nomes no trilho de navegação
Serratula tinctoria, ye una especie de plantes con flores del xéneru Serratula s.s., perteneciente a la familia Asteraceae.
Ye un planta yerbácea perenne, rizomatusa, d'un color verde intensu, glabrescente, con tarmos d'hasta de 120 cm, erectos, usualmente ramificaos na parte cimera, con costielles llonxitudinales bien marcaes y fueyes en toa'l so llargor. Diches fueyes miden hasta 40 por 15 cm, les basales en roseta, peciolaes, enteres, dentaes, pinnatífidas o pinnnatipartidas, el restu sésiles, non decurrentes, menores escontra la parte cimera del tarmu, pinnatipartidas o pinnatisectas, con 5-10 pares de lóbulos llaterales d'oblongo-llanceolaos a lliniares, con marxe incisu-dentáu o serráu, col fexe y viesu glabrescentes, les distales lliniares, enteres o de pinnatífidas a pinnatisectas, con 1-7 pares de lóbulos llaterales, y les inmediates a les inflorescencies lliniales o oblongues, laxamente dentaes o dentáu-subespinulosas. Los capítulos son terminales, solitarios, casi siempres axuntaos n'inflorescencies corimbiformes o paniculiformes, más o menos pedunculaos, homógamos, hermafrodites o funcionalmente femeninos. El arreyo, de 1-2 por 0,2-1 cm, ye ovoide-cilíndricu con bráctees inxeríes y más o menos adpresas, dispuestes en 5-8 series, gradualmente mayores de fora escontra dientro del capítulu; les esternes y medies ovaes o ováu-oblongues, de verdoses a violetes, de cutiu con 3-5 nervios destacaos y espacios intercostales d'un violeta intensu, con marxe peludo y mucrón distal; les internes lliniales o linear-llanceolaes, con ápiz papiráceo, de color rosa, púrpura o violeta, sele escábrido sobre l'envés. Les flores, hermafrodites o funcionalmente femenines, tienen corola pentamera glabra, centimétrica, purpúrea, violeta o bien escasamente blanca. L'estilu ye de color purpúreo-violeta, más claru escontra la base. Les cipseles son homomomorfes, glabres, fusiformes o oblongoobovoides, más o menos parduscos nel maduror, con costielles llonxitudinales tenues d'un pardu más claru o más escuru y la placa apical tien un nectariu central; el filo ye llateral, d'orbicular a ováu o elípticu. El miriguanu ye ablancazáu, persistente, con pelos escábridos.[1]
Espolleta en montes caducifolios, llenderos de monte, carbes, praderíes etc., en suelos preferentemente ácidos o neutros, más escasamente en caliares, dende 50 hasta 2000m d'altitú. Estender por Europa, hasta'l centru de Rusia y África del Norte (Arxelia). Na Península Ibérica ta llindada a la so metá septentrional.[1]
La especie describióse por Carlos Linneo y publicada en Species Plantarum, vol. 2, p. 816, 1753[1]].[2]
mariella.[1]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Serratula tinctoria, ye una especie de plantes con flores del xéneru Serratula s.s., perteneciente a la familia Asteraceae.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Dant y pysgodyn sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Serratula tinctoria a'r enw Saesneg yw Saw-wort.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Dant y Pysgodyn, Lliflys, Lliflys Cyffredin.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Dant y pysgodyn sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Serratula tinctoria a'r enw Saesneg yw Saw-wort. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Dant y Pysgodyn, Lliflys, Lliflys Cyffredin.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Srpice barvířská (Serratula tinctoria) je vytrvalá, okolo půl metru vysoká bylina s úbory červenofialově zbarvených květů. V české přírodě je původním a jediným druhem rodu srpice, kvete poměrně pozdě, od července do září a semena dozrávají od srpna do října. Před rozmachem syntetických barviv byla pěstována k barvení látek, odtud pochází její druhové jméno „barvířská“. Nyní roste jako rostlina bez ekonomického významu a pro mizející stanoviště a klesající počty kvetoucích jedinců je hodnocena jako vzácnější druh české květeny, který vyžaduje další pozornost (C4a).[1][2][3]
Převážně evropský druh vyskytující se téměř v celé Evropě, od Pyrenejského poloostrova a Britských ostrovů na západě až po východní hranici evropského Ruska na Uralu. Roste také v asijské oblasti Turecka přiléhající k Černému moři a v africkém Alžírsku u Středozemního moře.
