nomes no trilho de navegação
Die Visuil (Scotopelia peli) is 'n skaars standvoël wat in groot bome by mere en stadig vloeiende riviere slaap. Die voël is 60 – 64 cm lank en 2 - 2.4 kg groot. Die uil se getalle neem af weens versteuring en wateronttrekking uit groot riviere. In Engels staan die voël bekend as die Pel's Fishing Owl.
Die Visuil (Scotopelia peli) is 'n skaars standvoël wat in groot bome by mere en stadig vloeiende riviere slaap. Die voël is 60 – 64 cm lank en 2 - 2.4 kg groot. Die uil se getalle neem af weens versteuring en wateronttrekking uit groot riviere. In Engels staan die voël bekend as die Pel's Fishing Owl.
Scotopelia peli ye una especie grande de curuxa de la familia Strigidae. Aliméntase nocturnamente de los pexes y xaronca atrapándolos na superficie de los llagos y ríos. La especie prefier los ríos de movimientu lentu con grandes árboles que sobresalen del nial y forraxe.[2] Añera en buecos y les forquetes de los árboles grandes. Anque dos güevos son puestos, namái una pitucu eclosiona.
Atopar a lo llargo de gran parte d'África subsaḥariana, pero polo xeneral ye más bien local, raru y ausente de les rexones más seques. Los adultos tienen una coloración jengibre-acoloratáu con trupa franxes escuros nel envés y l'ampliación de les partes inferiores. Los dos búhos rellacionaos d'África son más pequeños y la falta de restricción de la escuridá y l'ampliación (anque sí tienen rayes escures per debaxo). Los xuveniles son más uniforme que los adultos. A diferencia del águila, curuxes, los penachos del oyíu de la Pesca de búho son apenes visibles, dándo-y una apariencia d'una cabeza redonda.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Aves, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Scotopelia peli ye una especie grande de curuxa de la familia Strigidae. Aliméntase nocturnamente de los pexes y xaronca atrapándolos na superficie de los llagos y ríos. La especie prefier los ríos de movimientu lentu con grandes árboles que sobresalen del nial y forraxe. Añera en buecos y les forquetes de los árboles grandes. Anque dos güevos son puestos, namái una pitucu eclosiona.
Atopar a lo llargo de gran parte d'África subsaḥariana, pero polo xeneral ye más bien local, raru y ausente de les rexones más seques. Los adultos tienen una coloración jengibre-acoloratáu con trupa franxes escuros nel envés y l'ampliación de les partes inferiores. Los dos búhos rellacionaos d'África son más pequeños y la falta de restricción de la escuridá y l'ampliación (anque sí tienen rayes escures per debaxo). Los xuveniles son más uniforme que los adultos. A diferencia del águila, curuxes, los penachos del oyíu de la Pesca de búho son apenes visibles, dándo-y una apariencia d'una cabeza redonda.
El duc pescador de Pel[1] (Scotopelia peli) és un ocell de la família dels estrígids (Strigidae) que habita vegetació de ribera de gran part de l'Àfrica subsahariana.
El duc pescador de Pel (Scotopelia peli) és un ocell de la família dels estrígids (Strigidae) que habita vegetació de ribera de gran part de l'Àfrica subsahariana.
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Tylluan bysgod Pel (sy'n enw benywaidd; enw lluosog: tylluanod pysgod Pel) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Scotopelia peli; yr enw Saesneg arno yw Pel’s fishing owl. Mae'n perthyn i deulu'r Tylluanod (Lladin: Strigidae) sydd yn urdd y Strigiformes.[1]
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn S. peli, sef enw'r rhywogaeth.[2]
Mae'r tylluan bysgod pêl yn perthyn i deulu'r Tylluanod (Lladin: Strigidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:
Rhestr Wicidata:
rhywogaeth enw tacson delwedd Cordylluan Glaucidium passerinum Cordylluan Bolifia Glaucidium bolivianum
.jpg)
.jpg)
_in_tree.jpg)
_in_tree.jpg)
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Tylluan bysgod Pel (sy'n enw benywaidd; enw lluosog: tylluanod pysgod Pel) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Scotopelia peli; yr enw Saesneg arno yw Pel’s fishing owl. Mae'n perthyn i deulu'r Tylluanod (Lladin: Strigidae) sydd yn urdd y Strigiformes.
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn S. peli, sef enw'r rhywogaeth.
Ketupa Pelova, také ketupa Peliova (Scotopelia peli, Strix peli) je druh sovy z čeledi puštíkovití (Strigidae) a rodu Scotopelia. Druh popsal Charles Lucien Jules Laurent Bonaparte v roce 1850.[2] Je monotypický, může se však u něj vyskytovat řada vzorů a zbarvení.[3] Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody je řazen mezi málo dotčené druhy.
