nomes no trilho de navegação
Les especies d'aves con nome común en llingua asturiana márquense como NOA. En casu contrariu, conséñase'l nome científicu o de la SEO.
Nucifraga caryocatactes ye una especie d'ave paseriforme de la familia Corvidae llargamente distribuyíu polos montes fríos y montes del Vieyu Mundu.
Reconócense les siguientes subespecies:
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Aves, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Les especies d'aves con nome común en llingua asturiana márquense como NOA. En casu contrariu, conséñase'l nome científicu o de la SEO. Nucifraga caryocatactes ye una especie d'ave paseriforme de la familia Corvidae llargamente distribuyíu polos montes fríos y montes del Vieyu Mundu.
Nucifraga caryocatactes caryocatactes An torrer-kraoñ brizhellek, pe kegin-bin, a zo un evn, Nucifraga caryocatactes e anv skiantel.
Nucifraga caryocatactes caryocatactes An torrer-kraoñ brizhellek, pe kegin-bin, a zo un evn, Nucifraga caryocatactes e anv skiantel.
El trencanous (Nucifraga caryocatactes) és un membre de la família Corvidae àmpliament distribuït pels boscos freds i muntanyes del Vell Món.
El trencanous (Nucifraga caryocatactes) és un membre de la família Corvidae àmpliament distribuït pels boscos freds i muntanyes del Vell Món.
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Malwr cnau (sy'n enw benywaidd; enw lluosog: malwyr cnau) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Nuctifraga caryocatactes; yr enw Saesneg arno yw Spotted nutcracker. Mae'n perthyn i deulu'r Brain (Lladin: Corvidae) sydd yn urdd y Passeriformes.[1] Dyma aderyn sydd i'w gael yng ngwledydd Prydain ac mae i'w ganfod yng Nghymru.
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn N. caryocatactes, sef enw'r rhywogaeth.[2] Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Asia ac Ewrop.
Mae'r malwr cnau yn perthyn i deulu'r Brain (Lladin: Corvidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:
Rhestr Wicidata:
rhywogaeth enw tacson delwedd Brân America Corvus brachyrhynchos Brân bigfain Corvus enca
.jpg)
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Malwr cnau (sy'n enw benywaidd; enw lluosog: malwyr cnau) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Nuctifraga caryocatactes; yr enw Saesneg arno yw Spotted nutcracker. Mae'n perthyn i deulu'r Brain (Lladin: Corvidae) sydd yn urdd y Passeriformes. Dyma aderyn sydd i'w gael yng ngwledydd Prydain ac mae i'w ganfod yng Nghymru.
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn N. caryocatactes, sef enw'r rhywogaeth. Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Asia ac Ewrop.
Ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes) je pták z čeledi krkavcovitých.
U ořešníka kropenatého se rozlišuje celkem 10 poddruhů, z nichž se v Evropě vyskytují 2: ořešník kropenatý evropský (N. c. caryocatactes), obývající Evropu, a ořešník kropenatý sibiřský (N. c. macrorhynchos), obývající Sibiř a v Evropě se často objevující na tahu. Uvedené poddruhy se mimo šířky bílé pásky na konci ocasu liší především tloušťkou zobáku, přičemž evropský poddruh má zobák znatelně silnější,[2] jelikož limbové oříšky evropské limby mají silnější skořápku (tzv. paralelní variabilita).
Je velký asi jako hrdlička zahradní (délka těla 32–35 cm, rozpětí křídel 49–53 cm).[3] Má tmavě hnědé peří s bílými kapkovitými skvrnami. Spodní ocasní krovky a konec ocasu jsou bílé. Samec a samice se navzájem neliší.
Během hnízdního období plachý, skrytě žijící, na podzim však často překvapivě krotký. Létá těžkopádně, podobně jako sojka obecná. Hlas je hlasité, drnčivé, často několikrát opakované „gerrr“.[2][3]
Má palearktický typ rozšíření, s areálem zahrnujícím pásmo severských jehličnatých lesů od jižního Norska a střední Evropy na západě, po Kamčatku, Kurily a Japonsko na východě. Nejseverněji zasahuje na severovýchodní Sibiř, nejjižněji v podobě izolovaných populací do Alp, balkánských pohoří, Kašmíru, Himálají, Junanu a Tchaj-wanu. Většinou stálý a potulný druh, s neperiodickými výraznými invazemi do Evropy (včetně ČR), severního Íránu, střední Číny a Koreje. Při invazích se v hejnech společně se sibiřskými ptáky (ssp. macrorhynchos) obvykle objevují i jedinci vzhledově nerozlišitelní od nominátního poddruhu (ssp. caryocatactes); v takovém případě se jedná buď o ptáky z hybridní zóny nebo o jedince ze severovýchodního Ruska či Skandinávie, kteří se k invazím připojují.[2][4] Evropská populace je odhadována na 400 000-860 000 párů a je považována za stabilní.[5]
Na území ČR pravidelně hnízdí převážně ve výše položených oblastech s jehličnatými lesy v nadmořské výšce 500–1000 m. V posledních desetiletích se však šíří i do nižších poloh, kde k hnízdění využívá kulturní smrčiny (např. Sázavsko, kde hnízdí v 350–400 m n. m.). Celková početnost byla v letech 1985-89 i 2001-03 odhadnuta na 2500-5000 párů. Je chráněný zákonem jako ohrožený druh.[2]
Mimohnízdní výskyt ořešníka kropenatého na našem území souvisí jak s rozletem části u nás vyhnízdivších ptáků, tak s průtahem a v některých letech též invazí severských ptáků. K rozletu ptáků hnízdících v ČR dochází již od začátku července, průtah pak vrcholí v srpnu a září. Ořešníci se během tohoto období často objevují i v nížinách, včetně městských zahrad.[2]
Hnízdí jednotlivě, monogamně, ve značně velkých teritoriích. Cizí ptáci jsou v nich však obvykle trpěni a vyháněni pouze v případě, že vybírají ukryté ořechy. Hnízdiště páry zabírají již v únoru a začátkem března začínají se stavbou hnízda. Hnízdo je miska ze stébel, klacíků, mechů a lišejníků umístěná vysoko u kmenů mladších jehličnatých stromů, většinou smrků. Hnízdí jednou ročně. Samice snáší 3-4 bělavá, řídce hnědě skvrnitá vejce o rozměrech 33,9 x 24,1 mm, na kterých sedí sama po dobu 16-18 dnů. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí ve věku 22-25 dnů. Vzletnosti dosahují o pár dnů později a pohlavně dospělá jsou v 1. roce života.[2]
Potrava ořešníka kropenatého je převážně rostlinná. Převažují v ní semena jehličnanů (zvláště limby) a lískové ořechy, ale zastoupena jsou i jiná semena a různé plody. Zanedbatelný není ani podíl živočišné složky, tvořené hmyzem a příležitostně také drobnými savci, ptačími mláďaty, obojživelníky, měkkýši a žížalami. Semena a ořechy v pozdním létě a na podzim ukrývá do různých skrýší, např. pod kořeny stromů, v listí nebo do děr, a velmi dobře si je pamatuje.[2][3] V zimě je schopen najít zásoby ukryté až 2 metry hluboko pod sněhem.
Obrázky, zvuky či videa k tématu ořešník kropenatý ve Wikimedia Commons
Ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes) je pták z čeledi krkavcovitých.
Nøddekrigen (Nucifraga caryocatactes) er en kragefugl på størrelse med Skovskaden. Den yngler i områder med nåleskov i det sydlige Norge og Sverige, i Centraleuropa, i det nordlige Rusland og Sibirien til Stillehavskysten, i Japan og i et område ned gennem Kina til Himalaya. Fuglen er en sjælden træk- og vintergæst i Danmark.
Nøddekrigen (Nucifraga caryocatactes) er en kragefugl på størrelse med Skovskaden. Den yngler i områder med nåleskov i det sydlige Norge og Sverige, i Centraleuropa, i det nordlige Rusland og Sibirien til Stillehavskysten, i Japan og i et område ned gennem Kina til Himalaya. Fuglen er en sjælden træk- og vintergæst i Danmark.
Der Tannenhäher (Nucifraga caryocatactes) ist eine Singvogelart aus der Familie der Rabenvögel (Corvidae). Mit 22 bis 33 cm Körperlänge[1] ist er ein mittelgroßer Vertreter seiner Familie, der sich durch sein schwarz-braunes, weiß getüpfeltes Gefieder und einen langen, meißelförmigen Schnabel auszeichnet. Das Verbreitungsgebiet der Art erstreckt sich von Japan über weite Teile des gemäßigten Eurasiens bis in die Westalpen. Es ist an einige wenige Pflanzenarten gebunden, von deren Samen sich die Vögel ernähren. Tannenhäher bewohnen vorwiegend borealen und montanen Nadelwald. Sie legen über den Sommer und Herbst hinweg mehrere Tausend Samen fassende Vorräte im Waldboden an, von denen sie sich den Winter über ernähren. Die meiste Zeit des Jahres lebt der Tannenhäher in Paaren oder kleinen Familienverbänden.
Mit 22 bis 33 Zentimetern Körperlänge ist der Tannenhäher kleiner als der Eichelhäher und hat einen ähnlich wellenförmigen, eher undynamischen Flug. Er wirkt jedoch weniger unbeholfen als jener. Der Schwanz des Tannenhähers ist deutlich kürzer und der Kopf größer als der des Eichelhähers. Der Tannenhäher hat eine Flügelspannweite von 50 bis 58 Zentimetern und ist 120 bis 170 Gramm schwer. Der Rumpf ist dunkelbraun und mit vielen weißen Flecken bedeckt, auf jeder Feder des Kleingefieders sind weiße Keilstriche, außer auf der Kopfkappe und den Schwanzdecken. Dadurch kann er aus der Ferne eher grau aussehen und an den Star erinnern. Der kräftige Schnabel ist hellgrau, die Federn an seiner Basis weiß, die Kopfkappe und Oberschwanzdecken sind schwarzbraun. Besonders auffällig sind die weißen Unterschwanzdecken. Männchen und Weibchen sind gleich gefärbt.
Tannenhäher geben eher selten Lautäußerungen von sich. Ihr Ruf ist ein sehr typisches, in der Brutzeit oft zu hörendes, langgezogen und hart gerolltes „krrrrääh“, das nahezu maschinenähnlich klingt und oft in schneller Folge wiederholt wird. Dieser Ruf ist länger, dünner, höher und im Verlauf der Tonhöhen gleichmäßiger als der der Rabenkrähe. Teilweise kann leises, an die Dohle erinnerndes „jäk“ oder „kja“ gerufen werden. Der Gesang ist leise schwätzend, mit knirschenden und rauen Lauten, die an die Elster erinnern.
Tannenhäher kommen hauptsächlich in nadelwaldreichen Gegenden vor. Ihre Verbreitung ist eng an Gebiete mit Fichten und Zirbelkiefern (Zirbe der Alpen und die nah verwandte sibirische Schwesterart) oder Haselnüssen gebunden. So kommen sie in Südskandinavien, in Südfinnland, im Baltikum und von Polen über Sibirien bis nach Nordostchina und Japan vor. In Deutschland sind sie in den Mittelgebirgen und in den Alpen verbreitet, und zudem über den gesamten Alpenraum, den Balkan und den Kaukasus.
Im Sommer lebt der Tannenhäher überwiegend von Insekten und frisst auch Eidechsen, Frösche, Vogeleier und Nestlinge. Im Spätsommer ernährt er sich von Beeren. Im Winter frisst er vor allem die Samen von Nadelhölzern. Mit Vorliebe nimmt er die Samen der Zirbelkiefer, die Zirbelnüsse, aber auch Haselnüsse. Im Herbst erscheinen Tannenhäher auch in den Tallagen, um Haselnüsse zu fressen oder als Wintervorrat zu ernten. Sie zeigen sich dabei wenig scheu. Beim Fressen einer Haselnuss halten sie diese mit einem Fuß und spalten sie mit wenigen Schnabelhieben. Auch die Nüsschen der Zirbelkiefer knacken sie mit dem sehr kräftigen Schnabel.
Im Sommer und Herbst werden Depots mit Zirbel- und Haselnüssen im Erdboden angelegt. Dazu hackt der Häher ein Loch in den Boden und erweitert es durch Aufsperren des Schnabels, das sogenannte Zirkeln. Mattes (1990) berichtet, dass die größten Vorratslager (bis 24 Nüßchen) in den dicken Rohhumuspolstern zu finden sind, während in über anstehendem Fels usw. nur einer oder wenige Samen ein Vorratslager bilden. Entsprechend werden in den Flechtenpolstern der Baumkronen fast immer nur einzelne Samen versteckt. Die durchschnittliche Anzahl pro Vorratslager liegt zwischen 2,7 und 3,8 Nüßchen; oberhalb der Waldgrenze bei 5,7 (Mattes 1990). Anschließend wird das Loch wieder zugedeckt. Jeder Tannenhäher legt Tausende von Samenverstecken als Wintervorrat an. Ohne lange zu suchen, findet er 80 Prozent dieser Verstecke auch bei hohen Schneedecken sehr gut wieder. Man weiß bis heute nicht, wie genau der Tannenhäher die Depots, die er im Herbst eingerichtet hat, durch den Schnee hindurch wieder erkennt.
Am auffälligsten und am leichtesten zu beobachten sind Tannenhäher im Herbst. Wenn die Haselnüsse reif werden, kommen sie bis in die Gärten, um die Nüsse zu fressen oder wegzutragen und so Vorräte für den Winter anzulegen. Ansonsten sind sie eher heimlich. In harten Wintern wandern die Vögel in wärmere Gegenden, um Nahrung zu suchen, aber eigentlich sind sie Jahresvögel. In manchen Jahren mit hoher Individuendichte und herbstlicher Nahrungsknappheit kommt es beim Tannenhäher der russischen Unterart (N. c. macrorhynchos), erkennbar am schmäleren Schnabel, zu Massenabwanderungen bis nach Europa, vor allem im Norden und im Ostseeraum. Die letzten großen Invasionen in Mitteleuropa fanden 1968, 1977 und 1985 statt[2][3].
Die Nester werden bereits früh im Jahr hoch in Nadelbäumen in der Nähe des Stammes gebaut. Dabei werden bevorzugt Fichten, die Zirbelkiefer oder andere Kiefern gewählt, weniger häufig auch Lärchen. Pro Brut werden 3 bis 4 Junge großgezogen. Die Brutzeit beträgt 16 bis 21 Tage, die Nestlingszeit 21 bis 25 Tage.
Der Tannenhäher ist eine von drei Arten der Nussknacker (Nucifraga), die anderen Arten sind der im westlichen Nordamerika verbreitete Kiefernhäher (N. columbiana) und der Himalayahäher (Nucifraga multipunctata).
Es gibt acht Unterarten des Tannenhähers:
Der wissenschaftliche Name ist eine Tautologie: Beide Namensbestandteile bedeuten so viel wie ‚Nussbrecher‘ (Nucifraga besteht aus nux ‚Nuss‘ und frangere ‚brechen‘ und ist lateinischen Ursprungs, caryocatactes besteht aus karuon ‚Nuss‘ und katagnunai ‚brechen‘ und ist griechischen Ursprungs).
Der deutsche Name Tannenhäher ist zumindest, was die Hauptnahrung angeht, irreführend: Die Zapfen der Tannenarten zerfallen im Gegensatz zu denen anderer Nadelbaumarten am Baum. Der Tannenhäher ernährt sich dagegen vornehmlich von Zirbelkiefernsamen, die er an Arvenschmiede genannten Plätzen aus den Zapfen bricht.[4] Tannen dienen dem Tannenhäher neben anderen Nadelbaumarten höchstens als Nistplatz, kommen aber nur in einem kleinen Teil des Verbreitungsgebietes der Vogelart vor.
Der Tannenhäher (Nucifraga caryocatactes) ist eine Singvogelart aus der Familie der Rabenvögel (Corvidae). Mit 22 bis 33 cm Körperlänge ist er ein mittelgroßer Vertreter seiner Familie, der sich durch sein schwarz-braunes, weiß getüpfeltes Gefieder und einen langen, meißelförmigen Schnabel auszeichnet. Das Verbreitungsgebiet der Art erstreckt sich von Japan über weite Teile des gemäßigten Eurasiens bis in die Westalpen. Es ist an einige wenige Pflanzenarten gebunden, von deren Samen sich die Vögel ernähren. Tannenhäher bewohnen vorwiegend borealen und montanen Nadelwald. Sie legen über den Sommer und Herbst hinweg mehrere Tausend Samen fassende Vorräte im Waldboden an, von denen sie sich den Winter über ernähren. Die meiste Zeit des Jahres lebt der Tannenhäher in Paaren oder kleinen Familienverbänden.
Krákukárn (frøðiheiti - Nucifraga caryocatactes)
De Nutekreaker (Nucifraga caryocatactes) is in fûgel út it skaai fan de Nutekreakers yn de famylje fan de Kriefûgels.
De Nutekreaker is mei in 32 oant 35 sm. like grut as de Houtekster. De soarten hawwe lykwols net deselde foarm: de Nutekreaker hat in koartere sturt en in gruttere kop. De fûgel hat in wjukspanwiidte fan 50 oant 58 sm. en in gewicht fan 120 oant 170 gram.
Mantsjes en wyfkes hawwe deselde kleuren. De fearren binne meast donkerbrún mei wite flekken. De fearren boppe op de kop, de wjukken en de boppekant fan de sturt binne hast swart. De ûndersturtfearren en it lêste part fan de sturtfearren binne wyt.
De Nutekreaker komt meast foar yn nuddelbosken. Syn libbensgebiet is beheind ta de plakken dêr't de spjirre, pynbeam en hazzenutebeam foarkomme. Sa komt de soarte foar yn Súd Skandinaavje, Súd Finlân, de Baltyske Steaten en fan Poalen oant yn Sibearje. Ek yn Dútslân komt de Nutekreaker foar, yn it Middenberchtme en de Alpen.
Der binne njoggen ûndersoarten:
Simmerdeis libbet de Nutekreaker it meast fan ynsekten en yt er dêrneist ek noch hagedissen, kikkerts, fûgelaaien en lytse fûgels út it nêst. Yn de neisimmer yt er ek beien. Winterdeis yt er meast de siedden fan de nuddelbeammen. It leafst de pynappelpitten, mar ek de hazzenuten.
By it iten fan nuten pakt de Nutekreaker de nút yn syn poat en spjalt dy mei syn sterke snaffel yn stikken. Ek de pynappelpitten knapt er mei syn snaffel yn stikken.
De Nutekreaker leit ek in foarrie oan foar by't winter. Hy hakket mei syn snaffel in gat yn de grûn en makket it dêrnei wider troch syn snaffel hieltiten yn't wiidst iepen te dwaan. Dêrnei wurdt syn krop fol mei pynappelpitten en hazzenuten yn it gat lege. De foarriegatten wurde troch de fûgel ek at der in laach snie leit sûnder lang sykjen weromfûn.
De Nutekreaker makket syn nêst meast betiid yn it jier heech yn de nuddelbeammen, ornaris flakby de stamme. It meast wurde dêrfoar spjirren of dinnen brûkt. It wyfke leit sa'n 3 as 4 aaien dy't yn 16 oant 21 dagen útbret wurde. De jongen fleane nei in trije wiken út.
De Nutekreaker (Nucifraga caryocatactes) is in fûgel út it skaai fan de Nutekreakers yn de famylje fan de Kriefûgels.
Òrzesznica (Nucifraga caryocatactes) – strzédny ptôch z rodzëznë krëkòwatëch. Òna żëje na Kaszëbach.
Ο Καρυοθραύστης είναι δασόβιο, στρουθιόμορφο πτηνό της οικογενείας των Κορακιδών, που απαντά και στον ελλαδικό χώρο. Η επιστημονική ονομασία του είδους είναι Nucifraga caryocatactes και περιλαμβάνει 9 υποείδη.[2]
Στην Ελλάδα απαντά το υποείδος Nucifraga caryocatactes caryocatactes (Linnaeus, 1758).[2]
Η επιστημονική ονομασία του γένους Nucifraga είναι λατινική και, είναι η ακριβής απόδοση της ελληνικής ονομασίας καρυοθραύστης: frangere =σπάζω, ρηγνύω, κομματιάζω + nux-cis =κάρυον.[3][4]
Η ταξινομική του είδους είναι αρκετά ξεκάθαρη, με μόνη διαφωνία το, εάν το υποείδος Nucifraga caryocatactes multipunctata πρέπει να αναβαθμιστεί στο διακριτό είδος Nucifraga multipunctata ή να παραμείνει ως έχει.[5]
Ο καρυοθραύστης είναι ένα αποκλειστικά ευρασιατικό είδος με εξάπλωση, σε γενικές γραμμές, από την κεντρική Ευρώπη και τη Σκανδιναβία στα δυτικά και, μέσω της Ρωσίας, της Σιβηρίας και της κεντρικής Ασίας, μέχρι την Καμτσάτκα και τις ακτές της Ιαπωνίας στα ανατολικά και, μέχρι τα Ιμαλάια και την Ινδοκίνα στα νότια. Σε πολλές περιπτώσεις, εμφανίζει το φαινόμενο της πληθυσμιακής «έκρηξης», δηλαδή σε περιοχές όπου φυσιολογικά οι αριθμοί του είναι μικροί, ξαφνικά συρρέουν πολλά άτομα, γεγονός που οφείλεται σχεδόν πάντοτε στις κακές καιρικές συνθήκες των περιοχών απ' όπου έρχονται τα πουλιά (βλ. και Μεταναστευτική συμπεριφορά).
