nomes no trilho de navegação
Gousperell ar geunioù (Myotis dasycneme) a zo un askell-groc'hen.
Myotis dasycneme és una espècie de ratpenat de la família dels vespertiliònids. Viu a Bielorússia, Bèlgica, Bulgària, la Xina, la República Txeca, Dinamarca, Estònia, Finlàndia, França, Alemanya, Hongria, el Kazakhstan, Letònia, Lituània, Luxemburg, Moldàvia, Montenegro, els Països Baixos, Polònia, Romania, Rússia, Sèrbia, Eslovàquia, Suècia i Ucraïna. Té una gran varietat d'hàbitats naturals i li agrada niar a edificis, com ara cases pairals abandonades i esglésies. Caça les seves preses al voltant de masses d'aigua. Està amenaçat per la pertorbació d'hàbitat.[1]
Myotis dasycneme és una espècie de ratpenat de la família dels vespertiliònids. Viu a Bielorússia, Bèlgica, Bulgària, la Xina, la República Txeca, Dinamarca, Estònia, Finlàndia, França, Alemanya, Hongria, el Kazakhstan, Letònia, Lituània, Luxemburg, Moldàvia, Montenegro, els Països Baixos, Polònia, Romania, Rússia, Sèrbia, Eslovàquia, Suècia i Ucraïna. Té una gran varietat d'hàbitats naturals i li agrada niar a edificis, com ara cases pairals abandonades i esglésies. Caça les seves preses al voltant de masses d'aigua. Està amenaçat per la pertorbació d'hàbitat.
Netopýr pobřežní (Myotis dasycneme) je středně veliký letoun z čeledi netopýrovitých a jeden z druhů netopýra obývající Česko.
Netopýr pobřežní žije v Nizozemsku, Polsku, jižní Ukrajině, Moldávii a západní Sibiři. Přes zimu bývá v jeskyních, které ale v těchto oblastech nejsou. Proto se na zimu pravidelně vydává do sousedních horských oblastí. Občas zavítá i na Slovensko či na české území. Naopak v létě je tento druh netopýra úzce vázaný na nížiny, kde se vyskytuje pomalu tekoucí nebo stojatá voda a bažiny.
Tento netopýr je jedním z nejvzácnějších na území Česka[2] a je silně ohroženým druhem. V zimě u nás nachází v jeskyních, například v Adršpašských skalách, v Jizerských horách, Krkonoších a Moravském krasu.
Srst má šedohnědou barvu, na břiše je šedobílá. Zajímavá je noha s prodlouženými prsty, která je volná díky tomu, že boltec má na vnějším okraji slabý výřez a okraj křídelní blány dosahuje jen k patě. Vnitřní strana ocasní blány je porostlá šedohnědými chlupy. Maximální délka těla je kolem 73 mm. Váží až 18 gramů a délka ocasu dosahuje až 53 mm.[2]
Kolonie samiček, které čítají od pěti až ke stovce kusů, se v létě nacházejí na půdách budov (např. v hradech, zámcích, farách, někdy i v obytných domech), kde můžeme odhalit jejich úkryty ve štěrbinách pod střešní krytinou, ve štěrbinách kolem oken či za okenicemi. Samičky ale mohou sídlit i v dutinách stromů. Samečci a mladé kusy jsou nalézány například v ptačích budkách. Žádná hnízda jako ptáci si nestaví. Zimu netopýr pobřežní přečkává především v podzemních prostorách. Rodiče své mládě mezi tisíci jiných mláďat v kolonii najdou pomocí zvuků, které malí netopýři vydávají hned po narození. Holé a slepé mládě vydává zvuky, které si jeho matka zapamatuje a pokaždé ho najde. Úplně malá mláďata netopýra jsou stále přitisknuta k matce. Po několika dnech matka své mládě opustí a vydává se za potravou. Asi za měsíc už mládě dokáže létat, ale ještě půl roku se živí mateřským mlékem. Jelikož loví nad hladinami vod stejně jako netopýr vodní, můžeme si tyto dva druhy snadno splést. Když se ale více zaměříme na jejich rozdíly, zjistíme, že netopýr pobřežní je o něco větší, má zřetelně světlejší zbarvení a potravu loví odlišným způsobem než netopýr vodní. Nejvyšší zjištěný věk netopýra pobřežního je 26 let a 6 měsíců.
Netopýr pobřežní je kriticky ohrožený druh. Pokud bude ubývat mokřadů a budou se uzavírat podzemní oblasti v Česku, nebude se u nás tento druh vyskytovat už vůbec. Mělo by se proto zachovat dostatečně mnoho dutých stromů, mokřadů a jeskyní.
