The three-toed sloth in its remote habitat rarely has the chance to affect a human life. It is food to jaguars and ocelots, from which skins are used for human enjoyment. (www.geocites.com/Hollwood/set/1478/Sloth.html).
Bradypus tridactylus has become so highly specialized for arboreal life that it is severly handicapped if removed from the forest canopy. Also, this mammal does not survive in captivity very well. With the rapid decimation of the rain forests, due to the activities of lumber companies and a growing number of farmers and miners, these mammals will certainly be affected (www. geocites.com/Hollwood/set/1478/Sloth.html).
IUCN Red List of Threatened Species: least concern
Perception Channels: tactile ; chemical
The three-toed sloth can hang so securly with its hooklike claws that it even falls asleep in this position. A sloth may even stay suspended in the trees for some time after it dies. Bradypus tridactylus needs relatively little food and has a lower rate of metabolism than do other mammals found about the same size. It has very little muscle and at night, a sloth's body temperature drops as much as 12 degrees in order to preserve energy. The three-toed sloth is related to anteaters and armadillos, although commonly it is mistakenly thought to be related to monkeys. As a result of the extra vertebrae in its neck, Bradypus tridactylus can rotate its head 270 degrees. Bradypus tridactylus is home to a variety of creatures. Beetles, mites, moths, and algae can be found residing in the sloth's unusual fur. Indirectly, the sloth provides a home and nourishment for insects that are responsible for the decomposition of waste ( World Book, 1996;Journal of Nat. History vol. 105 and 87)
The three-toed sloth is herbivorous. It feeds exclusively on twigs, buds, and leaves of trees of the genus Cecropia. Because of its limited diet, the species does not do well in captivity ( http://www.geocites.com/Hollwood/set/1478/Sloth.html , 1996).
The three-toed sloth inhabits tropical rain forests from southern Central America to north-eastern Argentina ( http://www.ed.final.gov/linc/spring96/projects/rainforest/rainhtual1996).
Biogeographic Regions: neotropical (Native )
The three-toed sloth lives high in the canopy of tropical rainforests (www.hillside.sowashco/95-96/palmquist/rainforest/rainhtual).
Terrestrial Biomes: rainforest
Bradypus tridactylus is a strange animal. It has almost no tail or external ears, and its head is slightly rounded with a blunt nose. The body is covered with long and course hair. Very small green algae sometimes live mutualistically in the pits of the hair, which gives the sloth an overall greenish appearance that camouflouges it in the forest canopy. Male sloths have a bright yellow or orange patch on the back. The females have two mammae in the chest region. The three-toed sloth is armed with long, compressed, arched, hollowed claws, of which the middle claw is the largest. Bradypus tridactylus grows to a length of between 1.5 and 2.5 ft. The limbs are long and weak, with anterior extremities that are nearly double the length of the posterior. The three-toed sloth has 9 neck vertebrate, which grant it extreme flexibility (Cuvier).
Range mass: 2.25 to 5.5 kg.
Other Physical Features: endothermic ; bilateral symmetry
Bradypus tridactylus mates high in the safety of the trees. After birth the males do not display any parental care. It gives birth to a single, very small young, usually in the beginning of the dry season, March - April. Gestation typically lasts 5-6 months. After birth, the offspring enjoys belly-to-belly nurturing for six months. At four months, it can begin to feed on foliage, having first sampled it at two weeks of age from its mother's lips. Sloths inherit not only their mother's preference for particular kinds of leaves but also the specialized gut flora to digest them. When a young sloth has mastered the rudiments of arboreal life, its mother simply departs, leaving it to its life in the tropical canopy (World Book,1996; www.press.jhu.edu/books/walker/).
Key Reproductive Features: gonochoric/gonochoristic/dioecious (sexes separate); sexual
Average gestation period: 141 days.
Average number of offspring: 1.
Average age at sexual or reproductive maturity (male)
Sex: male: 1095 days.
Average age at sexual or reproductive maturity (female)
Sex: female: 1642 days.
Although unable to survive outside the tropical rainforests of South and Central America, within that environment sloths are outstandingly successful creatures. They can account for as much as half the total energy consumption and two-thirds of the total terrestrial mammalian biomass in some areas. Of the six species, only one, the Maned Three-toed Sloth, has a classification of ‘endangered’ at present. The ongoing destruction of South Americas forests, however, may soon prove a threat to the others.
Al lezireg tri biz (Bradypus tridactylus) a zo ur bronneg hag a vev en Amerika ar Su.
Al lezireg tri biz (Bradypus tridactylus) a zo ur bronneg hag a vev en Amerika ar Su.
Bradypus tridactylus és una de les quatre espècies de peresosos de tres dits. Natural de les conques del riu Amazones i de l'Orinoco, el Bradypus tridactylus és notable pel seu metabolisme extremadament lent.
És un animal de pelatge, gris i aspre amb taques blanques al rostre i fosques a través de les orelles. Presenta una cua curta i les extremitats superiors són més llargues que les inferiors, cada pota té tres dits, d'aquest fet prové el seu nom. El Bradypus tridactylus és un animal de moviments lents que passa la major part del temps als arbres penjat de les branques amb l'esquena en direcció a terra, és de comportament diürn i nocturn; a terra és molt maldestre i incapaç de caminar (només s'arrasegar-se), però és un bon nedador, se l'ha vist travessar rius.
El Bradypus tridactylus és reproduir una vegada a l'any, donant a llum a una sóla cria, la qual passa tot el temps abraçada a la seva mare. Les cries en néixer són molt débils i dependents, però al complir els 8 mesos de vida ja poden ser totalment independents i desplaçar-se amb autonomia.
Tenen una certa importància a nivell de la cadena tròfica a causa del fet que formen part de l'alimentació de nombrosos depredadors de la selva amazònica, però es troba seriosament amenaçat per la disminució del seu hàbitat i per la seva comercialització com a mascota a causa del fet que els traficants capturen a les cries i maten als adults. La seva alimentació és vegetariana. A Veneçuela conviuen amb els éssers humans en alguns parcs i places de diverses ciutats, on constitueixen un atractiu d'interès turístic, com es dóna a El Hatillo (Estat Miranda).
Lenochod tříprstý (Bradypus tridactylus) je velmi pomalu se pohybující a netečně působící savec, trávící svůj život převážně skrytě ve větvích stromů.
Druh se vyskytuje na severovýchodě Jižní Ameriky v oblastí Guayanské vysočiny až po řeku Amazonku, tj. ve státech Venezuela, Guayana, Francouzská Guayana, Surinam a Brazílie.
Žije ve vlhkém nížinném až horském tropickém pralese v jedné z nejzachovalejší části povodí Amazonky v neklesajících počtech a prozatím není ohrožen vyhynutím.
Tento stromový savec zavalitého těla bývá dlouhý 50 až 60 cm a vážívá 4 až 4,5 kg. Má krátký ocas (5 cm), jeho hlava je oblá s tupým nosem, ušní boltce nemá. Končetiny jsou poměrně slabé, přední jsou téměř dvakrát tak dlouhé jako zadní, všechna chodidla jsou zakončena třemi srostlými prsty se silnými, zahnutými drápy z nichž prostřední je nejdelší (až 7,5 cm). Samice má na hrudi dvě mléčné žlázy. Dlouhý krk obsahuje devět obratlů a je velmi pohyblivý, dovoluje otočit hlavu o více než 180°. Šedá srst je dlouhá, hustá a jemná, vyrůstá opačně od břicha směrem vzhůru a má zelenavý nádech od drobných řas žijících na ní v symbióze.
Mimo období páření žijí jedinci osaměle, v zajetí se k sobě chovají agresivně. Žije výhradně na stromech, kde si při pomalém lezení vždy pečlivě vybere větev, které se bezpečně chytí, na zem sestupuje jen ojediněle. Po zemi nemůže příliš dobře na svých slabých nohou chodit a pohybuje se spíše plazením, umí však plavat a díky drápům šplhat. Aktivní je převážně během dne, prospí průměrně 20 hodin denně, visí přitom z vodorovné větve zaháknut za drápy zády dolů či sedí v rozsoše, díky svému zbarvení dokonale splývá s okolím. Na stromě se páří, rodí i vychovává mláďata a ostrými drápy se brání proti predátorům.
Je býložravcem, živí se převážně listy, pupeny a mladými větvičkami stromů rodu Cecropia. Jeho tělesná teplota v klidu klesá až ke 12 °C, v porovnání s jinými savci stejné velikosti má pomalý metabolismus, málo svalové hmoty a minimálně se pohybuje, proto si vystačí s malým množstvím nepříliš výživné potravy.
Rozmnožovat se může v průběhu celého roku, samec po kopulaci odchází. Jediné mládě se rodí po průměrné 4 až 6měsíční březosti na začátku období sucha, většinou od konce července do začátku září. Potomek je zprvu zavěšen na matčině břichu která ho kojí, později se začíná sám živit listy. V mladém věku mu matka podává z úst vzorky listů, které v daném prostředí rostou, a předává mu tak i střevní mikroflóru potřebnou k jejich trávení. Po zvládnutí samostatného života, asi ve věku jednoho roku, jej matka opouští.
Samice pohlavně dospívají ve věku 4,5 a samci 3 let. Jeho hlavními predátory jsou jaguár, ocelot, harpyje a anakonda. Žije v místech jen velice řídce obydlených a proto ani nebývá loven. Podle IUCN je lenochod tříprstý hodnocen jako druh málo dotčený (LC).
Lenochod tříprstý (Bradypus tridactylus) je velmi pomalu se pohybující a netečně působící savec, trávící svůj život převážně skrytě ve větvích stromů.
Das Weißkehl-Faultier oder Ai (Bradypus tridactylus) – teilweise auch nur Dreifinger-Faultier genannt – ist eine Säugetierart aus der Familie der Dreifinger-Faultiere (Bradypodidae). Es ist vor allem im nordöstlichen Südamerika im Bereich des Guayana-Schildes beheimatet und bewohnt dort tropische Regenwälder des Tief- und Hochlandes. Typisch ist neben der dunkel gefleckten, grauen Fellzeichnung ein gelblich getöntes Gesicht. Als überwiegend einzelgängerisch lebender Baumbewohner ernährt sich das Weißkehl-Faultier hauptsächlich von Blättern. Die Lebensweise ist bisher eher unzureichend erforscht. Die Erstbeschreibung der Faultierart erfolgte im Jahr 1758. Der Gesamtbestand gilt bisher als nicht gefährdet.
