nomes no trilho de navegação
Zvonovec liliolistý (Adenophora liliifolia) je statná rostlina s bleděmodrými zvonkovitými květy, která je v České republice velice vzácná. Je to jediný druh rodu zvonovec, který roste v české přírodě.
Druh pochází z Euroasie. Nejvíce je rozšířen v západní Asii, ostrůvkovitě roste ve východní a ve střední Evropě, kterou probíhá západní hranice souvislého areálu rozšíření. V Evropě ho lze řídce nalézt v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Itálii, Polsku, Slovensku, Maďarsku, Slovinsku a Chorvatsku.
V Česku nebyl nikdy hojným druhem, ale nyní je na silném ústupu. Z tradičních 20 lokalit se jich zachovalo asi jen 5. Nejhojnější stanoviště je v přírodní památce Babinské louky, národní přírodní rezervaci Karlštejn a přírodní rezervaci Karlické údolí. Dále roste u Bílichova na Kladensku a na Královéhradecku.
Rostlinám se nejlépe daří na mezofilních až vlhkých hlubokých půdách s dostatkem humusu. Tehdy mohou být lodyhy vysoké až 1,5 metrů. Dobře prospívají na plném světle i v polostínu, rostou ve světlých lesích, na jejích pasekách nebo okrajích. Druh je vázán zejména na teplomilné doubravy a dubohabřiny, upřednostňuje prosvětlená místa, okraje cest, pasek a světliny v lesním porostu.[1][2][3]
Vytrvalá, lysá nebo jemným chmýřím porostlá bylina, dorůstající obvykle do výše 40 až 100 cm. Z dlouhého zhrubnutého, často až řepovitého kořene společně s listy vyrůstá jedná i více (starší rostliny až 15) přímých pevných lodyh, které jsou vespod okolo 1 cm tlusté, válcovité nebo slabě hranaté a podélně rýhované. Lodyhy bývají jednoduché nebo jsou v květenství rozvětvené, jsou hustě porostlé listy rostoucími střídavě nebo v přeslenech. Přízemní listy s dlouhými řapíky jsou okrouhle srdčité a v době kvetení již zaschlé. Spodní lodyžní listy jsou zúžené do krátkého řapíku, dlouhé 5 až 15 a široké 1 až 5 cm, mají čepele obvejčité či elipsovité. Horní přisedlé lodyžní listy, dlouhé 1 až 3 a široké 0,5 až 1 cm, mají čepele široce kopinaté až elipsovité. Všechny listy jsou po obvodě nestejně pilovité, na koncích zašpičatělé, mají vyniklou žilnatinu a na horní straně jsou lesklé a na spodní bledší.
Oboupohlavné, pravidelné, příjemně vonící květy na 2 cm dlouhých převislých stopkách vyrůstají z paždí malých kopinatých listenů a vytvářejí nejvíce sedmičetné hrozny nebo laty s bočními větvičkami 5 až 15 cm dlouhými. Kalich je tvořen pěti trojúhelníkovitými, asi 3 mm dlouhými odstávajícími lístky, na koncích ostře špičatými a po obvodě jemně zubatými. Pěticípá koruna se širokými lístky je nálevkovitá nebo zvonkovitá, 10 až 20 mm dlouhá a stejně tak široká, má barvu bleděmodrou a někdy mívá odstín do lila a jen řídce je bílá. Pět volných, brvitých, na bázi rozšířených tyčinek nese prašníky. Semeník s třemi pouzdry má jednu dlouhou, z koruny daleko čnící čnělku která je obvykle dvakrát tak delší než koruna.
Plody jsou zakřivené hranaté tobolky hruškovitého tvaru, dlouhé 8 až 12 mm. Mají ve dně tři otvory pro vypadávání zploštělých, zrzavě hnědých semen asi 2 mm dlouhých. Rostliny se rozmnožují oddenky nebo klíčivými semeny roznášenými větrem. Od příbuzných zvonků lze zvonovec liliolistý odlišit mimo jiné podle čnělky vyčnívající ven z koruny a podle vonných květů.[1][4][5][6]
Populace zvonovce liliolistého, nejčastěji rostoucího ve světlých lesích, hodně ohrožuje současné lesní hospodaření. Téměř se již nevyskytují výmladkové a pařezinové lesy, ve kterých se stromy kácí postupně probírkou a v současných vysokokmenných lesích s hustým zápojem nemá příležitost vyrůst nebo vykvést. Pokud roste na světlejších místech u cest nebo lesních okrajů, je utiskován konkurenceschopnějšími ostružiníky a kopřivami. Likviduje ho také přemnožená srnčí zvěř, pro kterou je chutným soustem. Téměř všechny populace v Česku jsou málo početné a následkem příbuzenského křížení se vytrácí genetická rozmanitost a chybí jen krůček k nezadržitelnému vymírání. V přírodě ČR se nachází nejvýše 500 kvetoucích rostlin.
