlandi. Kasallik qoʻzgʻatuvchi bu ikki guruh agentlari, yaʼni bakteriyalar bilan V. oʻrtasidagi muhim farq rus olimi D. I. Ivanovskiy (1892) va keyinchalik boshqalar tamaki mozaikasi hamda juft tuyoqli hayvonlarning oqsil kasali qoʻzgʻatuvchilari bakterial suzgʻich (filtr)dan oʻtishini isbotlagach, aniqlandi.
V. tabiatda keng tarqalgan, odam, hayvonlar va oʻsimliklarda har xil ogʻir kasalliklarni paydo qiladi. Ular maxsus tarqatuvchi yoki mexanik yoʻl bilan tarqaladi. Koʻpchilik V. yillab tiriklik xususiyatini yoʻqotmaydi, qulay sharoitga (tirik hujayraga) tushib qolishi bilan kasallik qoʻzgʻata boshlaydi. Ayrim V. (mas., gripp V.) tashqi muhitda oʻz xususiyatini yoʻqotadi. V. qoʻzgʻatadigan kasallikning paydo boʻlishiga koʻpincha faqat bitta virus zarrasi sabab boʻlishi mumkin. Mas., bitta poliomiyelit virusi zarrasi (molekulasi)dan bir necha soatda milliardlab V. vujudga keladi. V.ning koʻpayishi sitoplazmadagi aminokislotalar bilan bogʻliq. Millionlab V. molekulalari yigʻindisi mikroskop ostida kristallar yoki X-tanachalar shaklida koʻrinadi. Kasallik holatini qoʻzgʻatish xususiyati, kasallik qoʻzgʻovchi boshqa agentlarga nisbatan juda kichikligi va odatdagi sunʼiy ozuqali muhitda rivojlanmasligi V.ning oʻziga xos xususiyatidir. Faqat baʼzi bakteriofaglar bundan mustasno, ularni lab. sharoitida koʻpaytirish mumkinligi isbotlangan. Lab.da oʻrganish imkoniyati boʻlgan barcha V. har xil fizik usullar bilan birmuncha aniq "oʻlchangan". Ularning diametri 10—300 mkm. Tayoqcha, shar yoki ipsimon shaklda boʻladi. Oʻsimlik va hayvonlarda kasallik qoʻzgʻatuvchi koʻpgina V. yumaloq shaklda. Bugʻdoy va beda mozaikasi V. tashqi koʻrinishi bilan bakteriya tayoqchasi yoki oʻqqa oʻxshaydi. V. tuzilishini elektron mikroskop va rentgenda tadqiq qilish orqali baʼzi nozik tarkibiy qismlari aniqlangan. Ularning hammasida ichki modda, asosan nuklein kislotadan iborat boʻlib, u oqsil qobiq bilan oʻralgan. Bir necha tur V.ning kimyoviy tarkibi oʻrganilgan, xolos. Vaksinalar V.ning tuzilishi ham, chamasi oddiy bakteriyalarniki kabi murakkab. Uning tarkibida nukleoproteinlar, uglevodlar va lipoidlar bor. Nuklein kislotasi dezvksiriboza shaklida, lipoidlar guruhi esa xolesterol, fosfolipid va neytral moy koʻrinishida uchraydi. Fitopatogen V. tarkibida ribonuklein kislota (RNK), hayvon va odamlarda kasallik qoʻzgʻatuvchi V.da esa RNK yoki DNK (dezoksiribonuklein kislota) bor. Baʼzi V. tozalangan preparatlar holida olinib, ularning bir qismi toza haqiqiy kristallar (mas., tamaki nekrozining V.), boshqalari esa suyuq kristallar (mas., tamaki mozaikasi V.) yoki shakleiz choʻkmalar hosil qiladi. V.ni ajratib olish va tozalash uchun ultratsentrifugalanadi, turli xil fizikkimyoviy usullardan foydalaniladi.
V.ning tasnifi (klassifikatsiyasi) va ularni ifodalaydigan belgilar hali qabul qilinmagan. Ularga ham xuddi hayvonlar va oʻsimliklarga beriladigan tur va turkum nomi beriladi, xalq ifodalari, har xil qisqartmalardan foydalaniladi, kasallanuvchi organizmning turkum nomi bilan atalib, yoniga raqam qoʻyiladi yoki V. morfologik, kimyoviy xossalari va reproduktiv xususiyatlariga binoan urug va oilalarga birlashtiriladi. V. urugʻining lotincha nomiga virus soʻzi (mas., Enterovirus), oilasi nomiga viridae soʻzi (mas., Poxviridae) qoʻshilib yoziladi.
V. organizmga har xil yoʻllar bilan kiradi, mas., V. oʻsimlik hujayralariga chetdan faqat ular shikastlanganida kirishi mumkin. Gripp V. va b.da hujayra qobigʻini buzish xususiyatiga ega boʻlgan fermentlari bor. V. organizmga kirgach, infeksiyanint latent yoki yashirin davri boshlanadi. Koʻpgina V. hujayralarda toʻplanib, hujayra ichida oʻziga xos tarkibiy qismlar hosil qiladi (qarang Virusli granullyoz). V. bilan zararlangan oʻsimliklar, odatda, butun hayoti davomida infeksiya oʻchogʻi boʻlib qoladi. V. ekologik, biologikva b. omillar taʼsirida vujudga keladigan kuchli oʻzgaruvchanlikka ega. V. tabiatda keng tarqalgan boʻlib, ular juda koʻp xoʻjayinga ega. Asosan, soʻruvchi hasharotlar, kanalar va nematodalar bilan tarqaladi. Baʼzi V. urugʻlar orqali tarqaladi va deyarli barcha V. kasal oʻsimlik jinssiz koʻpaytirilganda avlodga oʻtadi. V.ning patologik taʼsiri xilma-xil boʻlib, asosan, ularning koʻpayishidan xoʻjayin organizmida yuz beradigan oqsil va nuklein almashinuvining buzilishi bilan belgilanadi (qarang Virusli kasalliklar). V.ni virusologiya fani oʻrganadi.
Abdukarim Zikiryoev.
Viruslar (lot. virus — zahar) — faqatgina tirik hujayralarda koʻpayib, oʻsimlik, hayvon va odamda yuqumli kasallik qoʻzgʻatuvchi mikroorganizmlar. Oʻtmishda "V." termini har xil kasallik qoʻzgʻatuvchilarga, ayniqsa nomaʼlum agentlarga nisbatan qoʻllanilgan. Fransuz olimi L. Paster bir qancha kasalliklarning kelib chiqishida bakteriyalarning rolini isbotlab berganidan soʻng V. tushunchasi "mikrob" soʻzining sinonimi sifatida qoʻllanila boshlandi. Kasallik qoʻzgʻatuvchi bu ikki guruh agentlari, yaʼni bakteriyalar bilan V. oʻrtasidagi muhim farq rus olimi D. I. Ivanovskiy (1892) va keyinchalik boshqalar tamaki mozaikasi hamda juft tuyoqli hayvonlarning oqsil kasali qoʻzgʻatuvchilari bakterial suzgʻich (filtr)dan oʻtishini isbotlagach, aniqlandi.
V. tabiatda keng tarqalgan, odam, hayvonlar va oʻsimliklarda har xil ogʻir kasalliklarni paydo qiladi. Ular maxsus tarqatuvchi yoki mexanik yoʻl bilan tarqaladi. Koʻpchilik V. yillab tiriklik xususiyatini yoʻqotmaydi, qulay sharoitga (tirik hujayraga) tushib qolishi bilan kasallik qoʻzgʻata boshlaydi. Ayrim V. (mas., gripp V.) tashqi muhitda oʻz xususiyatini yoʻqotadi. V. qoʻzgʻatadigan kasallikning paydo boʻlishiga koʻpincha faqat bitta virus zarrasi sabab boʻlishi mumkin. Mas., bitta poliomiyelit virusi zarrasi (molekulasi)dan bir necha soatda milliardlab V. vujudga keladi. V.ning koʻpayishi sitoplazmadagi aminokislotalar bilan bogʻliq. Millionlab V. molekulalari yigʻindisi mikroskop ostida kristallar yoki X-tanachalar shaklida koʻrinadi. Kasallik holatini qoʻzgʻatish xususiyati, kasallik qoʻzgʻovchi boshqa agentlarga nisbatan juda kichikligi va odatdagi sunʼiy ozuqali muhitda rivojlanmasligi V.ning oʻziga xos xususiyatidir. Faqat baʼzi bakteriofaglar bundan mustasno, ularni lab. sharoitida koʻpaytirish mumkinligi isbotlangan. Lab.da oʻrganish imkoniyati boʻlgan barcha V. har xil fizik usullar bilan birmuncha aniq "oʻlchangan". Ularning diametri 10—300 mkm. Tayoqcha, shar yoki ipsimon shaklda boʻladi. Oʻsimlik va hayvonlarda kasallik qoʻzgʻatuvchi koʻpgina V. yumaloq shaklda. Bugʻdoy va beda mozaikasi V. tashqi koʻrinishi bilan bakteriya tayoqchasi yoki oʻqqa oʻxshaydi. V. tuzilishini elektron mikroskop va rentgenda tadqiq qilish orqali baʼzi nozik tarkibiy qismlari aniqlangan. Ularning hammasida ichki modda, asosan nuklein kislotadan iborat boʻlib, u oqsil qobiq bilan oʻralgan. Bir necha tur V.ning kimyoviy tarkibi oʻrganilgan, xolos. Vaksinalar V.ning tuzilishi ham, chamasi oddiy bakteriyalarniki kabi murakkab. Uning tarkibida nukleoproteinlar, uglevodlar va lipoidlar bor. Nuklein kislotasi dezvksiriboza shaklida, lipoidlar guruhi esa xolesterol, fosfolipid va neytral moy koʻrinishida uchraydi. Fitopatogen V. tarkibida ribonuklein kislota (RNK), hayvon va odamlarda kasallik qoʻzgʻatuvchi V.da esa RNK yoki DNK (dezoksiribonuklein kislota) bor. Baʼzi V. tozalangan preparatlar holida olinib, ularning bir qismi toza haqiqiy kristallar (mas., tamaki nekrozining V.), boshqalari esa suyuq kristallar (mas., tamaki mozaikasi V.) yoki shakleiz choʻkmalar hosil qiladi. V.ni ajratib olish va tozalash uchun ultratsentrifugalanadi, turli xil fizikkimyoviy usullardan foydalaniladi.
V.ning tasnifi (klassifikatsiyasi) va ularni ifodalaydigan belgilar hali qabul qilinmagan. Ularga ham xuddi hayvonlar va oʻsimliklarga beriladigan tur va turkum nomi beriladi, xalq ifodalari, har xil qisqartmalardan foydalaniladi, kasallanuvchi organizmning turkum nomi bilan atalib, yoniga raqam qoʻyiladi yoki V. morfologik, kimyoviy xossalari va reproduktiv xususiyatlariga binoan urug va oilalarga birlashtiriladi. V. urugʻining lotincha nomiga virus soʻzi (mas., Enterovirus), oilasi nomiga viridae soʻzi (mas., Poxviridae) qoʻshilib yoziladi.
V. organizmga har xil yoʻllar bilan kiradi, mas., V. oʻsimlik hujayralariga chetdan faqat ular shikastlanganida kirishi mumkin. Gripp V. va b.da hujayra qobigʻini buzish xususiyatiga ega boʻlgan fermentlari bor. V. organizmga kirgach, infeksiyanint latent yoki yashirin davri boshlanadi. Koʻpgina V. hujayralarda toʻplanib, hujayra ichida oʻziga xos tarkibiy qismlar hosil qiladi (qarang Virusli granullyoz). V. bilan zararlangan oʻsimliklar, odatda, butun hayoti davomida infeksiya oʻchogʻi boʻlib qoladi. V. ekologik, biologikva b. omillar taʼsirida vujudga keladigan kuchli oʻzgaruvchanlikka ega. V. tabiatda keng tarqalgan boʻlib, ular juda koʻp xoʻjayinga ega. Asosan, soʻruvchi hasharotlar, kanalar va nematodalar bilan tarqaladi. Baʼzi V. urugʻlar orqali tarqaladi va deyarli barcha V. kasal oʻsimlik jinssiz koʻpaytirilganda avlodga oʻtadi. V.ning patologik taʼsiri xilma-xil boʻlib, asosan, ularning koʻpayishidan xoʻjayin organizmida yuz beradigan oqsil va nuklein almashinuvining buzilishi bilan belgilanadi (qarang Virusli kasalliklar). V.ni virusologiya fani oʻrganadi.
Viruso esas substanco qua esas la kauzo di infekto a di transmiso morbala.
E virus is 'n wieväölheid aan irfelik matterjaal (det kan zowaal RNA es DNA zeen), die gewuuenlik is ingeslaoten in 'n ómhulsel van eiwit. Sómtieds guuef 't ouch nag 'n envelop, e membraan ('n dóbbel fosfolipidelaog) en glycoproteïne. Dit litste kump allein veur bie deerlike virusse.
Virusse kónne zich neet zelf veurtplantje, mer allein mit behölp van 'ne gashieër, det te betrachte vèltj es de ultiem vorm van parasitisme. Virusse waere gewuuenlik neet es 'n organisme gezeen, ómdet die neet de nuuedzakelike kènmirke van laeve vertuuene.
Virusse zeen waal verwantj aan organisme en vertuuene dudelik evolutie, en meistes zelfs väöl snelder es de organisme. 't Vakgebied det zich besjeftig mit virusse hètj de virologie.
d'n Typische diamaeter van e virus ligk tösse de 20 en 300 nanomaeter. Recèntelik zeen in amoebe reuzevirusse óntdèk mit afmaetinge toet 750 nanomaeter.
Antibiotica zeen neet effectief taenge viraal infecties. De ènsigste gooj raeje woveur sómtieds (in Nederlandj minder es in 't Belsj) antibiotica waere veurgesjreve wen emes 'n viraal infectie haet is veur te veurkómme det 'n opportunistische bacterie-infectie es kómplikaasje optreudj.
E virus is 'n wieväölheid aan irfelik matterjaal (det kan zowaal RNA es DNA zeen), die gewuuenlik is ingeslaoten in 'n ómhulsel van eiwit. Sómtieds guuef 't ouch nag 'n envelop, e membraan ('n dóbbel fosfolipidelaog) en glycoproteïne. Dit litste kump allein veur bie deerlike virusse.
Virusse kónne zich neet zelf veurtplantje, mer allein mit behölp van 'ne gashieër, det te betrachte vèltj es de ultiem vorm van parasitisme. Virusse waere gewuuenlik neet es 'n organisme gezeen, ómdet die neet de nuuedzakelike kènmirke van laeve vertuuene.
Virusse zeen waal verwantj aan organisme en vertuuene dudelik evolutie, en meistes zelfs väöl snelder es de organisme. 't Vakgebied det zich besjeftig mit virusse hètj de virologie.
d'n Typische diamaeter van e virus ligk tösse de 20 en 300 nanomaeter. Recèntelik zeen in amoebe reuzevirusse óntdèk mit afmaetinge toet 750 nanomaeter.
Antibiotica zeen neet effectief taenge viraal infecties. De ènsigste gooj raeje woveur sómtieds (in Nederlandj minder es in 't Belsj) antibiotica waere veurgesjreve wen emes 'n viraal infectie haet is veur te veurkómme det 'n opportunistische bacterie-infectie es kómplikaasje optreudj.
Víru (karaiñe'ẽ: Virus) térã popĩami avañe'ẽ etépe, ha'e peteĩ mba'e vai michĩete ombováva, víru ombohetave katúma mymbárere térã yvypóra ha ka'avo avei.
Martinus Beijerinck ohecha akue peteĩháme peteĩ víru ary 1899 pe.
Vîrûs an jî vayros hokarekê hewdanê ye ko bi tenê dikare di nav xaneyên endamwerên zindî yên dî da zaûzêyê bike.
Vîrûs dikarin hemî coreyên jiyanê, ji mirovan heta giyayan û bakterîyan tûş bikin. Vîrûsnasî, anko zanistê lêkolînên li ser vîrûsan, parek ji zanistê hûrjînewernasîyê anko mîkrobiyolojîyê ye.
Vîrûs an jî vayros hokarekê hewdanê ye ko bi tenê dikare di nav xaneyên endamwerên zindî yên dî da zaûzêyê bike.
Vîrûs dikarin hemî coreyên jiyanê, ji mirovan heta giyayan û bakterîyan tûş bikin. Vîrûsnasî, anko zanistê lêkolînên li ser vîrûsan, parek ji zanistê hûrjînewernasîyê anko mîkrobiyolojîyê ye.
Vėrosos - nelōstelėnės sandaras stroktūra, katra nagal augtė ė daugėntėis ož gaspaduoriaus rėbū ė anam sokel lėgas. Luotīnėškā žuodės „virus“ reišk tručīna. Vėrosā īr mažesnė ož bakterėjės, tudie norent i anus paveizietė rēk alektruonėnė mėkruoskuopa.
Wiiren (Iantaal: at (a?) wiirus) san letj partiikler, diar laben selen uungrip an jo uun uungreben selen fermuare. Saner frääm selen kön jo ei auerlewe, diaram wurd jo miast ei tu't labenen tääld uun a biologii.
Wiiren grip selen faan eukarioten uun, det san plaanten, diarten an swaampen. Oober uk prokarioten wurd uungreben, det san bakteerien an uurbakteerien.
Wiiren auerdreeg en DNA of RNA tu det sel an feranre sodenang det natüürelk program faan det sel.
Ordern: Bunyavirales – Caudovirales – Herpesvirales – Ligamenvirales – Mononegavirales – Nidovirales – Ortervirales – Picornavirales – Tymovirales
Familin saner order: Adenoviridae – Alphatetraviridae – Alvernaviridae – Amalgaviridae – Ampullaviridae – Anelloviridae – Arenaviridae – Ascoviridae – Asfarviridae – Aspiviridae – Astroviridae – Avsunviroidae – Bacilladnaviridae – Baculoviridae – Barnaviridae – Benyviridae – Bicaudaviridae – Bidnaviridae – Birnaviridae – Bromoviridae – Caliciviridae – Carmotetraviridae – Chrysoviridae – Circoviridae – Clavaviridae – Closteroviridae – Corticoviridae – Cystoviridae – Endornaviridae – Flaviviridae – Fuselloviridae – Geminiviridae – Genomoviridae – Globuloviridae – Guttaviridae – Hepadnaviridae – Hepeviridae – Hypoviridae – Hytrosaviridae – Inoviridae – Iridoviridae – Lavidaviridae – Leviviridae – Luteoviridae – Marseilleviridae – Megabirnaviridae – Megaviridae – Microviridae – Mimiviridae – Mycodnaviridae – Nanoviridae – Narnaviridae – Nimaviridae – Nodaviridae – Nudiviridae – Orthomyxoviridae – Papillomaviridae – Partitiviridae – Parvoviridae – Permutotetraviridae – Phycodnaviridae – Picobirnaviridae – Plasmaviridae – Pleolipoviridae – Polydnaviridae – Polyomaviridae – Portogloboviridae – Pospiviroidae – Potyviridae – Poxviridae – Quadriviridae – Reoviridae – Sarthroviridae – Smacoviridae – Solinviviridae – Sphaerolipoviridae – Spiraviridae – Tectiviridae – Togaviridae – Tolecusatellitidae – Tombusviridae – Totiviridae – Tristromaviridae – Turriviridae – Virgaviridae
Sköölen saner famile: Albetovirus – Aumaivirus – Blunervirus – Botybirnavirus – Cilevirus – Deltavirus – Dinodnavirus – Higrevirus – Idaeovirus – Mollivirus – Ourmiavirus – Pandoravirus – Papanivirus – Pithovirus – Polemovirus – Rhizidiovirus – Salterprovirus – Sinaivirus – Sobemovirus – Tilapinevirus – Virtovirus
Wiiren (Iantaal: at (a?) wiirus) san letj partiikler, diar laben selen uungrip an jo uun uungreben selen fermuare. Saner frääm selen kön jo ei auerlewe, diaram wurd jo miast ei tu't labenen tääld uun a biologii.
Wiiren grip selen faan eukarioten uun, det san plaanten, diarten an swaampen. Oober uk prokarioten wurd uungreben, det san bakteerien an uurbakteerien.
Wiiren auerdreeg en DNA of RNA tu det sel an feranre sodenang det natüürelk program faan det sel.
Wirus (virus) - je z biôłtka i kwasu nuklajinowégò (RNA abò DNA), ale òn ni mô kòmórkòwi sztrukturë. Òn je jak żëwi kòmórkòwi òrganizm, ale téż jak nieżëwô materiô, to je cëzożiwca w kòmórce. Òd wirusów mòże ù lëdzy bëc np. wirusowé zapôlenié wątrobë, wietrzné gòscëje.
Ο ιός είναι παθογενετικός παράγοντας που δρα μολύνοντας τα κύτταρα ενός οργανισμού, ενσωματώνοντας το γενετικό του υλικό στο γονιδίωμα αυτών και χρησιμοποιώντας για τον πολλαπλασιασμό του τους μηχανισμούς αντιγραφής, μεταγραφής και μετάφρασης του κυττάρου, όπως και τα περισσότερα ένζυμα που χρειάζεται για την επιβίωση του. Οι ιοί χαρακτηρίζονται, κατά συνέπεια, ως υποχρεωτικά ενδοκυτταρικά παράσιτα των οποίων το μέγεθος κυμαίνεται από 0,025 μm μέχρι 0,25 μm. Η ύπαρξή τους διαπιστώθηκε για πρώτη φορά τον 19o αιώνα και παρατηρήθηκαν στο ηλεκτρονικό μικροσκόπιο κατά τον 20ό αιώνα, όταν έγινε δυνατή η κρυστάλλωσή τους.
Κατά γενική αποδοχή οι ιοί μεταλλάσσονται και εξελίσσονται, αν και δεν υπάρχει γενική συμφωνία για το αν μπορούν να θεωρηθούν έμβια συστήματα.1 Η μελέτη του γενετικού υλικού διαφόρων ιών έδειξε περισσότερες ομοιότητες με το γενετικό υλικό των ξενιστών τους παρά με το γενετικό υλικό άλλων ιών. Ακόμη το γεγονός ότι τα γονιδιώματα των ιών έχουν σημαντικές ομοιότητες με ορισμένα κυτταρικά γενετικά στοιχεία, όπως τα πλασμίδια και τα μεταθετά στοιχεία, υποδεικνύει ότι οι ιοί προέρχονται από τμήματα κυτταρικού νουκλεϊκού οξέος με εξειδικευμένη δομή.
Ως προς τη δομή τους οι ιοί είναι σωματίδια που αποτελούνται από ένα πρωτεϊνικό περίβλημα, μέσα στο οποίο υπάρχει το γενετικό τους υλικό. Αυτό είναι συνήθως ένα μόριο νουκλεϊκού οξέος (DNA, ή RNA) που μπορεί να είναι με μονό ή διπλό κλώνο, κυκλικό (αλυσίδα), γραμμικό ή και σε χωριστά τμήματα. Το πρωτεϊνικό περίβλημα ονομάζεται καψίδιο, είναι ποικίλου σχήματος (ελικοειδές, ραβδοειδές, πολυεδρικό ή συνδυασμός) και αποτελείται από πολλές υπομονάδες ενός είδους πρωτεΐνης, ενώ η διάμετρός του ποικίλλει μεταξύ 10 και 300 νανομέτρων. Μερικοί ιοί που προσβάλλουν ζωικά κύτταρα έχουν εξωτερικά του καψιδίου ένα μεμβρανώδες περίβλημα (έλυτρο), που αποτελείται τόσο από υλικό του ιού όσο και του ξενιστή, δηλαδή από λιπίδια, πρωτεΐνες και υδατάνθρακες, όπου σε μερικά συνυπάρχουν και προεξοχές που μοιάζουν με αγκάθια.
Μερικοί από τους ιούς που προσβάλλουν κύτταρα βακτηρίων (βακτηριοφάγοι ή απλά φάγοι) έχουν πιο περίπλοκα καψίδια, που αποτελούνται από πολύπλοκες κεφαλές και ουρές, με τις οποίες προσκολλώνται στα βακτήρια.
Η ζωή των ιών εξαρτάται σε απόλυτο βαθμό από τα κύτταρα που προσβάλλουν. Οι έρευνες του κύκλου ζωής των ιών έδειξαν ότι το κύτταρο που προσβάλλεται από έναν ιό (ξενιστής) περνά υπό τον έλεγχο των γενετικών πληροφοριών του ιού. Γίνεται κατά κάποιον τρόπο κατάληψη του κυττάρου, έτσι ώστε να παράγει τα απαιτούμενα υλικά για την αναπαραγωγή και την σύνθεση πρωτεϊνών των ιών. Τα νέα τμήματα των ιών που παράγονται απελευθερώνονται τελικά από το κύτταρο, ενώ το ίδιο αποσυντίθεται.
Εξαιτίας του γεγονότος ότι οι ιοί δεν αυτοδιπλασιάζονται,2 χαρακτηρίζονται ως ενδοκυτταρικά παράσιτα, το γενετικό υλικό των οποίων κατευθύνει τα ένζυμα και τα ριβοσώματα, χρησιμοποιώντας τα δομικά συστατικά του κυττάρου-ξενιστή για να συνθέσει πολλαπλά αντίγραφα του γονιδιώματος του ιού και του καψιδίου του. Αυτά τα δομικά υλικά αυτοσυγκροτούνται σε εκατοντάδες ή χιλιάδες αντίγραφα του αρχικού ιού, που ελευθερώνονται από το κύτταρο-ξενιστή, έτοιμα να μολύνουν ένα νέο ξενιστή.
Οι ιοί διπλασιάζονται ανάλογα με το είδος του γενετικού υλικού. Αν το γενετικό υλικό είναι δίκλωνο DNA, η αντιγραφή του γίνεται από τον μηχανισμό του κυττάρου-ξενιστή. Ορισμένοι ιοί, όμως, διαθέτουν ως γενετικό υλικό μονόκλωνο κυκλικό DNA. Όταν το κυκλικό αυτό DNA εισχωρήσει στο κύτταρο, ένα κυτταρικό ένζυμο συνθέτει μια συμπληρωματική αλυσίδα.3 Έτσι, ο μονόκλωνος κύκλος γίνεται δίκλωνος και συνεχίζει η αναπαραγωγή με τη δίκλωνη μορφή. Με την παρέλευση σύντομου χρονικού διαστήματος ορισμένοι κύκλοι αρχίζουν να συνθέτουν μονόκλωνους κύκλους που εξελίσσονται σε πλήρεις ιούς. Μέσω αυτού του μηχανισμού τοποθετείται η ίδια, μονόκλωνη αλυσίδα στους απογόνους.
Οι RNA ιοί, επειδή όπως είναι γνωστό το κύτταρο δε διαθέτει μηχανισμούς για τη σύνθεση RNA από RNA ή DNA από RNA, έχουν εξελιχθεί ώστε να διαθέτουν το απαιτούμενο ένζυμο για τον διπλασιασμό του γενετικού τους υλικού. Ο ιός της πολιομυελίτιδας, για παράδειγμα, λειτουργεί ως εξής: Όταν ο ιός μολύνει ένα κύτταρο, το RNA του λειτουργεί σαν μήνυμα για τη σύνθεση του ενζύμου διπλασιάση που μπορεί να αντιγράψει το RNA του ιού συνθέτοντας αρχικά μια συμπληρωματική αλυσίδα RNA και έπειτα καινούργιες αλυσίδες RNA του ιού.
Περίπλοκη είναι η διαδικασία διπλασιασμού των ρετροϊών. Οι ρετροϊοί είναι μια κατηγορία RNA ιών που προκαλούν καρκίνο στα ζώα και στον άνθρωπο. Εκτός από μονόκλωνο RNA περιέχουν και ένα ένζυμο, την αντίστροφη μεταγραφάση, που μπορεί να συνθέσει DNA με μήτρα το RNA. Μαζί με τo RNA ενός τέτοιου ιού εισέρχεται στο κύτταρο και η αντίστροφη μεταγραφάση. To ένζυμο συνθέτει μια αλυσίδα DNA συμπληρωματική με τo RNA και δημιουργείται έτσι ένα υβρίδιο DNA-RNA. Κατόπιν παράγεται και η δεύτερη αλυσίδα DNA. Με αυτόν τον τρόπο το κύτταρο αποκτά τον ιό με τη μορφή δίκλωνου DNA. To DNA αυτό μπορεί να ενωθεί με τo DNA των χρωμοσωμάτων του κυττάρου, συνιστώντας με αυτόν τον τρόπο αιτία μεταμόρφωσης των φυσιολογικών κυττάρων σε καρκινικά.
Οι ιοί των ζώων συχνά περιβάλλονται από ένα μεμβρανοειδή φάκελλο που επιτρέπει εύκολη είσοδο και έξοδο μέσω της πλασματικής μεμβράνης των κυττάρων. Ο ιός εφάπτεται ενός ζωικού κυττάρου, γίνεται συγχώνευση του μεμβρανοειδούς φακέλου του με την πλασματική μεμβράνη του κυττάρου και είσοδος του καψιδίου του ιού στον ξενιστή. Tο καψίδιο αποδομείται και το RNA του ιού (+) λειτουργεί ως μήτρα για τη σύνθεση της συμπληρωματικής του RNA αλυσίδας (-). Αυτό το συμπληρωματικό RNA λειτουργεί και σα μήνυμα RNA για τις πρωτεΐνες του ιού αλλά και σαν μήτρα για τη σύνθεση του RNA του ιού. To συστατικά του ιού αυτοσυγκροτούνται σε νέα καψίδια, τα οποία με «εκβλάστηση» εξέρχονται από το κύτταρο, περιβαλλόμενα με μεμβρανώδη φάκελο.
Μερικοί ιοί που το γενετικό τους υλικό είναι διπλή αλυσίδα DNA, όπως π.χ. ο ιός του έρπητα, αναπαράγονται μέσα στον πυρήνα του κυττάρου - ξενιστή, χρησιμοποιώντας ένα συνδυασμό ενζύμων ιογενούς και κυτταρικής προέλευσης για το διπλασιασμό και την μεταγραφή του DNA τους. Ο μεμβρανοειδής φάκελλος αυτού του ιού προέρχεται από την πυρηνική και όχι την πλασματική μεμβράνη του κυττάρου. Όσο το DNA του ιού βρίσκεται μέσα στον πυρήνα μπορεί να ενσωματωθεί σε κάποιο χρωμόσωμα τον ξενιστή υπό μορφή προϊού και να παραμείνει σε λανθάνουσα κατάσταση. Κατά καιρούς, φυσική καταπόνηση, όπως εγκαύματα από τον ήλιο ή ψυχογενής καταπόνηση, μπορεί να προκαλέσει αρχή του αναπαραγωγικού κύκλου του ιού, πράγμα που έχει σαν αποτέλεσμα δυσάρεστα συμπτώματα.
Κατά τη διαδικασία της μόλυνσης ορισμένοι ιοί μπορεί να θανατώσουν τα κύτταρα, απελευθερώνοντας πιθανώς υδρολυτικά ένζυμα από τα λυσοσώματα. Τα μολυσμένα κύτταρα μπορεί, με τη σειρά τους, να παράγουν τοξίνες. Οι βλάβες που μπορεί να προκαλέσει δυνητικά ο ιός εξαρτώνται μερικώς από την αναγεννητική ικανότητα του μολυσμένου ιστού μέσω της κυτταρικής διαίρεσης. Αν για παράδειγμα ασθενήσουμε από κρυολόγημα, η θεραπεία είναι πλήρης, καθώς οι ιοί μολύνουν τον επιθηλιακό ιστό της αναπνευστικής οδού, που μπορεί να αναπλαστεί αποτελεσματικά. Σε άλλες περιπτώσεις προσβάλλονται μη αναπλάσιμα κύτταρα - π.χ. τα νευρικά κύτταρα από την πολιομυελίτιδα - και, συνεπώς, προκαλείται μόνιμη βλάβη.
Η αντιμετώπιση των ιώσεων γίνεται κυρίως με ειδικά εμβόλια, που διεγείρουν το ανοσοποιητικό σύστημα κατά της μόλυνσης. Υπάρχουν αποτελεσματικά εμβόλια εναντίον της πολιομυελίτιδας, της ερυθράς, της παρωτίτιδας και της ιλαράς κ.α. Σχετικά πρόσφατη εξέλιξη στην φαρμακευτική τεχνολογία είναι η χρήση διάφορων αντιιικών φαρμακευτικών σκευασμάτων, χημικών κυρίως αναλόγων νουκλεοτιδίων πουρινών, που παρεμβαίνουν στη σύνθεση του νουκλεϊκού οξέος του ιού.
Η σύγχρονη Βιοτεχνολογία άνοιξε νέους ορίζοντες στην παραγωγή εμβολίων και ορισμένων άλλων φυσικών αντι-ιϊκών παραγόντων όπως οι ιντερφερόνες. Υπάρχουν αρκετοί τύποι ιντερφερονών ο κάθε ένας από τους οποίους παράγεται από ένα ορισμένο τύπο κυττάρου. Αν και οι ιντερφερόνες είναι πρωτεΐνες που παράγονται σε μικρές ποσότητες από το σώμα, η τεχνολογία του ανασυνδυασμένου DNA έκανε δυνατή την παραγωγή τους σε μεγάλες ποσότητες. Οι ιντερφερόνες ελέγχονται κλινικά από το 1980 για την αντιμετώπιση των ιώσεων και του καρκίνου. Τα αποτελέσματα όμως δεν είναι τόσο σημαντικά όσο αναμενόταν.
Ένας τύπος ιντερφερόνης πιστεύεται ότι αντιμετωπίζει τις ιώσεις με τον εξής τρόπο: όταν για πρώτη φορά μολυνθούν από ιό κύτταρα θηλαστικών, ο ιός κατά κάποιο τρόπο θέτει σε λειτουργία τα γονίδια ιντερφερόνης και τα κύτταρα τελικά την παράγουν. Η ιντερφερόνη δεν μπορεί να σώσει ένα μολυσμένο κύτταρο, αλλά διαχέεται στα γειτονικά κύτταρα τα οποία και προστατεύει από την μόλυνση από τον ιό. Επομένως ένα μολυσμένο κύτταρο βοηθά στην προστασία μη μολυσμένων κυττάρων. Η άμυνα δεν είναι ειδική εναντίον ενός ιού. Ιντερφερόνη που παράγεται ως αντίδραση στη μόλυνση από ένα στέλεχος ιού, προσφέρει ανθεκτικότητα σε άλλους ιούς. Όμως, οι ιντερφερόνες εξειδικεύονται σε σχέση με τον ξενιστή. Η ιντερφερόνη που παράγεται σε ποντικό, για παράδειγμα, δεν προσφέρει ανθεκτικότητα όταν ενεθεί σε άλλα θηλαστικά.
