nomes no trilho de navegação
Geranium sanguineum, ye una especie perteneciente a la familia de les geraniacees.
Con frecuencia acompañando al Geranium sylvaticum, estremable polos sos grandes flores purpúreas y polos sos fueyes de contorna arrondada que tán fondamente estremaes en segmentos lliniares. Erecta o estendida, ramosa, perenne, d'hasta 40 cm, tarmos con llargos pelos blancos y glándules ensin pedúnculu; rizoma robustu rastreru. Fueyes estremaes hasta 4/5 d'anchor en 5-7 lóbulos estrechos, cada unu con 1-3 pares de segmentos oblongo-agudos. Flores moráu-acolorataes brilloses, xeneralmente solitaries; pétalos obovaos-esmorniaos, de 1,5-2 cm. Frutu daqué pelosu, ensin crestes. Floria a final de primavera y nel branu.[1]
Terrenal predresu y arenosu, xeneralmente en tierra caliar.
Toa Europa, sacante Islandia y Holanda.[2]
Geranium sanguineum describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 2: 683. 1753.[3]
Geranium: nome xenéricu que remanez del griegu: geranion, que significa "grulla", aludiendo a l'apariencia del frutu, que recuerda al picu d'esta ave.[4]
sanguineum: epítetu llatín que significa "sangrientu".[5]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Geranium sanguineum, ye una especie perteneciente a la familia de les geraniacees.
Planhigyn blodeuol collddail yw Pig-yr-aran ruddgoch sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Geraniaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Geranium sanguineum a'r enw Saesneg yw Bloody crane's-bill.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Pig yr Aran Rhuddgoch, Pig yr Aran Gwaedlyd, Troedrudd, Troet Rud Garan.
Tyf mewn ardaloedd ble ceir hinsawdd tymherus neu gynnes. Ceir dail rheolaidd a chymesur a pheillir y blodyn gan bryfaid.
Planhigyn blodeuol collddail yw Pig-yr-aran ruddgoch sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Geraniaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Geranium sanguineum a'r enw Saesneg yw Bloody crane's-bill. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Pig yr Aran Rhuddgoch, Pig yr Aran Gwaedlyd, Troedrudd, Troet Rud Garan.
Tyf mewn ardaloedd ble ceir hinsawdd tymherus neu gynnes. Ceir dail rheolaidd a chymesur a pheillir y blodyn gan bryfaid.
Kakost krvavý (Geranium sanguineum) je středně vysoká bylina s dlanitě dělenými listy a s velkými, jednotlivě vyrůstajícími karmínově červenými květy. V české přírodě je to původní druh rodu kakost, který však z české krajiny pomalu mizí. Bývá pro své květy a nenáročnost vysazován jako vytrvalá okrasná rostlina do zahrad a parků.
Druh se vyskytuje téměř v celé Evropě, od Středomoří po jih Skandinávie a Irsko, na východě až po oblasti na Urale a v okolí Kavkazu. Byl dovezen a zdomácněl v Severní Americe a na Novém Zélandu.
V České republice roste roztroušeně v teplých oblastech středních Čech a střední a jižní Moravy, jinde jen ostrůvkovitě. Postupně z volné přírody mizí a je proto v „Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky z roku 2012“ hodnocen jako druh, jemuž je nutno věnovat další pozornost (C4a).
Světlomilná a teplomilná rostlina upřednostňující sušší, dobře odvodněná stanoviště s vápencovým, dolomitovým, andezitovým, melafyrovým či čedičovým podkladem, v nížinách se vyskytuje ve sprašových půdách. Roste na slunných skalnatých stráních a sutích, v řídkých křovinách, na okrajích světlých lesů, ve vinicích a na loukách stepního charakteru v polohách od nížin po nadmořskou výšku asi 1500 m. Rostliny se ve volné přírodě rozmnožují rozrůstáním oddenků nebo semeny, jež vyklíčí do tří týdnů.
Vytrvalá rostlina s rozkladitě větvenou lodyhou vysokou 20 až 50 cm, která vyrůstá z hrubého, plazivého oddenku s nepočetnými kořeny. Lodyha je přímá nebo vystoupavá, v nodech lomená a spolu s řapíky listů je pokryta jednoduchými i žláznatými chlupy. Listy v přízemní růžici brzy zasychají a lodyžní jsou protistojné a směrem k vrcholu se jejich řapíky zkracují. Okrouhlé, oboustranně chlupaté listové čepele, dlouhé 3 až 6 cm, jsou dlanitě pěti- až sedmisečné a mají troj- až pětiklané kopinaté úkrojky. Listy se na podzim zbarvují do červených odstínů, opadávají až na konci sezony.
Kolovité květy bývají velké asi 4 cm a jsou oboupohlavné, pětičetné, v poupěti skloněné a vyrůstají jednotlivě na stopkách z paždí listů. Vytrvalé kališní lístky jsou chlupaté, elipsovité, na vrcholu špičaté, trojžilové a 1 cm dlouhé. Korunní lístky jsou obvejčité, mají krátký nehtík, na vrcholu jsou mělce vykrojené a bývají asi 2 cm dlouhé a intenzivně karmínově červené. V květu je deset tyčinek ve dvou kruzích a pětipouzdrý semeník se zahnutou čnělkou. Vnitřní tyčinky mají u báze žlázky s nektarem. Květy, rozkvétající od května do konce srpna, jsou protandrické, blizny se mohou opylit pouze pylem z jiného květu. Před deštěm a v podvečer se stopky sklápějí a koruny částečně uzavírají.
Při dozrání plodu se pouzdra semeníku oddělí a zůstávají se středním sloupkem spojena pouze zkroucenými prohnutými osinami. Za suchého počasí jsou pak zralá, eliptická, síťnatě zdobená, světle hnědá semena z pouzder vymrštěna do okolí.
Kakost krvavý se pro své sytě zbarvené květy a na podzim i listy vysazuje jako ozdobná trvalka na plochy záhonů i na jejich lemy, stejně jako na kamenitá stanoviště, do alpínií nebo suchých zídek. Je vyšlechtěno přes čtyřicet kultivarů lišících se habitem a barvou květů, např. vínově červené 'Alpemglow', 'Bloody Graham', 'Cedrid Morris', 'Cricklewood', 'Elsbeth', 'Kristin Jakob', purpurové 'Droplet', 'Sara', 'Suleiken', 'Nyewood´, bledě růžové 'Candy Pink', Apfelblüte', bílá 'Album' nebo pestrolistá 'Cosmic'.
