Euodice malabarica (Linnaeus 1758)

Les especies d'aves con nome común en llingua asturiana márquense como ^NOA. En casu contrariu, conséñase'l nome científicu o de la SEO.

'''Lonchura malabarica^[2] ye una especie d'ave paseriforme que vive nel sur d'Asia. Enantes considerábase de la mesma especie qu'el capuchín picoplata africanu.

Descripción

Pico de plata indio en Haryana, India.

El picu de plata indio ye una pequeña ave gregaria que s'alimenta principalmente de granes. Frecuenta los campos abiertos y les zones de cultivu, especialmente les allugaes cerca d'una fonte d'agua. Añera n'estructures recubiertes por mofu sobre los árboles, depositando ente cuatro y diez güevos blancos per vegada.

Esta especie mide ente 11 y 11,5 centímetros d'altu, con una cola llarga y de color negru. L'adultu tien un picu de color plateado buxu, cabeza marrón amarellentada y la zona cercana a les pates de color blancu, con nales escures. Dambos sexos presenten una apariencia similar, pero los pichones tienen una coloración más mariella y la cola más curtia.

Distribución

Esti estríldido habita na mayor parte d'Oriente Mediu y el sur d'Asia: Paquistán, Nepal, Bangladex, India, Arabia Saudita, Omán, Sri Lanka, Irán, Emiratos Árabes Xuníos ya Israel, y foi introducíu en Xordania, Kuwait, Puertu Ricu, Qatar y Estaos Xuníos. Columbróse tamién nes Islles Vírxenes (onde probablemente tea estinguíu) y en Niza, al sur de Francia.

Ver tamién

Referencies

Bibliografía

• Grimmett, Inskipp and Inskipp. Birds of India. ISBN 0-691-04910-6

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Lonchura malabarica.

El maniquí indi^[1] (Euodice malabarica) és un ocell de la família dels estríldids (Estrildidae) que habita sabanes, praderies, matolls i boscos clars del nord i nord-est de la Península Aràbiga, sud-est d'Iran, Pakistan, Índia, Nepal, centre de Bangladesh i Sri Lanka.

Referències

Aderyn a rhywogaeth o adar yw Arianbig India (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: arianbigau India) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Lonchura malabarica; yr enw Saesneg arno yw Indian silverbill. Mae'n perthyn i deulu'r Cwyrbigau (Lladin: Estrildidae) sydd yn urdd y Passeriformes.^[1]

Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn L. malabarica, sef enw'r rhywogaeth.^[2] Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Asia.

Teulu

Mae'r arianbig India yn perthyn i deulu'r Cwyrbigau (Lladin: Estrildidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:

Rhestr Wicidata:

Gweler hefyd

• Rhestr Goch yr IUCN

Cyfeiriadau

Stříbrozobka malabarská (Euodice malabarica) je druh malého astrildovitého ptáka z rodu Euodice. Obývá indický subkontinent a přilehlé regiony a je blízce příbuzná stříbrozobce zpěvné, přičemž dochází k častému křížení mezi těmito druhy.^[2] Mimo jiné ale byl tento durh uměle zaveden i do jiných částí světa. Stříbrozobky malabarské vyhledávají suché oblasti s dostatkem křovin či podobných faktorů, které jim v případě potřeby mohou poskytnout ochranu.

Popis

Stříbrozobka malabarská je 11 až 11,5 cm dlouhý pták převážně hnědé barvy, která má různé odstíny, od velmi světle hnědé na břiše až po tmavě hnědou na křídlech a letkách. Ocas může být tmavě hnědý až černý. Rozeznat pohlaví je u jedinců ve volné přírodě téměř nemožné, není zde vůbec žádný pohlavní dimorfismus, u chovných jedinců lze udělat testy DNA. Mladí jedinci mají kratší ocas a břicho má většinou tmavší hnědou barvu, než je tomu u dospělých. Zajímavostí je, že ve volné přírodě se často vyskytují kříženci právě stříbrozobek malabarských a stříbrozobek zpěvných.

Stříbrozobky malabarské se živí hlavně semeny, sekundárně i drobným hmyzem. Výjimečně se krmí i nektarem ze zarděnic.^[3]

Výskyt

Stříbrozobky vyhledávají suchá stanoviště jen s nízkým porostem, například křovinami, a to jedině v blízkosti vody. Vyskytují se i na sub-himálajských pláních.^[4] Areál rozšíření tohoto druhu zahrnuje Pákistán, Nepál, Bangladéš, Indii, Srí Lanku, Írán a Izrael. Uměle byli stříbrozobky malabarské vysazeny i v jiných koutech světa, například v Jordánsku, Kuvajtu, Ománu, Puerto Rico, Kataru, Saúdské Arábii, Spojených státech...

Ačkoliv se nejedná o příliš aktivního či dokonce tažného ptáka, během sezóny se mohou na kratší vzdálenosti, v rámci desítek kilometrů, přesouvat.

Ekologie

Stříbrozobky malabarské jsou společenští ptáci, shlukují se do hejn až o 60 kusech. Potravu sbírají na zemi, nízkých keřích nebo stéblech trávy, málokdy vyletí do větších výšek. Vše dělají za neustálého cvrlikání. Důležitou součást jejich života patří i vodní plochy, v jejich okolí si vyhledávají možné obydlí.

Období hnízdění je různé a liší se podle populací; populace v Íránu hnízdí v jiné době, než ta v Nepálu. Co se ale jižní Indie týče, pak zde ptáci hnízdí v zimě. Hnízdo je sestavené především ze stébel trávy, má postranní vchod a bývá umístěné na nízkých keřích. Někdy využívají k vlastnímu hnízdění i hnízda snovačů. Snůška čítá čtyři až osm bílých vajec,^[5] která oba rodiče inkubují po dobu asi 11 dnů.

Častým parazitem v peří stříbrozobek malabarských je Trypanosoma avium.

Taxonomie

Druh stříbrozobka malabarská byl poprvé popsán švédským biologem Carlem Linnéem v roce 1758 v jeho několikáté publikaci Systema Naturae a to pod latinským názvem Loxia malabarica.^[6] Loxia, neboli křivka, je rod ptáků, přičemž tři druhy z tohoto rodu se dokonce vyskytují i v Česku. Následně byly stříbrozobky malabarské zahrnuty mezi rody Uroloncha a Aidemosyne a později do rodu Lonchura, kam je přiřadil Jean Delacour v roce 1943. Kvůli rozdílům oproti ostatním členům rodu však byla stříbrozobka malabarská spolu se stříbrozobkou zpěvnou nově přeřazeny do samostatného rodu Euodice (např. del Hoyo a kol. 2016). Tuto klasifikaci uznává jak ITIS, tak IUCN.^[7][8] Tento druh netvoří žádné poddruhy.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Indian silverbill na anglické Wikipedii.

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ archive.org [online]. archive.org [cit. 2016-02-05]. Dostupné online.
3. ↑ archive.org [online]. archive.org [cit. 2016-02-05]. Dostupné online.
4. ↑ archive.org [online]. archive.org [cit. 2016-02-05]. Dostupné online.
5. ↑ archive.org [online]. archive.org [cit. 2016-02-05]. Dostupné online.
6. ↑ Stříbrozobky [online]. www.ifauna.cz, 2010-01-01 [cit. 2015-01-16]. Dostupné online.
7. ↑ ITIS Standard Report Page: Euodice malabarica [online]. Integrated Taxonomic Information System [cit. 2017-10-23]. Dostupné online.
8. ↑ BirdLife International. Euodice cantans (African Silverbill, Warbling Silverbill) [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2016-10-01 [cit. 2017-10-23]. Dostupné online.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu stříbrozobka malabarská ve Wikimedia Commons
• Galerie stříbrozobka malabarská ve Wikimedia Commons
• Taxon Euodice malabarica ve Wikidruzích

Der Indische Silberschnabel (Euodice malabarica, Syn.: Lonchura malabrica^[1]), auch Malabarfasänchen^[2] genannt, ist eine Art aus der Familie der Prachtfinken (Estrildidae). Es werden keine Unterarten unterschieden.