Das Weißkehl-Faultier besitzt eine Kopf-Rumpf-Länge von 45 und 76 cm, der rudimentäre Schwanz wird zwischen 2,2 und 11 cm lang. Das Gewicht beträgt im Durchschnitt 4,6 kg, schwankt aber zwischen 3,6 und 6,5 kg. Weibchen sind nur unmerklich größer als Männchen, nach Untersuchung von 500 Individuen in Französisch-Guayana unterscheiden sich die beiden Geschlechter nur um 0,8 cm in der durchschnittlichen Körperlänge.[1] Der Kopf ist klein und rundlich und weist maximal 2 cm lange Ohren auf, die äußerlich nicht sichtbar, sondern im Fell verborgen sind. Das Gesicht weist eine gelbliche Färbung auf, ebenso wie der Kehlfleck, dem die Faultierart ihren Trivialnamen verdankt. Das Körperfell hat eine dunkelgraue Grundtönung und ist mit engstehenden, schwarzen Flecken an den Schultern, dem Rücken und den Hüften bedeckt. Männchen sind zudem durch einen orangegelblichen Fleck mit einem schwarzen Mittelstreifen am Rücken charakterisiert. Das Fell besteht aus einer kurzen und dichten Unterwolle aus bis zu 2,5 cm langen und darüber liegenden, nahezu doppelt so langen Haaren. Die einzelnen Langhaare bilden teilweise Querbrüche aus, in denen sich oft symbiotisch lebende Algen einnisten, so dass das Fell vor allem in der Regenzeit, manchmal je nach Lichteinfall, einen grünlichen Farbton erhält. Diese Symbiose dient anscheinend zum Teil der Tarnung vor Fressfeinden. Der Scheitel des Felles liegt wie bei allen Faultieren auf dem Bauch, so dass das Regenwasser besser abfließen kann. Die Arme sind deutlich länger als die Beine. Sie enden jeweils in drei Zehen, die kräftige, hakenförmige Krallen aufweisen, wobei die mittlere vergrößert ist. Der gesamte Hinterfuß wird bis zu 11,6 cm lang.[1][2][3][4]
Die Schädellänge variiert zwischen 7 und 7,7 cm, die Breite an den Jochbeinen erreicht maximal 4,7 cm, hinter den Augen aber nur 2,5 cm. Weiterhin ist der Jochbogen typischerweise nicht geschlossen, am vorderen Ansatz befindet sich zudem ein länglich-schmaler, nach unten gerichteter Fortsatz. Das Gebiss weist je Hälfte im Oberkiefer 5, im Unterkiefer 4 Zähne auf, insgesamt also 18. Dabei sind die hinteren molarenartig gestaltet, der jeweils vordere ist eher klein. Eck- und Schneidezähne sind nicht ausgebildet. Die Länge der oberen Zahnreihe liegt bei bis zu 2,6 cm.[2]
Die einzige bekannte Lautäußerung des Weißkehl-Faultiers ist ein ai oder ai-ai. Dieser Pfeiflaut wird als ähnlich demjenigen von Vögeln oder Zikaden beschrieben.[2]
Das Weißkehl-Faultier kommt im nordöstlichen Südamerika im Bereich des Guayana-Schildes vor. Sein Hauptverbreitungsgebiet umfasst dabei das östliche Venezuela, weite Teile Französisch-Guyanas, Guayanas und Surinams sowie das nordöstliche Brasilien. Es reicht vom Delta des Orinoco nach Süden bis hin zum Amazonas, von dessen Mündungsgebiet bis östlich des Rio Negro. Am Amazonas überschneidet sich das Verbreitungsgebiet mit dem des Braunkehl-Faultiers (Bradypus variegatus); beide Faultierarten wurden in der Vergangenheit häufig miteinander verwechselt. Aufgrund ähnlicher Landschaftsbedingungen wäre auch ein Vorkommen des Weißkehl-Faultiers im östlichen Kolumbien möglich, doch wurde es dort bisher nicht nachgewiesen.[5] Das Weißkehl-Faultier bewohnt die tropischen Regenwälder des Tief- und Hochlandes und ist auch auf den Plateaulagen der Tepuis anzutreffen. Die Gesamtgröße des Verbreitungsgebietes wird mit 1 Million Quadratkilometern angegeben.[2] Regional ist die Faultierart dabei recht häufig, jedoch mit variierender Populationsdichte. So erreicht diese am Fluss Sinnamary in Französisch-Guayana eine Größe von 1,7 Individuen je Quadratkilometer, in sumpfigeren Gebieten kann sie bis zu 9 Individuen auf der gleichen Flächengröße annehmen. Rund um Cayenne werden in ausgewachsenen Sekundärwäldern aber 3 bis 6 Individuen je Hektar (dies entspricht 300 bis 600 Individuen je Quadratkilometer) angenommen.[6][7] Dem gegenüber ergab sich in einem Waldgebiet innerhalb der Stadtgrenzen von Paramaribo in Suriname wiederum eine Bestandsdichte von 20,1 Tieren je Hektar.[8] Im Amazonasgebiet ist die Populationsdichte ebenfalls schwankend. Während Untersuchungen entlang der Flussufer konnten nur 0,02 Individuen je 10 km Flusslänge beobachtet werden, in der Umgebung von Manaus gehen Experten dagegen von einer Individuendichte von 2,21 je Hektar aus.[9][10][11][4]
Das Weißkehl-Faultier wird allgemein relativ selten beobachtet. Es ist ein überwiegender Einzelgänger; Männchen und Weibchen treffen nur zur Paarung aufeinander, und die einzigen engeren sozialen Kontakte bestehen zwischen dem Muttertier und dem Nachwuchs. Aggressives Verhalten findet meist zwischen männlichen Tieren statt und wird dann mit den langen Krallen ausgetragen, weniger durch Beißen. Die Art lebt weitgehend in Bäumen (arboreal); aufgrund ihrer Fellfärbung ist sie gut im Blätterwald getarnt. Einzelne Individuen nutzen Aktionsräume von 1,4 bis 3,6 ha Größe.[7] Die meiste Zeit des Tages, rund 18,5 bis 20 Stunden, verbringt ein Tier mit Schlafen. Der Schlaf wird unterbrochen von mehreren Aktivitätsphasen, wobei eine längere Ruhephase während der ersten Tageshälfte stattfindet.[12] Beim Schlafen bevorzugt es Astabzweigungen, wobei es auf dem horizontalen Ast sitzt, mit den Hinterbeinen den Stamm umschließt und die Arme um den Körper und den auf die Brust gesenkten Kopf herum legt. Teilweise sonnt es sich ausgestreckt hoch oben in den Baumkronen. Das Weißkehl-Faultier betritt den Waldboden nur, um zu einem anderen Baum zu gelangen oder um Kot abzulassen. Für letzteres gräbt es zum Teil kleine Löcher mit dem Schwanz in den Erdboden. Prinzipiell sind die Bewegungen eher langsam: Sie erreichen Geschwindigkeiten von 0,25 bis 0,35 km pro Stunde; allerdings kann ein Tier innerhalb eines Monats eine Entfernung von mehreren Kilometern zurücklegen. Zudem gilt das Weißkehl-Faultier als ausgezeichneter Schwimmer und überquert Flüsse auf seinen Wanderungen. Dabei paddelt es mit den Vorderarmen, wobei der Kopf zu drei Vierteln aus dem Wasser schaut.[2][13][4]
Über die Ernährungsgewohnheiten des Weißkehl-Faultiers liegen nur wenige Beobachtungen aus freier Wildbahn vor. Es ist ein reiner Pflanzenfresser und verzehrt dabei hauptsächlich Blätter. Während des Fressens hängt ein Tier an einem Ast, die Nahrung wird entweder mit den Klauen der Vorderbeine aufgespießt oder direkt mit dem Maul abgerupft. Oft findet die Nahrungsaufnahme morgens oder nachmittags statt. Bevorzugte Nahrungspflanzen stellen überwiegend Vertreter der Gattung Clitoria und Ameisenbäume dar, die jeweils rund 40 beziehungsweise 17 % der aufgenommenen Futtermenge ausmachen.[11] Weiterhin werden auch Bäume aus der Gattung Ceiba, aber auch von Elizabetha aus der Gruppe der Hülsenfrüchtler und von Hevea aus der Gruppe der Wolfsmilchgewächse genutzt.[2][3] Darüber hinaus konnte zusätzlich der Verzehr von Blättern des Hülsenfrüchtlers Parkia beobachtet werden.[9][4]
Das Weißkehl-Faultier wird mit drei Jahren geschlechtsreif. Die Paarungszeit ist ganzjährig, aber die meisten Geburten sind jahreszeitlich begrenzt und fallen in das Ende der Regenzeit und den Beginn der Trockenzeit. Nach der Paarung, die ebenfalls in den Bäumen stattfindet, trennen sich die Geschlechter wieder. Die Tragezeit beträgt etwa sechs Monate (zum Teil werden aber auch nur 106 Tage angegeben), das Weibchen bringt dann ein Jungtier zur Welt. Das Geburtsgewicht beträgt 160 bis 290 g und die Körperlänge 14 bis 18 cm. Das Jungtier ist mit einem weichen, braun-grauen Fell bedeckt, das am Rücken weiß gefleckt erscheint. Das Gesicht ist gelblich, und an den Augen befindet sich ein schwarzer Streifen. Die ersten Lebensmonate verbringt das Jungtier auf dem Bauch oder dem Rücken der Mutter. Ab der dritten Woche bekommt es vorgekaute Nahrung, bevor es nach fünf Wochen anfängt, selbstständig Blätter zu fressen. Die Entwöhnung vom Vorgekauten endet bereits nach fünf Monaten. Die Lebenserwartung des Weißkehl-Faultiers in freier Wildbahn ist unbekannt.[2][14][15][4]
Zu den Fressfeinden gehören größere und kleinere Katzen wie der Jaguar und die Langschwanzkatze. Weiterhin zählen dazu Schlangen wie die Anakondas und größere Greifvögel wie die Harpyie. Meist verharrt ein Tier in Anwesenheit eines Räubers still und ist durch seine Färbung gut getarnt. Allerdings ist diese Vorgehensweise nur zum Teil erfolgreich.[2]
Zu den äußeren Parasiten (Ektoparasiten) zählen vor allem Zecken der Gattung Amblyomma sowie Milben verschiedener Gattungen, etwa Edentalges, Lobalges und Psoralges. Hinzu kommen Moskitos, vor allem der Gattung Aedes. Dabei ist der Befall sehr hoch und betrifft Untersuchungen zufolge in Manaus rund 99 % aller Individuen mit durchschnittlich 33 Zecken je Tier. Darüber hinaus leben zahlreiche Mottenformen im Fell, häufig sind hier Cryptoses und Bradypodicola, deren Larven sich vom Dung des Weißkehl-Faultiers ernähren. Anhand von Untersuchungen am nahe verwandten Braunkehl-Faultier (Bradypus variegatus) konnte eine symbiotische Beziehung zwischen den Motten, den Algen im Fell und dem Dung der Faultierart ermittelt werden. Dabei profitieren die Faultiere von den Motten, die Stickstoffverbindungen in das Fell und somit an die Algen abgeben, die wiederum von den Faultieren gefressen werden. Dadurch erhalten sie wichtige Zusatzstoffe zu ihrer eher energiearmen Blattkost.[16] Außerdem sind Käfer wie Trichillum an den Ellenbogen und Knien und Uroxys im Fell nachgewiesen, deren Larven ebenfalls vom Dung des Weißkehl-Faultiers leben. Zu dem komplexen Beziehungsgeflecht zwischen Dung, Weißkehl-Faultier und Käfern gehören auch die Milben der Gattung Macrocheles. Innere Parasiten stellen Protozoen wie Endotrypanum und Pneumocystis sowie der Einzeller Trypanosoma dar.[2][3]
Vermilingua (Ameisenbären)
Choloepus (Zweifinger-Faultiere)
Bradypus (Dreifinger-Faultiere)
Das Weißkehl-Faultier ist eine Säugetierart aus der Gattung der Dreifinger-Faultiere (Bradypus), zu welcher drei weitere Arten gerechnet werden. Die Dreifinger-Faultiere bilden die monotypische Familie der Bradypodidae, die innerhalb der Unterordnung der Faultiere (Folivora) entweder nach skelettanatomischen Merkmalen allen anderen Faultiergruppen als Schwestergruppe gegenübersteht[18][19][20] oder gemäß molekulargenetischen Untersuchungen und Proteinanalysen der Überfamilie der Megatherioidea zugewiesen wird.[21][22] Innerhalb der heutigen Faultiere stellen die Zweifinger-Faultiere (Choloepus) aus der Familie der Choloepodidae die nächstverwandte Gruppe dar. Gemeinsam mit den Ameisenbären (Vermilingua) wiederum bilden die Faultiere die engere Verwandtschaftsgruppe der Zahnarmen (Pilosa), eine Ordnung innerhalb der Nebengelenktiere (Xenarthra). Molekulargenetische Untersuchungen ergaben, dass sich die Faultiere im ausgehenden Paläozän vor etwa 58 Millionen Jahren von der gemeinsamen Linie mit den Ameisenbären abgespalten hatten. Die beiden heute noch lebenden Gattungen Bradypus und Choloepus trennten sich hingegen im Oligozän vor rund 29 Millionen Jahren.[17][23]
