nomes no trilho de navegação
Thymallus thymallus és una espècie de peix de la família dels salmònids i de l'ordre dels salmoniformes que habita des d'Anglaterra i França fins als Urals (nord-oest de Rússia), incloent-hi Bielorússia, Bèlgica, Bòsnia i Hercegovina, Bulgària, Croàcia, Txèquia, Dinamarca, Estònia, Finlàndia, Alemanya, Hongria, Itàlia, Letònia, Lituània, Moldàvia, Països Baixos, Noruega, Polònia, Romania, Sèrbia, Eslovàquia, Eslovènia, Suècia, Suïssa i Ucraïna.[4][5][6][7][8][9][10][11][12][13][14][15][16][17][18][19] És inofensiu per als humans[20] i molt sensible a la contaminació de l'aigua.[21] Els mascles poden assolir 60 cm de longitud total[22] i 6.700 g de pes.[23] Tenen 57-61 vèrtebres.[20] És un peix de clima temperat (6°C-18°C) i bentopelàgic.[20][24] que menja insectes[25] crisàlides, cucs petits i crustacis.[26] A Finlàndia és depredat pel salmó del Danubi (Hucho hucho).[27]
Thymallus thymallus mossegant un ham de mosca artificial
Vista de perfil
Exemplar acabat de pescar
Parella d'exemplars en un lloc de posta d'ous
Thymallus thymallus és una espècie de peix de la família dels salmònids i de l'ordre dels salmoniformes que habita des d'Anglaterra i França fins als Urals (nord-oest de Rússia), incloent-hi Bielorússia, Bèlgica, Bòsnia i Hercegovina, Bulgària, Croàcia, Txèquia, Dinamarca, Estònia, Finlàndia, Alemanya, Hongria, Itàlia, Letònia, Lituània, Moldàvia, Països Baixos, Noruega, Polònia, Romania, Sèrbia, Eslovàquia, Eslovènia, Suècia, Suïssa i Ucraïna. És inofensiu per als humans i molt sensible a la contaminació de l'aigua. Els mascles poden assolir 60 cm de longitud total i 6.700 g de pes. Tenen 57-61 vèrtebres. És un peix de clima temperat (6°C-18°C) i bentopelàgic. que menja insectes crisàlides, cucs petits i crustacis. A Finlàndia és depredat pel salmó del Danubi (Hucho hucho).
Pysgodyn sy'n byw mewn dŵr croyw ac sy'n perthyn i deulu'r Salmonidae ydy'r cangen las sy'n enw benywaidd; lluosog: canghennau glas/gleision (Lladin: Thymallus thymallus; Saesneg: Grayling (species)).
Mae ei diriogaeth yn cynnwys Ewrop ac mae i'w ganfod ar arfordir Cymru.
Ar restr yr Undeb Rhyngwladol dros Gadwraeth Natur (UICN), caiff y rhywogaeth hon ei rhoi yn y dosbarth 'Lleiaf o Bryder' o ran niferoedd, bygythiad a chadwraeth.[1]
Pysgodyn sy'n byw mewn dŵr croyw ac sy'n perthyn i deulu'r Salmonidae ydy'r cangen las sy'n enw benywaidd; lluosog: canghennau glas/gleision (Lladin: Thymallus thymallus; Saesneg: Grayling (species)).
Mae ei diriogaeth yn cynnwys Ewrop ac mae i'w ganfod ar arfordir Cymru.
Ar restr yr Undeb Rhyngwladol dros Gadwraeth Natur (UICN), caiff y rhywogaeth hon ei rhoi yn y dosbarth 'Lleiaf o Bryder' o ran niferoedd, bygythiad a chadwraeth.
Lipan podhorní (Thymallus thymallus) je ryba obývající tzv. lipanové pásmo, jedná se o poměrně rychle tekoucí potoky a říčky s mnoha tůňkami a tůněmi. Lipan podhorní je známý svou hřbetní ploutví a podobně jako losos a pstruh také tím, že umí vyskočit do výšky pro hmyz, avšak obvykle hmyz sbírá jen z hladiny. Většinou platí pravidlo čím menší kolečko na hladině, tím větší lipan.
Tělo lipana je protáhlé, z boků lehce zploštělé. Typickým znakem je velká barevná praporovitá hřbetní ploutev, která je vzhledem k břišním ploutvím posunuta k hlavě. Mezi hřbetní a ocasní ploutví se nachází tuková ploutvička. Hlava je vzhledem k tělu poměrně malá, zakončená lehce zašpičatělými malými ústy spodního postavení. Zbarvení je stříbřité, hřbet poněkud tmavší. Šupiny jsou malé, v úplné postranní čáře je 74–96 šupin.
Lipan dosahuje délky mezi 40 až 50 cm, výjimečně i více než 60 cm. Průměrná hmotnost ryb se pohybuje okolo 0,3–0,4 kg. Největší zaznamenaný úlovek měl 72 cm a hmotnost 6,5 kg. Lipan se dožívá 6 až 7 let.
Lipan obývá proudící chladné podhorské toky bohaté na kyslík lipanového a pstruhového pásma. Vzácněji se objevuje také v chladných jezerech severní Evropy. Vyskytuje se v horských oblastech Evropy od Skandinávie až po Alp, včetně Britských ostrovů a části Ruska.
V dospělosti tvoří potravu lipanů převážně larvy hmyzu, například larvy chrostíků, jepic, pošvatek a v neposlední řadě i larvy vážek. Lipani se též živí měkkýši jako je kamomil říční. Velmi vzácně uloví nějakou rybu, ale převážně se jedná o potěr, který je pro lipana snadnou kořistí. Nemalé procento potravy tvoří také hmyz spadlý na hladinu, případně líhnoucí se hmyz. Většinou však lipani hmyz sbírají jen v ranních a večerních hodinách. Výjimkou je podzim, kdy lipani potřebují nabrat živiny na celou zimu, a proto jsou aktivní po celý den.
Lipani pohlavně dospívají mezi druhým a třetím rokem života. Tření probíhá od května do června. Samice klade asi 3 mm velké jikry do jamek vytlučených do štěrkového dna. Počet jiker se pohybuje mezi 3000 a 6000 na jednu samici. K líhnutí potěru dochází přibližně dva týdny po výtěru v závislosti na teplotě vody.
Spolu pstruhem obecným, duhovým a sivenem americkým je rybářsky nejvýznamnější rybu lipanového a pstruhového pásma. Mezi labužníky je oblíben pro kvalitu svého masa. Jeho maso má tuhou konzistenci, bílou až narůžovělou barvu, slabý specifický pach po tymiánu. Nemá žádné svalové kůstky. Po roce 2000 se výskyt lipana podhorního kriticky snižuje, proto je etické ulovené ryby vrátit vodě.
Doba lovu.
Podle rybářského řádu začíná sezona lovu lipana 16. června a končí 30. listopadu. Denní doba lovu je různá a je rovněž stanovena rybářským řádem. Hlavní okolnosti ovlivňující chování lipana a tedy jeho „braní“ jsou klimatické podmínky, roční období, denní doba, stádia měsíce, meteorologická situace a člověk – svou činností a rybářským tlakem. To vše ovlivňuje druh a množství organizmů ve vodě a okolí, vytvářejících potravní nabídku pro lipana, podle které se lipan také většinou chová. Během letních měsíců je nejlépe lovit navečer, přes den pak za mírného deště, když ještě není voda kalná. Pravá lipanová sezóna je od září, kdy je většinou možno úspěšně lovit po celý den. V každou denní a roční dobu je příznivé ustálené, bezvětrné počasí. Sebrání na hladině plovoucí suché mušky lipanem nesporně patří k nejkrásnějším zážitkům z rybolovu.
Lovební náčiní.
Na mimopstruhových revírech se používá lehký dlouhý prut, vlasec o tloušťce 0,10 až 0,20 , háčky jemné (krystal), velikosti 14 až 18, jemně vyvážený splávek, jemná zátěž podle sílu proudu.
Na pstruhových revírech se používá jemný muškařský prut v hmotnostních kategoriích muškařských šňůr od #2 do #4 podle způsobu lovu jako nymfování, lov mokrou nebo suchou muškou apod. Sestavení udice mohou upravovat „Bližší podmínky výkonu rybářského práva“ .
Lovební způsoby.
Na mimopstruhových se loví na plavanou,na položenou - feeder nebo muškařením. Na plavanou hloubka má být seřízena tak, aby nástraha plavala těsně nade dnem, nebo se po dně ploužila. Na položenou bez splávku, prut se drží v ruce, vlasec mezi prsty, zásek následuje podle citu.