V České republice je rozšířena, vyjma středních a vyšších poloh oreofytika, téměř po celém území. V polovině 20. století bývala dosti hojná, zvláště v lesnatých územích s vlhkými loukami. V současnosti se vyskytuje roztroušeně, až místy hojně, zejména v nižších a středních polohách východních, středních, severozápadních a jižních Čech a na jižní a střední Moravě. Nejčastěji roste v okolích dolních toků řek a v rybničních oblastech.[1][2][4]
Hemikryptofyt rostoucí na střídavě vlhkých až vysychavých loukách a pastvinách, stejně jako v teplomilných doubravách nebo bučinách a na lesních pasekách. Teplomilná rostlina, které nejvíce prospívají živinami bohaté půdy, slabě zásadité až slabě kyselé a s kolísající hladinou podzemní vody. Ploidie druhu je 2n = 22.[1][2]
Vytrvalá rostlina s lodyhou vysokou 40 až 80 cm, v horní části větvenou, která konce léta kvete červenofialovými květy sestavenými do úborů. Lodyha vyrůstá z krátkého, dřevnatějícího oddenku a je přímá, lysá a lesklá, hranatá a až pod úbory řídce listnatá. Přizemní listy v růžici jsou dlouze řapíkaté, čepele mají vejčitě kopinaté a 10 až 20 cm dlouhé. Lodyžní listy vyrůstají střídavé, jsou přisedlé, jednoduché, nejvýš 5 cm dlouhé, obvykle lyrovitě peřenodílné a vzácně celistvé. Všechny listy jsou po obvodě drobně zubaté, tmavě zelené, lysé a nemají palisty.
Květy vyrůstají v úborech 1 až 1,5 cm širokých, které vytvářejí chudá chocholičnatá květenství. Zákrov je víceřadý, střechovitě se překrývající listeny jsou vejčitě kopinaté, špičaté, bez přívěsků, po obvodě pilovité a mnohdy nafialovělé. Všechny květy mají kalich redukovaný a korunu srostlou do trubky, středové květy jsou oboupohlavné a okrajové jsou samičí, většinou jsou všechny zbarvené červenofialově, vzácně bíle nebo růžové. V oboupohlavném květu je pět tyčinek s dvouhrotými prašníky a ztlustlá čnělka s dvoulaločnou bliznou. Přenos pylu z prašníků na blizny zajišťuje hmyz.
Plody jsou asi 5 mm dlouhé, vejčité, lysé nažky s víceřadým, nažloutlým chmýrem s nesrostlými paprsky.[1][2][5][6]
V minulosti se čerstvá nebo sušená nať používala s mořidly (soli kovů) k barvení příze na žluté nebo zelené odstíny. Rostlina barví sama o sobě, ale přidáním mořidla se dosáhne požadovaného odstínu a větší stability barvy. Mořidlo přímo ovlivní barevný odstín a přidáváme je do barvicích lázní nebo jimi barvený materiál předem moříme. Lze takto u srpice barvířské docílit těchto barev:
Obrázky, zvuky či videa k tématu srpice barvířská ve Wikimedia Commons
Srpice barvířská (Serratula tinctoria) je vytrvalá, okolo půl metru vysoká bylina s úbory červenofialově zbarvených květů. V české přírodě je původním a jediným druhem rodu srpice, kvete poměrně pozdě, od července do září a semena dozrávají od srpna do října. Před rozmachem syntetických barviv byla pěstována k barvení látek, odtud pochází její druhové jméno „barvířská“. Nyní roste jako rostlina bez ekonomického významu a pro mizející stanoviště a klesající počty kvetoucích jedinců je hodnocena jako vzácnější druh české květeny, který vyžaduje další pozornost (C4a).
Die Färber-Scharte (Serratula tinctoria) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Scharten in der Unterfamilie Carduoideae innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Sie wurde früher als Färberpflanze verwendet, wobei sich der Farbstoff Serratulin vor allem im Blatt befindet. Die erzeugte Farbe war das leicht grünliche sogenannte „Schüttgelb“.
Die Färber-Scharte wächst als ausdauernde krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 30 bis 100 Zentimetern. Sie ist kahl und im oberen Teil verzweigt.
Die unteren Blattspreiten sind eiförmig bis lanzettlich und gestielt, die höheren kurz oder nicht gestielt und fiederspaltig, meist mit größerem Endabschnitt. Der Blattrand ist scharf gesägt.
Die Blütezeit reicht von Juli bis September. Die körbchenförmigen Teilblütenstände stehen oft in einem doldenartig abgeflachten, rispigen Gesamtblütenstand zusammen. Die Hülle ist bei einer Länge von etwa 15 Millimetern sowie einem Durchmesser von etwa 8 Millimetern zylindrisch und glockenförmig. Die lanzettlichen Hüllblätter sind grün, aber oft violett überlaufen, und meist mit einer schwärzlichen Stachelspitze; Anhängsel fehlen. Jeder Blütenkorb enthält nur Röhrenblüten. Die röhrig verwachsenen Kronblätter sind purpurfarben, selten weiß.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 22 für die beiden Unterarten Serratula tinctoria subsp. tinctoria und Serratula tinctoria subsp. monticola.[1]
Die Färber-Scharte ist von Nordspanien bis Sibirien verbreitet.