Bradypus tridactylus
Die Aufsplitterung der Gattung Bradypus begann bereits sehr früh. Im Unteren Miozän vor 19 Millionen Jahren trennte sich zuerst das Kragenfaultier (Bradypus torquatus) von der gemeinsamen Linie des Weißkehl- und des Braunkehl-Faultiers (B. variegatus) beziehungsweise des Zwergfaultiers (B. pygmaeus) ab; die drei letzteren diversifizierten sich im weiteren Verlauf des Miozäns sowie im Übergang zum Pliozän vor 12 bis 5,7 Millionen Jahren.[24][23][25] Unterarten des Weißkehl-Faultiers werden nicht unterschieden; die Art gilt somit als monotypisch. Fossilfunde sind bisher nicht bekannt.[2]
Die Erstbeschreibung des Weißkehl-Faultiers erfolgte durch Linnaeus im Jahr 1758; er ordnete damals allerdings auch das Eigentliche Zweifingerfaultier (Choloepus didactylus) in die Gattung Bradypus ein und unterschied beide Arten anhand der Anzahl der Finger der Vorderfüße. Als Typuslokalität gab er Americae meridionalis arboribus an; erst 1911 wurde von Oldfield Thomas Surinam als eigentliche Typuslokalität festgelegt.[26] Über lange Zeit hinweg wurde das Weißkehl- mit dem Braunkehl-Faultier verwechselt, so dass zahlreiche Beschreibungen in historischer und zum Teil auch in neuerer Zeit auf letztere Art zutreffen. Dies gilt besonders für Regionen, wo das Weißkehl-Faultier nicht vorkommt. Auch zahlreiche Museumsexponate wurden teilweise falsch zugeordnet.[5][24] Der Artname tridactylus ist lateinischen Ursprungs und bedeutet so viel wie „dreizehig“, bezieht sich also auf die charakteristischen, dreistrahligen Vorderfüße.[2]
Größere Bedrohungen des Weißkehl-Faultiers sind nicht bekannt. In Französisch-Guayana wird es nur sehr selten gejagt; allerdings stellt es unter allen Nebengelenktieren das zweithäufigste Opfer von Verkehrsunfällen dar (road kills). Einzelne Tiere werden von Mitgliedern des indigenen Volkes der Wayapi als Haustiere gehalten.[7] Aufgrund der großen Verbreitung und der zum Teil recht hohen Populationsdichte wird die Art in der Roten Liste der IUCN als „nicht gefährdet“ (least concern) geführt.[27] Sie ist in mehreren Naturschutzgebieten anzutreffen, so im Saracá-Taquera-Nationalwald in Brasilien[28] und im Nationalpark Guayana in Französisch-Guayana.[10]
Das Weißkehl-Faultier oder Ai (Bradypus tridactylus) – teilweise auch nur Dreifinger-Faultier genannt – ist eine Säugetierart aus der Familie der Dreifinger-Faultiere (Bradypodidae). Es ist vor allem im nordöstlichen Südamerika im Bereich des Guayana-Schildes beheimatet und bewohnt dort tropische Regenwälder des Tief- und Hochlandes. Typisch ist neben der dunkel gefleckten, grauen Fellzeichnung ein gelblich getöntes Gesicht. Als überwiegend einzelgängerisch lebender Baumbewohner ernährt sich das Weißkehl-Faultier hauptsächlich von Blättern. Die Lebensweise ist bisher eher unzureichend erforscht. Die Erstbeschreibung der Faultierart erfolgte im Jahr 1758. Der Gesamtbestand gilt bisher als nicht gefährdet.
The pale-throated sloth (Bradypus tridactylus), occasionally known as the ai (/ˈɑːi/),[4] is a species of three-toed sloth that inhabits tropical rainforests in northern South America.
It is similar in appearance to, and often confused with, the brown-throated sloth, which has a much wider distribution. Genetic evidence has been interpreted to suggest the two species diverged only around 400,000 years ago, although the most recent evidence indicates the split was closer to 6 million years.[5][6]
Pale-throated sloths have a rounded head with a blunt nose and small external ears. The limbs are long and weak, with the arms being nearly twice the length of the hindlimbs. The hands and feet each have three digits, armed with long, arched claws, with the middle claw being the largest and most powerful. Males are 45 to 55 centimetres (18 to 22 in) in head-body length, with a short, 4 to 6 centimetres (1.6 to 2.4 in), tail, and weigh from 3.2 to 6 kilograms (7.1 to 13.2 lb). However, the females are noticeably larger, being from 50 to 75 centimetres (20 to 30 in) in length, and weighing 3.8 to 6.5 kilograms (8.4 to 14.3 lb).[7]
The body is covered with coarse guard hairs up to 10 centimetres (3.9 in) long, with a finer undercoat. Green algae live mutualistically between the microscopic scales on the surface of the guard hairs, giving the sloth a somewhat greenish appearance that serves as camouflage. Adults are blackish-grey over most of the body, with darker patches distributed over the backs, shoulders, and hips. Males have a bright yellow or orange patch on the back, divided by a central black stripe. Pale-throated sloths are difficult to distinguish from the closely related brown-throated sloth, but, as their name implies, have a pale yellow patch on the throat.[7]
The eyes are large and forward facing for binocular vision, with round pupils. Unusually, they appear to lack any cone cells in the retina, suggesting that the sloth is unable to see color. Despite its apparently small ears, the pale-throated sloth has excellent hearing; it has also been reported to have a good sense of smell.[7]
The sloth has nine cervical vertebrae, giving it extreme flexibility. As a result, a pale-throated sloth can bend its head backwards and forwards through 270° and rotate it through 330°. It possesses a pair of foramina in the anterodorsal nasopharynx, a feature that distinguishes it from its sister species. The females have two mammae in the chest region, a simple uterus. Males have no discrete prostate gland, no scrotum, and only rudimentary seminal vesicles.[7]
The mouth is lined by a black mucosa, although the large and heavy tongue is pink. The palate is wrinkled in texture, and the tongue is lined with numerous grooves, apparently adaptations to the sloth's diet. Like other three-toed sloths, it has just five teeth on each side of the upper jaw, and four on each side of the lower jaw; these are all simple and rounded in shape, with the front teeth in the upper jaw being much smaller than the others. The esophagus is short, but the stomach is large and complex, and there is also a large diverticulum in the cecum.[7]
The pale-throated sloth is found only in the tropical forests of northern South America, including Guyana, Suriname, French Guiana, eastern Venezuela and Brazil north of the Amazon River.[2] There are no recognised subspecies.
Pale-throated sloths are solitary,[8] herbivorous animals that spend almost their entire lives in trees. Depending on habitat, population densities of anything from 1.7 to 221 per square kilometre (4.4 to 572.4/sq mi) have been reported.[2] They eat only leaves, twigs, and buds of the trees of Cecropia, Ceiba, Elizabetha, and Hevea.[9] Known predators include jaguars, margays, harpy eagles, and anacondas.[7]
The pale-throated sloth can hang so securely with its hooklike claws that it even falls asleep in this position. It may even stay suspended in the trees for some time after it dies. They have been reported to spend over eighteen hours each day asleep, and move through the tree canopy only very slowly. They periodically descend from the trees to defecate, depositing a pile of small pellets in a hole dug into the ground. Despite their arboreal lifestyle, they are effective swimmers. Their call is a bird-like whistle described as an "ai-ai" sound.[7]
In addition to their mutualism with green algae, pale-throated sloths are also commensal with sloth moths, and with certain species of beetle. These insects live in the sloth's fur, and lay their eggs in its dung, on which their larvae feed.[7]
Mating takes place in the trees, with the pair either face to face, or with the male on the female's back. The female gives birth to a single infant after a gestation period of about six months.[10]
The young are born already fully furred, and with open eyes. The young animal clings to the mother's underside for the first month of life, by which time it has reached a weight of around 300 grams (10 oz). They begin to take solid food at three weeks, and are fully weaned some time after the first month. The young initially have soft greyish-brown fur, which darkens and becomes rougher as they age.[7] They reach sexual maturity at around three years.[10]
The pale-throated sloth (Bradypus tridactylus), occasionally known as the ai (/ˈɑːi/), is a species of three-toed sloth that inhabits tropical rainforests in northern South America.
It is similar in appearance to, and often confused with, the brown-throated sloth, which has a much wider distribution. Genetic evidence has been interpreted to suggest the two species diverged only around 400,000 years ago, although the most recent evidence indicates the split was closer to 6 million years.
El caimansote, calípedes, pereza, perezoso, perico ligero, o preguiza[2] (Bradypus tridactylus) es una especie de perezoso natural de las cuencas del río Amazonas y del Orinoco; es notable por su metabolismo extremadamente lento. No se conocen subespecies.[3]
Es un animal de pelaje parduzco, grisáceo y áspero con manchas blancas en el rostro y oscuras a través de las orejas y el pelaje. El pelaje puede parecer verde por la presencia de algas. Posee una cola corta y las extremidades superiores son más largas que las inferiores, cada pata posee tres dedos, de ahí su nombre.
Bradypus tridactylus es un animal de movimientos lentos que pasa la mayor parte de su tiempo en los árboles colgado de las ramas con la espalda en dirección al suelo, es de comportamiento diurno y nocturno; en el suelo es muy torpe, incapaz de caminar (solamente se arrastra), pero es muy buen nadador, se lo ha visto cruzando ríos.
Se reproducen una vez al año, dando a luz a una sola cría, la cual pasa todo el tiempo abrazada a su madre. Las crías al nacer son muy débiles y dependientes, pero al cumplir los 8 meses de vida ya pueden ser totalmente independientes y desplazarse con autonomía.
