nomes no trilho de navegação
Primula elatior ye una especie perteneciente a la familia de les primulacees.
Trátase d'una planta yerbácea de baxa crecedera, perenne con una roseta de fueyes con 5-15 cm de llargor y 2-6 cm d'anchu. La eclosión de flores marielles producir na primavera ente abril y mayu, tando en grupos de 10-30 xuntes nun solu tarmu de 10-30 cm d'altor, cada flor ye de 9-15 mm d'anchu.
Puede confundise cola especie, estrechamente rellacionada, Primula veris, que tien una apariencia xeneral similar anque la P. elatior tien les flores más grande, de color mariellu maciu y una corola en forma de tubu ensin plegues.
Alcuéntrase en suelos nutrientes y ricos en calciu, nos húmedos montes y praos de toa Europa escontra l'este hasta les montes de Altái y nel norte de los montes escandinaves nel norte de Noruega y na península de Kola en Rusia. Nes Islles Britániques, alcuéntrase namái nel este del país, y principalmente en East Anglia.
Tien les mesmes propiedaes que la prímula ensin tarmu Primula vulgaris y la Primula officinalis
Primula elatior describióse por Hill y espublizóse en Veg. Syst. 8: 25. 1768. [2]
Primula: nome xenéricu que provién del llatín primus o primulus = "primero", y refiriéndose al so tempranu floriamientu. Na dómina medieval, la margarita foi llamada primula veris o "primoxénita de primavera".[3]
elatior: epítetu llatín que significa "la más alta".[4]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Primula elatior ye una especie perteneciente a la familia de les primulacees.
Planhigyn blodeuol o deulu'r friallen yw Briallen-Fair ddi-sawr sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Primulaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Primula elatior a'r enw Saesneg yw Oxlip.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Briallu Tal, Briallu Mair Di-sawr.
Mae'n llysieuyn lluosflwydd ac mae fwy neu lai'n fytholwyrdd. Lleolir y dail gyferbyn ei gilydd neu wrth y bonyn. Mae'r blodau, sy'n ddeuryw yn glwstwr taclus ar y prif fonyn. Ceir 5 petal, briger a sepal ar bob blodyn.
Planhigyn blodeuol o deulu'r friallen yw Briallen-Fair ddi-sawr sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Primulaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Primula elatior a'r enw Saesneg yw Oxlip. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Briallu Tal, Briallu Mair Di-sawr.
Mae'n llysieuyn lluosflwydd ac mae fwy neu lai'n fytholwyrdd. Lleolir y dail gyferbyn ei gilydd neu wrth y bonyn. Mae'r blodau, sy'n ddeuryw yn glwstwr taclus ar y prif fonyn. Ceir 5 petal, briger a sepal ar bob blodyn.
Prvosenka vyšší (Primula elatior) je zástupce prvosenek rostoucí v České republice. Často bývá zaměňována s velmi podobnou prvosenkou jarní, která má květy sytější barvy a začíná kvést dříve.
6–30 cm vysoká vytrvalá rostlina s přízemní růžicí listů a uzlovitým oddenkem. Oddenek je hustě porostlý hnědými kořeny. Mladé listy jsou ze začátku na okrajích slabě podvinuté, ze spodní strany šedozelené barvy a mírně svrasklé. Listy starší jsou vejčitého kopinatého tvaru. V době květu listy dosahují délky 3–6 cm.
Na stvolech vykvétají v jednostranných okolících nearomatické květy s asi 2 cm dlouhými květními stopkami. Tyto květy jsou oboupohlavné a pravidelné. Kalich, těsně přiléhající ke korunní trubce, srostl z pěti lístků. Vytváří úzký trubicovitý útvar, žlutavé barvy se zelenajícími hranami. Výška kalichu je přibližně 12 mm a asi od půlky je nesrostlý a vytváří pět zubů kopinatého tvaru. Korunní lem je plochý až mělce nálevkovitý. Trubkovitá koruna srostlá z pěti lístků měří v průměru 15–25 mm. Je nearomatická, má světle žlutou barvu, k ústí až oranžovou. Koruna je delší než kalich, a její cípy jsou nesrostlé a na středu srdčité. Svrchní semeník srostlý z pěti plodolist nese prodlouženou čnělku ukončenou hlavatou bliznou. Květ dále nese pět tyčinek přirůstající ke korunní trubce. Plody (tobolky) jsou delší než kalich a jsou válcovitého tvaru. Měří 11–15 mm. Semena jsou plochá. Kvete v březnu až květnu.[1][2]
Střední, jižní i západní Evropa. V oblastech od jižní Anglie a jižního Švédska po jih evropské části Ruska. Oblast pohoří Uralu, střední a jihozápadní Asie. V teplých oblastech Čech výjimečně. Častěji na Moravě a na vyšších chladnějších slunných místech. Roste na vlhkých světlých loukách a ve světlých smíšených či listnatých lesích. Vyskytuje se na vzdušných, ale vlhkých půdách kyselého až zásaditého charakteru bohatých na humus.[1][2]