(σημ. με έντονα γράμματα το υποείδος που απαντά στην Ελλάδα)
Ο καρυοθραύστης, όπως φαίνεται και από την γεωγραφική κατανομή των διαφόρων υποειδών, δεν είναι ιδιαίτερα μεταναστευτικό πτηνό και, εκτός από κάποιες εξαιρέσεις, προτιμάει την τοπική μετακίνηση εντός των ορίων επικρατείας του. Ωστόσο, εξαρτάται άμεσα από τη διαθεσιμότητα τροφής και, σε κάποιες περιπτώσεις, έχει συμβεί μεταναστευτική «έκρηξη» όταν τα αποθέματα είναι ελάχιστα ή και ανεπαρκή για την επιβίωσή του. Για παράδειγμα, ενώ στο Ηνωμένο Βασίλειο δεν καταγράφονται ιστορικά περισσότερα από 8-10 περιπλανώμενα άτομα ετησίως, το 1968 πάνω από 300 άτομα επισκέφθηκαν τα βρετανικά νησιά, ως μέρος μιας μεγάλης αποδημίας στη δυτική Ευρώπη, που πιθανότατα οφειλόταν σε κάποια απότομη ψυχρή εισβολή από τα βάθη της Σιβηρίας,[8] κάτι που συχνά επαναλαμβάνεται στην ανατολική, κεντρική και δυτική Ευρώπη κατά τη διάρκεια του χειμώνα, ιδιαίτερα για το υποείδος Nucifraga caryocatactes macrorhynchos.[9]
Τυχαίοι, περιπλανώμενοι επισκέπτες έχουν αναφερθεί μεταξύ άλλων από το Λουξεμβούργο, το Ηνωμένο Βασίλειο και την Πορτογαλία, από την Τουρκία, τη Συρία και το Ιράν.[1]
Στην Ελλάδα, ο καρυοθραύστης φωλιάζει, πιθανότατα, ως επιδημητικός στη βόρεια χώρα, αλλά απαντούν και άτομα που έρχονται κατά τη φθινοπωρινή μετανάστευση.[10][11]
Οι καρυοθραύστες, εξαρτώμενοι άμεσα από κάποια συγκεκριμένη τροφή, συχνάζουν στα πυκνά κωνοφόρα δάση της επικρατείας τους, ιδιαίτερα στις ορεινές περιοχές, όπου είναι αρκετά δύσκολο να τους παρατηρήσει κανείς τα καλοκαίρια, λόγω του καμουφλάζ που προσφέρει το κηλιδωτό τους πτέρωμα μέσα στα πυκνά κλαδιά των δένδρων. Ωστόσο, κατά τη διάρκεια του χειμώνα μπορεί να βρεθεί και σε δάση φυλλοβόλων.[12]
Στην Ελλάδα, παρομοίως, απαντά σε ανάλογα ενδιαιτήματα της βόρειας χώρας.[10]
Ο καρυοθραύστης, ένα πουλί με έντονα κηλιδωτό, στιλπνό και, υπό οπτική γωνία, γυαλιστερό (glossy) πτέρωμα, δύσκολα συγχέεται με κάποιο άλλο είδος, ιδιαίτερα αν ληφθούν υπόψιν το οικοσύστημα όπου συχνάζει και το χαρακτηριστικό πέταγμά του.
Είναι ένα κορακοειδές με κηλιδωτό πτέρωμα, πλατιές πτέρυγες -σε σχέση με το μέγεθός του- και μικρή ουρά. Το χρώμα του πτερώματος είναι παντού σκούρο σοκολατί, αλλά σε έντονο βαθμό κηλιδωτό, με λευκά στίγματα στο πρόσωπο, το λαιμό, την ωμοπλάτη και όλη την κάτω επιφάνεια του σώματος. Η περιοχή στην εμπρόσθια οφθαλμική περιοχή (lores) είναι λευκή, ενώ διαθέτει μαυριδερή-καφέ κορυφή κεφαλιού (στέμμα) που εκτείνεται μέχρι και τον αυχένα.
Οι πτέρυγες είναι σκούρες μαυριδερές, με πρασινωπή-μπλε γυαλιστερή απόχρωση, ανάλογα με το πώς πέφτει το φως πάνω τους -κάτι που συμβαίνει και με άλλα κορακοειδή (λ.χ. καρακάξα). Η κοντή -για κορακοειδές- ουρά είναι σκούρα, αλλά η παρουσία λευκών φτερών στην περιοχή της αμάρας και του ουροπυγίου, καθώς και στην άκρη των πηδαλιωδών φτερών, δίνουν την αίσθηση ότι η ουρά διαθέτει στο κάτω μέρος της μία μαύρη πλατιά ταινία, κάτι ιδιαίτερα εμφανές κατά την πτήση.
Το ράμφος είναι σχετικά μακρύ και πολύ στιβαρό, με χρώμα σκούρο μολυβί και με ιδιαίτερα οξύ άκρο, που διαφέρει σε μέγεθος ανάμεσα στα διάφορα υποείδη και, πολλές φορές, χρησιμοποιείται ως διαγνωστικό κριτήριο. Η ίριδα, οι ταρσοί και τα πόδια είναι όλα μαυριδερά.
Τα φύλα είναι όμοια, ενώ τα νεαρά άτομα έχουν λιγότερες κηλίδες στο σώμα τους και, γενικότερα, έχουν πιο ανοιχτόχρωμο πτέρωμα.[9]
Οι σημαντικότερες πηγές τροφής για το είδος αυτό είναι τα σπέρματα των καρπών (κουκουνάρια) των πεύκων (Pinus sp.), ιδιαίτερα εκείνα των αλπικών (μεγάλου υψομέτρου) ειδών (Pinus subgenus strobus) με μεγάλους σπόρους: P. armandii, P. cembra, P. koraiensis, P. parviflora, P. peuce, P. pumila, P. sibirica και P. wallichiana, αλλά και του subgenus Ducampopinus, P. bungeana και P. gerardiana. Σε ορισμένες περιοχές, όπου κανένα από αυτά τα πεύκα δεν ευδοκιμεί, οι σπόροι της ερυθρελάτης (Picea sp.) και της φουντουκιάς (Corylus sp.), αποτελούν σημαντικό μέρος της διατροφής του. Το είδος συνηθίζει να αποθηκεύει το πλεόνασμα των καρπών που συλλέγει, για να τους χρησιμοποιήσει σε δύσκολες συνθήκες διαβίωσης.
Διάφορα έντομα, επίσης, συμπληρώνουν τη διατροφή του, καθώς και μικρά πτηνά, τα αυγά τους και οι νεοσσοί τους, μικρά τρωκτικά, σαύρες και θνησιμαία, ιδιαίτερα νεκρά ζώα στους αυτοκινητοδρόμους. Τέλος, μπορεί να «σκάβει» και φωλιές μελισσών και σφηκών -με μεγάλη προσοχή- για να πάρει τις προνύμφες.
Η πτήση του καρυοθραύστη είναι η χαρακτηριστική των κορακοειδών που ζουν στα δάση: αρκετά «βαριά», πολύ κυματιστή (undulating) και σύντομη, από κλαδί σε κλαδί, θυμίζοντας σε μεγάλο βαθμό εκείνη της κίσσας.[9][13]
Ο καρυοθραύστης, παρόλο που δεν θεωρείται ένα τυπικά κρυπτικό (secretive) πουλί, είναι ωστόσο δύσκολο να παρατηρηθεί μέσα στα πυκνά του ενδιαιτήματα, λόγω του πτερώματος παραλλαγής που διαθέτει. Αντίθετα, είναι πιο εύκολο να τον δει κάποιος κατά τη διάρκεια του χειμώνα, ιδιαίτερα στα χιονισμένα αλπικά τοπία, όπου εύκολα ξεχωρίζει με το σκούρο του πτέρωμα και, από τη συνήθειά του να κάθεται σε κορυφές δένδρων και να εποπτεύει το χώρο (perching). Επίσης, κατά τη διάρκεια του φθινοπώρου, όταν μαζεύει καρπούς για αποθήκευση, μπορεί να φθάσει σε πάρκα ή και σε αυλές σπιτιών. Συνήθως είναι μοναχικό πτηνό, αλλά εκτός αναπαραγωγικής περιόδου, μπορεί να σχηματίζει ολιγομελή σμήνη.[9]
Ο τρόπος με τον οποίο ανοίγει τα κουκουνάρια για να πάρει τα σπέρματα, ή/και τα κάρυα (nuts), είναι πολύ χαρακτηριστικός. Τοποθετεί το ράμφος του, έτσι ώστε η βάση του να έλθει σε επαφή με το σκληρό περίβλημα του καρπού, διότι στο συγκεκριμένο σημείο, το ράμφος διαθέτει μία σκληρή και οξεία «ράχη» (ridge) στο εσωτερικό της, που λειτουργεί σαν κόφτης. Μάλιστα, τα υποείδη που τρέφονται με σπέρματα που έχουν ιδιαίτερα σκληρό κέλυφος, έχουν παχύτερα και ισχυρότερα ράμφη. Εάν, παρά ταύτα, το περίβλημα είναι πάρα πολύ σκληρό, χρησιμοποιεί τα πόδια του κρατώντας σταθερό το κάρυο και ραμφίζει την επιφάνεια με δυνατά κτυπήματα, χρησιμοποιώντας το ράμφος του σαν σμίλη.
Το καλοκαίρι και το φθινόπωρο γίνεται αποθήκευση του πλεονάσματος των καρπών στο έδαφος. Ανοίγεται με το ράμφος μια τρύπα που επεκτείνεται κυκλικά. Στη συνέχεια, θάβονται στο συγκεκριμένο σημείο κουκουναρόσποροι (μέχρι και 100) ή φουντούκια (μέχρι 14-15). Στη συνέχεια, η οπή καλύπτεται, με τις «αποταμιεύσεις» αυτές, να βρίσκονται και να ανακτώνται εύκολα ακόμη και κάτω από παχύ χιόνι.
Οι καρυοθραύστες είναι μονογαμικά πουλιά και απαιτούν ζωτικό χώρο φωλιάσματος με εμβαδόν 20-30 εκτάρια, περίπου. Η περίοδος αναπαραγωγής ξεκινάει στα μέσα Μαρτίου στις νότιες επικράτειες, μέχρι τον Απρίλιο ή και το Μάιο στις βόρειες και η ωοτοκία πραγματοποιείται εφάπαξ.[14] Οι γονείς εκμεταλλεύονται τα αποθέματα καρπών που έχουν συλλέξει από το προηγούμενο φθινόπωρο, για το φώλιασμα.
Η φωλιά κατασκευάζεται ψηλά πάνω σε ένα κωνοφόρο, σε ένα κλαδί συνήθως κοντά στον κορμό, σπανιότερα σε ένα φυλλοβόλο δένδρο. Είναι μία κατασκευή από κλαδάκια, βρύα και λειχήνες, με κάποια ανάμιξη χώματος, ενώ το υλικό επίστρωσης είναι ένα χοντρό στρώμα από γρασίδι με τριχωτούς λειχήνες.[14]
Η γέννα αποτελείται από 3-4 (σπανίως 2 ή 5) αβγά, που εναποτίθενται ένα (1) κάθε ημέρα, περίπου. Η επώαση που πραγματοποιείται και από τα δύο φύλα, ξεκινάει από το πρώτο ή το δεύτερο αβγό και διαρκεί 17-19 ημέρες. Οι νεοσσοί είναι φωλεόφιλοι, επιτηρούνται στενά από τους γονείς τους, αφήνουν τη φωλιά τους στις 21-28 ημέρες, αλλά μένουν κοντά στους γονείς του για περαιτέρω 2-3 μήνες, οπότε μαθαίνουν τις διατροφικές συνήθειες αναζήτησης και αποθήκευσης καρπών, που είναι απαραίτητες για την επιβίωσή τους.[15] Πάντως, η αναπαραγωγή του δεν έχει μελετηθεί επαρκώς.
Στην Ελλάδα, ο καρυοθραύστης είναι επιδημητικός κατά μεγάλο ποσοστό και φωλιάζει (;) στη βόρεια χώρα σε δάση κωνοφόρων. Πιθανότατα, υπάρχει μίξη με άτομα που έρχονται κατά τη φθινοπωρινή μετανάστευση.[10][11]
Το είδος δεν φαίνεται να κινδυνεύει από κάποια συγκεκριμένη απειλή, γι’αυτό η IUCN έχει χαρακτηρίσει το είδος ως Ελαχίστης Ανησυχίας (LC), παγκοσμίως, αν και υπάρχει μείωση των πληθυσμών του, λόγω απωλείας των ενδιαιτημάτων του.[1]
Ο καρυοθραύστης είναι το έμβλημα του Ελβετικού Εθνικού Πάρκου, όπου απεικονίζεται με στυλιζαρισμένο τρόπο, να πετάει κρατώντας στο ράμφος του ένα κώνο πεύκου. Το πουλί, πραγματικά κοινό στα Grisons, είναι ιδιαίτερα δραστήριο στο Εθνικό Πάρκο, όπου οι περιπατητές μπορουν να το δουν εύκολα.
Στον ελλαδικό χώρο o καρυοθραύστης απαντά και με τις ονομασίες Καρυδοσπάστης, Καρυδοφάγος [16] και Καρυδοθραύστης [10]
Ο Καρυοθραύστης είναι δασόβιο, στρουθιόμορφο πτηνό της οικογενείας των Κορακιδών, που απαντά και στον ελλαδικό χώρο. Η επιστημονική ονομασία του είδους είναι Nucifraga caryocatactes και περιλαμβάνει 9 υποείδη.
Στην Ελλάδα απαντά το υποείδος Nucifraga caryocatactes caryocatactes (Linnaeus, 1758).
Баян ҡош, сыбар һайыҫҡан, шыршы һыйыҫҡаны (рус. Кедровка, лат. Nucifraga caryocatactes) — турғайҙар төркөмөнә ҡараған ҡош. Рәсәйҙең ылыҫлы урмандарында йәшәй.
Күгәрсендән бәләкәйерәк. Парлашып та, күмәкләшеп тә йөрөйҙәр. Яҙғыһын, бала сығарған осорҙа, йәшертен һәм шым була, башҡа ваҡыттарҙа ҡысҡырып, күҙгә ташланып йөрөй. Түбәһе, елкәһе, ҡанаттары һәм ҡойроғо ҡара, ҡойроғоноң осо аҡ. Кәүҙәһенең ҡалған өлөшө аҡ төртөктәр менән сыбарланған ҡуңыр-көрән. Башҡа ҡоштар менән бутарлыҡ түгел.
Тауышы тупаҫ: «рәәәж-рәәәж» йәки «кррәй-крәәй».
Ылыҫлы урмандарҙа йәшәй. Башлыса шыршы һәм ҡарағай орлоҡтары менән туҡлана, йылы яҡҡа китмәй, бер урындан икенсе урынға күсеп йөрөй, һирәк осрай. Ҡайһы бер йылдарҙа бөтөнләй күренмәй. Ағастарҙа оялай. Ҡара һипкелле 4—5 йәшкелт һоро йомортҡаһы була. Б1лыҫлы ағастарҙың орлоғон таратып, файҙа килтерә.
Баян ҡош, сыбар һайыҫҡан, шыршы һыйыҫҡаны (рус. Кедровка, лат. Nucifraga caryocatactes) — турғайҙар төркөмөнә ҡараған ҡош. Рәсәйҙең ылыҫлы урмандарында йәшәй.
Бидэрт самарчшаазгай, (Nucifraga caryocatactes), урьд Самарч шаазгай гэж байсан, нь Хэрээнийхэн овгийн шувуу бөгөөд Цагчаа ятгашаазгайнаас биеэр арай том юм.
Энэ шувуу нь хар бордуу зүстэй ба өргөн далавч, богино сүүлтэй. Нүүр, хүзүү, дал нуруу, өвөр хэсэгт цагаан цоохор бидэртэй. Уртавтар нарийн хар хошуу нь хурц үзүүртэй ба зүйлээс шалтгаалан уртын хэмжээ өөр байна. Нүдний цөцгий, хөл, сарвуу нь хар. Биеийн урт 32–38 см (хошуунаас сүүлний үзүүр хүртэл) ба далавчаа дэлгэхэд 49–53 см болно.
Нийт 10 дэд зүйл бий:
Гол идэш тэжээл нь янз бүрийн нарс модны самар бөгөөд тэр дундаа томхон үртэй Хятадын цагаан нарс, P. armandii, Швейцари нарс, P. cembra, Солонгос нарс, P. koraiensis, Японы цагаан нарс, P. parviflora, Сибирийн давжаа нарс, P. pumila, Сибирийн нарс, P. sibirica болон Хөх нарс, P. wallichiana гэх мэт юм.
Илүү гарсан үрээ нууж нөөцлөх зантай тул энэ нь шинэ мод ургахад чухал үүрэгтэй. Мөн олон янзын шавьж, жижиг шувуу, өндөг, мэрэгч, улай сэг гэх мэтээр хооллодог.
Тэд үүрээ голдуу өндөр шилмүүст модонд засах ба үргэлж наран талд зассан байдаг. 2-4 өндөг гаргаж, 18 хоног дарна. Эцэг эх хамтдаа ангаахайгаа өсгөж тэжээдэг.
Бидэрт самарчшаазгай Скандинаваас Европ, Сибирь, Монгол болон зүүн Ази, Японы ой мод, хөвч, тайгад нутгалана. Тэд өргөн уудам газар тархан амьдрах ба 10,000,000км² орчим талбай эзэлнэ гэсэн тооцоо бий. Мөн өдгөө Европт 800,000-1,700,000 ш байна.
Бидэрт самарчшаазгай, (Nucifraga caryocatactes), урьд Самарч шаазгай гэж байсан, нь Хэрээнийхэн овгийн шувуу бөгөөд Цагчаа ятгашаазгайнаас биеэр арай том юм.
Лешникарката (науч. Nucifraga caryocatactes) е врапчевидна сосема малку поголема од сојката. Има многу поголем клун и потесна глава без никакви цуцулки. Пердувите на телото се кафеави, со впечатливи бели точки и дамки. Крилјата и горниот дел од опашката се црни со зеленкавосин сјај. Оваа птица ја има во Македонија.
Лешникарката е една од многуте видови опишани од Linnaeus во неговата Systema Naturae од 18 век, и сè уште го носи истото научно име Nucifraga caryocatactes.[2] Називот е всушност редупликација - со исто значење, Nucifraga од латинскиот nucis лешник + frangere крши, и старогрчкото caryocatactes: karuon лешник + kataseio крши.[3] И во македонскиот јазик, името на птицата е поврзана со бинимниот назив - лешникарка. Подвидови:
Лешникарката е темно кафеава врана, со широки крилја и кратка опашка. Телото ѝ е средно до темно чоколадно кафеава боја, со многу бели точки по лицето, вратот, мантијата и долните делови. Има бел прстен околу очите, црнкавокафеава капа која досега до тилот, темни црнкави крилја со зеленосин сјај, целосно бел задник и темна опашка со бели агли од страните одоздола, а бела лента одозгора. Во лет се забележливи широките крилја, белиот задник и кратката опашка. Црниот клун е тенок и долг, со остар врв, а големината зависи од расата. Очите и нозете се црни.
Лешникарката е долга 32-38 см и има распон на крилјата 49-53 см. Огласувањето е слично на сојката и е гласно и остро. Може да се опише како краак-краак-краак-краак.
Оваа птица се храни со семињата од шишарките на боровите (Pinus) и тоа, од видовите на постудените области, како што се: кинескиот бел бор P. armandii, швајцарскиот бор P. cembra, кореанскиот бор P. koraiensis, јапонскиот бел бор P. parviflora, македонскиот бор (молика) P. peuce, сибирските борови P. pumila и P. sibirica, синиот бор P. wallichiana, а во регионите кде ги нема овие борови, семињата од смрчата Picea и лешникот Corylus може да играат важна улога во нивната исхрана. Овие плодови може да имаат потврда кора, па тогаш птицата за да ги отвори ги користи нозете за придржување.
Птицата секогаш ги складира семињата за подоцна, и благодарение на неа борот Pinus cembra кој целосно бил уништен од човекот, повторно расте на Алпите и централна Европа.
Освен ова, таа се храни и со разни инсекти, мали птици, нивните јајца и пилиња, мали глодари и мрши убиени по патиштата.
Парот лешникарки остануваат заедно за цел живот, а нивната територија опфаќа 8-10 хектари. Овој вид секогаш многу рано гнезди, користејќи ги за исхрана семињата од шишарките складирани минатата есен. Гнездото обично го прават високо на иглолисно дрво (понекогаш и на листопадно), од сончевата страна. Несат 2-4 јајца кои ги инкубираат 18 дена. Обата родитела ги хранат пилињата додека да се оперјат по 23 дена. Младите птици остануваат со родителите многу месеци за да ја научат техниката за складирање на храната потребна во нивната остра животна средина.
Лешникарката има широка распространетост, од Скандинавија преку северна Европа, Сибир, до источна Азија, вклучувајќи ја и Јапонија, населувајќи ги огромните иглолисни шуми на север.
Три други, издвоени популации живеат во планините со иглолисни шуми на југ, во централна и југоисточна Европа (на Алпите и планините на Балканот); другата е на западни Хималаи и третата во западна Кина.