Ketupa Pelova se vyskytuje v celkem 30 zemích, hlavně rovníkové Afriky[4] jižně od pouště Sahara. Obývá oblast ze Senegalu a Gambie přes Somálsko až na jih kontinentu,[5] například Středoafrickou republiku, Republiku Kongo, Súdán, Tanzanii a další. Ve Svazijsku pravděpodobně vymizela.[6] K životu dává přednost lesům poblíž močálů, menších jezer či řek, žijí především v povodí řek Zambezi a Kongo.[7] Preferuje vysoké stromy, případně ostrůvky stromů na řece blízko břehu. Žije až do výšky 1 700 m n. m.[8]
Ketupa Pelova se řadí mezi největší druhy sov,[9] měří 51 až 61 cm, hmotnost se odhaduje na 2 055 až 2 325 g. Délka jednoho křídla dosahuje 42,3 až 44,5 cm, celkové rozpětí křídel přes 1,5 m.[8] Hlava je velká a kulatá a kvůli načechranému peří působí větší než ve skutečnosti je, ocas je krátký. Černohnědé oči působí „bezedně”.[4] Kvůli tomu, že ketupa Pelova loví převážně ryby, jí na končetinách neroste peří, aby se nenamočila a na pařátech má šupinky, jež umožňují lepší úchop. Na rozdíl od většiny sov nelétá neslyšně a mávání mohutnými křídly vydává značný hluk.[5][7] Sova může mít různé zbarvení, obvykle je červenohnědé s černými proužky na hřbetě a obličeji a světlejší na břiše, na ocase se nacházejí černé a bílé pruhy. Na hrdle je bílé peří a jeho barva vyniká především při zpěvu. Zobák má černé zbarvení. U tohoto druhu není vyvinut zřetelný pohlavní dimorfismus, samice bývají světlejší.[3] Mladí jedinci jsou převážně světlí, s pruhy na bocích. Dospělého zbarvení dosáhnou v 10 měsících věku.[7]
Záměna může nastat s druhem ketupa Bouvierova (Scotopelia bouvieri), která žije především v nížinatých pralesních oblastech v Kongu, je však světlejší, má žlutý zobák a tmavé peří na hlavě. Podobná je také ketupě červenavé (Scotopelia ussheri).[7]
Ketupa Pelova je převážně noční druh, avšak někdy může být aktivní i za dne. Den tráví obvykle v párech na větvích ve výškách maximálně 50 m ve stínoví velkých stromů. Místo hřadování lze většinou odhalit podle odhozených zbytků potravy.[7] Jedno místo mohou obývat i delší dobu. Samci vydávají hluboké volání, jež je slyšet do vzdálenosti až 3 km, houkání samic je vyšší, ale podobné. Opakuje se v intervalech 10 s. Delší písně obvykle ketupa zpívá v páru. Hlasově jsou tyto sovy nejaktivnější za měsíčních nocí, především před východem slunce.[8] Potravu tvoří především ryby; preferuje ty s hmotností od 100 do 200 g, ale dovede lapit i dvoukilového jedince. Mimoto se živí i ostatními vodními živočichy, například žábami, kraby či hmyzem, avšak umí ulovit i malého krokodýla.[5] Lov probíhá obvykle z větve, která visí nad vodou, někdy však také ketupa vybírá kořist v mělkých vodách s písečným povrchem. Není spolehlivě objasněno, jak sova kořist lokalizuje, ale patrně podle drobných vlnek na vodě. Poté se snese dolů a svými pařáty uchopí kořist.[4] Pouze občas se při lovu namočí.[8]
Rozmnožování ketup Pelových nastává převážně od února do dubna, v jižní Africe od května do července.[5] Je načasováno tak, aby se mláďata narodila v období sucha, kdy jsou vodní hladiny nižší a je snazší ulovit kořist. Ketupy Pelovy vytvářejí monogamní páry, které si střeží své území před ostatními ketupami. Vejce velká 5,2 × 6,2 cm[3] klade samice do dutiny ve stromě ve výšce 3−12 m. Klade 1−2, avšak obvykle přežije pouze jedno z mláďat.[5] Stará se o ně pouze samička, zatímco samec jí donáší potravu. Po inkubační době, jež trvá zhruba 32 dní, se vylíhnou mláďata o váze 60−70 g. Mláďata rychle rostou a vzletnosti dosahují při hmotnosti 1,4 a 1,7 kg.[3] Na domovském území zůstávají 6–9 měsíců.[8] Pohlavní dospělosti dosahují ve dvou letech věku.[5]
Nebezpečí pro ketupu Pelovu představuje vysoušení vodních oblastí, které obývá, znečišťování vod, nadměrný rybolov, kácení stromů a také stavby přehrad. Následkem toho její počty klesají a někde začíná být vzácná.[5][9] Má však velký areál rozšíření, který nedosahuje hodnot pro zranitelné druhy a jeho populace je stabilní a přestože nikdy nebylo prováděno sčítání, zdá se, že rovněž nedosahuje počtu pro zranitelné druhy. Z těchto důvodů Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí ketupu Pelovu jako málo dotčený druh.[6] Vyskytuje se v řadě chráněných oblastí, například v Krugerově národním parku a je zapsána na přílohu II Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin.[5]
Mezi přirozené nepřátele se řadí například orel jasnohlasý (Haliaeetus vocifer). V případě, že nějaký nepřítel napadne hnízdící samici ketupy, ta vydává hlasité zvuky a předstírá zranění.[3]
Obrázky, zvuky či videa k tématu ketupa Pelova ve Wikimedia Commons
Ketupa Pelova, také ketupa Peliova (Scotopelia peli, Strix peli) je druh sovy z čeledi puštíkovití (Strigidae) a rodu Scotopelia. Druh popsal Charles Lucien Jules Laurent Bonaparte v roce 1850. Je monotypický, může se však u něj vyskytovat řada vzorů a zbarvení. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody je řazen mezi málo dotčené druhy.
Die Bindenfischeule (Scotopelia peli, Syn.: Bubo peli), auch Pel-Fischeule genannt, ist eine Art aus der Familie der Eigentlichen Eulen. Sie kommt ausschließlich in Afrika vor.
Die Bindenfischeule ist eine verhältnismäßig große Eulenart und erreicht eine Körpergröße von 51 bis 61 Zentimetern. Das Gefieder ist rötlichbraun, auf der Oberseite leicht grau gestreift und gefleckt. Die Unterseite ist etwas blasser als die Oberseite, die grauen Streifen sind etwas ausgeprägter. Die Art hat keine Federohren, was sie von den meisten anderen Eulen der Gattung Uhu (zu der sie manchmal gerechnet wird) unterscheidet. Die Läufe und die Zehen sind nicht befiedert. Die Krallen sind sehr kräftig.
Verwechslungsmöglichkeiten bestehen mit der Rotrücken-Fischeule, die jedoch deutlich kleiner ist und deren Gefieder kräftiger rötlichbraun ist. Auch die Marmorfischeule ist kleiner als die Bindenfischeule.