Die Art wird in Europa verhältnismäßig häufig als Ziervogel gehalten.

Beschreibung

Nest in einer Akazie

Ei, Sammlung Museum Wiesbaden

Der Indische Silberschnabel erreicht eine Körperlänge von elf bis zwölf Zentimeter und wiegt im Durchschnitt zwölf Gramm.

Das Gefieder ist überwiegend bräunlich. Oberkopf, Rücken und die Oberflügeldecken sind hellbraun. Der Bürzel und die Oberschwanzdecken sind weiß, wobei die äußeren Oberschwanzdecken schwarze Federsäume aufweisen. Die Schwingen und der gestufte Schwanz sind schwarzbraun. Die mittleren Federn des Schwanzes sind lanzettförmig zugespitzt. Die Kopfseiten sind weißlich. Die Körperunterseite ist cremeweiß und wird an den Körperseiten etwas brauner. Die Augen sind braun, der Oberschnabel ist dunkel blaugrau während der Unterschnabel etwas heller ist.

Der Indische Silberschnabel ist vor allem an seinem weißen Bürzelgefieder von dem zur selben Gattung gehörenden Afrikanischen Silberschnabel zu unterscheiden. Anders als beim Afrikanischen Silberschnabel ist der Lidrand nicht auffällig vom Kopfgefieder abgehoben.

Jungvögel sind einfarbig dunkel bräunlichgrau, die Körperunterseite ist nur geringfügig aufgehellt. Die Schwingen und der Schwanz sind schwarzbraun. Der Schnabel ist bei ihnen noch vollständig schwarz.

Verbreitungsgebiet und Lebensraum

Das Verbreitungsgebiet des Indischen Silberschnabels ist sehr groß. Es reicht von Pakistan über die Vorberge des Himalayas, möglicherweise auch den Südosten Afghanistans, bis nach Nepal und Sikkim. In südlicher Verbreitungsrichtung kommt der Indische Silberschnabel bis nach Kerala und Madras vor. Es besiedelt außerdem die Trockengebiete im Nordosten und Südosten von Sri Lanka. Es gibt außerdem Vorkommen in der Region von Maskat im Südosten Arabiens, im Norden von Oman und in den Arabischen Emiraten. Diese sind möglicherweise auf Gefangenschaftsflüchtlinge zurückzuführen. Seit 1983 gibt es in Israel und seit 1989 in Jordanien Brutvorkommen.^[3]

Der Lebensraum sind Steppen und Savannen mit dichten Gebüschen sowie Waldränder und lichter Wald, aber auch die Umgebung menschlicher Siedlungen. Die Höhenverbreitung reicht vom Meeresniveau bis in Höhenlagen von 1.300 Meter. Im Himalaya kommt die Art stellenweise auch bis 2.000 Höhenmeter vor.

Lebensweise

Der Indische Silberschnabel frisst überwiegend kleine Sämereien. Grassamen sind dabei die Hauptnahrungsquelle. Es pickt diese vom Erdboden auf, ist aber wie zahlreiche andere Prachtfinken in der Lage, diese auch vom Halm aus den Ähren und Rispen herauszuklauben. Im Süden Indiens gilt der Indische Silberschnabel neben der Muskatamadine, der Schwarzbauchnonne, dem Spitzschwanz-Bronzemännchen und dem Weißbauch-Bronzemännchen als Schädling, der insbesondere auf Hirse- und Reisfeldern Schaden anrichtet.^[3]

Sehr häufig ist die Art in Schwärmen zu beobachten. Das Geselligkeitsbedürfnis der Indischen Silberschnabel bleibt sogar während der Brutzeit so ausgeprägt, dass sich die Elternvögel während der Brut- und Huderpausen mit anderen Artgenossen zu Gruppen zusammenschließen.^[3] Sehr häufig ist außerdem Kontaktsitzen und gegenseitiges Gefiederkraulen zu beobachten.

Die Brutzeit variiert in Abhängigkeit vom Standort. In hoch gelegenen Verbreitungsgebieten brüten die Vögel in den Sommermonaten Juni bis September, in anderen Regionen zu allen Jahreszeiten. Allerdings fällt der Höhepunkt der Fortpflanzungsaktivität gewöhnlich in den Zeitraum ab dem Beginn des Monsuns. Auf Sri Lanka brüten Indische Silberschnäbel entsprechend von Oktober bis Anfang April. Das kugelförmige Nest wird meist sehr niedrig über dem Erdboden errichtet. Das Gelege umfasst gewöhnlich sechs Eier. Die Brutzeit beträgt nur elf bis zwölf Tage. Die Jungvögel haben unmittelbar nach dem Schlupf eine fast schwarze Hautfarbe. Die Nestlingszeit beträgt neunzehn bis zwanzig Tage. Nach dem Verlassen des Nestes werden die Jungen noch weitere zwei Wochen von den Elternvögeln betreut.

Systematik

Indischer Silberschnabel und Afrikanischer Silberschnabel werden gelegentlich zu einer Art zusammengefasst. Die beiden unterscheiden sich jedoch nicht nur in der Gefiederzeichnung, sondern weisen auch sehr große Unterschiede im Gesang auf und zeigen unterschiedliche Schwanzbewegungen. Sie werden deswegen auch als zwei Arten aufgefasst, die gemeinsam eine Superspezies bilden.^[3]

Haltung als Ziervogel

Die Ersthaltung des Indischen Silberschnabels in Europa lässt sich nicht mehr rekonstruieren. In Indien war diese Art im 19. Jahrhundert ein häufig gehaltener Ziervogel; in Europa wurde und wird der nah verwandte Afrikanische Silberschnabel verglichen mit dieser Art deutlich häufiger gehalten. Indische Silberschnäbel gelten als leicht zu haltende Art, die auch sehr einfach nachzuzüchten ist. Sie können sowohl im Käfig als auch in der Voliere gehalten werden.

Belege

Literatur

• Horst Bielfeld: 300 Ziervögel kennen und pflegen. Ulmer Verlag, Stuttgart 2009, ISBN 978-3-8001-5737-2.
• Jürgen Nicolai (Hrsg.), Joachim Steinbacher (Hrsg.), Renate van den Elzen, Gerhard Hofmann: Prachtfinken – Australien, Ozeanien, Südostasien. Eugen Ulmer Verlag, Stuttgart 2001, ISBN 3-8001-3249-4.
• Peter Clement, Alan Harris, John Davis: Finches and Sparrows. An Identification Guide. Christopher Helm, London 1993, ISBN 0-7136-8017-2.

Einzelnachweise

1. ↑ Eintrag in der IUCN Redlist
2. ↑ Eintrag auf prachtfinken-lexikon.de
3. ↑ ^{a b c d} Nicolai et al., S. 327 und S. 328.

