Jinanotvaré (Ginkgoales) je řád nahosemenných rostlin ze třídy jehličnanů. Je to řád jen s jednou čeledi jinanovité vytvořenou pro jediný současný žijící rod jinan (Ginkgo), který obsahuje pouze jeden recentní druh jinan dvoulaločný nazývaný „živoucí fosílií“. Mimo to existuje množství vyhynulých jinanů.
Podle stratigrafického zkoumání jsou nejstarší prehistorické stopy po rostlinách, které by mohly být prapředky řádu jinanotvaré (např. Polyspermophyllum a Trichopitys), z geologického období rozhraní karbonu a permu v prvohorách, tj. z období asi před 300 až 270 miliony let.[1]
Z druhohorních období triasu, jury a křídy (před 270 až 70 miliony let) pocházejí fosilní nálezy rodů Baiera, Erethmophyllum a Sphenobaiera, které jsou z největší pravděpodobností vymřelí příslušníci řádu jinanotvarých a tehdejší současníci rodu jinan.[2]
Jinanotvaré rostliny se vyvinuly v éře před kvetoucími rostlinami, kdy zcela dominovaly ze známých rostlin keřovité kapradiny a cykasy. Svým vysokým vzrůstem, širokou korunou a nenáročností na půdní podmínky byly rovnocenným partnerem ostatním tehdejším rostlinám, takže nebyly nuceny se dále přirozeným výběrem vyvíjet. Až s nástupem modernějších krytosemenných rostlin byly najednou se svými typickými vlastnostmi – dlouhověkostí, pomalým růstem, pozdní reprodukční zralostí, dozráváním i neplodných semen a extrémní ekologickým konzervatizmem v defenzívě a postupně byly adaptabilnějšími rostlinami zatlačovány do kouta. Z jižní polokoule vymizely zcela, odtud je i minimum fosilních nálezů, na severní se uchytily jen v severovýchodní Číně.
S nástupem nového systému třídění rostlinných taxonů APG III sestaveného podle monofyletického hlediska došlo i ke změně v zařazení řádu. Ten nyní společně s řády borovicotvaré, cykasotvaré a liánovcotvaré tvoří třídu jehličnany.[3]
Jsou to druhotně tloustnoucí dřeviny s hustým (pyknoxylickým) dřevem, u nichž se projevuje druhotné zmenšování opadavých listů, které jsou ploché, dlanitě dělené až celistvé s nezávisle dělenou žilnatinou, v pletivech mají sekreční buňky. Jsou jednodomé, samčí rozmnožovací orgány jsou jednoduché šištice podobné jehnědám s jednoduchými tyčinkami s dvěma prašníky s nejstarším monosulkátním typem pylových zrn. Samičí orgány (vajíčka, semena) jsou zavěšena jednotlivě nebo ve skupinách na krátkých větvičkách. Vajíčka jsou s jedním obalem, opylení probíhá pomoci polinační kapky, oplození zajišťují spermatozoidy. Kulovité semeno má na povrchu dužnatou sarkotestu obklopující sklerotestu. Embryo se dvěma dělohami je uloženo ve škrobnatém endospermu, vyvíjí se až po opadu semene.[4]
Vajíčka jinanů připomínají např. ringle nebo špendlíky, ve skutečnosti však zdužnatělý obal vzniká u jinanů z osemení, zatímco u plodů krytosemenných rostlin (jako je slivoň) je osemení ukryto až uvnitř (např. v podobě pecky) a vnější zdužnatělý útvar je v jejich případě tvořen z pletiva pestíku.[5]
Kromě oblíbeného používání v sadovnictví a částečného využití v asijské kuchyni nachází uplatnění v lékařství. Extraktů z listů se užívá pro udržení a zlepšení zdravotního stavu už po staletí, ale do evropské medicíny se dostal až koncem 20. století. Dnes je jedním z nejpopulárnějších rostlinných produktů na světě. Tekutý či suchý extrakt nebo mletá sušená droga je součástí mnoha jednoduchých i vícekomponentních léků.[6]
Nejbližšími recentními příbuznými řádu jinanotvarých je řád cykasotvaré. Jednak podobnost dosvědčují fosilní nálezy a hlavně jedině u těchto dvou řádů (mimo mechorostů a kapradin) probíhá oplození za pomoci mnohobičíkových spermatozoidů.
Jinanotvaré (Ginkgoales) je řád nahosemenných rostlin ze třídy jehličnanů. Je to řád jen s jednou čeledi jinanovité vytvořenou pro jediný současný žijící rod jinan (Ginkgo), který obsahuje pouze jeden recentní druh jinan dvoulaločný nazývaný „živoucí fosílií“. Mimo to existuje množství vyhynulých jinanů.
Die Ginkgoales sind die einzige Ordnung in der Klasse Ginkgoopsida innerhalb der Samenpflanzen (Spermatophytina). Sie umfasst etliche fossile Gruppen, aber nur eine einzige rezente Art, den Ginkgo (Ginkgo biloba).
Die Vertreter der Ginkgoales sind Bäume mit Lang- und Kurztrieben, letztere fehlen bei den ältesten Vertretern jedoch. Das Holz ist pycnoxyl (besitzt schmale Markstrahlen). Blätter und Blattadern sind gabelig verzweigt. Die Blattspreite ist lederig, streifen- oder fächerförmig und oft tief geteilt. An den fertilen Sprossen, die verzweigt oder fast unverzweigt sind, sitzen zwei bis zehn Samenanlagen. Die Samen sind groß und besitzen eine fleischige äußere und eine steinige mittlere Schicht. Die männlichen Organe werden an achselständigen, unverzweigten kätzchenartigen Achsen gebildet. Sie tragen Mikrosporangiophoren, von denen jeder zwei bis zwölf hängende Mikrosporangien trägt. Die Spermien besitzen einen Wimpernkranz, sind also Spermatozoiden.[1]
Die Ursprünge und die phylogenetische Verwandtschaft der Ginkgoales sind bis heute unklar. Es gibt keine fossilen Belege für die Herkunft der Ginkgoales. Ebenso wenig gibt es eine allgemein akzeptierte Theorie für ihre Herkunft. Ältere Klassifikationen sahen sie in der Nähe der Cordaitales und Coniferales. Manche kladistische Analysen, die auf morphologischen Merkmalen beruhen, zeigen sie als Gruppe zusammen mit den Cordaitales, Coniferales und Cycadales. Mehrere Arbeiten sahen sie bei den Cordaitales, Coniferales und Anthophyten. Die früher vielfach angenommene enge Verwandtschaft mit den Cycadales wird heute weitgehend auf gemeinsame urtümliche Merkmale (Plesiomorphien) zurückgeführt.[2]
Nach V. Meyen (1982, 1984, 1987) umfasst die Klasse Ginkgoopsida neben den Ginkgoales auch die Peltaspermales, Umkomasiaceae und Dicranophyllum. Anderson und Anderson haben 2003 neben die Ginkgoales zwei neue Ordnungen, die Matatiellales und Hamshawviales gestellt, beide sind nur aus der Oberen Trias der Molteno-Formation in Südafrika bekannt. Naugolnykh hat 2007 zwei Familien neu zu den Ginkgoopsida gestellt, die Cheirocladaceae und die Psygmophyllaceae.[2]
Die folgende Klassifikation der Ginkgoales im engeren Sinne folgt Zhou (2009).[2]
Zusätzlich werden zu den Ginkgoales noch folgende Morphotaxa gezählt:
Etliche weitere Gattungen, die beschrieben wurden, sind so schlecht bekannt, dass sie nicht näher klassifiziert werden können, nicht deutlich von anderen Gattungen abgrenzbar sind oder bei denen fraglich ist, ob sie überhaupt zu den Ginkgoales gezählt werden können.