V zahradnictvích jsou pro zachování vyšlechtěných vlastností rostliny kakostu krvavého množeny dělením trsů nebo řízkováním. Řízkovat lze buď kořenovými řízky (segmenty oddenků) či bazálními řízky (rozdělením jarních listových růžic s části oddenků), nebo speciálním pěstováním z tkáňových kultur.
Oddenek rostliny obsahuje třísloviny a proto se v minulosti používal pro stavění krvácení.[1][2][3][4][5]
Porost kvetoucího kakostu krvavého
Stopka, kališní a korunní lístky
Listy a květ
Pouzdra semeníku
Obrázky, zvuky či videa k tématu kakost krvavý ve Wikimedia Commons
Kakost krvavý (Geranium sanguineum) je středně vysoká bylina s dlanitě dělenými listy a s velkými, jednotlivě vyrůstajícími karmínově červenými květy. V české přírodě je to původní druh rodu kakost, který však z české krajiny pomalu mizí. Bývá pro své květy a nenáročnost vysazován jako vytrvalá okrasná rostlina do zahrad a parků.
Blodrød storkenæb (Geranium sanguineum) er en 15-45 cm høj urt, der vokser på tør, åben bund. Den forvilder sig let fra haver, hvis de rette betingelser er til stede..
Blodrød storkenæb er en løvfældende flerårig urt med en lav, pudeformet eller nedliggende vækstform. Stænglerne er lysegrønne og stivhårede. Bladene sidder i en grundstillet roset, og de er runde og femlappede med dybt snitdelt rand og tydelige, forsænkede ribber. Oversiden er mørkegrøn, mens undersiden er grågrøn. Om efteråret kan nogle eller alle blade farves smukt orange. Blomstringen sker i juli-august. Blomsterne sidder på hver deres egen stængel, som bærer nogle få blade, og som hæver sig op over bladrosetten. Planten danner spiredygtigt frø og forvilder sig let under de rette betingelser, – dog uden at blive til ukrudt.
Rodnettet er godt forgrenet og meget dybtgående. Planten breder sig en smule med korte, underjordiske udløbere.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,25 x 1 m (25 x 10 cm/år).
Blodrød storkenæb vokser over det meste af Europa, dog med en forkærlighed for de tørre og solrige egne. Her i landet kan man finde den på sydvendte, kalkrige skrænter som f.eks. på Røsnæs. I øvrigt findes den i Danmark hist og her i det nordlige Jylland, på Nordfyn, i Nord- og Vestsjælland samt på Bornholm.
Langs stranden i Sejerøbugten findes arten sammen med bl.a. alm. pimpinelle, slangehoved, bakkenellike, fåresvingel, harekløver, håret høgeurt, kornet stenbræk, markfrytle, nikkende kobjælde, rosenkatost, smalbladet høgeurt, smalbladet timian, vellugtende gulaks og vild gulerod [1]
Blodrød storkenæb (Geranium sanguineum) er en 15-45 cm høj urt, der vokser på tør, åben bund. Den forvilder sig let fra haver, hvis de rette betingelser er til stede..
Der Blutrote Storchschnabel oder Blut-Storchschnabel (Geranium sanguineum), auch Blutröschen und Hühnerwurz genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Storchschnäbel (Geranium) innerhalb der Familie der Storchschnabelgewächse (Geraniaceae). Sie ist auch in Mitteleuropa heimisch.
Der Blutrote Storchschnabel ist eine ausdauernde krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 15 bis 50 (selten 60) cm. Er bildet ein weit kriechendes, bei einem Durchmesser von etwa 1 cm relativ dickes Rhizom, das verzweigt, mit Niederblättern besetzt und innen rot ist. Die Stängel sind niederliegend bis aufsteigend und meist vom Grund an gabelig verzweigt. Die hellgrünen, im Herbst blutroten Stängel sind dicht mit 1 bis 2,5 mm langen, waagrecht oder nach hinten abstehenden Haaren besetzt bis fast kahl. Drüsenhaare sind selten.
Die grundständigen Laubblätter vertrocknen früh. Die Grundblätter sind gegenständig, die untersten sind 4 bis 9 cm lang, die oberen 0,5 bis 3 cm lang gestielt. Die Spreite ist bis zum Grund in sieben (selten fünf oder sechs) Abschnitte geteilt und 3 bis 5 (selten 8) cm breit. Sie sind meist beidseits zerstreut behaart. Die Abschnitte tragen ein bis drei lineale, zugespitzte Zipfel. Die rotbraunen, trockenhäutigen Nebenblätter sind eiförmig bis lanzettlich mit einer Länge von 0,5 bis 1,5 cm und am Rand zerstreut bis zottig behaart.
Die Teilblütenstände sind einblütig (selten zweiblütig) und sind 2 bis 7 (selten 1 bis 10) cm lang gestielt, überragen dabei die Tragblätter. Die Blütenstiele sind 1 bis 3 cm lang, nicken nach der Bestäubung und stehen zur Fruchtreife wieder aufrecht. Beide Stiele sind lang weiß abstehende behaart und tragen auch sitzende Drüsen.
Die zwittrigen Blüten sind radiärsymmetrisch und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf freien Kelchblätter sind 8 bis 13 mm lang, 1 bis 2,5 mm bespitzt und haben drei bis sieben Nerven, und sind besonders auf diesen behaart. Die Blütenkrone hat einen Durchmesser von 2,5 bis 4 cm. Die fünf freien, leuchtend rot-violetten Kronblätter messen 13 bis 18 (selten 20) mm in der Länge, sind lang verkehrt-herzförmig und teilweise unregelmäßig ausgerandet. Ihr Nagel ist kurz behaart. Es sind zwei Kreise mit je fünf Staubblättern vorhanden, die kürzer als die Kelchblätter sind. Die Staubfäden sind am Grund verbreitert, ihr Rand ist bewimpert.