Das Mesoptil (Nestlingskleid) der Jungvögel ist weißlich. Sie mausern dann zunächst in ein Gefieder, das am Rücken den Altvögeln ähnelt, aber blasser ist. Auch die Körperunterseite ist zunächst sehr hell, weil ihr noch die charakteristische Zeichnung der adulten Vögel fehlt.
Das Verbreitungsgebiet der Bindenfischeule ist disjunkt. Sie kommt vereinzelt in Mali und Nigeria, Senegal, Gambia, Sierra Leone, Liberia, Guinea und Ghana vor. Ihr größtes Verbreitungsgebiet liegt in Zentralafrika und reicht von der Küste im Osten bis in den Osten des Kongos. Vereinzelte Populationen finden sich außerdem im Sudan, Somalia, Kenia, Tansania, Simbabwe, Botswana und im Osten Südafrikas.
Sie besiedelt Wälder entlang von Flüssen und Seen sowie Sümpfen. Sie kommt von Flussmündungen bis in Höhenlagen von 1.700 Meter über NN vor.
Die Bindenfischeule ist eine dämmerungs- und nachtaktive Eulenart. Sie ist besonders ruffreudig in mondhellen Nächten und ist vor allem in der Morgendämmerung zu vernehmen. Nur wenn die Nahrung knapp ist, kann man sie auch während des Tages beim Jagen beobachten. Sie übertagt normalerweise in Baumwipfeln. Dabei sitzen Paare meist sehr eng beieinander.
Das Nahrungsspektrum umfasst Fische mit einem Gewicht von bis zu zwei Kilogramm. Die meisten Fische, die diese Uhuart fängt, wiegen jedoch zwischen 100 und 200 Gramm. Zum Nahrungsspektrum gehören außerdem Frösche, Krebse und Muscheln.
Die Fortpflanzungszeit fällt in die Trockenzeit, wenn das Wasser flacher und klarer ist und sie ihre Beute besser erkennen kann. Ihr Revier zeigt sie durch intensives Rufen an. Als Nistgelegenheit werden meist Baumhöhlen genutzt. Dabei präferiert sie Bäume, die sich in Gewässernähe befinden. Das Gelege besteht aus ein bis zwei Eiern. Es brütet allein das Weibchen und wird dabei vom Männchen mit Beute versorgt. Die Brutzeit beträgt etwa 32 Tage; der Schlupfabstand zwischen den Jungvögeln beträgt bis zu fünf Tagen, was nahelegt, dass das Weibchen mit der Ablage des ersten Eis mit der Brut beginnt.[1] In der Regel wird nur das ältere Nistgeschwister groß. Jungvögel sind mit etwa 68 bis 70 Tagen flügge, halten sich aber für weitere sechs bis neun Monate im Revier der Elternvögel auf.
Die Bindenfischeule (Scotopelia peli, Syn.: Bubo peli), auch Pel-Fischeule genannt, ist eine Art aus der Familie der Eigentlichen Eulen. Sie kommt ausschließlich in Afrika vor.
Pel's fishing owl (Scotopelia peli) is a large species of owl in the family Strigidae, found in Africa. It lives near rivers and lakes, and feeds nocturnally on fish and frogs snatched from the surface of lakes and rivers. The species prefers slow-moving rivers with large, overhanging trees to roost in and forage from.[3] It nests in hollows and the forks of large trees. Though as many as two eggs are laid, often only one chick is raised.
The species' common and specific name honours Hendrik Severinus Pel, who was governor of the Dutch Gold Coast (now Ghana) from 1840 till 1850.[4]
Pel's fishing owl is one of the largest owl species in the world. Among the world's owls, it ranks as the fifth-heaviest on average, the seventh-longest in length and measured wing chord, and fourth-longest in mean wingspan, although not all large species have had measured wingspans.[5][6] It measures 51–63 cm (20–25 in) in length, spans around 153 cm (60 in) across the wings and weighs up to at least 2.35 kg (5.2 lb).[7][8] One male was found to weigh 1.72 kg (3.8 lb) and four females averaged 2.19 kg (4.8 lb), it may outrival the snowy owl (only around 4% lighter on average in six datasets) as the fifth- or sixth-heaviest living owl on average.[9][10] Under current classification, it is the heaviest extant owl outside of the genus Bubo, although some authors may also include the fishing owls in Bubo.[11] Among standard measurements, the wing chord is 40.7–44.7 cm (16.0–17.6 in) and the tail is 20.7–24.3 cm (8.1–9.6 in) long. They are well adapted to their aquatic lifestyle. Unlike most owls, they have minimal feathering on their toes and the tarsi, thus minimizing the amount of plumage that gets wet while fishing. Like diurnal raptors that specialize in fish, they have spiky scales on the bottoms of their feet that help them grip slippery fish. Since hearing and auditory stealth is not important to its hunting techniques, this owl does not have strong hearing and does not have the soft edges to its flight feathers that most owls share, which makes them almost impossible to hear in flight.[12][13]
Adults are colored a rich ginger-rufous with dense dark bars to the upperparts and scaling to the underparts. The feathers around the head are loose and long, giving the head a shaggy appearance. The tarsi and toes are unfeathered and straw-colored. The white throat is often largely obscured, but can be puffed up in displaying birds during courtship. The flight and tail feathers are barred with lighter and darker feathers. The eyes are distinctly dark, often blackish in color. The two adult sexes are similar looking, but females are generally less rufous in color and have a more indistinct facial disc. Considerable variation exists in coloration and barring in adult birds, with some birds having extensive pale feathers with others having several blackish markings.[14] Juveniles are more uniform buff than adults. Unlike the eagle-owls, the ear tufts of the Pel's fishing owl are barely visible, giving it a very round-headed appearance. The two related fishing owls are smaller and lack the dark barring and scaling (though they do have dark streaks below).[5]
The song of the male Pel's fishing owl is a deep, sonorous, horn-like boom, first a single and then a higher pitched huhuhu. The male also utters a ringed hoot, much higher pitched than those of most eagle-owls, followed by a deep, soft grunt: whoommmm-wot or hooomm-hut. The calls of the male are repeated every 10 to 20 seconds and can be heard from up to 3 km (1.9 mi) away. While singing, the male's throat and breast are often highly inflated. The female's songs are similar, but are higher pitched and even in a double-note, i.e. hoot-oot.[14] Females and young at the nest wail a shrill wheeoouu while anticipating food.[5]
It is found throughout a large part of sub-Saharan Africa, but it is generally rather local, uncommon, and absent from drier regions. It is patchily distributed in Nigeria, Senegal, the Gambia, Guinea, Sierra Leone, and in central Africa from the coast to eastern Zaire and discontinuously to South Sudan, Somalia, Kenya, and Tanzania and southwards to Zambia,Zimbabwe, Botswana, and eastern South Africa.