Die frühe Geschichte der Ginkgoales ist ungenügend bekannt. Ihre Verbreitung im Paläozoikum kann nur grob umrissen werden. Ginkgo-ähnliche Blätter sind aus dem Perm oder sogar aus dem Oberen Karbon von Kontinenten der Nord- und Südhalbkugel bekannt. Reproduktive Organe sind aus dieser Zeit jedoch nur von Laurasia bekannt: Trichopitys aus dem Unteren Perm Frankreichs gilt allgemein als einer der ältesten Vertreter der Ginkgoales. Karkenia stammt aus dem oberen Unterperm des Cis-Urals. Die Ginkgoales dürften daher ihren Ursprung in Laurasia haben.[2]
Ab der mittleren Trias kam es zu einer deutlichen Radiation der Ginkgoales, die in der späten Trias ihren Höhepunkt erreichte. Damals waren alle fünf mesozoischen Familien gleichzeitig vertreten. Die Ordnung blühte auch noch während des Jura und der frühen Kreide. Größere morphologische Neuerungen traten in der oberen Trias mit dem verbreiteten Auftreten von Kurzsprossen und der Differenzierung der Blätter in Spreite und Stiel auf.[2]
Im Anisium und der Untertrias kommen nur wenige Morphotaxa vor. Vom Ladinium bis zum Carnium treten sie fast gleichzeitig in vielen Teilen Laurasiens auf. Auch aus Gondwana mit Ausnahme Antarktikas gibt es zahlreiche Fossilien aus dieser Zeit. In der mittleren bis späten Trias vergrößerte sich die geographische Verbreitung parallel mit der Artenvielfalt. In Eurasien zählen die Ginkgoales zu den wichtigsten Florenelementen in den jurassischen und frühen kreidezeitlichen Floren. In Gondwana sind nach dem Jura mit Ausnahme von Karkenia keine reproduktiven Organe mehr bekannt, insbesondere sind keine Samenorgane von Ginkgo bekannt.[2]
Ab der mittleren Kreidezeit nahm die Artenvielfalt wie auch die geographische Verbreitung der Ginkgoales deutlich ab. Alle Familien mit Ausnahme der Ginkgoaceae waren zu diesem Zeitpunkt wahrscheinlich schon ausgestorben. Während der späten Kreide und dem Paläogen zogen sich die Ginkgoales im Wesentlichen auf Nordost-Asien und Nordwest-Amerika zurück. Im Späten Miozän waren sie in Nordamerika ausgestorben, im Pliozän in Europa. Aus dem Paläogen und Neogen sind 18 Ginkgo-Arten beschrieben, davon aber nur zwei von der Südhalbkugel. Heute gibt es nur mehr die Art Ginkgo biloba, ob ihre letzten Standorte in China tatsächlich natürliche Standorte sind, ist umstritten.[2]
Über die rezente Art, Ginkgo biloba, gibt es wenig detaillierte Informationen über ihre natürlichen ökologischen Bedingungen. Die besten Standorte für das Wachstum haben eine Jahresdurchschnittstemperatur von 10 bis 18 °C und einen Jahresniederschlag von 600 bis 1000 mm. Die spät-kreidezeitliche und känozoische Art Ginkgo adiantoides war großteils auf gestörte Standorte an Flussufern und Böschungen angewiesen. Für vor-kreidezeitliche Ginkgos fehlen detaillierte Studien. Angesichts ihrer weiten Verbreitung dürften sie in verschiedenen Klimaten und Umweltbedingungen gewachsen sein.[2]
Spätpaläozoische Ginkgos dürften in warmen bis heißen, gleichmäßigen Klimaten mit langen Wachstumsphasen gewachsen sein. Die Radiation der Ginkgos in der mittleren und späten Trias könnte mit einer Änderung und größeren Mannigfaltigkeit von Klimaten und Wachstumsbedingungen zusammenhängen, die es nach dem Massenaussterben am Ende des Perm gab. Ob die paläozoischen Ginkgos wie der heute lebende Ginkgo laubwerfend waren, ist unklar, für die meisten mesozoischen und känozoischen Arten wird dies angenommen.[2]
Die Vertreter in der späten Trias bis zur frühen Kreide waren an einer Vielzahl von Klimaten und Standorten zu finden. Allerdings ist die größte Zahl und Vielfalt in mesischen, warm temperaten bis temperaten Klimaten zu finden.[2]
Mesozoische Ginkgos dürften Bewohner von stabilen und ökologisch gesättigten Standorten gewesen sein, wie der heutige Ginkgo. Die spätesten kreidezeitlichen und känozoischen Vertreter sind allerdings großteils auf gestörte Standorte beschränkt.[2]
Über die Samenausbreitung der Ginkgoales ist sehr wenig bekannt, besonders über die tierischen Ausbreiter. Mesozoische Ginkgos könnten durch urtümliche Vögel, durch Dinosaurier oder andere größere Reptilien ausgebreitet worden sein. Das Aussterben dieser Vektoren am Ende der Kreidezeit könnte mit eine Ursache für das Aussterben vieler Ginkgoales sein. Für das Paläogen werden urtümliche Carnivora, vor allem aus den Familien Viverravidae und Miacidae, als Vektoren diskutiert. Aus China und Japan sind drei Allesfresser unter den Carnivora bekannt, die die Samen des rezenten Ginkgo fressen. [2]
Die Ginkgoales sind die einzige Ordnung in der Klasse Ginkgoopsida innerhalb der Samenpflanzen (Spermatophytina). Sie umfasst etliche fossile Gruppen, aber nur eine einzige rezente Art, den Ginkgo (Ginkgo biloba).
Ginkgoales san det iansagst plaantenkategorii uun det klas Ginkgoopsida. Daalang jaft at man noch ään slach, det as di Ginkgo (Ginkgo biloba).
