nomes no trilho de navegação
Dryocosmus kuriphilus je žlabatka z řádu blanokřídlí (Hymenoptera), čeledi žlabatkovití (Cynipidae).
Dryocosmus kuriphilus (Yasumatsu) je drobný hálkotvorný zástupce blanokřídlého hmyzu s původním rozšířením v Asii. Je považován za invazivní druh.[1] Patří mezi významné škůdce kaštanovníků, působí ztráty na produkci jedlých kaštanů. V důsledku vysokého invazního potenciálu byl tento druh v posledních letech zavlečen také na území Evropské unie. Dryocosmus kuriphilus je považován za ekonomicky významný škodlivý organismus, je zařazen do seznamu škodlivých organismů, jejichž zavlékání a rozšiřování je zakázáno. [2]
Žlabatka Dryocosmus kuriphilus pochází z Číny, ze které se rozšířila do Koreje a Japonska. Již v roce 1974 byla zaznamenána v jihovýchodní části USA, a to ve státech Georgia, Alabama, Severní Karolína a Tennessee. V roce 1999 byl výskyt žlabatky potvrzen také v Nepálu. [2]
Na území Evropy byl škůdce poprvé nalezen v roce 2002 v Itálii, v regionu Piemont, na jihu provincie Cuneo. První výskyty byly zjištěny na hybridech mezi evropským kaštanovníkem setým a japonským kaštanovníkem vroubkovaným (Castanea sativa x Castanea crenata). Přes přijímaná fytosanitární opatření se žlabatka v Itálii dále šíří a v současné době se vyskytuje v 15 regionech (z celkového počtu 20). Odtud byla zavlečena do Francie, Slovinska a Švýcarska. Šíření žlabatky z Itálie do dalších evropských zemí potvrzuje i nález tohoto druhu v Nizozemsku v roce 2010 ve významné školkařské oblasti u města Boskoop, na rostlinách kaštanovníku dodaných z Toskánska v roce 2008. [2]
Na území ČR nebyl výskyt žlabatky Dryocosmus kuriphilus dosud zjištěn. Nejblíže k hranicím České republiky byl nález žlabatky zaznamenán v Maďarsku, a to opakovaně v roce 2009 na jedné rostlině kaštanovníku dodané z Itálie a v roce 2010 na čtyřech rostlinách kaštanovníku dodaných z Itálie. [2]
Do okruhu hostitelských rostlin žlabatky Dryocosmus kuriphilus patří různé druhy kaštanovníků (Castanea spp.). Z asijských druhů se jedná zejména o
ze severoamerických druhů například
Mezi hostitelské druhy patří také původní evropský druh kaštanovník setý (Castanea sativa). Napadány jsou i mezidruhoví kříženci kaštanovníku, někteří z nich i přednostně. [2]
Žlabatka Dryocosmus kuriphilus napadá pouze rostliny rodu Castanea spp., nikoli rostliny jírovce maďalu (Aesculus hippocastanum), který je známý také pod názvem kaštan koňský. [2]
Vajíčko je oválného tvaru, mléčně bílé s dlouhou stopkou, délky 0,1–0,2 mm. [2]
Larva je protáhlá, smetanově bílé barvy, bez očí a nohou a dorůstá do velikosti 2,5 mm. Tělo je zřetelně článkované. [2]
Kukla je černá nebo tmavě hnědá o délce až 2,5 mm. [2]
Dospělci mají dva páry blanitých křídel, přičemž přední křídla jsou delší než zadní. Tělo je černě zbarvené a dlouhé 2,5–3,0 mm. Nohy, první dva články tykadel, vrcholová část clypeu a čelisti mají žlutohnědou barvu. Poměrně dlouhá tykadla jsou složená ze 14 článků a nejsou zakončena paličkou. Hlava má jemnou skulpturu, štít je lesklý a hladký. Na štítu jsou patrné dvě podélné rýhy, které se vzadu sbíhají. [2]
Žlabatka Dryocosmus kuriphilus má jednu generaci za rok. U tohoto druhu jsou známy pouze samičky, rozmnožování probíhá partenogenezí. Dospělé žlabatky se líhnou v závislosti na nadmořské výšce, expozici stanoviště ad. od konce května do konce července. Optimální teplota pro jejich aktivitu je v rozmezí 25–30 °C. Samička klade vajíčka do pupenů po skupinkách, obvykle 3–5 vajíček dovnitř jednoho pupenu, přičemž jedna samička může celkem naklást přes 100 vajíček. Do jednoho pupenu může klást více samiček, pupen tak může obsahovat 20–30 vajíček. Vylíhlé larvy, které přezimují v těchto pupenech, od poloviny dubna následujícího roku vytvářejí na mladých výhonech kaštanovníku hálky, které mají 5–20 mm v průměru. Hálky jsou zeleně nebo růžově zbarvené a často obsahují části vyvíjejících se listů, stonků a řapíků. Tvoří se na mladých větvičkách, listových řapících nebo na středním žebru listu. Žír larev trvá 20–30 dní, ke kuklení dochází v hálkách. Dospělci (samičky) žijí okolo 10 dnů a část doby života stráví vytvářením výletového otvoru z hálky. Po vylíhnutí dospělců hálky vyschnou, zdřevnatí a zůstanou na stromě i více než dva roky. [2]
Zatímco hálky jsou na rostlině velmi nápadné, vajíčka a larvy prvního instaru, ukryté uvnitř pupenů, nemohou být běžnou vizuální prohlídkou zjištěny. U silně napadených stromů dochází k postupnému žloutnutí a řídnutí koruny a zároveň k celkovému oslabení růstu. [2]
Žlabatka Dryocosmus kuriphilus je považována za celosvětově nejzávažnějšího živočišného škůdce kaštanovníků. V Evropě představuje riziko zejména pro země jižní, střední a západní Evropy, především pro ty, ve kterých se ve větší míře pěstují kaštanovníky. Ztráty na produkci plodů mohou představovat 60–80 % a při opakovaném silném napadení může patogen ojediněle způsobit i úhyn stromů. Další rozšiřování žlabatky v Evropě je pravděpodobné, většina území, kde se pěstuje kaštanovník, má vhodné klimatické podmínky k jejímu usídlení. [2]
Na území České republiky se kaštanovník setý pěstuje zejména v městských výsadbách, zahradách a parcích a je v těchto místech významnou součástí životního prostředí. V lesních porostech je kaštanovník pěstován ve větším množství hlavně v oblastech Lovosicka, Žehušicka, Slatiňanska a v okolí Luhačovic, na území ČR se nacházejí i 3 kaštanové sady (kaštanky). Při zavlečení a usídlení žlabatky v ČR by mohlo dojít ke snížení estetické hodnoty napadených stromů. [2]
Hlavní cestou průniku žlabatky Dryocosmus kuriphilus do nových oblastí je dovoz hostitelských rostlin určených k pěstování z území, kde se tento druh vyskytuje. Rizikovým materiálem jsou mladé rostliny kaštanovníku, rouby apod. Na kratší vzdálenosti se žlabatka šíří přeletem dospělých samic v období jejich letu, tj. od konce května do konce července. Že je tento způsob šíření rovněž významný, dokládá rychlost postupu tohoto druhu v zamořených oblastech, literární prameny se v údajích o rychlosti šíření liší v rozmezí 8–25 km za rok. [2]
V menších sadech může být populace žlabatky omezována prořezáváním a likvidací napadených výhonů před vylíhnutím dospělců.
Zkoumají se možnosti insekticidního ošetření, vhodné přípravky pro účinnou ochranu však nejsou dostupné. Perzistentní insekticidy sice vykazují účinnost proti mladým larvám a dospělcům, mají ale vážné nežádoucí dopady na životní prostředí.
Již po druhé světové válce byly v Japonsku vyšlechtěny odrůdy vykazující určitý stupeň rezistence vůči žlabatce, nové populace žlabatky ale tuto rezistenci překonaly. Využití rezistentního šlechtění se ale nadále jeví jako perspektivní možnost ochrany.
V oblastech původního rozšíření účinně omezuje populace žlabatky řada přirozených nepřátel, zejména parazitických blanokřídlých (chalcidky), z nichž některé druhy se jeví jako vhodné pro metodu masového vypouštění. Čínský druh krásenky Torymus sinensis byl jako organismus pro biologickou ochranu již introdukován do Japonska a Koreje, kde se jeho masové vypouštění ukázalo jako úspěšná metoda ochrany. Využití organismů pro biologickou ochranu v evropských podmínkách je však stále předmětem výzkumu. [2]
Žlabatka Dryocosmus kuriphilus (EPPO kód: DRYCKU) byla v roce 2003 zařazena do Seznamu karanténních škodlivých organismů EPPO A2. V důsledku zavlečení škůdce na území Evropské unie (EU) vydala Evropská komise v červnu 2006 rozhodnutí 2006/464/ES o dočasných nouzových opatřeních proti zavlékání žlabatky Dryocosmus kuriphilus do EU a proti jejímu rozšiřování na tomto území, které je závazné pro členské státy EU. Tato úprava byla provedena i v české fytosanitární legislativě, a to rozhodnutím SRS, nařizujícím mimořádná rostlinolékařská opatření proti zavlékání nebo rozšiřování žlabatky na území České republiky, č. j. SRS 026238/2006.