Sie wächst in Mitteleuropa auf halbschattigen bis halbsonnigen Standorten auf Moorwiesen, in offenen Wäldern und auf Hochstaudenfluren mit mageren Böden. Sie gedeiht auf feuchten-wechseltrockenen, mäßig nährstoffreichen, basenreichen, mäßig-sauren bis milden, modrig-humosen, mittel- bis tiefgründigen Lehm- oder Tonböden, auch auf Torf.[1] Sie ist eine Charakterart des Verbands Molinion, kommt aber auch in wechseltrockenen Pflanzengesellschaften der Verbände Mesobromion, Violion, Carpinion oder Potentillo-Quercion petraeae vor.[1]
Im deutschsprachigen Raum ist vorwiegend die Unterart Serratula tinctoria subsp. tinctoria verbreitet. Die Unterart Serratula tinctoria subsp. monticola ist hier nur in der Schweiz einheimisch (Alpen), sie wurde mehrfach irrtümlich für Deutschland angegeben. Die Nominatform gilt in Deutschland als „gefährdet“.
Die Erstveröffentlichund von Serratula tinctoria erfolgte 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum, Tomus II, S. 816.[2]
Je nach Autor gibt es etwa drei Unterarten, die taxonomische Bewertung der Unterart Serratula tinctoria subsp. monticola ist jedoch umstritten:[3]
Die Färber-Scharte (Serratula tinctoria) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Scharten in der Unterfamilie Carduoideae innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Sie wurde früher als Färberpflanze verwendet, wobei sich der Farbstoff Serratulin vor allem im Blatt befindet. Die erzeugte Farbe war das leicht grünliche sogenannte „Schüttgelb“.
Serratula tinctoria, commonly known as dyer's plumeless saw-wort[1] or saw-wort, is a species of flowering plant in the family Asteraceae.
Saw-wort is a spineless hairless perennial herb with wiry branched erect grooved stems. It usually grows 20 – 80 cm tall. The long hairless leaves measure 12 – 20 cm long and have finely bristle-toothed edges. The leaves, which are arranged alternately along the stem, vary in shape and dimensions, ranging from undivided and lanceolate to deeply pinnatifid with narrow lobes. Only the lower leaves are stalked[2]
The stalked thistle-like flowerheads are 1.5 – 2 cm long and arranged in loose leafy inflorescences. The 5-lobed florets are reddish purple, the involucre is narrow oblong. The purplish bracts are appressed to the stem, being oval and pointed and not spiny.[2] The achenes have a simple feathery yellowish pappus.
The specific epithet “tinctoria” is derived from a Latin word meaning “used for dyeing or staining”. This name refers to its source of yellow dye that was previously used until the 19th century.
Chromosome number has been confirmed as 2n = 22[3][4]
S. tinctoria grows in various soil types overlying a range of rock types but is almost always confined to semi-natural vegetation in habitats with low levels of soil fertility and disturbance. It typically favours moist soils with full sun to partial shade, growing in grasslands, mires, open woodland, and scrub as well as their ecotones.[5][6]
The species is found throughout much of England and Wales but is very rare in Scotland. It was first recorded from Ireland in New Ross, County Wexford in 1925, but has not been seen there since 1952.[5] The European range extends as far north as southern Sweden and Norway, but the plant is absent from much of the Boreal Zone (northern Poland, Russia, Fennoscandia, and the Baltic States) and the lowland Mediterranean.[5]
S. tinctoria has declined in Britain since at least the 19th century, primarily through a combination of drainage, ploughing and agricultural improvement as well as lack of management by cutting and grazing in grassland.[5]
This is an introduced plant in a small area of the north-eastern United States[1]
The leaves of Serratula tinctoria are the source of a yellow dye.[6] As a herbal preparation, the plant was thought to mend ruptures and wounds.[7]
Serratula tinctoria, commonly known as dyer's plumeless saw-wort or saw-wort, is a species of flowering plant in the family Asteraceae.
Serratula tinctoria es una especie de plantas con flores del género Serratula, familia Asteraceae.