Ginkgoales je red golosjemenjača sa samo jednom današnjom vrstom: Ginkgo biloba.[2] To je monotipski rod (jedini takson) u razredu Ginkgoopsida, koji je također monotipski jer ima samo jednu monotipsku diviziju, Ginkgophyta. Red obuhvata pet porodica,[3] od kojih je do danas opstala samo (opet monotipska) Ginkgoaceae.[4]
Prvi ginkoi živjeli su su još u periodu trijasa, ali bilo je i mnogo vrsta tokom perioda jura i kreda. Ovi periodi, poznati zajedno kao era mezozoik, bila su razdoblje kada su raznolikost i distribucija svih biljaka bili na najvišem nivou, uključujući i Ginkophyta.[5] U ranom kenozoiku „ginkgofiti“ su gotovo izumrli, tačnije tokom peroda rane krede i tercijara.[3][5] Jedini preostali ginkgofit bila je polimorfna vrata Ginkgo adiantoides.[6] Moderne biljke roda Ginkgo prirodno su rasprostranjene u Kini.[3]
Ginkgo imaju jajne i polenske strukture. Ove strukture su dvodomne, jer muške i ženske potiču sa različitih biljaka Ginkgo. Polenski organi su vrlo slični angiospermnim resama. Potiču iz pazušnih ljuskica pupoljaka, a listovi podstiču stvaranje izdanaka. Polen se nalazi u vrećicama od dvije do četiri, na vrhovima sporofila, na strobiloidu. Ovule potiču od stabla, iz osovine listova, na kratkim izbojcima, a svaka sadrži dvije jajne ćelije. Ovavle oplođavalu bičasti muški gameti, koji se mogu slobodno kretati. Ovaj proces oplodnje započinje na samom stablu u proljeće. Zadebljale plodolike ovule, prečnika oko 2–3 cm, opadaju iz krošnje u jesen, pa se oplodnja odvija kontinuirano u sezoni zima/proljeće. Ovi plodovi sadrže po jednu veliku sjemenku, slično onome kod cikada.[5]
Fosili koji izgledaju kao Ginkgo pominju se pod morfogenim nazivima Ginkgoxylon, Ginkgomyeloxylon ili Protoginkgoxylon. Fosilizirano drvo ginkofita nije uobičajeno pronađeno u zapisu, možda zato što se lahko degradira, a možda i zbog toga što ga je teško razabrati zbog mnogo prožimajućih četinrskih uzoraka. Kao i četinarsko, drvo ginka ima sekundarni tankoslojni ksilem i primarni vaskularni sistem sastavljen od pravih dvofacijalnih sudova kambija. Traheidi u sekundarnim ksilemmkim zracima imaju jastuke koji se javljaju samo na zidovima i kružno su obrubljeni.[3]
Listovi Ginkgophyte uglavnom je dosljedno od mezozoika. Njihov historijski širok teritorij čini ga važnom morfologijom listova, a jedinstvene stome i izotopski profil daju mu ključnu ulogu u rekonstrukciji mezozoika i kenozoika. Fosili lišća koji nalikuju ginkgofitima poznati su kao Ginkgoites. Postoje slični, danas izumrli morfogeni, poput Sphenobaiera, koji se opisuju kao lepezasti, duboko podijeljeni listovi bez jasnih peteljčica.
Karakteristični oblik moderne Ginkgo biloba daje dojam vrlo uske morfologije lišća, ali skupina je rvarijabilna i divergentna. Rod Ginkgo sam po sebi sadrži niz varijanti morfologije list. Ginkgo digitata, iz jure, ima duge, klinasto oblikovane laminaste (pločaste) listove sa međuprostornim područjima prekrivenim tijelima stoma i smola, dok je G. pluripartit imao najviše 2 cm duge listove i između lisne neravature bio je hipostomski.[5]
List ( 6,7 cm) Ginkgo biloba, sa herbivornim insektom, Formacija Klondike planine, Washington, SAD, eocen, jiprezij, prije 49 miliona godina
Fsilni list Ginkgo biloba, eocen Britanska Kolumbija, Kanada
Fosil Ginkgo huttoni, otografija iz Prirodnjsčkog muzeja, Leiden, Nizozemska
Fosil Ginkgoites huttoni
Ginkgoales san det iansagst plaantenkategorii uun det klas Ginkgoopsida. Daalang jaft at man noch ään slach, det as di Ginkgo (Ginkgo biloba).
Ginkgoales je red golosjemenjača sa samo jednom današnjom vrstom: Ginkgo biloba. To je monotipski rod (jedini takson) u razredu Ginkgoopsida, koji je također monotipski jer ima samo jednu monotipsku diviziju, Ginkgophyta. Red obuhvata pet porodica, od kojih je do danas opstala samo (opet monotipska) Ginkgoaceae.
Гинковидните (науч. Ginkgoales) се ред на голосеменици, кој содржи само еден опстанат вид — гинкото (Ginkgo biloba).[1] Станува збор за монотипски таксон во класата Ginkgoopsida (Гинкови), која исто така е монотипски таксон во склоп на одделот Ginkgophyta (Гинкови). Редот вклучува пет семејства,[2] од кои само семејството Гинка (Ginkgoaceae) има живи претставници.[3]
Првите фосилни гинко листови кои биле пронајдени потекнуваат од периодот тријас, но постоеле и мноштво други видови на гинко за време на периодите јура и креда. Овие периоди, познати колективно како мезозојска ера, се одликувале со огромна разновидност и дистрибуција на скоро сите растителни групи, вклучително и гинковите растенија.[4] Во почетокот на кенозојскиот период, особено во раните периоди на креда и терцијар, речиси сите гинковите растенија изумреле.[2][4]
Гинковите дрвја се дводомни растенија (постојат посебни машки и женски единки). Машките цветови се наоѓаат на кратки изданоци, а имаат облик на реси во кои се наоѓаат прашниците. Женскиот цвет е сместен на долга дршка, на чиј крај се наоѓаат два плодника. Плодниците се оплодуваат од машки гамети кои имаат камшичиња (флагели) и можат слободно да се движат. Процесот на оплодување започнува во пролетно време на самото дрво. Потоа плодниците се зголемуваат до големина на плод (околу 2-3 сантиметри во дијаметар), паѓаат од дрвото во текот на есента, а оплодувањето продолжува во текот на зимата и пролетта.[4][5] Зрелото семе личи на костелка, надворешниот слој е месест и со непријатен мирис, а внатрешниот слој е тврд.
Гинковидните (науч. Ginkgoales) се ред на голосеменици, кој содржи само еден опстанат вид — гинкото (Ginkgo biloba). Станува збор за монотипски таксон во класата Ginkgoopsida (Гинкови), која исто така е монотипски таксон во склоп на одделот Ginkgophyta (Гинкови). Редот вклучува пет семејства, од кои само семејството Гинка (Ginkgoaceae) има живи претставници.