Pel's fishing owl is found in forests along rivers and lakes. It can be found in swamps and estuaries at sea level up to an elevation of around 1,700 m (5,600 ft).[14] Its favorite habitat is riverine forests with large trees, although large numbers are also found on islands with large, old trees within larger rivers, swamps or lakes, so long as the islands are not too far from the bank. The species is largely residential and has no seasonal movement, although young, nonbreeding birds may wander somewhat before claiming their own territories. Pel's fishing owl may move outside of its own range in pursuit of prey.
In general, this species is nocturnal and is most vocally active on moonlit nights, especially near dawn. However, they are sometimes seen to be active during the day, especially when prey is scarce. During the daytime, they usually roost on a large tree branch. Often, the male and female roost together. At dusk, they leave the roost and instead perch on stumps, branches, and other objects that extend over the water.[5]
The main prey of Pel's fishing owls is fish. They can take fish weighing as much as 2 kg (4.4 lb), but most fish caught are much smaller, usually weighing 100–200 g (3.5–7.1 oz). They are not picky eaters among fish species and any fish that is in a reasonable size range and found close to the water's surface is readily caught and consumed. Compared with the fish owls in the genus Bubo, the three fishing owls are more completely piscivorous and rarely vary their prey selection from fish. They may also take other aquatic animals such as frogs, crabs, mussels and large insects.[14] In one case, a Pel's fishing owl was observed to prey on a baby Nile crocodile (Crocodylus niloticus).[15] While perched over the water, these owls detect the movement of fish from ripples in the water and swoop down to seize their prey with their powerful talons and then swoop back to their perch for consumption. Unlike many other fish-eating birds, Pel's fishing owls rarely submerge themselves or get particularly wet while hunting. More uncommonly, this species forages by wading into shallow water along sandbanks.[5]
Pel's fishing owls nest during the dry season, which has the benefit of lower, clearer water, thus more easily detectable fish. They are monogamous and territorial, claiming a stretch of river or lakeshore for themselves. All activity in the species occurs within striking distance of water. Territories are claimed by hooting at the start of the breeding season. When prey selection is good, populations can be quite dense. At such bountiful times, territories are often quite small with the central activity of breeding pairs sometimes occurring within 300 m (980 ft) of each other. In Botswana, 23 territories were found along 60 km of river, and in Kruger National Park, up to eight pairs can be found in an 18 km stretch of the Levubu River.[5]
The nest is a natural hollow or cavity in an old, shady tree close to the water, quite often around where thick branches emerge from the trunk. The clutch size is typically one or two eggs, which average 62.5 mm × 52.1 mm (2.46 in × 2.05 in) in length and weigh around 85 g (3.0 oz). The female lays the eggs when water is at its peak or starting to fall, so that brood feeding coincides with low water and concentrated prey. The female does all incubation for around 32 days, while the male feeds her. If more than one egg is in the nest, hatching occurs at 5-day intervals. The second chick often disappears, probably due to starvation. At hatching, the chick weighs 60–70 g (2.1–2.5 oz), with their eyes opening 7 days later. Within 20 days, their weight increases to around 500 g (1.1 lb) and then balloons to around 1,400–1,700 g (3.1–3.7 lb) by the time they are 68 to 70 days old. The young remain in their parents' territory for 6 to 9 months after fledging and resemble the adult by around 10 months of age. At the first sight of danger to their offspring, both parents may engage in distraction displays. These consists of behaving as if injured, to draw the attention of potential predators, and penetrating screeches.[5] Pel's fishing owls may attack African fish eagles (Haliaeetus vocifer) that come too close to their nests. The fish eagles and Verreaux's eagle-owls (Bubo lacteus) are perhaps the only predatory threat to this species, though encounters between the two large owls are likely very rare due to significantly different habitat preferences.[16] Due to the relatively late stage at which the young become fully independent, Pel's fishing owls usually only breed in alternate years.[14]
Pel's fishing owl ranges from locally rare and sporadic to quite common, depending on how ideal the local environment is. Due to the dependence on large waterways with abundant fish and mature trees, they are a highly sensitive to destruction of their habitat. Damming rivers, siltification, and removal of water for irrigation may be local issues faced by the species. In some places, water pollution may pose a further problem, and overfishing, particularly where human populations are rapidly increasing, can also deplete the owl's food supplies. Changes in water supply can have knock-on effects on the riverine forest in which Pel's fishing owls roost and nest, and in some areas this habitat is being further degraded by wood-cutting and even by tree damage by large elephant populations. Even where the species occurs in protected areas, human activities upstream can still impact fish stocks and nesting trees.[14] Overall, the species is widely distributed and populations currently appear to be stable. Thus, the species is classified as least concern by the IUCN.[1] The species may come under pressure in Namibia in the future if, as predicted by climate change models, Namibia becomes drier and the growing human population increasingly relies on and impacts the region's river systems.[17]
Pel's fishing owl (Scotopelia peli) is a large species of owl in the family Strigidae, found in Africa. It lives near rivers and lakes, and feeds nocturnally on fish and frogs snatched from the surface of lakes and rivers. The species prefers slow-moving rivers with large, overhanging trees to roost in and forage from. It nests in hollows and the forks of large trees. Though as many as two eggs are laid, often only one chick is raised.