Všechny dodávky rostlin nebo částí rostlin rodu Castanea spp., určených k pěstování, s výjimkou semen a plodů (dále jen hostitelské rostliny), v rámci EU musí být při přemísťování na území ČR a ostatních členských států EU opatřeny rostlinolékařským pasem potvrzujícím, že hostitelské rostliny byly na území EU trvale pěstovány v místě produkce ve členském státě EU, kde není znám výskyt žlabatky Dryocosmus kuriphilus, či v místě produkce v oblasti prosté této žlabatky, vymezené úředním orgánem ochrany rostlin příslušného členského státu EU podle příslušných mezinárodních standardů pro fytosanitární opatření. Obdobné požadavky se vztahují i na zásilky hostitelských rostlin dovážených ze třetích zemí, které musí být podrobeny ve vstupním místě dovozní rostlinolékařské kontrole a musí být opatřeny rostlinolékařským osvědčením, potvrzujícím v kolonce „dodatkové prohlášení“ obdobné garance, jaké jsou stanoveny pro vnitřní trh EU, tj. že rostliny pocházejí z místa produkce ze země, kde není znám výskyt žlabatky, či z oblasti prosté žlabatky, vymezené k tomu příslušným úředním orgánem třetí země podle příslušných mezinárodních standardů pro fytosanitární opatření.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dryocosmus kuriphilus ve Wikimedia Commons
Dryocosmus kuriphilus je žlabatka z řádu blanokřídlí (Hymenoptera), čeledi žlabatkovití (Cynipidae).
Dryocosmus kuriphilus (Yasumatsu) je drobný hálkotvorný zástupce blanokřídlého hmyzu s původním rozšířením v Asii. Je považován za invazivní druh. Patří mezi významné škůdce kaštanovníků, působí ztráty na produkci jedlých kaštanů. V důsledku vysokého invazního potenciálu byl tento druh v posledních letech zavlečen také na území Evropské unie. Dryocosmus kuriphilus je považován za ekonomicky významný škodlivý organismus, je zařazen do seznamu škodlivých organismů, jejichž zavlékání a rozšiřování je zakázáno.
Die Japanische Esskastanien-Gallwespe oder kurz Kastaniengallwespe (Dryocosmus kuriphilus) ist ein ursprünglich in Süd-China beheimateter Vertreter der Gallwespen (Cynipidae). Ihre Larven verursachen Gallen an Kastanien (Castanea). Besonders in China, Japan und teilweise den USA ist sie einer der bedeutendsten Schädlinge im Anbau von Kastanien. Sie gilt als weltweit bedeutendster Kastanien-Schädling.
Es sind nur weibliche Tiere bekannt. Die adulten Tiere haben eine Körperlänge von 2,5 bis 3 Millimeter und sind schwarz. Beine, Scapus und Pedicelli der Antennen, der Apex des Clypeus und die Mandibeln sind gelbbraun. Der Kopf ist fein skulpturiert. Scutum, Mesopleuron und Gaster sind glatt und glänzend. Das Propodeum weist drei getrennte, längsgerichtete Kiele auf. Propodeum und Pronotum sind stark skulpturiert. Das Scutum besitzt zwei Gruben (Notaulices), die sich hinten annähern. Die Antennen bestehen aus 14 Segmenten, die Endsegmente sind nicht keulenförmig verdickt. Das adulte Tier ähnelt der europäischen Eichengallwespe (Dryocosmus cerriphilus).
Die Eier sind oval, milchig weiß, 0,1 bis 0,2 Millimeter lang und lang gestielt. Die Larven sind kurz vor der Verpuppung 2,5 Millimeter lang und milchig weiß. Sie besitzen keine Augen und Beine. Die Puppen sind 2,5 Millimeter lang, schwarz oder dunkelbraun gefärbt.
Die Kastaniengallwespe bildet eine Generation pro Jahr. Die Vermehrung erfolgt parthenogenetisch, Männchen sind noch nie beobachtet worden.
Die adulten Gallwespen schlüpfen zwischen Ende Mai und Anfang Juli und legen die Eier in Paketen von meist drei bis fünf, selten bis zu 30 Eier in die Blatt- und Blütenknospen der Kastanien. Insgesamt legt ein Weibchen über 100 Eier und stirbt nach wenigen Tagen.
Die Larven schlüpfen nach 30 bis 40 Tagen und entwickeln sich nur langsam. Sie überwintern in den Knospen der Bäume. Zu Beginn des Knospenaustriebs im Frühjahr beschleunigt sich das Wachstum der Larven. Um diese Zeit verursachen sie die Gallen an den neuen Trieben. Die Larven fressen die nächsten 20 bis 30 Tage in der Galle. Zwischen Mitte Mai und Mitte Juli erfolgt die Verpuppung der Larven, kurz darauf schlüpfen die adulten Weibchen.
Befallen werden mehrere Arten der Gattung Kastanie (Castanea). Besonders empfindlich sind die Japanische Kastanie (Castanea crenata), die Amerikanische Kastanie (Castanea dentata), die Chinesische Kastanie (Castanea mollissima), Castanea seguinii, aber auch die europäische Edelkastanie (Castanea sativa). Andere Arten und Gattungen werden nicht befallen. Es werden alle Altersstufen ab dem zweiten Jahr befallen.
Die Gallen sind 5 bis 20 Millimeter groß und grün bis leuchtend rosafarben. Ihr Inneres ist gekammert und enthält meist mehrere Gallwespenlarven. Sie verhindern eine normale Gewebeentwicklung. Die Blätter sind verkrüppelt, auch der Fruchtansatz wird großteils verhindert. Der Ernteausfall kann bis zu 70 % betragen. Es kann sogar zum Absterben ganzer Astpartien kommen.[1] In Südostasien ist die Schadwirkung geringer, da es hier eine Anzahl von Parasitoiden gibt, die die Vermehrung der Kastaniengallwespe einschränken. Sie fehlen jedoch in anderen Gebieten. In Japan wird der Hautflügler Torymus sinensis zur biologischen Bekämpfung der Kastaniengallwespe eingesetzt.[2] Weitere Parasitoide in China sind Torymus beneficus, Megastigmus maculipennis, Megastigmus nipponicus sowie die Ormyrus flavitibialis. In Europa, Japan und den USA wurden in diesen Gebieten heimische Parasitoide zwar vereinzelt in Kastaniengallwespen-Gallen gefunden, ihr Potential zur Kontrolle der Kastaniengallwespe wird jedoch als gering eingestuft. 2005 wurde Torymus sinensis erstmals auch in Italien zur biologischen Schädlingsbekämpfung ausgesetzt[3].
Das Heimatgebiet der Kastaniengallwespe liegt in Süd-China. Circa 1940 wurde sie in Japan eingeschleppt.[1] Nach Nordamerika und Europa gelangte sie wahrscheinlich mit Baumschulmaterial. In Nordamerika trat sie 1974 erstmals auf.[4] Da sie relativ kälteempfindlich ist, ist sie in den USA auf die südlichen Bereiche beschränkt geblieben.[1] In Europa ist sie seit 2002 aus dem Piemont und seit 2005 aus Slowenien bekannt. 2005 wurden auch erste Vorkommen in Frankreich (Saint-Dalmas-Valdéblore, Département Alpes-Maritimes) entdeckt.[5] 2009 wurde die Kastaniengallwespe erstmals in der Schweiz nachgewiesen.[6] Seit 2006 gibt es EU-weite Notfallvorschriften, die Art ist ein Quarantäneorganismus.
Die Ausbreitung erfolgt vorwiegend durch den menschlichen Transport von befallenen Pflanzen bzw. Pflanzenteilen (allerdings nicht der Früchte oder Samen). Die Ausbreitungsgeschwindigkeit von Befallsherden erreicht bis zu 25 Kilometer pro Jahr. Das Flugvermögen ist eingeschränkt, jedoch ist Windverdriftung anzunehmen.
Die Japanische Esskastanien-Gallwespe oder kurz Kastaniengallwespe (Dryocosmus kuriphilus) ist ein ursprünglich in Süd-China beheimateter Vertreter der Gallwespen (Cynipidae). Ihre Larven verursachen Gallen an Kastanien (Castanea). Besonders in China, Japan und teilweise den USA ist sie einer der bedeutendsten Schädlinge im Anbau von Kastanien. Sie gilt als weltweit bedeutendster Kastanien-Schädling.
