nomes no trilho de navegação
Thalictrum flavum és una espècie de planta de la família de les Ranunculàcies.
Planta alta, perenne, que pot arribar a mesurar fins a un metre, amb inflorescències terminals densament poblades per nombroses flors oloroses groguenques, i fulles compostes amb folíols arrodonits, cuneïformes i lobulats. Flors diminutes, amb 4 pètals estrets blanquinosos i amb estams grocs molt més llargs. Fulles 2-3 vegades pinnades; les fulles superiors sense pecíol. Floreix a finals de primavera i estiu.
Llocs molt humits i pantans.
Tota Europa excepte Islàndia i Turquia.
Thalictrum flavum va ser descrita per Linné i publicada a Species Plantarum 1: 546. 1753.[1]
Thalictrum flavum és una espècie de planta de la família de les Ranunculàcies.
Lysieuyn blodeol bychan yw Arianllys sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Ranunculaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Thalictrum flavum a'r enw Saesneg yw Common meadow-rue.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Arianllys, Arianllys Cyffredin, Echryshaint, Llys y Pia, Troed y Barcud.
Mae'r blodau'n gymesur ac yn ddeuryw. Nodwedd arbennig y planhigyn hwn yw bod y sepalau'n lliwgar ac yn edrych yn debyg iawn i betalau. Ceir ychydig lleia erioed o wenwyn o fewn y planhigyn: protoanemonin,sy'n wenwyn i anifail a dyn, alcaloidau neu glycodidau. Mae'n perthyn yn agor i flodyn menyn.
Lysieuyn blodeol bychan yw Arianllys sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Ranunculaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Thalictrum flavum a'r enw Saesneg yw Common meadow-rue. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Arianllys, Arianllys Cyffredin, Echryshaint, Llys y Pia, Troed y Barcud.
Mae'r blodau'n gymesur ac yn ddeuryw. Nodwedd arbennig y planhigyn hwn yw bod y sepalau'n lliwgar ac yn edrych yn debyg iawn i betalau. Ceir ychydig lleia erioed o wenwyn o fewn y planhigyn: protoanemonin,sy'n wenwyn i anifail a dyn, alcaloidau neu glycodidau. Mae'n perthyn yn agor i flodyn menyn.
Žluťucha žlutá (Thalictrum flavum) je poměrně vzácná žlutě kvetoucí volně rostoucí rostlina dosahující výšky až 1 metr, jeden z mnoha druhů rodu žluťucha.
Roste téměř v celé Evropě, na východě zasahuje až do Turecka a na Kavkaz, za Uralem v západní Sibiři až k Altaji. Vyskytuje se také na severozápadě Afriky. Je to rostlina vlhkomilná, roste na slatinných loukách, podél vodních toků a nádrží, příkopů a po okrajích vlhkých lužních lesů, ne však na trvale zamokřené půdě. Upřednostňuje na humus bohatou půdu v polostínu.
Rozšiřuje se plazivými oddenky do přilehlého okolí a na větší vzdálenosti nažkami, které jsou nejen roznášený větrem, ale dokážou i plavat po vodě.[1]
V České republice se stavy žluťuchy žluté výrazně zmenšily, ještě před 100 léty to byla rostlina dosti hojná a v současnosti se vyskytuje již poměrně vzácně. Nejčastěji je k nalezení v teplejších nížinných oblastech v Polabí a na jižní Moravě. Podle "Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky" je žluťucha žlutá vyhlášena za silně ohrožený druh.[2][3]
Je to rostlina vytrvalá, z jejíhož plazivého oddenku vyrůstá přímá, podélně rýhovaná měkká lodyha, která se až nahoře rozvětvuje. Bývá při příhodných půdních podmínkách vysoká 1 až 1,5 m. Střídavě vyrůstající složené listy s řapíkem 2 až 6 cm dlouhým mají trojúhelníkovitý průřez, jsou dlouhé 10 až 20 cm a široké 5 až 10 cm a směrem vzhůru se zmenšují. Bývají 2 až 3krát zpeřené, složené jsou z klínovitých nebo obvejčitých lístků velkých až 4 × 2 cm, na koncích bývají 2 až 3zubé, shora jsou modro zelené, zespodu šedavé. Variabilita listů je mezi jednotlivými rostlinami velmi veliká. Lodyha i listy jsou ojíněné.
Jednotlivé, mírně vonící květy sírové barvy na stopkách dlouhých 5 až 10 mm jsou sestaveny do svazečků a tyto do přímých, vrcholičnatých květenství. Jednotlivé vzpřímené květy mají okvětí skládající se jen ze 4 rozestouplých, úzce vejčitých, zelenavě bělavých kališních lístků které brzy opadávají. Z květu vystupuje několik nápadných tyčinek s dlouhými žlutými nitkami a vzpřímenými podlouhlými prašníky a asi 10 volných pestíků s trojhrannými bliznami. Pouzdra prašníků se zralým pylem, který není nikterak chráněn před nepřízní počasí, se otvírají jen za slunečného počasí a před deštěm se opět uzavírají. Květ nabízí nektar, opylování převážně zajišťuje hmyz a jen částečně vítr, v květech může docházet i k samoopylení vlastním pylem. Kvete od června do srpna.
V minulosti bylo kořene používáno k výrobě žlutého barviva pro barvení vlny, nyní se žluťucha žlutá počíná prosazovat do parků a zahrad jako rostlina ozdobná květem. Obsahuje také mnohé alkaloidy, např. berberine.[2][4][5]
Nákres rostliny
Přirozené prostředí
Lodyžní listy
Nerozvité květy
Obrázky, zvuky či videa k tématu žluťucha žlutá ve Wikimedia Commons
Galerie žluťucha žlutá ve Wikimedia CommonsŽluťucha žlutá (Thalictrum flavum) je poměrně vzácná žlutě kvetoucí volně rostoucí rostlina dosahující výšky až 1 metr, jeden z mnoha druhů rodu žluťucha.