Οι ιοί συνδέθηκαν από παλιά με την αιτιολογία της καρκινογένεσης, καθώς υπάρχουν αρκετοί ιοί που προκαλούν καρκίνους σε ζώα. Σε ορισμένες περιπτώσεις υπάρχουν βάσιμες ενδείξεις ότι ιοί προκαλούν ορισμένους τύπους καρκίνου στον άνθρωπο όπως οι ιοί ηπατίτιδας Β, Epstein-Barr ή ο ιός μολυσματικής μονοπυρήνωσης . Οι ρετροϊοί αντιπροσωπεύουν τη γνωστότερη κατηγορία ιών που προκαλούν καρκίνο. Ο ρετροϊός HTLV-1 είναι γνωστό ότι προκαλεί σε ενήλικες λευχαιμία τύπου Τ, ενώ ένας άλλος ρετροϊός, ο HIV, προκαλεί το AIDS, που εξασθενεί το ανοσοποιητικό σύστημα και αυξάνει την ευαισθησία στον καρκίνο και διάφορες μολύνσεις.
Όλοι οι καρκινογόνοι ιοί μεταμορφώνουν τα κύτταρα σε καρκινικά, μέσω ενσωμάτωσης του νουκλεϊκού τους οξέος στο DNA των χρωμοσωμάτων του ξενιστή (αυτή η ενσωμάτωση είναι μόνιμη). Ο προϊός δεν αποσχίζεται όπως ο προφάγος). Οι DNA καρκινογόνοι ιοί, ενσωματώνουν τo DNA τους άμεσα. Οι ρετροϊοί πρέπει πρώτα να συνθέσουν DNA από τo RNA με την δράση της αντίστροφης μεταγραφάσης. Η μόνιμη αυτή ενσωμάτωση τον DNA του ιού σε ένα χρωμόσωμα του ξενιστή δίνει το έναυσμα για την έκφραση ογκογονιδίων που υπάρχουν στο DNA του ιού αλλά και σε φυσιολογικά κύτταρα πολλών ειδών. Σε μερικές περιπτώσεις ο ογκογόνος ιός δεν έχει ογκογονίδια, αλλά μεταμορφώνει το κύτταρο σε καρκινικό, προκαλώντας την έκφραση ή αυξάνοντας την έκφραση ενός ή περισσότερων κυτταρικών ογκογονιδίων.4
Σε ορισμένες περιπτώσεις, όπως στον ιό Epstein-Barr, ο ξενιστής, προκειμένου να αντιμετωπίσει τον ιό, μετακινεί τμήμα του 13ου ζεύγους χρωμοσωμάτων στο 9ο και αντίστροφα. Η νέα αυτή γειτνίαση προκαλεί την ενεργοποίηση του ογκογονιδίου που εστιάζεται στο 13ο χρωμόσωμα, το οποίο μέχρι πριν την μετάθεση ήταν ανενεργό, μεταβάλλοντας έτσι το κύτταρο σε καρκινικό.
Ο ιός είναι παθογενετικός παράγοντας που δρα μολύνοντας τα κύτταρα ενός οργανισμού, ενσωματώνοντας το γενετικό του υλικό στο γονιδίωμα αυτών και χρησιμοποιώντας για τον πολλαπλασιασμό του τους μηχανισμούς αντιγραφής, μεταγραφής και μετάφρασης του κυττάρου, όπως και τα περισσότερα ένζυμα που χρειάζεται για την επιβίωση του. Οι ιοί χαρακτηρίζονται, κατά συνέπεια, ως υποχρεωτικά ενδοκυτταρικά παράσιτα των οποίων το μέγεθος κυμαίνεται από 0,025 μm μέχρι 0,25 μm. Η ύπαρξή τους διαπιστώθηκε για πρώτη φορά τον 19o αιώνα και παρατηρήθηκαν στο ηλεκτρονικό μικροσκόπιο κατά τον 20ό αιώνα, όταν έγινε δυνατή η κρυστάλλωσή τους.
Вирус диэн тыыннаах организмнарга сыстыгас кып-кыракый паразит. Тыыннаах организм клеткатын иһигэр бэйэтин репликациялыыр (копияларын тарҕатар). Нуклекислотаттан уонна протеиновай хаххаттан турар. Нуклекислотата үксүгэр РНК буолар, сороҕор толору ДНК-лаах буолар.
Клеткаҕа араас ньымаларынан киирээччи, ол гынан баран нуклекислотатын прокариот эбэтэр эвкариот клеткаҕа киллэрэр. Ол кэнниттэн аһыллыбыт РНК клетка иһигэр былаастанар уонна бэйэтин репликациялыырын уонна протеин хаххатын оҥорорун саҕалыыр. Ол кэнниттэн бэлэм буолбутун кэннэ клетка арыллар, оччоҕуна вирус тарҕаһыытын саҕалыыр.
Бары вирустар маннык үлэлииллэр, клеткаҕа сыстыбатах вирус сатаан олорбот.[1][2] Вирустар ханна баҕар бааллар, уонна ханнык баҕар тыыннаах организм атакаланар.[3][4][5]
Вирустар бактерияттан быдан кыра буолаллар. Электроннай микроскоп айыллыан иннинэ көрөр кыах суоҕа. Вирус структурата олус судургу буолар. Бэйэтэ иһинээҕи клетка структурата, клетка оболочката, клетка мембраната суох, нуклекислотаны сабар протеиновай хаххалаах.
Вирустар характеристикалара:
Клетка вирустары оҥорорун бүппүтүн кэннэ лизис процесһа саҕаланар, ол эбэтэр клетка бытарыллар. Ол бириэмэҕэ вирустар атын клеткалары инфекциялыырга тарҕаналлар. Вирустар уһуннук оннунан хаалыахтарын сөп, уонна бириэмэ ааспытын кэннэ бары услуобуйалар баар буоллахтарына клетканы инфекциялыылларын саҕалыыллар.
Сорох вирустар олус судургулар. Бактериофаг вирустар бактерия клеткатын иһигэр киирэргэ сайдыбыттар, сорох "кэмпиэр вирустар" тарҕаналларыгар бэйэлэрин кыратык уларытыллыбыт хаһаайын клетка мембранатынан хаххаланаллар, оччоҕуна атын клеткаларга киирэргэ судургу буолаллар. Билигин даҕаны ыарыыны сатаан эмтээбэт ыарыылар, ол курдук грипп эбэтэр ВИЧ оннук вирустартан тураллар.
Тыыннаах организм вирус инфекциятын кэнниттэн иммуннай эппиэт оҥорор, оччоҕуна вирус өлөр. Ол сыалга өссө вакциналары тутталлар. Сорох ыарыыларга билигин даҕаны вакциналар суохтар. Антибиотиктар вирус утары сатаан охсуспаттар, ол гынан баран атын эмтэр баалар уонна бэлэмнэнэллэр.
Вирус нь бие даан өсч үржих чадваргүй, зөвхөн амьд эзэн эсийн уургийн нийлэгшлийн аппарат, ферментийг ашиглан репликац нь явагддаг бичил биетэн юм. Одоогийн вирусийн ангиллын түгээмэл системд овог, төрөл, зүйл ордог. Вирусийн овог, дэд овогууд нэршлийнхээ төгсгөлд –viridae, -virinae гэсэн төгсгөлтэй байдаг. Овгууд нь вирусүүдийн төрлийн эволюцийн нэгдмэл байдлыг илэрхийлдэг. Төрлүүд нэршлийнхээ төгсгөлд –virus гэсэн төгсгөлтэй байдаг. Овог хоорондын ялгаа нь төрлийн шалгуур болдог. Вирусийн ангилал нь нуклейн хүчил, уургийн бүрэлдэхүүн, вирионы морфолог, репликацийн стратеги, физик химийн шинж чанар энгийнээс комплексруу шилжсэн өөрчлөлт дээр тулгуурлан ангилдаг. Хүн ба амьтны вирусийн 25 орчим овгийн 60 гаруй төрөл мэдэгдээд байна. Вирус нь үржихдээ эхлээд вирусийн биетийн уургийн бүрхүүл нь өөр эсийн гадаргууд бэхлэгдэж авна. Ингэхдээ вирус хаа таарсан эсүүд дээр очиж наалдаад байдаггүй, өөрийн онцлогоосоо хамаарч зөвхөн тодорхой эсүүд дээр наалддаг. Жишээнь: томууны вирус нь салст бүрхүүл, ялангуяа мөгөөрсөн хоолойн салст бүрхүүлийн хучуур эсүүдэд бэхлэгддэг, хомхойны вирус нь мэдрэлийн эс, ДОХ-ын вирус нь дархлаа ны эсүүдэд очиж бэхлэгддэг. Үүнийхээ дараа өөрийн генийн материалыг эзэн эсийн дотогш оруулна. Тэндээ вирусийн ДНХ, эсвэл РНХ нь эзэн эсийн фермент системийг өөртөө тохируулан өөрчлөнө. Ингэсний дараа эс нь өөрөө вирусийн уургийг шинээр үйлдвэрлэж эхэлдэг байна. Эзэн эсийн нуклеины хүчил болон уургийг ашиглан "угсрагдсан" шинэ вирусүүд нь эзэн эсийг үхэж задрахад цааш тархан шинэ шинэ эсүүдийг гэмтээдэг. Вирусээр үүсгэгддэг хамгийн түгээмэл халдваруудаас тоочвол: томуу, хомхой, ДОХ, Улаан бурхан, улаан эсэргэнэ, гахайн хавдар, цагаан цэцэг, гепатит гэх мэт.
Вирус нь эсийн бүтэцгүй. Удмын материаллаг үндэс нуклейн хүчил, гадуур нь хүрээлэн тогтсон уурган бүтэц капсидаас бүрдэнэ. Үүнийг энгийн бүтэцтэй вирус гэдэг.
Зарим вирусийн уурган капсидын гадна талаар эсийн мембранаас гаралтай липид, вирус өвөрмөц уургаас бүрдэх суперкапсид байх ба ийм вирусийг нийлмэл бүтэцтэй вирус гэнэ.
Вирусийн хэмжээ нь нанометрээр хэмжигдэх тул бактерийн шүүрээр нэвтэрдэг. Зөвхөн амьд эсийн дотор үрждэг. Иймээс туйлын паразит. Вирусийн репродукц эзэн эсийн метаболизмаас хамаардаг. Удмын мэдээллийг ДНХ ба РНХ-ийн аль нэг нь л хадгалдаг. ДНХ-тэй вирусийг дезосивирус, РНХ-тэй вирусийг рибоксивирус гэдэг.
Вирусийн удмын мэдээллийг ДНХ ба РНХ-ийн аль нэг нь хадгалдаг. Өнөөг хүртэл ДНХ, РНХ-ийг зэрэг агуулсан вирус хараахан тогтоогдоогүй байна.
Вирусийн ДНХ хоёр утаслаг, 106-108 молекул жинтэй, шугаман болоод цагираг тогтоцтой байдаг.
Нэг ба хоёр утаслаг РНХ нь шугаман, хэсэгчилсэн тогтоцтой байна. Удмын мэдээллийг хадгалж байгаа РНХ вирусийн уургийн нийлэгжлийн үед РНХ-ийн үүргийг гүйцэтгэх эсэхээс үүдэн +РНХ, -РНХ-тэй гэж рибоксивирусийг ангилна. РНХ удмын мэдээллийг хадгалахын зэрэгцээ дамжуулагч болж байвал + РНХ, РНХ-ээс мРНХ үүсэж уургийн нийлэгжил явагдаж байвал -РНХ гэнэ. Үүний зэрэгцээ эргээх транскриптаза эсгэгтэй ретровирусийн репликац дээр дурьдсан хоёр хэлбэрээс ялгаатай. Вирусийн +РНХ, ДНХ (поксвирусээс бусад тохиолдолд) халдаах чадвартай. Учир нь ДНХ-ээс РНХ үүсэх трансрипцийн явцад эсийн полимераза оролцдог бол +РНХ рибосомд шууд уураг нийлэгждэг. Хоёр утаслаг РНХ, -РНХ дангаараа халдвар үүсгэдэггүй. Хүн амьтны вирус...
Вирус — башка организмдердин тирүү клеткаларынын ичинде гана көбөйүүчү кичинекей жугуштуу агент. Бактериялардан айырмаланып, клеткалардан сырткары чөйрөдө өспөйт. Вирустар медициналык изилдөө, эксперимент үчүн жаныбар жана өсүмдүктөрдүн организминде, тирүү сакталган клетка менен тканда жана башка өстүрүлөт. Вирустук жугуштуу оорулар кеңири таралган. Орус окумуштуусу Д. И. Ивановский 1892-ж. башка бактериялар өтпөй турган чыпкадан өтүп кетүүчү эң майда микроорганизмдер вирус экендигин аныктаган.
Вирустар — тирүү организмге таандык болгон бардык касиеттерге (тукум куугучтук, өзгөргүчтүк жана сырткы чөйрөнүн шартына карата ыңгайлануу) ээ жөнөкөй организм. Башка тирүү жандуулардан көбөйүшү боюнча айырмаланат. Вирустар клеткадан сырткары (тынч абалдагы) жана клетканын ичинде (көбөйүүчү) жашайт. Вирустардын бөлүкчөлөрүнүн (вириондордун) клеткадан сырткаркы абалында эч кандай тиричилик белгилери туюлбайт. Вириондор клеткалардын ичине киргенден кийин гана алардын тынч абалы бузулуп, көбөйүү жолуна өтөт. Вирустарды жана алардын түзүлүшүн электрондук микроскоптун жардамы менен гана көрүүгө болот. В-дын көлөмү ар кандай: чечектин козгогучу чоң (400—700 нм), ал эми энцефалиттин, полиомиелиттин, шарптын козгогучтары эң эле кичине (20— 30 нм). Алар төрт чарчы, таякча, шарча жана жипче сыяктуу формада, бактериофагдар көнөк башка окшош болот. Эң жөнөкөй вирус белоктордон жана нуклеин кислоталарынан турат. Адамдын, жаныбарлардын, өсүмдүктөрдүн жана бактериялардын клеткалары 2 түрдүү нуклеин кислотасынан (ДНК жана РНК) турат. Ал эми Вирустар бир гана (ДНК же РНК) нуклеин кислотасынан турат. Вирустардын түрүнө жараша андагы белоктор ар кандай түзүлүштө жана татаалдыкта болушат. Татаал түзүлүштүү Вирустар белок жана нуклеин кислотасынан башка углеводороддордон, липиддерден турат. Көпчүлүк В-дын составында ферменттер да болот. Нуклеин кислотасы Вирустардын тукум куугуч жана оору пайда кылуучу касиетин белгилеп, алардын өзгөчөлүктөрүндө чоң мааниге ээ, ферменттер болсо көбөйүүдө катышат.
Алгач вирион клеткага жабышып бекип, андан клетканын ичине кирет. Вирион клеткага кирерде анын белок кабыкчасы ферменттердин таасиринен бузулуп, нуклеин кислотасы бошонот. Нуклеин кислотасы клеткага киргенден кийин, вирус инфекциясынын жашыруун мезгили башталат. Клеткага кирген нуклеин кислотасы көбөйүү процессин бүт башкарат. Алар клеткаларды Вирустардын кийинки мууну үчүн белок синтездөөгө мажбурлап, клетканын өзүнүн зат алмашуусу басаңдайт. Вирустардын көбөйүүсү жаңы вирус бөлүкчөлөрүнүн (вириондорунун) жайылып, алардын клеткалардан чөйрөгө чыгуусу менен аяктайт. Вирустардын клеткалар менен өз ара аракетинин негизинде ар түрдүү жугуштуу оорулар пайда болот. Айрым учурда клеткалардын оорусу тез өнүгүп, клетка өлөт. Ал эми кээде клеткага киргенден кийин өзүнүн зыяндуу таасирин бир топ мезгилге чейин билгизбей, клетканын оорусу узак убакытка созулуп, өнөкөт оору түрүндө өтөт. Дартка чалдыккан клетка өзүнүн сырткы түрүн өзгөртпөгөндүктөн мындай ооруну өз убагында аныктоо кыйын. Катуу кармаган вирус инфекциясына караганда билинбей өтүүчү инфекциялар — учук, жугуштуу полиомиелит, грипп, энцефаломиелит жана башка оорулар да кездешет.
Бул ооруларды пайда кылуучу Вируустар организмде көпкө чейин (айрым учурда өмүр бою) билинбей сакталат. Айлана-чөйрөнүн ар кандай терс таасиринин (суукка урунуу, күн нурунун узакка таасир этүүсү, рентген нурлары, шишик оорусун пайда кылуучу химиялык заттар, психикалык терс көрүнүштөр жана башка) натыйжасында клеткадагы билинбеген Вирустар жаңданып, алардын оору пайда кылуу Жөндөмдүүлүгү жогорулайт. Азыркы убакта муздак кандуулардын (бака), сойлоочулардын (жылан), куштардын (тоок), сүт эмүүчүлөрдүн (чычкан, келемиш, маймыл) лейкоз (кан рагы), рак, саркома ооруларын козгоочу 40тай В. белгилүү. Булар онкоген В-ы деп аталат. Аларды соо жаныбарларга киргизгенде аларда коркунучтуу шишик өөрчүйт. Онкоген Вирустар анча активдүү эмес, алар клеткаларды буза албайт, бирок тукум куума өзгөрткүчтүктү пайда кылат. Вирусдын онкогендик касиетинде нуклеин кислотасынын ролу чоң. Кээ бир вирустук оорулар жалпы дененин жаралануусу жана уулануусу (кызылча, грипп, чечек, кутурма жана башка), айрымдары теринин жана былжыр кабыкчалардын сезгенүүсү (учук, папиллома), өзүнчө органдардын, ткандардын (жүрөк булчуңунун, боордун) сезгенүүсү, лейкоздор (кандын рак оорулары) жана коркунучтуу шишик (саркома, рак) жана башка түрүндө өтөт. Кызылча, грипп, жугуштуу сарык, учук жана башка оорулар кеңири таралган вирустук дарттар болуп эсептелет. Табиятта адамга гана тиешелүү вирустар болбойт. Көпчүлүк вирустардын бир нече аралык ээлери бар. Мисалы, арбовирустар кене, чиркей жана башка кан соргуч курткумурскалардын, киши жана жаныбарлардын клеткаларында жакшы көбөйөт.
Вирус ооруларына каршы күрөшүү чаралары вирус ачыла электе эле жүргүзүлгөн. Англиялык врач Э. Женнер уйдун чечек оорусу менен ооругандар кара чечек менен дээрлик оорубай тургандыгын байкаган. Ал 1796-жылы дени соо адамга уйдун чечек оорусун, андан соң ошол эле кишиге кара чечек оорусун жасалма жол менен жугузган. Мунун натыйжасында уйдун чечек оорусу менен ооруган киши кийин кара чечек менен оорубай тургандыгы аныкталган. Ошол өткөн заманда кара чечек оорусунан миллиондогон адамдар өлүмгө учураган. Ошондуктан Э. Женнердин илимий ачуусу жугуштуу ооруларга каршы күрөшүүдө өтө чоң мааниге ээ болгон. Андан 100 жылдан кийин 1885-ж. француз окумуштуу Л. Пастер кутурма оорусуна (экинчи вируска) каршы вакцинаны ачкан. В. илимде ачылгандан кийин өлтүрүлгөн же жасалма жол менен алсыздандырылган вирустардан өнөр жайда вакциналар даярдалып чыгарылып жатат. Мындай вакциналарды денеге куйгандан кийин алар оору пайда кылбайт, бирок ошол ооруга каршы активдүү иммунитет же кабыл албоочулук пайда болот.
Вирус ооруларына каршы күрөшүүдө - ооруп айыккан кишинин же атайын вирустун бир түрү менен эмделген жаныбардын канынан даярдалган кан сары суусу (глобулиндер) колдонулат. Кан сары суусунда вирустарга каршы атайын даяр белок заттары — антителолор болот. Вул белоктор виустардын терс таасирин зыянсыздандырат жана бир нече сааттан кийин пассивдүү иммунитет пайда кылат. Акыркы жылдарда, кээ бир вирустук жугуштуу ооруларга каршы интерферон (белок зат) жана айрым синтездик заттар колдонула баштады. Пайдалуу вирустар да бар. Бактерия жегич вирус (бактериофагдар) чуманын, ич келтенин, дизентериянын таякчаларын, холера вибриондорун заматта эритип жиберет. Ошондуктан алар адегенде айрым жугуштуу ооруларды дарылоо жана алдын алуу үчүн колдонула баштаган. Бирок адамдын организминде фагдар бактерияга пробиркадагыдай күчтүү таасир этпей жана бактериялар ага тез көнүп калары байкалды. Антибиотиктер ачылгандан кийин фагдар дары катары колдонулбай калды. Айрым Вирустар айыл чарба зыянкечтерин жок кылууда колдонулат.
На шипах короны имитируется молекула бар сродство менен адамдык ферментом АПФ 2. Эмне болуп өз ара фальшивой молекулы менен рецепторами АПФ 2 аймакта жайгашкан мембране клеткаларынын. Ошондон кийин кытай коронавирус" продавливает" рецептор ичине клетка жана артынан алар впрыскивает өзүнүн РНК. Андан ары адам клеткасынын цитоплазмасындагы вирусту көбөйтүү пайда болот.[3]
Вирус (од лат. virus - „токсин“ или „отров“) е подмикроскопска честичка која не е способна да расте и да се размножува надвор од клетката домаќин. Вирусите можат да ги инфицираат сите животни форми, од животни и растенија до микроорганизми, вклучувајќи ги бактериите и археите.[1]
Од времето на објавувањето на научниот труд на Димитриј Ивановски во 1892 година, во кој за првпат е опишан небактериски патоген кој го инфицира тутунот, и откривањето на вирусот на мозаичната болест на тутунот од Мартинус Бејеринк во 1898 година, околу 5.000 вирусни видови се детално опишани, иако постојат милиони типови.[2] Вирусите се наоѓаат речиси во секој екосистем на Земјата и се најзастапениот биолошки ентитет.[3][4] Науката за вируси е позната како вирологија и претставува супспецијалност на микробиологијата.
Додека не инфицираат одредена клетка, вирусите постојат во форма на независни честички. Овие вирални честички, познати и како вириони, се состојат од два или три дела: (1) генетски материјал составен од ДНК или РНК; (2) заштитна белковинска (протеинска) обвивка наречена капсид, која го опкружува и заштитува генетскиот материјал; а во одредени случаи (3) обвивка од липиди која го опкружува протеинскиот слој. Формите на вирусните честички варираат од едноставни, спирални или икосаедрични форми, до мошне комплексни структури. Повеќето вирусни видови имаат вириони кои се премногу мали за да можат да се видат со оптички микроскоп. Просечната големина на еден вирион е околу стоти дел од големината на просечната бактерија.
Потеклото на вирусите во еволуционата историја на животот на Земјата се нејасни: некои вируси можеби еволуирале од плазмиди (ДНК сегменти кои можат да се разменуваат помеѓу клетки), додека други можеби еволуирале од бактерии, со упростување на нивната структура. Во еволуцијата, вирусите се значаен посредник во хоризонталниот пренос на гени, процес кој ја зголемува генетската разновидност кај организмите.[5] Некои автори вирусите ги сметаат за форма на живот, бидејќи тие носат генетски материјал, се репродуцираат и еволуираат по пат на природна селекција.[6] Други, пак, не ги сметаат за форма на живот, бидејќи кај нив недостасуваат клучни карактеристики, како што е клеточната структура, кои се сметаат за основни обележја на животот. Бидејќи тие поседуваат неколку, но не сите, квалитети на жива материја, вирусите се опишани како „организми на работ на животот“,[7] и како репликатори.[8]
Вирусите се шират на многу различни начини; растителните вируси се пренесуваат од една до друга единка преку инсекти кои се хранат со растителните сокови, како што се растителните вошки; животинските вируси може да се пренесуваат преку паразитски инсекти кои цицаат крв. Ваквите организми кои пренесуваат болести се познати како вектори. Вирусите на грипот (инфлуенца) се пренесуваат од човек на човек преку кашлање и кивање. Норовирус и ротавирус, чести причинители на вирусниот гастроентеритис, се пренесуваат преку фекално-оралниот пат од човек на човек со контакт, влегувајќи во телото преку храна или вода. ХИВ е еден од неколкуте вируси кои се пренесуваат преку сексуален контакт и со изложување на крв од заразена индивидуа. Опсегот на клетки домаќини кои вирусот може да ги зарази се нарекува „опсег на домаќини“. Тој може да биде тесен, што значи дека вирусот е способен да инфицира само неколку видови на клетки, или широк, што значи дека вирусот е способен да инфицира многу видови на клетки.[9]
Вирусните инфекции доведуваат до тешки заболувања кај човекот, животните и растенијата, а може да предизвикаат сериозни оштетувања кај земјоделските култури. Вирусните инфекции кај домаќинот предизвикуваат активација на имунолошкиот одговор, чија функција е да го елиминира вирусот. Имунолошки реакции можат да индуцираат и вакцините, кои даваат вештачки стекнат имунитет кон специфична вирусна инфекција. Некои вирусни видови, вклучувајќи ги оние кои предизвикуваат СИДА и вирусен хепатит, се способни да ги избегнуваат имуните реакции на домаќинот, што резултира со хронични инфекции. Антибиотиците немаат никакво дејство врз вирусите, а развиени се неколку типови на антивирусни лекови. За некои посериозни вирусни заболувања се применува вакцинација, која може да обезбеди доживотна заштита.
Зборот вирус потекнува од латинскиот збор vīrus кој во превод значи отров, смрдеа, слуз. Зборот има индоевропски корен кој е ист за: санскритскиот израз viṣa – отров, авестискиот израз vīša – отров, и старогрчкиот израѕ ἰός – отров.[10] Зборот, со ова значење, за првпат бил употребен на англиски јазик во 1398 година во преводот на Џон Тревиза на делото De Proprietatibus Rerum од Бартоломеј Англински. Терминот вирулентен, потекнува од латинскиот збор virulentus (отровен) и датира од околу 1400-тата година.[11] Со значењето на „агенс кој предизвикува инфективно заболување“ првпат се споменува во 1728 година,[10] многу пред откривањето на вирусите од страна на рускиот ботаничар и еден од основачите на вирологијата, Димитриј Ивановски, во 1892 година. Етимолошки се користат уште и изведените изрази: придавката вирални, која е во употреба од 1948 година[12] и терминот virion (вирион) кој е во употреба од 1959 година[13] и се користи да опише стабилна, инфективна вирална честичка која е ослободена од клетка и е способна да инфицира друга истородна клетка.[14]
Почетоците на вирологијата се тесно поврзани со откривањето на бактериските филтри. Луј Пастер, не можејќи да го најде предизвикувачот на беснило, шпекулирал дека патогениот агенс бил толку мал што не можел да се види со микроскоп.[15] Во 1884 година, францускиот микробиолог Шарл Шамберлан ги пронашол филтрите од груб порцелан, денес познати како Шамберланови или Пастер-Шамберланови филтри. Порите на овие филтри биле толку мали што бактериите не можеле да поминат низ нив, така што филтерот целосно ги отстранувал бактериите кои се наоѓале во растворот.[16] Овие филтри од порцелан и кременова земја (инфузориска или дијатомејска земја) значително помогнале во откривање на вирусите, дотогаш непознати причинители на неколку заразни болести. Во 1892 година, рускиот научник Димитриј Јосифович Ивановски го искористил овој филтер за да го проучи вирусот на мозаичната болест на тутунот. Неговите експерименти покажале дека екстрактите од инфицирани листови на тутун остануваат заразни и по филтрацијата, а во филтратот не можеле да се видат причинителите ни со тогашните најсовршени микроскопи.[16] Резултатите на Ивановски ги потврдил холандскиот микробиолог Мартинус Бејеринк во 1898 година. Тој, инфективните агенси кои поминувале низ филтрите, а не можеле да се видат под микроскоп, но можеле да се размножуваат во клетки кои се делат, ги нарекол contagium vivum fluidum (растворлив жив микроб) и повторно го вовел зборот вирус.[16] Бејеринк тврдел дека вирусите се со течна природа, а неговата теорија многу подоцна била побиена од Вендел Стенли, кој докажал дека вирусите се честички. Во 1898 година, германските бактериолози Фридрих Лефлер и Пол Фрош го откриле причинителот на шап и лигавка, без да го набљудуваат со микроскоп.[17]
Во почетокот на 20-тиот век, англискиот бактериолог Фредерик Творт открил група на вируси кои инфицираат бактерии, кои сега се нарекуваат бактериофаги (фаги). Во бактериофагите се гледал потенцијал во терапијата на тешките заболувања, како што се колера и тифус, но со развојот на пеницилинот овие очекувања пропаднале. Проучувањето на фагите бил вовед во полето на изучување на механизмите за внесување на страни гени во бактериски клетки.
До крајот на 19-тиот век, вирусите биле дефинирани во однос на нивната инфективност, способност да се филтрираат и нивното преживување само во жив домаќин. Тие биле култивирани само во растенија и животни. Во 1906 година, американскиот биолог Рос Гранвил Харисон пронашол метода за култивирање на ткива во лимфа, а во 1913 година, Е. Штајнхарт, В. Израел и Р. А. Ламберт го искористиле овој метод за култивирање на вирусот вакцинија, во делови од епидермално ткиво на морско прасе.[18] Во 1928 година, истиот вирус го култивирале Х. Б. Мајтленд и М. К. Мајтленд во суспензии од бубрежно ткиво на кокошки, но нивната метода не била широко прифатена сѐ до 1950-тите години, кога нашла примена во култивацијата на полиовирусот за производство на вакцини.