Lokalitám se zvonovcem liliolistým je věnována specifická pozornost, probíhá komplex řízených zásahů zaměřený na jeho ochranu. Bývají prosvětlovány porosty, likvidují se náletové dřeviny a v pozdním létě po vysemenění se seče tráva a odstraňuje stařina, některá místa byla proti okusu zvěří oplocena. Z dobře klíčivých semen se zkouší v umělých podmínkách vypěstovat mladé rostlinky a ty pak vysadit na lokality s nejslabšími přirozenými populacemi.
Zvonovec liliolistý je v "Seznamu zvláště chráněných druhů rostlin" stanoveném vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb, stejně jako v "Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky" z roku 2012, považován za druh kriticky ohrožený (§1) a (C1t). Také v ostatních zemích Střední Evropy na tom není tento druh o mnoho lépe. Kriticky je ohrožen také v Německu, Rakousku, Polsku, Maďarsku i Chorvatsku.[2][3][7][8][9]
Obrázky, zvuky či videa k tématu zvonovec liliolistý ve Wikimedia Commons
Zvonovec liliolistý (Adenophora liliifolia) je statná rostlina s bleděmodrými zvonkovitými květy, která je v České republice velice vzácná. Je to jediný druh rodu zvonovec, který roste v české přírodě.
Die Becherglocke (Adenophora liliifolia), auch Wohlriechende Schellenblume,[1] Lilienblättrige Becherglocke,[2][3] Wohlriechende Becherglocke,[4] Drüsenglocke, Schellenblume oder Pendelglöckchen genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Adenophora innerhalb der Familie der Glockenblumengewächse (Campanulaceae).
Die Becherglocke wirkt wie eine hochgewachsene und vielblütige Glockenblume (Campanula). Die krautige, ausdauernde Pflanze erreicht Wuchshöhen von 30 bis 150, ausnahmsweise über 200 Zentimetern. Aus einer Pfahlwurzel entwickelt sie mehrere dicht beblätterte Sprosse. Die untersten Stängelblätter sind verkehrt-eiförmig oder elliptisch und in den kurzen Stiel verschmälert. Zur Blütezeit sind sie meist abgestorben. Die übrigen gezähnten, gesägten oder ganzrandigen Blätter haben eine lanzettliche bis oval-lanzettliche, selten fast eiförmige Gestalt. Sie sind kahl und netzadrig, etwas glänzend und unterseits heller. Die unteren Blätter sind kurz gestielt, die oberen sitzend.
Zehn bis vierzig, ausnahmsweise bis über hundert Blüten stehen in einem endständigen, einfachen oder verzweigten, traubigen Blütenstand zusammen. Die Blüten sind kurz gestielt und nickend. Die zwittrigen, wohlriechenden Blüten sind fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf lanzettlichen Kelchzipfel stehen ab. Die blassblaue Krone ist 12 bis 20 Millimeter lang, glocken- oder trichterförmig, mit fünf breiten Zipfeln und mit weit aus der Glocke herausragendem und am Grunde von einem charakteristischen becherförmigen Drüsenring umgebenen stielförmigem Griffel.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 34.[5][4]
Die Becherglocke blüht von Juli bis September. Besonders gegen Abend verbreitet sie einen angenehmen Geruch. Die Bestäubung erfolgt durch Hummeln, Wildbienen und Schwebfliegen. Wegen der nickenden Blütenstellung fallen die Samen nicht von selbst heraus, sondern müssen zum Beispiel durch den Wind erst herausgeschüttelt werden (Windstreuausbreitung).