Dospělý netopýr pobřežní loví hmyz za svého přímého a jistého letu těsně nad hladinami vod. Největší pochoutkou jsou pro něj pakomáři a chrostíci. Kořist chytá přímo za letu, jiní netopýři mohou svoji potravu konzumovat až ve svých jeskyních. Aby netopýři omezili své lovecké schopnosti a techniku, čekají na shlukování komárů do „mračen“ nebo na výlety chroustků. Kořisti se jim v tomto shromáždění loví mnohem lépe a s výrazně menší námahou. Pokud netopýr loví hmyz kolem pouličních lamp, může si z množství poletujících kořistí vybrat tu, která je pro něj nejlepší (má optimální velikost a netopýr s ní nemá tolik práce). Tento způsob lovu ale vyžaduje určitou zkušenost a zdatnost, kterou se musejí netopýři naučit během svého života. Mláďata si tedy potravu nevybírají tak jako dospělci. Proto je jejich potravní spektrum mnohem pestřejší než u dospělých jedinců. Ovšem někdy i dospělci nemají při lovu štěstí na své pochoutky, a tak se uchylují k tomuto způsobu. Chytají tedy takový hmyz, kterým by se jindy ani nezabývali. Netopýři tedy při lovu uplatňují tzv. potravní selektivitu. Což znamená, že jednotlivé druhy mají oblíbenou potravu, které dávají přednost. A naopak mají i vymezený druh hmyzu, který jim nechutná nebo je pro ně dokonce nepoživatelný.
Obrázky, zvuky či videa k tématu netopýr pobřežní ve Wikimedia Commons
Netopýr pobřežní (Myotis dasycneme) je středně veliký letoun z čeledi netopýrovitých a jeden z druhů netopýra obývající Česko.
Damflagermus (Myotis dasycneme) er en flagermusart, som tilhører familien barnæser. I Danmark findes damflagermusen hovedsageligt i Midt- og Østjylland, den er set på Bornholm, i Sydsjælland og på Falster, men der er sandsynligvis tale om besøg fra Sverige eller Baltikum.[3]
Damflagermus er på EF-Habitatdirektivets Bilag II og IV hvilket betyder at den kræver så streng beskyttelse, at Danmark skal udpege habitatområder. Damflagermusen er også omfattet af Flagermus-aftalen, [4] og derudover er Damflagermusen fredet i Danmark.[3]
Taksonomi fra Wikispecies Damflagermus (Myotis dasycneme) er en flagermusart, som tilhører familien barnæser. I Danmark findes damflagermusen hovedsageligt i Midt- og Østjylland, den er set på Bornholm, i Sydsjælland og på Falster, men der er sandsynligvis tale om besøg fra Sverige eller Baltikum.
Damflagermus er på EF-Habitatdirektivets Bilag II og IV hvilket betyder at den kræver så streng beskyttelse, at Danmark skal udpege habitatområder. Damflagermusen er også omfattet af Flagermus-aftalen, og derudover er Damflagermusen fredet i Danmark.
Die Teichfledermaus (Myotis dasycneme) gehört innerhalb der Fledermäuse zur Familie der Glattnasen.
Mit einer Größe zwischen 5,7 cm und 6,7 cm, einer Flügelspannweite von 20 cm bis 30 cm und einem Gewicht von 14 g bis 20 g zählt die Teichfledermaus zu den mittelgroßen bis großen europäischen Fledermausarten. Das Rückfell ist mittel- bis dunkelgraubraun gefärbt. Das Bauchfell ist deutlich vom Rückfell abgesetzt und weißgrau bis gelbgrau. Auffällig sind bei dieser Fledermausart die relativ großen mit langen Borsten behaarten Füße und das kurz behaarte rotbraun gefärbte Gesicht. Der Tragus (Ohrdeckel) der Teichfledermaus ist deutlich kürzer als die halbe Ohrlänge. Die Teichfledermaus ähnelt optisch sehr der Wasserfledermaus (Myotis daubentonii) und ist, da sie ihr auch in ihrem Habitus gleicht, nur schwer von ihr zu unterscheiden. Die Teichfledermaus wird jedoch deutlich größer als die Wasserfledermaus und kann durch Messung beispielsweise der Unterarmlänge von ihr unterschieden werden. Die Unterarmlänge beträgt bei der Teichfledermaus 43 mm bis 49 mm, bei der Wasserfledermaus dagegen nur 34 mm bis 42 mm. Für eine sichere Artbestimmung durch Messung der Unterarmlänge ist daher ein Fang der Tiere notwendig. Im direkten Vergleich ist aufgrund des Größenunterschiedes die Art auch anhand des Habitus sicher bestimmbar, so dass die Tiere bei Kontrollen in Winterquartieren nicht angefasst werden müssen, um die Art zu bestimmen.
Die Teichfledermaus jagt hauptsächlich über größeren Wasserflächen wie Seen oder Flüssen im geradlinigen und schnellen Flug Zuckmücken, Köcherfliegen und andere Insekten, die in und am Wasser leben. Ähnlich wie die Wasserfledermaus liest die Teichfledermaus auch Insekten von der Wasseroberfläche auf, hin und wieder gelingt es ihr auch, kleine Fische zu fangen, die sich direkt unter der Wasseroberfläche befinden. Außerdem werden auch Käfer und Schmetterlinge durch die Teichfledermaus erbeutet. Im Allgemeinen ist die Teichfledermaus an größeren Gewässern anzutreffen als die Wasserfledermaus, die auch über Bächen und anderen kleineren Gewässern jagt.
Die Teichfledermaus bevorzugt gewässerreiche Gebiete des Tieflandes bei der Quartiersuche. Die Sommerquartiere und Wochenstuben, befinden sich auf Dachböden und dort oft im Firstbereich. Aber auch Verschalungen oder Hohlwände von Einfamilienhäusern werden als Quartiere angenommen. Es sind Wochenstuben mit bis zu 500 Weibchen bekannt. Die Männchen verbringen den Sommer als Einzelgänger.