Ginkgoales are a gymnosperm order containing only one extant species: Ginkgo biloba, the ginkgo tree.[1] It is monotypic, (the only taxon) within the class Ginkgoopsida, which itself is monotypic within the division Ginkgophyta /ɡɪŋˈkɒfɪtə/. The order includes five families,[2] of which only Ginkgoaceae remains extant.[3]
Ginkgophyta and Cycadophyta have a very ancient divergence dating to the early Carboniferous.[4] The earliest representative of the group in the fossil record is probably Trichopitys from the Asselian (299-293 million years ago) of France. The earliest representatives of Ginkgo, represented by reproductive organs similar to the living species, first appear in the Middle Jurassic, alongside other, related forms such as Yimaia and Karkenia, which have differently arranged reproductive structures and seeds associated with Ginkgo-like leaves.[5][6] The diversity of Ginkgoales declined during the Late Cretaceous and Cenozoic, coincident with the rise of flowering plants, with all Ginkgophytes aside from Ginkgo being extinct by the end of the Cretaceous.[2][6] The only remaining Ginkgophyte was Ginkgo adiantoides – a polymorphic species.[7] Modern Ginkgo trees are native to China.[2]
Ginkgo trees produce ovulate and pollen-bearing structures. These structures are dioecious, in that male and female structures come from different Ginkgo plants.[2] The pollen organs are very similar to angiospermous catkins. They come from the axils of the bud scales, and the leaves from the Ginkgo tree spur shoots. Pollen is contained in sacs of two to four at the tips of sporophylls on the strobiloid. Ovules of Ginkgo trees come from stalks from leaf axils on the short shoots, each containing two ovules. The ovule is fertilized by the flagellated male gametes, which can move about freely. This fertilization process begins on the tree itself in the spring. The swollen fruit-like ovules, about 2–3 cm in diameter, fall from the tree in the fall, and fertilization continues into the winter/spring.[6][7] This ovule contains a single large seed, similar to that of a cycad.[6]
Fossils that appear Ginkgo-like are filed under a morphogenus called Ginkgoxylon, Ginkgomyeloxylon, or Protoginkgoxylon. Fossilized ginkgophyte wood is not commonly found in the record, possibly because it degrades easily, and possibly because it is difficult to tell apart from the much more pervasive conifer samples.[6] Like conifer wood, it has secondary thin-walled xylem and a primary vascular system composed of eustele and bifacial vascular cambium. The tracheids in the secondary xylem rays have pitting that occurs only on the walls and is circularly bordered.[2]
Ginkgophyte foliage has stayed largely consistent since the Mesozoic. Its historically wide territory makes it an important leaf morphology, and its unique stomata and isotopic profile give it a key role in recreations of the Mesozoic and Cenozoic. Leaf fossils that resemble the Ginkgophytes are known as Ginkgoites. There are similar, now extinct, morphogens, such as Sphenobaiera, which describes fan-shaped, deeply divided leaves without clear petioles.
The distinctive shape of the modern Ginkgo biloba gives the impression of a very narrow leaf morphology, but the group is varied and diverse. The genus Ginkgo by itself contains a range of morphologies. Ginkgo digitata, from the Jurassic, has long, wedge-shaped laminae with the intercostal regions covered in stomata and resin bodies, while G. pluripartita has at most 2 cm-long leaves and is intercostally hypostomatic.[6]
A 6.7 cm tall Ginkgo biloba leaf, with insect herbivory. Klondike Mountain Formation, Republic, Ferry County, Washington, USA, Eocene, Ypresian, 49 million years old
Ginkgo biloba Eocene fossil leaf from the Tranquille Shale of MacAbee, British Columbia, Canada
Fossil of Ginkgo huttoni. Photo taken at Naturalis Museum in Leiden, The Netherlands.
Fossil of Ginkgoites huttoni
Ginkgoales are a gymnosperm order containing only one extant species: Ginkgo biloba, the ginkgo tree. It is monotypic, (the only taxon) within the class Ginkgoopsida, which itself is monotypic within the division Ginkgophyta /ɡɪŋˈkɒfɪtə/. The order includes five families, of which only Ginkgoaceae remains extant.
La ginkaloj (latine Ginkgoales) estas planta ordo kiu enhavas nur ununuran vivantan specion: la ginko (Ginkgo biloba).
Ĝi estas monotipa ene de la klaso ginkopsidoj (Ginkgoopsida), kiu siavice estas monotipa ene de la divizio ginkofitoj (Ginkgophyta).
La ordo inkludas kvin familiojn, el kiuj nur ginkacoj (Ginkgoaceae) restas vivantaj.
Jen la listo, laŭ The Plant List kaj World Flora Online (1 apr. 2020)[3],[2], de la akceptitaj taksonoj, kaj ties Esperantaj nomoj[4]:
La ginkaloj (latine Ginkgoales) estas planta ordo kiu enhavas nur ununuran vivantan specion: la ginko (Ginkgo biloba).
Ĝi estas monotipa ene de la klaso ginkopsidoj (Ginkgoopsida), kiu siavice estas monotipa ene de la divizio ginkofitoj (Ginkgophyta).
La ordo inkludas kvin familiojn, el kiuj nur ginkacoj (Ginkgoaceae) restas vivantaj.
Ginkgoales es uno de los cuatro grupos tradicionales de gimnospermas. Dependiendo de los sistemas de clasificación se llaman también Ginkgoidae, Ginkgoopsida o Ginkgophyta.
Se han encontrado muchos restos fósiles que vienen desde el pérmico, sin embargo, en la actualidad sobrevive únicamente la especie Ginkgo biloba, aunque no en la naturaleza sino como árbol ornamental citadino resistente a la contaminación y Darwin le consideró acertadanente un verdadero fósil viviente.
Los ginkgos tuvieron su mayor diversidad y más amplia distribución durante el mesozoico, con posterior disminución en el cenozoico.
Se ha sugerido históricamente que Ginkgoales comparte su origen con Cycadales sobre la base de las similitudes en las características reproductivas y la presencia de espermatozoides flagelados, únicos entre las espermatofitas.[1] Por otro lado, el análisis genético nuclear apoya la relación entre las cícadas y el ginkgo.[2]
Ginkgoales es uno de los cuatro grupos tradicionales de gimnospermas. Dependiendo de los sistemas de clasificación se llaman también Ginkgoidae, Ginkgoopsida o Ginkgophyta.
Se han encontrado muchos restos fósiles que vienen desde el pérmico, sin embargo, en la actualidad sobrevive únicamente la especie Ginkgo biloba, aunque no en la naturaleza sino como árbol ornamental citadino resistente a la contaminación y Darwin le consideró acertadanente un verdadero fósil viviente.
Los ginkgos tuvieron su mayor diversidad y más amplia distribución durante el mesozoico, con posterior disminución en el cenozoico.
Se ha sugerido históricamente que Ginkgoales comparte su origen con Cycadales sobre la base de las similitudes en las características reproductivas y la presencia de espermatozoides flagelados, únicos entre las espermatofitas. Por otro lado, el análisis genético nuclear apoya la relación entre las cícadas y el ginkgo.
