Die hulsboom (orde Aquifoliaceae) is 'n houtagtige plant met enkelvoudige blare wat afwisselend of teenoorstaande op 'n tak gerangskik is. Die klein, groen blommetjies is onopvallend, vier- of vyftallig, en het meestal net een blom met meeldrade en 'n stamper. Die bostandige vrugbeginsel is veelhokkig en het verskillende sade. Die hulsboom (Ilex aquifolium) is inheems in Europa en die Middellandse Seegebied. Die hulsboom (Engels: holly) word tradisioneel met Kersfees verbind.
Die hulsboomfamilie (Aquifoliaceae) het drie genera met altesaam sowat 450 spesies. Die familie word meestal in die Noordelike Halfrond aangetref, maar van die spesies word ook in Suid-Afrika gevind. Die bome is immergroen; sommiges het stekelrige blare en ander het gladde, leeragtige blare. Manlike en vroulike blomme kom voor en laasgenoemde produseer rooi of swart bessies. Die algemene hulsboom (Ilex aquifolium) kan tot 25 m hoog word. Dit het 'n dun stam met 'n grys bas. Die blare is dik, stekelrig en donkergroen van kleur.
Klein, wit blommetjies groei in trosse in die oksels van die blare. Die hulsboom is tweehuisig. Die vrugte van die vroulike boom is rond en helderrooi. Die vrugte en blare is in Europa baie gewild as Kersversierings. In Februarie eet die voëls gewoonlik die bessies. Die hulsboom groei meestal wild, veral in woude en op dyke. In Suid-Afrika word die lIex mitis, ook bekend as without, aangetref. Die boom kan tot 30 m hoog word en groei langs riviere en in immergroen woude. Hoewel die hout hard en fyn van tekstuur is, word dit nie juis gebruik vir die maak van meubels nie omdat dit in woude groei waar waardevolle hout voorkom. Die hout word ook meestal vir ligte meubels en paneelwerk gebruik.
Die hulsboom (orde Aquifoliaceae) is 'n houtagtige plant met enkelvoudige blare wat afwisselend of teenoorstaande op 'n tak gerangskik is. Die klein, groen blommetjies is onopvallend, vier- of vyftallig, en het meestal net een blom met meeldrade en 'n stamper. Die bostandige vrugbeginsel is veelhokkig en het verskillende sade. Die hulsboom (Ilex aquifolium) is inheems in Europa en die Middellandse Seegebied. Die hulsboom (Engels: holly) word tradisioneel met Kersfees verbind.
Die hulsboomfamilie (Aquifoliaceae) het drie genera met altesaam sowat 450 spesies. Die familie word meestal in die Noordelike Halfrond aangetref, maar van die spesies word ook in Suid-Afrika gevind. Die bome is immergroen; sommiges het stekelrige blare en ander het gladde, leeragtige blare. Manlike en vroulike blomme kom voor en laasgenoemde produseer rooi of swart bessies. Die algemene hulsboom (Ilex aquifolium) kan tot 25 m hoog word. Dit het 'n dun stam met 'n grys bas. Die blare is dik, stekelrig en donkergroen van kleur.
Klein, wit blommetjies groei in trosse in die oksels van die blare. Die hulsboom is tweehuisig. Die vrugte van die vroulike boom is rond en helderrooi. Die vrugte en blare is in Europa baie gewild as Kersversierings. In Februarie eet die voëls gewoonlik die bessies. Die hulsboom groei meestal wild, veral in woude en op dyke. In Suid-Afrika word die lIex mitis, ook bekend as without, aangetref. Die boom kan tot 30 m hoog word en groei langs riviere en in immergroen woude. Hoewel die hout hard en fyn van tekstuur is, word dit nie juis gebruik vir die maak van meubels nie omdat dit in woude groei waar waardevolle hout voorkom. Die hout word ook meestal vir ligte meubels en paneelwerk gebruik.
Pirkal- Aquifoliaceae fəsiləsində 400-600 növ Çiçəkli bitkilərdən olan bitki cinsi.
Pirkal- Aquifoliaceae fəsiləsində 400-600 növ Çiçəkli bitkilərdən olan bitki cinsi.
Ilex és un gènere d'unes 600 espècies de magnoliofitins de la família Aquifoliaceae, i l'únic gènere existent d'aquesta família.
Les baies del grèvol són una mica tòxiques per als humans, encara que les seves propietats verinoses s'exageren i gairebé no es coneixen morts per aquesta causa. [1] [2] Són una menja extremadament important per a nombroses espècies d'ocells, i també són menjats per altres animals salvatges. A la tardor i al principi de l'hivern, les baies són dures i aparentment desagradables. Després de ser congelades o gelades unes quantes vegades, les baies s'estoven, i es tornen més suaus quant al seu gust. Durant les tempestes d'hivern, els ocells sovint es refugien als grèvols, que proporcionen refugi, protecció contra els predadors (pels seus fulls espinosos), i menjar. Les flors són menjades, de vegades, per la larva de l'arna Gymnoscelis rufifasciata. Un altre lepidòpter les larves del qual s'alimenten del grèvol, és la Bucculatrix ilecella (que s'alimenta exclusivament de grèvol) l'Ectropis crepuscularia. Generalment s'associa el boix grèvol a l'època de Nadal.
Després d'haver desenvolupat nombroses espècies que ara són endèmiques d'algunes illes i petites serralades, i de ser plantes altament útils, moltes classes de grèvol s'estan tornant ara rares. Les espècies tropicals estan seriosament amenaçades per la destrucció del seu hàbitat i la sobreexplotació, i com a mínim dues ja es poden donar per extintes, mentre que moltes altres amb prou feines sobreviuen.[3]
En moltes cultures occidentals, holly és un motiu nadalenc tradicional, utilitzat especialment en corones de flors. La fusta és pesada, dura i blanquinosa; un ús tradicional és per fer peces d'escacs, emprant el boix per a les peces blanques, i el banús per al negre. Uns altres usos inclouen torneria, treball d'incrustacions i com a llenya. Els Telers durant els anys 1800 utilitzaven el boix per a la barra de filatura. El motiu d'això és perquè el grèvol és dens i es pot polir molt llis, mla barra era menys probable que s'hi enganxessin els fils que es feien servir per confeccionar la roba. Peter Carl Fabergé utilitzava el boix quan feia els Ous de Fabergé així com objectes petits, com ara segells de mà.
Moltes plantes de boix s'utilitzen àmpliament com a plantes ornamentals en jardins i parcs. Uns quants híbrids i nombrosos cultivars s'han desenvolupat per a usos de jardineria, entre ells els Ilex × altaclerensis (I. aquifolium × I. perado) i els Ilex × meserveae (I. aquifolium × I. rugosa).[4] Tot sovint el grèvol s'utilitza com a bardissa; les seves espinoses fulles fan difícil que s'hi pugui penetrar i a més són fàcils de podar i formar.[5] En heràldica, el boix s'utilitza per simbolitzar la veritat.
Entre els segles XIII i XVIII, abans de la introducció dels naps, el grèvol es conreava per a ser usat com a pinso d'hivern per al bestiar i les ovelles.[6] Es preferien les varietats menys espinoses de grèvol, i en la pràctica els fulls que creixen prop de la part superior de l'arbre tenen lluny menys espines, la qual cosa els fa més adequats per a pinso.
Unes quantes espècies de grèvol s'utilitzen per fer tes herbals rics en cafeïna. La planta sud-americana yerba mate (Ilex paraguariensis) es bull per preparar les populars infusions conegudes amb el nom de mate i Chimarrão, i submergits en aigua fer el Tereré fred. La Guayusa (Ilex guayusa) és utilitzada tant com a estimulant com per barrejar amb l'enteogènic te ayahuasca; les seves fulles tenen el contingut conegut de cafeïna més alt de qualsevol planta. A Amèrica del Nord i Amèrica Central, el Yaupon (Ilex vomitoria), era utilitzat pels nadius del sud-est com a estimulant cerimonial i emètic conegut com "la beguda negra"..[7] Tal com suggereix el nom, les propietats purgants del te eren un dels seus usos principals, més sovint en l'àmbit ritual. L'Ilex glabra és un substitut més suau de Yaupon i no té cafeïna. A la Xina, les fulles joves que broten de l'Ilex kudingcha són processades amb un mètode similar al del te verd per fer una tisana anomenada kǔdīng chá (苦丁茶 més o menys "te amargant de full de punta").
Ilex és un gènere d'unes 600 espècies de magnoliofitins de la família Aquifoliaceae, i l'únic gènere existent d'aquesta família.
Cesmína (Ilex) je jediný rod čeledi cesmínovité (Aquifoliaceae) vyšších dvouděložných rostlin. Cesmíny jsou stálezelené nebo opadavé keře a stromy, rostoucí na všech kontinentech. Některé druhy a jejich kultivary jsou pěstovány jako okrasné dřeviny. V Česku cesmína přirozeně neroste. Od anglického názvu cesmíny "holly" je odvozen Hollywood.
Cesmíny jsou opadavé nebo stálezelené dvoudomé keře a stromy se střídavými nebo výjimečně i vstřícnými listy. Listy jsou tuhé nebo měkké, na okraji celokrajné, pilovité nebo ostnité, s drobnými opadavými nebo vytrvalými palisty, lysé nebo zřídka i pýřité. Řapík je většinou přítomen, výjimečně jsou listy přisedlé. Květy jsou jednotlivé nebo častěji uspořádané v chudých úžlabních vrcholících či svazečcích. Květy jsou jednopohlavné, pravidelné a drobné, obvykle čtyř až osmičetné. Kalich je vytrvalý, koruna na bázi srostlá, nejčastěji bílá nebo žlutavá, řidčeji zelená, žlutá, růžová nebo červená. Samčí květy obsahují stejný počet tyčinek jako je počet kališních a korunních lístků, v samičích květech je svrchní semeník srostlý ze 4 až 8 plodolistů, se 4 až 8 komůrkami obsahujícími po 1 vajíčku. Blizna je obvykle přisedlá, bez čnělky. Samčí i samičí květy obsahují zbytky druhého pohlaví. V samičích květech jsou šípovitá nebo srdčitá staminodia, v samčích zakrnělý semeník. Plodem je kulovitá dužnatá peckovice obsahující obvykle 4 až 6 semen. Zralé plody jsou obvykle červené, hnědé nebo černé, výjimečně zelené. Semena obsahují hojný olejnatý endosperm.[1][2]
Květy jsou opylovány obvykle hmyzem, lákaným nektarem z nektárií uložených na bázi korunních lístků. Plody jsou šířeny ptactvem.[2]
Detail květu cesmíny ostrolisté
Plody opadavé cesmíny přeslenité
Rod zahrnuje asi 500 až 600 druhů a je zastoupen na všech kontinentech. Roste v tropických, subtropických a v menší míře i mírných oblastech na obou polokoulích.[1] Největší druhové zastoupení je v tropické Americe (asi 300 druhů)[2] a v jihovýchodní a východní Asii (v Číně asi 200 druhů).[1] V Africe a na Madagaskaru je rod zastoupen jediným druhem (Ilex mitis), podobně v Austrálii (Ilex arnhemensis). Na Kanárských ostrovech a Madeiře roste endemická cesmína Ilex canariensis.[2][3] V Evropě rostou 2 blízce příbuzné druhy: cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium) a cesmína kolchická (Ilex colchica).[4] Dalším příbuzným druhem je kavkazský endemit Ilex stenocarpa.[5] V ČR žádný druh cesmíny přirozeně neroste ani nezplaňuje.[6]
Cesmíny rostou spíše na vlhčích stanovištích a jsou rozšířeny od nížin do horských oblastí. V Andách vystupují do nadmořské výšky až 4000 m.[2] Množství druhů roste jako endemity na vrcholech venezuelských stolových hor.[7]
Dříve byly do čeledi Aquifoliaceae řazeny rody Oncotheca, Phelline a Sphenostemon, v současném systému jsou první dva rody řazeny do samostatných čeledí na různých místech větve Asterids, zatímco rod Sphenostemon byl vřazen do čeledi Paracryphiaceae. Dalším členem čeledi Aquifoliaceae byl v minulosti severoamerický rod nitkokvětec (Nemopanthus), zahrnující jediný druh: nitkokvětec bodlinatý (Nemopanthus mucronatus). Pro blízkou příbuznost s cesmínami byl vřazen do rodu Ilex jako Ilex mucronata.[2][8]
Listy více než 60 druhů jsou používány na přípravu povzbuzujících nápojů. Nejznámější je cesmína paraguayská, známá jako maté nebo také yerba maté. Z dalších druhů jsou takto používány např. jihoamerické druhy Ilex dumosa, Ilex amara, Ilex guayusa[9] a Ilex tarapotina, dále Ilex vomitoria v jv. USA a Mexiku, Ilex yunnanensis na hranicích Číny a Tibetu a Ilex latifolia v Číně a Japonsku.[2]
Některé druhy cesmíny mají medicínské využití. Listy cesmíny ostrolisté jsou využívány např. při zánětu pohrudnice, kataru a neštovicích, listy Ilex colchica z Bulharska a jz. Asie na léčení horečky a žaludečních potíží a kořeny při kašli. Andský druh Ilex guayusa je používán jako emetikum a stimulans. Listy a kůra čínské Ilex cornuta jsou používány na ledvinové choroby a jako tonikum, kořeny Ilex cymosa z jihovýchodní Asie na horečky. Africký druh Ilex mitis je místně využíván jako laxativum a emetikum při ošetřování koliky u dětí.[2]
Dřevo cesmíny kolchické (Ilex colchica) je používáno jako náhrada ebenu např. na pažby pušek. Z kůry cesmíny ostrolisté a cesmíny širokolisté (Ilex latifolia) byl připravován lep na ptáky.[2]
Jako okrasné dřeviny jsou u nás pěstovány nejčastěji různé kultivary cesmíny ostrolisté, případně její kříženec s cesmínou vrásčitou (Ilex rugosa), cesmína modrá (Ilex x meserveae).[5] Ve sbírkách botanických zahrad jsou mimoto nejčastěji zastoupeny cesmína rohatá (Ilex cornuta), cesmína vroubkovaná (Ilex crenata), cesmína temná (Ilex opaca) a jejich kultivary, z opadavých druhů pak cesmína přeslenitá (Ilex verticillata).[10]
Cesmína (Ilex) je jediný rod čeledi cesmínovité (Aquifoliaceae) vyšších dvouděložných rostlin. Cesmíny jsou stálezelené nebo opadavé keře a stromy, rostoucí na všech kontinentech. Některé druhy a jejich kultivary jsou pěstovány jako okrasné dřeviny. V Česku cesmína přirozeně neroste. Od anglického názvu cesmíny "holly" je odvozen Hollywood.