Ol Dryocosmus kuriphilus Yasumatsu o besbìna de la castègna l’è ün insèt de l’ùrden di imenòter de la famèa di cinipìdi e l’è uriginàre de la Cina. L’è ün insèt specìfech del zèner Castanea, cioè me l’ tróa ‘ndóma sö i piànte de chèsto zèner, sö i Castanea sativa ‘n Eüròpa e sö i Castanea crenata ‘n Giapù.
L’insèt l’è lónch 0,25 ghèi, l’è nìgher, ‘l somèa a öna besbìna e 'l gh'à co i zanfìne maròn. I cagnòcc prima i è trasparèncc, po’ i diènta biànch, menimà i galète i pàsa dal biànch al nìgher, quàndo i è marüde. Ricognòsel l'è pròpe malfà, dezà che l'è pròpe picin,ì menimà l'è mia complicàt ricognòs i gàle.
Chèsto ‘nsèt da la Cina l’è stàcc ispandìt da l’òm impó ‘n töt ol mónt, de fati l’è stài troàt in Giapù in del 1941, in Coréa del Süd in del 1963, in di Stacc Ünìcc in del 1974 e ‘n del 2002 l’è riàt in Eüròpa, in Piemùt e de lé l’ s’è spandìt ‘n quàse töte i regiù de la repüblica italiàna, ‘n Frànsa, ‘n Sguìsera, ‘n Sloénia, ‘n Croàsia e pò ‘n Olànda e ‘n Üngherìa, ach se ‘n chès-ce dò paìs i aütorità i dis che l’è stacc eradicàt.
Ol Dryocosmus kuriphilus ‘l gh’à dóma öna generasiù a l’an e ‘l se riprodùs per partenogènezi telitòca, cioè da i öf i nàs adóma di fèmne e de mas-cc ghe n’è mia. La fèmna la sbüza col sò öfposidùr i böcc e la mèt in di tesücc de la piànta i sò öf e quàndo l'àn dòpo 'l cagnòt 'l tàca a crès i crès pò ach i tesücc de la piànta isé tat de fà di gàle e pròpe dèt in chèste gàle i crès i cagnòcc e i pupe de la besbìna de la castègna. I fèmne i gùla da la fì de Zögn al 20 de Löi e i mèt i sò i öf dét in di böcc, ma adóma in chèi che ‘n chèl an lé i s’è mia dervìcc; in média öna fèmna la gh’à fìna a 150 öf e de chès-ce la ghe rìa a mèten 20 – 30 in d’ògne gala. De lé 30 dé s’ tróa i prim cagnòcc che però i crès póch ‘nfina a l’otörno, i rèsta in di böcc che i s’è mia dervìcc e lé i pàsa l’invèren sènsa che dal de fò se ède negót, menimà i gàle i crès adóma in de la primaéra de l'an dòpo, apéna che i böcc i à tacàt a dèrves, i gàle prima i è érde pò i diènta róse, grànde da mès ghèl a 3 ghèi e dét gh’è da 1 a 7 istansète per i cagnòcc che i è dré a crès, fina che i gùla fò i fèmne.
Quando la gàla la crès sö la nervadüra de la fòia i dagn i méno ‘mportàncc, i è limitàcc a la fòia che la crès de méno, menimà se i gàle i è tàte e i è sö i infiurescènse, la pianta la pöl desmèt de crès, i ‘nfiurescènse i se dèrf mia fò e i castègne i diènta méno de la metà (‘nfìna a – 80%) e se la castègna l’è de lègna e mia de fröta, pò la quantità de la lègna che s’ghe rià a portà fò dal bósch de castègne la càla.
Ol prim laùr de fà per controlà ‘l insèt l’è chèl de mèt in comèrcio di piantìne che i sìes mia malàde e gh'è de stà pròpe atèncc, dezà che i piànte i pöl ès malàde, ma iga gnà ü sègn, de fati la besbìna la spons i böcc ma i cagnòcc e i gàle i cres adóma l'an dòpo. Pròpe i astù malàcc i è stacc ol fatùr piö ‘mportànt che l'à spandìt 'n póch agn 'l insèt 'n tace paìs de l'Eüròpa, dezà che desperlü 'l se sluntanerès mia de piö de 10 km a l’àn.
De inseticidi registràcc cóntra chèsto 'nsèt ghe n'è mia, fò sùra töi chèi che i è stai proàcc i è servìcc a negót e 'n töte i manére 'l sarès impusìbel fà di tratamèncc sö di bósch intréch, bàste pensà che 'n Lumbardéa gh’è 1.200.000 pèrteghe bergamàsche de bósch de castègne e adiritüra 3.000.000 de pèrteghe bergamàsche 'n Piemùt.
Adóma co la lòta biològica, stödiàda e metìda 'n pràtica dal Divapra de l’Üniersità di Stöde de Türì, mandàt inàcc dal profesùr Alberto Alma, s' ghe rìa a controlà la besbìna de la castègna; se tràta de dovrà l’imenòter Torymus sinesis Kamijo che l’è ün óter insèt cinés che 'n Cina 'l té a bàda la besbìna. De fati la fèmna del Torymus la mèt i sò öf in de la gàla de la besbìna e i sò cagnù i màia chèi de la besbìna; ol Torymus de fati l'è ü parasìta de la besbìna de la castègna. Fò sùra ol Torymus l'è ü parasìta spéce - specìfech, cioè l'mèt i sò öf adóma in di gàle del Dryocosmus kuriphilus, ma mia 'n chèle di óter cinipìdi, isè 'l gh'àvrès mia de böta a l'ària di óter equilìbri tra spéce de 'nsècc, ma adóma tègn a bàda la besbìna de la castègna. Gh’è però de dì che prima de riàga a tègn a bàda la besbìna al Torymus ghe öl tra i 5 e i 10 agn, isé che 'l pöde crès de nömer; fò sùra l'è malfà riàga a fà crès in laboratòre tace Torymus de spant in di bósch per controlà la besbìna.
Tra i insècc di nòste bànde ghe n'è ü, ol Megastigmus dorsalis, che 'l sömèa che 'l sìes dientàt pò a lü ü parasìta del Dryocosmus kuriphilus, però la percentüàl de gàle parasitizàde l’è del 3% cóntra ol 70% del Torymus.
De regordà pò i insècc del zèner Eupelmus che pò a lur i sömèa che i sìes di parasìti de la besbìna, ma che i è ach di parasìti del Torymus e per chèsto i è piö ü mal che ü bé; chès-ce insècc, dezà che i’è parasìti d'ü parasìta, i è lüminàt iperparasìti.
Tra i tàte cültivar de castègna ghe n'è dò che a töt ol 2011 i é mai stàce 'nfestàde da la besbìna de la castègna:
Ol Dryocosmus kuriphilus Yasumatsu o besbìna de la castègna l’è ün insèt de l’ùrden di imenòter de la famèa di cinipìdi e l’è uriginàre de la Cina. L’è ün insèt specìfech del zèner Castanea, cioè me l’ tróa ‘ndóma sö i piànte de chèsto zèner, sö i Castanea sativa ‘n Eüròpa e sö i Castanea crenata ‘n Giapù.