Prvosenka obsahuje saponiny (přírodní mýdelnaté sloučeniny), z toho 5 % kyseliny primulové. Obsah saponinů v květech je asi 2 % a v oddenku okolo 10 %. Dále obsahuje glykosidy (primverosid, primulaverosid), silice, flavonoidy, vitamin C, kyselinu křemičitou a sacharidy. Sbírají se celé okolíky nebo oddenek i s kořenem a zřídka i list. Květ se sbírá v době květu (duben, květen), ale oddenek již brzy na jaře, ještě před začátkem vegetace, nebo na podzim (obsahuje nejvyšší množství saponinů). Obě drogy se suší za teplot nepřevyšujících 35 až 40 °C.[3]
Droga účinně uvolňuje hleny a tím zlepšuje vykašlávání, tlumí záněty, působí mírně močopudně, přispívá k rozpadu močových kaménků a celkově uklidňuje.[3]
Droga se obvykle podává jako nálev (10 g květů na asi 500 ml vody 1× denně, nebo menší množství kořene na stejné množství vody) a to zejména při nemocích dýchacích cest, plic, ledvinových zánětech apod. Také se může použít na odstraňování podlitin ve formě obkladů z koncentrovanějšího odvaru drogy (40 g kořene na ¼ l vody), nebo proti dně, revmatismu, závratím či migréně (10 g celé rostliny, tj. kořen, listy i květ na 1 l vody). Stejně jako prvosenky vyšší lze použít prvosenky jarní (Primula veris), jejíž účinky jsou vzhledem k obsahu účinných látek výraznější.[3]
Prvosenka vyšší je velmi variabilní druh. U nás jsou rozlišovány tři poddruhy.[1]
Prvosenka vyšší pravá (Primula elatior subsp. elatior)
Prvosenka vyšší tatranská (Primula elatior subsp. tatrensis)
Prvosenka vyšší krkonošská (Primula elatior subsp. corcontica)
Prvosenka vyšší krkonošská
Tři poddruhy prvosenky vyšší, které rostou na území České republiky, jsou uvedeny v Červeném seznamu. Prvosenka vyšší krkonošská je zapsaná do skupiny kriticky ohrožených taxonů (C1) a prvosenka vyšší tatranská je ve skupině vzácnější taxony (C4b).[1][2]
Obrázky, zvuky či videa k tématu prvosenka vyšší ve Wikimedia Commons
Galerie prvosenka vyšší ve Wikimedia CommonsPrvosenka vyšší (Primula elatior) je zástupce prvosenek rostoucí v České republice. Často bývá zaměňována s velmi podobnou prvosenkou jarní, která má květy sytější barvy a začíná kvést dříve.
Fladkravet kodriver (Primula elatior) er en 10-30 cm høj urt, der vokser på fugtig, næringsrig muldbund i f.eks. løvskove. Den har en grundstillet roset af blade og en opret, blomsterbærende stængel. Planten ligner hulkravet kodriver, men bladene går jævnt over i bladstilken og bægeret er ikke opblæst.
Fladkravet kodriver er en flerårig urt med en vækst, som består af en grundstillet bladroset og en opret, blomsterbærende stængel. Bladene er ægformede og dunhårede med en rundtakket til tandet rand. Oversiden er stærkt rynket, græsgrøn og næsten hårløs, mens undersiden er lysere på grund af hårbeklædningen.
Blomsterstænglen er rund og dunhåret, men bladløs. Blomstringen sker i april-maj, hvor man ser blomsterne sidde i endestillede skærme. De enkelte blomster har lysegule kronblade, der er indskåret i spidsen. Blomsterne kan også kendes på det varmtgule svælg, der er uden pletter. Frugterne er kapsler med mange frø.
Rodnettet består af en tæt og trævlet masse af grove rødder. Desuden findes der enkelte, vandrette udløbere, som danner nye bladrosettter.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,30 x 0,30 m (30 x 30 cm/år), heri ikke medregnet rosetter fra udløbere.
Fladkravet kodriver har hjemme i Mellemøsten, Lilleasien, Kaukasus og det meste af Europa, herunder de østlige dele af Danmark. Den er knyttet til lyse skove med næringsrig, fugtig og let sur til neutral jord.
I Danmark findes den hist og her på fugtig, næringsrig muldbund i løvskove, skovbryn og krat. Den er dog meget sjælden i Nord- og Vestjylland og mangler helt på Bornholm.
I Midtjyllands Region findes den i sumpskove med ask som dominerende træ og sammen med bl.a. benved, hassel, alm. hyld, alm. hæg, skælrod, dansk arum, druehyld, gul anemone, navr, rødel, sort druemunke, tyndakset gøgeurt og ægbladet fliglæbe.[1]
Fladkravet kodriver (Primula elatior) er en 10-30 cm høj urt, der vokser på fugtig, næringsrig muldbund i f.eks. løvskove. Den har en grundstillet roset af blade og en opret, blomsterbærende stængel. Planten ligner hulkravet kodriver, men bladene går jævnt over i bladstilken og bægeret er ikke opblæst.
Die Hohe Schlüsselblume (Primula elatior) ist eine Pflanzenart, die zur Gattung der Primeln (Primula) gehört. Ein weiterer Trivialname ist Wald-Schlüsselblume (Schweiz). Ihre Blütenstände erscheinen bereits im März als einer der ersten Frühlingsboten auf feuchten Wiesen, am Bachrand und im Auwald.
Die Hohe Schlüsselblume ist eine ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von etwa 10 bis 30 Zentimeter erreicht. Die beiderseits behaarten Laubblätter stehen in einer grundständigen Rosette zusammen, erreichen eine Länge von etwa 20 cm und gehen, immer schmäler werdend, langsam in den geflügelten Blattstiel über. Der Blattrand weist eine unregelmäßige und feine Zähnung auf.