चाँदीठुँडे मुनियाँ (वैज्ञानिक नाम:Lonchura malabarica)^{[२][३][४][५][६][७][७]} नेपालमा पाइने एक प्रकारको चराको नाम हो । यसलाई अङ्ग्रेजीमा इन्डियन सिल्भरबिल (Indian Silverbill) भनिन्छ ।

तस्विर संग्रह

यो पनि हेर्नुहोस्

सन्दर्भ सामग्रीहरू

बाह्य लिङ्कहरू

पिद्दा (अंगरेजी: Indian silverbill, white-throated munia बै॰:Euodice malabarica) चिरइन के एगो प्रजाति बाटे। ई मुनियाँ सभ के समूह के चिरई हवे।

संदर्भ

शुभ्रकंठी, किंवा फिकी मुनिया (शास्त्रीय नाव: Euodice malabarica, यूओडाइस मालाबारिका ; इंग्लिश: White-throated Munia, व्हाईट थ्रोटेड मुनिया) ही भारतीय उपखंडात आढळणारी, चटकाद्य पक्षिकुळातील प्रजाती आहे. खुरटी झुडपे किंवा गवताळ प्रदेशांत यांचा आढळ दिसतो. शुभ्रकंठ्यांमधील नर आकारमानाने साधारणतः १०-१२ सें.मी.पर्यंत वाढतात. यांना चंदेरी रंगाची, शंक्वाकार चोच असते. यांच्या पाठीकडील भाग मातकट ब्राउन रंगाचा असतो, तर पोटाकडील भाग पांढुरके असतात. पंखांचा रंग बहुशः मातकट-ब्राउन असला, तरीही त्यांच्या कडा शेपटीप्रमाणे गडद काळपट रंगाच्या असतात.

अधिक वाचन

• पांडे,सतीश. बर्ड्स ऑफ वेस्टर्न्स घाट्स, कोंकण ॲंड मलबार (इंग्लिश मजकूर).

ਚਿੱਟਗਲੀ ਮੁਨੀਆ(ਅੰਗਰੇਜ਼ੀ:silverbill) ਭਾਰਤੀ ਉਪ ਮਹਾਦੀਪ ਵਿੱਚ ਪਾਇਆ ਜਾਣ ਵਾਲਾ ਇੱਕ ਚਿੜੀ ਨੁਮਾ ਪੰਛੀ ਹੈ।

ਫੋਟੋ ਗੈਲਰੀ

• ਚਿੱਟਗਲੀ ਮੁਨੀਆ,ਪਿੰਡ ਮਲੋਆ,ਚੰਡੀਗੜ੍ਹ

• Indian silverbill, Village Behlolpur, Mohali, Punjab,India.JPG

  ਚਿੱਟਗਲੀ ਮੁਨੀਆ, ਪਿੰਡ ਬਹਿਲੋਲਪੁਰ,ਮੁਹਾਲੀ, ਪੰਜਾਬ

ਹਵਾਲੇ

1. ↑ BirdLife International (2012). "Lonchura malabarica". IUCN Red List of Threatened Species. Version 2013.2. International Union for Conservation of Nature. Retrieved 26 November 2013.

வெண்தொண்டைச் சில்லை இந்திய துணைகண்டத்தில் காணப்படும் ஒரு Passeriformes குடும்பத்தை சார்ந்த சிற்றினம் ஆகும்.

பெயர்கள்

தமிழில் :வெண்தொண்டைச் சில்லை

ஆங்கிலப்பெயர் :White - throated Munia Indian silverbill

அறிவியல் பெயர் :Euodice malabarica

வெண்தொண்டைச் சில்லை

^[2]

உடலமைப்பு

10 செ.மீ. - மண்பழுப்பான உடலைக் கொண்ட இதன் வால் கூர்மையாகக் சற்றுக் கூடுதலான பழுப்பு நிறங்கொண்டது. பிட்டம் வெள்ளை நிறம், மார்பும், வயிறும் வெளிர் மஞ்சள் தோய்ந்த வெண்மை.

உணவு

50 வரையான குழுவாகப் புல்நிலங்கள், கள்ளி வேலிகள் ஆகியவற்றில் எறுப்பு, இரையாகக் கொள்வதோடு சோளம், நெல், புல்பூண்டின் விதைகள் ஆகியவற்றையும் உணவாக கொள்கின்றது. சிப் எனவும் சிர்ப் எனவும் குரல் கொடுக்கும்.

இனப்பெருக்கம்

டிசம்பர் முதல் மே முடிய புல்லால் பந்து வடிவில் சிறிய குழாய் அமைப்புடைய பக்கவாயிலோடு கூடு அமைத்து 4 முதல் 8 முட்டைகள் இடும். பறவைகளின் தூவிகளால் கூட்டை மெத்தென்று ஆக்கும். பருத்தி பயிராகும் பகுதிகளில் பஞ்சினைப் பயன்படுத்தும் கூடு தரையிலிருந்து 2 முதல் 3மீ உயரத்தில் இலந்தை, கருவேல், துரட்டி, சதுரக் கள்ளி முதலிய முள்ளோடு கூடிய புதர்களில் அமைந்திருக்கும்.

வெண்தொண்டைச் சில்லையின் கூடு

^[3]

மேற்கோள்கள்

1. ↑ "Lonchura malabarica". பன்னாட்டு இயற்கைப் பாதுகாப்புச் சங்கத்தின் செம்பட்டியல் பதிப்பு 2013.2. பன்னாட்டு இயற்கைப் பாதுகாப்புச் சங்கம் (2012). பார்த்த நாள் 26 November 2013.
2. ↑ "White - throated Munia". பார்த்த நாள் 2 அக்டோபர் 2017.
3. ↑ தமிழ்நாட்டுப் பறவைகள் முனைவர் க.ரத்னம்-மெய்யப்பன் பதிப்பகம்,பக்கம் எண்:151

The Indian silverbill or white-throated munia (Euodice malabarica) is a small passerine bird found in the Indian Subcontinent and adjoining regions that was formerly considered to include the closely related African silverbill (Euodice cantans). This estrildid finch is a common resident breeding bird in the drier regions of the Middle East and the Indian Subcontinent. It has also been introduced into many other parts of the world and has become established in some areas. They forage in small flocks in grassland and scrub habitats.

Taxonomy

The Indian silverbill was formally described by the Swedish naturalist Carl Linnaeus in 1758 in the tenth edition of his Systema Naturae. He placed the species with the crossbills in the genus Loxia and coined the binomial name Loxia malabarica. ^[2] The specific epithet is from the Malbar region on the west coast of India.^[3] Linnaeus specified the locality as India but this was restricted to the Malabar region by E. C. Stuart Baker in 1926.^[4][5] The Indian silverbill is now placed with the African silverbill in the genus Euodice that was introduced by Ludwig Reichenbach in 1862.^[6][7] The species is monotypic: no subspecies are recognised.^[7]

The Indian and Africa silverbills were formerly placed in the genus Lonchura. A molecular phylogenetic study published in 2020 found that these two silverbills formed a clade that was basal to the members of Lonchura.^[7][8]

Description

The adult Indian silverbill is 11–11.5 cm long and has a conical silver-grey bill, buff-brown upperparts, white underparts, buffy flanks and dark wings. The tail is black and the wings are dark contrasting with a white rump. The sexes are similar, but immatures have buff underparts and a shorter tail. The tail appears pointed as the length of the feathers reduces from the centre outwards. It feeds mainly on seeds, but also takes insects and has been known to visit nectar bearing flowers, such as those of Erythrina trees.^[9][10]

Habitat and distribution

It frequents dry open scrub, fallow land and cultivation, sometimes near water. Although mainly found on the plains, they can be found up to about 1200 m in some sub-Himalayan regions.^[11] It occurs in Pakistan, Nepal, Bangladesh, India, Sri Lanka, Iran and Israel. It has been accidentally introduced into many other parts of the world and has established itself in Jordan, Israel, Kuwait, Oman, Puerto Rico, Qatar, Saudi Arabia, Egypt since 2019, United States, Virgin Islands (possibly extinct) and Nice (southern France).