Teichfledermäuse suchen als Winterquartiere unterirdische Hohlräume, wie etwa natürliche Höhlen, Keller, Bunker, Stollen oder Schächte auf. Der bevorzugte Temperaturbereich liegt zwischen 0,5 und 7,5 °C. Die Teichfledermäuse wandern von den Sommer- zu den Winterquartieren zwischen 100 und 300 Kilometer. Viele der Untertagequartiere der Teichfledermaus befinden sich in Höhlen in den Mittelgebirgsrändern, da diese in relativer Nähe zum Tiefland, dem Sommerverbreitungsgebiet liegen. Das größte bekannte Winterquartier ist die Bad Segeberger Kalkberghöhle (50).
In Europa erstreckt sich das Verbreitungsgebiet der Teichfledermaus von Nordostfrankreich über das nördliche Mitteleuropa bis Osteuropa. Es liegt zwischen dem 48. und 60. Breitengrad.[1] In Deutschland ist die Art relativ selten und wurde bisher im Sommer nur in der Bundesländern Mecklenburg-Vorpommern, Nordrhein-Westfalen, Brandenburg, Sachsen, Niedersachsen und Schleswig-Holstein nachgewiesen. In Österreich wurde sie erst 2010 in Niederösterreich nachgewiesen.[2]
Die Teichfledermaus steht unter Naturschutz. Gefährdet ist diese Art durch großflächige Trockenlegung von Feuchtgebieten, aber vor allem ist diese Art, wie auch andere Fledermausarten, durch den Verlust von Sommerquartieren und Wochenstuben durch Gebäudesanierungen betroffen, bei denen für absolute Dichtigkeit der Gebäude im Sinne der Energieeinsparung gesorgt wird. Auch das Verschließen der Einflugmöglichkeiten in angestammten Winterquartieren und Störungen im Winterschlaf stellen eine Gefährdung dar.
Die IUCN stuft die Teichfledermaus als „potenziell gefährdet“ (near threatened) ein.
Die Teichfledermaus wird von der Europäischen Union in den Anhängen II und IV der FFH-Richtlinie geführt und gilt somit als streng zu schützende Art von gemeinschaftlichem Interesse, für deren Erhalt besondere Schutzgebiete ausgewiesen werden müssen.
Die Teichfledermaus (Myotis dasycneme) gehört innerhalb der Fledermäuse zur Familie der Glattnasen.
The pond bat (Myotis dasycneme) is a species of vesper bat. It is found in Eurasia from France to Russia and Kazakhstan.
The bat is medium-sized, with a noticeably short tragus for a species in the genus Myotis. Fur is thick and black-brown at the base, with brownish or yellowish-grey fur on the dorsal side and white-grey or yellow-grey fur on the ventral side.
The species is endangered. A large decline in numbers has occurred in the west of its range, especially in the Netherlands, where many nursery sites have been lost. On a global scale the species is only near threatened, but detailed data from the eastern population is needed to draw reliable conclusions.[1]
In the summer this species nests in lowland regions with areas of water, meadows and woods, with winter roosts also occurring in the foothills of mountains. The record for the altitude of a M. dasycneme roost is 1000 meters above sea level, with winter roosts not normally occurring more than 300 meters above sea level. Summer roosts are mostly in roof spaces or church towers, with individuals sometimes found nesting in hollow trees.
Females reach sexual maturity in the second year. The mating season is from the end of August, with nursery roosts then becoming occupied the following may with 40-400 females, although rarely any males. The maximum recorded age is 19 years.
Most summer nursery roosts are in human buildings, typically in areas such as attics and church steeples. Occasionally, pond bats also roost in trees and nest boxes.[1]
Pond bats hunt over calm or still water, such as canals, rivers and lakes, where they feed on insects emerging from the water. Prey is often taken directly from the water's surface.[1]
Echolocation is done with FM signals between 60 and 24 kHz, with a 5-8 millisecond duration. The call sequence occurs every 115 milliseconds on average, with approximately 8-10 signals per second. Signal range is between 5 and 21 meters. [2]
The pond bat (Myotis dasycneme) is a species of vesper bat. It is found in Eurasia from France to Russia and Kazakhstan.
Myotis dasycneme o murciélago lagunero es una especie de murciélago de la familia Vespertilionidae.
Se encuentra en Bielorrusia, China Bélgica, República Checa, Dinamarca Estonia Francia Alemania Hungría, Kazajistán, Letonia Lituania Luxemburgo Moldavia Países Bajos, Polonia Rusia, Serbia y Montenegro Eslovaquia, Suecia y Ucrania.
Se encuentra amenazada de extinción por la pérdida de su hábitat natural.
Datos: Q737766
Multimedia:
Especies: Myotis dasycneme
Myotis dasycneme o murciélago lagunero es una especie de murciélago de la familia Vespertilionidae.
Tiigilendlane (Myotis dasycneme) on nahkhiirlaste sugukonda kuuluv käsitiivaline. Ta on Eestis arvatud II kaitsekategooriasse (2012).
Eestis on ta ebaühtlase levikuga[1].