Gul frøstjerne (Thalictrum flavum) er en 50-120 cm høj urt med grågrønne blade og lysegule blomster, som indgår i plantesamfundene på næringsrige strandenge, høslætenge og moser. Den ses af og til dyrket i bede med blomstereng.
Gul frøstjerne er en flerårig, urteagtig plante med en opstigende til opret, busket vækst. Stænglerne er runde i tværsnit, en smule blåduggede og næsten fuldstændigt hårløse. Bladene er dels grundstillede og dels spredtstillede på stænglerne. De er flere gange fjersnitdelte med omvendt ægformede småblade. Bladranden er trelappet til groft tandet, og oversiden er grågrøn, mens undersiden er lyst grågrøn.
Blomstringen foregår i juli, hvor man finder blomsterne samlet i store, endestillede stande. Blomsterne er regelmæssige og oprette med bleggule blosterblade og gule støvdragere. Frugterne er nødder, der sidder samlet i små knipper.
Rodsystemet består af en vandret krybende jordstængel og nogle få, grove rødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 1,00 x 0,75 m (100 x 75 cm/år).
Gul frøstjerne er udbredt i Nordafrika, Mellemøsten, Kaukasus, Centralasien, Sibirien, Østasien og det meste af Europa. I Danmark findes den hist og her i de østlige egne af landet. Arten er knyttet til let skyggede voksesteder med en jord der er fugtig og næringsfattig, og den er karakterplante for plantesamfundet Filipendulion ulmariae.
Langs floden Itchen nær Winchester i grevskabet Hampshire, England, vokser en typisk vådbundsflora på lysåben, kalkholdig bund. Her findes arten sammen med bl.a. almindelig fredløs, kattehale, almindelig mjødurt, almindelig skjolddrager, engforglemmigej, engkabbeleje, høj sødgræs, kærstar, lancetbladet ærenpris, lodden dueurt, rørgræs, topstar, tykskulpet brøndkarse, vandmynte og vandskræppe[1]
Gul frøstjerne (Thalictrum flavum) er en 50-120 cm høj urt med grågrønne blade og lysegule blomster, som indgår i plantesamfundene på næringsrige strandenge, høslætenge og moser. Den ses af og til dyrket i bede med blomstereng.
Die Gelbe Wiesenraute (Thalictrum flavum) ist eine Pflanzenart, die zur Unterfamilie der Isopyroideae innerhalb der Familie der Hahnenfußgewächsen (Ranunculaceae) gehört.
Die Gelbe Wiesenraute ist eine ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von (60 bis) 70 bis 110 (bis 200) cm[1] erreicht. Unterirdische Ausläufer sind immer vorhanden. Die Stängel sind kahl und leicht kantig bis rinnig.[1] Die zusammengesetzten Laubblätter sind doppelt bis dreifach gefiedert. Die grünen, höchstens wenig bereiften[2] Fiederblättchen sind überwiegend drei- oder fünflappig oder -spaltig. Die unteren Fiederblättchen besitzen meist kleine, häutige Nebenblättchen (Stipellen).[2]
Sie blüht von Juni bis August. Viele duftende Blüten stehen in einem rispigen Blütenstand zusammen, der einen schmal länglichen Umriss besitzt.[2] Die 2,3 bis 3,1 mm langen[2] Nüsschen weisen sechs Längsrippen auf.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 84[1]; die Art ist dodekaploid.
Die Gelbe Wiesenraute ist ein Hemikryptophyt und eine Kriechpionierpflanze. Ihr Blütenduft weist darauf hin, dass sie nicht nur vom Wind, sondern auch von Insekten bestäubt wird (Pollenblume). Die Früchte sind einsamige Nüsschen und sie verbreiten sich als Flügelflieger und Schwimmfrüchte.[3]
Die Wurzeln enthalten das gelb gefärbte Alkaloid Berberin und andere basische Substanzen und eignen sich zum Färben von Wolle.
Das Verbreitungsgebiet dieser häufig verwechselten Stromtalpflanze reicht von Irland, Westfrankreich und dem Baskenland im Westen bis zum Einzugsgebiet des Ob jenseits des Urals. An der Nordgrenze endet die Verbreitung am Beginn der arktischen Klimazone, im Süden reicht das geschlossene Verbreitungsgebiet bis zu den Rhone- und Donauauen; südlich davon gibt es nur sehr sporadische Vorkommen. Angegebene Vorkommen aus Sibirien konnten nicht bestätigt werden.[1]
Die Gelbe Wiesenraute bevorzugt feuchte, nährstoffarme Böden wie an Gräben und Flachmoore. Da heute die Wiesen stärker gedüngt werden, ist sie nicht mehr so oft anzutreffen. Nach Ellenberg ist sie eine Halblichtpflanze, intermediär-kontinental wachsend und eine Verbandscharakterart der Mädesüß-Uferfluren (Filipendulion ulmariae), kommt aber auch in Gesellschaften der Verbände Molinion oder Senecion fluviatilis vor.[4]
Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt et al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 4w+ (sehr feucht aber stark wechselnd), Lichtzahl L = 3 (halbschattig), Reaktionszahl R = 4 (neutral bis basisch), Temperaturzahl T = 3+ (unter-montan und ober-kollin), Nährstoffzahl N = 3 (mäßig nährstoffarm bis mäßig nährstoffreich), Kontinentalitätszahl K = 3 (subozeanisch bis subkontinental), Salztoleranz 1 = tolerant.[5]
Die Gelbe Wiesenraute wurde 1753 von Carl von Linné in Species Plantarum erstveröffentlicht.[6][1] Ein wichtiges Synonym ist Thalictrum morisonii C.C. Gmel. Früher als Unterarten von Thalictrum flavum angesehene Taxa werden heute zu Thalictrum simplex subsp. simplex (Syn. Thalictrum flavum subsp. costae (Timb.-Lagr. ex Debeaux) Rouy & Foucaud) oder zu Thalictrum speciosissimum L. (Syn. Thalictrum flavum subsp. glaucum (Desf.) Batt.) gestellt.[1]
Die Gelbe Wiesenraute (Thalictrum flavum) ist eine Pflanzenart, die zur Unterfamilie der Isopyroideae innerhalb der Familie der Hahnenfußgewächsen (Ranunculaceae) gehört.