El búho pescador africano o búho pescador de Pel (Scotopelia peli), llamado por algunos autores como , es una especie grande de lechuza de la familia Strigidae. Se alimenta nocturnamente de los peces y ranas atrapándolos en la superficie de los lagos y ríos. La especie prefiere los ríos de movimiento lento con grandes árboles que sobresalen del nido y forraje.[2] Anida en huecos y las horquillas de los árboles grandes. Aunque dos huevos son puestos, sólo una polluelo eclosiona.
Se encuentra a lo largo de gran parte de África subsahariana, pero en general es más bien local, raro y ausente de las regiones más secas. Los adultos tienen una coloración jengibre-rojizo con densa franjas oscuros en el dorso y la ampliación de las partes inferiores. Los dos búhos relacionados de África son más pequeños y la falta de restricción de la oscuridad y la ampliación (aunque sí tienen rayas oscuras por debajo). Los juveniles son más uniforme que los adultos. A diferencia del águila, lechuzas, los penachos del oído de la Pesca de búho son apenas visibles, dándole una apariencia de una cabeza redonda.
Datos: Q512097
Multimedia:
Especies: Scotopelia peli
El búho pescador africano o búho pescador de Pel (Scotopelia peli), llamado por algunos autores como , es una especie grande de lechuza de la familia Strigidae. Se alimenta nocturnamente de los peces y ranas atrapándolos en la superficie de los lagos y ríos. La especie prefiere los ríos de movimiento lento con grandes árboles que sobresalen del nido y forraje. Anida en huecos y las horquillas de los árboles grandes. Aunque dos huevos son puestos, sólo una polluelo eclosiona.
Se encuentra a lo largo de gran parte de África subsahariana, pero en general es más bien local, raro y ausente de las regiones más secas. Los adultos tienen una coloración jengibre-rojizo con densa franjas oscuros en el dorso y la ampliación de las partes inferiores. Los dos búhos relacionados de África son más pequeños y la falta de restricción de la oscuridad y la ampliación (aunque sí tienen rayas oscuras por debajo). Los juveniles son más uniforme que los adultos. A diferencia del águila, lechuzas, los penachos del oído de la Pesca de búho son apenas visibles, dándole una apariencia de una cabeza redonda.
Scotopelia peli Scotopelia generoko animalia da. Hegaztien barruko Strigidae familian sailkatua dago.
Scotopelia peli Scotopelia generoko animalia da. Hegaztien barruko Strigidae familian sailkatua dago.
Kalapöllö (Scotopelia peli) on kalapöllöihin kuuluva pöllölintu, jota tavataan Saharan eteläpuolisessa Afrikassa. Kalapöllön ravintoon kuuluvat kalat, mutta se voi napata myös pikkunisäkkäitä, esimerkiksi hiiren. Se suosii hitaasti virtaavia jokia, joiden reunoilla on veden ylle kaartuvia puiden oksia. Niillä istuen pöllö voi tarkkailla veden pintaan nousevia kaloja.
Kalapöllön pituus on noin 63 cm ja paino keskimäärin 2,14 kg.[2]
Ranskalainen luonnontieteilijä Charles Lucien Bonaparte kuvasi lajin holotyypin Ghanan Ashantissa vuonna 1850.[3]
Kalapöllö (Scotopelia peli) on kalapöllöihin kuuluva pöllölintu, jota tavataan Saharan eteläpuolisessa Afrikassa. Kalapöllön ravintoon kuuluvat kalat, mutta se voi napata myös pikkunisäkkäitä, esimerkiksi hiiren. Se suosii hitaasti virtaavia jokia, joiden reunoilla on veden ylle kaartuvia puiden oksia. Niillä istuen pöllö voi tarkkailla veden pintaan nousevia kaloja.
Kalapöllön pituus on noin 63 cm ja paino keskimäärin 2,14 kg.
Ranskalainen luonnontieteilijä Charles Lucien Bonaparte kuvasi lajin holotyypin Ghanan Ashantissa vuonna 1850.
Scotopelia peli
La Chouette-pêcheuse de Pel (Scotopelia peli) est une espèce d'oiseaux d'Afrique subsaharienne assez rare, peu connue et aussi particulière. Contrairement à plusieurs autres chouettes elle ne se nourrit que de poissons, batraciens et crustacés. Elle se sert d'un arbre comme perchoir pour repérer ses proies[1]. Elle est surtout nocturne[2], ressemble un peu à un faucon et n'a pas de plume sur les pattes puisqu'elle les plonge dans l'eau régulièrement.
C'est une chouette assez imposante. Son envergure peut atteindre 1,60 m et elle pèse plus de 2 kg pour une taille de 50 à 60 cm[2],[3].
Elle est de coloration majoritairement brun-rousse, avec des zones chamois finement striées de noir. Il faut noter que les variations de teinte sont très larges, pouvant aller du brun pâle à un roux presqu'orangé[1]. Les juvéniles ont un duvet blanc sale; le plumage semblable à celui des adultes, quoiqu'en plus pâle, s'acquiert à partir de 10 mois.
Les chouettes de Pel n'ont pas d'aigrettes, mais les longues plumes du haut de la tête peuvent donner l'impression que la calotte est ébouriffée. Le disque facial est peu marqué. Les yeux sont d'un noir profond[1].
En vol l'oiseau est grand, avec des ailes larges et une tête qui paraît sensiblement plus petite. Le vol est bruyant, au contraire de la plupart des rapaces nocturnes. En effet, la chouette de Pel étant un piscivore elle n'a pas besoin d'être silencieuse[4].
Elle vit en Afrique essentiellement au sud du Sahara[5].