Глобално, птицата има широк опсег од над 10 милони км². Исто така, има и голема глобална популација од 800.000 до 1.700.000 индивидуи во Европа.[4]
Лешникарките не се преселници, но може да ја напуштат својата територија при многу студено време и при недостаток на складираната храна. Ова најчесто го прави тенкоклуната источна раса macrorhynchos.
Лешникарката (науч. Nucifraga caryocatactes) е врапчевидна сосема малку поголема од сојката. Има многу поголем клун и потесна глава без никакви цуцулки. Пердувите на телото се кафеави, со впечатливи бели точки и дамки. Крилјата и горниот дел од опашката се црни со зеленкавосин сјај. Оваа птица ја има во Македонија.
Оҥоло (нууч. кедровка, лат. Nucifraga caryocatactes) — үрүҥ эбириэннээх, күрэҥ дьүһүннээх кыра көтөр. Сыалаах мас (кедр), болбукта үүнэр сиригэр, Саха сирин соҕуруу уонна илин улуустарыгар ууһуур-үөскүүр. Саха сиригэр уйаланар, кыстыыр көтөр. Кедр аһа хайдах үүнэриттэн көһүөн сөп. Кыһын эриэхэнэн, кутуйаҕынан, өлүктэринэн, үүнээйилэр астарынан аһылыктанар.
Көтөн иһэр оҥоло
Олорор оҥоло
Перк (латин Nucifraga caryocatactes; рочӧн Кедровка; ореховка) — катша-рака котырысь лэбач.
Тушанас жебджык чавканысь, сьӧктаыс овлывлӧ 194 граммӧдз, кузьтаыс — 38 сантиметрӧдз. Гӧн рӧмыс перкаль-рудов, еджыдӧн серӧдышталӧма; бордйыс, бӧжыс, нырыс да кокыс сьӧд, бӧж йылыс еджыд визя. Юр вылысыс пемыдруд, синмыс мугӧмсьӧд. Тшапыд кокыс кузь чуньяса да ён гыжъяса.
Олӧ-вылӧ зэв паськыда: кыдзи Европаын, сідзи и Азияын. Россияын паныдасьлывлӧ Кола кӧджсянь Камчаткаӧдз, а Коми муын — Урал из бердын, Эжва йылын, Удораса вӧръясын. Быдтысьӧны перкъяс оз парма пасьтала, а сӧмын сэні, кӧні эмӧсь сус пуяс, сы вӧсна мый пӧткӧдчӧны медсясӧ сус коль тусьӧн. Та серти и сетӧмаӧсь рочьяс лэбачыслы кедровка нимсӧ.
Перкъяслӧн оласногыс урлӧн да сизьлӧн кодь. Пашкыр бӧжаясыд моз жӧ найӧ олӧны сӧмын лыска вӧрын да сёйӧны коль кӧйдыс, а сідзжӧ шашаритчывлӧны пучерӧ, чуктӧдӧны кырсьсӧ да кыз нырнас тотшкӧдӧны-перъялӧны пуас пырӧм гагъясӧс. Та вӧсна кӧнсюрӧ кайяссӧ нимтӧны тшӧтш урперкӧн.
Тӧв и гожӧм перкъяс оз эновтлыны чужанінсӧ. Но коль артмытӧм воясӧ пӧтӧса местаяс корсьӧм могысь пӧ лэбзьывлӧны мукӧд муясӧ да весиг воӧдчывлӧны Рытыввыв Европаӧдз.
Рӧдмӧдчыны пондӧны перкъяс водз тулыссянь. Косму тӧлысь пуксигӧн дасьтӧны позъяснысӧ джуджыд пуяс вылӧ, мусяньыс 4-8 метр вылнаӧ, тэчӧны найӧс ньӧръясысь да нитшкысь, пыдӧсас вольсалӧны кос турун да рой. Перклӧн позтырас овлывлӧ куим-ӧ-нёль кольк, найӧ кельыдлӧз рӧмаӧсь да руд либӧ сера чутаӧсь. Пӧжсигас позъяс пукалӧ сӧмын энь тылабордаыс, сёяннас сійӧс могмӧдӧ айпӧлыс. Кольксьыс петӧм бӧрын кайпияныс бать-мамныскӧд ӧтув олӧны 25 лунӧдз да эновтӧны позсӧ лӧддза-номъя тӧлысьын.
Кынӧмпӧтнысӧ перкъяс перйӧны со кыдзи. Нетшыштасны кольсӧ сус пуысь да лэбӧдасны кутшӧмкӧ из, мыр либӧ пӧрӧм пу вылӧ да сэні пуксьӧмӧн пондасны чашкӧдавны коль сьӧмсӧ, медым килльыны тусьяссӧ. Пӧтыштӧм бӧраныс нӧшта на перъяласны дас кымын тусь либӧ унджык — кыв уланыс тӧрмӧн, а сэсся лэбзясны нуръясянінсяньыс вель ылӧдз, овлывлӧ некымын километр сайӧдз, да мӧдасны дзеблавны вайӧм сёянсӧ водзӧ кежлӧ нитш, из да гылалӧм коръяс улӧ. Дыр кад чӧж оз вунӧдны лэбачьясыс ассьыныс дзебасъяссӧ. Весиг тӧвся кадӧ джуджыд лым улысь стӧча корсяласны заптӧм тусьяссӧ. А мыйтакӧ вунӧдӧмаыс оз жӧ весьшӧрӧ вош. Наӧн мойвиас чӧсмасьны уръяслы, а некодӧн аддзытӧмсьыс чужасны выль петасъяс. Тадзи перкъяс отсалӧны паськавны сус пуяслы. Дерт, перкъясыд ёнакодь пайкӧны коль вотысь йӧзӧс, но сы пыдди бурыс насянь эм жӧ: кор тусь сёйысьясыд, торйӧн нин шондӧдӧм бӧрын, гырысь кельӧбъясӧн лэбалӧны пуысь пуӧ да азыма бырӧдӧны-кокалӧны вӧръяс тшыкӧдысь гагъясӧс да налысь номыръяссӧ.
Перымса комияс лэбачсӧ нимтӧны миян моз жӧ: перкӧн либӧ колиперкӧн («колльыд» на ногӧн «коли»). «Перк» нимсӧ важ йӧз лӧсьӧдлӧмаӧсь уна сё во сайын, но ӧтувъя коми войтырлӧн удмуртъяслӧн пӧль-пӧчьясысь торъялӧм бӧрын нин. Артмӧма сійӧ «перкйыны» кывйысь, кодлӧн вежӧртасыс «пылльыны-килльыны кыша тусь». Лунвывланьджыкса вӧръясад сус пуыд оз быдмы, но удмуртъяслӧн кывкудъясын лэбач нимыс эм — пушмульысиись (комиӧдны кӧ, тайӧ «ӧрек сёйысь»).
Чаар карга (лат. Nucifraga caryocatactes) — ийне жалбырактуу токойдо жашайт, тобурчактардын уругу менен тамактанат, таандан кичирээк, сепкил чаары бар; мунун төмөнкү түрчөсү да белгилүү: шиш тумшук чаар карга.
Эрбетче (эрбет чыпчыгы, лат. Nucifraga caryocatactes) — карга кошлар гаиләлегеннән эрбетчеләр ыругының кошы.
Чәүкәдән аз гына кечерәк. Гәүдә озынлыгы 30–35 см, койрыгы — 11 см, авырлыгы 125–190 г. Куе көрән төстә, баш һәм муен артын исәпләмәгәндә, бөтен җирендә зур-зур таплары бар. Койрык асты ак, койрык каурыйларының (ике урта каурыйны исәпләмәгәндә) очлары ак. Теше иркәктән аз аерыла: ул ачыграк төстә һәм ак таплар азрак беленеп тора.
Аурупа һәм Азия тайга урманнарында Скандинавия һәм Альп тауларыннан Камчатка, Курил утраулары, Диңгез буе, Япония һәм Кытайга кадәр таралган. Татарстанда сирәк очрый. Эрбетче Себердә эрбетне бердәнбер масса-күләм таратучы булып тора.
Күбесенчә пешкән эрбет чикләвекләре белән туклана. Өстәвенә имән һәм бук чикләвекләре, чыршы һәм нарат орлыклары, җиләкләр һәм бөҗәкләр белән туклана.
Бу кошлар тик иң куе һәм кара урманнарда оялыйлар. Апрель яисә мартта теше 3–4 озынча аксыл яшел күкәй сала. Күкәйләрдә тик теше утыра, иркәк аны ашата.
Эрбетче (эрбет чыпчыгы, лат. Nucifraga caryocatactes) — карга кошлар гаиләлегеннән эрбетчеләр ыругының кошы.
The spotted nutcracker, Eurasian nutcracker, or simply nutcracker (Nucifraga caryocatactes) is a passerine bird slightly larger than the Eurasian jay. It has a much larger bill and a slimmer looking head without any crest. The feathering over its body is predominantly chocolate brown with distinct white spots and streaks (absent from most of the body in southern Asian populations, which are sometimes treated as a separate species, southern nutcracker N. hemispila). The wings and upper tail are virtually black with a greenish-blue gloss.
The spotted nutcracker is one of three currently-recognized species of nutcracker. The Kashmir nutcracker (Nucifraga multipunctata) was formerly considered a subspecies of the spotted. The other member of the genus, Clark's nutcracker (N. columbiana), occurs in western North America.
The nutcracker was one of the many species originally described by Carl Linnaeus in his landmark 1758 10th edition of Systema Naturae, and it still bears its original name Nucifraga caryocatactes.[2] The scientific name is a reduplication; nucifraga is a Neo-Latin translation of German Nussbrecher, "nut-breaker" based on Latin nucis "nut", and frangere "to shatter",[3] and caryocatactes based on Greek: karuon "nut", and kataseio "to shatter".[4] The common English name nutcracker first appears in 1693 in a translation of a German travel guide,[5][6] where it is a calque on the German name Nußknacker,[7] as the bird was not recorded in England until 1753.[4] Other Germanic languages have etymologically related names: Danish: nøddekrige; Dutch: notenkraker; Norwegian: nøttekråke; Swedish: nötkråka.
There are nine recognised subspecies[8][9]
Some authors split this species into two, a northern species containing caryocatactes, japonicus, interdicta, rothschildi and macrorhynchos and a southern species including hemispila, yunnanensis, macella and owstoni, based on distinct plumage differences between the two groups.
The spotted nutcracker is a dark brown, broad-winged, short-tailed corvid. Body plumage is mid-to-dark chocolate brown, heavily spotted with white on face, neck, mantle and underparts. It has a large white loral spot, a white eye-ring, blackish-brown cap extending onto the nape, dark blackish wings with a greenish-blue gloss, all white vent, and dark tail with white corners above and a white terminal band on the undertail. In flight, broad wings, white vent and short tail are noticeable; the flight undulating. The black bill is slender and rather long, sharply pointed, and varies in size amongst races. The iris, legs and feet are black.
Nutcrackers range from 32–38 cm in length (from tip of beak to tip of tail) and have a wingspan ranging from 49–53 cm.
The voice is similar to that of the Eurasian jay and is loud and harsh. It is described as kraak-kraak-kraak-kraak.
The most important food resources for this species are the seeds (pine nuts) of various pines (Pinus sp.), principally the cold-climate (far northern and high altitude) species of white pine (Pinus subgenus Strobus) with large seeds: P. armandii, P. bungeana, P. cembra, P. gerardiana, P. koraiensis, P. parviflora, P. peuce, P. pumila, P. sibirica and P. wallichiana. In some regions, where none of these pines occur, the seeds of spruce (Picea sp.) and hazel nuts (Corylus sp.) form an important part of the diet too. The forms that take hazel nuts have thicker bills for cracking their hard shells, with a special ridge on the inside of the bill edge near the base. If the shell is too hard, it holds the nut between its feet and hacks at it with its bill like a chisel.
A special adaptation is found in the tongue of the nutcracker. The tip of the tongue forks with two long pointed appendages which are keratinized into nail like surfaces. This is thought to help them handle and shell conifer seeds.[10]
Surplus seed is always stored for later use and it is this species that is responsible for the sowing of new trees of their favoured pines, including the re-establishment of the Swiss pine (Pinus cembra) over large areas in the Alps of central Europe formerly cleared by man.
Various insects are also taken, and also small birds, their eggs and nestlings, small rodents and carrion such as roadkills. It digs out bumble bee and wasp nests avidly to get at the grubs.
Nutcracker couples stay together for life and their territory expands between 20 and 30 acres. Nesting is always early in this species across its whole range, so as to make the best use of pine nuts stored the previous autumn. The nest is usually built high in a conifer (sometimes broadleaved trees are used) and usually on the sunny side. There are normally 2-4 eggs laid and incubated for 18 days. Both sexes feed the young which are usually fledged by about 23 days and stay with their parents for many months, following them to learn the food storage techniques essential for survival in their harsh environment.
The spotted nutcracker has an extensive range forming a broad swathe east–west from Scandinavia right across northern Europe, Siberia and to eastern Asia, including Japan, inhabiting the huge taiga conifer forests in the north.
Three further disjunct populations occur in mountain conifer forests further south, one centered on the mountains of central and southeast Europe (the Alps, the Carpathians and the Balkan Peninsula mountains); another in the western Himalayas; and the third in western China seaboard and separated from the northern population by a relatively small gap in the north centre of China. See subspecies list above for race distributions. Some of the populations can be separated on bill size.
This species has a large range, extending over 10,000,000 km2 globally. It also has a large global population, with an estimate of between 800,000-1,700,000 individuals in Europe.[11]
Spotted nutcrackers are not migratory, but will erupt out of range when a cone crop failure leaves them short of a food supply, the thin-billed eastern race macrorhynchos being the more likely to do this.[12] Britain records very sporadic vagrants, but in 1968 over 300 nutcrackers visited Britain as part of a larger irruption into western Europe, probably due to a spell of early cold weather in Siberia.[4]
The spotted nutcracker, Eurasian nutcracker, or simply nutcracker (Nucifraga caryocatactes) is a passerine bird slightly larger than the Eurasian jay. It has a much larger bill and a slimmer looking head without any crest. The feathering over its body is predominantly chocolate brown with distinct white spots and streaks (absent from most of the body in southern Asian populations, which are sometimes treated as a separate species, southern nutcracker N. hemispila). The wings and upper tail are virtually black with a greenish-blue gloss.
The spotted nutcracker is one of three currently-recognized species of nutcracker. The Kashmir nutcracker (Nucifraga multipunctata) was formerly considered a subspecies of the spotted. The other member of the genus, Clark's nutcracker (N. columbiana), occurs in western North America.
La Nuksrompulo pli simple, kaj pli precize Punktita nuksrompulo aŭ Eŭrazia nuksrompulo, (Nucifraga caryocatactes) estas paserina birdo iom pli granda ol la Eŭrazia garolo. Sed ĝi havas multe pli granda bekon kaj pli sveltaspektan kapon sen kresto. La tutkorpa plumaro estas hegemonie malhelbruna kun strioj de tre markitaj blankaj punktoj, kiuj havigas al la specio unu el siaj nomoj. Ĝi estas unu el la du specioj de Nucifragoj, dum la alia, la Kolumbia nucifrago (Nucifraga columbiana), anstataŭas ĝin en okcidenta Nordameriko.
La Nuksrompulo estis unu el la multaj specioj originale priskribitaj de Linnaeus en sia verko de la 18a jarcento, Systema Naturae, kaj ĝi ankoraŭ portas sian originan nomon Nucifraga caryocatactes.[1] La scienca nomo fakte estas duobligo ĉar Nucifraga baze sur latina: nucis nukso + frangere disrompi, kaj caryocatactes baze sur greka: karuon nukso + kataseio disrompi.[2]
Estas dek agnoskataj subspecioj : [3][4][5]
La Nuksrompulo estas korvedo iom pli granda ol la Eŭrazia garolo, larĝflugila kaj mallongvosta. Sed ĝi havas multe pli grandan bekon kaj pli sveltaspektan kapon sen kresto. La tutkorpa plumaro estas hegemonie malhelbruna kun strioj de tre markitaj blankaj punktoj, kiuj havigas al la specio unu el siaj nomoj. La krono estas tutbruna ĝis la nuko sen punktoj kaj la vizaĝo (ĉefe ĉe bridoj kaj okulringo) estas tre blanka kie kontrastas la bruna okulo. La flugiloj estas nigrecaj kun bluverda brilo. La suba vostobazo estas tutblanka kaj la malhela vosto havas blankajn angulojn supre kaj blankan finan strion sube. Dumfluge la larĝaj flugiloj, blanka suba vostobazo kaj mallonga vosto estas rimarkindaj; la flugo estas ondeca. La nigra beko estas svelta kaj tre longa, akrapinta kaj varias laŭ grando depende de la rasoj. La iriso, gamboj kaj piedoj estas nigraj.
Nuksrompulo grandas el 32-38 cm longa (el bekopinto al vostopinto) kaj havas enverguron de 49-53 cm.
La voĉo estas simila al tiu de la Eŭrazia garolo kaj estas laŭta kaj akra. Ĝi estis priskribita kiel kraak-kraak-kraak-kraak.
La plej grava manĝoresurso por tiu specio estas semoj (pinsemoj) de diversaj Pinoj (Pinus sp.), ĉefe tiuj specioj de malvarmaj klimatoj (malproksima norda kaj alta altitudo) de Vejmuta pino (Pinus subgenro Strobus) kun grandaj semoj: P. armandii, P. cembra, P. koraiensis, P. parviflora, P. peuce, P. pumila, P. sibirica kaj P. wallichiana, kaj ankaŭ la du pinsempinoj de la subgenro Ducampopinus, nome P. bungeana kaj P. gerardiana. En kelkaj regionoj kie ne estas iu ajn el tiuj pinoj, la semojn de Piceo (Picea sp.) kaj Avelujo (Corylus sp.) formas gravan parton de la dieto. La formoj kiuj manĝas avelojn havas pli dikajn bekojn por por rompi ties malmolajn ŝelojn per speciala bordo en la interno de la bekobordo ĉebaze. Se la ŝelo estas tro malmola, la birdo tenas la pinsemon inter siaj piedoj kaj frapas per sia beko kvazaŭ per ĉizilo.
Malmankaj semoj estas ĉiam stokitaj por posta uzaso kaj tiele tiu specio estas responsa pri semado de novaj arboj de siaj preferataj pinoj, inklude la repliiĝo de la Cembro (Pinus cembra) ĉe grandaj areoj de Alpoj de centra Eŭropo iam klarigitaj de homo.
Ili manĝas ankaŭ diversajn insektojn kaj ovojn kaj birdidojn kaj eĉ kadavraĵojn de ĉasitaj animaloj en kaptiloj aŭ fiŝojn uzitajn kiel allogilo. Ili elfosas nestojn de burdoj kaj vespoj por avide manĝi ties larvojn.
Nestumado okazas ĉiam frue en tiu specio tra sia tuta teritorio por fai plej bonan uzadon de pinsemoj stokitaj la antaŭan aŭtuno. La nesto estas kutime konstruita alte en konifero (foje oni uzas larĝajn foliojn) kaj kutime ĉe la suna flanko. La ino demetas kutime 2-4 ovojn kiuj estas kovataj dum 18 tagoj. Ambaŭ seksoj manĝigas la idojn kaj elnestiĝo okazas post ĉirkaŭ 23 tagoj, sed la junuloj restas kun siaj gepatroj dum multaj monatoj kaj sekvas ilin por lerni la teknikojn de manĝostokado.
La Nuksrompulo havas etendan teritorion formante larĝan zonon oriente-okcidente el Skandinavio rekte tra norda Eŭropo, Siberio kaj al orienta Azio, inklude Japanion, loĝante la arbarojn de koniferoj de la alta tajgo norde.
Tri disaj populacioj loĝas en montkoniferaj arbaroj pli sude, unu centre en la montoj de centra kaj sudorienta Eŭropo (Alpoj, Karpatoj kaj Balkanio); alia en okcidenta Himalajo; kaj la tria en okcidenta Ĉinio marborde kaj separata el la norda populacio de relative malgranda malpleno en la norda centro de Ĉinio. Vidu la supran liston de subspecioj por la rasdistribuo. Kelkaj el la populacioj povas esti separataj pro la beko grando.
Tiu palearktisa kaj orientalisa specio havas grandan teritorion, etende al 10,000,000 km² tutmonde. Ĝi havas ankaŭ grandan tutmondan populacion, kun ĉirkaŭkalkule 800,000-1,700,000 individuoj en Eŭropo.[6]
Nuksrompuloj ne estas migrantaj, sed ili eliras el teritorio kiam estas malmultaj pinsempinoj kaj la maldikbeka orienta raso macrorhynchos estas tiu kiu plej faras tion.[4] Vidaĵoj en Britio estas de ĉirkaŭ 8 vagantoj por jaro, sed en 1968 ĉirkaŭ 300 Nuksrompuloj vizitis Brition kiel parto de pli granda invado en okcidentan Eŭropon, probable pro antaŭvido de frua malvarma vetero en Siberio.[7] Vagantoj de tiu specio en okcidenta Eŭropo povas esti tre fidemaj kaj birdoj de Nederlando kaj de Anglio estis fotitaj stare sur kapoj de birdumantoj.
La Nuksrompulo pli simple, kaj pli precize Punktita nuksrompulo aŭ Eŭrazia nuksrompulo, (Nucifraga caryocatactes) estas paserina birdo iom pli granda ol la Eŭrazia garolo. Sed ĝi havas multe pli granda bekon kaj pli sveltaspektan kapon sen kresto. La tutkorpa plumaro estas hegemonie malhelbruna kun strioj de tre markitaj blankaj punktoj, kiuj havigas al la specio unu el siaj nomoj. Ĝi estas unu el la du specioj de Nucifragoj, dum la alia, la Kolumbia nucifrago (Nucifraga columbiana), anstataŭas ĝin en okcidenta Nordameriko.