Ginkgoales on paljassiemenisten kasvien ryhmä. Siihen kuuluu ainoastaan yksi nykyisin elävä laji, neidonhiuspuu (Ginkgo biloba). Tämän lisäksi ryhmään on luokiteltu kuuluvaksi lukuisia vain fossiilisista jäänteistä tunnettuja esihistoriallisia lajeja. Geneettisten tutkimusten perusteella kasviryhmän lähimmät elävät sukulaiset ovat käpypalmut (Cycadales).[1]
Ryhmän kasvit ovat puita. Niiden kasvutapa muistuttaa hieman havupuita. Erikoiset viuhkamaiset lehdet ovat halkihaaraiset, ja niiden suonet päättyvät lehden laitaan. Heteet ja emit sijaitsevat eri yksilöissä. Siemenen ympärille kehittyy mehevä siemenkuori, joka saa siemenen muistuttamaan koppisiemenisten kasvien hedelmiä.[1][2]
Neidonhiuspuut kehittyivät suunnilleen samoihin aikoihin käpypalmujen kanssa permikaudella noin 270 miljoonaa vuotta sitten, miltä ajalta ovat peräisin ensimmäiset neidonhiuspuiksi tunnistettavat fossiilit.Jurakauden keskivaiheilla ja liitukaudella ne levittäytyivät koko Lauraasiaan, mutta koppisiemenisten kasvien tultua hallitseviksi ne harvinaistuivat nopeasti. Paleoseeniin mennessä ainoaksi lajiksi oli jäänyt Ginkgo adiantoides, joka katosi Pohjois-Amerikasta 7 miljoonaa ja Euroopasta 3 miljoonaa vuotta sitten. Tämän jälkeen fossiililöydöissä on aukko, mutta pienelle alueelle Kiinan länsiosassa jäi kuitenkin toistaiseksi tuntemattomien vaiheiden kautta henkiin populaatio Ginkgo biloban yksilöitä, joita kiinalaiset munkit viljelivät jo tuhansia vuosia sitten temppeleissään. Jotkin viljellyt yksilöt ovat 1500 vuotta vanhoja ja 30 metriä korkeita. 1600-luvun lopulla kasvi päätyi myös eurooppalaisten tietoon japanilaisten temppelipuutarhojen kautta; nykyään sitä viljellään laajalti Japanissa, Koreassa ja myös länsimaissa puistopuuna lauhkealla vyöhykkeellä.
Ginkgoales-lahkon kasvit ovat paljassiemenisiä siemenkasveja. Ryhmän ainoan nykyisin elävän lajin avulla suoritettujen geneettisten tutkimusten perusteella niiden lähimpiä eläviä sukulaisia ovat käpypalmut (Cycadales).[1]
Lahkoon on luokiteltu kymmeniä vain fossiilisista jäänteistä tunnettuja kasvisukuja ja useita näistä muodostettuja heimoja. Suuri osa näistä luokituksista on kiistanalaisia. Esimerkiksi permikautista sukua Trichopitys on monesti pidetty vanhimpana tunnettuna ryhmän edustajana siitä lähtien kun kasvitieteilijä Carl Rudolf Florin esitti kasvin olevan sukua neidonhiuspuille vuonna 1949, mutta useat tutkijat ovat olleet eri mieltä, ja Trichopitys onkin vaihtoehtoisesti luokiteltu useisiin muihinkin varhaisiin siemenkasviryhmiin, kuten Peltaspermales-lahkoon (Sergei V. Meyen, 1987) ja Dicranophyllales-lahkoon (Sergio Archangelsky ja Rubèn Cunéo, 1990).[3]
Seuraavassa on lueteltuna lahkoon liitettyjä sukuja:[3]
Kuten fossiilisten kasvien tapauksessa yleensäkin, erityyppiset kasvinosat on perinteisesti jaoteltu eri sukuihin, koska fossiileissa esiintyvät lehdet, puuaines ja muut kasvinosat ovat yleensä irroneet toisistaan, eikä usein voida varmuudella tietää ovatko osat peräisin samasta kasvista. Sen vuoksi esimerkiksi sukuun Ginkgoites on perinteisesti luokiteltu ainoastaan lehtiä ja sukuun Ginkgoxylon ainoastaan puuainesta.[3]
Ginkgoales on paljassiemenisten kasvien ryhmä. Siihen kuuluu ainoastaan yksi nykyisin elävä laji, neidonhiuspuu (Ginkgo biloba). Tämän lisäksi ryhmään on luokiteltu kuuluvaksi lukuisia vain fossiilisista jäänteistä tunnettuja esihistoriallisia lajeja. Geneettisten tutkimusten perusteella kasviryhmän lähimmät elävät sukulaiset ovat käpypalmut (Cycadales).
Ginkovnice (lat. Ginkgoales), biljni razred čiji je danas jedini živi predstavnik G. biloba, porodica ginkovke (Ginkgoaceae), dok su sve ostale porodice zastupljene od fosilnih vrsta. Ginkovnice čine samostalan razred Ginkgoopsida i diviziju Ginkgophyta.
Ginkovnice (lat. Ginkgoales), biljni razred čiji je danas jedini živi predstavnik G. biloba, porodica ginkovke (Ginkgoaceae), dok su sve ostale porodice zastupljene od fosilnih vrsta. Ginkovnice čine samostalan razred Ginkgoopsida i diviziju Ginkgophyta.
Ginkgoales is een botanische naam voor een orde van naaktzadige planten. Het enige lid van deze orde dat tegenwoordig nog voorkomt is de familie Ginkgoaceae met de Japanse notenboom, die hierom soms wel als levend fossiel wordt gezien.
Overzicht van families en soorten:[1]
Ginkgoales er en orden med nakenfrøede planter som bare inneholder en enkelt nålevende art: Tempeltreet Ginkgo biloba.[1] De nakenfrøede plantenes slekstre har vært relativt godt forstått lenge, men systematikken over familienivå har vært varierende. Siden divisjoner, klasser og ordner har forskjellige fastsatte endelser i botanikk, henviser både Ginkgopsida eller Ginkgoopsida (klasse) og Ginkgophyta (divisjon) til den samme gruppen.[2]
Gruppen omfatter fem familier. De hadde sin største artsrikdom fra siste halvdel av jura til tidlig kritt. De var særlig utbredt i Asia, hvor det fante tre familier.[3] Av disse er det bare tempeltrefamilien er fortsatt har levende representanter.
Ginkgoales regnes som nære slektninger av de dekkfrøede plantene. Familien Schmeissneriaceae har frø der griffelen vokste igjen etter befruktning, tilsvarende situasjonen hos dekkfrøede planter. Det er tvil om Schmeissneriaceae tilhører ginkgoene i det hele tatt, eller om Ginkgoales er en parafyletisk gruppe.[4]
Indelingen i familier hos ginkgoer er usikker. I de fleste tilfeller har man bare blader å gå på, og i noen tifeller frukter.[1]
Ginkgo biloba-blad fra MacAbee, British Columbia, Canada. Eocen
Fossil av Ginkgoites huttoni. Bildet fra Naturalis Museum i Leyden, Nederland.
Blader av Ginkgoites huttoni, Scarborough, England. Midtre jura, ca 165 millioner år gamle
Ginkgoales er en orden med nakenfrøede planter som bare inneholder en enkelt nålevende art: Tempeltreet Ginkgo biloba. De nakenfrøede plantenes slekstre har vært relativt godt forstått lenge, men systematikken over familienivå har vært varierende. Siden divisjoner, klasser og ordner har forskjellige fastsatte endelser i botanikk, henviser både Ginkgopsida eller Ginkgoopsida (klasse) og Ginkgophyta (divisjon) til den samme gruppen.