Na pstruhových revírech je povolen výhradně jen lov na umělou mušku, nebo přívlači.
Nástrahy.
Na mimopstruhových revírech jsou nástrahou vařené kroupy, těstoviny, rýže, sýr, larvy vodního hmyzu a živý hmyz, hnojní žížala, mouční a kostní červi a podobné nástrahy jako pro lov podouství,ostroretek, cejnů a plotic.
Na pstruhových revírech jsou podle způsobu lovu nástrahou umělé mušky nymfa, mokrá muška a suchá muška. Počet umělých mušek může být podle způsobu lovu až tři, vázané na jednoháčcích o velikosti 16 až 20, „Bližší podmínky výkonu rybářského práva“ většinou stanovují použití háčků bez protihrotu nebo se zamáčknutým protihrotem.
Jepice obecná - nymfa
Jepka - mokrá muška
Vrbovka - suchá muška
Stanovená lovná míra: 30 cm, na některých revírech i 40 cm.
Obrázky, zvuky či videa k tématu lipan podhorní ve Wikimedia Commons
Lipan podhorní (Thymallus thymallus) je ryba obývající tzv. lipanové pásmo, jedná se o poměrně rychle tekoucí potoky a říčky s mnoha tůňkami a tůněmi. Lipan podhorní je známý svou hřbetní ploutví a podobně jako losos a pstruh také tím, že umí vyskočit do výšky pro hmyz, avšak obvykle hmyz sbírá jen z hladiny. Většinou platí pravidlo čím menší kolečko na hladině, tím větší lipan.
Stalling (Thymallus thymallus) er en fisk i laksefamilien. Den er let genkendelig på sin lange og høje rygfinne. Hannens rygfinne er noget større, fordi den bruges under parringen til at fastholde hunnen. Stallingen kan blive op til 60 centimeter lang og veje op til 3,5 kilo. Den trives bedst i koldt og iltrigt vand og lever hovedsaglig af plankton, insekter og små krebsdyr. Stallingen er en god spisefisk, som bør tilberedes lige efter fangsten, da kødet hurtigt fordærver. Dens latinske navn stammer fra det græske θύμαλλος (timian-duft), da en friskfanget stalling ofte dufter af timian. Den er en populær sportsfisk, ikke mindst hos fluefiskere. En årsag til dette er, at stallingen er en udpræget insektæder. Den kan dog også fanges på orm og spinner.
Die Europäische Äsche (Thymallus thymallus) ist ein Knochenfisch des Süßwassers aus der Familie Salmonidae. Sie wurde in Deutschland 1997 und 2011[1] sowie in Österreich 2002, 2011 und 2021[2] zum Fisch des Jahres ernannt.
Das Gewicht der ausgewachsenen Äsche beträgt etwa 500 bis 1500 Gramm; die Länge der ausgewachsenen Äsche liegt in der Regel zwischen 30 und 50 Zentimeter. Besonders große Exemplare können bis zu 3000 Gramm schwer und bis zu 60 Zentimeter lang werden. Auffällige Merkmale der Äsche sind die nach vorne spitz zulaufenden, birnenförmigen Pupillen, die große Rückenflosse, sowie auffallende, im Verhältnis zur Körpergröße große Rundschuppen. Diese Rückenflosse, die so genannte Äschenfahne, ist bei den männlichen Äschen stärker nach hinten ausgezogen als bei den Weibchen. Mit ihr imponieren die Milchner (Männchen) während der Laichzeit und legen die Rückenflosse beim Laichen über den Rücken des Rogners (Weibchen). Bei der Arktischen Äsche (Thymallus arctica), die auf dem nordamerikanischen Kontinent bis Montana und in Nordostasien vorkommt, ist der hintere Teil der Rückenflosse sogar bis an die Fettflosse verlängert. Die Äschen laichen i. d. R. im Frühjahr (März–April), je nach Habitat auch im Frühsommer auf seichten Kiesbänken. Die Larven bleiben zwischen den Steinen verborgen, bis ihr Dottersack aufgebraucht ist.
Die Europäische Äsche kommt von England und Wales über die (Mittel-)Gebirgsregionen Nord-, Mittel-, Ost- und Westeuropas bis ans Schwarze Meer vor. Keine natürlichen Bestände findet man in den westlichen Teilen der Benelux-Staaten, in Südfrankreich, der iberischen Halbinsel, Süditalien und Griechenland. Auch im größten Teil von Norwegen und Dänemark ist sie nicht autochthon.
Durch Gewässerverschmutzung und -verbauten ist die Äsche immer mehr im Rückgang begriffen. Sie benötigt klares, kühles Wasser und wächst eher langsam. Kontrovers wird diskutiert, ob durch den Fraßdruck des Kormorans die Äschenbestände in Europa zurückgegangen sind.
Am Bodensee und Rhein ließ sich ein Zusammenhang zwischen Kormoran- und Äschenbestand feststellen: An den Rheinstrecken, an denen versuchsweise regelmäßig Kormoran-Vergrämungen stattfinden, haben sich die Äschenbestände nach dem Hitzesommer 2003 vergleichsweise stark erholt, während sie im Konstanzer Trichter, trotz verbesserter Wasserqualität, weiter rückläufig sind.[3]
Es scheinen aber auch andere Faktoren dafür verantwortlich zu sein: Während der Kormoran erst Anfang der 1990er Jahre verstärkt in Deutschland auftrat, gingen beispielsweise die Äschenbestände an der Donau bei Riedlingen bereits zehn Jahre früher deutlich zurück.
Wirtschaftlich spielt die Äsche nur in der Angelfischerei eine Rolle. Man züchtet sie zwar, aber nur zu Besatzzwecken, denn ihre Haltung ist wegen ihrer hohen Ansprüche an die Wasserqualität zu aufwendig. Geangelt wird die Äsche oft mit künstlichen Fliegen, da der Fisch gerne Anflugnahrung von der Wasseroberfläche aufnimmt. Aber auch mit Maden, Würmern oder den Larven von Köcherfliegen sind sie an der Posenangel zu fangen. Die Arktische Äsche wird auch mit kleinen Spinnködern gefangen.
Die Äsche war in Deutschland Fisch des Jahres in den Jahren 1997 und 2011, in Österreich Fisch des Jahres 2002, 2011 und 2021, und wurde vom STS (Schweizerischer Tierschutz) zum Fisch des Jahres 2007 gewählt. Sie ist ein hervorragender Speisefisch, dessen Fleisch sich durch einen leicht thymianartigen Geruch auszeichnet und deren Fett früher als Äschenschmalz[4] Anwendung fand. Dieser Geruch verschwindet aber bei der Zubereitung. Anders als etwa Bachforellen sucht die Äsche bei Gefahr keine Deckung unter Steinen, weshalb sie für ihre Feinde in den meist kleinen Flüssen zur leichten Beute wird. Nach ihr ist eine der fünf Leitfischregionen von Flüssen benannt, die so genannte Äschenregion. Die Äsche ist als gefährdete Art durch die Berner Konvention auf europäischer Ebene geschützt. In der Roten Liste der IUCN ist die Äsche als nicht gefährdet („least concern“) eingestuft.
Siehe auch: Systematik der Knochenfische, Äschen
Die Europäische Äsche (Thymallus thymallus) ist ein Knochenfisch des Süßwassers aus der Familie Salmonidae. Sie wurde in Deutschland 1997 und 2011 sowie in Österreich 2002, 2011 und 2021 zum Fisch des Jahres ernannt.
Jevropan harjus (lat. Thymallus thymmallus) on suolattoman vien kala, harjus da lohi perehjoukkoloispäi. Leviesti siirdyy Jevroppua myö - Suuri-Britaniespäi Frantsiessah da Urualan mägilöissäh Ven’al.
Suurim pitkevys jevropan harjusal on 60 sm., a surembi paino 6,7 kiluo. Eländän pitkevys voibi olla 14 vuottu. Harjusat eletäh vilulois da puhtahis jogiloin, ojien vezilöis, harvembi – järvilöis.
Syvväh nämmä kalat kaikenmostu: ruakkoinroduhizii, böbökköi, hämähäkkilöi, mal’uskoi, pienembii kaloi, kui gol’janoi. Nimi Thymmalus tulou griekan sanas θύμαλλος, kudai merkiččöy (timjunan tuoksuu). Timjuanan duuhu on harjuskalois.
Harjus Jevropan harjus (lat. Thymallus thymmallus) on suolattoman vien kala, harjus da lohi perehjoukkoloispäi. Leviesti siirdyy Jevroppua myö - Suuri-Britaniespäi Frantsiessah da Urualan mägilöissäh Ven’al.