Баҡыр сәскә (рус. Васили́стник жёлтый, лат. Thalíctrum flávum) — лютик һымаҡтар (Ranunculaceae) ғаиләһенән күп йыллыҡ ағыулы үлән үҫемлек, бейеклеге 60-120см тирәһе. Июнь-июль айҙарында һары сәскә ата, орлоғо июль-сентябрҙә өлгөрә.
Европа, Себер, Алтайҙа киң таралған. Башҡортостанда киң таралған үҫемлек. Баҡыр сәскә йылға, күл ярҙарында, йырғанаҡтарҙа үҫә.
Баҡыр сәскә (рус. Васили́стник жёлтый, лат. Thalíctrum flávum) — лютик һымаҡтар (Ranunculaceae) ғаиләһенән күп йыллыҡ ағыулы үлән үҫемлек, бейеклеге 60-120см тирәһе. Июнь-июль айҙарында һары сәскә ата, орлоғо июль-сентябрҙә өлгөрә.
Сарă тар курăкĕ (лат. Thalíctrum flávum) — нумай çулӳсекен чĕп куç йышшисен шутне кĕрекен курăк.
Европăра, Çĕпĕрте тата Алтайра тĕл пулать. Нӳрлĕ çеремсенче, юханшывсем хĕрринче, ĕшнесенче ӳсет.
Thalictrum flavum, known by the common names common meadow-rue,[2][3] poor man's rhubarb,[4] and yellow meadow-rue,[5] is a flowering plant species in the family Ranunculaceae. It is a native to Caucasus and Russia (Siberia). Growing to 100 cm (39 in) tall by 45 cm (18 in) broad, it is an herbaceous perennial producing clusters of fluffy yellow fragrant flowers in summer.
Thalictrum flavum has fibrous roots,[6] and wedge-shaped,[7] dark green leaves, with a paler green underneath; they are divided into multiple sections.[2] It blooms between June and August.[2] The flowers are composed of short sepals and longer, erect stamens.[8][9] The sepals are actually white, but the multiple erect, yellow stamens, give the flower a yellow appearance.[7] Later, three fruits are formed from each flower head.[2]
The plant contains an enzyme called pavine N-methyltransferase, which modifies a variety of benzylisoquinoline alkaloids including the eponymous alkaloid pavine.[10] Benzylisoquinoline alkaloids like pavine often have a variety of pharmacological actions, and as a result some have medical uses such as analgesic or anticancer effects while others have significant toxicity. T. flavum also contains another benzylisoquinoline alkaloid, thalidezine, which is also present in other Thalictrum species.[11]
It was first described and published by Carl Linnaeus, in his book 'Species Plantarum', on page 546 in 1753.[1][12] The specific epithet flavum means "pure yellow".[13]
The subspecies T. flavum subsp. glaucum (from the word glaucous) has gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[14] It serves as an alternate host for the wheat disease Wheat Leaf Rust.[15]
The common name 'meadow rue' is thought to have derived from 'meadow rhubarb'.[2]
It is written as 黄唐松草 in Chinese script and known as huang tang song cao in Pidgin in China.[16]
It was verified by United States Department of Agriculture and the Agricultural Research Service on 24 January 1997.[17]
It is very widespread, and is native to temperate regions of Asia, Northern Africa and Europe.[17]
It is found in Northern Africa within Algeria. In Europe, it is found in (Eastern Europe) Belarus, Estonia, Latvia, Lithuania, Ukraine, (Middle Europe), Austria; Czech Republic, Germany, Hungary, Poland, Slovakia, Switzerland, (northern Europe) Denmark, Finland, Ireland, Norway, Sweden, United Kingdom, (southeastern Europe) Albania, Bosnia and Herzegovina, Bulgaria, Croatia, Italy, Montenegro, North Macedonia, Romania, Serbia, (southwestern Europe) France and Spain. In Asia, it is found in the Caucasus, (within Azerbaijan and Georgia) Russian Federation, (within Amur and Primorye), China, (Xinjiang,[16]) Kazakhstan, Siberia and Turkey.[17]
It has naturalised in the UK, and found in southern and western England, as well as in Scotland and Ireland.[2][7]
It is found generally in grasslands,[18] marshy fields, fens and riverbanks.[6][7]
It is pollinated mainly by flies and bees, with wind dispersal of the seeds.[2] The larva of the Perizoma sagittata (Marsh Carpet moth) are found on the plant, eating the seeds and the flowers.[5]
Thalictrum flavum is cultivated as an ornamental plant. The cultivars Thalictrum 'Tukker Princess'[19] and Thalictrum flavum subsp. glaucum 'Ruth Lynden-Bell'[20] have received the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.