Cette chouette très spécialisée - uniquement piscivore - affectionne les milieux qui peuvent lui fournir son alimentation composée essentiellement de poissons, grenouilles et autres invertébrés aquatiques. Elle peuple donc en priorité les habitats lacustres : îles, marais, lacs.
Elle est également très dépendante des arbres pour nicher, s'abriter et chasser. De ce fait on peut souvent l'observer au bord de la mer, dans les mangroves et les estuaires boisés.
En outre, elle a été vue jusqu'à 1 700 m dans quelques vieux massifs forestiers[4].
Elle n'est pas menacée au niveau global dans son aire de répartition qui s'étend à une trentaine de pays, tous situés au sud du Sahara. Néanmoins ses populations pâtissent du morcellement des forêts qui les isole les unes des autres.
Par conséquent la chouette pêcheuse de Pel est localement rare, tandis qu'elle est plus commune sur d'autres sites: dans le bassin du Congo et au Botswana dans la grande zone humide de l'Okavango où nichent près de 100 couples, ou encore dans certaines régions d'Afrique du Sud où ont été comptés au total près de 500 couples[4].
La déforestation galopante constitue sans nul doute une menace pour cette espèce ; de même que la dégradation générale des cours d'eau, l'assèchement, ou encore la construction de barrages.
L'UICN la catégorise comme de préoccupation mineure (2021)[6].
Elle ne fait habituellement pas de nid. Elle se sert de préférence d'une cavité naturelle, ou bien d'un nid abandonné par d'autres grands oiseaux.
Elle est souvent représentée sur des timbres[7].
Scotopelia peli
La Chouette-pêcheuse de Pel (Scotopelia peli) est une espèce d'oiseaux d'Afrique subsaharienne assez rare, peu connue et aussi particulière. Contrairement à plusieurs autres chouettes elle ne se nourrit que de poissons, batraciens et crustacés. Elle se sert d'un arbre comme perchoir pour repérer ses proies. Elle est surtout nocturne, ressemble un peu à un faucon et n'a pas de plume sur les pattes puisqu'elle les plonge dans l'eau régulièrement.
La civetta pescatrice di Pel (Scotopelia peli Bonaparte, 1850) è un uccello della famiglia degli Strigidi, diffuso in Africa.[2]
Questa grande civetta è lunga 55-65 centimetri e pesa dai due ai due chili e mezzo. Il piumaggio, uguale nei due sessi, è marroncino sfumato con giallo, leggermente più scuro sul dorso, completamente macchiettato e striato di nero che facilita la mimetizzazione tra gli alberi. Le penne timoniere sono molto lunghe; il disco facciale è piuttosto piccolo con grandi occhi neri e becco nero e ricurvo. Gli artigli sono lunghi e curvi, adatti alle prede viscide.
La civetta pescatrice di Pel è diffusa in tutto il continente africano a sud del Sahara, a partire dal Senegal fino all'Etiopia e giù fino al Sudafrica. Le zone con la maggior concentrazione sono gli stati che si affacciano sul Golfo di Guinea (specialmente Repubblica Democratica del Congo e Guinea Equatoriale), e Tanzania e Mozambico.
Vive lungo laghi, paludi, fiumi, stagni e acquitrini dove le sponde sono riccamente alberate, o entro cinquanta metri da queste. Preferisce comunque i fiumi dal corso lento, in cui non deve competere per le prede con altri rapaci.
Come la maggior parte degli Strigiformes, anche la civetta pescatrice di Pel diviene attiva dopo il tramonto. Si alza dal suo posatoio abituale e vola bassa sugli specchi d'acqua. Individuata la preda, la afferra con i grandi artigli e ritorna all'albero per consumare il pasto. Si nutre di pesci, rane, rospi, talvolta di piccoli coccodrilli e di altri animali acquatici di piccola e media taglia.
Il periodo riproduttivo varia a seconda della zona in cui vive: da febbraio ad aprile nell'Okavango e a sud dell'equatore, tranne in alcune zone della Namibia, dell'Angola e della Tanzania dove può nidificare da aprile a giugno; a nord dell'equatore solitamente avviene in primavere o all'inizio dell'estate. Il nido è una cavità degli alberi; la femmina vi depone una o due uova, ma viene allevato un solo piccolo. Il maschio aiuta la femmina nell'allevamento del piccolo che lascia il nido dopo circa quattro o cinque mesi dalla nascita, ma in alcuni casi può rimanere con i genitori anche per otto mesi.
Anche se non se ne conosce l'esatto numero, le popolazioni della civetta pescatrice di Pel, sebbene sia indicata come specie non in pericolo, negli ultimi anni sono in leggero calo. Questo è dovuto a vari fattori tra cui la deforestazione, l'inquinamento dei fiumi, il degrado dei terreni boscosi in riva ai fiumi e la progettazione di centrali idroelettriche.
La civetta pescatrice di Pel (Scotopelia peli Bonaparte, 1850) è un uccello della famiglia degli Strigidi, diffuso in Africa.
De Pels visuil (Scotopelia peli) is een uil uit de familie Strigidae.
Zijn poten zijn lang en kaal; veren ontbreken. Met zijn kromme nagels kan hij zelfs de glibberigste prooien vasthouden. Beide seksen zijn lichtbruin met donkere vlekken en strepen en zoals de meeste grote, zwarte ogen. Hij is meer dan dubbel zo groot als een kerkuil: 55–63 cm (de kerkuil 29–44 cm/Oehoe 50–60 cm). Zijn roestplaats is meestal een boom. Het is een plaatselijk algemene standvogel die 2-2,5 kg weegt.
Het is een van de drie Afrikaanse Scotopelia-soorten die gespecialiseerd zijn in het vangen van kikkers en padden, vissen en andere zoetwaterdieren. 's Nachts gaan ze op jacht: ze duiken van hun zitplaats neer en scheren dan vlak boven het water. Ze keren dan met de prooi naar de zitplaats terug waar ze hun prooi verorberen.