Kestenova osa šiškarica (latinski: Dryocosmus kuriphilus) jeste vrsta osa šiškarica iz porodice Cynipidae, poznata još i kao orijentalna kestenova osa šiškarica i azijska kestenova osa šiškarica. Porijeklom je iz južnih dijelova Kine, a raširena je u mnogim dijelovima svijeta, pretežno na sjevernoj hemisferi kao invazivni hortikulturni nametnik. Napada mnoge vrste kestena (rod Castanea), uključujući i većinu kultiviranih sorti. Prema nekim izvorima smatra se najgorim nametnikom na svijetu za drvo kestena.[1]
Kada je prvi put otkrivena, ova osa se smatrala vrstom iz roda Biorhiza. Trenutno ime je dobila 1951. godine, kada je i formalno opisana.[2] Do tog vremena već se raširila do Japana, gdje je napala tamošnje kestene.[3] Do danas je pronađena, između ostalog, u Koreji, Nepalu,[4] Italiji, Sloveniji,[5] Francuskoj,[6] Švicarskoj,[7] Bosni i Hercegovini (okolina Cazina)[8] i drugim dijelovima Evrope i jugoistočnih dijelova Sjedinjenih Američkih Država.[2]
Odrasla ženka duga je od 2,5 do 3 millimetra i ima sjajno, crno tijelo sa smeđim nogama. Nosi bijela jajašca, svako dugo oko 0,2 milimetra, iz kojeg se izlegnu bijele larve duge oko 2,5 milimetra. Do danas još nije pronađen i opisan odrasli mužjak ove vrste.[2]
Ženka polaže jaja na pupoljke kestena, ponekad i u grupama od preko 100 jajašaca.[2] Ova osa je telitokna, dajući jaja partenogenezom, bez da ih oplodi mužjak. Polaganje jaja se dešava ljeti. Larve se izliježu iz jaja ali odmah ne započinju rasti. Njihov rast započinje tek narednog proljeća, kada se na kestenu počinju razvijati pupoljci. U to vrijeme, larve iniciraju nastanku "šiški" na drvetu.[9] Šiške su zelene ili ružičaste, široke do 2 centrimetra.[2] Unutar zaštitnih šiški razvijaju se larve i iz njih izlaze kao odrasle jedinke. Nakon toga, šiške se osuše i odrvene. One mogu izuzetno teško oštetiti drvo kestena.[9] Mogu se javiti i na novim izdancima drveta, onemogućavajući nastanak plodova i na taj način mogu smanjiti količinu ploda i do 70%. Zabilježeni su i slučajevi odumiranja i sušenja drveta.[1]
Kestenova osa šiškarica (latinski: Dryocosmus kuriphilus) jeste vrsta osa šiškarica iz porodice Cynipidae, poznata još i kao orijentalna kestenova osa šiškarica i azijska kestenova osa šiškarica. Porijeklom je iz južnih dijelova Kine, a raširena je u mnogim dijelovima svijeta, pretežno na sjevernoj hemisferi kao invazivni hortikulturni nametnik. Napada mnoge vrste kestena (rod Castanea), uključujući i većinu kultiviranih sorti. Prema nekim izvorima smatra se najgorim nametnikom na svijetu za drvo kestena.
Kada je prvi put otkrivena, ova osa se smatrala vrstom iz roda Biorhiza. Trenutno ime je dobila 1951. godine, kada je i formalno opisana. Do tog vremena već se raširila do Japana, gdje je napala tamošnje kestene. Do danas je pronađena, između ostalog, u Koreji, Nepalu, Italiji, Sloveniji, Francuskoj, Švicarskoj, Bosni i Hercegovini (okolina Cazina) i drugim dijelovima Evrope i jugoistočnih dijelova Sjedinjenih Američkih Država.
Dryocosmus kuriphilus is a species of gall wasp known by the common names chestnut gall wasp, Oriental chestnut gall wasp, and Asian chestnut gall wasp. It is native to China and it is known in many other parts of the world, particularly the Northern Hemisphere, as an introduced species and an invasive horticultural pest. It attacks many species of chestnut (genus Castanea), including most cultivated varieties. It is considered the world's worst pest of chestnuts.[1]
When it was first discovered, the wasp was considered to be a species of Biorhiza. It was given its current name in 1951, when it was formally described.[2] By this time it had invaded Japan and was attacking chestnuts there.[3] It is now in Korea, Nepal,[4] Italy, Slovenia,[5] France,[6] Switzerland[7] and other parts of Europe, and the southeastern United States.[2]
The adult female wasp is 2.5 to 3 millimeters long and shiny black in color with brown legs. It produces stalked white eggs, each about 0.2 millimeters long, and the larva is white and about 2.5 millimeters long. The adult male of the species has never been observed.[2]
The female lays eggs in the buds of chestnut trees, sometimes producing over 100 eggs.[2] The wasp is thelytokous, producing fertile eggs by parthenogenesis, without fertilization by a male. Oviposition occurs in the summer. Larvae hatch from the eggs but do not begin growing immediately. Their growth begins the following spring, when the tree buds begin to develop. At this time, the larvae induce the formation of galls on the tree.[8] The galls are green or pinkish and up to 2 centimeters wide.[2] The larvae develop inside the protective gall structures and emerge from them as adults. The galls dry out and become woody. The galls can be very damaging to the tree.[8] They occur on the new growth of the tree, disrupting the fruiting process, and can reduce a tree's yield up to 70%. They are even known to kill trees.[1] The wasp can fly, but it is distributed to new territory more often by human activity,[9] such as the planting of new trees and the transport of infested wood.[5]
The presence of galls can also increase the likelihood of the tree's becoming infected with chestnut blight, a condition caused by the fungus Cryphonectria parasitica. The opened gall left by the wasp after it matures and departs may be an entrance through which the fungus can infest the tree's tissues.[7] The galls can also become infected by the sweet chestnut pathogen Gnomoniopsis smithogilvyi.[10]
Chestnut species affected by the gall wasp include Japanese chestnut (Castanea crenata), American chestnut (C. dentata), Chinese chestnut (C. mollissima), European chestnut (C. sativa), Seguin chestnut (C. seguinii), Henry's chinquapin (C. henryi),[9] and hybrids. So far it has not been observed on the Allegheny chinquapin (C. pumila).[2]
Control measures include pruning infested buds off of trees and protecting buds with netting. These methods are not practical for large numbers of trees, such as commercial orchards. In China, with lower labor costs, Chinese chinquapin (Castanea seguinii) is used as a trap crop. By planting a hedge of C. seguinii around C. mollissima (Chinese chestnut) orchards, the wasps will first encounter and attack the buds of the less valuable C. seguinii, allowing the galled twigs to be cut off and destroyed.[11] Pesticides are generally not effective because the insects take cover inside the galls.[9] One gall wasp control method which has been successful is the introduction of the torymid wasp Torymus sinensis. This parasitoid is used as an agent of biological pest control against the gall wasp in Japan. Research is underway to determine where else it might be appropriate to release the parasitoid.[12][13] A number of other parasitoids have been noted with the gall wasp, including the torymids Torymus beneficus, T. geranii, and Megastigmus nipponicus, the ormyrid wasps Ormyris punctiger and O. flavitibialis, and the eurytomid wasps Eurytoma brunniventris and E. setigera. These species do not make effective control agents, as their rates of parasitism are not high.[14]
Galls caused by Dryocosmus kuriphilus on sweet chestnut Dryocosmus kuriphilus is a species of gall wasp known by the common names chestnut gall wasp, Oriental chestnut gall wasp, and Asian chestnut gall wasp. It is native to China and it is known in many other parts of the world, particularly the Northern Hemisphere, as an introduced species and an invasive horticultural pest. It attacks many species of chestnut (genus Castanea), including most cultivated varieties. It is considered the world's worst pest of chestnuts.
Dryocosmus kuriphilus es una especie de avispa formadora de agallas (cinípidos), conocida comúnmente como avispilla del castaño. Es originaria de China, aunque actualmente se encuentra distribuida por muchas otras partes del mundo, especialmente en el hemisferio norte. Ataca a muchas especies de castaños (género Castanea), incluyendo la mayoría de variedades cultivadas. Está considerada como la peor peste mundial que afecta a los castaños.[1][2]
En un principio se la consideró una especie perteneciente al género Biorhiza. Posteriormente fue formalmente descrita en 1951 con su actual nombre.[3] Por aquel entonces había invadido los castaños de Japón.[4] Actualmente su distribución abarca diversos países de Asia, América del Norte y Europa
La hembra adulta mide entre 2,5 y 3 milímetros de largo y es de color negro brillante con las patas marrones. Produce unos huevos pedunculados blancos de unos 0,2 milímetros de largo, siendo las blancas larvas de unos 2,5 milímetros. El macho adulto de la especie nunca ha sido observado.
La hembra deposita sus huevos en los brotes de los castaños, llegando a producir alrededor de 100 huevos. La avispa produce huevos fértiles mediante un tipo de partenogénesis conocida como telitoquia, sin la participación de un macho. Las larvas eclosionan pero no se desarrollan inmediatamente, iniciando su crecimiento a la siguiente primavera, cuando comienza el desarrollo de los brotes del árbol. Es entonces cuando las larvas inducen la formación de las agallas, de color verde o rosado y de más de 2 centímetros. Dichas larvas se desarrollan en el interior de la agalla protectora y emergen de ella como adultos.[4] Las agallas se secan y vuelven leñosas, pudiendo resultar muy dañinas para el árbol, interfiriendo la formación del fruto y reduciendo la cosecha más de un 70%.
La presencia de agallas de esta especie también incrementa la probabilidad de que el árbol sea infectado por el cancro del castaño, causado por el hongo Cryphonectria parasitica. Las agallas abiertas dejadas por las avispillas pueden ser usadas como vía de entrada para que el hongo infecte los tejidos del castaño.
Las especies de castaño (género Castanea) afectadas por la avispilla del castaño son C. sativa, C. dentata, C. crenata, C. mollissima, C. seguinii y C. henryi. Por ahora no ha sido observada en C. pumila.
Aunque la avispilla puede volar, se distribuye por nuevos territorios más frecuentemente gracias a actividades humanas, como la plantación de nuevos árboles y el transporte de madera infectada.