It has been used in folk medicine in the UK, the foliage has been used a purgative.[2]
Thalictrum flavum, known by the common names common meadow-rue, poor man's rhubarb, and yellow meadow-rue, is a flowering plant species in the family Ranunculaceae. It is a native to Caucasus and Russia (Siberia). Growing to 100 cm (39 in) tall by 45 cm (18 in) broad, it is an herbaceous perennial producing clusters of fluffy yellow fragrant flowers in summer.
El ruibarbo de los pobres[1] (Thalictrum flavum) es una especie de la familia de las ranunculáceas.
Planta alta, perenne, de hasta 1 m, con inflorescencias terminales densamente pobladas por numerosas flores olorosas amarillentas, y hojas compuestas con folíolos redondeados, cuneados y lobulados. Flores diminutas, con 4 pétalos estrechos blanquecinos y con estambres amarillos mucho más largos. Hojas 2-3 veces pinnadas, las hojas superiores sin pecíolo. Florece a final de primavera y verano.
Lugares muy húmedos y pantanos.
Toda Europa salvo Islandia y Turquía.
Thalictrum flavum fue descrita por Carolus Linnaeus y publicado en Species Plantarum 1: 546. 1753.[2]
Thalictrum: para conocer el significado del nombre del género hay que remontarse a Dioscórides (40-90), médico griego, botánico y farmacéutico que practicaba en Roma, o Plinio el Viejo (23 - 79), escritor naturalista romano, tanto en la forma de "thalictron" indica que estas plantas probablemente tienen su floración temprana de ( "thallein" = revivir, y de "ictar" = pronto). El nombre científico de esta especie, actualmente aceptada, fue propuesto por Carl von Linné (1707 - 1778) biólogo y escritor sueco, considerado el padre de la moderna clasificación científica de los seres vivos, en la publicación "Species Plantarum" en 1753.[3]
flavum: epíteto latino que significa "amarillo".[4]
Datos: Q162764
Multimedia:
Especies: Thalictrum flavum
El ruibarbo de los pobres (Thalictrum flavum) es una especie de la familia de las ranunculáceas.
Keltaängelmä (Thalictrum flavum) on monivuotinen ja myrkyllinen kosteiden paikkojen leinikkikasvi.[1]
Keltaängelmä kasvaa 50–100 cm korkeaksi. Kasvi on pitkäjuurakollinen ja rönsyllinen. Lehdet ovat 10–25 cm pitkiä, korvakkeellisia ja kaljuja. Lehtilapa on puikea ja 2–3-kertaa parilehdykkäinen. Lehdykän ruoti on joskus korvakkeellinen, lapa vastapuikea tai kapean vastapuikea sekä kolmihalkoinen tai kärjestä isohampainen. Lehdyköitten liuskat ovat tylpähköjä tai suippoja, kärkilehdykkä on pituudeltaan 3–-4 cm. Kukinto on lähes lehdetön, runsaskukkainen, yleensä tiheä, lyhyehkö ja usein leveä kerrannaishuiskilo. Pienikokoiset kukat ovat jokseenkin pystyjä ja niiden kukkaperä on alle yhden senttimetrin pituinen. Varhain varisevia kehälehtiä on 4–5 kappaletta. Väriltään ne ovat tavallisesti vihertävänvalkoisia. Heteitä on runsaasti. Pystyt palhot ovat 3–5 mm pitkiä ja vaaleankeltaisia, ponnet 1,2–2,3 mm pitkiä, tylppiä tai tavallisesti otapäisiä. Suomessa keltaängelmä kukkii kesä–elokuussa. Hedelmä on perätön, 3–4,5 mm pitkä pähkylä. Pähkylä on 10-harjuinen ja kapeaodallinen.[2][3]
Keltaängelmä muistuttaa ulkonäöltään hoikkaängelmän alalajeja etelänhoikkaängelmää ja pohjanhoikkaängelmää. Se voi myös risteytyä hoikkaängelmän kanssa lajien yhteisillä kasvupaikoilla.[1]
Keltaängelmää tavataan lähes koko Euroopasta lukuun ottamatta Pyreneiden niemimaan länsiosia, eteläisintä Italiaa, Kreikkaa, Etelä-Venäjää, Islantia ja mantereen arktisia alueita. Levinneisyysalue jatkuu Aasiassa edelleen Länsi-Siperiaan ja Keski-Aasiaan. Lisäksi lajia kasvaa myös Turkissa ja Marokossa.[4] Suomessa keltaängelmää voi tavata koko maasta aivan Pohjois-Lappia lukuun ottamatta. Laji yleisyys kuitenkin vaihtelee suuresti. Runsaimmillaan laji on Ahvenanmaalla, Uudellamaalla, Hämeessä sekä Pohjois-Pohjanmaan ja Etelä-Lapin rannikkoseuduilla. Monin paikoin maan keski- ja itäosissa, esimerkiksi Savossa ja Keski-Suomessa, laji on hyvin harvinainen ja kadonnut monilta vanhoilta kasvupaikoiltaan.[5]
Keltaängelmä vaatii kasvupaikaltaan runsaasti kosteutta. Se kasvaa rantaniityillä, -pensaikoissa ja -lehdoissa, pellonojissa, tervaleppäkorvissa sekä kosteilla niityillä. Joskus lajia tavataan myös hieman kuivemmilla kasvupaikoilla.[1]
Keltaängelmä on vanha hyötykasvi, jota käytettiin ennen vanhaan yleisesti villan värjäämiseen. Keltaista väriä saatiin erityisesti kasvin juurakoista.[4][6] Kasvia on käytetty kansanlääkinnässä myös haavojen parantamiseen.[7] Keltaängelmän juuren pääasiallinen alkaloidi on berberiini.[8]
Keltaängelmä (Thalictrum flavum) on monivuotinen ja myrkyllinen kosteiden paikkojen leinikkikasvi.
