nomes no trilho de navegação
El carboner ver o carboner gros[3] (Russula nigricans) és una espècie de bolet pertanyent a la família de les russulàcies.[4]
Del llatí nigricans (negrós) perquè la seua carn esdevé de color negre.
És parasitat per Asterophora lycoperdoides i Asterophora parasitica.[12]
Fructifica als boscos de planifolis (especialment faigs) i de coníferes a la darreria de l'estiu i a la tardor, i entre 0-1.412 m d'altitud.[13]
Es troba a Europa (incloent-hi les illes Britàniques) i la costa atlàntica de Nord-amèrica.[14]
La seua carn (dura i alhora grumollosa) conjuntament amb el seu color i el seu sabor acre, no el fan un bon comestible. Segons alguns autors, sembla que, fins i tot, ha provocat certs trastorns.[15][16][17]
Entre d'altres, té propietats antitumorals[18][19]
El carboner ver o carboner gros (Russula nigricans) és una espècie de bolet pertanyent a la família de les russulàcies.
Holubinka černající (Russula nigricans (Bull. ex Mérat) Fr.) je jedlá, i když z hlediska konzumace méně kvalitní houba z čeledi holubinkovitých. Vhodná je zejména ve směsi do polévek a omáček, ale lze ji použít i ke smažení jako řízky, případně k nakládání do octa. černáním po rozkrojení dostává nepěkný vzhled, který může houbaře od jejího sběru odradit.
Staré, zcela zčernalé plodnice, jsou zejména na vlhkých místech, hostiteli parazitické rovetky cizopasné (Asterophora parasitica (Bull. ex Fr.) Sing.)[1] nebo rovetky pýchavkovité (Asterophora lycoperdoides (Bull.) Ditmar)[2].
Klobouk má 6-15 cm široký, dost masitý, v mládí sklenutý, pak ploše rozložený a na středu prohloubený, později hluboce miskovitý až nálevkovitý. Pokožka klobouku je v mládí bělošedá, brzy s hnědými skvrnami, pak hnědá až černohnědá, suchá a hladká. Okraj klobouku je tenký, nerýhovaný.
Lupeny jsou velmi řídké a tlusté, přirostlé až krátce sbíhavé, křehké, poraněním červenající, pak šednoucí až černající. Barva lupenů je bělavá, později pleťová, ve stáří pak až šedavě nahnědlé, u starých plodnic jsou na ostří černě zbarvené. Na okraji klobouku se mezi dlouhými lupeny téměř pravidelně střídají krátké lupénky.
Třeň je 5-10 dlouhý a 2-3 cm široký, válcovitý, plný a velmi tvrdý, stářím uvnitř změklý, zatímco korová vrstva zůstává pevná. Barva třeně je v mládí bělavá, pak šedohnědá až hnědá.
Dužnina je dosti tvrdá, bílá, na řezu zprvu rychle růžovějící nebo krvavě červenající, pak zvolna šedne, hnědne až posléze zčerná; roztokem zelené skalice nejprve zrůžoví, potom kalně zezelená[4][5]. Chuť je mírná, slabě zemitá, v lupenech mírně palčivá, vůně příjemně houbová.
Výtrusy jsou neúplně síťnaté, 8-10 x 8-9 μm velké. Výtrusný prach je bílý.
Holubinka černající roste v červenci až v listopadu zejména v listnatých a smíšených lesích, od nížin až do hor. Dává přednost kyselým půdám.
Holubinka černající je značně podobná jedlé holubince osmahlé, která se však liší hlavně hustšími a tenčími lupeny a dužninou po poranění zprvu růžovějící a pak šednoucí. Nejedlá, holubinka černobílá, má bílé a husté lupeny, chuť je palčivá a její dužina poraněním černá až jako uhel; roste pod břízami a je menší velikosti. Podobná je také nejedlá, holubinka hustolistá, která má lupeny husté a palčivou chuť.
Obrázky, zvuky či videa k tématu holubinka černající ve Wikimedia Commons
Galerie holubinka černající ve Wikimedia CommonsRyzec bažinný • Ryzec Bertillonův • Ryzec bledoslizký • Ryzec bledý • Ryzec borový • Ryzec Bresadolův • Ryzec bukový • Ryzec citlivý • Ryzec citronový • Ryzec černohlávek • Ryzec datlí • Ryzec ďubkovaný • Ryzec dubový • Ryzec hedvábný • Ryzec hnědočervený • Ryzec hnědoskvrnitý • Ryzec hnědý • Ryzec honosný • Ryzec oranžově hnědý • Ryzec chlupatý • Ryzec jablečný • Ryzec játrový • Ryzec jedlový • Ryzec kafrový • Ryzec kalichovkovitý • Ryzec klamný • Ryzec kokoska • Ryzec krátkonohý • Ryzec kravský • Ryzec kroužkatý • Ryzec krvomléčný • Ryzec křídlatovýtrusý • Ryzec lemovaný • Ryzec libovonný • Ryzec lilákový • Ryzec liškový • Ryzec lososový • Ryzec Maierův • Ryzec maličký • Ryzec modřínový • Ryzec nahnědlý • Ryzec nasládlý • Ryzec odporný • Ryzec ohrnutý • Ryzec olšový • Ryzec oranžově hnědý • Ryzec oranžový • Ryzec osikový • Ryzec osmahlý • Ryzec osténkatý • Ryzec ostrý • Ryzec palčivý • Ryzec pásovaný • Ryzec peprný • Ryzec Pilátův • Ryzec ploštičný • Ryzec plstnatý • Ryzec pohárkovitý • Ryzec polokrvomléčný • Ryzec pravý • Ryzec přejemný • Ryzec pýřitý • Ryzec Quelétův • Ryzec rašeliníkový • Ryzec Romagnesiho • Ryzec rudohrdlý • Ryzec ryšavý • Ryzec řídkolupenný • Ryzec sazový • Ryzec scvrklý • Ryzec severský • Ryzec skotský • Ryzec smoločerný • Ryzec smrkový • Ryzec strakatý • Ryzec světlý • Ryzec syrovátkový • Ryzec syrovinka • Ryzec šeredný • Ryzec vodnatý • Ryzec vonný • Ryzec zelenající
• Ryzec zlatomléčný • Ryzec zprohýbaný • Ryzec žlutavý • Ryzec žlutomléčnýHolubinka černající (Russula nigricans (Bull. ex Mérat) Fr.) je jedlá, i když z hlediska konzumace méně kvalitní houba z čeledi holubinkovitých. Vhodná je zejména ve směsi do polévek a omáček, ale lze ji použít i ke smažení jako řízky, případně k nakládání do octa. černáním po rozkrojení dostává nepěkný vzhled, který může houbaře od jejího sběru odradit.