La hembra deposita los huevos, de color blanco lechoso y de unos 0,1 - 0,2 mm de largo, sobre brotes nuevos durante junio o julio. Los huevos son pedunculados, es decir, poseen un largo pedúnculo o tallo que los separa de la planta.[1][2][3]
Las larvas totalmente desarrolladas miden 2,5 mm. De color blanco lechoso, carecen de ojos y patas.[1][2][3]
De unos 2,5 mm, de color marrón oscuro o negro.[1][2][3]
La hembra adulta de la especie mide entre 2,5 y 3 mm de largo.[2] Su cuerpo es negro, mientras que las patas, escapos y pedicelos de las antenas, ápice del clípeo y mandíbulas son de color marrón amarillento. La cabeza se encuentra finamente esculpida. El scutum (parte anterior del mesotórax), mesopleuron (escleritos laterales del mesotórax) y el gáster están muy pulimentados. El propodeo con tres surcos longitudinales. El propodeo y el pronoto (esclerito dorsal del protórax) fuertemente esculpidos. El scutum presenta dos ranuras uniformemente impresas que convergen posteriormente. Alas anteriores de venación abierta. Antenas con 14 segmentos, con el segmento apical no expandido en forma de maza.[1][3]
La hembra adulta de D. kuriphilus guarda cierta semejanza con D. cerriphilus, avispilla que parasita al roble. Entre las diferencias entre ambas especies podemos destacar el número de piezas que forman las antenas: 14 en D. kuriphilus y 15 en K. cerriphilus.[1][3]
Las hembras de la especie producen huevos fértiles mediante un tipo de partenogénesis conocida como telitoquia, sin la participación de un macho. Las hembras adultas emergen de las pupas entre junio y julio e inmediatamente realizan la puesta de grupos de huevos en los brotes de las plantas de castaño. Los huevos eclosionan aproximadamente un mes más tarde y a continuación las jóvenes larvas penetran en los brotes y construyen cámaras larvales en su interior, dentro de las cuales hibernan. En la siguiente primavera, con el crecimiento de los brotes, las larvas se desarrollan rápidamente e inducen el desarrollo de agallas. Es en el interior de dichas agallas en donde las larvas se desarrollan y transforman en pupas dentro de cámaras.[4]
Esta especie tiene una sola generación por año, a diferencia de otros muchos Cynipidae inductores de agallas en los robles.[4]
Esta especie se encuentra distribuida por varios países de Asia, América del Norte y Europa tal y como se muestra en la siguiente tabla.[5]
La especie fue localizada por primera vez en 2012 en la zona oeste de Cataluña (comarcas de Alto Ampurdán, Bajo Ampurdán, La Garrocha, Gironés, La Selva, Maresme, Osona, Vallés Oriental).[12] Posteriormente ha sido localizada en Cantabria (2013), Galicia (2014)[13] y Castilla y León[14][15]
Las medidas de control incluyen la poda de brotes infectados y el uso de mallas. Estos métodos no son aplicables a un gran número de plantas, como es el caso de plantaciones comerciales. Los pesticidas nos suelen resultar efectivos debido a que el insecto se halla protegido dentro de las agallas. Un método de control que ha resultado exitoso es la introducción de la avispa Torymus sinensis, de la familia Torymidae.[16] Este parasitoide es usado como un agente de control biológico de plagas contra las avispillas formadoras de agallas en Japón. Existe una investigación en marcha para determinar otras localizaciones donde pudiera ser apropiado liberar este parasitoide. Varios otros parasitoides han sido relacionados con las avispillas formadoras de agallas, incluyendo a los torymidos Torymus beneficus, T. geranii y Megastigmus nipponicus, los ormyridos Ormyris punctiger y O. flavitibialis, y los euritómidos Eurytoma brunniventris y E. setigera. Estas especies no resultan agentes de control efectivos debido a su no muy elevada tasa de parasitismo.
Datos: Q851760
Multimedia:
Especies: Dryocosmus kuriphilus
Dryocosmus kuriphilus es una especie de avispa formadora de agallas (cinípidos), conocida comúnmente como avispilla del castaño. Es originaria de China, aunque actualmente se encuentra distribuida por muchas otras partes del mundo, especialmente en el hemisferio norte. Ataca a muchas especies de castaños (género Castanea), incluyendo la mayoría de variedades cultivadas. Está considerada como la peor peste mundial que afecta a los castaños.
En un principio se la consideró una especie perteneciente al género Biorhiza. Posteriormente fue formalmente descrita en 1951 con su actual nombre. Por aquel entonces había invadido los castaños de Japón. Actualmente su distribución abarca diversos países de Asia, América del Norte y Europa
La hembra adulta mide entre 2,5 y 3 milímetros de largo y es de color negro brillante con las patas marrones. Produce unos huevos pedunculados blancos de unos 0,2 milímetros de largo, siendo las blancas larvas de unos 2,5 milímetros. El macho adulto de la especie nunca ha sido observado.
La hembra deposita sus huevos en los brotes de los castaños, llegando a producir alrededor de 100 huevos. La avispa produce huevos fértiles mediante un tipo de partenogénesis conocida como telitoquia, sin la participación de un macho. Las larvas eclosionan pero no se desarrollan inmediatamente, iniciando su crecimiento a la siguiente primavera, cuando comienza el desarrollo de los brotes del árbol. Es entonces cuando las larvas inducen la formación de las agallas, de color verde o rosado y de más de 2 centímetros. Dichas larvas se desarrollan en el interior de la agalla protectora y emergen de ella como adultos. Las agallas se secan y vuelven leñosas, pudiendo resultar muy dañinas para el árbol, interfiriendo la formación del fruto y reduciendo la cosecha más de un 70%.
La presencia de agallas de esta especie también incrementa la probabilidad de que el árbol sea infectado por el cancro del castaño, causado por el hongo Cryphonectria parasitica. Las agallas abiertas dejadas por las avispillas pueden ser usadas como vía de entrada para que el hongo infecte los tejidos del castaño.
Las especies de castaño (género Castanea) afectadas por la avispilla del castaño son C. sativa, C. dentata, C. crenata, C. mollissima, C. seguinii y C. henryi. Por ahora no ha sido observada en C. pumila.
Aunque la avispilla puede volar, se distribuye por nuevos territorios más frecuentemente gracias a actividades humanas, como la plantación de nuevos árboles y el transporte de madera infectada.
Dryocosmus kuriphilus
Le cynips du châtaignier (Dryocosmus kuriphilus), appelé aussi chalcide du châtaignier, est un micro-hyménoptère ravageur parasite majeur du châtaignier.
Originaire de Chine, il est apparu en 1940 au Japon et en Corée, en 1974 aux États-Unis et seulement en 2002 pour la première fois en Europe. L'espèce a été repérée en Italie, d'abord dans la région de Coni dans le Piémont puis en Ligurie, en Émilie-Romagne et en Toscane puis en 2005 en Slovénie et en 2007 dans le sud de la France (Saint-Dalmas-le-Selvage et Valdeblore dans les Alpes-Maritimes)[1] où il a été rapidement éradiqué en brûlant les arbres infestés.
Au printemps 2010, le cynips est repéré pour la première fois en Ardèche, la principale zone de production française[2].
La région de Coni est une zone importante de production de plants de châtaignier dont une grande partie est destinée à l’exportation vers les pays voisins (France). Le risque de propagation du cynips est par conséquent élevé, raison pour laquelle l'Union européenne a pris des mesures sanitaires drastiques relatives au transport et à la plantation des châtaigniers.
En 2015, le cynips est présent dans le Gâtinais français ainsi qu'en Aquitaine (Dordogne, Périgord noir notamment).
Le périmètre de vol de ces insectes étant limité à 25 km, la propagation se fait essentiellement par le transport par l'homme de plants infestés ou de parties de plants (greffons). Les châtaignes, elles, ne sont pas porteuses du parasite.
Les adultes pondent dans les bourgeons pendant la saison de végétation.
Les larves séjournent dans les bourgeons et passent l’hiver sans que le parasite puisse être détecté. Au printemps suivant, les larves se développent et, sous l'effet des toxines qu'elles sécrètent, se forment des galles plus ou moins rouges à la place de la pousse normale. Les plants infestés, au lieu de porter des feuilles et des fruits, ne donnent qu’une pousse très courte avec quelques feuilles déformées par les galles. À terme, cela provoque une perte de vigueur et la mortalité de rameaux (chute de la production fruitière pouvant atteindre 60 à 80 %) et mène dans le pire des cas à la mort des arbres.
Les cynips adultes quittent les galles entre mai et juillet pour aller pondre et recommencer un nouveau cycle annuel.
Une fois la galle abandonnée, elle devient une porte d'entrée potentielle pour un champignon qui attaque les châtaigniers, le Cryphonectria parasitica[3].