Вистинскиот пробив во култивирањето на вирусите настанал во 1931 година, кога американските лекари и виролози Ернест Вилијам Гудпастер и Алиса Мајлс Вудруф го култивирале вирусот на грип, и некои други вируси, во оплодено кокошкино јајце.[19] Во 1949 година, Џон Френклин Ендерс, Томас Велер и Фредерик Робинс го култивирале полиовирусот во клетки на човечки ембрион, прв вирус култивиран без употреба на животинско ткиво или јајца, за што во 1954 година добиле Нобелова награда. Токму овој напредок му овозможил на Џонас Салк да ја направи првата ефикасна полио вакцина.[20]
Првите слики на вирусите се добиени со откривањето на електронската микроскопија, во 1931 година, од германските инженери Ернст Руска и Макс Кнол.[21] Во 1935 година, американскиот биохемичар и виролог Вендел Мередит Стенли, испитувајќи го вирусот на мозаичната болест на тутунот, открил дека тој е претежно изграден од протеини.[22] Овој вирус е првиот кој бил кристализиран, а неговата структура била детално објаснета. Комплетната структура на вирусот ја одгатнала англиската хемичарка Розалинда Франклин во 1955 година.[23]
Втората половина на 20-тиот век била златно доба на вирологијата. Тогаш биле откриени над 2.000 видови на вируси:[24] во 1957 година бил откриен артеривирус кај коњите и пестивирус, причинител на дијареја кај говедата; во 1963 година бил откриен вирусот на хепатитис Б; во 1965 година бил опишан првиот ретровирус; во 1983 година бил изолиран ретровирус, наречен ХИВ, од тимот на Лук Монтањер во Пастеровиот институтот во Париз, Франција;[25] а во 1989 година бил откриен вирусот на хепатитис Ц.[26][27]
Сѐ уште не постои консензус во науката дали вирусите се форма на живот или органски структури кои стапуваат во интеракција со живите организми.[28] Некои автори ги опишуваат како „организми на работ на животот“,[7] бидејќи поседуваат гени, еволуираат по пат на природна селекција[29] и способни се за репродукција. Сепак, тие немаат клеточна структура, која се смета за една од фундаменталните особини на животот. Тие немаат ниту свој метаболизам и потполно се зависни од метаболните процеси на клетката-домаќин, а поради ова не се способни самостојно да се репродуцираат надвор од клетката-домаќин.[30] Меѓутоа, некои бактерии, како што се рикециите и хламидиите, иако ги имаат истите репродуктивни ограничувања како и вирусите, сепак се сметаат за живи организми.[31][32] Признаените форми на живот користат клеточна делба за репродукција, додека вирусните честички спонтано се самоорганизираат во клетката. Тие се разликуваат од самоорганизирачките кристали, бидејќи наследуваат генетски мутации и се предмет на природна селекција. Вирусното самоорганизирање во клетките на домаќинот има импликации на проучувањето на потеклото на животот, бидејќи дава поддршка на хипотезата за почеток на животот со самоорганизирање на органски молекули во првобитниот океан.[1]
Вирусите се среќаваат во разновидни облици и големини. Во принцип, тие се многу помали од бактериите и археите. Повеќето вируси кои досега биле проучувани имаат дијаметар помеѓу 20 и 300 нанометри. Најмалите вируси се парвовирусите кои можат да имаат дијаметар од само 25 нм. Некои филовируси, пак, имаат должина до 1400 нм, а нивниот дијаметар е околу 80 нм.[33] Најголемиот број на вируси се премногу мали за да можат да се видат со оптички микроскоп, затоа за нивно визуелизирање се користат скенирачки електронски микроскопи (SEM) и преносни електронски микроскопи (TEM).[34] Границата на резолуцијата на еден традиционален електронски микроскоп (ЕМ) е околу 5 нм. Со понапредните електронско-микроскопски техники (како криогенскиот ЕМ, при што испитуваниот примерок веднаш се смрзнува наместо да се фиксира со хемикалии), заедно со компјутерските техники, можат да се видат и помали структури, со величина до 1-2 нм. Рендгенската кристалографија е единствениот метод со кој може да се добие резолуција на атомско ниво. Малите вируси кои даваат униформни честички можат да се кристализираат. Првото набљудување на вирус на атомско ниво се случило во 1978 година. За да се зголеми контрастот помеѓу вирусите и позадината, се користат т.н. електронски густи „бои“, кои претставуваат соли на тешки метали, како што е волфрамот, а имаат улога да ги расејуваат електроните од регионите покриени со бојата. Кога вирионите се обложени со бојата (позитивно боење), фините детали на сликата не се забележливи. Негативното боење го надминува овој проблем со обојување само на позадината.[35]
Целосната вирусна честичка, наречена вирион, се состои од нуклеинска киселина (РНК или ДНК) во заштитна обвивка од протеински молекули наречена капсид.[34] Капсидот го градат идентични протеински подединици, наречени капсомери, а неговата форма служи како основа за морфолошка дистинкција на вирусите. Вирусите понекогаш може да поседуваат и липидна обвивка која потекнува од клеточната мембрана на домаќинот.[34] Протеините кои го градат капсидот се кодирани од вирусниот геном.[36][37] Овие протеински подединици самостојно се групираат и поврзуваат за да го формираат капсидот, а некои комплексни вируси кодираат и за дополнителни протеини кои помагаат во овој процес. Протеините кои се врзуваат за нуклеински киселини се познати како нуклеопротеини, а асоцијацијата на вирусните капсидни протеини со вирусната нуклеинска киселина се нарекува нуклеокапсид. Капсидната и севкупната вирусна структура, можат механички (физички) да се проучат со помош на микроскопија на атомски сили (анг. Atomic Force Microscope, AFM).[38][39] Во принцип, постојат четири основни типа на вирусна морфологија:
Овие вируси се составени од еден тип на капсомери наредени околу централната оска со што формираат стапчеста структура, која може да има централна празнина (цевка). Ваквиот аранжман резултира со стапчести или филаментозни вириони, кои можат да бидат кратки и крути или долги и флексибилни. Генетскиот материјал, едноверижна РНК (евРНК) или едноверижна ДНК (евДНК), е сместен во централната празнина и се врзува за протеините со помош на електростатски интеракции помеѓу негативните полнежи на нуклеинската киселина и позитивните полнежи на протеините. Обично, должината на стапчестиот капсид зависи од должината на нуклеинската киселина внатре во него, а дијаметарот зависи од големината и распоредот на капсомерите. Вирусот на мозаичната болест на тутунот е пример за стапчест вирус.[34]
Повеќето животински вируси се икосаедрични или речиси сферични, со хирална икосаедрична симетрија. Икосаедарот е оптималната геометриска конфигурација за формирање на затворена школка, изградена од идентични подединици. Минималниот број на идентични капсомери потребни за формирање на секоја од триаголните страни на икосаедарот е три, што вкупно дава 60. Многу вируси, како што е ротавирусот, имаат повеќе од 60 капсомери и изгледаат сферични, иако ја задржуваат оваа симетрија. За да се постигне ова, капсомерите на врвовите се опкружени со пет други капсомери и се нарекуваат пентони. Капсомерите на триаголните површини се опкружени со шест други капсомери и се нарекуваат хексони. Хексоните се во суштина рамни, а пентоните, кои ги формираат дванаесетте оски, се закривени. Истиот протеин може да ги гради подединиците на пентамерите и хексамерите, или, пак, тие можат да бидат изградени од различни протеини.[40]
Оваа форма е икосаедар издолжен по петкратната оска. Често се среќава во градбата на главите на бактериофагите.[41]
Некои видови на вируси се обвиткуваат со модифицирана форма на една од клеточните мембрани на клетката-домаќин, или надворешната цитоплазматска мембрана или некоја од внатрешните мембрани на јадрото или органелите. Мембраната е обложена со протеини кодирани од вирусниот геном и геномот на домаќинот, а самиот липиден двослој и сите присутни јаглехидрати потекнуваат целосно од клетката домаќин. Повеќето мембрански-обвиени вируси, како што се вирусот на грипот и ХИВ, потполно се зависни од мембранската обвивка за нивната инфективност.[42][43]
Сложените вируси поседуваат капсид кој не е ниту чисто хеликален ниту чисто икосаедричен, а може да има и дополнителни структури, како што се протеински опашки или комплексен надворешен ѕид. Некои бактериофаги, како што е Enterobacteria phage T4, имаат комплексна структура која се состои од икосаедрична „глава“ поврзана за стапчеста (хеликална) „опашка“, која може да има хексагонална базална плоча, за која се врзани тенки протеински влакненца. Ваквата опашеста структура делува како молекуларен шприц; вирусот се прицврстува за клеточниот ѕид на бактеријата домаќин со помош на протеинските влакненца на базалната плоча, за потоа да го инјектира својот геном од главата преку опашката директно во цитоплазмата на домаќинот.[44]
Поксвирусите се големи, комплексни вируси кои имаат невообичаена морфологија. Вирусниот геном врзан со протеини гради централна плочеста структура, позната како нуклеоид. Нуклеоидот е обвиткан со мембрана и две странични телца со непозната функција. Врз неа се наоѓа дебел протеински слој кој ја чини површината на вирусот. Вирионот е малку плеоморфен, со форма која варира од тркалезна до форма на тула.[45] Мимивирусот е еден од најголемите карактеризирани вируси, со дијаметар од 400 нм и површински протеински филаменти долги околу 100 нм. Под електронски микроскоп капсидот на овој вирус изгледа хексагонално, па затоа најверојатно е икосаедричен.[46]
Во 2011 година, беше откриен најголемиот дотогаш познат вирус, во примероци на вода собрани од дното на океанот во близина на брегот на Лас Крусес, Чиле. Овој вирус, наречен Megavirus chilensis, може да се види низ обичен оптички микроскоп.[47] Во 2013 година, беше откриен нов род на вируси, наречен пандоравирус, чии претставници имаат геноми двапати поголеми од оние на мегавирусот и мимивирусот.[48] Филогенетските истражувања покажуваат дека ваквите „џиновски вируси“ претставуваат посебна форма на живот, која во далечното минато или коегзистирала или претходела на заедничкиот предок на археите, бактериите и еукариотите.[49]
Некои вируси кои ги инфицираат археите имаат комплексни структури кои не се слични со ниту една од горенаведените структури, на пример: структури со облик на вретено, структури кои личат на стап со кука, структури со форма на солза, структури со форма на шише итн. Други вируси кои инфицираат археи се слични на бактериофагите, со таа разлика што може да имаат повеќе опашки.[50]
Kај вирусите постои огромна разновидност во структурата на геномот, поголема од онаа кај еукариотите, археите и бактериите. Постојат милиони различни типови на вируси,[2] иако детално се опишани само околу 5.000 типови. Заклучно со септември 2015 година, базата на податоци за вирусни геноми на Националниот Центар за Биотехнолошки Информации (анг. National Center for Biotechnology Information – NCBI) има повеќе од 75.000 комплетирани геномски секвенци.[51][52]
Вирусите имаат или ДНК или РНК геном, па соодветно се нарекуваат ДНК вируси и РНК вируси. Повеќето вируси имаат РНК геном. Растителните вируси обично имаат едноверижен РНК геном, а бактериофагите обично имаат двоверижни ДНК геноми.[53][54]
Вирусниот геном може да биде кружен, како кај полиомавирусите, или линеарен, како кај аденовирусите. Типот на нуклеинска киселина е ирелевантен за обликот на геномот. Кај РНК вирусите и одредени видови на ДНК вируси, геномот може да биде сегментиран, при што секој сегмент кодира само еден протеин. За вирусот да биде заразен не е потребно сите сегменти да се наоѓаат во истиот вирион, како што е докажано кај вирусот на мозаичната болест на овесот и некои други растителни вируси.[55]
Вирусниот геном, независно од типот на нуклеинска киселина, е речиси секогаш или едноверижен или двоверижен. Исклучок се вирусните честички на припадниците на фамилијата Hepadnaviridae, кои содржат геном кој е делумно двоверижен и делумно едноверижен.[56]
Кај повеќето вируси со РНК геном, и некои со едноверижен ДНК геном, за единечните вериги се вели дека се или со позитивна смисла (наречени плус-вериги) или со негативна смисла (наречени минус-вериги), во зависност од тоа дали се комплементарни на вирусната информациона РНК молекула (иРНК). Вирусната РНК со позитивна смисла има иста насока со нејзината иРНК, па затоа барем дел од неа може веднаш да се искористи за транслација во клетката домаќин. Вирусната РНК со негативна смисла има спротивна насока со нејзината иРНК (т.е. тие се комплементарни), па затоа мора прво да се конвертира во РНК со позитивна смисла од страна на РНК-зависната РНК полимераза пред процесот на транслација. ДНК номенклатурата за вируси со едносмислена, едноверижна геномска ДНК е слична на РНК номенклатурата, на тој начин што водечката верига за вирусната иРНК е комплементарна со неа (-), а кодирачката верига е нејзина копија (+). Неколку видови на евДНК и евРНК вируси имаат двосмислени геноми кај кои транскрипцијата може да се одвива и во двете насоки со двоверижен репликативен посредник. Пример се Geminiviridae, кои се евДНК растителни вируси, и Arenaviridae, кои се евРНК животински вируси.[57]
Големината на геномот варира во голема мера меѓу различните видови вируси. Најмалиот вирусен геном (2 килобази - Кб) се среќава кај фамилијата Circoviridae, кои имаат една евДНК со гени за само два протеина.[58] Најголемиот геном (2 мегабази - Мб) се среќава кај пандоравирусите, со гени кои кодираат за околу 2500 протеини.[59] Вирусните гени ретко имаат интрони, а често така се наредени во геномот така што се преклопуваат.[60]
Величината на геномот кај РНК вирусите е помала од ДНК вирусите поради повисоката стапка на грешки во текот на репликацијата, и има горен лимит.[61] Теоретски, доколку величината на геномот го премине овој горен лимит, грешките во текот на репликацијата би биле толку чести што вирусот би станал сосема нефункционален. За надминување на овој проблем, РНК вирусите често имаат сегментирани геноми, со што се намалува можноста да при грешки се афектира и онеспособи целиот геном. Спротивно на нив, ДНК вирусите обично имаат поголеми геноми поради високиот степен на веродостојност во функционирањето на нивните ензими за репликација.[62]
Вирусите подлежат на генетски промени преку неколку механизми. Еден од нив е процесот наречен антигенски дрифт, каде индивидуални бази во ДНК или РНК геномот биваат заменети со други бази. Повеќето од овие точкести мутации се „тивки“ (мутацијата на генот не влијае на протеинот кој го кодира), но некои можат да дадат еволутивни предности, како, на пр., зголемена резистентност кон антивирусни лекови.[63][64] Антигенска промена (анг. аntigenic shift) настанува при голема промена во геномот на вирусот, која најчесто е резултат на рекомбинација или прераспределба (анг. reassortment). Кога ова промена се случува кај вирусите на грип, можат да се појават пандемии.[65] РНК вирусите често постојат како полувидови (анг. quasispecies) кои се примарна цел за природна селекција.[66]
Сегментираните геноми даваат еволутивни предности; различните соеви на вирусот со сегментиран геном можат да ги разменуваат и комбинираат своите гени и така што создаваат потомство со уникатни карактеристики. Ова појава се нарекува прераспределба (анг. reassortment).[67][68]
Генетската рекомбинација е процес при кој една од ДНК веригите се сече, а потоа се прилепува за крајот на друга молекула на ДНК. Ова може да се случи кога вирусите истовремено инфицираат клетка, што им дава можност да ги разменуваат своите гени. Кај досега проучуваните видови на вируси се покажало дека рекомбинацијата била честа појава во нивната еволуција.[69] Рекомбинацијата е заедничка за РНК и ДНК вирусите.[70][71]
За своето размножување вирусите ја користат клеточната машинерија и метаболизмот на клетката домаќин. Постојат шест основни фази во животниот циклус на вирусите:
Генетскиот материјал на вирусните честички, како и начинот на кој тој се реплицира, варира меѓу различните типови на вируси.
Репликацијата на геномот на повеќето ДНК вируси се одвива во јадрото на клетката. Доколку клетката има соодветен рецептор на нејзината површина, овие вируси влегуваат во неа или преку директна фузија со клеточната мембрана (на пример, херпесвирус) или преку ендоцитоза посредувана од рецепторот. Повеќето ДНК вируси се целосно зависни од механизмите за синтезирање на ДНК и РНК молекулите во клетките на домаќинот и механизмите за процесирање на РНК молекулите. Вирусите со поголеми геноми можат да кодираат голем дел од ензимите и протеините кои ја сочинуваат транскрипционата и транслационата машинерија. Во еукариотските клетки вирусниот геном мора прво да ја премине јадрената мембрана за да дојде до ДНК на домаќинот.[78]
Кај нив репликацијата обично се случува во цитоплазмата. РНК вирусите можат да се групираат во четири различни групи во зависност од механизмот на репликација. Поларноста (без разлика дали може или не може директно да се користи од рибозомите за синтеза на протеини) на вирусите со едноверижна РНК во голема мера го одредува механизмот на репликација; другиот критериум е дали генетскиот материјал е едноверижна или двоверижна нуклеинска киселина. Сите РНК вируси ги користат сопствените РНК репликази за копирање на своите геноми.[79]
Овие вируси содржат едноверижна РНК (Retroviridae, Metaviridae, Pseudoviridae) или двоверижна ДНК (Caulimoviridae и Hepadnaviridae) како генетски материјал. Вирусите со обратна транскрипција кои поседуваат РНК геном (ретровируси), користат ДНК посредник во нивната репликација, додека оние со ДНК геном (параретровируси) користат РНК посредник. И двете групи користат реверзна транскриптаза или РНК-зависна ДНК полимераза, за да ја извршат соодветната конверзија на нуклеинската киселина. Ретровирусите ја интегрираат ДНК молекулата создадена со обратна транскрипција во геномот на домаќинот, во облик на провирус, како дел од нивниот процес на репликација. За разлика од нив параретровирусите обично не подлегнуваат на циклусот на лизогенија, иако некои растителни параретровируси се исклучок на ова правило.[80] Овие вируси се осетливи на антивирусните лекови кои го инхибираат ензимот реверзна транскриптаза, на пр. зидовудин и ламивудин. Пример за првиот тип е ХИВ, кој е ретровирус. Примери за вториот тип се Hepadnaviridae, кои го вклучуваат вирусот на хепатитис Б.
Структурните и биохемиските ефекти кои вирусот ги има врз клетката домаќин се бројни и се нарекуваат цитопатични ефекти. Мнозинството вирусни инфекции резултираат со смрт на клетката домаќин. Причините за смрт вклучуваат клеточна лиза, структурни промени на клеточната мембрана и апоптоза.[81] Често смртта на клетката е предизвикана од прекинување на нејзините нормални активности поради супресија предизвикана од протеини специфични за вирусот, од кои не сите влегуваат во градба на вирусната честичка.[82]
Некои вируси не предизвикуваат очигледни промени во инфицираната клетка. Клетките во кои вирусот е латентен и неактивен покажуваат малку знаци за инфекција и често функционираат нормално.[83] Ова предизвикува перзистентни инфекции, а вирусот често може да е неактивен со месеци или години. Пример се инфекциите со херпесни вируси.[84][85] Некои вируси, како што е вирусот на Епштајн-Бар, можат да предизвикаат пролиферација на клетките без појава на малигнитет,[86] додека други, како што се папиломавирусите, се причинители на рак.[87]
Вирусите се најзастапените биолошки ентитети на Земјата и ги надминуваат сите други организми заедно.[88] Тие ги инфицираат сите форми на клеточен живот, вклучувајќи ги животните, растенијата, габите, бактериите и археите.[89] Одделните видови на вируси можат да инфицираат само ограничен опсег на домаќини, а многу од нив се специфични само за видот кој го инфицираат. Некои, како што е вирусот на мали сипаници, можат да инфицираат само еден вид организам, во овој случај луѓето, и се вели дека имаат тесен опсег на домаќини. Други пак, како што е вирусот на беснило, можат да заразат неколку различни видови на цицачи, и се вели дека имаат широк опсег на домаќини. Вирусите кои ги инфицираат растенијата се безопасни за животните, а повеќето вируси кои ги инфицираат другите животински видови се безопасни за човекот.[90] Опсегот на домаќини на некои бактериофаги е ограничен на само еден вид бактерии и тие можат да се користат за следење на изворот на појава на инфекции со метод наречен типизација на фаги.[91]
Класификацијата се обидува да ја опише разновидноста на вирусите преку нивно именување и групирање врз основа на слични карактеристики. Во 1962 година, Андре Лавоф, Роберт Хорн и Пол Турниер беа првите кои развија метод за вирусна класификација, врз основа на хиерархискиот систем на Карл Лине.[92] Вирусите се групирани според нивните заеднички својства, меѓутоа не оние кои ги стекнуваат од домаќинот, и според типот на нуклеинската киселина која го чини нивниот геном.[93] Меѓународниот комитет за таксономија на вируси (анг. International Committee on Taxonomy of Viruses - ICTV) ја одобрува и организира таксономската класификација и номенклатурата на вирусите. Вирусите не се класифицираат во колена и класи, бидејќи нивниот мал геном и високата стапка на мутации го отежнуваат утврдувањето на нивното потекло надвор од редот како таксономски ранг. Класификацијата според Балтимор, развиена од Дејвид Балтимор, е друг систем за класификација на вирусите, кој ги групира вирусите во фамилии, во зависност од типот на нивниот геном (ДНК, РНК, едноверижна, двоверижна итн.), како и методот на репликација.
Меѓународниот комитет за таксономија на вируси (ICTV) го има развиено актуелниот систем за класификација на вирусите и состави упатства кои ставаат поголем акцент на одредени вирусни особини за да се одржи униформноста на фамилијата како таксономски ранг. Деветтиот извештај на ICTV[94] го дефинира концептот на вид кај вирусите како најнизок таксон (група) во разгранувачката хиерархија на вирусните таксони.[95] До денес, изучен е само мал дел од вкупниот диверзитет на вирусите во природата. Генетските анализите на разни човечки примероци откриле дека околу 20% од добиените вирусни геномски секвенци претходно не биле познати, а анализите на примероци од животната средина (морска вода, почви, седименти итн.) заклучиле дека мноштвото на откриените вирусни секвенци се сосема нови и непознати во науката.[96]
Општата таксономска структура е:
Во актуелната (2017) таксономија на ICTV, постојат осум реда на вируси: Bunyavirales, Caudovirales, Herpesvirales, Ligamenvirales, Mononegavirales, Nidovirales, Picornavirales и Tymovirales; 135 фамилии, 35 потфамилии, 455 родови, околу 2827 видови и над 4000 типови кои сѐ уште не се класифицирани.[94][97] Официјално, комитетот не прави разлика помеѓу подвидови, видови и изолати.
Биологот Дејвид Балтимор, добитник на Нобелова награда, е пронаоѓач на алтернативен систем за класификација на вирусите наречен според него.[98][99] Во модерната класификација на вирусите неговиот систем се употребува заедно со системот на класификација на ICTV.[100][101][102]
Виралните геноми можат да се состојат од РНК или ДНК, со позитивна или негативна поларност, едноверижни или двоверижни (понекогаш и кружни) молекули или поделени на сегменти. Информационата РНК (иРНК) која директно може да се транслатира во протеин се смета дека има позитивна поларност. Исто така, ДНК со соодветната низа (кодирачката верига на двоверижната ДНК) е верига во позитивна смисла. Молекули на РНК или ДНК со реверзна (обратна) комплементарна секвенца на иРНК е верига во негативна смисла. Идентификувани се неколку вируси кои содржат еден или повеќе амбисмислени (двосмислени) геномски РНК сегменти кои имаат позитивен пол во еден дел од својата молекула (овој дел може директно да се преведе во протеин) и негативен пол (обратен комплемент на кодирачката низа) во друг дел од молекулата.
Класификацијата според Балтимор е прикажана во следната табела:
Како пример за вирусна класификација, вирусот на пилешки порос, варичела зостер (VZV), спаѓа во редот Herpesvirales, фамилија Herpesviridae, потфамилија Alphaherpesvirinae и род Varicellovirus. VZV е во групата I од класификацијата според Балтимор, бидејќи е вирус со двДНК кој не користи реверзна транскриптаза.
Вкупниот диверзитет на вируси кои живеат во одреден организам или во одреден хабитат се нарекува виром; на пример, сите вируси во човечкиот организам го сочинуваат човечкиот виром.[103]
Вирусите се наоѓаат секаде каде што има живот, а најверојатно постоеле од времето на првобитната појава на живите клетки.[104] Потеклото на вирусите е сѐ уште тема на дебата во науката. Поради тоа што тие не формираат фосили, најкорисно средство за истражување на нивното потекло се молекуларните техники кои се засноваат на изучување на составот на нивниот генетски материјал (ДНК или РНК).[61] Покрај тоа, вирусниот генетски материјал повремено може да се интегрира во геномот на домаќинот, со што постои можност за вертикален пренос на потомците на домаќинот. Ова обезбедува непроценлив извор на информации за палеовиролозите за одредување на староста на одделните вирусни видови. Постојат три главни хипотези за потеклото на вирусите:[105][106]
Оваа хипотеза уште се нарекува и хипотеза на дегенерација, или редукциона хипотеза.[107] Според неа, вирусите во почетокот биле мали клетки кои паразитирале на поголеми клетки. Со тек на време, почнале да ги губат оние гени кои не им биле потребни за нивниот паразитски начин на живот. Рикециите и хламидиите се бактерии кои, како и вирусите, можат да се репродуцираат само во живи клетки на домаќинот. И кај нив внатрешноклеточниот паразитски начин на живот довел до упростување на клеточната градба.
Според оваа хипотеза, позната и како хипотеза на скитници, или хипотезата на бегство, вирусите еволуирале од мали ДНК или РНК сегменти кои се отцепиле од генетскиот материјал на некој поголем организам.[107] Отцепената нуклеинска киселина можеби потекнувала од плазмиди (екстрахромозомски ДНК молекули кај бактериите и археите) или транспозони (мобилни сегменти на ДНК кои се отцепуваат и преместуваат на различни позиции во рамките на еден хромозом). Транспозоните за првпат биле откриени во пченка, од страна на американскиот цитогенетичар Барбара Меклинток во 1950 година.[108] Тие порано се нарекувале „скокачки гени“, и по некои свои особини доста наликуваат на вирусите.
Оваа хипотеза се нарекува и хипотеза за првобитноста на вирусите и го предложува концептот за првична појава на вирусите во еволуцијата на животот, по пат на асоцијација на абиогено-синтетизирани молекули на протеини и нуклеински киселини во првобитниот океан. Вироидите се молекули на РНК кои не се класифицирани како вируси, бидејќи тие немаат протеинска обвивка. Тие поседуваат некои карактеристики кои се заеднички со вирусите, и често се нарекуваат субвирални агенси.[109] Вироидите се важни патогени на растенијата. Тие не кодираат протеини, но стапуваат во интеракција со клетката домаќин и ја искористуваат нејзината клеточна машинерија за сопствена репликација.[110] Вирусот на хепатитис делта кај луѓето има РНК геном сличен на вироидите, но има протеински слој добиен од вирусот на хепатитис Б, кој самиот не може да го синтетизира. Значи, иако геномот на хепатитис делта вирусот е способен независно да се реплицира еднаш во клетката домаќин, потребна му е „помош“ од вирусот на хепатитис Б, кој му ја обезбедува протеинската обвивка за да може да инфицира нови клетки. На сличен начин, вирофагот спутник е зависен од мимивирусот, кој ја инфицира протозоата Acanthamoeba castellanii.[111] Ваквите вируси, кои се зависни од присуството на други вируси во клетката домаќин, се нарекуваат сателитски вируси и можно е да претставуваат преодна форма меѓу вироиди и вируси.
Сите горенаведени хипотези за потекло на вирусите имаат сериозни недостатоци: регресивната хипотеза не објаснува зошто и најмалиот клеточен паразит е далеку посложен од најсложениот вирус; хипотезата на бегство не може да го објасни присуството на капсиди и други структури на вирусни честички; а хипотезата за првобитноста на вирусите е во контрадикција со основната дефиниција за вирус, во смисла дека тој е облигатен внатрешноклеточен паразитски агенс. За вирусите, денес, владее мислењето дека се со старо потекло, кое датира пред дивергенцијата на животот во трите домени.[49]
Доказите за примордијален свет на РНК клетки и компјутерските анализи на вирусните ДНК секвенци и оние на нивните клетки домаќини допринесоа за подобро разбирање на еволутивните односи помеѓу различните вируси. До денес, овие анализи не утврдиле која од хипотезите за потекло на вирусите е точна. Се чини дека е малку веројатно да сите моментално познати вируси имаат заеднички предок, што би значело дека тие настанале повеќе пати во минатото со еден или повеќе механизми.
Прионите се заразни протеински молекули кои не содржат нуклеински киселини.[112] Тие можат да предизвикаат инфекции како што се шап кај овците, спонгиформна енцефалопатија (кравјо лудило) кај добитокот и преносителна спонгиформна енцефалопатија кај елените и лосовите. Кај луѓето, прионски заболувања се Куру,[113] Кројцфелд-Јакобова болест[114] и синдром на Герстман-Штројслер-Шејнкер. Иако прионите се фундаментално различни од вирусите и вироидите, нивното откривање даде веродостојност на теоријата за потекло на вирусите од самореплицирачки молекули.[115]
Вирусите предизвикуваат низа болести кај човекот од обични, како што се: настинка, грип, сипаници, брадавици, херпесни инфекции, па до тешки заболувања со кои современата медицина тешко се справува како што се: ебола, СИДА, птичји грип и тежок акутен респираторен синдром (САРС). Денес сѐ уште се истражува за можната поврзаност на некои невролошки болести како што е мултиплекс склерозата и синдромот на хроничен замор со инфекција со вируси од групата на хуманиот херпесвирус 6 (HHV6).[116] Постојат и контроверзии за можна поврзаност на некои психијатриски болести кај човекот со борнавирусот кој е предизвикувач на невролошки болести кај коњите.[117]
Способноста на вирусот да предизвика болест се нарекува вирулентност. Вирусите имаат различни механизми за предизвикувања на патолошки промени (заболувања) кај човекот и тоа зависи во голема мера од видот на вирусот. На клеточно ниво тоа може да биде: клеточна лиза, распукување на клетката и последователна смрт.
Кај повеќеклеточните организми, зафаќањето на поголем број на клетки ќе резултира и со соодветен степен на оштетување. Некои вируси можат да опстојуваат во домаќинот долго време без да предизвикаат патолошки промени. Оваа состојба на латентност на вирусот[118] се среќава кај херпес вирусите, Епштајн-Баровиот вирус и варичела-зостер вирусот. Најголем дел од светската човечка популација го има барем еден од овие три вируса.[119] Овие латентни вируси понекогаш можат да бидат и придобивка за домаќинот, така што му ја зголемуваат отпорноста кон некои бактериски патогени видови, како на пример, кон Yersinia pestis (причинителот на чумата).[120]
Некои вируси се предизвикувачи на хронични болести во кои вирусот продолжува да се реплицира и покрај одбранбените механизми на домаќинот.[121] Пример за ова се инфекциите со вирусите на хепатит Б и хепатитис Ц. Заболените, во овие случаи, се доживотни носители на вирусот и се резервоар за нови инфекции.[122] Доколку една популација има висок процент на клицоносители тогаш тие заболувања ги нарекуваме ендемски.[123]
Епидемиологијата на вирусните заболувања е дел од медицинската наука која се занимава со проучување на преносот и контролата на вирусните инфекции кај човекот. Трансмисијата (преносот) на вирусот може да биде по вертикален пат, што значи од мајка на дете, или по хоризонтален пат, што значи од човек на човек. Пример за вертикална трансмисија на вирусот се заболувањата хепатитис Б и ХИВ, кај кои бебето се раѓа веќе инфицирано со вирусот.[124] Друг, редок, пример за вертикален пренос е преносот на вирусот на варичела зостер, кој предизвикува релативно благи инфекции кај луѓето, но при вертикален пренос, инфекцијата може да биде фатална за фетусот или новороденото бебе.[125]
Хоризонталниот пренос е најчестиот начин на ширење на вирусните инфекции. Трансмисијата може да биде со: телесни течности при сексуален акт, како кај ХИВ вирусот; користење на контаминирани медицински материјали или апарати, како кај преносот на вирусот на хепатитис Ц; размена на плунка преку уста, кај преносот на Епштејн-Баровиот вирус; преку консумирање на контаминирана храна и/или вода, кај преносот на норвовируси; со инхалација на аеросоли се пренесува вирусот на инфлуенца. Во преносот на вирусите можат да учествуваат и разни инсекти - вектори, како на пример: комарците го пренесуваат вирусот на денга, а некои видови на крлежи го пренесуваат вирусот кој предизвикува менинго-енцефалит. Брзината на пренесувањето на вирусните инфекции зависи од густината на населеноста, процентот на неимунизираните лица,[126] од квалитетот на здравствената заштита и од временските прилики.[127]
Епидемиологијата игра важна улога во прекинувањето на ланецот на инфекцијата при појава и епидемиско ширење на заразни болести во рамките на човечката популација.[128] При тоа се користат сите контролни мерки за спречување на ширењето на вирусот, пронаоѓањето на изворот на инфекцијата и идентификација на вирусот. После тоа следат сите санитарни мерки за дезинфекција, дезинсекција, дератизација и задолжително спроведување на вакцинација.[128] Заразените лица се изолираат од остатокот на заедницата, а оние кои биле изложени на вирусот, со можност на зараза, се ставаат во карантин. За да се спречи ширењето на некој вирус може да се користат и драстични мерки на убивање илјадници домашни животни или живина.
Како и кај сите други инфекции, и кај вирусните постои време на инкубација - време во кое инфекцијата е присутна, но не предизвикува никакви симптоми и знаци на болест. Инкубацијата може да е кратка, само неколку дена, па до повеќе недели.[129] Заразноста на заболената личност може да се јави и во време на инкубацијата, може да трае и со појавата на првите знаци на болеста, а може при некои хронични вирусни болести да биде и доживотна. Познавањето на времетраењето на заразноста е од големо значење за контрола на епидемиите. Под епидемија се подразбира висок процент на заразени индивидуи кај населението, а поимот пандемија подразбира ширење на заразна болест во светски рамки.[130]
Во историјата на човечката популација познати се повеќе епидемии и пандемии кои биле со катастрофален исход.
Колонизирањето на американскиот континент од страна на Европјаните во почетокот на 16-тиот век донело многу нови заразни болести кај домородното население, но се претпоставува дека токму вирусот на големи сипаници бил погубен за најголемиот процент од домородната популација; и според некои проценки дури 70% од индијанското население настрадало.[131][132]
Голема пандемија на грип од 1918 година, која траела до 1919 година, била пандемија од 5-та категорија, предизвикана од смртоносниот вирус на грип А.[133] Жртвите биле претежно млади и здрави луѓе, што е обично спротивно на повеќето епидемии кои ги засегаат децата и старите лица. За тоа колку животи се изгубени во оваа пандемија постојат различни податоци: постарите проценки прикажуваат бројка од 40-50 милиони смртни случаи,[134] додека поновите процени сугерираат дека можеби бројот на смртните случаи изнесувал околу 100 милиони или околу 5% од светското население во 1918 година.[135]
На крајот на 20-тиот век се случуваат неколку епидемии. ХИВ вирусот, за кој се верува дека потекнува од субсахарска Африка[136][137] се ширел брзо во последните децении на 20-тиот век и сега е во пандемиски размери со околу 38,6 милиони заразени лица, а Светската здравствена организација (СЗО) проценува дека од почетокот на пандемијата во 1981 година починати се околу 25 милиони од последиците на оваа инфекција.[138] Во 2007 година имало 2.7 милиони нови ХИВ инфекции и 2 милиони смртни случаи поврзани со ХИВ инфекции.[139]
Ебола вирусот, кој за првпат бил идентификуван 1976 година, предизвикал неколку наизменични епидемии со висока стапка на смртност од кои најлошата е скорешната епидемија во западна Африка.[140][141]
Докажано е дека некои видови вируси можат да предизвикаат рак кај луѓето и другите организми. Појавата на рак, сепак, се среќава кај малцинство од популацијата заразени од вируси. Вирусите кои предизвикуваат рак можат да бидат и од РНК и од ДНК видовите. Дали ќе се развие рак зависи од повеќе фактори како што се имунитетот на домаќинот[142] и мутации кај домаќинот.[143] Вируси кои можат да предизвикаат карцином се: некои генотипови на хуманиот папиломавирус (ХПВ), вирусот на хепатитис Б, вирусот на хепатитис Ц, Епштајн-Бар вирусот, херпесвирус асоциран со Капоши сарком и хуманиот Т-лимфотропен вирус. Скоро е откриен вирус наречен полиомавирус (анг. Merkel cell polyomavirus), кој е предизвикувач на ретка форма на рак на кожа наречен карцином на Меркелови клетки.[144] Хепатитис вирусот, кој развива хронична вирусна инфекција кај човекот, може со време да доведе до развој на рак на црниот дроб.[145][146] Инфекција со хуманиот Т-лимфотропен вирус може да развие кај возрасните Т-клеточна леукемија.[147] Хуманиот папиломавирус (ХПВ) е причина за појава на рак на кожа, појава на карцином на грлото на матката, анусот и пенисот.[148] Епштајн-Баровиот вирус може да предизвика Буркитов лимфом, Хочкинов лимфом, Б-лимфопролиферативни нарушувања и назофарингеален карцином.[149]
Прва линија на одбрана на организмот против вирусите е вродениот имунолошки систем. Преку својот клеточен и хуморален дел, тој го брани организмот од инфекција на неспецифичен начин. Тоа значи дека клетките на вродениот имунолошки систем го препознаваат и одговараат на патогениот агенс, и за разлика од стекнатиот имунитет, не даваат долготраен и заштитен имунитет на домаќинот.[150]
Кога организмот се инфицира со вирус, доаѓа до активација на стекнатиот имунитет и тој почнува да создава антитела кои го врзуваат вирусот и го прават неинфективен. За продукција на антитела е задолжен хуморалниот имунитет. Два типа на антитела се особено важни: едниот е IgM, кој брзо почнува да се продуцира и е мошне ефикасен во неутрализирањето на вируси, но се продуцира од клетките на имуниот систем само во тек на неколку недели; другиот е IgG, кој почнува да се продуцира подоцна и продукцијата трае неограничено време. Затоа присуството на IgM во крвта се користи за тестирање на акутни инфекции, додека присуството на IgG е доказ за инфекција која се случила во минатото.[151] Антителата продолжуваат да бидат ефикасен одбранбен механизам и кога вирусот ќе влезе во клетката на домаќинот. Тогаш се активира протеин во клетката, наречен TRIM21, кој може да прикачи антитела на површината од вирусната честичка. Ова резултира со деструкција на вирусот од страна на ензимите на клеточниот протеозомски систем.[152]
Втората линија на одбрана кај 'рбетниците се нарекува клеточно-посредуван (медиран) имун систем и него го сочинуваат имуни клетки, познати како Т-лимфоцити. Тие функционираат така што препознаваат суспектни фрагменти на вирусни партикли на површината на клетката домаќин и тогаш ја уништуваат инфицираната клетка преку својата лоза на Т цитотоксични клетки, после што следи пролиферација на специфичните Т-лимфоцити, кои се специфични за дадениот вирус. Клетките, кои се специјализирани за препознавање на страни антигени на површината на клетки на домаќинот, се нарекуваат макрофаги.[153][154] Продукцијата на интерферон е, исто така, важен дел од одбранбениот механизам на домаќинот. Тоа е протеин кој организмот го создава при вирусна инфекција и кој делува така што ја стопира репродукцијата на вирусот со убивање на инфицираната клетка и други клетки во нејзината непосредна близина.[155][156]
Не сите вируси го активираат имунолошкиот систем. ХИВ вирусот успешно го избегнува имунолошкиот одговор со константно менување на аминокиселинските секвенци во протеините на површината на вирусната честичка. Оваа појава на „мутација на избегнување“ оневозможува препознавање на виралните епитопи од страна на имунолошкиот систем на домаќинот. Овие опстојувачки (перзистентни) вируси ја избегнуваат контролата на имунитетот со: секвестрирање, блокада на антиген-презентација, резистенција на цитокини, избегнување на делувањето на Т цитотоксичните клетки, промена на антигените и избегнување на апоптоза.[157]
Други вируси кои успеваат да избегнат имунолошки одговор се невротропните вируси, кои тоа го прават така што се дисеминираат преку невроните. Примери се вирусот на јапонскиот енцефалит, вирусот на заушки, полиовирусот, варичела-зостер вирусот, вирусот на мали сипаници итн.[158]
Вирусите тешко се елиминираат затоа што ги користат метаболните патишта на клетката домаќин за своја репликација. За нивно елиминирање се користат лекови кои имаат токсичен ефект и врз клетките на домаќинот. Ефикасни методи на лечење се: употребата на антивурисни лекови кои селективно интерферираат со вирусната репликација и, секако, најефикасен метод за заштита на пошироката популација е спроведување на вакцинација.