Thalictrum flavum est connu sous le nom vernaculaire de Pigamon jaune ou Pigamon noircissant[1] ou autrefois sous les noms de Pigamon commun, Rue des prés, Rhubarbe des pauvres[2].
C'est une plante à fleurs de la famille des Ranunculaceae, originaire des montagnes à forte hygrométrie du Caucase et de Sibérie.
Sa taille peut atteindre 100 cm de hauteur pour 45 cm de largeur. C'est une plante vivace à la tige haute érigée et robuste, dont les fleurs mousseuses jaunes odoriférantes s'épanouissent en été.
La fleur a un périanthe à quatre ou cinq segments, blanc-verdâtre, membraneux. Nombreuses étamines, environ deux fois la longueur des segments du périanthe. Filaments érigés, 3–5 mm de long, jaunes. Six à neuf carpelles, libres et non pédonculés, même pendant la fructification. Inflorescence : corymbe multiple[3].
La tige souterraine a de nombreuses racines adventives ; les feuilles sont alternes, engainantes, bi à tri-pennées, à limbe plus long que large.
Prairies alluviales régulièrement fauchées, les fossés.
Elle est présente dans presque toute l'Europe et sur le territoire français à part les montagnes, le sud-ouest, la Bretagne et la Corse.
C'est une plante en régression, principalement dans le sud de la France : elle est menacée par la dégradation des bords de cours d'eau ou des milieux marécageux.
Le pigamon jaune est sur la liste des espèces végétales protégées du Nord-Pas-de-Calais et au sud en Midi-Pyrénées, Aquitaine et dans le Centre.
Il est signalé dans plusieurs réserves naturelles :
Du grec thalleïn verdir et ictar vite, par allusion à sa rapidité de végétation[4].
C'est une espèce végétale à berbérine dont l'effet anti-inflammatoire est utilisé par la pharmacopée asiatique.
Thalictrum flavum est connu sous le nom vernaculaire de Pigamon jaune ou Pigamon noircissant ou autrefois sous les noms de Pigamon commun, Rue des prés, Rhubarbe des pauvres.
C'est une plante à fleurs de la famille des Ranunculaceae, originaire des montagnes à forte hygrométrie du Caucase et de Sibérie.
Sa taille peut atteindre 100 cm de hauteur pour 45 cm de largeur. C'est une plante vivace à la tige haute érigée et robuste, dont les fleurs mousseuses jaunes odoriférantes s'épanouissent en été.
Žołty žiwotnik (Thalictrum flavum) je rostlina ze swójby maslenkowych rostlinow (Ranunculaceae).
Žołty žiwotnik je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 40 hač do 100 cm.
Korjenje wobsahuja žołty alkaloid berberin.
Łopjena su dwójce hač štyri króć pjerite. Łopješka su dwójce hač štyri króć tak dołhe kaž šěroke.
Kćěje wot junija hač do julija. Seršćowcojte, wonjace, zrunane kćenja su žołtojte abo zelenojte a docpěwa wulkosć wot něhdźe 7 mm. Wone steja w hustych pakićach. Dołhe próškowe łopješka su zrunane. 4 kćenjowe łopješka zahe wotpadnu.
Wone so wot wětra a insektow wopróšuja.
Płodźiki móžeja z wětrom lětać a we wodźe płuwać.
Rosće na łuhojtych łukach, na płonych tymjenjach a na kromach starych wodźiznach a na hrjebjach. Preferuje měnjaće mokre, wutkate a bazowe pódy.
Žołty žiwotnik (Thalictrum flavum) je rostlina ze swójby maslenkowych rostlinow (Ranunculaceae).
Il Pigamo giallo (nome scientifico Thalictrum flavum L. 1753) è una pianta perenne, dai delicati fiori gialli, appartenente alla famiglia delle Ranunculaceae[1].
Per il significato del termine generico (thalictrum) si deve risalire a Dioscoride (40 – 90), medico, botanico e farmacista greco che esercitò a Roma, o a Plinio (23 – 79), scrittore naturalista romano, che entrambi nella forma di “thalictron” indicavano queste piante alludendo probabilmente (ma la cosa è controversa) alla loro fioritura precoce (”thallein” = rinverdire, mentre ”ictar” = presto) o al colore verde-gaio dei teneri germogli[2]. L'epiteto specifico (flavum) si riferisce al colore dei fiori.
Il binomio scientifico attualmente accettato (Thalictrum flavum) è stato proposto da Carl von Linné (1707 – 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione ”Species Plantarum” del 1753.
Sono piante erbacee, perenni la cui altezza può arrivare da 4 a 10 dm (massimo 15 dm). La forma biologica è definita come emicriptofita scaposa (H scap), ossia sono piante con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve, dotate di un asse fiorale eretto e spesso privo di foglie.
Le radici sono fascicolate e secondarie da rizoma.
L'infiorescenza è del tipo a densa pannocchia corimbosa e ramosa che si compone di tanti piccoli fiori spaziati ma disposti in fascette. Alla base dell'infiorescenza sono presenti delle brattee (da 1 mm e più). Dimensione dell'infiorescenza: larghezza 5 – 20 cm; altezza 8 – 10 cm. Lunghezza delle brattee: 2,5 mm.