Staré, zcela zčernalé plodnice, jsou zejména na vlhkých místech, hostiteli parazitické rovetky cizopasné (Asterophora parasitica (Bull. ex Fr.) Sing.) nebo rovetky pýchavkovité (Asterophora lycoperdoides (Bull.) Ditmar).
Der bedingt essbare Dickblättrige Schwärz-Täubling (Russula nigricans) ist ein Pilz aus der Familie der Täublingsverwandten. Es ist ein großer, kompakter, erdfarbener Täubling, der unter allen Täublingen die entferntesten und dicksten Lamellen und das härteste Fleisch hat. Das meist mild schmeckende Fleisch rötet zuerst beim Anschneiden und schwärzt dann. Die Fruchtkörper des sehr häufigen Mykorrhizapilzes erscheinen von Juni bis Oktober auf nahezu allen Böden sowohl im Laub- als auch im Nadelwald, am häufigsten unter Rotbuchen und Fichten.
Der Dickblättrige Schwärz-Täubling ist ein großer, stattlicher Pilz. Sein Hut ist zwischen (5) 7–17 (25) cm breit. Jung ist er blass weißlich und konvex, verflacht aber schon bald und verfärbt sich gräulich bis rußig braun. Später ist er nahezu schwarz und in der Mitte niedergedrückt. Die Huthaut platzt im Alter oft auf und ist etwa zu 2/3 abziehbar.
Die Lamellen stehen sehr weit auseinander. Sie können am Rand einen Abstand von 5 mm und mehr haben. Auch sind sie ungewöhnlich dick und starr. Beim jungen Pilz sind die Lamellen gelblich weiß, im Alter werden sie dann bräunlich schwarz. Unter Druck splittern sie sofort und laufen ziegelrot an, bis sie nach einiger Zeit gräulich-schwarz werden. Die Lamellen sind bis zu 15 mm hoch und stark mit Zwischenlamellen untermischt. Sie sind ausgerandet oder abgerundet am Stiel angewachsen.
Der ist Stiel ist meist kurz (3–8 cm lang) und sehr dick (1,5–3 cm breit), glatt, fest und verfärbt sich wie der Hut. Er meist zylindrisch geformt oder zur Basis hin verdickt.
Das Fleisch ist ungewöhnlich fest, und weißlich. Bricht oder schneidet man ein Stück vom Hut oder Stiel ab, verfärbt sich der Pilz innerhalb von wenigen Minuten rötlich. Später verfärbt sich der Pilz innerhalb von Stunden erst gräulich, dann schwärzlich. Der Pilz schmeckt meist mild, manchmal auch leicht schärflich. Der Geruch ist unauffällig. Junge Pilze riechen oft ein wenig fruchtig, während ältere einen dumpfen Geruch haben. Das Sporenpulver ist weiß.[1][2]
Die rundlichen bis ellipsoiden Sporen sind 6,4–8,5 µm lang und 5,4–6,6 µm breit. Der Q-Wert (Quotient aus Sporenlänge und -breite) ist 1,1–1,3. Das Sporenornament wird bis zu 0,4 µm hoch und besteht aus zahlreichen, teilweise verlängerten Warzen, die durch feine, selten auch gratige Verbindungen mehrheitlich netzartig verbunden sind. Der Apiculus misst 1,25–1,37 × 1,12–1,25 µm, der Hilarfleck ist inamyloid.
Die keuligen, meist 4-sporigen Basidien messen 40–55 × 8–10 µm. Die zylindrischen bis keuligen, 50–65 µm langen und 3,5–7 µm breiten Cheilozystiden enthalten einen auffallend lichtbrechenden Inhalt, der sich in Sulfobenzaldehyd graubraun anfärbt. Die zahlreichen, ähnlich geformten Pleurozystiden messen 30–55 × 3,5–7 µm.
Die Hutdeckschicht besteht aus haarartigen, 3–7 µm breiten Hyphenendzellen, die mehr oder weniger zylindrisch sind und bisweilen nach oben hin schwach zugespitzt sein können. Teilweise können die ein- bis mehrfach septierten Hyphen auch bis 12 µm dick angeschwollen sein. Sie enthalten ein vakuoläres, braunes Pigment. Pileozystiden kommen nicht vor.[3][4]
Aufgrund seiner dicken, sehr entfernt stehenden Lamellen und des erst rötenden und dann schwärzenden Fleisches ist der Dickblättrige Schwärz-Täubling mit keinem anderen Täubling zu verwechseln. Am ehesten könnte er noch mit dem seltenen Schwarzanlaufenden Täubling (Russula albonigra) verwechselt werden, dessen Fleisch im Anschnitt erst schwarzviolett und dann gänzlich schwarz anläuft und einen mentholartigen Geschmack hat.