Вакцинацијата е евтин и ефикасен начин за спречување на вирусни инфекции. Нејзиното воведување доведе до драстично намалување на морбидитетот и морталитетот на некои вирусни инфекции како што се: полио, сипаници, заушки и рубеола.[159][160] Вакцините кои се во употреба заштитуваат од преку 13 вирусни инфекции кај луѓето,[161][162] а многу се во употреба и за заштита на домашните животни.[163] Вакцините можат да содржат живи ослабнати (атенуирани) вируси, мртви вируси или вирусни антигени (протеини).[164] Живите вакцини, кои содржат ослабната форма на вирус, не можат да предизвикаат болест, но може да активираат имунолошки одговор. Овие вакцини можат да бидат опасни само во случаи кога се даваат на лица со ослабен имунитет (имунокомпромитирани лица) и кај нив наместо имунолошки одговор се јавува заболување.[165]
Денес, со биотехнологијата и генетскиот инженеринг, направени се вакцини кои содржат само протеини од вирусниот капсид. Пример за ваква вакцина е вакцината за хепатитис Б.[166] Ваквите субединични вакцини се безбедни дури и за имунокомпромитираните пациенти.[167] Една од најсигурните досега создадени вакцини е вакцината за вирусот на жолтата грозница, која содржи жив атенуиран вирус, наречен 17D.[168]
Антивирусните лекови се често нуклеозидни аналози (лажни ДНК мономери), кои вирусите по грешка ги инкорпорираат во својот геном при репликацијата.[169] На тој начин се запира животниот циклус на вирусот поради неактивноста на новосинтетизираната ДНК. Ова се јавува поради недостаток на хидроксилни групи, кои, заедно со фосфатните групи, се врзуваат меѓусебе за да го формираат скелетот на ДНК молекулата, и оваа појава се нарекува терминација на ДНК веригата.[170] Примери за нуклеозидни аналози се лековите ацикловир, за херпесните инфекции, и ламивудин, за ХИВ и хепатитис Б инфекциите. Ацикловирот е еден од најстарите и најпрепишувани антивирусни лекови.[171]
Други антивирусни лекови таргетираат различни стадиуми од животниот циклус на вирусите. На пример, ХИВ вирусот зависи од протеолитичкиот ензим ХИВ-1 протеаза за да стане потполно инфективен, па затоа создадени се цела класа на лекови кои се протеаза инхибитори.[172]
Хепатитис Ц е предизвикан од РНК вирус. Кај 80% од инфицираните индивидуи, болеста станува хронична и, без третман, тие остануваат инфицирани до крајот на својот живот. Денес постои ефикасен третман со рибаварин, нуклеозиден аналог кој се комбинира со интерферон.[173] Развиена е терапија за хроничните клицоносители на хепатитис Б вирусот со употреба на ламивудин.[174]
Општо гледано, вирусите се присутни секаде на планетата и можат да ги инфицираат сите форми на клеточен живот (бактерии, археи и еукариоти), сепак секој одделен вид на вирус поседува за него специфичен опсег на домаќини кои може да ги инфицира.
Вирусите се важни патогени агенси кај домашните животни. Болестите како шап и лигавка и син јазик се предизвикани од вируси.[175] Домашните животни како мачките, кучињата, коњите и други, доколку не се вакцинираат постои опасност да се заразат со тешки вирусни инфекции. Кучешкиот парвовирус, кој е мал ДНК вирус, е инфективен и често фатален за млади кученца.[176] Беснилото е тешка заразна болест од која може да заболи кој било цицач, вклучувајќи го и човекот.[177] Од него, сепак, најчесто заболуваат кучињата, волците, мачките и лисиците. Предизвикувачот е РНК вирус, од групата на рабдовируси, кој се наоѓа во плунката на заразените животни, и се пренесува со каснување.
И без׳рбетниците можат да бидат инфицирани од вируси, на пр., пчелите подлегнуваат на разни вирусни инфекции.[178] Многу вируси, сепак, коегзистираат со домаќинот без да предизвикаат болест.
Постојат многу видови на растителни вируси. Тие можат да предизвикаат штети во земјоделскиот принос, но тие не се економски толку важни за да се преземаат заштитни мерки против нив. Растителните вируси се шират од една до друга единка најчесто преку вектори. Тоа се обично инсекти, но можат да бидат и габи, валчести црви или едноклеточни организми.[179] Во случај да, поради инфекција со вирус, има намален земјоделски принос (каков што е случајот кај овошките) мерките за сузбивање, обично, се однесуваат на ерадикација на векторите и пречистување на семенскиот материјал.[180] Растителните вируси не се патогени ниту за човекот ниту за животните, бидејќи може да се репродуцираат само во живи растителни клетки.
Растенијата поседуваат ефикасни одбранбени механизми против вирусите. Една од најефикасните одбрани е присуството на т.н. ген на резистентност (Р). Секој Р ген дава резистенција кон одреден вирус со таргетирање и убивање на клетките кои се наоѓаат околу инфицираните клетки, што доведува до макроскопски, видливи промени на листовите, со облик на големи дамки. Со ова се спречува ширењето на инфекцијата.[181] Растенијата, исто така, често продуцираат одредени секундарни метаболити, како што се салицилна киселина, азот моноксид, реактивни кислородни видови, за одбрана од вирусите.[182]
Растителните вирусни партикли (ВЛПс) имаат употреба во биотехнологијата и нанотехнологијата. Капсидите на многу растителни вируси се едноставни и груби структури кои можат да бидат продуцирани во големи количини при инфекции на растенијата или со експресија во разни хетерологни системи. Партиклите на растителните вируси можат да бидат генетски модифицирани и хемиски инкапсулирани во туѓ материјал, и на тој начин вметнати во супермолекуларни структури кои се употребуваат во биотехнологијата.[183]
Бактериските вируси (бактериофаги) се разновидна група на вируси и се најзастапениот биолошки ентитет во водените животни средини. Во океаните има десет пати повеќе бактериофаги отколку бактериски клетки; на пример, во еден милилитар морска вода присутни се околу 250 милиони бактериофаги.[184][185] Овие вируси инфицираат одредени бактерии преку врзување за нивните површински рецептори, што им овозможува продор низ бактерискиот клеточен ѕид. За многу кратко време, најчесто само неколку минути, вирусните иРНК молекули почнуваат да се транслатираат во протеини. Овие протеини можат да бидат или градбени подединици на вирионот, или помошни протеини, кои помагаат во процесот на интеграција, или протеини кои учествуваат во лиза на клетката. Вирусните ензими предизвикуваат раскинување на клеточната мембрана и, како што е случај со Т4 фагите, за само 20 минути по влегувањето на вирусот во бактериската клетка се ослободуваат околу 300 нови фаги.[186][187]
Најчестиот одбранбен механизам кај бактериите против вирусни инфекции е со продукција на ензими кои ги уништуваат страните ДНК молекули. Овие ензими, наречени рестрикциони ендонуклеази, ја сечат вирусната ДНК молекула.[188] Друг одбранбен систем кај бактериите е со употреба на CRISPR (анг. Clustered Regularly Interspaced Short Palindromic Repeats) секвенците, во кои се чуваат фрагменти од вирусниот геном со кој бактеријата дошла во контакт во минатото. Овој генетски систем, всушност, претставува стекнат имунитет на бактеријата кон специфични вируси.[189][190][191]
Вирусите кои ги инфицираат археите се најчесто двоверижни ДНК вируси, кои не се сродни со ниту една друга група на вируси, и имаат невообичаени форми, како шише, кукасти прачки или форма на солза.[3][50] Овие вируси во најголеми детали се проучени кај термофилните археи од редовите Sulfolobales и Thermoproteales.[192] Неодамна, беа изолирани две групи на едноверижни ДНК вируси кои инфицираат археи. Претставник на една од групите е Halorubrum pleomorphic virus 1 (Pleolipoviridae), кој ги инфицира халофилните археи,[193] а на другата е вирусот во облик на серпентина (Spiraviridae), кој инфицира хипертермофилен домаќин кој оптимално расте на температура од 90-95°C.[194] Повеќето археи го поседуваат и користат CRISPR–Cas системот како адаптивен механизам за одбрана од вирусни инфекции.[195]
Лажичка морска вода (~ 5 мл) содржи околу 50 милиони вируси,[196] кои имаат огромна генетска разновидност.[197] Повеќето од нив се бактериофаги кои инфицираат хетеротрофни бактерии и се од суштинско значење за регулирање на морските и слатководните екосистеми.[198] Морските вируси се исто така важни причинители на смртност на фитопланктонот, кој ја претставува основата на синџирот на исхрана во водените екосистеми. Покрај тоа, со инфицирање и уништување на бактериите во водните микробиолошки заедници, тие претставуваат еден од најважните механизми за рециклирање на јаглеродот, азотот и другите биолошки елементи во морските средини. Органските молекули, ослободени од мртвите бактериски клетки, стимулираат нов бактериски и алгински раст, во процес познат како вирален шант.[199][200] Вирусната активност, исто така влијае на т.н. биолошка пумпа, процес со кој атмосферскиот јаглерод се секвестрира и заробува во океанските длабочини и седименти.[201]
Микроорганизмите сочинуваат повеќе од 90% од биомасата во морето. Се проценува дека вирусите секој ден убиваат околу 20% од оваа биомаса и дека има 10 до 15 пати повеќе вируси во океаните одошто бактерии и археи.[202]
Вирусите се важен природен начин за пренесување на гените помеѓу различните видови организми, што допринесува за зголемување на генетската разновидност и влијае на еволуцијата. Се смета дека вирусите играле централна улога во раната еволуција, пред диверзификацијата на бактериите, археите и еукариотите, во времето на последниот универзален заеднички предок на животот на Земјата.[203][204] Вирусите сѐ уште се една од најголемите резервоари на неистражена генетска разновидност на Земјата.
Вирусите се важни во изучувањето на молекуларната и клеточната биологија, бидејќи обезбедуваат едноставни системи кои можат да се користат за манипулирање и испитување на функциите на клетките. Проучувањата и употребата на вирусите дале вредни информации во клеточната биологија.[205] Вирусите биле корисни во изучувањето на генетиката и допринеле во разбирањето на основните механизми на молекуларната генетика, како што се репликацијата на ДНК, транскрипцијата, процесирањето на РНК, транслацијата, протеинскиот транспорт и имунологијата.
Генетичарите често ги користат вирусите како вектори за да воведат гени во клетките кои ги проучуваат. Тие се користат за стимулирање на клетката да произведе страна супстанца или да се проучи ефектот на инкорпорација на нов ген во геномот. На сличен начин, виротерапијата користи вируси како вектори за лекување на разни болести, бидејќи тие можат специфично да таргетираат одредени клетки и ДНК, што може да се искористи во лекувањето на ракот и во генската терапија. Источноевропските научници веќе некое време ја користат терапијата со фаги како алтернатива на антибиотиците, а интересот за овој пристап се зголемува, поради високиот степен на резистенција кон антибиотици, што се среќава кај некои патогени бактерии.[206] Експресијата на хетерологните протеини од вирусите е основа за произведување на разни протеини, како што се антигени за вакцини и антитела.
Тековните трендови во нанотехнологијата ветуваат поразновидна употреба на вирусите во иднината. Од гледна точка на научникот за материјали, вирусите се органски наночестички. Нивната површина носи специфични структури кои му служат на вирусот да ги премине бариерите на клетката домаќин. Големината и обликот на вирусите, како и бројот и природата на функционалните групи на нивната површина, е точно дефиниран. Како такви, вирусите најчесто се користат во науката за материјали како скеле за ковалентно-поврзани површински модификации. Една од корисните особини на вирусите е можноста тие да бидат модифицирани со насочена еволуција.[207][208][209]
Многу вируси можат да се синтетизираат de novo, а првиот синтетички вирус е создаден во 2002 година.[210] Целата вирусна честичка не се синтетизира, туку само нејзиниот ДНК геном. Кај многу вирусни фамилии, голиот, синтетички-добиен ДНК геном е заразен кога се воведува во клетка. Оваа технологија сега се користи за истражување на новите стратегии за вакцинирање.[211] Почнувајќи од ноември 2017 година, целосните геномски секвенци на 7.454 различни вируси, вклучувајќи го и вирусот на големите сипаници, се јавно достапни на мрежната база на податоци која ја одржуваат Националните институти за здравје на САД (анг. National Institutes of Health).[212]
Вирус нь бие даан өсч үржих чадваргүй, зөвхөн амьд эзэн эсийн уургийн нийлэгшлийн аппарат, ферментийг ашиглан репликац нь явагддаг бичил биетэн юм. Одоогийн вирусийн ангиллын түгээмэл системд овог, төрөл, зүйл ордог. Вирусийн овог, дэд овогууд нэршлийнхээ төгсгөлд –viridae, -virinae гэсэн төгсгөлтэй байдаг. Овгууд нь вирусүүдийн төрлийн эволюцийн нэгдмэл байдлыг илэрхийлдэг. Төрлүүд нэршлийнхээ төгсгөлд –virus гэсэн төгсгөлтэй байдаг. Овог хоорондын ялгаа нь төрлийн шалгуур болдог. Вирусийн ангилал нь нуклейн хүчил, уургийн бүрэлдэхүүн, вирионы морфолог, репликацийн стратеги, физик химийн шинж чанар энгийнээс комплексруу шилжсэн өөрчлөлт дээр тулгуурлан ангилдаг. Хүн ба амьтны вирусийн 25 орчим овгийн 60 гаруй төрөл мэдэгдээд байна. Вирус нь үржихдээ эхлээд вирусийн биетийн уургийн бүрхүүл нь өөр эсийн гадаргууд бэхлэгдэж авна. Ингэхдээ вирус хаа таарсан эсүүд дээр очиж наалдаад байдаггүй, өөрийн онцлогоосоо хамаарч зөвхөн тодорхой эсүүд дээр наалддаг. Жишээнь: томууны вирус нь салст бүрхүүл, ялангуяа мөгөөрсөн хоолойн салст бүрхүүлийн хучуур эсүүдэд бэхлэгддэг, хомхойны вирус нь мэдрэлийн эс, ДОХ-ын вирус нь дархлаа ны эсүүдэд очиж бэхлэгддэг. Үүнийхээ дараа өөрийн генийн материалыг эзэн эсийн дотогш оруулна. Тэндээ вирусийн ДНХ, эсвэл РНХ нь эзэн эсийн фермент системийг өөртөө тохируулан өөрчлөнө. Ингэсний дараа эс нь өөрөө вирусийн уургийг шинээр үйлдвэрлэж эхэлдэг байна. Эзэн эсийн нуклеины хүчил болон уургийг ашиглан "угсрагдсан" шинэ вирусүүд нь эзэн эсийг үхэж задрахад цааш тархан шинэ шинэ эсүүдийг гэмтээдэг. Вирусээр үүсгэгддэг хамгийн түгээмэл халдваруудаас тоочвол: томуу, хомхой, ДОХ, Улаан бурхан, улаан эсэргэнэ, гахайн хавдар, цагаан цэцэг, гепатит гэх мэт.
Вирус (од лат. virus - „токсин“ или „отров“) е подмикроскопска честичка која не е способна да расте и да се размножува надвор од клетката домаќин. Вирусите можат да ги инфицираат сите животни форми, од животни и растенија до микроорганизми, вклучувајќи ги бактериите и археите.
Од времето на објавувањето на научниот труд на Димитриј Ивановски во 1892 година, во кој за првпат е опишан небактериски патоген кој го инфицира тутунот, и откривањето на вирусот на мозаичната болест на тутунот од Мартинус Бејеринк во 1898 година, околу 5.000 вирусни видови се детално опишани, иако постојат милиони типови. Вирусите се наоѓаат речиси во секој екосистем на Земјата и се најзастапениот биолошки ентитет. Науката за вируси е позната како вирологија и претставува супспецијалност на микробиологијата.
Додека не инфицираат одредена клетка, вирусите постојат во форма на независни честички. Овие вирални честички, познати и како вириони, се состојат од два или три дела: (1) генетски материјал составен од ДНК или РНК; (2) заштитна белковинска (протеинска) обвивка наречена капсид, која го опкружува и заштитува генетскиот материјал; а во одредени случаи (3) обвивка од липиди која го опкружува протеинскиот слој. Формите на вирусните честички варираат од едноставни, спирални или икосаедрични форми, до мошне комплексни структури. Повеќето вирусни видови имаат вириони кои се премногу мали за да можат да се видат со оптички микроскоп. Просечната големина на еден вирион е околу стоти дел од големината на просечната бактерија.
Потеклото на вирусите во еволуционата историја на животот на Земјата се нејасни: некои вируси можеби еволуирале од плазмиди (ДНК сегменти кои можат да се разменуваат помеѓу клетки), додека други можеби еволуирале од бактерии, со упростување на нивната структура. Во еволуцијата, вирусите се значаен посредник во хоризонталниот пренос на гени, процес кој ја зголемува генетската разновидност кај организмите. Некои автори вирусите ги сметаат за форма на живот, бидејќи тие носат генетски материјал, се репродуцираат и еволуираат по пат на природна селекција. Други, пак, не ги сметаат за форма на живот, бидејќи кај нив недостасуваат клучни карактеристики, како што е клеточната структура, кои се сметаат за основни обележја на животот. Бидејќи тие поседуваат неколку, но не сите, квалитети на жива материја, вирусите се опишани како „организми на работ на животот“, и како репликатори.
Вирусите се шират на многу различни начини; растителните вируси се пренесуваат од една до друга единка преку инсекти кои се хранат со растителните сокови, како што се растителните вошки; животинските вируси може да се пренесуваат преку паразитски инсекти кои цицаат крв. Ваквите организми кои пренесуваат болести се познати како вектори. Вирусите на грипот (инфлуенца) се пренесуваат од човек на човек преку кашлање и кивање. Норовирус и ротавирус, чести причинители на вирусниот гастроентеритис, се пренесуваат преку фекално-оралниот пат од човек на човек со контакт, влегувајќи во телото преку храна или вода. ХИВ е еден од неколкуте вируси кои се пренесуваат преку сексуален контакт и со изложување на крв од заразена индивидуа. Опсегот на клетки домаќини кои вирусот може да ги зарази се нарекува „опсег на домаќини“. Тој може да биде тесен, што значи дека вирусот е способен да инфицира само неколку видови на клетки, или широк, што значи дека вирусот е способен да инфицира многу видови на клетки.
Вирусните инфекции доведуваат до тешки заболувања кај човекот, животните и растенијата, а може да предизвикаат сериозни оштетувања кај земјоделските култури. Вирусните инфекции кај домаќинот предизвикуваат активација на имунолошкиот одговор, чија функција е да го елиминира вирусот. Имунолошки реакции можат да индуцираат и вакцините, кои даваат вештачки стекнат имунитет кон специфична вирусна инфекција. Некои вирусни видови, вклучувајќи ги оние кои предизвикуваат СИДА и вирусен хепатит, се способни да ги избегнуваат имуните реакции на домаќинот, што резултира со хронични инфекции. Антибиотиците немаат никакво дејство врз вирусите, а развиени се неколку типови на антивирусни лекови. За некои посериозни вирусни заболувања се применува вакцинација, која може да обезбеди доживотна заштита.
Ви́рус (лат. virus — ағыу) —тере күҙәнәк эсендә генә үрсеү һәләтенә эйә булған күҙәнәкһеҙ инфекция агенты.
Вирустар бөтә организмдарҙы, хайуандарҙан алып бактериялар һәм архейҙарға тиклем зарарлай (бактерия вирустарын бактериофаг тип атайҙар). Башҡа вирустарҙы зарарлаусы үтә паразит вирустарҙы сателлит-вирустар тип атайҙар.
1892 йылда Дмитрий Ивановскийҙың тәмәкенең бактериаль булмаған патогены тураһында мәҡәләһе сыҡҡас һәм 1898 йылда Мартин Бейеринктың тәмәке вирусы мозаикаһын асҡандан һуң[2] 5 меңгә тиклем вирус асылған һәм ентекләп яҙылған булһа ла[3], улар миллиондан артыҡ булырға мөмкин[4].
Вирустар Ерҙә иң таралған биологик форма һәм барлыҡ экосистемала табылған[5].
Вирустарҙы микробиология бүлеге — вирусология фәне өйрәнә.
Шуның өсөн, барлыҡ вирустар — паразиттар .
Вирустар — күҙәнәк эсендә генетик кимәлдә паразитлыҡ ҡылыусы йәшәү формаһы.
Күп кенә бактериофагтарҙың формаһы эшләпәнән һәм үҫентенән тора, сәсәк ауыруы вирустары – туры мөйөшлө, герпес һәм грипптыҡы – шар һамаҡ, бәрәңге мозаик ауыруы вирустарының формаһы – еп һымаҡ.
Вириондарҙың ҙурлығы 15-350 нм (ҡайһы бер еп һымаҡ вирусларҙың оҙонлоғо 2000 нм-ғаа етә); электрон микроскопта күренәләр.
Химик составы буйынса вирустарҙы ябай һәм ҡатлаулы төрҙәргә бүләләр. Ябай вирустар нуклеин кислотаһынан һәм аҡһым тышсаһы - капсидтан тора.
Ҡатлаулы вирустарҙа капсид аҡһымдары һәм нуклеин кислотаһынан башҡа липидтар һәм аҡһым-ферменттар бар.
Нуклеин кислотаһының һәр ваҡыт нәҫеллек мәғлүмәтен таратыусы бер тибы була (ДНК, йәки РНК, шуға күрә барлыҡ вирустарҙы ла ДНК-һы йәки РНК-һы булғандарға бүләләр). Күҙәнәктәрҙә үрсейҙәр.
Вирустар 2 формала йәшәй: уянмаған хәлдә йәки күҙәнәктән тыш (вирус киҫәксектәре, йәғни вириондар) һәм репродуктив хәлдә, йәғни күҙәнәк эсендә. Вириондарҙың формаһы төрлө.
Тәбиғәттә вирустар һәр ерҙә осорай, йоҡтороусылар ярҙамында йәки механик рәүештә тарала ала.
Күҙәнәк эсе паразиттары булараҡ, вирустар кешеләрҙәге күп кенә ауырыуҙарҙы (сәсәк, грипп, ҡыҙылса, полиомиелит һ.б.) килтереп сығаралар.
Күп кенә хайуандарҙы зарарлаусы полипатоген (ҡотороу ауырыуы, Ауески ауырыуы вирустары) һәм монопатоген вируслартар (сусҡаларҙа тағун (чума), тауыҡтарҙа инфекцион ларинготрахеит ауырыуҙарын китереп сығарыусы вирустар) бар.
Үҫемлек вирустары, башлыса, һурыусы бөжәктәр, талпандар, нематодалар һәм ҡайһы бер түбән төҙөлөшлө бәшмәктәр — тамыр паразиттары зооспоралары менән, ҡайһы берҙәре ауырыу үҫемлек орлоҡтарынан тарала.
Ҡытай вирус — ғаилә вәкилдәренә ҙур коронавирус (coronaviridae), күпмөйөштәр шиповидный таж рәүешендә үҙенсәлеге булып тора. Нәҡ улар кеше организмының үҙенсәлекле күҙәнәктәр фрагметтар фиғылындағы булыуын билдәләне механизмы индерелә.[6]
Ви́рус (лат. virus — ағыу) —тере күҙәнәк эсендә генә үрсеү һәләтенә эйә булған күҙәнәкһеҙ инфекция агенты.
Вирустар бөтә организмдарҙы, хайуандарҙан алып бактериялар һәм архейҙарға тиклем зарарлай (бактерия вирустарын бактериофаг тип атайҙар). Башҡа вирустарҙы зарарлаусы үтә паразит вирустарҙы сателлит-вирустар тип атайҙар.
1892 йылда Дмитрий Ивановскийҙың тәмәкенең бактериаль булмаған патогены тураһында мәҡәләһе сыҡҡас һәм 1898 йылда Мартин Бейеринктың тәмәке вирусы мозаикаһын асҡандан һуң 5 меңгә тиклем вирус асылған һәм ентекләп яҙылған булһа ла, улар миллиондан артыҡ булырға мөмкин.
Вирустар Ерҙә иң таралған биологик форма һәм барлыҡ экосистемала табылған.
Вирустарҙы микробиология бүлеге — вирусология фәне өйрәнә.
Вірус (virus (лат.) отрова) — штруктура, находяча ся на граніцї міджі жывым тай нежывым (небунковый орґанізм). Тоты найпрімітівнїшы вірусы, обсягуючі свою ґенетічну інформацію во формі DNA або RNA, векшинов суть уложены в капсідї із дакілько мало протеінів, творячіх вірусовый пакунок. Вірусы самы по собі не годні ся репродуковати, множать ся лем в бунках вецей высокоорґанизованых орґанізмів. [1]
Вірус (virus (лат.) отрова) — штруктура, находяча ся на граніцї міджі жывым тай нежывым (небунковый орґанізм). Тоты найпрімітівнїшы вірусы, обсягуючі свою ґенетічну інформацію во формі DNA або RNA, векшинов суть уложены в капсідї із дакілько мало протеінів, творячіх вірусовый пакунок. Вірусы самы по собі не годні ся репродуковати, множать ся лем в бунках вецей высокоорґанизованых орґанізмів.
वायरस चाहे वाइरस (अंगरेजी: Virus) बहुत सूछ्म आकार के रोगकारी होलें जे इन्फेक्शन करे लें आ कौनों जिंदा जीवधारी के कोशिका (सेल) में आपन संख्या बढ़ावे लें। वायरस सभ कौनो भी किसिम के जीवधारी के शरीर में प्रवेश क के इन्फेक्शन क सके लें, एह में जानवर आ पेड़-पौधा से ले के सूछ्मजीव सभ जइसे कि बैक्टीरिया आ आर्काइया भी शामिल बाड़ें जे इनहना से परभावित हो सके लें।[1]
जब दमित्री इवानोव्सकी के 1892 के लेख में बैक्टीरिया के अलावा दुसरे किसिम के रोगकारी के बारे में छपल जवना से तमाकू के पौधा परभावित होखे आ एकरे बाद मार्टिनस बेइजरिंक 1898 में टोबैको मोजैक वायरस के पहिचान कइलें[2] तबसे ले के अबतक ले 5,000 से बेसी वायरस प्रजाति सभ के बिस्तृत बिबरन दिहल जा चुकल बाटे,[3] जबकि पर्यावरण में कई लाख किसिम के वायरस मौजूद बाड़ें।[4] वायरस पृथ्वी के लगभग हर किसिम के इकोसिस्टम में पावल जालें आ ई जीव जगत के सदस्य सभ में सभसे बेसी के संख्या वाला प्रकार हवे।[5][6] वायरस के अध्ययन करे वाली शाखा के वाइरोलॉजी भा वायरोलॉजी कहल जाला जे माइकोबायोलॉजी (सूछ्मजीवबिज्ञान) के उपशाखा हवे।
Classification seeks to describe the diversity of viruses by naming and grouping them on the basis of similarities. In 1962, André Lwoff, Robert Horne, and Paul Tournier were the first to develop a means of virus classification, based on the Linnaean hierarchical system.[7] This system based classification on phylum, class, order, family, genus, and species. Viruses were grouped according to their shared properties (not those of their hosts) and the type of nucleic acid forming their genomes.[8] In 1966, the International Committee on Taxonomy of Viruses (ICTV) was formed. The system proposed by Lwoff, Horne and Tournier was never fully accepted by the ICTV because small genome size viruses and their high rate of mutation makes it difficult to determine their ancestry beyond order. As such, the Baltimore classification is used to supplement the more traditional hierarchy.[9]
The International Committee on Taxonomy of Viruses (ICTV) developed the current classification system and wrote guidelines that put a greater weight on certain virus properties to maintain family uniformity. A unified taxonomy (a universal system for classifying viruses) has been established. Only a small part of the total diversity of viruses has been studied.[10]
The general taxonomic structure of taxon ranges actually used (as of November 2018) is as follows:
As of 2018, 14 orders, 143 families, 64 subfamilies, 846 genera, and 4,958 species of viruses have been defined by the ICTV.[11] The orders are the Caudovirales, Herpesvirales, Ligamenvirales, Mononegavirales, Nidovirales, Ortervirales, Picornavirales, Bunyavirales, Tymovirales, Muvirales, Serpentovirales, Jingchuvirales, Goujianvirales, and Articulavirales.[12]
The Nobel Prize-winning biologist David Baltimore devised the Baltimore classification system.[13][14] The ICTV classification system is used in conjunction with the Baltimore classification system in modern virus classification.[15][16][17]
The Baltimore classification of viruses is based on the mechanism of mRNA production. Viruses must generate mRNAs from their genomes to produce proteins and replicate themselves, but different mechanisms are used to achieve this in each virus family. Viral genomes may be single-stranded (ss) or double-stranded (ds), RNA or DNA, and may or may not use reverse transcriptase (RT). In addition, ssRNA viruses may be either sense (+) or antisense (−). This classification places viruses into seven groups:
As an example of viral classification, the chicken pox virus, varicella zoster (VZV), belongs to the order Herpesvirales, family Herpesviridae, subfamily Alphaherpesvirinae, and genus Varicellovirus. VZV is in Group I of the Baltimore Classification because it is a dsDNA virus that does not use reverse transcriptase.
The complete set of viruses in an organism or habitat is called the virome; for example, all human viruses constitute the human virome.[18]
विषाणु (virus) अकोशिकीय अतिसूक्ष्म जीव हैं जो केवल जीवित कोशिका में ही वंश वृद्धि कर सकते हैं।[1] ये नाभिकीय अम्ल और प्रोटीन से मिलकर गठित होते हैं, शरीर के बाहर तो ये मृत-समान होते हैं परंतु शरीर के अंदर जीवित हो जाते हैं। इन्हे क्रिस्टल के रूप में इकट्ठा किया जा सकता है। एक विषाणु बिना किसी सजीव माध्यम के पुनरुत्पादन नहीं कर सकता है। यह सैकड़ों वर्षों तक सुशुप्तावस्था में रह सकता है और जब भी एक जीवित मध्यम या धारक के संपर्क में आता है उस जीव की कोशिका को भेद कर आच्छादित कर देता है और जीव बीमार हो जाता है। एक बार जब विषाणु जीवित कोशिका में प्रवेश कर जाता है, वह कोशिका के मूल आरएनए एवं डीएनए की जेनेटिक संरचना को अपनी जेनेटिक सूचना से बदल देता है और संक्रमित कोशिका अपने जैसे संक्रमित कोशिकाओं का पुनरुत्पादन शुरू कर देती है।
विषाणु का अंग्रेजी शब्द वाइरस का शाब्दिक अर्थ विष होता है। सर्वप्रथम सन १७९६ में डाक्टर एडवर्ड जेनर ने पता लगाया कि चेचक, विषाणु के कारण होता है। उन्होंने चेचक के टीके का आविष्कार भी किया। इसके बाद सन १८८६ में एडोल्फ मेयर ने बताया कि तम्बाकू में मोजेक रोग एक विशेष प्रकार के वाइरस के द्वारा होता है। रूसी वनस्पति शास्त्री इवानोवस्की ने भी १८९२ में तम्बाकू में होने वाले मोजेक रोग का अध्ययन करते समय विषाणु के अस्तित्व का पता लगाया। बेजेर्निक और बोर ने भी तम्बाकू के पत्ते पर इसका प्रभाव देखा और उसका नाम टोबेको मोजेक रखा। मोजेक शब्द रखने का कारण इनका मोजेक के समान तम्बाकू के पत्ते पर चिन्ह पाया जाना था। इस चिन्ह को देखकर इस विशेष विषाणु का नाम उन्होंने टोबेको मोजेक वाइरस रखा।[2]
विषाणु, लाभप्रद एवं हानिकारक दोनों प्रकार के होते हैं। जीवाणुभोजी विषाणु एक लाभप्रद विषाणु है, यह हैजा, पेचिश, टायफायड आदि रोग उत्पन्न करने वाले जीवाणुओं को नष्ट कर मानव की रोगों से रक्षा करता है। कुछ विषाणु पौधे या जन्तुओं में रोग उत्पन्न करते हैं एवं हानिप्रद होते हैं। एचआईवी, इन्फ्लूएन्जा वाइरस, पोलियो वाइरस रोग उत्पन्न करने वाले प्रमुख विषाणु हैं। सम्पर्क द्वारा, वायु द्वारा, भोजन एवं जल द्वारा तथा कीटों द्वारा विषाणुओं का संचरण होता है परन्तु विशिष्ट प्रकार के विषाणु विशिष्ट विधियों द्वारा संचरण करते हैं।
"वायरस कोशिका के बाहर तो सुसुप्त रहता है लेकिन जब ये कोशिका मैंं प्रवेश करते है तो इनका जीवन चक्र प्रारम्भ होने लगता है
विषाणु के प्रकार :- परपोषी प्रकति के अनुसार विषाणु तीन प्रकार के होते हैं।
विषाणु (virus) अकोशिकीय अतिसूक्ष्म जीव हैं जो केवल जीवित कोशिका में ही वंश वृद्धि कर सकते हैं। ये नाभिकीय अम्ल और प्रोटीन से मिलकर गठित होते हैं, शरीर के बाहर तो ये मृत-समान होते हैं परंतु शरीर के अंदर जीवित हो जाते हैं। इन्हे क्रिस्टल के रूप में इकट्ठा किया जा सकता है। एक विषाणु बिना किसी सजीव माध्यम के पुनरुत्पादन नहीं कर सकता है। यह सैकड़ों वर्षों तक सुशुप्तावस्था में रह सकता है और जब भी एक जीवित मध्यम या धारक के संपर्क में आता है उस जीव की कोशिका को भेद कर आच्छादित कर देता है और जीव बीमार हो जाता है। एक बार जब विषाणु जीवित कोशिका में प्रवेश कर जाता है, वह कोशिका के मूल आरएनए एवं डीएनए की जेनेटिक संरचना को अपनी जेनेटिक सूचना से बदल देता है और संक्रमित कोशिका अपने जैसे संक्रमित कोशिकाओं का पुनरुत्पादन शुरू कर देती है।
विषाणु का अंग्रेजी शब्द वाइरस का शाब्दिक अर्थ विष होता है। सर्वप्रथम सन १७९६ में डाक्टर एडवर्ड जेनर ने पता लगाया कि चेचक, विषाणु के कारण होता है। उन्होंने चेचक के टीके का आविष्कार भी किया। इसके बाद सन १८८६ में एडोल्फ मेयर ने बताया कि तम्बाकू में मोजेक रोग एक विशेष प्रकार के वाइरस के द्वारा होता है। रूसी वनस्पति शास्त्री इवानोवस्की ने भी १८९२ में तम्बाकू में होने वाले मोजेक रोग का अध्ययन करते समय विषाणु के अस्तित्व का पता लगाया। बेजेर्निक और बोर ने भी तम्बाकू के पत्ते पर इसका प्रभाव देखा और उसका नाम टोबेको मोजेक रखा। मोजेक शब्द रखने का कारण इनका मोजेक के समान तम्बाकू के पत्ते पर चिन्ह पाया जाना था। इस चिन्ह को देखकर इस विशेष विषाणु का नाम उन्होंने टोबेको मोजेक वाइरस रखा।
विषाणु, लाभप्रद एवं हानिकारक दोनों प्रकार के होते हैं। जीवाणुभोजी विषाणु एक लाभप्रद विषाणु है, यह हैजा, पेचिश, टायफायड आदि रोग उत्पन्न करने वाले जीवाणुओं को नष्ट कर मानव की रोगों से रक्षा करता है। कुछ विषाणु पौधे या जन्तुओं में रोग उत्पन्न करते हैं एवं हानिप्रद होते हैं। एचआईवी, इन्फ्लूएन्जा वाइरस, पोलियो वाइरस रोग उत्पन्न करने वाले प्रमुख विषाणु हैं। सम्पर्क द्वारा, वायु द्वारा, भोजन एवं जल द्वारा तथा कीटों द्वारा विषाणुओं का संचरण होता है परन्तु विशिष्ट प्रकार के विषाणु विशिष्ट विधियों द्वारा संचरण करते हैं।
"वायरस कोशिका के बाहर तो सुसुप्त रहता है लेकिन जब ये कोशिका मैंं प्रवेश करते है तो इनका जीवन चक्र प्रारम्भ होने लगता है
विषाणु के प्रकार :- परपोषी प्रकति के अनुसार विषाणु तीन प्रकार के होते हैं।
1.पादप विषाणु (plant virus) 2.जन्तु विषाणु (animal virus) 3.जीवाणुभोजी (bacteriophage)विषाणू हा एक अत्यंत सूक्ष्म असा सजीव असून तो इतर सजीव पेशींना संसर्ग करतो. संरक्षक असे प्रथिनांचे कवच व त्यामध्ये जनुकीय घटक अशी सर्वसाधारण विषाणूची मूलभूत रचना असते. प्रथिनांच्या कवचाला कॅप्सिड (capsid) असे म्हणतात. या कॅप्सिडच्या आधारावर विषाणूंसारख्या कणांचे प्रायॉन्स (prions) व व्हायरॉइड्स (viroids) असे वर्गिकरण करतात.