Il fiore di questa pianta è caratterizzato da una certa assenza di coesione tra i vari organi fiorali: non c'è l'involucro ed è privo di una corolla vera e propria, mentre è il calice colorato che ha la funzione vessillifera (quindi i sepali del calice possono essere indicati come petaloidei). In questa pianta il perianzio è quindi formato da un solo verticillo di elementi più o meno indifferenziati (perianzio apoclamidato)[3]. I fiori sono inoltre attinomorfi, ermafroditi, tetrameri (formati cioè da 4 sepali) e privi di nettari. Il colore dei fiori è giallo dato soprattutto dagli stami. Dimensione dei fiori: 4 –8 mm.
Il frutto si compone in parecchi acheni sessili a portamento pendulo e con superficie striata (a coste). Ogni achenio è monospermo con un corpo leggermente compresso.
La riproduzione avviene tramite l'impollinazione garantita soprattutto dal vento (impollinazione anemofila). Anche se queste piante sono prive di nettare, diversi insetti, come api e vespe, si nutrono del suo polline per cui è probabile anche una certa fecondazione entomogama (impollinazione entomogama).
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale[7]:
Il genere Thalictrum comprende un centinaio di specie (una dozzina delle quali sono spontanee dei territori italiani) appartenenti soprattutto all'emisfero boreale. La famiglia delle Ranunculaceae invece comprende oltre 2000 specie distribuite su circa 47 generi[8] (2500 specie e 58 generi secondo altre fonti[9]).
Secondo la suddivisione di questo genere fatta dal botanico americano Liberty Hyde Bailey (1858-1954) il “Pigamo giallo” appartiene al “gruppo” delle Thalictrum nei quali il frutto è striato e sessile[2] e al “sottogruppo” con stami a filamenti sottili, filiformi e antere lineari.
Il Thalictrum flavum è a capo del Gruppo di Th. flavum; gruppo che comprende (almeno nella flora spontanea italiana) quattro specie (oltre a quella di questa voce)[10]:
Le specie di questo gruppo sono poliploidi, sono inoltre poco differenziate nella morfologia. Un elemento di distinzione è la forma della lamina dei segmenti delle foglie (vedi figura).
Altre specie sono state assimilate al Thalictrum flavum[11]:
Il numero cromosomico di T. flavum è: 2n = 84[12][13].
Nell'elenco che segue sono indicate alcune sottospecie (non presenti in Italia). L'elenco può non essere completo e alcuni nominativi sono considerati da altri autori dei sinonimi della specie principale o anche di altre specie:
Nell'elenco che segue sono indicati alcuni ibridi interspecifici:
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
Le specie più simili al Pigamo giallo sono ovviamente quelle del Gruppo di Th. Flavum. Oltre a distinguersi dal formato dei segmenti fogliari (vedi figura sopra), le varie specie si distinguono per le seguenti caratteristiche:
Anticamente, secondo la medicina popolare, a queste piante venivano attribuite diverse proprietà medicamentose. Le radici venivano usate come purganti e diuretiche[14]. Ora non più in quanto sono considerate tossiche e nocive alla salute umana. Infatti queste piante (nelle radici) contengono un colorante giallo tossico, una volta usato per colorare la lana, la ”macrocarpina”. Anche il bestiame al pascolo evita di mangiare le foglie di questa pianta[14].
Il Pigamo giallo (nome scientifico Thalictrum flavum L. 1753) è una pianta perenne, dai delicati fiori gialli, appartenente alla famiglia delle Ranunculaceae.
Dzeltenais saulkrēsliņš (Thalictrum flavum) ir daudzgadīgs Gundegu dzimtas lakstaugs.
Augums liels, līdz 150 cm. Stumbrs stāvs, zarojas, spēcīgi aplapots. Lapas trīsstūrainas, atstāvošas, divkārt vai trīskārt plūksnaini saliktas. Apakšējās lapas ar kātiem, augšējās sēdošas. Ziedi gaiši zaļgandzelteni, sakārtoti blīvā vairogveida skarā. Zied jūnijā, jūlijā. Auglis — riekstiņu kopauglis.
Suga izplatīta Eiropā un Āzijas ziemeļu un rietumu daļā.
Latvijā ir izplatīts visā teritorijā. Aug mitrās vietās ūdenstilpju krastos, pļavās.
Labs nektāraugs. Ir indīgs. Dekoratīvs augs.
Dzeltenais saulkrēsliņš (Thalictrum flavum) ir daudzgadīgs Gundegu dzimtas lakstaugs.
De poelruit (Thalictrum flavum) is een meerjarige plant in de ranonkelfamilie (Ranunculaceae). De plant komt voor in moerassen, natte graslanden, vochtig rietland en oevers in veenstreken en langs rivieren. De plant kan een hoogte bereiken van 40 tot 100 cm en de bloeitijd strekt zich uit over de maanden juni en juli.
De plant heeft lange ondergronds kruipende wortels met vele rechtopstaande stengels met geveerde wigvormige blaadjes. De plant heeft vele welriekende geelachtige bloemen die dicht opeen groeien. Ze hebben geen kroonbladen. De vruchten hebben zes lengteribbels en zijn eenzadig en bruin.
Het is de waardplant van de poelruitspanner (Gagitodes sagittata) en de akelei-uil (Lamprotes c-aureum).
De poelruit is een kensoort voor de orde Filipenduletalia ulmariae.
Poelruit wordt in de fytotherapie gebruikt als laxeermiddel.