Als Mykorrhizapilz geht der Dickblättrige Schwärz-Täubling mit ganz unterschiedlichen Baumarten eine Symbiose ein. So kommen Fichten, Tannen, Birken, Buchen, Hainbuchen und Eichen als Wirt in Frage. Man findet den Pilz daher zwischen Juni bis Oktober sowohl in Laub- als auch in Nadelwäldern. Auch an den Boden stellt er keine Ansprüche. Er bevorzugt zwar eher saure Böden, wie Sand, Lehm-/Ton- und Silikatböden, kommt aber auch mit Kalksteinböden zurecht. Meist kommt er gesellig vor.[5]
Der Dickblättrige Schwärz-Täubling ist nicht nur Mykorrhizapartner von Bäumen, er übernimmt auch als Wirt für einige parasitische Pilze eine wichtige ökologische Funktion. Seine festen Fruchtkörper sind so stabil, dass sie kaum verfaulen, sondern eher vertrocknen und langsam zerfallen. Sie werden dabei völlig schwarz und sehen wie verkohlt aus. Auf diesen überständigen Fruchtkörpern findet man nicht selten kleine Kolonien von weißen, parasitischen Pilzen. Meist handelt es sich dabei meist um den Stäubenden Zwitterling (Asterophora lycoperdoides) oder den Beschleierten Zwitterling (Asterophora parasitica).[2][3]
Der Dickblättrige Schwärz-Täubling ist in ganz Europa weit verbreitet und häufig. Er kommt auch in Mittel- und Nordamerika (Kanada, USA, Mexico, Costa Rica,) Nordafrika (Marokko) und Nordasien (Japan, Korea) vor.
In Deutschland ist der Dickblättrige Schwärztäubling weit verbreitet und einer der häufigsten Täublinge.
Das lateinische Artattribut (Epitheton) „nigricāns“, bedeutet schwärzlich oder schwarz werdend.[17]
Der Dickblättrige Schwärz-Täubling gehört zur Untergattung Compactae und hier in die Subsektion Nigricantinae, in der Täublinge zusammengefasst werden, deren Fleisch bei Verletzung rötet, graut oder schwärzt. Er ist nahe verwandt mit dem Dichtblättrigen Schwärz-Täubling (Russula densifolia), dem Schwarzanlaufenden Täubling (Russula albonigra) und dem Rauchbraunen Schwärz-Täubling (Russula adusta).[1]
Der Dickblättrige Schwärz-Täubling ist wegen des harten und wenig aromatischen Fleisches ein ausgesprochen minderwertiger Speisepilz, der nur im ganz jungen Zustand gegessen werden sollte.
Der bedingt essbare Dickblättrige Schwärz-Täubling (Russula nigricans) ist ein Pilz aus der Familie der Täublingsverwandten. Es ist ein großer, kompakter, erdfarbener Täubling, der unter allen Täublingen die entferntesten und dicksten Lamellen und das härteste Fleisch hat. Das meist mild schmeckende Fleisch rötet zuerst beim Anschneiden und schwärzt dann. Die Fruchtkörper des sehr häufigen Mykorrhizapilzes erscheinen von Juni bis Oktober auf nahezu allen Böden sowohl im Laub- als auch im Nadelwald, am häufigsten unter Rotbuchen und Fichten.
Russula nigricans, commonly known as the blackening brittlegill or blackening russula, is a gilled mushroom found in woodland in Europe. It gains both its common and scientific name from its propensity to turn black from cutting or bruising.
It is placed in the Compactae group, subsection Nigricantinae by Bon.[1] It was first described by the French mycologist Pierre Bulliard in 1798 as Agaricus nigricans, before gaining its current binomial name from the father of mycology, the Swedish mycologist Elias Magnus Fries. Its specific epithet is the Latin nigricans 'blackening'.
This is a large member of the genus Russula, and it has a cap that is dirty white when young, but swiftly turns brown, and then black on aging. It measures 5–20 cm (2–8 in) in diameter.[2] There is usually a large depression in the centre of mature caps, which are three quarter peeling. The stem is white, firm, and straight, measuring 5–8 cm (2–3 in) long and 2–5 cm (1–2 in) wide; it too blackens with age.[2] The gills are off-white initially, very widely spaced, and are adnate. These turn red; then grey, and finally black, when bruised. The flesh, which has a fruity smell, when cut turns pale Indian red, and then grey, and black within 20 minutes.[3] The spore print is white, and the warty oval spores measure 7–8 x 6–7 μm.[3]
Old specimens are sometimes parasitised by fungi of the genus Asterophora or Nyctalis, in particular the species N. parasitica and N. asterophora (the pick-a-back toadstool).
Russula nigricans appears in late summer and autumn in both deciduous and coniferous woodland across Britain, Northern Europe, and at least the East Coast of North America.[4]
The species contains toxins which could cause gastrointestinal upset.[5]
Species that also bruise red then black include Russula acrifolia and R. dissimulans.[2]
Russula albonigra has closer gills and is far less common. It bruises directly to black, lacking the red intermediary phase.[1][3]
Russula nigricans, commonly known as the blackening brittlegill or blackening russula, is a gilled mushroom found in woodland in Europe. It gains both its common and scientific name from its propensity to turn black from cutting or bruising.
Must pilvik (Russula nigricans) on pilvikuliste sugukonda pilviku perekonda kuuluv seen.
Kübar on luitundvalge kuni pruun. Vananedes muutub süsimustaks. Kübara laius on 5–20 cm.