Lipljen, ponegdje i lipen (Thymallus thymallus) je riba iz porodice Thymallidae, veoma lijepog i atraktivnog izgleda. Tijelo mu je vretenasto i izduženo i pokriveno je relativnom sitnim krljuštima, koja su dosta duboko usađene u kožu. Lipljen ima veoma izduženu dugačku leđnu peraju metalnoplave boje sa 3-4 reda krupnih crvenih i ljubičastih pjega. Glava mu je mala i sužava se prema ustima, koja su veoma mala. Unutar usta nalaze se mali kukasti zubi. Donje peraje su pepeljaste, sa blijedo-crvenim, a ponekad i ljubičastim prelivom. Repno peraje je crvenkasto, a masno je sivo sa crvenim prelivom. Po bokovima, tijelo mu je prekriveno crnim pjegama. Sa obje strane tijela iznad trbušnih peraja krase ga veliki crveni prelivi nepravilnih oblika. Za vrijeme mrijesta boje su izraženije. Glavna razlika između mužjaka i ženke je u leđnom peraju, koja je kod mužjaka nešto viša. Dosta česti su primjerci veličine oko jednog kilograma, dok su krupniji veoma rijetki. Pretpostavlja se da raste do 2 kg.[1]
U vodama Jugoistočne Evrope, lipljen naseljava pastrmski region voda. Lipljen je riba koja preferira hladne vode bogate kisikom. Lipljen živi u manjim jatima, i zadržava se uglavnom u gornjem toku tekućice. Najveći dio ishrane mu čine mušice, larve, insekti i sitna riba.
Lipljen se mrijesti u proljeće, i mrijest traje od aprila do sredine maja, u zavisnosti od temperaturnih uslova. Mrijesti se pri temperaturi od 6-10 stepeni. Ženka polaže ikru u blizini obale u jamama dubokim oko pola metra do metar. Neki primjerci polnu zrelost stiču u trećoj godini, dok većina polnu zrelost dostiže u četvrtoj godini. Ženka položi od 3.000 do 6.000 jajašaca ikre. Plodnost uglavnom zavisi od veličine ženke.
Lipljen, ponegdje i lipen (Thymallus thymallus) je riba iz porodice Thymallidae, veoma lijepog i atraktivnog izgleda. Tijelo mu je vretenasto i izduženo i pokriveno je relativnom sitnim krljuštima, koja su dosta duboko usađene u kožu. Lipljen ima veoma izduženu dugačku leđnu peraju metalnoplave boje sa 3-4 reda krupnih crvenih i ljubičastih pjega. Glava mu je mala i sužava se prema ustima, koja su veoma mala. Unutar usta nalaze se mali kukasti zubi. Donje peraje su pepeljaste, sa blijedo-crvenim, a ponekad i ljubičastim prelivom. Repno peraje je crvenkasto, a masno je sivo sa crvenim prelivom. Po bokovima, tijelo mu je prekriveno crnim pjegama. Sa obje strane tijela iznad trbušnih peraja krase ga veliki crveni prelivi nepravilnih oblika. Za vrijeme mrijesta boje su izraženije. Glavna razlika između mužjaka i ženke je u leđnom peraju, koja je kod mužjaka nešto viša. Dosta česti su primjerci veličine oko jednog kilograma, dok su krupniji veoma rijetki. Pretpostavlja se da raste do 2 kg.
D Äsche (Thymallus thymallus; alemanischi Näme) isch Süesswasserfisch, wo starchi Ströömig liebt. Si isch de Laitfisch vo de Äscheregion. Well si empfindli uf Wasserverschmutzig reagiert, ghört si zo de gfördete Fisch. Si reagiert aber au schlecht uf Flussverbauige, wo d Ströömig abschwächet.
D Äsche isch e dünne längliche Fisch, wo 30 bis 70 cm lang werd und 2 kg wöge cha. Si het e silbrige Körper mit groosse Schuppe. De Rugge isch eener grau und het dunkli Tupfe wo i Raie aagornnet sind. S Muul isch eener chlii. Typisch isch di groossi faaneförmigi Ruggeflosse, wo bim Mabndli grösser isch as bim Wiibli und i de Laichzitt rötlichi Flecke uufwiise cha.
De Äsche chunnt i Mitteleuropa, z England, z Skandinavie und im Baltikum voor. Si lebt i chalte, suurstoffriiche und subere Flüüssgwässer mit eme chiisige oder sandige Grund. I de Alpe chunnt si bis zonere Hööchi vo 1800 müM vor.
D Äsche lebt vo Insekte, Würmer und Schnegge, wo ufem Flussbode lebet. Ann vo de stärchste Find isch de Kormoran.
D Laichzitt goot vom Märze bis in Mai bi Wassertemperature geg 8 Grad. S Wiibli schloot inere Tüüffi vo 20 bis 40 cm mit de Schwanzflosse e Muelte in Chiisbode und lait am Nomitaag denn 600 bis 14000 Aier, interessanterwiis hüüffig wenn Vollmoo isch. Mandli wered im zwaite, d Wiibli im dritte Joor gschlechtsriiff und sind denn öppe 25 cm lang. Äsche chönd 14 Joor alt were.
D Äsche (Thymallus thymallus; alemanischi Näme) isch Süesswasserfisch, wo starchi Ströömig liebt. Si isch de Laitfisch vo de Äscheregion. Well si empfindli uf Wasserverschmutzig reagiert, ghört si zo de gfördete Fisch. Si reagiert aber au schlecht uf Flussverbauige, wo d Ströömig abschwächet.
Thymallus thymallus, the grayling or European grayling,[3] is a species of freshwater fish in the salmon family Salmonidae. It is the only species of the genus Thymallus (the graylings) native to Europe, where it is widespread from the United Kingdom and France to the Ural Mountains in Russia, and Balkans on the south-east, but does not occur in the southern parts of the continent. It was introduced to Morocco in 1948, but it does not appear to have become established there.
The grayling grows to a maximum recorded length of 60 cm (24 in) and a maximum recorded weight of 6.7 kg (15 lb). Of typical Thymallus appearance, the grayling proper is distinguished from the similar Arctic grayling (T. arcticus arcticus) by the presence of 5–8 dorsal and 3–4 anal spines, which are absent in the other species; T. thymallus also has a smaller number of soft rays in these fins. Individuals of the species have been recorded as reaching an age of 14 years.
The grayling prefers cold, clean, running riverine waters, but also occurs in lakes and, exceptionally, in brackish waters around the Baltic Sea. Omnivorous, the fish feeds on vegetable matter, as well as crustaceans, insects and spiders, mollusks, zooplankton, and smaller fishes, such as Eurasian minnows. Grayling are also prey for larger fish, including the huchen (Hucho hucho).
With the Arctic grayling, T. thymallus is one of the economically important Thymallus species, being raised commercially and fished for sport.
The grayling is a protected species listed in Appendix III of the Bern Convention. It has become critically endangered in the Baltic Sea.[4]
The term "grayling" is often used to refer generically to the Thymallus species, and T. thymallus is sometimes called the European grayling for clarity. There are many obsolete synonyms for the species.
The generic name Thymallus derives from the Greek θύμαλλος, "thyme smell", a name derived from the fragrance of wild thyme that freshly caught graylings are believed to smell similar to. Thymallus thymallus is the type species of its genus.
The grayling is known as the 'lady of the stream'.[5] In Europe, they used to be persecuted by anglers for the false perception that they stopped trout colonizing stretches of rivers and streams. However, research has shown that grayling and trout feed on different prey items and generally prefer different microhabitats within rivers and streams but do occupy similar niches to smaller, less-predatory trout.[6][7]
In England and Wales, they can be fished for throughout the coarse fishing season (16 June to 14 March), providing thrilling sport on the fly when the trout season is closed. There is no closed season for grayling in Scotland; where they have been introduced. There are no grayling in Ireland. Well-known grayling flies include the grayling witch, klinkhamers, various nymphs and 'red tags', along with other trout patterns. Flies tied to resemble small pink shrimps have also been found to be useful. A method known as 'Czech-nymphing' has been known to be helpful to anglers where grayling shoal up in colder periods. The method involves moving a series of Czech nymphs under the tip of the fly rod with the flow of the river and the nymphs should entice the grayling to take one. Fly-anglers may wade in the river to perform this method where they can access deeper water. Wading does not necessarily spook the grayling as they are generally less cautious than trout and are not as easily put off by human presence.
In France, too, the season is limited depending upon several factors. The Allier is one of the rare places in Southern Europe where the common grayling occurs in a natural habitat.