Dryocosmus kuriphilus
Le cynips du châtaignier (Dryocosmus kuriphilus), appelé aussi chalcide du châtaignier, est un micro-hyménoptère ravageur parasite majeur du châtaignier.
A avespa do castiñeiro[1] (Dryocosmus kuriphilus) é unha especie de avespa formadora de bugallos (cinípidos). É orixinaria da China, aínda que se atopa distribuída por moitas outras partes do mundo, especialmente no hemisferio norte. Ataca moitas especies de castiñeiros (xénero Castanea), incluíndo a maioría de variedades cultivadas. Está considerada como a peor peste mundial que afecta os castiñeiros.[2][3]
A presenza de bugallos desta especie tamén incrementa a probabilidade de que a árbore sexa infectada polo cancro do castiñeiro, causado polo fungo Cancro do castiñeiro. Os bugallos abertos deixados polas avespiñas poden ser usados como vía de entrada para que o fungo infecte os tecidos do castiñeiro. Aínda que a avespiña pode voar, distribúese por novos territorios máis frecuentemente grazas a actividades humanas, como a plantación de novas árbores e o transporte de madeira infectada.
Nun principio considerouse unha especie pertencente ao xénero Biorhiza. Posteriormente foi formalmente descrita en 1951 co seu actual nome. Daquela invadira os castiñeiros do Xapón.[4] A súa distribución abrangue diversos países de Asia, América do Norte e Europa.
A femia adulta mide entre 2,5 e 3 milímetros de longo e é de cor negra brillante coas patas acastañadas. Produce uns ovos brancos duns 0,2 milímetros de longo e as brancas larvas son duns 2,5 milímetros. O macho adulto da especie nunca foi observado.
A femia deposita os seus ovos nos xermolos dos castiñeiros e chegan a producir ao redor de 100 ovos. A avespa produce ovos fértiles mediante un tipo de partenoxénese coñecida como telitoquia, sen a participación dun macho. As larvas eclosionan pero non se desenvolven inmediatamente. Inician o seu crecemento á seguinte primavera, cando comeza o desenvolvemento dos rebentos da árbore. É entón cando as larvas inducen a formación dos bugallos ou carrabouxos, de cor averdada ou rosada e de máis de 2 centímetros. As ditas larvas desenvólvense no interior do bugallo protector e emerxen del como adultos. Os bugallos secan e vólvense leñosos. Poden resultar moi daniñas para a árbore, pois interfiren na formación do froito e reducen a colleita máis dun 70%.
As especies de castiñeiro (xénero Castanea) afectadas pola avespiña do castiñeiro son C. sativa, C. dentata, C. crenata, C. mollissima, C. seguinii e C. henryi. Por agora non foi observada en C. pumila.
Esta especie atópase distribuída por varios países de Asia, América do Norte e Europa tal e como se mostra na seguinte táboa.[5]
A especie foi localizada por primeira vez en 2012 na zona oeste de Cataluña (comarcas de Alt Empordà, Baix Empordà, Garrotxa, Gironès, A Selva, Maresme, Osona, Vallès Oriental).[12] Posteriormente foi localizada en Cantabria (2013) e Galicia (2014)[13]
As medidas de control inclúen a poda de xermolos infectados e o uso de mallas. Estes métodos non son aplicables a un gran número de plantas, como é o caso de plantacións comerciais. As pesticidas adoitan non resultar efectivos debido a que o insecto se atopa protexido dentro dos bugallos. Un método de control que resultou exitoso é a introdución da avespa Torymus sinensis, da familia Torymidae.[14] Este parasitoide é usado como un axente de control biolóxico de pragas contra as avespiñas formadoras de bugallos no Xapón. Existe unha investigación en marcha para determinar outras localizacións onde puidese ser apropiado liberar este parasitoide. Varios outros parasitoides foron relacionados coas avespiñas formadoras de bugallos, incluíndo aos torymidos Torymus beneficus, T. geranii e Megastigmus nipponicus, os ormyridos Ormyris punctiger e Ou. flavitibialis, e os euritómidos Eurytoma brunniventris e E. setigera.[15] Estas especies non resultan axentes de control efectivos debido á súa non moi elevada taxa de parasitismo.
|título= na posición 62 (Axuda) |data-acceso= require |url= (Axuda) A avespa do castiñeiro (Dryocosmus kuriphilus) é unha especie de avespa formadora de bugallos (cinípidos). É orixinaria da China, aínda que se atopa distribuída por moitas outras partes do mundo, especialmente no hemisferio norte. Ataca moitas especies de castiñeiros (xénero Castanea), incluíndo a maioría de variedades cultivadas. Está considerada como a peor peste mundial que afecta os castiñeiros.
A presenza de bugallos desta especie tamén incrementa a probabilidade de que a árbore sexa infectada polo cancro do castiñeiro, causado polo fungo Cancro do castiñeiro. Os bugallos abertos deixados polas avespiñas poden ser usados como vía de entrada para que o fungo infecte os tecidos do castiñeiro. Aínda que a avespiña pode voar, distribúese por novos territorios máis frecuentemente grazas a actividades humanas, como a plantación de novas árbores e o transporte de madeira infectada.
Nun principio considerouse unha especie pertencente ao xénero Biorhiza. Posteriormente foi formalmente descrita en 1951 co seu actual nome. Daquela invadira os castiñeiros do Xapón. A súa distribución abrangue diversos países de Asia, América do Norte e Europa.
Il cinipide del castagno o cinipide galligeno del castagno o vespa del castagno (Dryocosmus kuriphilus Yasumatsu, 1951) è un insetto fitofago dell'ordine degli imenotteri detto galligeno perché induce la comparsa di ingrossamenti tondeggianti detti galle su germogli e foglie delle piante colpite nei quali la sua larva compie il ciclo vitale. Particolarmente dannoso per il castagno e specie affini per cui ne viene considerato l'insetto più nocivo a livello mondiale a causa del veloce deperimento delle piante che attacca.[1] Il cinipide attacca i germogli delle piante ospiti causando la formazione di galle, arrestandone la crescita vegetativa e provocando una riduzione della fruttificazione. Infestazioni gravi possono portare al deperimento della pianta.
Esso è originario della Cina, introdotto in Giappone e in Corea, solo in seguito negli USA. La sua diffusione è stata molto rapida anche grazie all'assenza di limitatori naturali in grado di contenerne la diffusione.
Ha fatto la sua comparsa in Europa nel 2002 con i primi avvistamenti in Italia nella provincia di Cuneo [2]. Negli ultimi anni si è diffuso ulteriormente, interessando 15 delle 20 regioni italiane. Nel 2009 infatti Dryocosmus kuriphilus risulta assente solamente in Valle d'Aosta, Basilicata, Molise, Sicilia, Puglia e Calabria. Nel 2011 ha pesantemente infestato anche la Liguria. Nel 2016 ha colpito nuovamente la Campania[3], dopo un'annata in cui ne era stata limitata la diffusione[4].
Inoltre è presente in Francia, Slovenia e Svizzera.
La vespa galligena è un Imenottero facente parte del sottordine Apocrita della superfamiglia Cynipoidea e famiglia Cynipidae. Il fitofago compie una sola generazione all’anno (Moriya et al., 2003) e, durante il suo ciclo di sviluppo, attraversa quattro distinti stadi: uovo, larva, pupa, adulto.
Uovo
Piriformi e biancastre, le uova di D. kuriphilus, risultano provviste di un lungo peduncolo; le femmine le dispongono in gruppo all’interno delle gemme in prossimità dell’apice vegetativo. Accurate osservazioni non sono sufficienti ad accertarne la presenza in quanto i segni relativi ai fori di ovideposizione scompaiono nel corso della stagione estiva. Il passaggio allo stadio larvale, giunge al termine del completamento dello sviluppo embrionale, che normalmente ha durata di 30-40 giorni circa (EPPO, 2005).
Larva
Caratterizzate da uno sviluppo molto lento, le larve, apode e anoftalme, a maturità presentano colorazione biancastra e dimensioni di 2,5 mm di lunghezza. La stagione invernale viene superata all’interno delle gemme senza che queste manifestino alterazioni evidenti (EPPO, 2005).
Pupa
Le pupe, inizialmente di colore bianco, imbruniscono nel corso dello sviluppo fino a diventare nere a maturità. La lunghezza media, come nelle larve, si aggira intorno a 2,5 mm (EPPO, 2005).