विषाणूंचा अभ्यास करणाऱ्या शाखेला विषाणूशास्त्र म्हणतात तर या शास्त्राचा अभ्यास करणाऱ्या व्यक्तींना विषाणूशास्त्रज्ञ म्हणतात. विषाणू हे पेशीमधील परजीवींप्रमाणे आहेत कारण की ते त्यांच्याप्रमाणे पेशीबाहेर प्रजनन करू शकत नाहीत. परंतू ते पेशीमधील परजीवींप्रमाणे पूर्णपणे सजीवही नाहीत. ते प्राणी, वनस्पती तसेच जीवाणू(bacteria) यांच्यासह जवळपास सर्व सजीवांना संसर्ग करू शकतात. जे विषाणू जीवाणूंना संसर्ग करतात त्यांना बॅक्टेरियोफेग (bacteriophage) असे म्हणतात. विषाणू हे सजीव आहेत कि नाहीत हे विवादास्पद आहे. बरेच विषाणूशास्त्रज्ञ त्यांना सजीव मानत नाहीत कारण कि ते सजीवांच्या व्याख्येच्या सर्व कसोट्यांवर उतरत नाहीत. त्याशिवाय विषाणूंना पेशीभित्तीकाही नसते तसेच ते स्वतः चयापचय प्रक्रियाहि करत नाहीत. जे त्यांना सजीव समजतात त्यांच्याकरीता ते थियोडोर श्वान ने मांडलेल्या पेशी सिद्धांताला (Cell Theory) अपवाद आहेत कारण कि विषाणू हे पेशींचे बनलेले नसतात.
विषाणू प्रथमतः तंबाखूच्या झाडावर आढळला.
आधुनिक विषाणूंची उत्पत्ती कशी झाली हे अजून पूर्णपणे स्पष्ट झालेले नाही. त्त्याचबरोबर कोणत्याही एका पद्धतीस सर्व विषाणूंच्या उत्पत्तीस गृहित धरता येत नाही. विषाणू नीटपणे जीवाष्मीकृतही होत नाहीत. रेण्वीय पद्धती (Molecular Techniques) याच त्यांच्या उगमापर्यंत जाण्यासाठी सर्वांत उपयुक्त आहेत. सध्या त्यांच्या उगमाबद्दल दोन मुख्य सिद्धांत आहेत.
वनस्पती विषाणू प्राणीमधील विषाणू बॅक्टरीओफेजेस मायकोव्हारसेस वर्गीकरण समानतेच्या आधारे नामकरण आणि गटबद्ध करून विषाणूच्या विविधतेचे वर्णन करण्याचा प्रयत्न करतो. १ 62 In२ मध्ये, आंद्रे लॉफ, रॉबर्ट होर्ने आणि पॉल टॉर्नियर यांनी लिनाईन पदानुक्रम प्रणालीवर आधारित व्हायरस वर्गीकरणाचे साधन विकसित केले.ही प्रणाली फीलियम, वर्ग, ऑर्डर, कुटुंब, वंश आणि प्रजाती यावर आधारित वर्गीकरण आहे. व्हायरस त्यांच्या सामायिक गुणधर्मांनुसार (त्यांच्या यजमानांप्रमाणे नाही) आणि त्यांचे जीनोम तयार करणारे न्यूक्लिक सिडच्या प्रकारानुसार गटबद्ध केले गेले होते. 1966 मध्ये, विषाणूंच्या विषाणू विषयी आंतरराष्ट्रीय समिती (आयसीटीव्ही) ची स्थापना केली गेली. ल्यूफ, हॉर्न आणि टोरनीयर यांनी प्रस्तावित केलेली प्रणाली आयसीटीव्हीने कधीही पूर्णपणे स्वीकारली नाही कारण लहान जीनोम आकाराचे व्हायरस आणि त्यांच्या उत्परिवर्तनाचे उच्च प्रमाण ऑर्डरच्या पलीकडे त्यांचे पूर्वज निर्धारित करणे कठीण करते. तसे, बाल्टिमोर वर्गीकरण अधिक पारंपारिक पदानुक्रम पूरक म्हणून वापरले जाते.
आयसीटीव्ही वर्गीकरण
इंटरनेशनल कमिटी ऑन टॅक्सोनॉमी ऑफ व्हायरस (आयसीटीव्ही) ने सद्य वर्गीकरण प्रणाली विकसित केली आणि मार्गदर्शक तत्त्वे लिहिली ज्यामुळे कौटुंबिक एकरूपता टिकविण्यासाठी काही विषाणूच्या गुणधर्मांवर जास्त वजन होते. एक युनिफाइड वर्गीकरण (विषाणूचे वर्गीकरण करण्यासाठी एक सार्वत्रिक प्रणाली) स्थापित केली गेली आहे. व्हायरसच्या एकूण विविधतेचा केवळ एक छोटासा भाग अभ्यासला गेला आहे. [१2२]
प्रत्यक्षात वापरलेली टॅक्सॉन श्रेणीची सामान्य वर्गीकरण रचना (नोव्हेंबर 2018 पर्यंत) खालीलप्रमाणे आहे:
Phylum (-viricota)
याला Procariotic व Ucariotic ही म्हणणे अवघड आहे.
होस्ट सेलवर प्रभाव होस्ट सेलवर विषाणूंमुळे होणा struct्या स्ट्रक्चरल आणि बायोकेमिकल इफेक्टची श्रेणी विस्तृत आहे.त्यास सायटोपाथिक इफेक्ट म्हणतात. बहुतेक व्हायरस इन्फेक्शन्सच्या परिणामी होस्ट सेलचा मृत्यू होतो. मृत्यूच्या कारणांमध्ये सेल लिसिस (फुटणे), पेशीच्या पृष्ठभागाच्या झिल्लीचे बदल आणि अॅपोप्टोसिस (सेल "आत्महत्या") यांचा समावेश आहे. बहुतेकदा सेल मृत्यू त्याच्या सामान्य क्रियामुळे व्हायरसद्वारे निर्मीत प्रथिने संपुष्टात आणला जातो, त्या सर्व नसतात. व्हायरस कण घटक.
काही विषाणूंमुळे संक्रमित पेशीमध्ये कोणतेही स्पष्ट बदल होत नाहीत. ज्या पेशींमध्ये विषाणू सुप्त आणि निष्क्रिय आहे त्या संक्रमणाची काही चिन्हे दर्शवितात आणि बहुतेकदा सामान्यपणे कार्य करतात. यामुळे सतत संक्रमण होते आणि व्हायरस बर्याच महिन्यांत किंवा अनेक वर्षांपासून सुप्त असतो. हर्पस विषाणूंच्या बाबतीत असेच घडते.
एपस्टाईन-बार विषाणूसारखे काही विषाणू बहुधा पेशीसमूहाची कारणीभूत होऊ न देता त्यांचा प्रसार करतात; परंतु पॅपिलोमाव्हायरस सारख्या काही इतर व्हायरस कर्करोगाचे एक प्रस्थापित कारण आहेत. जेव्हा एखाद्या पेशीचा डीएनए एखाद्या विषाणूमुळे खराब होतो आणि जर सेल स्वतःच दुरुस्त करू शकत नाही तर हे सहसा अॅपोप्टोसिसला कारणीभूत ठरते. अपोप्टोसिसचा एक परिणाम म्हणजे सेलद्वारेच खराब झालेले डीएनए नष्ट होणे. काही विषाणूंमध्ये अॅपॉप्टोसिस मर्यादित करण्याची यंत्रणा असते जेणेकरून संतती व्हायरस तयार होण्यापूर्वी होस्ट सेल मरत नाही; उदाहरणार्थ, एचआयव्ही हे करते.
कांजण्या विषमज्वर पोलिओ देवी गोवर रूबेला गालफुगी एड्स हेपॅटिटिस कोरोना
विषाणू हा एक अत्यंत सूक्ष्म असा सजीव असून तो इतर सजीव पेशींना संसर्ग करतो. संरक्षक असे प्रथिनांचे कवच व त्यामध्ये जनुकीय घटक अशी सर्वसाधारण विषाणूची मूलभूत रचना असते. प्रथिनांच्या कवचाला कॅप्सिड (capsid) असे म्हणतात. या कॅप्सिडच्या आधारावर विषाणूंसारख्या कणांचे प्रायॉन्स (prions) व व्हायरॉइड्स (viroids) असे वर्गिकरण करतात.
विषाणूंचा अभ्यास करणाऱ्या शाखेला विषाणूशास्त्र म्हणतात तर या शास्त्राचा अभ्यास करणाऱ्या व्यक्तींना विषाणूशास्त्रज्ञ म्हणतात. विषाणू हे पेशीमधील परजीवींप्रमाणे आहेत कारण की ते त्यांच्याप्रमाणे पेशीबाहेर प्रजनन करू शकत नाहीत. परंतू ते पेशीमधील परजीवींप्रमाणे पूर्णपणे सजीवही नाहीत. ते प्राणी, वनस्पती तसेच जीवाणू(bacteria) यांच्यासह जवळपास सर्व सजीवांना संसर्ग करू शकतात. जे विषाणू जीवाणूंना संसर्ग करतात त्यांना बॅक्टेरियोफेग (bacteriophage) असे म्हणतात. विषाणू हे सजीव आहेत कि नाहीत हे विवादास्पद आहे. बरेच विषाणूशास्त्रज्ञ त्यांना सजीव मानत नाहीत कारण कि ते सजीवांच्या व्याख्येच्या सर्व कसोट्यांवर उतरत नाहीत. त्याशिवाय विषाणूंना पेशीभित्तीकाही नसते तसेच ते स्वतः चयापचय प्रक्रियाहि करत नाहीत. जे त्यांना सजीव समजतात त्यांच्याकरीता ते थियोडोर श्वान ने मांडलेल्या पेशी सिद्धांताला (Cell Theory) अपवाद आहेत कारण कि विषाणू हे पेशींचे बनलेले नसतात.
ভাইৰাছ (ইংৰাজী: Virus) এটি লেটিন শব্দ যাৰ অৰ্থ হ'ল 'বিষ' (প্ৰাণীৰপৰা উৎপন্ন হোৱা বিষ)৷ নিউক্লিয় প্ৰটিনৰদ্বাৰা গঠিত অকোষীয়,ৰোগসৃষ্টিকাৰী,অবিকল্পী পৰজীৱী,অণু-আণুবীক্ষণিক (sub-microscopic) বস্তু,যি অকল জীৱিত পোষক কোষত বংশবৃদ্ধি কৰিব পাৰে,কিন্তু কোষৰ বাহিৰত জড় প্ৰকৃতিৰ,সেইবিলাকক ভাইৰাছ বোলে৷ বিজ্ঞানৰ যি শাখাত ভাইৰাছ সম্বন্ধে চৰ্চা আৰু গৱেষণা কৰা হয় তাক ভাইৰ'ল'জি (virology) বোলে৷ এই শাখাৰ বিশেষজ্ঞজনক ভাইৰ'ল'জিষ্ট (virologist) বোলে৷ ১৮৯৬ খৃ:ত উইলিয়াম বাইজিৰিংকে এ ধঁপাত পাতৰ ম'জেইক ৰোগৰ জীৱাণুক প্ৰথমে "ভাইৰাছ" আখ্যা দিয়ে৷[1]
বহুকাল ধৰি ভাইৰাছৰ প্ৰকৃতি নিৰ্ধাৰণ এক তৰ্ক-বিতৰ্কৰ বিষয় হৈ আছে৷ তথাপিও আধুনিক ভাইৰ'ল'জিষ্টসকলে ভাইৰাছৰ প্ৰকৃতি সম্বন্ধে ব্যাখ্যা দিছে এইদৰে-
ভাইৰাছ অতিশয় ক্ষুদ্ৰ অৰ্থাৎ অণু-আণুবীক্ষণিক (sub-microscopic) বস্তু৷ অকল ইলেক'ট্ৰন অণুবীক্ষণ যন্ত্ৰৰ সহায়তহে ভাইৰাছৰ আকাৰ জনা সম্ভৱ৷ ভাইৰাছৰ গড় ব্যাস ৮-২৮০ বা ৩০০ মিলিমাইক্ৰন৷ আকাৰৰ ফালৰপৰা আটাইতকৈ সৰু ভাইৰাছটো হ'ল ঘৰচীয়া জীৱ-জন্তুৰ মুখ আৰু ভৰিত ৰোগ সৃষ্টিকাৰী ৰাইন'ভাইৰাছ (আকাৰ ১০-১২nm)৷ আনহাতে,ডাঙৰ ভাইৰাছটো হ'ল বসন্ত ভাইৰাছ (আকাৰ ৩০০-৪০০nm)৷ কিছুমান ভাইৰাছৰ আকাৰ এনেধৰণৰ- হাৰ্পিছ ভাইৰাছ (১৩৩-২৩৩nm ),জলাতঙ্ক ভাইৰাছ (১২৫nm ),ইনফ্লুয়েঞ্জা ভাইৰাছ (৮০-১০০nm ),প'লিঅ' ভাইৰাছ (২৮-৩০nm )ইত্যাদি৷ [1]
ভাইৰাছৰ আকৃতি বিভিন্ন ধৰণৰ হয়৷ আকৃতি অনুযায়ী ভাইৰাছক চাৰিটা প্ৰধান ভাগত ভগাব পাৰি-
ভাইৰাছ (ইংৰাজী: Virus) এটি লেটিন শব্দ যাৰ অৰ্থ হ'ল 'বিষ' (প্ৰাণীৰপৰা উৎপন্ন হোৱা বিষ)৷ নিউক্লিয় প্ৰটিনৰদ্বাৰা গঠিত অকোষীয়,ৰোগসৃষ্টিকাৰী,অবিকল্পী পৰজীৱী,অণু-আণুবীক্ষণিক (sub-microscopic) বস্তু,যি অকল জীৱিত পোষক কোষত বংশবৃদ্ধি কৰিব পাৰে,কিন্তু কোষৰ বাহিৰত জড় প্ৰকৃতিৰ,সেইবিলাকক ভাইৰাছ বোলে৷ বিজ্ঞানৰ যি শাখাত ভাইৰাছ সম্বন্ধে চৰ্চা আৰু গৱেষণা কৰা হয় তাক ভাইৰ'ল'জি (virology) বোলে৷ এই শাখাৰ বিশেষজ্ঞজনক ভাইৰ'ল'জিষ্ট (virologist) বোলে৷ ১৮৯৬ খৃ:ত উইলিয়াম বাইজিৰিংকে এ ধঁপাত পাতৰ ম'জেইক ৰোগৰ জীৱাণুক প্ৰথমে "ভাইৰাছ" আখ্যা দিয়ে৷
ਵਾਇਰਸ ਜਾਂ ਵਿਸ਼ਾਣੂ ਅਕੋਸ਼ਕੀ ਅਤਿ-ਸੂਖਮ ਜੀਵ ਹੁੰਦੇ ਹਨ ਜੋ ਕੇਵਲ ਜ਼ਿੰਦਾ ਕੋਸ਼ਕਾਵਾਂ ਵਿੱਚ ਹੀ ਵਾਧਾ ਕਰ ਸਕਦੇ ਹਨ। ਇਹ ਨਾਭਕੀ ਅੰਲ ਅਤੇ ਪ੍ਰੋਟੀਨ ਨਾਲ਼ ਮਿਲਕੇ ਗੰਢੇ ਹੋਏ ਹੁੰਦੇ ਹਨ, ਸਰੀਰੋਂ ਬਾਹਰ ਤਾਂ ਇਹ ਮੋਇਆਂ ਵਰਗੇ ਹੁੰਦੇ ਹਨ ਪਰ ਸਰੀਰ ਅੰਦਰ ਜਾ ਕੇ ਜ਼ਿੰਦਾ ਹੋ ਜਾਂਦੇ ਹਨ। ਇਹਨੂੰ ਇੱਕ ਕਰਿਸਟਲ ਦੇ ਰੂਪ ਵਿੱਚ ਇਕੱਠਾ ਕੀਤਾ ਜਾ ਸਕਦਾ ਹੈ। ਇੱਕ ਵਿਸ਼ਾਣੁ ਬਿਨਾਂ ਕਿਸੇ ਸਜੀਵ ਮਾਧਿਅਮ ਦੀ ਮੁੜ-ਉਸਾਰੀ ਨਹੀਂ ਕਰ ਸਕਦਾ ਹੈ। ਇਹ ਅਣਗਿਣਤ ਸਾਲਾਂ ਤੱਕ ਸੁਸ਼ੁਪਤਾਵਸਥਾ ਵਿੱਚ ਰਹਿ ਸਕਦਾ ਹੈ ਅਤੇ ਜਦੋਂ ਵੀ ਇੱਕ ਜਿੰਦਾ ਮੱਧ ਜਾਂ ਧਾਰਕ ਦੇ ਸੰਪਰਕ ਵਿੱਚ ਆਉਂਦਾ ਹੈ ਉਸ ਜੀਵ ਦੀ ਕੋਸ਼ਿਕਾ ਨੂੰ ਭੇਦ ਕਰ ਗੁਪਤ ਕਰ ਦਿੰਦਾ ਹੈ ਅਤੇ ਜੀਵ ਬੀਮਾਰ ਹੋ ਜਾਂਦਾ ਹੈ। ਇੱਕ ਵਾਰ ਜਦੋਂ ਵਿਸ਼ਾਣੁ ਜਿੰਦਾ ਕੋਸ਼ਿਕਾ ਵਿੱਚ ਪਰਵੇਸ਼ ਕਰ ਜਾਂਦਾ ਹੈ, ਉਹ ਕੋਸ਼ਕਾ ਦੇ ਮੂਲ ਆਰ.ਐੱਨ.ਏ. ਅਤੇ ਡੀ.ਐੱਨ.ਏ. ਦੀ ਜੇਨੇਟਿਕ ਸੰਰਚਨਾ ਨੂੰ ਆਪਣੀ ਜੈਨੇਟਿਕ ਸੂਚਨਾ ਬਦਲ ਦਿੰਦਾ ਹੈ ਅਤੇ ਸਥਾਪਤ ਕੋਸ਼ਿਕਾ ਆਪਣੇ ਵਰਗੇ ਸਥਾਪਤ ਕੋਸ਼ਕਾਵਾਂ ਦੀ ਮੁੜ ਪੈਦਾਵਾਰ ਸ਼ੁਰੂ ਕਰ ਦਿੰਦਾ ਹੈ।ਵਾਇਰਸ ਕਈ ਤਰੀਕਿਆਂ ਨਾਲ ਫੈਲਦਾ ਹੈ ਇਹ ਪੌਦਿਆਂ ਵਿੱਚ ਇੱਕ ਪੌਦੇ ਤੋਂ ਦੂਸਰੇ ਪੌਦੇ ਤੱਕ ਇਸ ਦੀਆਂ ਜੜ੍ਹਾਂ ਅੱਗੇ ਅੱਗੇ ਫੈਲਦੀਆਂ ਰਹਿੰਦੀਆਂ ਹਨ।ਵਾਇਰਸ ਦੀ ਪਹਿਲੀ ਫੋਟੋ ਜਰਮਨੀ ਦੇ ਵਿਗਿਆਨੀਆਂ ਨੇ ਖੋਜ ਕੀਤੀ ਉੱਨੀ ਸੌ ਕੱਤੀ ਈਸਵੀ ਵਿੱਚ ਜਰਮਨੀ ਦੇ ਵਿਗਿਆਨੀ ਰਸਕ ਨੇ ਇਲੈਕਟ੍ਰਾਨਿਕ ਮਾਈਕ੍ਰੋਸਾਫ ਦੁਆਰਾ ਪਹਿਲੀ ਬੈਕਟੀਰੀਆ ਦੀ ਫੋਟੋ ਪੇਸ਼ ਕੀਤੀ।
=ਵਰਗੀਕਰਨ = ਵਾਇਰਸ ਦੀ ਵੰਡ ਇਨ੍ਹਾਂ ਦੀ ਸਮਾਨਤਾ ਦੇ ਆਧਾਰ ਤੇ ਕੀਤੀ ਗਈ ਉੱਨੀ ਸੌ ਬਾਹਠ ਵਿੱਚ andre lwoff, robret horne, ਅਤੇ paul tournierਨੇ ਪਹਿਲੀ ਵਾਰ ਵਾਇਰਸ ਦਾ ਵਰਗੀਕਰਨ linnaean ਅਨੁਕਰਨ ਦੇ ਆਧਾਰ ਤੇ ਹੋਈ ਇਹ ਵੰਡ ਕਲਾਸ ਫੈਮਿਲੀ ਅਤੇ ਛੋਟੇ ਛੋਟੇ ਪੀਸਾਂ ਦੇ ਆਧਾਰ ਤੇ ਕੀਤੀ ਗਈ ਪਰ ਹਾਲ ਹੀ ਵਿੱਚ ਇੰਟਰਨੈਸ਼ਨਲ taxonomy ਕਮੇਟੀ ਨੇ ਇਹ ਮੱਤ ਪੇਸ਼ ਕੀਤਾ ਕਿ ਕੋਈ ਵੀ ਵੰਡ ਫੈਮਿਲੀ ਦੇ ਆਧਾਰ ਤੇ ਨਹੀਂ ਹੋ ਸਕਦੀ। ਵਿਸ਼ਾਣੂ ਦਾ ਅੰਗਰੇਜ਼ੀ ਸ਼ਬਦ ਵਾਇਰਸ ਦਾ ਸ਼ਬਦੀ ਮਤਲਬ "ਜ਼ਹਿਰ" ਹੁੰਦਾ ਹੈ। ਸਭ ਤੋਂ ਪਹਿਲਾਂ ਸੰਨ 1796 ਵਿੱਚ ਡਾਕਟਰ ਐਡਵਰਡ ਜੇਨਰ ਨੇ ਪਤਾ ਲਗਾਇਆ ਕਿ ਚੇਚਕ ਵਿਸ਼ਾਣੂ ਕਰ ਕੇ ਹੁੰਦੀ ਹੈ। ਉਨ੍ਹਾਂ ਨੇ ਚੇਚਕ ਦੇ ਟੀਕੇ ਦੀ ਖੋਜ ਵੀ ਕੀਤੀ। ਇਸ ਮਗਰੋਂ ਸੰਨ 1886 ਵਿੱਚ ਅਡੋਲਫ਼ ਮੇਅਰ ਨੇ ਦੱਸਿਆ ਕਿ ਤਮਾਕੂ ਵਿੱਚ ਮੋਜ਼ੇਕ ਰੋਗ ਇੱਕ ਖ਼ਾਸ ਕਿਸਮ ਦੇ ਵਾਇਰਸ ਕਰ ਕੇ ਹੁੰਦਾ ਹੈ। ਰੂਸੀ ਵਨਸਪਤੀ ਵਿਗਿਆਨੀ ਇਵਾਨੋਵਸਕੀ ਨੇ ਵੀ 1892 ਵਿੱਚ ਤਮਾਕੂ ਵਿੱਚ ਹੋਣ ਵਾਲੇ ਮੋਜ਼ੇਕ ਰੋਗ ਦੀ ਪੜ੍ਹਾਈ ਕਰਦੇ ਸਮੇਂ ਵਿਸ਼ਾਣੂ ਦੀ ਹੋਂਦ ਦਾ ਪਤਾ ਲਗਾਇਆ। ਬੀਅਰਨਿਕ ਅਤੇ ਬੋਰ ਨੇ ਵੀ ਤਮਾਕੂ ਦੇ ਪੱਤੇ ਉੱਤੇ ਇਸ ਦਾ ਅਸਰ ਵੇਖਿਆ ਅਤੇ ਉਸ ਦਾ ਨਾਮ ਟੋਬੈਕੋ ਮੋਜ਼ੇਕ ਰੱਖਿਆ। ਮੋਜ਼ੇਕ ਸ਼ਬਦ ਰੱਖਣ ਦਾ ਕਾਰਨ ਇਨ੍ਹਾਂ ਦਾ ਮੋਜ਼ੇਕ ਵਾਂਙ ਤਮਾਕੂ ਦੇ ਪੱਤੇ ਉੱਤੇ ਚਿੰਨ ਪਾਇਆ ਜਾਣਾ ਸੀ। ਇਸ ਚਿੰਨ੍ ਨੂੰ ਵੇਖ ਕੇ ਇਸ ਖ਼ਾਸ ਵਿਸ਼ਾਣੂ ਦਾ ਨਾਂ ਉਨ੍ਹਾਂ ਨੇ ਤੋਬੈਕੋ ਮੋਜ਼ੇਕ ਵਾਇਰਸ ਰੱਖਿਆ। ਵਿਸ਼ਾਣੂ ਲਾਭਕਾਰੀ ਅਤੇ ਹਾਨੀਕਾਰਕ ਦੋਨਾਂ ਕਿਸਮਾਂ ਦੇ ਹੁੰਦੇ ਹਨ। ਜੀਵਾਣੂ-ਭੋਜੀ ਵਿਸ਼ਾਣੂ ਇੱਕ ਲਾਭਕਾਰੀ ਵਾਇਰਸ ਹੈ; ਇਹ ਹੈਜਾ, ਪੇਚਸ਼, ਟਾਈਫਾਇਡ ਆਦਿ ਰੋਗ ਪੈਦਾ ਕਰਨ ਵਾਲ਼ੇ ਜੀਵਾਣੂਆਂ ਨੂੰ ਖ਼ਤਮ ਕਰ ਕੇ ਮਨੁੱਖ ਦੀ ਇਹਨਾਂ ਰੋਗਾਂ ਤੋਂ ਰਾਖੀ ਕਰਦਾ ਹੈ। ਕੁਝ ਵਿਸ਼ਾਣੂ ਬੂਟਿਆਂ ਜਾਂ ਜੰਤੂਆਂ ਵਿੱਚ ਰੋਗ ਪੈਦਾ ਕਰਦੇ ਹਨ ਅਤੇ ਨੁਕਸਾਨਦਾਇਕ ਹੁੰਦੇ ਹਨ। ਐੱਚ.ਆਈ.ਵੀ., ਇਨਫ਼ਲੂਐਂਜ਼ਾ ਵਾਇਰਸ, ਪੋਲੀਓ ਵਾਇਰਸ ਰੋਗ ਪੈਦਾ ਕਰਣ ਵਾਲੇ ਮੁੱਖ ਵਾਇਰਸ ਹਨ। ਛੋਹ ਰਾਹੀਂ, ਹਵਾ ਰਾਹੀਂ, ਭੋਜਨ ਅਤੇ ਪਾਣੀ ਰਾਹੀਂ ਅਤੇ ਕੀੜੀਆਂ ਰਾਹੀਂ ਵਾਇਰਸਾਂ ਦਾ ਸੰਚਾਰ ਹੁੰਦਾ ਹੈ ਪਰ ਕਈ ਕਿਸਮਾਂ ਦੇ ਵਿਸ਼ਾਣੂ ਖ਼ਾਸ ਵਿਧੀਆਂ ਰਾਹੀਂ ਅੱਗੇ ਵਧਦੇ ਹਨ।ਕਾਹਦੀ ਨਾਲ ਕਲਾਸ ਲਾਉਂਦੀਆਂ ਚਾਰਦੇ ਦੇ ਮੈਡਮ ਦੀ ਵਾਇਰਸ ਦੀਆਂ ਕਈ ਤਰ੍ਹਾਂ ਦੀਆਂ ਕਿਸਮਾਂ ਹਨ ਵਾਇਰਸ ਜਾਨਵਰਾਂ ਵਿੱਚ ਵੀ ਪਾਇਆ ਜਾਂਦਾ ਹੈ ਵਾਇਰਸ ਪੌਦਿਆਂ ਵਿੱਚ ਪਾਇਆ ਜਾਂਦਾ ਹੈ ਵਾਇਰਸ ਸਬਜ਼ੀਆਂ ਵਿੱਚ ਵੀ ਵਾਇਰਸ ਇਨਸਾਨਾਂ ਵਿੱਚ ਵੀ ਪਾਇਆ ਜਾਂਦਾ ਹੈ।ਪੌਦਿਆਂ ਵਿੱਚ ਕਈ ਤਰ੍ਹਾਂ ਦਾ ਵਾਇਰਸ ਪਾਇਆ ਜਾਂਦਾ ਹੈ ਜਿਵੇਂ ਫੰਗੀ ਵਾਇਰਸ ਇਹ ਵਾਇਰਸ ਪੌਦਿਆਂ ਨੂੰ ਕਾਫੀ ਹੱਦ ਤੱਕ ਪ੍ਰਭਾਵਿਤ ਕਰਦਾ ਹੈ ਕਿਉਂਕਿ ਇਸ ਨਾਲ ਇਹ ਬਿਮਾਰੀ ਇੱਕ ਪੌਦੇ ਤੋਂ ਦੂਜੇ ਫੌਜੀ ਤੱਕ ਅੱਗੇ ਵਧਦੀ ਜਾਂਦੀ ਹੈ ਪੌਦਿਆਂ ਤੋਂ ਇਹ ਬਿਮਾਰੀ ਉਨ੍ਹਾਂ ਤੋਂ ਹੋਣ ਵਾਲੇ ਫਲਾਂ ਸਬਜ਼ੀਆਂ ਵਿੱਚ ਪਾਈ ਜਾਂਦੀ ਹੈ ਜਿਹੜੀ ਕਿ ਅੱਗੇ ਦੀ ਅੱਗੇ ਇਹ ਵਾਇਰਸ ਫੇਰ ਮਨੁੱਖ ਵਿੱਚ ਆ ਜਾਂਦਾ ਹੈ ਕਿਉਂਕਿ ਉਹ ਵੀ ਸਬਜ਼ੀਆਂ ਫਲ ਫਰੂਟਆਪਣੇ ਭੋਜਨ ਵਿੱਚ ਸ਼ਾਮਲ ਕਰਦੇ ਹਨ। ਜਨਰਲ ਵਾਇਰਸ ਜਿਹੜਾ ਹੁੰਦਾ ਹੈ ਆਕਾਰ ਵਿੱਚ ਬੈਕਟੀਰੀਆ ਨਾਲੋਂ ਬਹੁਤ ਛੋਟਾ ਹੁੰਦਾ ਹੈ।ਕਈ ਵਾਇਰਸ ਏਨੇ ਛੋਟੇ ਹੁੰਦੇ ਹਨ ਜਿਨ੍ਹਾਂ ਨੂੰ ਮਾਈਕ੍ਰੋਸਕੋਪ ਨਾਲ ਵੀ ਨਹੀਂ ਦੇਖਿਆ ਜਾਂਦਾ ਉਹ ਸਕੈਨਿੰਗ ਕਰਨ ਤੇ ਦਿਖਾਈ ਦਿੰਦੇ ਹਨ ਇਹ ਛੋਟੇ ਛੋਟੇ ਟੁਕੜਿਆਂ ਵਿੱਚ ਪਾਏ ਜਾਂਦੇ ਹਨ।
= ਮਨੁੱਖਾਂ ਵਿੱਚ ਪਾਏ ਜਾਣ ਵਾਲੇ ਵਾਇਰਸ = ਮਨੁੱਖੀ ਪ੍ਰਜਾਤੀ ਵਿੱਚ ਕਈ ਤਰ੍ਹਾਂ ਦਾ ਵਾਇਰਸ ਪਾਇਆ ਜਾਂਦਾ ਹੈ ਜਿਹੜਾ ਜ਼ੁਖਾਮ ਖਾਂਸੀ ਅਤੇ ਖਾਸ ਕਰ ਐੱਚਆਈਵੀ ਦੇ ਨਾਂ ਨਾਲ ਸਾਡੇ ਸਾਹਮਣੇ ਆਉਂਦੇ ਹਨ।ਕੈਂਸਰ ਕੈਂਸਰ ਇਨ੍ਹਾਂ ਵਿੱਚੋਂ ਪਾਇਆ ਜਾਣ ਵਾਲਾ ਅਜਿਹਾ ਵਾਇਰਸ ਹੈ ਜਿਹੜਾ ਕਿ ਮਨੁੱਖ ਦੀ ਜਾਨ ਲੈ ਕੇ ਹੀ ਹਟਦਾ ਹੈ।ਕੈਂਸਰ ਇੱਕ ਅਜਿਹਾ ਵਾਇਰਸ ਹੈ ਜਿਹੜਾ ਸਾਡੇ ਸਰੀਰ ਵਿੱਚ ਚੰਗੇ ਸੈੱਲਾਂ ਨੂੰ ਵੀ ਮਾਰਦਾ ਜਿਸ ਕਰਕੇ ਬਿਮਾਰੀਆਂ ਸਾਡੇ ਸਰੀਰ ਤੇ ਹਾਵੀ ਹੋ ਜਾਂਦੀਆਂ ਹਨ ।ਸਾਡਾ ਸਰੀਰ ਕੈਂਸਰ ਦੇ ਵਾਇਰਸ ਨੂੰ ਝੱਲ ਨਹੀਂ ਸਕਦਾ ਜਿਸ ਕਰਕੇ ਸਰੀਰ ਵਿੱਚ ਬਹੁਤ ਸਾਰੀਆਂ ਬੀਮਾਰੀਆਂ ਹੋ ਜਾਂਦੀਆਂ ਹਨ ਤੇ ਕੈਂਸਰ ਦੀਆਂ ਜੜ੍ਹਾਂ ਫੈਲਦੀਆਂ ਹਨ ।
વિષાણુ (વિષ+અણુ) અથવા વાયરસ (અંગ્રેજી: Virus) સૂક્ષ્મ કણ છે, જે સજીવ પણ હોય છે અને નિર્જીવ પણ હોય છે. તેનાથી રોગ થવાની સંભાવના ખુબજ રહેલી છે. વિષાણુ દરેક પ્રકારના જીવંત કોષ જેવા કે પ્રાણીઓ, વનસ્પતિઓથી લઈને બેક્ટેરિયા પર હુમલો કરી શકે છે.[૧] વિષાણુને જોવા ઇલેકટ્રોનિક સૂક્ષ્મદર્શક (માક્રોસ્કોપ)ની જરૂર પડે છે. તે કદમાં ખુબજ નાના હોય છે અને તે ૨૦ નેનોમીટરથી લઈ ૪૦૦ નેનોમીટર સુધીના હોય છે.
