nomes no trilho de navegação
Guidance for identification
Dřevomor kořenový neboli spálenka skořepatá (Kretzschmaria deusta syn. Hypoxylon deustum syn.Ustulina deusta ) je patogenní houba, která rozkládá dřevo především listnatých stromů. Typická je slitými kovově až modravě černými plodnicemi. Povrch plodnice je kulatě zvlněný, v době zralosti černý a připomínající tekoucí asfalt nebo lávu.
Bílá hniloba kořenů. Ve vyšších částech kmene se příznaky vyskytují jen výjimečně. Na povrchu hostitele je choroba často bez příznaků.[L 1]
Podle dostupných zdrojů není žádná možnost záměny.[L 1] V reálném světě lze plodnice podle popisu i vzhledu zaměnit s plodnice hub rodu černorosol (Exidia). Například neškodný černorosol bukový Exidia glandulosa roste většinou na mrtvém dřevě listnatých stromů, zejména buku, habru a dubu. Tento druh je v ČR poměrně hojný.[3]
Příznaky na kmeni lze (podle fotografie) také snadno zaměnit s příznaky fytoftorového odumírání.
Houba žije ve dřevě živých stromů, ale je schopna existovat dál i po zániku hostitele, takže ji lze považovat za fakultativního parazita. Plodnice bývají slité, široce přirostlé. V mládí (na jaře) jsou světlé s bílými okraji, typickou černou barvu a habitus připomínající tekoucí asfalt či lávovou strusku získávají až v době zralosti. Po vyzrání je povrch díky obsahu chitinu tvrdý a křehký (v tomto stavu může setrvat několik let). Stromy infikuje zpravidla v místech mechanického poškození kořenů nebo kmene, samotné napadení nemusí být provázeno tvorbou plodnic, případně vznikají nejprve jen na kořenech při zemi, kde nejsou vlivem opadaného listí či listovky patrné.
Dřevomor se vyskytuje v mírném podnebném pásu severní polokoule. Nejčastěji napadá dřevo lip, buků, javorů a dubů. Zasáhnout může kořeny, kmen i kosterní větve do výše 3 metrů, rozkládá celulózu i lignin, způsobuje hnilobu a rozkladem opěrného systému stromu může zapříčinit či urychlit jeho zánik.
Dřevomor není jedlý, na začátku 21. století se experimentuje s využitím v lékařství.
Působí škody na listnatých stromech, které se následkem napadení obvykle ulamují u kořenů. Napadené dřevo má bílou barvu a vykazuje okrové skvrny. Je lehké a křehké, mechanické vlastnosti jsou narušeny.[4]
Patří ke zdrojům ohrožení řady památných stromů. V takovém případě je vhodné napadené dřevo odstranit. Stižené dřevo se totiž dále nerozkládá, drží původní objem, a tak brání regeneraci (zavalování a vytváření adventivních kořenů). Dlouhodobé napadení dřevomorem, které sahá až do druhé poloviny 16. století, bylo popsáno fytopatologem doc. Ing. Aloisem Černým, CSc u Lukasovy lípy.
Podle botany.cz je pro patogena dřevomor kořenový používáno více názvů [2] například Discosphaera deusta nebo Nemania maxima.
Ochrana spočívá v kontrole dřevin s ohledem na odolnost proti lámání a bezpečnosti na stanovišti využitím štěpinkové metody.[L 1]
Obrázky, zvuky či videa k tématu dřevomor kořenový ve Wikimedia Commons
Dřevomor kořenový neboli spálenka skořepatá (Kretzschmaria deusta syn. Hypoxylon deustum syn.Ustulina deusta ) je patogenní houba, která rozkládá dřevo především listnatých stromů. Typická je slitými kovově až modravě černými plodnicemi. Povrch plodnice je kulatě zvlněný, v době zralosti černý a připomínající tekoucí asfalt nebo lávu.
Der Brand-Krustenpilz (Kretzschmaria deusta, syn. Hypoxylon deustum und Ustulina deusta) aus der Familie der Holzkeulenverwandten lebt sowohl parasitisch als auch saprobiontisch in und an verschiedenen Laubbäumen, besonders häufig an Linden und Buchen.