Bradypus tridactylus se alimenta de materias vegetales procedentes de sus árboles favoritos, el yagrumo (Cecropia peltata) y la ceiba (Ceiba pentandra), así como otras especies vegetales. Sin embargo, parece ser que sus hábitos alimenticios son escasamente variados. En Venezuela conviven con los seres humanos en algunos parques y plazas de varias ciudades, donde constituyen un atractivo de interés turístico, como sucede en El Hatillo (Estado Miranda).
Tienen importancia a nivel de la cadena trófica debido a que forma parte de la alimentación de numerosos depredadores de la selva amazónica, sin embargo, se encuentran seriamente amenazados por la disminución de su hábitat y por su comercialización como mascotas, debido a que los traficantes capturan a las crías y matan a los adultos.
El caimansote, calípedes, pereza, perezoso, perico ligero, o preguiza (Bradypus tridactylus) es una especie de perezoso natural de las cuencas del río Amazonas y del Orinoco; es notable por su metabolismo extremadamente lento. No se conocen subespecies.
Hiru hatzeko nagia, nagi hiruhatza edo aia (Bradypus tridactylus) Bradypus generoko animalia bat da. Pilosa ordenaren barruko ugaztuna da. Bradypodidae familian sailkatuta dago.
Amazonas eta Orinoko ibaien arroan bizi da.
Hiru hatzeko nagia, nagi hiruhatza edo aia (Bradypus tridactylus) Bradypus generoko animalia bat da. Pilosa ordenaren barruko ugaztuna da. Bradypodidae familian sailkatuta dago.
Kolmivarvaslaiskiainen (Bradypus tridactylus)[2] on Etelä-Amerikan pohjois- ja koilliosissa elävä laiskiaislaji.
Kolmivarvaslaiskiaista tavataan Brasiliassa, Ranskan Guayanassa, Guyanassa, Surinamessa ja Venezuelassa.[1] Sen elinympäristöä ovat kosteat trooppiset metsät.[1] Laji luokitellaan elinvoimaiseksi.[1]
Muiden laiskiaisten tavoin kolmivarvaslaiskiainen syö puiden lehtiä, joita se kerää kulkemalla puiden oksistossa pitkien raajojensa varassa selkä alaspäin roikkuen. Se liikkuu enimmäkseen hämärissä ja viettää päivät lepäillen. Naaras synnyttää yhden poikasen vuodessa.
Kolmivarvaslaiskiaisella on pitkä hapsottava turkki, josta sadevesi valuu nopeasti maahan. Sillä on kaikissa raajoissaan kolme varvasta[2]. Eläin on noin metrin mittainen.
Kolmivarvaslaiskiainen (Bradypus tridactylus) on Etelä-Amerikan pohjois- ja koilliosissa elävä laiskiaislaji.
Kolmivarvaslaiskiaista tavataan Brasiliassa, Ranskan Guayanassa, Guyanassa, Surinamessa ja Venezuelassa. Sen elinympäristöä ovat kosteat trooppiset metsät. Laji luokitellaan elinvoimaiseksi.
Muiden laiskiaisten tavoin kolmivarvaslaiskiainen syö puiden lehtiä, joita se kerää kulkemalla puiden oksistossa pitkien raajojensa varassa selkä alaspäin roikkuen. Se liikkuu enimmäkseen hämärissä ja viettää päivät lepäillen. Naaras synnyttää yhden poikasen vuodessa.
Kolmivarvaslaiskiaisella on pitkä hapsottava turkki, josta sadevesi valuu nopeasti maahan. Sillä on kaikissa raajoissaan kolme varvasta. Eläin on noin metrin mittainen.
Bradypus tridactylus
Le Paresseux à trois doigts (Bradypus tridactylus), aussi appelé Paresseux à gorge claire, Mouton paresseux ou Aï est un paresseux tridactyle qui habite la forêt pluviale tropicale, du sud de l'Amérique centrale au nord-est de l'Argentine. Ce paresseux vit dans les hauteurs de la canopée.
Sa queue et ses oreilles externes sont très peu développés, et sa tête est légèrement arrondie avec un nez émoussé. Son corps est recouvert d'un pelage long et rêche. De très petites algues chlorophylliennes vivent en symbiose dans les crevasses de ses poils, ce qui donne au paresseux une apparence verdâtre qui améliore son camouflage, ainsi qu'un supplément nutritif lorsque le paresseux lave son pelage avec sa langue. Les paresseux mâles portent sur leur dos une partie de peau apparente appelée « spéculum », de couleur orange et barrée longitudinalement d'une ligne sombre. Les femelles ont deux mamelles sur la poitrine. Le paresseux tridactyle est armé de griffes longues, très serrées, arquées et creuses, dont la griffe centrale est la plus grande.
Bradypus tridactylus atteint une taille comprise entre 45 cm et 75 cm. Ses membres sont longs et faibles, avec des extrémités antérieures près de deux fois plus grands que les postérieures. Le cou du paresseux tridactyle est formé de neuf vertèbres cervicales, qui lui procurent son extrême flexibilité.
Les paresseux ont une période de gestation de 6 mois, donnant habituellement naissance à un seul petit. Après la naissance, le jeune animal dépend de sa mère qui le porte sur son dos pendant 9 mois, bien qu'il soit sevré après 1 mois et se nourrisse de feuilles, comme ses parents.
Bradypus tridactylus
Le Paresseux à trois doigts (Bradypus tridactylus), aussi appelé Paresseux à gorge claire, Mouton paresseux ou Aï est un paresseux tridactyle qui habite la forêt pluviale tropicale, du sud de l'Amérique centrale au nord-est de l'Argentine. Ce paresseux vit dans les hauteurs de la canopée.
Bradypus tridactylus é unha especie de mamífero placentario da orde dos pilosos, suborde dos folívoros e familia dos bradipódidos,[2] unha das catro que integran o seu único xénero, Bradypus.[3]
Bradypus tridactylus é unha especie de mamífero placentario da orde dos pilosos, suborde dos folívoros e familia dos bradipódidos, unha das catro que integran o seu único xénero, Bradypus.
Il bradipo tridattilo (Bradypus tridactylus Linnaeus, 1758) è una specie di bradipo che abita la volta delle foreste pluviali dall'America centrale al Brasile ed all'Argentina settentrionale. È, come tutti i bradipi, parte dell'ordine Pelosi. È il mammifero più lento sulla terra, con una velocità massima compresa tra 0,1 e 0,16 km/h.
Presenta coda ridottissima ed orecchio esterno quasi assente. Il naso è nero e camuso. La pelliccia è ruvida, folta e grigiastra, ma grazie ad un'alga simbionte può assumere tonalità verdastre che tornano utili all'animale per mimetizzarsi. I maschi adulti di questa specie, inoltre, presentano un disegno giallo o arancio al centro della schiena.
Le zampe anteriori sono lunghe circa il doppio delle posteriori e tutte e quattro le zampe presentano tre unghioni leggermente incurvati, con l'unghia centrale più lunga delle altre due. Queste unghie vengono usate per scalare gli alberi, ma possono diventare efficienti armi di difesa in situazioni critiche di pericolo. La curvatura delle unghie consente inoltre al bradipo di dormire a testa in giù, nella posizione in cui è famoso nell'immaginario collettivo: addirittura questo animale può restare sospeso ad un ramo anche per alcuni giorni dopo la morte. Le femmine possiedono due mammelle sul petto.
Il collo, a differenza della stragrande maggioranza dei mammiferi, possiede 9 vertebre anziché 7, caratteristica questa che conferisce un'estrema mobilità alla testa.
Il bradipo tridattilo raggiunge una lunghezza compresa fra i 60 e i 75 cm, ed un peso attorno ai 15-20 kg.
Si nutre quasi esclusivamente di foglie, fiori e germogli di Cecropia.[2]
La femmina, dopo una gestazione di circa 6 mesi, da alla luce un solo piccolo che rimane con essa per un mese.[2]
Il bradipo tridattilo (Bradypus tridactylus Linnaeus, 1758) è una specie di bradipo che abita la volta delle foreste pluviali dall'America centrale al Brasile ed all'Argentina settentrionale. È, come tutti i bradipi, parte dell'ordine Pelosi. È il mammifero più lento sulla terra, con una velocità massima compresa tra 0,1 e 0,16 km/h.
Presenta coda ridottissima ed orecchio esterno quasi assente. Il naso è nero e camuso. La pelliccia è ruvida, folta e grigiastra, ma grazie ad un'alga simbionte può assumere tonalità verdastre che tornano utili all'animale per mimetizzarsi. I maschi adulti di questa specie, inoltre, presentano un disegno giallo o arancio al centro della schiena.
Le zampe anteriori sono lunghe circa il doppio delle posteriori e tutte e quattro le zampe presentano tre unghioni leggermente incurvati, con l'unghia centrale più lunga delle altre due. Queste unghie vengono usate per scalare gli alberi, ma possono diventare efficienti armi di difesa in situazioni critiche di pericolo. La curvatura delle unghie consente inoltre al bradipo di dormire a testa in giù, nella posizione in cui è famoso nell'immaginario collettivo: addirittura questo animale può restare sospeso ad un ramo anche per alcuni giorni dopo la morte. Le femmine possiedono due mammelle sul petto.
Il collo, a differenza della stragrande maggioranza dei mammiferi, possiede 9 vertebre anziché 7, caratteristica questa che conferisce un'estrema mobilità alla testa.
Il bradipo tridattilo raggiunge una lunghezza compresa fra i 60 e i 75 cm, ed un peso attorno ai 15-20 kg.
De drievingerige luiaard of ai (Bradypus tridactylus) is een zoogdier uit de familie van de drievingerige luiaards (Bradypodidae). De wetenschappelijke naam van de soort werd in 1758 gepubliceerd door Carl Linnaeus.[2] De drievingerige luiaard komt voor in het noordelijke Amazoneregenwoud.
Net als andere leden van het geslacht Bradypus heeft de drievingerige luiaard drie vingers aan de handen, in tegenstelling tot de tweevingerige luiaards, die er slechts twee hebben. Overigens hebben alle luiaards drie tenen aan een voet. Net als de andere luiaards, maar anders dan alle andere zoogdieren, heeft de drievingerige luiaard negen halswervels. Hij kan zijn kop minstens 180° draaien.
De drievingerige luiaard is ongeveer 50 centimeter lang. In het regenseizoen groeien er allerlei algen in de grijsbruine vacht, wat groenige vlekken veroorzaakt. Dit dient als camouflage. Het gezicht is roomkleurig en over de voorhoofd loopt een bruine band. Rond de ogen bevindt zich een donker gezichtsmasker. De keel is licht van kleur.
Het mannetje van de drievingerige luiaard heeft, net als het mannetje kapucijnluiaard, een rugklier, speculum, die zichtbaar is als een oranje vlek op de rug. In de lengterichting van de vlek loopt een donkerbruine streep. Vaak liggen er ook enkele kleinere vlekken rond de streep. De functie van deze klier is vooralsnog onduidelijk, maar mogelijk heeft het een voordeel bij het vinden van een partner.