El cascanueces común[1] (Nucifraga caryocatactes) es una especie de ave paseriforme de la familia Corvidae ampliamente distribuido por los bosques fríos y montañas del Viejo Mundo.
Se reconocen las siguientes subespecies:
El cascanueces común (Nucifraga caryocatactes) es una especie de ave paseriforme de la familia Corvidae ampliamente distribuido por los bosques fríos y montañas del Viejo Mundo.
See artikkel räägib liigist; perekonna kohta vaata artiklit Mänsak (perekond) Mänsak (Nucifraga caryocatactes) on vareslaste sugukonnast mänsaku perekonda kuuluv lind.
Mänsaku rahvapäraseid nimetusi: pähklirääk, pähkliraag, pähklikull ja pähkliähk.[1]
Mänsakul eristatakse mitut alamliiki. Tema nominaatvorm pähklimänsak (N. caryocatactes caryocatactes) on levinud Euroopas ida suunas kuni Uuraliteni. Sealt ida poole elav alamliik on seedrimänsak (N. caryocatactes macrorhynchos). Seedrimänsaku nokk on natuke saledam.[2]
Ka seedrimänsakut on Eestis kohatud. See alamliik korraldab aeg-ajalt toidupuuduse tõttu mujale massinvasioone ja on jõudnud Siberist Eestissegi, samuti Ukrainasse, Krimmi ja isegi Lääne-Euroopasse. Näiteks on seedrimänsakute parved Eestisse jõudnud 1968. aastal.[2]
Jaapanis elab mänsaku alamliik N. caryocatactes japonica ja Lääne-Himaalajas N. caryocatactes hemispela.
Mänsak on levinud Euraasias Skandinaaviast läbi taigavööndi kuni Vaikse ookeani rannikuni, kaasa arvatud Kamtšatka, Korea, Sahhalin ja Jaapan. Eraldi asurkonnad on Kesk- ja Ida-Euroopa, Himaalaja, Hiina ja Taiwani mägimetsades.
Mänsak on Eestis ebaühtlaselt levinud väikesearvuline haudelind, teda leidub rohkem maa lääneosas. Tema pesitsusaegset arvukust hinnatakse 5000 – 10 000 paarile, talvist arvukust 20 000 – 40 000 isendile [3].
Mänsak on enamasti paigalind, mõnikord teeb hulgurändeid.
Mänsalu üldpikkus on 32–35 cm. Ta on laiade tiibade ja lühikese sabaga vareslane. Sugupooled on sarnased. Noorlinnul on erinevalt vanalinnust sulestiku taustavärvus üldiselt heledam ja valged laigud tuhmimad.
Lennul eristab mänsakut pasknäärist lühem saba ja pikem nokk. Tema lend on kindlam kui pasknääril.
Mänsaku häälitsused on mitmesugused. Tavalisim häälitsus on "krrääk", mis pasknääri omast on selgema kõlaga, kõrgem ja ühetoonilisem. Hoiatushüüd on nurruv või võrisev "kurrr".
Mänsak elab okasmetsades ja okaspuu valdavusega segametsades. Eelistatud elupaigaks Eestis on tihedad soised kuusikud või kuuse-segametsad ja kuuse valdavusega loometsad.
Mänsak moodustab paari kogu eluks ja hoiab oma territooriumi aastaringselt. Varakevadest hilissuveni tegutseb ta peiduliselt oma pesitsuspaikade metsades.
Pesa koosneb väljast okstest ja raagudest, seest pehmemast materjalist. Enamasti paikneb pesa kuusel tüve lähedal. Mänsak on varajane pesitseja. Täiskurna 3–5 munaga võib Eestis leida alates märtsi lõpust. Munad on helesinaka taustaga ning kirjatud rohekate, hallikate ja pruunikate tähnide ja laikudega. Pojad hakkavad pesast välja lendama mai esimesel poolel. Pesakond asustab oma kodumetsa kuni suve teise pooleni. Alles suve lõpul asuvad pesakonnad hulkuma ja siirduvad pesapaigalt kaugemale. Septembris viibivad mänsakud tihti sarapikes. Osa linde jääb kohale kogu aastaks.
Mänsaku sügiseses toidus on väga tähtsal kohal sarapuupähklid. Ta toitub ka kuuseseemnetest, marjadest, putukatest, ussidest, vähem teiste lindude munadest ja poegadest.
Ta kogub toidutagavarasid.
Mänsak (Nucifraga caryocatactes) on vareslaste sugukonnast mänsaku perekonda kuuluv lind.
Mänsaku rahvapäraseid nimetusi: pähklirääk, pähkliraag, pähklikull ja pähkliähk.
Intxaurjalea (Nucifraga caryocatactes) Nucifraga generoko animalia da. Hegaztien barruko Corvidae familian sailkatua dago.
Pähkinähakki (Nucifraga caryocatactes) on närhen kokoinen tukevanokkainen varislintu.
Vartalon höyhenpeite on suklaanruskea, ja siinä on vaaleita selvärajaisia pilkkuja. Siivet ja pyrstö ovat tummat, siivissä on sinivihreä metallinkiilto[2]. Pyrstösulkien kärjet ovat leveälti valkoiset, myös alaperä on valkoinen.
Pituus: 32–35 cm Siipiväli: 52–58 cm Paino: 140–190 g.
Tyypillinen ääni on varismainen mutta hiljaisempi rääkynä (närhi saattaa joskus matkia sitä erehdyttävästi). Laulu on hiljaista, närhimäistä tai harakkamaista kitinää ja narinaa.
Vanhin suomalainen rengastettu pähkinähakki on ollut 16 vuotta 1 kuukautta 19 päivää vanha. Euroopan vanhin on ollut ruotsalainen vähintään 16 vuoden 3 kuukauden ikäinen yksilö.
Pähkinähakkia tavataan Pohjois-Euroopassa, Siperiassa ja Japanissa, sekä etelämpänä vuoristoalueilla. Läntisessä Euroopassa pesii 186 000 – 250 000 paria.
Etelä-Suomessa paikoitellen pesivä läntinen caryocatactes-alalaji eroaa siperialaisesta macrorhynchos-alalajista nokan muodon perusteella: siperialaisen nokka on kapeampi ja pitempi. Siperialainen alalaji pesii harvinaisena Punkaharjulla, pysyvä kanta. Muualla ei pesi ilmeisesti, vaeltajat palaavat muualta Suomesta keväällä Venäjälle. Suomen pesimäkanta koostuu pääasiassa läntisen alalajin linnuista, ja on suuruudeltaan noin 1 800 paria. Valtaosa pareista asustaa Lounais-Suomen tammi- ja pähkinäpensasvyöhykkeellä, erityisesti Lohjan–Karjaan seudulla kanta on vahva.
Hyvän pesimäkauden jälkeen siperialaiset hakit voivat lähteä länteen suuntautuvalle vaellukselle. Silloin niitä tavataan Suomessakin tuhansittain. Vaellus alkaa heinäkuun lopulla ja eniten vaeltajia tavataan elokuun lopulla – syyskuun alkupuolella. Erehtymättömästi ne löytävät sembramännyt, joiden siemenet ovat niiden pääravintoa. Syövät myös esimerkiksi omenia, pähkinöitä ja lintulautojen antimia. Osa vaeltajista jatkaa matkaansa Ruotsiin ja Norjaan, josta ne palaavat talven ja kevään mittaan takaisin itään.
Pähkinähakki viihtyy etenkin sulkeutuneissa kuusimetsissä, joiden lähistöllä on pähkinäpensaslehtoja. Siperialaisen alalajin yksilöt voivat jäädä pesimään puistoihin.
Pähkinähakin pesä on havupuussa, tavallisimmin kuusessa. Se muistuttaa närhen pesää. Muninta alkaa huhtikuussa, ja munia on kahdesta viiteen kappaletta. Molemmat emot hautovat, naaras kuitenkin enemmän. Haudonta-aika on 18–19 päivää. Poikaset ovat lentokykyisiä 3–4-viikkoisina. Emot huolehtivat niistä vielä viikkojen, jopa kuukausien ajan.
Pähkinähakki on lähes kaikkiruokainen. Syksyllä hasselpähkinät ovat niiden tärkeintä ravintoa, ja ne varastoivat pähkinöitä suuria määriä sammalikkoon talven varalle. Siperialaiset hakit syövät pääasiassa sembramännyn siemeniä, ja niiden nokka on sopeutunut avaamaan käpysuomuja, ollen pitempi ja kapeampi kuin läntisen alalajin pähkinöiden särkemiseen erikoistunut nokka. Syö muitakin havupuiden siemeniä, etenkin kuusen ja viljeltyjen makedonianmäntyjen siemeniä. Linnulle kelpaavat myös selkärangattomat, marjat, hedelmät, jätteet, lintulautojen antimet ja silloin tällöin pienet selkärankaiset.
Pähkinähakki (Nucifraga caryocatactes) on närhen kokoinen tukevanokkainen varislintu.
Nucifraga caryocatactes
Le Cassenoix moucheté (Nucifraga caryocatactes) est une espèce de passereaux de la famille des Corvidae.
Cet oiseau a le corps brun foncé, parsemé de taches blanches en forme de gouttes, plus serrées sur la face où elles forment un masque clair qui contraste avec le bec noir et la calotte brun foncé. Les rémiges sont noires, tout comme la queue avec une étroite barre terminale blanche et une grande zone blanche sous sa base.
Le jeune présente un aspect général grisâtre ou chocolat au lait, avec les taches blanches très diffuses.
Comme chez la plupart des corvidés, il n'y a pas de dimorphisme sexuel.
Cris «kree kree kree» ou «kra kra kra» émis en série, moins criards que ceux du Geai des chênes et avec une résonance caractéristique.
Le régime alimentaire est à dominante végétale, et il affectionne particulièrement les noisetiers en plaine, les pignes du pin cembro (arole) en montagne, ou du pin de Sibérie, ou des épicéas, selon les régions où il vit. Il aime aussi les baies, tous les fruits secs, mais aussi les petits invertébrés.
Pour l'hiver, il cache ses réserves de nourriture dans plusieurs milliers de caches qu'il disperse sur tout son domaine et mémorise, comme le geai des chênes. Il mémorise des repères visuels qui lui permettent de retrouver ses caches même sous la neige. Il arrive à en retrouver à peu près les deux tiers — ou trois quarts — qui lui servent à se nourrir durant l'hiver, le restant pourra servir de nourriture aux rongeurs, ou germer et croître. Le cassenoix moucheté est donc un propagateur des espèces dont il consomme les graines.
Les jeunes se nourrissent aussi de graines, mais aussi d'invertébrés, qui constituent un apport indispensable de protéines d'origine animale pendant leur croissance.
Cet oiseau sédentaire dépend des ressources du milieu en noisettes et graines de pins et d'épicéas, qu'il cache à la bonne saison en prévision de l'hiver, dans un territoire de dix à cent hectares — selon les ressources alimentaires du lieu — et un rayon maximal d'environ 10 km. Il apprécie particulièrement les épicéas à feuillage épais qui lui assurent une protection naturelle contre la neige pour le nid et des caches de nourriture.
Les jeunes adultes, pour trouver un territoire, s'éloignent de leurs parents sur une distance de 10 à 15 km.
Épisodiquement, lors des années de faible production alimentaire — particulièrement en Scandinavie — des milliers de cassenoix mouchetés peuvent entamer une migration invasive.
Cette espèce paléarctique se rencontre dans les montagnes du Centre et de l'Est de l'Europe : Ardennes, reliefs du centre de l'Allemagne, Vosges, Jura, tout l'arc alpin jusqu'à la Méditerranée et aux Balkans, Carpathes, et dans le sud de la Scandinavie, la Russie européenne et la Sibérie. Au-delà, on la trouve jusqu'aux côtes du Pacifique et dans l'Himalaya.
La conservation de l'espèce est liée à l'abondance des arbres dont elle consomme les graines (noisetiers, pins cembro...) et à celle des plantations serrées d'épicéas tardivement éclaircies.
Le Cassenoix moucheté est inscrit à l'annexe I (espèce non chassable) de la Directive Oiseaux de l'Union européenne et à l'annexe 3 (protection relative) de la Convention de Berne.
Il bénéficie d'une protection totale en Belgique depuis la convention Benelux, A.G.W. du 14 juillet 1994 relative à la protection des oiseaux, ainsi qu'en France.
Le Cassenoix moucheté ne peut être confondu avec aucune autre espèce, si ce n'est le cas échéant, dans de très mauvaises conditions d'observation, avec le Geai des chênes, lequel présente cependant des marques bleues et blanches sur les ailes, bien visibles même pour le néophyte, et un aspect général bigarré.
Le Cassenoix moucheté est l'emblème du Parc national suisse ; l'oiseau est représenté de manière stylisée, en vol, tenant dans son bec une pigne du pin cembro. L'espèce est effectivement commune dans les Grisons et est particulièrement présente dans le Parc national où les promeneurs peuvent l'observer aisément.
Œuf
Nucifraga caryocatactes
Le Cassenoix moucheté (Nucifraga caryocatactes) est une espèce de passereaux de la famille des Corvidae.
Hnotkráka eða hnotbrjótur (fræðiheiti: Nucifraga caryocatactes) er spörfugl sem er lítið eitt stærri en skrækskaði. Þetta er ein af þremur tegundum ættkvíslarinnar. Nucifraga multipunctata sem er í Himalajafjöllum var áður talin ein undirtegund hennar. Þriðja tegundin, Nucifraga columbiana, er í vesturhluta Norður-Ameríku.
Hún verður um 32–38 sm löng (frá yst á goggi til aftast á stéli) og með vænghaf frá 49 til 53 sm.
Hljóðið er svipað og hjá skrækskaða og er hávært og hart. Því er lýst sem kraak-kraak-kraak-kraak.
Níu undirtegundir eru viðurkenndar[2][3]
Sumir höfundar vilja skifta tegundinni í tvennt; norðlæg tegund sem inniheldur undirtegundirnar caryocatactes,japonicus,interdicta,rothschildi og macrorhynchos og suðlæg tegund sem inniheldur hemispila,yunnanensis,macella og owstoni út frá fjaðurbúnaði, en það hefur ekki fengið miklar undirtektir.
Mikilvægasta fæða tegundarinnar eru furuhnetur (stór fræ ýmissa tegunda fura (Pinus sp.), aðallega norðlægra eða háfjallategunda af undirættkvíslinni strobus (Pinus subgenus Strobus): P. armandii, P. bungeana, P. cembra, P. gerardiana, P. koraiensis, P. parviflora, P. peuce, P. pumila, P. sibirica og P. wallichiana. Á sumum svæðum þar sem engin þessara fura er til staðar geta fræ grenis (Picea sp.) og heslis (Corylus sp.) verið mikilvægur hluti fæðunnar. Þau afbrigði sem eru hæað heslihnetum hafa þykkari gogg til að geta unnið á harðari skeljum heslisins. Þegar fræskurnin er of hörð, þá heldur fuglinn hnetunni milli fótanna og heggur með goggnum eins og meitill sé.
Tunga hnotukráku er með sérstaka aðlögun. Endi tungunnar skiftist í tvær totur sem eru með keratín eins og á nöglum. Þetta er talið hjálpa þeim að eiga við fræ og fræskel barrtrjáanna.[4]
Hún felur til síðari nota nokkuð af fræinu sem hún safnar og dreifir þannig fræi uppáhalds trjám sinna. Er hún til dæmis ástæða þess að lindifura (Pinus cembra) hefur dreifst aftur út á svæði í Ölpunum þar sem henni hafði áður verið eytt af mönnum.
Hnotukráka borðar einnig ýmis skordýr sem og smáa fugla, unga og egg þeirra, lítil nagdýr og hræ. Hún grefur upp bú hunangsflugna og vespa til þess að komast í lirfur þeirra.
Hnotubrjótar parast til lífstíðar og yfirráðarsvæði parsins er um 10 til 12 hektarar. Varp er yfirleitt snemma um allt búsvæðið, til að nýta sem best furunetur sem geymdar voru haustið áður. Hreiðrið er yfirleitt hátt í barrtré (stundum eru laustré notuð) og yfirleitt sólarmegin. Að jafnaði er orpið 2 til 4 eggjum og legið á í 18 daga. Bæði kynin fæða ungana sem eru yfirleitt fleygir eftir 23 daga og fylgja foreldrum sínum í marga mánuði og læra af þeim fæðugeymslutæknina sem er þeim nauðsynleg til að lifa af veturinn.
Hnotkráka eða hnotbrjótur (fræðiheiti: Nucifraga caryocatactes) er spörfugl sem er lítið eitt stærri en skrækskaði. Þetta er ein af þremur tegundum ættkvíslarinnar. Nucifraga multipunctata sem er í Himalajafjöllum var áður talin ein undirtegund hennar. Þriðja tegundin, Nucifraga columbiana, er í vesturhluta Norður-Ameríku.
Hún verður um 32–38 sm löng (frá yst á goggi til aftast á stéli) og með vænghaf frá 49 til 53 sm.
Hljóðið er svipað og hjá skrækskaða og er hávært og hart. Því er lýst sem kraak-kraak-kraak-kraak.
Níu undirtegundir eru viðurkenndar
Einkennisundirtegund: caryocatactes (Linnaeus, 1785) Skandinavía til norður og austur Evrópu; Kákasus og norður Kazakhstan; yfirvetrar í suður Rússlandi; macrorhynchos (Brehm, 1823) norður og norðaustur Asía; flokkast til n Íran, Kóreu og norður Kína; flækingur í Tyrklandi rothschildi (Hartert, 1903) Tian Shan og Dzungarian Alatau fjöll, Kazakhstan og Kína; japonica (Hartert, 1897) mið og suður Kúrileyjar, Hokkaido, Honshū og Hondo, Japan; owstoni (Ingram, 1910) Taívan; interdicta (Kleinschmidt and Weigold, 1922) fjöll í norður Kína (Liaoning); hemispila (Vigors, 1831) Himalajafjöll (vestur Nepal til suður Kashmir); macella (Thayer and Bangs, 1909) austur Himalajafjöll til suður Tíbet, vestur Nepal, norður Myanmar og suðvestur Kína; yunnanensis (Ingram 1910) suðaustur Kína (Yunnan).Sumir höfundar vilja skifta tegundinni í tvennt; norðlæg tegund sem inniheldur undirtegundirnar caryocatactes,japonicus,interdicta,rothschildi og macrorhynchos og suðlæg tegund sem inniheldur hemispila,yunnanensis,macella og owstoni út frá fjaðurbúnaði, en það hefur ekki fengið miklar undirtektir.
Mikilvægasta fæða tegundarinnar eru furuhnetur (stór fræ ýmissa tegunda fura (Pinus sp.), aðallega norðlægra eða háfjallategunda af undirættkvíslinni strobus (Pinus subgenus Strobus): P. armandii, P. bungeana, P. cembra, P. gerardiana, P. koraiensis, P. parviflora, P. peuce, P. pumila, P. sibirica og P. wallichiana. Á sumum svæðum þar sem engin þessara fura er til staðar geta fræ grenis (Picea sp.) og heslis (Corylus sp.) verið mikilvægur hluti fæðunnar. Þau afbrigði sem eru hæað heslihnetum hafa þykkari gogg til að geta unnið á harðari skeljum heslisins. Þegar fræskurnin er of hörð, þá heldur fuglinn hnetunni milli fótanna og heggur með goggnum eins og meitill sé.
Tunga hnotukráku er með sérstaka aðlögun. Endi tungunnar skiftist í tvær totur sem eru með keratín eins og á nöglum. Þetta er talið hjálpa þeim að eiga við fræ og fræskel barrtrjáanna.
Hún felur til síðari nota nokkuð af fræinu sem hún safnar og dreifir þannig fræi uppáhalds trjám sinna. Er hún til dæmis ástæða þess að lindifura (Pinus cembra) hefur dreifst aftur út á svæði í Ölpunum þar sem henni hafði áður verið eytt af mönnum.
Hnotukráka borðar einnig ýmis skordýr sem og smáa fugla, unga og egg þeirra, lítil nagdýr og hræ. Hún grefur upp bú hunangsflugna og vespa til þess að komast í lirfur þeirra.
Hnotubrjótar parast til lífstíðar og yfirráðarsvæði parsins er um 10 til 12 hektarar. Varp er yfirleitt snemma um allt búsvæðið, til að nýta sem best furunetur sem geymdar voru haustið áður. Hreiðrið er yfirleitt hátt í barrtré (stundum eru laustré notuð) og yfirleitt sólarmegin. Að jafnaði er orpið 2 til 4 eggjum og legið á í 18 daga. Bæði kynin fæða ungana sem eru yfirleitt fleygir eftir 23 daga og fylgja foreldrum sínum í marga mánuði og læra af þeim fæðugeymslutæknina sem er þeim nauðsynleg til að lifa af veturinn.
La nocciolaia (Nucifraga caryocatactes (Linnaeus, 1758)) è un uccello Passeriforme della famiglia dei Corvidi[2].
Il nome scientifico della specie, caryocatactes, deriva dal greco καρυοκατακτης (karyokataktēs/karuokataktēs, a sua volta derivato dall'unione delle parole καρυον, karyon/karuon, "nucleo" e καταγνυμι, katagnumi, "frantumare"), "schiaccianoci", in riferimento alle abitudini alimentari di questi uccelli.