Die hellgelben Blüten erscheinen von März bis Mai. Die Blüten sind im Vergleich zur Echten Schlüsselblume (Primula veris) größer und heller gefärbt. Im Unterschied zur Echten Schlüsselblume ist bei der Hohen Schlüsselblume der Schlund der Blüten goldgelb und der Kelch sitzt eng den Blütenblättern an. Die Blüten duften außerdem nur geringfügig. Zur Unterscheidung der beiden Arten aber tragen vor allem die unterschiedlichen Standortanforderungen bei; die Echte Schlüsselblume ist nur in trockenen Wiesen, Gebüsch und lichten Wäldern zu finden.
Die zylindrisch geformten Kapselfrüchte der Hohen Schlüsselblume stehen an steif aufrecht stehenden Fruchtstielen und sind meist länger als der Kelch.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 22.[1]
Der Nektar der Schlüsselblume befindet sich tief unten in der Blütenröhre. Als bestäubende Insekten kommen daher nur langrüsselige Arten wie Hummeln und Schmetterlinge in Frage. Bei Bienen kann man jedoch manchmal beobachten, dass sie die Kronröhre von außen aufbeißen, um auf diese Art an den Nektar zu gelangen.
Die Schlüsselblume zählt zu den sogenannten Austrocknungsstreuern. Die Fruchtkapseln, die die Samen enthalten, rollen sich bei trockenem Wetter zurück und erlauben so, dass die Samen ausgestreut werden. Bei feuchten Wetter krümmen sich die Kapselzähne wieder nach innen und verschließen so die Kapsel.
Die Pflanze dient u. a. auch den Raupen der gefährdeten Schmetterlingsarten Perlbinde und Schlüsselblumen-Würfelfalter als Futterpflanze.
Die Hohe Schlüsselblume wird vom Rostpilz Puccinia primulae befallen.[2]
Die Hohe Schlüsselblume ist in Europa weit verbreitet und besiedelt in Vorderasien die östliche Türkei, den nördlichen Iran sowie Armenien, Aserbaidschan und Georgien in der Kaukasusregion und im südlichen Sibirien die russische Republik Altai.[3]
Man findet die Hohe Schlüsselblume häufig in krautreichen Eichen-Hainbuchen-Wäldern, in Auen- und Schluchtwäldern und in Bergwiesen. Sie bevorzugt feuchten, nährstoff- und basenreichen, lockeren Boden, auch an schattigen Standorten. Sie zeigt Lehmboden an.
In den Allgäuer Alpen steigt die Art in Bayern am Rauheck bis zu 2300 m Meereshöhe auf.[4]
Nach Ellenberg ist sie subozeanisch verbreitet, ein Schwachsäure- bis Schwachbasezeiger, lebt auf stickstoffreichen Standorten und ist eine Ordnungscharakterart der Edellaub-Mischwälder und verwandter Gesellschaften (mesophytischen, buchenwaldartigen Laubwälder Europas (Fagetalia sylvaticae)).[5]
Man kann folgende Unterarten unterscheiden[6]:
Aus den Blüten und Wurzeln der Hohen und der Echten Schlüsselblume wird Tee hergestellt, der schleimlösend und Auswurf fördernd wirkt.
Sorten der Hohen Schlüsselblume werden auch als Zierpflanze genutzt. Die so genannten Elatior-Hybriden Primula ×polyantha sind allerdings trotz ihres Namens keine Abkömmlinge der Hohen Schlüsselblume, sondern entstammen der Kreuzung Primula veris × vulgaris, der Echten und der Stängellosen Schlüsselblume (siehe dort).
Die Hohe Schlüsselblume (Primula elatior) ist eine Pflanzenart, die zur Gattung der Primeln (Primula) gehört. Ein weiterer Trivialname ist Wald-Schlüsselblume (Schweiz). Ihre Blütenstände erscheinen bereits im März als einer der ersten Frühlingsboten auf feuchten Wiesen, am Bachrand und im Auwald.
Primula elatior, the oxlip[1] (or true oxlip), is a species of flowering plant in the family Primulaceae, native to nutrient-poor and calcium-rich damp woods and meadows throughout Europe, with northern borders in Denmark and southern parts of Sweden, eastwards to the Altai Mountains and on the Kola Peninsula in Russia, and westwards in the British Isles.
The oxlip is a herbaceous or semi-evergreen[2] perennial plant growing to 30 cm (12 in) tall by 25 cm (10 in) broad, with a rosette of leaves 5–15 cm long and 2–6 cm broad. It produces light yellow flowers in spring, in clusters of 10-30 together on a single stem 10–30 cm (4–12 in) tall, each flower 9–15 mm broad.[3]
It may be confused with the closely related cowslip (Primula veris), which has a similar general appearance, although P. veris has smaller, bell-shaped, bright yellow flowers (and red dots inside the flower), and a corolla tube without folds. The leaves of P. veris are more spade-shaped than P. elatior.