Ta asustab madalike metsaseid alasid, kus on võimalik ka juurdepääs veekogudele ja niitudele[1], vanu mahajäetud maa-aluseid rajatisi, keldreid, kindluseid ja hooneid.[2]
Tal ei lähe hästi eelkõige sagedase häirimise tõttu.[3]
Tiigilendlane (Myotis dasycneme) on nahkhiirlaste sugukonda kuuluv käsitiivaline. Ta on Eestis arvatud II kaitsekategooriasse (2012).
Eestis on ta ebaühtlase levikuga.
Ta asustab madalike metsaseid alasid, kus on võimalik ka juurdepääs veekogudele ja niitudele, vanu mahajäetud maa-aluseid rajatisi, keldreid, kindluseid ja hooneid.
Tal ei lähe hästi eelkõige sagedase häirimise tõttu.
Myotis dasycneme Myotis generoko animalia da. Chiropteraren barruko Myotinae azpifamilia eta Vespertilionidae familian sailkatuta dago
Myotis dasycneme Myotis generoko animalia da. Chiropteraren barruko Myotinae azpifamilia eta Vespertilionidae familian sailkatuta dago
Lampisiippa (Myotis dasycneme) on Suomessa harvinainen lepakko. Se on tavattu talvehtimassa Suomessa ensimmäisen kerran vasta vuonna 2002 ja viihtyy todennäköisesti vain etelärannikolla. Laatokalla ja Virossa se on suhteellisen yleinen.
Lampisiippa on 51–73 mm pitkä, painaa 13–25 g ja sen siipiväli on 200-300 mm. Yleisväri on ruskea, vatsapuoli vaalea. Lampisiippa on rotevampi kuin muuten samannäköinen vesisiippa.[2]
Lampisiippaa tavataan Luoteis-Euroopasta Jenisei-joelle Venäjälle ja etelässä Serbiaan ja Kazakstaniin ulottuvalta alueelta. Joitakin havaintoja on tehty myös Kiinasta.[1]
Lampisiippa (Myotis dasycneme) on Suomessa harvinainen lepakko. Se on tavattu talvehtimassa Suomessa ensimmäisen kerran vasta vuonna 2002 ja viihtyy todennäköisesti vain etelärannikolla. Laatokalla ja Virossa se on suhteellisen yleinen.
Le Murin des marais ou Vespertilion des marais (Myotis dasycneme), est espèce de chauves-souris appartenant au genre Myotis et à la famille des Vespertilionidae.
Espèce de taille moyenne avec de très grands pieds. Le tragus est remarquablement court pour un Myotis : moins de la moitié de l'oreille. Son extrémité est arrondie et il est faiblement courbé vers l'intérieur. Les narines sont protubérantes. Les ailes sont relativement longues et larges et s'insèrent au niveau de la cheville. Elles sont brunes, bien sombres et tirent légèrement vers le rougeâtre. Le pelage dorsal est brun à gris-blanc contrastant avec le ventre blanchâtre.
Vu sa grande taille, de près on ne peut pas le confondre avec les deux Myotis dont il se rapproche physiquement le plus : le Murin de Daubenton et le Murin à moustache.
Europe moyenne et de l'Est, entre le 48e et le 60e degré de latitude.
Nocturne, il sort tardivement de son gîte : environ 45 minutes après le coucher du soleil et y rentre environ 45 minutes avant le lever. Vit en été dans des régions de plaine riches en eau. Hors période d'allaitement, les femelles passent toute la nuit dehors. Chasse le plus souvent sur de grandes étendues d'eau (lacs, canaux, fleuves, dans un rayon de presque 10 km). Les colonies de parturition sont constituées essentiellement de femelles adultes et comptent de quelques dizaines à 300 individus. Vit en hiver sur des contreforts de moyennes altitude. L'accouplement débute en Septembre. Quartiers d'hivers situés principalement dans des grottes, des galeries, des bunker et des glacières où il hiberne en étant suspendu librement contre les parois et les rebords, ou en étant blotti dans des fissures. La femelle mes bas en Juin d'un jeune qui s'émancipe au bout de 4 - 5 semaines. Colonie de reproduction généralement à l'extérieur de bâtiments (souvent au sommet de toits). Les femelles sont fidèles à leur colonie de naissance et un bon nombre d'entre elles sont très probablement unies par un lien de parenté. Migrations saisonnières de généralement plus de 100 km. L'espérance de vie est de 2.8 ans et la longévité moyenne est estimée à 13 ans. Le Murin des marais capture des chironomes, des trichoptères, des papillons et des coléoptères. Il chasse sur de grandes distances entre 10 et 60 cm de la surface et capture les insectes en émergence ou les cueille sur l'eau. Il chasse en volant rapidement et avec aisance (vol à 10 - 60 cm au-dessus de l'eau). Il se nourrit surtout de Chironomes et de trichoptères. La présence de chironomes dans son estomac indique qu'il doit être capable de les capturer à la surface de l'eau. Le murin des Marais est exclusivement inféodé aux zones humides situées à basse altitude en été. En hibernation, il remonte vers les moyennes montagnes ou descend vers le sud. En hiver il gîte en milieu souterrain (carrières, caves, grottes) dont les températures sont comprises entre 4 et 9 °C. Il est très fidèle à son gît d'hibernation et peut y revenir sur 5 à 6 années consécutives. Il s'accroche aux voûtes, aux murs ou se niche au sein d'anfractuosités, seul ou en petits groupes, à toutes hauteur et dans n'importe quelle position. En été, les colonies s'installent dans les grands combles comme ceux des églises ou des maisons. Les cavités d'arbres ou les nichoirs peuvent être occasionnellement occupés par des individus isolés.