Es un planta herbácea perenne, rizomatosa, de un color verde intenso, glabrescente, con tallos de hasta de 120 cm, erectos, usualmente ramificados en la parte superior, con costillas longitudinales muy marcadas y hojas en toda su longitud. Dichas hojas miden hasta 40 por 15 cm, las basales en roseta, pecioladas, enteras, dentadas, pinnatífidas o pinnnatipartidas, el resto sésiles, no decurrentes, menores hacia la parte superior del tallo, pinnatipartidas o pinnatisectas, con 5-10 pares de lóbulos laterales de oblongo-lanceolados a lineares, con margen inciso-dentado o serrado, con la haz y envés glabrescentes, las distales lineares, enteras o de pinnatífidas a pinnatisectas, con 1-7 pares de lóbulos laterales, y las inmediatas a las inflorescencias lineares u oblongas, laxamente dentadas o dentado-subespinulosas. Los capítulos son terminales, solitarios, casi siempre reunidos en inflorescencias corimbiformes o paniculiformes, más o menos pedunculados, homógamos, hermafroditas o funcionalmente femeninos. El involucro, de 1-2 por 0,2-1 cm, es ovoide-cilíndrico con brácteas imbricadas y más o menos adpresas, dispuestas en 5-8 series, gradualmente mayores de fuera hacia dentro del capítulo; las externas y medias ovadas u ovado-oblongas, de verdosas a violetas, a menudo con 3-5 nervios destacados y espacios intercostales de un violeta intenso, con margen peludo y mucrón distal; las internas lineales o linear-lanceoladas, con ápice papiráceo, de color rosa, púrpura o violeta, débilmente escábrido sobre el dorso. Las flores, hermafroditas o funcionalmente femeninas, tienen corola pentamera glabra, centimétrica, purpúrea, violeta o muy rara vez blanca. El estilo es de color purpúreo-violeta, más claro hacia la base. Las cipselas son homomomorfas, glabras, fusiformes u oblongoobovoides, más o menos parduscos en la madurez, con costillas longitudinales tenues de un pardo más claro o más oscuro y la placa apical tiene un nectario central; el hilo es lateral, de orbicular a ovado o elíptico. El vilano es blanquecino, persistente, con pelos escábridos.[1]
Prospera en bosques caducifolios, linderos de bosque, matorrales, praderas etc., en suelos preferentemente ácidos o neutros, más rara vez en calizas, desde 50 hasta 2000 m de altitud. Se extiende por Europa, hasta el centro de Rusia y África del norte (Argelia). En la península ibérica está limitada a su mitad septentrional.[1]
La especie fue descrita por Carlos Linneo y publicada en Species Plantarum, vol. 2, p. 816, 1753[1].[2]
amarilla.[1]
Datos: Q7215753
Multimedia:
Especies: Serratula tinctoria
Serratula tinctoria es una especie de plantas con flores del género Serratula, familia Asteraceae.
Värvi-paskhein (Serratula tinctoria) on korvõieliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Ta on Eestis arvatud III kaitsekategooriasse (seisuga 2012).
Värvi-paskhein andmebaasis eElurikkus 
Värvi-paskhein (Serratula tinctoria) on korvõieliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Ta on Eestis arvatud III kaitsekategooriasse (seisuga 2012).
Liuskalääte (Serratula tinctoria) on monivuotinen asterikasvi. Sitä käytetään värikasvina.[1]
Liuskalääte kasvaa 30–100 senttimetriä korkeaksi. Kasvin varsi on vankka, uurteinen ja yläosastaan haarova. Alimmat lehdet ovat ehytlapaiset ja ylemmät pariliuskaiset. Ne ovat karvattomat ja terävästi hammaslaitaiset. Mykerökukinnot ovat kooltaan kuudesta kymmeneen millimetriä. Yksittäiset kukat ovat purppuranpunaiset, joskus valkoiset.[2]
Liuskaläätettä esiintyy Euroopassa pohjoisosia lukuun ottamatta.[3] Se on levinnyt myös Yhdysvaltoihin New Yorkiin ja Connecticutiin.[4] Suomessa liuskalääte on löydetty vain kerran, vuonna 2012 Uudestakaupungista.[5]
Liuskalääte (Serratula tinctoria) on monivuotinen asterikasvi. Sitä käytetään värikasvina.
Serratula tinctoria
La Serratule des teinturiers ou Sarrette des teinturiers (Serratula tinctoria) est une plante herbacée de la famille des Asteracées.
La Serratule des teinturiers est une plante vivace pouvant atteindre 1 m de haut, à tige rameuse. Les feuilles sont rudes, dentées et profondément divisées. Les fleurs, rouge-pourpre ou mauve, sont regroupées en capitules de 1,5 à 2 cm de long.
L'espèce de base croît dans les prés, les bois, les landes de presque toute la France et d'une grande partie de l'Europe.
La plante était autrefois utilisée en teinturerie car ses feuilles contiennent une substance employée pour la fabrication d'un colorant jaune.
La Serratule des teinturiers a plusieurs sous-espèces intéressantes qui diffèrent de façon importante de l'espèce de base sur le plan de l'habitat et de la répartition. Ainsi, Serratula tinctoria subsp. monticola (la Serratule à gros capitules) est une espèce de montagne (>1 100 m d'altitude) caractéristique des mégaphorbiaies subalpines à montagnardes, sur sol acide, qui pousse surtout dans le Massif central et les Alpes. Serratula tinctoria subsp. seoanei (la Serratule de Galice) est elle caractéristique de l'extrême ouest de l'Europe (nord de l'Espagne, sud-ouest de la France, monts d'Arrée).