Die Frucht ist 3 bis 4 cm lang und ähnelt wie bei anderen Storchschnabelgewächsen einem langgeschnäbelten Vogelkopf. Schnabel wie Fruchtklappen sind behaart und drüsenlos. Die Samen sind glatt bis sehr fein punktiert.
Die Art hat die Chromosomenzahl 2n = 84.[1]
Die Blüten sind proterandrisch. Sie sind nektar-führende Scheibenblumen. Die Narben sind ein bis zwei Tage vor den Antheren empfänglich. Selbstbestäubung kommt neben der Insektenbestäubung auch vor. Die häufigsten Blütenbesucher sind Schwebfliegen, Hautflügler, aber auch Schmetterlinge und Käfer. Blütezeit ist Mai bis September.
Die Frucht ist wie bei allen Geranium-Arten ein Austrocknungsstreuer.
Der Blutrote Storchschnabel ist im subozeanischen Europa beheimatet. Sein Areal ist meridional/montan bis temperat. Er wächst auf trockenen, buschigen Hängen, in Steppenheide und lichten Wäldern. Er ist eine Charakterart des Verbands Geranion sanguinei, kommt aber auch in Gesellschaften der Verbände Quercion pubescentis, Berberidion, Cytiso-Pinion oder Erico-Pinion vor.[1] Er gedeiht vor allem auf trockenen, lockeren, nährstoffarmen und oft kalkreichen Böden. Er ist von der collinen bis in die montane (selten subalpine) Höhenstufe zu finden, in Tirol steigt er vereinzelt in Höhenlagen von bis zu 1500 Meter. In den Allgäuer Alpen steigt er im Tiroler Teil im hinteren Hornbachtal an der Mutte bis 1550 m Meereshöhe auf.[2]
In Norddeutschland ist er selten, im Süden zerstreut. Der Blutrote Storchschnabel war in Deutschland 2001 die Blume des Jahres und ist zum Beispiel in Sachsen auf der Rote Liste als stark gefährdete Pflanzenart eingestuft.
In Österreich kommt die Art im pannonischen Gebiet sowie teilweise in Kärnten häufig, sonst nur zerstreut bis selten vor. In Salzburg fehlt der Blut-Storchschnabel.
Der Blutrote Storchschnabel, genannt auch Blutkraut, enthält vor allem im Wurzelstock adstringierende Gerbstoffe und wurde deshalb zur Blutstillung eingesetzt.[3][4]
Der Blutrote Storchschnabel oder Blut-Storchschnabel (Geranium sanguineum), auch Blutröschen und Hühnerwurz genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Storchschnäbel (Geranium) innerhalb der Familie der Storchschnabelgewächse (Geraniaceae). Sie ist auch in Mitteleuropa heimisch.
Geranium sanguineum, common names bloody crane's-bill[1] or bloody geranium, is a species of hardy flowering herbaceous perennial plant in the cranesbill family Geraniaceae.[2] It is also the county flower of Northumberland.[3]
The genus name is derived from the Greek γέρανος ("géranos"), meaning crane, with reference to the appearance of the fruit capsule. The specific Latin name sanguineum refers to the red color assumed by the leaves in Autumn.
The biological form of Geranium sanguineum is hemicryptophyte, as its overwintering buds are situated just below the soil surface and the floral axis is more or less erect with a few leaves. It has a thick rhizome. The stems are prostrate to ascending, well developed, very branched and hairy. This plant reaches on average 30–50 centimetres (12–20 in) in height.[4] The petiolate leaves have five lobes (or segments), each segment is tripartite in large teeth. The flowers have a diameter of 2.5 to 4 cm. and are purple[5] The flowering period extends from May through October. The flowers are hermaphrodite and pollinated by insects (entomophily). The most common flower visitors are Syrphidae and Hymenoptera, but also butterflies and Coleoptera. The fruit is a schizocarp that breaks up into five mericarps when ripe.[4]
Geranium sanguineum is native to Europe and temperate Asia. It is widespread in most of Europe up to Caucasus. In the north-east of Ireland it is a rare garden escape.[6]
The typical habitat of this species is grassland, sand dunes and open woodland on calcareous soils, including rocky slopes. It prefers a neutral pH, with low nutritional value, at an altitude of 0–1,200 metres (0–3,937 ft) above sea level.[4]
It is cultivated as a garden subject, and a number of different cultivars exist. The following cultivars have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit:[7]
Fruits showing mericarps
Autumn leaves
'Striatum'
Geranium sanguineum, common names bloody crane's-bill or bloody geranium, is a species of hardy flowering herbaceous perennial plant in the cranesbill family Geraniaceae. It is also the county flower of Northumberland.
Geranium sanguineum, es una especie perteneciente a la familia de las geraniáceas.
Con frecuencia acompañando al Geranium sylvaticum, distinguible por sus grandes flores purpúreas y por sus hojas de contorno redondeado que están profundamente divididas en segmentos lineares. Erecta o extendida, ramosa, perenne, de hasta 40 cm, tallos con largos pelos blancos y glándulas sin pedúnculo; rizoma robusto rastrero. Hojas divididas hasta 4/5 de anchura en 5-7 lóbulos estrechos, cada uno con 1-3 pares de segmentos oblongo-agudos. Flores morado-rojizas brillantes, generalmente solitarias; pétalos obovados-mellados, de 1,5-2 cm. Fruto algo peloso, sin crestas. Florece a final de primavera y en el verano.[1]
Terreno rocoso y arenoso, generalmente en tierra caliza.
Toda Europa, excepto Islandia y Holanda.[2]
Geranium sanguineum fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 683. 1753.[3]
Geranium: nombre genérico que deriva del griego: geranion, que significa "grulla", aludiendo a la apariencia del fruto, que recuerda al pico de esta ave.[4]
sanguineum: epíteto latino que significa "sangriento".[5]
Geranium sanguineum, es una especie perteneciente a la familia de las geraniáceas.
Verev kurereha (Geranium sanguineum) on kuni 50 cm kõrgune kurerehaliste sugukonda kurereha perekonda kuuluv taim, mis on kaetud pikkade harali karvadega.
Vars püstine või lamav, hargneb ja moodustab koheva puhma. Lehed on sügavalt lõhestunud, 5–7-harulised, haru omakorda lõhestunud. Just kitsaste lehtede hargnevus on peamine erinevus sarnasest mets-kurerehast.