Le Murin des marais ou Vespertilion des marais (Myotis dasycneme), est espèce de chauves-souris appartenant au genre Myotis et à la famille des Vespertilionidae.
Il vespertilio dasicneme (Myotis dasycneme Boie, 1825) è un pipistrello della famiglia dei Vespertilionidi diffuso nell'Ecozona paleartica.[1][2]
L'epiteto specifico deriva dalla combinazione delle due parole greche δάσος-, pelosa e -κνήμη, tibia, con allusione alla caratteristica morfologica distintiva.
Pipistrello di piccole dimensioni, con la lunghezza della testa e del corpo tra 57 e 68 mm, la lunghezza dell'avambraccio tra 43 e 49 mm, la lunghezza della coda tra 43,5 e 53 mm, la lunghezza del piede tra 11 e 12 mm, la lunghezza delle orecchie tra 17 e 19 mm, un'apertura alare fino a 30 cm e un peso fino a 20 g.[3]
La pelliccia è lunga e folta. Le parti dorsali variano dal bruno al bruno-grigiastro, mentre le parti ventrali variano dal grigio chiaro al bianco-giallastro. Il muso è brunastro. Le orecchie sono grigio-brunastre, relativamente corte, strette e con l'estremità arrotondata. Il trago è largo, con la punta arrotondata e lungo meno della metà del padiglione auricolare. Le membrane alari sono grigio-brunastre e attaccate posteriormente sulle caviglie. I piedi sono grandi. La tibia è ricoperta di corti peli biancastri. La coda è lunga ed inclusa completamente nell'ampio uropatagio, il quale è ricoperto di peli biancastri sulla superficie ventrale. Il pene è affusolato.
Emette ultrasuoni ad alto ciclo di lavoro sotto forma di impulsi di breve durata a frequenza modulata iniziale di 74 kHz, finale di 28,1 kHz e massima energia a 36 kHz. Negli spazi aperti tende a produrre segnali a banda più stretta.
In estate si rifugia in edifici, fienili, bat-boxes e cavità degli alberi dove forma vivai di diverse centinaia di femmine talvolta insieme ad altre specie di pipistrelli come il pipistrello di Nathusius e il serotino bicolore, mentre in inverno preferisce ricoveri sotterranei come grotte e gallerie a non più di 300 metri di altitudine, con temperature di 0-7,5 °C e umidità relativa tra l'80 e il 100%, dove entra in ibernazione da ottobre fino a metà marzo o inizi di aprile solitariamente o in gruppi fino a 100 esemplari. L'attività predatoria inizia a tarda sera fino a circa 10 km dai rifugi. Il volo è rapido, agile e irregolare. Si tratta di una forma sedentaria sebbene siano stati osservati spostamenti tra i diversi siti stagionali fino a 330 km.
Si nutre di insetti, inclusi moscerini chironomidi, catturati in volo su radure, ai margini dei boschi o sopra la superficie di specchi d'acqua.
Danno alla luce un piccolo alla volta tra maggio e luglio dopo una gestazione di 50-60 giorni. Gli accoppiamenti avvengono dalla fine di agosto fino alla primavera seguente, spesso anche durante i periodi di ibernazione. Il nascituro è in grado di volare dopo a circa un mese di vita e diventa completamente indipendente a circa 7-8 settimane dalla nascita. Le femmine diventano mature sessualmente a due anni di età. L'aspettativa di vita media in natura è di 3 anni, tuttavia è stata riscontrata una longevità fino a 20 anni e mezzo.
Questa specie è diffusa dall'Europa centro-occidentale fino alla Cina nord-orientali. È presente nella Francia nord-orientale, Belgio, Paesi Bassi, Lussemburgo, Germania centrale e settentrionale, Danimarca, Polonia, Repubblica Ceca settentrionale, Slovacchia sud-orientale, Ungheria; Croazia e Serbia nord-orientali, Bulgaria, Romania, Moldavia, Ucraina occidentale, Bielorussia, Lituania, Lettonia, Estonia, Svezia sud-occidentale, Russia europea fino al Territorio dell'Altaj e al fiume Enisej, Kazakistan nord-occidentale e nord-orientale, province cinesi dello Shandong, Mongolia interna e Heilongjiang. In Italia è stata riportata soltanto un'osservazione effettuata nel 1881 presso Trento; una checklist del 2019 non conferma la sua presenza sul territorio italiano.[4]
Vive nei boschi, pascoli e insediamenti umani fino a 1.500 metri di altitudine. Si trova principalmente lungo i fiumi, nelle aree palustri e più raramente sui laghi o specchi d'acqua artificiali.
La IUCN Red List, considerato il declino passato della popolazione di circa il 30% negli ultimi 15 anni a causa della perdita o del degrado del proprio habitat, classifica M.dasycneme come specie prossima alla minaccia (NT).[1]
Il vespertilio dasicneme (Myotis dasycneme Boie, 1825) è un pipistrello della famiglia dei Vespertilionidi diffuso nell'Ecozona paleartica.