Serratula tinctoria
La Serratule des teinturiers ou Sarrette des teinturiers (Serratula tinctoria) est une plante herbacée de la famille des Asteracées.
La cerretta comune (nome scientifico Serratula tinctoria L., 1753) è una pianta erbacea angiosperma dicotiledone, perenne appartenente alla famiglia delle Asteraceae.[1][2]
Il nome del genere (Serratula) deriva dal diminutivo latino serra (= sega) e fa riferimento al margine seghettato delle foglie. La seconda parte del nome scientifico (tinctoria) si riferisce al fatto che queste piante sono usate nell'industria della tintura.[3]
Il binomio scientifico della pianta di questa voce è stato proposto da Carl von Linné (1707 – 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Species Plantarum" del 1753.[4]
La Cerretta può arrivare fino a 1 metro di altezza (normalmente va da 4 dm a 10 dm; sembra che in condizioni particolarmente favorevoli siano stati trovati individui alti alcuni metri) e può originare degli arbusti di forma più o meno arrotondata (è considerata una pianta rustica a sviluppo arbustivo). È una pianta quasi glabra. La forma biologica della specie è emicriptofita scaposa ("H scap") : ossia è una pianta perennante tramite gemme posizionate al livello del terreno con fusto allungato e mediamente foglioso. Sono considerate piante sempreverdi (mantengono le foglie tutto l'anno se il clima è abbastanza mite). È una pianta dioica, più esattamente è ginodioica (si presenta cioè o solo con fiori femminili, oppure tutti i fiori sono ermafroditi).[3][5][6][7][8][9][10][11]
Il fusto è eretto e rigido, un po' angoloso e ramoso (i rami sono divaricati con piccole angolature); inoltre nella parte terminale è ispido.
Portamento
Località: Val Piana, Limana (BL), 850 m s.l.m.- Settembre 2006
Foglia caulina
Località: Val Piana, Limana (BL), 850 m s.l.m.- Settembre 2006
Infiorescenza corimbosa terminale
Località: Val Piana, Limana (BL), 850 m s.l.m.- Ottobre 2008
Il bordo delle foglie è finemente seghettato (piccoli ma acuti denti).
Dimensione delle foglie basali: larghezza 2 – 3 cm, lunghezza 7 – 10 cm. Lunghezza del picciolo: 8 – 15 cm.
L'infiorescenza è composta da 2 – 5 capolini (tipica struttura delle Asteraceae) formati da diversi fiori; ogni capolino è sorretto da un involucro a forma obconica composto da 4 - 7 serie di brattee (o squame) scariose disposte in modo embricato. I capolini sono subsessili e ravvicinati tra di loro, all'apice del fusto, a formare quasi un corimbo. L'involucro ha una forma più o meno ovoide; le squame dell'involucro sono prive di appendici (organi apicali sporgenti dall'involucro) e sono screziate di purpureo scuro o verde a seconda delle sottospecie; quelle inferiori (le più esterne) sono più ovate, brevemente mucronate e sempre più corte (procedendo verso il basso – considerando quindi quelle più esterne); mentre quelle superiori (le più interne) sono allungate e strette e presentano una punta quasi membranosa. Il ricettacolo è stipato di setole lineari. Dimensione dell'involucro: lunghezza 1 – 2 cm; diametro 8 – 10 mm.
Capolini con fiori tubulosi
Località: Val Piana, Limana (BL), 850 m s.l.m.- Ottobre 2008
Involucro con squame
Località: Val Piana, Limana (BL), 850 m s.l.m.- Ottobre 2008
Stili con stimmi bifidi sporgenti
Località: Val Piana, Limana (BL), 850 m s.l.m.- Settembre 2006
I fiori sono tutti del tipo tubuloso(il tipo ligulato, i fiori del raggio, presente nella maggioranza delle Asteraceae, qui è assente), sono inoltre tetra-ciclici (calice – corolla – androceo – gineceo) e pentameri. Raramente possono essere presenti dei fiori periferici sterili.
, [C (5), A (5)], G 2 (infero), achenio[12]
Il frutto è un achenio dal colore grigio – rossiccio e di forma ovalo–allungato (assai più lungo che largo – consiste grosso modo in un cono rovesciato) lievemente compresso con pappo formato da lunghi peli denticolati di colore fulvo-chiaro. Questi ultimi sono disposti in più ranghi e i più lunghi sono quelli appartenenti ai ranghi più interni; la lunghezza dei peli eguaglia quella del resto del frutto. Ciascuna delle due facce della capsula presenta una costola longitudinale. Le capsule sul ricettacolo sono inserite obliquamente. Dimensione del frutto: 4 – 6 mm; lunghezza del pappo: 4 – 9 mm.