Der Brand-Krustenpilz besitzt ein krustenförmiges, ausgedehntes schwarzweißes Stroma mit einer Dicke von 0,2–2 cm und einer unregelmäßigen Begrenzung. Die Oberfläche ist grob und ungleichmäßig wulstig-höckrig. Durch die Perithecien-Mündungen wirkt sie punktiert. Die Konsistenz ist sehr hart, im Alter fühlt sich das Gebilde wie Holzkohle an. Im Inneren des Stromas sitzen viele bis zu 1,5 mm breite, sphärische bis eiförmige Perithecien. Das Sporenpulver ist schwarz. Im Frühjahr bildet die imperfekte Konidienform dünne Beläge, die durch die Konidiosporen grau erscheinen.
Die Asci sind zylindrisch gestielt und werden ungefähr 410–480 Mikrometer lang und 10–14 µm breit. Die Ascusspitze blaut in Melzers Reagenz. Die Sporen sind unregelmäßig elliptisch, glatt und besitzen 2 hellere Öltropfen und eine in Längsrichtung liegende Keimspalte, die aber nicht die ganze Spore entlangzieht. Sie messen 27–35(–38) × 7–9 µm.
Der Pilz kann mit einiger Erfahrung kaum mit anderen Arten verwechselt werden. Eine gewisse Ähnlichkeit können einige Kohlenbeeren (Hypoxylon) wie die häufig auf Birkenästen wachsende Vielgestaltige Kohlenbeere (H. multiforme) haben, die sich ebenfalls häufig krustenförmig auf dem Substrat ausbreiten. Bei der Vielgestaltigen Kohlenbeere sind die jungen Stromata rotbraun gefärbt, bevor sie sich schwarz färben. Die Sporen sind deutlich kleiner.[1]
Der Pilz kommt sehr häufig in Europa und Nordamerika parasitisch und saprobiontisch vor allem in und an Buchen, aber auch in anderen Laubbäumen vor, beispielsweise in Ahorn-Stämmen. Er ist ganzjährig zu finden, die Sporen reifen im Herbst. Der Pilz verursacht Moderfäule in Wurzeln und bodennahen, seltener in höheren Stammregionen. Von außen gesehen zeigen sich häufig keine Schäden. Krustenförmige, mehrere Zentimeter breite, graue, in älteren Stadien schwarze, kohlige Überzüge (Fruchtkörper) mit oft aufgewölbtem Rand unmittelbar an der Stammbasis sind meist erst nach dem Zusammenbruch der Bäume sichtbar.
Die Spuren des Brandkrusten-Pilzes führen durch die schwarzen Verfärbungen im Holz nicht selten zu falschen Vermutungen über Brandstiftungen. Die Standfestigkeit der Bäume kann nach Jahren stark gemindert werden. Von außen besehen auf den ersten Blick symptomfreie Bäume können in seltenen Fällen ohne Vorwarnung umstürzen. Allerdings ist zu beachten, dass die Holzabbaugeschwindigkeit und nachfolgende Gefahr für Bruch- und Standsicherheit durch den Brandkrustenpilz am realen Baum oftmals weit überschätzt wird, weil Laborergebnisse aus der Analyse von getrockneten und sterilisierten Holzproben auf den lebenden Baum übertragen wurden. Hierbei sind insbesondere die Ergebnisse aus Untersuchungen über den Einfluss der Holzfeuchte zu beachten (siehe Boddy & Rayner 1983 / 1989), die wiederum zur Folge haben, dass möglichst keine oder nur geringe Rückschnitte erfolgen sollten.
Die Art wurde zuerst 1787 von Georg Franz Hoffmann als Sphaeria deusta beschrieben, aber schon vier Jahre später von Bulliard in die Gattung Hypoxylon gestellt. Lange war sie dann als Hypoxylon deustum bekannt, auch Ustulina deusta war relativ gebräuchlich. Erst 1970 stellt Philip Michael Dunlop Martin den Brand-Krustenpilz in die von Elias Magnus Fries schon 1849 beschriebene Gattung Kretzschmaria.[2]
Der Brand-Krustenpilz (Kretzschmaria deusta, syn. Hypoxylon deustum und Ustulina deusta) aus der Familie der Holzkeulenverwandten lebt sowohl parasitisch als auch saprobiontisch in und an verschiedenen Laubbäumen, besonders häufig an Linden und Buchen.