Seeneliha on valge, kuid lõikepinnal tõmbub porgandpunaseks, seejärel halliks ja hiljem mustaks.
Must pilvik on söödav, kuid söögiseenena väheväärtuslik.
Ta esineb Eestis harva, augustist oktoobrini.
Must pilvik (Russula nigricans) on pilvikuliste sugukonda pilviku perekonda kuuluv seen.
Kübar on luitundvalge kuni pruun. Vananedes muutub süsimustaks. Kübara laius on 5–20 cm.
Seeneliha on valge, kuid lõikepinnal tõmbub porgandpunaseks, seejärel halliks ja hiljem mustaks.
Must pilvik on söödav, kuid söögiseenena väheväärtuslik.
Ta esineb Eestis harva, augustist oktoobrini.
Oharra: ez fidatu soilik orri honetan ematen diren datuez perretxiko bat identifikatzeko orduan. Inolako zalantzarik izanez gero, kontsultatu aditu batekin.
Gibelilun orrizabalara (Russula nigricans) Russula generoko onddoa da.[1]
Mustahapero (Russula nigricans) on lehtimetsissä esiintyvä hapero. Sen lakki on 5–20 senttimetriä leveä. Väriltään se on nuorena valkea tai harmaanvalkea, mutta pian ruskea ja lopulta melkein musta. Sienen malto on valkeaa ja kovaa, mutta murtumakohdista punertuvaa ja lopulta mustaa. Maku ja haju on mieto. Sieni on syotävä, mutta ei erityisen hyvä. Suomessa sientä tavataan Etelä-Suomen lehdoissa, sekametsissä ja puistoissa. Se on lehtipuiden tai kuusen seuralainen.[2]
Mustahapero (Russula nigricans) on lehtimetsissä esiintyvä hapero. Sen lakki on 5–20 senttimetriä leveä. Väriltään se on nuorena valkea tai harmaanvalkea, mutta pian ruskea ja lopulta melkein musta. Sienen malto on valkeaa ja kovaa, mutta murtumakohdista punertuvaa ja lopulta mustaa. Maku ja haju on mieto. Sieni on syotävä, mutta ei erityisen hyvä. Suomessa sientä tavataan Etelä-Suomen lehdoissa, sekametsissä ja puistoissa. Se on lehtipuiden tai kuusen seuralainen.
Russula nigricans (Bull.) Fr., Epicrisis Systematis Mycologici (Uppsala): 350 (1838)
La Russula nigricans appartiene alla sezione Nigricantinae del genere Russula, della quale è la specie più rappresentativa.
Queste russule sono caratterizzate dalla massiccia presenza di lamellule, dai colori non vivaci e da una carne molto soda. Il portamento del carpoforo, per la forma depressa del cappello e le lamelle quasi decorrenti, ricorda più quello di un Lactarius che di una Russula.
Un particolare interessante è che tutte queste russule sono inizialmente bianche, ma ben presto tutto il corpo fruttifero vira in maniera più o meno marcata verso tonalità bruno nerastre, che permangono fino alla maturità.
Capita, perciò, spesso che si rinvengano vecchi esemplari di questa specie o di altre della sezione Nigricantinae, essiccati, completamente neri, quasi come fossero funghi carbonizzati.
5–20 cm, da convesso a fortemente depresso,
Spaziate, spesse, fragili, leggermente decorrenti, bianco-crema, rosse allo sfregamento, in vecchiaia fuligginose o nerastre, intercalate da numerose lamellule.
5-7 x 2–3 cm, tozzo, quasi cilindrico, carnoso e sodo, ma che a maturazione diventa quasi cavo, inizialmente bianco poi al tocco si macchia di rossastro fino ad annerirsi.
Soda, bianca, al taglio vira prima al rosso e poi si annerisce.
È un fungo simbionte, ubiquitario, che fruttifica, sia in pianura che in montagna, in estate-autunno, nei boschi di latifoglie e aghifoglie con le quali stabilisce relazioni micorrizziche. Predilige terreni ben drenati.
Buona, con riserva.
Alcuni ritengono questo fungo commestibile, altri non edule, altri ancora velenoso. Poiché sono stati registrati casi di disturbi gastrointestinali, se ne sconsiglia il consumo anche per le caratteristiche organolettiche non proprio gradevoli.
Nel continente americano questa specie può essere confusa con la R. dissimulans, che però si differenzia per le lamelle più fitte, le spore più larghe con un'ornamentazione più marcata ed il cappello asciutto.
Altre Russule con le quali può essere confusa sono:
Dal latino nigricans = nereggiante, per la carne che tende al nero.
Russula nigricans (Bull.) Fr., Epicrisis Systematis Mycologici (Uppsala): 350 (1838)
La Russula nigricans appartiene alla sezione Nigricantinae del genere Russula, della quale è la specie più rappresentativa.
Queste russule sono caratterizzate dalla massiccia presenza di lamellule, dai colori non vivaci e da una carne molto soda. Il portamento del carpoforo, per la forma depressa del cappello e le lamelle quasi decorrenti, ricorda più quello di un Lactarius che di una Russula.
Un particolare interessante è che tutte queste russule sono inizialmente bianche, ma ben presto tutto il corpo fruttifero vira in maniera più o meno marcata verso tonalità bruno nerastre, che permangono fino alla maturità.
Capita, perciò, spesso che si rinvengano vecchi esemplari di questa specie o di altre della sezione Nigricantinae, essiccati, completamente neri, quasi come fossero funghi carbonizzati.
Juosvoji ūmėdė (lot. Russula nigricans) – ūmėdžių (Russula) genties grybų rūšis.