Kūdrinis pelėausis (lot. Myotis dasycneme, angl. Pond Bat, vok. Teichfledermaus) – šikšnosparnių rūšis.
Lietuvoje reta rūšis. Saugoma Kauno fortuose, pavienės radvietės žinomos nedaugelyje Lietuvos vietų. Gyvena įvairiose slėptuvėse arti vandens. Pavasarį ir rudenį randami medžių drevėse, paukščių inkiluose, medinių pastatų plyšiuose. Veisimosi metu patelės apsigyvena aukštai mediniuose pastatuose. Žiemoja giliuose ir erdviuose drėgnuose požymiuose, kur oro temperatūra teigiama. Žiemodami kybo ant sienų arba slepiasi plyšiuose. Įmygis trunka 4-4,5 mėn., į žiemvietes atskrenda vėlai – lapkričio antroje pusėje. Vabzdžius gaudo tik prie pat vandens paviršiaus.
Kūdrinis pelėausis įrašytas į Lietuvos raudonąją knygą, saugoma Berno konvencijos (II kategorija). Viena didžiausių Lietuvos populiacijų gyvena neveikiančiame Panerių tunelyje.
Kūdrinis pelėausis (lot. Myotis dasycneme, angl. Pond Bat, vok. Teichfledermaus) – šikšnosparnių rūšis.
Lietuvoje reta rūšis. Saugoma Kauno fortuose, pavienės radvietės žinomos nedaugelyje Lietuvos vietų. Gyvena įvairiose slėptuvėse arti vandens. Pavasarį ir rudenį randami medžių drevėse, paukščių inkiluose, medinių pastatų plyšiuose. Veisimosi metu patelės apsigyvena aukštai mediniuose pastatuose. Žiemoja giliuose ir erdviuose drėgnuose požymiuose, kur oro temperatūra teigiama. Žiemodami kybo ant sienų arba slepiasi plyšiuose. Įmygis trunka 4-4,5 mėn., į žiemvietes atskrenda vėlai – lapkričio antroje pusėje. Vabzdžius gaudo tik prie pat vandens paviršiaus.
Kūdrinis pelėausis įrašytas į Lietuvos raudonąją knygą, saugoma Berno konvencijos (II kategorija). Viena didžiausių Lietuvos populiacijų gyvena neveikiančiame Panerių tunelyje.
De meervleermuis (Myotis dasycneme) is een vleermuis uit de familie der gladneuzen (Vespertilionidae).
De meervleermuis is een middelgrote vleermuis. Hij wordt 55 tot 67 millimeter lang, met en staart van 46 tot 51 millimeter. Hij heeft een spanwijdte van 20 tot 32 cm, en weegt 14 tot 20 gram. Hij heeft een lange dichte bruinige vacht. De bovenzijde is bruin tot grijsbruin met een zijdeglans, en de onderzijde is wittig tot gelig grijs. Er is een duidelijke grens tussen beide zijden. De oren en lange, brede vleugels zijn grijsbruin van kleur. De snuit is kort en roodachtig bruin.
De meervleermuis is een echt nachtdier, die in de late avond en vroege ochtend tevoorschijn komt om te jagen. Ze jagen op vliegende insecten in de vlucht vlak boven open water. Ook vochtige weilanden en bosranden worden regelmatig bezocht, vooral in het voorjaar en tijdens winderig weer. Met een snelheid van 30 tot 35 km per uur vliegt hij laag (5 tot 10 centimeter) over het water, waar hij soms ook insecten vanaf pikt. Met name vedermuggen staan bij hem op het menu, maar ook gewone muggen en motten. De meervleermuis kan 20 jaar oud worden.
De paartijd begin vanaf eind juli, en duurt vaak tot in het winterverblijf. In april trekken de vrouwtjes naar de kraamkolonies. Een kolonie bestaat uit honderden vrouwtjes terwijl eromheen kleinere satellietvestigingen zijn. Tussen deze plaatsen vindt regelmatig verkeer plaats. De mannetjes leven in kleinere groepen die rond de kraamkolonies een plek hebben. Eind mei werpt het vrouwtje een jong. Jonge dieren zijn donkerder gekleurd dan de volwassen dieren. De kraamkolonies worden in eind juli door volwassen vrouwtjes verlaten. Jonge meervleermuizen verlaten de kraamkolonies iets later, rond eind augustus. Vrouwtjes zijn na twee jaar geslachtsrijp.
De meervleermuis heeft een voorkeur voor waterrijk laagland, in de buurt van open stilstaand water en weilanden zoals in veenweidegebieden. 's Winters worden ze ook in bergen gevonden, meestal tot 300 meter hoogte. Hij komt voor in Centraal-Europa, van de Benelux tot de Jenisej in Rusland. De zuidgrens loopt in Europa door Noord-Frankrijk, Zuid-Duitsland, Polen, Slowakije en Oekraïne. De noordgrens ligt in Zuid-Zweden. Ook is de soort in Mantsjoerije aangetroffen. Het is een van de zeldzaamste vleermuissoorten van Europa, waarvan 5 tot 10% van de totale populatie ten minste een deel van het jaar in Nederland verblijft. In dat land zijn 45 kolonies bekend en hun aantal wordt er anno 2013 op meer dan 15.000 geschat. In Waddinxveen heeft de Vereniging Natuurmonumenten een bedrijfsgebouw aangekocht om een grote kraamkolonie die daar gevestigd is optimaal te kunnen beschermen.