Kristtorn (Ilex), på dansk også ofte omtalt som kristtjørn, er en stor slægt med henved 100 arter i Europa, Østasien, Nord- og Sydamerika og på Atlanterhavsøerne. Det er stedsegrønne eller løvfældende buske og træer med spredtstillede, hele blade og firetallige blomster. Frugten er en stenfrugt med én kerne. Her nævnes kun de arter og krydsninger, som enten dyrkes i Danmark eller er vildtvoksende her.
Beskrevne arter og hybrider
Die Stechpalmen (Ilex) auch Hülsen (Hülsdorn, Stechhülsen), Hulst, Winterbeeren, Christdorn oder (in Österreich) auch Schradler genannt, sind die einzige Gattung der Pflanzenfamilie der Stechpalmengewächse (Aquifoliaceae) innerhalb der Bedecktsamigen Pflanzen (Magnoliopsida). Einige Arten und Sorten sind Zierpflanzen für Parks und Gärten. Die Zweige mit den roten Früchten werden in Großbritannien, in Frankreich und Nordamerika als Weihnachtsdekoration verwendet und werden zunehmend auch in Mitteleuropa populär.
Alle westgermanischen Sprachen haben ein indogermanisches Stammwort als hul- (ahd. hulis, huls> (Stech-)Hülsen; mittelniederländisch huls> niederländisch hulst; altenglisch holeġn> englisch holly, daraus Hollywood) behalten. Als einzige unter den romanischen Sprachen hat die französische Sprache das germanische Wort *hulis als houx entliehen. Das gleiche indogermanische Stammwort erklärt keltische Wörter wie walisisch celyn, bretonisch kelen(n) und irisch cuilleann.
Im Gegensatz dazu behielten die meisten romanischen Sprachen das lateinische Wort acrifolium (lat. ‚nadelblätterig, Stechpalme‘; von lateinisch acris ‚spitz‘ und lateinisch folium ‚Blatt‘),[1] das später als aquifolium falsch interpretiert wurde. Auch Agrifolium[2] war eine Bezeichnung für verschiedene Ilex-Arten.[3] So verwenden auch das Italienische agrifoglio und das Okzitanische grefuèhl ((a)grifou(i)l, daraus die falsche Französisierung Aigrefeuille).
Die Ilex-Arten sind sich in den generativen Merkmalen ähnlich, aber die Laubblätter sind unterschiedlich.[4]
Die Ilex-Arten sind sommer- oder immergrüne Bäume und Sträucher, die Wuchshöhen von 2 bis 25 Metern erreichen.[5] Die Ilex-Arten enthalten kein Harz.[6]
Die meist wechselständig und zweizeilig, selten gegenständig an den Zweigen angeordneten Laubblätter sind meist gestielt.[6][5] Bei manchen Arten liegt Heterophyllie vor.[6] Die oft ledrigen, manchmal pergamentartigen bis häutigen Blattspreiten sind einfach, die Blattränder glatt oder gesägt bis dornig. Die relativ kleinen Nebenblätter sind haltbar oder früh vergänglich[6] und hinterlassen eine schwielige Narbe.[5]
Ilex-Arten sind zweihäusig getrenntgeschlechtig (diözisch).[6] Die seitenständigen, zymösen Blütenstände sind meist verzweigt.[5]
Die funktional eingeschlechtigen Blüten sind relativ klein, unscheinbar, radiärsymmetrisch und meist vier- bis sechszählig mit doppelter Blütenhülle; es können auch bis zu 23 Blütenblätter in einem Kreis sein.[5] Die Kelchblätter sind haltbar. Die Kronblätter sind nur an ihrer Basis oder bis zur Hälfte ihrer Länge verwachsen, und die Kronlappen überlappen sich dachziegelartig. Die Kronblätter sind oft weiß oder cremefarben, selten grün, gelb, rosafarben bis rot.[5] Bei den männlichen Blüten sind meist je vier bis acht Kelch- und Kronblätter vorhanden. Es ist nur der äußere Kreis mit vier bis acht Staubblättern vorhanden. Die länglich-eiförmigen Staubbeutel öffnen sich der Länge nach. Bei den männlichen Blüten ist ein rudimentärer Fruchtknoten vorhanden.[5] Bei den weiblichen Blüten sind meist je vier bis acht Kelch- und Kronblätter vorhanden. Die Staminodien sind pfeil- oder herzförmig. Vier bis acht oder zehn Fruchtblätter sind zu einem oberständig,[6] eiförmigen, vier- bis acht- oder selten zehnkammerige Fruchtknoten verwachsen; er ist selten flaumig behaart. Ein Griffel ist selten entwickelt. Die Narbe ist kopf-, scheiben- oder säulenförmig.[5]
Die bei Reife roten, braunen bis schwarzen, selten grün bleibenden (beispielsweise Ilex chapaensis), meist kugeligen Steinfrüchte enthalten vier bis sechs, einen bis zehn oder sogar bis zu 23 Steinkerne[5] (manchmal Samen genannt). Bei den Steinfrüchten ist das Exokarp häutig oder pergamentartig und das Mesokarp fleischig. Bei den Steinkernen ist das Endokarp glatt, ledrig, holzig oder steinhart, gerillt, gerillt-gefurcht oder runzelig und/oder grubig.[5]
Die Gattung Ilex wurde 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum, 1, S. 125 aufgestellt. Der Gattungsname Ilex stammt aus der lateinischen Sprache und bedeutet „eine Art Eiche mit stacheligem Laube und kleiner Eichel, Stecheiche oder Steineiche“.[7] Typusart ist Ilex aquifolium L. Synonyme Ilex L. sind: Agrifolium Hill, Aquifolium Mill., Macoucoua Aubl., Nemopanthus Raf., Prinos L., Ilicioides Dum. Cours. nom. rej., Pileostegia Turcz. nom. illeg. non Hook. f. & Thomson.[8] Als gültige Erstveröffentlichung für die Familie Aquifoliaceae wurde Friedrich von Berchtold und Karl Bořiwog Presl: O Přirozenosti rostlin, aneb rostlinar, 2, 110, 1825, S. 440, 438 festgelegt.[9] Ein Synonym für Aquifoliaceae Bercht. & J.Presl nom. cons. ist Ilicaceae Dumort.[8]
Die Gattung Stechpalmen (Ilex) ist weltweit in allen Klimazonen verbreitet; die meisten ihrer Arten gedeihen in den Tropen und Subtropen, Zentren der Verbreitung sind Ostasien und Südamerika. Im tropischen Afrika gibt es nur eine, nur zwei Arten kommen im nördlichen Australien vor. In Nordamerika gibt es 17 Arten[4], in Europa vier, in der Volksrepublik China 204, von denen 149 nur dort vorkommen.[5] Nur wenige Arten der Gattung dringen in Nordamerika und Ostasien auch in die gemäßigten Gebiete vor. In Mitteleuropa ist nur eine Ilex-Art heimisch, die Europäische Stechpalme (Ilex aquifolium); sie ist in Westeuropa und im Mittelmeerraum verbreitet.
Die Gattung Ilex umfasst 400 bis 600[4] Arten und wird in drei Untergattungen gegliedert:[5]
Einige Arten und Sorten werden als Zierpflanzen in Parks und Gärten genutzt. Die Zweige mit den roten Früchten werden in Großbritannien, in Frankreich und Nordamerika als Weihnachtsdekoration verwendet und werden zunehmend auch in Mitteleuropa populär.
Von der Japanischen Stechpalme (Ilex crenata) wird die Sorte ‚Convexa‘, auch Löffel-Ilex genannt, als Ersatz für den durch den Buchsbaumzünsler in Europa gefährdeten Buchsbaum verwendet.[16]
Es gibt einige in Kultur entstandene Hybriden (Auswahl):[8]
Aus dem südamerikanischen Mate-Strauch (Ilex paraguariensis A.St.-Hil.) wird Mate-Tee hergestellt. Es werden auch die Laubblätter verschiedener anderer Ilex-Arten als Tee verwendet, darunter Ilex guayusa (Guayusa-Tee), Ilex kaushue (Kuding-Tee) und Ilex vomitoria (Yaupon-Tee) sowie der bittere und Brechreiz erregende Tee aus Ilex glabra. Im Allgemeinen ist relativ wenig über den Unterschied im Giftgehalt der verschiedenen Ilex-Arten bekannt, so dass nicht klar ist, welche Arten sich für die Zubereitung von Tee eignen.
Zur Giftigkeit siehe Hauptartikel Europäische Stechpalme (Ilex aquifolium). Zu den anderen Arten liegen meist keine Angaben vor (oder siehe im jeweiligen Art-Artikel).
Die Europäische Stechpalme (Ilex aquifolium) wird in einigen Wappen verwendet.
Auf dem Millefleurs-Wandbehang Die Dame mit dem Einhorn (fr. La Dame à la licorne), einer sechsteiligen Bildwirkerei aus dem Ende des 15. Jahrhunderts, die im Pariser Musée national du Moyen Âge (bis 1980 Musée de Cluny) ausgestellt ist, befinden sich jeweils stilisierte Abbildungen einer Stechpalme, die hier als Symbol der Druiden für Tapferkeit sowie als eine der vier Kardinaltugenden nach Platon eingefügt sind[17].
Die Stechpalmen (Ilex) auch Hülsen (Hülsdorn, Stechhülsen), Hulst, Winterbeeren, Christdorn oder (in Österreich) auch Schradler genannt, sind die einzige Gattung der Pflanzenfamilie der Stechpalmengewächse (Aquifoliaceae) innerhalb der Bedecktsamigen Pflanzen (Magnoliopsida). Einige Arten und Sorten sind Zierpflanzen für Parks und Gärten. Die Zweige mit den roten Früchten werden in Großbritannien, in Frankreich und Nordamerika als Weihnachtsdekoration verwendet und werden zunehmend auch in Mitteleuropa populär.
Ang asebo (mula sa Kastilang acebo; Ingles: holly; pangalang pang-agham: Ilex) ay isang uri palumpong na may agad na nakikilalang mga dahon. May matatalim na mga gilid ang mga dahon, at kalimitang ginagamit sa pagpapalamuti ng bahay tuwing Araw ng Pasko. May ilang uri ng asebong ginagamit sa paggawa ng mga tsaa. Kinabibilangan ang saring asebo ng may 600 mga uri ng mga namumulaklak na mga halamang nasa pamilyang Aquifoliaceae, at ito lamang ang sari sa pamilyang ito. May isang sari, ang monotipikong Nemopanthus (Asebong Bundok o Mountain Holly), na dating nakahiwalay sa mga Ilex dahil sa batayang may mas bawas na mga calyx ang mga bulaklak nito at may mas makitid na mga talulot; at maging sa sitolohiya, dahil sa pagiging tetraploid nito, samantalang mga diploid ang mga Ilex. Subalit, pagkaraan ng mga pagsusuri ng mga impormasyong molekular, isinanib na ang mga Asebong Bundok sa mga Ilex, bilang Ilex mucronata; mas higit na malapit ang mga ito sa Ilex amelanchier.[1][2]
Ang lathalaing ito na tungkol sa Botanika ay isang usbong. Makatutulong ka sa Wikipedia sa nito.
Ang asebo (mula sa Kastilang acebo; Ingles: holly; pangalang pang-agham: Ilex) ay isang uri palumpong na may agad na nakikilalang mga dahon. May matatalim na mga gilid ang mga dahon, at kalimitang ginagamit sa pagpapalamuti ng bahay tuwing Araw ng Pasko. May ilang uri ng asebong ginagamit sa paggawa ng mga tsaa. Kinabibilangan ang saring asebo ng may 600 mga uri ng mga namumulaklak na mga halamang nasa pamilyang Aquifoliaceae, at ito lamang ang sari sa pamilyang ito. May isang sari, ang monotipikong Nemopanthus (Asebong Bundok o Mountain Holly), na dating nakahiwalay sa mga Ilex dahil sa batayang may mas bawas na mga calyx ang mga bulaklak nito at may mas makitid na mga talulot; at maging sa sitolohiya, dahil sa pagiging tetraploid nito, samantalang mga diploid ang mga Ilex. Subalit, pagkaraan ng mga pagsusuri ng mga impormasyong molekular, isinanib na ang mga Asebong Bundok sa mga Ilex, bilang Ilex mucronata; mas higit na malapit ang mga ito sa Ilex amelanchier.
Cuileann[1] (Laideann: Ilex aquifolium): craobh shior-uaine le duilleagan gathach oirre, agus dearcan dearg.
Cuileann (Laideann: Ilex aquifolium): craobh shior-uaine le duilleagan gathach oirre, agus dearcan dearg.
Hol (li hin deveran, holik, holê) (Ilex) navê cinsekî riwekên famîleya holan (Aquifoliaceae) e ku di koma holan (Aquifoliales) de cih digire. Li ser riwekên kulîlkdar (Magnoliopsida) tê hejmartin. Hin cureyên holê bo bexçevaniyê tên çandin.
Cinsên holê pirranî li cihên avhewaya wê tropîk e diçên lê li seranserê erdxanê jî tên dîtin. Herwiha hin endamên vê famîleyê li Kurdistanê jî cihwarbûyî ne. Tenê li Çînê rastî 204 cureyan tên ku ji wan 149 jî tenê li vî welatî diçên.
Ilex aquifolium axûdar e (bi jehr e). Him pelên wê, him jî fêkiyên wê yên sor pirr jehrdar in. Hol, îlîsîn, rûtîn, ûrsolîk asîd, nîtrîl menûsdaûrînê dihewîne. 20 heya 30 cureyên holê yên fêkîsor in, jehrdar in. Jehra wê dikare mirov bikûje.
Sîmptomên jehrbûnê lihevketina madeyê, verêşîn, vartoyîbûn (îshel, vîrik), êşa gurçikan, felç û xerabûna rîtma dil ango diltepîn in.
Hol di dermanfiroşî û kozmetîkê de tê bikaranîn.
Ji ber ku fêkiya holê û xuyana riwekê balkêş û dilbijêr e, lê di heman demê de hol jehrdar e, di edebiyata gel de, ji bo mirovên ji derve baş û rind, ji hundir ve jî nebaş û xeterdar gotina hol tê bikaranîn.
Holê bernavkekî jinan e jî. Li herêma Serhedê bi navê Holo mêr jî hene. Di stranan de herwiha navê holê derbas dibe.
Hol (li hin deveran, holik, holê) (Ilex) navê cinsekî riwekên famîleya holan (Aquifoliaceae) e ku di koma holan (Aquifoliales) de cih digire. Li ser riwekên kulîlkdar (Magnoliopsida) tê hejmartin. Hin cureyên holê bo bexçevaniyê tên çandin.
Cinsên holê pirranî li cihên avhewaya wê tropîk e diçên lê li seranserê erdxanê jî tên dîtin. Herwiha hin endamên vê famîleyê li Kurdistanê jî cihwarbûyî ne. Tenê li Çînê rastî 204 cureyan tên ku ji wan 149 jî tenê li vî welatî diçên.