Vaisiakūniai dideli. Kepurėlė 8-10, (15-20) cm skersmens, jauna pusrutuliška, truputi gleivėta, senesnių iškili, paplokščia, ar įdubusi, mėsinga, sausa, matinė, šiurkšti, iš pradžių balta, balsva, vėliau pilka, pilkai juosva, juosva, rudai juoda. Lakšteliai balti, grybui senstant tamsėja, stori, platūs, reti, labai trapūs, priaugtiniai. Kotas 2-6 cm ilgio, 1-3 storio, iš pradžių baltas, pilkas, vėliau juosvas, sausas, kietas. Trama balta, perlaužus staigiai paraudonuoja, po to pajuosta, trapi, nekarti, malonaus kvapo.
Auga liepos – rugsėjo mėn. spygliuočių, kartais lapuočių miškuose. Į šią ūmėdę labai panaši juodmėsę ūmėdę (Russula adusta), tik jos lakšteliai plonesni, tankesni.
De grofplaatrussula (Russula nigricans) is een algemeen voorkomende paddenstoel uit de familie Russulaceae. De paddenstoel heeft als alle russula's een broze structuur doordat deze is opgebouwd uit draadvormige hyfen en groepjes ronde cellen.
De grofplaatrussula heeft een hoed die eerst wit is, later grijsachtig en daarna zwartig. De lamellen zijn dik en staan zeer ver uiteen. De steel is vrij lang. Het vlees is hard.
De periode van fructificatie is juli tot en met oktober. Deze russula leeft zoals alle russula's in symbiose met bomen. De zwam is niet kieskeurig en vormt mycorrhiza met eik, beuk, haagbeuk, berk, spar en zilverspar.
De Latijnse bijnaam (epitheton) 'nigricāns' betekent 'zwart wordend'; dit omdat de paddenstoel zwart verkleurt. De Nederlandse naam verwijst naar de zeer grove lamelstructuur, een onderscheidend kenmerk voor deze soort.
De grofplaatrussula is zeer jong eetbaar, maar weinig smakelijk.
Onderzijde met grove lamellen
Detail van de lamellen
De grofplaatrussula (Russula nigricans) is een algemeen voorkomende paddenstoel uit de familie Russulaceae. De paddenstoel heeft als alle russula's een broze structuur doordat deze is opgebouwd uit draadvormige hyfen en groepjes ronde cellen.
Capel fin a 20 cm, biancastr, an pressa marmorisà da gris brun a brun scur dëstiss, peui nèir. Lamele motobin spassià, pian-e, spësse, fràgij, ciàire. Gamba àuta fin a 8 cm e larga fin a 4 cm, bianca, rosastra, da gris brunastr a nèira. Carn anrossenta peui nèira.
A chërs ant ij bòsch.
A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Sensa anteresse alimentar.
Capel fin a 20 cm, biancastr, an pressa marmorisà da gris brun a brun scur dëstiss, peui nèir. Lamele motobin spassià, pian-e, spësse, fràgij, ciàire. Gamba àuta fin a 8 cm e larga fin a 4 cm, bianca, rosastra, da gris brunastr a nèira. Carn anrossenta peui nèira.
AmbientA chërs ant ij bòsch.
Comestibilità A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Sensa anteresse alimentar.
Gołąbek czarniawy (Russula nigricans) – gatunek grzybów należący do rodziny gołąbkowatych (Russulaceae)[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Russula, Russulaceae, Russulales, Incertae sedis, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].
Nazwę polską nadał Feliks Berdau w 1876 r[2]. Synonimy naukowe[3]:
Ma średnicę 10–20 cm, za młodu jest łukowaty, potem rozpostarty i zagłębiony w środku. Ma podwinięte brzegi, jest bardzo twardy i grubomięsisty. Młode okazy mają kolor białawy, potem białawoliwkowosiwy, później ciemnobrązowy, w końcu czarny[4].
Rzadko ustawione. Bardzo grube, kruche, płatowate i nieco przyrośnięte do trzonu. Podobnie jak kapelusz za młodu są białe, potem stopniowo zmieniają kolor aż do czarnego. Po uszkodzeniu siwieją a nawet czernieją[4].
Wysokość 2–7 cm, grubość 1–3 cm. Jest gruby, walcowaty, pełny i bardzo twardy. W porównaniu z większością gatunków gołąbków jest krótki. Podobnie jak kapelusz zmienia kolor w trakcie rozwoju z białego aż do czarnego. Po uciśnięciu czerwienieje[4].
Jest bardzo twardy, po skaleczeniu najpierw czerwienieje, później czernieje, zapach bardzo słaby i nieco mdły, smak łagodny[5].
Wysyp zarodników biały. Zarodniki o kształcie od kulistego do odwrotnie szeroko jajowatego i rozmiarach 6-8 × 6-7 μm/ Powierzchnia pokryta drobnymi brodawkami i słabo zarysowaną siateczka. Podstawki o rozmiarach 40-60- × 6-10 μm. Cystydy liczne, o rozmiarach 70-80 × 5-7 μm, wąskie i wystające na 20-30 μm ponad hymenium. Pod wpływem sulfowaniliny szarzeją .W korze trzonu występują przewody mleczne[6].
Występuje głównie w Ameryce Północnej, Środkowej i Europie, poza tym w Maroku w Afryce, w Korei, Japonii i Australii[7]. W Polsce jest dość pospolity[5][8].
Rośnie w lasach liściastych i lasach iglastych, pod bukami i jodłami. Owocniki pojawiają się od lipca do listopada[2].