The specific epithet elatior means "taller".[4] The common name "oxlip", from "ox" and "slip", may refer to the fact that oxlips (and cowslips) are often found in boggy pasture used by cattle.[5]
Primula elatior is cultivated as a garden plant. It may be used as bedding, grown from seed as a biennial, and discarded after flowering. It may be used in informal settings such as wildflower meadows. It prefers a sheltered position in full sun with moist soil. It has won the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit. [2]
The oxlip was voted the County flower of Suffolk in 2002 following a poll by the wild plant conservation charity Plantlife.[6]
Comparison between flower heads of P. veris (left) and P. elatior (right) 
Primula elatior, the oxlip (or true oxlip), is a species of flowering plant in the family Primulaceae, native to nutrient-poor and calcium-rich damp woods and meadows throughout Europe, with northern borders in Denmark and southern parts of Sweden, eastwards to the Altai Mountains and on the Kola Peninsula in Russia, and westwards in the British Isles.
Primula elatior es una especie perteneciente a la familia de las primuláceas.
Se trata de una planta herbácea de bajo crecimiento, perenne con una roseta de hojas con 5-15 cm de longitud y 2-6 cm de ancho. La eclosión de flores amarillas se producen en la primavera entre abril y mayo, estando en grupos de 10-30 juntas en un solo tallo de 10-30 cm de altura, cada flor es de 9-15 mm de ancho.
Puede confundirse con la especie, estrechamente relacionada, Primula veris, que tiene una apariencia general similar aunque la P. elatior tiene las flores más grande, de color amarillo pálido y una corola en forma de tubo sin pliegues.
Se encuentra en suelos nutrientes y ricos en calcio, en los húmedos bosques y prados de toda Europa hacia el este hasta las montañas de Altái y en el norte de las montañas escandinavas en el norte de Noruega y en la península de Kola en Rusia. En las Islas Británicas, se encuentra sólo en el este del país, y principalmente en East Anglia.
Tiene las mismas propiedades que la prímula sin tallo Primula vulgaris y la Primula officinalis
Primula elatior fue descrita por Hill y publicado en Veg. Syst. 8: 25. 1768. [2]
Primula: nombre genérico que proviene del latín primus o primulus = "primero", y refiriéndose a su temprana floración. En la época medieval, la margarita fue llamada primula veris o "primogénita de primavera".[3]
elatior: epíteto latino que significa "la más alta".[4]
Kõrge priimula (Primula elatior) on nurmenukuliste sugukonda nurmenuku perekonda kuuluv mitmeaastane rohttaimeliik.
Taime leidub Eestis harva.[1]
Kõrge priimula (Primula elatior) on nurmenukuliste sugukonda nurmenuku perekonda kuuluv mitmeaastane rohttaimeliik.
Taime leidub Eestis harva.
Etelänkevätesikko (Primula elatior) on esikoiden sukuun kuuluva Euroopassa kasvava monivuotinen kevätkukkija. Lajia tavataan alkuperäisenä aivan Pohjoismaiden eteläosassa, Suomessa se on koristekasvi ja viljelykarkulainen.
Etelänkevätesikko kasvaa 10–30 senttimetriä korkeaksi. Sen lehdet ovat soikeat, suippotyviset ja karvaiset. Kukintona on toispuoleinen keltakukkainen sarja. Etelänkevätesikon kukinta-aika on toukokuu - kesäkuu. Etelänkevätesikon kukkien verhiö on vaaleanvihreä ja suippoliuskainen, teriö keltainen, 15–25 millimetriä leveä. Teriö on suurempi ja tuoksuton verrattuna läheisesti samannäköiseen kevätesikkoon (Primula veris). [1] Etelänkevätesikko ja kevätesikko voivat risteytyä.
Etelänkevätesikko (Primula elatior) on esikoiden sukuun kuuluva Euroopassa kasvava monivuotinen kevätkukkija. Lajia tavataan alkuperäisenä aivan Pohjoismaiden eteläosassa, Suomessa se on koristekasvi ja viljelykarkulainen.
La Primevère élevée ou Primevère des bois (Primula elatior) est une plante herbacée pérenne de la famille des Primulacées. Elle est parfois appelée le Coucou des bois.
Les pétales sont étalés, soudés à la base, de couleur jaune crème avec une partie inférieure jaune d'or.
C'est une plante de mi-ombre des lisières et sous-bois clairs. Elle tend à régresser dans les forêts trop artificialisées. C'est une espèce à faible pouvoir de dispersion, considérée comme indicatrice de boisements ou forêts anciennes quand elle est abondante. Elle ne se disperse pas au-delà d'une centaine de mètres hors des milieux boisés.
Répandue dans toute l'Europe.
Elle compte cinq sous-espèces :
Elle s'hybride parfois avec Primula vulgaris.
C'est d'ailleurs une des parentes de la primevère cultivée avec la primevère officinale (Primula veris), la primevère acaule (Primula vulgaris) et Primula juliae.
Les feuilles et fleurs peuvent être consommées crues ou cuites comme pour la primevère officinale (Primula veris), la primevère acaule (Primula vulgaris) et Primula juliae.
Ce sont les mêmes que celles de la primevère acaule et de la primevère officinale.
Les fleurs, adoucissantes et calmantes, sont utilisées dans des mélanges pectoraux.
Les feuilles sont anti-ecchymotiques.
Toute la plante et particulièrement la racine ont des propriétés analgésiques, anti-spasmodiques, diurétiques et expectorantes.
La Primevère élevée ou Primevère des bois (Primula elatior) est une plante herbacée pérenne de la famille des Primulacées. Elle est parfois appelée le Coucou des bois.