Wayusa (genus Ilex) nisqakunaqa yaqa tukuy Tiksimuyuntinpi wiñaq thansakunam, sach'akunam, 2-25 mitru hatun, rakisqa china urqu yuram, palamap sisachasqan, hukllam rikch'ana Aquifoliaceae nisqa rikch'aq ayllupi.
Runakunaqa rurunkunata, raphinkunatapas hampinapaqmi llamk'achin.
Wayusa (genus Ilex) nisqakunaqa yaqa tukuy Tiksimuyuntinpi wiñaq thansakunam, sach'akunam, 2-25 mitru hatun, rakisqa china urqu yuram, palamap sisachasqan, hukllam rikch'ana Aquifoliaceae nisqa rikch'aq ayllupi.
Runakunaqa rurunkunata, raphinkunatapas hampinapaqmi llamk'achin.
Ο Ίληξ (Λατ.: Ilex), ο οποίος απαντάται στα ελληνικά και ως ελαιόπρινος, λιόπρινο και αρκουδοπούρναρο[1] ή και ως «ου» (από το γαλλικό houx)[2], είναι γένος φυτών της οικογένειας των Οξυφυλλοειδών (Aquifoliaceae) που περιλαμβάνει πολυάριθμα είδη αειθαλών ή φυλοβόλλων θάμνων και δένδρων, με ευρεία εξάπλωση στην Ευρώπη, την Ασία και την βορειοδυτική Αφρική.
Φέρουν απλά, οδοντωντά φύλλα με αγκαθωτές παρυφές και συνήθως είναι δίοικα δηλαδή φέρουν μονογενή αρσενικά και θηλυκά άνθη σε διαφορετικά φυτά. Ο καρπός είναι δρύπη σαν βατόμουρο, που τρώγεται από τα πουλιά, αλλά είναι τοξικός και μπορεί να προκαλέσει έμετους, κενώσεις ή σε μεγάλες ποσότητες ακόμα και το θάνατο αν καταναλωθεί από τον άνθρωπο.
Κάποια τροπικά είδη απειλούνται με εξαφάνιση.[3]
Η επιστημονική ονομασία[ «ίληξ» προέρχεται από το λατινικό illex (ονόμ.) – illicis (γεν.) (= δελεάζων, απατηλός) που δεν πρέπει να συγχέεται με το illex (ονόμ.) – illegis (γεν.) (= άνομος) για την αριά (Quercus ilex), με το οποίο μοιάζουν τόσο πολύ σε βαθμό που συγχέονται μεταξύ τους.
Στον δυτικό πολιτισμό, το φυτό χρησιμοποιείται παραδοσιακά ως διακοσμητικό για τα Χριστούγεννα, ειδικά σε στεφάνια. Είναι το «ταίρι» του γκι (ιξός) και αποτελούν μαζί το παραδοσιακό χριστουγεννιάτικο δίδυμο. Το ξύλο του χρησιμοποιείται στην κατασκευή πεσσών για το σκάκι και επίσης για προσάναμμα. Πολλά φυτά χρησιμοποιούνται ευρέως ως διακοσμητικά σε κήπους και πάρκα. Από τα αποξηραμένα φύλλα του είδους Ilex paraguariensis (Ίληξ ο Παραγουαρινός), ιθαγενές της Νότιας Αμερικής, παρασκευάζεται το γνωστό αφέψημα μάτε ή αλλιώς τσάι της Παραγουάης [4].
Ο Ίληξ (Λατ.: Ilex), ο οποίος απαντάται στα ελληνικά και ως ελαιόπρινος, λιόπρινο και αρκουδοπούρναρο ή και ως «ου» (από το γαλλικό houx), είναι γένος φυτών της οικογένειας των Οξυφυλλοειδών (Aquifoliaceae) που περιλαμβάνει πολυάριθμα είδη αειθαλών ή φυλοβόλλων θάμνων και δένδρων, με ευρεία εξάπλωση στην Ευρώπη, την Ασία και την βορειοδυτική Αφρική.
Цхъори[1] кæнæ чхъори[1], вариант: шыхъори[2], цыргъсыф[3][4] (лат. Ilex, уырыс. Падуб) у къутæрты æмæ бæлæсты мыггаг.
Цхъори кæнæ чхъори, вариант: шыхъори, цыргъсыф (лат. Ilex, уырыс. Падуб) у къутæрты æмæ бæлæсты мыггаг.
शूलपर्णी (Holly), आइलेक्स (Ilex) जीनस का सामान्य नाम है। यह दोनों गोलार्धो के उष्ण तथा शीतोष्ण कटिबंधों में पाया जाता है। यह अपनी सुंदर पत्तियों एवं आकर्षक लाल बेरियों के कारण लगाया जाता है। इस वंश के वृक्ष या क्षुप (shrub) पर्णपाती (deciduous), या सदाहरित होते हैं। पर्णपाती स्पीशीज़ अधिकांशत: क्षुप होते हैं, जबकि सदाहरित स्पीशीज़ के वृक्ष छोटे, या मध्यम ऊँचाई के होते हें। वृक्ष की ऊँचाई प्राय: ४० से ५० फुट तथा कभी कभी १०० फुट तक होती है। शूलपर्णी के पादप एकलिंगी या उभयलिंगी (hermaphrodite) होते हैं।
इसकी पत्तियाँ प्राय: अरीय, पुष्प हरे तथा लाल, काली या कभी कभी पीली बेरियाँ होती है, जो शीत ऋतु पर्यंत डालियों पर रहती हैं। इस वृक्ष की लकड़ी, कठोर, भारी, सफेद तथा सुंदर गठन वाली होती है, जिसका उपयोग मापने के पैमाने को बनाने तथा फर्निचरों में अस्तर देने के लिए होता है। बगीचों में बाड़ लगाने के लिए शूलपर्णी का उपयोग किया जाता है। पतझड़ या वसंत ऋतु सदाहरित स्पीशीज़ लगाने का सर्वोत्तम समय है। शूलपर्णी के लगभग ३०० स्पीशीज ज्ञात हैं।
Ilex verticillata
शूलपर्णी (Holly), आइलेक्स (Ilex) जीनस का सामान्य नाम है। यह दोनों गोलार्धो के उष्ण तथा शीतोष्ण कटिबंधों में पाया जाता है। यह अपनी सुंदर पत्तियों एवं आकर्षक लाल बेरियों के कारण लगाया जाता है। इस वंश के वृक्ष या क्षुप (shrub) पर्णपाती (deciduous), या सदाहरित होते हैं। पर्णपाती स्पीशीज़ अधिकांशत: क्षुप होते हैं, जबकि सदाहरित स्पीशीज़ के वृक्ष छोटे, या मध्यम ऊँचाई के होते हें। वृक्ष की ऊँचाई प्राय: ४० से ५० फुट तथा कभी कभी १०० फुट तक होती है। शूलपर्णी के पादप एकलिंगी या उभयलिंगी (hermaphrodite) होते हैं।
इसकी पत्तियाँ प्राय: अरीय, पुष्प हरे तथा लाल, काली या कभी कभी पीली बेरियाँ होती है, जो शीत ऋतु पर्यंत डालियों पर रहती हैं। इस वृक्ष की लकड़ी, कठोर, भारी, सफेद तथा सुंदर गठन वाली होती है, जिसका उपयोग मापने के पैमाने को बनाने तथा फर्निचरों में अस्तर देने के लिए होता है। बगीचों में बाड़ लगाने के लिए शूलपर्णी का उपयोग किया जाता है। पतझड़ या वसंत ऋतु सदाहरित स्पीशीज़ लगाने का सर्वोत्तम समय है। शूलपर्णी के लगभग ३०० स्पीशीज ज्ञात हैं।
တောက်ပသည့်အရွက်စိမ်းများနှင့် အနီရောင်ဗဲရီသီးများသီးသော ဟော်လီပင်များသည် သမပိုင်းရာသီဥတုရှိသော တိုင်းပြည်များတွင်ပေါက်လေ့ရှိသည်။ ဟော်လီပင်တွင်မျိုး စိတ်အများအပြားရှိရာ အမေရိကန်နိုင်ငံ၌ မူလပေါက်ရောက်သော ဟော်လီပင်သည်များသောအားဖြင့်ပေ လေးဆယ်မှငါးဆယ်အထိရှိ၍အမြင့်ဆုံးမှာပေတစ်ရာအထိ မြင့်လေသည်။ သို့သော်အမေရိကန်နိုင်ငံတွင်သာမန်ပေါက်သော ဟော်လီပင်၏ အရွက်နှင့်အသီးများ၏ အရောင်တို့သည် ဥရောပတိုက်တွင်ပေါက်ရောက်လေ့ရှိသောဟော်လီပင်၏ အရွက်နှင့် အသီးများလောက်မတောက်ပတတ်ချေ။ဥရောပဟော်လီမျိုးသည် ဂရိတ်ဗြိတိန်နိုင်ငံတွင် မူလပေါက်ရောက်လေသည်။ နိုင်ငံခြားဟော်လီမျိုး များကိုမြောက်အမေရိကတိုက်တွင် ၁၇၂၆ ခုနှစ်ခန့်က စတင်၍သွင်းယူစိုက်ပျိုးခဲ့ကြသည်။
ဟော်လီရွက်များနှင့်အသီးများကို နှစ်သက်ဖွယ်ကောင်းသည့်နာတာလူးပွဲတော် (ခရစ္စမတ်)ပန်းခွေများအဖြစ်ပြုလုပ်လေ့ရှိကြသည်။ ရှေးကနာတာလူးပွဲတော်အခါတွင် ထိုအပင်ကို အိမ်နှင့်ဘုရား ဝတ်ပြုကျောင်းများ၌ အသုံးပြုလေ့ရှိခဲ့ကြသည်။ ဟော်လီရွက်တွင် အနားစောင်းတစ်လျှောက်၌ဆူး များရှိသည်။ ဟော်လီပင်များသည် ဆောင်းကူးရာသီနှင့် ဆောင်းရာသီတွင် အသီးများသီးကြသည်။ဟော်လီပွင့်များသည်သေး၍ဖြူကြသည်။နှစ်အစ လောက်၌ပင် ပန်းများပွင့်လေ့ရှိကြသည်။ အသီးများသည် အခြားအသီးများ ကဲ့သို့ပင် ဆောင်းကူးရာသီ၌ မှည့်တတ်ကြ သော်လည်း တစ်ခါတစ်ရံနွေကူးရာသီရောက်သည့်တိုင်အောင် အပင်ပေါ်၌ရှိနေတတ်ကြသေးသည်။
အင်္ဂလန်နိုင်ငံတွင်ပေါက်ရောက်သောဟော်လီပင်ကို သာပစ်ထားမည်ဆိုလျှင်ထိုအပင်သည် ကြီးမားသည်အထိ ပေါက်ရောက်ပေလိမ့်မည်။ သို့သော်ထိုအပင်များကို များသောအားဖြင့် ခြံစည်းရိုးအတွက် ချိုင်၍ ပစ်လေ့ရှိကြသည်။ အင်္ဂလန်နိုင်ငံ၌ ပေါက်ရောက်သော ဟော်လီပင်သည် ဟော်လီပင် များတွင်များသောအားဖြင့် အကြီးဆုံးဖြစ်လေသည်။ ထိုအပင်များသည် ဝက်သစ်ချနှင့်သင်းဝင်တော များအတွင်း၌ အထူးသဖြင့်ကောင်းမွန်စွာပေါက်ရောက်ကြလေသည်။ ထိုဟော်လီပင်များသည် နှေးကွေးစွာ ကြီးထွားကြသဖြင့် အသားမှာမာပြီးလျှင်ကျစ်လေသည်။အသား၏အရောင်မှာ အဖြူဖြစ်သည်။ ထိုအသားဖြင့်ရှေးအခါကအိမ်ထောင်ပရိဘောဂ များကို ပြုလုပ်ခဲ့ကြသော်လည်း ယခုအခါ တွင်မူမပြုလုပ်ကြ တော့ချေ။လက်ကိုင်တုတ်များပြုလုပ်ရာတွင်လည်း ဖြောင့်မတ်သည့် ဟော်လီကိုင်း ကလေးများသည် အကောင်းဆုံးနှင့်အခိုင်ခံ့ဆုံးဖြစ်ကောင်းဖြစ်ပေလိမ့်မည်။ တူရိယာပစ္စည်းများပြု လုပ်ရန်လည်းဟော်လီသားသည် ကောင်းမွန်လေသည်။
တောင်အမေရိကတိုက်တွင် ပေါက်ရောက်သော ဟော်လီမျိုးစိတ်တစ်ခုမှအရွက်များကိုလက်ဖက်ရည် ကဲ့သို့ကျို၍သောက်နိုင်လေသည်။ ဟော်လီပင် မျိုးစိတ် အားလုံးသည် အိုင်းလက်မျိုးစိတ်ဝင် များ ဖြစ်ကြပြီးလျှင် အက်ကွီဖောလီ ယာစီအီးမျိုးရင်း(Aquifoliaceae)ဝင်များ ဖြစ်ကြလေသည်။ အမေရိကန်နိုင်ငံတွင် သာမန်အားဖြင့် ပေါက်ရောက်လျက် ရှိသောဟော်လီပင်ကို အိုင်းလက်အိုပေးကား(Ilex opaca)ဟုခေါ်၍ဥရောပတိုက်တွင် ပေါက်ရောက်သောဟော်လီပင်ကိုအိုင်လက်အက်ကွီဖိုလီယမ်(Ilex aquifolium)ဟုခေါ် လေသည်။ [၁]
တောက်ပသည့်အရွက်စိမ်းများနှင့် အနီရောင်ဗဲရီသီးများသီးသော ဟော်လီပင်များသည် သမပိုင်းရာသီဥတုရှိသော တိုင်းပြည်များတွင်ပေါက်လေ့ရှိသည်။ ဟော်လီပင်တွင်မျိုး စိတ်အများအပြားရှိရာ အမေရိကန်နိုင်ငံ၌ မူလပေါက်ရောက်သော ဟော်လီပင်သည်များသောအားဖြင့်ပေ လေးဆယ်မှငါးဆယ်အထိရှိ၍အမြင့်ဆုံးမှာပေတစ်ရာအထိ မြင့်လေသည်။ သို့သော်အမေရိကန်နိုင်ငံတွင်သာမန်ပေါက်သော ဟော်လီပင်၏ အရွက်နှင့်အသီးများ၏ အရောင်တို့သည် ဥရောပတိုက်တွင်ပေါက်ရောက်လေ့ရှိသောဟော်လီပင်၏ အရွက်နှင့် အသီးများလောက်မတောက်ပတတ်ချေ။ဥရောပဟော်လီမျိုးသည် ဂရိတ်ဗြိတိန်နိုင်ငံတွင် မူလပေါက်ရောက်လေသည်။ နိုင်ငံခြားဟော်လီမျိုး များကိုမြောက်အမေရိကတိုက်တွင် ၁၇၂၆ ခုနှစ်ခန့်က စတင်၍သွင်းယူစိုက်ပျိုးခဲ့ကြသည်။
ဟော်လီရွက်များနှင့်အသီးများကို နှစ်သက်ဖွယ်ကောင်းသည့်နာတာလူးပွဲတော် (ခရစ္စမတ်)ပန်းခွေများအဖြစ်ပြုလုပ်လေ့ရှိကြသည်။ ရှေးကနာတာလူးပွဲတော်အခါတွင် ထိုအပင်ကို အိမ်နှင့်ဘုရား ဝတ်ပြုကျောင်းများ၌ အသုံးပြုလေ့ရှိခဲ့ကြသည်။ ဟော်လီရွက်တွင် အနားစောင်းတစ်လျှောက်၌ဆူး များရှိသည်။ ဟော်လီပင်များသည် ဆောင်းကူးရာသီနှင့် ဆောင်းရာသီတွင် အသီးများသီးကြသည်။ဟော်လီပွင့်များသည်သေး၍ဖြူကြသည်။နှစ်အစ လောက်၌ပင် ပန်းများပွင့်လေ့ရှိကြသည်။ အသီးများသည် အခြားအသီးများ ကဲ့သို့ပင် ဆောင်းကူးရာသီ၌ မှည့်တတ်ကြ သော်လည်း တစ်ခါတစ်ရံနွေကူးရာသီရောက်သည့်တိုင်အောင် အပင်ပေါ်၌ရှိနေတတ်ကြသေးသည်။
အင်္ဂလန်နိုင်ငံတွင်ပေါက်ရောက်သောဟော်လီပင်ကို သာပစ်ထားမည်ဆိုလျှင်ထိုအပင်သည် ကြီးမားသည်အထိ ပေါက်ရောက်ပေလိမ့်မည်။ သို့သော်ထိုအပင်များကို များသောအားဖြင့် ခြံစည်းရိုးအတွက် ချိုင်၍ ပစ်လေ့ရှိကြသည်။ အင်္ဂလန်နိုင်ငံ၌ ပေါက်ရောက်သော ဟော်လီပင်သည် ဟော်လီပင် များတွင်များသောအားဖြင့် အကြီးဆုံးဖြစ်လေသည်။ ထိုအပင်များသည် ဝက်သစ်ချနှင့်သင်းဝင်တော များအတွင်း၌ အထူးသဖြင့်ကောင်းမွန်စွာပေါက်ရောက်ကြလေသည်။ ထိုဟော်လီပင်များသည် နှေးကွေးစွာ ကြီးထွားကြသဖြင့် အသားမှာမာပြီးလျှင်ကျစ်လေသည်။အသား၏အရောင်မှာ အဖြူဖြစ်သည်။ ထိုအသားဖြင့်ရှေးအခါကအိမ်ထောင်ပရိဘောဂ များကို ပြုလုပ်ခဲ့ကြသော်လည်း ယခုအခါ တွင်မူမပြုလုပ်ကြ တော့ချေ။လက်ကိုင်တုတ်များပြုလုပ်ရာတွင်လည်း ဖြောင့်မတ်သည့် ဟော်လီကိုင်း ကလေးများသည် အကောင်းဆုံးနှင့်အခိုင်ခံ့ဆုံးဖြစ်ကောင်းဖြစ်ပေလိမ့်မည်။ တူရိယာပစ္စည်းများပြု လုပ်ရန်လည်းဟော်လီသားသည် ကောင်းမွန်လေသည်။
တောင်အမေရိကတိုက်တွင် ပေါက်ရောက်သော ဟော်လီမျိုးစိတ်တစ်ခုမှအရွက်များကိုလက်ဖက်ရည် ကဲ့သို့ကျို၍သောက်နိုင်လေသည်။ ဟော်လီပင် မျိုးစိတ် အားလုံးသည် အိုင်းလက်မျိုးစိတ်ဝင် များ ဖြစ်ကြပြီးလျှင် အက်ကွီဖောလီ ယာစီအီးမျိုးရင်း(Aquifoliaceae)ဝင်များ ဖြစ်ကြလေသည်။ အမေရိကန်နိုင်ငံတွင် သာမန်အားဖြင့် ပေါက်ရောက်လျက် ရှိသောဟော်လီပင်ကို အိုင်းလက်အိုပေးကား(Ilex opaca)ဟုခေါ်၍ဥရောပတိုက်တွင် ပေါက်ရောက်သောဟော်လီပင်ကိုအိုင်လက်အက်ကွီဖိုလီယမ်(Ilex aquifolium)ဟုခေါ် လေသည်။
Ilex (/ˈaɪlɛks/), or holly,[2] is a genus of over 570 species of flowering plants in the family Aquifoliaceae, and the only living genus in that family.[3] Ilex has the most species of any woody dioecious angiosperm genus.[4] The species are evergreen or deciduous trees, shrubs, and climbers from tropics to temperate zones worldwide. The type species is Ilex aquifolium, the common European holly used in Christmas decorations and cards.
The genus Ilex is divided into three subgenera:[5]
The genus is widespread throughout the temperate and subtropical regions of the world. It includes species of trees, shrubs, and climbers, with evergreen or deciduous foliage and inconspicuous flowers. Its range was more extended in the Tertiary period and many species are adapted to laurel forest habitats. It occurs from sea level to more than 2,000 m (6,600 ft) with high mountain species. It is a genus of small, evergreen trees with smooth, glabrous, or pubescent branchlets. The plants are generally slow-growing with some species growing to 25 m (82 ft) tall. The type species is the European holly Ilex aquifolium described by Linnaeus.[1] Plants in this genus have simple, alternate glossy leaves, frequently with a spiny leaf margin. The inconspicuous flower is greenish white, with four petals. They are generally dioecious, with male and female flowers on different plants.[6]