Ordinul Ginkgoales cuprinde un singur gen și anume Ginkgo.
Відтиск листка гінкго з еоцену
Ginkgoites huttoni з середньої юри
листок Ginkgo biloba
Відтиск листка гінкго з еоцену
Ginkgoites huttoni з середньої юри
листок Ginkgo biloba
дерево гінкго
Bộ Bạch quả (danh pháp khoa học: Ginkgoales) là bộ thực vật hạt trần nằm trong lớp Bạch quả (Ginkgoopsida). Bộ này đã xuất hiện trong kỷ Jura (199,6 - 145,5 Ma) của đại Trung Sinh (251,0 - 65,5 Ma), và ngày nay đại diện duy nhất còn sinh tồn đã biết là bạch quả (Ginkgo biloba), mà vì lý do như đã nói trên, đôi khi được coi như là hóa thạch sống. Tuy nhiên, trước đây thì các đại diện của một vài họ khác cũng đã từng tồn tại.
Loài bạch quả ngày nay là một hóa thạch sống, với các hóa thạch có mối liên quan đã được công nhận với bạch quả ngày nay có từ kỷ Permi, với niên đại khoảng 270 triệu năm trước. Chúng đã đa dạng hóa và phổ biến khắp đại lục Laurasia kể từ giữa kỷ Jura và kỷ Phấn Trắng, nhưng sau đó thì trở nên hiếm hơn. Vào thế Paleocen, Ginkgo adiantoides là loài Ginkgo duy nhất còn lại ở Bắc bán cầu với dạng khác biệt đáng kể (chưa được lập hồ sơ kỹ lưỡng) tồn tại ở Nam bán cầu, và vào cuối thế Pliocen thì các hóa thạch của các loài Ginkgo đã biến mất từ các mẫu hóa thạch ở mọi nơi, ngoại trừ một khu vực nhỏ ở miền trung Trung Quốc nơi mà loài bạch quả hiện đại còn tồn tại. Trên thực tế người ta nghi ngờ việc hóa thạch của các loài bạch quả ở Bắc bán cầu có thể được phân biệt một cách đáng tin cậy hay không; tạo ra tốc độ tiến triển chậm trong tiến hóa của chi này, có thể chỉ có tổng cộng 2 loài; là các loài mà ngày nay khoa học gọi là G. biloba (bao gồm cả G. adiantoides), và G. gardneri có trong thế Paleocen ở Scotland.
Ít nhất về mặt hình thái học thì G. gardneri và các loài ở Nam bán cầu chỉ là các đơn vị phân loại hậu Jura đã biết và có thể được công nhận một cách không nghi ngờ, những phần còn lại có thể chỉ đơn giản là các kiểu sinh thái hoặc các phân loài. Hàm ý trong đó là G. biloba đã từng phổ biến trên một khu vực cực rộng lớn, có độ linh động di truyền đáng kể và mặc dù tiến hóa nhưng về mặt di truyền học thì chưa bao giờ thể hiện nhiều sự hình thành loài. Sự xuất hiện của G. gardneri, loài dường như là đặc hữu của vùng núi Caledonia, và sự đa dạng hơi nhiều hơn ở Nam bán cầu, gợi ý rằng các dãy núi cổ ở Bắc bán cầu có thể lưu giữ các hóa thạch hiện chưa được phát hiện ra của các loài Ginkgo khác. Do sự phân bố của Ginkgo đã mang tính chất của sinh vật cổ còn sót lại vào giai đoạn tiền sử gần đây, nên cơ hội để ADN cổ đại từ các mẫu vật cận hóa thạch có thể đưa ra bất kỳ tia sáng nào cho vấn đề này dường như là rất nhỏ. Trong khi một điều dường như là không chắc chắn rằng các loài có thể tồn tại như một thực thể cận kề trong nhiều triệu năm, thì nhiều thông số về lịch sử sự sống của Ginkgo lại phù hợp. Chúng là: tuổi thọ cực cao; tốc độ sinh sản chậm; (trong đại Tân Sinh và thời gian sau này) sự phân bổ rộng, dường như là cận kề, nhưng co lại dần dần cùng với sự cực kỳ bảo thủ về mặt sinh thái (chỉ hạn chế trong các vùng đất nhẹ ven sông) như có thể thấy từ các mẫu hóa thạch thu thập được; và mật độ quần thể thấp.
Trong cổ thực vật học, các thực vật tương tự như bạch quả và được coi một cách khá chắc chắn thuộc về bộ Bạch quả hiện tại được chia thành 5 họ với ít nhất 11-12 chi đã được phân loại (các loài/chi tuyệt chủng được đánh dấu bằng †):
Bộ Bạch quả (danh pháp khoa học: Ginkgoales) là bộ thực vật hạt trần nằm trong lớp Bạch quả (Ginkgoopsida). Bộ này đã xuất hiện trong kỷ Jura (199,6 - 145,5 Ma) của đại Trung Sinh (251,0 - 65,5 Ma), và ngày nay đại diện duy nhất còn sinh tồn đã biết là bạch quả (Ginkgo biloba), mà vì lý do như đã nói trên, đôi khi được coi như là hóa thạch sống. Tuy nhiên, trước đây thì các đại diện của một vài họ khác cũng đã từng tồn tại.
Ginkgoales
Семейства[1]Ги́нкговые (лат. Ginkgoales) — порядок семенных растений, выделяемый в собственный отдел гинкгови́дных (Ginkgophyta). В современной флоре представлен единственным видом — двулопастным гинкго (Ginkgo biloba). Наиболее древние находки гинкговых датируются поздним палеозоем[1].
Гинкговые являются двудомными растениями с однополыми репродуктивными органами (стробилами). Микростробил представлен простой осью со спирально прикрепленными микроспорофиллами, состоящими из тонкой ножки с сидящими на ней пыльцевыми мешочками (микроспорангиями). Внутри пыльцевых мешочков находятся пыльцевые зерна (микроспоры). По своим размерам и форме они похожи на пыльцевые зёрнам беннеттитов и саговников. Женские органы — мегастробилы также имеют простое строение и представляют собой длинную ножку с сидящими на верхушке двумя семязачатками, причем в семя развивается только один из них. Опыление ветром, однако заостренная форма пыльцевых зерен, которые лишены воздушных мешков, плохо способствует этому процессу. При густом стоянии деревьев пыльца, вероятно, стрясывается. Несовершенство опыления рассматривается одной из причин вымирания гинкговых. Процесс слияния мужской половой клетки с женской происходит у гинкговых за счет подвижных сперматозоидов, что впервые было обнаружено японским ботаником Хиразе в 1896 году[2]. Семена овальной формы и длиной 1—3 см. Снаружи они покрыты мясистой оболочкой, окружающей скорлупу из каменистых клеток, под которой находится тонкая пленка, плотно покрывающая семя. Семена видов, известные в ископаемом состоянии, сходны с семенами современного Ginkgo biloba[2].