Adulto
Gli esemplari adulti di cinipide, sono lunghi circa 2,5- 3 mm; l’esoscheletro presenta una colorazione nerastra ad eccezione delle zampe che si presentano color ocra (EPPO, 2005). Le antenne delle femmine sono genicolate e composte di 14 antennomeri; la struttura di scapo e pedicello è caratterizzata da una ridotta lunghezza e un maggiore sviluppo in diametro, mentre gli antennomeri che costituiscono il flagello si presentano isodiametrici e conferiscono all’antenna un aspetto filiforme. Complessivamente l’antenna ha lunghezza di circa 1,5 mm (Romani et al., 2010). Le ali anteriori presentano nervature poco evidenti.
L’addome, molto grande e tondeggiante, termina con un ovopositore altamente specializzato per deporre uova all’interno di substrati vegetali (nello specifico gemme); l’ovopositore risulta costituito, analogamente ad altri Imenotteri terebranti, da tre valve, due pari e una impari (Romani et al., 2010). In fase di riposo la terebra è scarsamente visibile in quanto retratta all'interno dell'addome.
D. kuriphilus presenta una sola generazione all’anno ed è caratterizzata dalla presenza di sole femmine che si riproducono per partenogenesi telitoca (Moriya et al., 2003). I maschi, quindi, risultano assenti e dalle uova emergono solo femmine. Nel periodo tra giugno e luglio, abbandonate le galle, le femmine adulte sfarfallano e si dirigono verso le gemme dove iniziano la fase di ovideposizione. Ogni femmina è in grado di produrre dalle 100 alle 150 uova; tali valori associano alla specie un potenziale riproduttivo molto elevato. A fine estate (agosto-settembre) si ha la schiusura delle uova e l’inizio dello stadio larvale che si conclude nel periodo estivo. Le larve trascorrono il periodo autunno–invernale all’interno delle gemme senza che esternamente vi siano sintomi evidenti. La formazione della galla avviene nel periodo primaverile parallelamente alla ripresa vegetativa della pianta; inizialmente di colore verde e successivamente rossastre, le galle presentano un diametro variabile da 0,5 a 2-3 cm. Tuttavia, le dimensioni variano in relazione alla specie di castagno (Breisch e Streito, 2004; Ôtake, 1980, 1989) e possono coinvolgere i germogli inglobando una parte delle giovani foglie e delle infiorescenze determinando l’arresto dello sviluppo vegetativo dei getti colpiti e la riduzione della fruttificazione (Ôtake, 1980). Forti infestazioni riducono la vigoria delle piante che si presentano con la chioma molto diradata (Kato e Hijii, 1997). Nel corso dell’estate e dell’autunno le galle formatesi sui germogli disseccano progressivamente e possono persistere sugli alberi anche negli anni successivi. Il decorso del ciclo biologico è influenzato da fattori climatici, legati ad esempio all’altitudine ed all’esposizione degli impianti, nonché alla diversa precocità vegetativa delle varietà coltivate. L’entità del danno è legata al numero di galle per pianta che, con ogni probabilità, dipende, oltre che da una differente sensibilità delle cultivar, spiccata in quelle euro-giapponesi, anche dall’epoca di insediamento più o meno recente del parassita nel territorio.
Negli anni 70 viene scoperto in Cina l'imenottero parassitoide Torymus sinensis Kamijo interessante per la sua specifica capacità limitatrice. Le prime introduzioni del parassita furono effettuate in Giappone a partire dal 1982 dove si è insediato abbattendo la popolazione del cinipide in un arco di tempo di circa dieci anni. Tale esperienza è stata la premessa per ottenere un finanziamento per un progetto della Regione Piemonte finalizzato all'introduzione del parassitoide nel territorio della regione. Dal 2003 si è iniziato dapprima uno studio in laboratorio degli esemplari adulti ottenuti da galle raccolte in Giappone, e poi negli anni successivi l'introduzione in pieno campo con effetti di un'impennata della parassitizzazione nel 2009. [6] Analoghe iniziative sono state intraprese dalle altre regioni investite del problema. [7]
Il Ministero delle Politiche Agricole e Forestali ha registrato, solo nel corso del 2014, diversi lanci di Torymus sinensis nelle regioni più colpite d'Italia:
A questi lanci bisogna sommare le iniziative curate dalle Associazioni castanicole che hanno monitorato 500 lanci nel 2013 e 1000 lanci nel 2014.[8]
Il cinipide del castagno o cinipide galligeno del castagno o vespa del castagno (Dryocosmus kuriphilus Yasumatsu, 1951) è un insetto fitofago dell'ordine degli imenotteri detto galligeno perché induce la comparsa di ingrossamenti tondeggianti detti galle su germogli e foglie delle piante colpite nei quali la sua larva compie il ciclo vitale. Particolarmente dannoso per il castagno e specie affini per cui ne viene considerato l'insetto più nocivo a livello mondiale a causa del veloce deperimento delle piante che attacca. Il cinipide attacca i germogli delle piante ospiti causando la formazione di galle, arrestandone la crescita vegetativa e provocando una riduzione della fruttificazione. Infestazioni gravi possono portare al deperimento della pianta.
Dryocosmus kuriphilus of de oosterse tamme-kastanjegalwesp is een vliesvleugelig insect uit de familie van de echte galwespen (Cynipidae). De wetenschappelijke naam van de soort is voor het eerst geldig gepubliceerd in 1951 door Yasumatsu.
Deze galwespensoort komt uit China maar heeft zich over andere delen van de wereld verspreid, vooral in het noordelijk halfrond. De verspreiding wordt in de hand gewerkt door menselijke activiteit zoals het vervoer van aangetast hout of het planten van nieuwe bomen. D. kuriphilus is onder meer gevonden in de Verenigde Staten, Japan, Slovenië, Italië, België[1][2] en andere delen van de Europese Unie.
D. kuriphilus is een schadelijk insect dat kastanjebomen (Castanea Mill.) aantast. Wanneer de larven in de lente uitkomen vormen ze gallen op de nieuwe scheuten van de boom. Daarin verblijven ze de volgende 20 tot 30 dagen. Ze verpoppen tussen midden mei en midden juli. De groene tot felroze gallen, die 5 tot 20 millimeter groot zijn, blijven aan de boom gehecht en worden houtachtig. Ze tasten de bomen aan en kunnen ze zelfs doen afsterven.
D. kuriphilus is een quarantaineorganisme.[3] De Europese Commissie heeft in 2006 een beschikking genomen om het binnenbrengen en de verspreiding van D. kuriphilus in de Europese Unie te voorkomen, nadat het dier in bepaalde delen van de Unie was aangetroffen. De noodmaatregelen betroffen onder meer het vaststellen van afgebakende gebieden vanwaar geen planten uit- of ingevoerd konden worden.[4] De maatregelen bleken echter niet effectief; de wesp verspreidde zich verder in de Unie en in 2014 heeft de Commissie haar beschikking ingetrokken.[5]
Bronnen, noten en/of referentiesKostanjeva šiškarica (znanstveno ime Dryocosmus kuriphilus) je s Kitajske izvirajoča osa šiškarica, ki domuje na svojem izključnem gostitelju, drevesih iz rodu kostanjev ter povzroča veliko gospodarsko škodo. V Sloveniji je bila prvič odkrita leta 2005.
Jajčeca so prozorna in okrogla, velika 0,1−0,2 mm. Po 30−40 dneh se iz njih izležejo prozorne in valjaste ličinke.
Ličinke šiškaric do marca domujejo v brstih brez vidnih znamenj, nato pa v drugi razvojni fazi (tedaj še brez nog in oči, velike do 2,5 mm) izločajo snovi, na katere se drevo odzove s tvorbo šišk.[1]
Po 20−30 dneh hranjenja se ličinke zabubijo za dober mesec. Buba je prvotno bela, nato počrni.[1]
Od srede junija do srede avgusta se izležejo 2,5−3 mm velike odrasle osice, ki so povsem črne, le tipalnice (s 14 členki) in noge so rjave. Krilno žilje ni izrazito, imajo pa zažeto telo kot običajne ose.[2]
Kostanjeva šiška je od 0,5 do 4 cm velika okrogla ali jajčasta, na otip trda tvorba. V njej je več celic, v katerih domujejo osice. Njihove votlinice so obdane z belo zrnčasto snovjo. Na zunaj je šiška zelena, čez poletje lahko malce pordeči, nato posušena ostane ne drevesu več let. Pojavi se na poganjkih ob osnovi moških cvetov ali ob večjih listnih žilah. Njen razvoj se navadno zaključi v 3 tednih do sredine maja. Kostanjeve šiškarice so, kolikor je znano, edina žuželka, ki povzroča kosanjeve šiške.[1]
Za kostanjeve šiškarice je značilen en sam rod letno, razmnožujejo pa se partenogenetsko, zato so vse osice ženskega spola (samčkov doslej še niso odkrili). Ko se osice izležejo, se pregrizejo iz šiške ter odletijo odložit jajčeca na bližnje brste. Odrasle osice se ne hranijo, zato živijo do ok. 10 dni, so pa tudi slabe letalke, zato je njihovo širjenje omejeno na bližnje kostanje s svežimi poganjki − na brst ob rastni vršiček z rahlim vbodom odložijo navadno 3−5, lahko tudi nekaj 10 jajčec. Ena samica skupaj odloži do 150 jajčec. Brazgotina vboda se na brstu med poletjem povsem obrase.[2]
Kostanjeva šiškarica prvotno zajeda kitajski kostanj, a so je s trgovino že ok. 1940 zanesli na Japonsko, 1963 je izpričana v Južni Koreji, 1974 pa v ZDA (Georgia). V Evropi so jo prvič opazili v Italiji leta 2002, v pokrajini Cuneo v deželi Piemont. Najverjetneje so jo tja zanesli s kostanjevimi sadikami s Kitajske. Od tod se je osica dokazano s sadikami razširila v Francijo in Slovenijo.[3] Leta 2014 je bila šiškarica prisotna že tudi v Nemčiji, Avstriji, na Češkem, Slovaškem, Madžarskem in Hrvaškem.[4]
Šiškarica močno zmanjša plodenje pravega kostanja.[5] Po ocenah za leto 2014 se je pridelek kostanja na Goriškem zmanjšal za 60−90 %.[6] Iz tujine poročajo o malce nižjem upadu (za 50−70 %)[7], saj je katastrofalna letina v Sloveniji tudi posledica neugodnih vremenskih razmer (žled, hladno in deževno poletje).