The small fruits of Ilex, although often referred to as berries, are technically drupes.[7] They range in color from red to brown to black, and rarely green or yellow. The "bones" contain up to ten seeds each. Some species produce fruits parthenogenetically, such as the cultivar 'Nellie R. Stevens'. The fruits ripen in winter and thus provide winter colour contrast between the bright red of the fruits and the glossy green evergreen leaves. Hence the cut branches, especially of I. aquifolium, are widely used in Christmas decoration. The fruits are generally slightly toxic to humans, and can cause vomiting and diarrhea when ingested. However, they are an important food source for birds and other animals, which help disperse the seeds. Unfortunately this can have negative impacts as well. Along the west coast of North America, from California to British Columbia, English holly (Ilex aquifolium), which is grown commercially, is quickly spreading into native forest habitat, where it thrives in shade and crowds out native species. It has been placed on the Washington State Noxious Weed Control Board's monitor list, and is a Class C invasive plant in Portland.[8][9][10][11]
Ilex in Latin means the holm-oak or evergreen oak (Quercus ilex). Despite the Linnaean classification of Ilex as holly, as late as the 19th century in Britain, the term Ilex was still being applied to the oak as well as the holly – possibly due to the superficial similarity of the leaves.[12][13] The name "holly" in common speech refers to Ilex aquifolium, specifically stems with berries used in Christmas decoration. By extension, "holly" is also applied to the whole genus. The origin of the word "holly" is considered a reduced form of Old English hole(ġ)n,[14] Middle English Holin, later Hollen.[15] [16] The French word for holly, houx, derives from the Old Low Franconian *hulis (Middle Dutch huls).[17] Both are related to Old High German hulis, huls,[18] as are Low German/Low Franconian terms like Hülse or hulst. These Germanic words appear to be related to words for holly in Celtic languages, such as Welsh celyn, Breton kelen(n) and Irish cuileann. [19]
Several Romance languages use the Latin word acrifolium, literally "sharp leaf" (turned into aquifolium in modern time), so Italian agrifoglio, Occitan grefuèlh, etc. [20]
The phylogeography of this group provides examples of various speciation mechanisms at work. In this scenario ancestors of this group became isolated from the remaining Ilex when the Earth mass broke away into Gondwana and Laurasia about 82 million years ago, resulting in a physical separation of the groups and beginning a process of change to adapt to new conditions. This mechanism is called allopatric speciation. Over time, survivor species of the holly genus adapted to different ecological niches. This led to reproductive isolation, an example of ecological speciation. In the Pliocene, around five million years ago, mountain formation diversified the landscape and provided new opportunities for speciation within the genus.
The fossil record indicates that the Ilex lineage was already widespread prior to the end of the Cretaceous period. Based on the molecular clock, the common ancestor of most of the extant species probably appeared during the Eocene, about 50 million years ago, suggesting that older representatives of the genus belong to now extinct branches.[21] Ilex sinica seems to be the most basal extant species.[22] The laurel forest covered great areas of the Earth during the Paleogene, when the genus was more prosperous. This type of forest extended during the Neogene, more than 20 million years ago. Most of the last remaining temperate broadleaf evergreen forests are believed to have disappeared about 10,000 years ago at the end of the Pleistocene. Many of the then-existing species with the strictest ecological requirements became extinct because they could not cross the barriers imposed by the geography, but others found refuge as a species relict in coastal enclaves, archipelagos, and coastal mountains sufficiently far from areas of extreme cold and aridity and protected by the oceanic influence.
The genus is distributed throughout the world's different climates. Most species make their home in the tropics and subtropics, with a worldwide distribution in temperate zones. The greatest diversity of species is found in the Americas and in Southeast Asia.
Ilex mucronata, formerly the type species of Nemopanthus, is native to eastern North America.[23] Nemopanthus was treated as a separate genus with eight species.[24] of the family Aquifoliaceae, now transferred to Ilex on molecular data;[25] it is closely related to Ilex amelanchier.[26]
In Europe the genus is represented by a single species, the classically named holly Ilex aquifolium, and in continental Africa by this species and Ilex mitis. Ilex canariensis, from Macaronesia, and Ilex aquifolium arose from a common ancestor in the laurel forests of the Mediterranean. Australia, isolated at an early period, has Ilex arnhemensis. Of 204 species growing in China, 149 species are endemic. A species which stands out for its economic importance in Spanish-speaking countries and in Brazil is Ilex paraguariensis or Yerba mate. Having evolved numerous species that are endemic to islands and small mountain ranges, and being highly useful plants, many hollies are now becoming rare.
Often the tropical species are especially threatened by habitat destruction and overexploitation. At least two species of Ilex have become extinct recently, and many others are barely surviving.[27]
They are extremely important food for numerous species of birds, and also are eaten by other wild animals. In the autumn and early winter the fruits are hard and apparently unpalatable. After being frozen or frosted several times, the fruits soften, and become milder in taste. During winter storms, birds often take refuge in hollies, which provide shelter, protection from predators (by the spiny leaves), and food. The flowers are sometimes eaten by the larva of the double-striped pug moth (Gymnoscelis rufifasciata). Other Lepidoptera whose larvae feed on holly include Bucculatrix ilecella, which feeds exclusively on hollies, and the engrailed (Ectropis crepuscularia).
Holly can contain caffeic acid, caffeoyl derivatives, caffeoylshikimic acid, chlorogenic acid, feruloylquinic acid, quercetin, quinic acid, kaempferol, tannins, rutin, caffeine, and theobromine.[28][29]
Holly berries can cause vomiting and diarrhea. They are especially dangerous in cases involving accidental consumption by children attracted to the bright red berries.[30] Ingestion of over 20 berries may be fatal to children.[29][30]
Holly leaves, if eaten, might cause diarrhea, nausea, vomiting, and stomach and intestinal problems.[30]
Holly plants might be toxic to pets and livestock.[31]
Leaves of some holly species are used by some cultures to make daily tea. These species are Yerba mate (I. paraguariensis), Ilex guayusa, Kuding (Ilex kaushue), Yaupon (I. vomitoria) and others. Leaves of other species, such as gallberry (I. glabra) are bitter and emetic.[32] In general little is known about inter-species variation in constituents or toxicity of hollies.
Holly berries are fermented and distilled to produce an eau de vie.[33][34]
Many of the holly species are widely used as ornamental plants in temperate/European gardens and parks, notably:
Hollies are often used for hedges; the spiny leaves make them difficult to penetrate, and they take well to pruning and shaping.[36] Many hundreds of hybrids and cultivars have been developed for garden use, among them the very popular "Highclere holly", Ilex × altaclerensis (I. aquifolium × I. perado) and the "blue holly", Ilex × meserveae (I. aquifolium × I. rugosa).[37] The cultivars I. × meserveae Blue Prince = 'Conablu' and Blue Princess = 'Conapri'[38] have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[39][40] Another hybrid is Ilex × koehneana, with the cultivar 'Chestnut Leaf'.[41]
Holly – more specifically the European holly, Ilex aquifolium – is commonly referenced at Christmas time, and is often referred to by the name Christ's thorn.[42][43] In many Western Christian cultures, holly is a traditional Christmas decoration,[44] used especially in wreaths and illustrations, for instance on Christmas cards. Since medieval times the plant has carried a Christian symbolism,[45] as expressed in the traditional Christmas carol "The Holly and the Ivy", in which the holly represents Jesus and the ivy represents the Virgin Mary.[43] Angie Mostellar discusses the Christian use of holly at Christmas, stating that:[43]
Christians have identified a wealth of symbolism in its form. The sharpness of the leaves help to recall the crown of thorns worn by Jesus; the red berries serve as a reminder of the drops of blood that were shed for salvation; and the shape of the leaves, which resemble flames, can serve to reveal God's burning love for His people. Combined with the fact that holly maintains its bright colors during the Christmas season, it naturally came to be associated with the Christian holiday.[43]
In heraldry, holly is used to symbolize truth. The Norwegian municipality of Stord has a yellow twig of holly in its Coat-of-arms.
The Druids held that "leaves of holly offered protection against evil spirits" and thus "wore holly in their hair".[43]
In the Harry Potter novels, holly is used as the wood in Harry's wand.
In some traditions of Wicca, the Holly King is one of the faces of the Sun God. He is born at midsummer and rules from Mabon to Ostara.
A contorted hedgehog holly Ilex aquifolium 'Ferox'
Ilex pernyi from west China
{{cite web}}
: CS1 maint: archived copy as title (link) Ilex (/ˈaɪlɛks/), or holly, is a genus of over 570 species of flowering plants in the family Aquifoliaceae, and the only living genus in that family. Ilex has the most species of any woody dioecious angiosperm genus. The species are evergreen or deciduous trees, shrubs, and climbers from tropics to temperate zones worldwide. The type species is Ilex aquifolium, the common European holly used in Christmas decorations and cards.
Ilekso' (Ilex), iam ankaŭ nomata akvifolio (laŭ malnova genra nomo Aquifolium), estas genro de plantoj el familio Akvifoliacoj (Aquifoliaceae) al kiu apartenas ĉirkaŭ 475 specioj kreskantaj en la tuta mondo.[1] Ili estas angiospermaj arboj aŭ arbedoj inter 2 kaj 25 metroj altaj, kaj ankaŭ arbustoj kaj lianoj.