Although largely sedentary, some populations make seasonal movements.^[12][13]

Behaviour and ecology

These birds are gregarious and are found in flocks of as many as 60 birds. They feed on the ground or on low shrubs and grass stalks. They constantly utter a low cheeping or chirping contact call as they forage. They visit water and drink with a rapid sip and swallow action.^[9] Their feed on a wide range of grass seeds and will also make use of crop species.^[14] The breeding season is spread out and varies with region. They nest in winter in southern India and after summer in northern India. They nest, an untidy ball of grasses with an opening on the side, is placed in low shrubs, often on thorny Acacia and are known to make use of the old nests of baya weaver sometimes even visiting those that are occupied by the weaver birds. They will sometimes build their nest below the platform nests of vultures or storks.^[15][16][17] Old nests are used as dormitories through the year for roosting. Females are known to lay their eggs in the nests of other pairs.^[18][19] The clutch varies from 4 to 8 white eggs and these are incubated by both parents for about 11 days.^[9][20][21] Helpers may be involved in breeding as more than a pair are sometimes seen at a nest.^[22]

Several parasitic protozoans and coccidia (Sivatoshella lonchurae) have been described from the species.^[23][24][25]

Gallery

• 

  Foraging on the ground (India)

• 

  Nest in a thorny Acacia

• 

  Egg (Museum Wiesbaden)

• 

  Part of a flock, with an immature

• 

  Indian Silverbill (South India)

• 

  Indian Silverbill at Khijadiya Bird Sanctuary, Jamnagar, India

References

El capuchino picoplata indio (Euodice malabarica)^[2]​ es una especie de ave paseriforme que vive en el sur de Asia.

Taxonomía

Anteriormente se clasificaba en el género Lonchura y se consideraba conespecífico del capuchino picoplata africano, pero actualmente se clasifica en el género Euodice con el capuchino picoplata africano como único congénere.

Descripción

Se caracteriza por el color plateado de su pico.

Pico de plata indio en Hyderabad, India.

El pico de plata indio es una pequeña ave gregaria que se alimenta principalmente de semillas. Frecuenta los campos abiertos y las zonas de cultivo, especialmente las ubicadas cerca de una fuente de agua. Anida en estructuras recubiertas por musgo sobre los árboles, depositando entre cuatro y diez huevos blancos por vez.

Esta especie mide entre 11 y 11,5 centímetros de alto, con una cola larga y de color negro. El adulto tiene un pico de color plateado grisáceo, cabeza marrón amarillenta y la zona cercana a las patas de color blanco, con alas oscuras. Ambos sexos presentan una apariencia similar, pero los pichones tienen una coloración más amarilla y la cola más corta.

Distribución

Este estríldido habita en la mayor parte del subcontinente indio, y además está diseminado por las regiones costeras costas de oriente próximo, distribuido por: Pakistán, Nepal, Bangladés, India, Arabia Saudita, Omán, Sri Lanka, Irán, Emiratos Árabes Unidos e Israel, y fue introducido en Jordania, Kuwait, Puerto Rico, Catar y Estados Unidos. Se ha avistado también en las Islas Vírgenes (donde probablemente esté extinto) y en Niza, al sur de Francia.

Referencias

Bibliografía

• Grimmett, Inskipp and Inskipp. Birds of India. ISBN 0-691-04910-6

Euodice malabarica Euodice generoko animalia da. Hegaztien barruko Estrildidae familian sailkatua dago.

Erreferentziak

• World Bird Names

Ikus, gainera

• Euodice
• Estrildidae

Idänhopeanokka (Euodice malabarica) on eteläaasialainen loistopeippoihin kuuluva varpuslintu. Lajin nimesi Carolus Linnaeus 1758.

Koko ja ulkonäkö

Linnun pituus on 11-11,5 cm. Se on pieni, höyhenpuvultaan punavarpusnaarasta muistuttava lintu, jolla on pitkähkö tumma pyrstö ja hopeanharmaa kekonokka. Sukupuolet ovat samannäköisiä.

Esiintyminen

Idänhopeanokka pesii Keski-Idässä ja Etelä-Aasiassa, Israelista Nepaliin, Bangladeshiin ja Sri Lankaan. Se on yleinen ja sen kanta on elinvoimainen.^[1] Se on paikkalintu eikä sitä ole tavattu Suomessa. Se on ollut yleinen lemmikkilintu, ja karkuun päässeistä lemmikeistä on muodostunut pesiviä vieraslajipopulaatioita ainakin Kuwaitiin, Jordaniaan, Qatariin, Puerto Ricoon ja Yhdysvaltoihin.

Elinympäristö

Kuivat, osin pensaikkoiset tai harvapuustoiset avomaat, savannit, viljelysmaat, mielellään vesistön lähellä.

Lisääntyminen

Pesä on suurehko ruohonkorsista punottu kupukattoinen rakennelma puussa. Valkoisia munia on 4-10. Haudonta-aika on noin 2 viikkoa. Poikaset ovat lentokykyisiä noin 3-viikkoisina.^[2]

Ravinto

Idänhopeanokka on siemensyöjä.

Lähteet

• Perrins, C. M. (toim.) 1994: Handbook of the Birds of Europe, the Middle East and North Africa. Vol. VIII. – Oxford University Press. Hong Kong. ISBN 0-19-854679-3

1. ↑ ^{a b} BirdLife International: Euodice malabarica IUCN Red List of Threatened Species. Version 2013.2. 2012. International Union for Conservation of Nature, IUCN, Iucnredlist.org. Viitattu 22.1.2014. (englanniksi)
2. ↑ The Free Information Society

Euodice malabarica

Le Capucin bec-de-plomb (Euodice malabarica syn. Lonchura malabarica) est une espèce de passereaux de la famille des Estrildidae.

Distribution

Cette espèce est commune du Qatar, et du Nord du sultanat d'Oman jusqu'au Bangladesh et au Sri Lanka^[1]. En France métropolitaine, une population naturalisée existe dans la région PACA : il est connu comme nicheur sur la Côte d'Azur entre Fréjus et Nice et dans l'aire de Toulon^[2]. Des populations férales sont également signalées en Algérie^[3].

Confusion possible

Le capucin bec d'argent Euodice Cantans (Gmelin 1789) est une espèce très proche sur le plan génétique^[1].

Variétés domestiques

Seul un individu des variétés suivantes, issu d'élevage, est considéré comme étant un animal domestique en droit français. Les autres formes de cet oiseau relèvent donc de la législation concernant les animaux sauvages^[4] :

• le bec de plomb (sous-espèce Lonchura malabarica malabarica)
  • variété brune
  • variété opale
  • variété grise
• le bec d’argent (sous-espèce Lonchura malabarica cantans)
  • variété brune
  • variété pastel
  • variété ventre noir
  • variété crème
  • variété ino

Notes et références

Il becco di piombo (Euodice malabarica (Linnaeus, 1758)) è un uccello passeriforme appartenente alla famiglia Estrildidae.^[2]

Etimologia

Il nome scientifico della specie venne scelto in riferimento al suo areale, vale a dire prevalentemente l'India, ai tempi identificata nell'immaginario collettivo con la costa del Malabar, dove avvenivano più frequentemente i rapporti fra occidentali ed indiani.

Descrizione

Aspetto

Un becco di piombo in posizione di allerta nei pressi di Hyderabad.

Un becco di piombo su un ramo lascia ben osservare il codione bianco.

L'aspetto è slanciato, con becco grosso e tozzo e coda lunga fino a un terzo della lunghezza totale, dal caratteristico aspetto cuneiforme.
La colorazione è bruno-grigiastra su testa, dorso, fianchi e ali, con tendenza a scurirsi sulle remiganti e sulle timoniere fino a divenire bruno scuro: la gola, il petto ed il ventre sono grigio-biancastri, mentre il codione è bianco candido, praticamente l'unica differenza morfologica rispetto al becco d'argento (nel quale il codione si presenta nero). Il becco (come intuibile dal nome comune, è di colore grigio argenteo.