Kretzschmaria deusta, commonly known as brittle cinder, is a fungus and plant pathogen found in temperate regions of the Northern Hemisphere on broad-leaved trees, also found in Argentina,[1] South Africa, and Australia.[2]
Originally described as Sphaeria deusta by German naturalist George Franz Hoffman in 1787, later changed in 1970 by South African mycologist P.M.D. Martin to Kretzschmaria deusta. The epithet deusta was derived from Latin, meaning burnt.[3]
Kretzschmaria deusta is described as a wavy-edged cushion or crust, ranging in color from grey to white when young, and changing to black and brittle with age. Older fruitbodies look similar to charred wood, probably leading to them being underreported or ignored. Kretzschmaria deusta has a flask-shaped perithecium that contains asci in the fertile surface layer. Asci are typically 300 x 15 µm, with 8 spores per ascus. Smooth conidiospores also produced via asexual reproduction, typically 7 x 3 µm.[4] New fruiting bodies are formed in the spring and are flat and gray with white edges. The inconspicuous fruiting bodies persist all year and their appearance changes to resemble asphalt or charcoal, consisting of black, domed, lumpy crusts that crumble when pushed with force. The resulting brittle fracture can exhibit a ceramic-like fracture surface. Black zone lines can often be seen in cross-sections of wood infected with K. deusta. It is not edible [5].
K. deusta inhabits living hardwood trees including, but not limited to, European beech (Fagus sylvatica), American beech (Fagus grandifolia), sugar maple (Acer saccharum), red maple (Acer rubrum), norway maple (Acer platanoides), oaks (Quercus), hackberry (Celtis), linden (Tilia), elm (Ulmus), and other hardwoods.[6][7][8] The most probably colonization strategy of K. deusta is heart rot invasion.[9] The initial colonization occurs through injuries to lower stems and/or roots of living trees, or through root contact with infected trees.[10] It causes a soft rot, initially and preferentially degrading cellulose and ultimately breaking down both cellulose and lignin.[11] The fungus continues to decay wood after the host tree has died, making K. deusta a facultative parasite.[12]
Studies show the possibility of a Trichoderma species being used as a biocontrol agent against the fungal pathogen.[13][14] Otherwise, there is no designated treatment for Kretzschmaria deusta once it has infected its host. Once established, the infection is terminal for the tree. It can result in sudden breakage in otherwise apparently healthy trees, with visually healthy crowns.[15] This can result in hazardous trees in public settings near roadways, trails, or buildings. Therefore, the recommended treatment would be to fell trees in areas that may be hazardous and to avoid using the infected plant material as mulch.[16]
{{cite journal}}: Cite journal requires |journal= (help) 
Young K. deusta growing on tree. Kretzschmaria deusta, commonly known as brittle cinder, is a fungus and plant pathogen found in temperate regions of the Northern Hemisphere on broad-leaved trees, also found in Argentina, South Africa, and Australia.
Harilik lamesüsik (Ustulina deusta, sünonüüm Kretzschmaria deusta) on kottseente hulka kuuluv seeneliik.
Seent on leitud ka Eestist.[1]
Harilik lamesüsik (Ustulina deusta, sünonüüm Kretzschmaria deusta) on kottseente hulka kuuluv seeneliik.
Seent on leitud ka Eestist.
Kretzschmaria deusta (sin. Ustulina deusta) è un fungo ascomicete parassita delle piante. Causa marciumi radicali su faggio, quercia, tiglio e acero.