La latina genra nomo Ilex devenas de specia nomo de anzino (Quercus ilex).
La pli malpli plena listo de specioj de genro Ilex laŭ GRIN:[2]
Ilex affinis Gardner
Ilex ambigua (Michx.) Torr. — Ambigua ilekso
Ilex amelanchier M.A.Curtis ex Chapm.
Ilex aquifolium L. — Ordinara ilekso
Ilex argentina Lillo
Ilex arimensis (Loes.) Britton ex R.O.Williams
Ilex asprella (Hook. & Arn.) Champ. ex Benth.
Ilex bioritensis Hayata
Ilex brasiliensis (Spreng.) Loes.
Ilex brevicuspis Reissek
Ilex buergeri Miq.
Ilex canariensis Poir. — Kanaria ilekso
Ilex cassine L.
Ilex centrochinensis S.Y.Hu
Ilex ciliospinosa Loes.
Ilex colchica Pojark. — Kolĥida ilekso
Ilex collina Alexander
Ilex cookii Britton & P.Wilson
Ilex corallina Franch. — Korala ilekso
Ilex crenata Thunb. — Japana ilekso
Ilex cuthbertii Small
Ilex cyrtura Merr.
Ilex decidua Walter
Ilex delavayi Franch.
Ilex dimorphophylla Koidz.
Ilex dipyrena Wall.
Ilex dumosa Reissek
Ilex fargesii Franch. — Ilekso de Farges
Ilex ficoidea Hemsl.
Ilex forrestii H.F.Comber
Ilex fragilis Hook.f.
Ilex geniculata Maxim.
Ilex georgei H.F.Comber
Ilex goshiensis Hayata
Ilex graciliflora Champ. ex Benth.
Ilex guayusa Loes.
Ilex guianensis (Aubl.) Kuntze
Ilex hanceana Maxim.
Ilex hayataiana Loes.
Ilex hookeri King
Ilex hyrcana Pojark.
Ilex insignis Hook.f.
Ilex integerrima (Vell.) Reissek
Ilex integra Thunb.
Ilex intricata Hook.f.
Ilex kaushue S.Y.Hu [syn. Ilex latifolia f. puberula D.Fang & Z.M.Tan][3]
Ilex krugiana Loes.
Ilex latifolia Thunb.
Ilex leucoclada (Maxim.) Makino
Ilex liukiuensis Loes.
Ilex macfadyenii (Walp.) Rehder
Ilex macrocarpa Oliv.
Ilex macropoda Miq.
Ilex memecylifolia Champ. ex Benth.
Ilex micrococca Maxim.
Ilex montana Torr. & A.Gray — Monta ilekso
Ilex mucronata (L.) M.Powell , Savol. & S.Andrews
Ilex myrtifolia Walter
Ilex nipponica Makino
Ilex nothofagacifolia Kingdon-Ward
Ilex opaca Aiton
Ilex paraguariensis A.St.-Hil. — Paragvaja ilekso
Ilex pedunculosa Miq.
Ilex perado Aiton
Ilex pernyi Franch.
Ilex purpurea Hassk.
Ilex rockii S.Y.Hu
Ilex rotunda Thunb.
Ilex rubra S.Watson
Ilex rugosa F.Schmidt
Ilex scopulorum Humb. & Bonpl. ex Schult. & Schult.f.
Ilex serrata Thunb.
Ilex sideroxyloides (Sw.) Griseb.
Ilex sikkimensis Kurz
Ilex sintenisii (Urb.) Britton
Ilex sugerokii Maxim. — Ilekso de Sugeroki
Ilex szechuanensis Loes.
Ilex theezans Reissek
Ilex tutcheri Merr.
Ilex venulosa Hook.f.
Ilex warburgii Loes.
Ilex wilsonii Loes.
Ilex yunnanensis Franch.
Ilekso' (Ilex), iam ankaŭ nomata akvifolio (laŭ malnova genra nomo Aquifolium), estas genro de plantoj el familio Akvifoliacoj (Aquifoliaceae) al kiu apartenas ĉirkaŭ 475 specioj kreskantaj en la tuta mondo. Ili estas angiospermaj arboj aŭ arbedoj inter 2 kaj 25 metroj altaj, kaj ankaŭ arbustoj kaj lianoj.
Ilex es un género con unas 400 especies aceptadas, de las más de 1000 descritas, formado por árboles y arbustos comúnmente conocidos como acebos.[1] Es uno de los tres géneros de la familia Aquifoliaceae, los otros dos son Nemopanthus (con 3 especies) y Prinos (monoespecífico), aunque la APG[2] admite un solo género: Ilex. La mayor diversidad de especies se da en las regiones cercanas a los trópicos, donde también se encuentran las mayores densidades de acebedos.
Son arbustos y árboles que alcanzan de 2 a 25 metros de altura. Las hojas son simples y pueden ser perennes o caducas, son enteras, finamente o pronunciadamente dentadas y espinosas. Con flores masculinas y femeninas en distintas plantas, aunque hay excepciones. La fruta es una baya, generalmente roja con de una a diez semillas.
Lo más llamativo son sus frutos, pero sus flores son las que los identifican más fácilmente.
Normalmente son plantas dioicas; debe encontrarse por lo menos un individuo masculino por cada tres femeninos a fin de que puedan producir frutos. Sin embargo, algunas especies producen frutos partenogenéticamente, tal como el cultivar 'Nellie Stevens R.'.
Las bayas, que generalmente son moderadamente tóxicas, pueden causar vómitos o diarreas al ser ingeridas por los humanos.
Las bayas de las diversas especies son un poco tóxicas para los humanos, aunque sus propiedades venenosas se han exagerado y las muertes por envenenamiento son inusuales. Las semillas de Ilex aquifolia pueden ser mortales para los niños si las toman en gran cantidad, cosa poco probable debido a su desagradable sabor. De 20 a 30 bayas rojas son consideradas letales para un humano adulto. Son alimentos muy importantes para numerosas especies de aves, y también los consumen otros animales salvajes. En el otoño y principios del invierno, al parecer las bayas son duras y desagradables. Tras las primeras heladas o escarchadas, su sabor se torna dulce o al menos se suaviza el sabor. Durante las tormentas y nevadas del invierno, las aves a menudo se refugian en los acebos, que proporcionan abrigo, protección contra los depredadores, por las hojas espinosas, y comida.
Las larvas de algunos coleópteros y polillas (como Gymnoscelis rufifasciata) se alimentan de las flores. Otros Lepidoptera, cuyas larvas se alimentan de acebo, son Crepuscularia ectropis y Bucculatrix ilecella, el cual se alimenta exclusivamente de estas plantas.
El género incluye alrededor unas 400 especies, divididas en tres subgéneros:
El género fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 125. 1753.[3] La especie tipo es: Ilex aquifolium L.
El nombre botánico "ilex", era el nombre designado en latín para una especie de Quercus (Quercus ilex) comúnmente llamada encina, que tiene un follaje similar al acebo europeo, y ocasionalmente se confunde con él.[4] Antiguamente, el nombre de acebo se daba únicamente a la especie europea (Ilex aquifolium), sin embargo muchos representantes del género son denominados también acebos debido a su evidente semejanza.
El género se distribuye por todo el mundo con diversos climas. La mayoría de las especies tienen su hogar en los trópicos y subtrópicos, con una amplia distribución por las zonas templadas de Asia, Europa, África (una sola especie), Norteamérica y Sudamérica, donde destaca, por su importancia económica entre los países hispanohablantes Ilex paraguariensis (yerba mate), pero también en zonas remotas como Australia y las islas del Pacífico. En China crecen 204 especies, de las cuales 149 especies son endémicas. Ilex canariensis en la zona de laurisilva de la Macaronesia e Ilex aquifolium en la zona mediterránea. .
El género es característico de las formaciones de laurisilva y estuvo muy extendido en el terciario. Ha dado lugar a numerosos endemismos en islas, pero no está tan extendido geográficamente como en el pasado. Al ser un grupo muy antiguo, han evolucionado numerosas especies que son endémicas de islas y pequeñas áreas de montaña. Al ser plantas de gran utilidad, muchas especies se están convirtiendo en raras. Las especies tropicales, especialmente, están amenazadas a menudo por la destrucción del hábitat y sobreexplotación. Al menos dos se han convertido en extintas, y muchas otras apenas logran sobrevivir.[5]
Las especies más conocidas son en su mayoría árboles de hoja perenne, lo que los hace muy populares entre los jardineros de climas fríos. Algunas especies incluso se han usado para hacer diversos tés, entre los cuales la llamada yerba mate (Ilex paraguariensis) de América del Sur es el más conocido: se toma como infusión por sus propiedades estimulantes ya que contiene cafeína, y se considera la bebida nacional en Paraguay, Argentina y Uruguay, y regional en el sur de Brasil, especialmente en el estado del Río Grande del Sur; como también en el sur de Chile, particularmente en la zona lacustre, Chiloé y la Patagonia occidental. Las hojas de la especie ilex guayusa tienen el mayor contenido de cafeína de cualquiera conocida.
Entre los siglos XIII y XVIII, antes de la introducción de los nabos, se cultivaban para su uso como forraje de invierno para el ganado y las ovejas. Las variedades preferidas eran las menos espinosas.
En el mundo anglosajón se ha identificado desde antiguo con la Navidad, y por extensión otras culturas lo han adoptado también como símbolo y decoración tradicional navideña, utilizándose sobre todo en forma de coronas.
En heráldica, el acebo simboliza la verdad.
Muchos de los acebos son ampliamente utilizados como planta ornamental en jardines y parques. Varios híbridos y numerosos cultivares se han desarrollado para su uso en jardinería, entre ellos el popular Ilex × altaclarensis (Ilex aquifolium × Ilex perado) y los acebos azules, Ilex × meserveae (Ilex aquifolium × Ilex rugosa).
El "acebo inglés" se cultiva como ornamental, especialmente en Reino Unido, Australia y Nueva Zelanda. Estos acebos, de follaje muy denso, se emplean en topiaria por la facilidad de poda, sus brillantes frutos rojos y en algunos las hojas variegadas. El cultivar 'Rubricaulis Aurea' tiene hojas verde oscuro con rayas de color crema y 'Peter' tiene las bayas de color rojo y sufre poco daño, aún en lo más frío del invierno.[cita requerida]
Acebos de América: Estos acebos provienen de muchos híbridos, especialmente estadounidenses y fueron desarrollados para soportar el clima frío continental. Algunos árboles, como el "Old heavy Berry" fueron criados para producir una gran cantidad de brillantes frutos rojos durante el invierno. Otros, como el "John Wister" tienen follaje oscuro, verde negruzco y crecen muy rápidamente. Los tipos populares que alcanzan la talla de un árbol en la región de Tennessee son: Ilex × attenuata 'Fosteri', Ilex opaca, Ilex x Nellie R. Stevens y vomitoria Ilex.[cita requerida]
Tipos populares como arbusto son: Ilex cornuta "Burfordi", "El encaje de aguja", "Rotonda", Ilex x meserveae "Blue Boy", "Blue Girl", 'China Boy', 'China girl', Ilex decidua.
En la región de Tennessee son apreciados: Ilex cornuta 'Dwarf Burford' ('Burfordii Nana') y 'Carissa', Ilex crenata 'Compacta', 'brillo verde', 'helleri', 'Hetzii', Ilex glabra 'Compacta', 'trébol', Ilex verticillata 'rojo de invierno' (de hoja caduca), I. verticillata x I. serrata 'Sparkleberry' (temporales), Ilex vomitoria 'Nana'.[cita requerida]
Varias especies de hojas de acebo se utilizan para hacer infusiones. Molidas y sumergidas en agua fría para el tereré, y la guayusa elaboradas con Ilex guayusa, que se usa como estimulante y aditivo al enteógeno té ayahuasca, sus hojas tienen el mayor contenido de cafeína conocida en planta alguna. En América del Norte y América Central, el yaupon (Ilex vomitoria), fue utilizado por los nativos americanos del sureste como un estimulante ceremonial y emético conocido como "bebida negra".
Como el nombre sugiere, las propiedades purgantes del té era uno de sus principales usos, más a menudo ritual.[cita requerida]
El té de los Apalaches, empleando Ilex glabra es un sustituto más suave para la ceremonia del Yaupon y no tiene cafeína. En China, los brotes de las hojas jóvenes de Ilex kudingcha se procesan en un método similar al del té verde para hacer una tisana llamada kǔdīng chá (苦丁茶, más o menos "té amargo de hojas puntiagudas").[cita requerida]
El acebo era la madera tradicional con la que se realizaban diversos instrumentos musicales, como la "gaita grande" de los Highlands antes que los gustos cambiaran y se realizara la importación de madera más barata de bosques tropicales, como el "cocuswood", el ébano y el "african blackwood".[cita requerida]
Ilex es un género con unas 400 especies aceptadas, de las más de 1000 descritas, formado por árboles y arbustos comúnmente conocidos como acebos. Es uno de los tres géneros de la familia Aquifoliaceae, los otros dos son Nemopanthus (con 3 especies) y Prinos (monoespecífico), aunque la APG admite un solo género: Ilex. La mayor diversidad de especies se da en las regiones cercanas a los trópicos, donde también se encuentran las mayores densidades de acebedos.
Iileks ehk astelpõõsas (Ilex) on astelpõõsaliste sugukonda kuuluv taimeperekond.
Iileks on astelpõõsaliste sugukonna ainus perekond. Perekonda kuulub 400–600 liiki. Perekonda kuulub nii igihaljaid kui ka heitlehiseid puid, põõsaid ning ronitaimi. Liigid on levinud globaalselt nii troopikas kui parasvöötmes.
Perekonda kuuluvate taimede vilju nimetatakse samuti iileksiteks.
Siia perekonda kuulub näiteks matepuuna tuntud paraguai iileks (Ilex paraguariensis) ning haljastuses kasutatavad (Lääne-Euroopas levinud) teravalehine iileks (Ilex aquifolium) ning männas-iileks (Ilex verticillata). Samuti ka
Iileks ehk astelpõõsas (Ilex) on astelpõõsaliste sugukonda kuuluv taimeperekond.
Iileks on astelpõõsaliste sugukonna ainus perekond. Perekonda kuulub 400–600 liiki. Perekonda kuulub nii igihaljaid kui ka heitlehiseid puid, põõsaid ning ronitaimi. Liigid on levinud globaalselt nii troopikas kui parasvöötmes.
Perekonda kuuluvate taimede vilju nimetatakse samuti iileksiteks.
Akifoliazeoak (Aquifoliaceae) landare loredunen familia bat da. Genero bakarra Ilex, eta 600 espezie ditu bere barnean.
Akifoliazeoak zuhaixkak eta zuhaitzak dira. Generoaren kiderik ezagunenak gorostia eta matea dira.
Familia honek mota zurtsuak ditu, txandakako hostoak, lore txikiak eta sema unbeliformeak dituztenak. Fruituak mamitsuak dira.[1]
Akifoliazeoak (Aquifoliaceae) landare loredunen familia bat da. Genero bakarra Ilex, eta 600 espezie ditu bere barnean.