Misura 32-34 cm di lunghezza, per 124-220 g di peso ed un'apertura alare di 52-58 cm[3].
Si tratta di uccelli dall'aspetto robusto, muniti di grossa testa arrotondata con becco conico forte e allungato, a forma di pugnale, collo robusto e muscoloso, lunghe ali arrotondate e dalle estremità digitate, zampe forti e corta coda squadrata.
Il piumaggio si presenta di un caldo color bruno-cioccolata su tutto il corpo: le penne di testa (ad eccezione di fronte, vertice e nuca, che sono di color caffè), petto, ventre, dorso e ali presentano tuttavia punta di colore bianco, a dare alla livrea un tipico aspetto chiazzato, particolarmente evidente su faccia e petto.
Le penne remiganti e le copritrici sono di colore nero, così come quelle della coda, con queste ultime che però presentano orlo distale di colore bianco: il codione è di color caffè con sparse penne dalla punta bianca, mentre il sottocoda è di colore bianco puro.
I due sessi sono simili, sia per quanto riguarda le dimensioni che nella colorazione del piumaggio.
Il becco e le zampe sono di colore nero, mentre gli occhi sono di colore bruno scuro.
La nocciolaia è un uccello dalle abitudini di vita principalmente diurne, che vive da solo o in coppie, sebbene per lunghi periodi dell'anno sia possibile osservarne gruppetti a base familiare, composti da una coppia riproduttrice e dai giovani ancora immaturi nati durante l'ultima stagione riproduttiva: questi animali passano la maggior parte della giornata alla ricerca di cibo, muovendosi con grande agilità fra i rami degli alberi per reperire il nutrimento, ma scendendo senza problemi al suolo.
Si tratta di uccelli generalmente silenti all'infuori del periodo dell'accoppiamento, ma che tuttavia sono in grado di emettere una grande quantità di richiami, dall'inconfondibile krèhh- krèhh nasale tipico della specie a tutta una serie di pigolii sommessi o aspri gracchi d'allarme.
La dieta della nocciolaia è composta in massima parte da pinoli: questi uccelli visitano di preferenza le specie con pinoli più grossi e meno laboriosi da estrarre (pino cembro, pino della Macedonia, pino nano siberiano, pino siberiano, pino himalayano, pino bianco cinese, pino bianco del Giappone, pino coreano, pino di Bunge, pino chilgoza), ma in mancanza di essi si cibano anche di pinoli di abete bianco, peccio ed anche (come intuibile dal nome comune) nocciole. Le popolazioni che si nutrono più frequentemente di quest'ultimo alimento (in special modo quelle dell'Europa meridionale, dove la presenza di pini d'alta montagna è limitata) presentano becco più massiccio e munito di un particolare margine ispessito nei pressi della sua apertura.
Oltre al cibo di origine vegetale, in special modo durante la primavera e l'inizio dell'estate la nocciolaia si nutre di diversi invertebrati (lombrichi, cavallette, bombi, vespe, ragni, larve), nonché, sebbene raramente, anche di piccoli roditori e di uova e nidiacei reperiti depredando i nidi, o di carne piluccata da animali morti.
La nocciolaia è specializzata nel manipolare il proprio cibo con una o due zampe, in maniera tale da tenerlo in posizione favorevole per introdurre il becco nelle fessure od utilizzarlo a mo' di scalpello per spaccare gli involucri: la lingua è molto muscolosa e bifida, con le due punte cheratinizzate, per una maggiore facilità nella manipoliazione del cibo[4]. Questi uccelli possiedono inoltre un'ampia tasca sublinguale, atta ad immagazzinare i semi dopo averli estratti, per poterli consumare in un secondo momento oppure portarli in nascondigli lontani da occhi indiscreti e conservarli per la stagione fredda.
Similmente a molti altri corvidi, la nocciolaia è solita nascondere il cibo in surplus raccolto durante l'estate in buche del terreno, dimostrando una memoria a lungo termine molto sviluppata nell'andare a reperirlo durante l'inverno, quando non di rado esso è nascosto sotto uno spesso strato di neve. Non riuscendo a ritrovare o a consumare tutti i semi che ha interrato, questo uccello contribuisce alla dispersione e alla ricrescita di nuovi alberi.
Si tratta di uccelli monogami, le cui coppie rimangono unite per la vita.
La stagione riproduttiva comincia piuttosto precocemente (già verso la metà di marzo nella porzione sud-occidentale dell'areale[3]), grazie all'apporto nutritivo fornito dai semi immagazzinati durante l'autunno precedente.
Il nido, a forma di coppa, viene costruito da ambedue i sessi tendenzialmente sempre nello stesso sito, orientato verso sud in alto su di una conifera: al suo interno, la femmina depone 2-4 uova, che vengono covate alternatamente da ambedue i genitori (caso raro fra i corvidi) per circa 18 giorni.
I pulli sono ciechi e quasi completamente implumi alla schiusa: essi vengono accuditi ed imbeccati da ambedue i genitori, , e divengono in grado d'involarsi attorno ai 23 giorni di vita. Anche dopo l'involo, i giovani rimangono coi genitori ancora per lungo tempo, seguendoli nei loro spostamenti e chiedendo loro (sebbene sempre più raramente man mano che crescono) l'imbeccata, affrancandosene in maniera definitiva e disperdendosi attorno ai tre mesi d'eta.
La nocciolaia occupa un vasto areale paleartico, che si estende dalla Fennoscandia meridionale e dalle aree montuose dell'Europa centrale e dall'arco alpino attraverso la taiga siberiana fino alla Kamchatka, al Giappone, alla Manciuria ed alla penisola di Corea: a sud, la specie si spinge attraverso la Cina centrale fino al sud dello Yunnan, e da qui fino alla zona di confine fra Cina, Tibet, Birmania e India attraverso le pendici meridionali dell'Himalaya fino al Kashmir. Popolazioni disgiunto (costituenti altrettante sottospecie) abitano il Tien Shan e Taiwan.
In Italia, la sottospecie nominale è presente sulle Alpi, spingendosi raramente più a sud fino all'Appennino centrale.
La nocciolaia è un uccello stanziale, tuttavia specialmente durante i mesi freddi questi uccelli tendono a scendere di quota per reperire il cibo conservato durante l'estate: in caso di periodi di magra, tuttavia, soprattutto nella porzione orientale del loro areale questi animali non esitano a coprire distanze anche considerevoli per reperire il cibo, con avvistamenti anche nelle isole britanniche.
L'habitat di questi uccelli è rappresentato dalle pinete montane e dai boschi montani con presenza di betulla, nocciolo, noce e quercia, ma sempre a prevalenza di conifere.
Se ne riconoscono 8 sottospecie[2]:
Esemplare impagliato della sottospecie macrorhynchos.
Esemplare impagliato della sottospecie rothschildi.
Esemplare della sottospecie japonica sui monti Hida.
Esemplare della sottospecie hemispila nell'Uttarakhand.
Esemplare della sottospecie macella in Bhutan.
Alcuni autori riconoscerebbero inoltre le sottospecie wolfi dei Balcani, relicta dell'Europa centrale (sinonimizzate con la nominale), kamchatkensis della Kamchatka, altaicus dell'Altaj, sassii dell'area del Lago Bajkal (sinonimizzata con macrorhynchos) e yunnanensis della Cina meridionale (sinonimizzata con macella)[3].
In passato veniva considerata una sottospecie anche la nocciolaia del Kashmir (attualmente classificata come specie a sé stante[2]), col nome di N. c. multipunctata: alcuni autori auspicherebbero l'elevazione al rango di specie anche delle sottospecie asiatiche hemispila, macella, interdicta e owstoni, col nome di Nucifraga hemispila[5][6], in base a differenze nella colorazione e nelle vocalizzazioni[7].
La nocciolaia (Nucifraga caryocatactes (Linnaeus, 1758)) è un uccello Passeriforme della famiglia dei Corvidi.
Kitos reikšmės – Riešutinė (reikšmės).
Riešutinė (lot. Nucifraga caryocatactes, angl. Spotted Nutcracker, vok. Tannenhäher) – varninių (Corvidae) šeimos paukštis.
Lietuvoje nėra dažna, čia peri retai[1], rudenį atskrenda šiaurinių sričių paukščiai. Iš šiaurinių kraštų atskridę paukščiai būna nebaikšūs, patiklūs, todėl daug jų žūva po automobilių ratais, nuo plėšrūnų ir kt.
Tai maždaug kuosos dydžio paukštis, kuris nesunkiai atpažįstamas iš dėmėto kūno bei balto uodegos galo. Kūno ilgis 32-35 cm, sparnų tarpugaliai 50-58 cm, kūno masė 120-190 gramų. Patino ir patelės viršugalvis, sparnai ir uodega juodi, likusi kūno dalis ruda, durpių spalvos, išmarginta baltomis dėmėmis.
Gyvena pušynuose, eglynuose, rečiau mišriuose miškuose. Riešutinė nėra labai vikri, kartais ilgą laiką nejudėdama tupi viršūnėje ar tarp tankių šakų. Balsas savotiškas „kerr-kerr-kerr", primenantis kuosos ir šarkos balsus. Monogamas. Lizdą krauna aukštai eglėse, prie kamieno, iš šakučių, vidų iškloja kerpėmis, supuvusia mediena. Kovo-balandžio mėn. deda 3-4 ovalius, šviesiai melsvus ir žalsvus, išmargintus rusvais taškeliais kiaušinius. Peri patelė 16-18 dienų, jaunikliai lizdą palieka 21-25 dienų amžiaus. Išveda vieną vadą.
Riešutinė minta gyvūniniu ir augaliniu maistu. Lesa riešutus, spygliuočių sėklas, giles, šermukšnių ir gudobelių vaisius. Žiemą kaupia maisto atsargas. Riešutus ir giles paslepia po samanomis, medžių lapais. Globotina kaip reta perinti rūšis.
Riešutinė (lot. Nucifraga caryocatactes, angl. Spotted Nutcracker, vok. Tannenhäher) – varninių (Corvidae) šeimos paukštis.
Lietuvoje nėra dažna, čia peri retai, rudenį atskrenda šiaurinių sričių paukščiai. Iš šiaurinių kraštų atskridę paukščiai būna nebaikšūs, patiklūs, todėl daug jų žūva po automobilių ratais, nuo plėšrūnų ir kt.
Riekstrozis jeb Eirāzijas riekstrozis (Nucifraga caryocatactes) ir vidēja auguma vārnu dzimtas (Corvidae) putns. Izdala 8 pasugas.[1]
Riekstrozis ir sastopams Skandināvijas dienvidos un Austrumeiropā no Norvēģijas un Zviedrijas dienvidiem līdz Āzijas austrumiem Kamčatkā un Japānā, daļēji Ķīnā un Taivānā. Centrāleiropā tas ir sastopams tikai kalnu rajonos. Tas dzīvo arī Himalajos.[2] Riekstrozis ziemo ligzdošanas areālā vai barības meklējumos veic klejojumus. Šādos invāziju gados tas sasniedz arī Rietumeiropu.[3]
Latvijā dzīvo riekstroža nominālpasuga Nucifraga caryocatactes caryocatactes.[3] Mūsu valstī riekstrozis ir ne visai parasts ligzdotājs un ziemotājs. Ligzdo apmēram 5000—20 000 pāru.[4] Ne visi ligzdojošie riekstroži pārziemo uz vietas, jo ziemā Latvijā tas ir novērojams retāk nekā citos gadalaikos.Dažkārt rudeņos izteiktas migrējošu putnu invāzijas, kuru laikā tiek novēroti Sibīrijas riekstroži (Nucifraga caryocatactes macrorhynchos).[3] Ligzdai riekstrozis izvēlas skujkoku un jauktos mežus, kuros ir bagātīgs pamežs un daudz egļu un priežu.[4]
Riekstrozis ir nedaudz lielāks kā sīlis (Garrulus glandarius). Salīdzinoši tam ir lielāks knābis un slaidāka galvas forma. Pamattonis apspalvojumam ir šokolādes brūns, uz kura izceļas baltie lāsumiņi, kas veido nosacītu svītru rakstu. Galvas virsa vienkrāsaina bez lāsumiem. Spārni un aste ir melna, ar zaļganu metālisku spīdumu. Astes apakša un astes spalvu ārējā mala ir balta. Knābis, acis un kājas riekstrozim ir melnas. Spārni plati un aste īsāka kā citiem vārnu dzimtas putniem.
Riekstroža ķermeņa garums, asti ieskaitot, ir apmēram 32—34 cm,[5] spārnu platums 55 cm,[6] svars 124—200 g.[5] Balss līdzīga sīlim, skaļa un asa. Knābis garš un smails, labi piemērots sēkliņu lobīšanai no čiekuriem.
Riekstrozis ir visēdājs, bet pamatā barojas ar priežu un egļu sēkliņām, lazdu riekstiem, zīlēm un dažādām ogām. Barojas arī ar kukaiņiem, to kāpuriem, kūniņām un citiem bezmugurkaulniekiem, kā arī riekstrozis pie izdevības izēd citiem putniem putnēnus un olas, tas medī mazus grauzējus un neatsakās no maitas gaļas. Riekstrozis izrok arī kameņu ligzdas, lai piekļūtu kāpuriem un kūniņām. Rudenī veido barības krājumus, uzkrājot sēkliņas un riekstus, tādējādi veicinot koku izplatīšanos.[4] Pasugām, kuras barojas arī ar lazdu riekstiem, ir biezāki un spēcīgāki knābji, ar īpašu padziļinājumu pie knābja pamatnes, kurā saturēt riekstu un pārspiest to. Ja rieksta čaumala ir pārāk stipra, tad riekstrozis riekstu satur ar nagiem un ar knābi to kaļ, līdz tas ir pušu.
Ligzdot riekstroži sāk ļoti agri pavasarī, kamēr sēklu slēptuvēs vēl ir pieejami bagātīgi rudens krājumi. Ligzdu taisa samērā augstu eglēs vai priedēs tuvu pie stumbra dienvidu pusē. Reizēm ligzda tiek vīta arī platlapju kokos. Tā veidota no zariem, saknēm, sūnām, mizām prauliem, zemes un biezi izklāta ar smalkām saknītēm, salmiem, zāles stiebriņiem. Dējumā 3—4 olas, tās ir bāli zilganas ar brūnganiem raibumiņiem. Inkubācijas periods 16—18 dienas. Olas perē tikai mātīte. Mazuļi paliek ligzdā 21—28 dienas. Tos baro abi vecāki arī pēc ligzdas atstāšanas.[4]
Riekstrozim ir 8 pasugas:[1]
Riekstrozis jeb Eirāzijas riekstrozis (Nucifraga caryocatactes) ir vidēja auguma vārnu dzimtas (Corvidae) putns. Izdala 8 pasugas.
De notenkraker (Nucifraga caryocatactes) is een vogel, die behoort tot de kraaiachtigen (Corvidae). Deze vogel is in Nederland een invasiegast, maar broedt in België in beperkte mate.[2]
Nucifraga is Latijn, samengesteld uit nux (=noot)[3] en frangere (=breken).[3] Caryocatactes is een samenstelling van de Oudgriekse woorden κάρυον, karuon (= noot)[4] en καταγνύναι, katagnunai (= breken).[4] Dit is dus eigenlijk een beetje dubbelop. Dit wordt emfatische ofwel benadrukkende naamgeving genoemd. De nominaat ondersoort Nucifraga caryocatactes carycatactes of Dikbeknotenkraker komt voornamelijk voor in de boreale naaldboomgordel van Scandinavië tot aan de Oeral en in de berggebieden van Midden en Zuidoost-Europa. De ondersoort Nucifraga carycatactes macrorynchos komt voor in de taiga van Siberië tot aan de Pacifische kust. Macrorynchos is een samentrekking van het Oudgriekse μακρός, makros (= groot of lang)[4] en ῥύγχος, rhugchos (= bek of snavel).[4] Afmeting 32-35cm, spanwijdte 49-53. De afmeting is vergelijkbaar met zijn naaste familielid de Gaai, die echter een langere staart en iets langere vleugels heeft. Gezonde volwassen vogels wegen ongeveer 150-200 gram.
Het is vooral de Siberische ondersoort macrorynchos, die in sommige jaren als invasievogel in herfst en winter naar Nederland komt. Dit soort invasies wordt meestal veroorzaakt door voedselgebrek, hoewel invasies, die vrijwel geheel uit eerstejaars vogels bestaan ook wijzen op een uitzonderlijk goed broedjaar. De laatste grote invasie in Nederland vond plaats in 1968 toen waarschijnlijk meer dan 10.000 notenkrakers het land bezochten. Minder talrijke invasies vonden plaats in 1971, 1977, 1985 en 1991. Het opvallende van deze invasies is, dat meestal geen terugtrek wordt waargenomen. Het lijkt erop, dat veel vogels hier door voedselgebrek sterven. In 1968 zijn er bijvoorbeeld bij erkende preparateurs ongeveer 800 dieren aangeboden om te laten opzetten. Opvallend is, dat de vogels vaak bijzonder tam zijn. Sommige eten zelfs uit de hand en komen een huis binnen. Ook begeven ze zich vaak dicht in de buurt van boeren of boswerkers om de verstoorde insecten te vangen.
In november 2018 streek er een exemplaar neer in Wageningen. Deze vogel is erg tam, omdat de soort door hun oorspronkelijke leefgebied geen ervaring heeft met mensen.
Het voedsel bestaat voornamelijk uit zaden van diverse naaldbomen zoals Siberische den (Pinus sibirica), Alpenden (Pinus cembra), Macedonische den (Pinus peuce) en Hazelaar (Corylus avellana). De relatie met de Siberische den en alpenden is opmerkelijk. Sommige onderzoekers spreken in dit opzicht van een symbiotisch verband. De zaden van deze dennen zijn niet gevleugeld en nogal zwaar (0.3g), waardoor ze onmogelijk door de wind verspreid kunnen worden. Hier komt de Notenkraker te hulp, omdat deze de gewoonte heeft voorraden van deze zaden aan te leggen voor het winterseizoen. De alpenden heeft op die manier veel van zijn habitat weer kunnen innemen nadat hij eerst door de mens was gekapt. In Siberië is waargenomen hoe hele stukken bos binnen een week van zaadkegels ontdaan kunnen zijn. De vogels verstoppen de zaden net als Gaaien in (meestal ondergrondse) bergplaatsen. Ze zoeken voedsel in een groot gebied rondom het territorium, maar de bergplaatsen zitten allemaal binnen het territorium. Om de zaden te vervoeren beschikken de vogels over een krop onder de tong, waarin ze een aantal zaden kunnen vervoeren. Maximaal worden ongeveer 200 zaden tegelijk vervoerd, wat dus 60 gram weegt. Ook is een keer een vogel gevangen met 26 hazelnoten in de krop, deze noten worden echter meestal met 10-15 stuks tegelijk vervoerd. Het lijkt erop, dat de vogels meestal alle zaden uit een enkele kegel (40-60 stuks) in de krop bergen en vervolgens hiermee naar het territorium terugvliegen om ze in een aantal bergplaatsen te verstoppen. Dit vaak in twee stappen, waarbij eerst de hele voorraad uit de krop in een tijdelijke bergplaats wordt gelegd en vervolgens van hieruit kleinere porties over de uiteindelijke bergplaatsen verdeeld worden. Deze bergplaatsen bevatten dan 2 tot 50 zaden (gemiddeld 12). Geschat wordt, dat iedere vogel zo’n 100.000 (50.000 – 250.000) zaden verstopt, waarvan hij ongeveer er ongeveer 27.000 nodig heeft om te overleven. Waarnemingen aan individuen toonden aan, dat de vogels in ongeveer 65% van de gevallen rechtstreeks naar een bergplaats vliegen en de zaden eruit halen. Na enig zoeken wordt 80-90% van de bergplaatsen gevonden. Een vogel in Siberië vond binnen 15 minuten 8 bergplaatsen. Eenmaal werd vastgesteld, dat een vogel een bergplaats terugvond 17 maanden, nadat deze gemaakt was. Ook sneeuwbedekking (tot zelfs meer dan 1 meter) is geen onoverkomelijke hindernis bij het terugvinden van de bergplaatsen.
De band binnen een paartje is vermoedelijk net als bij de Kauw voor het leven. Ze leggen meestal 3 à 4 eieren. Beide vogels bebroeden de eieren, duur van het broeden ±18 dagen. Het aandeel mannetje is met 32% iets minder, dit komt doordat het vrouwtje meestal de nacht op het nest doorbrengt. De jongen worden door beide ouders verzorgd. Tot 15 dagen na het uitkomen worden ze warm gehouden door beurtelings één van de ouders, daarna alleen ’s nachts en bij slecht weer. Na 21 dagen kunnen ze op de nestrand komen en als ze ongeveer 25 dagen oud zijn lokken de oudervogels ze het nest uit, wat gemiddeld na 28 dagen lukt. Hierna blijven ze de eerste dagen in een boom vlak bij het nest zitten. De jongen worden tot een leeftijd van 120 dagen (gemiddeld ongeveer 100 dagen) door de ouders verzorgd. Het voeden van de jongen is een tijdrovend karwei, omdat de oudervogel eerst een zaadje uit zijn krop naar zijn snavel moet manoeuvreren. Hierna moet, om te vermijden dat het zaad in de krop van het jong komt, de ouder zijn snavel diep in de geopende snavel van het jong steken alvorens het zaad los te laten. Naarmate de jongen groter worden moet de ouder hierbij steeds dieper doorsteken. De vogels zijn in beperkte mate territoriaal. Het lijkt erop, dat ze hun naaste buren herkennen en deze minder agressief benaderen dan vreemde soortgenoten. Bij het nest worden ook roofvogels en Gaaien verjaagd. Indien mogelijk blijft een paartje het eenmaal gekozen territorium trouw. Een paartje in Zweden kwam minimaal 14 jaar in hetzelfde territorium broeden.