Kraamkolonies zijn vaak te vinden in gebouwen, in spouwen en op zolders. In een kraamkolonie bevinden zich 40 tot 750 vrouwtjes. Mannetjes verblijven er in de buurt in kleine groepjes. De dieren trekken wel 200 à 300 km tussen zomer- en winterverblijf. Vanaf eind juli betrekken de vleermuizen hun winterverblijf in koele grotten, forten, kelders bunkers of mijnen in onder andere Limburg, België en Duitsland. De winter brengen ze alleen of in een kleine groep door, geklemd in een spleet of vrijhangend. Midden-maart, april verlaten ze hun winterverblijf weer.
De meervleermuis (Myotis dasycneme) is een vleermuis uit de familie der gladneuzen (Vespertilionidae).
Multimedia w Wikimedia Commons Nocek łydkowłosy[3] (Myotis dasycneme) – gatunek ssaka z rzędu nietoperzy.
Jeden z większych gatunków z rodzaju Myotis (długość głowy i tułowia 43–60 mm, długość ogona 3 mm, długość przedramienia 44–49 mm). Koziołek sięgający połowy długości ucha. Grzbiet wyraźnie ciemniejszy od jasnego brzucha. Żywi się owadami, głównie muchówkami z rodziny ochotkowatych, wodnymi chrząszczami i chruścikami. Jest związany z dużymi zbiornikami wody, zarówno stojącej jak i płynącej, nad którymi poluje, chwytając ofiary znad samej tafli. W okresie letnim spotykany jest na strychach budynków, rzadko w skrzynkach lęgowych, dziuplach drzew i szczelinach mostów. Zimuje w jaskiniach, piwnicach i fortyfikacjach.
W Polsce jest objęty ścisłą ochroną gatunkową oraz wymagający ochrony czynnej, dodatkowo obowiązuje zakaz fotografowania, filmowania lub obserwacji, mogących powodować płoszenie lub niepokojenie[4][5]. Znane są tylko dwie kolonie rozrodcze nocka łydkowłosego (w Jeleniewie na Suwalszczyźnie i w Lubni na Pomorzu), choć przypadki schwytania lub znalezienia karmiących samic i młodych wskazują na istnienie jeszcze kilku obszarów, gdzie gatunek ten rozmnaża się w Polsce. Jest natomiast lokalnie pospolitym i licznym gatunkiem w Holandii, zachodniej Danii (Jutlandia), Łotwie i Rosji.
Nocek łydkowłosy (Myotis dasycneme) – gatunek ssaka z rzędu nietoperzy.
Myotis dasycneme é uma espécie de morcego da família Vespertilionidae.
Pode ser encontrada nos seguintes países: Alemanha, Bielorrússia, Bélgica, China, República Checa, Dinamarca, Estónia, França, Hungria, Cazaquistão, Eslováquia, Letónia, Lituânia, Luxemburgo, Moldávia, Países Baixos, Polónia, Rússia, Sérvia, Suécia e Ucrânia.
Está ameaçada por perda de habitat.
Myotis dasycneme é uma espécie de morcego da família Vespertilionidae.
Pode ser encontrada nos seguintes países: Alemanha, Bielorrússia, Bélgica, China, República Checa, Dinamarca, Estónia, França, Hungria, Cazaquistão, Eslováquia, Letónia, Lituânia, Luxemburgo, Moldávia, Países Baixos, Polónia, Rússia, Sérvia, Suécia e Ucrânia.
Está ameaçada por perda de habitat.
Netopier pobrežný[2] (Myotis dasycneme) je druh netopiera z čeľade netopierovité.
Netopier pobrežný žije v Palearktíde po rieku Jenisej, na severe približne po 60. rovnobežku, na juhu Európy po 45. rovnobežku, v Rusku po 45.[2]
Rozšírenie netopiera pobrežného na Slovensku nie je dobre preskúmané.[2]
Zo 429 mapovacích kvadrátov DFS sa celkovo vyskytol v 45 (10 % rozlohy Slovenska):[2]
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Netopier pobrežný
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Netopier pobrežný
Tento článok týkajúci sa živočíchov je zatiaľ „výhonok“. Pomôž Wikipédii tým, že ho doplníš a rozšíriš. Netopier pobrežný (Myotis dasycneme) je druh netopiera z čeľade netopierovité.
Dammfladdermus (Myotis dasycneme), fladdermusart i familjen Vespertilionidae (läderlappar). En stor fladdermus med en vingbredd på 20–30 cm, kroppslängd på 5,5 - 6,5 cm och vikt upptill 20 g. Pälsen är gulbrun på ovansidan, ljusgrå under.[4][5]
Dammfladdermusen jagar likt vattenfladdermusen helst över vatten, där den flyger fram och åter på låg höjd. Börjar jaga efter solnedgången. Födan består av sländor och andra vatteninsekter samt fjärilar.[5] Lokalisationslätet har tydligt urskiljbara pulser (i detektor) med en medelfrekvens av 35 kHz[6].