De korsthoutskoolzwam (Kretzschmaria deusta, synoniemen Hypoxylon deustum en Ustulina deusta) behoort tot de familie van de Xylariaceaen en leeft zowel parasitair als saprofytisch op verschillende loofbomen. Vooral lindebomen en beuken worden door de schimmel aangetast. De korsthoutskoolzwam komt veel voor in Europa en Noord-Amerika en is zowel parasitisch als saprobiontisch, vooral bij beuken. De schimmel veroorzaakt wortelrot en stambasisrot en zelden zacht rot in de hogere delen van de boom.
De korsthoutskoolzwam vormt een korstvormig, zwartwit stroma met onregelmatig gevormde randen, dat 0,2–2 cm dik is. Het oppervlak is grof, onregelmatig dik-bultig. De perithecium-openingen vormen putjes in het oppervlak. Het stroma is zeer hard en bij het ouder worden voelt het aan als houtskool. Binnenin het stroma zitten vele tot 1,5 mm brede, sferische tot eivormige peritheciën. het sporenpoeder is zwart. In het voorjaar worden de conidiën gevormd, die dan een grijze, dunne laag op het stroma vormen.
De sporenzakjes hebben een cilindrische steel en zijn ongeveer 410–480 micrometer lang en 10–14 µm breed. De top van de ascus kleurt blauw met Melzers reagens. De gladde sporen zijn onregelmatig elliptisch en hebben 2 lichtgekleurde oliedruppels en een in de lengte lopende kiemopening. De kiemopening loopt niet helemaal langs de spore. Ze zijn 27–35(–38) × 7–9 µm. De sporen rijpen in de herfst.
Cost artìcol a l'é mach në sbòss. Da finì.
A chërs ëdzora a such e bòsch ëd fò, pì da ràir d'àutre latifeuje, a peul vive vàire mèis, tut l'ann.
A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Sensa anteresse alimentar.
Cost artìcol a l'é mach në sbòss. Da finì.
AmbientA chërs ëdzora a such e bòsch ëd fò, pì da ràir d'àutre latifeuje, a peul vive vàire mèis, tut l'ann.
Comestibilità A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Sensa anteresse alimentar.
Zgliszczak pospolity Kretzschmaria deusta (Hoffm.) P.M.D. Martin – gatunek grzybów z rodziny próchnilcowatych (Xylariaceae)[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Kretzschmaria, Xylariaceae, Xylariales, Xylariomycetidae, Sordariomycetes, Pezizomycotina, Ascomycota, Fungi[1].
Po raz pierwszy zdiagnozował go w 1787 r. G.F. Hoffmann, nadając mu nazwę Sphaeria deusta. Obecną, uznaną przez Index Fungorum nazwę nadał mu P.M.D. Martin w 1970 r.[1]
Synonimów ma 20. Niektóre z nich[2]:
Tworzy rozpostarte, silnie przyrośnięte do podłoża, skorupiaste podkładki o średnicy 5-15 cm i grubości około 1 cm. Sąsiednie podkładki często zlewają się z sobą. Są wieloletnie, w każdym sezonie wegetacyjnym tworzona jest nowa warstwa, stąd też starsze podkładki na przekroju poprzecznym są koncentrycznie strefowane. Początkowo są skórzaste i szarobiałe, potem czerwonoczarne, w końcu czarne i kruche. Ich powierzchnia jest pofalowana i brodawkowana. Można je dość łatwo oderwać od podłoża. W górnej warstwie podkładek znajdują się zanurzone w nich perytecja, tworzące dobrze widoczne, rozproszone brodawki. Mają wysokość około 1,5 mm i szerokość około 1 mm. Nad powierzchnię wystaje tylko ich górna część z czarną ostiolą[3].