Serratula tinctoria - Museum specimen
Per l'areale completo italiano la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[13]
Descrizione. L'alleanza Molinion caeruleae è relativa ai prati umidi non concimati frequentati soprattutto dalla specie Molinia caerulea. Questa cenosi si sviluppa in prevalenza su suoli da subacidi a neutro-alcalini, talora torbosi e soggetti a parziale inaridimento estivo. Distribuzione dell'alleanza: dall'Italia settentrionale fino in Calabria. L’alleanza è ampiamente distribuita nell’Europea temperata. Queste comunità sono delle praterie seminaturali che, in assenza di sfalcio, evolvono, in tempi anche brevi, in comunità legnose dominate dalle specie di betulle e faggete.
Specie presenti nell'associazione: Cirsium palustre, Molinia caerulea, Serratula tinctoria, Equisetum palustre, Potentilla erecta, Succisa pratensis, Valeriana dioica, Sanguisorba officinalis, Genista tinctoria, Valeriana officinalis, Carex pallescens, Carex panicea, Carex davalliana, Schoenus nigricans, Lathyrus pratensis, Festuca pratensis, Festuca nigrescens, Parnassia palustris, Briza media, Holcus lanatus, Juncus articulatus, Selinum carvifolia, Potentilla erecta, Stachys officinalis, Trifolium pratense, Trifolium dubium, Trifolium patens, Centaurea nigrescens, Ranunculus acris e Rumex acetosa.
La famiglia di appartenenza di questa voce (Asteraceae o Compositae, nomen conservandum) probabilmente originaria del Sud America, è la più numerosa del mondo vegetale, comprende oltre 23.000 specie distribuite su 1.535 generi[14], oppure 22.750 specie e 1.530 generi secondo altre fonti[15] (una delle checklist più aggiornata elenca fino a 1.679 generi)[16]. La famiglia attualmente (2021) è divisa in 16 sottofamiglie.[1]
La tribù Cardueae (della sottofamiglia Carduoideae) a sua volta è suddivisa in 12 sottotribù (la sottotribù Centaureinae è una di queste).[17][18][19][20] Il genere Serratula contiene 4 specie, una delle quali (quella di questa voce) fa parte della flora spontanea italiana.
La classificazione della sottotribù Centaureinae rimane ancora problematica e piena di incertezze. Il genere della specie di questa voce appartiene al gruppo informale Serratula Group (o anche "Klasea Group")[19] composto dai generi Klasea Cass e Serratula L. Il gruppo, nell'ambito della sottotribù Centaureinae e da un punto di vista filogenetico, si trova più o meno in una posizione centrale vicino al gruppo informale Rhaponticun Group.[9][20][21]
Il numero cromosomico di S. tinctoria è: 2n = 22.[11][22]
La specie di questa voce è polimorfa.[23] Questo comporta un elevato numero di individui variabili specialmente nella forma delle foglie (il botanico fiorentino Adriano Fiori (1865 - 1950) nei suoi trattati ne descrive diverse forme botaniche). Inoltre (raramente) si possono trovare piante con fiori tutti staminati (con soli stami) o pistillati (con soli stili) oppure con fiori bisessuali (normalmente la pianta è dioica). Il polimorfismo causa inoltre non pochi problemi di classificazione nel senso che delle entità che alcuni botanici considerano sottospecie, altri le considerano prive di valore tassonomico e quindi sinonimi nella specie di riferimento oppure le stesse entità vengono nominate diversamente. In effetti alcune checklist considerano presente nella flora spontanea italiana la sottospecie macrocephala (Bertol.) Wilczek & Schinz.[5][24], mentre per altre il nome è monticola (Boreau) Berher[25][26][27]; inoltre la varietà pinnata Kit. (descritta da Pignatti) attualmente è definita come sinonimo di Serratula tinctoria subsp. tinctoria[27].
La variabilità si manifesta soprattutto nella forma della lamina della foglia che si presenta in tre tipi fondamentali (tinctoria, macrocephala e pinnata – secondo Pignatti[5]):
Un'altra distinzione è possibile farla in base alle dimensioni dei capolini, distinzione supportata anche da dati fitogeografici nel senso che i tre tipi occupano areali diversi: la (a) è occidentale, la (b) è orientale e la (c) occupa oasi di rifugio al margine della catena alpina.
In Italia allo stato spontaneo sono presenti due sottospecie con due varietà qui di seguito descritte.[23][24]
Nella "Flora d'Italia" in questa sottospecie sono descritte due varietà: tinctoria e pinnata.
Sottospecie tinctoria varietà tinctoria
Sottospecie tinctoria varietà pinnata
Oltre alle entità indicate sopra, per la Serratula tinctoria sono riconosciute anche altre sottospecie/varietà:
Le popolazioni della sottospecie Serratula tinctoria subsp. tinctoria e della sottospecie Serratula tinctoria subsp. macrocephala facilmente si trovano a contatto in quanto almeno in parte frequentano gli stessi habitat e le medesime aree; in questo caso si formano degli ibridi di aspetto intermedio che rendono difficile qualunque classificazione. La varietà descritta da Pignatti nella ”Flora d'Italia” , Serratula tinctoria subsp. tinctoria var. pinnata Kit., avendo dei caratteri intermedi tra le due sottospecie descritte sopra, e non essendo stata riconosciuta dalle attuali checklist, rientra senz'altro fra gli ibridi intraspecifici di questa specie.