Akifoliazeoak zuhaixkak eta zuhaitzak dira. Generoaren kiderik ezagunenak gorostia eta matea dira.
Familia honek mota zurtsuak ditu, txandakako hostoak, lore txikiak eta sema unbeliformeak dituztenak. Fruituak mamitsuak dira.
Ilex (les houx) est un genre végétal comprenant plus de 400 espèces réparties dans le monde entier[2], sous les tropiques et dans les régions tempérées. La plus grande diversité d'espèces se trouve en Amérique et dans le sud-est asiatique. En Europe, le genre n'est représenté que par une seule espèce (Ilex aquifolium, nommé houx en français), de même en Afrique (Ilex mitis) et en Australie (Ilex arnhemensis).
Ce sont pour la plupart des plantes ligneuses, arbres ou arbustes, souvent dioïques. Les feuilles sont généralement persistantes, parfois munies de piquants. Les fleurs sont petites, blanches ou de couleur pâle, fréquemment rassemblées en petits bouquets à l'aisselle des feuilles. Les fruits sont des baies, d'un rouge éclatant chez presque toutes les espèces.
Beaucoup d'espèces ont un intérêt décoratif. Les branchages coupés (Ilex aquifolium, Ilex opaca) chargés de boules rouges ornent les maisons à Noël. De nombreux hybrides et variétés ont été développés en tant qu'arbustes d'ornement pour les parcs et jardins.
Les différentes parties de la plante sont assez toxiques. Les feuilles de plusieurs espèces présentent des taux de caféine élevés et ont été utilisées de longue date par les populations indigènes pour la confection de boissons excitantes, rituelles ou médicamenteuses. La plus célèbre est le maté (Ilex paraguariensis) en Amérique du Sud. On peut également citer le yaupon (Ilex vomitoria) en Amérique du Nord et le guayusa (Ilex guayusa) en Amazonie.
Les baies attirent les oiseaux qui les consomment après que les gelées en ont réduit la toxicité.
Bien qu'à l'origine le nom de houx soit celui de l'espèce européenne (Ilex aquifolium), beaucoup de représentants du genre Ilex ont aussi été appelés houx en raison de la ressemblance évidente.
Chez les Latins, le nom Ilex désignait le chêne vert, cette origine persistant dans le nom scientifique (Quercus ilex). Les feuilles du houx rappellent effectivement celles du chêne vert.
En France, une collection de houx, comprenant 60 espèces et plusieurs centaines de variétés, est géré par le conservatoire d'Ilex dans le cadre de l'arboretum des Prés des Culands situé à Meung-sur-Loire (Loiret). Cette collection a été reconnue comme collection nationale en 1991 par le Conservatoire des collections végétales spécialisées (CCVS)[3].
Ilex (les houx) est un genre végétal comprenant plus de 400 espèces réparties dans le monde entier, sous les tropiques et dans les régions tempérées. La plus grande diversité d'espèces se trouve en Amérique et dans le sud-est asiatique. En Europe, le genre n'est représenté que par une seule espèce (Ilex aquifolium, nommé houx en français), de même en Afrique (Ilex mitis) et en Australie (Ilex arnhemensis).
Ce sont pour la plupart des plantes ligneuses, arbres ou arbustes, souvent dioïques. Les feuilles sont généralement persistantes, parfois munies de piquants. Les fleurs sont petites, blanches ou de couleur pâle, fréquemment rassemblées en petits bouquets à l'aisselle des feuilles. Les fruits sont des baies, d'un rouge éclatant chez presque toutes les espèces.
Beaucoup d'espèces ont un intérêt décoratif. Les branchages coupés (Ilex aquifolium, Ilex opaca) chargés de boules rouges ornent les maisons à Noël. De nombreux hybrides et variétés ont été développés en tant qu'arbustes d'ornement pour les parcs et jardins.
Les différentes parties de la plante sont assez toxiques. Les feuilles de plusieurs espèces présentent des taux de caféine élevés et ont été utilisées de longue date par les populations indigènes pour la confection de boissons excitantes, rituelles ou médicamenteuses. La plus célèbre est le maté (Ilex paraguariensis) en Amérique du Sud. On peut également citer le yaupon (Ilex vomitoria) en Amérique du Nord et le guayusa (Ilex guayusa) en Amazonie.
Les baies attirent les oiseaux qui les consomment après que les gelées en ont réduit la toxicité.
Bien qu'à l'origine le nom de houx soit celui de l'espèce européenne (Ilex aquifolium), beaucoup de représentants du genre Ilex ont aussi été appelés houx en raison de la ressemblance évidente.
Chez les Latins, le nom Ilex désignait le chêne vert, cette origine persistant dans le nom scientifique (Quercus ilex). Les feuilles du houx rappellent effectivement celles du chêne vert.
En France, une collection de houx, comprenant 60 espèces et plusieurs centaines de variétés, est géré par le conservatoire d'Ilex dans le cadre de l'arboretum des Prés des Culands situé à Meung-sur-Loire (Loiret). Cette collection a été reconnue comme collection nationale en 1991 par le Conservatoire des collections végétales spécialisées (CCVS).
Crann nó tom síorghlas a fhásann 10 m ar airde, dúchasach don Eoraip. An choirt airgeadach liath. Na duilleoga leathrúil snasta ar an taobh uachtarach le himill thonnacha spíonacha. Na bláthanna ceathairpheitealach bán, caora dearga ina ndiaidh, agus fireannaigh is baineannaigh ar chrainn dhifriúla. Fástar go forleathan é mar mhaisiúchán, don Nollaig go háirithe. Bíonn duilleoga ildathacha nó caora buí ar chuid mhaith de na crainn shaothraithe.
Ilex é un xénero cunhas 400 especies aceptadas, das máis de 1000 descritas, formado por árbores e arbustos comunmente coñecidos coma acivros. É un dos tres xéneros da familia, os outros dous son Nemopanthus (con 3 especies) e Prinos (monoespecífico), malia a APG[1] admite un só xénero: Ilex. A maior diversidade de especies dáse nas rexións achegadas aos trópicos, onde tamén se atopan as maiores densidades de acevedos. En Galiza atopamos unha soa especie deste xénero: o acivro común ou xardón.
Ten grande importancia no xénero a especie Ilex paraguariensis, coñecida coma herba mate, de cuxas follas faise unha coñecida infusión en América do Sur.
Son arbustos e árbores que acadan de 2 a 25 metros de altura. As follas son simples e poden ser persistentes ou caedizas, son enteiras, finamente ou pronunciadamente dentadas e espiñentas. Con flores masculinas e femininas en distintas plantas, aínda que hai excepcións. O froito é unha baga, xeralmente vermella cunha a dez sementes. O máis rechamangueiro son, de feito, os seus froitos, mais as súas flores son as que os identifican máis facilmente.
Normalmente son plantas dioicas, é dicir, que debe atoparse polo menos un individuo masculino por cada tres femininos a fin que poidan producir froitos. Porén, algunhas especies producen froitos partenoxeneticamente, tal como o cultivar 'Nellie Stevens R.'.
As bagas, que xeralmente son suavemente tóxicas, poden causar vómitos ou diarreas ao seren inxeridas polos humanos. Con todo, as propiedades velenosas para os humanos téñense esaxerado e as mortes por envelenamiento son case descoñecidas. As sementes de Ilex aquifolia poden ser mortais para os cativos se as toman en gran cantidade, cousa pouco probábel por mor do seu desagradábel sabor. De 20 a 30 bagas vermellas son consideradas letais para un humano adulto.
Porén é un alimento moi importante para os paxaros e outros animais salvaxes, pois polo inverno é unha importante fonte de alimento e acubillo.
O xénero inclúe arredor dunhas 400 especies, divididas en tres subxéneros:
O xénero foi descrito por Carl von Linné e publicado en Species Plantarum 1: 125. 1753.[2] A especie tipo é: Ilex aquifolium L.
Antigamente, o nome de acivro dábase unicamente á especie europea (Ilex aquifolium), porén moitos representantes do xénero son denominados tamén de acivros por mor da súa evidente semellanza.
O nome botánico "ilex", era o nome designado en latín para unha especie de Quercus (Quercus ilex) comunmente chamada en galego de aciñeira, que ten unha follaxe semellante á do acivro europeo, e ocasionalmente se confunde con el.[3]
Ilex é un xénero cunhas 400 especies aceptadas, das máis de 1000 descritas, formado por árbores e arbustos comunmente coñecidos coma acivros. É un dos tres xéneros da familia, os outros dous son Nemopanthus (con 3 especies) e Prinos (monoespecífico), malia a APG admite un só xénero: Ilex. A maior diversidade de especies dáse nas rexións achegadas aos trópicos, onde tamén se atopan as maiores densidades de acevedos. En Galiza atopamos unha soa especie deste xénero: o acivro común ou xardón.
Ten grande importancia no xénero a especie Ilex paraguariensis, coñecida coma herba mate, de cuxas follas faise unha coñecida infusión en América do Sur.
Božikovina (božika, lat. Aquifoliaceae), rod dvosupnica (Ilex) sa preko 600 vrsta[1] vazdazelenog grmlja i drveća koji čine samostalnu porodicu božikovinovke (Aquifoliaceae) i redu Aquifoliales.
Latinsko ime porodice (Aquifoliaceae) dolazi po latinskoj riječi 'acus' (igla) i folium (list), a odnosi se na stari rimski naziv za česminu (ilex), i to zbog sličnosti sa listovima česmine. Vrsta Ilex aquifolium je božikovina, a Quercus ilex, hrast crnika ili česmina, koji pripada porodici bukovke (Fagaceae)
U Hrvatskoj i Europi raste samo vrsta I. aquifolium, ali rod je prisutan širom svijeta po suptropskim i tropskim krajevima, ali i u umjerenom pojasu. Plodovi božikovine su otrovni i izazivaju povraćanje i proljeve, ali su neke njezine vrste igrale važnu ulogu u životu američkih domorodaca, kao Ilex guayusa kod Achual Indijanaca[2] i Ilex vomitoria kod Timucua, koji su je nazivali casino[3] i radili iz nje crno piće (black drink) u svojim ceremonijama.
Božikovina (božika, lat. Aquifoliaceae), rod dvosupnica (Ilex) sa preko 600 vrsta vazdazelenog grmlja i drveća koji čine samostalnu porodicu božikovinovke (Aquifoliaceae) i redu Aquifoliales.
Aquifoliaceae adalah salah satu suku anggota tumbuhan berbunga. Menurut Sistem klasifikasi APG II suku ini termasuk dalam bangsa Aquifoliales. Dalam Sistem Cronquist suku ini masuk dalam Celastrales.
Aquifoliaceae adalah salah satu suku anggota tumbuhan berbunga. Menurut Sistem klasifikasi APG II suku ini termasuk dalam bangsa Aquifoliales. Dalam Sistem Cronquist suku ini masuk dalam Celastrales.
Ilex L., 1753 è un genere di piante appartenente alle Aquifoliaceae, originario di Europa, Cina e America.
Il genere comprende specie arboree ed arbustive, a fogliame sempreverde o deciduo, fiori poco appariscenti, i frutti sono bacche variamente colorate, che maturano d'inverno, e offrono un piacevole contrasto cromatico con il colore del fogliame; sono generalmente piante a lento accrescimento, ma che nel tempo possono raggiungere anche i 10 m, il nome del genere deriva dal latino (acer = acuto e folium = foglia).
Tra le specie utilizzate come piante ornamentali ricordiamo:
Come pianta medicinale viene coltivata nelle zone d'origine l'I. paraguariensis A.St-Hil. (= I. mate A.St-Hil.) noto col nome volgare di Mathè o Matè, albero di modeste dimensioni o arbusto, originario dell'America del Sud, dove fornisce le foglie per la preparazione di un tè ricco di caffeina, ha la corteccia liscia di colore biancastro, foglie persistenti, grandi, coriacee e glabre, di colore verde scuro, inferiormente più chiare, ovato-spatolate con margine dentato, fiori piccoli bianchi, riuniti in cime ascellari e corolla con 4 petali, i frutti sono piccole bacche rosse.
Gradiscono posizioni ombreggiate o di sottobosco, terreno acido o semi-acido, fertile e ricco di humus.
La moltiplicazione avviene con la semina dei semi freschi, per mezzo di talea legnosa, per margotta o per innesto.
Ilex L., 1753 è un genere di piante appartenente alle Aquifoliaceae, originario di Europa, Cina e America.
Ilex[1] est genus 600 fere specierum fruticum et arborum floriferarum semperque viridium in familia Aquifoliacearum, cuius est genus unicum. Nomen generis datum est ob similitudinem quandam cum Quercu ilice.
Ilex est genus 600 fere specierum fruticum et arborum floriferarum semperque viridium in familia Aquifoliacearum, cuius est genus unicum. Nomen generis datum est ob similitudinem quandam cum Quercu ilice.
Bugienis (Ilex) – aquifoliales eilės monotipinės bugieninių (Aquifoliaceae) šeimos augalų gentis.
Tai Azijoje, Europoje, Šiaurės Afrikoje ir Amerikoje paplitę visžaliai krūmai arba medžiai, pasiekiantys iki 25 m aukštį. Augalas dvinamis. Lapai iki 7 cm ilgio, banguotu ir stambiai dantytu pakraščiu; bet aukščiau augantys lapai (kurių nepasiekia nugraužti žinduoliai) spygliukų neturi.
Žiedeliai balti, kvapnūs, vaisiai apvalūs, iki 1 cm skersmens, ryškiai raudoni, kybo ant kero visą žiemą. Dauguma bugienių subrandina raudonas, kai kurių veislių – geltonas uogas.
Uogos šiek tiek nuodingos ir gali sukelti vėmimą ar viduriavimą, tačiau jomis (ypač pašalusiomis) minta paukščiai ir kiti gyvūnai.
Nemėgsta tiesioginės saulės, gerai jaučiasi pusiau pavėsyje, pakenčia paunksmę. Sodinami į lengvą, drėgną ir puveningą lapinę žemę, labai tinkamas daržinio komposto ir lapuočių medžių paklotės mišinys.
Auga lėtokai, juos galima karpyti, formuoti. Besniegę, sausą žiemą ir ypač ankstyvą gali nukentėti nuo tiesioginių saulės spindulių, nes lapai garina šiek tiek vandens, o šaknys jos nepasiima iš dirvos, ir augalas perdžiūsta.
Gentyje apie 400 rūšių:
ir kt.
Bugienis (Ilex) – aquifoliales eilės monotipinės bugieninių (Aquifoliaceae) šeimos augalų gentis.
Tai Azijoje, Europoje, Šiaurės Afrikoje ir Amerikoje paplitę visžaliai krūmai arba medžiai, pasiekiantys iki 25 m aukštį. Augalas dvinamis. Lapai iki 7 cm ilgio, banguotu ir stambiai dantytu pakraščiu; bet aukščiau augantys lapai (kurių nepasiekia nugraužti žinduoliai) spygliukų neturi.