По своему строению основных органов гинкговые наиболее сходны с кордаитовыми. Предполагается, что они произошли от общего предка, а их развитие происходило параллельно. Расцвет гинкговых имел место в юрском периоде. Основной территорией их становления и развития была древняя Ангарида (северо-восточная Азия). На этом материке во время мезозоя гинкговые образовывали обширные лесные массивы и стали основой образования угольных залежей. Ископаемым остатки гинкговых свидетельствуют, что в прошлом эта группа была представлен весьма разнообразно. Гинкговые в целом произрастали преимущественно в умеренном климате, что подтверждается опадающей листвой и наличием годовых колец[2].
Ги́нкговые (лат. Ginkgoales) — порядок семенных растений, выделяемый в собственный отдел гинкгови́дных (Ginkgophyta). В современной флоре представлен единственным видом — двулопастным гинкго (Ginkgo biloba). Наиболее древние находки гинкговых датируются поздним палеозоем.
Гинкговые являются двудомными растениями с однополыми репродуктивными органами (стробилами). Микростробил представлен простой осью со спирально прикрепленными микроспорофиллами, состоящими из тонкой ножки с сидящими на ней пыльцевыми мешочками (микроспорангиями). Внутри пыльцевых мешочков находятся пыльцевые зерна (микроспоры). По своим размерам и форме они похожи на пыльцевые зёрнам беннеттитов и саговников. Женские органы — мегастробилы также имеют простое строение и представляют собой длинную ножку с сидящими на верхушке двумя семязачатками, причем в семя развивается только один из них. Опыление ветром, однако заостренная форма пыльцевых зерен, которые лишены воздушных мешков, плохо способствует этому процессу. При густом стоянии деревьев пыльца, вероятно, стрясывается. Несовершенство опыления рассматривается одной из причин вымирания гинкговых. Процесс слияния мужской половой клетки с женской происходит у гинкговых за счет подвижных сперматозоидов, что впервые было обнаружено японским ботаником Хиразе в 1896 году. Семена овальной формы и длиной 1—3 см. Снаружи они покрыты мясистой оболочкой, окружающей скорлупу из каменистых клеток, под которой находится тонкая пленка, плотно покрывающая семя. Семена видов, известные в ископаемом состоянии, сходны с семенами современного Ginkgo biloba.
По своему строению основных органов гинкговые наиболее сходны с кордаитовыми. Предполагается, что они произошли от общего предка, а их развитие происходило параллельно. Расцвет гинкговых имел место в юрском периоде. Основной территорией их становления и развития была древняя Ангарида (северо-восточная Азия). На этом материке во время мезозоя гинкговые образовывали обширные лесные массивы и стали основой образования угольных залежей. Ископаемым остатки гинкговых свидетельствуют, что в прошлом эта группа была представлен весьма разнообразно. Гинкговые в целом произрастали преимущественно в умеренном климате, что подтверждается опадающей листвой и наличием годовых колец.
银杏是一类种子植物,最早出现在晚古生代早二叠世[2],在侏罗纪和早白垩世最为繁盛,此后逐渐衰落。现在,银杏(Ginkgo biloba)是银杏类植物的唯一成员。
銀杏類植物為高大多枝落葉喬木、具有挺拔的樹幹與獨特的扇形葉片[3]。由于大多数银杏类化石是营养器官,繁殖器官很少见;又由于银杏类化石极为庞杂,这里仅对银杏类植物的营养器官作一般性描述:叶一般具柄,叶片呈扇形,不分裂或分为多条裂片,平行脉。
最古老的银杏类化石是在法国南部早二叠世发现的毛状叶(Trichopitys)化石(也有认为晚石炭世的两歧叶属 Dichophyllum 是最早的银杏类化石)。楔拜拉(Sphenobaiera)于晚二叠世时出现。二叠纪-三叠纪灭绝事件使银杏类植物濒临灭绝。晚三叠世时,银杏类植物快速发展,之后的侏罗纪和早白垩世达到了鼎盛时期,广泛分布于世界各大洲,但在赤道地区和南极洲没有发现报道。当被子植物于早白垩世晚期迅速崛起时,银杏类像其它裸子植物一样也急剧衰落。晚白垩世后除个别发现外,银杏科以外的银杏类植物已基本绝迹。晚白垩世和古近纪,银杏(主要为银杏属Ginkgo 和似银杏属Ginkgoites)在欧亚大陆和北美高纬度地区呈环北极分布,渐新世时由于寒冷气候不断向南迁徙,并在此之后不断衰落。中新世末在北美消失,上新世晚期在欧洲消失。而东亚是银杏类植物的最后栖息地。中国的银杏大化石纪录始于始新世;日本直至上新世,甚至更新世早期都有银杏叶化石发现,但没有发现繁殖器官[4]。
在中国浙江西天目山发现有野生状态的银杏(Ginkgo biloba),另外在安徽大别山、湖北神农架和大洪山及广东南雄也有发现。