La specie di questa voce, in altri testi, può essere chiamata con nomi diversi. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[2]
Secondo la medicina popolare la Cerretta comune ha le seguenti proprietà curative: astringente (limita la secrezione dei liquidi) e vulneraria (guarisce le ferite).[28]
In alcune zone si usano le giovani foglie cotte.
Da questa pianta (precisamente la sottospecie Serratula tinctoria subsp. tinctoria) l'industria ricava dei coloranti: il colore giallo. Questo viene prodotto da tutta la pianta che si deve raccogliere prima della fioritura. Il colore che si ottiene è molto solido per la presenza di pigmenti appartenente al gruppo dei flavonoidi e viene utilizzato nell'industria tessile (filati di lana, cotone e lino)[29] Questa tintura per renderla più durevole si usa mescolarla ad allume come mordente. Comunque i gialli che si ricavano da queste piante sono unanimemente giudicati come i migliori (stabili e solidi) considerando anche piante da tintura come le Ginestre.
La coltivazione della Serratula tinctoria deve avvenire in un luogo soleggiato. Queste piante in genere non temono il freddo e quindi possono essere coltivate all'aperto; eventualmente in caso di inverni con temperature decisamente rigide è bene ricoprire i fusti con paglia secca o altro simile. Se si vuole riprodurre le piante a mezzo seme, essendo i fiori dioici, si devono coltivare sia le pianti maschili che femminili.
Gli inglesi chiamano queste piante con il nome di: Saw-wort; i tedeschi le chiamano: Gewöhnliche Färber-Scharte; i francesi le chiamano: Serratule des teinturiers
Località: Val Piana, Limana (BL), 850 m s.l.m.- Ottobre 2006
Località: Val Piana, Limana (BL), 850 m s.l.m.- Ottobre 2008
Località: Val Piana, Limana (BL), 850 m s.l.m.- Ottobre 2008
Località: Val Piana, Limana (BL), 850 m s.l.m.- Ottobre 2008
La cerretta comune (nome scientifico Serratula tinctoria L., 1753) è una pianta erbacea angiosperma dicotiledone, perenne appartenente alla famiglia delle Asteraceae.
Dažinė geltė (Serratula tinctoria) – astrinių (Asteraceae) šeimos, gelčių (Serratula) genties augalas.
Daugiametis, 30-100 cm aukščio augalas. Stiebas stačias, plikas, raudonas, dažniausiai viršutinė dalis šakota, prie pamato išlieka senų lapų liekanos. Graižai susitelkę krūvelėmis skėtiškose kekėse arba šluotelėse.
Žydi birželio – rugsėjo mėn. Vainikėlis violetinis, raudonas arba baltas. Auga miškuose, krūmuose, pamiškių aikštelėse, pievose.
Lietuvoje apyretis, auga vakariniuose ir pietvakariniuose rajonuose, kitur retas arba nerastas.
Zaagblad (Serratula tinctoria) is een vaste plant, die behoort tot de composietenfamilie (Asteraceae). De plant komt van nature voor in Eurazië. Zaagblad staat op de Nederlandse Rode Lijst van planten als uit Nederland verdwenen. In 1977 is de plant voor het laatst in Nederland waargenomen.
De plant wordt 30-90 cm hoog en heeft een korte, dikke wortelstok. De bladeren hebben een scherp gezaagde bladrand. De onderste bladeren zijn ongedeeld en eirond tot lancetvormig. De hogere bladeren zijn geveerd en ongesteeld.
Zaagblad bloeit van juli tot september met lichtpaarse bloemen. De 15-20 mm grote hoofdjes hebben een vlakke bloembodem, waarop lange, haarachtige schubben zitten. De buitenste omwindselblaadjes hebben een stekelpunt. De hoofdjes zitten in schermvormige trossen.
De vrucht is een 5 mm groot nootje met een pappus.
De plant kwam voor langs bosranden op vrij natte, matig voedselrijke, lemige grond.
Uit de bladeren werd vroeger de gele verfstof serratuline gewonnen.
De namen in andere talen kunnen vaak eenvoudig worden opgezocht met de interwiki-links.
Zaagblad (Serratula tinctoria) is een vaste plant, die behoort tot de composietenfamilie (Asteraceae). De plant komt van nature voor in Eurazië. Zaagblad staat op de Nederlandse Rode Lijst van planten als uit Nederland verdwenen. In 1977 is de plant voor het laatst in Nederland waargenomen.