In cattività sono state selezionate alcune mutazioni di colore, generalmente traslate dal becco d'argento attraverso l'ibridazione, sebbene alcune (come la mutazione ino) abbiano seguito il percorso inverso, venendo selezionate nel becco di piombo e poi traslate su becco d'argento:

• Bruno o feomelanico, con assenza di formazione di eumelanina, dove quindi il nero è assente ed al suo posto (su ali e coda) si ha colorazione bruna;
• Ino o bianca, dove non c'è formazione di melanine (albinismo) e pertanto l'esemplare mutante si presenta completamente bianco e con occhi rossi;
• Opale, dove la melanizzazione è alterata in modo tale che le aree nere divengano grigie e quelle brune rimangano più chiare, con tendenza a scurirsi solo sul lato inferiore di ciascuna piuma;
• Pastello, dove la colorazione è più chiara rispetto alla forma ancestrale, spesso con macchie melaniche, grigiastre o bruno-rossicce più o meno estese nel piumaggio;
• Ventre scuro, caratterizzata dalla melanizzazione delle aree non pigmentate del corpo, che di conseguenza mostra ventre di colore bruno scuro, con estensione di questa colorazione maggiore nel maschio rispetto alla femmina (nella forma ancestrale invece non è presente dimorfismo sessuale);

Dimensioni

Il becco di piombo misura fra i 10,5 e gli 11,5 cm, compresa la coda.

Biologia

Gruppetto di becchi di piombo in Haryana: questi uccelli tendono a riunirsi in piccoli stormi.

Si tratta di uccelli diurni e tendenzialmente gregari, che possono riunirsi in piccoli stormi anche di 60 o più individui: passano la maggior parte della giornata al suolo o fra gli steli d'erba, alla ricerca di cibo, tenendosi in contatto col proprio partner e col resto dello stormo con sporadici cinguettii. Durante la notte, i becchi di piombo tendono a riunirsi in coppie nei vecchi nidi non più utilizzati.

Il becco di piombo viene parassitato da numerose specie di protozoi, alcune delle quali legate specificamente a questa specie^[3][4][5].

Alimentazione

Un becco di piombo si nutre di un seme al suolo in Haryana.

Si tratta di uccelli essenzialmente granivori, che grazie al forte becco riescono a spezzare gli involucri esterni di molte varietà di piccoli semi, nutrendosi poi della parte interna^[6]. Molto raramente, poi, integrano la propria dieta con piccoli insetti volanti, e sono inoltre stati osservati esemplari di questa specie mentre si nutrivano suggendo il nettare da alberi di Erythrina^[7].

Riproduzione

La stagione riproduttiva varia a seconda della porzione di areale presa in considerazione: ad esempio, i becchi di piombo nepalesi nidificano alla fine dell'estate, mentre quelli dello Sri Lanka tendono a cominciare la costruzione del nido durante l'inverno^[8].
Il maschio corteggia la femmina tenendo nel becco uno stelo d'erba o una pagliuzza e saltellandole intorno cantando continuamente ed arruffando le penne, fino a quando essa segnala la propria disponibilità all'accoppiamento accovacciandosi e spostando la coda di lato.

Un becco di piombo nel proprio nido in Andhra Pradesh.

Il nido viene costruito da entrambi i partner, col maschio che s'incarica di trovare il materiale (radichette, steli e foglie d'erba, penne, materiale fibroso) e la femmina che provvede ad intrecciarlo a formare una struttura sferica di una ventina di centimetri di diametro. Il nido viene ubicato nel folto dei cespugli od alla biforcazione di un ramo, con preferenza verso le piante di acacia: a volte capita che i becchi di piombo costruiscano il proprio nido immediatamente al di sotto di un nido di grossi rapaci o ciconiiformi^[9][10][11], mentre alcuni di questi uccelli sono stati osservati utilizzare per la nidificazione dei vecchi nidi abbandonati di tessitore (in particolare del tessitore di Baya), a volte deponendo le proprie uova nel nido già occupato da questa specie mentre i genitori sono assenti^[12][13].

All'interno del nido vengono deposte 4-8 uova biancastre, che vengono covate da ambedue i genitori (che si alternano nella cova durante il giorno, mentre durante la notte dormono ambedue all'interno del nido) fino alla schiusa, che avviene a circa 11 giorni dalla deposizione^[14]. I nidiacei, che alla schiusa sono ciechi ed implumi, vengono accuditi da ambedue i genitori ed a volte anche da altri uccelli estranei alla coppia, sebbene non sia ancora chiaro se più coppie di questi uccelli depongano assieme oppure si tratti di semplici balie^[15]: essi possono involarsi attorno al ventesimo giorno di vita, tuttavia tendono a rimanere nei pressi del nido, continuando a tornarvi per dormire durante la notte e a venir imbeccati dai genitori fino a circa 40 giorni dalla schiusa.

Distribuzione e habitat

Due becchi di piombo al bagno nell'Andhra Pradesh.

L'areale originario del becco di piombo comprende una vasta area del subcontinente indiano che va dal Pakistan meridionale ad est fino al Bangladesh sud-occidentale (zona dei Sundarbans), attraverso tutta l'India centrale e meridionale, oltre che la porzione settentrionale ed orientale dello Sri Lanka. La specie è stata inoltre introdotta, accidentalmente o volontariamente in numerose aree limitrofe, fra cui il Nepal, buona parte del Medio Oriente (Iran, Arabia Saudita, Qatar, Oman, Kuwait, Giordania e Israele), oltre che in altri posti come gli Stati Uniti, Porto Rico, Nizza e le Isole Vergini (dove forse la popolazione introdotta si è estinta).

Questo uccello è un abitatore delle aree aperte e secche, come savane, praterie e campi coltivati, anche nei pressi dei villaggi. Nonostante preferisca le aree pianeggianti a bassa altitudine, in alcune regioni pedemontane del proprio areale (come alle falde dell'Himalaya) è possibile osservarne esemplari isolati fino ad oltre 1200 m di quota^[16]. Sebbene tenda ad essere sedentaria, specialmente nelle aree circostanti fonti d'acqua dolce, questa specie non esita a compiere spostamenti anche di una certa entità nei periodi di particolare scarsità di cibo e acqua^[17][18].

Tassonomia

Classificato per la prima volta da Linneo nel suo Systema Naturae col nome di Loxia malabarica (sottintendendone quindi una parentela col crociere nostrano), il becco di piombo è stato in seguito spostato di volta in volta nei generi Uroloncha ed Aidemosyne, per poi essere riclassificato nel 1943 da Jean Delacour nel genere Lonchura^[19], dove è storicamente rimasto in virtù della somiglianza morfologica con gli appartenente a questo genere, a volte occupando un proprio sottogenere, Euodice, assieme al congenere becco d'argento, del quale è stato anche considerato una sottospecie col nome di Euodice cantans malabarica. Alcuni autori ne hanno addirittura ipotizzata la derivazione diretta da popolazioni di becchi d'argento introdotte, accidentalmente o volontariamente, nel subcontinente indiano da mercanti ed esploratori arabi o Portoghesi e naturalizzatisi nei secoli nelle zone dove attualmente la specie è diffusa^[20].

Attualmente, si tende a considerare questo uccello, assieme al becco d'argento, come facente parte di una specie a sé stante nell'ambito del genere Euodice, imparentato sì anche con le munie del genere Lonchura ma basale rispetto a tutti gli estrildidi africani ed asiatici^[21].