Grzyb mikoryzowy[2]. Grzyb jadalny: Przez niektóre przewodniki dla grzybiarzy uważany jest za grzyb jadalny[4], przez inne za niejadalny[5][9]. Jadalne są tylko młode owocniki, starsze mają zbyt łykowaty miąższ. Nagła zmiana barwy po skaleczeniu tego grzyba odstrasza zbieraczy. Zwykle bywa bardzo robaczywy.
Jest wiele gatunków gołąbków, które po uszkodzeniu natychmiast czernieją[9]. Podobny może być gołąbek gęstoblaszkowy (Russula densifolia), ale ma gęstsze blaszki, gołąbek białoczarny (Russula albonigra) o gorzkawo-mentolowym smaku, lub gołąbek podpalany (Russula adusta), ale jego kapelusz jest bardziej blady przy brzegach, a jego miąższ czerwienieje po przecięciu, ale nie czernieje[4].
.JPG)
Gołąbek czarniawy (Russula nigricans) – gatunek grzybów należący do rodziny gołąbkowatych (Russulaceae).
Russula nigricans é um fungo que pertence ao gênero de cogumelos Russula na ordem Russulales. Foi descrito cientificamente por Elias Magnus Fries em 1838.[1]
Russula nigricans é um fungo que pertence ao gênero de cogumelos Russula na ordem Russulales. Foi descrito cientificamente por Elias Magnus Fries em 1838.
Russula nigricans (Elias Magnus Fries, 1838), din încrengătura Basidiomycota în familia Russulaceae și de genul Russula,[1] denumită în popor vinețică cănită[2] sau vinețică negricioasă,[3] este o specie de ciuperci comestibile care coabitează, fiind un simbiont micoriza (formează micorize pe rădăcinile arborilor). Ea se poate găsi în România, Basarabia și Bucovina de Nord, crescând solitară sau în grupuri mici în pădurile de foioase și de conifere, sub carpeni, fagi, mesteceni și stejari respectiv molizi și brazi. Apare de la câmpie la munte din iunie până în octombrie (noiembrie).[4][5]
R. nigricans mai tânără: lamele și picior
R. nigricans bătrână: cuticulă cu crăpături
R. nigricans mai bătrână: lamele și picior
R. nigricans, secțiune longitudinală
R. nigricans mai tinere
R. nigricans bătrâne
În mod normal, vinețica cănită poate fi doar confundată cu specii inofensive ale aceluiași gen, de exemplu cu: Russula acrifolia (necomestibilă, carne iute, insa lamele foarte iute),[7] Russula albonigra (necomestibilă, miros amărui-mucegăios, adesea de mentol),[8] Russula aeruginea (comestibilă)[9] Russula anthracina (comestibilă, dacă se separă lamelele iute), [10] Russula chloroides (comestibilă), [11] Russula densifolia (comestibilă),[12] Russula grisea (comestibilă),[13] Russula heterophylla (comestibilă,)[14] Russula nauseosa (comestibilă)[15] sau Russula virescens (comestibilă).[16]
Este de menționat, că această specie are cea mai mare asemănare cu cea letală Russula subnigricans[17] care însă este răspândită actual (2018) numai prin China, Japonia și Taiwan.
Russula acrifolia
Russula aeruginea
Russula albonigra
Russula anthracina
Russula chloroides
Russula densifolia
Russula grisea
Russula heterophylla
Russula nauseosa
Russula virescens
Vinețica negricioasă nu este astfel de gustoasă ca Russula cyanoxantha (vinețica porumbeilor). Ea este comestibilă cât ciuperca este tânără și cu carnea albă. Se recomandă pregătirea ei în combinație cu alte ciuperci de pădure, după îndepărtarea (posibilă) a lamelelor destul de iute. Ciuperca se poate usca, mai departe se potriveste pentru conservarea în oțet sau ulei.[18]
Materiale media legate de Vinețică cănită la Wikimedia Commons
Russula nigricans (Elias Magnus Fries, 1838), din încrengătura Basidiomycota în familia Russulaceae și de genul Russula, denumită în popor vinețică cănită sau vinețică negricioasă, este o specie de ciuperci comestibile care coabitează, fiind un simbiont micoriza (formează micorize pe rădăcinile arborilor). Ea se poate găsi în România, Basarabia și Bucovina de Nord, crescând solitară sau în grupuri mici în pădurile de foioase și de conifere, sub carpeni, fagi, mesteceni și stejari respectiv molizi și brazi. Apare de la câmpie la munte din iunie până în octombrie (noiembrie).
Črneča golobica (znanstveno ime Russula nigricans) je gliva z užitno gobo iz družine golobičarke.
Prvi je to vrsto leta 1798 opisal francoski mikolog Pierre Bulliard kot Agaricus nigricans. Kasneje jo je švedski »oče« sodobne mikologije, Elias Magnus Fries, uvrstil v rod Russula. Znanstveno ime vrste izvira iz latinske besede nigricans, ki pomeni črneč, po čemer ima vrsta tudi slovensko ime.
Črneča golobica je robustna golobica značilnih temnih in črnečih odtenkov. Klobuk gobe doseže med 7 in 20 cm v premeru in je sprva polkrogel, z močno podvihanim robom, kasneje pa se zravna in postane v osredju udrt. Gladka kožica je sivo umazanega videza, in pogosto rjavo lisasta, mestoma črnikasta. Na spodnji klobuka je trosovnica, sestavljena iz debelih, razmaknjenih in na bet pripetih lističev. Ti so sprva svetli, kasneje pa vedno bolj črnijo. V njih se nahaja bel trosni prah, ki je sestavljen iz jajčastih trosov, velikih 6,5-8,5 x 6-7 mikronov.