De notenkraker komt algemeen voor in de Alpen, Scandinavië, de Balkan, de Karpaten en Noordoost-Europa en telt 8 ondersoorten:
Nederlandstalige Wikisource.De notenkraker (Nucifraga caryocatactes) is een vogel, die behoort tot de kraaiachtigen (Corvidae). Deze vogel is in Nederland een invasiegast, maar broedt in België in beperkte mate.
Nøttekråke (Nucifraga caryocatactes) er ein fugl i kråkefamilien.
Nøttekråka lever i barskogbeltet frå Skandinavia til Stillehavet og i fjellskogar i Mellom- og Sør-Europa. I tillegg finst det Nøttekråker i Himalaya og Taiwan.
Nøttekråka lever av nåletrefrø og hasselnøtter. Fuglen hekkar derfor berre i barskog med hasselkratt. I mars-april bygger fuglen kvistreir høgt i bartre. Hoa legg 3-5 egg.
Nøttekråka er ein standfugl.
Wikimedia Commons har multimedia som gjeld: Nøttekråke Nøttekråke (Nucifraga caryocatactes) er ein fugl i kråkefamilien.
Nøttekråka lever i barskogbeltet frå Skandinavia til Stillehavet og i fjellskogar i Mellom- og Sør-Europa. I tillegg finst det Nøttekråker i Himalaya og Taiwan.
Nøttekråka lever av nåletrefrø og hasselnøtter. Fuglen hekkar derfor berre i barskog med hasselkratt. I mars-april bygger fuglen kvistreir høgt i bartre. Hoa legg 3-5 egg.
Nøttekråka er ein standfugl.
Nøttekråke (Nucifraga caryocatactes) er en kråkefugl. Fugler av denne arten i Norge tilhører enten nominatformen caryocatactes, som er en stand- og streiffugl, eller underarten sibirnøttekråke (macrorhynchos), som enkelte høster opptrer invasjonsartet i stort antall. Sistnevnte kan kjennes fra den stedegne underarten ved lengre og spissere nebb.
Nøttekråka er på størrelse med nøtteskrike, eller noe større – cirka 35 cm lang. Fluktprofilen er en mellomting mellom nøtteskrike og en liten kråke. Hvit undergump og hvite kanter på halefjærene er iøynefallende kjennetegn i flukt. På nært hold framstår fuglen med et tett hvitaktig flekkmønster på en bakgrunn som ligger mellom gråbrun og sjokoladebrun alt etter lysforholdene. Nebbet er kraftig og rett, kråkeliknende, lengre og spissere hos sibirnøttekråke enn hos eurasiske fugler.
Lokkeropet er et tørt kråkeliknende skrik, som framføres fra en tretopp. Om sommeren er den for det meste taus, men gir av og til fra seg en snorkende strupelyd.
Ti underarter er beskrevet[2][3][4]
Nøttekråke (Nucifraga caryocatactes) er en kråkefugl. Fugler av denne arten i Norge tilhører enten nominatformen caryocatactes, som er en stand- og streiffugl, eller underarten sibirnøttekråke (macrorhynchos), som enkelte høster opptrer invasjonsartet i stort antall. Sistnevnte kan kjennes fra den stedegne underarten ved lengre og spissere nebb.
La Nucifraga caryocatactes a l'ha ël piumagi nèir tut macëttà ëd bianch. A-j piaso le ninsòle, ij pineuj, jë smens ch'a treuva ant ij bòsch ëd conìfere anté a viv normalment. Pi da rair a ciapa babòje, euv e cit d'autri osej. A fà ël nil an aut, e a lo rinfòrsa con mofa e tèra. A fà tre o quatr euv.
A viv ant ij bòsch ëd conìfere.
A-i é na specie siberian-a e un-a dj'Alp.
Distribussion
La Nucifraga caryocatactes a l'ha ël piumagi nèir tut macëttà ëd bianch. A-j piaso le ninsòle, ij pineuj, jë smens ch'a treuva ant ij bòsch ëd conìfere anté a viv normalment. Pi da rair a ciapa babòje, euv e cit d'autri osej. A fà ël nil an aut, e a lo rinfòrsa con mofa e tèra. A fà tre o quatr euv.
AmbientA viv ant ij bòsch ëd conìfere.
DistribussionA-i é na specie siberian-a e un-a dj'Alp.
Distribussion
Multimedia w Wikimedia Commons Orzechówka zwyczajna, orzechówka (Nucifraga caryocatactes) – gatunek średniego ptaka z rodziny krukowatych (Corvidae), na ogół osiadły.
Wyróżniono kilka podgatunków N. caryocatactes[4][2]:
Zamieszkuje rozległe kompleksy leśne północno-wschodniej Europy, południową część Półwyspu Skandynawskiego, zachodnią część Środkowej Europy, północne Włochy, Syberię aż do wschodniej Azji, oraz góry środkowej i południowej Europy (Alpy, Karpaty i Sudety do górnej granicy lasów, pasma górskie na Bałkanach). Wyróżnia się 7 – 9 podgatunków.
Orzechówkę rozmiarami można przyrównać do synogarlicy, a ubarwieniem w przybliżeniu przypomina szpaka. O obecności w rodzinie krukowatych świadczy potężny, walcowaty dziób. Podgatunek europejski N. caryocatactes caryocatactes od azjatyckiego N. caryocatactes macrorhynchos łatwo można odróżnić po kształcie i rysunku na sterówkach. Ten drugi ma węższy końcowy biały pasek na ogonie. Od przypominającej ją wielkością i pokrojem sójki różni się krótszym ogonem i mocniejszym dziobem. Po okresie lęgowym na podobnych stanowiskach pojawiają się oba podgatunki. W locie ptaka rozpoznaje się po białym końcu ogona oraz białych pokrywach podogonowych. W powietrzu wygląda, jakby miał krótki ogon i długą głowę. W identyfikacji pomaga też specyficzny, chrapliwy głos.
ok. 200 g
Zaniepokojenie manifestuje głośnym, skrzeczącym odgłosem – "krerr". Śpiew orzechówki to cichy szczebiot z wplecionymi imitacjami głosów innych ptaków.
Rozległe drzewostany iglaste, bory głównie świerkowe (również sosnowe, jodłowe i mieszane) przede wszystkim w tajdze i w górach (położonych bardziej na południu). Zajmuje podobne siedliska jak sójka złowroga. W lasach całej Syberii wytworzyła odrębny podgatunek różniący się od europejskiego. Oba podgatunki po okresie lęgowym spotyka się w miastach, parkach, ogrodach, sadach i na terenach uprawnych. Szukają tam orzechów laskowych lub owoców, które zostały na drzewach po zbiorach.
W Alpach zamieszkuje lasy limbowe, w średnich górach lasy mieszane z leszczyną i świerkiem. Poza okresem lęgowym widywana w piętrze kosodrzewiny ponad granicą lasu, w dolinach i w pobliżu siedlisk ludzkich.
Zachowania lęgowe i rodzinne życie zbliżone do behawioru sójki złowrogiej. Wyprowadza jeden lęg w ciągu roku.
Orzechówka jest wszystkożerna. Głównym pokarmem są nasiona sosny syberyjskiej, a tam gdzie ona nie rośnie – orzechy laskowe, bukiew, żołędzie, nasiona z szyszek, różne mięsiste owoce oraz latem w mniejszym stopniu zwierzęca zdobycz – owady i ich larwy, ślimaki, ale nie gardzi też jajami i pisklętami, jaszczurkami, myszami i innymi drobnymi kręgowcami. Nie ma więc wyspecjalizowanej diety i chwyta to co znajduje się na obszarze jej żerowiska.
Na Syberii w wielu miejscach odżywia się w dużej mierze nasionami sosny syberyjskiej, potocznie zwanej w Rosji cedrem. Zbiera do wola orzechy laskowe i nasiona limby. po czym gromadzi te nasiona na zimę i wiosnę w różnych skrytkach, np. w ziemi lub w koronach drzew pod matami porostów. Jeden ptak zakopuje w jesieni nasiona sosny o łącznej wadze do 50 kg w ponad 20 tys. miejsc na obszarze swego terytorium[5]. Choć miejsc ukrycia nie zapomina, to znaczna ich część (35-75%) zostaje zjedzona przez inne zwierzęta[5]. Pomimo grubej pokrywy śnieżnej odnajdują zwykle 80% swoich zapasów. To sprawia, że zwiększa się populacja sosny, gdyż zapomniane nasiona kiełkują daleko od osobników rodzicielskich.
Na terenie Polski gatunek ten jest objęty ścisłą ochroną gatunkową[6].
Orzechówka zwyczajna, orzechówka (Nucifraga caryocatactes) – gatunek średniego ptaka z rodziny krukowatych (Corvidae), na ogół osiadły.
O quebra-nozes distribui-se pelas florestas boreais de coníferas da Europa e da Ásia e florestas montanhosas das regiões mais meridionais.[1] Desde o centro e leste da Sibéria, o seu território entende-se até o Cazaquistão e Himalaias. Ocorre também nas florestas contínuas de coníferas a baixa altitude e em bosques de faias.
O seu ninho é sólido e pequeno, munido de espessas paredes e construído no início da primavera, enquanto há neve nos bosques. É feito de modo a ficar fixo nos ramos das coníferas.
Alimenta-se de cones, glandes e, no outono, de avelãs.
Em caso de escassez de alimentos, podem migrar para Sul.
O quebra-nozes distribui-se pelas florestas boreais de coníferas da Europa e da Ásia e florestas montanhosas das regiões mais meridionais. Desde o centro e leste da Sibéria, o seu território entende-se até o Cazaquistão e Himalaias. Ocorre também nas florestas contínuas de coníferas a baixa altitude e em bosques de faias.
O seu ninho é sólido e pequeno, munido de espessas paredes e construído no início da primavera, enquanto há neve nos bosques. É feito de modo a ficar fixo nos ramos das coníferas.
Alimenta-se de cones, glandes e, no outono, de avelãs.
Em caso de escassez de alimentos, podem migrar para Sul.
Alunarul (Nucifraga caryocatactes), numit și nucar, nucșoară, gaiță de munte, gaiță alpină (subspecia siberiană macrorhynchos este numită în română alunar răsăritean, gaiță de munte cu cioc subțire, alunar cu cioc subțire, gaiță alpină cu cioc subțire), este o pasăre de munte, obișnuită în Carpați, din familia corvidelor, de mărimea unei gaițe, care se hrănește cu alune, ghindă, semințe de brad și cu insecte. Este o specie larg răspândită în zona boreală eurasiatică, însă preferă și munții din centrul și sud-estul Europei, nord-estul Asiei, Japonia, China și alte câteva țări central ori sud-asiatice. Este întâlnită în pădurile de conifere de la altitudine mare, iar în nord și în Rusia, în păduri de conifere din zone mai joase cu zâmbru și alun în apropiere. În general, este o specie sedentară, dar populațiile siberiene migrează în sudul continentului când nu găsesc hrană de-ajuns, adesea invadând regiunile calde și temperate din Europa de Vest, putând fi găsite în livezi, grădini, păduri și ferme din zona de câmpie. În România este o specie sedentară, întâlnită în pădurile de conifere din Carpați; toamna și iarna coboară după hrană și în cele de foioase (fag). Populația cuibăritoare din România este mare, în jur de 50.000-100.000 de perechi, acestea reprezentând alături de cele din Rusia cele mai mari populații din Europa. În Republica Moldova, alunarul este oaspete de iarnă, care apare în mod neregulat toamna târziu și în timpul iernii. Sunt descrise 4 subspecii. În România clocește subspecia Nucifraga caryocatactes caryocatactes, iarna, apare uneori subspecia siberiană Nucifraga caryocatactes macrorhynchos. Este o corvidă de talie medie, cu aripile destul de mari, coada scurtă și un penaj distinctiv pătat. Are o lungime de 32-34 cm și o greutate de 124-220 g; anvergura aripilor 52-58 cm. Longevitatea maximă este de 16 ani și 2 luni. Sexele sunt asemănătoare și nu se pot diferenția după penaj. Pasărea adultă are creștetul și ceafa intens brun-închise, mai închisă pe partea anterioară a creștetului. Laturile capului, gâtului și cea mai mare parte a penajului corpului sunt brun-închise, cu pete abundente de culoare albă, mai dense pe laturile capului, pete mai mari dar mai distanțate pe penele scapulare, piept și flancuri, care formează linii confluente albe. Târtița și tectricele supracaudale uniform colorate cu brun închis, partea posterioară a abdomenului și tectricele subcodale albe. Aripile sunt negre lucioase, tectricele supraalare cu o pată foarte mică albă la vârf. Coada neagră lucioasă cu vârfurile penelor albe, acest alb este îngust pe perechea mijlocie a rectricelor, devenind treptat mai lat spre rectricele laterale, care sunt aproape în întregime albe de dedesubt. Irisul este brun închis; ciocul și picioarele negre. Are un strigăt puternic, "crî-crî-crî...". Este o specie teritorială și își apără un teritoriul de 8-12 hectare. Formează o pereche stabilă, monogamă, solitară, care rămâne împreună toată viața. Atinge maturitatea sexuală la vârsta de un an. Cuibul și-l fac lângă trunchiuri, mai ales pe conifere, la înălțime destul de mare; seamănă cu cel al ciorilor. Acesta este construit din ramuri uscate, pământ, ramuri, mușchi și licheni, și este căptușit cu fire fine de iarbă, păr și pene. Depune începând din mijlocul lui martie până în aprilie o pontă formată din 2-5 ouă fusiforme, netede, lucitoare, de culoare albă cu puncte verzui și cu dimensiunea de 34×25 mm, care sunt clocite de ambii părinți pentru 18-19 zile. Puii sunt nidicoli și sunt hrăniți de ambii părinți; părăsesc cuibul la 21-28 de zile de la eclozare; mai continuă însă să depindă de adulți încă 2-3 luni. O pereche scoate un singur rând de pui pe an. În afara sezonului de cuibărit perechile stau împreună tot anul, dar adesea, iarna, se adună în stoluri mai mari. Hrana preferată a adulților sunt semințele mari de conifere mai ales de pin, unde nu se găsesc pinii, specia se hrănește și cu alune, ghinde, castane sau jir. Se hrănește și cu păianjeni, melci, diferite insecte, ouă din cuibul altor păsări și chiar cu mamifere sau păsări de talie mică. Toamna își fac rezerve de semințe prin scorburi sau le îngroapă, pentru a avea provizii de iarnă. Având obiceiul să ascundă semințele pentru a avea rezerve, contribuie la răspândirea coniferelor, stejarului, fagului și alunului.[2][3][4][5][6][7][8][9][10][11]
În prezent sunt recunoscute patru subspecii ale speciei Nucifraga caryocatactes: caryocatactes, macrorhynchos, japonica și rothschildi. Până nu demult în această specie erau incluse și alte 5 subspecii (hemispila, macella, interdicta, owstoni și multipunctata), care în prezent au fost grupate în 2 specii: Nucifraga hemispila (subspecii N. h. hemispila, N. h. macella, N. h. interdicta, N. h. owstoni) și Nucifraga multipunctata.[11][12][13]
Patru subspecii care până nu demult erau incluse în specia Nucifraga caryocatactes în prezent sunt incluse în specia Nucifraga hemispila (alunarul sudic):[11]
Subspecia Nucifraga caryocatactes multipunctata a speciei Nucifraga caryocatactes este în prezent ridicată în rang de specie Nucifraga multipunctata Vigors, 1831 (alunar cu pete mari), ea cuibărește din estul Afganistanului (nord-estul provinciei Paktia și provincia Nuristan), nordul și vestul Pakistanului (Fort Sandeman la nord de-a lungul lanțului muntos Suleiman, Chitral, Gilgit, Baltistan) și Cașmir (valea Sind Valley, Kishtwar, Badrawar) spre est în nord-vestul Indiei (la est până la Lahul, în Himachal Pradesh) și, eventual în regiunea adiacentă din sud-vestul extrem al Regiunii Autonome Tibet.[11][12][14]
Alunarul cu cele patru subspecii sunt recunoscute în prezent (Nucifraga caryocatactes caryocatactes, Nucifraga caryocatactes macrorhynchos, Nucifraga caryocatactes japonica și Nucifraga caryocatactes rothschildi) este răspândită din sudul Franței prin Europa spre est până în Ural și în Kazahstan, Mongolia, Siberia, Kamceatka, nordul Chinei, Coreea și Japonia.[1][15]
Este o specie indigenă în: Afganistan, Albania, Austria, Bielorusia, Belgia, Bhutan, Bosnia și Herțegovina, Bulgaria, China, Coreea de Nord, Coreea de Sud, Croația, Republica Cehă, Danemarca, Elveția, Estonia, Finlanda, Franța, Germania, Grecia, Ungaria, India, Italia, Japonia, Kazahstan, Kârgâzstan, Letonia, Liechtenstein, Lituania, Macedonia (din fosta Republică Iugoslavă), Mongolia, Muntenegru, Nepal, Norvegia, Olanda, Pakistan, Polonia, România, Federația Rusă (în partea europeană, central-asiatică și est-asiatică a Rusiei), Serbia, Slovacia, Slovenia, Spania, Suedia, Ucraina.[1][15]
Apariții accidentale a fost înregistrate în: Iran, Luxemburg, Portugalia, Siria, Turcia, Marea Britanie,[1][15] Republica Moldova[9].
În România trăiește subspecia nominată Nucifraga caryocatactes caryocatactes care este o subspecie sedentară, întâlnită în pădurile de conifere din zonele montane din Carpați; toamna și iarna se întâlnește și în cele de foioase (cu fag). Iarna coboară după hrană în văi mai adăpostite. În timpul iernii, apare uneori subspecia siberiană Nucifraga caryocatactes macrorhynchos. [2][3][4][5][7]
În Republica Moldova, alunarul este oaspete de iarnă, care apare în mod neregulat toamna târziu și în timpul iernii.[9] Pentru prima dată a fost văzut în noiembrie 1980 într-o grădina din satul Scoreni.[16] Ulterior a fost observat și alte locuri, inclusiv în orașul Chișinău (în 2008 de Ion Grosu,[17] iar în anul 2009 a avut loc o invazie în oraș, păsările s-au menținut din ianuarie până în luna martie)[18] și Tiraspol.[19]
Este o corvidă de talie medie, de mărimea unei gaițeă (Garrulus glandarius), cu aripile destul de mari, coada relativ scurtă, ușor rotunjită la colțuri, și cu un penaj distinctiv pătat (dar care arată întunecat de la distanță mai mare). Are o lungimea 32-34 cm și o greutatea de 124-220 g; anvergura aripilor 52-58 cm. La subspecia nominată: lungimea aripei este de 17,3-19,5 cm, lungimea cozii 11,5-13,6 cm, tarsul 4-4,5 cm, lungimea ciocului 3,9-5,2 cm.[10][11][12]
Sexele sunt asemănătoare și nu se pot diferenția după culoarea penajului, însă talia și greutatea masculului este ușor mai mare.[10][11][12]
Subspecia nominată are creștetul și ceafa de culoare intens brun-închisă, mai închisă pe partea anterioară a creștetului. Lorul (lorum) este alb. Laturile capului, gâtului și cea mai mare parte a penajului corpului (spatele, scapularele și pieptul) brun-închise, presărate cu pete abundente de culoare albă, mai dense pe laturile capului, obrajii par a fi albicioși; pete mai mari dar mai distanțate pe penele scapulare, piept și flancuri, care formează linii confluente albe. Târtița și tectricele supracaudale uniform colorate cu brun închis, fără pete albe. Partea posterioară a abdomenului și tectricele subcodale pur albe. Aripile negre lucioase, tectricele tivite pe vârfuri cu alb (mai ales pe supraalare mici). Parte inferioară a aripii este similară. Coada de culoare neagră, lucioasă, cu vârfurile penelor tivite lat cu alb, albul devenind mai întins spre rectricele laterale, dar este mai îngust pe perechea mijlocie de rectrice; albul este și mai extins de dedesubtul cozii, care este aproape în întregime albă, cu negrul vizibil doar ca o bandă îngustă la baza cozii atunci când coada este nedesfăcută. Irisul de culoare brun închisă. Picioarele sunt relativ scurte și negricioase. Ciocul negru (sau ardeziu închis), masiv și puternic, relativ lung, are o formă conică cu vârful ascuțit și este acoperit la baza sa cu scurte și dense, de culoare albicioasă.[10][11][12]
Trăiește în păduri de conifere și păduri mixte de conifere și mesteacăn (Betula) unde predomină coniferele; se găsește de la regiunile joase din taiga până la 4000 m în Nepal.
În Europa continentală se găsește în special în pădurile montane, mai ales unde pădurile sunt fărâmițate prin defrișări și pajiști alpine. Habitatul principal din Europa este alcătuit din pădurile de molid (Picea abies) și zâmbru (Pinus cembra); sunt de asemenea importante pădurile mixte de brad (Abies alba), pin silvestru (Pinus sylvestris), pin negru (Pinus nigra) și pin macedonian (Pinus peuce), mai ales dacă este prezent și alunul (Corylus).