Visoki jaglac (blijedožuti jaglac, lat. Primula elatior), zeljasta višegodišnja biljka iz roda jaglaca, porodica jaglačevki, rasprostranjena po Europi, uključujući i Hrvatsku. [1]
Naraste do 30cm visine, a u proljeće procvate svjetložutim cvijećem, u grozdovima od 10 do 30 na jednoj stabljici.[2]
Visoki jaglac (blijedožuti jaglac, lat. Primula elatior), zeljasta višegodišnja biljka iz roda jaglaca, porodica jaglačevki, rasprostranjena po Europi, uključujući i Hrvatsku.
Naraste do 30cm visine, a u proljeće procvate svjetložutim cvijećem, u grozdovima od 10 do 30 na jednoj stabljici.
Łučny kropačk (Primula elatior) je rostlina ze swójby kropačkowych rostlinow (Primulaceae).
Łučny kropačk (Primula elatior) je rostlina ze swójby kropačkowych rostlinow (Primulaceae).
Huldulykill (fræðiheiti Primula elatior) er blóm af ættkvísl lykla sem
Huldulykill er lágvaxin fjölær jurt. Blöð verða 5-15 sm löng og 2-6 sm breið. Blómgunartími er í apríl og maí og eru blómin gul.
Huldulykill vex í frjósömu, kalkríku og röku skóglendi og mýrum í Evrópu allt til fjallendis Skandinavíu í norðri og Kólaskagans í austri.
La primula maggiore (nome scientifico Primula elatior, (L.) Hill., 1765) è una pianta erbacea della famiglia delle Primulaceae che cresce spontaneamente in prati e boschi umidi.
La Primula elatior appartiene al genere Primula il quale comprende circa 500 specie. Anche la famiglia di appartenenza, Primulaceae, è ampia e comprende 12 generi (anche se alcuni studiosi arrivano a descriverne fino a 28), diffusi quasi esclusivamente nella zona temperata boreale.
Dato il grande numero di specie, il genere Primula viene suddiviso in trentasette sezioni. La P. elatior appartiene alla sezione Vernales caratterizzata dall'avere foglie membranacee, rugose e gradualmente ristrette verso la base e con fiori sempre peduncolati[1].
Nell'elenco che segue sono indicate alcune varietà e sottospecie (l'elenco può non essere completo e alcuni nominativi sono considerati da altri autori dei sinonimi della specie principale o anche di altre specie):
Le tre specie (Primula vulgaris, Primula veris e Primula elatior presentano il fenomeno della eterostilia (vedere il paragrafo Morfologia – Gineceo)e possono facilmente produrre ibridi tra di loro. Nell'elenco che segue sono indicati alcuni ibridi interspecifici:
La P. elatior ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
La specie più simile è la Primula veris : si distinguono comunque per il calice discretamente più largo del tubo corollino e più rigonfio; inoltre i denti del calice hanno una base più larga; anche il colore della corolla è diverso, giallo pallido in elatior, giallo aranciato in veris.
Il nome del genere (“Primula”) deriva da un'antica locuzione italiana che significa fior di primavera (e prima ancora potrebbe derivare dal latino primus). All'inizio del Rinascimento questo termine indicava indifferentemente qualsiasi fiore che sbocciasse appena finito l'inverno, ad esempio così si indicavano le primaverili margheritine (Bellis perennis – Pratolina). In seguito però il significato si restrinse come nome specifico (nel parlare corrente) alla pianta di questa scheda (chiamata alla fine “Primula comune”), e come nome dell'intero genere nei trattati botanici. Nella letteratura scientifica uno dei primi botanici a usare il nome di “Primula” per questi fiori fu P.A. Matthioli (1500 – 1577), medico e botanico di Siena, famoso fra l'altro per avere fatto degli studi su Dioscoride, e per aver scritto una delle prime opere botaniche moderne. Nome confermato nel XVII secolo anche dal botanico francese Joseph Pitton de Tournefort (5 giugno 1656 — 28 dicembre 1708) al quale normalmente si attribuisce la fondazione di questo genere[1].
Il termine specifico (elatior) deriva dal latino è può significare “grande” o “largo” facendo riferimento al fatto che questa specie tra le Primule a fusto alto ha i fiori più grandi.
L'attuale binomio scientifico ("Primula elatior") è stato definito dai botanici Carl von Linné (biologo e scrittore svedese, Rashult, 23 maggio 1707 – Uppsala, 10 gennaio 1778) e da John Hill (botanico inglese, c. 1716 – 21 novembre 1775) in una pubblicazione del 1765.
In lingua tedesca questa pianta si chiama Hohe Schlüsselblume; in francese si chiama Primevère élevée; in inglese si chiama Oxlip.
È una pianta erbacea perenne. La fioritura è unica nel corso dell'anno (sono piante “monocarpiche” = un solo frutto nell'arco della stagione). L'altezza varia da 10 – 30 cm. La forma biologica è del tipo emicriptofita rosulata (H ros), ossia sono piante con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve, con foglie disposte a formare una rosetta basale.
Le radici sono secondarie da rizoma.
Le foglie sono spiralate in rosetta (sono presenti solo le foglie basali o radicali). Sono obovate (od obovate-ellittiche), con apice arrotondato e attenuate verso il picciolo (che è relativamente lungo e allargato, ossia alato). La pagina superiore è pubescente e in parte anche quella inferiore (eventualmente di colore grigiastro). La superficie è rugosa-reticolata (i nervi principali sono infossati nel parenchima). Il margine della foglia è crenulato-dentellato (i denti sono progressivamente più piccoli verso l'apice), inoltre nelle giovani foglie il margine è revoluto, ossia ripiegato verso il basso. Lunghezza del picciolo : 3 – 10 cm. Dimensioni delle foglie: larghezza 3 – 6 cm; lunghezza 5 – 12 cm.