Thymallus thymallus, the grayling or European grayling, is a species of freshwater fish in the salmon family Salmonidae. It is the only species of the genus Thymallus (the graylings) native to Europe, where it is widespread from the United Kingdom and France to the Ural Mountains in Russia, and Balkans on the south-east, but does not occur in the southern parts of the continent. It was introduced to Morocco in 1948, but it does not appear to have become established there.
El tímalo común es la especie Thymallus thymallus, un pez de agua dulce de la familia salmónidos, distribuidos por toda Europa menos la península ibérica natural de la ecozona Paleártica, desde Inglaterra y Francia en el oeste hasta los montes Urales en el noreste de Rusia.[2]
Desde la antigüedad ha sido una importante fuente de alimento en algunas comunidades rurales de Europa, por lo que aparecen los tímalos en numerosos escudos o banderas de ciudades europeas; su pesca es por tanto comercial y también su acuicultura, siendo su valor en el mercado alto.[2] La pesca deportiva también usa mucho esta especie, pudiéndose pescar tanto con carnaza natural de larvas de insectos como pescado com mosca.[2]
Su longitud máxima normal es de unos 30 cm, aunque se ha descrito un ejemplar que alcanzó los 60 cm.[3] En la alta aleta dorsal que lo caracteriza tiene de 5 a 8 espinas, mientras que en la aleta anal tiene de 3 a 4 espinas,[2] siendo esta la principal característica que lo diferencia del tímalo ártico.
Se encuentra en las corrientes de agua situadas entre las ondulaciones de los Prealpes y la meseta. Encuentra las condiciones de vida ideales en las corrientes rápidas, en los fondos cubiertos de arena y grava y entre la sucesión de sectores tranquilos y turbulentos; también puede encontrarse en lagos y excepcionalmente en aguas salobres del mar Báltico. Remontan los ríos de alta montaña hasta zonas con arena gruesa o piedras en el lecho para desovar, con aguas bien oxigenadas,[4] frías y con corriente rápida. En Escandinavia suelen vivir en lagos de agua clara y algunas poblaciones son semianádromas descendiendo los adultos hasta el mar Báltico, aunque esto es una rareza y lo normal es que sea un pez de agua dulce no migrador,[2] que busca las aguas de más de 15 metros de profundidad.[4]
Es una especie gregaria que vive en cardumenes,[5] no migratoria, alimentándose fundamentalmente de insectos,[6] ninfas, pequeños gusanos y crustáceos.[4] En edad adulta suele convertirse en un animal omnívoro, de forma que además de invertebrados también come materia orgánica vegetal.
Es presa de los grandes peces, incluido el Hucho hucho.
Es una especie muy sensible a la polución, por lo que disminuye en ríos contaminados.[4]
El tímalo común es la especie Thymallus thymallus, un pez de agua dulce de la familia salmónidos, distribuidos por toda Europa menos la península ibérica natural de la ecozona Paleártica, desde Inglaterra y Francia en el oeste hasta los montes Urales en el noreste de Rusia.
Harjus (Thymallus thymallus) on lõheliste seltsi harjuslaste sugukonda kuuluv kala. Eesti keeles kasutatud ka nimesid ärn, harjakas, õrn ja hõbeforell
Harjus on harilikult 30–50 cm pikkune ja kuni 1,5 kg raskune, suurimad kuni 60 cm pikkused ja 3 kg raskused. Harjus on noolja ja külgedelt lamenenud kehaga, eriti iseäralik on tema erakordselt pikk ja kõrge seljauim.
Harjus elab kiirevoolulistes, selge- ja puhtaveelistes jõgedes alates Inglismaast ja Walesist kuni Musta mere, Uraali ja Põhja-Jäämere jõgikondadeni. Põhja-Ameerika arktilises regioonis on levinud eraldi alamliik Thymallus thymallus arctica.
Toitub enamasti väiksematest kaladest ja putukatest.
Eestis on harjuse püük keelatud aastaringselt ja ta on levinud vaid mõnedes jõgedes.
Siiski on viimasel ajal märgata harjusepopulatsioonide märgatavat suurenemist ning laienemist. Mõnedes jõgedes koguni sellisel määral, et ületab tunduvalt jõeforelli arvukuse nendes jõgedes[viide?].
Kuulub Eesti III kaitsekategooriasse.
Harjus (Thymallus thymallus) on lõheliste seltsi harjuslaste sugukonda kuuluv kala. Eesti keeles kasutatud ka nimesid ärn, harjakas, õrn ja hõbeforell
Thymallus thymallus Thymallus generoko animalia da. Arrainen barruko Salmonidae familian sailkatzen da.
Thymallus thymallus Thymallus generoko animalia da. Arrainen barruko Salmonidae familian sailkatzen da.
Harjus eli harri (Thymallus thymallus) on pitkulainen lohikala jolla on erityisen korkea, purjemainen selkäevä. Harjus kasvaa 30–60 cm:n pituiseksi ja painaa yleensä alle 1 kg. Suurin mitattu harjus on painanut tiettävästi 6,7 kg ja korkein raportoitu ikä 14 vuotta[2]. Harjus esiintyy viileissä, runsashappisissa, sorahiekkapohjaisissa joissa ja puroissa Keski- ja Pohjois-Euroopassa. Suomessa Itä- ja Pohjois-Suomessa, myös jokisuissa Perämerellä ja paikoin Selkämerellä. Harjus muistuttaa ulkonäöltään siikaa ja muikkua.
Harjuksen ravinto koostuu lähinnä pohjasta löytyvistä hyönteisten toukista, nilviäisistä, äyriäisistä, nivelmadoista ja jopa kalan mädistä (etenkin taimenen), mutta harjus syö myös lentäviä ja pinnalla räpiköiviä hyönteisiä, minkä takia sitä pyydetään mielellään perholla ja uistimella. Harjuksen ruokavalioon kuuluvat myös pienet kalat, kuten esimerkiksi mutu ja simppu.
Harjus kutee huhti-toukokuussa. Silloin sukukypsät yksilöt vaeltavat talvehtimisalueiltaan kudulle jokien matalille sorapohjaisille virtaaville paikoille. Sitä ei kuitenkaan pidetä varsinaisesti vaelluskalana[2].
Harjus on muualla maailmassa makeanveden kala. Sitä esiintyy meressä ainoastaan murtovedessä Suomessa ja mahdollisesti Ruotsissa. Laji reagoi herkästi veden saastumiseen.[2] Se on Suomessa ollut aiemmin runsas, ja vielä 1930-luvulla saaliit olivat suuria. Sen jälkeen se on vähitellen taantunut, niin että kesäkuussa 2014 Riista- ja kalatalouden tutkimuslaitos kuulutti Facebookissa kadonneita meriharjuksia. Ilmoituksia niistä tuli jo heinäkuun alkuun mennessä muutamia. Laji on luokiteltu Suomessa äärimmäisen uhanalaiseksi. Syyksi häviämiseen on esitetty, että rihmalevä on vallannut harjuksen lisääntymisalueita, ja siksi kutupaikoista on pulaa. Myös kalastuksen oletetaan vaikuttaneen vähentymiseen.[3]
Suomessa harjukselle sovelletaan kalastusasetuksen mukaista pyyntimittaa eli niin sanottua alamittaa 35 cm. Pohjoisosissa eli 67 leveyspiirin pohjoispuolella pyyntimitta on 30 cm. Tiukempiakin vaatimuksia voidaan antaa paikallisesti kalakantojen suojelemiseksi. Meriharjus on kokonaan rauhoitettu.[4]
Harjus eli harri (Thymallus thymallus) on pitkulainen lohikala jolla on erityisen korkea, purjemainen selkäevä. Harjus kasvaa 30–60 cm:n pituiseksi ja painaa yleensä alle 1 kg. Suurin mitattu harjus on painanut tiettävästi 6,7 kg ja korkein raportoitu ikä 14 vuotta. Harjus esiintyy viileissä, runsashappisissa, sorahiekkapohjaisissa joissa ja puroissa Keski- ja Pohjois-Euroopassa. Suomessa Itä- ja Pohjois-Suomessa, myös jokisuissa Perämerellä ja paikoin Selkämerellä. Harjus muistuttaa ulkonäöltään siikaa ja muikkua.
Harjuksen ravinto koostuu lähinnä pohjasta löytyvistä hyönteisten toukista, nilviäisistä, äyriäisistä, nivelmadoista ja jopa kalan mädistä (etenkin taimenen), mutta harjus syö myös lentäviä ja pinnalla räpiköiviä hyönteisiä, minkä takia sitä pyydetään mielellään perholla ja uistimella. Harjuksen ruokavalioon kuuluvat myös pienet kalat, kuten esimerkiksi mutu ja simppu.