Die Becherglocke besiedelt nicht durchgehend in Eurasien einen von Ost nach West gerichteten Landstreifen von rund 5000 Kilometern Länge. Die westlichsten Fundplätze liegen in den Südalpen, die östlichsten im Altai. Das Hauptareal befindet sich in Russland zwischen der Ukraine und Westsibirien. In Mittel- und Südosteuropa kommt die Becherglocke nur sehr zerstreut an wenigen Stellen unter anderem in Polen, an der Donau bis Wien (Waldviertel, Weinviertel, Wiener Becken), in Tschechien beispielsweise[5] bei Karlstejn, vom Slowakischen Erzgebirge bis nach Siebenbürgen, in Serbien und am italienischen Südalpenrand zwischen Piemont und Friaul vor. In der Schweiz konnten zwei Populationen am Monte San Giorgio oberhalb Meride nachgewiesen werden.[6] Die Becherglocke ist eine Waldsteppenpflanze.
In Mitteleuropa wächst Adenophora liliifolia auf sommerwarmen, wechselfeuchten, nährstoff- und basenreichen, sandigen Lehm- und Tonböden. In Mitteleuropa bewohnt sie Wald- und Gebüschsäume, Waldlichtungen, Feuchtwiesen und Grashalden. Häufig ist sie mit dem Rohr-Pfeifengras vergesellschaftet. Sie ist in Mitteleuropa eine Charakterart des Verbandes Molinion, kommt aber auch in wechseltrockenen Gesellschaften des Verbands Alno-Ulmion oder der Ordnung Quercetalia pubescentis vor.[7]
In Deutschland tritt Adenophora liliifolia nur in und am Rand von Eichen-Ulmen-Auwäldern an der unteren Isar auf, und zwar bei Landau an der Isar und an der Isarmündung. Letzteres Vorkommen wurde erstmals 1854 von Otto Sendtner[8] erwähnt, das Vorkommen bei Landau erstmals im Jahr 1950 von dem Botaniker Josef Ludwig Lutz. Die Exemplare des deutschen Bestandes zeichnen sich durch hohes Längenwachstum (bis im Extremfall 226 cm) und Vielblütigkeit aus. Im Teilgebiet der Isarmündung wurden 1982 noch 152 Einzelpflanzen registriert, 1988 noch 47 und 1989 nur noch 14. Nicht zuletzt aus diesem Grund wurde 1990 das 808 ha große Naturschutzgebiet „Isarmündung“ ausgewiesen. Im selben Jahr lief das Bundesprogramm zur „Errichtung und Sicherung schutzwürdiger Teile von Natur und Landschaft mit gesamtstaatlich repräsentativer Bedeutung“ an.
In der Roten Liste der gefährdeten Pflanzenarten Deutschlands wird 1996 die Adenophora liliifolia in der Kategorie 1: „vom Aussterben bedroht“ geführt[1] und ist nach der Bundesartenschutzverordnung streng bzw. besonders geschützt[9]. In Österreich hat sie denselben Schutzstatus. In der Schweiz gilt sie als stark gefährdet.[10]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Campanula liliifolia durch Carl von Linné. Die Neukombination zu Adenophora liliifolia (L.) A.DC. wurde 1830 durch Alphonse Pyrame de Candolle veröffentlicht. Das Artepitheton liliifolia bedeutet lilienblättrig und bezieht sich ausnahmsweise nicht auf die Form der Blätter, welche gar nicht lilienähnlich ist, sondern auf ihre Verteilung am Stängel; hier zeigt sich eine Ähnlichkeit mit den Lilien beispielsweise etwa mit der Türkenbund-Lilie (Lilium martagon).
Die Becherglocke (Adenophora liliifolia), auch Wohlriechende Schellenblume, Lilienblättrige Becherglocke, Wohlriechende Becherglocke, Drüsenglocke, Schellenblume oder Pendelglöckchen genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Adenophora innerhalb der Familie der Glockenblumengewächse (Campanulaceae).
Adenophora liliifolia is a species of plants belonging to the family Campanulaceae.[1]
It is native to Europe and Northern America.[2]
Synonyms:
Adenophora liliifolia is a species of plants belonging to the family Campanulaceae.
It is native to Europe and Northern America.
Synonyms:
Adenophora lilifolia (L.) Ledeb. ex A.DC.Mirisava žlijezdača (lat. Adenophora liliifolia), vrsta zeljaste trajnice iz roda žlijezdača rasprostranjene po srednjoj Auropi u Aziji. Pripada porodici zvončikovki. Voli rubove šuma i vlažne livade. Naraste do 100 cm visine, listovi su joj duguljasti i nazubljeni a viseći cvjetovi dvospolni. Mladi nadzemni dijelovi su jestivi.