વિષાણુ (વિષ+અણુ) અથવા વાયરસ (અંગ્રેજી: Virus) સૂક્ષ્મ કણ છે, જે સજીવ પણ હોય છે અને નિર્જીવ પણ હોય છે. તેનાથી રોગ થવાની સંભાવના ખુબજ રહેલી છે. વિષાણુ દરેક પ્રકારના જીવંત કોષ જેવા કે પ્રાણીઓ, વનસ્પતિઓથી લઈને બેક્ટેરિયા પર હુમલો કરી શકે છે. વિષાણુને જોવા ઇલેકટ્રોનિક સૂક્ષ્મદર્શક (માક્રોસ્કોપ)ની જરૂર પડે છે. તે કદમાં ખુબજ નાના હોય છે અને તે ૨૦ નેનોમીટરથી લઈ ૪૦૦ નેનોમીટર સુધીના હોય છે.
ଭୁତାଣୁ ଏକ ସଂକ୍ରାମକ ଏଜେଣ୍ଟ ବା ପ୍ରତିନିଧି (infectious agent) ଯାହା କେବଳ ଜୀବନ୍ତ କୋଷ ଭିତରେ ରେପ୍ଲିକେଟ (replicates) କରେ । ଏହା ପ୍ରାଣୀ ବୃକ୍ଷଠାରୁ ଆରମ୍ଭ କରି ଜୀବାଣୁ (bacteria) ଓ ଅଣୁଜୀବ ପର୍ଯ୍ୟନ୍ତ ସମସ୍ତ ପ୍ରକାର ଜୀବନ୍ତ ସୃଷ୍ଟିକୁ ସଂକ୍ରମଣ କରିପାରେ ।[୧]
ସନ ୧୮୯୨ରେ ଡିମିଟ୍ରି ଇଭାନୋଭସ୍କି (Dmitri Ivanovsky) ଲେଖିଥିବା ଆଲେଖ୍ୟରେ ଅଣ-ଜୀବାଣୁ ରୋଗସୃଷ୍ଟିକାରକ ଗୁଡ଼ିକ ଟୋବାକୋ ଗଛକୁ ସଂକ୍ରମଣ କରିବା ଓ ସନ ୧୮୯୮ରେ ମାର୍ଟିନସ ବିଜେରିଙ୍କ (Martinus Beijerinck) ଟୋବାକୋ ମୋଜାଇକ ଭୁତାଣୁ ଆବିଷ୍କାର ପର୍ଯ୍ୟନ୍ତ ପ୍ରାୟ ୫୦୦ ପ୍ରଜାତିର ଭୁତାଣୁମାନଙ୍କର ସବିଶେଷ ବର୍ଣ୍ଣନା [୨] କରାଯାଇଥିଲେ ମଧ୍ୟ ନିୟୁତ ନିୟୁତ ପ୍ରଜାତିର ଭୁତାଣୁ ଅଛନ୍ତି ।[୩] ପୃଥିବୀର ପ୍ରତ୍ୟେକ ଇକୋସିସ୍ଟମରେ ସର୍ବାଧିକ ସଂଖ୍ୟାରେ ଏହି ଭୁତାଣୁ ବିଦ୍ୟମାନ ଅଛନ୍ତି ।[୪] ଭୁତାଣୁ ଅନୁଶୀଳନକୁ ଭାଇରୋଲୋଜି (virology) କୁହାଯାଏ ଯାହା ମାଇକ୍ରୋବାୟୋଲୋଜିର (microbiology) ଏକ ଶାଖା ।
ଜୀବକୋଷ ମଧ୍ୟରେ ନଥିବା ସମୟରେ ବା ସଂକ୍ରମଣ କରୁଥବା ସମୟରେ ଭୁତାଣୁ ଏକ ଭିରିଅନ (virion) ନାମଧାରୀ ସ୍ୱାଧୀନ ପାର୍ଟିକ୍ଲ ଭାବରେ ରହେ । ଏହି ଭିରିଅନରେ (୧) ପ୍ରୋଟିନ କୋଡ଼ ଥିବା ଲମ୍ବା ଡିଏନଏ DNA ବା ଆରଏନଏ RNA ମଲିକ୍ୟୁଲ, (୨) ଏହି ଜେନେଟିକ ପଦାର୍ଥକୁ କାପସିଡ (capsid) ନାମକ ଏକ ଘୋଡ଼େଇ ରଖୁଥିବା ପ୍ରୋଟିନ କୋଟ (coat) ଓ ବେଳେ ବେଳେ (୩) ଏକ ବାହ୍ୟ ଲିପିଡ ଖୋଳ ଥାଏ । ଏହି ଭୁତାଣୁର ଆକୃତି ହେଲିକ୍ସ ଓ ଇକୋସାହେଡ୍ରାଲ (icosahedral) ଆକାରରୁ ଆରମ୍ଭ କରି ଅଧିକ ଜଟିଳ ହୋଇପାରେ । ଅଧିକାଂଶ ଭୁତାଣୁ ପ୍ରଜାତିଙ୍କର ଅତି କ୍ଷୁଦ୍ର ଭିରିଅନ ଥାଏ ଯାହା ଅପ୍ଟିକାଲ ଅଣୁବୀକ୍ଷଣ (optical microscope) ସାହାଯ୍ୟରେ ଦେଖିବା ମଧ୍ୟ ଦୁଃସାଧ୍ୟ ହୋଇଯାଏ ।
ଭୁତାଣୁର ଇଭୋଲ୍ୟୁସନ ବା ସୃଷ୍ଟିଠାରୁ ଆରମ୍ଭ କରି ବିକାଶ ପର୍ଯ୍ୟନ୍ତ କୌଣସି ଇତିହାସ (evolution) ସ୍ପଷ୍ଟ ହୋଇନାହିଁ । କେତେକ ମତରେ ଏହା ଡିଏନଏର ପ୍ଲାଜମିଡ ଅଂଶରୁ ଅନ୍ୟ ଅନ୍ୟ କେତକ ମତରେ ଜୀବାଣୁରୁ ସୃଷ୍ଟି ହୋଇଛି । ଇଭୋଲ୍ୟୁସନ ଯୋଗୁ ଅନୁପ୍ରସ୍ଥ ବା ହୋରାଇଜୋଣ୍ଟାଲ ଜିନ ଟ୍ରାନ୍ସଫର ହୁଏ । ଏହାକୁ ଜୀବନ୍ତ ଆକାର କହିବାର କାରଣ ଏଥିରେ ପ୍ରଜନନ ଭଳି ଜେନେଟିକ ଟ୍ରାନ୍ସଫର ହୁଏ, କିନ୍ତୁ ଏହାର ନିୟମିତ ଜୀବକୋଷ ଗଠନ ନଥିବାରୁ ଏହାକୁ ଜୀବନ୍ତ ନାମ ଦେବାକୁ ଅନେକ ଅନିଚ୍ଛୁକ ହୁଅନ୍ତି । ଏହାକୁ କେବଳ ରେପ୍ଲିକେଟର କୁହାଯାଇପାରେ ।
ଭୁତାଣୁ ଏକ ମାଧ୍ୟମ ବା ଭେକ୍ଟର ସାହାଯ୍ୟରେ ସ୍ଥାନାନ୍ତର ହୁଏ ଯେପରି ଗୋଟିଏ ପୋକ ଭୁତାଣୁମାନଙ୍କୁ ଅନ୍ୟ ବୃକ୍ଷକୁ ସ୍ଥାନାନ୍ତର କରେ । ସେହିପରି ରକ୍ତଶୋଷଣକାରୀ ପୋକଙ୍କଦ୍ୱାରା ଭୁତାଣୁ ଅନ୍ୟଦେହରୁ ଯାଏ । କାଶ ଓ ଛିଙ୍କ ସାହାଯ୍ୟରେ ଇନଫ୍ଲୁଏଞ୍ଜା ଭୁତାଣୁ ସ୍ଥାନାନ୍ତର ହୁଏ । ଗାସ୍ଟ୍ରୋଏଣ୍ଟେରାଇଟିସ ରୋଗ ସୃଷ୍ଟିକାରୀ ନୋରୋ ଓ ରୋଟା ଭୁତାଣୁ ଗୁଡ଼ିକ ଖାଦ୍ୟ ବା ଜଳରୁ ମଳ-ପାଟି ଦେଇ ସ୍ଥାନାନ୍ତର ହୁଏ । ଏଚଆଇଭି ସେହିପରି ଯୌନ ସମ୍ପର୍କ ବା ସଂକ୍ରମିତ ରକ୍ତ ମାଧ୍ୟମରେ ବ୍ୟାପିଥାଏ ।
ପଶୁମାନଙ୍କର ଭୁତାଣୁ ସଂକ୍ରମଣ ହେଲେ ଏକ ଇମ୍ମ୍ୟୁନ ପ୍ରତିକ୍ରିୟା ହେବା ଫଳରେ ଭୁତାଣୁ ନଷ୍ଟ ହୋଇଯାଆନ୍ତି । ଭୁତାଣୁ ଟିକା ଦେଲେ କୃତ୍ରିମ ଉପାୟରେ ଇମ୍ମ୍ୟୁନିଟି ସୃଷ୍ଟି ହୁଏ । ଏଆଇଡିଏସ ଓ ଭୁତାଣୁ ହେପାଟାଇଟିସ ରୋଗରେ ଇମ୍ମ୍ୟୁନ ପ୍ରତିକ୍ରିୟା ହୋଇପାରେ ନାହିଁ, ତେଣୁ ରୋଗ କ୍ରନିକ ହୋଇ ରହେ ।
ଭୁତାଣୁ ଏକ ସଂକ୍ରାମକ ଏଜେଣ୍ଟ ବା ପ୍ରତିନିଧି (infectious agent) ଯାହା କେବଳ ଜୀବନ୍ତ କୋଷ ଭିତରେ ରେପ୍ଲିକେଟ (replicates) କରେ । ଏହା ପ୍ରାଣୀ ବୃକ୍ଷଠାରୁ ଆରମ୍ଭ କରି ଜୀବାଣୁ (bacteria) ଓ ଅଣୁଜୀବ ପର୍ଯ୍ୟନ୍ତ ସମସ୍ତ ପ୍ରକାର ଜୀବନ୍ତ ସୃଷ୍ଟିକୁ ସଂକ୍ରମଣ କରିପାରେ ।
ସନ ୧୮୯୨ରେ ଡିମିଟ୍ରି ଇଭାନୋଭସ୍କି (Dmitri Ivanovsky) ଲେଖିଥିବା ଆଲେଖ୍ୟରେ ଅଣ-ଜୀବାଣୁ ରୋଗସୃଷ୍ଟିକାରକ ଗୁଡ଼ିକ ଟୋବାକୋ ଗଛକୁ ସଂକ୍ରମଣ କରିବା ଓ ସନ ୧୮୯୮ରେ ମାର୍ଟିନସ ବିଜେରିଙ୍କ (Martinus Beijerinck) ଟୋବାକୋ ମୋଜାଇକ ଭୁତାଣୁ ଆବିଷ୍କାର ପର୍ଯ୍ୟନ୍ତ ପ୍ରାୟ ୫୦୦ ପ୍ରଜାତିର ଭୁତାଣୁମାନଙ୍କର ସବିଶେଷ ବର୍ଣ୍ଣନା କରାଯାଇଥିଲେ ମଧ୍ୟ ନିୟୁତ ନିୟୁତ ପ୍ରଜାତିର ଭୁତାଣୁ ଅଛନ୍ତି । ପୃଥିବୀର ପ୍ରତ୍ୟେକ ଇକୋସିସ୍ଟମରେ ସର୍ବାଧିକ ସଂଖ୍ୟାରେ ଏହି ଭୁତାଣୁ ବିଦ୍ୟମାନ ଅଛନ୍ତି । ଭୁତାଣୁ ଅନୁଶୀଳନକୁ ଭାଇରୋଲୋଜି (virology) କୁହାଯାଏ ଯାହା ମାଇକ୍ରୋବାୟୋଲୋଜିର (microbiology) ଏକ ଶାଖା ।
ଜୀବକୋଷ ମଧ୍ୟରେ ନଥିବା ସମୟରେ ବା ସଂକ୍ରମଣ କରୁଥବା ସମୟରେ ଭୁତାଣୁ ଏକ ଭିରିଅନ (virion) ନାମଧାରୀ ସ୍ୱାଧୀନ ପାର୍ଟିକ୍ଲ ଭାବରେ ରହେ । ଏହି ଭିରିଅନରେ (୧) ପ୍ରୋଟିନ କୋଡ଼ ଥିବା ଲମ୍ବା ଡିଏନଏ DNA ବା ଆରଏନଏ RNA ମଲିକ୍ୟୁଲ, (୨) ଏହି ଜେନେଟିକ ପଦାର୍ଥକୁ କାପସିଡ (capsid) ନାମକ ଏକ ଘୋଡ଼େଇ ରଖୁଥିବା ପ୍ରୋଟିନ କୋଟ (coat) ଓ ବେଳେ ବେଳେ (୩) ଏକ ବାହ୍ୟ ଲିପିଡ ଖୋଳ ଥାଏ । ଏହି ଭୁତାଣୁର ଆକୃତି ହେଲିକ୍ସ ଓ ଇକୋସାହେଡ୍ରାଲ (icosahedral) ଆକାରରୁ ଆରମ୍ଭ କରି ଅଧିକ ଜଟିଳ ହୋଇପାରେ । ଅଧିକାଂଶ ଭୁତାଣୁ ପ୍ରଜାତିଙ୍କର ଅତି କ୍ଷୁଦ୍ର ଭିରିଅନ ଥାଏ ଯାହା ଅପ୍ଟିକାଲ ଅଣୁବୀକ୍ଷଣ (optical microscope) ସାହାଯ୍ୟରେ ଦେଖିବା ମଧ୍ୟ ଦୁଃସାଧ୍ୟ ହୋଇଯାଏ ।
ଭୁତାଣୁର ଇଭୋଲ୍ୟୁସନ ବା ସୃଷ୍ଟିଠାରୁ ଆରମ୍ଭ କରି ବିକାଶ ପର୍ଯ୍ୟନ୍ତ କୌଣସି ଇତିହାସ (evolution) ସ୍ପଷ୍ଟ ହୋଇନାହିଁ । କେତେକ ମତରେ ଏହା ଡିଏନଏର ପ୍ଲାଜମିଡ ଅଂଶରୁ ଅନ୍ୟ ଅନ୍ୟ କେତକ ମତରେ ଜୀବାଣୁରୁ ସୃଷ୍ଟି ହୋଇଛି । ଇଭୋଲ୍ୟୁସନ ଯୋଗୁ ଅନୁପ୍ରସ୍ଥ ବା ହୋରାଇଜୋଣ୍ଟାଲ ଜିନ ଟ୍ରାନ୍ସଫର ହୁଏ । ଏହାକୁ ଜୀବନ୍ତ ଆକାର କହିବାର କାରଣ ଏଥିରେ ପ୍ରଜନନ ଭଳି ଜେନେଟିକ ଟ୍ରାନ୍ସଫର ହୁଏ, କିନ୍ତୁ ଏହାର ନିୟମିତ ଜୀବକୋଷ ଗଠନ ନଥିବାରୁ ଏହାକୁ ଜୀବନ୍ତ ନାମ ଦେବାକୁ ଅନେକ ଅନିଚ୍ଛୁକ ହୁଅନ୍ତି । ଏହାକୁ କେବଳ ରେପ୍ଲିକେଟର କୁହାଯାଇପାରେ ।
ଭୁତାଣୁ ଏକ ମାଧ୍ୟମ ବା ଭେକ୍ଟର ସାହାଯ୍ୟରେ ସ୍ଥାନାନ୍ତର ହୁଏ ଯେପରି ଗୋଟିଏ ପୋକ ଭୁତାଣୁମାନଙ୍କୁ ଅନ୍ୟ ବୃକ୍ଷକୁ ସ୍ଥାନାନ୍ତର କରେ । ସେହିପରି ରକ୍ତଶୋଷଣକାରୀ ପୋକଙ୍କଦ୍ୱାରା ଭୁତାଣୁ ଅନ୍ୟଦେହରୁ ଯାଏ । କାଶ ଓ ଛିଙ୍କ ସାହାଯ୍ୟରେ ଇନଫ୍ଲୁଏଞ୍ଜା ଭୁତାଣୁ ସ୍ଥାନାନ୍ତର ହୁଏ । ଗାସ୍ଟ୍ରୋଏଣ୍ଟେରାଇଟିସ ରୋଗ ସୃଷ୍ଟିକାରୀ ନୋରୋ ଓ ରୋଟା ଭୁତାଣୁ ଗୁଡ଼ିକ ଖାଦ୍ୟ ବା ଜଳରୁ ମଳ-ପାଟି ଦେଇ ସ୍ଥାନାନ୍ତର ହୁଏ । ଏଚଆଇଭି ସେହିପରି ଯୌନ ସମ୍ପର୍କ ବା ସଂକ୍ରମିତ ରକ୍ତ ମାଧ୍ୟମରେ ବ୍ୟାପିଥାଏ ।
ପଶୁମାନଙ୍କର ଭୁତାଣୁ ସଂକ୍ରମଣ ହେଲେ ଏକ ଇମ୍ମ୍ୟୁନ ପ୍ରତିକ୍ରିୟା ହେବା ଫଳରେ ଭୁତାଣୁ ନଷ୍ଟ ହୋଇଯାଆନ୍ତି । ଭୁତାଣୁ ଟିକା ଦେଲେ କୃତ୍ରିମ ଉପାୟରେ ଇମ୍ମ୍ୟୁନିଟି ସୃଷ୍ଟି ହୁଏ । ଏଆଇଡିଏସ ଓ ଭୁତାଣୁ ହେପାଟାଇଟିସ ରୋଗରେ ଇମ୍ମ୍ୟୁନ ପ୍ରତିକ୍ରିୟା ହୋଇପାରେ ନାହିଁ, ତେଣୁ ରୋଗ କ୍ରନିକ ହୋଇ ରହେ ।
தீநுண்மி அல்லது வைரசு (virus) என்பது ஒரு தொற்றுநோய் கிருமியாகும். இது நச்சுயிரி, அல்லது நச்சுநுண்மம் என்றும் அழைக்கப்படுகிறது. மிக நுண்ணிய அளவுகளில் 20-300 நானோமீட்டர் அளவு கொண்டவையாக வைரசுகள் காணப்படுகின்றன. செயற்கை ஊடகங்களில் தாமாக வளர்கின்ற திறனற்ற உயிரினங்களாகும். தாவர அல்லது விலங்கு செல்களில் மட்டுமே இவை வாழக்கூடியவையாகும். தாம் வாழும் ஓம்புயிர்களின் உயிரணுக்களில் மட்டுமே தம்மைப் பெருக்கிக்கொண்டு இனப்பெருக்கம் அடைகின்றன. [1]. தீ நுண்மங்களிடம் இனப்பெருக்கம் செய்வதற்கான நுண்ணுறுப்பு கட்டமைப்பு இல்லாததாலும், அவற்றால் தாமாக இனப்பெருக்கம் செய்ய முடியாதவை என்பதனால், இவை உயிரற்றவை என்ற கருத்தும் முன்வைக்கப்படுகிறது[2]. இன்னொரு உயிரினத்தின் உயிரணுக்களைத் தாக்கி, அவற்றின் பொறிமுறையைப் பயன்படுத்தி அவை தம்மைப் பெருக்கிக் கொள்கின்றன[3]. சில நுண்ணியலாளர்கள் தீ நுண்மத்தை ஒரு நுண்ணுயிர் என அழைத்தபோதிலும், அவை உயிரற்றவையாக இருப்பதனாலும், வேறு உயிரினங்களில் நோயை ஏற்படுத்துவதனாலும், வேறு சிலர் இதனை நோய்த் தொற்றுக் காரணி என்றே குறிப்பிடுகின்றனர்.[4]
தாவரங்கள், விலங்குகள், பாக்டீரியா, ஆர்க்கியா போன்ற அனைத்து வகையான உயிரினங்களையும் வைரசுகள் பாதிக்கின்றன [5] வைரசு என்ற சொல் மெய்க்கருவுயிரியைத் தாக்கும் துகள்களைக் குறிக்கும். நிலைக்கருவிலிகளைத் தாக்கும் துகள்களை நுண்ணுயிர் தின்னி என்று அழைக்கிறோம். புகையிலையைப் பாதித்த பாக்டீரியா அல்லாத தொற்று நோய் கிருமிகளைப் பற்றி 1892 ஆம் ஆண்டில் திமித்ரி இவனோவ்சுகியின் கட்டுரை ஒன்று விவரிக்கிறது. 898 ஆம் ஆண்டில் மார்டினசு பிகிரிங்க் புகையிலை மொசைக் வைரசைக் கண்டுபிடித்தார்[6]. சுமார் 5,000 வைரசு இனங்கள் விரிவாக விவரிக்கப்பட்டுள்ளன[7] இவற்றோடு மில்லியன் கணக்கில் வைரசு இனங்கள் இருப்பதாக அறியப்படுகிறது[8]. பூமியிலுள்ள ஒவ்வொரு சுற்றுச்சூழலிலும் வைரசுகள் காணப்படுகின்றன மேலும் மிக அதிகமான உயிரியல் வகை உயிரினமாகவும் வைரசு அறியப்படுகிறது [9]. வைரசுகள் பற்றிய ஆய்வு வைரசுவியல் என்று அழைக்கப்படுகிறது, நுண்ணுயிரியலின் துணைப் பிரிவாகவும் இதைக் கருதுகிறார்கள்.
ஒரு பாதிக்கப்பட்ட செல்லுக்குள் அல்லது ஒரு செல்லைப் பாதிக்கும் செயல்பாட்டில் இல்லை என்றாலும், வைரசுகள் தன்னிச்சையான துகள்களாக இருக்கின்றன. வைரசுகள் என்று அறியப்படும் இந்த வைரியனில் இரண்டு அல்லது மூன்று பாகங்களைக் உள்ளன.
இந்த வைரசு துகள்களின் வடிவங்கள் எளிய சுருள் வடிவத்திலிருந்து பதினான்கு பக்கங்கள் கொண்ட பட்டக வடிவம் வரைக்கும் வேறுபடுகின்றன. சில வைரசு இனங்கள் மிகவும் சிக்கலான கட்டமைப்புகள் கொண்டவையாகவும் உள்ளன. வைரசுகளின் மிகச்சிறிய பகுதியான வைரியன்களை ஒளியியல் நுண்ணோக்கிகளால் மட்டுமே காணக்கூடியனவாக உள்ளன. சராசரியாக வைரியன்கள் பாக்டீரியாவில் நூறில் ஒரு பங்கு அளவே உள்ளன.
வாழ்வின் பரிணாம வரலாற்றில் வைரசுகளின் தோற்றம் குறித்து தெளிவாக ஏதும் குறிப்பிடப்படவில்லை. மரபியல் பொருளைக் கொண்டு செல்லும் அமைப்பான பிளாசுமிட்டுகளில் இருந்து வைரசுகள் தோன்றியிருக்கலாம். செல்களுக்கு இடையில் நகரும் டி.எம்.ஏ. துண்டுகள் பிளாசுமிட்டுகள் எனப்படும். சில வைரசுகள் பாக்டிரியாக்களில் இருந்து தோன்றியிருக்கலாம். பரிணாம வளர்ச்சியில் கிடைமட்ட மரபணு மாற்றத்திற்கான முக்கிய வழிமுறையாக வைரசுகள் செயல்படுகின்றன.[10] வைரசுகளை ஒரு சிலர் ஓர் உயிரினமாகக் கருதுகின்றனர். ஏனென்றால் அவை மரபணு மூலப்பொருட்களை எடுத்துச்செல்கின்றன, இனப்பெருக்கம் செய்கின்றன மற்றும் இயற்கை தேர்வு மூலம் உருவாகின்றன. இருப்பினும் பொதுவாக உயிரினம் என்று எண்ணப்படுவதற்கு ஆதாரமான செல் கட்டமைப்பு போன்ற முக்கிய பண்புகளை இவை பெற்றிருக்கவில்லை. உயிரினங்கள் என்பதற்கான சில பண்புகளை கொண்டிருந்தாலும் அனைத்து குணங்களும் இல்லாததால், வைரசுகள் வாழ்க்கை விளிம்பு உயிரினங்கள் [11] மற்றும் பிரதிபலிப்புகள் [12] என விவரிக்கப்படுகின்றன.
வைரசுகள்கட்டுப்பாடுடைய செல் உள் ஒட்டுண்ணிகள் எனப்படும் செல்களினுள் இரட்டிப்பாகி இனப்பெருக்கமடைகின்றன. இவ்வினப்பெருக்கத்தில் வைரசு பகுதிகளின் பிரதிகள் உருவாக்கப்பட்டு பின்னர் அப்பிரதிகள் ஒருங்கிணைதல் மூலம் சேய் வைரசுகள் தோற்றுவிக்கப்படுகின்றன. தங்களுக்கான சக்தியை அல்லது புரதத்தை உற்பத்தி செய்யக்கூடிய வளர்சிதை சாதனங்களை கொண்டிருப்பதில்லை. .
தீநுண்மங்கள் பூச்சிகளாலும் (இவை பரப்பி என்னும் பொருள் கொண்ட நோய்க்காவி என அழைக்கப்படும்), காற்றின், நீர், குருதிப் பரிமாற்றம் மூலம் பரவும். ஆட்கொல்லி நோயான எயிட்ஸ் மற்றும் பாதுகாப்பற்ற உடல் உறவு, தூய்மை இல்லாத ஊசிகள் மூலமும் பரவுகிறது. வெறி நாய்க்கடி நோய் (ராபீசு) நாய், பூனைகள் சில நேரங்களில் எலிகள் மூலமும் பரவ வாய்ப்புள்ளது. அண்மையில் வவ்வால்கள் மூலமும் ராபீசு பரவ வாய்ப்புள்ளதாக எச்சரிக்கை விடப்பட்டுள்ளது.
வைரசுகள் பல வழிகளில் பரவுகின்றன. தாவரங்களில் உள்ள வைரசுகள் தாவரத்திலிருந்து தாவரத்திற்கு பூச்சிகள் மூலம் பரவுகின்றன. விலங்குகளில் உள்ள வைரசுகள் இரத்தம்-உறிஞ்சும் பூச்சிகள் மூலம் பரவுகின்றன. இந்த நோய் தாங்கி வாழும் உயிரினங்கள் கடத்திகளாக அறியப்படுகின்றன. இருமல் மற்றும் தும்மினால் இன்புளூயன்சா காய்ச்சல் வைரசுகள் பரவுகின்றன. நோரோவிரசு மற்றும் ரோட்டாவிரசு வகை வைரசுகள் வாய் வழி உணவுகள் வழியாகவோ அல்லது ஒருவரையொருவர் தொடுதல் மூலமோ பரவுகின்றன. எச்.ஐ.வி. வைரசு பாலியல் தொடர்பு மூலம் பரவும் பல நோய்த்தொற்றுகளில் ஒன்றாகும். பொதுவாக வைரசுகளின் பாதிக்கும் அளவு குறுகியதாகவும் பரந்துபட்ட அளவிலும் இருக்கிறது [13].
விலங்குகளில் வைரசுகள் தொற்றுக்கள் பொதுவாக நோய்த்தடுப்பு வைரசை அகற்றுகின்றன. நோயெதிர்ப்புத் திறனைத் தூண்டும் தடுப்பூசிகளால் நோயெதிர்ப்புத் திறனைத் அளிக்கமுடியும். குறிப்பிட்ட ஒரு வைரசு தொற்றுக்கு செயற்கையாக ஒரு எதிர்ப்பு சக்தியை அளிக்கமுடியும். இருப்பினும், எய்ட்சு மற்றும் வைரசு நோய்களை ஏற்படுத்தும் சில வைரசு இந்த நோயெதிர்ப்பு மருந்துகளை எதிர்த்து நீண்டகால நோய்த்தொற்றுகளால் விளைகின்றன. நுண்ணுயிர் எதிர்ப்பிகள் வைரசுகளில் எந்த விளைவையும் கொண்டிருக்கவில்லை என்றாலும் பல வைரசு எதிர்ப்பு மருந்துகள் உருவாக்கப்பட்டுள்ளன.
வைரசு என்ற இலத்தீன் சொல்லுக்கு நஞ்சு, நச்சுப்பொருள் என்று பொருள். வைரசுகளை ஒரு வாழும் உயிரினம் என சொல்ல முடியாது, ஏனெனில் இவை வெளிப்புறத்தில் இருக்கும் வரை ஓர் உயிரற்ற பொருளாகவே (inert) இருக்கும், ஆனால் தக்கவோர் உயிரினத்தின் உள்ளே புகுந்தவுடன் பல்கிப் பெருகும் தன்மை உடையது. பொதுவாக அனைத்து தீ நுண்மங்களும் (வைரசுகளும்) ஒரு மரபணு பொருளையும் (டி.என்.ஏ அல்லது ஆர்.என்.ஏ ) அதனைச் சுற்றி புரத உறையாலான (coat protein) ஒரு கூடும் (capsid) இருக்கும். சில தீநுண்மங்களில் முள் (Spikes) போன்ற அமைப்பும் உள்ளன. இவை கிளைக்கோ புரதங்களாக ஆக்கப்பட்டு இருக்கும்.சுருள் வடிவ மேற்சீரமைப்புத் தோற்றம் புகையிலை வைரசுகளில் காணப்படுகிறது.விலங்கு வைரசுகளிலும் இவ்வகையான அமைப்பு கொண்ட வைரசுகளே காணப்படுகின்றன.
வைரசுகளை அவை தாக்கும் உயிரினம், மரபு இழை, மரபு இழைகளின் செயலாக்கம் (based on the transcription) பொறுத்து பல வகைகளாக பிரிக்கலாம்.
டி.என்.ஏ யின் இழை வடிவத்தைப் பொறுத்து, இவை மேலும் இரு பிரிவுகளாக பிரிக்கப்படுகின்றன.
எ.கா: மையோ வைரசு.
இவைகளும் ஒரிழையகவோ அல்லது ஈரிழையாக இருக்கின்றன.
எ.கா: ரெட்ரோ வைரசு, போலியோ வைரசு, போட்டி வைரசு (poty virus)
ரியோ வைரசு, ரோட வைரசு, என ஆர்.என்.எ வைரசுகள் பகுக்கப்படுகிறது.
மரபு இழைகளின் செயல்படும் செயல்களைப் பொறுத்து வைரசுகள் நேர்மறை (+), எதிர்மறை (-) இழை வைரசுகளாக பிரிக்கப்படுகிறது. பொதுவாக இவைகள் ஓரிழை ஆர்.என்.எ வைரசுகளுக்கு பொருந்தும்.
சில வைரசுகள் (Ex. poty virus) தாவரங்களிலோ அல்லது விலங்குகளில் உட்சென்றவுடன் , வைரசின் ஓரிழை ஆர்.என்.எ நேரடியகாக மரபணுக்களை (direct expression) வெளிப்படுத்தும். இவகையான வைரசுகளுக்கு நேர்மறை (+) இழை வைரசு என அழைக்கப்படும்.
எதிர்மறையான (-) இழை வைரசுகள் (பாரமிக்சோ வைரசு இவைகள் அம்மை நோயெய் உண்டாக்குகின்றன) , தாவரகளிலோ அல்லது விலங்குகளில் உள்சென்றவுடன் நேரிடைய்காக தனது மரபணுவை வெளிபடுத்த முடியாது. இவைகளின் எதிர்மறை (Complementary strand) ஆர்.என்.எ நேர்மறை (virion strand) இழையாக மாற்றப்பட்டு, புரதமாக மாற்றப்படுகிறது.