Worki cylindryczne o bardzo cienkich ściankach, często galaretowate, 8-zarodnikowe, silnie wydłużone, o rozmiarach 190–300 × 8–15 μm, osadzone na trzonkach o długości 50–60 μm. Między workami liczne nitkowate wstawki rozgałęziające się przy podstawie. Ciemnobrązowe lub czarne askospory powstają w jednym rzędzie. Mają kształt od wąskoeliptycznego do wrzecionowatego, nierówne boki, ostre wierzchołki i podłużną bruzdę, czasami słabo widoczną. Rozmiar 26–40 × 6–13 μm. Pod wpływem wilgoci następuje ich pęcznienie i askospory przez otwór wyciskane są na zewnątrz. Co roku tworzona jest nowa warstwa perytecjów. Najpierw jednak w młodej, szarobiałej warstwie rozwija się ciągła strefa równoległych konidioforów, na których wytwarzane są bezpłciowo zarodniki konidialne. Konidiofory są bezbarwne lub szarobrązowawe, słabo rozgałęzione, konidia proste, wąskojajowate, gładkie, o rozmiarach 5–7 (9) × 2–3,5 μm. Po 2-3 tygodniach od wytworzenia konidiów podkładki stają się czarne i powstają w nich perytecja[3].
Jest szeroko rozprzestrzeniony w Ameryce Północnej, Europie i Azji[4]. W Polsce jest pospolity w lasach i parkach[5].
Saprotrof i pasożyt rozwijający się zarówno na martwym drewnie, jak i na żywych drzewach. Szczególnie często spotykany jest na bukach, ale rośnie także na wielu innych gatunkach drzew liściastych. Rozwija się głównie przy podstawie pni i na korzeniach. Atakuje ściany komórkowe cewek w wiązkach przewodzących. Takie zainfekowane cewki na przekroju drewna są czarne. Może doprowadzić do obumarcia drzewa[3].
Głównym źródłem infekcji prawdopodobnie są przenoszone przez wiatr konidia, ale askospory również są zdolne do zakażania drzew. Zarodniki dokonują infekcji głównie przez rany. Zakażenie sąsiednich drzew może nastąpić również przez stykające się korzenie[3].
Na owocnikach zgliszczaka pospolitego pasożytuje inny, wytwarzający czerwone i kuliste owocniki grzyb – Dialonectria episphaeria[6].
.jpg)
Zgliszczak pospolity Kretzschmaria deusta (Hoffm.) P.M.D. Martin – gatunek grzybów z rodziny próchnilcowatych (Xylariaceae).
Stubbdyna (Kretzschmaria deusta, synonym Ustulina deusta) är en sporsäcksvamp som förekommer på olika lövträd och orsakar vitröta i stam, kronstam eller rot.
Som ung är den gråaktig, ibland med vit kant, medan den åldrade svampen är helt svart och påminner om gammal tjärpapp med många lager gammal torkad tjära. Svampens angrepp minskar stabiliteten i träden, Oftast faller träden tidigare medan veden fortfarande är hård och ligninet fortfarande är delvis intakt. Brottytan är därför oftast hård och marmorerad av mörka zonlinjer. På engelska kallas stadiet för vedens nedbrytning av stubbdynsvampen för soft rot, på svenska mjukröta. Vid besiktning av träd är stubbdynan en av de vanligaste och allvarligaste svamparna som påträffas. Svampen förekommer även på trädstubbar.
I södra Sverige är den vanlig på bok, men även hästkastanj, skogslönn, tysklönn, äkta valnöt och lind drabbas.
Wikimedia Commons har media som rör stubbdyna.
Stubbdyna (Kretzschmaria deusta, synonym Ustulina deusta) är en sporsäcksvamp som förekommer på olika lövträd och orsakar vitröta i stam, kronstam eller rot.
Som ung är den gråaktig, ibland med vit kant, medan den åldrade svampen är helt svart och påminner om gammal tjärpapp med många lager gammal torkad tjära. Svampens angrepp minskar stabiliteten i träden, Oftast faller träden tidigare medan veden fortfarande är hård och ligninet fortfarande är delvis intakt. Brottytan är därför oftast hård och marmorerad av mörka zonlinjer. På engelska kallas stadiet för vedens nedbrytning av stubbdynsvampen för soft rot, på svenska mjukröta. Vid besiktning av träd är stubbdynan en av de vanligaste och allvarligaste svamparna som påträffas. Svampen förekommer även på trädstubbar.
I södra Sverige är den vanlig på bok, men även hästkastanj, skogslönn, tysklönn, äkta valnöt och lind drabbas.
.jpg)