Note

Bibliografia

• Gli Estrildidi Vol.1 ,S. Lucarini, E. De Flaviis, A. De Angelis, 1995, Edizioni F.O.I
• Munias and Mannikins, Robin L. Restall, 1997, Yale University Press.

Het loodbekje (Euodice malabarica synoniem: Lonchura malabarica) is een zangvogeltje behorend tot de familie van de prachtvinken. Ze komen voor in Azië en worden veel als siervogel gehouden.

Kenmerken

De vogel is 11 cm lang en weegt 10 tot 14 g.^[2] Het mannetje van het loodbekje is alleen te onderscheiden van het vrouwtje door zijn zang, het vrouwtje zingt niet. Ze tonen veel gelijkenis met het zilverbekje. De bovenzijde van de snavel is bij het loodbekje donkerder van kleur (loodkleurig) dan bij het zilverbekje. Daarnaast is bij het loodbekje de stuit wit en bij het zilverbekje zwart.

Verspreiding en leefgebied

Het verspreidingsgebied is India, Sri-Lanka en een deel van Zuidoost-Azië. Het leefgebied bestaat uit open landschappen, halfwoestijnen met struikgewas, savanne, maar ook agrarischgebied met dorpen en steden, meestal in laagland of heuvels, in het Himalayagebied tot op 1200 m boven de zeespiegel.^[2]

Ontsnapte kooivogels vormden verwilderde populaties in Bahrein, Israël, Jordanië, Koeweit, Puerto Rico, Qatar, Saoedi Arabië, Taiwan en Hawaï.

Status

De grootte van de populatie is niet gekwantificeerd, maar de vogel is plaatselijk algemeen en de aantallen blijven stabiel. Om deze redenen staat de als niet bedreigd op de Rode Lijst van de IUCN.^[1]

Het loodbekje als siervogel

Sociaal

Het is een levendige, sociale en verdraagzame vogel, die goed in een gemengde volière gehouden kan worden. Meerdere koppels samen houden in een volière heeft de voorkeur boven een enkel koppeltje.

Verzorging

Het zijn vrij geharde en sterke vogels die ook ’s winters in een goed geïsoleerde en beplante buitenvolière gehouden kunnen worden, als ze tijdens strenge koude ook over een nachthok kunnen beschikken. Het menu bestaat uit een zaadmengsel voor kleine tropische vogels, grit, onkruidzaad en groenvoer. Trosgierst is een echte lekkernij voor ze. Daarbij moet vers drinkwater en maagkiezel altijd ter beschikking staan.

Kweek

Zorg voor goed nestmateriaal zoals grashalmen, hooi, sisal- en klappervezel. Ze bouwen dan zelf een mooi rond nest, waarin vier tot vijf eitjes worden gelegd, die overdag door het mannetje worden bebroed, ’s nachts broeden beide a.s. ouders. Na het uitkomen van de eieren blijven de jongen nog ongeveer drie weken in het nest en worden na het uitvliegen ook nog bijna twee weken door beide ouders verzorgd.
Ze brengen meerdere legsels per jaar voort.

Indiasølvnebb er en fugl i gruppen Euodice i familien astrilder. Den forekommer i Bangladesh, De forente arabiske emirater, India, Iran, Nepal, Oman, Pakistan og Sri Lanka.

Referanser

Eksterne lenker

• (en) Indiasølvnebb i Global Biodiversity Information Facility
• (en) Indiasølvnebb hos ITIS
• (en) Kategori:Euodice malabarica – bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• (en) Euodice malabarica – galleri av bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• Euodice malabarica – detaljert informasjon på Wikispecies
• Lonchura malabarica (ID 5101D7BEDE2C85F5). Avibase. Hentet ut 3. september 2013.
• Lonchura malabarica (TSN 179617). Integrated Taxonomic Information System. Hentet ut 3. september 2013.
• Birdlife Species Factsheet: Lonchura malabarica. Hentet ut 3. september 2013.
• Clements, J. F., T. S. Schulenberg, M. J. Iliff, B.L. Sullivan, C. L. Wood, and D. Roberson. 2013. The Clements checklist of birds of the world: Version 6.8.. Hentet ut 3. september 2013.

Denne ornitologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den.
Det finnes mer utfyllende artikkel/artikler på .

Srebrnodziobek indyjski (Euodice malabarica) – gatunek małego ptaka z rodziny astryldowatych, podrodziny mniszek. Występuje w południowej Azji i na Półwyspie Arabskim. Niezagrożony wyginięciem.

Taksonomia

Po raz pierwszy gatunek opisał Karol Linneusz w roku 1758, nadając mu nazwę Loxia malabarica. Holotyp pochodził z regionu Malabar (południowo-zachodnie Indie)^[4]. IOC umieszcza srebrnodziobka indyjskiego w rodzaju Euodice^[5], choć część autorów umieszcza obydwu przedstawicieli tego rodzaju w Lonchura. Możliwe, że srebrnodziobek indyjski i afrykański (E. cantans) tworzą nadgatunek; jednakże u ptaków w mieszanych stadach w niewoli wystąpiło kojarzenie selektywne, co sugeruje rozdział tych gatunków^[4]. Monotypowy^[5][4].

Zasięg występowania

Zasięg występowania srebrnodziobka indyjskiego obejmuje wschodnią Arabię Saudyjską, Zjednoczone Emiraty Arabskie, wschodni Oman i południowy Iran na wschód po Nepal, Bangladesz i Cejlon; zasiedla także Izrael, Jordanię, skrajnie północno-wschodni Egipt (Synaj) oraz północno-zachodni Półwysep Arabski – pochodzenie ptaków z tego obszaru nie jasne, możliwe wprowadzenie przez człowieka. Do tego E. malabarica introdukowano na Hawaje, Portoryko oraz Wyspy Dziewicze Stanów Zjednoczonych (Saint Croix)^[4].

Środowisko życia stanowią otwarte półpustynne obszary, w tym zakrzewienia, świetliste, suche lasy, obszary rolnicze, również miasta i wsie^[4].

Morfologia

Długość ciała wynosi 109 do 116 mm; z tego 9,5–12 mm przypada na dziób^[6], zaś około 48 mm na ogon^[2].Skok mierzy 10–11 mm długości, natomiast skrzydło 52–54 mm^[6]. Masa ciała w przedziale 10–14 g^[4].

U dorosłego samca wierzch ciała jasnobrązowy z ciemniejszą głową, którą wyróżnia niejednorodny wygląd upierzenia – nasady piór są czarniawe. Widoczna brew barwy od białej po płową^[6]. Kuper i pokrywy nadogonowe przybierają barwę białą, przy czym na drugich występują czarne krawędzie chorągiewek zewnętrznych. Pióra na granicy kupra i pokryw nadogonowych posiadają brązowe prążki. Sterówki czarne, na środkowej parze na zewnętrznych chorągiewkach w połowie długości widoczny rudy obszar. Pokrywy skrzydłowe i wewnętrzne lotki II rzędu brązowe. Skrzydełko, pokrywy lotek I rzędu oraz lotki I rzędu czarne. Kantarek, boki głowy, pokrywy uszne białe. Spód ciała biały z żółtawym odcieniem (według oryginalnego opisu „izabelowatym”). Boki szyi i ciała płowożółte; na bokach prążki^[6]. Tęczówka brązowa^[2], dziób łupkowoniebieski po jasnoszary; kolor nóg waha się od winnego po jasnoszarobrązowy^[6].

Samicę wyróżnia mniej wyrazista brew oraz prążki po bokach ciała. Różnice są widoczne, gdy ptaki są w parze (samiec z samicą), jednak rozpoznanie płci pojedynczego ptaka jest trudne^[6].