L'infiorescenza è formata da diversi fiori (da 3 fino a 12, ma in qualche caso anche di più) ognuno col suo peduncolo e disposti ad ombrella (si diramano a raggiera all'apice del fusto). Lunghezza dei peduncoli : 2 – 18 mm.
I fiori sono ermafroditi, attinomorfi, tetraciclici (hanno i 4 verticilli fondamentali delle Angiosperme: calice – corolla – androceo – gineceo) e pentameri (calice e corolla divisi in 5 parti). All'interno del fiore è presente del nettare e i fiori sono lievemente profumati.
Il frutto è una capsula ovoidale e deiscente alla sommità per 5-10 denti. Contiene numerosi semi. Le capsule maturano generalmente nel mese di luglio.
Anche dal punto di vista fitosociologico le due sottospecie appartengono a due diverse comunità vegetali[4]:
Le foglie giovani possono essere mangiate crude o cotte (hanno un sapore dolce).
È nell'orticoltura che si accentra il maggior interesse per queste piante. Infatti le Primule accomunano due proprietà molto importanti: sono rustiche di facile impianto e molto decorative. I fioristi quindi si sono cimentati a creare un numero grandissimo di cultivar variando la colorazione dei petali, la grandezza del fiore, la bellezza delle foglie, ma anche il numero dei petali o il suo disegno. Nel giardino, questa pianta, va posizionata in zone a mezz'ombra; non teme il freddo per cui non è necessario ripararla particolarmente durante la stagione invernale.
.jpg)
La primula maggiore (nome scientifico Primula elatior, (L.) Hill., 1765) è una pianta erbacea della famiglia delle Primulaceae che cresce spontaneamente in prati e boschi umidi.
De slanke sleutelbloem (Primula elatior) is een kleine, overblijvend kruid uit de sleutelbloemfamilie (Primulaceae).
De gekartelde en gerimpelde bladeren zijn eirond tot langwerpig. Het blad is in de gevleugelde steel plots versmald. De stengels zijn duidelijk behaard. De bladeren zijn aan de onderkant grijsgroen.
De lichtgele, zachtgeurende bloemen zijn 1,5–2 cm breed. De kroonbladeren zijn aan de voet vergroeid tot een buis. De bloeiperiode valt in de periode maart tot mei. De bloemen zijn in een langgesteeld scherm gegroepeerd, in groepjes van één tot twintig. Meestal hangen ze naar één zijde.
De doosvormige vruchten zijn langer dan de kelk. Het is een doosvrucht met deksel, omhuld door een blijvende kelkbuis. De vrucht bestaat uit een enkel hok met talrijke zaden.
De plant komt voor van Zuid-Engeland tot Zuid-Rusland, en van Zweden tot de Kaukasus. In Nederland komt de soort in Zuid-Limburg voor, in de rest van Nederland is de plant zeldzamer. De soort komt ook als stinsenplant voor, onder meer op de landgoederen in de binnenduinrand van Zuid-Kennemerland en langs de Utrechtse Vecht. In Nederland is de plant vanaf 1 januari 2017 niet meer wettelijk beschermd.
In de Noordse mythologie is de slanke sleutelbloem populair bij feeën en elfen.
Vroeger werd de plant gebruikt als middel tegen onder meer epilepsie, hoest en reumatiek. De plant bevat saponine en wordt als grondstof in de farmaceutische industrie gebruikt.
De jonge bladeren werden vroeger als salade en in soep gebruikt.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Primula elatior op Wikimedia Commons. De slanke sleutelbloem (Primula elatior) is een kleine, overblijvend kruid uit de sleutelbloemfamilie (Primulaceae).
De gekartelde en gerimpelde bladeren zijn eirond tot langwerpig. Het blad is in de gevleugelde steel plots versmald. De stengels zijn duidelijk behaard. De bladeren zijn aan de onderkant grijsgroen.
De lichtgele, zachtgeurende bloemen zijn 1,5–2 cm breed. De kroonbladeren zijn aan de voet vergroeid tot een buis. De bloeiperiode valt in de periode maart tot mei. De bloemen zijn in een langgesteeld scherm gegroepeerd, in groepjes van één tot twintig. Meestal hangen ze naar één zijde.
De doosvormige vruchten zijn langer dan de kelk. Het is een doosvrucht met deksel, omhuld door een blijvende kelkbuis. De vrucht bestaat uit een enkel hok met talrijke zaden.
Hagenøkleblom (Primula elatior) er en plante i nøkleblomslekten som ble innført til Norge som hageplante, trolig i siste halvdel av 1800-tallet og begynte å spre seg i 1880-åra. Den har i liten grad vært registrert av botanikere før 1960-tallet, slik at den tilsynelatende hadde en eksplosiv økning. Dette kan skyldes at tidas botanikere ikke var ute og samlet så tidlig på året og at de hadde liten interesse for innførte arter[3]. Den produserer mye frø, og kan lett spre seg.
Artsnavnet «elatior» er latin, og betyr høyere [4].