De luiaard besteedt het grootste deel van zijn leven in bomen, traag voortbewegend of hangend aan een tak, met de buik omhoog en de rug naar beneden. De drie klauwen die de luiaard per hand heeft, zijn als aanpassing hieraan zeer sterk en gekromd. Hij is echter ook een goede zwemmer, die brede, snelstromende rivieren kan oversteken. Het dier is voornamelijk 's nachts actief; overdag rust hij tussen twee dikke takken.
Het dier leeft voornamelijk van bladeren, aangevuld met zachte vruchten. Bladeren zijn lastig verteerbaar. Door de trage levenswijze verspilt de luiaard vrij weinig energie. Om toch zo veel mogelijk energie uit de bladeren te halen, heeft het dier daardoor een vrij langzame stofwisseling. Hierdoor duurt het meestal langer dan tien dagen voordat hij ontlasting produceert. De maag van de drievingerige luiaard bestaat uit vier kamers. In één kamer leven bacteriën die helpen bij de vertering.
De drievingerige luiaard is een solitair dier. Enkel in de paartijd zijn meerdere dieren bij elkaar te vinden. De dieren roepen dan naar elkaar met een hoog en schel "ai-ai", een fluitend geluid dat ze produceren met de neusgaten. Dit geluid laten ze ook horen om het territorium te verdedigen, en moeders en jongen houden zo contact met elkaar.
De paartijd valt in het regenseizoen, van juli tot september. Na een draagtijd van 170 dagen wordt één enkel jong geboren, dat zich aan de buik van de moeder vastklampt. De zoogtijd duurt vier weken. Toch blijft het jong minstens vijf maanden op de buik van de moeder. Het vacht van het jong is gelijk aan dat van zijn moeder. Ze blijven zo'n zes maanden bij de moeder.
De belangrijkste vijand van de drievingerige luiaard is de harpij.
De drievingerige luiaard komt voor in Oost-Venezuela, Guyana, Suriname, Frans-Guyana en Noordoost-Brazilië. Ze leven voornamelijk in dichte tropische regenwouden, maar ook in bladverliezend bos, secundair bos en zelfs in vrijstaande bomen in savannen is hij te vinden.
Bronnen, noten en/of referentiesDe drievingerige luiaard of ai (Bradypus tridactylus) is een zoogdier uit de familie van de drievingerige luiaards (Bradypodidae). De wetenschappelijke naam van de soort werd in 1758 gepubliceerd door Carl Linnaeus. De drievingerige luiaard komt voor in het noordelijke Amazoneregenwoud.
Leniwiec trójpalczasty (Bradypus tridactylus) – gatunek ssaka zaliczanego do włochaczy, typowy przedstawiciel rodziny leniwcowatych. Długość ciała 50-60 cm, waga ok. 5 kg. Ciało walcowate, grube i silne kończyny, mała, okrągła głowa. Ogon szczątkowy, ok. 4 cm. Prowadzi życie nadrzewne, nocne, w lasach Ameryki Południowej, gdzie nazywany jest ai.
Sierść składa się z krótkich wełnistych i długich, szczeciniastych włosów. Kolor zwierzęcia szary, po bokach brązowawy; między łopatkami występuje jaśniejsza plama (speculum) z ciemnym deseniem pośrodku. Na tym obszarze znajduje się gruczoł wydzielniczy, który ma prawdopodobnie duże znaczenie w czasie kopulacji. Włosy rosną w kierunku od brzucha do grzbietu, co niewątpliwie ma związek z "wiszącym" trybem życia i klimatem, w którym żyją leniwce trójpalczaste. W zmodyfikowanych włosach rozwijają się bakterie i glony; te ostatnie nadają zielonkawą barwę sierści. U leniwców hodowanych w ogrodach zoologicznych glony zanikają.
Kończyny tylne krótsze, przednie, znacznie dłuższe, z trzema palcami, co odróżnia go od leniwców dwupalczastych. Palce połączone ściśle ze sobą i pokryte wspólną skórą, co uniemożliwia niezależne ruchy; poza tę wspólną osłonę ze skóry wystają jedynie ostatnie człony palców, zaopatrzone w trzy długie i mocne pazury (ok. 6 cm długości), sierpowato zagięte do dłoni i stóp (pokrytych włosem), którymi utrzymuje się na gałęziach w pozycji "do góry nogami".
Leniwiec ma 18 stale rosnących zębów: 10 w szczęce i 8 w żuchwie. Zęby mają budowę prymitywną, nie pozwalającą wyróżnić trzonowców i przedtrzonowców, siekacze i kły nie występują. Leniwiec trójpalczasty ma słaby słuch. Potrafi obrócić głowę o 180° w lewo i w prawo, co zawdzięcza obecności 9 kręgów szyjnych.
Leniwiec trójpalczasty trawi bardzo powoli. W celu defekacji schodzi na ziemię - tylko raz na tydzień. Latryny leniwców stanowią ślad ułatwiający ich zaobserwowanie, które normalnie jest bardzo trudne. Samiec i samica mają gruczoły, którymi znaczą drzewa. Umieszczone są one koło odbytu, koło nosa i na grzbiecie (w obrębie speculum). Leniwiec trójpalczasty oddycha zaledwie 6-8 razy na minutę, czyli rzadziej niż którykolwiek z pozostałych przedstawicieli szczerbaków (mrówkojady i pancerniki). Wynika to ze stosunkowo niskiej temperatury ciała leniwca (ok. 32 °C). Po ziemi porusza się niedołężnie z szybkością do 7 m na minutę, jednakże na drzewo wysokości 16 metrów może się wdrapać w przeciągu 8-10 minut. Jest dobrym pływakiem, co ma niewątpliwie duże znaczenie przy okresowych wylewach wielkich południowoamerykańskich rzek[potrzebny przypis].
Leniwiec trójpalczasty (Bradypus tridactylus) – gatunek ssaka zaliczanego do włochaczy, typowy przedstawiciel rodziny leniwcowatych. Długość ciała 50-60 cm, waga ok. 5 kg. Ciało walcowate, grube i silne kończyny, mała, okrągła głowa. Ogon szczątkowy, ok. 4 cm. Prowadzi życie nadrzewne, nocne, w lasach Ameryki Południowej, gdzie nazywany jest ai.
Preguiça-de-bentinho, preguiça-de-três-dedos ou preguiça-do-norte (nome científico: Bradypus tridactylus)[1] é uma espécie nativa do Brasil (Amapá, Amazonas, Pará, Roraima), Guianas (Guiana Francesa, Guiana e Suriname) e Venezuela, ocorrendo somente na região centro norte da América do Sul. É uma espécie que co-ocorre (simpatria) com a preguiça-comum (Bradypus variegatus) ao longo da margem norte do rio Amazonas[2]. Possui preferência por florestas neotropicais, úmidas, com copas densas e volumosas. São animais arborícola com atividade catameral (tanto diurna quanto noturna), porém com predominância noturna[3]. São herbívoros, se alimentam de frutos, flores e em sua maioria, folhas[4]. Em vida livre seus principais predadores são os felinos, como a onça-pintada (Panthera onca) e o gato-maracajá (Leopardus wiedii), cobras, como a sucuri (Eunectes sp.) e ave de rapina como a Harpia (Harpia harpyja)[5]. Os bichos-preguiças se caracterizam por ter duas famílias, de acordo com o número de dedos, duas ou três garras, sendo megaloniquídeos e bradipodídeos respectivamente[6].
Possui pelagem marrom acinzentada, com uma mancha amarela na região da testa e garganta e nos ombros pelagem mais escura. Seus filhotes são mais cinzentos que os adultos. Possuem dimorfismo sexual por uma mancha negra e amarelo-alaranjado no dorso (espéculo) dos machos e pelo tamanho, pois as fêmeas são maiores que os machos. Na região de simpatria é muito difícil distinguir morfologicamente as espécies B. tridactylus e B. variegatus, com exceção da ausência de pelo negro em volta dos olhos e presença de pelo amarelo no rosto e garganta nas preguiças-de-bentinho[5].
As densidades populacionais de preguiça-de-bentinho variam de 0,09 a 2,21 indivíduos por hectare.[7] Sua área de ocupação ainda não foi bem definida, entretanto é maior que 2.000km²[8]. Seu habitat consiste em florestas tropicais, onde preferem as árvores altas e de copa densa e volumosa, e de preferência com cipós para poderem se pendurar. São herbívoros, se alimentam de folhas, brotos, flores e frutos de poucas espécies de árvores (embaúbas, ingazeiras e figueiras são as principais)[5]. O acasalamento desta espécie ocorre sobre as árvores. O período de gestação leva, em média, 11 meses. Os cuidados com os filhotes se estendem até o s 9 meses (variável), onde são carregados no dorso pelas mães. Em geral, gera-se apenas um filhote por gestação, que nasce com cerca de 160g a 290g e 140 mm a 180 mm de comprimento. A independência juvenil ocorre por volta dos 5 meses e a maturidade sexual por volta dos 3 anos[9].
Associada a gestos lentos, a preguiça-de-bentinho passa a maior parte do dia dormindo (em média 14 horas). A postura de dormir preferida é sentar-se no ramo horizontal, segurar o tronco vertical com os membros posteriores, enrolar a cabeça e o pescoço no peito, e enrolar ambos os membros anteriores ao redor da cabeça e do corpo. Quando forrageando, se suspende sob os galhos pendurados por suas garras[5]. A preguiça-de-bentinho é predominantemente solitário e raramente desce de sua árvore. Quando resolvem se movimentar, isso é à noite, em função da temperatura menor. A defesa contra o predador inclui o animal ficando muito quieto, deixando a pele bem camuflada e rica em algas esconder o animal entre a vegetação arbórea[5].
É uma espécie de ocorrência ampla, que não possui grandes vetores de ameaça identificados[8]. Está presente em várias áreas protegidas. Está classificada em um grau LC (pouco preocupante) tanto em escala nacional (ICMBio), quanto global (IUCN). Porém, para que este quadro não se inverta é preciso diminuir o desmatamento e manter as áreas de reserva biológica[10].
É encontrada desde o delta do rio Orinoco na Venezuela, nas terras altas do Amazonas, através das florestas da Guiana, Suriname, Guiana Francesa até o norte do Brasil. Por isso, é dita como uma espécie comum na região centro norte da América do Sul. Entre os biomas brasileiros, essa espécie só é encontrada na Amazônia. E está presente nos estados do Amapá, Amazonas, Pará e Roraima. Sua distribuição total é de 473.562km² (valor calculado para a Oficina de Avaliação do Estado de Conservação de Xenarthra Brasileiros)[3]. A preguiça-de-bentinho é encontrada em áreas protegidas no Brasil como na Reserva Biológica Adolpho Ducke e Parque Estadual do rio Negro, no Amazonas, em áreas protegidas do Pará, como a Floresta Nacional Saracá-Taquera e Reserva Biológica do Rio Trombeta, na Floresta Nacional do Amapá e Parque Nacional Montanhas do Tumucumaque e em Roraima no Parque Nacional do Viruá e Estação Ecológica de Maracá (ESEC Maracá)[8].