U Hrvatskoj je strogo zaštićena vrsta.[1]
nazubljeni listovi
cvjetovi
nazubljeni listovi
cvjetovi
La campanella odorosa (nome scientifico Adenophora liliifolia (L.) A.DC., 1830) è una pianta erbacea perenne dai fiori a forma di campana, appartenente alla famiglia delle Campanulaceae.[1][2]
Il nome generico (adenophora) deriva dal latino (adenophorus-a-um) e indica una ghiandola nettaria a forma di anello tubuloso (o cuscinetto) che circonda l'ovario alla base dello stilo.[3][4] L'epiteto specifico (liliifolia) deriva dal "lilii" (= giglio), quindi significa "foglie simili al giglio".[5][6]
Il binomio scientifico della pianta di questa voce inizialmente era Campanula liliifolia proposto da Carl von Linné (1707 – 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Species Plantarum - 1:. 165 1753"[7] del 1753[8], modificato successivamente in quello attualmente accettato Adenophora liliifolia proposto dal botanico svizzero Alphonse Louis Pierre Piramo de Candolle (1806-1893) nella pubblicazione "Monographie des Campanulees avec Vingt Planches - 358. 1830 " del 1830.[9]
Queste piante raggiungono una altezza compresa tra 3 e 10 dm (massimo 15 dm). La forma biologica è definita come emicriptofita scaposa (H scap); quindi sono delle piante perennanti per mezzo di gemme messe sul terreno; mentre il portamento consiste in un asse fiorale allungato con poche foglie. Queste piante contengono dei succhi lattiginosi.[5][10][11][12]
Le radici sono a forma di "carota". Larghezza 1 – 2 cm; lunghezza 8 – 10 cm.
La parte aerea del fusto è eretta con sezione cilindrica; può essere semplice o ramificata. Nella parte apicale ha un portamento un po' angoloso e la superficie è ruvida.
Le foglie inferiori sono subglabre, sessili (o picciolate molto brevemente); la forma è da lanceolata a ovale; il portamento è patente o più o meno pendulo; i bordi sono acutamente seghettati; lungo il fusto le foglie sono disposte a spirale. Le foglie superiori hanno delle forme lineari e sono progressivamente più ridotte. Dimensione delle foglie inferiori: larghezza 1 – 2 cm; lunghezza 5 – 10 cm. Lunghezza del picciolo: 6 mm.
Le infiorescenze sono delle ampie pannocchie a forma piramidale con rami patenti; al massimo sono presenti una dozzina di fiori. I peduncoli sono lunghi 6 – 8 mm e sono accompagnati da due (o più) squamule lineari.
I fiori sono tetra-ciclici, ossia sono presenti 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo (in questo caso il perianzio è ben distinto tra calice e corolla) e pentameri (ogni verticillo ha 5 elementi). I fiori sono gamopetali, ermafroditi e attinomorfi.
Il frutto consiste in una capsula triloculare deiscente con molti semi; i pori di deiscenza (la capsula è quindi poricida) sono posti alla base della capsula e si aprono inferiormente ai denti calicini
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[14]
La famiglia di appartenenza della Adenophora liliifolia (Campanulaceae) è relativamente numerosa con 84 generi per oltre 2000 specie (sul territorio italiano si contano una dozzina di generi per un totale di circa 100 specie); comprende erbacee ma anche arbusti, distribuiti in tutto il mondo, ma soprattutto nelle zone temperate. Il genere di questa voce appartiene alla sottofamiglia Campanuloideae (una delle cinque sottofamiglie nella quale è stata suddivisa la famiglia Campanulaceae) comprendente circa 50 generi (Adenophora è uno di questi). Il genere Adenophora a sua volta comprende oltre 65 specie (una sola nella flora italiana) a distribuzione soprattutto Eurasiatica.[10][11][13]
l numero cromosomico di Adenophora liliifolia è: 2n = 34, 102.[12]
Il basionimo per questa specie è: Campanula liliifolia L., 1753.[8]
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[16]
In generale queste piante si distinguono dalle "campanule" in quanto lo stilo sporge notevolmente dalla corolla e alla base dello stilo è presente un disco tubuloso.