Arten påträffas i vattenrika, trädbevuxna biotoper[5].
Dammfladdermusen finns sällsynt i norra Centraleuropa, södra Skandinavien samt mellersta Ryssland. Når i Sverige från Skåne upp till mellersta Svealand. Mycket ovanlig i Sverige, även om modern ultraljudsteknik gjort att den upptäckts på fler lokaler de senaste åren.[4]
Dammfladdermus är liksom alla andra svenska fladdermusarter fridlyst i hela Sverige.
Dammfladdermusen är globalt hotad ("NT")[1]. Upptagen på Röda listan: EN (starkt hotad), klassning "D". Upptagen i EU:s habitatdirektiv (bilaga 2 och 4).[2]
Wikimedia Commons har media som rör Dammfladdermus.
Dammfladdermus (Myotis dasycneme), fladdermusart i familjen Vespertilionidae (läderlappar). En stor fladdermus med en vingbredd på 20–30 cm, kroppslängd på 5,5 - 6,5 cm och vikt upptill 20 g. Pälsen är gulbrun på ovansidan, ljusgrå under.
Myotis dasycneme là một loài động vật có vú trong họ Dơi muỗi, bộ Dơi. Loài này được Boie mô tả năm 1825.[2]
Phương tiện liên quan tới Myotis dasycneme tại Wikimedia Commons
Bài viết họ Dơi muỗi này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Myotis dasycneme là một loài động vật có vú trong họ Dơi muỗi, bộ Dơi. Loài này được Boie mô tả năm 1825.
Прудовая ночни́ца[1] (лат. Myotis dasycneme) — летучая мышь рода ночниц.
Один из 66 видов рода и один из 9 видов рода в фауне Украины, один из 13 видов рода в фауне России.
Встречается спорадически, преимущественно во Львовской, Киевской, Полтавской и Харьковской областях; в Закарпатской области было зарегистрировано одну особь на пролёте (с. Соль Великоберезнянского района, 8. IX. 1965 г.). Ареал охватывает полосу между 49 и 60 ° с. ш.: от Франции, Голландии и Дании до Западной Сибири (долина Енисея).
Селится вблизи стоячих водоемов или равнинных рек. В горах появляется только во время сезонных миграций и зимовки. Днем прячется на чердаках, изредка — в дуплах деревьев. Зимует в трещинах и щелях зданий или в пещерах.
Перелетный вид, на Прикарпатье живёт оседло. На местах зимовки — с сентября. Зимует обычно поодиночке. Еду добывает с наступлением сумерок и перед рассветом; полет сильный, медленный и ровный. Питается преимущественно мелкими бабочками, жуками, однодневками и двукрылыми, которых ловит над водой на высоте 5—20 см. Размножается раз в год. Самка во 2-й половине июня рождает одного малыша. Враги — совы.
Отмечены отдельные находки (с 40-х гг. XX века), главным образом зимой. Причины изменения численности — уменьшение количества тайников, загрязнения природной среды.
Вид занесён в Красную книгу Украинской ССР (1980), Европейский Красный список (1991) и Красную книгу Свердловской области, Красную книгу Курской области.[2] Охраняется в природном парке «Оленьи Ручьи». Занесён в Красную книгу республики Карелии.
Прудовая ночни́ца (лат. Myotis dasycneme) — летучая мышь рода ночниц.
沼鼠耳蝠（学名：Myotis dasycneme）为蝙蝠科鼠耳蝠属的动物。分布于欧亚大陆，包括中国大陆东北、山东等地。该物种的模式产地在丹麦。[2]
연못박쥐(Myotis dasycneme)는 애기박쥐과 윗수염박쥐속에 속하는 박쥐이다. 프랑스부터 러시아와 카자흐스탄까지의 유럽에서 발견된다.
중간 크기의 박쥐로 윗수염박쥐속에 속하는 박쥐 중에서 현저하게 짧은 이주를 갖고 있다. 털은 굵고 피부 쪽은 검은색과 갈색을 띠며, 등 쪽은 갈색빛 또는 누르스름한 회색이고 배 쪽은 흰색-회색 또는 노랑-회색이다.
여름에는 물가 지역과 목초지, 삼림이 있는 저지대 지역의 둥지에 살며, 겨울에는 산악 지역의 구릉 지대에서 서식한다. 해발 1000m 높이에서 발견된 기록이 있지만, 겨울에는 보통 해발 300m 이상에서 발견되지 않는다. 여름에는 보통 지붕 위나 교회 탑 등에서 서식하며, 나무 구멍 속에서 발견되기도 한다.
암컷은 두 살이 되면 성적을 성숙해진다. 짝짓기 철은 8월말에 시작되며 40~400마리의 암컷이 모여 새끼를 돌보지만 수컷은 거의 없다. 기록된 최대 수명은 19년이다.
연못박쥐 대부분은 해질녘 늦게 사냥을 나가고 저녁 또는 아침 일찍 1~2번 먹이를 구한다. 사냥은 물 위와 목초지, 삼림 가장자리에서 하고, 빠르고 능숙한 비행을 한다.(때로는 물 위 5~10cm 위에서 비행한다.) 먹이는 물 표면에서 잡히는 모기와 나방 등 곤충이다.
.jpg){kind=small}