Populațiile siberiene preferă cedrii (Cedrus) și zâmbrul siberian (Pinus sibirica), cele din est (din Kamceatka spre sud până în Japonia) sunt legate de pinul pitic siberian (Pinus pumila) și bradul de Sahalin (Abies sachalinensis). În Tian-Șan, preferă molidul de Tian-Șan (Picea tianschanica). Populațiile himalaiene trăiesc în păduri mixte de smirdar (Rhododendron) și de conifere, cu cedru de Himalaia (Cedrus deodara), pin himalaian (Pinus excelsa), brad vest-himalaian (Abies pindrow), brad est-himalaian (Abies spectabilis) și molid vest-himalaian (Picea smithiana).
Nu este întotdeauna limitată la pădurile de conifere; în timpul invaziilor periodice în Europa a populațiilor din Siberia, pot apărea într-o gamă extrem de largă de habitate, de la grădini și parcuri suburbane până la insule foarte mici din apropierea țărmului și oaze de deșert.
Hrana principală în cea mai mare parte a anului și în cea mai mare parte a arealului este formată din semințele (coconarii) de pin, în special cele de zâmbru siberian; consumă și semințele altor specii de conifere, precum și alune, ghinde, castane sau jir, în special cele de alun. Primăvara și la începutul verii consumă diverse nevertebrate, inclusiv râme (Lumbricidae), urechelnițe (Dermaptera), păianjeni (Araneae), lăcuste (Orthoptera), bondari (Bombus) și viespi (Vespidae); mai rar se hărănește cu rozătoare mici și păsări mici.
Este un consumator specializat de semințe de pin și de alune, având o crestă proeminentă în interiorul bazei mandibulei inferioare care servește ca instrument ideal pentru spargerea acestora; de asemenea, ține conurile coniferelor și altor fructe sub picior și ciocănește în ele cu ciocul.
Este un strângător pasionat de alune și semințe de pin, pe care le depozitează în cantități mari pentru iarnă pe teritoriul său, transportându-le într-o pungă sublinguală specială aflată sub baza limbii pe care le ascunde în mai multe locuri tăinuite de la baza copacului, în spatele mușchilor de pe stânci, în scobiturile din scoarța copacului, sau pur și simplu pe pământ lângă o stâncă mică sau lângă un copac tânăr.
Unele specii de conifere nu au un înveliș aripat pe semințe (care ajută semințele să planeze în aer, servind astfel la răspândirea lor), acești copaci se bazează pe alunari pentru dispersarea semințelor; în mod evident, de această formă de interdependență sau mutualism beneficiază atât coniferul, cât și pasărea.
Folosește mai multe tehnici de vânătoare, mai ales când este departe de habitatul obișnuit în timpul invaziilor. Stă sus pe un copac mic, aruncându-se spre pământ așa cum fac sfrânciocii (Laniidae), sau se agață de trunchiul unui copac pentru a scormoni în scorbură scoarței în felul ciocănitorilor (Picidae); urmează tractoarele care ară, prinzând neîndemânatic furnicile zburătoare (Formicidae) în aer sau planează pe loc pentru a culege alunele; zboară pe loc peste locuri deschise căutând lăcuste.
Se teme puțin de oameni, mai ales în timpul invaziilor; mănâncă capetele peștilor din capcanele pescarilor și pătrunde chiar în casele locuite ale oamenilor sau participă la picnicuri, acceptând tot felul de resturi menajere, de la prăjituri și pateuri până la arahide.
Caută hrana printre frunzișurile coniferelor, zburând jos cu viteză de pe un copac pe altul, desfăcându-și adesea coada după aterizare (pentru a expune tivitura alba a ei); se hrănește și pe pământ la baza tulpinii coniferelor. Între perioadele intense de căutare a hranei sau de ciocănire a conurilor coniferelor se plimbă, se deplasează prin salturi sau țopăie.
De obicei trăiește în perechi sau în grupuri familiale; dar formează în timpul invaziilor periodice cârduri mari, care ajung până la 200 sau mai mulți indivizi.
Cuplurile formate sunt de lungă durată și pereche rămâne împreună toată viața; partenerii stau împreună pe tot parcursul anului. Este un cuibăritor solitar. În sezonul de împerechere masculul și femela se cheamă cu sunete unul pe altul pentru a-și întări relația, amândoi fiind teritoriali și apărându-și teritoriul care se întinde de obicei pe 8-12 hectare.
Reproducere începe chiar și atunci când pământul este acoperit de un strat de zăpada mare; depunerea ouălor începe în a treia săptămână a lui martie în Suedia, chiar mai devreme în Europa Centrală, unde doi juvenili au fost găsiți la sfârșitul lui ianuarie (probabil au eclozat la sfârșitul lui decembrie) în Elveția; perioada de vârf a depunerii ouălor are loc în prima săptămână a lui aprilie în sud-estul Franței și chiar la sfârșitul lui martie în Balcani; în vestul Himalaiei perioada principală a depunerii ouălor pare a fi sfârșitul lunii februarie, iar în vestul Siberiei mijlocul lui aprilie; în Japonia, majoritatea cuiburilor conțin ouă la începutul lui aprilie.
Cuibul este construit de ambele sexe, necesitând 5-12 zile până la finalizare, și este căptușit în principal de către femelă; este un cuib de corvidă tipic, făcut dintr-o mulțime de rămurele și crengi, împletite cu mlădițe de mur (Rubus) și licheni, interiorul în formă de cupă adâncă este căptușit cu materiale vegetale moi, inclusiv cu puful semințelor de salcie (Salix), mușchi și licheni, și este amplasat la circa 6 m de la sol aproape de trunchiul principal al unui conifer.
Ponta constă din 2-5 ouă, de obicei 3 sau 4; incubația durează 16-18 zile și este asigurată de ambele sexe, în principal de femelă (aproximativ două treimi din perioada incubației).
Puii sunt hrăniți de ambii părinți și rămân în cuib circa 23 de zile; ei rămân în grupuri familiale timp de până la 3 luni după părăsirea cuibului. La începutul lunii iulie cele mai multe familii se destramă, juvenilii își înființează propriile teritorii în care trebuie să-și strângă suficiente provizii de semințe de pin și alune pentru a se hrăni în timpul iernii care se apropie.
Cele mai multe populații sunt în esență sedentare, dar unele, mai ales atunci când fac provizii de alune pentru iarnă, se deplasează până la 15 km spre locuri mai joase sau în văi mai adăpostite în căutarea tufișurile de aluni. În iernile severe populațiile japoneze coboară în zonele joase. Este în principal sedentar în centrul și estul Europei, Himalaia, Tian-Șan, nordul Chinei și Taivan.
Populațiile subspeciei macrorhynchos care trăiesc în taiga suferă periodic din cauza lipsei semințelor de pin (astfel de perioade cu productivitate mică de semințe au loc adesea după mai mulți ani cu producție bună a acestora, în care populațiile de alunari o duc bine), forțând un număr mare de alunari care cuibăresc în Siberia să se disperseze pe distanțe mari în căutarea hranei, invadând regiunile calde și temperate din Europa.
Au avut loc circa 25 de invazii ale acestei specii în Europa în ultimii 250 de ani, de la prima menționare a invaziei din 1733. Una dintre cele mai recente invazii, cea din 1968, a fost una dintre cele mai spectaculoase și bine documentate: mai multe mii de alunari au fost observați că se deplasează spre sud de-a lungul malurilor lacului Baikal, zilnic de la sfârșitul lui iulie până la începutul lui august, cârdurile ajungând în Deșertul Gobi și nordul Kazahstanului, dar majoritatea deplasărilor au fost spre vest și sud-vest, mii de păsări invadând Europa dinspre est începând cu sfârșitul lui iulie. Un număr de 10.800 de alunari au trecut prin nord-estul Germaniei la începutul lunii august, 6000 au fost raportați în Olanda, 800 în Belgia și 300 în Insulele Britanice, mai mulți indivizi ajungând în Portugalia și nord-vestul Africii (câțiva indivizi a subspeciei nominate au fost de asemenea identificați în afara arealului lor în timpul invaziei, care fără îndoială s-au alăturat cârdurilor de migranți care se deplasau prin locurile lor). Recuperarea păsărilor inelate a arătat că unii indivizi ai subspeciei macrorhynchos care au ajuns în vest s-au întors, astfel un individ inelat pe litoralul Kaliningradului (vestul Rusiei) pe 1 august a fost recuperat 2 săptămâni mai târziu la 2500 km la est. Cu toate că numai un număr mic din indivizii care au invadat Europa iernează în acest continent și doar câțiva au fost observați în timpul migrației de primăvară de reîntoarcere în locurile natale, câteva perechi s-au stabilit în Danemarca, Belgia și Olanda unde au cuibărit timp de mai mulți ani după invazia din 1968.
Este considerat un rătăcitor (accidental) rar în Spania, Portugalia, nord-vestul Africii, Turcia, Georgia, Azerbaidjan, Iran și în sudul insulei Kyushu (Japonia).
Specia nu este amenințată cu dispariția la nivel global. În unele locuri este comună. În întreagul areal vast al său este o pasăre relativ vizibilă, dar caracterul izolat al habitatul său dă o impresie falsă a abundenței sale relative. În general, numărul său fluctuează în funcție de cantitatea de semințe de pin disponibile la sfârșitul verii.[11]
A crescut numărul lor în majoritatea țărilor europene, parțial datorită creării unor plantații mari de conifere începând cu anii 1930, precum și unui număr relativ mic de alunari care au rămas după invazia din 1968 și au colonizat ținuturi noi (Danemarca, Belgia și Olanda). A cuibărit în cel puțin trei locuri în 1969-1971 în Olanda și au fost găsite până la 10 perechi în perioada 1989-1994 în Danemarca. În alte părți ale arealului său vast este considerat în general destul de comun în habitatele adecvate; în Japonia este rar și relativ puțin cunoscut, cu excepția iernii, când părăsește Alpii japonezi și coboară în locuri mai joase.[11]
După BirdLife International 2015 populația cuibăritoare din Europa, este estimată la 370.000-1.100.000 perechi, ceea ce echivalează cu 739.000-2.200.000 de indivizi maturi . Europa formează 15% din arealul global, deci o estimare foarte preliminară a mărimii globale a populației este de 4.925.000-14.670.000 indivizi maturi, dar este necesară validarea ulterioară a acestei estimări.[1][15] Estimările populațiilor naționale din 2009 includ: 10.000-100.000 perechi cuibăritoare în China; 100-10.000 perechi cuibăritoare în Coreea; 100-10.000 perechi cuibăritoare în Japonia. [1][20]
În România se estimează a fi prezente un număr de 50.000-100.000 de perechi cuibăritoare, acestea reprezentând alături de cele din Rusia cele mai mari populații din Europa.[8]
Se presupune că populația este în declin, de ex. datorită distrugerii pădurilor în Taivan[12]. În Europa, trendul dintre 1980 și 2013 a fost stabil (EBCC 2015).[1][21]
Populațiile cuibăritoare din țările europene după BirdLife International 2015[22]
Țara Populația estimată, perechi cuibăritoare Albania 100-400 Austria 15.000-30.000 Bielorusia 1.500-4.000 Belgia 450 Bosnia și Herțegovina 1.000-2.000 Bulgaria 10.000-15.000 Croația 5.000-10.000 Republica Cehă 2.500-5.000 Estonia 5.000-10.000 Finlanda 2.000-3.500 Franța 4.000-8.000 Germania 4.600-8.000 Grecia 50-100 Italia 8.000-20.000 Kosovo 2.000-3.000 Letonia 2.683-33.722 Liechtenstein 40-60 Lituania 3.000-8.000 Macedonia 500-2.000 Muntenegru 300-500 Norvegia 835-1.935 Polonia 3.000-5.000 România 50.000-100.000 Rusia 210.000-770.000 Serbia 750-860 Slovacia 3.000-6.000 Slovenia 3.800-5.200 Suedia 7.200-14.000 Elveția 20.000-30.000 Ucraina 3.300-3.600 Uniunea Europeană 124.000-272.000 Europa 370.000-1.100.000
Alunarul (Nucifraga caryocatactes), numit și nucar, nucșoară, gaiță de munte, gaiță alpină (subspecia siberiană macrorhynchos este numită în română alunar răsăritean, gaiță de munte cu cioc subțire, alunar cu cioc subțire, gaiță alpină cu cioc subțire), este o pasăre de munte, obișnuită în Carpați, din familia corvidelor, de mărimea unei gaițe, care se hrănește cu alune, ghindă, semințe de brad și cu insecte. Este o specie larg răspândită în zona boreală eurasiatică, însă preferă și munții din centrul și sud-estul Europei, nord-estul Asiei, Japonia, China și alte câteva țări central ori sud-asiatice. Este întâlnită în pădurile de conifere de la altitudine mare, iar în nord și în Rusia, în păduri de conifere din zone mai joase cu zâmbru și alun în apropiere. În general, este o specie sedentară, dar populațiile siberiene migrează în sudul continentului când nu găsesc hrană de-ajuns, adesea invadând regiunile calde și temperate din Europa de Vest, putând fi găsite în livezi, grădini, păduri și ferme din zona de câmpie. În România este o specie sedentară, întâlnită în pădurile de conifere din Carpați; toamna și iarna coboară după hrană și în cele de foioase (fag). Populația cuibăritoare din România este mare, în jur de 50.000-100.000 de perechi, acestea reprezentând alături de cele din Rusia cele mai mari populații din Europa. În Republica Moldova, alunarul este oaspete de iarnă, care apare în mod neregulat toamna târziu și în timpul iernii. Sunt descrise 4 subspecii. În România clocește subspecia Nucifraga caryocatactes caryocatactes, iarna, apare uneori subspecia siberiană Nucifraga caryocatactes macrorhynchos. Este o corvidă de talie medie, cu aripile destul de mari, coada scurtă și un penaj distinctiv pătat. Are o lungime de 32-34 cm și o greutate de 124-220 g; anvergura aripilor 52-58 cm. Longevitatea maximă este de 16 ani și 2 luni. Sexele sunt asemănătoare și nu se pot diferenția după penaj. Pasărea adultă are creștetul și ceafa intens brun-închise, mai închisă pe partea anterioară a creștetului. Laturile capului, gâtului și cea mai mare parte a penajului corpului sunt brun-închise, cu pete abundente de culoare albă, mai dense pe laturile capului, pete mai mari dar mai distanțate pe penele scapulare, piept și flancuri, care formează linii confluente albe. Târtița și tectricele supracaudale uniform colorate cu brun închis, partea posterioară a abdomenului și tectricele subcodale albe. Aripile sunt negre lucioase, tectricele supraalare cu o pată foarte mică albă la vârf. Coada neagră lucioasă cu vârfurile penelor albe, acest alb este îngust pe perechea mijlocie a rectricelor, devenind treptat mai lat spre rectricele laterale, care sunt aproape în întregime albe de dedesubt. Irisul este brun închis; ciocul și picioarele negre. Are un strigăt puternic, "crî-crî-crî...". Este o specie teritorială și își apără un teritoriul de 8-12 hectare. Formează o pereche stabilă, monogamă, solitară, care rămâne împreună toată viața. Atinge maturitatea sexuală la vârsta de un an. Cuibul și-l fac lângă trunchiuri, mai ales pe conifere, la înălțime destul de mare; seamănă cu cel al ciorilor. Acesta este construit din ramuri uscate, pământ, ramuri, mușchi și licheni, și este căptușit cu fire fine de iarbă, păr și pene. Depune începând din mijlocul lui martie până în aprilie o pontă formată din 2-5 ouă fusiforme, netede, lucitoare, de culoare albă cu puncte verzui și cu dimensiunea de 34×25 mm, care sunt clocite de ambii părinți pentru 18-19 zile. Puii sunt nidicoli și sunt hrăniți de ambii părinți; părăsesc cuibul la 21-28 de zile de la eclozare; mai continuă însă să depindă de adulți încă 2-3 luni. O pereche scoate un singur rând de pui pe an. În afara sezonului de cuibărit perechile stau împreună tot anul, dar adesea, iarna, se adună în stoluri mai mari. Hrana preferată a adulților sunt semințele mari de conifere mai ales de pin, unde nu se găsesc pinii, specia se hrănește și cu alune, ghinde, castane sau jir. Se hrănește și cu păianjeni, melci, diferite insecte, ouă din cuibul altor păsări și chiar cu mamifere sau păsări de talie mică. Toamna își fac rezerve de semințe prin scorburi sau le îngroapă, pentru a avea provizii de iarnă. Având obiceiul să ascundă semințele pentru a avea rezerve, contribuie la răspândirea coniferelor, stejarului, fagului și alunului.
Orešnica perlavá (iné názvy: orešnica perlovaná, orešnica perlová[3]; ľudovo: orešiarka [4], orešiak [5]; lat. Nucifraga caryocatactes) je druh z čeľade krkavcovité. Žije v palearktíde v ihličnatých a zmiešaných lesoch.[6]
Orešnica perlavá má dĺžku tela 31[7] - 32 cm[8] a váži 150 - 200 g.[9] Na Slovensku žije rasa N. c. caryocatactes a invázne nepravidelne prilieta rasa ''N. c. macrorhynchus.[9][6]
Najčastejšie sa ozýva opakovaným drsným "Rrraa"[8] či "krér"[7], alebo tichým "Arrrrr"[8] či "kror"[7].
Populácia žijúca na Slovensku je stála, na jeseň zalietajú orešnice do údolí pre dozrievajúce lieskové oriešky a nad hranicu lesa za limbovými orieškami, niekedy aj väčšie vzdialenosti, napríklad z Nízkych Tatier do Vysokých Tatier[9]. Prelietavá je severská populácia, tie na Slovensko prilietajú na jeseň a v zime, sú málo plaché. Nedostatočne preskúmané sú invázne výskyty sibírskeho poddruhu N. c. macrorhynchos, v minulosti v rokoch 1910, 1911, 1912, 1931, 1933, 1954, 1968[9] a naposledy v roku 1985.[6]
Žije v ihličnatých lesoch vo vrchoch stredného a východného Slovenska najmä od 600 - 1 200 m n. m..[6] Najvyššie položené hniezdiská sú vo Vysokých Tatrách 1 500 m n. m.[9]
Odhadovaný počet hniezdiacich párov je 4 000 - 8 000, zimujúcich jedincov 10 000 - 20 000. Veľkosť populácie i územie na ktorom sa vyskytuje sú stabilné, maximálna zmena do 20%. Ekosozologický status v rokoch 1995, 1998[6] a 2001 žiadny.[10] V roku 2014 NT* A2b - takmer ohrozený.[2][11][12] Európsky ochranársky status nezaradený SPEC. Stupeň ohrozenia S - vyhovujúci ochranársky status.[6]
Orešnica perlavá žije na Slovensku najmä v zmiešaných, ihličnatých a málo v listnatých lesoch.[9] Nachádza sa v lesnatých oblastiach, ktoré spestrujú lúky, pasienky a holiny. Obľubuje miesta s dostatkom smrekových mladín.[6]
Orešnica perlavá hniezdi iba raz do roka, hniezdo si stavia najmä na ihličnatých stromoch blízko kmeňa od 3 m vyššie (najnižšie nájdené na Slovensku bolo 1,5 m). Hniezdo je budované oboma rodičmi, z vonkajšej strany suchými konárikmi ihličnatých stromov a práchnivým drevo, prípadne blatom, vo vnútri jemnými rastlinkami, trávou, machom i perím. Priemer hniezda býva približne 30 cm, výška 15 cm. Samica zniesie 3 - 5 beľavých vajíčok s fiaľovými a zelenkavými škvrnami a sedí na nich 17 - 19 dní. Samec jú kŕmi. Po vyliahnutí mláďat sa o ne rodičia starajú 25 dní.[9]
Živí sa rastlinami, oriešky a semenami. Na zimu si chystajú zásoby, podobne ako sojka obyčajná, vo Vysokých Tatrách vyhľadávajú v zime pri chatkách odpadky.[9] Počas invázie poddruhu N. c. macrorhynchos v roku 1968 boli pozorované koncom augusta na slivkách.[9]
Ilustrácia
Zobrazenie rasy N. c. caryocatactes a N. c. macrorhynchos
Obľubuje oriešky borovice limbovej, na obrázku vidíme orešnicou opracovanú šišku.
Malá Fatra patrí medzi pohoria, kde početnosťou prevyšuje sojku[6]
Krátky film ako orešnica hľadá potravu
Vajce
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Orešnica perlavá
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Orešnica perlavá
Orešnica perlavá (iné názvy: orešnica perlovaná, orešnica perlová; ľudovo: orešiarka , orešiak ; lat. Nucifraga caryocatactes) je druh z čeľade krkavcovité. Žije v palearktíde v ihličnatých a zmiešaných lesoch.