Harjus kutee huhti-toukokuussa. Silloin sukukypsät yksilöt vaeltavat talvehtimisalueiltaan kudulle jokien matalille sorapohjaisille virtaaville paikoille. Sitä ei kuitenkaan pidetä varsinaisesti vaelluskalana.
Thymallus thymallus
L'ombre ou ombre commun (Thymallus thymallus, nom latin tiré de l'odeur de thym que ce poisson dégage) est une espèce de poissons ostéichthyens d'eau douce de la famille des Salmonidae, et de la sous-famille des Thymallinae.
L'ombre commun vit dans les eaux fraîches et profondes avec fond sableux. Il préfère les zones bien oxygénées. Il se reconnaît à sa nageoire dorsale particulièrement développée (appelée aussi « étendard »), colorée chez le mâle. Sa taille moyenne est de 30 cm pour 250 g.
C'est un animal grégaire, qui vit en banc d'une même classe d'âge, plutôt dans des eaux tumultueuses (pour l'oxygénation et la température) et d'une grande qualité.
L'ombre se rencontre également dans le sous-continent nord-américain, notamment dans les rivières du parc national de Yellowstone (où il est appelé « Montana grayling » ou ombre du Montana) et en Alaska (surtout sur l'Alexander river). Comme beaucoup de salmonidés nord-américains, l'ombre du Montana et l'ombre arctique sont légèrement différents de leurs cousins européens : taille maximale plus importante, nageoire dorsale plus développée, et comportement extrêmement combatif.
L'ombre est en France un animal dont la survie est particulièrement menacée : peu connu des pêcheurs (en dehors des pêcheurs à la mouche), il est complètement inconnu des consommateurs. À cela, plusieurs raisons :
Iasc uisce úir, forleathan in aibhneacha glana mearshrutha i dtuaisceart na hEorpa. Suas le 50 cm ar fhad, an cholainn airgeadach le stríoca vialaite ar a fhad. Iasc maith bia a bhfuil an-tóir ag iascairí air.
Is síol ainmhí é an t-alt seo. Cuir leis, chun cuidiú leis an Vicipéid.
Lipljen (lat. Thymallus thymallus; još se naziva lipen, lipljan, lipan) je slatkovodna riba koja pripada porodici Salmonidae.
Lipljen obitava u srednjem dijelu euroazijskog kontinenta. U Europi ga ima od Urala na istoku, do Velike Britanije na zapadu. Na sjeveru ga ima na Kaninskom i Kolskom poluotoku i sjeveroistočnim dijelovima Skandinavije. Južna granica je gornji tok rijeke Ural, pritoke gornjeg i srednjeg toka rijeke Kame i Volge i bazen gornjeg, srednjeg i donjeg toka Dunava. Lipljen je riba hladnih voda i često živi zajedno s potočnom pastrvom, iako ima i svoje područje. Lipljen živi u brzim, čistim i hladnim potocima ili rijekama.
Thymallus thymallus (Linnaeus 1758), conosciuto comunemente come temolo, è un pesce d'acqua dolce della famiglia Salmonidae.
La specie è presente nell'Europa centro-settentrionale, in un'area d'origine che si estende dalla Scandinavia a nord fino all'Italia settentrionale a sud, dalla Francia a ovest fino alla Russia europea ad est. Nel passato più o meno recente è stato introdotto anche con successo in aree o Stati diversi da quelli di origine, come in Spagna nella regione del fiume Tago, in Scozia o in alcuni corsi d'acqua dell'Italia centrale.
Predilige fiumi e torrenti limpidi, con acque ben ossigenate, ma non troppo rapide con fondo sassoso e ghiaioso. Ha abitudini gregarie e vive in branchi formati anche da molti individui.
È un pesce dal corpo affusolato, con una piccola bocca munita di denti minuti. La caratteristica morfologica principale della specie è una pinna dorsale molto sviluppata, in particolare nei maschi, composta da raggi molli. Le squame sono grandi e circolari. La colorazione è argentea, con il dorso tendente al verde pallido. I fianchi possono presentare dei piccoli punti neri, più o meno fitti. Durante il periodo dell'accoppiamento il maschio presenta la pinna dorsale bordata di rosso.
Il temolo è un pesce di taglia media. Misura 30 cm circa a 3-4 anni con un peso di 200-300 g, raramente raggiunge e supera i 50 cm (1 kg) a circa 10-14 anni di età.
La riproduzione avviene in primavera: la coppia dopo il corteggiamento depone da 2000 a 8000 uova di 3 mm di diametro nei bassi fondali sabbiosi e fangosi dei corsi d'acqua e quindi coperte con un sottile velo di sabbia. Le uova si schiudono dopo un'incubazione di alcune settimane. Gli avannotti sono indipendenti non appena consumato il sacco vitellino.
Si nutre di insetti e di invertebrati, acquatici e non.
È preda ambita dai pescatori. Le sue carni sono considerate pregiate.
La specie è molto sensibile agli inquinamenti delle acque, per questo il suo areale si è notevolmente contratto negli ultimi 50 anni, inoltre risente dei frequenti sbalzi di livello causati dalla presenza di dighe. In Italia è presente una varietà cromatica endemica chiamata temolo pinna blu, un tempo era presente in tutti gli affluenti di sinistra del Po, ma a causa dell'inquinamento delle acque, dell'introduzione di specie alloctone, della pesca e degli sbarramenti lungo i corsi dei fiumi oggi è presente solo nei corsi d'acqua più integri.
Thymallus thymallus (Linnaeus 1758), conosciuto comunemente come temolo, è un pesce d'acqua dolce della famiglia Salmonidae.
Kiršlys (Thymallus thymallus) – lašišažuvių žuvis, priklausanti lašišinių (Salmonidae) šeimai. Natūraliai paplitusi šiaurinėje Europoje: nuo Didžiosios Britanijos ir Prancūzijos iki Uralo.
Kūnas iš šonų suplotas. Nugara žalsvai pilka, šonai sidabriški, su juodais taškeliais ir retais gelsvais ar rusvais ruoželiais. Žvynai vidutinio dydžio. Poriniai pelekai rausvi ar gelsvi, neporiniai – violetinio atspalvio. Yra riebalinis pelekas. Galva maža su smailiu snukiu. Ant žandų nedaug mažų dantų.
Paplitęs šaltavandenėse Lietuvos upėse (Šventojoje, Merkyje, Neryje, Ūloje, Žeimenoje). Gyvena nedidelėmis grupėmis upių rėvose, sraujymėse. Minta moliuskais, vėžiagyviais, kirmėlėmis, vabzdžių lervomis, smulkiomis žuvimis. Neršia balandžio-gegužės mėnesiais srauniuose šaltavandeniuose intakuose[1].
Reta žvejų mėgėjų gaudoma žuvis. Dažniausiai sugaunama 25-35 cm, 150-300 g.
Kiršlys (Thymallus thymallus) – lašišažuvių žuvis, priklausanti lašišinių (Salmonidae) šeimai. Natūraliai paplitusi šiaurinėje Europoje: nuo Didžiosios Britanijos ir Prancūzijos iki Uralo.
Kūnas iš šonų suplotas. Nugara žalsvai pilka, šonai sidabriški, su juodais taškeliais ir retais gelsvais ar rusvais ruoželiais. Žvynai vidutinio dydžio. Poriniai pelekai rausvi ar gelsvi, neporiniai – violetinio atspalvio. Yra riebalinis pelekas. Galva maža su smailiu snukiu. Ant žandų nedaug mažų dantų.
Paplitęs šaltavandenėse Lietuvos upėse (Šventojoje, Merkyje, Neryje, Ūloje, Žeimenoje). Gyvena nedidelėmis grupėmis upių rėvose, sraujymėse. Minta moliuskais, vėžiagyviais, kirmėlėmis, vabzdžių lervomis, smulkiomis žuvimis. Neršia balandžio-gegužės mėnesiais srauniuose šaltavandeniuose intakuose.
Reta žvejų mėgėjų gaudoma žuvis. Dažniausiai sugaunama 25-35 cm, 150-300 g.
De vlagzalm (Thymallus thymallus) is een vis die in de Benelux inheems is. Hij geldt in Nederland als uitgestorven (verdwenen).
De vlagzalm is genoemd naar de grote gekleurde rugvin, die ongewoon lang en hoog is. Op het grijsbruine lichaam komen zwarte stippen en een vetvin voor. Met een beetje geluk kan hij 6 jaar oud worden en 50 cm lang met een gewicht tot 6,5 kg.