வைரசுகளின் பகுதியான வைரியன்களின் நியூக்ளிக் அமிலம் நீள் வடிவிலோ, அல்லது வட்ட வடிவிலோ காணப்படும். விலங்கு வைரசுகளின் டி.என்.ஏ. பெரும்பாலும் நீள மூலக்கூறுகளாகும். சில தாவர வைரசுகளில் ஆர்.என்.ஏ. வட்ட வடிவில் காணப்படும். ஆனால் விலங்கு வைரசுகளில் ஆர்.என்.ஏ. இரட்டைச் சங்கிலியால் ஆக்கப்பட்டு நீள்வடிவிலோ அல்லது ஒற்றைச் சங்கிலி மூலக்கூறாகவோ காணப்படும்.
சில புற்று நோய்கள், வெறிநாய் கடி, அம்மை நோய், மஞ்சள் காமாலை, கல்லீரல் கார்சினோமா,கொரோனா போன்ற நோய்கள் வைரசுகளினால் உண்டாகின்றன. சிறு வயதில் குழந்தைகளுக்கு வைரஸ் தொற்று ஏற்படுவது கண்டிப்பாக அவசியம் என்றும் அறிவுறுத்துகிறார்கள் சில விஞ்ஞானிகள். ஏனெனில் நமது நோய் எதிர்ப்பு மண்டலத்தின் வளர்ச்சிக்கும் அவை செயல்படவும் காய்ச்சல், சளி போன்ற கேடு விளைவிக்காத நோய்கள் அவசியம். அப்போது தான் நோய் எதிர்ப்பு மண்டலம் சரிவர வேலை செய்து நோய் எதிர்ப்பு சக்தியும் அதிகரிக்கும்.
.
தீநுண்மி அல்லது வைரசு (virus) என்பது ஒரு தொற்றுநோய் கிருமியாகும். இது நச்சுயிரி, அல்லது நச்சுநுண்மம் என்றும் அழைக்கப்படுகிறது. மிக நுண்ணிய அளவுகளில் 20-300 நானோமீட்டர் அளவு கொண்டவையாக வைரசுகள் காணப்படுகின்றன. செயற்கை ஊடகங்களில் தாமாக வளர்கின்ற திறனற்ற உயிரினங்களாகும். தாவர அல்லது விலங்கு செல்களில் மட்டுமே இவை வாழக்கூடியவையாகும். தாம் வாழும் ஓம்புயிர்களின் உயிரணுக்களில் மட்டுமே தம்மைப் பெருக்கிக்கொண்டு இனப்பெருக்கம் அடைகின்றன. . தீ நுண்மங்களிடம் இனப்பெருக்கம் செய்வதற்கான நுண்ணுறுப்பு கட்டமைப்பு இல்லாததாலும், அவற்றால் தாமாக இனப்பெருக்கம் செய்ய முடியாதவை என்பதனால், இவை உயிரற்றவை என்ற கருத்தும் முன்வைக்கப்படுகிறது. இன்னொரு உயிரினத்தின் உயிரணுக்களைத் தாக்கி, அவற்றின் பொறிமுறையைப் பயன்படுத்தி அவை தம்மைப் பெருக்கிக் கொள்கின்றன. சில நுண்ணியலாளர்கள் தீ நுண்மத்தை ஒரு நுண்ணுயிர் என அழைத்தபோதிலும், அவை உயிரற்றவையாக இருப்பதனாலும், வேறு உயிரினங்களில் நோயை ஏற்படுத்துவதனாலும், வேறு சிலர் இதனை நோய்த் தொற்றுக் காரணி என்றே குறிப்பிடுகின்றனர்.
தாவரங்கள், விலங்குகள், பாக்டீரியா, ஆர்க்கியா போன்ற அனைத்து வகையான உயிரினங்களையும் வைரசுகள் பாதிக்கின்றன வைரசு என்ற சொல் மெய்க்கருவுயிரியைத் தாக்கும் துகள்களைக் குறிக்கும். நிலைக்கருவிலிகளைத் தாக்கும் துகள்களை நுண்ணுயிர் தின்னி என்று அழைக்கிறோம். புகையிலையைப் பாதித்த பாக்டீரியா அல்லாத தொற்று நோய் கிருமிகளைப் பற்றி 1892 ஆம் ஆண்டில் திமித்ரி இவனோவ்சுகியின் கட்டுரை ஒன்று விவரிக்கிறது. 898 ஆம் ஆண்டில் மார்டினசு பிகிரிங்க் புகையிலை மொசைக் வைரசைக் கண்டுபிடித்தார். சுமார் 5,000 வைரசு இனங்கள் விரிவாக விவரிக்கப்பட்டுள்ளன இவற்றோடு மில்லியன் கணக்கில் வைரசு இனங்கள் இருப்பதாக அறியப்படுகிறது. பூமியிலுள்ள ஒவ்வொரு சுற்றுச்சூழலிலும் வைரசுகள் காணப்படுகின்றன மேலும் மிக அதிகமான உயிரியல் வகை உயிரினமாகவும் வைரசு அறியப்படுகிறது . வைரசுகள் பற்றிய ஆய்வு வைரசுவியல் என்று அழைக்கப்படுகிறது, நுண்ணுயிரியலின் துணைப் பிரிவாகவும் இதைக் கருதுகிறார்கள்.
ஒரு பாதிக்கப்பட்ட செல்லுக்குள் அல்லது ஒரு செல்லைப் பாதிக்கும் செயல்பாட்டில் இல்லை என்றாலும், வைரசுகள் தன்னிச்சையான துகள்களாக இருக்கின்றன. வைரசுகள் என்று அறியப்படும் இந்த வைரியனில் இரண்டு அல்லது மூன்று பாகங்களைக் உள்ளன.
டி.என்.ஏ. அல்லது ஆர்.என்.ஏ. அமிலங்களால் உருவாக்கப்பட்ட ஒரு மரபியல் பொருள் மற்றும் அதைக் கொண்டு செல்லும் ஒரு நீண்ட மூலக்கூறு ஒரு பாகமாகும் கேப்சிட் எனப்படும் ஒரு புரத உறை: இது மரபியல் பொருளை சூழ்ந்து அதைப் பாதுகாக்கின்றது. லிப்பிடுகளால் ஆன ஒரு உறை: செல்லுக்கு வெளிப்புறத்தில் உள்ளபோது புரத உறையைச் சூழ்ந்து இவ்வுறை காணப்படும்.இந்த வைரசு துகள்களின் வடிவங்கள் எளிய சுருள் வடிவத்திலிருந்து பதினான்கு பக்கங்கள் கொண்ட பட்டக வடிவம் வரைக்கும் வேறுபடுகின்றன. சில வைரசு இனங்கள் மிகவும் சிக்கலான கட்டமைப்புகள் கொண்டவையாகவும் உள்ளன. வைரசுகளின் மிகச்சிறிய பகுதியான வைரியன்களை ஒளியியல் நுண்ணோக்கிகளால் மட்டுமே காணக்கூடியனவாக உள்ளன. சராசரியாக வைரியன்கள் பாக்டீரியாவில் நூறில் ஒரு பங்கு அளவே உள்ளன.
வாழ்வின் பரிணாம வரலாற்றில் வைரசுகளின் தோற்றம் குறித்து தெளிவாக ஏதும் குறிப்பிடப்படவில்லை. மரபியல் பொருளைக் கொண்டு செல்லும் அமைப்பான பிளாசுமிட்டுகளில் இருந்து வைரசுகள் தோன்றியிருக்கலாம். செல்களுக்கு இடையில் நகரும் டி.எம்.ஏ. துண்டுகள் பிளாசுமிட்டுகள் எனப்படும். சில வைரசுகள் பாக்டிரியாக்களில் இருந்து தோன்றியிருக்கலாம். பரிணாம வளர்ச்சியில் கிடைமட்ட மரபணு மாற்றத்திற்கான முக்கிய வழிமுறையாக வைரசுகள் செயல்படுகின்றன. வைரசுகளை ஒரு சிலர் ஓர் உயிரினமாகக் கருதுகின்றனர். ஏனென்றால் அவை மரபணு மூலப்பொருட்களை எடுத்துச்செல்கின்றன, இனப்பெருக்கம் செய்கின்றன மற்றும் இயற்கை தேர்வு மூலம் உருவாகின்றன. இருப்பினும் பொதுவாக உயிரினம் என்று எண்ணப்படுவதற்கு ஆதாரமான செல் கட்டமைப்பு போன்ற முக்கிய பண்புகளை இவை பெற்றிருக்கவில்லை. உயிரினங்கள் என்பதற்கான சில பண்புகளை கொண்டிருந்தாலும் அனைத்து குணங்களும் இல்லாததால், வைரசுகள் வாழ்க்கை விளிம்பு உயிரினங்கள் மற்றும் பிரதிபலிப்புகள் என விவரிக்கப்படுகின்றன.
వైరస్ అనే పదము లాటిన్ భాష నుండి ఉద్భవించింది. లాటిన్లో వైరస్ అంటే టాక్సిన్ లేదా విషము అని అర్థం. వైరస్లు అతి సూక్షమైనవి (సుమారుగా 15-600 నానోమీటర్లు). ఇవి ఇతర జీవుల కణాలపై దాడిచేసి వ్యాధులను కలుగజేస్తాయి. ఈ దాడి ముఖ్య ఉద్దేశము వైరస్ల సంతతిని పెంచుకోవడముతో ముడిపడి ఉంటుంది. వైరస్లు వాటంతట అవి విభజన చెందలేవు. విభజన చెందాలంటే వేరే జీవకణం తప్పనిసరి. వైరస్లలో అతి సరళమైన జన్యుపదార్థం ఒక రక్షణ కవచంచే సంరక్షించబడుతూ ఉంటుంది. ఈ రక్షణ కవచం ప్రోటీనులతో చేయబడి ఉంటుంది, దీనిని క్యాప్సిడ్ అంటారు. వైరస్లు చాలా రకాల జీవులపై దాడి చేయగలవు (బాక్టీరియా, జంతురాజ్యము, వృక్షరాజ్యంతో పాటు శిలీంధ్రాలు, ప్రొటిస్టాకి చెందిన జీవులు కూడా వీటి దాడికి గురవుతుంటాయి). బాక్టీరియాపై దాడిచేసే వైరస్ను బాక్టీరియోఫేజ్ (సరళత కొరకు ఫేజ్) అని అంటారు. వైరస్ల అధ్యయనాన్ని వైరాలజీ అని, వీటిని అధ్యయనం చేసే వారిని వైరాలజిస్టులని అంటారు.
వైరస్ల వల్ల వచ్చే వివిధ రకాల వ్యాధులు మానవజాతిని తరతరాలుగా పీడిస్తూ వచ్చాయి. వీటిలో ముఖ్యమైనవి ఎయిడ్స్, ఆటలమ్మ, మశూచి, తట్టు, పోలియో, యెల్లో ఫీవర్, రేబీస్ వంటివి. ప్రాచీన ఈజిప్టు రాజ్యంలో పోలియో ఉన్నట్టు వారి చిత్రాల ద్వారా విశదమవుతుంది. 1717 సంవత్సరములో, ఒట్టోమన్ రాజ్యంలో ప్రజలు ఆటలమ్మకు వ్యతిరేకంగా వారి పిల్లలను వ్యాధి కారకాలకు గురి చెయ్యడాన్ని (ఇనాక్యులేట్), ఒక బ్రిటీష్ రాయబారి భార్య అయిన మేరీ మాంటెగూ అనే ఆవిడ గమనించింది. 18 శతాబ్దాంతంలో ఎడ్వర్డ్ జెన్నర్, సారా నెల్మ్స్ అనే పాలవ్యాపారిని పరీక్షిస్తుండగా ఆవిడకు ఇంతకు ముందు మశూచి (కౌపాక్స్) రావడంవల్ల ఆ తరువాత మశూచి రాలేదని కనిపెట్టాడు. ఆ తర్వాత జెన్నర్ 1879లో మొట్టమొదటి టీకాలను ప్రపంచ ఆరోగ్య సంస్థ యొక్క మశూచి నిర్మూలనోద్యమంలో వాడాడు.
19వ శతాబ్దాంతంలో చార్లెస్ చాంబర్లాండ్ పోర్సలీన్ ఫిల్టర్ని కనుగొన్నాడు, దీని ద్వారా అన్ని బాక్టీరియాలను జల్లించడానికి వీలయ్యేది కాని వైరస్లు మాత్రం వేరుచేయబడేవి కాదు. దిమిత్రి ఇవనోవ్స్కీ ఈ ఫిల్టర్ సహాయంతో పొగాకు మొజాయిక్ వైరస్ (Tobacco Mosaic Virus) ను అధ్యయనం చేసాడు. పొగాకుల సారాన్ని (ఎక్స్ట్రాక్టుని) వడపోసిన తర్వాత కూడా ఆ ఎక్స్ట్రాక్టుకు వ్యాధిని ప్రబలింపజేసే గుణం ఉన్నదని ఆయన తన పరిశోధనల ద్వారా తెలియజేసాడు. అదే సమయంలో, వడపోసినా చిక్కని వ్యాధి కారకాలు కొన్ని ఉంటాయని, ఇతర ప్రయోగాల వల్ల బాక్టీరియాలు, వైరస్లు వేర్వేరని ఇతర శాస్త్రవేత్తలు నిర్దారించారు. అంతేకాక వైరస్లు కూడా బాక్టీరియాల వలె వ్యాధులను కలగజేస్తాయని కనుగొన్నారు. మరికొన్ని ప్రయోగాల తర్వాత వైరస్లు బాక్టీరియాల కంటే సూక్ష్మమైనవని నిర్ధారించబడింది. వైరస్ అనే పదాన్ని డచ్ సూక్ష్మజీవ శాస్త్రవేత్త (మైక్రోబయాలజిస్ట్) మార్టినస్ బీజెరింక్ ప్రతిపాదించాడు.
వైరస్లు బాక్టీరియాపై దాడి చేయగలవని 20వ శతాబ్ద ప్రారంభంలో ఫ్రెడెరిక్ త్వార్ట్ కనుగొన్నాడు. ఫెలిక్స్ డి'హెరెల్, వైరస్ను కలిగిన ప్రిపరేషన్ను పలుచటి కణాలు వర్ధిల్లుతున్న మేట (కల్చర్) కలిగిన అగార్ ప్లేట్ పైన వేయగా, వైరస్లు ఉన్న ప్రదేశంలోని కణాలు చనిపోయాయని గుర్తించాడు. చనిపోయిన ప్రదేశాలను లెక్కించి సస్పెన్షన్లో ఉన్న వైరస్ల సంఖ్యను లెక్కకట్టాడు. ఎలక్ట్రాన్ మైక్రోస్కోప్ ఆవిష్కరించబడిన తర్వాత మొట్టమొదటి సారిగా వైరస్లను చూడగలిగారు. 1935లో వెండెల్ స్టాన్లీ, టొబాకో మొజాయిక్ వైరస్ను స్ఫటికీకరించి (క్రిస్టలైజ్), అందులో అత్యధిక శాతం ప్రోటీన్లే (మాంసకృతులే) నని నిర్ధారించాడు. 1939లో మాక్స్ డెల్బ్రూక్, ఇ.ఎల్.ఎల్లిస్ ఒకే దశలో ఫేజ్లు ప్రత్యుత్పత్తి జరుపుకుంటాయని కనుగొన్నారు.
వైరస్లను మామూలుగా ఇతర కణాలను కల్చర్ చేసినట్టు చేయడం వీలయ్యేది కాదు అందువల్ల జంతువులపై ఈ వైరస్లచే దాడి చేయించేవారు. ఇలాంటి ప్రయోగాలు అప్పటి వైరాలజిస్ట్లకు ఎదురైన ఇబ్బందుల్లో ముఖ్యమైనవి. 1931లో ఎర్నెస్ట్ విలియం గుడ్ పాశ్చర్, ఇన్ఫ్లూయెంజా వైరస్ను పరిపక్వమైన కోడి గుడ్డులో పెంచాడు. కాని అన్ని రకాల వైరస్లు కోడి గుడ్లలో పెరగలేదు, అందువల్ల ఇంకా ఎక్కువ వాడకం కల పద్ధతి అవసరం ఏర్పడింది. 1949లో జాన్ ఫ్రాన్క్లిన్ ఎండర్స్, థామస్ హెచ్.వెల్లర్, ఫ్రెడరిక్ చాప్మన్ రాబిన్స్ కలిసి పోలియో వైరస్ను సజీవమయిన జంతు కణాల కల్చర్లో పెంచారు. అప్పటి నుంచి వారి పద్ధతిలో చిన్నాచితకా మార్పులు చేస్తూ మిగతా వైరస్లను కూడా సెల్ కల్చర్లలో పెంచడం మొదలయింది.
ఈనాటి వైరస్ల అవిర్భావం గురించి అంతగా తెలియదు. వైరస్లు అంత బాగా శిలాజీకరణం (ఫాసిలైజేషన్) చెందవు. అందువల్ల పరమాణు జీవసాంకేతికత (మాలిక్యులర్ బయోటెక్నిక్స్) వల్లే వీటి ఆవిర్భావాన్ని అధ్యయనం చేయటానికి వీలవుతుంది. వైరస్ల ఆవిర్భావము గురించి ప్రస్తుతానికి రెండు ప్రతిపాదనలు పరిగణనలో ఉన్నాయి.[1]
వైరస్లు సజీవులా నిర్జీవులా అనే వాదన ఇంకా కొనసాగుతూనే ఉంది. అమెరికా సంయుక్త రాష్ట్రాల కోడ్లో వీటిని సూక్ష్మజీవులుగా (మైక్రోఆర్గనిజమ్స్గా) పరిగణించారు. కాని శాస్త్రజ్ఞులలో వాదం ఇంకా కొనసాగుతూనే ఉంది. సజీవులకిచ్చిన నిర్వచనం వీటికి కచ్చితంగా వర్తించకపోవడంతో చాలామంది వైరాలజిస్ట్లు వైరస్లు నిర్జీవులనే భావిస్తారు.[2][3][4] ఉదాహరణకు సజీవులు చలించినట్టు వైరస్లు ప్రకృతిలో కలిగే మార్పులకు చలించవు. వైరస్లలో, జీవుల్లో ఉండే అతి ప్రాథమిక నిర్మాణమైన కణనిర్మాణం లేదు. దీనికి తోడు ఇవి విభజన చెందినా కూడా వాటంతట అవి మెటబాలిజమ్ చేసుకోలేవు, విభజనకు ఇతర జీవకణాలపై ఆధారపడతాయి. ఇవి జన్యుపదార్థాన్ని కలిగి ఉండడం, ప్రత్యుత్పత్తిని జరుపుకోవడం వైరస్లకు ఇతర జీవులకు ఉండే ముఖ్యమైన పోలికలు. కాని ఒక వేళ వైరస్లను సజీవులుగా ఒప్పుకుంటే జీవం అన్న మాటకు నిర్వచనం మార్చవలసి రావచ్చు.
వర్గీకరణ శాస్త్రంలో వైరస్ల వర్గీకరణ కొంచెం కష్టమైన పనే. ఎందుకంటే వైరస్లు శిలాజీకరణం చెందవు, దీనికి తోడు వైరస్ లు సజీవులా నిర్జీవులా అన్న అనుమానం ఇంకొకటి. ఇవి వర్గీకరణలో ఏ డొమైన్ లోను అమరవు, అందువల్ల వీటిని కుటుంబం నుంచి వర్గీకరించడం మొదలు పెట్టారు. అయినా కాని, అసైటోటా (కణ రహితం) అనే డొమెయిన్ ప్రతిపాదించారు. ఇంకా అన్ని కుటుంబాలు వర్గాలు (ఆర్డర్లు) గా, అన్ని ప్రజాతులు కూడా కుటుంబాలుగా వర్గీకరించబడలేదు. వైరస్ల వర్గీకరణకు ఉదాహరణగా, ఆటలమ్మ వైరస్ను తీసుకుంటే దీనిని హెర్పిస్విరిడే కుటుంబంలోనూ, ఉపకుటుంబం ఆల్ఫాహెర్పిస్విరినే, ప్రజాతి వారిసెల్లో వైరస్గా వర్గీకరించారుగాని ఇంకా దీనిని ఏ వర్గంలోనూ చేర్చలేదు. వర్గీకరణ సాధారణంగా క్రింద చూపించిన విధంగా ఉంటుంది.
అంతర్జాతీయ వైరస్ల వర్గీకరణ కమిటీ (The International Committee on Taxonomy of Viruses (ICTV) ) ఇప్పుడు వాడుకలో ఉన్న వర్గీకరణను తయారు చేసింది. దీనితో పాటు ఎలా వర్గీకరించాలో వివరించే కొన్ని ప్రామాణికాలను కూడా తయారుచేసింది. వర్గాన్ని నిర్ధారించేటప్పుడు వైరస్లో ఉన్న జన్యుపదార్థం ఎటువంటిదో, కేంద్రక ఆమ్లము సింగిల్ స్ట్రాండెడ్ లేదా డబల్ స్ట్రాండెడ్, ఎన్వలప్ ఉండడం, లేకపోవడం వంటి విషయాలు తెలుసుకోవడం చాలా అవసరం. ఈ మూడు ముఖ్యమైన విషయాల నిర్ధారణ తర్వాత మిగతా విషయాలైన అథిది (హోస్ట్), కాప్సిడ్ ఆకృతి, ఇమ్యునొలాజికల్ ప్రాపర్టీస్, వ్యాధి లాంటి విషయాలు పరిగణనలోకి తీసుకోవాలి. ఈ వర్గీకరణ విధానానికి అదనంగా, నోబెల్ బహుమతి గ్రహీత అయిన డేవిడ్ బాల్టిమోర్, బాల్టిమోర్ వర్గీకరణ విధానాన్ని ప్రతిపాదించాడు. ఈ వర్గీకరణ ప్రకారం వైరస్లు వాటి విభజన పద్ధతి, జన్యుపదార్థాన్ని ఆధారంగా చేసుకొని 7 గ్రూపులుగా విభజంచబడ్డాయి. ఆధునిక వర్గీకరణలో ICTV పద్ధతితో పాటు బాల్టిమోర్ వర్గీకరణ విధానాన్ని ఉపయోగిస్తున్నారు.
ఒక పూర్తి వైరస్ కణాన్ని విరియన్ అని అంటారు. విరియన్ ఒక జీన్ ట్రాన్స్పోర్టర్కన్నా కొద్దిగా పెద్దదిగా ఉండి, ఒక చిన్న కేంద్రక ఆమ్లమూ, దాని చుట్టూ ఒక తొడుగు (కాప్సిడ్) ను కలిగి ఉంటుంది. కాప్సిడ్ మాంసకృతుల (ప్రోటీన్ల) చే నిర్మించబడి ఉంటుంది. ఈ కాప్సిడ్, వైరల్ జీన్ ద్వారా ఎన్కోడ్ చేయబడుతుంది. ఈ కాప్సిడ్, వైరస్ యొక్క ఆకారాన్ని, నిర్మాణాన్ని నిర్ధారిస్తుంది. ఒక్కోసారి ఈ వైరల్ జీన్ ద్వారా ఎన్కోడ్ చేయబడిన ప్రోటీన్ ఉపవిభాగాలను ప్రోటోమర్స్ అని అంటారు. ఈ ప్రోటోమర్లు అన్నీ కలిసి ఒక్కోసారి కాప్సిడ్ ను తయారు చేస్తాయి [1]. జన్యుపదార్థానికి సంబంధించిన ప్రోటీన్లను కేంద్రక ప్రోటీన్లని (న్యూక్లియో ప్రోటీన్లు అని) అంటారు. వైరల్ కాప్సిడ్ ప్రోటీన్లు, వైరల్ జన్యు పదార్థ అనుసంధానాన్ని న్యూక్లియో కాప్సిడ్ అని అంటారు. నిర్మాణాన్ని బట్టి వైరస్లు 4 రకాలు.
చిత్రం హెలికల్ వైరస్లు హెలికల్ కాప్సిడ్లు మధ్యలో ఒక అక్షం చుట్టూ ఒకే ఒక ఉపవిభాగాన్ని హెలికల్గా కలిగి ఉంటాయి. దీనివల్ల మధ్యలో ఖాళీతో ఒక బోలు గొట్టం తయారవుతుంది. ఇలాంటి అమరిక వల్ల రాడ్ ఆకారంలో ఉండే ఫిలమెంటస్ విరియన్లు తయారవుతాయి. ఇవి పొట్టిగాను, గట్టిగా ఉండే రకం నుండి పొడవుగా ఫ్లెక్సిబుల్గా ఉండే రకాల వరకు ఉంటాయి. వీటిల్లో ఉండే జన్యు పదార్థం సాధారణంగా ఒకే పోచను కలిగిన ఆర్.ఎన్.ఎ. కాని కొన్ని సార్లు కొన్ని ఫేజ్ లలో ఒకే పోచను కలిగిన డి.ఎన్.ఎ. కూడా ఉండవచ్చు. వీటిల్లో హెలికల్ కాప్సిడ్ పొడవు సాధారణంగా జన్యు పదార్థం పొడవుపైనా, వెడల్పు- ప్రోటోమర్ల అమరిక పైనా ఆధారపడి ఉంటాయి. టొబాకో మొజాయిక్ వైరస్ ఇలాంటి వైరస్లకు మంచి ఉదాహరణ. చిత్రం ఐకొసహెడ్రల్ వైరస్లు ఐకొసహెడ్రల్ కాప్సిడ్ లు తక్కువ మాగ్నిఫికేషన్ లో ఒక బంతి ఆకారాన్ని పోలి ఉంటాయి, కాని ఇవి నిజానికి సాకర్ బంతి వలె కాప్సోమర్ల అమరిక వల్ల ఒక నిర్దిష్టమయిన ఆకారాన్ని పొందుతాయి. కాప్సోమర్లు అనగా ఉంగరం ఆకారంలో ఉండే 5-6 ప్రోటోమర్ల అమరిక. ఈ ప్రోటోమర్లు నాన్-కోవాలెంట్ బంధంతో దగ్గరవుతాయి. కాని ఈ బంధం హెలికల్ కాప్సిడ్ ల బంధంకన్నా బలహీనమయిన బంధం. ఇలాంటి ఒక బంతి ఆకారంలో ఉండే వైరస్ కాప్సిడ్ తయారవడానికి కావలసిన ప్రోటోమర్ల సంఖ్యను T-సంఖ్య అంటారు .[5] ఇందులో 60×t ప్రోటీన్లు అవసరమవుతాయి. హెపటైటిస్ బి వైరస్ లో T-సంఖ్య 4, కాబట్టి 240 ప్రోటీన్లు చేరి కాప్సిడ్ ను తయారు చేస్తాయి. చిత్రం తొడుగు కలిగిన వైరస్లు (ఎన్వలప్డ్ వైరస్ లు) చాలా వైరస్లు ప్రోటీన్ కాప్సిడ్ తో పాటు మార్పులు చేయబడిన కణత్వచం (సెల్ మెంబ్రేన్) లాంటి ఇంకో తొడుగును కలిగి ఉంటాయి. ఈ తొడుగు దాడి చేయబడిన కణం యొక్క బయటి త్వచం (అవుటర్ మెంబ్రేన్) అయినా కావచ్చు, లేదా కేంద్రక త్వచం (న్యూక్లియర్ మొంబ్రేన్) కాని ఎండోప్లాస్మిక్ రెటికులం యొక్క త్వచం వంటి అంతర్గత త్వచమయినా అయి ఉండవచ్చు. ఇలాంటి తొడుగును వైరల్ ఎన్వలప్ అని పిలుస్తారు. ఈ ఎన్వలప్ లో వైరల్ జన్యువు నుండి, హోస్ట్ జన్యువు నుండి కోడ్ చేయబడిన ప్రోటీన్లు ఉంటాయి. ఒకవేళ లిపిడ్ మెంబ్రేన్ గాని కార్బోహైడ్రేట్ మెంబ్రేన్ గాని ఉంటే అది పూర్తిగా హోస్ట్ సెల్ నుండి సంక్రమించినదే అయి ఉంటుంది. ఇన్ ఫ్లూయెంజా వైరస్, ఎయిడ్స్ వైరస్ లు ఈ రకమైన వైరస్ లకు ఉదాహరణలుగా చెప్పుకోవచ్చు. వైరల్ ఎన్వెలప్ వల్ల వైరస్ లకు ఎంజైమ్ ల నుండి, కొన్ని రకాల రసాయన పదార్థాల నుండి రక్షణ కలుగుతుంది. ఈ ఎన్వలప్ లో ఉండే ప్రోటీన్లు రిసెప్టార్లుగా గుర్తించి వైరస్ లు ఇతర కణాలను ఆక్రమించడానికి దోహదడుతుంది. చిత్రం క్లిష్ట నిర్మాణం కలిగిన వైరస్లు (కాంప్లెక్స్ వైరస్లు) ఈ వైరస్లు అటు హెలికల్గానూ ఇటు ఐకొసహెడ్రల్గాను లేని కాప్సిడ్ను కలిగి ఉంటాయి. ఇవి మిగతా వైరస్లలో లేని ప్రోటీన్ తోకలు (టెయిల్స్) లేదా క్లిష్టమయిన బయటి గోడ (ఔటర్ వాల్) ను కలిగి ఉంటాయి. కొన్ని ఫేజ్లలో ఐకొసహెడ్రల్ తలకు అనుసంధానించబడిన హెలికల్ తోక ఉంటుంది. పాక్స్ వైరస్లు చాలా పెద్దగా ఉండి అరుదైన నిర్మాణాలను కలిగి ఉంటాయి. వైరల్ జన్యువు ప్రోటీన్లతోపాటు న్యూక్లియాయిడ్ అనబడే సెంట్రల్ నిర్మాణానికి అతుక్కొని ఉంటుంది.చాలా వైరస్లను మామూలు సూక్ష్మదర్శిని (కాంతిని ఉపయోగించుకునే సూక్ష్మదర్శిని) సాయంతో చూడలేము. చాలా వరకు అధ్యయనం చేయబడిన వైరస్లు 10 నుండి 300 నానో మీటర్ల వెడల్పు కలిగి ఉన్నాయి. మరికొన్ని అతిసూక్ష్మమైన బాక్టీరియా కన్నా కొద్దిగా పెద్దవి. వైరస్లను వీక్షించడానికి తరచూ స్కానింగ్, ట్రాన్స్మిషన్ ఎలక్రాన్ మైక్రోస్కోప్ అనే రెండు రకాల ఎలక్ట్రాన్ మైక్రోస్కోప్ లను వాడతారు. పరిమాణంలో గమనించదగ్గ తేడాలున్న 750 నానోమీటర్ల పరిమాణమున్న మిమివైరస్ను ఇటీవల కనుగొన్నారు. వీటిలో రికార్డు స్థాయిలో అత్యధికంగా 1000 జీన్లు (కొన్నింటిలో 400 మాత్రమే) 1.2 మెగాబేస్ జతలున్న జన్యువుపై కనుగొనబడ్డాయి. వీటిలోని చాలా జీన్లు ఇతర ప్రోకారియోట్లు, యూకారియోట్లలో కూడా లభిస్తాయి. ఈ వైరస్ను కనుగొనడం వల్ల ఎప్పటినుండో జరుగుతున్న చర్చలో వైరస్లు సజీవులనే వాదానికి బలం చేకూరింది.
వైరస్ జాతులలో ఉండే జన్యువులు మరే ఇతర జీవు (జంతువులు, వృక్షాలు, బాక్టీరియా వంటి) ల్లో లేనంత వైవిధ్యాన్ని ప్రదర్శిస్తాయి.
వైరస్లలో డి.ఎన్.ఎ. గాని ఆర్.ఎన్.ఎ. గాని ఉండవచ్చు. చాలా అరుదుగా ఈ రెండూ కొన్ని వైరస్లలో కనిపిస్తాయి. ప్లాంట్ వైరస్లలో సాధారణంగా ఒక పోచ కలిగిన అర్.ఎన్.ఎ. (ssRNA) ఉంటుంది, అలాగే ఫేజ్లలో రెండు పోచలు కలిగిన డి.ఎన్.ఎ. (dsDNA) ఉంటుంది. కొన్ని వైరస్లలో సైటొసీన్కు బదులు హైడ్రాక్సీసైటొసీన్ అనే న్యూక్లియోటైడ్ ఉంటుంది.
వైరల్ జన్యువులు వృత్తాకారంలోగాని (ఉదా.పాలియోమా వైరస్) లేదా కడ్డీ ఆకారంలో (లినియర్గా) గాని (ఉదా. అడినోవైరస్) ఉంటాయి. జన్యువు ఆకృతికి అందులో ఉండే రకానికి సంబంధం ఏమీ ఉండదు. ఆర్.ఎన్.ఎ. వైరస్లలో జన్యువు విడివిడిగా ముక్కలై గాని సెగ్మెంటెడ్గా గాని ఉంటుంది. అన్ని డబల్-స్ట్రాండెడ్ ఆర్.ఎన్.ఎ. జన్యువులు మరికొన్ని సింగల్ స్ట్రాండెడ్ ఆర్.ఎన్.ఎ. జన్యువులు సెగ్మెంటెడ్ అయి ఉంటాయి. ప్రతీ సెగ్మెంట్ ఒక్కోరకమైన ప్రోటీన్ను తయారుచేస్తుంది. కొన్ని వైరస్లలో వ్యాధి కలిగించడానికి కొన్ని సెగ్మెంట్లు మాత్రం సరిపోతాయి (ఉదా. బ్రోమ్ మొజాయిక్ వైరస్).
వైరస్లలో జాతిని బట్టి జన్యుపరిమాణము మారుతూ ఉంటుంది. అతి చిన్న జన్యువు 4 ప్రోటీన్లను కోడ్ చేయగలిగి, 106 డాల్టన్లు తూగుతుంది. అతి పెద్ద జన్యువు 108 డాల్టన్లు తూగి, వందకు పైగా ప్రోటీన్లను కోడ్ చేయగలుగుతుంది. ఆర్.ఎన్.ఎ. వైరస్లు సాధారణంగా డి.ఎన్.ఎ. వైరస్ల కంటే తక్కువ పరిమాణంగల జన్యువును కలిగి ఉంటాయి.