Plantene som finnes i Norge er av underarten elatior. I Tromsø og Røros har det forekommet en underart P. e. ssp pallasi med gråfiolette blomster. Disse stammer fra en enkelt spredning i Tromsø[5]. Det bør nevnes at andre kilder sier at P. e. ssp pallasi er gulblomstret, mens en annen underart P. e. ssp meyeri (Rupr.) nevnes som blå til lilla. Disse formene har også vært skilt ut som egne arter, f.eks. Primula amoena [6] [7] [8]. Bilder av noen av underatene fins her: Primulaworld
Blomsten har lange blader som smalner gradvis til et dunhåret og bredt vingekantet skaft. Den har en relativt høy blomsterstand med 3 - 12 blekgule blomster med mørkere svelg. Begeret er gulhvitt med brede grønne nerver. Blomstene er heterostyle. Kapselen er lengre enn begeret når den er moden.
Planten kan lett forveksles med marianøkleblom (Primula veris), men den har ensfarget beger og mørkere gulfarge. Den modne kapselen til marianøkleblom er kortere enn begeret, og bladene smalner brått til bladstilken. Blomstene til hagenøkleblom er som regel større, men det er ikke konsekvent. Heller ikke er høyden et godt skille siden den varierer, men marianøkleblom er som oftest høyest [9]. Et godt skille er at hagenøkleblom har krøllete hår, mens marianøkleblom har rette hår (ses med lupe)[1]
Hagenøkleblom står på Norsk svarteliste for 2012 [10] Den klassifiseres som «Potensiell høy risiko», men det står også at den «visner ned før den får gjort noen eventuell skade».
Hybrider med marianøkleblom og kusymre oppstår av og til, men de er stort sett ikke fertile.[11].
Blomster av marianøkleblom til venstre og hagenøkleblom til høyre
Hagenøkleblom (Primula elatior) er en plante i nøkleblomslekten som ble innført til Norge som hageplante, trolig i siste halvdel av 1800-tallet og begynte å spre seg i 1880-åra. Den har i liten grad vært registrert av botanikere før 1960-tallet, slik at den tilsynelatende hadde en eksplosiv økning. Dette kan skyldes at tidas botanikere ikke var ute og samlet så tidlig på året og at de hadde liten interesse for innførte arter. Den produserer mye frø, og kan lett spre seg.
Artsnavnet «elatior» er latin, og betyr høyere .
Plantene som finnes i Norge er av underarten elatior. I Tromsø og Røros har det forekommet en underart P. e. ssp pallasi med gråfiolette blomster. Disse stammer fra en enkelt spredning i Tromsø. Det bør nevnes at andre kilder sier at P. e. ssp pallasi er gulblomstret, mens en annen underart P. e. ssp meyeri (Rupr.) nevnes som blå til lilla. Disse formene har også vært skilt ut som egne arter, f.eks. Primula amoena . Bilder av noen av underatene fins her: Primulaworld
Pierwiosnek wyniosły (syn. pierwiosnka wyniosła) Primula elatior (L.) Hill. – gatunek rośliny należący do rodziny pierwiosnkowatych. Rośnie dziko głównie w górach (od Pirenejów i Alp po Ural i Ałtaj). W Polsce jest pospolity w Sudetach i Karpatach, na niżu jest rzadki. Rozproszone stanowiska znajdują się w Wielkopolsce i na Lubelszczyźnie[2].
Bylina, hemikryptofit. Kwitnie od kwietnia do lipca. W kwiatach występuje różnosłupkowość utrudniająca samozapylenie. Liczba chromosomów 2n= 22[3].
Siedliskiem są wilgotne łąki i murawy, lasy i zarośla. Gatunek charakterystyczny dla rzędu Fagetalia. Odmiana Primula elatior var. tatrica jest gatunkiem charakterystycznym dla klasy Betulo-Adenostyletea[4].
Roślina jest objęta w Polsce częściową ochroną gatunkową nieprzerwanie od 1957 roku, status ochronny utrzymany został przez Rozporządzenie Ministra Środowiska z dnia 9 października 2014 r. w sprawie ochrony gatunkowej roślin[5][6]. W południowej Polsce nie jest zagrożony. Zagrożone mogą być jedynie niektóre stanowiska, na których zbiera się go dla potrzeb przemysłu farmaceutycznego[2].
Tworzy mieszańce z pierwiosnkiem bezłodygowym i p. lekarskim[7].
Wyróżnia się następujące podgatunki[8]:
Roślina ozdobna uprawiana w ogródkach, szczególnie w ogródkach skalnych. Uprawia się zarówno typową formę, jak i mieszańce z pierwiosnkiem lekarskim. Występują liczne odmiany uprawne. Najlepiej rośnie na gliniasto-próchnicznym podłożu, na zacienionym i wilgotnym stanowisku. Na zimę należy go lekko przykryć, np. gałęziami drzew iglastych.
Pierwiosnek wyniosły (syn. pierwiosnka wyniosła) Primula elatior (L.) Hill. – gatunek rośliny należący do rodziny pierwiosnkowatych. Rośnie dziko głównie w górach (od Pirenejów i Alp po Ural i Ałtaj). W Polsce jest pospolity w Sudetach i Karpatach, na niżu jest rzadki. Rozproszone stanowiska znajdują się w Wielkopolsce i na Lubelszczyźnie.