Het voedsel van deze vis bestaat uit insecten, kleine wormen en kleine kreeftachtigen. Grote exemplaren worden territoriaal in hun gedrag.
Hij zet zijn kuit af in een met zand of grind bedekte bodem. De vlagzalm paait in de periode maart tot mei in ondiepe paaiplaatsen. Tijdens de eiafzetting slaat het mannetje de lange rugvin over de rug van het vrouwtje. De soort is, minstens in een klein gebied in Noorwegen, polygyn.[2]
Deze soort komt voor in Noord-, West- en Midden-Europa in zoet water, zoals koele meren, snelstromende beken en riviertjes met een hoog zuurstofgehalte. De vlagzalm wordt ook wel uitgezet door vissers.
De vlagzalm geeft de vlagzalmzone zijn naam, water van dit type kan gevonden worden langs de Geul, en in de bovenloop van de Maas. De vlagzalm is erg gevoelig voor vervuiling en heeft een groot leefgebied nodig. Echte wilde populaties zijn in Nederland uitgestorven; de vissen die in de Maas en de Geul of elders in een beek rondzwemmen, zijn het resultaat van uitzettingen. Vanwege hun gevoeligheid voor de waterkwaliteit worden ze in laboratoria gebruikt om verontreiniging van rivierwater aan te tonen.
De vlagzalm staat op de Nederlandse rode lijst als Verdwenen en zo ook op de Vlaamse rode lijst omdat zich daar geen zelf in stand houdende populaties meer bevinden. De vlagzalm staat niet op de internationale rode lijst, want geldt volgens de criteria van de IUCN nog als niet bedreigd.[1]
De vlagzalm (Thymallus thymallus) is een vis die in de Benelux inheems is. Hij geldt in Nederland als uitgestorven (verdwenen).
Harr (Thymallus thymallus) er ein fisk i laksefamilien. Han er spreidd utbreidd i Europa frå Uralfjella til Storbritannia. I Noreg finn me han først og fremst i nord, i tillegg til somme vassdrag i Trøndelag og på Austlandet.
Harren er lett å kjenne att på den lange og høge ryggfinna. Han er ein slank fisk med gråblank kropp og store skjel med mørke kantar. Snuta er spiss og litt flattrykt, med overbitt kjeft.
I Noreg kan han bli opp til 60 cm lang og vege 3,5 kilo. Den største registrerte vekta internasjonalt var heile 6,7 kg.
Harr lever i rennande vatn og innsjøar, ofte på ganske grunt vatn. Ofte finst arten i dei same miljøa som aure, sjølv om han helst vil ha litt svakare straum i vatnet. Merkingsforsøk har vist at dei gjer lange næringsvandringar langsetter faste rutar i vassdraget sitt. Harr lever hovudsakleg av botnlevande insekt, men òg ein del krepsdyr og blautdyr. Om sommaren er dessutan ofte òg overflateinsekt viktige.
Harren gyter om våren på grusbotn i rennande vatn. Hannen hevdar revir i storleiksområde frå nokre få kvadratmeter til bortimot 20 m², avhengig av korleis botnen ser ut. Det er plass til flest gyteplassar i kupert terreng, sidan hannane der ikkje naudvendigvis ser kvarandre like godt. Den territoriale åtferda er i stor grad avhengig av kroppsspråk og visuelle signal, og skjer oftast om dagen.
Gytande harr er særs aggressive mot kvarandre, uansett kjønn. Hannane og hoene utkjempar fleire rituelle kampar før dei endeleg gyter. Det vert ikkje greve nokon gytegrop, men hoa grev seg ned før ho slepp ut rogna si. Båe kjønn gyter med fleire partnarar.
Etter om lag tre veker klekker dei om lag 15 mm lange larvane or egga. Dei veks fort på ein diett av dyreplankton, og vert kjønnsmogne etter om lag 5-6 år.
Sandlund, Odd Terje: «Harr» i Norges dyr - Fiskene 1 Cappelen 1992
Harr (Thymallus thymallus) er ein fisk i laksefamilien. Han er spreidd utbreidd i Europa frå Uralfjella til Storbritannia. I Noreg finn me han først og fremst i nord, i tillegg til somme vassdrag i Trøndelag og på Austlandet.
Harr (Thymallus thymallus) er en fisk i laksefamilien. Den er lett gjenkjennelig på sin lange og høye ryggfinne.
I Norge kan harren bli opptil 60 cm lang og veie 3,5 kg. Den trives best i kaldt og oksygenrikt vann, og lever hovedsakelig av plankton, insekter og små krepsdyr. Harren, som er utbredt flere steder i Norge, er en populær sportsfisk, og fanges helst med fluer. Den største harr tatt på sportsfiskeredskap i Norge veide 1,90 kg, og ble tatt i Rena 12.7.1988[1].
Glomma (med tilførselselvene Gudbrandsdalslågen og Vorma) er den mest kjente østlandselven som har harr. Den er også vanlig i elver og vann i indre strøk av Troms og Finnmark.
Denne iktyologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den. Harr (Thymallus thymallus) er en fisk i laksefamilien. Den er lett gjenkjennelig på sin lange og høye ryggfinne.
I Norge kan harren bli opptil 60 cm lang og veie 3,5 kg. Den trives best i kaldt og oksygenrikt vann, og lever hovedsakelig av plankton, insekter og små krepsdyr. Harren, som er utbredt flere steder i Norge, er en populær sportsfisk, og fanges helst med fluer. Den største harr tatt på sportsfiskeredskap i Norge veide 1,90 kg, og ble tatt i Rena 12.7.1988.
Glomma (med tilførselselvene Gudbrandsdalslågen og Vorma) er den mest kjente østlandselven som har harr. Den er også vanlig i elver og vann i indre strøk av Troms og Finnmark.
Multimedia w Wikimedia Commons 
Hasło w Wikisłowniku Lipień pospolity[3], lipień europejski[4], lipień[5] (Thymallus thymallus) – gatunek słodkowodnej, zimnolubnej ryby łososiokształtnej, gatunek typowy lipieniowatych (Thymallinae).
Występuje na obszarze od zachodniej Walii, Francji i północnych Włoch do Morza Białego. Brak go w południowej Europie i Irlandii. W Polsce występuje głównie w rzekach Pomorza, Karpat i Sudetów. Zasiedla głównie rzeki, rzadko spotykany w jeziorach. Latem przebywa na kamienistych płyciznach, zimą przenosi się do głębszych wód.
Dorasta przeciętnie do 30–40, maksymalnie do 60 cm długości. Rekord świata to 2,18 kg; był to osobnik złowiony w listopadzie 2009 roku w rzece Steinfeld (dopływ Drawy) w Austrii[6]. Jednak zwykle średnia masa tej tyby nie przekracza 1 kg. Ciało ma lekko spłaszczone i małą głowę. Otwór gębowy niewielki, przedni, z drobnymi zębami, szczęka górna nieco dłuższa od dolnej. Łuski są duże, mocno osadzone w skórze. Młode osobniki są srebrzysto-jasnozielone z niebieskawymi plamami na bokach. Osobniki starsze mają grzbiet szarozielony, zielonkawe boki i biały brzuch. Na bokach podłużne ciemne smugi odpowiadające poszczególnym rzędom łusek. Płetwy nieparzyste mają bladofioletowy odcień, płetwa grzbietowa jest długa, wysoka i ozdobiona kilkoma rzędami czerwonych i czarnych plamek. Całe ciało ma metaliczny połysk. Płetwy grzbietowa, odbytowa, i piersiowe większe u samców niż u samic. Dymorfizm płciowy zaznacza się większymi rozmiarami samców oraz – w okresie godowym – ich jaskrawym ubarwieniem i powiększoną płetwą grzbietową.
Żywi się głównie larwami chruścików, jętek i innych owadów oraz owadami zbieranymi z powierzchni wody, a także mięczakami i innymi bezkręgowcami. Duże osobniki zjadają również ryby, a nawet ssaki.
Chętnie grupuje się w niewielkie stadka. Żyje przeciętnie 4–5 lat, maksymalnie 14. Jego liczebność i rozmieszczenie ze względu na krótkowieczność są zmienne. Jest bardzo wrażliwy na zanieczyszczenia wody.