De plant wordt 30-90 cm hoog en heeft een korte, dikke wortelstok. De bladeren hebben een scherp gezaagde bladrand. De onderste bladeren zijn ongedeeld en eirond tot lancetvormig. De hogere bladeren zijn geveerd en ongesteeld.
Zaagblad bloeit van juli tot september met lichtpaarse bloemen. De 15-20 mm grote hoofdjes hebben een vlakke bloembodem, waarop lange, haarachtige schubben zitten. De buitenste omwindselblaadjes hebben een stekelpunt. De hoofdjes zitten in schermvormige trossen.
De vrucht is een 5 mm groot nootje met een pappus.
De plant kwam voor langs bosranden op vrij natte, matig voedselrijke, lemige grond.
Jærtistel (Serratula tinctoria) er en flerårig urt i kurvplantefamilien.
Den har rød-fiolette blomster og har ikke torner. Arten er egentlig ikke en tistel. I Norge er den bare funnet et sted, i Hå kommune på Jæren. Den vokser på beite- og slåttemark og i småskog. Jærtistel er sterkt truet og er fredet i Norge.
Jærtistel (Serratula tinctoria) er en flerårig urt i kurvplantefamilien.
Den har rød-fiolette blomster og har ikke torner. Arten er egentlig ikke en tistel. I Norge er den bare funnet et sted, i Hå kommune på Jæren. Den vokser på beite- og slåttemark og i småskog. Jærtistel er sterkt truet og er fredet i Norge.
Sierpik barwierski (Serratula tinctoria L.) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny astrowatych (Asteraceae). W Polsce występuje głównie na południu, na północy jest rzadki.
Bylina, hemikryptofit i geofit. Siedlisko: wilgotne i świetliste zarośla i lasy mieszane i liściaste, łąki. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla O. Molinietalia[2]. Kwiaty są przedprątne, zapylają je motyle[3].
Sierpik barwierski (Serratula tinctoria L.) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny astrowatych (Asteraceae). W Polsce występuje głównie na południu, na północy jest rzadki.
Serratula tinctoria é uma espécie de planta com flor pertencente à família Asteraceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 816. 1753.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:[2]
Serratula tinctoria é uma espécie de planta com flor pertencente à família Asteraceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 816. 1753.
Ängsskära (Serratula tinctoria)[1] är en meterhög tistellik ört utan taggar med rödvioletta blommor som blommar från juli till september. Den förekommer bland annat i södra och mellersta Sverige.
Dialektalt kallas växten på sina håll skäla och skälegräs. [2]
Gulskära avser rödklint, Centaurea jacea. [2] Gul syftar alltså inte på blommans färg, utan på den gula färg som erhålls vid användning av växten vid textilfärgning.
Tinctoria av latin tinctus = färgad. Namnet indikerar växtens användning för textilfärgning.
Wikimedia Commons har media som rör Ängsskära.
Ängsskära (Serratula tinctoria) är en meterhög tistellik ört utan taggar med rödvioletta blommor som blommar från juli till september. Den förekommer bland annat i södra och mellersta Sverige.
Dialektalt kallas växten på sina håll skäla och skälegräs.
Gulskära avser rödklint, Centaurea jacea. Gul syftar alltså inte på blommans färg, utan på den gula färg som erhålls vid användning av växten vid textilfärgning.
Рослина досягає 100 і більше сантиметрів у висоту. Суцвіття — багатоквітковий кошик, квітки з пелюстками червоних відтінків. Сім'янки довгасті, 3—5 мм довжиною, 1—2 мм шириною.
Росте в Європі.
З соку рослини отримують стійку жовту фарбу.[1]
Квіти
Зовнішній вигляд рослини
Serratula tinctoria là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Serratula tinctoria là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Serratula tinctoria L.
Подвиды
Серпу́ха краси́льная, или Язычник (лат. Serrátula tinctória) — многолетнее травянистое растение; вид рода Серпуха.
Серпуха красильная иногда достигает 100 и более сантиметров в высоту.
Соцветие — многоцветковая корзинка, цветки с лепестками красных оттенков.
Семянки продолговатые, 3—5 мм длиной, 1—2 мм шириной[3].
Родина вида — умеренный пояс Европы, где он весьма распространён. Интродуцирован в Северную Америку[4]. Предпочитает малозатенённые места с влажными почвами.
Сок серпухи красильной — жёлтый[5]. Растение применяется для получения жёлтой и зелёной краски для тканей, отсюда и название[6].
Иногда вид Serratula seoanei рассматривают как подвид серпухи красильной Serratula tinctoria subsp. seoanei (Willk.) Laínz[7]. Собственно серпуху красильную определяют как подвид Serratula tinctoria subsp. tinctoria.
Другие названия растения на русском языке в Толковом словаре Владимира Даля — серп-трава, серпий, котр, пильная[8].
Серпу́ха краси́льная, или Язычник (лат. Serrátula tinctória) — многолетнее травянистое растение; вид рода Серпуха.