Bet črneče golobice meri v višino od 4-7 cm in ima premer od 1,5-4 cm. Gladek, proti dnišču ožji bet je lahko včasih zelo debel, sprva je svetle barve, kasneje pa počrni in dobi rdečkaste lise.
Debelo in trdo meso teh golobic je belkasto, na prerezu takoj pordeči, kasneje pa počrni. Na jeziku je predvsem pri lističih rahlo pekoče.
Črneča golobica raste na ilovnatioh tleh pod listavci in iglavci, od poletja do pozne jeseni in je v Sloveniji zelo pogosta.
Črneča golobica je sicer užitna goba, ki pa pri občutljivejših ljudeh lahko povzroči lažjo obliko gastrointestinalnega sindroma (zastrupitev prebavil), zaradi česar nabiranje te vrste gob ni priporočljivo.
Črneča golobica (znanstveno ime Russula nigricans) je gliva z užitno gobo iz družine golobičarke.
Prvi je to vrsto leta 1798 opisal francoski mikolog Pierre Bulliard kot Agaricus nigricans. Kasneje jo je švedski »oče« sodobne mikologije, Elias Magnus Fries, uvrstil v rod Russula. Znanstveno ime vrste izvira iz latinske besede nigricans, ki pomeni črneč, po čemer ima vrsta tudi slovensko ime.
Den mykologiska karaktären hos svartkremla:
hymenium:
skivor
hatt:
välvd
skivtyp:
vidfästa
ätlighet:
ätlig
fot:
bar
sporavtryck:
vit
ekologi:
[[]]
Svartkremla (Russula nigricans) är en svampart[2] som beskrevs av Fr. 1838. Svartkremla ingår i släktet kremlor och familjen kremlor och riskor.[9][10][11] Arten är reproducerande i Sverige.[11] Inga underarter finns listade i Catalogue of Life.[9]
Wikimedia Commons har media som rör Svartkremla.
Wikispecies har information om Russula nigricans.
Svartkremla (Russula nigricans) är en svampart som beskrevs av Fr. 1838. Svartkremla ingår i släktet kremlor och familjen kremlor och riskor. Arten är reproducerande i Sverige. Inga underarter finns listade i Catalogue of Life.
Гриб із ламким плодовим тілом, на зламі червоніє, а у старих чорніє. Білуваті до сірого шапинка та ніжка стають чорними з віком. Почорніла шапинка може довго зберігатися. Пластини густі з короткими пластинками між ними. Спори білі.
Плодові тіла з'являються у червні–жовтні.
Поширений у мішаних та широколистяних лісах.
Їстівний гриб, але не дуже смачний. Схожий на валуй.
Russula nigricans Bull. ex Fr., 1838
Подгру́здок черне́ющий (лат. Rússula nígricans) — вид грибов, включённый в род Сыроежка (Russula) семейства Сыроежковые (Russulaceae).
Шляпка достигает 5—20 см в диаметре, сначала выпуклая, затем вдавленная и воронковидная, сначала грязно-белая, затем — коричневая и чёрная. Кожица снимается на протяжении большей части шляпки.
Пластинки очень редкие, толстые, приросшие к ножке, сначала желтоватые, затем грязновато-жёлтые, при повреждении серовато-краснеющие.
Ножка очень крепкая, белая, затем покрывающаяся коричневыми пятнами и чернеющая.
Мякоть крепкая, белая, на воздухе довольно быстро серовато-краснеющая, затем медленно чернеющая. Запах фруктовый, вкус пластинок и шляпки острый, в ножке — сладковатый.
Споровый порошок белого цвета. Споры 6,5—8,5×5,5—7 мкм, яйцевидные, бугорчатые, с хорошо развитой неполной сеточкой. Пилеоцистиды отсутствуют.
Съедобен, однако обладает достаточно пресным вкусом.
Вид широко распространён в хвойных, лиственных и смешанных лесах Евразии.
Подгру́здок черне́ющий (лат. Rússula nígricans) — вид грибов, включённый в род Сыроежка (Russula) семейства Сыроежковые (Russulaceae).