Samce dojrzewają płciowo w 2 lub 3 roku życia, a samice w 4. Wiosną, w okresie tarła, lipień podejmuje krótkie wędrówki poszukując żwirowych lub kamienistych tarlisk z dobrze natlenioną wodą, które znajduje przeważnie w niedużych dopływach. Tarło obywa się w temperaturze 6–8 °C. Ikra ma barwę bursztynową, jest zasypywana w piasku przez samca, który broni jej przez 2–3 tygodnie inkubacji. Często w jednym gnieździe składa jaja kilka samic.
Nie występuje licznie, dlatego nie ma większego znaczenia w połowach. Jest natomiast hodowany w stawach hodowlanych. Bardzo ceniony wędkarsko – poławiany głównie przez wędkarzy łowiących na sztuczną muchę.[potrzebny przypis] Spotykany w akwariach publicznych.
Lipień pospolity, lipień europejski, lipień (Thymallus thymallus) – gatunek słodkowodnej, zimnolubnej ryby łososiokształtnej, gatunek typowy lipieniowatych (Thymallinae).
Lipanul (Thymallus thymallus) este un pește dulcicol, asemănător cu păstrăvul, din familia salmonide (Salmonidae) care trăiește în zona inferioară a râurilor repezi de munte, cu apă limpede, rece și cu fundul pietros, din Europa. Trăiește și în România și Republica Moldova. Lungimea mijlocie 30–35 cm, iar greutatea 300-400 g; lungimea maximă 60 cm, greutatea maximă 6,7 kg. Masculii sunt mai mari ca femelele. Poate trăi 12-14 ani.
Are corpul alungit, ușor comprimat lateral și acoperit cu solzi relativ mari. Capul este mic, cu botul ascuțit, cu gura mică, transversală, semiinferioară, prevăzută cu dinți mici ascuțiți, dispuși pe un singur rând. Ochiul este mare, acoperit în partea sa anterioară de o pleoapă transparentă, semilunară. Înotătoarea dorsală cu baza lungă este înaltă, iar înotătoarele ventrale și anală au marginea rotunjită. Au o înotătoare adipoasă. Înotătoarea caudală puternic excavată, cu lobii aproape egali. Coloritul corpului este verzui-cenușiu pe spate, flancurile gălbui-roziu sau vânăt-argintiu, iar abdomenul alb argintiu, uneori bătând în roșu. Deasupra liniei laterale are puncte negre, mici, rotunde; pe flancuri, sunt dungulițe cafenii, longitudinale. Înotătoarele perechi sunt gălbui sau roșcate, cele neperechi violete. Înotătoarea dorsală închisă la coloare, bătând în albastru și roșu.
Se hrănește cu larve de insecte (trihoptere), crustacee (amfipode, izopode), viermi, moluște, dar vânează și insecte din sbor (diptere, himenoptere, etc.), sărind din apă.
Femela ajunge la maturitatea sexuală la vârsta de 3 ani, iar masculii la 2 ani. Femela depune în martie-mai 6000-7000 de icre de fiecare kg, în niște gropițe făcute de ea; icrele au 4 mm diametru și sunt bentonice, dar nelipicioase.
Are importanța economică, fiind pescuit. Lipanul are o carne albă, foarte gustoasă, care are, atunci când este proaspătă, un miros de cimbru. Se strică foarte repede și de aceea trebuie sărat în cel mult 1-2 ore după ce a fost pescuit.
Lipanul (Thymallus thymallus) este un pește dulcicol, asemănător cu păstrăvul, din familia salmonide (Salmonidae) care trăiește în zona inferioară a râurilor repezi de munte, cu apă limpede, rece și cu fundul pietros, din Europa. Trăiește și în România și Republica Moldova. Lungimea mijlocie 30–35 cm, iar greutatea 300-400 g; lungimea maximă 60 cm, greutatea maximă 6,7 kg. Masculii sunt mai mari ca femelele. Poate trăi 12-14 ani.
Are corpul alungit, ușor comprimat lateral și acoperit cu solzi relativ mari. Capul este mic, cu botul ascuțit, cu gura mică, transversală, semiinferioară, prevăzută cu dinți mici ascuțiți, dispuși pe un singur rând. Ochiul este mare, acoperit în partea sa anterioară de o pleoapă transparentă, semilunară. Înotătoarea dorsală cu baza lungă este înaltă, iar înotătoarele ventrale și anală au marginea rotunjită. Au o înotătoare adipoasă. Înotătoarea caudală puternic excavată, cu lobii aproape egali. Coloritul corpului este verzui-cenușiu pe spate, flancurile gălbui-roziu sau vânăt-argintiu, iar abdomenul alb argintiu, uneori bătând în roșu. Deasupra liniei laterale are puncte negre, mici, rotunde; pe flancuri, sunt dungulițe cafenii, longitudinale. Înotătoarele perechi sunt gălbui sau roșcate, cele neperechi violete. Înotătoarea dorsală închisă la coloare, bătând în albastru și roșu.
Se hrănește cu larve de insecte (trihoptere), crustacee (amfipode, izopode), viermi, moluște, dar vânează și insecte din sbor (diptere, himenoptere, etc.), sărind din apă.
Femela ajunge la maturitatea sexuală la vârsta de 3 ani, iar masculii la 2 ani. Femela depune în martie-mai 6000-7000 de icre de fiecare kg, în niște gropițe făcute de ea; icrele au 4 mm diametru și sunt bentonice, dar nelipicioase.
Are importanța economică, fiind pescuit. Lipanul are o carne albă, foarte gustoasă, care are, atunci când este proaspătă, un miros de cimbru. Se strică foarte repede și de aceea trebuie sărat în cel mult 1-2 ore după ce a fost pescuit.
Lipeň tymiánový alebo staršie lipeň obyčajný (Thymallus thymallus) je dravá ryba, obývajúca lipňové pásmo. Žije v tečúcich podhorských vodách a má pestrofarebné telo s veľkou chrbtovou plutvou.
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Lipeň tymiánový
Lipeň tymiánový alebo staršie lipeň obyčajný (Thymallus thymallus) je dravá ryba, obývajúca lipňové pásmo. Žije v tečúcich podhorských vodách a má pestrofarebné telo s veľkou chrbtovou plutvou.
Lipan (znanstveno ime Thymallus thymallus) je sladkovodna riba iz družine postrvi.
Lipan je za postrvi precej neznačilna riba. Ima močno sploščen trup in izbočen hrbet z značilno, mavrično obarvano, dolgo in visoko hrbtno plavutjo. Glava lipanov je majhna z majhnimi nadstojnimi usti, ki imajo mehke ustnice. Telo je oranžno srebrne barve, pokrito pa je z dokaj velikimi luskami, ki so razporejene v ravnih vrstah. Po sprednjem delu telesa ima lipan razporejene manjše in manj kontrastne pike. Hrbet teh rib je zelenkasto rjave barve, trebuh pa srebrno rumen.
Povprečno lipani zrasteje med 25 in 35 cm, izjemoma pa lahko dosežejo tudi do 63 cm in 6,7 kg. Spolno dozorijo v tretjem ali četrtem letu starosti, drstijo pa se marca in aprila na prodnatnem dnu. Samec z repno plavutjo skoplje v pesek jamico, kamor samica odloži od 3.000 do 6.000, izjemoma pa tudi do 10.000 iker.
Osnovna hrana lipanov so vodne žuželke in žuželke, ki jih pobira z vodne površine, pa tudi razni talni nevretenčarji, ikrami in zarodom drugih rib.
Lipan živi v čistih in hladnih delih rek, kjer je tok hiter, najdeno pa ga tudi v hladnih gorskih jezerih, kjer poleti temperatura vode ne preseže 20 °C. V vodi mora biti tudi dovolj kisika, da bi v njej lipani uspevali. Po lipanu se imenuje tudi pas rek, ki se začne po postrvjem pasu.
Razširjen je v Angliji, južni Skandinaviji, v rekah, ki se izlivajo v Severno morje, v zgornjih pritokih Volge. V osrednji Evropi je razširjen v nekaterih rekah v Franciji, Nemčiji, severni Italiji in v nekaterih rekah donavskega porečja.
V Sloveniji ga je najti v zgornjem toku skoraj vseh rek, v zadnjih desetletjih je izginil le iz Mure.
Edini razlog za dokaj stabilno populacijo lipanov je množično vlaganje mladic, ki jih vzgajajo v ribogojnicah nazaj v reke. V naravnem okolju ga najbolj ogroža prisotnost Kormorana, pred katerim se lipan ne zna skriti, poleg tega pa še onesnaževanje in regulacija vodotokov.
Je izjemno zanimiva riba za športni ribolov, še posebej za muharjenje, povsod, kjer je dovoljen lov nanj pa je zavarovan z lovopustom, najmanjšo lovno mero, načinom ribolova in omejenim številom ujetih rib.