Krekovt (znanstveno ime Nucifraga caryocatactes) je ptič iz družine vranov, ki gnezdi v smrekovih gozdovih po večjem delu Evrazije, vendar potrebuje prisotnost leske ali cemprina za zimsko prehrano. Pozno poleti in jeseni dela zaloge njihovih plodov v tleh, zaradi česar je pomemben za raznašanje semen in širjenje sestojev teh dveh vrst. Sicer je vsejed ptič. Ni selivka, le nekatere ruske populacije v letih, ko leske slabo obrodijo, jeseni vdrejo v Evropo.[2]
Po operjenosti je nezamenljiv, velik približno kot šoja, a s kratkim repom, občutno močnejšim kljunom in bolj podolgovato glavo. Osnovna temno rjava obarvanost je gosto posuta z belimi pikami, razen po vrhu glave in večjem delu peruti. Med letom sta vpadljiva tudi snežno bela konica repa in del okrog zadka. Kljub temu je, vsaj v Evropi, plašen ptič, ki ga je težko ugledati. Se tudi redko oglaša, njegov klic je podoben tistemu od sive vrane, vendar daljši, tišji in z bolj pravilnim zaporedjem.[2]
Ima ogromno območje razširjenosti po severnem delu Evrazije in večmilijonsko populacijo, ki v zadnjih letih sicer upada zaradi krčenja gozdov, vendar ne dovolj za status ogrožene vrste.[3] Tudi v Sloveniji je stalnica strnjenih iglastih gozdov in mešanih gozdov z velikim deležem iglavcev med 450 in 1600 m nadmorske višine.[4]
Krekovt (znanstveno ime Nucifraga caryocatactes) je ptič iz družine vranov, ki gnezdi v smrekovih gozdovih po večjem delu Evrazije, vendar potrebuje prisotnost leske ali cemprina za zimsko prehrano. Pozno poleti in jeseni dela zaloge njihovih plodov v tleh, zaradi česar je pomemben za raznašanje semen in širjenje sestojev teh dveh vrst. Sicer je vsejed ptič. Ni selivka, le nekatere ruske populacije v letih, ko leske slabo obrodijo, jeseni vdrejo v Evropo.
Po operjenosti je nezamenljiv, velik približno kot šoja, a s kratkim repom, občutno močnejšim kljunom in bolj podolgovato glavo. Osnovna temno rjava obarvanost je gosto posuta z belimi pikami, razen po vrhu glave in večjem delu peruti. Med letom sta vpadljiva tudi snežno bela konica repa in del okrog zadka. Kljub temu je, vsaj v Evropi, plašen ptič, ki ga je težko ugledati. Se tudi redko oglaša, njegov klic je podoben tistemu od sive vrane, vendar daljši, tišji in z bolj pravilnim zaporedjem.
Nötkråka (Nucifraga caryocatactes) är en fågel i familjen kråkfåglar.
Nötkråkan är cirka 35 cm lång, det vill säga ungefär lika stor som en kaja. Den är typisk med relativt kort stjärt och en lång, rak och spetsig näbb. Fjäderdräkten är chokladbrun med många vita prickar, förutom på vingar och stjärt som är brunsvarta. Själva spetsen på stjärten samt undergumpen är vit. Hane och hona är lika, och ungfåglar skiljer sig ytterst lite från de äldre fåglarna.
Locklätet består av ett kraftigt kräähh, kräähh, kräähh, vilket framförs från en trädtopp. Under sommaren kan den göra ett slags snarkande ljud med strupen.
Nötkråkan lever lokalt i bergsskogar över hela Mellaneuropa, i södra Skandinavien, Östeuropa och över stora delar av Asien så långt österut som till Japan. Normalt är nötkråkan stannfågel men vissa år utvandrar den i stora flockar åt väst. År 1968 skedde en mycket stor invasion över nordvästeuropa.
Den delas upp i ett tiotal underarter med följande utbredning, fördelade i två grupper:[2]
Kashmirnötkråka (Nucifraga multipunctata) behandlades tidigare som underart till nötkråka men urskiljs numera oftast som egen art. Vidare urskiljer numera Birdlife International och naturvårdsunionen IUCN hemispila-gruppen som den egna arten "sydlig nötkråka". Därmed hotkategoriseras de var för sig, båda som livskraftiga.[1]
I Sverige förekommer nötkråkans nominatform (N. c. caryocatactes) sparsamt som häckfågel i Götaland och Svealand upp till Norrlands södra gräns.
Smalnäbbad nötkråka (N. c. macrorhynchos) etablerade sig i Umeå och Skellefteå hösten 1977 efter en invasion från öster.[3] Därifrån har den spridit sig längs Norrlandskusten, från Gävle till Haparanda, och etablerat en häckande stam med ca 600 par.[4] Grundläggande för denna stams existens är tillgången på planterade cembratallar i tätorterna. Emellanåt sker nya invasioner till norra Sverige från öster, bland annat 1985 och 1995.[3]
Nötkråkan kategoriseras i Sverige som nära hotad (NT).[4]
Nötkråkan håller främst till i granskog, dock med nära tillgång till hasselsnår (nominatrasen) eller tallar med stora frön (övriga raser). Den kan vanligen ses när den samlar in föda under tidig höst, men är i övrigt tämligen skygg. Under större delen av året lever den undanskymd i barrskogarna. Flykten är tämligen flaxig och har samma karaktär som en spillkråkas. När den ser en predator, till exempel en duvhök, gör nötkråkan en mycket snabb dykning för att skydda sig.
De flesta raser av nötkråka lever på frön från tallarter med stora sådana. Så även den smalnäbbade nötkråkan, som huvudsakligen äter frön från cembratall. Den tjocknäbbade är i stället hasselnötsspecialist.[5] Den förtär även i stor utsträckning frön av gran. Under sommarmånaderna varieras kosten med andra frön, insekter (myror) och daggmask och under vinterhalvåret ibland även gnagare.[6] På vintern tar den även sällsynt småfågel, vilket observerats vid fågelmatare.[7]
Paret håller ihop hela livet i sitt revir, som brukar omfatta 11–15 hektar. Båda könen bygger på boet i mars-april, som konstrueras av kvistar och murken ved. Boet placeras mycket nära stammen på ett barrträd cirka 9 meter upp. Det fodras med mossa, jord, gräs och skägglav och blir då värmeisolerat.
Honan lägger tre till fyra ägg i mars-april, storleken på kullen varierar beroende på tillgång på föda föregående höst. Både honan och hanen turas om att ruva äggen i cirka 18 dygn. Äggen har en blekt blågrön bottenfärg, och tätt placerade grå eller brungröna fläckar. Kläckningen sker redan i början av april.
Ungarna matas av båda föräldrarna och födan består av uppstötta frön och nötter. Ungarna blir flygfärdiga på 24–26 dagar. Ungarna föds delvis upp på de frön och nötter som föräldrarna samlade in föregående höst, och som de lagrat över vintern. Föräldrarna tillverkar en slags gröt av födan som fraktas i en så kallad hakpåse. När ungarna blir flygfärdiga håller paret ihop resten av sommaren.
Arten har ett stort utbredningsområde och en stor population, men tros minska i antal, dock inte tillräckligt kraftigt för att den ska betraktas som hotad.[1] Internationella naturvårdsunionen IUCN kategoriserar caryocatactes-gruppen och hemispila-gruppen var för sig. Båda minskar i antal men inte tillräckligt kraftigt för att populationerna ska betraktas som hotade, varför de placeras i kategorin livskraftig. I Europa tros det häcka 370.000-1,1 miljoner par.[1]
Nötkråka (Nucifraga caryocatactes) är en fågel i familjen kråkfåglar.
Göknar kargası (Nucifraga caryocatactes), kargagiller (Corvidae) familyasından ötücü bir kuş türüdür.
Bayağı alakargadan daha iricedir, daha iri bir gagası ve ibikisiz, ince yapılı bir başı vardır. Tüylerde bütün gövdede çikolata-kahve baskın gelerek beyaz nokta ve çizgileri örter. Kanatlar ve kuyruğun yukarı kısmı yeşilimsi-mavi bir parlaklıkta, gerçekte siyahtır.
Kuşların en önemli yiyecek kaynağı, tohumlar, çeşitli çam fıstıkları, genellikle de soğuk iklim çam türlerinin kozalakları, dantel ağacı meyveleri ve fındıklardır. Fındıklar genellikle kalın gagalarıyla kabuklarını kırabildikleri meyvelerdir ancak sert kabuklu olanlarını ayaklarıyla tutarak ve gagasını bir keski gibi kullanarak açarlar. Artan tohumları, daha sonra kullanmak üzere her zaman depolarlar. Bu yüzden, Avrupa'da özellikle Alplerde insan eliyle yok edilmiş Pinus cembra gibi çam ağaçlarının yeniden oluşmasına katkıda bulunurlar.
Değişik böcek türleri, kuş yumurtaları ve yuvaları, hayvan kapanlarına konulmuş etler ve oltaya konulmuş balıklar, bu tür tarafından alınır. Bu kuşlar, eşek arıları, ve yabanarısı yuvalarını da larvalarını bulmak için eşeler.
Yuvalarını her zaman kullandıkları bölgede erkenden yaparlar, böylece önceki sonbaharda depoladıkları fındıkları bulurlar. Göknar kargası, göç etmez fakat, konifer besini azaldığı zamanlarda alanının dışına çıkarak geçici besin temin edebilir.
Yuva genellikle yüksek bir konifer içine (bazen geniş yapraklı ağaçlara) ve güneşli tarafa inşa edilir. Normalde 2-4 yumurta yuvada bulunur ve kuluçka süresi 18 gündür. Çiftlerden her ikisi de genç yavruyu genellikle tam olgunlaşıncaya kadar, 23 gün boyunca beslerler. Yavru aylarca ailesiyle kalır ve onlardan zorlu çevre koşularında hayatta kalması için gerekli temel yiyecek depolama tekniklerini öğrenir.
Sesleri, bayağı alakargaya benzer biçimde, gürültülü ve kaba, "kraak-kraak-kraak-kraak" şeklindedir.
Göknar kargası, İskandinavya'da doğudan batıya, Avrupa'nın kuzeyinde Sibirya'ya, Asya'nın doğusu, Japonya'ya kadar olan açık kozalaklı ormalarda geniş bir dağılım alanına sahiptir.
Göknar kargası (Nucifraga caryocatactes), kargagiller (Corvidae) familyasından ötücü bir kuş türüdür.
Загальна довжина досягає 30—36 см, цей птах важить 125—200 г. Має помірну голову, доволі довгий та тонкий дзьоб, витягнутий хвіст. Забарвлена у темний коричнево—бурий колір з білими плямами, яких немає тільки на верхній стороні голови. На кінці хвоста світла облямівка.
Полюбляє лісисті місцини, особливо тайгу. Віддає перевагу ялиновим, кедровим лісам. Веде осілий спосіб життя, здійснюючи лише місцеві кочівлі. У деякі роки здійснює далекі міграції за межі гніздової області. Вправно стрибає по гілках хвойних дерев, а також підвішується до шишок, їсть, висячи на них. Цікавою біологічною особливістю горіхівки є масові неперіодичні міграції, викликані неврожаєм кормів. Живиться здебільшого насінням сибірської сосни, ялини та комахами, а також поїдає різні ягоди, іноді дрібних птахів і їх яйця, земноводних та рептилій. При запасанні кормів горіхівка збирає горіхи в особливий мішечок, що знаходиться під язиком. У ньому виявляли по 50, 100 і навіть 120 кедрових горіхів.
До розмноження горіхівка приступає рано: в першій половині березня вже починає будівництво гнізда. До цього часу вона забивається в глуху гущавину лісу, де протягом всього періоду розмноження веде прихований спосіб життя. Гніздо розміщується на хвойному дереві на висоті 4—6 м. У кладці від 2 до 5, частіше 3—4, яєць блакитно—білого або попелясто—білого кольору з плямами. Висиджує самиця, починаючи з відкладання першого або другого яйця, протягом 16—18 днів. Молоді горіхівки залишають гніздо у віці 21—28 днів.
Мешкає від Скандинавії і Альп до Камчатки, Курильських островів, Примор'я, Японії та Китаю. В Україні зустрічається здебільшого в Карпатах, у північних районах Полісся, трапляється також у Закарпатті.
Перебуває під охороною Бернської конвенції.
Це незавершена стаття з орнітології.Nucifraga caryocatactes là một loài chim trong họ Corvidae.[1]
Có 9 phân loài được công nhận[2][3][4][5]
Nucifraga caryocatactes là một loài chim trong họ Corvidae.
Có 9 phân loài được công nhận
Phân loài chỉ định caryocatactes (Linnaeus, 1785) Scandinavia đến nam và đông châu Âu; Caucasus và bắc Kazakhstan; trú đông ở phía nam nước Nga; macrorhynchos (Brehm, 1823) bắc và đông nam châu Á, phân bố không liên tục ở bắc Iran, bán đảo Triều Tiên và bắc Trung Quốc; lang thang đến Thổ Nhĩ Kỳ rothschildi (Hartert, 1903) các núi Thiên Sơn và Dzungarian Alatau, Kazakhstan và Trung Quốc; japonica (Hartert, 1897) các đảo Kuril, Hokkaido, Honshū và Hondo, Nhật Bản; owstoni (Ingram, 1910) Đài Loan; interdicta (Kleinschmidt và Weigold, 1922) các núi Trung Quốc (Liaoning); hemispila (Vigors, 1831) Himalayas (tây Nepal đến nam Kashmir); macella (Thayer and Bangs, 1909) dãy Himalaya đến nam Tây Tạng, tây Nepal, bắc Myanmar và tây nam Trung Quốc; yunnanensis (Ingram 1910) đông nam Trung Quốc (Vân Nam).Nucifraga caryocatactes (Linnaeus, 1758)
Ареал
Кедро́вка, или оре́ховка[1] (лат. Nucifraga caryocatactes) — вид птиц из семейства врановых (Corvidae).
Небольшая птица, чуть меньше галки и с более тонким и длинным клювом. Длина кедровки 30 сантиметров, хвоста 11 сантиметров. Вес 125—190 граммов. Окрашена в тёмный коричневато-бурый цвет с белыми пятнами, которых нет только на верхней стороне головы. На конце хвоста светлая кайма. Самка мало отличается от самца: она несколько светлее, и белые пятна не так резко ограничены.
Распространена в лесах таёжного типа Европы и Азии от Скандинавии и Альп до Камчатки, Курильских островов, Приморья, Японии и Китая. Кедровка является единственным массовым распространителем кедра (сосны сибирской) в Сибири. Кедровка привязана к суше и даже налегке, без груза орешков, редко стремится преодолеть водные преграды шириной более 3 км[2]. На острова попадает вместе с тайфунами, бурями и т. д., где и остаётся. На о. Симушир кедровка питается семенами кедрового стланика[3].
В основном питаются созревшими кедровыми орехами, но кроме орехов питаются желудями, буковыми орешками, еловыми и сосновыми семенами, ягодами, мелкими позвоночными и насекомыми.Свое имя птица получила из-за того , что питается она в основном кедровыми орехами.
Гнездятся эти птицы в самых густых и неприступных лесах, в апреле или марте самка откладывает 3-4 продолговатых яйца бледно-зелёного цвета. Кладку насиживает только самка, в то время, как самец заботится о её питании.
Памятник птице-кедровке в Игуменском парке города Томска.
Кедро́вка, или оре́ховка (лат. Nucifraga caryocatactes) — вид птиц из семейства врановых (Corvidae).
星鴉（学名：Nucifraga caryocatactes）为鴉科星鴉屬下的一个种。
分布于黑山、克罗地亚、日本、土耳其、波斯尼亚和黑塞哥维那、立陶宛、伊朗、缅甸、白俄罗斯、西班牙、列支敦士登、塞尔维亚、前南斯拉夫的马其顿共和国、保加利亚、蒙古国、卢森堡、中国大陆、奥地利、德国、丹麦、斯洛伐克、巴基斯坦、叙利亚、英国、法国、乌克兰、瑞典、匈牙利、捷克共和国、不丹、斯洛文尼亚、印度、芬兰、台湾、韩国、瑞士、尼泊尔、罗马尼亚、希腊、阿富汗、拉脱维亚、吉尔吉斯斯坦、波兰、阿尔巴尼亚、爱沙尼亚、荷兰、挪威、比利时、哈萨克斯坦、俄罗斯、葡萄牙、意大利和朝鲜。全球活动范围约为17,800,000平方千米。该物种的保护状况被评为无危。[3]
星鸦的平均体重约为177.6克。栖息地包括温带森林、城市、亚热带或热带的湿润山地林和寒带森林，多栖息于针叶林带。该物种的模式产地在瑞典。[2]
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.JPG)
.jpg)
.JPG)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
|access-date=中的日期值 (帮助) 星鴉（学名：Nucifraga caryocatactes）为鴉科星鴉屬下的一个种。
分布于黑山、克罗地亚、日本、土耳其、波斯尼亚和黑塞哥维那、立陶宛、伊朗、缅甸、白俄罗斯、西班牙、列支敦士登、塞尔维亚、前南斯拉夫的马其顿共和国、保加利亚、蒙古国、卢森堡、中国大陆、奥地利、德国、丹麦、斯洛伐克、巴基斯坦、叙利亚、英国、法国、乌克兰、瑞典、匈牙利、捷克共和国、不丹、斯洛文尼亚、印度、芬兰、台湾、韩国、瑞士、尼泊尔、罗马尼亚、希腊、阿富汗、拉脱维亚、吉尔吉斯斯坦、波兰、阿尔巴尼亚、爱沙尼亚、荷兰、挪威、比利时、哈萨克斯坦、俄罗斯、葡萄牙、意大利和朝鲜。全球活动范围约为17,800,000平方千米。该物种的保护状况被评为无危。
星鸦的平均体重约为177.6克。栖息地包括温带森林、城市、亚热带或热带的湿润山地林和寒带森林，多栖息于针叶林带。该物种的模式产地在瑞典。
保全状況評価 LEAST CONCERN
分類 界 : 動物界 Animalia 門 : 脊索動物門 Chordata 亜門 : 脊椎動物亜門 Vertebrata 綱 : 鳥綱 Aves 目 : スズメ目 Passeriformes 科 : カラス科 Corvidae 属 : ホシガラス属 Nucifraga 種 : ホシガラスホシガラス（星鴉、学名：Nucifraga caryocatactes)はスズメ目カラス科ホシガラス属に分類される鳥類の一種である。
本種は2種いるホシガラス類のうちの1種で旧北区（主にユーラシア大陸）に分布し、類縁種のハイイロホシガラス（Nucifraga columbiana）は新北区の北米西部に分布する。
ホシガラスは広い分布域を持つ。スカンジナビアから北部ヨーロッパを経てシベリアから日本を含む東アジアに至る幅広い帯状の地域に分布し、北方の広大な冷帯針葉樹林を生息場所とする。
さらに、3つの隔離された個体群がより南方の山岳針葉樹林に分布する。一つは中央及び南東ヨーロッパ（アルプス山脈、カルパティア山脈、バルカン半島山岳地帯）で、二つ目はヒマラヤ西部、三つ目は中国西部で北方の個体群と中国中北部の比較的狭い断絶によって分けられている。個体群のいくつかはくちばしの大きさで分けることができる。
日本では四国以北の高山帯から亜高山帯に生息する。冬季はやや低地に降りてくる。
体長32-37 cm。体長や嘴はカケスと比べてわずかに大きいが、頭部には冠羽がない。体色は全体的にチョコレートのような黒茶色だが、白い斑点が縞をなしているため、星空のようにみえる。和名の「ホシ」ガラスはこれに由来する。翼と上尾は青光沢のある黒である。
本種の最も重要な食料源は各種のマツの種子で、主に寒冷な気候（北方及び高山）に生育し大きな種子を持つマツであるストローブス亜属(subgen. Strobus)の各種、カザンマツP. armandii, スイスマツP. cembra, チョウセンゴヨウP. koraiensis, ゴヨウマツP. parviflora, マケドニアマツP. peuce, ハイマツP. pumila, シベリアマツP. sibirica, ヒマラヤゴヨウP. wallichiana、およびデュカンポピヌス亜属(subgen. Ducampopinus)の2種、シロマツP. bungeana, チルゴザマツP. gerardianaを利用する。これらのマツのいずれも分布しない地域では、トウヒ（Picea sp.）の種子及びハシバミ（Corylus sp.）の実を食料源とする。ハシバミを食べる個体群では、その固い殻を割るのに役立つ大きなくちばしを持っており、その根元近くの端には特別な隆起がある。実の殻が固すぎる場合は、実を足の間に抱えてくちばしをのみのように使って割る。
本種は余った種子を後の利用のため貯蔵するが、このことにより本種が嗜好するマツ類が植え付けられる。中部ヨーロッパのアルプス山脈では人間によりスイスマツ（Pinus cembra）が広い範囲で伐採されたが、これを「再造林」したのも彼らである。
多様な昆虫、鳥の卵や巣の中の小さなヒナも捕食する。罠にかかった動物の肉や、餌として用いられていれば魚の肉も食べる。マルハナバチやスズメバチの巣を幼虫を目当てに熱心に掘ることもある。
本種はその生息する地域で最も早い時期に巣作りをする鳥類であり、そのために前年の秋に貯蔵されたマツの種子を活用する。営巣場所は針葉樹（広葉樹が利用されることもある）の上で、普通は陽の当たる側である。通常2ないし4個の卵を産み、孵化までには17-19日かかる。日本においては雌雄協同で抱卵するが、ヨーロッパでは雌が抱卵する。雌雄ともにヒナに餌を与え、普通巣立ちまでには約23日かかるが、さらに2-3ヶ月両親の元にとどまって、厳しい環境での生存に必須の貯食の仕方を学ぶ。
鳴き声はカケスによく似ており、大きくてしわがれている。
ホシガラスは渡り鳥ではないが、マツの実が不作で食糧不足が起こると一斉に生息域を離れることがある。東部のくちばしの薄い個体群に多い。
この項目は、鳥類に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（ポータル鳥類 - PJ鳥類）。 