Zachowanie

Hugh Whistler (1928) opisał srebrnodziobka indyjskiego jako jednego z najnudniejszych indyjskich ptaków – „nie ma u niego migracji, zmian w upierzeniu, interesujących zachowań [...]” (it has no migrations, no changes of plumage, no habits of interests [...]). E. malabarica to wysoce społeczny gatunek. Występuje wspólny odpoczynek (clumping, połączony z bliskością poszczególnych osobników) oraz wzajemne czyszczenie piór. Poza sezonem lęgowym ptaki śpią po kilka w gnieździe^[6]. Głos kontaktowy to zwarte, głośne czrip! lub czrep! – podobne u obu płci, lecz u samicy ton wyżej (według Robin Restalla głosy brzmią niemal identycznie). Głos kontaktowy w locie stanowi głośne, wysokie i powtarzane czirrup!. Do głosów alarmowych zalicza się miękkie czek lub ostrzejsze cz łit, a także podekscytowane trititit. W trakcie interakcji społecznej srebrnodziobek indyjski odzywa się głosem opisywanym dwojako: według Gallaghera i Woodcocka jest to seesip seesip, zaś Restall podaje, że jest to tsheep tsheep. Pieśń opisywana jako miękki tryl^[6].

E. malabarica żywi się opadłymi nasionami, które zbiera z ziemi (w tym roślin z rodziny ciborowatych, Cyperaceae). Obserwowano ptaki jedzące ryż lub proso z upraw, a także mrówki, żuki i inne małe owady. Indyjski ornitolog Salim Ali wzmiankował ptaki jedzące okazjonalnie nektar koralodrzewu (Erythrina)^[6].

Lęgi

Ptaki w gnieździe na akacji

Rozpoczęcie sezonu lęgowego jest tożsame z początkiem pory deszczowej. W popisy samca wchodzi śpiew w wyprostowanej pozycji, prostowanie się i wracanie do normalnej pozy na zmianę, trzęsienie głową, prezentacja materiału gniazdowego (źdźbła trawy). Przed przystąpieniem do kopulacji samiec upuszcza materiał gniazdowy, kręci się na boki i kłania się^[6].

Gniazdo zależnie od położenia przybiera różny kształt, od sferycznego po jajowaty. Za konstruowanie w większości odpowiada samica, samiec przynosi materiał na gniazdo – źdźbła traw na zewnętrzną warstwę oraz delikatne źdźbła, włókna roślinne i pióra na wyściółkę. Gniazda znajdywano w ciernistych krzewach, na drzewach do 3 m nad ziemią, w dziurach i pośród patyków w gniazdach ptaków szponiastych. Na Sri Lance często ptak umieszcza gniazdo na pandanie; w Pakistanie natomiast nierzadko buduje je w nagim, ciernistym krzewie, przez co jest dobrze widoczne. Prawdopodobnie najchętniej srebrnodziobki indyjskie wybierają stare gniazdo wikłaczy. W Pakistanie obserwowano ptaki odwiedzające zajęte gniazda wikłaczy złotogłowych (Ploceus philippinus) oraz kreskowanych (P. manyar), szukając gniazda do przejęcia^[6].

Zniesienie liczy 3 do 8 białych jaj^[6]. Eugene W. Oates podaje wymiary jaja około 15 na 12 mm^[7]. Jedno z doniesień mówi o gniazdach z 22 i 25 jajami w środku, inne zaś o parze wspólnie budującej i zajmującej gniazdo. Młode po wykluciu są czarne. Nie odzywają się, póki rodzic nie przybędzie do gniazda. Po 19 dniach są w pełni opierzone, a po kolejnym tygodniu zdolne do samodzielnego szukania pożywienia. Srebrnodziobki indyjskie wyprowadzają do 4 lęgów w ciągu sezonu^[6].

Status zagrożenia

Przez IUCN gatunek klasyfikowany jest jako najmniejszej troski (LC, Least Concern). Jego zasięg występowania liczy, według szacunków BirdLife International, 3,31 mln km². Trend populacji ocenia się jako stabilny. Ptak nie jest brany pod uwagę jako „trigger species” przy wyznaczaniu ostoi ptaków IBA^[8].

Przypisy

Indisk silvernäbb^[2] (Euodice malabarica) är en fågel i familjen astrilder inom ordningen tättingar.^[3]

Utseende

Indisk silvernäbb är en liten fågel, endast 11–12 centimeter lång, med en kraftig och silvergrå näbb. Ovansidan är enfärgad ljusbrun och undersidan vitaktig men bruntonad på sidan. Handpennorna är svarta, liksom stjärten som är lång och tillspetsad. övre stjärttäckarna är iögonfallande vita. Könen är lika.^[4]

Utbredning och systematik

Arten förekommer naturligt från Arabiska halvön till sydöstra Iran, Indien, Sri Lanka, Nepal och Sikkim.^[3] Den har vidare införda frilevnade populationer på olika platser i världen, bland annat i Bahrain, Kuwait, Saudiarabien, Qatar, Israel, Jordanien, Puerto Rico och Hawaiiöarna.^[1] Det finns även sedan 1990 en etablerad population i franska Nice.^[4]

Släktestillhörighet

Fågeln placerades tidigare i Lonchura, men vissa författare föreslog att den istället tillsammans med afrikansk silvernäbb skulle urskiljas till Euodice. Detta var mycket omdiskuterat^[5], men senare studier bekräftade att de endast är avlägset släkt.^[6][7]

Ekologi

Den indiska silvernäbben frekventerar torrt och öppet busklandskap och odlingsbygd, ibland nära vatten, i närheten av Himalaya upp till 1200 meters höjd.^[8] Detta är en orädd fågel som har sociala vanor, även under häckningstid.^[4] Den kan ses i flockar om upp till 60 individer, konstant kvittrande under födosöket på marken eller i låga buskar och gräs.^[9] Fågeln livnär sig huvudsakligen av frön, men även säd, insekter och nektar.^[9]

Häckning

Häckningssäsongen är utdragen och varierar geografiskt, vintertid i södra Indien och efter sommaren i norra Indien. Det slarviga bollformade boet av gräs med en öppning på sidan placeras lågt i buskage, ibland i gamla bon av bayavävare, till och med bebodda sådana. Ibland kan de bygga sina bon nedanför stork- eller gambon.^[10][11][12] Honan kan lägga sina ägg i andras bon.^[13][14] Kullen varierar från fyra till åtta ägg som ruvas av båda föräldrarna i cirka elva dagar.^[9][15][16] Observationer visar att fler än ett par kan ses vid ett bo, vilket kan tyda på att andra individer än föräldrarna hjälper till.^[17]

Bo i en Acacia.