Ze nestelen in boomholtes, meestal heel dicht bij water. Het vrouwtje legt 1-2 eieren maar er meestal wordt slechts 1 jong grootgebracht. De jongen worden gevoerd door beide ouders en blijven soms wel 8 maanden in de buurt van het nest.
De Pels visuil leeft aan beboste oevers van meren, rivieren en moerassen. Hij leeft in Afrika bezuiden de Sahara. In Azië komen er ook visuilen voor maar in het geslacht Ketupa.
Bronnen, noten en/of referentiesStorflodugle (Scotopelia peli) er ei ugle.
Denne ornitologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den. Storflodugle (Scotopelia peli) er ei ugle.
Multimedia w Wikimedia Commons Rybiarka duża, sowa rybiarka (Scotopelia peli) – gatunek dużego ptaka drapieżnego z rodziny puszczykowatych (Strigidae). Zamieszkuje prawie całą Afrykę, na południe od Sahary. Osiadły.
Po raz pierwszy sowa ta została opisana przez holenderskiego przyrodnika H.S. Peli w połowie XIX wieku. Gatunek niekiedy zaliczany jest do rodzaju Bubo.
Etymologia nazwy naukowej (ewentualnie polskiej):
Nazwa „rybiarka” wzięła się od jej głównego pożywienia – ryb.
Wygląd zewnętrzny: Obie płci ubarwione podobnie. Upierzenie w szacie spoczynkowej: Wierzch ciała w rdzawobrązowe prążki, spód jasnopłowy z delikatnymi kreskami. Oczy duże, ciemne. Głowa spłaszczona, bez „uszu”. Skok nieopierzony, białawy, często zakryty przez nogawice. dziób czarny, zakrzywiony. Upierzenie młodych: białawe z rudym nalotem, kolejne szaty coraz ciemniejsze. Młode osiągają dorosłe upierzenie po 15 miesiącach.
Rozmiary:
Najchętniej zamieszkuje brzegi porośnięte kępami wysokich drzew na nizinnych terenach.
Afryka od Senegalu, Nigerii i Etiopii na południe do Konga, Botswany i wschodniej części Południowej Afryki.
Głównie żywi się rybami, rzadko uzupełniając dietę żabami, krabami i mięczakami. Czeka na swoim stanowisku nad wodą. Śledzi najmniejsze zafalowania, które mogłaby wywołać ryba. Błyskawicznie rzuca się w dół, chwyta rybę mocno w pazury i powraca na stanowisko. Najpierw pożera głowę, niekiedy się nią nawet całkowicie zadowala.
Żyje samotnie lub w parach, czasami z potomstwem. Dzień spędza ukryta w koronach nadbrzeżnych drzew. Rzadko oddala się od rzeki. Kiedy zapada zmrok, rybiarka rusza na polowanie.
Długość życia: Nie jest znana.
Toki: Samiec wabi samicę głębokim nawoływaniem, po którym następuje miękki, brzęczący dźwięk. Samica odpowiada wyższym, delikatniejszym tonem oraz krótszym odzewem. Podniecona sowa stroszy pióra i głowa staje się bardziej okrągła.
Środowisko: Zazwyczaj wybiera wysoko położoną dziuplę w pniu dużego, rozgałęzionego i cienistego drzewa, rosnącego w pobliżu rzeki.
Gniazdo: Nie budują gniazda, ale wyścielają dno dziupli miękkimi gałązkami lub liśćmi.
Jaja: Ptak składa z reguły 2.
Wysiadywanie: Wysiadywanie trwa ok. 32 dni. Samica wysiaduje i ogrzewa je, a samiec zaopatruje ją i młode w pożywienie.
Rozmnażanie rybiarki zaplanowane jest tak, by pisklęta wykluły się w porze, kiedy w rzekach nie brakuje ryb.
Pisklęta: Wychowanie piskląt trwa około 10 tygodni. Ubarwienie dorosłych zyskują po 15 miesiącach. Zwykle przeżywa tylko jedno.
Odróżnić ją można od innych sów po charakterystycznych dużych i czarnych oczach oraz okrągłej głowie. Zobaczyć ją można w pobliżu rzek w Afryce.
Gatunek jest monotypowy, nie wyróżnia się podgatunków.
Rybiarka duża, sowa rybiarka (Scotopelia peli) – gatunek dużego ptaka drapieżnego z rodziny puszczykowatych (Strigidae). Zamieszkuje prawie całą Afrykę, na południe od Sahary. Osiadły.
O Corujão-pesqueiro-de-pel (Scotopelia peli) é uma espécie de ave estrigiforme pertencente à família Strigidae.[1]
O Corujão-pesqueiro-de-pel (Scotopelia peli) é uma espécie de ave estrigiforme pertencente à família Strigidae.
Afrikansk fiskuggla[2] (Scotopelia peli) är en fågel i familjen ugglor inom ordningen ugglefåglar.[3]
Fågeln förekommer lokalt i skogar med vattendrag i Afrika södra om Sahara.[3]
IUCN kategoriserar arten som livskraftig.[1]
Fågelns vetenskapliga artnamn hedrar Hendrik Severinus Pel (1818-1876), guvernör över Nederländska Guldkusten 1840-1850 men också naturforskare och taxidermist.[4]
Wikimedia Commons har media som rör afrikansk fiskuggla.
Wikispecies har information om Scotopelia peli.
Afrikansk fiskuggla (Scotopelia peli) är en fågel i familjen ugglor inom ordningen ugglefåglar.
Scotopelia peli là một loài chim trong họ Strigidae.[1]
Scotopelia peli Bonaparte, 1850
Охранный статус
Полосатая рыбная сова (лат. Scotopelia peli) — вид рыбных сов из семейства Совиные. Довольно крупная сова, питается в основном рыбой и водными животными. Активна в сумерках. Пик брачного сезона — февраль — апрель. Самка откладывает два яйца, но выживает лишь один более сильный птенец. В мире имеет почти нормальную численность и попадает в категорию Least Concern (наименьший риск), в Намибии осталось всего 120 особей, которые находятся под угрозой полного вымирания. На языке африкаанс также известна как «Visuil».