Preguiça-de-bentinho, preguiça-de-três-dedos ou preguiça-do-norte (nome científico: Bradypus tridactylus) é uma espécie nativa do Brasil (Amapá, Amazonas, Pará, Roraima), Guianas (Guiana Francesa, Guiana e Suriname) e Venezuela, ocorrendo somente na região centro norte da América do Sul. É uma espécie que co-ocorre (simpatria) com a preguiça-comum (Bradypus variegatus) ao longo da margem norte do rio Amazonas. Possui preferência por florestas neotropicais, úmidas, com copas densas e volumosas. São animais arborícola com atividade catameral (tanto diurna quanto noturna), porém com predominância noturna. São herbívoros, se alimentam de frutos, flores e em sua maioria, folhas. Em vida livre seus principais predadores são os felinos, como a onça-pintada (Panthera onca) e o gato-maracajá (Leopardus wiedii), cobras, como a sucuri (Eunectes sp.) e ave de rapina como a Harpia (Harpia harpyja). Os bichos-preguiças se caracterizam por ter duas famílias, de acordo com o número de dedos, duas ou três garras, sendo megaloniquídeos e bradipodídeos respectivamente.
Leňoch trojprstý (Bradypus tridactylus) alebo zastarano leňochod trojprstý je druh cicavca z čeľade leňochovité (Bradypodidae).
Žije v tropických dažďových pralesoch od južnej Strednej Ameriky po severovýchodnú Argentínu. Žije na stromoch, často zavesený na pazúroch. Nemá takmer žiaden chvost alebo ušnice, hlava je mierne zaoblená s tupým nosom, srsť je dlhá, má až 9 krčných stavcov, pazúry sú dlhé a oblúkovité, pričom stredný pazúr je najdlhší. Samce majú na chrbáte svetložltý alebo oranžový fľak.
Pohybuje sa po zemi rýchlosťou 2 metre za minútu, na stromoch 3 metre za minútu. Samica údajne „šprintuje“ rýchlosťou 4 metre za minútu, keď začuje vydesený krik svojho mláďaťa.
Leňoch trojprstý (Bradypus tridactylus) alebo zastarano leňochod trojprstý je druh cicavca z čeľade leňochovité (Bradypodidae).
Žije v tropických dažďových pralesoch od južnej Strednej Ameriky po severovýchodnú Argentínu. Žije na stromoch, často zavesený na pazúroch. Nemá takmer žiaden chvost alebo ušnice, hlava je mierne zaoblená s tupým nosom, srsť je dlhá, má až 9 krčných stavcov, pazúry sú dlhé a oblúkovité, pričom stredný pazúr je najdlhší. Samce majú na chrbáte svetložltý alebo oranžový fľak.
Pohybuje sa po zemi rýchlosťou 2 metre za minútu, na stromoch 3 metre za minútu. Samica údajne „šprintuje“ rýchlosťou 4 metre za minútu, keď začuje vydesený krik svojho mláďaťa.
Tretåig sengångare (Bradypus tridactylus[2][3][4][5]) är en däggdjursart som beskrevs av Linnaeus 1758. Bradypus tridactylus ingår i släktet tretåiga sengångare och familjen Bradypodidae.[6][7] Inga underarter finns listade.[6]
Denna sengångare når en kroppslängd (huvud och bål) mellan 45 och 75 cm och en vikt mellan 2,2 och 5,5 kg.[8] Svansen är bara en liten stubbe. I den långa gråaktiga pälsen finns vanligen gröna alger som ger djuret ett bra kamouflage.[8] Vid skuldran och på några andra ställen kan det finnas svarta fläckar.[1] Hanar kännetecknas dessutom av en gul eller orange fläck på ryggen. De främre extremiteterna har tre tår som är utrustade med kraftiga klor.[8]
Utbredningsområdet sträcker sig från centrala Venezuela över regionen Guyana till Brasilien norr om Amazonfloden. Tretåig sengångare vistas i tropiska regnskogar i låglandet och i medelhöga bergstrakter.[1]
Individerna träffas bara för parningen och lever annars ensam.[8] Det finns regioner med tät population som den brasilianska kommunen Manaus där cirka 220 individer vistas på en kvadratkilometer och områden med gles populationen med 1,7 individer/km² som Franska Guyana.[1] Sengångaren sover upp till 19 timmar per dag och rör sig mycket långsamt. Den kan däremot snabb slå med de kloförsedda händerna för att försvara sig mot kattdjur eller andra fiender. Även simförmågan är väl utvecklad.[8]
Födan utgörs av blad, knoppar och kvistar.[8]
Parningen sker så att ungdjuret föds under den torra perioden. Dräktigheten varar i fem till sex månader och per kull föds nästan alltid en unge. Ungdjuret dias cirka fyra månader och sedan börjar ungen med växtdelar som tuggats av modern.[8] Könsmognaden infaller efter 3 till 6 år.[1]
Arten hotas i viss mån av skogsavverkningar[8] men hittills är den inte hotade i beståndet. IUCN kategoriserar tretåig sengångare globalt som livskraftig (LC).[1]
Tretåig sengångare (Bradypus tridactylus) är en däggdjursart som beskrevs av Linnaeus 1758. Bradypus tridactylus ingår i släktet tretåiga sengångare och familjen Bradypodidae. Inga underarter finns listade.
Лінивець трипалий зустрічається тільки в тропічних лісах північної частини Південної Америки, в тому числі в таких країнах як Гаяна, Суринам, Французька Гвіана, на заході Венесуели і Колумбії, і у Бразилії на північ від річки Амазонка. Немає підвидів.[3]
Лінивець трипалий сягає завдовжки 52 см, з яких 4 см припадає на хвіст і важить від 3,2 до 6 кілограмів[4]. Це неповоротка тварина, голова невелика, зі зрізаною мордою, з твердими губами і маленьким ротом, шия дуже довга. Хвіст, сплюснутий з боків, помітно видається вперед. Кінцівки досить короткі і товсті, і озброєнні трьома дуже сплюснутими з боків серпоподібними кігтями. Волосся на голові з проділом, спрямоване униз, на інших ділянках тіла, навпаки, знизу угору. У волоссі часто поселяються одноклітинні зелені водорості, що надають шерсті тварини буро-зеленого відтінку. Підошви лап вкриті волоссям.
Хутро складається з тонкого, короткого і густого волосся підшерстя, яке і визначає справжнє забарвлення тварини, і довгого, досить гладенького, схожого на сіно волосся ості. По обох боках спини, від плечей до хвоста, тягнеться широка поздовжня смуга коричневого кольору. Решта хутра блідого рудувато-сірого забарвлення, на череві сріблясто-сірого. Над очима у напрямку скронь пролягає широка біла смуга. Очі оточені чорно-бурим кільцем, і така ж сама смужка йде вниз від скронь. Кігті жовтуватого або жовтувато-бурого кольору[4]. Їх довжина може досягати 7.5 сантиметрів.
У лінивця трипалого, на відміну від більшості ссавців, нестала кількість шийних хребців (8 — 9). Шия дуже рухома, тварини можуть повертати голову на 270 градусів[4].
Зубна система лінивця трипалого складається з 18 корінних зубів. Він не має різців або іклів. Зуби лінивців через відсутність емалі мають темний, практично чорний колір.
Лінивець характеризується невисоким рівнем метаболізму — температура їхнього тіла може знижуватись до 25 °C.
Очі у нього слабкі і невиразні. Незважаючи на свої маленькі вуха, мабуть, лінивець трипалий має прекрасний слух. Про його нерозвинуте відчуття дотику теж відомо. Щодо нюху не можливо нічого сказати, лише смак можна вважати деякою мірою розвиненим.
Досить рідко, звичайно тільки увечері або рано-вранці, або ж тоді коли лінивець стривожений, можна почути його голос. Він не гучний і складається з тужливих, тривалих, високих, коротких і різких звуків[5]
Великі ліси на вологих низинах є основним місцем їх заселення. Чим менше населений і темніший ліс, тим більше він привертає увагу цих створінь. Будучи справжніми деревними тваринами, як мавпа чи вивірка, вони, на відміну від останніх, ледве перебираються поповзом з гілки на гілку. Простір, який долають легкі і жваві мавпи, для лінивця перетворюється на далеку подорож. Об'єднавшись іноді в невелику сім'ю, ці ледачі істоти ведуть нудне і тихе життя, і мандрують поволі з гілки на гілку. Вони вельми незграбно пересуваються по землі[6], чого не скажеш про їхню поведінку на деревах. Як і інші нічні тварини, вони проводять нерухомо цілий день, а у сутінки вже бадьорішають, уночі мандрують хоча і повільно, але не ліниво.
Лінивець трипалий добре плаває, при чому рухається у воді набагато швидше ніж по гілках, тримає голову високо над водою. Надзвичайно важко відірвати лінивця від гілки, за яку він учепився. Під час сну і відпочинку лінивець трипалий ставить усі чотири лапи одну поряд з одною, вигинає тіло майже кулясто і нахиляє голову до грудей, проте до тіла її не притуляє. У такому положенні висить цілий день на одному місці, не втомлюючись.
Наскільки ця тварина не чутлива до голоду і спраги, настільки ж вона чутлива до вологи і пов'язаної з нею прохолоди. При найменшому дощі він прагне сховатися під склепінням з густого листя і навіть докладає у цю мить неабияких зусиль, котрі не відповідають його прізвиську. Дощової днини лінивець весь час сумно сидить на одному місці, зазнаючи украй неприємних відчуттів від води, яка стікає по ньому.
Малокалорійна їжа не має високої поживності, а значить і енергії від неї утворюється не так вже багато. Тому в години пильнування (9 годин на добу) вони пересуваються дуже повільно і тільки у випадках крайньої необхідності - на сусідню гілку або дерево за новою порцією їжі. Ще одним засобом економії енергії стало зниження температури тіла в нічний час доби.Таке можливе лише у лінивців і у тих тварин, які впадають в зимівлю, наприклад, ведмедів. А з появою сонця вони намагаються відшукати містечко посвітліше і потепліше, у надії підняти свою температуру тіла. Схожий процес спостерігається і у плазунів.
Лінивці можуть витримати падіння з великої висоти і важкі травми. Маленькі лінивчики чіпляються не за дерева, а за шерсть матері. Іноді вони падають і при цьому можуть загинути, оскільки мати може і не полізти вниз за своїм дитинчам.
Колись вважалося, що географічно ареал лінивця трипалого обмежується територією, на якій росте церкопія, листя якої він споживає. Проте пізніше, після проведення ретельних досліджень, з'ясувалося, що лінивці живуть на деревах принаймні 96 видів, листя яких вони вживають у їжу. Таке помилкове припущення було зроблене тому, що церкопія має рідку крону, у якій люди найчастіше і помічали цих тварин. Харчується виключно бруньками, молодими пагонами і плодами, а рясна роса, яку він злизує з листя, добре заміняє йому воду, котрої бракує на деревах. Шлунок у лінивця багатокамерний, пристосований до перетравлення рослинної їжі. Для випорожнення кишківника і сечового міхура лінивець трипалий ненадовго спускається на землю, але робить це дуже рідко — один раз на декілька днів. Це пов'язано з тим, що їжа проходить по травному тракту дуже повільно, а сечовий міхур здатен розтягуватись майже до діафрагми.