Šiškarica prizadene tudi čebelarje, saj so napadena drevesa slabša čebelja paša, s tem pa je zmanjšana pridelava cenjenega kostanjevega medu. Zaradi slabšanja stanja dreves in večje možnosti drugotnih okužb se zmanjša tudi pridelava kostanjevega cvetnega prahu, drevesa pa so manj odporna v boju z invazivno robinijo. Edina še sprejemljiva alternativa za čebelarje bi bilo načrtno sajenje lipovcev.[8]
Zatiranje s kemičnimi sredstvi ni uspešno, hkrati pa je neprimerno zaradi onesnaženja zemlje in plodov. Za zdaj se je za najučinkovitejšega izkazal skrben nadzor nad vnesenim sadilnim materialom (v rastlinskem potnem listu mora biti potrjeno, da sadika ne izvira iz okuženega območja oz. države), v primeru okužbe pa redno spomladansko pregledovanje rastlin, najkasneje do srede junija, ko začno osice izletavati iz svojih domovališč, ter fizična odstranitev in uničenje (najpogosteje s sežigom) prizadetih delov rastlin.[9] Novejši pristopi govorijo v prid biološke uravnave populacije šiškaric z vnosom njihovega naravnega sovražnika, ose Torymus sinensis, ki prav tako izvira s Kitajske. Takšen ukrep že izvajajo na Japonskem in v ZDA, v Evropski uniji ga je prva sprejela Italija, sledile pa so Francija, Madžarska in Hrvaška.[10] Švica tako kot Slovenija vnosa še ni potrdila.[4]
Tudi v Slovenijo je bila šiškarica zanesena s piemontskimi sadikami kostanja za žlahtnjenje leta 2004. Spomladi 2005 so jo odkrili pri 10 poslanih kostanjevih sadikah na 4 mestih po Sloveniji (Primorska, osrednja in jugovzhodna Slovenija). Omenjene sadike so uničili, niso pa mogli izslediti polovice potencialno okuženih sadik, ki so bile prodane v maloprodaji.[1] Prav te so bile najverjetneje vzrok za vnovičen pojav šiškaric leta 2007 na Sabotinu nad Novo Gorico, od koder so se razširile v gozd,[10] tako da so leta 2008 poročali že o 800 ha napadenih dreves.[4] Leta 2011 so odkrili novo žarišče na jugovzhodu vzdolž meje s Hrvaško, že naslednje leto pa so našteli 17 novih okuženih območij na Bizeljskem, Gorjancih in Beli krajini; prvič so kostanjevo šiškarico odkrili tudi v okolici Celja in Maribora.[10]
Da bi se obvarovali stoletni vitovski maroni in drugi kostanji, so Gabrijel Seljak in drugi vložili pobudo za vnos parazitoidne ose Torymus sinensis v posamezne nasade kostanja na Goriškem. Pobudo so ob pridelovalcih pozdravili zlasti čebelarji. FURS je zato naročil oceno tveganja.[4] Biotehniška fakulteta Univerze v Ljubljani je akcijo podprla, saj je v svojem izvedenskem mnenju zapisala, da je "tveganje za naravo sprejemljivo, pričakovano in obvladljivo", Zavoda za varstvo hrane pa jo je zavrnil, ker zaradi pomanjkanja podatkov ni mogoče predvideti, kolikšen bi bil vpliv Torymus sinensis na druge domorodne ose, vključno z domačimi parazitskiimi vrstami. ARSO zato ni izdal soglasja za vnos parazitoida, vprašanje pa je brezuspešno obravnavala posebna delovna skupina strokovnjakov s področja biotičnega varstva rastlin, entomologije, gozdarstva in varstva narave, ki jo je sklical kmetijski minister.[10] Do vnosa te vrste v Srednjo Evropo je bila zadržana tudi EFSA, najbrž zaradi strahu, da bi se Torymus sinensis skrižala z domorodnimi osicami, kakor se je to zgodilo na Japonskem, ter italijanske opazke, da na kostanjeve šiškarice vendarle prežijo tudi nekatere domorodne ose.[11]
Kostanjeva šiškarica (znanstveno ime Dryocosmus kuriphilus) je s Kitajske izvirajoča osa šiškarica, ki domuje na svojem izključnem gostitelju, drevesih iz rodu kostanjev ter povzroča veliko gospodarsko škodo. V Sloveniji je bila prvič odkrita leta 2005.
Dryocosmus kuriphilus là một loài côn trùng trong họ Cynipidae. Loài này được Yasumatsu miêu tả khoa học đầu tiên năm 1951.[1]
Đây là loài gây hại của cây Castanea mollissima, phát triển phổ biến ở Trung Quốc.
Bài viết liên quan đến Bộ Cánh màng này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Dryocosmus kuriphilus là một loài côn trùng trong họ Cynipidae. Loài này được Yasumatsu miêu tả khoa học đầu tiên năm 1951.
Đây là loài gây hại của cây Castanea mollissima, phát triển phổ biến ở Trung Quốc.
分類 界 : 動物界 Animalia 門 : 節足動物門 Arthropoda 綱 : 昆虫綱 Insecta 上目 : ハチ上目 Hymenopterida 目 : ハチ目 Hymenoptera 亜目 : ハチ亜目 Apocrita 上科 : タマバチ上科 Cynipoidea 科 : タマバチ科 Cynipidae 属 : Dryocosmus 種 : クリタマバチ D. kuriphilus 学名 Dryocosmus kuriphilus Yasumatsu, 1951 和名 栗玉蜂 クリタマバチ（栗玉蜂、学名：Dryocosmus kuriphilus）とは、タマバチ科の昆虫の1種である。中国大陸に自然分布し、第二次世界大戦中に旧日本軍が苗木を日本に持ち込んだ際に同時に持ち込まれたとされる（外来生物）[1]。1941年に岡山県で初めて確認され、その後全国に拡大した[1]。クリの生育を阻害する害虫である。タマバチ科は植物防疫法の定める検疫有害動物である[1]。
雄成虫は未発見で、雌成虫が単為生殖する[2]。
栗の新芽に卵を産み付け、孵化して潜り込み、瘤の様な赤色を帯びた球状の膨らみ（虫こぶ）を作りその中で成長する。そのため枝の成長が阻害され、花を（したがって実も）付けなくなる。虫が脱出すると、こぶはそのまま枯れ落ちる。
中国から輸入した天敵のチュウゴクオナガコバチの導入や、間伐・剪定、薬剤散布を行う。
この項目は、動物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（Portal:生き物と自然／プロジェクト:生物）。 クリタマバチ（栗玉蜂、学名：Dryocosmus kuriphilus）とは、タマバチ科の昆虫の1種である。中国大陸に自然分布し、第二次世界大戦中に旧日本軍が苗木を日本に持ち込んだ際に同時に持ち込まれたとされる（外来生物）。1941年に岡山県で初めて確認され、その後全国に拡大した。クリの生育を阻害する害虫である。タマバチ科は植物防疫法の定める検疫有害動物である。
밤나무혹벌(Dryocosmus kuriphilus)는 곤충류의 한 종이다, 밤나무의 눈에 기생하여 충영을 만들기에 해충으로 분류된다. 1941년 일본 오까야마현에서 처음 발견되었으며, 대한민국에는 1959년 충북 제천에서 처음 피해가 확인되었다.[1]