Õite varred on enne ja pärast õitsemist longus, vaid õitsemise ajal püstised. Õied on kuni 2 cm läbimõõduga, verevad. Vars ja lehed värvuvad sügisel tihti veripunaseks. Verev kurereha kasvab kuivadel lubjarikastel niitudel ja metsaservadel, hõredas männimetsas. Õitseb juulis-augustis. Kasutatakse ravimtaimena.
Eestis levinud peamiselt mandriosas ja Saaremaal.[1] Taime rahvapärased nimetused on näiteks kure nokk ja verev geraanium. Laialt levinud paljudes riikides. Ta on pärit Lääne-Euroopa laialehistest metsadest juba 16. sajandist. Kultuuristatud alates 1597. aastast. Viimasel ajal on aretatud ligi kümme selle kurereha sorti.
Verev kurereha (Geranium sanguineum) on kuni 50 cm kõrgune kurerehaliste sugukonda kurereha perekonda kuuluv taim, mis on kaetud pikkade harali karvadega.
Vars püstine või lamav, hargneb ja moodustab koheva puhma. Lehed on sügavalt lõhestunud, 5–7-harulised, haru omakorda lõhestunud. Just kitsaste lehtede hargnevus on peamine erinevus sarnasest mets-kurerehast.
Õite varred on enne ja pärast õitsemist longus, vaid õitsemise ajal püstised. Õied on kuni 2 cm läbimõõduga, verevad. Vars ja lehed värvuvad sügisel tihti veripunaseks. Verev kurereha kasvab kuivadel lubjarikastel niitudel ja metsaservadel, hõredas männimetsas. Õitseb juulis-augustis. Kasutatakse ravimtaimena.
Eestis levinud peamiselt mandriosas ja Saaremaal. Taime rahvapärased nimetused on näiteks kure nokk ja verev geraanium. Laialt levinud paljudes riikides. Ta on pärit Lääne-Euroopa laialehistest metsadest juba 16. sajandist. Kultuuristatud alates 1597. aastast. Viimasel ajal on aretatud ligi kümme selle kurereha sorti.
Verikurjenpolvi (Geranium sanguineum) on monivuotinen ruohovartinen kasvi, jota kasvaa luonnonvaraisena suurimmassa osassa Eurooppaa. Laji on myös koristekasvi.
Vankkajuurakkoinen verikurjenpolvi kasvaa 20–50 cm korkeaksi. Varsi on paksu ja harittavahaarainen. Varressa ja lehtiruodeissa on vaaleita, sirottivia hapsikarvoja. Paksuhkot ja kiiltävät lehdet ovat pyöreitä, kourasuonisia, syvään jakoisia sekä kapea- ja ehytliuskaisia. Aluslehdet ovat kukintavaiheessa usein jo kuihtuneita. Pitkäperäiset, 3–4 cm leveät kukat ovat tavallisesti yksittäin. Tummanpunaiset, matalasti lanttokärkiset terälehdet ovat huomattavasti verholehtiä pidempiä. Verikurjenpolvi kukkii Suomessa kesä-heinäkuussa. Hedelmykset ovat karvaisia.[1]
Kasvin veri-nimi tulee verikurjenpolven heleästä syysväristä.[2]
Verikurjenpolvea kasvaa lähes koko Euroopassa Islantia, pohjoista Fennoskandiaa ja Pohjois-Venäjää lukuun ottamatta. Sitä tavataan myös Kaukasuksen alueelta. Pohjois-Amerikassa laji ei ole alkuperäinen.[2] Suomessa verikurjenpolvea kasvaa Etelä- ja Lounais-Suomessa Uudeltamaalta Varsinais-Suomeen. Erityisen runsas laji on Ahvenanmaalla.[3]
Verikurjenpolvi on tyypillinen kuivien paikkojen kasvi. Sitä kasvaa kivisillä rinteillä, kuivilla niityillä ja paahteisilla kallioilla. Laji on kalkinsuosija.[1]
Verikurjenpolvea viljellään myös koristekasvina. Laji leviää toisinaan puutarhoista luontoon.[2][4]
Verikurjenpolvi (Geranium sanguineum) on monivuotinen ruohovartinen kasvi, jota kasvaa luonnonvaraisena suurimmassa osassa Eurooppaa. Laji on myös koristekasvi.
Geranium sanguineum
Le Géranium sanguin (Geranium sanguineum), encore appelé Géranium rouge sang ou Herbe à becquet[1], est une plante herbacée de la famille des Geraniaceae .
Le Géranium sanguin est une plante herbacée vivace, hérissée de longs poils étalés, possédant un rhizome horizontal épais, se développant jusqu'à 50 cm de haut. Du pied émergent de nombreuses tiges, poilues, de 10 à 40 cm, étalées ou dressées.
Les feuilles opposées sont profondément divisées. Le limbe de contour orbiculaire est palmatipartites à 5-7 lobes bi- ou trifides, en coin[2].
Les fleurs rouges, rose carmin, de 2,5 à 3,5 cm de diamètre sont solitaires. Elles sont portées par un long pédoncule (7-15 cm) une à deux fois plus long que la feuille. Les 5 sépales étalés sont terminés en pointe. Les 5 pétales sont échancrés.
Le fruit est formé de 5 capsules poilues.
L'espèce croît en Europe, en Turquie et dans le Caucase[3]. Elle est parfois naturalisée ailleurs.
Elle pousse çà et là dans toute la France[2].
C'est une espèce xérophile, des sols secs, croissant dans les cailloux calcaires, les graviers, à la lisière des bois, dans les clairières, sur substrats marneux et calcaire.
Cette espèce est protégée dans plusieurs régions de France (voir INPN).
La plante est astringente et hémostatique[2].
En Bulgarie, le géranium sanguin est cultivé comme plante médicinale. Les phytothérapeutes bulgares considèrent Rhizoma et Radix Geranii sanguinei comme astringent, vasodilatateur, anti-inflammatoire, hypotensif, cardiotonique et légèrement sédatif[4]. Ils contiennent des catéchines, des tanins, de la leucoanthocyanidine, de la geranine, des résines etc.
Le géranium sanguin est cultivé comme plante ornementale, en extérieur, car il ne gèle pas en hiver (jusqu'à −20 °C). C'est un couvre sol vigoureux, à croissance rapide, restant fleuri de mai à l'automne.