黑紅菇（學名：Russula nigricans），俗稱發黑脆褶（blackening brittlegill）或發黑紅菇（blackening russula），是一種擔子菌門真菌，隸屬於俗稱脆褶（Brittlegill）的紅菇屬[1]，廣泛分佈於歐洲林地中。這種真菌的俗稱和學名均來自其遭切割或撞傷而變黑的菌肉。這種真菌可供食用，但味道很淡。
流行於西藏的巫教苯教早已將這種真菌置於生物群組「緻密」中。[2]黑紅菇最早是由法國真菌學家讓·巴蒂斯特·弗朗索瓦·皮埃爾·比利亞爾於1798年描述的，其學名為黑伞菌（Agaricus nigricans）。後來，瑞典真菌學家埃利亞斯·馬格努斯·弗里斯將其學名改為現名。其學名源自拉丁文詞彙「nigricans」，意思是「發黑」，來自其遭切割或撞傷而變黑的菌肉。其俗稱「發黑脆褶」和「發黑紅菇」亦同樣源自其變黑的菌肉。
黑紅菇的菌蓋年輕時呈污白色，但很快會變棕色，而最終會變成黑色。其直徑長5–20厘米（2–8英寸），且成熟黑紅菇菌蓋中間會凹陷。其菌柄呈白色，堅固、挺直、厚身，並且同樣會隨著年齡增加會變成黑色。[3]其菌褶最初呈灰白色，它們之間的間隔非常大，並且是連生的。[4]這些菌褶很快會變成紅色，之後變成灰色，而最終會變成黑色。其白色的菌肉有著果香，並且在被切割後會變成蒼白的印度紅、然後變成灰色，最終在20分鐘內變成黑色。[5] 其孢子印呈白色，而其橢圓形的擔孢子的大小則為7–8 x 6–7微米。[5]
黑紅菇主要於夏末到秋季期間在歐洲和北美的落葉林和和針葉林出現。在歐洲，黑紅菇在英國和北歐最常見，而在北美則僅能在東岸地區發現。[6]
黑紅菇並沒有任何有毒成份，因此可供食用。但是，這種真菌味道非常淡，且進食一段時間後會有辛辣的味道，因此人們並不認為這種真菌美味，亦因此不會將之用作食材。[7]
煤黑紅菇（Russula anthracina）同樣擁有黑色的外觀，與這種真菌相似。但是，煤黑紅菇菌褶之間的間隔不大，且菌肉在被切割後並不會變成紅色。[2][5]
黑紅菇（學名：Russula nigricans），俗稱發黑脆褶（blackening brittlegill）或發黑紅菇（blackening russula），是一種擔子菌門真菌，隸屬於俗稱脆褶（Brittlegill）的紅菇屬，廣泛分佈於歐洲林地中。這種真菌的俗稱和學名均來自其遭切割或撞傷而變黑的菌肉。這種真菌可供食用，但味道很淡。
分類 界 : 菌界 Fungi 門 : 担子菌門 Basidiomycota 亜門 : ハラタケ亜門 Agaricomycotina 綱 : ハラタケ綱 Agaricomycetes 目 : ベニタケ目 Russulales 科 : ベニタケ科 Russulaceae 属 : ベニタケ属 Russula 節 : クロハツ節 Compactae 種 : クロハツ 学名 Russula nigricans(Bull.)Fr. 和名 クロハツ 英名 Blackening russula クロハツ（黒初、Russula nigricans(Bull.)Fr.）はベニタケ目ベニタケ科ベニタケ属クロハツ節に属するキノコの一種。
かさは半球形から次第に開き、老成すれば漏斗状に窪むことが多く、湿った時は粘性を示すが次第に乾き、幼時は灰白色〜灰褐色であるが生育に従って黒褐色を帯び、最後にはほぼ黒色を呈し、表皮は剥げにくく、かさの周縁部に条溝を生じない。ひだはほぼ白色あるいはクリーム白色だが、古くなるとほとんど黒色となり、傷ついた部分は次第に赤変し、後にゆっくりと黒変する。肉は堅くてもろく、白色であるがひだと同様の変色性を示し、味やにおいはほとんどない。柄はほぼ上下同大で、一般に太くて短く、表面はほぼ平滑であるがかさと同様の変色性を示し、内部は中実あるいは多数の細かい隙間を生じて海綿状となる。
胞子は類球形で無色、多数の微細な疣と不完全な網目状隆起に覆われている。シスチジアは、ひだの縁にも側面にも認められるがむしろ数少なく、通常はこん棒状でその基部はひだの組織の中に深く延びて根状をなし、しばしば先端が鉛筆の芯状に細まり、無色〜淡黄色を呈するが、ヨウ素溶液中で黄褐色〜橙褐色、硫酸バニリン液中では黒褐色となる。かさの表皮はゼラチン化せず、不規則にもつれ合った菌糸（黒褐色の内容物を含む）で構成されており、菌糸の末端細胞は円筒形または先端に丸みを帯びた円錐形である。菌糸にはかすがい連結を持たない。
夏〜秋にブナ科・カバノキ科・ヤナギ科・マツ科などの樹下に発生し、これらの樹木の細根との間で外生菌根を形成する。
老熟した子実体上には、しばしばヤグラタケの発生がみられるが、両者の生態学的関係についてはまだ不明な点が多い。
北半球の、上記の樹木が分布する地域に広く産する。
日本に産する類似種としては、ニセクロハツ・クロハツモドキ・コゲイロハツタケおよびシロクロハツが知られているが、このうちシロクロハツについては、日本産の標本に基づく詳細な報告はまだなされていない。これらは、いずれもベニタケ属クロハツ節に属するきのこであるが、日本には、この4種以外にもクロハツ節に属する未知種がいくつか分布している可能性が指摘されている[1]。
Russula dissimulans Schaefferは北米に産する種類で、クロハツと比較するとひだがより密生し、胞子が小形であり、胞子表面の紋様も不明瞭かつ繊細な点で区別されている。この菌を、クロハツの一亜種とみなす意見もある[2]
また、ヨーロッパ産のRussula acirifolia Romagnesiは、やはりひだがより密であること・ひだには強い辛味があることで別種として扱われている。
生で食べると中毒症状を引き起こし、死亡例も確認されている。かつては食用菌として親しまれていたが、近年加熱しても消えない毒性分があることが判明したために分類が毒キノコに切り替えられた。
また、猛毒種のニセクロハツに酷似するため、同定には細心の注意を払う必要がある。クロハツは、子実体を傷つけると傷口がまず赤く変色し、その後で徐々に黒変するのに対し、ニセクロハツでは赤く変色したままで留まり、黒色にはならない点で区別されるが、この変色性の強さや速さは、子実体の生長段階の違いや発生環境の条件などによって影響されるため、変色性のみによって両者をはっきり区別することは、しばしば難しい。
クロハツの子実体の変色性は、チロシンの酸化に起因するとされている。なおクロハツの子実体からは、エラグ酸の誘導体の一種であるニグリカニン（Nigricanin）が単離されている[3]。
この項目は、菌類に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（P:生き物と自然／PJ生物）。 
_Singer_171045_crop.jpg)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
_Fr_172554_cropped.jpg)