In alcune zone si mangiano le radici cotte (hanno un sapore dolce).[17]
Per questa pianta sono richieste posizioni semi-ombreggiate, mentre il terreno deve essere leggero, sabbioso e fresco (è consigliato mescolare il terriccio con abbondante "terra d'erica"). La propagazione può essere fatta in primavera sia per seme che per talea. La semina deve essere fatta in vasi e quindi trapiantata a dimora in settembre-ottobre (o anche febbraio-marzo) per avere la fioritura estiva.[5]
La campanella odorosa (nome scientifico Adenophora liliifolia (L.) A.DC., 1830) è una pianta erbacea perenne dai fiori a forma di campana, appartenente alla famiglia delle Campanulaceae.
Dzwonecznik wonny[4] (Adenophora liliifolia (L.) Besser) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny dzwonkowatych. Występuje w Azji i Europie[3]. W Polsce ma swoją północno-zachodnią granicę występowania i jest bardzo rzadki. Występował na ok. 100 stanowiskach w północno-wschodniej części kraju i w pasie wydm nadmorskich, na wielu z nich jednak już wyginął[5].
Gatunek objęty w Polsce ścisłą ochroną. Według Czerwonej listy roślin i grzybów Polski (2006) jest to gatunek wymierający (kategoria zagrożenia E)[8], w wydaniu z 2016 roku otrzymał kategorię CR[9]. Według Polskiej Czerwonej Księgi Roślin jest gatunkiem krytycznie zagrożonym (kategoria CR)[10]. Występuje na obszarze Ojcowskiego, Poleskiego i Wigierskiego Parku Narodowego, Mazurskiego Parku Krajobrazowego, Przemyskich Parków Krajobrazowych i w kilku rezerwatach przyrody. Głównym zagrożeniem dla gatunku jest utrata naturalnych siedlisk oraz niszczenie okazów przez ich pozyskiwanie z siedlisk naturalnych.
Jest uprawiany jako roślina ozdobna. Nadaje się do ogrodów skalnych, na rabaty i na kwiat cięty. Ma takie same wymagania, jak dzwonki (Campanula). Najlepiej rośnie na wilgotnej, żyznej i przepuszczalnej glebie, w pełnym słońcu lub w częściowym zacienieniu. Rozmnaża się z nasion wysiewanych jesienią, lub wiosną przez podział bryły korzeniowej lub przez sadzonki z podstawy pędów[11].
Dzwonecznik wonny (Adenophora liliifolia (L.) Besser) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny dzwonkowatych. Występuje w Azji i Europie. W Polsce ma swoją północno-zachodnią granicę występowania i jest bardzo rzadki. Występował na ok. 100 stanowiskach w północno-wschodniej części kraju i w pasie wydm nadmorskich, na wielu z nich jednak już wyginął.
Ароматні, блідо-сині, дзвоноподібні квіти. Цвіте влітку.
Розповсюджена від Центральної Європи до Сибіру.
Трапляється дуже рідко в лісах, на узліссях, серед чагарників.
Внесена до «Переліку рідкісних і таких, що перебувають під загрозою зникнення, видів рослинного світу на території Тернопільської області» (рішення Тернопільської обласної ради від 11 листопада 2002 № 64).
Внесена до Переліку видів флори, що охороняється у Львівської області[1]
Також охороняється згідно з рішеннями обласних рад на територіях Луганської, Сумської, Полтавської, Чернігівської, Кіровоградської та Дніпропетровської областей.[2]
Занесена до червоного списку Харківської області Види рослин, які занесені до червоного списку Харківської області та Закарпаття[3]
Adenophora liliifolia là loài thực vật có hoa trong họ Hoa chuông. Loài này được Carl Linnaeus mô tả khoa học đầu tiên năm 1753 dưới danh pháp Campanula liliifolia. Năm 1830 Alphonse Pyramus de Candolle chuyển nó sang chi Adenophora.[1]
Adenophora liliifolia là loài thực vật có hoa trong họ Hoa chuông. Loài này được Carl Linnaeus mô tả khoa học đầu tiên năm 1753 dưới danh pháp Campanula liliifolia. Năm 1830 Alphonse Pyramus de Candolle chuyển nó sang chi Adenophora.
Многолетнее, высокое, до 1 м и более травянистое растение с толстым веретеновидным корнем. Побеги прямые или ветвистые, продольно-полосатые, голые, густо покрыты узкими листьями. Листья обычно слегка опушенные по краям и жилкам мелкими мягкими волосками. Прикорневые листья на черешках, быстро засыхают. Стеблевые листья ланцетно-продолговатые, яйцевидно-эллиптические, крупно-зубчатые, короткочерешковые или сидячие.