Geranium sanguineum 'Striatum'
Feuillage en automne de Geranium sanguineum
Geranium sanguineum
Le Géranium sanguin (Geranium sanguineum), encore appelé Géranium rouge sang ou Herbe à becquet, est une plante herbacée de la famille des Geraniaceae .
Clann phlandaí bliantúla nó ilbhliantúla atá dúchasach do réigiúin mheasartha. Na duilleoga le maotháin ag dul amach go gathach ó phointe lárnach. Na bláthanna de ghnáth bán go dtí corcra nó gorm, cúigpheitealach. Gob fada cosúil le gob éin ar na torthaí, ag pléascadh nuair a bhíonn sé aibí, agus feidhmíonn gob gach síl chun rolladh suas is léimneach amach de smeach. Tugtar geiréiniam ar an mbláth seo freisin.
Crvena iglica (ždralica jednocvjetna, lat. Geranium sanguineum) je vrsta biljke iz roda Geranium, porodice Geraniaceae.
Rasprostranjena je u Europi i umjerenoj Aziji. Široko je rasprostranjena je diljem Europe sve do Kavkaza. Obitava u listopadnim šumama, a u Hrvatskoj se može naći u šumama mediteransko-litoralnog pojasa. Živi na nadmorskim visinama od 0 do 1200 metara. Također se često uzgaja u vrtu kao ukrasna biljka, te ima brojne kultivare.
To je višegodišnja zeljasta biljka s debelim rizomom (vrstom podzemne stabljike). Prosječno u visinu naraste 30-50 centimetara. Listovi imaju pet lapova, dok su cvjetovi promjera 2.5 do 4 centimetra, te su ljubičaste boje. Ova biljka cvijeta u razdoblju od svibnja, pa sve do listopada. Cvjetovi su dvospolni, te ih oprašuju kukci. Najčešći njihovi posjetitelji su opnokrilci, osolike muhe, baš kao i tvrdokrilci. Plod je kapsula sastavljena od pet orašica, te ima vrlo dlakavu površinu.
Crvena iglica (ždralica jednocvjetna, lat. Geranium sanguineum) je vrsta biljke iz roda Geranium, porodice Geraniaceae.
Krejojta pyskawa (Geranium sanguineum) je rostlina ze swójby pyskowničkowych rostlinow (Geraniaceae).
Botaniske mjeno Geranium wotwodźuje so wot grjekskeho słowa γερνιον. Słowo je diminutiw słowa γρανος. Woznjamjenja telko kaž žoraw a poćahowa na podobu płoda.
Krejojta pyskawa je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 15 hač 50 (60) cm.
Pjenk so znutřka čerwjenje zbarbi, na čož mjeno rostliny wróćo dźe. Wón wobsahuje třěski a je prjedy k stajenju kreje słužił.
Stołpik je ležacy abo postupowacy, wotstejo kosmaty a so w nazymje čerwjenje přebarbi. Zwjetša so rozhałuzuje.
Łopjena su nimale hač bazy rukojće šěsć-dźělne hač sydom-dźělne a so w nazymje čerwjenje přebarbja. Jich wotrězki su do 2-3 linealnje-lancetojtych, cyłokromnych kónčkow šćěpjene.
Wona kćěje wot meje (junija) hač do septembra (awgusta). Swěćo kaminočerwjene kćenja docpěwaj šěrokosć wot 3 hač 4 cm a steja po jednym w hornich łopjenowych rozporach. Krónowe łopješka su prědku skulojćene abo njeprawidłownje zkromjene a docpěwaja dołhosć wot 15 hač 20 mm.
Wona rosće na skalnych zwisach, suchich trawnikach, w suchich lěsach, pod (suchich) kerčinami, na lěsowych kromach a na skłoninach. Preferuje w lěću ćopłe, suche, zwjetša wapnite pódy.
Krejojta pyskawa je w nimale cyłej Europje, w Kawkazu a Małoaziji rozšěrjena. Wona w sewjernych Alpach jenož w dołach ze ćopłym wětrom wustupuje.
Krejojta pyskawa (Geranium sanguineum) je rostlina ze swójby pyskowničkowych rostlinow (Geraniaceae).
Il geranio sanguigno (nome scientifico Geranium sanguineum (L., 1753)) è una pianta erbacea perenne appartenente alla famiglia delle Geraniaceae, originaria di Europa e Caucaso[2].
La famiglia di appartenenza del “geranio sanguigno” (Geraniaceae) è un gruppo vegetale di medie proporzioni organizzato in 12 generi per un totale di circa 700 specie[3].
Il genere di appartenenza (Geranium) è abbastanza numeroso e comprende circa 420 specie, diffuse soprattutto nelle regioni temperate di tutto il mondo. Una trentina di queste specie sono proprie della flora italiana.
Queste sono raggruppate dal botanico toscano Adriano Fiori (1865 – 1950) in sei sezioni; la specie di questa scheda appartiene alla sezione BATRACHIA .
Nell'elenco che segue sono indicate alcune varietà e sottospecie (l'elenco può non essere completo e alcuni nominativi sono considerati da altri autori dei sinonimi della specie principale o anche di altre specie):
La specie di questa scheda ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
L'etimologia del nome generico (Geranium) si riferisce alla parola greca ”ghéranos” che significa “gru”. Questa associazione probabilmente è nata molto anticamente ed è dovuta alla particolare forma (a becco) dell'ovario e del frutto delle piante di questo genere. In effetti già Plinio (Como, 23 – Stabia) conosceva questo nome se lo cita nel suo “Libro XXVI”, anche se è opportuno precisare che il Geranio citato dallo scrittore latino era probabilmente un Erodium, in quanto il “geranio” (Pelargonium) come lo conosciamo noi oggi venne importato dall'Africa nel XVII secolo[4].
L'epiteto specifico sanguineum (e anche quello comune) deriva con tutta probabilità dal particolare colore dei suoi petali e dal colore rosso “forte” delle sue foglie a fine stagione.
Il binomio scientifico attualmente accettato (Geranium sanguineum) è stato proposto da Carl von Linné (Rashult, 23 maggio 1707 –Uppsala, 10 gennaio 1778), biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione Species Plantarum del 1753.