Лінивці трипалі не залишають дерева, поки на ньому є корм. І лише тоді, коли починають відчувати брак поживи, наважуються здійснити подорож. Поволі пересуваючись, вони відшукують місце, де гілки інших дерев переплітаються з гілками їхнього дерева, і таким чином, чіпляючись за суччя, перебираються на сусіднє дерево.
Спаровування і пологи у лінивця трипалого відбуваються у висячому положенні. Тривалість вагітності становить близько 6 місяців. Єдине дитинча масою близько 300 г з'являється на світ добре сформованим. Приблизно до 9- місячного віку воно тримається у матері на грудях, а розмірів дорослої тварини досягає у 2,5 роки. Вони досягають статевої зрілості приблизно в три роки[7]. Тривалість життя лінивців у неволі — 20-30 років.
Не можна сказати що життю лінивця трипалого загрожують хижаки (ягуар, леопард марги, орел гарпія і анаконда[4]). Завдяки життю на деревах, вони уникають найнебезпечніших для них ворогів — ссавців. Крім того, їхнє хутро загалом дуже схоже своїм забарвленням з листям гілок, на яких вони нерухомо висять, як плоди на дереві, тому дуже важко відшукати лінивця, що спить. Втім, ці тварини не такі й вже беззбройні, як може видатися на перший погляд. На дереві до них, звичайно, важко добратися, але якщо лінивця застати зненацька на землі і спробувати спіймати, то він досить швидко перекинеться на спину і хапає нападника кігтями. Сила його кінцівок у будь-якому разі, неабияка.
Хутро лінивця дає прихисток синьо-зеленим водоростям і комахам. Наприклад, метелик родини вогнівки (Pyralidae) — Вогнівка лінивцева (Bradypodicola hahneli) мешкає у шерсті живих лінивців. Мабуть, метелики живляться шкірними жировими виділеннями цих тварин. Яйця міль відкладає у послід лінивця, коли він спускається на землю.[8] Гусінь вогнівки мешкає у посліді і там перетворюється у лялечку. Подібний спосіб життя ведуть і інші види вогнівок — Cryptoses choloepi[9] , Cryptoses waagei[10], Cryptoses rufipictus[10], Bradyphila garbei[10].
Крім цього у шерсті лінивця паразитують 12 видів кліщів: шість видів кліщів роду Ambylomma, три види Macrocheles (Macrocheles impae, Macrocheles uroxys, Macrocheles lukoschusi) і три види роду Liponissus (Liponissus inheringi, Lobalges trouessarti і Edentalges bradypus)[11].
У шерсті лінивця також живуть жуки-копрофаги родини пластинчастовусі родів Trichilium і Uroxys. Колонії цих комах можуть бути великими, у одного лінивця дослідники знайшли 980 жуків. Вони як і вогнівки відкладають яйця у послід[11].
Шкоди ці тварини заподіяти не можуть. Лінивець трипалий мешкає лише у найвіддаленіших лісах, і поки ще зберігаються величезні дерева, що забезпечують його дахом і поживою, доти ми матимемо щастя спостерігати життя цих тварин.
М'ясо лінивців місцеві жителі споживають, а з його жорсткої шкіри виготовляють покриття для сідел. Довгі зігнуті кігті йдуть на виготовлення намиста.
Міжнародна спілка охорони природи надала лінивцю трипалому статус, як вид з найменшим ризиком «з огляду на його широке розповсюдження в одних з найчистіших районах басейну Амазонки, і його чисельність описана як локально відносно велика»[3]. Оцінка щільності популяції варіюється від 1,7 особин на км ² у Французькій Гвіані (Таубе і співавт. 1999) до 221 особин на км ² у штаті Манаус, Бразилія (Chiarello 2008)[3].
Ніяких серйозних загроз виживанню виду станом на 2013 рік невідомо. Лінивець трипалий мешкає на багатьох природоохоронних територіях. У Венесуелі співіснує з людьми у деяких парках і скверах у кількох містах.
Lười cổ trắng hay còn gọi là Lười họng nhạt hay lười họng tái (Danh pháp khoa học: Bradypus tridactylus) là một loài động vật có vú trong họ lười Bradypodidae, bộ Pilosa. Loài này được Linnaeus mô tả năm 1758. Lười họng nhạt thường sinh sống ở rừng mưa nhiệt đới ở miền bắc Nam Mỹ. Trong số những con lười, chúng được coi là một trong những loài vật lười biếng nhất thế giới, tiêu biểu cho loài lười. Loài lười với cái tên biểu thị tính cách được cho là lười biếng nhất. Nhưng trong loài lười, thì có một loài được coi là Vua lười.
Chúng có một cái đầu tròn, nằm trên một cái cổ dài và mềm dẻo, cổ của chúng đặc biệt dễ quay tới quay lui. Lười có hơn các động vật có vú khác đến 2 đốt sống cổ cho phép chúng xoay đầu một cách nhẹ nhàng quanh một cung 270 độ, con lười có đến 9 đốt sống cổ trong khi hầu hết động vật hữu nhũ chỉ có 7 đốt sống cổ. Đôi mắt và đôi tai nhỏ, so với thân mình to kềnh càng. Nó tương tự như hình dáng, và thường bị nhầm lẫn với, lười họng nâu, là loài có phạm vi phân phối rộng lớn hơn nhiều. Bằng chứng di truyền có thể giải thích cho thấy hai loài tách ra chỉ khoảng 400.000 năm trước đây, mặc dù các bằng chứng gần đây nhất cho thấy sự chia tách là gần 6 triệu năm.
Bộ lông màu nâu xám, dày và lởm chởm với những đốm trắng và vàng trên lưng. Các chi dài, tay trước dài hơn chân sau. Lòng bàn tay và lòng bàn chân đều có lông. Chiều dài thân mình con trưởng thành khoảng 55 cm, đuôi dìa khoảng 7 cm, cân nặng khoảng 4,5 kg. Chúng thường im lặng, nhưng cũng có thể phát ra những tiếng kêu rít. Mặc dù chậm chạp, nhưng ít khi các loài thú khác tấn công được chúng, bởi chúng có bộ móng vuốt vô cùng sắc bén. Bình thường, bộ móng vuốt này giúp chúng treo mình trên cây, nhưng khi gặp nguy hiểm thì biến thành vũ khí. Chỉ một cú vả chúng thì ngay cả thú ăn thịt toạc da, tóe máu.[4] Mỗi ngón tay và mỗi ngón chân đều có một móng vưốt vừa cong và dài, đủ để gây ra những vết thương sâu. Một cú đánh bằng vuốt nhọn có thể làm cho thú dữ phải chựng lại.
Chúng phân bố ở Trung và Nam Mỹ trong những rừng cây và dọc bờ sông, nơi có cây Cecropia lyratiloba sinh sống. Ít có con thú nào di chuyển chậm chạp như nó, mỗi ngày, con vật này chỉ di chuyển trung bình 28 mét. Món ăn ưa thích của Bradypus tridactylus là lá cây, cành non loại cây Cecropia lyratiloba, chúng chỉ thích ăn lá, trái cây, cành non của loại cây này. Do thị giác và thính giác của chúng rất kém, nên chúng giống như bị mù. Chúng tìm thức ăn theo kiểu mù, đó là ngửi và sờ mó. Chúng chỉ từ từ kéo vào và ăn những thứ ở trong tầm với của miệng, với một tốc độ chậm, thậm chí, chúng lười đến nỗi không chịu đưa tay kéo chiếc lá vào miệng, mà chỉ ăn những chiếc lá non ở ngay miệng, cũng với một tốc độ rất chậm.
Vì sự chậm chạp trong hành động, mà chúng tiêu tốn năng lượng rất ít, cơ thể của chúng tiêu hóa thức ăn cũng với tốc độ chậm. Phải mất một tháng, chúng mới tiêu hóa hết thức ăn có trong dạ dày. Do lười biếng trong việc tìm kiếm thức ăn, nên cơ thể chúng tiêu hóa cạn kiệt, không lãng phí chút thức ăn nào kiếm được. Cơ thể chúng luôn tìm cách hấp thu hết mức có thể các chất bổ dưỡng trong thức ăn. Bao tử của chúng cũng đủ to để chứa một lượng thức ăn tương đương với 1/3 trọng lượng cơ thể và như vậy, chúng chiếm một tỷ lệ lớn so với kích thước cơ thể.
Chúng có khả năng treo mình bất động trên cây nhiều giờ liền. Những loài thú ăn thịt không nhận ra chúng với tư thế bất động như xác chết. Vì chúng cực kỳ ít di chuyển, lại di chuyển cực chậm, nên vào mùa mưa, các loại tảo, rêu mốc mọc kín lông, khiến chúng biến thành màu xanh rêu. vào mùa mưa khi tảo xanh mọc nhiều trên lông chúng. Bộ lông vừa dài, vừa dày, lớp lông ngoài cùng có các khe, tảo xanh mọc trong những khe này, tạo cho chúng những bộ lông màu hơi xanh. Chúng còn có kiểu sinh hoạt khá lạ là quanh năm suốt tháng treo ngược thân thể lên cành cây. Lúc ăn, lúc ngủ, thậm chí khi đẻ cũng treo mình như võng, ngửa bụng lên trời.
Phần lớn thời gian trong ngày là ngủ treo mình trên cây. Chúng chỉ hoạt động kiếm ăn vào ban đêm, sẵn sàng đánh đuổi những con lười khác cùng giới tính xâm nhập vào khu vực sinh sống của mình. Chúng cũng có thể ngâm mình dưới nước giỏi hơn bất kỳ động vật nào trên cạn.Mặc dù phần lớn thời gian treo ngược trên cây, nhưng thi thoảng chúng cũng xuống đất để đi vệ sinh. Chúng tạo ra cái lỗ, rồi mỗi tuần đi vệ sinh một lần vào đó. Khi chúng xuống đất, chúng nằm ngửa hoặc nằm sấp, dùng móng vuốt bập vào đất để kéo lê cơ thể đến chỗ đi vệ sinh. Chính vì thế, nếu xuống đất chúng dễ dàng trở thành món mồi ngon cho báo đốm và nhiều loài thú dữ khác.
Mùa giao phối của chúng vào tháng 3 và tháng 4. Con cái mang thai tới 180 ngày và chỉ sinh duy nhất một con. Lười con được mẹ sinh ra trong tư thế treo ngửa trên cây. Vừa ra đời, lười non đã biết bám vào lông mẹ và sống trên bụng mẹ. Sau 5 tuần tuổi, chúng đã có thể tự leo trèo. Chúng bú mẹ khoảng 1 tháng, thì được mẹ nhai mớm món lá cây. Khoảng 6 tháng tuổi chúng sẽ tự kiếm ăn.[5].
Lười cổ trắng hay còn gọi là Lười họng nhạt hay lười họng tái (Danh pháp khoa học: Bradypus tridactylus) là một loài động vật có vú trong họ lười Bradypodidae, bộ Pilosa. Loài này được Linnaeus mô tả năm 1758. Lười họng nhạt thường sinh sống ở rừng mưa nhiệt đới ở miền bắc Nam Mỹ. Trong số những con lười, chúng được coi là một trong những loài vật lười biếng nhất thế giới, tiêu biểu cho loài lười. Loài lười với cái tên biểu thị tính cách được cho là lười biếng nhất. Nhưng trong loài lười, thì có một loài được coi là Vua lười.