Цветки на тонких цветоножках, поникающие, до 1,5 см длины, собраны в многоцветковую метёлку. Пять чашелистиков срастаются, зубцы чашечки отклонены наружу, и во много раз чашечка короче венчика. Венчик голубой, колокольчатый, неглубоко разделенный на пять слегка отклоненных широких лопастей. В цветке пять сросшихся тычинок и один пестик из двух плодолистиков. Цветёт в июне — июле.
После продолжительного цветения образуются повислые плоды — многосемянные коробочки, из которых через отверстия высыпаются осенью многочисленные мелкие рыжеватые семена. Размножение преимущественно семенное. Декоративное. Лекарственное. Растёт единичными экземплярами, зарослей не образует[2].
В России вид входит в локальные красные книги многих регионов: Белгородская, Брянская, Владимирская, Воронежская, Калужская, Курганская, Курская, Московская, Пензенская, Ростовская, Саратовская, Смоленская[2], Тульская, Тюменская области, Пермский край, Удмуртия, Чувашия и республика Марий Эл[3].
Внесён в «Перечень редких и находящихся под угрозой исчезновения видов растительного мира на территории Тернопольской области» (решение № 64 Тернопольского областного совета от 11 ноября 2002 года).
Внесён в Перечень видов флоры, охраняемых в Львовской области[4].
Также охраняется в соответствии с решениями областных советов на территориях Луганской[5], Сумской, Полтавской, Черниговской, Черновицкой[4], Кировоградской и Днепропетровской областей[6].
Занесена в красный список Харьковской области и Закарпатья[7]
По данным The Plant List на 2010 год, в синонимику вида входят[8]:
Многолетнее, высокое, до 1 м и более травянистое растение с толстым веретеновидным корнем. Побеги прямые или ветвистые, продольно-полосатые, голые, густо покрыты узкими листьями. Листья обычно слегка опушенные по краям и жилкам мелкими мягкими волосками. Прикорневые листья на черешках, быстро засыхают. Стеблевые листья ланцетно-продолговатые, яйцевидно-эллиптические, крупно-зубчатые, короткочерешковые или сидячие.
Цветки на тонких цветоножках, поникающие, до 1,5 см длины, собраны в многоцветковую метёлку. Пять чашелистиков срастаются, зубцы чашечки отклонены наружу, и во много раз чашечка короче венчика. Венчик голубой, колокольчатый, неглубоко разделенный на пять слегка отклоненных широких лопастей. В цветке пять сросшихся тычинок и один пестик из двух плодолистиков. Цветёт в июне — июле.
После продолжительного цветения образуются повислые плоды — многосемянные коробочки, из которых через отверстия высыпаются осенью многочисленные мелкие рыжеватые семена. Размножение преимущественно семенное. Декоративное. Лекарственное. Растёт единичными экземплярами, зарослей не образует.
新疆沙参（学名：Adenophora liliifolia）为桔梗科沙参属的植物。分布在中亚、欧洲、西伯利亚以及中国大陆的新疆等地，生长于海拔1,500米至2,500米的地区，常生长在山地林中或灌丛中，目前尚未由人工引种栽培。
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 新疆沙参（学名：Adenophora liliifolia）为桔梗科沙参属的植物。分布在中亚、欧洲、西伯利亚以及中国大陆的新疆等地，生长于海拔1,500米至2,500米的地区，常生长在山地林中或灌丛中，目前尚未由人工引种栽培。
나리잔대(학명: Adenophora liliifolia) 또는 가는잎잔대는 한국 북부와 제주도 한라산의 깊은 산에 나는 여러해살이풀이다. 높이는 1m이다. 근생엽은 개화전에 없어지고, 잎자루는 길며, 신장상 심장형, 경생엽은 어긋나고 잎자루는 거의 없다. 피침형으로 끝이 뾰족하고, 밑은 둥글거나 둔하며, 폭 표면 맥이 오목하게 들어가고, 털이 약간 있으며, 뒷면은 맥이 솟아 나오고, 맥에 돌기 모양의 털이 있으며, 가장자리에 톱니가 있다. 꽃은 보라색, 줄기 끝에 꽃가지가 갈라져 잎겨드랑이에 총상으로 달리며, 전체가 원추형, 꽃자루는 일반적으로 짧다. 또는 포침형, 톱니와 털이 있다. 화관은 종 모양, 길이는 12mm, 5갈래, 꽃받침도 5갈래, 갈래는 선형이다. 뿌리는 식용한다.
.jpg)