In lingua tedesca questa pianta si chiama Blut-Storchschnabel; in francese si chiama Géranium sanguin; in inglese si chiama Bloody Crane's-bill.
L'altezza media di questa pianta è di circa 3–5 dm. La forma biologica è emicriptofita scaposa (H scap), ossia è una pianta erbacea, perenne con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve, dotata di un asse fiorale più o meno eretto e con poche foglie. In parte la pianta è ghiandolosa (sui peduncoli e sui sepali).
Le radici sono secondarie da rizoma.
La forma delle foglie in generale è palmatosetta (a nervatura pure palmata) con cinque lobi (o segmenti); ogni segmento a sua volta è tripartito in tre grossi denti o lacinie. L'apice delle lacinie è acuto (angolo tra i 30° - 80°). La lamina delle foglie è larga quanto è lunga (contorno più o meno circolare) ed è tomentosa. Le foglie sono inoltre picciolate (1 – 2 cm); la superficie dei piccioli è pelosa. A fine stagione si arrossano alquanto.
Il “Geranio sanguigno” ha un solo fiore per peduncolo (infiorescenza uniflora). I peduncoli sono lunghi 6 – 7 cm. A metà peduncolo sono presenti due brattee.
I fiori sono ermafroditi, attinomorfi (con lieve tendenza al zigomorfismo: i petali superiori possono essere appena un po' diversi da quelli inferiori), proterandri (infatti gli stimmi maturano dopo le antere del verticillo più esterno), pentaciclici (a cinque verticilli: calice – corolla – androceo su 2 verticilli - gineceo), pentameri (calice e corolla a cinque elementi), dialisepali e dialipetali (sia i sepali che i petali sono liberi – non saldati tra di loro). Diametro del fiore : 25 – 40 mm.
Il frutto è una capsula (di tipo schizocarpo) composta da 5 acheni (o mericarpi). Ogni achenio contiene un solo seme (achenio monosperma). La parte inferiore del frutto è avvolta nel calice accrescente, mentre la parte superiore consiste in un becco allungato di 2 – 3 mm sormontato dallo stilo persistente. Il frutto è deiscente con elasticità per cui il seme viene proiettato lontano con il rispettivo carpello; eventuali animali poi hanno il compito inconscio di portarli lontano. Tutto il frutto è molto pubescente con peli patenti. Lunghezza del frutto : 3 – 4 cm.
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa scheda appartiene alla seguente comunità vegetale[6]:
Il geranio sanguigno (nome scientifico Geranium sanguineum (L., 1753)) è una pianta erbacea perenne appartenente alla famiglia delle Geraniaceae, originaria di Europa e Caucaso.
Raudonžiedis snaputis (lot. Geranium sanguineum) – snaputinių (Geraniaceae) šeimos, snapučių (Geranium) genties augalas. Auga Europoje, Mažojoje Azijoje, Kaukaze.
Stiebas 10-50 cm aukščio, status, plaukuotas. Lapai plunksniški, susiskaidę po 7 lapelius, 5 cm skersmens, plaukuoti. Žiedai susidaro stiebo viršūnėje, raudoni, 2,5-4 cm skersmens, sudaryti iš 5 vainiklapių. Žydi nuo gegužės iki rugsėjo. Vaisius – skeltavaisis.
Auga akmenynuose, sausuose šlaituose, krūmynuose, saulėtose pamiškėse.
Žiedas
Vaisiai
Kultūrinis varietas
Bloedooievaarsbek (Geranium sanguineum) is een plant in de ooievaarsbekfamilie (Geraniaceae). De plant wordt 10 tot 50 cm hoog en heeft een bloeitijd die zich uitstrekt van juni tot augustus.
Deze plant vormt een kluwen van ondergrondse wortels waaruit verschillende slanke stengels komen met een roodachtige schijn. Aan deze stengels groeien donkergroene bladen waarbij uit de bladoksels roodpaarse of helderrode bloemen ontspringen. Hij wordt gehouden als sierplant, maar komt ook verwilderd voor in open bossen en bosranden in Europa.
Een ondersoort komt voor in de noordelijke duingebieden nabij de kust.
Bloedooievaarsbek (Geranium sanguineum) is een plant in de ooievaarsbekfamilie (Geraniaceae). De plant wordt 10 tot 50 cm hoog en heeft een bloeitijd die zich uitstrekt van juni tot augustus.
Deze plant vormt een kluwen van ondergrondse wortels waaruit verschillende slanke stengels komen met een roodachtige schijn. Aan deze stengels groeien donkergroene bladen waarbij uit de bladoksels roodpaarse of helderrode bloemen ontspringen. Hij wordt gehouden als sierplant, maar komt ook verwilderd voor in open bossen en bosranden in Europa.
Een ondersoort komt voor in de noordelijke duingebieden nabij de kust.
Blodstorkenebb (Geranium sanguineum) er ein plante i storkenebbslekta. Han har rosaraude blomar og flikete blad, og kan bli 20-50 cm høg.
Veksestaden er gjerne tørre bakkar, strandberg og varme skogkantar. I Noreg er planten vanleg på Austlandet, og veks i kyststrøk til Fusa i Hordaland.
Blodstorkenebb har flikete blad med «fingrar» som går regelmessig ut frå bladfestet. Dei er festa tre og tre heilt eller nesten heilt inne ved bladfestet på bladstilken.
Blomane har fem kronblad og er nesten runde, med sterk rosa eller rosa-raudlilla farge. Dei sit enkeltvis på lange stilkar. Frukta er 3,4 cm lang og nebbliknande, og har slik gjeve namn til planten.
Blodstorkenebb (Geranium sanguineum) er ein plante i storkenebbslekta. Han har rosaraude blomar og flikete blad, og kan bli 20-50 cm høg.
Veksestaden er gjerne tørre bakkar, strandberg og varme skogkantar. I Noreg er planten vanleg på Austlandet, og veks i kyststrøk til Fusa i Hordaland.
Blodstorknebb (Geranium sanguineum) er en flerårig plante storkenebbslekta i storkenebbfamilien. Den kan bli 15-60 cm høy, med mellomstore, intenst rosarøde blomster og sterkt flikete blader.
Navnet kommer av geranos (=trane) og henspiller til nebbformen på frukten, mens sanguineum henspiller på blod.