中国和日本很早就开始人工种植银杏(Ginkgo biloba)。1690年,荷兰东印度公司的Englebert Kaempfer博士首次描述了在日本栽培的银杏,并建立了银杏属(Ginkgo)。1771年,林奈正式描述了银杏,并以biloba作为种加词,以表示银杏叶片二裂的特点。十九世纪后半叶,由于银杏的种子与榧属(Torreya)和粗榧属(Cephalotaxus)的种子相似,银杏被放入松柏类的紫杉科(Taxaceae)。1896年,日本东京大学的植物学家平瀨作五郎(平瀬作五郎)发现了银杏具有多鞭毛的游动小孢子,而与松柏类的无鞭毛小孢子明显不同,显示出银杏在进化上的特殊的地位。此后,银杏长期被归于裸子植物。但随着大量化石的发现和分子生物学的发展,人们发现裸子植物并不是一个单系群,一般把各类裸子植物都被提升到门的分类阶元。由此,银杏类植物也被提升为银杏门。
银杏类化石的极为庞杂,大部分是营养器官,只有很少的化石是繁殖器官。
周志炎[5](1997,2003)依据繁殖器官,在系统发育分析的基础上对银杏目植物重新进行分类,是现在能够较好的反应银杏类系统发育的分类系统之一。该方案为:
茨康叶类(Czekanowskiales)植物的营养枝、叶在外形和角质层的构造上都难以和银杏类区别,而且繁盛时间和地域分布上也和银杏类基本一致。所以长期以来被当作银杏类。1957年,Pant建立了与银杏目分类地位平行的茨康目(Czekanowskiales)。人们在详细研究其繁殖器官后认为和银杏类关系相当疏远,而更像极其原始的被子植物。
舌叶类可能是银杏类植物。但由于三叠纪有大量形似科达叶类型的叶片化石可以根据表皮归于不同的属,也是科达叶类型的舌叶类的表皮接近种子蕨。因此其分类地位仍不明确。
银杏叶,是银杏科植物银杏的叶,又名白果叶。据《食疗本草》记载,银杏叶可用于心悸怔忡、肺虚咳喘等病症。本世纪60年代,西德即开始了银杏叶的研究。他们发现,银杏叶中以黄酮为主的有效成份,具有保护毛细血管通透性、扩张冠状动脉、恢复动脉血管弹性、营养脑细胞及其它器官的作用,而且还有使动脉、末梢血管、毛细血管中的血质与胆固醇维持正常水平的奇特功效。
随着现代药理研究的不断深入,发现银杏中不但含有黄酮类物质,而且还有萜内酯类、酚类等化合物,它们卓越的药理作用已被人们逐渐认识。
银杏是一类种子植物,最早出现在晚古生代早二叠世,在侏罗纪和早白垩世最为繁盛,此后逐渐衰落。现在,银杏(Ginkgo biloba)是银杏类植物的唯一成员。
イチョウ類(イチョウるい)は、裸子植物の1グループである[2]。古生代後期から最近の地質時代に掛けて多くにイチョウ葉をはじめ、枝や種子の化石が発見されている[3]。
イチョウ綱に属する植物は、中生代に繁栄し、化石では17属が知られる。新生代第三紀まではヨーロッパから北アメリカにまで分布していたが、現生のものは中国に分布するイチョウ Ginkgo biloba 1種のみである。現生の種子植物の中では、ソテツ類とともに最も原始的な性質を残した植物とされる。雌花(大胞子葉)は栄養葉(普通の葉)に似た形をしており、実際葉にギンナンのついた「お葉つきイチョウ」(Ginkgo biloba 'Epiphylla' )も見られる[2]。
イチョウ綱は、樹木になり、初期の化石を除き長枝と短枝がある。材は、硬木質で、葉の葉脈は平行脈で二又分枝し、イチョウはそれがほぼ同じ長さで平面に広がるので、全体はきれいな扇型になるが、化石種では葉は切れ込み、バラバラになるものも多い[4]。いずれにせよ主脈と側脈の区別がはっきり存在しないことは、原始的な特徴と考えられる。テローム説によれば、いわゆる大葉類の葉は,二叉分枝した枝が平面的に広がって互いに密着したものに由来すると考えるが、イチョウ類の葉はその原形に近い。雌雄異株であり、雌花のみ咲く雌株と雄花のみ咲く雄株がある。雄花は葉腋につき分岐しないで穂状、小胞子葉上に2〜12個の小胞子嚢(花粉嚢)をつける。雌花は、胚珠が2〜10個があるだけの構造である。種子は大型で肉質の外層がある[4]。ソテツ類と並び、種子植物でありながら、独立した精子を形成する。精子は胚珠が大きく育ってから、卵細胞のあるくぼみに放出される。
近縁の化石種は古生代から知られ、中生代ジュラ紀の頃には世界的に分布していたことが化石からわかっているが、現在では中国にのみ生き残った「生きている化石」である。
絶滅したイチョウ科はイチョウを含め17属あったとされる。これらはイチョウを除き、氷河期を迎えたころに絶滅した。
裸子植物門の下にイチョウ綱をおくが、分類方法によってはイチョウ植物門として独立させることもある。新エングラー体系では、ソテツ綱の下位にイチョウ目をおいている。
イチョウ目以下の分類[5](† は、化石種)
イチョウ目に属する最古の化石科である。トリコピティス属を含む[4]。
イチョウ類(イチョウるい)は、裸子植物の1グループである。古生代後期から最近の地質時代に掛けて多くにイチョウ葉をはじめ、枝や種子の化石が発見されている。
イチョウ綱に属する植物は、中生代に繁栄し、化石では17属が知られる。新生代第三紀まではヨーロッパから北アメリカにまで分布していたが、現生のものは中国に分布するイチョウ Ginkgo biloba 1種のみである。現生の種子植物の中では、ソテツ類とともに最も原始的な性質を残した植物とされる。雌花(大胞子葉)は栄養葉(普通の葉)に似た形をしており、実際葉にギンナンのついた「お葉つきイチョウ」(Ginkgo biloba 'Epiphylla' )も見られる。
イチョウ綱は、樹木になり、初期の化石を除き長枝と短枝がある。材は、硬木質で、葉の葉脈は平行脈で二又分枝し、イチョウはそれがほぼ同じ長さで平面に広がるので、全体はきれいな扇型になるが、化石種では葉は切れ込み、バラバラになるものも多い。いずれにせよ主脈と側脈の区別がはっきり存在しないことは、原始的な特徴と考えられる。テローム説によれば、いわゆる大葉類の葉は,二叉分枝した枝が平面的に広がって互いに密着したものに由来すると考えるが、イチョウ類の葉はその原形に近い。雌雄異株であり、雌花のみ咲く雌株と雄花のみ咲く雄株がある。雄花は葉腋につき分岐しないで穂状、小胞子葉上に2〜12個の小胞子嚢(花粉嚢)をつける。雌花は、胚珠が2〜10個があるだけの構造である。種子は大型で肉質の外層がある。ソテツ類と並び、種子植物でありながら、独立した精子を形成する。精子は胚珠が大きく育ってから、卵細胞のあるくぼみに放出される。
은행나무목(학명: Ginkgoales 깅크고알레스[*])은 은행나무 한 종과 몇몇 멸종한 식물을 포함하는 겉씨식물 목이다. 은행나무강(학명: Ginkgoopsida 깅크고옵시다[*])에 속하는 유일한 목이며, 은행나무강은 다시 은행나무문(학명: Ginkgophyta 깅크고피타[*])에 속하는 유일한 강이다.
은행나무과(Ginkgoaceae)를 비롯한 다섯 개 과를 포함한다. 과거에는 슈메이스네리아과(Schmeissneriaceae), 우말톨레피디아과(Umaltolepidiaceae), 이마이아과(Yimaiaceae), 카르케니아과(Karkeniaceae)와 과가 불분명한 속인 스페노바이에라속(Sphenobaiera)을 포함했으나, 모두 멸종했다.
은행나무는 고생대 페름기부터 화석이 발견된다. 쥐라기와 백악기에는 로라시아 대륙에서 번성했다. 그러나 그 이후 급격히 자취를 감춰, 팔레오세에 오면서는 Ginkgo adiantoides 종 하나만이 발견된다. 플리오세 말에 오면서는 중국을 제외한 다른 곳에서는 화석이 발견되지 않는다.
은행나무목(학명: Ginkgoales 깅크고알레스[*])은 은행나무 한 종과 몇몇 멸종한 식물을 포함하는 겉씨식물 목이다. 은행나무강(학명: Ginkgoopsida 깅크고옵시다[*])에 속하는 유일한 목이며, 은행나무강은 다시 은행나무문(학명: Ginkgophyta 깅크고피타[*])에 속하는 유일한 강이다.
은행나무과(Ginkgoaceae)를 비롯한 다섯 개 과를 포함한다. 과거에는 슈메이스네리아과(Schmeissneriaceae), 우말톨레피디아과(Umaltolepidiaceae), 이마이아과(Yimaiaceae), 카르케니아과(Karkeniaceae)와 과가 불분명한 속인 스페노바이에라속(Sphenobaiera)을 포함했으나, 모두 멸종했다.