Ciuboțica cucului de munte (Primula elatior) este o plantă din familia Primula. Tulpina este păroasă și fără frunze. Tulpina are 100–200 mm. Frunzele sunt la baza tulpinei. Florile de culoare galben-deschis sunt așezate în mănunchi la vârful tulpinei. Ciuboțica cucului înflorește în luna aprilie-iunie. În România se găsește în munții Carpați, la margini de păduri.
Carte · 
Categorie · 
Portal · 
WikiProiect Ciuboțica cucului de munte (Primula elatior) este o plantă din familia Primula. Tulpina este păroasă și fără frunze. Tulpina are 100–200 mm. Frunzele sunt la baza tulpinei. Florile de culoare galben-deschis sunt așezate în mănunchi la vârful tulpinei. Ciuboțica cucului înflorește în luna aprilie-iunie. În România se găsește în munții Carpați, la margini de păduri.
Prvosienka vyššia (Primula elatior L.) je trváca dvojklíčnoslistová rastlina z čeľade prvosienkovité (Primulaceae). Vysoká je 15 až 40 cm, má žlté kvety a kvitne v marci až apríli.[1]
Rastie v lesoch a na lúkach, v pôde bohatej na vápnik. Vyskytuje sa v celej Európe. Je ľahké pomýliť si ju s prvosienkou jarnou (Primula veris).
Patrí k liečivým rastlinám zbierajú sa kvety. V ľudovom liečiteľstve majú význam ako prípravky uľachčujúce vykašliavanie hlienov, pomáhajú tiež pri nervovej slabosti, nespavosti, pri závratoch a migréne.
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Prvosienka vyššia
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Prvosienka vyššia
Tento článok týkajúci sa botaniky je zatiaľ „výhonok“. Pomôž Wikipédii tým, že ho doplníš a rozšíriš. Prvosienka vyššia (Primula elatior L.) je trváca dvojklíčnoslistová rastlina z čeľade prvosienkovité (Primulaceae). Vysoká je 15 až 40 cm, má žlté kvety a kvitne v marci až apríli.
Rastie v lesoch a na lúkach, v pôde bohatej na vápnik. Vyskytuje sa v celej Európe. Je ľahké pomýliť si ju s prvosienkou jarnou (Primula veris).
Lundviva (Primula elatior) är en växtart i släktet vivor. Den är fridlyst i Skåne län.
Lundvivan blir 10–30 cm hög och är till utseendet lik gullviva (P. veris), med håriga och tandade blad. Bladen är dock något rundare till formen än gullvivans. Blommorna, ofta 10–30 stycken, sitter i ensidiga samlingar på skaft som är 5–20 mm långa. Blommornas kronor är ljust gula, 15–25 mm breda och saknar doft. Fodret är vitaktigt och cylindriskt, med flikar som är dubbelt så långa som breda. Fruktkapseln blir 11–15 mm, längre än fodret (gullvivans kapsel blir kortare än fodret).
Lundvivan finns i stora delar av Europa och bort till Altaj i centrala Asien, men i Norden återfinns den främst i Danmark, södra Sverige och södra Finland, samt på spridda platser i Skanderna, Tornedalen och några platser i västra och östra Finland. Den finns även odlad i stora delar av Europa och Asien. Arten kan hybridisera med gullviva (då kallad trädgårdsviva), samt med jordviva (P. vulgaris), då kallad P. x polyantha.
Lundvivan trivs på näringsrik, kalkhaltig frisk–fuktig mark, såsom gräsmattor, lundar, åkerrenar och ädellövskogar. Den blommar i april–maj och pollineras främst av humlor och fjärilar.
Wikimedia Commons har media som rör lundviva.
Primula elatior (L.) Hill (1765)
Синонимы
Первоцве́т высо́кий, или Примула высокая (лат. Prímula elátior) — многолетнее травянистое растение; вид рода Первоцвет (Primula) семейства Первоцветные (Primulaceae).
Жёлтые цветки этого растения служат одними из ранних признаков весны, появляясь одними из первых на влажных лугах, по берегам ручьев и в поймах рек.
Невысокое многолетнее растение высотой от 10 до 40 см. Листья 5—15 см длиной и 2—6 см шириной собраны в прикорневую розетку и покрыты волосками с обеих сторон. Цветки светло-желтого цвета размером 9—15 мм, собраны в соцветие по 10—30 на одном стебле. Появляются цветки ранней весной, цветут с апреля по май.
Среди ранневесенних растений первоцвет высокий зацветает одним из первых.
Растением питаются гусеницы бабочки люцина (Hamearis lucina).
Ареал покрывает[источник не указан 305 дней] всю Европу от Дании и юга Швеции до Кольского полуострова. На Британских островах встречается только в Восточной Англии. Растение проникло в Малую Азию и Закавказье, встречается на территории Восточной Турции и Северного Ирана, дошло до юга Сибири и восточных районов Алтая.
В дикой природе произрастает на влажных питательных рыхлых почвах, предпочитает тенистые участки, встречается вблизи населенных пунктов. Порой культивируется как декоративное садовое растение.
Сокращение численности в дикой природе связано[источник не указан 305 дней] с осушением земель и сенокошением.
Первоцве́т высо́кий, или Примула высокая (лат. Prímula elátior) — многолетнее травянистое растение; вид рода Первоцвет (Primula) семейства Первоцветные (Primulaceae).
Жёлтые цветки этого растения служат одними из ранних признаков весны, появляясь одними из первых на влажных лугах, по берегам ручьев и в поймах рек.
_clean,_no-description,_cropped.jpg)