Blomstene har fem kronblad og er nesten runde, med sterk rosa eller rosa-rød-lilla farge. Planten har flikete blader med "fingre" som stråler regelmessig ut fra bladfestet. Bladfingrene er festet tre og tre helt inne, eller nesten helt inne ved bladfestet på bladstilken. Frukten er 3,4 cm lang og nebbliknende, derav navnet. Blomstene sitter enkeltvis på lange stilker.
Blodstorkenebb er ganske vanlig på Østlandet (men ikke i indre strøk) og i kyst- og fjordstrøk til Fusa i Hordaland.[1] Vanlige voksesteder er tørrbakker, berg, strandberg og i varme skogkanter.
Blodstorknebb (Geranium sanguineum) er en flerårig plante storkenebbslekta i storkenebbfamilien. Den kan bli 15-60 cm høy, med mellomstore, intenst rosarøde blomster og sterkt flikete blader.
Navnet kommer av geranos (=trane) og henspiller til nebbformen på frukten, mens sanguineum henspiller på blod.
Blomstene har fem kronblad og er nesten runde, med sterk rosa eller rosa-rød-lilla farge. Planten har flikete blader med "fingre" som stråler regelmessig ut fra bladfestet. Bladfingrene er festet tre og tre helt inne, eller nesten helt inne ved bladfestet på bladstilken. Frukten er 3,4 cm lang og nebbliknende, derav navnet. Blomstene sitter enkeltvis på lange stilker.
Blodstorkenebb er ganske vanlig på Østlandet (men ikke i indre strøk) og i kyst- og fjordstrøk til Fusa i Hordaland. Vanlige voksesteder er tørrbakker, berg, strandberg og i varme skogkanter.
Bodziszek czerwony, b. krwisty (Geranium sanguineum L.) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny bodziszkowatych. Występuje w Europie, Azji Mniejszej i na Kaukazie, jest też uprawiany w wielu krajach[2]. W Polsce występuje na całym niżu, ale nie jest zbyt pospolity. W górach jest bardzo rzadki.
Bylina, hemikryptofit. Występuje w miejscach kamienistych, na suchych zboczach, w zaroślach, w widnych lasach, na słonecznych skrajach lasów. Preferuje lekko zasadowe gleby. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla związku (All.) Geranion sanguinei[3]. Kwitnie od maja do września. Kwiaty częściowo przedprątne, częściowo równoczesne, zapylane przez błonkówki i muchówki, albo samopylne[4].
Roślina ozdobna. Jest uprawiany dla swoich pięknych kwiatów. Wymaga słonecznego lub półcienistego stanowiska, Nie potrzebuje gleby żyznej i próchnicznej, lubi gleby piaszczysto-gliniaste lub żwirowate o odczynie lekko zasadowym. Nadaje się także jako roślina okrywowa, ale pełne zwarcie osiąga dopiero po kilku latach. Raz posadzony rośnie przez wiele lat.
Bodziszek czerwony, b. krwisty (Geranium sanguineum L.) – gatunek rośliny wieloletniej z rodziny bodziszkowatych. Występuje w Europie, Azji Mniejszej i na Kaukazie, jest też uprawiany w wielu krajach. W Polsce występuje na całym niżu, ale nie jest zbyt pospolity. W górach jest bardzo rzadki.
Geranium sanguineum é uma espécie de planta com flor pertencente à família Geraniaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 683. 1753.[1][2][3]
Os seus nomes comuns são bico-de-grou-sanguíneo ou gerânio-sanguíneo.[4]
Geranium: nome genérico que deriva do grego: geranion, que significa "grou", aludindo à aparência do fruto, que se assemelha ao bico desta ave.[5]
sanguineum: epíteto em latim que significa "sangrento".[6]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.
Em termos de naturalidade é nativa da região atrás indicada.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Segundo o The Plant List:[7]
Geranium sanguineum é uma espécie de planta com flor pertencente à família Geraniaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 683. 1753.
Os seus nomes comuns são bico-de-grou-sanguíneo ou gerânio-sanguíneo.
Blodnäva (Geranium sanguineum) är en art i art i familjen näveväxter. Den förekommer i större delen av Europa, till Kaukasus och Mindre Asien. Blodnävan är vildväxande i Sverige och dessutom en populär trädgårdsväxt.
En flerårig ört som bildar täta bestånd. Stjälkarna är veka och greniga, ofta rödaktiga med har styvt utstående hår. Blad djupt handflikiga. Blommorna sitter ensamma i bladvecken, Kronbladen är purpurrosa, karminrosa eller rosa med nerver i purpur, grunt urnupna i toppen.
Två varieteter erkänns:
Artepitetet sanguineum (lat.) betyder blod och syftar på artens klarröda höstfärger och ofta rödaktiga stjälkar.
Wikimedia Commons har media som rör Blodnäva.
Blodnäva (Geranium sanguineum) är en art i art i familjen näveväxter. Den förekommer i större delen av Europa, till Kaukasus och Mindre Asien. Blodnävan är vildväxande i Sverige och dessutom en populär trädgårdsväxt.
En flerårig ört som bildar täta bestånd. Stjälkarna är veka och greniga, ofta rödaktiga med har styvt utstående hår. Blad djupt handflikiga. Blommorna sitter ensamma i bladvecken, Kronbladen är purpurrosa, karminrosa eller rosa med nerver i purpur, grunt urnupna i toppen.
Två varieteter erkänns:
var. sanguineum - blommorna är karmosinrosa. jungfrunäva (var. striatum) - blommorna är ljust rosa med mörkare rosa nerver.Artepitetet sanguineum (lat.) betyder blod och syftar på artens klarröda höstfärger och ofta rödaktiga stjälkar.
Sardunya (Scanted Leaved), turnagagasıgiller familyasındandır. Anayurdu Güney Afrika olan çok yıllık bitkidir. Akdeniz ülkelerinde o kadar çok yetiştirilir ki, Akdeniz'le özdeşleştirilmiştir. Kışa dayanıklıdır. Pembe, sarı beyaz ve kırmızı tonlarında çiçekleri vardır. Eşeysiz üreyebilir ve ekilen küçük bir parçadan büyüyebilir (Vejetatif üreme). Genel, sakız sardunyası, ceylan ve ıtır gibi türleri vardır. Sıcağı sever ve çok çiçek açması için bol güneş görmelidir. Gelişmesi için neme lüzum yoktur.Ayrıca bu çicek kızıl toprakta daha hızlı büyüyebilir.