Žiedeliai balti, kvapnūs, vaisiai apvalūs, iki 1 cm skersmens, ryškiai raudoni, kybo ant kero visą žiemą. Dauguma bugienių subrandina raudonas, kai kurių veislių – geltonas uogas.
Uogos šiek tiek nuodingos ir gali sukelti vėmimą ar viduriavimą, tačiau jomis (ypač pašalusiomis) minta paukščiai ir kiti gyvūnai.
Ilex is een geslacht van ongeveer vierhonderd soorten bloeiende planten uit de hulstfamilie (Aquifoliaceae).
Het zijn struiken en bomen van 2-25 m hoog. Het verspreidingsgebied omvat Azië, Europa, Noord-Afrika, Noord-Amerika en Zuid-Amerika.
Er zijn groenblijvende en bladverliezende soorten. De bladeren zijn enkelvoudig en kunnen zowel gaaf als scherp getand zijn. Ilex is meestal tweehuizig (mannelijke en vrouwelijke bloemen aan verschillende planten), maar er zijn uitzonderingen. Bestuiving vindt meestal plaats door bijen en andere insecten.
De vrucht is een kleine, meestal rode bes die een tot tien zaden bevat. De bessen zijn mild giftig voor de mens en kunnen braken en/of diarree veroorzaken. Ze vormen een voedselbron voor veel soorten vogels, maar ze worden ook door andere dieren gegeten. In de herfst en de vroege winter zijn de bessen nog stug en hard, maar ze worden door de vorst gaandeweg zacht en eetbaar. Vooral vogels vinden een schuilplaats tussen het meestal wintergroene loof.
De bladeren worden soms gegeten door de rupsen van de zwartkamdwergspanner (Gymnoscelis rufifasciata), gewone spikkelspanner (Ectropis crepuscularia), Meganola nitida, Satyrium liparops en Synanthedon kathyae).
Veel Ilex-soorten zijn decoratief en worden daarom toegepast als siergewas in tuinen en parken.
Het witte hout is zwaar en hard. Traditioneel wordt het gebruikt voor witte schaakstukken. Het hout wordt ook toegepast als inlegwerk in de meubelmakerij en als draaiwerk voor de vervaardiging van bijvoorbeeld kastgrepen en deurknoppen. Dit taaie hout is ook geliefd bij klavecimbelbouwers, die er tongetjes van maken, waarin de plectra worden gestoken. Het gedroogde blad van de Zuid-Amerikaanse soort Ilex paraguariensis wordt gebruikt om er maté van te maken, een vooral in Argentinië populaire drank die vaak de plaats inneemt van thee.
Ilex is een geslacht van ongeveer vierhonderd soorten bloeiende planten uit de hulstfamilie (Aquifoliaceae).
Het zijn struiken en bomen van 2-25 m hoog. Het verspreidingsgebied omvat Azië, Europa, Noord-Afrika, Noord-Amerika en Zuid-Amerika.
Er zijn groenblijvende en bladverliezende soorten. De bladeren zijn enkelvoudig en kunnen zowel gaaf als scherp getand zijn. Ilex is meestal tweehuizig (mannelijke en vrouwelijke bloemen aan verschillende planten), maar er zijn uitzonderingen. Bestuiving vindt meestal plaats door bijen en andere insecten.
De vrucht is een kleine, meestal rode bes die een tot tien zaden bevat. De bessen zijn mild giftig voor de mens en kunnen braken en/of diarree veroorzaken. Ze vormen een voedselbron voor veel soorten vogels, maar ze worden ook door andere dieren gegeten. In de herfst en de vroege winter zijn de bessen nog stug en hard, maar ze worden door de vorst gaandeweg zacht en eetbaar. Vooral vogels vinden een schuilplaats tussen het meestal wintergroene loof.
De bladeren worden soms gegeten door de rupsen van de zwartkamdwergspanner (Gymnoscelis rufifasciata), gewone spikkelspanner (Ectropis crepuscularia), Meganola nitida, Satyrium liparops en Synanthedon kathyae).
Kristtornslekten (Ilex) er den eneste slekten i kristtornfamilien (Aquifoliaceae). Den har 400–600 arter og vokser på alle kontinenter. Spesielt tallrike er artene i Latin-Amerika og Kina.
Ilex mucronata ble tidligere regnet til den monotypiske slekten Nemophantus, men molekylære data viser at den hører hjemme midt i Ilex. Mange av artene er mildt toksiske, og fremkaller oppkast eller diaré for mennesker.
Mest kjent i Norge er trolig arten kristtorn (Ilex aquifolium), som vokser vilt på Sørlandet og Vestlandet. Andre arter vokser over hele verden. Det er utviklet en rekke arter som er endemiske til isolerte øysamfunn eller fjellområder. Mange av de tropiske artene er truet av utryddelse og skogsdrift.
Bladene er ofte ovale, tjukke og læraktige med vokslag som reduserer fordampingen. Kristtorn har pigget bladrand, men svært mange arter har jevn helrandet bladkant. Ofte står bladene på en relativt lang bladstilk. Noen arter har blader som er føde for insekter som Gymnoscelis rufifasciata og Bucculatrix ilecella.
Det vitenskapelige slektsnavnet kommer fra ilex, som var det latinske navnet på steineik (Quercus ilex). Dette treslaget har liknende blader, men er ikke beslektet. Romerne kalte kristtorn for acuifolium, som er blitt forvansket til aquifolium og som er opphavet til familienavnet.
I vestlige land forbindes kristtorn-artene ofte med jul. Annen bruk av vekstene omfatter treskjærerarbeider inklusive sjakk-brikker, materiale til vevstoler, og ulike prydgjenstander. I middelalderen ble bladene brukt som fôr til dyr i vintermånedene, og mange arter kan brukes i drikke og som te. Den søramerikanske yarbamaté (Ilex paraguariensis) brukes i den populære drikken mate. Den nordamerikanske arten yaupon (Ilex vomitoria) er en annen stimulerende drikke-basis med høyt innhold av koffein. Arten guayusa (Ilex guayusa) inneholder også koffein og brukes av jívaroene i Ecuador og Peru til å fremkalle brekninger i forbindelse med seremonier.
Av de mange kristtorn-artene er nedenfor et mindre utvalg presentert:
Kristtornslekten (Ilex) er den eneste slekten i kristtornfamilien (Aquifoliaceae). Den har 400–600 arter og vokser på alle kontinenter. Spesielt tallrike er artene i Latin-Amerika og Kina.
Ilex mucronata ble tidligere regnet til den monotypiske slekten Nemophantus, men molekylære data viser at den hører hjemme midt i Ilex. Mange av artene er mildt toksiske, og fremkaller oppkast eller diaré for mennesker.
Mest kjent i Norge er trolig arten kristtorn (Ilex aquifolium), som vokser vilt på Sørlandet og Vestlandet. Andre arter vokser over hele verden. Det er utviklet en rekke arter som er endemiske til isolerte øysamfunn eller fjellområder. Mange av de tropiske artene er truet av utryddelse og skogsdrift.
Bladene er ofte ovale, tjukke og læraktige med vokslag som reduserer fordampingen. Kristtorn har pigget bladrand, men svært mange arter har jevn helrandet bladkant. Ofte står bladene på en relativt lang bladstilk. Noen arter har blader som er føde for insekter som Gymnoscelis rufifasciata og Bucculatrix ilecella.
Det vitenskapelige slektsnavnet kommer fra ilex, som var det latinske navnet på steineik (Quercus ilex). Dette treslaget har liknende blader, men er ikke beslektet. Romerne kalte kristtorn for acuifolium, som er blitt forvansket til aquifolium og som er opphavet til familienavnet.
Ostrokrzew (Ilex L.) – rodzaj roślin z rodziny ostrokrzewowatych (Aquifoliaceae Bartl.). Liczy ponad 600 gatunków[3]. Występują głównie w subtropikalnych strefach obydwu półkul na wszystkich kontynentach, przy czym centra zróżnicowania mają w Ameryce Południowej i Azji Południowo-Wschodniej[4]. W Chinach występuje ponad 200 gatunków (w tym 170 endemitów), w Europie trzy gatunki[3] (żaden z nich naturalnie nie rośnie w Polsce[5]), 15 gatunków jest w Ameryce Północnej, a dwa w Australii[6]. W naturze rośliny te zasiedlają najczęściej podmokłe lasy, często mokradła[6]. Liczne gatunki zostały rozpowszechnione jako uprawne. W strefie klimatu umiarkowanego uprawianych jest ponad 50 gatunków i liczne ich kultywary[6].
Popularnie uprawianym gatunkiem w Polsce jest ostrokrzew kolczasty I. aquifolium i jego mieszaniec z I. rugosa – ostrokrzew Meservy I. ×meserveae[7], w uprawie jest też ostrokrzew bukszpanowy I. crenata[5]. Do popularnych roślin ozdobnych w świecie z tego rodzaju należą także: I. verticillata, mieszaniec I. aquifolium z I. perado – I. ×alttaclarensis, I. opaca, I. mucronata, I. purpurea[3].
Ważne znaczenie użytkowe ma ostrokrzew paragwajski I. paraguariensis, z którego zaparza się napój zwany mate[4][6]. Napary sporządza się także z liści innych gatunków np. I. cassine, I. guayusa, I. kaushue[3]. Białe i twarde drewno ostrokrzewu kolczastego było wykorzystywane przez dentystów[6].
Agrifolium J. Hill, Aquifolium Mill.
Ilex Mill.
Ostrokrzew (Ilex L.) – rodzaj roślin z rodziny ostrokrzewowatych (Aquifoliaceae Bartl.). Liczy ponad 600 gatunków. Występują głównie w subtropikalnych strefach obydwu półkul na wszystkich kontynentach, przy czym centra zróżnicowania mają w Ameryce Południowej i Azji Południowo-Wschodniej. W Chinach występuje ponad 200 gatunków (w tym 170 endemitów), w Europie trzy gatunki (żaden z nich naturalnie nie rośnie w Polsce), 15 gatunków jest w Ameryce Północnej, a dwa w Australii. W naturze rośliny te zasiedlają najczęściej podmokłe lasy, często mokradła. Liczne gatunki zostały rozpowszechnione jako uprawne. W strefie klimatu umiarkowanego uprawianych jest ponad 50 gatunków i liczne ich kultywary.
Popularnie uprawianym gatunkiem w Polsce jest ostrokrzew kolczasty I. aquifolium i jego mieszaniec z I. rugosa – ostrokrzew Meservy I. ×meserveae, w uprawie jest też ostrokrzew bukszpanowy I. crenata. Do popularnych roślin ozdobnych w świecie z tego rodzaju należą także: I. verticillata, mieszaniec I. aquifolium z I. perado – I. ×alttaclarensis, I. opaca, I. mucronata, I. purpurea.
Ważne znaczenie użytkowe ma ostrokrzew paragwajski I. paraguariensis, z którego zaparza się napój zwany mate. Napary sporządza się także z liści innych gatunków np. I. cassine, I. guayusa, I. kaushue. Białe i twarde drewno ostrokrzewu kolczastego było wykorzystywane przez dentystów.
Ilex L. é um género botânico pertencente à família Aquifoliaceae, ao qual pertencem plantas como o azevinho.[1]
Ilex L. é um género botânico pertencente à família Aquifoliaceae, ao qual pertencem plantas como o azevinho.
Järnekssläktet (Ilex)[1][2] är ett släkte på omkring 400 arter träd och buskar i divisionen fröväxter och det enda släktet i familjen järneksväxter.[1]. Vissa av arterna är sambyggare och andra tvåbyggare och frukterna de bär är stenfrukter.
Till släktet hör bland annat järnek och amerikansk, japansk och kinesisk järnek.
Järnekssläktet (Ilex) är ett släkte på omkring 400 arter träd och buskar i divisionen fröväxter och det enda släktet i familjen järneksväxter.. Vissa av arterna är sambyggare och andra tvåbyggare och frukterna de bär är stenfrukter.
У природі падуби поширені усюди. Вони ростуть у лісах, як тропічного, так і помірного клімату.
Латинська назва роду походить від назви дуба кам'яного (Quercus ilex).
До роду падуб належать приблизно 150 видів, серед них вічнозелені та листопадні дерева, чагарники та ліани.
Ilex ambigua
Ilex amelanchier
Ilex aquifolium — Падуб звичайний
Ilex bioritsensis
Ilex buergeri
Ilex canariensis
Ilex cassine
Ilex centrochinensis
Ilex ciliospinosa
Ilex colchica
Ilex collina
Ilex corallina
Ilex coriacea
Ilex cornuta
Ilex crenata
Ilex cyrtura
Ilex decidua
Ilex dehongensis
Ilex dimorphophylla
Ilex dipyrena
Ilex fargesii
Ilex geniculata
Ilex georgei
Ilex glabra
Ilex goshiensis
Ilex guayusa
Ilex integra
Ilex intricata
Ilex kingiana
Ilex kudingcha
Ilex kusanoi
Ilex laevigata
Ilex latifolia
Ilex leucoclada
Ilex longipes
Ilex macrocarpa
Ilex macropoda
Ilex mitis
Ilex montana
Ilex mucronata
Ilex myrtifolia
Ilex nothofagifolia
Ilex opaca
Ilex paraguariensis — Падуб парагвайський
Ilex pedunculosa
Ilex perado
Ilex pernyi
Ilex pringlei
Ilex pubescens
Ilex purpurea
Ilex rotunda
Ilex rugosa
Ilex serrata
Ilex sikkimensis
Ilex spinigera
Ilex sugerokii
Ilex tolucana
Ilex verticillata
Ilex vomitoria
Ilex wilsonii
Ilex yunnanensis
Bùi hay Đông thanh (tiếng Latinh: Ilex) là chi thực vật có hoa trong họ Aquifoliaceae.[1] Chi này có từ 400 đến 600 loài, bao gồm các loài cây thường xanh và lá rộng, cây bụi, và dây leo phân bố ở những vùng nhiệt đới đến ôn đới trên toàn cầu.
Trong số 400 đến 600 loài, chúng được xếp vào 3 phân chi:
Bùi hay Đông thanh (tiếng Latinh: Ilex) là chi thực vật có hoa trong họ Aquifoliaceae. Chi này có từ 400 đến 600 loài, bao gồm các loài cây thường xanh và lá rộng, cây bụi, và dây leo phân bố ở những vùng nhiệt đới đến ôn đới trên toàn cầu.
Ilex L. (1753)
Синонимы Типовой видПа́дуб, или остроли́ст (лат. Ílex) — род деревьев и кустарников семейства Падубовые (Aquifoliaceae). Садоводами падубы ценятся за декоративность блестящих кожистых листьев, тёмно-зелёных или двуцветных, и ярких привлекательных ягод, которые могут быть красного, жёлтого, белого, чёрного или оранжевого цвета. Ягоды созревают осенью и хорошо сохраняются на растениях всю зиму. Наиболее распространён падуб остролистный.