Трёхпалый ленивец[1] (лат. Bradypus tridactylus) — вид млекопитающих из семейства трёхпалых ленивцев[2].
Трёхпалый ленивец встречается только в тропических лесах северной части Южной Америки, в том числе в таких странах как Гайана, Суринам, Французская Гвиана, на западе Венесуэлы и Колумбии, и в Бразилии к северу от реки Амазонка[3].
Трёхпалый ленивец достигает в длину 52 см, из которых 4 см приходится на хвост, и весит от 3,2 до 6 килограммов[4]. Это неповоротливое животное, голова небольшая, со срезанной мордой, с твёрдыми губами и маленьким ртом, шея очень длинная. Хвост, сплюснутый по бокам, заметно выдаётся вперёд. Конечности довольно короткие и толстые, и вооружены тремя очень сплющенными по бокам серповидными когтями. Волосы на голове с пробором, направленное вниз, на других участках тела, наоборот, снизу вверх. В волосах часто поселяются одноклеточные зелёные водоросли, придающие шерсти животного буро-зелёный оттенок. Подошвы лап покрыты волосами.
Мех состоит из тонкого, короткого и густого волосяного подшёрстка, который и определяет настоящий окрас животного, и длинного, довольно гладкого, похожего на сено волосяного ости. По обеим сторонам спины, от плеч до хвоста, тянется широкая продольная полоса коричневого цвета. Остальной мех бледного рыжевато-серого цвета, на брюхе серебристо-серого. Над глазами в направлении висков проходит широкая белая полоса. Глаза окружены чёрно-бурым кольцом, и такая же полоска идет вниз от висков. Когти желтоватого или желтовато-бурого цвета[4]. Их длина может достигать 7,5 сантиметров.
У трёхпалого ленивца, в отличие от большинства млекопитающих, 8—9 шейных позвонков. Шея очень подвижная, животные могут поворачивать голову на 270 градусов[4].
Зубная система трёхпалого ленивца состоит из 18 коренных зубов. Он не имеет резцов или клыков. Зубы ленивцев из-за отсутствия эмали имеют тёмный, практически чёрный цвет.
Ленивец характеризуется невысоким уровнем метаболизма — температура его тела может снижаться до 25 °C.
Глаза у него слабые и невыразительные. Несмотря на свои маленькие уши, трёхпалый ленивец имеет прекрасный слух. О его неразвитом чувстве прикосновения тоже известно. Про обоняние ничего сказать невозможно, только вкус можно считать в определённой степени развитым.
Довольно редко, обычно только вечером или рано утром, или же тогда, когда ленивец встревожен, можно услышать его голос. Он не громкий и состоит из тоскливых, длительных, высоких, коротких и резких звуков[5].
Обширные леса на влажных низинах являются основным местом обитания. Чем меньше населен и темнее лес, тем больше он привлекает внимание этих животных. Будучи настоящими древесными животными, они медленно перебираются с ветки на ветку. Они весьма неуклюже передвигаются по земле[6], чего не скажешь об их поведении на деревьях. Как и другие ночные животные, они проводят неподвижно целый день, а в сумерки уже бодрствуют, ночью путешествуют хотя и медленно, но не лениво.
Трёхпалый ленивец хорошо плавает, причём движется в воде гораздо быстрее, чем по веткам, держит голову высоко над водой. Чрезвычайно трудно оторвать ленивца от ветви, за которую он уцепился. Во время сна и отдыха трёхпалый ленивец ставит все четыре лапы одну рядом с другой, выгибает тело почти шаровидно и наклоняет голову к груди, однако к телу её не прижимает. В таком положении висит целый день на одном месте.
Насколько это животное не чувствительно к голоду и жажде, настолько же оно чувствительно к влаге и связанной с ней прохладе. При малейшем дожде он стремится спрятаться под кроной с густой листвой и даже прилагает в этот момент огромные усилия, которые не соответствуют его названию. В дождливую погоду ленивец все время сидит на одном месте, испытывая крайне неприятные ощущения от воды, которая стекает по нему.
Малокалорийная пища не обладает высокой питательностью, а значит и энергии от неё образуется не так уж много. Поэтому в часы бодрствования (9 часов в сутки) ленивцы передвигаются очень медленно и только в случае крайней необходимости — на соседнюю ветку или дерево за новой порцией еды. Ещё одним средством экономии энергии стало снижение температуры тела в ночное время. А с появлением солнца они пытаются отыскать местечко посветлее и потеплее, в надежде поднять свою температуру тела. Похожий процесс наблюдается и у пресмыкающихся.
Ленивцы могут выдержать падение с большой высоты и тяжелые травмы. Маленькие ленивцы цепляются не за дерево, а за шерсть матери. Иногда они падают и при этом могут погибнуть, так как мать может и не полезть вниз за своим детёнышем.
Когда-то считалось, что географически ареал трёхпалого ленивца ограничивается территорией, на которой растет церкопия, листьями которой он питается. Однако позже, после проведения тщательных исследований, выяснилось, что ленивцы живут на деревьях по крайней мере 96 видов, листья которых они употребляют в пищу. Такое ошибочное предположение было сделано потому, что церкопия имеет редкую крону, в которой люди чаще всего и замечали этих животных. Питается исключительно почками, молодыми побегами и плодами, а обильная роса, которую он слизывает с листьев, хорошо заменяет ему воду, которой хватает на деревьях. Желудок у ленивца многокамерный, приспособлен к перевариванию растительной пищи. Для опорожнения кишечника и мочевого пузыря трёхпалый ленивец ненадолго спускается на землю, но делает это очень редко — один раз в несколько дней. Это связано с тем, что пища проходит по пищеварительному тракту очень медленно, а мочевой пузырь способен растягиваться почти до диафрагмы.
Ленивцы не оставляют дерево, пока на нём есть корм. И только тогда, когда начинают испытывать недостаток пищи, решаются совершить путешествие. Медленно передвигаясь, они ищут место, где ветви других деревьев переплетаются с ветвями их дерева, и таким образом, цепляясь за сучья, перебираются на соседнее дерево.
Спаривание и роды у трёхпалого ленивца происходят на весу. Продолжительность беременности составляет около 6 месяцев. Единственный детёныш массой около 300 г появляется на свет хорошо сформированным. Примерно до 9-месячного возраста он держится у матери на груди, а размеров взрослого животного достигает в 2,5 года. Они достигают половой зрелости примерно в три года[7]. Продолжительность жизни ленивцев в неволе составляет 20—30 лет.
Нельзя сказать, что жизни трёхпалого ленивца угрожают хищники (ягуар, длиннохвостая кошка, орёл гарпия и анаконда[4]). Благодаря жизни на деревьях, они избегают опасных для них врагов — млекопитающих. Кроме того, их мех в целом очень похож своей окраской на листья веток, на которых они неподвижно висят, как плоды на дереве, поэтому очень трудно найти ленивца, который спит. Впрочем, эти животные не такие уж безоружные, как может показаться на первый взгляд. На дереве до них, конечно, трудно добраться, но если ленивца застать врасплох на земле и попытаться поймать, то он довольно быстро перекинется на спину и хватает нападающего когтями. Сила его конечностей в любом случае, немалая.
Мех ленивца дает приют синезелёным водорослям и насекомым. Например, бабочка семейства огнёвок (Pyralidae) — Bradypodicola hahneli живёт в шерсти живых ленивцев. Вероятно, бабочки питаются кожными жировыми выделениями этих животных. Яйца бабочка откладывает в помёт ленивца, когда он спускается на землю[8]. Гусеницы огнёвки живут в помёте и там превращаются в куколку. Подобный образ жизни ведут и другие виды огнёвок — Cryptoses choloepi[9], Cryptoses waagei[10], Cryptoses rufipictus[10], Bradyphila garbei[10].
Кроме того, в шерсти ленивца паразитируют 12 видов клещей: шесть видов клещей рода Amblyomma, три вида Macrocheles (Macrocheles impae, Macrocheles uroxys, Macrocheles lukoschusi) и три вида рода Liponissus (Liponissus inheringi, Lobalges trouessarti и Edentalges bradypus)[11].
В шерсти ленивца также живут жуки-копрофаги из родов Trichilium и Uroxys. Колонии этих насекомых могут быть большими, у одного ленивца исследователи нашли 980 жуков. Они как и огнёвки откладывают яйца в помёт[11].
Местные жители потребляют мясо ленивцев, а из его жёсткой кожи изготавливают покрытия для седел. Длинные изогнутые когти идут на изготовление ожерелья.
Международный союз охраны природы предоставил виду статус, как вид с наименьшим риском, учитывая его широкое распространение в одних из самых чистых районах бассейна Амазонки, и его численность опиа как локально относительно большая[3]. Оценка плотности популяции варьируется от 1,7 особей на км² во Французской Гвиане (Таубе и соавт. 1999) до 221 особей на км² в штате Манаус, Бразилия (Chiarello 2008)[3].
Никаких серьёзных угроз выживанию вида по состоянию на 2013 год неизвестно. Вид живёт на многих природоохранных территориях. В Венесуэле сосуществует с людьми в некоторых парках и скверах в нескольких городах.
Трёхпалый ленивец (лат. Bradypus tridactylus) — вид млекопитающих из семейства трёхпалых ленивцев.
Трёхпалый ленивец встречается только в тропических лесах северной части Южной Америки, в том числе в таких странах как Гайана, Суринам, Французская Гвиана, на западе Венесуэлы и Колумбии, и в Бразилии к северу от реки Амазонка.
白喉三趾樹懶[2](學名:Bradypus tridactylus)是三趾樹懶的一種,生活於哥倫比亞、委內瑞拉、圭亞那及巴西境內的熱帶雨林。
白喉三趾樹懶近乎沒有尾巴及外耳殼,頭部渾圓及有一平鈍的鼻子。身體密披長而粗糙的毛髮,偶爾有細小的綠藻在其毛髮上生長,形成互利共生的關係——樹懶提供棲息地,綠藻不規則的淡綠則提供很好的保護色。兩性異形不明顯,雄性樹懶有一亮黃而至橙色的條紋在其背上,雌性則於胸前有乳房。與其他樹懶一樣,牠們最有力的防衛來自於其修長、扁平而呈弓形的前臂及利爪,中爪較其他爪把為長。
一般體長在45至75厘米,四肢長而無力,當中前臂的長度較後臂長近一倍。白喉三趾樹懶共有九節頸椎骨(Vertebra),提高了牠們的柔軟度。
白喉三趾樹懶的鉤爪使牠們能穩妥地掛在樹上,即使打瞌睡也不影響其穩定性。已死的樹懶甚至仍能在樹上掛上一段時間而不會倒下。 其妊娠期長達六個月,多只生一胎。雖然幼犢只需一個月的母乳餵飼後就能依靠樹葉獲得營養,但幼犢仍會依附在母體上九個月之久。