Çiçek ile ilgili bu madde bir taslaktır. Madde içeriğini geliştirerek Vikipedi'ye katkıda bulunabilirsiniz. Багаторічна трав'яниста рослина заввишки 20 -50 см із вузлуватим кореневищем і вилчасто розгалуженими стеблами, покритими довгими відхиленими волосками. Свою назву цей вид дістав через те, що основа стебел і нижні листки на осінь червоніють. Листки розташовуються на черешках, листкова пластинка за обрисами брунькоподібна або округла, глибокопальчасто-роздільна, з 5-7 частками, розділеними у свою чергу на дрібніші, лінійні часточки. Квітки розташовуються на довгих квітконосах, звичайно по одній. Пелюстки малиново-червоні, виїмчасті, завдовжки 15-20 мм, удвічі довші за чашолистки. Цвіте влітку.
Росте на узліссях, у чагарниках, на сухих схилах.
Geranium sanguineum là một loài thực vật thân thảo thuộc chi Mỏ hạc, họ Mỏ hạc.[1]
Loài cây này cao trung bình 30–50 cm.[2] Hoa có đường kính 2,5–4 cm và có màu tím[3] Hoa nở từ tháng 5 đến tháng 10. Geranium sanguineum là loài bản địa châu Âu và châu Á ôn đới.[4]
Geranium sanguineum là một loài thực vật thân thảo thuộc chi Mỏ hạc, họ Mỏ hạc.
Loài cây này cao trung bình 30–50 cm. Hoa có đường kính 2,5–4 cm và có màu tím Hoa nở từ tháng 5 đến tháng 10. Geranium sanguineum là loài bản địa châu Âu và châu Á ôn đới.
Многолетник с длинным, мясистым, узловатым корневищем. Образует плотную куртину, во время цветения украшенную многочисленными карминно-красными цветками. Вегетация длительная. Образует одно поколение листьев в сезон. Листья зимующие[2]. По другим данным, зимует без зелёных листьев.
Стебли вильчато-разветвлённые, высотой 20—50 см, покрыты длинными волосками. Основания стеблей и нижние листья к осени часто краснеют[3].
Листья зимующие[4], с волосистыми черешками, глубоко разделённые на 5—7 долей, а те, в свою очередь, ещё на 3—5 линейных или линейно-ланцетных долек, сверху и по краям прижато щетинистых, снизу с длинными белыми волосками. К осени часто краснеют, отсюда видовое название.
Прицветники яйцевидные, буроватые. Цветки по одному, по два. Чашелистиков, лепестков и нектарников по пять. Чашелистики продолговато-яйцевидные, с шипиками на конце. Лепестки вдвое длиннее чашелистиков, розовые, обратнояйцевидные, сверху — выемчатые. Завязь пятигнёздная, пятилопастная, с пятью нитевидными рыльцами.
Плод дробный, распадается на односеменные части.
Цветёт в июне — июле, плодоносит в июле — сентябре[3]. По другим данным, цветёт с середины июня до августа. Иногда образует самосев. Выросшие из семян растения зацветают на второй год[2].
Герань кроваво-красная известна в культуре с XVI века.
Без пересадки и деления может расти до 15 лет.
Почвы: рыхлые, хорошо дренированные, богатые известью (pH около 8)[2].
Рекомендуется посадка на солнечных местах и в полутени. Засухоустойчива[4].
Размножают осенью отрезками корневищ с почкой, а также семенами.
Использование: в рокариях и бордюрах[2].
Всё растение содержит большое количество дубильных веществ (свежие цветки до 16 %), каротин, витамин С, горькие, смолистые, слизистые вещества и другие соединения.
Препараты герани кроваво-красной обладают вяжущим, обезболивающим, противовоспалительным, антисептическим, кровоостанавливающим действием и свойством растворять отложения солей.
Настой травы употребляется при поносах у взрослых и детей, при почечнокаменной болезни, ревматизме, подагре, а также как кровоостанавливающее средство при маточных, лёгочных и носовых кровотечениях, при воспалительных процессах слизистой оболочки полости рта и для лечения кожных заболеваний.
В народной медицине настой из корневищ употребляют при внутренних кровотечениях, а также для полоскания кровоточащих дёсен и промывания гноящихся ран, в качестве противовоспалительного и болеутоляющего средства при заболевании горла.
Настой травы употребляют для местных ванн, обмываний и примочек при гнойниках, гноящихся порезах, язвах и кожных заболеваниях, сопровождающихся зудом.
Отвар травы используют для ванн при переломах костей, для полоскания горла при ангине и для мытья головы при выпадении волос[11].
Многолетник с длинным, мясистым, узловатым корневищем. Образует плотную куртину, во время цветения украшенную многочисленными карминно-красными цветками. Вегетация длительная. Образует одно поколение листьев в сезон. Листья зимующие. По другим данным, зимует без зелёных листьев.
Стебли вильчато-разветвлённые, высотой 20—50 см, покрыты длинными волосками. Основания стеблей и нижние листья к осени часто краснеют.
Листья зимующие, с волосистыми черешками, глубоко разделённые на 5—7 долей, а те, в свою очередь, ещё на 3—5 линейных или линейно-ланцетных долек, сверху и по краям прижато щетинистых, снизу с длинными белыми волосками. К осени часто краснеют, отсюда видовое название.
Прицветники яйцевидные, буроватые. Цветки по одному, по два. Чашелистиков, лепестков и нектарников по пять. Чашелистики продолговато-яйцевидные, с шипиками на конце. Лепестки вдвое длиннее чашелистиков, розовые, обратнояйцевидные, сверху — выемчатые. Завязь пятигнёздная, пятилопастная, с пятью нитевидными рыльцами.
Плод дробный, распадается на односеменные части.
Цветёт в июне — июле, плодоносит в июле — сентябре. По другим данным, цветёт с середины июня до августа. Иногда образует самосев. Выросшие из семян растения зацветают на второй год.
_3.jpg)
.jpg)
_1.jpg)
_2.jpg)