В природе падубы распространены почти повсеместно. Они произрастают в лесах как тропического, так и умеренного климата.
Латинское название рода происходит от названия дуба каменного (Quercus ilex).
Молодые побеги падубов имеют заострённую форму, а листья – простые очерёдные, на концах могут быть цельными или изрезанными с шипами. Шипы падубов необычайно острые и сохраняют свою остроту даже на опавших старых листьях. Убирая эти листья, легко проколоть палец даже в плотных садовых перчатках.
Цветут падубы невзрачно, мелкими светлыми цветками, которые образуются в пазухах листьев весной. Чаще мужские и женские цветки образуются на разных растениях, поэтому для образования плодов в культуре необходимо высаживать мужское и женское растения неподалеку друг от друга.
Плоды остролистов, в обиходе называемые ягодами, с точки зрения ботаники являются костянками.
Падубы издавна ценились человеком.
С практической точки зрения падубы представляют интерес в качестве ветрозащитных насаждений, растений для морских побережий (из-за их высокой устойчивости к соли) и как весьма надёжные живые изгороди.
Листья и стебель падуба парагвайского (Ilex paraguariensis) используются для получения чаеподобного напитка, известного как мате.
Листья китайского падуба широколиственного используются для получения чаеподобного целебного напитка, известного как кудин.
Как и омелу, остролисты использовали ещё в Древнем Риме во время Сатурнианских зимних празднеств, на месте которых с приходом христианства возникло Рождество.
В верованиях друидов падуб символизировал солнце, поэтому древние кельты украшали свои жилища молодыми побегами растения в хмурые зимние месяцы.
До сих пор остролист является традиционным рождественским растением и широко используется во время зимних праздников в качестве украшения для помещения и праздничного стола, как материал для изготовления рождественских венков и даже порой вместо «главного» рождественского дерева — ёлки.
В эдвардианскую эпоху пучки остролиста использовались для чистки дымохода[источник не указан 2241 день].
Североамериканские индейцы использовали листья местного падуба чайного (Ilex vomitoria), известного своими слабительными и рвотными свойствами, в качестве противоядия во время своих религиозных ритуалов и в медицине. Из молодых листьев и прутиков они делали напиток, который называли чёрным чаем.
В качестве садового растения падубы не требуют много внимания. Они готовы расти на песчаных и глинистых почвах при условии их хорошей водопроницаемости и содержания в них гумуса. Остролисты готовы мириться с полутенью, но следует учитывать, что у разновидностей с двуцветными листьями контраст цветов лучше всего проявится на открытом солнце.
Из болезней падубы иногда поражаются фитофторозом (Phytophthora), который приводит к загниванию корней и гибели растения. Поражённые заболеванием растения следует уничтожать, а почву на всём участке дезинфицировать.
Формирующую обрезку делают после окончания плодоношения. Многие падубы от обрезки только выигрывают. У двуцветных разновидностей обрезают побеги с зелёными листьями, если таковые появляются.
Высаживать лучше молодые падубы зимой или ранней весной, более взрослые не любят беспокойства. При покупке нового растения в садовом центре нужно обязательно учитывать необходимость перекрёстного опыления для большинства культиваров и что одного растения может быть недостаточно для обильного плодоношения.
В садовом дизайне падубы находят отличное применение в лесополосах естественных, или диких садов, где они обеспечивают необходимый кров для насекомых и пищу для птиц, благодаря своим ягодам, которые сохраняются на растениях фактически до начала нового цветения. Именно благодаря птицам происходит размножение и распространение падубов в природе: поедая ягоды, они разносят содержащиеся в них семена повсюду. Молодые ростки падубов являются одними из самых навязчивых сорняков, которые появляются в самых труднодоступных местах: под живой изгородью или из-под забора.
Отлично смотрятся падубы, высаженные солитером и группами. Хорошими партнёрами для падубов традиционно являются магонии, гортензии, бересклеты и многие другие деревья. Падубы отлично поддаются фигурной стрижке, поэтому из них получаются красивые топиари. Любители бонсай любят работать с медленнорастущими остролистами.
В культуре наиболее распространены следующие виды и культивары падубов:
Ilex aquifolium — падуб остролистный, или обыкновенный и его многочисленные формы и гибриды. Зоны морозостойкости — предположительно от 5. Известны женские сорта 'Handsworth New Silver' и 'Golden King' с зелёно-жёлтыми листьями и красными ягодами, а также 'Amber' — компактный кустарник с эффектными оранжевыми ягодами. Из мужских культиваров: 'Silver Queen' (название не отражает пол растения). Сорт 'Ferox Argentea' имеет мелкие пятнистые листья. Стоит отметить два ценных самоопыляющихся сорта — 'J. C. van Tol' и 'Pyramidalis' — деревья и кустарники с двуцветными зелёно-жёлтыми листьями почти без шипов и c красными ягодами. Молодые побеги имеют выраженный пурпурный оттенок.
Ilex altaclerensis — исключительно выносливые, морозостойкие вечнозелёные растения. Отлично подходят для выращивания в городах, так как могут противостоять загазованности. Известны женские сорта 'Belgica Aurea' и 'Wilsonii' (с ярко-красными плодами и молодыми побегами пурпурного оттенка) и мужской — 'Hodginsii'.
Ilex opaca — американский падуб. Высокие (до 15 метров) растения из Северной Америки с ягодами красного, жёлтого или оранжевого цвета. Морозостойкость — зоны 5—9.
Ilex glabra — морозостойкие (зоны 4—9), компактные кустарники с чёрными ягодами.
Ilex crenata — небольшие обильно плодоносящие кустарники с чёрными ягодами. Известны культивары 'Convexa' и 'Golden Gem'. Зоны холодостойкости — 5—8.
Ilex × meserveae — ещё одна холодостойкая разновидность с красными ягодами. Известны женский и мужской культивары 'Blue Princess' и 'Blue Prince'.
Ilex verticillata — холодостойкое (зоны 3—9) и исключительно декоративное растение. Листопадный кустарник, зимой густо покрытый ярко-красными ягодами, которые выглядят восхитительно на фоне голых ветвей.
В роде Падуб ок. 475[3] видов. Вечнозёленые и листопадные деревья, кустарники и лианы, в том числе[4]:
Па́дуб, или остроли́ст (лат. Ílex) — род деревьев и кустарников семейства Падубовые (Aquifoliaceae). Садоводами падубы ценятся за декоративность блестящих кожистых листьев, тёмно-зелёных или двуцветных, и ярких привлекательных ягод, которые могут быть красного, жёлтого, белого, чёрного или оранжевого цвета. Ягоды созревают осенью и хорошо сохраняются на растениях всю зиму. Наиболее распространён падуб остролистный.
冬青(Holly)是開花植物,也是冬青科的唯一一屬,本屬約有400個物種,高度約2到25公尺,有些是喬木,有些是灌木。廣泛分佈於亞洲、歐洲、非洲北部、北美洲與南美洲。冬青的葉堅挺有光澤,漿果鮮紅色,簇附枝上。有些冬青樹品種也稱為聖誕樹。
中國冬青樹原產於長江下游各省,常見於寧波、杭州、南京等地。 在香港,常見的冬青有梅葉冬青、灰冬青、榕葉冬青、細花冬青、廣東冬青、及大葉冬青(苦丁茶)等。可提煉冬青油,供消腫、止痛。冬青樹矮小結實,與地面緊密連結,冬青的味道讓人非常熟悉,是酸痛貼布的味道,香氣的滲透力十分強大。
冬青(Holly)是開花植物,也是冬青科的唯一一屬,本屬約有400個物種,高度約2到25公尺,有些是喬木,有些是灌木。廣泛分佈於亞洲、歐洲、非洲北部、北美洲與南美洲。冬青的葉堅挺有光澤,漿果鮮紅色,簇附枝上。有些冬青樹品種也稱為聖誕樹。
감탕나무속(甘湯--屬, 학명: Ilex 일렉스[*])은 감탕나무목의 단형 과인 감탕나무과(甘湯--科, 학명: Aquifoliaceae 아퀴폴리아케아이[*])에 속하는 유일한 속이다.[1][2]
감탕나무속 약 600여 종의 속씨식물을 포함하고 있는, 현존하는 감탕나무과의 유일한 속이다. 하나의 다른 속인, 단계통의 네모판투스속(Nemopanthus)은 그 꽃들이 졸아든 꽃받침과 좁은 꽃잎, 그리고 세포학적으로 사배체인 것을 근거로 하여(감탕나무속(Ilex)은 이배체이다), 예전에 감탕나무속에서 분리되었다. 그러나 분자학적 정보에 대한 분석에 따라, "네모판투스 무크로나투스"(네모판투스속 식물)은 이제 I. mucronata이라는 학명의 식물로 감탕나무속에 통합되었으며, I. amelanchier와 밀접한 관련이 있다.[3][4]
감탕나무속 식물은 2~25m의 높이의 관목과 나무로 아시아, 유럽, 북아프리카와 북아메리카 그리고 남아메리카에 넓게 분포되어 있다. 잎들은 단순하며, 종에 따라서 낙엽성이거나 상록수이며, 잎들은 전연(全緣)이고, 가는 톱니가 나있거나, 또는 넓게 간격을 두고 가시모양의 끝을 지니기도 한다. 이들은 일부의 예외를 제외하고는, 대부분 암꽃과 수꽃이 다른 자웅이체이다. 수분 작용은 주로 벌과 기타 곤충들에 의해 이루어진다. 열매는 작은 핵과이고, 보통 4개에서 6개의 씨가 있으며, 붉은 색에서 자주빛의 검은색에 이르기까지 다양하다.[5]
감탕나무속 식물의 열매는 약한 독성이 있으며, 인간이 섭취하면 설사를 하거나 구토를 일으킬 수 있다. 그러나 수많은 새들에게는 매우 중요한 먹이가 되며, 또한 기타 야생 동물들의 먹이가 된다. 가을과 초 겨울에 감탕나무속 식물은 외관상으로 단단하고 보기 흉하게 된다. 여러 번의 추위로 얼거나 서리로 뒤덮인 후에 감탕나무속 식물은 부드러워지며, 먹을 수 있을 만큼 순해진다. 겨울의 비바람 속에서, 감탕나무속 식물은 가시 잎을 통해 육식 동물로부터 새들에게 피난처와 먹이를 제공한다. 감탕나무속 식물의 꽃들은 때로는 나방(자나방)의 애벌레의 먹이도 된다. 배선굴나방(감탕나무속 식물로부터 전적으로 영양분을 의존한다)와 날개물결가지나방 (Ectropis crepuscularia)를 포함하는 나비목의 애벌레들이 감탕나무속 식물에 영양분을 의지한다. 왜콩풍뎅이 (Popillia japonica)도 감탕나무속 식물 잎을 먹고 사는 동물로 잘 알려져 있다. 또한 감탕나무는 크리스마스 시즌에 장식용으로 쓰인다.
많은 종들이 섬과 작은 산맥의 특정 지역에 서식하여 진화하였고, 크게 유용한 식물이 되었으며, 이제는 다수의 감탕나무속 식물이 드물어지고 있다. 열대 종들은 특히 서식지 파괴와 남획에 의해 자주 위협받고 있으며, 수많은 종들이 사라질 위험에 처해 있으며, 적어도 2종이 멸종되었다.[6]
감탕나무속(甘湯--屬, 학명: Ilex 일렉스[*])은 감탕나무목의 단형 과인 감탕나무과(甘湯--科, 학명: Aquifoliaceae 아퀴폴리아케아이[*])에 속하는 유일한 속이다.
감탕나무속 약 600여 종의 속씨식물을 포함하고 있는, 현존하는 감탕나무과의 유일한 속이다. 하나의 다른 속인, 단계통의 네모판투스속(Nemopanthus)은 그 꽃들이 졸아든 꽃받침과 좁은 꽃잎, 그리고 세포학적으로 사배체인 것을 근거로 하여(감탕나무속(Ilex)은 이배체이다), 예전에 감탕나무속에서 분리되었다. 그러나 분자학적 정보에 대한 분석에 따라, "네모판투스 무크로나투스"(네모판투스속 식물)은 이제 I. mucronata이라는 학명의 식물로 감탕나무속에 통합되었으며, I. amelanchier와 밀접한 관련이 있다.
감탕나무속 식물은 2~25m의 높이의 관목과 나무로 아시아, 유럽, 북아프리카와 북아메리카 그리고 남아메리카에 넓게 분포되어 있다. 잎들은 단순하며, 종에 따라서 낙엽성이거나 상록수이며, 잎들은 전연(全緣)이고, 가는 톱니가 나있거나, 또는 넓게 간격을 두고 가시모양의 끝을 지니기도 한다. 이들은 일부의 예외를 제외하고는, 대부분 암꽃과 수꽃이 다른 자웅이체이다. 수분 작용은 주로 벌과 기타 곤충들에 의해 이루어진다. 열매는 작은 핵과이고, 보통 4개에서 6개의 씨가 있으며, 붉은 색에서 자주빛의 검은색에 이르기까지 다양하다.
감탕나무속 식물의 열매는 약한 독성이 있으며, 인간이 섭취하면 설사를 하거나 구토를 일으킬 수 있다. 그러나 수많은 새들에게는 매우 중요한 먹이가 되며, 또한 기타 야생 동물들의 먹이가 된다. 가을과 초 겨울에 감탕나무속 식물은 외관상으로 단단하고 보기 흉하게 된다. 여러 번의 추위로 얼거나 서리로 뒤덮인 후에 감탕나무속 식물은 부드러워지며, 먹을 수 있을 만큼 순해진다. 겨울의 비바람 속에서, 감탕나무속 식물은 가시 잎을 통해 육식 동물로부터 새들에게 피난처와 먹이를 제공한다. 감탕나무속 식물의 꽃들은 때로는 나방(자나방)의 애벌레의 먹이도 된다. 배선굴나방(감탕나무속 식물로부터 전적으로 영양분을 의존한다)와 날개물결가지나방 (Ectropis crepuscularia)를 포함하는 나비목의 애벌레들이 감탕나무속 식물에 영양분을 의지한다. 왜콩풍뎅이 (Popillia japonica)도 감탕나무속 식물 잎을 먹고 사는 동물로 잘 알려져 있다. 또한 감탕나무는 크리스마스 시즌에 장식용으로 쓰인다.
많은 종들이 섬과 작은 산맥의 특정 지역에 서식하여 진화하였고, 크게 유용한 식물이 되었으며, 이제는 다수의 감탕나무속 식물이 드물어지고 있다. 열대 종들은 특히 서식지 파괴와 남획에 의해 자주 위협받고 있으며, 수많은 종들이 사라질 위험에 처해 있으며, 적어도 2종이 멸종되었다.