Status och hot

Arten har ett stort utbredningsområde och en stor population med stabil utveckling som inte tros vara utsatt för något substantiellt hot.^[1] Utifrån dessa kriterier kategoriserar internationella naturvårdsunionen IUCN arten som livskraftig (LC).^[1] Världspopulationen har inte uppskattats, men den beskrivs som vanlig.^[1]

Referenser

1. ^ [a b c d e] Birdlife International 2016 Euodice malabarica Från: IUCN 2016. IUCN Red List of Threatened Species. Version 2016.3 www.iucnredlist.org. Läst 2016-12-20.
2. ^ Sveriges ornitologiska förening (2017) Officiella listan över svenska namn på världens fågelarter, läst 2017-08-14
3. ^ [a b] Clements, J. F., T. S. Schulenberg, M. J. Iliff, D. Roberson, T. A. Fredericks, B. L. Sullivan, and C. L. Wood (2014) The eBird/Clements checklist of birds of the world: Version 6.9 http://www.birds.cornell.edu/clementschecklist/download, läst 2015-02-01
4. ^ [a b c] Svensson, Lars; Peter J. Grant, Killian Mullarney, Dan Zetterström (2009). Fågelguiden: Europas och Medelhavsområdets fåglar i fält (andra upplagan). Stockholm: Bonnier Fakta. sid. 426. ISBN 978-91-7424-039-9
5. ^ Harrison, CJO (1964). ”The taxonomic status of the African Silverbill Lonchura cantans and Indian Silverbill L. malabarica”. Ibis 106 (4): sid. 462–468. doi:10.1111/j.1474-919X.1964.tb03727.x.
6. ^ Arnaiz-Villena, A; Ruiz-del-Valle V; Gomez-Prieto P; Reguera R; Parga-Lozano C; Serrano-Vela I (2009). ”Estrildinae Finches (Aves, Passeriformes) from Africa, South Asia and Australia: a Molecular Phylogeographic Study”. The Open Ornithology Journal 2: sid. 29–36. doi:10.2174/1874453200902010029. http://chopo.pntic.mec.es/biolmol/publicaciones/Estrildinae_finches_2009.pdf.
7. ^ Payne, Robert B.; Sorenson, Michael D. (September 2003). ”Museum collections as sources of genetic data”. Bonner zoologische Beitrage 51 (2,3): sid. 97–104. http://www.zoologicalbulletin.de/BzB_Volumes/Volume_51_2_3/097_104_BZB51_2_3_Payner_Robert_and_Sorenson_Michael.PDF.
8. ^ Rand, AL; Fleming, RC (1957). ”Birds from Nepal”. Fieldiana: Zoology 41 (1): sid. 1–218. https://archive.org/stream/birdsfromnepal411rand#page/201/mode/1up/.
9. ^ [a b c] Ali, S; SD Ripley (1999). Handbook of the birds of India and Pakistan. Volume 10 (2nd). Oxford University Press. sid. 110–112
10. ^ Thakkar, PS (1982). ”White-throated Munia nesting in association with nest of Storks”. Newsletter for Birdwatchers 22 (2): sid. 9–10. https://archive.org/stream/NLBW22#page/n24/mode/1up/.
11. ^ Parasharya, BM (1982). ”Unusual nesting sites of Whitethroated Munia Lonchura malabarica”. Newsletter for Birdwatchers 22 (11–12): sid. 9. https://archive.org/stream/NLBW22#page/n110/mode/1up.
12. ^ Karanth, KP (1987). ”Strange nesting habits of Munias”. Newsletter for Birdwatchers 27 (11–12): sid. 11. https://archive.org/stream/NLBW27#page/n49/mode/1up/.
13. ^ Dhindsa, MS; Sandhu, PS (1988). ”Response of the Baya Weaverbird (Ploceus philippinus) to eggs of the White-throated Munia (Lonchura malabarica): relation to possible incipient brood parasitism”. Zoologischer Anzeiger 220: sid. 216–222.
14. ^ Dhindsa, MS (1983). ”Intraspecific nest parasitism in the White-throated Munia”. Notornis 30 (2): sid. 87–92.
15. ^ Whistler, Hugh (1949). Popular Handbook of Indian Birds. Gurney and Jackson. sid. 214–215. ISBN 1-4067-4576-6. https://archive.org/stream/popularhandbooko033226mbp#page/n256/mode/1up
16. ^ Butler, AG (1899). Foreign finches in captivity (2nd). Brumby and Clarke, Hull and London. sid. 204–211. https://archive.org/stream/foreignfinchesin00butlrich#page/203/mode/1up
17. ^ Rasmussen PC; JC Anderton (2005). Birds of South Asia: The Ripley Guide. Volume 2. Smithsonian Institution & Lynx Edicions. sid. 572

Externa länkar

• Wikimedia Commons har media som rör indisk silvernäbb.
  Bilder & media
• Wikispecies har information om Euodice malabarica.
  Artförteckning
• malabarica Bilder och filmer på Internet Bird Collection
• Läten på xeno-canto.org

Euodice malabarica là một loài chim trong họ Estrildidae.^[2]

Hình ảnh

Chú thích

Tham khảo

• Dữ liệu liên quan tới Euodice malabarica tại Wikispecies

Bài viết Bộ Sẻ này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.

• x
• t
• s

Малабарская амадина в гнезде на ветвях акации

Малабарская амадина широко распространена в Южной и Юго-Восточной Азии, включая Индию, Шри-Ланку, Бангладеш, Непал, Пакистан, Иран и восток Аравийского полуострова. Встречается также в Афганистане и (в качестве интродуцированного вида) в большинстве стран Аравийского полуострова, Иордании, Израиле, Тайване, Пуэрто-Рико^[7] и на Гавайях^[8]. В родных для малабарской амадины странах её численность не поддаётся оценке, однако этот вид часто встречается в природе и, по-видимому, ему не угрожает опасность исчезновения. Также не рассматривается возможность сокращения популяции, которая оценивается как стабильная. Из стран, где этот вид был интродуцирован, численность на Тайване по грубым оценкам может достигать от 100 до 10 000 гнездящихся пар^[7].

Малабарская амадина — общественная птица. Представители этого вида сбиваются в стаи на ночёвку и в период между брачными сезонами ночуют по несколько штук в одном гнезде. Наблюдаются такие виды поведения, как взаимная чистка перьев^[4].

Начало брачного сезона совпадает с началом дождливого времени года Во время ухаживания самец поёт, расположившись на ветке или стволе практически вертикально, повернувшись к самке, и завлекательно помахивает перед ней пучком строительного материала^[4]. После формирования пары она строит гнездо неровной яйцевидной формы из травы и соломы с одним входным отверстием, выстеленное мягкой травой и перьями; строит в основном самка, а самец поставляет материал для гнезда. Гнездо может строиться на невысоком (до 3 м) дереве, в колючем кусте или на земле в куче веток. Отмечаются случаи, когда гнёзда амадин строились в основании гнёзд крупных хищных птиц — орлов и грифов. Часто используются брошенные гнёзда других вьюрков. В кладке от 3 до 8 (по данным одного автора — до 25) белых овальных яиц. Высиживание продолжается 19 дней. Только что вылупившиеся птенцы чёрного цвета, первые десять дней жизни проводят в гнезде в молчании, пока родители не перестают носить им пищу, так что наиболее активные пары успевают за сезон высидеть до четырёх кладок^[6].

Рацион малабарской амадины составляют семена и беспозвоночные. Питаются птицы этого вида обычно небольшими стаями на открытой местности.

Примечания

白喉文鳥（學名：Euodice malabarica），又稱印度銀嘴文鳥，是梅花雀科銀嘴文鳥屬的一种，分布于约旦（引进种）、阿富汗、巴基斯坦、波多黎各（引进种）、阿拉伯联合酋长国、孟加拉国、伊朗、印度、沙特阿拉伯（引进种）、巴林（引进种）、以色列（引进种）、科威特（引进种）、斯里兰卡、卡塔尔（引进种）、阿曼、尼泊尔和维尔京群岛（引进种）。该物种的保护状况被评为无危。

白喉文鸟的平均体重约为11.0克。栖息地包括亚热带或热带的（低地）干燥疏灌丛、牧草地、亚热带或热带的旱林、耕地、干燥的稀树草原和亚热带或热带的（低地）干草原。

白喉文鳥在台灣是外來種逸鳥，現已歸化在台灣大量繁衍。

特徵

身長約11公分，喉部至腹部為米白色，頭部至背部為褐色，嘴銀灰色，尾部黑色中夾白色。

習性

以禾本科種子為食，常密集群體飛行。

棲息地

通常成群出現在平地到低海拔的草叢、農耕地區。有時會和斑文鳥、麻雀等雀鳥群雜居。

参考文献

外部連結

• Photographs and videos