Lipan (znanstveno ime Thymallus thymallus) je sladkovodna riba iz družine postrvi.
Harr (Thymallus thymallus) är en art i familjen laxfiskar.
Dess vetenskapliga namn Thymallus thymallus härrör från ett av dess speciella kännetecken – en svag doft av timjan (från klassisk grekiska thýmos (θύμος) med samma betydelse). Doften försvinner dock snabbt sedan fisken dött.
Harren har en mycket stor ryggfena. Den största i Sverige spöfångade harren vägde 3,35 kg, fångad i Råstojaure år 1966. Sveriges Sportfiske- och Fiskevårdsförbund ("Sportfiskarna") anger emellertid i sina register att maximal fångstvikt är 2,85 kg. Detta beroende på att deras registrering startade flera år senare.[3] En harr på ett kilo betraktas dock som en trofé.
Harren lever i både sjöar och strömmande vatten. Den leker under våren i bäckar, åar och älvar. Lever harren i en sjö som till exempel Vättern leker den i sjöns tillflöden. Leken är ett praktspel mellan hanarna som försöker locka till sig honan.
Harren är en ganska stationär art, vilket innebär att den inte förflyttar sig några längre sträckor.
Harren, som är Härjedalens landskapsfisk, förekommer i hela Norrland och finns i Sverige så långt söderut som i Lagan. Utbredningen sträcker sig från Storbritannien, norra Skandinavien, de övre delarna av Volga, i Donau och i de mellersta delarna av före detta Sovjetunionen fram till Uralbergen och Kaspiska havet. I söder ned till centrala och sydöstra Frankrike och norra Italien och Balkanhalvön.[4]
Harren är en god matfisk som bör tillagas direkt vid fångst då köttet annars snabbt blir förstört. Den är en populär sportfisk, inte minst hos flugfiskare. En orsak till detta är att harren är en utpräglad insektsätare. Harren nappar också villigt på mask och spinnare.
Harr (Thymallus thymallus) är en art i familjen laxfiskar.
Dess vetenskapliga namn Thymallus thymallus härrör från ett av dess speciella kännetecken – en svag doft av timjan (från klassisk grekiska thýmos (θύμος) med samma betydelse). Doften försvinner dock snabbt sedan fisken dött.
Тіло міцне, видовжене, струнке. Голова маленька, рот нижній, невеликий, на щелепах є дрібні зуби. Спинний плавець довгий, особливо в статевозрілих самців. За спинним плавцем, як і в лососевих, є жировий плавець. Тіло вкрите лускою середніх розмірів. Забарвлення строкате. Спина сіро-зелена, боки сріблясті, на них видовжені бурі смужки. Черево сріблясте. Спинний, анальний і хвостовий плавці мають фіолетовий відтінок та численні темні плями і смужки.
Харіус європейський — житель невеликих гірських річок з прозорою водою і кам'янистим дном, у яких перекати чергуються із плесами. Порожистих місць і водоспадів уникає, бо там, як правило, каламутна вода, в якій погано видно придонні організми — основний корм харіуса. Може жити і у великих річках, якщо вода в них багата на кисень. У гірських річках, на берегах яких немає лісів, а вода досягає температури понад 25 °C і на дні багато мулу, харіус не водиться. У верхніх течіях річок він живе поряд з бабцем строкатоплавцевим, у передгір'ях — з яльцем, яльцем-андругою, головнем, підустом, мареною, лососем дунайським. Молодь частіше тримається табунцями, що менш властиве дорослим рибам. Дорослі риби тримаються в одному місці протягом усього літа. Залишають його тільки під час нересту, активного полювання або зміни зовнішніх умов (високі чи низькі температури води, паводки, забруднення). На зимівлю переміщуються в ями, до яких надходить проточна вода.
З настанням весни табуни харіуса йдуть до нерестовищ — мілководних ділянок з швидкою течією і дном, укритим галькою і грубозернистим піском. Тут самиці будують гнізда. У нижніх ділянках річок нерест відбувається раніше, приблизно в кінці березня — на початю квітня, а з просуванням в гори затримується аж до середини травня. Нерест стає можливим при температурі води +6…+10 °С. Статева зрілість настає на третьому році життя. У період нересту самиці мають досить яскраве забарвлення: золотисті смужки розміщуються між рядами лусок по боках тіла і по череву. У самок забарвлення зеленувато-сріблясте. Нерест триває не більше як тиждень, при похолоданні — довше. Ікра приклеюється до каменів. Самка завдовжки 34 см і масою близько 500 г може відкласти понад 5 тис. ікринок, діаметр яких перевищує 2 мм. З них через три-три з половиною тижні викльовуються личинки, які інтенсивно ростуть.
Живиться личинками ставковиків, рачками, молюсками та іншими придонними організмами, а влітку — комахами, які падають на поверхню води (мурашками, жуками, мухами тощо). Нерідко він споживає і дрібних риб, зокрема бабців. Ріст харіуса залежить від висоти річки над рівнем моря (а жити він може у річках на висоті близько 1500 м над рівнем моря) від характеру берегів, заселеності водойми рибами. Наприклад, у річках Закарпаття на першому році життя харіус буває завдовжки до 8 см, на третьому — до 25 см, на шостому — до 35 см. Отже, якщо за перші три роки життя річні прирости довжини тіла становлять в середньому 7 — 10 см, то в наступні роки вони зменшуються до 4,5—2,5 см. Прирости маси тіла протягом перших трьох років становлять 8—70 г, у наступні — понад 150 г, на сьомому році життя риби цього виду досягають маси близько 600 г, а зрідка і до 1 кг.
Найефективнішими засобами охорони є боротьба із забрудненням річок та збереження лісів уздовж їх берегів. Вилов цього виду риб заборонений.
Це незавершена стаття про організм, що занесений до Червоної книги.
Thymallus thymallus (Linnaeus, 1758)
Охранный статус
Европейский хариус[1] (лат. Thymallus thymallus) — вид пресноводных рыб подсемейства хариусовых семейства лососёвых. Это типовой вид рода. Широко распространён на территории Европы от Великобритании и Франции до Уральских гор в России.
Максимальная длина европейского хариуса — 60 см, а максимальная масса — 6,7 кг[2]. В спинном плавнике 5—8 жёстких и 12—17 мягких лучей. В анальном плавнике 3—4 жёстких и 9—10 мягких лучей. Верхняя челюсть достигает переднего края глаза. Грудные плавники серые, без красных пятен. На теле нет красных пятен. Спинной плавник сероватый с параллельными рядами круглых тёмных точек. Жаберных тычинок 19—30. Максимальная продолжительность жизни — 14 лет[2].
Хариусы предпочитают холодную, чистую воду в реках и ручьях, реже в озёрах. Хариусы питаются ракообразными, насекомыми, пауками, моллюсками и более мелкими рыбами, такими как гольяны.
Европейский хариус подлежит охране: он в списке III приложения Бернской конвенции. Вид занесён в Красную книгу России, Ярославской области, Челябинской области, Кировской области, Украины, Германии, Беларуси.
В Великобритании рыбу можно поймать в течение всего сезона рыбной ловли (с 16 июня по 14 марта) на мушку. Хариуса ловят на следующие мушки: the grayling witch, klinkhamers, czech nymphs и 'red tags'.
Во Франции сезон ограничен несколькими факторами. Река Алье — одно из немногих мест в южной Европе, где европейские хариусы обитают в естественной среде.[3]
Эта рыба очень ценится французами, и её лучше всего есть с лёгким вином.[4]
Европейский хариус (лат. Thymallus thymallus) — вид пресноводных рыб подсемейства хариусовых семейства лососёвых. Это типовой вид рода. Широко распространён на территории Европы от Великобритании и Франции до Уральских гор в России.
茴魚，為輻鰭魚綱鮭形目鮭科的其中一種，為溫帶淡水魚，分布於歐洲俄羅斯烏拉山至英國淡水、半鹹水流域，體長可達60公分，棲息在水質清澈、溶氧量高的溪流底中層水域，成群活動，以昆蟲、甲殼類極軟體動物為食，生活習性不明，可做為食用魚、養殖魚及觀賞魚。
茴魚，為輻鰭魚綱鮭形目鮭科的其中一種，為溫帶淡水魚，分布於歐洲俄羅斯烏拉山至英國淡水、半鹹水流域，體長可達60公分，棲息在水質清澈、溶氧量高的溪流底中層水域，成群活動，以昆蟲、甲殼類極軟體動物為食，生活習性不明，可做為食用魚、養殖魚及觀賞魚。
.jpg)