De poelruit (Thalictrum flavum) is een meerjarige plant in de ranonkelfamilie (Ranunculaceae). De plant komt voor in moerassen, natte graslanden, vochtig rietland en oevers in veenstreken en langs rivieren. De plant kan een hoogte bereiken van 40 tot 100 cm en de bloeitijd strekt zich uit over de maanden juni en juli.
De plant heeft lange ondergronds kruipende wortels met vele rechtopstaande stengels met geveerde wigvormige blaadjes. De plant heeft vele welriekende geelachtige bloemen die dicht opeen groeien. Ze hebben geen kroonbladen. De vruchten hebben zes lengteribbels en zijn eenzadig en bruin.
Het is de waardplant van de poelruitspanner (Gagitodes sagittata) en de akelei-uil (Lamprotes c-aureum).
Rutewka żółta (Thalictrum flavum L.) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny jaskrowatych (Ranunculaceae). Występuje w stanie dzikim w Azji, Europie i Afryce Północnej[2]. W Polsce dość pospolita na całym obszarze, na rozproszonych stanowiskach[3].
Bylina, hemikryptofit. Rośnie na torfowiskach, wilgotnych łąkach, brzegach wód. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla związku (All.) Filipendulion[4]. Liczba chromosomów 2n = 84[3].
Rutewka żółta (Thalictrum flavum L.) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny jaskrowatych (Ranunculaceae). Występuje w stanie dzikim w Azji, Europie i Afryce Północnej. W Polsce dość pospolita na całym obszarze, na rozproszonych stanowiskach.
Žltuška žltá (Thalictrum flavum) je pomerne vzácna žlto kvitnúca voľne rastúca rastlina dosahujúca výšky až 1 meter, jeden z mnohých druhov rodu žltuška.
Rastie takmer v celej Európe, na východe zasahuje až do Turecka a na Kaukaz, za Uralom na západnej Sibíri až k Altaji. Vyskytuje sa tiež na severozápade Afriky. Je to rastlina vlhkomilná, rastie na slatinných lúkach, pozdĺž vodných tokov a nádrží, priekop a po okrajoch vlhkých lužných lesov, nie však na trvale zamokrenej pôde. Uprednostňuje na humus bohatú pôdu v polotieni.
Rozširuje sa plazivými podzemkami do priľahlého okolia a na väčšie vzdialenosti nažkami, ktoré sú nielen roznášané vetrom, ale dokážu aj plávať po vode.[1]
Je to rastlina vytrvalá, z ktorej plazivého podzemku vyrastá priama, pozdĺžne ryhovaná mäkká byľ, ktorá sa až navrchu rozvetvuje. Býva pri vhodných pôdnych podmienkach vysoká 1 až 1,5 m. Striedavo vyrastajúce zložené listy so stopkou 2 až 6 cm dlhou majú trojuholníkovitý prierez, sú dlhé 10 až 20 cm a široké 5 až 10 cm a smerom hore sa zmenšujú. Bývajú dva až trikrát sperené, zložené sú z klinovitých alebo vajcovitých lístkov veľkých až 4 × 2 cm, na koncoch bývajú 2 až 3zubé, zhora sú modro zelené, zospodu šedavé. Variabilita listov je medzi jednotlivými rastlinami veľmi veľká. Byľ aj listy sú striebristé.
Jednotlivé, mierne voňajúce kvety sírovej farby na stopkách dlhých 5 až 10 mm sú zostavené do zväzočkov a tieto do priamych, vrcholičnatých súkvetí. Jednotlivé vzpriamené kvety majú okvetie skladajúce sa len zo 4 rozostúpených, úzko vajcovitých, zelenavo belavých kališných lístkov ktoré rýchlo opadávajú. Z kvetu vystupuje niekoľko nápadných tyčiniek s dlhými žltými nitkami a vzpriamenými podlhovastými peľnicami a asi 10 voľných pestikov s trojhrannými bliznami. Puzdra peľníc so zrelým peľom, ktorý nie je nijako chránený pred nepriazňou počasia, sa otvárajú len za slnečného počasia a pred dažďom sa opäť zavárajú. Kvet ponúka nektár, opeľovanie prevažne zaisťuje hmyz a len čiastočne vietor, v kvetoch môže dochádzať aj k samoopeľovaniu vlastným peľom. Kvitne od júna do augusta.
V minulosti bol koreň používaný k výrobe žltého farbiva pre farbenie vlny, dnes sa žltuška žltá začína presadzovať do parkov a záhrad ako rastlina ozdobná kvetom. Obsahuje tiež mnohé alkaloidy, napr. berberine.[2][3][4]
Nákres rastliny
Prirodzené prostredie
Byľové listy
Nerozvinuté kvety
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Žltuška žltá
Žltuška žltá (Thalictrum flavum) je pomerne vzácna žlto kvitnúca voľne rastúca rastlina dosahujúca výšky až 1 meter, jeden z mnohých druhov rodu žltuška.
Ängsruta (Thalictrum flavum) är en flerårig ört tillhörande familjen ranunkelväxter.
Ägnsrutan blir ca 50 cm hög med dubbelt parbladiga blad och en tät kvast av gulvita blommor med fyra snart avfallande kronblad. Den blommar från juli till augusti.[1]
Ängsrutan förekommer i hela Sverige, ganska allmänt i söder men är inte lika utbredd i norra Sverige.[1]
Wikimedia Commons har media som rör Ängsruta.
Ängsruta (Thalictrum flavum) är en flerårig ört tillhörande familjen ranunkelväxter.