వైరస్ల వల్ల మనుషుల్లో వచ్చే సాధారణ వ్యాదులలో జలుబు, ఫ్లూ, మశూచి, చికెన్ పాక్స్, చికెన్ గున్యా, డెంగూ జ్యరం ముఖ్యమైనవి. ప్రాణాంతకమైన ఎబోలా, ఎయిడ్స్, ఏవియన్ ఫ్లూ, రేబిస్, వైరల్ హెపటైటిస్, జపనీస్ ఎన్సెఫలైటిస్, సార్స్ కూడా వీటి ద్వారానే కలుగుతాయి. వైరస్లకుండే వ్యాధి కలిగించగలిగే లక్షణాన్ని పోల్చుకోవటానికి విరులెన్స్ అనే పదాన్ని వాడతారు. మల్టిపుల్ స్క్లీరోసిస్ వంటి నాడీసంబంధ వ్యాధులకు ఏమయినా వైరస్లు కారకాలా అనేది ప్రస్తుతానికి పరిశోధనలో ఉంది.[6]
వైరస్లు చాలా రకాలుగా వ్యాధులను కలగజేయగలవు. కణాలపై వీటి ప్రభావంవల్ల కణ విచ్ఛేదనం (సెల్ లైసిస్) జరిగి కణాల మరణం సంభవిస్తుంది. బహుకణ జీవుల కణజాలాలపై వైరస్లు దాడి చేసినప్పుడు ఇలా కొన్ని అవసరమయిన కణాలు మరణిస్తే దాని ప్రభావం మొత్తం జీవిపైన కనబడుతుంది. చాలా వైరస్లు అరోగ్యకరమైన సమన్వయాన్ని (హోమియోస్టాసిస్) ను చెడగొట్టి వ్యాధులను కలుగజేస్తాయి, కొన్ని మాత్రం ఎటువంటి హాని కలుగజేయకండా కూడా జీవించగలుగుతాయి. ఉదాహరణగా హెర్పిస్ సింప్లెక్స్ వైరస్ను చెప్పుకోవచ్చు, ఇది సాధారణంగా కోల్డ్ సోర్స్ ని కలుగజేస్తుంది, కాని కొన్ని సార్లు సుప్త స్థితిలో ఎటువంటి హాని చేయకుండా ఉండగలదు.
చాలామట్టుకు ప్రాణాంతకమైన వైరస్లు ఫైలోవైరిడేలో చేర్చబడ్డాయి. ఫిలోవైరస్లనగా ఫిలమెంట్-లాంటి వైరస్లని అర్థం. వీటిల్లో వైరల్ హెమరేజిక్ ఫీవర్ కలుగ జేసే వైరస్లు ఎబోలా, మార్బర్గ్ వైరస్లు ఉన్నాయి. మార్బర్గ్ వైరస్ల వల్ల ఏప్రిల్ 2005లో అంగోలా దేశప్రజలు తీవ్రంగా బాధపడ్డారు. అక్టోబరు 2004లో ప్రారంభమయి 2005 వరకు కొనసాగిన ఈ వైరల్ హెమరేజిక్ ఫీవర్ ప్రపంచ చరిత్రలోనే ఇప్పటివరకు వచ్చిన అతి పెద్ద వైరల్ హెమరేజిక్ ఫీవర్ ఎపిడెమిక్.[7] యూరోపియన్ కాలనిస్టుల నుండి నేటివ్ అమెరికన్లకు ప్రబలిన మశూచి చాలా వరకు వారికి తీరని నష్టాన్ని కలుగజేసిందని కొందరి అభిప్రాయం.[8].
ప్రయోగశాలల్లో వైరస్లను పెంచడానికి, గుర్తించడానికి చాలా పద్ధతులు వాడుకలో ఉన్నాయి. వైరస్లను మిగతా కణాలనుండి వేరు చేసేందుకు డిఫరెన్షియల్ సెంట్రిఫ్యుగేషన్, ఐసోపిక్నిక్ సెంట్రిఫ్యుగేషన్ వంటి పద్ధతులను వాడతారు లేదా అమ్మోనియం సల్ఫేట్ గాని ఇథిలీన్ గ్లైకాల్ గాని ఉపయోగించి, ప్రెసిపిటేట్ చేసిన తర్వాత కణ అవశేషాలను ఆర్గానిక్ సాల్వెంట్ల సాయంతో గాని ఎంజైమ్ సాయంతో గాని వేరు చేసి వైరస్ కణాలని పొందుతారు.
వైరస్లను కనుక్కోవడానికి, క్వాంటిఫయ్ చేయడానికి అస్సేలు:
వైరస్లు ప్రత్యుత్పత్తి కొరకు జీవుల జన్యు పరికరాలపై ఆధారపడంవల్ల ఆ జీవికి ఎటువంటి హాని కలగకుండా వీటిని నివారించడం కొద్దిగా కష్టమైన పని. ప్రాముఖ్యత పొందిన వైద్యవిధానం ప్రకారం, టీకాల ద్వారా వ్యాధులను నివారించడమే అతి ఉత్తమం.
వైరోథెరపి అనగా వైరస్లను వెక్టర్లుగా వాడుకొని వివిధ వ్యాధులను నయంచేయడము. వైరోథెరపి వల్ల కలిగే ముఖ్యమైన లాభం ఏమిటంటే ఇవి అవసరమయిన కణాలను లేదా డి.ఎన్.ఎ.ను టార్గెట్ చేయగలుగుతాయి. కాన్సర్ జీన్ థెరపీలో వీటి వాడకం ఎక్కువగా ఉంది. తూర్పు యూరోపియన్ వైద్యులు యాంటీబయొటిక్స్కు బదులుగా, ఫేజ్ థెరపిని ఉపయోగించి కొన్ని బాక్టీరీయాలను టార్గెట్ చేసారు. బాక్టీరియాల రెసిస్టన్స్ పెరుగుతున్నందువల్ల ఈ విధానానికి కొంత ప్రాముఖ్యత ఉంది.[9]
|website=
(help) |website=
(help) |website=
(help) |author=
(help)CS1 maint: multiple names: authors list (link) ವೈರಾಣುವು (ಲ್ಯಾಟಿನ್ನಲ್ಲಿ ವೈರಸ್ ಎಂದರೆ ಟಾಕ್ಸಿನ್ - ಜೀವಾಣುವಿನಲ್ಲಿ ಉತ್ಪನ್ನವಾಗುವ ವಿಷ ಅಥವಾ ವಿಷ) ಬೇರೆಯೊಂದು ಜೀವಿಯ ಜೀವಕೋಶಗಳೊಳಗೆ ಮಾತ್ರ ಸಂತಾನೋತ್ಪತ್ತಿ ಮಾಡಬಲ್ಲ ಒಂದು ಚಿಕ್ಕದಾದ ಸೋಂಕುಂಟುಮಾಡುವ ಸೂಕ್ಷ್ಮಜೀವಿ. ವೈರಾಣುಗಳು ದ್ಯುತಿಸೂಕ್ಷ್ಮದರ್ಶಕದಿಂದ ಪ್ರತ್ಯಕ್ಷವಾಗಿ ಕಾಣದಷ್ಟು ಚಿಕ್ಕದಾಗಿರುತ್ತವೆ. ವೈರಾಣುಗಳು ಪ್ರಾಣಿಗಳು ಮತ್ತು ಸಸ್ಯಗಳ ಜೊತೆಗೆ ಬ್ಯಾಕ್ಟೀರಿಯಾ ಮತ್ತು ಆರ್ಕೀಯಾದ ವರೆಗಿನ ಎಲ್ಲ ಬಗೆಯ ಜೀವಿಗಳಲ್ಲಿ ಸೋಂಕು ಉಂಟು ಮಾಡುತ್ತವೆ. ಇವುಗಳು ಡಿ.ಎನ್.ಎ ಅಥವಾ ಆರ್.ಎನ್.ಎ ಎಳೆಗಳನ್ನು ಪ್ರೂಟೀನುಗಳು ಆವರಿಸಿಕೊಂಡಿರುವ ಕಣಗಳಾಗಿವೆ. ಇವುಗಳು ಜೀವಕೋಶಗಳು ಅಲ್ಲ ಎಂಬುದನ್ನು ರುಡಾಲ್ಫ್ ವರ್ಛೊ ಅವರು ಹೊರಡಿಸಿದ ಸೆಲ್ ಥಿಯರಿಯ ಮೂಲಕ ವ್ಯಕ್ತವಾಗಿದೆ. ಆದರು ಇವುಗಳು ಜೀವಿಗಳ ಒಳಗಡೆ ಇದ್ದಾಗ ಜೀವ ತುಂಬಿದಂತೆ ಕಾಣುವುದು. ಇದರಿಂದಾಗಿ ವೈರಾಣುಗಳು ಜೀವಿಗಳ ಹಾಗು ನಿರ್ಜೀವ ಲೋಕದ ಮಧ್ಯೆ ಇರುವ ಒಂದು ಸೇತುವೆ ಆಗಿದೆ. ಇವುಗಳು ಹಲವಾರು ರೋಗಗಳನ್ನು ಹೊರಡಿಸುತ್ತದೆ. ಇದರಿಂದಾಗಿ ನಮ್ಮ ವಿಜ್ಞಾನಿಗಳು ಇವುಗಳ ಬಗ್ಗೆ ತಿಳಿದು, ಜೀವಿಗಳಲ್ಲಿ ರೋಗಗಳನ್ನು ಉಂಟುಮಾಡುವ ರೀತಿಯನ್ನು ಕುರಿತು ಹೆಚ್ಚು ಮಾಹಿತಿಯನ್ನು ಸಂಗ್ರಹಿಸಿರುವರು. ಜೊತೆಗೆ ಇವುಗಳನ್ನು ಮಾನವನ ಹಾಗು ಪರಿಸರದ ಉಪಯೋಗಕ್ಕಾಗಿಯೂ ಇಂದು ಬಳಸಲಾಗಿದೆ. ವೈರಾಣುಗಳು ಆಕ್ರುತಿಯಲ್ಲಿಯೂ ಗಾತ್ರದಲ್ಲಿಯೂ ವ್ಯತ್ಯಾಸವನ್ನು ತೋರಿಸುವುದು. ಇವುಗಳ ವ್ಯಾಸ ೧೭ ರಿಂದ ೧೦೦೦ ನಾನೋಮೀಟರುಗಳಾಗಿವೆ.
ವೈರಾಣುಗಳ ಅಸ್ತಿತ್ವವು ಹತ್ತೊಂಬತ್ತನೆಯ ಶತಮಾನದಿಂದ ನಿರೀಕ್ಷಣೆಗೆ ಒಳಗೊಂಡಿದೆ. ಇದರ ಫಲವಾಗಿ, ಇವುಗಳು ಬ್ಯಾಕ್ಟೀರಿಯಾಗಳಿಗಿಂತ ಚಿಕ್ಕದು ಎಂಬುದು ವ್ಯಕ್ತವಾಯಿತು. ಇನ್ನ ಒಂದು ಹೆಜ್ಜೆ ಮುಂದೆಹೋದಾಗ ಇವುಗಳು ಪುನರಾವರ್ತಿಸುವುದು ಜೀವಕೋಶಗಳಲ್ಲಿ ಮಾತ್ರವೆಂದು ತಿಳಿಯಿತು. ೧೮೯೨ರಲ್ಲಿ, ಡಿಮಿಟ್ರಿ ಇವಾನೋವ್ಸ್ಕಿ ಅವರು ಮಾಡಿದ ವ್ಯಾಸಂಗದ ಮೂಲಕ, ಸೋಂಕಿತಗೊಂಡ ತಂಬಾಕು ಎಲೆಗಳಿಂದ ಪಡೆದ ರಸವನ್ನು ಬಹಳ ಪುಟ್ಟ ರಂದ್ರ ಹೊಂದಿರುವ ಶೋಧಕದಲ್ಲಿ ಸೋಸಿ ಪಡೆದ ದ್ರವಕ್ಕೆ ಬೇರೆ ಆರೋಗ್ಯಕರವಾದ ತಂಬಾಕು ಗಿಡಗಳನ್ನು ಸೋಂಕಿತಗೊಳಿಸುವ ಶಕ್ತಿ ಇರುವುದಾಗಿ ಕಂಡು ಬಂದಿತು. ಆದರೆ ಈ ದ್ರವ್ಯದಲ್ಲಿ ಇರುವ ರೋಗಾಣುಗಳನ್ನು ಪ್ರಯೋಗಾಲಯದಲ್ಲಿ ಬೆಳೆಯಲು ಸಾಧ್ಯವಾಗಲಿಲ್ಲ. ಪಡೆದ ಫಲಿತಾಂಶದಿಂದ ಇವು ಬೆಳೆಯಲು ಅಸಾಧ್ಯವಾದ, ಬ್ಯಾಕ್ಟೀರಿಯಾಗಳಿಗಿಂತ ಚಿಕ್ಕ ಜೀವಿಗಳು ಎಂದು ಹೇಳಿದರು. ಇವುಗಳ ನಿಜವಾದ ಸ್ವಭಾವವನ್ನು ತಿಳಿದಿದ್ದು ೧೯೩೩ರಲ್ಲಿ ಜೀವಶಾಸ್ತ್ರಜ್ಞನಾದ ವೆಂಡಲ್ ಮೆರೆಡಿತ್ ಸ್ಟಾನ್ಲಿ ಅವರು ಕಂಡುಹಿಡಿದ ಟೊಬಾಕೊ ಮೊಸಾಯ್ಕ್ ವೈರಾಣುವಿನTMV ಮೂಲಕ. ತಂಬಾಕು ಗಿಡದ ಸೋಂಕಿತ ಎಲೆಯನ್ನು ತೆಗೆದು, ಅದರ ಸತ್ವವನ್ನು ಶೇಕರಿಸಿ,ಶುದ್ದಗೊಳಿಸಿ, ಪತನ ಮಾಡಿದಾಗ, ದ್ರವದಲ್ಲಿದ್ದ ಎಲ್ಲವು ಪತನಗೊಂಡವು. ಇದು ಸಾಧ್ಯವಾಗುವುದು ರಾಸಾಯನೀಯ ಪದಾರ್ಥಗಳಲ್ಲಿ ಮಾತ್ರವೆ. ಇದರ ಮೂಲಕ ಇವರು, ವೈರಾಣುಗಳನ್ನು ಸ್ಫಟಕೀಕರಣಗೊಳ್ಳಿಸಿ, ಇವುಗಳು ಕೇವಲ ನಿರ್ಜೀವ ಪದಾರ್ಥಗಳು ಎಂದು ವ್ಯಕ್ತಪಡಿಸಿದರು. ೧೯೪೬ರಲ್ಲಿ ಇವರಿಗೆ ಇದರಲ್ಲಿ ನೊಬೇಲ್ ಪುರಸ್ಕಾರ ದೊರಕಿತು. ಕೆಲವು ವರ್ಷಗಳ ನಂತರ ವಿಜ್ಞಾನಿಗಳು ಸಂಶೋದನೆ ಮಾಡಲಾದ ಈ ವೈರಾಣು ಆರ್.ಎನ್.ಎ ಹಾಗು ಪ್ರೋಟೀನುಗಳ ಸಂಯೋಜನೆ ಎಂಬುದು ವ್ಯಕ್ತವಾಯಿತು.
ಎಲ್ಲಾ ವೈರಾಣುಗಳ ತಳಮಟ್ಟದ ರಚನೆ ಒಂದೇ ಆಗಿದೆ: ನಡುವಲ್ಲಿ ನ್ಯೂಕ್ಲಿಯಿಕ್ ಆಸಿಡ್ ಮತ್ತೆ ಇದರ ಸುತ್ತ ಪ್ರೋಟೀನಿನ ಸುತ್ತುವರಿ. ಎರಡು ತರದ ನ್ಯೂಕ್ಲಿಯಿಕ್ ಆಸಿಡಿನಲ್ಲಿ (ಡಿ.ಎನ್.ಎ ಹಾಗೂ ಆರ್.ಎನ್.ಎ) ಯಾವುದಾದರು ಒಂದು ಪ್ರತಿಯೊಬ್ಬ ವೈರಾಣುವಿನಲ್ಲಿ ಕಂಡುಬರುತ್ತದೆ. ಇದರ ಸುತ್ತ ಒಂದರಿಂದ ಹಲವಾರು ತರದ ಪ್ರೋಟೀನುಗಳು ಪುನರಾವರ್ತಿಗೊಂಡು ನಿರ್ಮಿತವಾಗಿರುವ 'ಕ್ಯಾಪ್ಸಿಡ್' ಎಂಬ ರಕ್ಷಣೆ. ಈ ಪ್ರೋಟೀನುಗಳನ್ನು 'ಕ್ಯಾಪ್ಸೋಮಿಯರ್ಸ್' ಎಂದು ಕರೆಯುವೆವು. ಕೆಲವು ಪ್ರಾಣಿಗಳನ್ನು ಆಕ್ರಮಿಸುವ ವೈರಾಣುಗಳಿಗೆ ಕ್ಯಾಪ್ಸಿಡಿನ ಸುತ್ತ ಪ್ರೋಟೀನ್, ಮೇದಸ್ಸು ಅಥವ ಗ್ಲೈಕೋ-ಪ್ರೋಟೀನ್, ಇವುಗಳಿಂದ ನಿರ್ಮಿತವಾಗಿರುವ 'ಎನ್ವೆಲಪ್' ಎಂಬ ಸುತ್ತಗಟ್ಟ ಇದೆ.
ಬ್ಯಾಕ್ಟೀರಿಯಾಗಳನ್ನು ಆಕ್ರಮಿಸುವ ವೈರಾಣುಗಳನ್ನು 'ಬ್ಯಾಕ್ಟೀರಿಯೋಫಾಜ್' ಎಂದು ಕರೆಯಲಾಗಿದೆ. ಇವುಗಳಲ್ಲಿ ಎರಡು ರೀತಿಯ ಸಂತಾನೋತ್ಪತಿಯ ರೀತಿಗಳನ್ನು ಕಂಡು ಬರಬಹುದು. ಒಂದು 'ಲೈಟಿಕ್' ಮತ್ತೊಂದು 'ಲೈಸೋಜೆನಿಕ್' ಜೀವನ ಚಕ್ರ.
(ಲೈಸಿಸ್ ಎಂದರೆ 'ಬೇರ್ಪಡು' ಎಂದರ್ಥ) ವೈರಾಣು ಒಂದು ಬ್ಯಾಕ್ಟೀರಿಯಾದ ಜೀವಕೋಶವನ್ನು ಸೋಂಕಿತಗೊಳ್ಳಿಸಿ, ನಂತರ ಅದೇ ಕೋಶವನ್ನು ಸಂಪೂರ್ಣವಾಗಿ ನಾಶಗೊಳಿಸಿದಾಗ ಆ ಜೀವನ ಚಕ್ರವನ್ನು ಲೈಟಿಕ್ ಜೀವನ ಚಕ್ರ ಎಂದು ಕರೆಯುವೆವು. ಕೆಲವು ವೈರಾಣುಗಳು ಇದನ್ನು ಬ್ಯಾಕ್ಟೀರಯಾದ ಒಳಗೆ ಸೇರಿದ ತಕ್ಷಣ ಮಾಡುವುದು, ಕೆಲವು ವ್ಯತ್ಯಸ್ಥ ಕಾಲಾವಧಿಯಲ್ಲಿ ಮಾಡುವುದು.
ವೈರಾಣು ಮೊದಲು ಬ್ಯಾಕ್ಟೀರಿಯ ಕೋಶದ ಮೇಲೆ ಇರುವ ಗ್ರಾಹಕ ಕಣಗಳ ಒಂದಿಗೆ ಅಂಟಿಕೊಂಡು, ತಮ್ಮ ನ್ಯೂಕ್ಲಿಕ್ ಆಸಿಡನ್ನು ಕೋಶಕ್ಕೆ ಒಳನುಗ್ಗಿಸುತ್ತದೆ. ಕೋಶದ ಒಳಗಡೆ ಈ ಒಂದು ನ್ಯೂಕ್ಲಿಕ್ ಆಸಿಡಿನ ಸಂಖ್ಯೆ ಹೆಚ್ಚಾಗುತ್ತದೆ ಜೊತೆಗೆ ಕ್ಯಾಪ್ಸಿಡ್ ಪ್ರೋಟೀನುಗಳ ಉತ್ಪಾದನೆಯು ನಡೆಯುತ್ತದೆ. ನಂತರ ನಿರ್ಮಿತವಾದ ಎಲ್ಲಾ ಕಣಗಳು ಸೇರಿಸಿ ಹಲವಾರು ವೈರಾಣುಗಳನ್ನು ಹೊರಡಿಸುತ್ತದೆ. ಹೀಗೆ ಉತ್ಪಾದಿತವಾದ ವೈರಾಣುಗಳಿಂದ ಕೋಶದ ಒಳಗಿನ ಒತ್ತಡ ಹೆಚ್ಚಾಗಿ ಕೋಶವನ್ನು ಕೀಳಿ ಅವುಗಳು ಹೊರಹೊಮ್ಮುವವು. ಸೋಂಕಿತಗೊಂಡ ಪ್ರತಿಯೊಂದು ಕೋಶದಿಂದ ನೂರಾರು ವೈರಾಣುಗಳು ಹೊರಬರುವವು.
ಈ ಜೀವ ಚಕ್ರದಲ್ಲಿ ಬ್ಯಾಕ್ಟೀರಿಯಾದ ಕೋಶಗಳು ನಾಶವಾಗುವುದಿಲ್ಲ. ಆದರೆ ಕೋಶದ ಒಳಗಿರುವ ವೈರಾಣುವು ಯಾವುದಾದರು ರೀತಿಯಲ್ಲಿ ಪ್ರಚೋದಕಗೊಂಡರೆ ಅದು ಲೈಟಿಕ್ ಜೀವಚಕ್ರವನ್ನು ಮುಂದುವರಿಸುತ್ತದೆ. ಇಲ್ಲಿ ವೈರಾಣುವಿನ ಗುಣಾಕಾರ ನಡೆಯುವುದಿಲ್ಲ, ಬದಲಾಗಿ ಕೋಶದ ಒಳಗಡೆ ಸೇರಿದ ನ್ಯೂಕ್ಲಿಕ್ ಆಸಿಡ್, ಬ್ಯಾಕ್ಟೀರಿಯಾದ ನ್ಯೂಕ್ಲಿಕ್ ಆಸಿಡಿನ ಜೊತೆ ಸೇರಿರುತ್ತದೆ. ವೈರಾಣುವಿನ ಸಂತಾನೋತ್ಪತಿ ನಡೆಯುವ ಮೂಲಕ ವೈರಾಣುವಿನ ಗುಣಾಕಾರವು ನಡೆಯುತ್ತದೆ.
ವೈರಾಣುವು (ಲ್ಯಾಟಿನ್ನಲ್ಲಿ ವೈರಸ್ ಎಂದರೆ ಟಾಕ್ಸಿನ್ - ಜೀವಾಣುವಿನಲ್ಲಿ ಉತ್ಪನ್ನವಾಗುವ ವಿಷ ಅಥವಾ ವಿಷ) ಬೇರೆಯೊಂದು ಜೀವಿಯ ಜೀವಕೋಶಗಳೊಳಗೆ ಮಾತ್ರ ಸಂತಾನೋತ್ಪತ್ತಿ ಮಾಡಬಲ್ಲ ಒಂದು ಚಿಕ್ಕದಾದ ಸೋಂಕುಂಟುಮಾಡುವ ಸೂಕ್ಷ್ಮಜೀವಿ. ವೈರಾಣುಗಳು ದ್ಯುತಿಸೂಕ್ಷ್ಮದರ್ಶಕದಿಂದ ಪ್ರತ್ಯಕ್ಷವಾಗಿ ಕಾಣದಷ್ಟು ಚಿಕ್ಕದಾಗಿರುತ್ತವೆ. ವೈರಾಣುಗಳು ಪ್ರಾಣಿಗಳು ಮತ್ತು ಸಸ್ಯಗಳ ಜೊತೆಗೆ ಬ್ಯಾಕ್ಟೀರಿಯಾ ಮತ್ತು ಆರ್ಕೀಯಾದ ವರೆಗಿನ ಎಲ್ಲ ಬಗೆಯ ಜೀವಿಗಳಲ್ಲಿ ಸೋಂಕು ಉಂಟು ಮಾಡುತ್ತವೆ. ಇವುಗಳು ಡಿ.ಎನ್.ಎ ಅಥವಾ ಆರ್.ಎನ್.ಎ ಎಳೆಗಳನ್ನು ಪ್ರೂಟೀನುಗಳು ಆವರಿಸಿಕೊಂಡಿರುವ ಕಣಗಳಾಗಿವೆ. ಇವುಗಳು ಜೀವಕೋಶಗಳು ಅಲ್ಲ ಎಂಬುದನ್ನು ರುಡಾಲ್ಫ್ ವರ್ಛೊ ಅವರು ಹೊರಡಿಸಿದ ಸೆಲ್ ಥಿಯರಿಯ ಮೂಲಕ ವ್ಯಕ್ತವಾಗಿದೆ. ಆದರು ಇವುಗಳು ಜೀವಿಗಳ ಒಳಗಡೆ ಇದ್ದಾಗ ಜೀವ ತುಂಬಿದಂತೆ ಕಾಣುವುದು. ಇದರಿಂದಾಗಿ ವೈರಾಣುಗಳು ಜೀವಿಗಳ ಹಾಗು ನಿರ್ಜೀವ ಲೋಕದ ಮಧ್ಯೆ ಇರುವ ಒಂದು ಸೇತುವೆ ಆಗಿದೆ. ಇವುಗಳು ಹಲವಾರು ರೋಗಗಳನ್ನು ಹೊರಡಿಸುತ್ತದೆ. ಇದರಿಂದಾಗಿ ನಮ್ಮ ವಿಜ್ಞಾನಿಗಳು ಇವುಗಳ ಬಗ್ಗೆ ತಿಳಿದು, ಜೀವಿಗಳಲ್ಲಿ ರೋಗಗಳನ್ನು ಉಂಟುಮಾಡುವ ರೀತಿಯನ್ನು ಕುರಿತು ಹೆಚ್ಚು ಮಾಹಿತಿಯನ್ನು ಸಂಗ್ರಹಿಸಿರುವರು. ಜೊತೆಗೆ ಇವುಗಳನ್ನು ಮಾನವನ ಹಾಗು ಪರಿಸರದ ಉಪಯೋಗಕ್ಕಾಗಿಯೂ ಇಂದು ಬಳಸಲಾಗಿದೆ. ವೈರಾಣುಗಳು ಆಕ್ರುತಿಯಲ್ಲಿಯೂ ಗಾತ್ರದಲ್ಲಿಯೂ ವ್ಯತ್ಯಾಸವನ್ನು ತೋರಿಸುವುದು. ಇವುಗಳ ವ್ಯಾಸ ೧೭ ರಿಂದ ೧೦೦೦ ನಾನೋಮೀಟರುಗಳಾಗಿವೆ.
ဗိုင်းရပ်စ် (လက်တင်ဘာသာ virus မှ ဆင်းသက်လာပြီး အဆိပ်ဟု အဓိပ္ပာယ်ရသည်။) သည် ကူးစက်ရောဂါ ဖြစ်ပွားစေသော သာမန်မျက်လုံးဖြင့် မမြင်နိုင်သည့် ပိုးမွှားများဖြစ်သည်။ ၎င်းတို့သည် ကပ်ပါးကောင်များဖြစ်ပြီး လက်ခံကလာပ်စည်း (host cell) ပြင်ပတွင် မျိုးပွားခြင်း၊ ရှင်သန်ခြင်း မပြုနိုင်ပေ။ ၁၈၉၈ ခုနှစ်တွင် Martinus Beijerinckက ပထမဦးဆုံးသော ဗိုင်းရပ်စ်ပိုး tobacco mosaic virus ကိုတွေ့ရှိခဲ့သည်။ ယနေ့အထိ ဗိုင်းရပ်စ်အမျိုးပေါင်း ၅၀၀၀ ကျော်ကို တွေ့ရှိထားပြီးဖြစ်သည်။ ဗိုင်းရပ်စ်ပိုးမွှားအကြောင်း လေ့လာသည့် ပညာရပ်အား ရောဂါပိုးမွှားဗေဒ (Virology) ဟုခေါ်ကာ အဏုဇီဝဗေဒ (microbiology) ၏ ဘာသာခွဲတရပ်ဖြစ်သည်။
ဗိုင်းရပ်စ် (လက်တင်ဘာသာ virus မှ ဆင်းသက်လာပြီး အဆိပ်ဟု အဓိပ္ပာယ်ရသည်။) သည် ကူးစက်ရောဂါ ဖြစ်ပွားစေသော သာမန်မျက်လုံးဖြင့် မမြင်နိုင်သည့် ပိုးမွှားများဖြစ်သည်။ ၎င်းတို့သည် ကပ်ပါးကောင်များဖြစ်ပြီး လက်ခံကလာပ်စည်း (host cell) ပြင်ပတွင် မျိုးပွားခြင်း၊ ရှင်သန်ခြင်း မပြုနိုင်ပေ။ ၁၈၉၈ ခုနှစ်တွင် Martinus Beijerinckက ပထမဦးဆုံးသော ဗိုင်းရပ်စ်ပိုး tobacco mosaic virus ကိုတွေ့ရှိခဲ့သည်။ ယနေ့အထိ ဗိုင်းရပ်စ်အမျိုးပေါင်း ၅၀၀၀ ကျော်ကို တွေ့ရှိထားပြီးဖြစ်သည်။ ဗိုင်းရပ်စ်ပိုးမွှားအကြောင်း လေ့လာသည့် ပညာရပ်အား ရောဂါပိုးမွှားဗေဒ (Virology) ဟုခေါ်ကာ အဏုဇီဝဗေဒ (microbiology) ၏ ဘာသာခွဲတရပ်ဖြစ်သည်။
ვირუსეფი — 20–300 ნანომეტრიშ ზჷმაშ მიკროსკოპული წიწეფი, ნამუეფსჷთ თელი თოლეფიშ ინფიცირაფა შეულებჷნა. თელარაშ ვათოლური ფორმეფი - ვირუსეფი რე თელი სქილედიშ დიდი ბუნა, ნამუსჷთ ვაუღუ თოლური ნაგი. თე სქილედეფს ვირუსეფი ჯოხო (ლათ. „viruse“ - პანჯი) დო თინეფი თელარაშ ვათოლურ ფორმეფს ორხველჷნა. ვირუსეფი ვართ ჩანარეფს ორხველჷნა დო ვართ ჩხოლარეფს. ვირუსეფი წიწა ზჷმაშ სქილედეფი რე. თეშ გეშა თინეფიშ დოგურაფა შილებე ხვალე ელექტრონული მიკროსკოპიშ მეშქაშალათ. ვირუსეფიშ ართ-ართი გინორთი შანი თინა რე, ნამჷ-და თინეფს თელარა დო გომიარაფა შეულებჷნა ხვალე შხვა, თელი ორგანიზმეფიშ თოლეფს. თელი ორგანიზმეფიშ თოლიშ უმუშო ვირუსეფს რინა ვეშულებჷნა დო თინეფშე მიარეს მუკი-მუკი კრისტალეფიშ ფორმა უღუ. მუჟამსჷთ ვირუსეფი ქინიხორჷნა ჩხოლარიშ, ჩანარეფიშ დო ბაქტერიეფიშ თოლეფსჷნ, გჷმიჭანუანა მიარე ოშქურანჯი ლახარას, თეშ გეშა თინეფი ისხუნუაფუნა მუჭოთ თოლიშ პარაზიტეფი. ადამიერიშ ვირუსულ ლახარეფს ორხველჷ, სამანგათ, წითელე, გრიპი, სურდუ, შიდსი, პოლიომიელიტი, შარტე, ჰეპატიტეფი, წიფრა, ფიღვაია დო თ.უ. ჩანარეფიშ ვირუსულ ლახარეფს შქას ჩინებული რე თუთუმიშ, ბარდონიშ დო შხვა კულტურეფიშ მოზაიკური ლახარა, ნამუშ ბორჯისჷთ ვირუსეფი გეთმიორცუანა ქლოროპლასტეფს დო ფურცელიშ დაღამაკებული ნორთეფი მირდღიბუანა. ირი ვურუსული წიწა აკმოდირთუ დნბ ვარდა რნბ-შ მორჩილი მუდანობაშე, ნამუთ ფორილი რე ცილამი დაცხით. თე დაცხი მათხილე როლს არსულენს.
ვირუსეფი — 20–300 ნანომეტრიშ ზჷმაშ მიკროსკოპული წიწეფი, ნამუეფსჷთ თელი თოლეფიშ ინფიცირაფა შეულებჷნა. თელარაშ ვათოლური ფორმეფი - ვირუსეფი რე თელი სქილედიშ დიდი ბუნა, ნამუსჷთ ვაუღუ თოლური ნაგი. თე სქილედეფს ვირუსეფი ჯოხო (ლათ. „viruse“ - პანჯი) დო თინეფი თელარაშ ვათოლურ ფორმეფს ორხველჷნა. ვირუსეფი ვართ ჩანარეფს ორხველჷნა დო ვართ ჩხოლარეფს. ვირუსეფი წიწა ზჷმაშ სქილედეფი რე. თეშ გეშა თინეფიშ დოგურაფა შილებე ხვალე ელექტრონული მიკროსკოპიშ მეშქაშალათ. ვირუსეფიშ ართ-ართი გინორთი შანი თინა რე, ნამჷ-და თინეფს თელარა დო გომიარაფა შეულებჷნა ხვალე შხვა, თელი ორგანიზმეფიშ თოლეფს. თელი ორგანიზმეფიშ თოლიშ უმუშო ვირუსეფს რინა ვეშულებჷნა დო თინეფშე მიარეს მუკი-მუკი კრისტალეფიშ ფორმა უღუ. მუჟამსჷთ ვირუსეფი ქინიხორჷნა ჩხოლარიშ, ჩანარეფიშ დო ბაქტერიეფიშ თოლეფსჷნ, გჷმიჭანუანა მიარე ოშქურანჯი ლახარას, თეშ გეშა თინეფი ისხუნუაფუნა მუჭოთ თოლიშ პარაზიტეფი. ადამიერიშ ვირუსულ ლახარეფს ორხველჷ, სამანგათ, წითელე, გრიპი, სურდუ, შიდსი, პოლიომიელიტი, შარტე, ჰეპატიტეფი, წიფრა, ფიღვაია დო თ.უ. ჩანარეფიშ ვირუსულ ლახარეფს შქას ჩინებული რე თუთუმიშ, ბარდონიშ დო შხვა კულტურეფიშ მოზაიკური ლახარა, ნამუშ ბორჯისჷთ ვირუსეფი გეთმიორცუანა ქლოროპლასტეფს დო ფურცელიშ დაღამაკებული ნორთეფი მირდღიბუანა. ირი ვურუსული წიწა აკმოდირთუ დნბ ვარდა რნბ-შ მორჩილი მუდანობაშე, ნამუთ ფორილი რე ცილამი დაცხით. თე დაცხი მათხილე როლს არსულენს.