Размеры взрослой птицы 51-63 см, размах крыльев 150 см, масса 2-2,3 кг. Голова круглая, большие глаза, ушных пучков нет. Так как добыча полосатой рыбной совы находится под водой, у неё отсутствует нужда в остром слухе, из-за этого лицевой диск, который обычно помогает совам определить направление слабых звуков, у этой совы слабо выражен. Кроме того, из-за того, что добыча совы не может её услышать, края её крыльев не такие мягкие, как у других сов, и летать бесшумно она не может. Лапы полосатой рыбной совы не имеют оперения, так же как и у других рыбоядных сов. Вероятно, это нужно для удобства охоты — перья на лапах намокали бы при ловле рыбы. Также на пальцах есть острые шипы, помогающие крепче держать скользкую рыбу. Клюв приспособлен для ловли рыбы, крабов, креветок и других водных обитателей. Окрас полосатых рыбных сов от красно-коричневого до чёрного. Верхняя сторона покрыта чёткими тёмными полосками, нижняя сторона светлее и покрыта более светлыми полосками, которые по бокам становятся V-образной формы. Горло светлое-серое. Короткий хвост покрыт широкими тёмными полосами. У некоторых птиц окрас может значительно отличаться от основного, в основном из-за обилия черных или белых перьев. Радужина глаз коричневая, клюв чёрный. Окрас самок и самцов практически не отличается, хотя самки могут быть немного светлее самцов. Совы-подростки имеют более белое оперение, которое полностью сменяется на взрослое к 15 месяцам.
Основная добыча этой совы — рыба весом от 100—250 г до 2 кг, например сомы, тилапии, хепсетусы, синодонты(перистоусые сомики). Также она ест крабов, креветок, лягушек, пресноводных двустворок, больших насекомых и даже маленьких крокодилов. Охота происходит ночью. Охотится сова, высматривая добычу с нависающей над водой ветки. Иногда местом для засады служат песчаные обрывы. Когда сова замечает поверхностную рябь, она совершает короткий бросок и когтями схватывает рыбу, плавающую у поверхности. Съедает добычу сова либо сразу же в воздухе, либо относит в тихое место, а там разрывает на куски и съедает.
Гнезда эти совы устраивают на деревьях, которые находятся на расстоянии не более 50 м от реки. Причем они предпочитают большие и медленные реки мелким и быстрым.
Брачный сезон у полосатых рыбных сов начинается после того, как уровень воды в реке достигнет максимума. Обычно это февраль-апрель. У вылупившихся птенцов будет много пищи, так как после того, как уровень воды в реке начинает падать, там остаётся много рыбы. Эти совы моногамны, и размножение у пары происходит каждый второй год. Гнёзда располагаются на высоте 3-12 метров над землёй. Иногда совы не строят своё гнездо, а используют старые гнёзда молотоглава. Каждый год совы стараются использовать одно и то же гнездо. Самка откладывает два белых яйца, но часто выживает только один самый сильный птенец, которому достаётся вся принесённая родителями пища, второй погибает от голода. Инкубационный период длится 32-38 дней. Высиживанием занимается исключительно самка, самец приносит ей еду. Выживший птенец оперяется на 68-70 день, а на четвёртый месяц оставляет родительское гнездо, но остаётся зависимым от родителей ещё девять месяцев. Возраста полового созревания совы достигают в два года.
Обитает в отдельных лесах и лесистых районах Сенегала и Гамбии, на юго-западе Мали, в Буркина-Фасо, Сьерра-Леоне, Либерии, на Берегу Слоновой кости, в Гане, Бенине, на юге Нигера, на юге Камеруна, в Габоне, Конго, в Центральноафриканской республике, на юге Судана, на западе и в центре Эфиопии, в Эритрее, на юге Сомали, в Руанде, Уганде, Кении, Танзании, Малави, на юг до северо-запада Анголы и Заира, Замбии, северо-востока Намибии, северо-востока Ботсваны, Зимбабве, Мозамбика и востока Южной Африки. Сова предпочитает леса, расположенные по берегам рек (например Окаванго), озёра, и болота, встречается на высоте до 1700 метров. Полосатых рыбных сов можно найти далеко от леса, даже в полупустынях, если там есть большие деревья, растущие у воды, или на морском побережье, где они охотятся наравне с другими морскими птицами.
Реки, на которых обитает полосатая рыбная сова, находятся под угрозой в результате постройки плотин, заиливания и забора воды для ирригации. В некоторых местах из-за загрязнения рек сокращается количество рыбных запасов, что угрожает существованию рыбных сов. Обычно это происходит там, где народонаселение быстро увеличивается. Забор большого количества воды для ирригации земель, вырубка деревьев, и даже повреждения деревьев большими популяциями слонов грозят сокращением прибрежных лесов, в которых совы гнездятся и выводят потомство. Даже если совы живут на заповедных территориях, деятельность людей выше по течению может влиять на количество рыбы и деревьев, тем самым угрожая существованию сов. Уже сейчас популяция полосатых рыбных сов содержит менее 1400 особей, и учёные говорят об угрозе вымирания в будущем, особенно если климат Африки, как предсказывают модели изменения климата, станет суше, а население увеличится, что сильно воздействует на речные системы данного региона.
Полосатая рыбная сова (лат. Scotopelia peli) — вид рыбных сов из семейства Совиные. Довольно крупная сова, питается в основном рыбой и водными животными. Активна в сумерках. Пик брачного сезона — февраль — апрель. Самка откладывает два яйца, но выживает лишь один более сильный птенец. В мире имеет почти нормальную численность и попадает в категорию Least Concern (наименьший риск), в Намибии осталось всего 120 особей, которые находятся под угрозой полного вымирания. На языке африкаанс также известна как «Visuil».
.png){kind=small}