Багаторічна трава 40–100 см заввишки, довгокоренева зі столонами. Стебло нерозгалужене до цвітіння, рифлене. Листки чередуються, черешкові, прилисткові. Черешки базальних листків з широкою основою з перекривними краями, навколо стовбура. Стеблових листків 5–7. Листові пластини від яйцюватих до трикутних, 2–3-перисті. Листові сегменти іноді прилисткові. Вторинні листові сегменти (вузько) зворотнояйцюваті, округлі на основі, поля загнуті, низ сіруватий[3].
Суцвіття досить коротке, щільне, рясноквіте (іноді нещільне й розкиданоквіте) — майже безлистий складний щиток. Квіти запашні, радіально симетричні, жовті, ≈ 1 см упоперек. Немає пелюсток. Чашолистків 4–5, зеленувато-білі, рано в'януть. Тичинок багато, нитки жовті, 2–4 мм завдовжки; пиляки очевидно коротші. Маточок 6–9. Плід — ≈10-хребетна, 3–4.5 мм завдовжки, безчерешкова сім'янка[3].
Поширений у Європі, середній Азії й західному Сибіру[4]. Населяє заліснені луки, узбіччя доріг і залізниць[3].
В Україні зростає на вологих луках, берегах річок, серед чагарників — на всій території, спорадично[2].
листя
квіти
ілюстрація
Це незавершена стаття про Жовтецеві.Thalictrum flavum là một loài thực vật có hoa trong họ Mao lương. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Bài viết về chủ đề Họ Mao lương này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Thalictrum flavum là một loài thực vật có hoa trong họ Mao lương. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Thalictrum flavum L.
Васили́стник жёлтый (лат. Thalíctrum flávum) — травянистое многолетнее растение семейства Лютиковые (Ranunculaceae).
Другие названия: золотушник, гиренник.
Корневище длинное ползучее.
Стебель 60—150 (180) см высотой, бороздчатый, голый, равномерно облиственный.
Листья отклонённые от стебля, трижды перистые, нижние с черешками 2—6 см длиной, верхние сидячие и кверху постепенно уменьшающиеся, пластинки их в очертании треугольные, 10—20 см длиной и 7—15 см шириной; листочки довольно крупные, 2—4 см длиной и 1—3 см шириной, обратнояйцевидные, при основании закруглённо-клиновидные, спереди трёхлопастные или трёхзубчатые, сверху тускло-зелёные, снизу более светлые.
Цветки зеленовато-кремовые, на коротких, 2—3(5) мм, цветоножках, скученные по нескольку на концах веточек соцветия, образуют довольно плотную, нередко почти щитковидную метёлку, 6—15 см длиной и 2,5—7 см шириной, душистые. Тычинки жёлтые, 5—7 мм длиной, прямостоячие, с пыльниками без остроконечия. От обилия тычинок растение кажется золотистым.Формула цветка: ∗ P 4 A 10 − 20 G 6 − 15 {displaystyle ast P_{4};A_{10-20};G_{6-15}} 
Семянки яйцевидные, сидячие, тупоребристые с прямым носиком до 1 мм длиной.
Встречается в Европе, Сибири и на Алтае. Растёт по сырым лугам, берегам рек, кустарникам, опушкам леса.
Василистник жёлтый — один из прародителей гибридных василистников. Растение по праву может считаться и декоративно-цветущим, и декоративно-лиственным. Привлекает внимание в течение всего сезона вегетации. Недостаток культивируемых растений — полегание стеблей при сильном дожде и ветре, поэтому желательно высаживать их крупными куртинами, среди кустарников или в защищённом от ветра месте.
Василистник жёлтый предпочитает участки с плодородной влажной дренированной почвой, довольно устойчив к недостатку влаги и перегреву.
Химический состав очень сложный. Корни содержат алкалоиды: берберин (тальсин), магнофлорин, таликсин, криптонин, тальфлавин, талиарпин, тальфавидин, таликминин. В траве содержатся органические кислоты — 4,55 %, сапонины, алкалоиды, витамин C, дубильные вещества, кумарины и флавоноиды. В плодах — алкалоиды и 12 % жирных кислот.
Обладает слабительным, мочегонным, жаропонижающим, успокаивающим, противовоспалительным, антисептическим, кровоостанавливающим и ранозаживляющим действием.[3]
В прошлом василистник жёлтый широко применялся в русской народной медицине. В старинных лечебниках (Анненков, 1878 г.) корень рекомендовался как хорошее слабительное против желтухи, от малярии и эпилепсии. Листья применялись при кровохарканье и женских болезнях. В травнике 1898 года врачи Е. Н. Залесова и О. В. Петровская отмечали, что в Пермской губернии корень употребляют наружно от ломоты и боли в ногах, а внутрь от «худобы»[4]. Порошок, сваренный в квасу, употреблялся при задержке мочи и как слабительное. Кроме того, отвар давали от золотухи, кашля и болях в животе.
В тибетской медицине листья василистника жёлтого применяются для ускорения срастания сухожилий.[5]
В официальной медицине василистник жёлтый не разрешается к применению.
Васили́стник жёлтый (лат. Thalíctrum flávum) — травянистое многолетнее растение семейства Лютиковые (Ranunculaceae).
Другие названия: золотушник, гиренник.
黄唐松草（学名：Thalictrum flavum），为毛茛科唐松草属下的一个种。
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
.PNG)
![[3]](http://www.pflanzenphotos.de/DisplaySpecies.asp?pSpecies=Thalictrum_flavum_4.jpg){kind=link}
![[4]](http://www.pflanzenphotos.de/DisplaySpecies.asp?pSpecies=Thalictrum_flavum_a_4.jpg){kind=link}
